Supermasivní černá díra v centru Mléčné dráhy – Sagittarius A* (Sgr A*) je v porovníní se svými kolegyněmi v jiných galaxiích mimořádně klidná. Z našeho pohledu vlastně téměř nezáří, což značí, že nepohlcuje okolní materiál. Nová zjištění, získaná prostřednictvím dalekohledu NASA IXPE (Imaging X-ray Polarimetry Explorer) ale naznačují, že úplně bez aktivity není.

Rentgenový teleskop IXPE funguje ve vesmíru od prosince 2021. Je součástí programu Explorers, v němž vznikl jako levný a relativně malý teleskop pro astrofyzikální pozorování. Z dat teleskopu IXPE vyplývá, že naše supermasivní černá díra přibližně před 200 lety nějaký materiál pozřela, což vedlo k emisi rentgenového záření.

Rentgenové záření v srdci Galaxie

Astronom Frédéric Marin z Astronomické observatoře ve Štrasburku a jeho kolegové se zaměřili na molekulární mračna v blízkosti Sgr A*. Odborníci předpokládali, že tato chladná a temná mračna budou vykazovat jen slabé rentgenové záření. Ukázalo se ale, že tato mračna září v rentgenové oblasti velmi jasně.

Snímek teleskopu IXPE zachycuje zvýšenou aktivitu rentgenového záření poblíž Sgr A* (odstíny oranžové). (foto: NASA/MSFC/CXC, F. Marin, L. Frattare, J. Major, K. Arcand, CC BY-SA 4.0)

Teleskop IXPE dokáže mimo jiné změřit i polarizaci rentgenového záření, čili průměrný směr a intenzitu elektrického pole elektromagnetických vln. Marin s kolegy k pozorování IXPE přidali pozorování amerického rentgenového teleskopu Chandra a evropského XMM-Newton. Díky tomu zjistili, odkud se zvláštní rentgenové záření vzalo. Jejich výzkum publikoval vědecký časopis Nature.

TIP: Říhnutí spícího monstra: Minivýtrysk supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy

„Úhel polarizace záření slouží jako kompas, který nám ukázal směr k záhadnému zdroji, co vytvořil pozorované rentgenové záření,“ vysvětluje Riccardo Ferrazzoli z Italského národního institutu pro astrofyziku v Římě. „A co že jsme našli v tom směru? Nic jiného než Sgr A*.“ Badatelé tak došli k závěru, že před 200 lety naše supermasivní černá díra vypálila krátkodobý, ale intenzivní výtrysk při pozření hmoty z okolí.

Při toulkách ulicemi Vratislavi nemůžete minout sošky veselých trpaslíků, kterých v místní zástavbě momentálně „žije“ více než šest stovek. Nejedná se přitom o prvoplánové lákadlo na turisty: Trpaslík s květinou se tam totiž v 80. letech minulého století, tehdy ještě namalovaný na zdi, stal symbolem antikomunistického hnutí. Objevování a počítání nejdrobnějších obyvatel města patří mezi oblíbené aktivity snad každého návštěvníka.

V turistickém centru na Rynku, jak se jmenuje hlavní náměstí, si dokonce můžete koupit mapu, která vám při hledání desítek sošek pomůže. Jenže trpasličí populace se rychle mění: Zatímco nové figurky se stále objevují, některé staré se ztrácejí – třeba když zkrachuje nebo se přesune obchod, jenž nechal trpaslíka vyrobit. Počítejte tedy s tím, že mapa nebude zcela aktuální, a v žádném případě ani kompletní.

Trpasličí alternativa

Úplně první trpasličí socha se ve Vratislavi objevila v roce 2001: Jmenuje se Papa Krasnal, tedy „táta trpaslík“, a stojí na velkém pozlaceném kameni u podchodu na Świdnické ulici. Jde o největšího trpaslíka města a zároveň o památník hnutí Oranžová alternativa, jež se rozhodlo bojovat proti vládě nenáviděné komunistické strany humorem a nadsázkou. Začínalo jako studentský časopis v 80. letech 20. století a jeho přívrženci pod vedením Waldemara Fydrycha svůj odpor nejdříve vyjadřovali malováním trpasličích graffiti na místa, kde předtím policie nechala překrýt antikomunistická hesla.

Později začali pořádat poklidné demonstrace, kde provolávali zdánlivě nesmyslné slogany jako třeba: „Není žádné svobody bez trpaslíků!“ Strážníci přitom nemohli zasáhnout, protože k tomu neměli jediný pádný důvod. Jindy se zase lidé shromáždili ve vratislavské zoo a zpívali budovatelské písně u klece se šimpanzi. V roce 1988 pak městem prošel desetitisícový dav v oranžových kloboucích a dožadoval se revoluce pro trpaslíky.

Noviny z podzemí

Členové Oranžové alternativy útočili také satirou a parodováním: Organizovali například akce spočívající v rozdělování toaletního papíru, čímž poukazovali na problémy s nedostatkem hygienických potřeb. Protesty trpaslíků ve Vratislavi se nakonec staly tak populárními, že se rozšířily i do dalších polských měst. Dnes v metropoli každopádně panuje poněkud jiné klima a za populační explozí nejdrobnějších obyvatel stojí hlavně restaurace či obchody. Ty totiž pochopily, že hon na pidimužíky motivuje turisty k návštěvě nejrůznějších zákoutí, načež si rádi zajdou něco koupit nebo si sednou do blízké kavárny.

Díky nabídce některých podniků lze přitom paradoxně zažít výlet do komunistické historie. Na pirohy či jinou typicky polskou dobovou pochutinu můžete vyrazit do restaurace Konspira na Solném náměstí. Zpátky do 80. let vás přitom přenese nejen výzdoba interiéru: Tamní menu připomíná noviny undergroundového odboje a kromě výběru jídla v něm najdete i různé zajímavosti o hnutí Solidarita.

Budiž světlo!

Výlet do minulosti se dá ve Vratislavi zažít také za soumraku nebo ráno na Tumském ostrově poblíž katedrály sv. Jana Křtitele. V jejím okolí totiž stojí přes sto plynových lamp, které chodí každý den rozsvěcet muž v klobouku a černém plášti. Tzv. vratislavský lampář zažehává svítilny pomocí dlouhé tyče jako za časů před Edisonovou revolucí a pohled na jeho práci je opravdu jedinečný. Vynechat byste však neměli ani prohlídku samotné katedrály: Gotická stavba i její interiér působí značně okázale a mimo jiné se pyšní největším počtem vitráží v celém Polsku. Kousek od svatostánku navíc najdete nejvyšší sochu Jana Nepomuckého na světě.

Tumský ostrov odděluje od většiny města řeka Odra a jde o nejstarší část Vratislavi. Lidé se tam usadili už v 10. století, kdy se opravdu jednalo o kus země obklopený vodou. Koryto se však od té doby posunulo a dnes je čtvrť spojená s pevninou. Ve Vratislavi se nicméně nachází 21 skutečných ostrovů a přes tamní vodní plochy vede více než sto mostů, přičemž před druhou světovou válkou jich byl dokonce trojnásobek. Mnohé z ostrovů ovšem leží relativně nízko, a pokud přijde velká voda, zaplaví veškerou tamní zástavbu. Modlitby k soše Jana Nepomuckého tak mají zcela praktický význam: Svatý muž, kterého dal český král Václav IV. utopit ve Vltavě, je totiž ochráncem před povodněmi a utonutím.

Silnější než Berlín

Ačkoliv se Vratislavi přezdívá „polské Benátky“, z historického hlediska se podobá spíš některé z kosmopolitních metropolí, v nichž se míchaly vlivy různých národností a etnik. Coby součást jantarové stezky obec obchodně vzkvétala: Ve středověku tam vládli čeští i polští králové a později Habsburkové. Před připojením k Prusku v roce 1741 byla Vratislav dokonce dvakrát bohatší než tehdejší Berlín.

Za druhé světové války spočívala v rukou nacistů, kteří ji nazývali Breslau a vyhnali odtud početnou židovskou komunitu. Poté z města učinili pomyslnou pevnost a za žádnou cenu se jí nehodlali vzdát. Obléhání Vratislavi na konci války trvalo tři měsíce a Němci kapitulovali až 7. května 1945, tedy o pár dní později než v Berlíně. Do rozbořené zástavby se nastěhovali lidé, kteří byli přinuceni opustit své domovy v různých částech předválečného Polska. Po konfliktu se navíc překreslovaly hranice a země se „posunula“ víc na západ. Do Vratislavi tak přišli noví obyvatelé z dnešní Ukrajiny, Litvy a Běloruska – konkrétně ze Lvova, Vilniusu či Grodna.

Příliv umění

Polskou identitu sice značně formovala katolická církev, nicméně ve Vratislavi má její vliv o poznání menší sílu. Město patřilo po značnou část své historie k baštám protestantů, a konzervativní myšlení tam tudíž nezakořenilo tak pevně jako v jiných regionech. Místní obyvatelé jsou považováni za velmi vstřícné k cizincům i globalizaci, a také proto zamířilo do Vratislavi po vypuknutí války mnoho Ukrajinců.

Uprchlickou sstopu, i když o něco starší, nese i druhá největší knihovna v Polsku, vratislavský Národní ústav Ossolinských. Zmíněná rodina žila původně ve Lvově, kde shromáždila mnoho literárních památek v polštině. Při nuceném exodu do Vratislavi s sebou sice vzala jen část sbírky, přesto se v ní nachází řada pokladů – od básní Adama Mickiewicze přes texty Mikuláše Koperníka až po Rembrandtovy obrazy. Do knihovny se dostanete zdarma, a pokud vás právě nelákají staré spisy, můžete obdivovat alespoň působivou přilehlou zahradu. 

Ještě před několika stoletími se lidé domnívali, že je Země středobodem vesmíru a všechno se točí kolem ní. Teprve v 16. století označil Mikuláš Koperník za skutečný střed všehomíra Slunce. Nicméně postupně se ukázalo, že z kosmického hlediska není nic výjimečného ani na Sluneční soustavě, ani na celé Mléčné dráze, která tvoří jen jednu z mnoha galaxií. 

V jednom si přesto naše planeta svou výjimečnost udržela: Představuje jediné známé těleso v kosmu, kde se rozvinul složitý a rozmanitý život. Podle klasických školních hypotéz se na Zemi dostal buď z vesmíru, nebo vznikal přímo na ní. Božské stvoření coby netestovatelnou, a tudíž nevědeckou představu ponechme stranou, stejně jako vyvrácenou teorii samoplození.

Polévka zrození

Pokud jde o hypotézu, že se život zrodil přímo na Zemi, je stále populární mluvit o tzv. prebiotické polévce: Organismy se tedy zjednodušeně řečeno samy vyvinuly na povrchu planety z chemických látek rozpuštěných ve vodě, a to za přispění dopadů asteroidů, elektrických výbojů ve formě blesků a ultrafialových paprsků, jichž vzhledem k nepřítomnosti ozonové vrstvy bombardovalo povrch daleko víc než dnes. Proslulé pokusy, které v roce 1952 uskutečnili Stanley Miller a Harold Urey, sice skutečně ukázaly, že v takovém prostředí mohou z jednodušších, běžně se vyskytujících chemických látek vznikat složitější molekuly. Na otázku, zda se tak skutečně zrodil pozemský život, však jejich výzkum odpověď nenalezl.  

Uvažuje se také o možnosti, že se život nezformoval na bouřícím povrchu planety, nýbrž spíš na dnech oceánů v okolí hydrotermálních průduchů či v oblastech zemské kůry, kde panovalo stabilní prostředí s dostatkem tepla, vody i vhodných chemických látek. Nicméně metody, jak uvedenou hypotézu ověřit, nám zatím chybějí. Na vyřešení otázky „jak“ si tedy budeme muset ještě počkat. Při zkoumání dotazu „kdy“ se však můžeme k řešení záhady dostat mnohem blíž. 

O něco blíž pravdě

O události, která se odehrála před několika miliardami let, možná nebudeme mít nikdy zcela jasno. Určité hmatatelnější důkazy jsme už přesto získali a každým rokem jich přibývá. Často dokonce neuplyne ani měsíc, aby v médiích nezazněla zpráva o novém nálezu nejstarších dokladů pozemského života, jehož počátek se tak rok co rok posouvá do minulosti.

Důkazy jsou dvojího druhu – přímé a nepřímé. V prvním případě se jedná o mikrofosilie dávných organismů. Článek o jednom takovém nálezu vyšel například v časopise Geochemical Perspectives Letters a stavěl na chemické analýze zbytků molekul na domnělých mikrofosiliích nalezených v Austrálii. Práce francouzsko-japonského vědeckého týmu naznačila, že by pozůstatky mohly mít biologický původ, což by znamenalo přímý důkaz pozemského života zhruba před 3,4 miliardy let. Podobný výzkum fosilií nalezených v Austrálii zveřejnili také badatelé z University of Wisconsin-Madison – tentokrát se odhadované stáří pohybovalo dokonce okolo úctyhodných 3,5 miliardy let.

Stopy života

Pokud by byly uvedené hodnoty správné, znamenalo by to, že se život na Zemi vyskytoval již „pouhou“ miliardu let po jejím vzniku. Nelze ani vyloučit, že existoval ještě dřív. S hledáním tak starých pozůstatků se ovšem pojí zásadní potíž: Z příslušné doby máme pouze málo nepřeměněných hornin, které by dokázaly uchovat mikrofosilie až do současnosti. A čím dál do minulosti se snažíme dostat, tím je problém závažnější. Odborníkům tak často nezbývá než spoléhat na důkazy nepřímé, k nimž se řadí například stopy činnosti dávných organismů. Jedná se o stejně zajímavý a pozoruhodný vědecký materiál, ale na rozdíl od přímých důkazů se obtížněji ověřuje. 

Nešlo však o jedinou práci, která vznik života posunula do tak vzdálené minulosti: Nález možných pozůstatků mikrobiálního života ohlásila také studie publikovaná v roce 2017, jež se zaměřila na horniny z okolí hydrotermálních průduchů. Jejich stáří přitom vědci odhadli na neuvěřitelných 3,77–4,28 miliardy let!

Pod vlivem Měsíce

Další, tentokrát už opravdu velmi nepřímou metodu pro hledání počátků života využili letos britští badatelé: Na stránkách časopisu Nature Ecology & Evolution se danou otázku pokusili rozřešit pomocí nástrojů molekulární biologie, potažmo metodou tzv. molekulárních hodin. Její pomocí se určují „vzdálenosti“ mezi druhy na základě srovnání množství mutací v jejich genetické informaci. 

Postup vědci aplikovali na 29 genů u 102 různých organismů, od mikrobů přes rostliny až po živočichy. A dospěli k závěru, že poslední univerzální společný předek všech žijících organismů – neboli LUCA, z anglického „Last Universal Common Ancestor“ – se na Zemi vyskytoval už před neuvěřitelnými 4,5 miliardy let! Jednalo se tudíž o dobu vzápětí po vzniku planety a po její srážce s Theiou, tělesem o velikosti Marsu. Jeho dopad vymrštil na oběžnou dráhu obrovské množství materiálu, jenž se později vlivem gravitace zformoval a stal se základem pro zrod Měsíce. 

TIP: Jsme ve vesmíru sami? Rozhovor s vědcem z Fyziologického ústavu Akademie věd

Zdá se tedy, že se život na Zemi objevil – alespoň z geologického hlediska – poměrně záhy a rozhodně nelze vyloučit, že existoval už před čtyřmi miliardami let. Jde tak jistě o zajímavé zprávy i v souvislosti s možným výskytem živých forem na planetách mimo naši soustavu či na jiných vesmírných tělesech s vhodnými podmínkami. Přesto je třeba mít na paměti, že při zkoumání tak dávných událostí nelze dělat ukvapené závěry. Minimálně uvedená čísla se totiž mohou – a patrně i budou – v dalších letech ještě výrazně měnit.

V nizozemském městě Tiel, které leží na břehu řeky Waal v provincii Geldry, se buduje nová industriální zóna. Přesněji řečeno na místě budoucí industriální zóny probíhají od roku 2016 záchranné archeologické práce. Nedávno v místě výkopových prací došlo k velmi významnému objevu, archeologové zde narazili na rozsáhlou svatyni pod širým nebem, jejíž stáří odhadují na zhruba 4 tisíce let.

Sluneční svatyně

Jde o náboženský komplex s pohřebními mohylami, jehož rozloha odpovídá velikosti čtyř fotbalových hřišť. Ve svatyni jsou celkem tři mohyly. Zdá se, že svatyně byla vybudována tak, aby Slunce o zimním a letním slunovratu přímo osvětlovalo určitá místa na hlavní mohyle.

Hlavní mohyla je největší – v průměru měří zhruba 20 metrů. Archeologové odhadují, že v mohylách této svatyně je pohřbeno nejméně 60 lidí, kteří zde byli uloženi v průběhu 800 let. Dalších 20 lidí bylo ve svatyni pohřbeno na vedlejším hřbitově, který se nachází mimo zmíněné mohyly.

Lidé se v této svatyni zřejmě po staletí scházeli v době zimního a letního slunovratu, aby sledovali, jak sluneční paprsky procházejí určenými místy a ozařují místa jejich předků, přinesené obětiny a další předměty. Podobná místa se nacházejí i jinde v Evropě, v Nizozemsku na něco podobného odborníci narazili poprvé.

TIP: Prehistorický komplex Chankillo je nejstarší solární observatoří Nového světa

Na vykopávkách v Tielu, které zahrnují i další místa než jen zmíněnou svatyni, bylo nalezeno celkem přes milion historických artefaktů, které pocházejí z dlouhého období historie, od doby kamenné až do středověku. Jedním z nejzajímavějších nálezů je zelený skleněný korálek z hlavní mohyly svatyně, jehož stáří je zhruba čtyři tisíce let. Pochází totiž z Mezopotámie, vzdálené vzdušnou čarou asi čtyři tisíce kilometrů. Kromě mezopotámského korálku zde vědci objevili i kostry zvířat, lidské lebky nebo třeba bronzový hrot kopí. Celkově archeologové v této lokalitě objevili okolo 25 000 kostních pozůstatků, 32 000 úlomků kostí, 170 000 hliněných střepů a přibližně 10 000 pazourků.

Životní úroveň německých generálů na frontě se lišila od podmínek prostých vojáků, ale také mezi zvyklostmi jednotlivých velitelů leze nalézt výrazné rozdíly. Zatímco někteří preferovali okázalost a pompéznost, jiní se soustředili výhradně na povinnosti a vnějším projevům své prominentní pozice věnovali minimum pozornosti.

Velitelství německých divizí tak bylo možné nalézt jak v prostých měšťanských domech, venkovských usedlostech a na farmách, tak na zámcích, ve vilách či letních sídlech aristokratů. Podobné odlišnosti se týkaly stravování i osobní výbavy – někteří generálové stolovali na vlastním stříbře, jiní vzali zavděk jakýmkoliv nádobím. 

Skromností a blízkým vztahem k prostým vojínům proslul například Walther von Seydlitz-Kurzbach. A to přesto, že pocházel z jedné z nejprestižnějších pruských vojenských rodin. Coby příslušník staré aristokracie vnímal svou společenskou zodpovědnost a prosazoval motto „vznešenost zavazuje“. Vždy si udělal čas na promluvu s podřízenými a oblibu si získal i – mezi generály – ojedinělou zvyklostí chodit v blízkosti fronty s puškou na rameni. 

Přístup velitelů se lišil také co do volby dopravních prostředků. Mnozí němečtí generálové k nim měli podstatně neformálnější přístup než jejich protějšky z Velké Británie a Spojených států. Například SS-Oberstgruppenführer Paul Hausser si za bojů u Charkova neváhal „stopnout“ kolem jedoucí polopásový hakl a řídit z něj bitvu. Erwin Rommel v Africe uskutečňoval průzkum předních linií v prostém neozbrojeném voze se sklápěcí střechou. Proslul i užíváním dvou kusů kořistního velitelského obrněnce AEC 4×4 ACV britského původu.

Šaty dělají generála

V roce 1939 se důstojník od generálmajora výše mohl pyšnit uniformou sestávající ze zelenošedého saka se čtveřicí skládaných kapes a se stojatým límcem, z šedých jezdeckých kalhot s červenými lampasy a vysokých černých bot. Na čepici se zlatým lemem se nacházel zlatý podbradník a lesklý černý štítek. Na saku měli generálové zlatou nití vyšitý státní znak, k jednoznačným identifikátorům se řadily i takzvané arabesky na obou polovinách límce. 

Ke generálským privilegiím patřila volnost ohledně nošení různých typů zavedených polních uniforem dle vlastního uvážení. Kupříkladu Rommel měl vlastní tropický stejnokroj, k němuž si oblíbil šedou služební čapku evropského typu – na rozdíl od Wilhelma von Thoma nebo Johanna von Ravensteina, kteří nosívali charakteristické keprové čepice Afrikakorpsu. Velitel horských jednotek generál Eduard Dietl zase k jezdeckým kalhotám obouval silně podkované boty typické pro Gebirgsjäger, což ještě zvyšovalo jeho oblibu u podřízených. 

Na mušce

Obecně platilo, že generálové Wehrmachtu nebyli dlouho ochotni se vzdát svých distinkcí, a to ani v extrémně nebezpečných lokalitách. Kromě okázalých uniforem šlo například o pohyb ve velkých štábních automobilech, navíc opatřených vlaječkami na blatnících. Vzhledem k tomu tvořili snadno rozpoznatelný cíl pro odstřelovače, partyzány nebo stíhací bombardéry. Poválečný výzkum amerických vojenských historiků potvrzuje, že šlo o jednu z hlavních příčin celkem těžkých ztrát generality Wehrmachtu. 

Z mužů, kteří stáli v čele divizí nebo vyšších svazků, padlo v letech 1939–1945 celkem 136 důstojníků: jeden generálplukovník, 19 generálů, 55 generálporučíků a 61 generálmajorů. Jejich smrt znamenala pro systém velení v dané oblasti silný otřes – už proto, že šlo o tři velitele armád, 23 velitelů sborů a 110 šéfů divizí. Přepočteme-li tento počet na dobu trvání války, zjistíme, že každého čtvrt roku zahynul jeden velitel sboru a u velitelů divizí šlo o jedno úmrtí za tři týdny.

V první linii

Teprve ve druhé polovině války bývali generálové k vidění v malých obojživelných vozech Kübelwagen a v účelných stejnokrojích určených spíše pro frontové vojáky. Šlo o jednoznačný doklad horšící se situace na frontách. Generál Fridolin von Senger und Etterlin o službě v Itálii roku 1944 prohlásil: „Pokaždé, když jsem nyní zamířil na frontu, musel jsem projet oblastí kontrolovanou odbojáři. Proto jsem se pohyboval v malém volkswagenu a nevystavoval na odiv generálské distinkce – žádné čepice se zdviženým dýnkem, zlato ani červené vlajky…“ 

K dalším příčinám vysokých ztrát patřila samotná německá doktrína, která tradičně počítala s přítomností velitele na frontové linii. Už ve výcvikovém manuálu vilémovských vojsk z roku 1918 stálo, že „čím větší je mobilita útoku, tím víc vpředu by se měl pohybovat i velitel“. Podobný náhled trval o 20 let později, jak dokládají citace z manuálu Truppenführung vydaného roku 1936: „Osobní vliv velícího důstojníka na podřízené útvary je klíčový a vždy by jim měl být v boji nablízku. (…) Velitelé mají žít se svými útvary a sdílet nebezpečí, utrpení i chvíle štěstí. Jen tak získají vhled do požadavků prostých vojáků.“ 

Partyzáni i stíhačky

Většina německých generálů přijala tyto zásady za své. Přispěla k tomu i situace, kdy mnozí z nich za Velké války sloužili coby nižší důstojníci a viděli na vlastní oči osobní hrdinství tehdejších generálů. Když pak vysokých šarží dosáhli sami, chovali se za druhého globálního konfliktu podobně. Výsledkem byla pružnost při předávání rozkazů a hodnocení situace, ovšem i vysoká úmrtnost. Vojenští historici identifikovali též další příčiny četných úmrtí generálů.

TIP: Elita Wehrmachtu v zákopech: Část německých generálů se nechala uplácet

Většinu fatálních úrazů přivodily nečekané a rychlé útoky – palebný přepad, partyzánská léčka nebo nalétávající stíhačka. Tyto praktiky uspěly zejména proto, že se příliš lišily od metodických operací, na něž byli důstojníci zvyklí ze svých mladých let. Mnoho generálů inkasovalo smrtelný zásah při pohybu vozem napříč bojištěm. Německý důraz na vysoce mobilní operace vyžadoval od velitelů časté přesuny kvůli kontrole podřízených, nicméně Němci tak mnohdy zbytečně činili bez adekvátní eskorty a za denního světla.

Souboje počítačových algoritmů a lidí nejsou na poli her nic nového. Již více než před čtvrtstoletím dokázal počítač IBM Deep Blue porazit tehdejšího šachového mistra Garryho Kasparova, v roce 2011 zase porazil počítačový systém Watson (vyvinutý společností IBM) lidské protihráče v soutěži Jeopardy! (na licenci této soutěže byla postavená česká verze Riskuj!) a před šesti lety si systém Libratus (vyvinutý na Carnegie Mellon University) poradil s nejlepšími hráči pokeru.

Učenliví roboti

Výrazný posun do soupeření lidí a počítačů přinesla umělá inteligence – ta je na rozdíl od počítačového programu schopná se učit a adaptovat. První vlaštovkou v tomto směru byl souboj AlphaGo a čínského velmistra Kche Ťie ve strategické deskové hře Go. V roce 2017 dokázala umělá inteligence AlphaGo zvítězit ve třech zápasech v poměru 2:1.

Ve všech těchto kláních počítače „pouze zadávaly příkazy“ – proti soupeřům neseděl robot, který by fyzicky prováděl jednotlivé tahy. Nově představený robot SenseRobot Go je v tomto směru dalším evolučním krokem. Robot, kterého pohání umělá inteligence, skutečně sedí na opačné straně herní desky a fyzicky pohybuje kameny ve hře Go.

TIP: Umělá inteligence na malířském plátně: Blíží se soumrak malířů?

SenseRobot Go je dílem čínských vývojářů SenseTime, kteří se umělou inteligencí zabývají již mnoho let. Z jejich dílny ostatně vzešel i kontroverzní systém pro rozpoznávání tváří široce používaný v Číně. Jejich novinka má sloužit nejen k zábavě, ale i k tréninku – SenseRobot Go disponuje 20 výkonnostními profily a utkat se tak s ním mohou začínající hráči, pokročilí stratégové i skuteční velmistři.

Popularita přírodního koupaliště Grado dosáhla vrcholu v časech první republiky. Mnohatisícové zástupy návštěvníků, které sem víkend co víkend proudily, působí dnes až neuvěřitelně, hovoří o nich však více zdrojů. V roce 1929 uveřejnil bulvární list Expres, že „do Čelákovic každé neděle jede nejméně 15 000 lidí“. Na jedné nedatované pohlednici je uvedeno, že „dne 9. 7. zúčastnilo se přes 20 tis. osob – lázně České Grado v Čelákovicích“  a počet 20 000 zmiňuje ve svém textu z roku 1926 čelákovický učitel František Weinzettl. Lokalita se však těšila popularitě ještě o něco dříve.

Vznik rekreační oblasti

Slavné koupaliště se nacházelo v prostředí zbytků lužního lesa mezi městem Čelákovice a obcí Káraný. Ještě před regulací Labe zde řeka vytvářela meandry a lokalitu Ostrov. Labské břehy zde byly kdysi porostlé divoce rostoucím vrbovým proutím, využívaným od poloviny 19. století košíkáři z Čelákovic. Z důvodu záplav na Ostrově nikdo trvale nežil. Už před úpravou břehů a vznikem Grada však místo sloužilo rybářskému čelákovickému spolku a stalo se také cílem zájezdů členů Prvního rybářského klubu v Praze. Využití místa ke koupání a trávení volného času umožnila až úprava zalesněných břehů severního říčního ramene, provedená v roce 1922. Pozemky patřily správě státních lesů a statků ministerstva zemědělství, která jej pronajala za 1 500 Kč ročně nově vytvořenému lázeňskému komitétu.

Na Grado mířili Pražané obvykle po železnici. Od nádraží se pak zástupy návštěvníků vydaly hlavní Denisovou a poté Masarykovou ulicí směrem ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Pod kostelem se do sezony v roce 1924 nacházel přívoz paní Součkové, který zájemce za poplatek převezl na ostrov a poté už každý po svých pokračoval ke břehům severního labského ramene. Mnohatisícové zástupy putující ráno a dopoledne na koupaliště a k večeru zase zpět na nádraží znamenaly významný přínos především pro místní hostinské, řezníky a pekaře. 

Rekreace i byznys

Z návštěvy profitovali i místní zemědělci. V době sklizně raných brambor si večer před očekávaným příjezdem Pražanů připravovali hromádky této žádané komodity na okrajích cesty, které prodávali asi za 5 Kč. Pověst o levných bramborách se rychle rozkřikla a místní pěstitelé měli o obchod postaráno. Tato skutečnost nám připomíná, že kromě trávení volného času v přírodě, setkávání s přáteli a odpočinku hrála při návštěvě Grada roli i praktická a každodenní starost návštěvníků města o potraviny. Tato motivace ještě zesílila v době hospodářské krize a potom především v době druhé světové války v souvislosti s nedostatkem potravin. Nebylo to ostatně v Čelákovicích nic nového, nájezdy „bramborářů“ byly časté i v době první světové války.

Cesta návštěvníků z nádraží na koupaliště se urychlila od roku 1925, kdy byl díky finanční pomoci měst Čelákovice a Praha, Ministerstva zdravotnictví a technické pomoci Ministerstva národní obrany pod kostelem přes jižní rameno řeky vybudován dřevěný most. Konkrétně šlo o práci 5. ženijního pluku, který přechod přes řeku vybudoval v rámci výcviku. Poplatek neboli mostné činilo pro nedělní a sváteční den u dospělé osoby 1,20 Kč a 10 hal. u dítěte do 14 let a k jeho výběru sloužila pokladna s věžičkou. V pracovní den činilo vstupné pro dospělého 60 hal. Sezonní „permanentka“ stála 25 Kč, pro držitele rybářských lístků 10 Kč. 

Zavedení poplatků se zdůvodňovalo tím, že „lázně ty jsou podnikem nevýdělečným, veřejně prospěšným a veškerý příjem věnován jest udržování a zdokonalení lázní těch“. Ke stržení mostu došlo v roce 1940, protože ztratil svoji funkci.  Přechod přes nové říční koryto proražené v rámci regulace středem ostrova byl možný po lávce na nově vybudovaném zdymadle.

Úspěšný marketing

Zprávy o Gradu nám přibližují prostředí, ve kterém se víkendový návštěvník ocitl. K dispozici měl restauraci s osvětlením, cena obědů v roce 1925 činila šest až sedm korun, k tomu chlazené nápoje. Pravděpodobně se zde však nacházela více než jedna restaurace. Tu na koupališti už totiž zmiňuje plakát z 20. let a v roce 1933 požádala správa říčních, slunečních a písečných lázní v Čelákovicích o udělení koncese hostinské a výčepní asi pro další zařízení. O zábavu se starala hudební produkce. V prostorách koupaliště se nacházely upravené šatny a za nízký poplatek půjčovna loděk. 

Grado se těšilo velmi dobré pověsti, na čemž měla svůj podíl dobrá propagace ať už v denním tisku, formou plakátů nebo pohlednic, které mohly návštěvníci zaslat svým blízkým nebo si je koupit na památku. K nové formě reklamy, kterou přineslo meziválečné období, patřil rozhlas. Zástupci města si dokonce nechali v roce 1928 zhotovit propagační film, který ukazuje cestu Pražanů až na břehy koupaliště.

Pozdější osudy Grada

Konec zlaté éry koupaliště odstartovala regulace řeky. O té se hovořilo již v 60. letech 19. století a mezi hlavní argumenty k jejímu provedení patřilo omezení záplav, lepší využití zaplavované zemědělské půdy a splavnění řeky. V tomto úseku začala regulace ve 20. letech 20. století a trvala ve své hlavní fázi až do druhé poloviny 30. let.

Důležitým impulsem k provádění a urychlení regulačních prací bylo vydání vodohospodářského zákona č. 50/1931. Během osmi let v období 1931–1938 vznikl na Labi stejný počet zdymadel jako za posledních 27 let. V tomto období došlo k vybudování plavební komory a zdymadla také v Čelákovicích. Umožnilo to také propojení obou břehů díky nové lávce. I nadále ale existovaly přívozy.

TIP: Počátky českého koupání: Na podolské plovárně v Praze se scházeli nudisté

Zlatá éra koupaliště tak skončila ve druhé polovině 30. let. Neznamenalo to, že by ho přestaly lidé navštěvovat, ale už jich nebylo tolik. Navíc se z něj stalo rameno s malým průtokem, což znamenalo pomalé zanášení bahnem. S tím, jak se bývalé koryto řeky zanášelo a břehy začínaly zarůstat, se Grado stávalo spíše místem využívaným pro potřeby sportovního rybolovu a také ke stavbě chatek. Letecké snímky z roku 1949 potvrzují vznikající chatové ostrůvky a zároveň stále dobře viditelný světlý labský písek. Na leteckém snímku z roku 1973 je již téměř celý jižní břeh Grada obestavěn letními domky. Slavná éra koupaliště tak nenávratně skončila na přelomu 30. a 40. let 20. století regulací Labe v úseku mezi Čelákovicemi a Káraným. Zbyly po ní nostalgicky působící fotografie a pohlednice. Ty nám zároveň připomínají, jakým přínosem pro město existence koupaliště byla. 

Blízkozemní objekt označovaný jako 2023 MU2, s odhadovaným průměrem kolem sedmi metrů (podle NASA 4,1 až 9,2 metru), prosvištěl více než dvojnásobnou rychlostí zvuku kolem Země v noci z neděle na pondělí. Od naší planety jej v okamžiku průletu dělilo 217 tisíc kilometrů (zhruba 60 % vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem).

O průletu asteroidu věděli vědci s dostatečným předstihem – poprvé se jej podařilo zaznamenat již 16. června a krátce na to se podařilo potvrdit i jeho bezpečnou trajektorii.

TIP: Jaký dosud pozorovaný asteroid proletěl Zemi nejblíž?

Případná srážka s takto velkým objektem by mimo hustě obydlené oblasti nepředstavovala nijak velké nebezpečí. Podle simulátorů by z větší části shořel v atmosféře a zbylé úlomky a případná rázová vlna by způsobily jen menší lokální škody. Působivá byla rychlost tohoto objektu – data získaná ze sítě Virtual Telescope Project ukázala, že se asteroid 2023 MU2 v okamžiku průletu pohyboval rychlostí přes 3 200 kilometrů za hodinu.

Když se řekne „psychopat“, většině z nás se v první chvíli vybaví krvežíznivá zrůda typu Jacka Rozparovače. Lidé trpící psychopatií, přesněji disociální nebo asociální poruchou osobnosti, však samozřejmě nemusejí nutně skončit jako vraždící monstra. Jejich výskyt v běžné populaci se pohybuje kolem 1 %, přičemž některé zdroje uvádějí i vyšší čísla. Nezdá se však, že by na každých sto obyvatel připadal jeden sériový vrah. Nabízí se tak otázka, kde všichni ti narušení jedinci jsou. 

Bez porozumění a lítosti 

Za normálních okolností nepoznáme psychopata na první pohled, a mnohdy ani na ten druhý. Odhalit ho totiž většinou pomohou až komplexní psychologické testy. Existují nicméně určitá vodítka: Mezi obvyklé znaky psychopatické osobnosti patří nedostatek empatie, bezcitnost, chladnokrevnost, lhostejnost vůči společenským normám, sklony k agresi nebo neschopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem a s tím související absence lítosti (viz Typické znaky psychopata). 

Přestože lidé s poruchou osobnosti emoce téměř neprožívají, u ostatních je dokážou velmi dobře rozeznávat, popřípadě je zdařile napodobovat. S tím se pojí jejich další vlastnost – sklon manipulovat lidmi a zneužívat je k vlastnímu prospěchu. K tomu jim mimo jiné pomáhá, že bývají často šarmantní, charismatičtí a během rozhovoru značně přesvědčiví. Někdy se též uvádí, že mívají snížený práh bolesti, což ovšem výsledky posledních studií nepotvrzují.

Za mřížemi i jinde

Neurovědecké výzkumy ukazují souvislost mezi psychopatickými rysy a vývojem či funkcí některých oblastí mozku. Postižení mívají kupříkladu menší nebo méně aktivní amygdalu – část orgánu, která souvisí mimo jiné se strachem. Bývají tudíž méně bázliví, což z nich dělá například velmi dobré vojáky či záchranáře. 

Jejich obecná odolnost vůči negativní zpětné vazbě jde ruku v ruce s absencí pocitů lítosti, viny a schopnosti vcítit se do druhého. Je proto méně pravděpodobné, že by své chování na základě zpětné vazby změnili, a léčba tudíž bývá náročná, až nemožná. Přesto neplatí, že pokud někomu lékaři diagnostikují psychopatii, jedná se o beznadějný případ s celou škálou uvedených vlastností. Porucha je totiž komplikovaná a člověk může vykazovat pouze některé její projevy, navíc v různé míře, popřípadě i v kombinaci s dalšími poruchami osobnosti. Běžně se například setkáváme s podobným termínem „sociopat“, který má ovšem odlišný význam (viz Geny versus výchova).

Pravdou zůstává, že mezi vězni – alespoň těmi v USA – se zastoupení psychopatů pohybuje kolem 15 %. Rozhodně však není pravidlem, že jedinec s poruchou osobnosti skončí za mřížemi. Ve hře je totiž celá řada dalších faktorů jako kombinace jednotlivých psychopatických rysů, inteligence (přestože výzkum odhalil, že se průměrné IQ sériových vrahů nevymyká hodnotám v běžné populaci) či dosažené vzdělání. Lidé s disociální poruchou nejsou výlučnými zločinci a docela dobře se uplatňují i v různých jiných, nekriminálních sférách společnosti, kde jim jejich osobnostní rysy mohou být dokonce ku prospěchu.

Korporátní psychopati

Jednu z oblastí, kde se to psychopaty s trochou nadsázky jen hemží, představují vysoké manažerské pozice v korporacích. Tématem se dlouhodobě zabývali psychologové Paul Babiak a Robert Hare a výsledky svého bádání zveřejnili v knize „Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce“ (česky vyšla v roce 2014). Jejich studie ukázala, že se výskyt jedinců s poruchou osobnosti na vyšších manažerských pozicích v „korporátech“ pohybuje kolem 3 %, což je oproti běžné populaci trojnásobek. 

Nutno dodat, že se zmíněný výzkum potýkal s mnoha problémy, od nedostatečně rozsáhlých vzorků po neochotu dotyčných podstupovat dotazníkové testování. I když ovšem musíme brát výsledky s jistou rezervou, nejsou vzhledem k popsaným rysům psychopatie nijak překvapivé. Právě manipulativní povaha a absence svědomí či empatie mohou pro dané jedince znamenat nespornou výhodu při postupu na firemním žebříčku. Jinými slovy, psychopatům nedělá problém jít „přes mrtvoly“.

Jak autoři dále upozorňují, množství zaměstnanců se zmíněnou poruchou nebývá pro firmu velkou výhrou – psychopatům totiž neleží na srdci dobro celku, nýbrž jejich vlastní prospěch. V kombinaci s nedostatkem smyslu pro zodpovědnost a společenské normy to může na pracovišti vést k závažným problémům. Výzkumy například ukázaly, že zaměstnanci, jejichž nadřízení vykazují psychopatické rysy, bývají víc deprimovaní a pociťují menší uspokojení z práce. Pod vlivem nadřízeného se pak rovněž mohou nechat strhnout k šikanování ostatních.

Svatí, špioni a novináři 

Studie z roku 2016 však upozornila, že 3 %, k nimž dospěli Hare a Babiak, tvoří z hlediska výskytu psychopatů ve vysokých funkcích spíš spodní hranici. Práce forenzního psychologa Nathana Brookse a jeho kolegů odhalila, že v obchodním sektoru vykazuje výrazné psychopatické rysy až 21 % lidí (celkem vyšetřovali 261 jedinců) – což lze srovnat s prostředím věznic. 

Autoři rovněž dodávají, že počet psychopatů na podobných pozicích zřejmě vzrostl po poslední ekonomické krizi, a stejně jako Hare a Babiak doporučují testovat zaměstnance na výskyt psychopatických rysů jako běžnou součást přijímacího řízení na rozhodující posty. Na první pohled se totiž tito jedinci jeví jako velmi schopní a efektivní pracovníci s vynikajícími výsledky, ale z dlouhodobého hlediska může být jejich působení nadmíru zhoubné. Univerzita, na níž Brooks v době vydání své studie působil, práci v roce 2018 stáhla kvůli podezření z plagiátorství.

Vyšší než běžnou koncentraci takto postižených ovšem najdeme i jinde, jak dokládá mimo jiné britský psycholog a spisovatel Kevin Dutton v knize „Moudrost psychopatů: Praktická lekce od svatých, špionů a sériových vrahů“ (česky 2013). Předkládá v ní seznam deseti povolání, jež přitahují největší procento psychopatů. Vzestupně se jedná o státní úředníky, šéfkuchaře, duchovní, policisty, novináře, chirurgy, prodejce, pracovníky v médiích (televizi či rádiu), právníky a především výkonné ředitele společností. 

Politika, jejich výspa 

Nabízí se však ještě jedna oblast, kde může být podobný soubor vlastností velice výhodný – a sice politika. Také touto otázkou se Dutton zabýval: V roce 2016, kdy vrcholil boj o křeslo amerického prezidenta, si s využitím jednoho z testů pro vyhodnocování psychopatických rysů posvítil na celou řadu významných politických vůdců, diktátorů i vládců. Jednalo se například o Jindřicha VIII., Abrahama Lincolna, Margaret Thatcherovou, ale i Donalda Trumpa a Hillary Clintonovou. A jak dopadli prezidentští kandidáti USA? 

Donald Trump se umístil v první pětce a předstihl takové osobnosti, jako byli Adolf Hitler, Ježíš či Napoleon Bonaparte. Ačkoliv na „vítězného“ Saddáma Husajna celkově ztrácel, vedl v charakteristikách označovaných jako neohrožená dominance a sebestředná impulzivita. Ani Hillary Clintonová neskončila v žebříčku daleko, přestože za soupeřem z prezidentského klání zaostala o několik míst. Předčila ovšem například římského císaře Nerona či Olivera Cromwella. Dutton v dané souvislosti upozorňuje, že důležitá je i kombinace pozitivních a negativních psychopatických vlastností (například sociální vliv a rozhodování s chladnou hlavou versus impulzivita a nedostatek empatie), která výrazně ovlivňuje společenský úspěch konkrétní osoby.

Studentská volba 

Stejně jako v případě zaměstnání, upřednostňují lidé trpící psychopatickou poruchou také určité oblasti vzdělávání. Práce z roku 2017 zkoumala osobnostní rysy 487 mladých Dánů, kteří se přihlásili ke studiu práv, politických věd, obchodu a ekonomie. Ti, kdo si vybrali obchod či ekonomii, přitom vykazovali vyšší skóre v rysech tzv. temné triády (narcismus, machiavelismus a psychopatie) než kupříkladu budoucí posluchači psychologie. Aby se předešlo možnému ovlivnění zkoumaných rysů samotným studiem, proběhlo testování ještě před začátkem prvního semestru. Výsledky tak skutečně poukazují na výběr podmíněný povahovými rysy jedince.

TIP: Takoví normální zabijáci: Skutečnou elitou jsou pouhá 2 % vojáků

Míra projevu vlastností spojených s psychopatií se zřejmě liší i napříč kulturami, jak naznačuje výzkum uveřejněný v roce 2017 v časopise Journal of Abnormal Psychology. Tým z Universiteit van Amsterdam pod vedením Bruna Verschuereho testoval 7 450 jedinců vykazujících rysy poruchy osobnosti, kteří se řadili do tří rozsáhlých skupin: dvou ze Spojených států a jedné z Nizozemska. Vědci u nich zkoumali dvacet znaků typických pro psychopaty a výsledky ukázaly, že u obou amerických skupin patřily k nejvýznamnějším vlastnostem bezcitnost a nedostatek empatie. Ty se sice objevovaly rovněž u nizozemské části testovaných, převládaly u nich ovšem jiné rysy – parazitický způsob života a nezodpovědnost. 

Ke zjištění gravidity se dnes používají testy vzorku ženské moči nebo krve. Tyto testy vyhodnocují přítomnost lidského hormonu choriogonadotropinu (hCG). Ten začíná být produkován placentou v momentě, kdy se vajíčko uhnízdí v děloze. Nyní se na trh ve Velké Británii a v Irsku dostává nový typ těhotenského testu, který detekuje přítomnost beta podjednotky choriogonadotropinu ve slinách.

Novinka se jmenuje SaliStick a jde o produkt izraelského startupu Salignostics. Test se do jisté míry podobá rychlým testům pandemického onemocnění covid-19. Jednoduché jednorázové zařízení dokáže analyzovat sliny ženy a do 10 minut zobrazí výsledek. Stejně jako v případě řady covidových testů znamenají dvě čárky pozitivní výsledek.

Těhotenství podle slin

Test SaliStick je založený na zjišťování hladiny β-hCG, což je beta podjednotka lidského hormonu choriogonadotropinu. Tuto látku lze detekovat ve slinách těhotné ženy kolem 3 až 4 týdne těhotenství, přičemž její hladina v těle v čase roste. Nový test již prošel klinickými testy, v nichž u více než 300 žen dosáhl více než 95% přesnosti, při použití v prvním dnu po zjištění vynechání menstruace. SaliStick je tak o něco méně přesný než tradiční testy založené na moči (u nich výrobci uvádějí přesnost až 99 %), jeho výhodou je ale snadná a uživatelsky komfortnější aplikace. Ve Velké Británii a v Irsku jej lékárny nabízejí za velmi podobnou cenu jako u doposud používaných testů. Podobně jako u covidových testů je žádoucí před testem na 30 minut vynechat jídlo a pití.

TIP: Lékaři bijí na poplach: Počet císařských řezů se za 15 let zdvojnásobil

„Naše pozoruhodná inovace nabízí ženám možnost absolvovat těhotenský test v důstojnějších podmínkách,“ uvádí Chris Yates, výkonný ředitel společnosti Abingdon Health, která spolupracuje se startupem Salignostics. „Jde o dlouho očekávaný vývoj na trhu s těhotenskými testy.“ Vedle Britských ostrovů chce firma nabízet SaliStick i ve Spojených státech, kde již prochází schvalovacím procesem tamního Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA).