Jedním z pilířů demokratického státu je oblast justice, která má být z principu nezávislou na představitelích států. Zcela jiná situace nastala po převratu v únoru 1948. Totální vláda komunistické strany zasáhla také soudní svět. A dokonce bylo žádáno, aby soudci byli „politicky uvědomělí“, tedy poslušní komunistickým vládcům. „Soudní moc nebyla oddělena od moci státní, lidé si nebyli rovni a v extrémních projevech je jasné, že soudní rozhodnutí více záleželo na lidech z bezpečnostních struktur, než na vlastním rozhodnutí,“ konstatuje historik prof. Michal Stehlík a dodává, že „nenalezneme období, kdy justice nebyla ovlivněna komunistickou mocí“.

Trojka prezidentů

Ještě do června 1948 byl alespoň formálně v prezidentském úřadě Edvard Beneš, těžce nemocný a nemohoucí muž, jenž už nemohl cokoliv ovlivnit. Události likvidující prvky demokratického státu šly jedna za druhou a pro něj samotného byla tou poslední pomyslnou kapkou komunisty nově připravená ústava 9. května, kterou měl jako prezident podepsat. Odmítl to a na prezidentskou funkci abdikoval.

První tři jeho nástupci bývají označováni jako dělničtí prezidenti. Právě dělnická třída byla proklamovanou hlavní hybnou a rozhodující silou ve společnosti. Co na tom, že praxe se s teorií rozcházela. Z dělnických prostředí také všichni tři dělničtí prezidenti pocházeli, společnou měli také dlouholetou aktivní činnost v komunistické straně. Prvním nastupujícím prezidentem byl od června 1948 Klement Gottwald. Když roku 1953 umřel, po týdnu byl zvolen jeho nástupcem Antonín Zápotocký. Tento jeden z nejbližších Gottwaldových spolupracovníků v prezidentské funkci zůstal rovněž až do své smrti, která přišla už o čtyři roky později. Pomyslný trojlístek dělnických prezidentů uzavřel Antonín Novotný. Jeho prezidentování skončilo na začátku roku 1968 za Dubčekova Pražského jara.

Rudolf Slánský

Gottwaldova éra zahrnovala desetitisíce vykonstruovaných politických procesů, které do věznic či na popraviště posílaly bývalé demokratické politiky, kněží i řádové sestry, skautské vedoucí, sokoly a vůbec všechny, kteří nebyli s komunisty zajedno. Historik Michal Stehlík konstatuje, že „Gottwaldovo období je spjato s nejhorší diktaturou, vězňů byly tisíce, desetitisíce, ale jeho emblematickým vězněm byl Rudolf Slánský“.

Hledání vnitřního nepřítele totiž dospělo až ke Slánskému, který patřil k organizačním mozkům převratu v únoru 1948. A to přesto, že šlo o dlouholetého komunistu, považovaného za druhého nejmocnějšího muže poúnorového Československa, a dokonce blízkého přítele samotného Gottwalda. Absurditou zůstává, že Slánský sám zodpovídal za smrt řady lidí. Zřejmě tehdy netušil, že na popravišti může skončit i on sám.

Velký metař

Ještě večer 23. listopadu 1951 se Rudolf Slánský družil na večírku u předsedy vlády Antonína Zápotockého. Loučili se tam sovětští poradci, kteří se vraceli do Sovětského svazu. Návrat domů musel Slánského šokovat: čekali tam na něj estébáci a po zatčení jej odvezli do vězení v pražské Ruzyni. Málokdo tehdy věděl, co se vlastně odehrálo a proč Gottwald s uvězněním svého osobního přítele souhlasil.

To se brzy změnilo. Bylo svoláno předsednictvo komunistické strany a četl se na něm dopis Velkému metaři. Adresátem měl být právě Slánský a dopis obsahoval nabídku k emigraci. Celá záležitost ovšem byla hrou zpravodajských stanic. Slánský žádný dopis neobdržel a o žádném ani nevěděl. Přesto – stejně jako další obvinění – svou údajnou vinu přiznal. Ocitl se před soudem a hrůzyplné divadlo před soudním tribunálem končilo vynesením jedenácti trestů smrti. Jeden z nich obdržel i Rudolf Slánský.

Tatíček Zápotocký

Snad pro jeho odborářské angažmá nebo pro spisovatelské aktivity nazývali Antonína Zápotockého „tatíčkem“. Vypadal dobrácky a starostlivě, přesto také on stál v nejužším vedení komunistické strany v době všech politických procesů. A jak připomíná profesor Stehlík: „Jeho jméno je spjato s měnovou reformou v roce 1953, s milostmi pro nacistické zločince a byl to také on, kdo bránil rehabilitacím.“ Jeho vězněm se stal sociální demokrat Bohumil Laušman, rovněž jeho bývalý spolupracovník a spolustraník. Zápotocký totiž sám ze sociál­ně-demokratického prostředí pocházel a Laušmana musel dobře znát i z éry jeho předsednictví této strany. Působil také jako ministr a platil za výraznou osobnost politického světa po roce 1945.

Únos

Únor 1948 nastartoval likvidaci demokratických stran, mezi které patřili také sociál­ní demokraté. V té době byl Bohumil Laušman dokonce předsedou této strany. Po necelých dvou měsících ale na tuto funkci rezignoval. Sociální demokraté byli začleněni mezi komunisty a Laušman toto členství odmítl. Stáhl se do ústraní a na přelomu let 1949 až 1950 emigroval. Žil v Rakousku a Jugoslávii, nakonec se usídlil nedaleko Salzburgu. Právě ze salzburského bytu kolem vánočních svátků v roce 1953 záhadně zmizel. Jen dvě sklenice v jeho bytě naznačovaly, že měl u sebe doma nějakou návštěvu.

Bohužel pro sebe hostil agenta československé tajné služby, který zorganizoval jeho únos do Československa. „Rozhodnutí vydal tehdejší ministr vnitra Barák s vědomím prezidenta Zápotockého a můžeme to považovat za největší únos v historii Československa. Laušman byl ve vězení týrán, posléze byl propagandisticky využit a následně v roce 1956 odsouzen k 17 letům vězení.“ O šest let později Laušman ve vězení za podivných okolností umřel. Dodnes netušíme, zda šlo o běžné úmrtí, či cílenou vraždu.

Prezident je vůl

Hospodská partička se jako obvykle sešla v říjnu 1960 v restauraci U Jelínků. Patřil do ní také zábavný třicetiletý spisovatel a publicista Vladimír Škutina. Nebral si servít­ky a navážel se také do prezidenta. „Novotný je vůl, gauner a vyložený despota,“ tvrdil. Jeden z jeho kolegů ovšem spolupracoval s estébáky, a tak na sebe trestní stíhání proti Škutinovi nedalo dlouho čekat. Nejprve jej odsoudili podmíněně.

Ovšem na pusu si Škutina pozor nedal ani poté, jak píše ve své knize. „Sešel jsem se s několika přáteli a rekapitulovali jsme celou záležitost. Znovu jsem opakoval, že jsem nikdy neřekl, že prezident republiky Novotný je vůl, ale když jsem byl za to odsouzen, je to jako bych to měl předplacené, a proto prohlašuji s plným vědomím, že vůl je.“ A tak jej v květnu roku 1962 zatkli znovu a následně odsoudili. Poslali jej do věznice ve Valdicích. Dostal se odtud až po třech letech a krátce pracoval jako stavební dělník. K literární činnosti se vrátil až později.

Po vzoru Moskvy

Svět rozdělený po druhé světové válce na Východ a Západ zasáhl do všech oblastí života. Československo zůstalo na dlouhá čtyři desetiletí součástí komunistického bloku. Totalitní praktiky se staly součástí života společnosti. Spravedlnost dostávala – jak se říkává – na frak. Nikdo si ne­mohl být ničím jistý, nikdo nevěděl dne ani hodiny, kdy se může dostat do soukolí režimu. 

TIP: Návrat do totalitní vlasti: Co čekalo na exulanty, kteří se vrátili domů?

Každý z příběhů oněch prezidentských vězňů charakterizuje svou dobu. Jednotlivé dekády komunistického státu se od sebe lišily, ale principy zůstávaly stejné. „Všichni tři dělničtí prezidenti se účastnili převzetí moci v roce 1948. Všichni se podíleli na tom, že komunistický režim byl budován po vzoru Moskvy,“ shrnuje profesor Michal Stehlík. 

Většina živočichů v oceánu středního kambria, tedy prakticky na počátku prvohor, byla velká jen několik centimetrů. Společně s nimi ale oceán obýval i masivní, podle některých starších odhadů možná až dvoumetrový predátor Anomalocaris z počátku vývojové linie členovců. Paleontologové se dlouhou dobu domnívali, že především velcí anomalokarisové mohli drtit prakticky cokoliv, s čím se setkali v kambrickém moři, včetně živočichů s tvrdým krunýřem. Podle nového výzkumu, ale zřejmě anomalokarisové až tak neomezenými predátory nebyli.

Příliš měkký predátor

„Nikdy mi moc nesedělo, že by trilobity, kteří mají opravdu velmi tvrdý krunýř, běžně lovili predátoři, jejichž tělo se skládalo z převážně měkkých tkání,“ přiznává paleontolog Russell Bicknell z Amerického přírodovědného muzea. 

Dřívější výzkum ukázal, že ústní ústrojí anomalokarisů by na rozdrcení schránky trilobitů nestačilo. Druhou zvažovanou možností proto bylo, že anomalokarisové při lovu používali zvláštní ostnaté přívěsky, které v jejich případě měřily kolem 20 cm.

Bicknell s kolegy vytvořil na základě fosilních nálezů ze slavné kanadské lokality Burgess Shale 3D model přívěsků anomalokarise Anomalocaris canadensis a provedli řadu sofistikovaných analýz, aby ověřili použitelnost přívěsků při lovu. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Proceedings Of The Royal Society B.

TIP: Titanokorys: Slavné naleziště z počátku prvohor vydalo nové monstrum

Ukázalo se, že anomalokarisovy hrozivě vypadající přívěsky by nejspíš nevydržely, kdyby se predátor snažil drtit trilobita nebo podobně tvrdou kořist. Bicknell a jeho kolegové z toho usuzují, že anomalokaris svou kořist nedrtil. Podle všeho byl spíše pohyblivým a rychlým predátorem, který přívěsky používal k chytání podobně měkké kořisti, jakou byl i on sám.

„Odborníci doposud vnímali anomalokarise jako ultimátního predátora, který se pohyboval v mořích středního kambria jako vyhládlý host u švédského stolu a mohl si vybrat k snědku prakticky cokoliv,“ shrnuje Bicknell. „Teď se ale zdá, že potravní vztahy v tehdejších mořích byly komplikovanější, než jsme si doposud představovali.“

Expanze císaře Octaviana Augusta ( 27 př. n. l až 14 n. l.) v Germánii počítala s posunutím římské hranice dále na sever, k Dunaji z jihu a k Labi od západu. Důsledně realizovaný plán přinesl své ovoce a pod velením vojevůdce Drusa staršího, ověnčeného přídomkem Germanicus, překročily legie Rýn a skutečně postoupily až k Labi. Římské plány se nečekaně zvrtly roku 6 po Kristu právě ve chvíli, kdy se tehdy ještě vojevůdce Tiberius (42 př. n. l. – 37 n. l., od roku 14 n. l. císařem) rozhodl zlomit poslední potenciální hrozbu ve Velké Germánii, krále Marobuda (35/30 př. n. l. – 37/38 n. l.), jediného vážného konkurenta Říma. Proč se ho Římané tak obávali? Byl pro ně skutečně hrozbou? A kdo to vlastně byl? 

Nejasné počátky 

Král Marobud je prvním vládcem na českém území, kterého známe jménem. Dobové prameny o jeho původu a mládí neříkají téměř nic. Víme, že byl vychován v Římě se vším, co k tomu patřilo. Jak se dostal mladý Germán do Říma? Velmi pravděpodobně sem přišel jako rukojmí, šlo tedy zřejmě o syna některého z germánských kmenových náčelníků či králů. Brát rukojmí, aby byla zachována loajalita nepřátel, představovalo běžnou praxi. 

Marobud se tak v Římě mohl setkat s dětmi ze všech koutů římského světa, s nimiž ho pojil stejný osud. Jedním z takových rukojmí byl například i Herodes Antipas, syn judejského krále Heroda Velikého. V okamžiku, kdy Marobudova výchova skončila a stal se dostatečně způsobilým splnit své poslání, byl vyslán zpět k Markomanům, aby je vedl ve shodě s římskými představami. Kdy přesně k Markomanům přišel? Nevíme. Avšak v době, kdy tento kmen přišel do Čech, tedy někdy mezi lety 9–6 př. Kr., vedl je právě Marobud. Česká kotlina se pak stala novým domovem kmene a také srdcem jeho rodící se říše. 

Příchod Markomanů 

Marobud se vrátil ke kmeni přibližně v době, kdy vojevůdce Drusus s legiemi pronikl až k Labi a získal kontrolu nad kmeny Cherusků a Chattů, sousedících s Markomany. Nedlouho před jeho příchodem byl Markomany vyhnán původní král. Jeho nástupce byl zřejmý. Roky strávené v Římě Marobuda vybavily pro budoucí poslání vskutku dobře. Germánský kmen měl přirozené obavy z postupující římské mašinerie a k povinnostem nového krále patřilo zajistit jim bezpečí. Marobud se proto rozhodl Markomany odvést daleko od římského ohně a mečů. Nejvhodnějším řešením se nabízel odchod na východ a zde se usadit v Boiohaemu, zemi keltských Bójů, s nimiž Markomani dlouhé roky hraničili. Ostatně tato skutečnost dala kmenu i jméno, které lze přeložit jako hraničáři.

Boiohaemum bylo zemí, kam již dříve někteří příslušníci kmene odešli. Toto území se z nemalé části uprázdnilo, neboť se mnoho Bójů vydalo na východ, aby podobně jako Markomané nalezli nový, bezpečnější domov. Ti, kteří zůstali, nepředstavovali hrozbu, naopak. Šlo o kulturní lid, jehož poznatky se pro nově příchozí Germány staly přínosem. 

Vzestup germánské mocnosti 

Nová země skýtala vhodné podmínky pro to, aby se Markomani stali silnými. Dobře chráněni za hradbou hor, se zdroji železné rudy nutné pro výrobu nástrojů a zbraní, s úrodnou půdou podél řek k obživě. Marobud mohl začít budovat vojsko a navazovat spojenectví. Jeden po druhém se přidávaly germánské kmeny z bližšího i vzdálenějšího okolí. Někteří se nechaly získat mocí svých slov, jiné přesvědčily štědré dary a dalším imponovala síla Marobudova vojska. Tak se postupně přidali Lugiové, Gótové i svébští Semnonové. Pod hrozbou válečného tažení tehdy ještě vojevůdce Tiberia se k Marobudovu svazku připojil i kmen Langobardů, který opustil tehdy novou a brzy zaniknuvší provincii Germania. Později se k Marobudovi připojili též Hermunduři, kteří sídlili u Labe, rovněž i Sibinové ze severu a také bojovní Kvádové z východu.

Marobudova říše. (zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0)

Říše, v jejímž čele Marobud stál, se postupně vyvinula v největší státní útvar svobodných barbarů. Jistě, že markomanský král nemohl tak velkému celku vládnout zcela sám, opřel se o tradici svého lidu a vládl za účasti rady starších, jejíž autorita byla nezpochybnitelná. Velkou oporu mu poskytovala družina, složená z nejlepších mužů jednotlivých rodů a bylo-li třeba učinit důležité rozhodnutí, shromáždili se všichni bojeschopní muži, aby rozhodli silou svého hlasu. Marobud po římském vzoru také vybudoval vojsko o síle 70 000 pěších a 4 000 jezdců, které dostávalo pravidelný plat. Rovněž zavedl některé úřady a nastavil přísné zákony, což mu však v pozdějších letech příliš neprospělo. Na to byli Germáni příliš svobodomyslní. 

Římské obavy 

S Římem Marobud udržoval přátelské styky a do svého sídla v srdci Boiohaema pozval kupce z říše, kteří do barbarika přiváželi vzácné zboží jako látky, bronzové nádoby, šperky, zbraně či víno. I Germáni měli co nabídnout, a tak na jih putovaly vozy naložené kožešinami, voskem, obilovinami a otroky. Nikdo na sever od Alp se Markomanům nevyrovnal. A v tom byl právě ten problém.

Vzestup svobodné říše germánských kmenů, blízkost římským hranicím i fakt, že Marobudova politika byla nezávislá, nikoliv loajálně prořímská, jak Římané při Marobudově odchodu doufali, vzbuzovaly u strach. Císařská ultimáta Marobud nevyslyšel, pranic se mu totiž nelíbilo, že by se jeho Germáni měli stát součástí římské provincie a tvořit říši hráz proti kmenům ze severu. Pokus zlomit vůli Markomanů silou a přimět je, aby se podvolili, přišel osm zim před smrtí císaře Augusta. Tehdy se shromáždilo vojsko, kterým ani Julius Caesar nevládl, složené z dvanácti legií a pomocných sborů. 

Legie pochodují do Čech 

Římané zvolili vskutku skvělou strategii, jak Markomany srazit na kolena. Chtěli je sevřít do kleští z východu i západu. Z Carnunta v Pannonii pochodoval sám Tiberius se sedmi legiemi a z Mogontiaca (Mohuč), které již tehdy bylo pevným táborem, táhl Sentius Saturninus v čele pěti legií. Spolu s ním pochodoval v římských službách i Arminius z kmene Cherusků, který byl stejně jako Marobud poslán do Říma jako rukojmí, kde byl vychován a později se vrátil, aby vedl svůj kmen. 

Velleius Paterculus, přímý účastník událostí, vypráví, že Marobud „vojsko vybudované k ochraně své říše a neustálým výcvikem dovedené téměř až k římské disciplíně dostal v krátké době na tak vynikající úroveň, že bylo postrachem i našeho impéria. K Římanům se choval tak, že nevyvolával válečné konflikty, ale dával najevo, že v případě napadení má více než dost sil a je odhodlán postavit se na odpor. Na tohoto muže a na tuto oblast se Tiberius Caesar rozhodl zaútočit … Caesar již dokončil přípravy v zimním táboře u Dunaje a posunul své vojsko, takže nebyl vzdálen od prvních pozic nepřítele více než pět dní pochodu … Ale v tom se celá Pannonie, zvlčilá, protože si užívala výhod dlouhého míru, a plná sil, domluvila na společném plánu s Dalmácií a se všemi kmeny v té oblasti a chopila se zbraní“. 

Král diplomat 

Římané tedy museli akutně zasáhnout proti rozsáhlému povstání, a z tažení do České kotliny sešlo. Někteří z velmožů králi radili, aby římských potíží využil a vpadl jim do zad. Takové počínání by ale bylo velmi krátkozraké. Dlouhodobá pozornost říše by se zcela a úplně obrátila proti Markomanům, čemuž by dlouhodobě nemohli čelit. Ke slovu se proto dostalo umění diplomacie. Nedůvěra nyní panovala na obou stranách, a tak Tiberius vyslal své posly k Marobudovu dvoru s nabídkou míru a vzájemné dohody. Germán přijal. 

Téhož roku došlo k uzavření smlouvy mezi Římem a Markomany o přátelství a vzájemném respektu. Marobud byl uznán králem a označen za přítele Říma. Tím se na další roky podařilo zajistit prosperitu markomanské říše. Válka v Pannonii trvala čtyři roky a vyžádala si nasazení osmi legií, které původně operovaly v Germánii. Avšak s výjimkou Markomanů, kteří nevystupovali nepřátelsky, byly všechny silné germánské kmeny zpacifikovány. Ke kontrole téměř 20 let systematicky dobývaného území, plného bojovných, primitivních, prolhaných a neorganizovaných barbarů, jak je Římané vnímali, tři legie postačovaly. Ba co víc, roku 7 císař Augustus oficiálně deklaroval vznik nové provincie Germania a jejím guvernérem jmenoval Publia Quintilia Vara, jemuž zůstaly k dispozici pouze tři legie. 

Arminiova lest 

„Varus Quintilius …, uvyklý spíše poklidnému životu v táboře než na bitevním poli, ale se slabostí pro peníze,“ charakterizuje guvernéra Velleius Paterculus. Přibližně ve stejné době, kdy se Varus ujal svého úřadu, vrátil se z války v Pannonii také římský velitel Arminius. Šlo o člověka velkých ambicí, což ale nemění nic na skutečnosti, že příčinu k povstání Germánů zavdali sami Římané svým tvrdým přístupem a vysokými daněmi. Arminius nejprve přesvědčil sousední porobené kmeny, aby se přidaly k Cheruskům a na Římany zaútočily. Ne však v otevřené bitvě, ale tak, jak to umějí barbaři nejlépe. V členitém terénu, v lese, ze zálohy a bez varování. „Do svého záměru zasvětil nejprve pár, potom víc jednotlivců. Řeční a vysvětluje, že Římany lze porazit, od plánu přejde hned k činu a stanoví dobu zákeřné pasti,“ líčí barvitě Velleius Paterculus. 

Na podzim roku 9 pak Arminius guvernéru Varovi poslal klamavou zprávu o povstání. Guvernér cítil povinnost i příležitost se s Germány vypořádat. Netušil, že své tři legie vede do pasti. Varus vedl svou mohutnou armádu neznámým, lesnatým a bažinatým terénem přímo do oblasti, kde měly operovat vzbouřené kmeny. Věřil slovům Arminiovým, kterého považoval za loajálního. To se však ukázalo jako chyba, když Germáni zasadili legiím zdrcující porážku v bitvě v Teutoburském lese. 

Měření sil 

Arminiův čin nezůstal bez odezvy. Ztrátou provincie Germanie se Římanům uvolnili ruce, a tak se proti vzbouřencům vypravil vojevůdce Germanicus. Sedm let po události v Teutoburském lese ničil vítězný Germanicus jednu osadu za druhou až se roku 16 s Arminiem utkal v bitvě na pláni Idistaviso. Cheruskové byli zmasakrováni, avšak Arminius uprchl a znovu se Římanům postavil. Byl opět poražen, štěstěna ale při Arminiovi stála a on ještě jednou vyvázl. V situaci, kdy v Germánii zuřila válka, se Marobud snažil dostát smlouvě s Římem a zachoval neutralitu. Přesto se konfliktu nevyhnul, stal se totiž největším Arminiovým rivalem. 

Aby oslabil Marobudovu pozici a přitáhl k sobě další spojence, začal Marobuda očerňovat jako zrádce svobodných kmenů. Podařilo se mu zlákat Langobardy a Semnony, kteří dosud byli ve svazku s Markomany. Arminius spojence nutně potřeboval, neboť u mnoha Cherusků upadl v nemilost, na Marobudovu stranu se připojil i jeho strýc Inguiomer. Střet s Arminiem byl nevyhnutelný. Roku 17 došlo k bitvě.

„Řadili se k pravidelnému boji se stejnou nadějí na obou stranách a neútočili již neuspořádanými výpady v rozptýlených tlupách, jak tomu kdysi bývalo u Germánů; dlouhým válčením s námi si totiž zvykli držet se svých praporů, zajišťovat se zálohami a poslouchat rozkazů svých velitelů,“ líčí způsob boje Tacitus. Střetnutí bylo vyrovnané, oba vůdci přišli o pravé křídlo. Všichni čekali novou bitvu, která by rozhodla, ale Marobud takticky přeložil svůj tábor na návrší, kde se chtěl přeskupit. To Arminius považoval za uznání porážky a patrně to tak pochopili i Marobudovi spojenci, neboť se k Arminiovi připojili Hermunduři a Gótové. 

Římské zájmy 

Aktuální poměr sil nedával Marobudovi jinou možnost, „když byl přebíháním vojska znenáhla oslaben, ustoupil do území Markomanů a poslal vyslance k Tiberiovi s prosbou o pomoc. Dostal odpověď, že se neprávem dovolává římských zbraní proti Cheruskům, když Římany v boji proti témuž nepříteli nijak nepodporoval. Ale přece poslal Drusa, jak jsme uvedli, aby zajistil mír,“ dokládá Tacitus. Vojevůdce Drusus pak „podněcoval Germány k rozbrojům a k tomu, aby se po Marobudově pádu na něho doráželo až k jeho záhubě“. 

Marobud ctil smlouvy a spojenectví, věřil tedy, že ho Římané podpoří. Nikdy proti nim nepozvedl meč, přesto byl považován za hrozbu výrazně větší než Arminius. Podcenil římskou lstivost a ambice. Poselstvo se vrátilo s nepořízenou a Marobud pochopil, že vzájemné soupeření mezi germánskými kmeny Římu vyhovuje a smlouvou, kterou spolu uzavřeli, si říše jen koupila čas. 

Zrada 

Marobud byl nyní obklíčen nepřáteli. Za hranicí Římané, v barbariku Arminius a v Boiohaemu se příležitosti chopili nespokojení markomanští velmožové. A tehdy ucítil příležitost jistý Katvalda, jehož před lety Marobud vyhnal ze země. Byl příhodný čas k pomstě. Zjednal si podporu Gótů a „vtrhl se silným vojskem do území Markomanů, podplatil přední muže, aby se s ním spolčili, a potom vpadl do královského sídla a tvrze ležící nablízku.“ 

Marobud se svými věrnými musel uprchnout, zatímco Katvalda zaujal jeho místo. Marobud neztrácel naději a vypravil se na jih, aby požádal o pomoc císaře Tiberia. Pro něj ale věc za římskou hranicí skončila. Vůči uprchlíkovi se sice stavěl jako přítel, nabízel mu útočiště, zároveň ale také možnost volného odchodu z Itálie, bude-li o to stát. O vojenské pomoci ani slovo. 

TIP: Vpád barbarů: Kolaps Římské říše odstartovalo stěhování národů

V senátu pak Tiberius mluvil zcela jinak, když prohlašoval, že „tak nebezpeční nebyli ani Filippos Athéňanům ani Pyrrhos a Antiochos římskému národu. … vylíčil velikost tohoto muže, divokost kmenů, které mu byly poddány, a jak blízký Itálii je to nepřítel, i svá opatření k jeho zničení.“ A tak Marobud zůstal v italské Ravenně, kde žil sice důstojně, ale pod stálým dohledem. Římané ho nehodlali pustit, byl jejich pojistkou proti germánským kmenům. Pokud by nastaly potíže, mohl se Marobud s římskou pomocí kdykoliv vrátit na trůn jako klientský král. K tomu však nikdy nedošlo a kdysi mocný král, pán Boiohaema a vůdce mnoha kmenů strávil dalších 18 let v Itálii. První známý vládce z českých zemí zemřel v Ravenně mezi lety 37–38 a byl tu také pohřben.

Pojem „černá díra“ zahrnuje mnoho typů objektů, od hypotetických miniaturních černých děr, které vznikly v mladém vesmíru, přes útvary hvězdných hmotností až po černé veledíry v centrech galaxií. V současné době známe jen dva mechanismy, jak by mohly dané objekty zanikat, a jeden z nich je docela přirozený: Černá díra zanikne po srážce s nějakým svým protějškem. Výsledkem se sice stane opět černá díra, ale logicky půjde o jiný objekt. S jistotou o existenci popsaných událostí víme od roku 2015, kdy detektor LIGO poprvé zachytil gravitační vlny pocházející shodou okolností z kolize dvou černých děr.

TIP: Kolik typů černých děr známe a jak vznikají?

Druhý mechanismus zániku představuje tzv. vypařování, kdy se samovolně tvoří pár částice–antičástice na horizontu událostí černé díry, přičemž částice nad horizontem může z vlivu „monstra“ v nějaké formě uniknout. Uvedený proces je hypotetický a měl by probíhat tím rychleji, čím méně je černá díra hmotná.

Chocholouši obecní (Galerida cristata) hnízdí od dubna do června (výjimečně až do srpna) dvakrát ročně. Hnízdo neuměle spletené ze stébel trav a kořínků skrývají na zemi v terénu. Z posledních let jsou však dokladovány případy hnízdění chocholoušů také na plochých střechách, například u garáží. Samička do hnízda snáší 3–5 jemně skvrnitých vajec, která se velmi podobají vejcím skřivana polního.

Na vejcích sedí po dobu 12–14 dnů pouze samička, ovšem mláďata krmí oba rodiče. Mezi ornitology se vyprávějí celé legendy o tom, jak chocholouší rodiče fingující zranění dokážou od svého hnízdečka důmyslně odlákat nepřítele. Mláďata opouštějí hnízdo dříve, než jsou schopna letu a rychle se zacvičují ve sběru potravy, kterou jsou jim semena, zelené části rostlin, hmyz a drobní bezobratlí živočichové.

Robinzoni 21. století

Do poloviny šedesátých let 20. století patřili chocholouši k našim nejběžnějším pěvcům. Pak však nastal strmý pád populace a velmi dramatický úpadek na všech místech výskytu v ČR. Nejprve tito drobní ptáčci vymizeli ze vsí i z periferií měst. V současnosti chocholouši obecní spadají do kategorie ohrožených druhů a ornitologové předpokládají, že se dnes nacházejí na samé hranici životaschopnosti druhu!

V Čechách došlo v rozsáhlých oblastech již k naprostému vyhynutí a dnes chocholouše najdeme pouze v Polabí a Povltaví; rovněž v Moravskoslezském kraji patrně chocholouš vymizel zcela. Poněkud optimističtější situace je na střední a jižní Moravě, kde poslední „Robinsony“ můžeme vypátrat kuriózně na parkovištích velkých nákupních středisek a průmyslových zón mezi skladištními halami, případně na staveništích.

Příčiny mizení populace

Ornitologové se domnívají, že hlavním viníkem drastického úbytku chocholoušů v Česku je intenzifikace zemědělství spojená s dramatickým úbytkem hospodářského zvířectva a řídkých porostů s různými druhy plevelů v blízkosti lidských obydlí. Chocholouši bývali také silně vázáni na koňské povozy, respektive na koňské exkrementy. I ty z našich vesnic a menších městeček (o velkých městech nemluvě) nenávratně vymizely. Koňské farmy a jezdecká střediska nejsou pro chocholouše náhradou, neboť bývají umístěny blízko lesů nebo přímo v lesním prostředí, kam se chocholouši kvůli dravcům nikdy neodvažovali. Usedlí chocholouši jsou velmi citliví ke změnám prostředí a nedokáží se s nimi vyrovnat.

Z proletáře rarita

Ornitolog Libor Praus, který chocholouše po léta monitoruje, uvádí: „Jistý záblesk naděje pro existenci druhu mohou snad představovat množící se pozorování chocholoušů z okolí kravínů a polních cest v blízkosti celoročně přítomných hnojišť. Toto prostředí mohli ptáci opětovně osídlit teprve nedávno, nelze ale vyloučit, že zde byli pouze přehlíženi.“

Optimisté odhadují, že dnes žije na našem území padesátina původního počtu chocholoušů obecných. V letech 2001–2003 hnízdilo v celé České republice 500–1 000 párů, přičemž někde se uvádí i 1 100–2 200 hnízdních párů. V každém případě je možné tvrdit, že se z proletáře ptačí říše stal vlastně exot.

TIP: Zánik holuba stěhovavého: Proč vyhynul nejhojnější pták světa?

I na zbytky populací chocholoušů, které našly útočiště ve městech, pochopitelně číhají mnohá nebezpečí. Libor Praus k tomuto problému říká: „Za nejvýznamnější rizikový faktor ohrožující městské hnízdící chocholouše považuji na základě závěrů z terénního pozorování příliš časté kosení trávníků (frekvence sečení nižší než tři týdny). Rodiče do vyšších travních porostů odvádí dosud nevzletná mláďata chocholoušů ze všech typů městských hnízdišť (jak ze zakrslých okrasných keřů u silnic, tak z plochých střech) a za běžných okolností se mláďata v tomto rizikovém stanovišti ukrývají minimálně pět dnů nutných k dosažení vzletnosti.“ Velká péče o trávníky tedy chocholoušům jednoznačně škodí.

O lidském těle stále nevíme vše, a to ani v případě věcí, které nás mimořádně zajímají, jako je například sex. Dokládá to i nedávný výzkum Krauseho tělísek, která bývají řazena mezi receptory. Známe je již od 19. století, jejich funkce ale stále není úplně jasná. Obvykle jsou považována za receptory citlivé na změnu teploty, ačkoliv doklady pro toto tvrzení nejsou úplně jednoznačné.

Zmíněná tělíska popsal v 50. letech 19. století německý anatom Wilhelm Krause, který na ně narazil při detailním zkoumání lidského těla. Jde o zvláštní nervová zakončení, která se nacházejí v určité hloubce pod povrchem kůže v oblasti žaludu a klitorisu, na rtech a jazyku, ale i třeba na spojivce v oku.

Jak se vzruší myši?

Záhadu Krauseho tělísek pomohly objasnit laboratorní myši. Jak zjistil Lijun Qi z amerického Harvardu se svými kolegy v rámci výzkumu, který ještě neprošel recenzním řízením, Krauseho tělíska podle vědců nemají nic společného s detekcí změn teploty. Studium myších tkání odhalilo, že tato tělíska jsou nejhojněji zastoupena ve tkáních penisu (v oblasti žaludu) a klitorisu, a to zhruba ve stejném počtu. Žalud je obvykle větší, takže jsou v něm Krauseho tělíska uspořádaná řidčeji.

Badatelé rovněž využili pokročilé genetické nástroje, používané k manipulaci tkání, díky nimž přesně zjistili, že Krauseho tělíska jsou ve skutečnosti specializovaná na jemné dotyky a vibrace, jejichž přítomnost signalizují do mozku. Vše tak nasvědčuje tomu, že právě díky Krauseho tělískům vyvolávají něžné dotyky při sexu tak příjemné pocity.

Vědci ověřili souvislost Krauseho tělísek se sexuální touhou v experimentech, kdy drážděním těchto nervových zakončení vyvolali u myší vzrušení. A stejným směrem ukázal i experiment opačné povahy, kdy geneticky upravené myši, u nichž bylo přerušeno spojení s těmito receptory, nevykazovaly žádné známky sexuálního vzrušení. U myší s takto přerušenými receptory přesto podle vědců nevymizel zájem o sex. U samců byl ale méně intenzivní a výrazně kratší a u myších samic byl sexuální apetit zase výrazně snížený.

TIP: Nový výzkum: Marihuana má pozitivní vliv na kvalitu ženského orgasmu

Přestože se jednalo o výzkum na myších, je podle vědců pravděpodobné, že podobnou roli mají tyto struktury i v lidské anatomii. Objev by mohl nalézt uplatnění nejen při vývoji sexuálních pomůcek, ale i v léčbě některých sexuálních dysfunkcí.

Klášter a přilehlé městečko působí nesmírně kompaktním dojmem, ve skutečnosti však hora připomíná architektonické vosí hnízdo, na jehož prastarém jádru vznikala jedna vrstva staveb za druhou. Postupy inspirované ještě římskou architekturou se tam přelévají v románské stopy, ale ani jimi příběh nekončí. Ačkoliv se cizím vojskům nikdy nepodařilo ostrov obsadit, pokusů o jeho dobytí se odehrál bezpočet: Roku 1204 dokonce Bretaňci místní obyvatele vyvraždili a městečko zapálili.

Následně se ostrov dočkal přebudování v gotickém stylu, nicméně zdaleka ne vše o jeho historii víme s jistotou. Nejcennějším zdrojem poznání se stal rukopis mnichů kongregace svatého Maura, kteří se v místě usadili v 17. století a při sepisování čerpali ze středověkých archivů v normandském Saint Lô. Když ovšem archeolog Christian Sapin provedl před třemi lety průzkum původního kostela Notre-Dame-sous-Terre neboli „naše Paní v podzemí“, našel v tradovaných dějinách nesrovnalosti.

Pátrání pod zemí

Archeologové použili hned tři techniky – radiokarbonovou metodu, archeomagnetismus a termoluminiscenci – aby prozkoumali srdce kláštera v podobě kaple postavené v roce 708. Právě od ní se pak celý komplex rozvíjel dál a narostl do úctyhodných rozměrů. Výzkum ovšem prokázal, že svatostánek vznikl až na počátku 10. století a dvě vedlejší lodě přibyly o století později.

S tím se však archeologové nechtěli smířit, a tak se na podzim roku 2016 pokusili pomocí georadaru zjistit, zda se pod podlahou neskrývá onen mytický první kostel – jak by spojení „naše Paní v podzemí“ napovídalo. Nicméně neměli štěstí, a zmíněný název tak nejspíš poukazuje na fakt, že pozdější přestavby kapli zcela překryly. Uvedené nutně neznamená, že Aubertův kostel neexistuje, zřejmě ale spočívá v základech nějaké jiné budovy.

Nejstarší obyvatelé

K pozoruhodným nálezům během rekonstrukcí stále ještě ojediněle dochází. Například v roce 1999 se při opravách západní terasy našla dílna ze 14. a 15. století: Podařilo se odhalit fragmenty kamenných forem používaných k odlévání poutních odznaků, jež si tehdejší příchozí odnášeli s sebou coby suvenýry.

TIP: Kamenný div Francie: Majestátní Mont-Saint-Michel by mohl zaniknout

Nejzásadnější objev se pak odehrál při pracích na inženýrských sítích pod hlavní ulicí, kdy byly odkryty tři desítky středověkých hrobů. „Věděli jsme, že se kolem kostela rozkládal hřbitov a zůstal zčásti opuštěný po vybudování hradeb v třináctém století,“ vysvětluje archeolog François Caligny-Delahaye. „Přesto jsme nečekali, že najdeme něco podobného. Některé hroby jsou neporušené, a dokázali jsme tak identifikovat muže, ženy, a pravděpodobně i děti – tedy vůbec nejstarší známé obyvatele Mont-Saint-Michel.“ 

Vědci se domnívají, rychlost nejrychlejších pulzarů souvisí s tím, že se nacházejí nacházejí v binárním systému v těsné blízkosti hvězdného partnera. Na základě toho vznikla představa o evoluci milisekundových pulzarů, podle které pulzar nejprve vysává partnera jako ohromný vesmírný pavouk a zároveň ho drásá výtrysky hmoty a záření. Rotace pulzaru se zrychluje a oběžná doba obou těles se zkracuje. Po nějaké době se ale partner zmenší natolik, že z něj pulzar už nic nevysaje. Začne se od partnera vzdalovat a jejich oběžná doba se zase prodlužuje. 

Podivuhodné chování zmíněných pulzarů vedlo astrofyziky k tomu, že jim říkají pavoučí pulzary (spider pulsar). Pokud je hmota hvězdného partnera podstatně menší než desetina Slunce, jde o černé vdovy (black widow pulsar). Když je větší než desetina Slunce, mluví se o snovačkách (redback pulsar).

Nenasytní vesmírní pavouci

Ve vesmíru dnes známe asi 20 pulzarů černých vdov a asi 10 pulzarů snovaček. Podle zmíněného modelu evoluce milisekundových pulzarů by se snovačky měly v průběhu času vyvíjet na černé vdovy. Odborníci se ale domnívali, že by měly existovat i přechodné formy mezi těmito dvěma typy rychlých pulzarů, s partnerem střední hmotnosti, s velmi krátkou dobou oběhu.

Nedávno zřejmě na takový „přechodný“ pavoučí pulzar narazil tým odborníků Čínské akademie věd, jejichž výzkum publikoval vědecký časopis Nature. Badatelé využili masivní čínský radioteleskop FAST, s jehož pomocí pozorovali pulzar PSR J1953+1844 (M71E), který se nachází v centru kulové hvězdokupy M71 v souhvězdí Šípu na severní obloze.

Jde o milisekundový pulzar, který oběhne svého hvězdného partnera za rekordně krátkou dobu 53 minut. Tento partner má přitom hmotnost jen jako 0,07 Slunce, což ukazuje na to, že mu blízký pulzar dal pořádně zabrat. Srovnání se známými pulzary naznačuje, že by opravdu mohlo jít o vytoužený přechodný typ pavoučího pulzaru.

Andreu Ravignaniho z katedry kognitivní biologie při Vídeňské univerzitě zajímalo, proč šimpanzi bubnují na kořeny stromů a vydávají zvuky podobné zpěvu. Zoolog se zaměřil na schopnost rozpoznávat vztah mezi slabikami, slovy a hudebními tóny. Když člověk uslyší určitý vzorec, například do-re-mi, zapamatuje si jej a dokáže jej v hudbě snadno identifikovat. Když pak místo něj slyší například do-re-fa, hned pozná, že očekávaný vzorec je narušen. 

Ravignani podrobil opice testu, když jim pouštěl podobné vzorce v jejich frekvenčním rozpětí. Kotulům veverovitým (Saimiri sciureus) přehrával ve zvukové komoře tři hudební vzorce. Kotulové si aktivitu brzy oblíbili, protože mezi jednotlivými nahrávkami dostávali pamlsky. Kdykoli se však nějaký vzorec změnil, podobně jako když člověk uslyší do-re-fa, kotulové se zarazili jako by říkali: „Co?!“ 

TIP: Zoologové poprvé pozorovali šimpanze, jak k léčení používají rozdrcené brouky

Ravignani tak dokázal, že kotulové hudební vzorce chápou. Tato schopnost je klíčová k pochopení nejen hudby, ale i jazyka, a musela se vyvinout nejméně před 30 miliony let u posledního společného předka opic a člověka. Je tedy pravděpodobné, že jí disponují všichni dnešní primáti. Ravignaniho experiment naznačuje, že jako první se nevyvinula řeč, ale právě hudební vnímání. „Schopnost vnímat hudbu představuje první krok k vytváření fonologických vzorců vedoucích k vytvoření jazyka,“ uzavírá Ravignani.

Když němečtí stíhači začali shromažďovat vítězství nad nepřátelskými letadly, vyvstala potřeba sestřely oficiálně evidovat a hlavně určit, kdy se pilotovi na konto započítávají a kdy ne. Boj často probíhal ve velké výšce a mnohdy za špatného počasí s velkou oblačností. Stíhač většinou vedl palbu z kulometu na vzdálenost do 100 m, a tak viděl, zda jeho střely cíl zasahují a kam. 

Předchozí část: Čísla, na nichž záleží: Počítání sestřelů za první světové války (1)

Pokud ale protivník začal padat, sledovat ho dál představovalo obtížný úkol. Mnohdy prostě zmizel v mracích a vítěz souboje jej už nespatřil. Pokud dopadl na vlastní straně fronty, pozemní jednotky měly za povinnost to ohlásit na nadřízený štáb a ten potom informoval velitelství letectva v dané oblasti. V případě, že dopadl nad oblastí kontrolovanou protivníkem, vítěz se to většinou nedozvěděl.

Nelehké posuzování

Německé Fokkery E.I. ze začátku nesměly operovat nad nepřátelským územím. Velení se obávalo, že v případě sestřelení by vrak padl do rukou Dohody, která by pak odhalila tajemství palby skrz točící se vrtuli. Příliš to ale nevadilo, neboť britští a francouzští letci vedli značně ofenzivní styl boje a přes zákopy létali ve velkých počtech. Německým stíhačům se tedy započítávala jen ta letadla, která nouzově přistála nebo dopadla na vlastní straně fronty, nebo tak malý kousek za ní, že dopad pozorovali a ohlásili vlastní pěšáci. Pokud ale protivník nouzově přistál na vlastním území a soudilo se o něm, že zůstal téměř nepoškozen, byl připsán pouze jako zLg (zur Landung gezwungen – přinucen k přistání). V evidenci se tak sice objevilo, ale nezapočítávalo se do celkového skóre pilota.

Potvrdit vítězství mohl kdokoliv z osádek vlastních letadel, které se akce účastnily. Stíhači museli každý svůj nárok popsat v bojové zprávě svému velícímu důstojníkovi. Hlášení pak putovalo nadřízenému štábu k vyhodnocení, kde jej potvrdili, nebo zamítli. Do dnešních dnů se dochoval s německou pečlivostí vedený dokument Nachrichtenblatt der Luftstreitkräfte, který obsahuje seznam všech sestřelů od 1. března 1917 do konce války. Úředníci do něj uváděli datum, hodnost a jméno vítěze, nárokovaný letoun, místo, jednotku a přidělené číslo vítězství.

Německé Kanonen

Němci za první světové války nepoužívali výraz stíhací eso, ale pilotům, kteří dosáhli 10 sestřelů, říkali Kanone (volně přeloženo jako velká zbraň) a pro pozvednutí morálky zveřejňovali jejich jména i skóre v tisku. Není ale známo, že by se tento termín začal používat před květnem 1916. Už když pilot dosáhl čtyř potvrzených vítězství, objevovalo se jeho jméno v oficiálních armádních komuniké. 

Všechna vítězství byla připsána jednomu konkrétnímu pilotovi – Němci neuznávali sestřely ve spoluúčasti. Pokud na letoun pálili dva stíhači, museli se později dohodnout, kdo měl na jeho zničení větší zásluhu. V případě neřešitelného sporu sestřel připadl celé jednotce a samotní piloti odešli s prázdnou. Jedinou výjimku představovalo udělení vítězství pilotovi i pozorovateli u osádek dvoumístných letadel. Německý systém tak byl poměrně přísný.

Dokončení: Čísla, na nichž záleží: Počítání sestřelů za první světové války (3)