Byly za minutu čtyři hodiny odpoledne, 10. květen 1940. První den německé ofenzivy na západní frontě. Zataženým nebem nad západoněmeckým městem Freiburg im Breisgau basově duněly motory tří dvoumotorových bombardérů. Tak jak stroje kroužily mezi mraky, zvuk pohonných jednotek náhodným chodcům dole v městských ulicích střídavě slábl a sílil. Náhle se z otevřených pumovnic začaly sypat pumy. S narůstajícím jekem se blížily k zemi a pak za nepopsatelného hluku explodovaly. Vylétly trosky, sloupy dýmu. Na chvíli jako by se zastavil čas. Pak se ozval křik a nářek obětí. Opožděně začaly kvílet sirény ohlašující vzdušný útok. Na území Velkoněmecké říše vstoupil démon totální letecké války, v které trpěli bez rozdílů i ti nejslabší, ženy, děti a staří lidé.

Hledání pachatelů

Když sirény odhoukaly konec náletu, začalo se město probírat z šoku. Němci napočítali, že v katastru Freiburgu dopadlo celkem 69 pum. Jedenáct z nich zasáhlo nádraží a dvě dětské hřiště. O život přišlo celkem 46 civilistů: 22 dětí, 13 žen a 11 mužů. Dalších jedenáct obětí připadlo na vojáky. Zranění utržilo 20 dětí, 34 žen a 47 mužů.

Nálet obyvateli Freiburgu velmi otřásl. Smrt tolika dětí a žen zasáhla ve městě samozřejmě každého. Místní noviny Freiburger Zeitung označily hned následujícího dne útok za „zlovolný nálet“. Pachatel byl nasnadě: za útokem muselo stát buď britské, nebo francouzské letectvo. 

Nálet vyvolal okamžitou a razantní reakci německé propagandy. Mistru manipulace Goebbelsovi poskytla smrt nevinných Němců patřičně výbušnou propagandistickou munici. Rozhořčení nad tímto „barbarstvím“ bylo veliké. Oficiální tisková agentura zveřejnila hrozbu, že za podobné nálety proti „zakázaným“ cílům bude následovat odveta v podobě pětinásobně silnějších útoků proti britským a francouzským městům. Jedenáctého května vyšel v novinách Deutsche Bevölkerung velmi emotivní článek s titulkem Freiburské matky žalují, který vrcholil slovy: „To není válka. To je vražda.“ (Das ist kein Krieg. Das ist Mord.)

Německé vojenské a politické špičky se ovšem téměř okamžitě dověděly o tom, že nálet měla na svědomí samotná Luftwaffe. Stanoviště protiletecké hlídky č. 14 ve Freiburgu bombardéry identifikovalo jako Heinkely He 111. Podobně popsalo přítomnost německých bombardérů tohoto typu rovněž stanoviště hlásné služby v Lorettobergu. Již večer 10. května odeslal zpravodajský důstojník VII. letecké župy von Donat hlášení obsahující identifikaci útočících bombardérů freiburskou protiletadlovou obranou coby He 111. Adresoval jej vrchnímu velitelství Luftwaffe a štábu Luftflotte 3.

Mezi špičkami Luftwaffe, Göringa nevyjímaje, zavládlo zděšení: taková ostuda! Podezření potvrdily ve Freiburgu vyhledané střepiny a úlomky pum. Došlo k rozpoznání čísel na jejich pláštích a pumy, identifikované jako německé SC 50, mohly být vystopovány až do továrny, která je vyrobila (závod Rheinmetall v Sömmerde), a poté do skladu munice letectva v Schwabstadlu, kde byly uloženy. Odtud SC 50 odpovídající série putovaly na tři letiště: do Landsbergu, Memmngenu a Lechfeldu. Desátého května bombardéry operovaly z jediné této základny, z Landsbergu, odkud vzlétly k akci Heinkely Staffel 8./KG 51. Pachatel byl tedy rychle vypátrán.

Osudný nálet

Staffel 8./KG 51 patřila společně s dvěma dalšími letkami do Gruppe III./KG 51. Její Heinkely He 111H se od brzkého rána podílely na bombardovacích akcích proti francouzským cílům. Odpoledne se pak letouny celé skupiny měly zúčastnit náletu proti letišti Dijon-Longvic ležícímu ve východní Francii. Jako náhradní cíl při této akci velení vybralo nedalekou leteckou základnu v Dôle-Tavaux.

Dvacet k náletu určených Heinkelů He 111H skupiny III./KG 51 vzlétlo mezi 14:30 a 14:41 z letišť Bad Wörishofen a Landsberg. Nad kopci německého Schwarzwaldu a francouzských Vogéz visely těžké deštěm nasáklé mraky. Při přeletu hranice ve výšce 6 000 m piloti bombardérů zápasili s nepříjemnými turbulencemi a nedostatečnou viditelností. Udržet sestavu bylo za těchto podmínek velice obtížné. Právě v této fázi letu se od svazu oddělil roj tří He 111H z 8./KG 51. Velitelem vedoucího bombardéru tohoto roje byl relativně nezkušený Lt. Paul Seidel.

Jádro formace proniklo do prostoru Dijonu, kde bombardéry přes odpor francouzských stíhaček svrhly pumy na letiště Longvic (část osádek ovšem nahlásila bombardování náhradního cíle v Dôle-Tavaux). 

Jedinou ztrátou na německé straně se stal He 111H „9K+DR“ velitele roje Oblt. Schifferingse ze Staffel 7./KG 51. Osádka bombardéru zabloudila a narušila vzdušný prostor neutrálního Švýcarska. Nedaleko od Bütschwilu pak heinkel poškodila dvojice Messerschmittů Bf 109E jednotky Fl.Kp.21 švýcarského vojenského letectva. Silně kouřící bombardér opustil švýcarský vzdušný prostor u Altenrheinu a posléze nouzově přistál u německého Friedrichshafenu.

Pod heinkely Freiburg

A nyní k vlastnímu tragickému bombardování města Freiburg im Breisgau. Roj Lt. Paula Seidela samozřejmě pokračoval v akci i poté, co se mu nad Schwarzwaldem ztratil zbytek formace. Za mizerné viditelnosti mířil západním směrem. Lt. Seidel se pokoušel zorientovat a nalézt cíl. S přibývajícím časem se poručíkovy nervy pod tíhou odpovědnosti stále více napínaly. Když mezi bouřkovými mraky spatřil letiště u menšího města a rozpoznal na něm tři haly a několik menších budov, nabyl přesvědčení, že se nachází nad náhradním cílem. Celý roj zde proto na jeho pokyn v 15:59 svrhl pumy.

Po návratu na mateřské letiště v Landsbergu a pooperační rozpravě se ve válečném deníku Gruppe III./KG 51 objevil zápis, že roj „samostatně zaútočil z výšky 5 000 m na letiště u Dôle“. Hlášení dále obsahovalo údaj, že se podle osádek podařilo zasáhnout haly, letištní dílny, rozjezdovou plochu a jednu pozici flaku. Ve skutečnosti ­ovšem Lt. Seidelem vedený roj svrhl pumy právě na Freiburg im Breisgau.

Ačkoliv bombometčíci Seidelova roje mířili na letiště u města, neměli dobrou mušku. Ostatně není divu, vzhledem k velké výšce bombardování (5 000 m) a špatné viditelnosti. Většina pum tak dopadla přímo do městské zástavby.

Co si o svém omylu během následného vyšetřování myslel sám Lt. Paul Seidel, lze pouze spekulovat. Válečnému soudu se sice vyhnul, ale jeho život se uzavřel nedlouho poté, 12. srpna 1940, v počáteční fázi bitvy o Británii. Junkersu Ju 88A-1, kterému velel, se stalo osudným setkání s britskými stíhači nad jižní Anglií.

Propaganda

Nacistický režim, ačkoliv znal skutečný stav věcí, dále používal freiburský incident jako propagandistickou zbraň. Goebbelsova mašinerie bombardování města označovala za počátek „leteckého teroru“ ze strany Británie a snažila se tak legitimizovat své pozdější útoky proti britským aglomeracím. I na spojenecké straně se ovšem stalo bombardování Freiburgu součástí psychologické války. Spojenci pro změnu útok na Freiburg označovali za záměrnou provokaci provedenou Luftwaffe v zájmu ospravedlnění útoků na britská města. Tento názor pak přežíval ještě dlouho po skončení války. Ve skutečnosti šlo ovšem o pouhý omyl Lt. Seidela a jeho mužů. 

Paleontologové nedávno v jihovýchodní čínské provincii Fu-ťien objevili fosilii, ze které se vyklubal bizarní dinosaurus z příbuzenstva ptáků s nápadně dlouhýma nohama. Podivný tvor, který žil v této části světa před 148 až 150 miliony let, dostal jméno Fujianvenator prodigiosus (podivuhodný lovec).

Jak uvádí studie zveřejněná ve vědeckém časopisu Nature, Fujianvenator prodigiosus patří do vývojové linie Avialae, která zahrnuje dnešní a vyhynulé ptáky, společně s blízkými neptačími dinosaury. Sice má leccos společného s ptáky, v jedné věci se ale dramaticky liší od dalších tehdejších zástupců linie Avialae.

Vládce močálu

Podle paleoantropologa a paleontologa Wang Mina z Institutu paleontologie obratlovců a paleoantropologie Čínské akademie věd měl fujianvenator skutečně bizarně stavěné a velice dlouhé zadní končetiny. Badatelé se domnívají, že mohlo jít o extrémně rychlého běžce, nebo o specialistu na lov v močálech. Druhou z možností podporuje i skutečnost, že ve stejné oblasti byly objeveny fosilie ryb a želv.

Dlouhonohý fujianvenator je pro paleontology velmi cenný nejen pro svůj zvláštní vzhled. Pochází z období historie, kdy začínal bouřlivý rozvoj linie Avialae, tedy ptáků a jejich blízkých příbuzných, z něhož máme bohužel k dispozici jen málo fosilií. Objev fujianvenatora tak nabízí nový úhel pohledu na ranou evoluci ptáků.

TIP: Paleontologové objevili v Číně fosilii dinosaura i s jeho hnízdem, vejci a embryi

Paleontologové označují soubor fosilií z oblasti nálezu fujianvenatora jako fauna Čeng-che. „Značná rozmanitost fosilií a charakteristické prostředí, společně s poměrně přesně vymezeným časovým obdobím před 148-150 miliony let, souvisí s velkým potenciálem fauny Čeng-che pro výzkum,“ potvrzuje Min. „Vyplňuje časovou a geologickou mezeru v našem chápání ekosystémů této části světa v období svrchní jury.“

Lidé patří k hrstce živočišných druhů, které umějí rozeznat vlastní odraz na povrchu lesklých objektů. Jako jediní je ovšem začali také cíleně vyrábět, a to již přinejmenším v 6. tisícletí př. n. l., jak dokazují nálezy vysoce leštěného obsidiánu v turecké lokalitě Çatal Hüyük. Postupné zdokonalování práce s kovem pak v různých civilizacích nezávisle na sobě vedlo ke zjištění, že opracuje-li se bronz či měď naplocho a následně se vyleští, vznikne povrch odrážející světlo, a tedy i obraz okolních předmětů.

Ve starověkém Řecku a Římě už zrcadla tvořila standardní výbavu domácností vyšších tříd, přičemž bylo možné si je nechat i postříbřit. Teprve v roce 1835 však německý chemik Justus von Liebig zdokonalil metodu nanášení dusičnanu stříbrného na sklo, načež chemickou reakcí vznikla tenká, vysoce reflexní vrstva stříbra. Technologie se používala ještě nedávno, než drahý kov nahradil dostupnější hliník. 

Na úsvitu kosmického věku však musely uvedené fantazie pochopitelně načas ustoupit stranou. Technologické možnosti obou tehdejších velmocí a vědomí značného rizika diktovaly podobu prvních vesmírných lodí s tím, že půjde o stroje dimenzované pro let jediného člověka.

Jak v rámci sovětského programu Vostok, tak amerického programu Mercury se do kosmu vydávali vždy jednotlivci. Jistou výjimku představují s přimhouřením obou očí skupinové lety v rámci druhého zmíněného: Roku 1962 létaly po několik dní současně lodě Vostok 3 a 4 a o rok později i plavidla s číslem 5 a 6. O skutečné vícečlenné posádce však nemohla být řeč. Právě popsaný směr byl ovšem nevyhnutelný, přičemž si to obě strany velmi dobře uvědomovaly – a obě plánovaly další kroky.

Nebude to snadné

Sovětský svaz prostřednictvím Sergeje Koroljova začal v roce 1959 plánovat konstrukci vícemístné lodi Sever. Dva roky nato byl poměrně ambiciózní a komplikovaný projekt vystřídán mnohem jednodušším, nazvaným 7K, který původně patřil mezi komponenty Severu. Jedna z jeho variant později proslula jako Sojuz.

Američané šli zprvu podobnou cestou a po programu Mercury mělo následovat rovnou lunární Apollo. Nicméně ještě v průběhu roku 1961 dospěla NASA k závěru, že přechod z jednoduchých kabin Mercury k trojmístnému sofistikovanému plavidlu nebude zdaleka tak jednoduchý. Světlo světa proto spatřil program Gemini, v jehož rámci měly ve stejnojmenných lodích létat dvoučlenné posádky. Při zmíněných misích by astronauti prověřovali technologie a postupy nutné k cestám na lunární povrch.

Po úspěchu stagnace

V počáteční fázi kosmických závodů získali Sověti znatelný náskok, který se jednoznačně projevil letem první družice i prvního živého tvora na oběžnou dráhu či fotografií odvrácené strany Měsíce. Nikita Chruščov záhy pochopil propagandistický význam různých vesmírných premiér, přičemž jej s hlavním osnovatelem zmíněných úspěchů Sergejem Koroljovem pojily velmi dobré vztahy. Tlačil tak na něj, aby přinášel další a další prvenství i přelomové lety, a například hned start druhé umělé družice Sputnik 2 se psem Lajkou se v roce 1957 odehrál na přímý tajemníkův popud.

Krátce po legendárním letu Jurije Gagarina však začala sovětská kosmonautika stagnovat. Nové mise Vostoků již nemohly nabídnout žádný větší vědecký ani propagandistický přínos a uvedení Sojuzu do služby se stále oddalovalo. Zjevně na sebe narážely také zájmy vědců a inženýrů v čele s šéfkonstruktérem Koroljovem a zájmy vojáků v osobách velitele letectva Konstantina Veršinina a jiných generálů. Další kosmický primát zůstával v nedohlednu, což se Chruščovovi pochopitelně příliš nezamlouvalo.

Východ slunce na povel

Americké plány na starty vícečlenných posádek ovšem nemohly sovětskému vůdci uniknout. Podle některých zdrojů právě on v posledním čtvrtletí roku 1963 vyzval Koroljova, aby Vostok přepracoval na vícemístnou kabinu. A protože Američané měli létat ve dvou, dostal hlavní konstruktér nařízeno posadit do lodi rovnou tři kosmonauty a pokud možno je vyslat na orbitu ještě v roce 1964. Jakmile vyšlo najevo, že Sojuzy nepoletí před rokem 1965, nezbylo Sergeji Koroljovovi než práce na nich odsunout a zaměřit se na přestavbu Vostoků v příslušných šibeničních termínech.

Zprvu nenesl uvedené rozhodnutí lehce a nechal se slyšet, že „není možné za několik měsíců předělat jednomístnou kosmickou loď na trojmístnou“. Ve skutečnosti už s přepracováním Vostoku na vícemístnou kabinu sám dřív laboroval, plány ovšem nikdy nepřekročily fázi úvah a náčrtů. Nakonec však hlavní konstruktér skutečně nechal Sojuz na vedlejší koleji a přesunul významnou část zdrojů své kanceláře OKB-1 do projektu, který dostal název Voschod – neboli „východ slunce“.

Nádorová onemocnění jsou na vzestupu a týká se to i mladších ročníků. Potvrzuje to i nedávný výzkum mezinárodního týmu odborníků, který zveřejnil vědecký časopis BMJ Oncology. 

Vědci využili data rozsáhlé databáze Global Burden of Disease, obsahující statistické záznamy z 204 zemí světa. Ze statistických údajů plyne, že mezi lety 1990 a 2019 se zvýšil počet diagnóz nádorů u lidí mladších padesáti let o 79,1 procent. Ačkoliv jde o děsivé číslo, stejná statistika ukázala, že počet úmrtí je mnohem menší - ve stejném období se zvýšil počet úmrtí u mladších pacientů s nádory o 27,7 procent. Největší úmrtnost u těchto pacientů má na svědomí rakovina prsu, jejíž výskyt se v uvedeném období zvýšil především v Asii.

Proč mají mladší lidé častěji rakovinu?

Podle badatelů se jako hlavní příčina jeví rozšiřující se západní styl života a lepší screening, i když přesné důvody nárůstu počtu onemocnění zatím nejsou úplně jasné. Počty rakovin u mladších pacientů rostou i v zemích, kde si na preventivní zdravotní prohlídky příliš nepotrpí. Svou roli tak může podle týmu hrát nižší věk první menstruace, rozšířené užívání hormonální antikoncepce, zvyšující se věk prvorodiček, vyšší průměrné BMI, málo pohybu, častější konzumace alkoholu a kouření.  

Jak moc se tedy máme obávat? Podle odborníků to nemusí být tak zlé, jak to na první pohled vypadá. Epidemioložka Montserrat García-Closasová z Institutu pro výzkum rakoviny v Londýně, která se na tomto výzkumu nepodílela, například upozorňuje, že jde o absolutní čísla, která nejsou vztažena ke konkrétním demografickým údajům. Údaje tak podle ní nezohledňují například růst populace nebo její stárnutí a za vyšší prevalencí vidí hlavně zlepšenou diagnostiku.

Dorothy Bennettová z Londýnské univerzity, která se rovněž na výzkumu nepodílela, zase připomíná nápadný nepoměr mezi nárůstem počtu diagnóz a počtem úmrtí. Vypadá to, že počet úmrtí kvůli nádorům u mladších pacientů ve skutečnosti spíše poklesl. 

TIP: Medicína v řeči čísel: Jak zdravá je světová populace?

Ať tak či onak, podle autorů studie nikdy není od věci zvážit zdravý životní styl, který může lidi chránit před rozvojem řady nádorů. Lékaři by prý zase měli zvážit rozšíření programů preventivních prohlídek u řady pacientů mladších padesáti let. Konkrétní čísla by měl upřesnit budoucí výzkum.

Hovězí maso a zvěřina byly velice oblíbené, protože se nekazily rychle a v relativním chladu sklepa se daly takzvaně vyvěsit. Hovězí maso se takto nechávalo i čtyřicet dní. Maso se muselo dobře vykrvit, takže se často poráželo podříznutím krku. Po vykrvení se zvíře vyvrhlo a rozporcovalo na velké díly, poloviny nebo čtvrtiny, a dalo se vyvěsit v chladu kolem 10 až 12 °C. Maso takzvaně zrálo. Hospodyně si z něj pak na trhu koupila část. Řezníci nabízeli hovězí maso na stánku a nemuseli se bát vysokých teplot, protože přežije nárazově i vyšší teploty. Zvěřina se uchovávala podobně, ale většinou na kratší dobu.

Nebezpečné vepřové

Obliba vepřového přišla až začátkem 20. století s rozšířením lednic. Vepřové maso má totiž tendenci se rychle kazit a snadno ho napadají botulotoxické bakterie. Proto se zpracovávalo především v zimě a v místech, kde tradičně v zimě mrzne. I proto je logicky v teplých muslimských oblastech zapovězeno.

Prasata se porážela v zimě, rychle se zpracovala a maso se uchovávalo nasolením nebo uzením. Nasolení proběhlo tak, že se kusy masa pokládaly do kameninové nádoby a zasypávaly velkým množstvím soli, aby jí zůstaly docela obalené. Do soli se maso muselo dávat osušené, aby se sůl nerozpustila. Jednou za tři dny pak bylo třeba ho přeskládat. Po vyjmutí z nádoby se opláchlo a ponořilo do vařící vody, aby se zbavilo přebytečné slanosti, a používalo se jako normální maso.

Kuřata i ryby nejlépe čerstvé

Drůbež se uchovávala čerstvá a živá. Slepičí, kuřecí, kachní, husí, křepelčí a podobné maso se zpracovávalo hned po zabití. Hospodyně musela čerstvě zabité a dobře vykrvené zvíře spařit horkou vodou, oškubat a pak dále zpracovat.

Také ryby jedli středověcí lidí většinou čerstvé. Pokud to nebylo možné, tak se ryby sušily, udily a solily. Sušení probíhalo na velikých dřevěných krovech, kdy se ryba nejprve vykuchala a rozřízla téměř napůl podél páteře. Páteř se vyndala a ryba zůstala spojená v ocasní ploutvi. Pak se na vodorovné břevno v suchém místě přehodila a nechala se zhruba třicet dní uschnout.

Uzení probíhalo u ryb stejně jako dnes. Solení ryb mohlo probíhat dvojím způsobem. Filety se naskládaly do velkého množství soli a nechaly vysušit. Sůl rychle rozkládá rybí svalovinu, a tak se filety musely po čase vyndat a naložit do oleje. Nebo se celé malé rybky naložily do soli. Maso se trochu rozpustilo a stačilo ho utlouct v hmoždíři na pastu k dochucování spousty jídel. (viz Hovězí jazyk se sardelovou pastou). 

Za pověst škodné vděčí mýval severní (Procyon lotor) nejen svojí všetečnosti a všežravosti, ale určitě i zbarvení v obličeji, které jim dodává vzezření ozbrojených lupičů s maskou.

První bílí Američané, kteří se hlouběji zajímali o přírodu Nového světa, zařazovali mývaly do příbuzenstva psů, koček, jezevců a především medvědů. Moderní taxonomie těmto 40–70 cm dlouhým a 3,5–9 kg těžkým šelmám přiřkla místo v čeledi medvídkovitých, kam ještě patří například nosálové nebo jihoamerický medvídek kynkažu.

Umývači potravy

I když si lidé nebyli jisti zoologickým zařazením těchto tvorů, velmi brzy si povšimli jejich zvyku „umývat“ potravu, což se odrazilo nejen v českém pojmenování, ale například také v němčině, italštině, maďarštině, japonštině, francouzštině nebo portugalštině. Zvyk máčení jídla ve vodě ovšem stále není úplně uspokojivě vysvětlen.

Podle jedné a v současnosti nejpřijímanější teorie si mývalové při ohmatávání předmětů změkčují tlapky a zlepšují tím hmatové schopnosti, které jsou jejich důležitým smyslem. Zvířata tímto způsobem získávají informace o hmotnosti, velikosti, struktuře a teplotě potravy. Tuto teorii podporuje i studie, která se zaměřila na nervy v předních tlapkách mývalů. Ukázalo se, že právě zvlhčení kůže zvýšilo u mývalů citlivost nervových zakončení. 

TIP: Umí medvědi šplhat na stromy? A jak moc bezpečná je skrýš v koruně stromu?

Namáčení potravy do vody může také sloužit k jejímu změkčení, což mývalům umožňuje stravu snadněji pozřít. Určitě nesprávná je představa z konce 18. století, podle níž mývalové nemají dostatečnou produkci slin a vlhkost si tak při požívání jídla dodávají do úst „uměle“.

Světlo coby elektromagnetické vlnění podléhá ohybovým neboli difrakčním jevům, podobně jako jiné typy vlnění. Zmíněné jevy jsou běžné na překážkách a jejich vliv na obraz vzdáleného objektu v souladu s vlnovou teorií závisí na vlnové délce záření, na velikosti překážky a na vzdálenosti pozorovatele za ní. Principy ohybu světla znají vědci již dlouho, přičemž o jejich přehledný popis se zasloužil zejména Augustin-Jean Fresnel na přelomu 18. a 19. století.

Velké astronomické dalekohledy představují bez výjimky zrcadlové systémy složené z primárního zrcadla na „dně“ přístroje, od nějž se světlo odráží směrem zpět ke zdroji. V cestě mu pak leží sekundární zrcadlo, které světelný kužel odchyluje mimo teleskop do okuláru či kamery. Obvykle je mechanicky připevněno radiálními pruty, jež tvoří pro přicházející světlo difrakční překážku. Každý prut tedy ve výsledném obraze vytváří jeden paprsek. Z jejich počtu lze potom například odvodit, jak je sekundární zrcadlo připevněno. A z uvedeného také vyplývá, že čočkové dalekohledy difrakčními paprsky netrpí, neboť sekundární zrcátko nevyužívají. 

Cesta na Elbu vám z Česka autem potrvá zhruba dvanáct hodin a z toskánské pevniny vás do samotného cíle převeze trajekt z Piombina. Staří Řekové ostrov kdysi nazývali Aethalia neboli „plamen“, k čemuž je prý inspirovaly z dálky viditelné ohně pecí, ve kterých se již od dob Etrusků a Římanů zpracovávala místní železná ruda. 

Po ostrovních silničkách se můžete pohybovat vozem, na motorce i autobusem, ale mnohdy je ideální zvolit pěší túru. Mezi nejlepší a také nejpohodlnější způsoby, jak si Elbu užít, však patří okružní plavba na jachtě. Tamní města – ať už největší Portoferraio, nebo Porto Azzurro, Rio Marina či Marciana Marina – se totiž otevírají směrem k moři. V přístavech vás přivítají sochy madony s rozevřenou náručí a na pevninu tam z paluby většinou vkročíte rovnou do nejstarší části zástavby.

Velká část italských ostrovů se řadí k turisticky exponovaným místům. Chcete-li tedy zaslechnout alespoň vzdálenou ozvěnu zlatých časů, označovaných jako „dolce vita“, musíte se zejména do nejslavnějších ostrovních rájů typu Ischie, Capri či Procidy vydat mimo hlavní sezonu. Alternativní cíl skýtají Sicílie či Sardinie s několikanásobnou rozlohou. Velikostí se s nimi sice Elba poměřovat nemůže, ale i uprostřed léta vám dovolí nadechnout se horkého středomořského vzduchu, aniž by kolem kroužil všudypřítomný roj turistů, skútrů a prodavačů cetek.

Doma u Napoleona

Portoferraio se stalo neoficiálním hlavním městem ostrova a jeho historické jádro přímo obepíná místní kotviště. Všechno tam budete mít relativně na dohled, takže se snadno zorientujete: Přístavu dominuje impozantní věž Linguella a spolu s pevnostmi Forte Stella a Forte Falcone připomíná slavnou historii Portoferraia poloviny 16. století, kdy tvořilo součást Florentské republiky. Když totiž roku 1548 koupil město vévoda Cosimo I. Medicejský, přejmenoval ho s příslovečným velikášstvím svého rodu na Cosmopoli a vybudoval systém opevnění, jehož pozůstatky dnes nevelkému přístavu dodávají punc hrdého a nezlomného sídla.

Nejdůležitější zlom v novodobých dějinách Elby přinesl rok 1802, kdy se stala francouzským územím a o dvanáct let později i místem nedobrovolného, přestože v mnoha ohledech privilegovaného pobytu Napoleona. Přidáte-li se dnes k těm, kdo stopy císaře na ostrově hledají, pak jich právě v Portoferraiu naleznete nejvíc. Slavný dobyvatel sice na nevelké pevnině příliš dlouho nepobyl, ale místní na něj vzpomínají v dobrém. Když se po prohrané bitvě u Lipska musel vzdát vlády, přijal pobyt na ostrově nedaleko rodné Korsiky rezignovaně a plný rozčarování. Přesto nehodlal zůstat zavřený ve své krásné Ville dei Mulini, kde dnes sídlí hojně navštěvované muzeum. Brzy se proto s vervou pustil do zvelebování okolí, modernizace silnic a vinic, zavedení školní docházky či obnovy těžebního průmyslu. Za necelý rok toho zvládl opravdu hodně, a dnešním obyvatelům jistě nevadí ani turisté, kteří s sebou díky jeho věhlasu přivážejí prosperitu.

Cesta vzhůru

Od věže Linguella ve starém přístavu je to na kopec „k Napoleonovi“ necelý kilometr chůze. Vydejte se přes malebné náměstí Republiky, pokračujte ulicí Giuseppa Garibaldiho – v italských městech zcela nezbytnou – a nakonec vystoupejte po Napoleonových schodech s pouličními muzikanty. Až potom navštívíte již zmíněné muzeum, můžete z blízké uličky Falcone seběhnout po strmém chodníku na maličkou pláž, jež se rozkládá na úpatí impozantních útesů.

Nepřehlédnutelnou dominantu Elby tvoří vrchol Monte Capanne. Tyčí se do nadmořské výšky 1 019 metrů a nabízí jedinečné výhledy na nekonečný obzor Tyrhénského moře. Jedná se o velmi příjemné zpestření ostrovní návštěvy, nicméně výstup nahoru nepatří k nejsnazším. Na výběr budete mít z šesti turistických stezek, včetně údajně celkem lehké ferraty La Galera. Nejpohodlnější je však samozřejmě „cabinovia“, tedy lanovka: Nenechte se ovšem zmást jejím italským názvem – nepovezete se totiž v kabině, nýbrž v malém otevřeném koši ze žlutých ocelových trubek… Jízda je každopádně zcela bezpečná a trvá zhruba dvacet minut.

Jachty, klid a káva

Pokud se rozhodnete vystoupat na Monte Capanne po svých, představuje vhodný výchozí bod město Marciana Marina. Tamní přístav je dobře vybavený a mohutná kamenná věž připomíná dobu, kdy ostrov patřil Appianiům z Piombina. U její paty pak láká do vln krásná oblázková pláž La Fenicia. Městečko navíc nabízí spoustu domácky působících kaváren i restaurací, kde se můžete před výstupem posilnit. Alternativu tvoří výlet autobusem, který vás přes Poggio a Marcianu doveze až na zastávku Cabinovia, odkud už zbývá k popsané lanovce jen pár kroků. Nezapomeňte přitom, že obzvlášť v létě znamená pokrývka hlavy i zásoba vody naprostou nutnost.

TIP: Domov mrtvých: Čím si italský ostrov Poveglia vysloužil chmurnou pověst?

Jestliže kopcům příliš neholdujete, vydejte se třeba do idylického přístavu Porto Azzurro na východě Elby, který se tak trochu vymyká standardu pobřežních ostrovních městeček. Chrání jej přirozený záliv a tamní domy oplývají charakteristickou pestrobarevností fasád, jež nádherně kontrastují s mořskou modří. Porto Azzurro představuje ideální místo k zasněnému popíjení espressa na „piazze“, s výhledem na kotvící jachty. V přilehlém okolí si ovšem můžete prohlédnout také španělské pevnosti Longone či Focardo nebo se vypravit ke kapli Madonna di Monserrato na úpatí hory Monte Castello. Ostatně i tato pamětihodnost, kterou dělí od městské od zástavby asi tři kilometry, upomíná na přítomnost španělských dobyvatelů: Vznikla v 17. století a střeží kopii slavné Montserratské madony. 

V roce 1891 dosáhl český skladatel věku rovných padesát let a jeho dílo se těšilo obdivu celé Evropy. Nedlouho předtím mu univerzita v Cambridgi udělila čestný doktorský titul. Podmínkou k jeho získání bylo předložit disertační práci. Dvořák pochopitelně žádnou neměl, natož aby ji začal honem sepisovat. A tak dostal se souhlasem slovutných cambridgeských profesorů výjimku. Namísto dizertace mu uložili odřídit koncert z vlastních skladeb. 

Po návratu domů jezdil po vlastech českých a „psal, co ruka stačí“, přičemž složil například trumpetové fanfáry pro pražskou jubilejní výstavu. Nenápadně se přitom blížilo Dvořákovo největší životní dobrodružství – byl pozván do Ameriky. První informaci o tom máme (pravda, ve svérázné gramatice) v dopise skladatelova otce Františka Dvořáka, psaného Antonínově sestře: „Anton 7. června dostal telegrán z Pařýže, abi přijmul mýsto za řiditele Národný koncervatoře hudbi vnovém Yorku, to je v Americe, to snad já mislým, že nepřijme, on je dobrý Čech a národoveč; národ český biho nerad stratil.“ 

Lepší plat než místodržící

Každý dvořákovský odborník uvádí poněkud odlišná data a trochu jiný sled událostí, ale ve výsledku se shodují. Dvořák zprvu nikam nechtěl, pak dělal drahoty, v další fázi jednal o smlouvě, takže se třikrát měnila, ale nakonec podepsal a v září 1892 konečně odplul. „Do draftu neboli do lovu na Dvořáka bylo zapojeno více lidí,“ píše ve své knize o Toulkách českou minulostí Petr Hora-Hořejš. 

Nejvíc práce přitom odvedla iniciátorka madame Jeanette Thurberová. Manželka milionáře a milovnice hudby si od Dvořákova angažmá slibovala, že objeví a vychová talenty, z nichž by vyrostla první generace domácích tvůrců, a že dodá jejímu ústavu vysokou prestiž. Ovšem „Mr. Dworžak“ nechtěl. Proč by se někam harcoval? Právě přijal profesuru na pražské konzervatoři, měl učit jen hodinu denně a slíbili mu 1 200 zlatých ročně. Proč bych měnil teplé místečko za nějaký New York? A pak, jak to vysvětlit ve škole? K pedagogickému úvazku na konzervatoři se Dvořák nechal umluvit, časem se mu však výuka stala radostí, a jedna hodina se nejednou protáhla na celé dopoledne.

Dvořák sice pořád říkal, že nepojede, ale paní Thurberová se nemínila vzdát. V červnu 1891 sepsala dopis, o němž jsme již informováni přes Dvořákova tatínka. Nabídla vyhlédnutému favoritovi ředitelské místo, termín eventuálního nástupu posunula až na podzim příštího roku a zřejmě nabídla peníze, jaké se neodmítají. Skladatel musel být takovými podmínkami nalomen, ale ještě víc nevěřila svým očím šetrná hospodyňka paní Dvořáková. Kdy jí Anton spočítal, že by bral denně tolik co v Praze za měsíc, nemohla z toho spát.

I on měl teď brouka v hlavě a začal se radit s právníkem a přáteli. Se sobě vlastní pedanterií začal upřesňovat jednotlivé „návrhy“ a „eventuální či případné smlouvy“. Jakmile paní prezidentka viděla, že kořist uvízla drápkem, ukázala maximum vstřícnosti. V nové nabídce slevila na pracovních povinnostech a přidala na apanáži. Jestli Dvořák tu práci vezme, bude placen líp než pražský místodržící! Patnáct tisíc dolarů ročně za pouhých osm měsíců celkem příjemné pedagogické práce? K tomu čtyři měsíce placených prázdnin s možností vrátit se na léto domů? Navržený plat představoval třicetinásobek oproti mzdě na pražské konzervatoři!

Rozhodnutí má paní domu

Bylo to těžké rozhodování. Dvořákovi se „za louži“ opravdu nechtělo. Visel na rodině, lnul k rodné hroudě, bál se, že ztratí koncentraci i možnost komponovat. Neuměl natolik dobře anglicky, aby v tomto jazyce přednášel. Tísnilo ho vědomí, že přijde o každodenní styk s dětmi a přáteli. To všechno byly pro jeho venkovanskou mysl podstatné důvody, zatímco velké výdělky považoval i při svém více než kladném poměru ke každé zlatce za druhořadé. Jak mohl každý vidět, ke slušnému životu mu stačily obnošené kalhoty na těle a škubánky s mákem v žaludku. V tomto ohledu se ne zcela shodoval s paní Annou, která v americké nabídce při své praktičnosti spatřovala příležitost, jaká už sotvakdy přijde. 

Zatímco Dvořák strastiplně vážil pro a proti, ba dokonce uspořádal v rodině plebiscit, přičemž byl přiznán hlas i čtyřleté Lojzičce, byla to nakonec paní Dvořáková, kdo vše popostrčil a zařídil. Budiž tedy! Leč nic nebylo považováno za definitivní, dokud americké papíry ležely doma v šuplíku. A byla to paní Anna, kdo zpečetil ortel tím, že smlouvu odeslal manželovi za zády.

Choulostivé jednání s pražskou konzervatoří však proběhlo lépe, než mohl Dvořák doufat. Vedení ústavu si pozvání slavného Čecha do New Yorku vyložilo jako poctu skladateli i škole, takže mu blahovolně udělilo neplacené volno. Zato doma muselo nastat složité dohadování. Že by jel sám, nepřipadalo v úvahu, protože při své nepraktičnosti by zřejmě nepřežil. Role impresária se měla chopit paní Anna, natěšená, ale také nervózní už proto, že sotva lámala angličtinu. Jet bez dětí považoval za nemyslitelné, ovšem celou famílii pobrat nešlo. Kdo z půltuctu potomků by měl dostat přednost? Čtrnáctiletá Otilka prošla celkem hladce, z chlapců byl vybrán devítiletý Toník. Anča, Magda, Otakárek a Lojzička měli smůlu – zůstali doma a starala se o ně babička s pomocí Antonínovy švagrové. Bylo rozhodnuto: měli jet ve čtyřech a začali se intenzivně učit anglicky.

Kupředu přes Atlantik

Poslední týdny ve vlasti si Dvořák vychutnával na svém zámečku ve Vysoké u Příbrami. Paní prezidentka Thurberová mu za domácí úkol uložila napsat a přivézt s sebou kantátu ke čtyřstému výročí objevení Nového světa. Libreto Amerického praporu (který později aspiroval stát se americkou hymnou) však pošta ani přes urgence nedoručila včas. V polovině září 1892 se v sestavě čtyři plus jedna vydal na nejdelší, a jak se mělo ukázat, nejslavnější cestu svého života. 

Dobře věděl, že se mu bude ukrutně stýskat, vždyť odjížděla jen půlka rodiny. Vlakem se dostali do Brém, odtud do přístavu Bremerhavenu, kde se nalodili na zaoceánský parník Saalle, který je s mezipřistáním v britském Southamptonu dopravil až do New Yorku. Jak zaznamenal českoamerický houslista Josef Kovařík, venkovan a suchozemec Dvořák byl široko daleko jediným pasažérem, který bez úhony přežil celodenní bouři, aniž zmizel v kajutě kvůli mořské nemoci. Sledoval na palubě rozbouřené živly, načež v liduprázdné jídelně stoloval, popíjel a pokuřoval s kapitánem.

Po devítidenní cestě se ocitli na dohled soše Svobody. Přečkali ještě na palubě den povinné karantény a pak už byli v cíli. Dvořák vystoupil ve velice apartním klobouku jako vyslanec české hudby v Americe, v ruce klec s drozdem Pepíkem. Co se to ale ozývá za strašný randál? To jeho zaměstnavatelka a ctitelka paní Thurberová předem zařídila, aby mu několik kotvících parníků na uvítanou burácivě zahoukalo. Tajemníkovi madame Thuberové, seladonu Hunekerovi, se Dvořák moc líbit nebude a začne žárlit na jeho věhlas. „Naše prezidentka ve vás spatřuje Kolumba hudby!“ pronesl Huneker na přivítanou, ale za rohem už Dvořáka označoval za nejlepšího z druhořadých skladatelů, za kozácký typ a rozhněvaného vousatého buldoka. Nikoho neopomněl upozornit na jeho negerský nos, cikánskou pleť a na to, že prý má oči daleko od sebe jako uhrančivý šaman.

Setkání s králem železnic

Během prvních tří měsíců se Dvořák cítil vyšinutý z navyklého řádu, takže se takřka nedokázal soustředit. Přitom musel nejenom učit, ale i psát, aby dokončil The American Flag (Americký prapor) pro kolumbovské slavnosti v říjnu 1892. Zvládl to však až následujícího roku. Nyní, v rámci oslav kolumbovského jubilea, se v newyorské Carnegie Hall sešla 21. října 1892 americká smetánka, kupříkladu milionář Andrew Carnegie, zvaný král železnic, věhlasný kazatel Parkhurst a další celebrity. Paní Dvořáková s Otylkou seděly v čestné lóži. Mistr pověděl smečce žurnalistů: „Koncert se dává dvakrát, po amerikánsku: jednou pro bohaté, podruhé pro chudinu. Proč by dělník, který se celý den plahočí pro kousek chleba, neměl takto poznat, k čemu se světová hudba dopracovala? Těším se na to jak malé dítě!“

Po koncertě se setkal s mecenášem Carnergiem: „Mr. Dvo–rak… na vás si obzvlášť cením, že jste selfmademan. Já se rovněž vypracoval sám – ze skotského sirotka, který obskakoval špulky v přádelně.“ 

„Vy prej vyrábíte lokomotivy,“ zajímal se milovník železnice Dvořák. „Používáte ještě šoupátkový systém?“ 

„Cha, cha, můj milý, já nevím, jak lokomotivy vypadají – mě na nich zajímají jedině burzovní papíry. Já vám to řeknu na rovinu: napřed se Amerika musela stát bohatá, umění muselo počkat. Teď jsme dospěli ke zvratu. Objednali jsme vás, abyste vytvořil velkou americkou muziku.“ 

Debatu uzavřela madam Thurberová, již poslední Carnergieho věta zaujala: „Složil jste, Mistře, operu na ruský námět, proč ne na americký?“

„Leda něco o indiánech,“ odvětil prý český skladatel.