Na volném moři se vlny vlivem větrů zvedají do průměrné výšky tří metrů. Jak se však přibližují k pevnině, čím dál mělčí dno zpomaluje jejich náběžnou hranu a energie pohánějící vodu vpřed se uvolní směrem do výšky. Vlna tak roste, je stále strmější, až se těsně před pobřežím zlomí. Uvedené ovšem neplatí pro tsunami vzniklé pohybem tektonických desek: Energie rozložená v mohutném vodním sloupci a vlnová délka přesahující stovky kilometrů jim dodávají ohromnou stabilitu, takže se „rozbijí“ až o budovy, stromy či předměty na souši.

TIP: Legenda o gigantické tsunami: Geologové potvrzují pravdivost indiánských bajek

Dosud největší zaznamenaná vlna tsunami následovala po zemětřesení v aljašské zátoce Lituya v červenci 1958: Měřila 524 metry a zaplavila 14 kilometrů čtverečních. Podle očitých svědků měřila v době, kdy dorazila do ústí zálivu více než 30 metrů. Jen díky tomu, že oblast nepatří k hustě osídleným, přišlo o život „pouze“ pět lidí a také škody na majetku byly minimální. Důkazy o této kataklyzmatické vlně jsou ale i po více než 60 letech stále viditelné dokonce i na snímcích vesmírných družic. 

V tropických a subtropických mořích žije asi tisícovka druhů homolic – mořských plžů, kteří jsou vyzbrojeni harpunovitým ostnem. Ten je napojený na zásobárnu toxinů, které mohou usmrtit i člověka. Každý druh homolic vlastní specifikou směs jedů, která obsahuje stovky různých chemických látek. Nebezpečné toxiny homolic představují úžasné zřídlo sloučenin s významnými medicínskými účinky. Byly mezi nimi již objeveny látky, které jsou nesmírně účinnými analgetiky nebo třeba látky prospěšné pro diabetiky. Získávání těchto látek z homolic v oceánu ale bývá problematické.

Adrenalinová akvaristika

Richard Lewis z australské Queenslandské univerzity a jeho spolupracovníci dosáhli zásadního úspěchu, když se jim povedlo poprvé rozmnožit homolice v laboratorním akváriu. Tento průlom, v němž sehrály hlavní roli homolice mágovy (Conus magus), umožní získávat toxické peptidy konotoxiny a další pozoruhodné látky z jedu homolic více udržitelným způsobem. Výsledky výzkumu publikoval vědecký časopis Nature Communications.

Vědci si zároveň pochvalují, že nyní mohou sledovat biochemické a další změny, k nimž dochází u homolic během jejich života. „Malé homolice používají koktejly toxinů, jejichž složení se liší od loveckých jedů dospělých homolic,“ popisuje Lewis. „Získali jsme přístup k doposud neprozkoumané a zároveň početné skupině látek, mezi nimiž se mohou ukrývat další medicínsky užitečné látky.“

TIP: Novinky v léčbě diabetu: Nový hybridní inzulín si půjčuje triky od jedovatých plžů

Badatelé již zevrubně prozkoumali koktejl toxinů odchovaných homolic a podařilo se jim identifikovat látky tlumící bolest a jedovaté peptidy, které mohou blokovat nikotinový acetylcholinový receptor (NAChR), na němž se projevuje účinek nikotinu v lidském těle. Takové látky by se mohly stát základem nového typu léčby závislosti na nikotinu.

Pokud lze nějaké hvězdy označit jako monstra, nejlepším kandidátem by zřejmě byly Wolf-Rayetovy hvězdy. Jde o extrémně žhavé, nesmírně zářivé a obrovské hvězdy ve velmi pokročilé fázi života, které do okolního vesmíru zuřivě vyvrhují ohromné množství hmoty. Každá taková hvězda je pro astronomy nesmírně zajímavým objektem. V blízké Galaxii v Andromedě (M31) se vědcům podařilo objevit větší počet takových hvězd najednou.

Američtí astronomové Kathryn Neugentová a Philip Massey pozorovali Galaxii v Andromedě pomocí 4,3metrového teleskopu Lowell Discovery Telescope (LDT) Lowellovy observatoře v Arizoně. Výsledkem jejich doposud nepublikovaného výzkumu je objev hned 19 Wolf-Rayetových hvězd.

Extrémní hvězdy Galaxie v Andromedě

Badatelé si nejprve vytipovali třicítku vhodných kandidátů, mezi nimiž pak s využitím spektroskopických analýz potvrdili 19 Wolf-Rayetových hvězd. Většina z objevených hvězd patří k typu WN, který se vyznačuje vyšším obsahem dusíku. Nově objevené byly Wolf-Rayetovy hvězdy jsou obecně méně jasné než doposud známé hvězdy tohoto typu v Galaxii v Andromedě, protože jsou červenější.

TIP: Webbův teleskop zacílil na vzácnou a bouřlivou Wolf-Rayetovu hvězdu

Neugentová s Masseyem odhadují, že v dotyčné galaxii bude ještě asi 60 doposud neodhalených Wolf-Rayetových hvězd. Vzhledem k tomu, že tyto hvězdy nejsou v galaxiích rozloženy rovnoměrně, ale mají tendenci vyskytovat se ve větším počtu ve stejných oblastech, vědci se v budoucnu zaměří na detailní průzkum míst, kde byly tyto hvězdy nalezeny. Všech 19 nově nalezených Wolf-Rayetových hvězd se nachází ve třech relativně malých oblastech Galaxie v Andromedě. Badatelé je zde vystopovali pomocí zařízení Large Monolithic Imager (LMI), které je součástí zmíněného 4,3metrového teleskopu Lowellovy observatoře.

Rakovina prsu je noční můrou každé ženy. Dnešní lékařská věda ale dává velkou šanci nejen na záchranu, ale i na úplné vyléčení. Naprostou samozřejmostí tohoto bolestivého zákroku je užití anestezie, tedy umělé uspání pacienta, případně lokální znecitlivění jen určité části těla. Amputace prsu, kterou absolvovala Frances Burney, se ale musela bez anestezie zcela obejít. 

Malá spisovatelka

Frances Burney, mnohdy uváděná taky jako Fanny Burney, u nás příliš známá není. V Anglii ale patřila k nejznámějším literátkám své doby. Narodila se v roce 1752 do hudebnické rodiny. Velký vliv na ni měl především její otec, slavný hudebník a učenec Charles Burney, a to zvláště poté, co zemřela jeho žena, také nadaná hudebnice. Frances bylo v té době deset let. Všeobecně se předpokládalo, že se i ona bude po vzoru rodičů věnovat hudbě. Ona však propadla kouzlu literatury. 

Psát začala sice už v dětství, ale své první dílko, román Evelina, vydala anonymně až v roce 1778. Své autorství tajila, dokud to bylo možné. Svěřila se s tím jen svým sourozencům a dvěma důvěryhodným tetám. Obávala se především reakce otce. Byl to nakonec on, kdo po přečtení románu uhodl, že autorkou je právě jeho dcera. Po několika měsících spekulací, chvále literárních osobností i obrovském úspěchu u veřejnosti Frances odhalila svou totožnost. A stala se přes noc slavnou! 

Úspěch mělo i další dílo – román Cecilia z roku 1782. Vyšel ve velkém nákladu a skvěle se prodával. Díky němu Frances získala skvělou pověst a upevnila si postavení literární celebrity v Londýně. Hrdinky jejích próz byly mladé, krásné a inteligentní a mocně zapůsobily na Jane Austen, spisovatelku pozdější a slavnější. 

Na počátku devadesátých let 18. století se Frances seznámila a provdala za francouzského emigranta generála Alexandra D'Arblaye. Brzy vydala další úspěšný román Camilla, díky němuž mohla pro manžela a syna zafinancovat koupi domu. A věnovala se literatuře i nadále. Na kontě měla čtyři romány, jednu biografii, osm her a dvacet pět svazků deníků a dopisů. 

Krutá diagnóza

V roce 1801 rodina odcestovala do Francie, protože Francesin manžel získal funkci ve vládě Napoleona Bonaparta. Ve Francii začala spisovatelku trápit nesnesitelná bolest v pravém prsu, kvůli níž nemohla zvednout ani ruku. Několik lékařů se shodne na diagnóze: jedná o rakovinu. A pokud chce Frances přežít, je nutná okamžitá amputace prsu! 

Frances ale má přece jen trochu štěstí! Bude ji operovat skutečná kapacita svého oboru – vojenský lékař Dominique Jean Larrey, jehož provází renomé mimořádně schopného odborníka i velmi empatického člověka. Do rukou tohoto chirurga a jeho kolegů se tedy Frances v roce 1811 dostala. V den, na nějž byla operace naplánována, ovšem přišla zpráva, že se lékaři o několik hodin opozdí. Frances se zdá čekání nekonečné. Ve tři hodiny odpoledne konečně přijely čtyři kočáry, z nichž vystoupilo sedm vážených lékařů v černých pláštích.

Sedmnáct a půl minuty hrůzy

Těsně před operací dostala Frances sklenici s jakýmsi opiátem na utlumení bolesti. O nějaké narkóze si tehdejší pacienti mohli nechat jen zdát. Potom ji lékař položil na matraci uprostřed místnosti a přes obličej dal jemný kapesník, který ovšem nic nezakrýval… Přes něj Frances vidí všechno – sedm lékařů a jednu ošetřovatelku. 

Když se chirurgův nůž zabořil do Francesina těla, ozval se místností trýznivý výkřik. A ten trval do té doby, pokud operace neskončila. Bolest je děsivá, Frances má zavřené oči a má pocit, že v nejbližším momentu zemře.

Operace trvala „pouze“ sedmnáct a půl minuty, ale stála za to! Spisovatelka poté vše do detailu popíše v jednom ze svých deníků. Rekonvalescence sice trvá několik měsíců, ale za odměnu může Frances žít! Ještě dlouhých dvacet devět roků. Umírá až v v roce 1841, v krásném věku nedožitých 88 let.

TIP: Doktoři, ze kterých mrazí: Co museli pacienti v minulosti vytrpět?

Přestože si všechna díla, jejichž námětem je život anglické aristokracie, za autorčina života získala nesmírnou popularitu, po její smrti zájem o ně postupně opadal. Nejspíš to bylo zásluhou kritiků, kteří se domnívali, že zajímavější a přesnější pohled na život 18. století poskytují její deníky a dopisy. Dnešní literární kritici se ale k jejím románům opět vracejí.

Kmeny velkých exemplářů vlnovce pětimužného (Ceiba pentandra) mají v místě nad mohutnými kořeny průměr až tři metry, což představuje obvod přibližně dvaceti metrů. Ohledně rekordních průměrů a obvodů se ovšem udávají i mnohem vyšší údaje. Kořeny, které v některých případech sahají až deset metrů vysoko, poskytují vzhledem ke své celkové délce až 50 metrů obrovskou stabilní základnu. Tomu odpovídá i koruna, která se rozpíná až do šířky kolem 60 metrů. 

Vlnovec pětimužný v brazilském parku Parque do Utinga. (foto: Wikimedia Commons, Brenda Brito, CC BY-SA 4.0)

Tento strom z čeledi slézovitých (Malvaceae) roste v Mexiku, Střední Americe, Karibiku, na severu Jižní Ameriky a v tropické západní Africe a setkáte se s ním i v Asii, kde ovšem nedosahuje takových rozměrů. Ve španělsky mluvících zemích se rostlině říká ceiba, v angličtině jí bylo přisouzeno jméno kapok, jež se používá i pro označení vatovité hmoty, kterou obsahují její plody.

TIP: Zelení rekordmani: Nejstarší, největší, nejtěžší a nejvyšší stromy světa

Tato velmi lehká a vodě odolná vlákna se často využívají jako vycpávka do matrací a polštářů a původní obyvatelé Amazonie je používali pro obalení šipek do svých smrtících foukaček. Vlákna vyplnila dutinu kolem šipky a působila jako potřebné „těsnění“, bez nějž by šipky dolétly na mnohem kratší vzdálenost. 

V roce 2003 byly v jeskyni Liang Bua na ostrově Flores objeveny fosilní pozůstatky, které dodnes vzbuzují mnoho vášní. Odborníci zde postupně nalezli části koster celkem 14 jedinců, kteří jsou dnes považováni za zvláštního trpasličího hominina člověka floreského (Homo floresiensis), často přezdívaného „hobit.“

Hobiti, kteří byli v dospělosti vysocí jen asi 110 centimetrů, stále zůstávají do značné míry záhadou, v neposlední řadě kvůli ne právě vstřícnému postoji indonéských úřadů. Podle nálezů kostí a nástrojů vyhynuli poměrně nedávno, zhruba před 50 tisíci lety, krátce po příchodu moderních lidí (Homo sapiens). Navzdory relativnímu mládí fosilií bohužel doposud nebyla získána jejich DNA, která by byla pro vědce jednou z nejcennějších sekvencí.

Ostrovní hobiti

Pokud jde o původ hobitů, v současné době je nejvíce přijímána teorie, podle které jde o blízké příbuzné člověka vzpřímeného (Homo erectus), kteří se zmenšili v důsledku jevu známého jako ostrovní nanismus (porucha růstu v izolovaném prostředí), s nímž se setkáváme u mnoha různých skupin savců − například madagaskarských trpasličích lemurů makiů šedých (Cheirogaleus ravus) nebo lišek ostrovních (Urocyon littoralis), obývajících ostrovy Channel Islands u pobřeží Kalifornie.

Rekonstrukce tváře člověka floreského. (ilustrace: Arc-Team Brazil, Cicero Moraes, CC BY-SA 4.0)

Specialista na 3D modely Cicero Moraes ze společnosti Arc-Team Brasil a jeho spolupracovníci nedávno použili skeny první nalezené kostry hobita, která je téměř kompletní, a vytvořili podle ní detailní rekonstrukci tváře člověka floreského. Vzhledem k absenci genetických dat museli vědci zapojit i představivost. Výsledkem je pravděpodobná podoba dávného hobita.

TIP: Konec hobitů: Co zabilo naše trpasličí příbuzné na ostrově Flores?

Tvar měkkých tkání, které obalovaly kosti hobitů, je do jisté míry pouze kvalifikovaným odhadem. Nevíme ani to, jakou barvu vlasů hobiti měli, ani do jaké míry byli ochlupení. Díky této studii, která zatím neprošla recenzním řízením a byla zveřejněna v elektronické knize OrtogOnline vol. 4, už ale máme hrubou představu, jaké by to asi bylo, setkat se s člověkem floreským tváří v tvář.

Odborníci nejprve definovali hlavní předpoklady poskytnutí útočiště pro život, jak jej známe. Po shromáždění velkého množství dat se shodli na šesti základních faktorech, a sice na teplotě, tlaku, UV záření, ionizačním záření, pH a salinitě prostředí. Na základě zkušeností ze Země přitom víme, že organismy mohou přežívat pouze v úzkém pásu hodnot uvedených činitelů, které tak slouží jako východisko pro posuzování příznivých environmentálních podmínek.

Příznivé extrémy

Vědci rovněž shromáždili data o živých formách, jimž se daří v extrémech každého z uvedených šesti faktorů – od bakterií, které mohou přežívat v prostředí s pH vyšším než 12,5, až po organismy odolávající tlakům přes 125 MPa. Pozemské extremofilní bakterie poskytují dobrou představu o schopnosti života čelit různým podmínkám na jiných vesmírných tělesech.

Odborníci tak dokázali stanovit základní hranice prostředí podporujícího život známého typu. Vytvořili seznam potenciálně biologicky zajímavých lokalit, jež umožňují přetrvání živých forem na naší planetě, přičemž zahrnoval zaledněné póly, povrch kontinentů, jejich podpovrchové oblasti, podpovrchové ledy, okolní moře a oceány, hluboká oceánská dna a hydrotermální průduchy. Každé z daných prostředí na Zemi poskytuje útočiště pro určité organismy, takže autoři předpokládají, že podobně tomu může být i na jiných tělesech. Nakonec určili několik potenciálně obyvatelných objektů Sluneční soustavy. Pojďme se na ně podívat blíž...

Mars: Jen vyprahlá pustina?

Podle současných znalostí patří mezi základní předpoklady pro vznik života voda. A právě rudá planeta ukrývá rozsáhlou síť starodávných údolí, vyhloubených tekoucí vodou v průběhu dlouhých geologických období. Z nových studií vyplývá, že v minulosti měl Mars mnohem víc kapalné vody, než se dosud astronomové domnívali. „Naše nejkonzervativnější odhady celkového objemu sítě tamních údolí a množství vody, které bylo potřeba k jejich vyhloubení, jsou přinejmenším desetkrát vyšší než většina dříve udávaných hodnot,“ líčí jeden z autorů výzkumu Wei Luo.

Na sousední planetě tedy existoval aktivní vodní cyklus, tak jako na Zemi. Voda se odpařovala z moří a oceánů do atmosféry, coby pára putovala nad pevniny, kondenzovala a vypadávala v podobě srážek. Na povrchu pak utvářela řeky a rozsáhlé rezervoáry, přičemž důkazy se rozkládají napříč marsovským povrchem jako síť vyschlých říčních koryt a stop gigantických povodní: Zřetelně je zachycují snímky z oběžné dráhy a sondy spolu s přistávacími moduly i pojízdnými laboratořemi objevily rovněž minerály, jež mohly vzniknout pouze za přítomnosti tekuté vody.

Pod povrchem

Ačkoliv na povrchu rudé planety voda v kapalném stavu v současnosti existovat nemůže, pod ním panují vhodnější podmínky. Po mnohaletém průzkumu pomocí radaru na palubě sondy Mars Express odhalili vědci několik slaných jezer pod vrstvami ledu a prachu v oblasti jižní polární čepičky. Také evropsko-ruský automat Trace Gass Orbiter (TGO) zaznamenal výrazné množství vody v srdci údolního systému Valles Marineris. Ve svrchní vrstvě horniny ji detekoval ruský přístroj FREND alias Fine Resolution Epithermal Neutron Detector, jenž se zaměřuje na sledování množství vodíku.

„FREND odhalil oblast s nezvykle vysokým množstvím vodíku. Pokud bychom předpokládali, že je veškerý zmíněný prvek objevený v místě vázán ve vodních molekulách, tvořila by voda až čtyřicet procent materiálu blízko povrchu,“ objasňují badatelé. Přesto se domnívají, že tam životodárná látka existuje především ve formě ledu.

Kam zmizela?

Současný povrch Marsu je poměrně suchý. Kam se tedy veškerá voda, jež vyhloubila tamní obrovské kaňony, poděla? Někteří odborníci předpokládali, že se odpařila do vesmíru. Planetární vědci z Caltechu však dospěli k závěru, že její podstatná část zůstala v podzemí vázaná v minerálech. Tým výzkumníků z čínské akademie věd navíc díky roveru Zhurong (Ču-žung) objevil důkazy, že se kapalná voda na povrchu planety vyskytovala déle, než se dosud soudilo.

Přítomnost životodárné tekutiny je z pohledu hledání stop organismů mimo Zemi nesmírně vzrušující. Jde také o jeden z cílů nejnovějšího roveru Perseverance. Zatím není jasné, zda vůbec na Marsu podobné známky najdeme, či se tam naopak živé formy nikdy nevyvinuly. Pro definitivní odpověď stále víme jen málo, a zmíněné vozítko tak čeká ještě hodně práce, abychom se k ní přiblížili.

Pluto: Kde je voda, je i naděje

Pluto je s průměrem 2 376 km příliš malé, než aby zadrželo dostatek tepla k existenci tekutého jádra. Radioaktivní ohřev poskytl pouze padesátinu energie v porovnání se Zemí. I dané množství přesto postačovalo k roztavení lehčích prvků, takže těžší silikátové minerály klesly do středu tělesa. Výsledkem se stalo kamenné jádro o průměru 1 700 km, obklopené vrstvou vody a ledu o síle 100–180 km.

TIP: Jak rozpoznat mimozemský život? Vědci doporučují zaměřit se na metan

Povrch Pluta je tak studený, že ho pokrývá sníh a led z tuhého dusíku, metanu a oxidu uhelnatého. Spektrometrická data ze sondy New Horizons naznačují, že podloží tvoří vodní led. Průměrná hustota pak ukazuje, že trpasličí planeta obsahuje zhruba 70 % hornin a 30 % ledu. A teplo z jádra může oblast hluboko v plášti udržovat v podobě směsi rozbředlého sněhu a vody. „Na základě pozorovaných aktivit dospěli vědci k závěru, že má Pluto hmotné kamenné jádro obklopené ledovým pláštěm,“ popisuje William McKinnon z Washington University v St. Louis. „Zvyšuje to šanci, že pod tlustou vrstvou ledu existuje tekutý vodní oceán.“ A kde je voda, tam trvá naděje…

Pokračování: Kde hledat ve vesmíru život? Jupiterovy měsíce Europa, Ganymed a Kallisto

Profesor Woo-suk Hwang ze Soulské národní univerzity patřil svého času k nejslavnějším biologům světa. Jeho hlavním tématem se stalo klonování zvířat, především krav či prasat. V jeho laboratořích se tak narodila například telata s upravenou dědičnou informací nebo první naklonovaný pes jménem Snuppy.

Počátkem 21. století profesor přesedlal na léčebné klonování. A úspěch se mu nevyhýbal ani tam – nejprve naklonoval třicet lidských embryí a posléze získal z kmenových buněk lidského emrya několik buněčných řad, které měli lékaři v budoucnu využít k léčbě řady chorob, včetně nemocí srdce či ochrnutí. Objev katapultoval Hwanga mezi vědecké superstar: těšil se slávě, penězům a o tom, že se blíží ocenění Nobelovou cenou, nepochyboval.

Vajíčka od kolegyň

Jenže Achillovou patou se mu nakonec stala právě jeho nabubřelost. Když roku 2005 prohlásil, že umí vypěstovat léčebné buňky prakticky pro kohokoli, vědci začali pochybovat. Navíc se u svých podřízených netěšil právě nejlepší pověsti. Když jedna zaměstnankyně potvrdila, že ji násilím nutil k odběru vajíček, zaklepala u dveří jeho laboratoře vyšetřovací komise. Žádné podvrhy se tam ovšem nikdy nenašly – léčebné buňky si totiž profesor kompletně vymyslel.

TIP: Podvodníci a lháři s titulem: Proč nám vědci lžou?

Vláda mu odebrala veškeré tituly, z univerzity dostal vyhazov a sponzoři se k němu otočili zády. Poté co byl shledán vinným ze zpronevěry a porušování bioetických norem, jej korejský soud roku 2009 na dva roky podmíněně odsoudil. „Byl jsem zaslepený prací a touhou po úspěchu,“ pronesl během sezení na svoji obhajobu a toho, co udělal, prý hořce litoval. Když skandál pomalu zahladil čas, přesunul se Hwang do výzkumného centra v jihokorejském Jonginu, kde ve svém bádání nadále pokračuje a dokonce začal znova publikovat.

Podporučík William Robertson od 69. pěší divize vzpomínal na atmosféru ve své jednotce v dubnu 1945. Američtí vojáci se blížili k Labi, kde mělo dojít k setkání s Rudou armádou, a právě očekávaný kontakt se Sověty patřil k nejomílanějším tématům hovoru v řadách mužstva. „Všichni jsme byli naplněni zvědavostí a očekáváním. Co asi Rusové dělají? Jací jsou? Věděli jsme, že svádějí tvrdé boje až od Stalingradu a Moskvy. Že jsou to tvrdí válečníci. Ale jací jsou doopravdy? Jak se chovají? Jsou přátelští, nebo ne? Všichni jsme věděli, že jsou někde před námi, někde nedaleko…“ Právě Bill Robertson se měl zanedlouho přesvědčit na vlastní kůži.

Odvážní průzkumníci

První vojáci Rudé armády, konkrétně příslušníci 58. gardové divize 1. ukrajinského frontu maršála Ivana Koněva, dorazili k Labi dne 22. dubna. Průzkumné oddíly se na člunech přeplavily přes řeku a obsadily městečko Strehla, kde také došlo k prvnímu setkání se západními Spojenci vůbec. Hlavní sovětské síly však vyčkávaly příchodu Američanů na východním břehu řeky.

Nepřátelé se sice houfně snažili uprchnout na západ, stále ale docházelo k tvrdým přestřelkám a bojům, což byl i případ města Torgau. Sověti jej po svém příchodu k řece ostřelovali z děl a zapálili přitom několik budov. V druhé půli dubna jednotky 69. divize 1. americké armády dobyly Lipsko a dorazily k řece Muldě. Předsunuté oddíly pak pronikly dále na východ, obsadily Wurzen a osvobodily nedaleký zajatecký tábor.

Na pomoc zajatcům

Ve městě zřídili Američané rozsáhlé zázemí pro pomoc civilistům a do Wurzenu tak okamžitě zamířily davy německých uprchlíků z východu stejně jako nejrůznější bývalí vězni či totálně nasazení civilisté. „Yankeeové“ také okamžitě vyslali patroly po okolních cestách, které měly eliminovat zbytky nepřátelského odporu, a hlavně nasměřovat do města všechny potřebné.

V čele jedné takové čtyřčlenné hlídky stál i již citovaný podporučík William Robertson. Ten 25. dubna vyrazil se třemi dalšími muži po silnici směrem na severovýchod, přijal kapitulaci asi 300 německých vojáků a několik skupin uprchlíků poslal do Wurzenu. Po několika kilometrech narazil také na oddíl britských válečných zajatců, kteří utekli z tábora a mířili ke spojeneckým liniím. Od těch se dozvěděl, že v nedalekém Torgau na řece Labi se nachází zajatecký tábor, v němž je i několik zraněných Američanů. Robertson a jeho muži se tedy vydali tímto směrem.

Setkání se spojencem

Když se Američané přiblížili k městu, okamžitě si všimli známek probíhajícího boje. Osídlení zelo prázdnotou, několik domů hořelo a z dáli se ozývala střelba. Robertsonovi muži neměli u sebe světlice ani žádné poznávací znaky kromě vlastních uniforem a obávali se nechtěného střetu se Sověty. Nakonec jedné z prchajících rodin zabavili bílé prostěradlo, které záhy pomalovali barvami z nedaleké drogerie tak, aby připomínalo americkou vlajku. Následně se rozhodli zkusit navázat kontakt s Rudou armádou a zamířili k hradu stojícímu na západním břehu Labe.

Podporučík Robertson vylezl do vrchního patra věže, vyvěsil improvizovanou vlajku s hvězdami a pruhy a začal vykřikovat slova „amerikanski“ a „taváriš“. Na druhé straně řeky se vzápětí objevila skupina sovětských vojáků. Ti se obezřetně přiblížili k mostu přes Labe a pokusili se navázat verbální kontakt. Poté vystřelili dvě zelené světlice. Američané žádné světlice neměli, proto nemohli adekvátně odpovědět, a zmatení Sověti po chvíli zahájili proti jejich pozicím palbu, několikrát vystřelili dokonce z protitankového děla. Zároveň Robertsonovi muži se dostali do hledáčku německých odstřelovačů a americká hlídka se tím ocitla ve svízelné situaci.

Po krátké vzájemné přestřelce vinou nedorozumění se sovětské a americké hlídky z obou stran Labe vydaly na pobořený most. Uprostřed, v místě, kde propadlá vozovka tvořila symbolicky písmeno V, si kolem čtvrté odpolední poprvé podali ruce podporučík Robertson a seržant Nikolaj Andrejev. Již záhy se ruina mostu zaplnila dalšími muži z východního břehu řeky.

Oslavy vítězství

Můžeme-li věřit vzpomínkám účastníků, pak se první momenty společného setkání nesly v duchu nezkalené radosti. „My jsme křičeli anglicky, oni rusky. Nerozuměli jsme si ani slovo, ale cítili jsme to samé. Všichni jsme vojáci, bratři ve zbrani (…) Pak se objevil šnaps a víno. Připíjeli jsme jedni druhým. Připíjeli jsme na konec války. Připíjeli jsme na Spojené státy i na Sovětský svaz. Připíjeli jsme na naše velitele i politiky,“ vzpomínal Robertson.

Poručík William Robertson a poručík Alexander Silvaško si podávají ruce, 25. dubna 1945. (foto: Profimedia)

Skupina několika rudoarmějců poté vyrazila s Američany do Wurzenu, kde oslavy pokračovaly. Příjezd Sovětů však významně znervózněl civilní uprchlíky i německé zajatce, z nichž jednomu – údajně válečnému zločinci – se podařilo vytrhnout strážnému zbraň a zastřelit se. Celá skupina složená z Robertsona, jeho mužů a několika sovětských vojáků pak pokračovala na divizní velitelství v Naunhofu. Tam již čekal dav novinářů, kteří pořídili řadu propagandistických obrázků včetně slavné fotky podporučíka Robertsona objímajícího velitele sovětského průzkumného oddílu poručíka Alexandra Silvaška před vlajkami obou států.

Závazek do budoucna

Další den se skupina vrátila do Torgau, tentokrát se štábem novinářů, kteří pořídili další ikonické fotografie ze setkání Američanů a Sovětů na Labi. Ačkoliv kontakt vojáků obou velmocí na troskách německé říše přišel již v době faktické porážky nepřítele, pro propagandisty obou zemí se jednalo o důležitý moment. Svět zaplavily snímky objímajících se bojovníků pózujících v ulicích Torgau či před portréty Stalina a Roosevelta. Nejrůznějšími gesty se nešetřilo – vojáci obou stran například slavnostně přísahali, že budou za každou cenu usilovat o udržení světového míru. 

Američtí a sovětští vojáci pochodují ruku v ruce ulicemi Torgau, 26. dubna 1945. (foto: Profimedia)

Zpráva o setkání Američanů se Sověty také vyvolala především ve Spojených státech vlnu nadšení a v řadě měst probíhaly spontánní oslavy. Účastníci události se nakrátko stali mediálními hvězdami a sám novopečený prezident země Harry Truman mimo jiné projevil zájem o onu narychlo namalovanou americkou vlajku. Také sovětské noviny o události informovaly a přinesly fotky ze zbořeného mostu přes Labe i z následných oslav. Původní nadšení nakonec příliš dlouho netrvalo a krátký záchvěv přátelství převrstvilo napětí studené války. Ze setkání na Labi se tak stala pouze krátká epizoda závěrečného dějství největšího světového konfliktu.

Bývalo zvykem, že manželky či milenky své muže doprovázely do boje. U egyptského tažení to bylo výslovně zakázáno a výběr tentokrát podléhal přísné kontrole. Sítem prošla krásná Pauline Fourès, aniž tušila, jaké dobrodružství ji v zemi faraonů čeká.

Manželství v troskách

Napoleon, stále ještě zamilovaný do své ženy Josefíny, původně doufal, že jej do Egypta doprovodí ona. Ta se z toho ale šikovně vyvlékla a jako obvykle manžela v době jeho nepřítomnosti podváděla. Když se to vojevůdci doneslo, rozhodl se, že jí oplatí stejnou mincí. Jeho milenkou se měla stát krásná Pauline Fourès, čerstvá novomanželka poručíka 22. pluku Jean-Noëla Fourèse. Když byl voják krátce po svatbě povolán ke svému pluku, mladinká žena se jej rozhodla doprovázet a v přestrojení statečně přečkala všechny nástrahy cesty.

Napoleonův egyptský románek

K Paulininu setkání s Napoleonem došlo údajně v káhirském zábavním parku Tivoli égyptien. Mladá Francouzka tu byla široko daleko nejkrásnější. Zpočátku se jí Napoleon pouze dvořil a pomalu ji dobýval pomocí různých dárků. Jako největší překážka se jevila přítomnost manžela. Proto se mu dostalo zvláštního vyznamenání – byl poslán s „důležitými dokumenty“ do Paříže, kde měl počkat na odpověď a přivézt ji zpět do Egypta. Okamžitě po jeho odjezdu dostala Pauline pozvánku na slavnostní večeři. Na té Napoleon nejspíš úmyslně převrhl karafu s vodou na její róbu a iniciativně jí nabídl, aby se v jeho apartmánu upravila. Druhý den už se milenka stěhovala do jeho hlavního stanu a od tohoto momentu se začala objevovat po jeho boku.

TIP: Rozvedený císař: Proč se Napoleon rozvedl s milovanou Josefínou?

Paulině se začalo přezdívat Napoleonova Kleopatra. Budoucí císař se upřímně zamiloval a plánoval, že se po návratu do Francie nechá rozvést s Josefínou. Došlo ovšem k další komplikaci. Fourèsovu loď zachytila britská fregata, prozkoumala „důležité listiny“ a vrátila podváděného manžela zpět do Egypta. Byl vysazen poblíž Alexandrie a okamžitě se vydal do Káhiry. Jaké bylo jeho překvapení, když našel prázdný dům… S šavlí v ruce vtrhl do generálova stanu a žádal choť, aby se k němu vrátila. Ta místo toho požádala o rozvod. Vztahu Napoleona a Pauliny už nic nebránilo. Kdo ví, jak by se vyvíjel, kdyby se vojevůdce nerozhodl v roce 1799 pro tajný návrat do Francie. Pauline odmítl vzít s sebou. Boapartův odjezd znamenal konec románku s jeho Kleopatrou.