Muži, kteří za druhé světové války působili v nejvyšších patrech Wehrmachtu, byli zpravidla zkušenými vojáky s praxí z let 1914–1918. Čtyřicátníci mezi nimi tedy tvořili spíše výjimku, na druhou stranu se v aktivní službě nacházelo jen velmi málo generálů ve věku přesahujícím 65 let. Za ideální pro vysoké funkce považovali Hitlerovi úředníci rozmezí 50 až 60 let, kdy už měl důstojník znalosti, dovednosti a zkušenosti, ale zároveň ještě dostatek fyzických a psychických sil.

Narozeninový čtvrtmilion 

Berlín se snažil podporovat loajalitu generality mnoha hodnotnými dary. Kupříkladu důstojníci ve dvou nejvyšších hodnostech – polní maršálové a generálplukovníci – dostávali od roku 1940 až do konce války každoměsíční příplatky, které více než zdvojnásobily jejich běžné příjmy. V letech 1941–1942 někteří Hitlerem vybraní generálové taktéž obdrželi ke kulatým narozeninám šek na 250 000 říšských marek, přičemž tento příjem byl osvobozen od daní. A konečně roku 1944 stát malou skupinu vysokých velitelů odměnil rozlehlými pozemky, jejichž hodnota v některých případech přesahovala milion marek. 

Mimo skupinu nejprivilegovanějších požívali i další velitelé materiálních výhod za svou loajalitu vůči hitlerovskému režimu – například v podobě hotovosti, nemovitostí nebo automobilů. Někteří historikové v této souvislosti hovoří o nepokrytém uplácení důstojníků, které – na rozdíl od nižších šarží – bylo de facto legální a docházelo k němu se souhlasem pohlavárů NSDAP. Hitler šel tak daleko, že pro tyto účely zřídil takzvané Konto 5 spravované šéfem říšského kancléřství Hansem Lammersem, z něhož vyplácel generálům „osobní dary“. Bankovní účet vznikl už v roce 1933 s rozpočtem 150 000 říšských marek a jeho objem postupně rostl, takže do konce války z něj bylo odesláno asi 40 milionů. Aby nakládání s těmito penězi podléhalo výhradně führerově vůli, zrušili nacisté všechny kontrolní mechanismy běžné před jejich nástupem k moci – nyní mohly peníze ze státního účtu odcházet například bez podpisu ministra financí. 

Peníze měly navýšit životní úroveň příjemců – pro porovnání: roční plat polního maršála či velkoadmirála činil 26 000 říšských marek, u generálplukovníka nebo admirála šlo o 24 000. Jakmile Wehrmacht napadl Polsko, dostávali generálové velící polním jednotkám navíc ještě drobné měsíční příplatky coby kompenzaci zvýšených životních výdajů ve válečném období.

Úplatní generálové 

Zároveň nacistický režim seniorním důstojníkům doživotně odpouštěl placení daní, což v praxi znamenalo výrazné navýšení příjmů (do roku 1939 daň z příjmu za částku převyšující ročně 2 400 marek činila 65 %). Dostávali též příspěvky na stravu, lékařskou péči, ošacení a bydlení. Výše těchto darů vynikne při srovnání s rizikovým příplatkem, který armáda přiřkla pěšákům čistícím průchody v minových polích – činil totiž pouhou jednu marku denně. 

Zatímco někteří vysocí důstojníci „dary“ s poděkováním odmítali, jiní se na nich stali takřka závislými a zkrátka je očekávali. Část generálů se tak skutečně nechala uplatit a odmítala „kousnout ruku, která je krmila“. Když Hitler v prosinci 1941 kupříkladu propustil polního maršála Fedora von Bocka, zareagoval dosavadní velitel skupiny armád Střed na východní frontě poněkud nečekaně. Jeden z jeho prvních kroků totiž spočíval v oficiálním dotazu k diktátorově pobočníkovi Rudolfu Schmundtovi, zda vyhazov znamená také konec přísunu peněz z Konta 5. 

Pozemky pro věrné

Dary přijímali i velitelé, u nichž bychom to spíše nečekali – skuteční profesionálové, kteří se s diktátorem dostávali do sporů a mnohdy za to byli odvoláni. Příkladem může být otec Panzerwaffe Heinz Guderian, jemuž vůdcova kancelář začátkem roku 1943 sdělila následující návrh: Ať si na polském území vytipuje statky, které se mu líbí, a automaticky mu budou přiklepnuty. Guderian následně Polsko navštívil a vybral si pozemky o celkové rozloze 937 hektarů. Majetek zkonfiskovaný původním vlastníkům mu Hitler promptně předal včetně doživotního osvobození od daně z nemovitostí. Někteří historici dodávají, že po tomto gestu Guderianova kritika vůdcových velitelských schopností výrazně zeslábla. 

TIP: Hermann Balck: Neprávem zapomenutý generál a hvězda německé Panzerwaffe

Přes výše uvedené nelze říci, že by osobní zájmy a zisky zajímaly generály více než vojenské záležitosti a vedení jednotek. Existovala snad jediná výjimka, na niž se kvůli tomu s jistým pohrdáním dívali už současníci – polní maršál Günther von Kluge. Ostatní generálové jej popisovali jako nedůtklivého člověka se slabostí pro pompu, jenž nikdy neodmítl peněžitou odměnu od Hitlera.

Látka zvaná kanabidiol (CBD), je hned tetrahydrokanabinolu (THC) druhou nejvýznamnější látkou tohoto typu obsaženou v konopí. CBD je na rozdíl od THC psychoaktivní jen minimálně a naopak některé účinky THC tlumí. V dnešní době je CBD populární především díky svým pozitivním léčebným účinkům v podpůrné léčbě epilepsie, chronických bolestí nebo úzkostí (ne vždy vědecky a klinicky ověřených) a je tak součástí celé řady léčebných přípravků.

Výzkumný tým, který vedl molekulární biolog Rodrigo Moura Neto z braziské Federální univerzity v Riu de Janeiru nedávno objevil látku CBD v dalším druhu rostliny. Jde o keř Trema micrantha, který běžně roste jako ruderální dřevina na mnoha místech Jižní Ameriky. CBD obsahují jeho květy a plody.

Levná náhražka medicínského konopí?

Trema micrantha se sice na první pohled konopí příliš nepodobá, ve skutečnosti jsou si tyto rostliny ale velmi blízce příbuzné. V soudobém botanickém taxonomickém systému jsou trema i konopí řazeny do stejné čeledi konopovitých (Cannabaceae).

Podle Neta je v tomto případě každopádně velkou výhodou z hlediska využití rostlin fakt, že trema neobsahuje THC. Tím se stává zajímavým zdrojem CBD, který je dostupný ve velkém množství a zároveň nemusí čelit řadě právních a praktických komplikací, které jsou spojené se získáváním CBD z rostlin konopí. „Jde o legální alternativu pro produkci CBD,“ potvrzuje Neto. „Trema micrantha roste v celé Brazílii a mohla by se stát snadno dostupným a hlavně levnějším zdrojem CDB.“

TIP: Látka obsažená v konopí, je účinná proti patogenním bakteriím, včetně obávaného zlatého stafylokoka

Tým Rodrigo Neta nedávno získal od brazilské vlády grant ve výši 500 000 brazilských realů (v přepočtu zhruba 2,3 milionu korun) na financování dalšího výzkumu. Ten má podle odhadů trvat nejméně pět let a jeho cílem je mimo jiné nalezení efektivního způsobu extrakce CDB z rostliny. Trh s medicínským CDB je mimořádně lukrativním odvětvím. Loňská studie společnosti Vantage Market Research například odhaduje velikost současného globálního trhu s CBD na téměř 5 miliard amerických dolarů. Do roku 2028 by podle analytiků mohl vzrůst až na více než 47 miliard dolarů, především díky využití CDB v oblasti zdraví a wellness.

Nová studie vědců z Londýnské univerzity (University College London) a italského Národního výzkumného ústavu pro geofyziku a vulkanologii (INGV) varuje před ztenčujícím se příkrovem sopečné kaldery Campi Flegrei, nacházející se nedaleko Neapole. Podle vědců jde o známku toho, že je kaldera náchylnější k erupci.

Podřimující „supervulkán“

Sopka Campi Flegrei, známá též jako Flegrejská pole, vybuchla naposled v roce 1538, zvýšenou aktivitu ale vykazuje v podstatě kontinuálně posledních 70 let. Během této doby došlo v důsledku zvýšené aktivity sopky k množství menších zemětřesení. Letos v dubnu jich vědci zaznamenali více než 600, což představuje nejvyšší měsíční úhrn. Podle Christophera Kilburna z UCL je kaldera v současné chvíli „napjatá k prasknutí“, což ale nutně nemusí znamenat, že k erupci skutečně dojde. Samotná erupce podle něj vyžaduje splnění řady faktorů.

Vědci vycházejí ze studia vulkánu a pokročilých počítačových modelů. Ty podle Kilburna potvrzují dřívější odhady a zatím naplňují očekávané scénáře. „Naše studie ukazuje, že části sopky jsou oslabené, což může vyústit v erupci,“ potvrzuje i Nicola Alessandro Pino z INGV.

Uklidnění nepřináší ani zjištění, že odhadovaný tlak v nitru sopky je zřejmě zhruba o třetinu nižší, než tomu bylo v posledních dekádách. Důsledky dlouhodobé aktivity jsou podle vědců kumulativní, což ostatně dokládá i erupce kaldery Rabaul na Papui-Nové Guineji v roce 1994. Té podle vědců také předcházela výrazně slabší zemětřesení a paradoxně i menší aktivita než o deset let dříve. Použitý počítačový model proto vědci hodlají aplikovat na vybrané již probuzené sopky a pokusí se tak stanovit pravděpodobnost sopečné erupce Campi Flegrei.

TIP: Velký výbuch na dohled: Která islandská sopka je momentálně nejaktivnější?

Nad rozsáhlým podzemním komplexem Flegrejských polí žije více než 1,5 milionu lidí a zhruba 360 tisíc lidí má své domovy přímo uvnitř 11 kilometrů dlouhé kaldery. Případná masivní erupce by podle vědců mohla znamenat nejen katastrofu pro blízké okolí, ale i změnu globálního klimatu.

Pluto sice přišel v roce 2006 na pražském kongresu Mezinárodní astronomické unie o status planety, přesto neustále vzbuzuje zájem odborníků a ukazuje se jako nevysychající zdroj překvapení. Pozoruhodná je například skutečnost, že žádný z pěti známých měsíců Pluta, kterými jsou kromě masivního Charonu ještě Nix, Hydra, Styx a Kerberos, vlastně neobíhá kolem bodu, který by se nacházel uvnitř Pluta. Podle odborníků je hlavním viníkem této zajímavé situace měsíc Charon.

Příliš masivní Charon

Tento měsíc je v porovnání s Plutem totiž velmi velký. Charon má proti Plutu asi poloviční rozměry a zhruba osminovou hmotnost. Kvůli tomu se barycentrum soustavy Pluto-Charon, tedy bod, kolem něhož tato tělesa obíhají, nachází ve volném prostoru mezi nimi, ve vzdálenosti asi 960 kilometrů od povrchu Pluta, což odpovídá úctyhodným 83 procentům poloměru Pluta.

Technicky vzato, Charon, Nix, Hydra, Styx ani Kerberos neobíhají kolem bodu, který by se nacházel uvnitř Pluta. (foto: NASA/JUHAPL/SwRI, CC BY-SA 4.0)

Podobná situace existuje ve vztahu Slunce a Jupiteru, ale v tomto případě se barycentrum soustavy Slunce-Jupiter nachází ve vzdálenosti, která odpovídá jen asi 7 procentům poloměru Slunce. Pokud jde o zmíněné čtyři malé měsíce Pluta, všechny rovněž obíhají kolem uvedeného barycentra.

Nix, Hydra, Styx a Kerberos jsou nejen malé, ale ve srovnání s Plutem či Charonem mají velmi nepravidelné tvary. Obíhají zhruba na úrovni rovníku Pluta a odborníci se domnívají, že v minulosti vznikly při nepochybně úchvatné kosmické srážce Pluta a objektu srovnatelné velikosti. Malé měsíce Pluta by tak vlastně představovaly suť této vesmírné kolize.

Obrovský komplex dunící vody vzniká na řece Iguazú a je součástí dvou národních parků, brazilského a argentinského. V průměru tudy proteče 1 756 metrů krychlových vody za sekundu, což například pro Vltavu představuje třetí stupeň povodňové aktivity.

Podle staré indiánské legendy se vodopády, jejichž pojmenování znamená v překladu Velká voda, zrodily kvůli zlobě žárlivého boha lesů. Spolu s mladíkem Tarobá mu totiž na kánoi uprchla jeho vyvolená dívka Naipi. Bůh tedy před loďkou s milenci vytvořil vysoký „schod“ a odsoudil je k věčnému pádu. Pro svět tento přírodní skvost poprvé objevil španělský conquistador Álvar Núñez Cabeza de Vaca v roce 1541.

Království ptáků

K vodopádům, které byly v roce 2011 zařazeny mezi sedm nových přírodních divů světa, míří každý rok více než milion turistů. Nádhernou vodní podívanou si přitom mohou vychutnat z argentinské i brazilské strany. Navíc na řadě míst vznikly lávky, takže se lze k hřmící vodě dostat opravdu velice blízko. Úchvatný je především pohled shora do tzv. Ďáblova jícnu. 

TIP: Lesothský vodopád Maletsunyane: Padající voda pro odvážné

A pokud už byste snad měli vody dost, můžete si užít přírodní krásy také v okolních deštných pralesích. Na brazilské straně se kromě toho nachází Ptačí park, kde chovají přes osm set druhů ptáků, například tukany, papoušky Ara či kolibříky.

Němečtí archeologové si připsali skvělý nález − během průzkumu hrobu z doby bronzové v bavorském městě Nördlingenu objevili perfektně zachovalý meč starý 3 tisíce let. V hrobě vědci objevili i ostatky tří těl - muže, ženy a dítěte. Prozatím není jasné, zda se jednalo o příbuzné, prvotní ohledání ale ukázalo, že byli pochováni krátce po sobě.

Odborníci datovali nalezený meč do konce 14. století před naším letopočtem, tedy do střední doby bronzové. Podobné nálezy jsou v této oblasti velice vzácné, protože většina hrobů z této doby již padla za oběť vykradačům hrobů.

TIP: Moře u pobřeží Izraele vydalo skvěle zachovalý 900 let starý křižácký meč

Nalezený meč má zdobený osmihranný jílec vyrobený z bronzu a na jeho čepeli chybí stopy po používání v boji. Pravděpodobně šlo o ceremoniální či symbolickou zbraň, která se stala součástí pohřební výbavy. Podle analýz jde o zcela funkční, kvalitní a nepochybně smrtící zbraň, která by se v boji bez problémů uplatnila. Podle vědců mohli takovou zbraň vyrobit jen velmi zruční řemeslníci. Archeologové vědí o dvou místech v Německu, kde se vyráběli meče tohoto typu. Jedno se nacházelo v jižním Německu, druhé na severu země u hranic s Dánskem. Zatím ale není jasné, zda meč pochází z některé z těchto lokalit.

„Nalezený meč i hrob čeká intenzivní výzkum, takže archeologové snad časem prozradí víc,“ uvádí Mathias Pfeil, vedoucí Bavorského státního úřadu pro ochranu památek. „Každopádně můžeme říct, že meč je ve výjimečně dobrém stavu.“

V mořích a oceánech žije asi sedmina z celkového počtu pozemských organismů, které můžete pozorovat bez použití zvětšovací optiky. Ve sladkovodním prostředí dokonce vegetuje jen 5 % těchto forem života na naší planetě. Zbylých 80 % – tedy drtivá většina makroskopických organismů – obývá souš.

Hurá na pevninu

Proč je vodní prostředí tak chudé na formy života? Vždyť ve vodě pozemský život vznikl a dlouho ji nedokázal opustit. Jako hostitel organismů voda nad souší dlouho vítězila, a to zcela suverénně. Souš totiž zůstávala stamiliony let mrtvá. Většina odborníků se shoduje, že jako první se na bahnité břehy sladkovodních jezer a řek vydaly zhruba před 430 miliony roků vodní zelené rostliny. V té době se odehrávala tzv. kambrická exploze.

Jako o překot vznikaly stále nové a nové, do té doby nevídané formy života. Bohatství druhů explozivně narůstalo a v rámci této záplavy evolučních inovací se vyvinuly i rostliny, schopné dlouhodobě přežívat mimo vodní prostředí. Teprve před 100 miliony roků ovšem suchozemské organismy dokázaly „srovnat skóre“ s druhovým bohatstvím světa pod vodní hladinou. Od té doby však souš své „vedení“ neztratila a neustále jej zvyšovala.

Vyhranění specialisti a „obojživelní“ plži

O tom, že průnik z vody na souš, ale i „comeback“ ze souše do vody patří ke skutečně vrcholným evolučním výkonům, svědčí velmi výmluvně řeč čísel. Mnohé evoluční skupiny pozemských organismů ovládají buď život ve vodě a na souši se jim nevede, nebo jsou to naopak v drtivé většině „suchozemské krysy“ a vyhlídka na život v mokrém živlu je příliš neláká.

Vědci například popsali více než 9 000 druhů mořských hub (Porifera). Ve sladkovodním prostředí jich zatím nalezli asi 250; na souši ani jedinou. Podobně jsou na tom mlži (Bivalvia). V moři jich žije asi 11 000 druhů, ve sladké vodě něco málo přes 1 400 … na souši žádný! Naopak, cévnaté rostliny (Tracheophyta) jsou typičtí suchozemci. V moři jich našlo trvalé útočiště méně než sto druhů a ve sladké vodě jich žije asi 2 500 druhů. Vegetace souše zahrnuje nepřeberné bohatství více než čtvrt milionu druhů cévnatých rostlin. K dalším milovníkům souše patří savci (Mammalia). Z celkového počtu více než 5 000 druhů jich trvale v moři žije jen 125 a ve sladké vodě něco přes stovku.

Organismy, které se dokázaly rozšířit v suchém i mokrém prostředí, jsou spíše výjimkou. K těmto výjimkám potvrzujícím pravidlo patří plži (Gastropoda). Počet druhů mořských plžů se odhaduje na 50 000, jejich sladkovodních příbuzných je asi 5 000 druhů a suchozemských plžů vědci napočítali asi 30 000 druhů.

Fádní prostor oceánů

Ve prospěch života na souši výrazně hovoří větší členitost tohoto prostředí. Pravda, oceány jsou rozlehlé, hluboké a je v nich spousta místa. Tento prostor je ale z valné části tvořen naprosto monotónními masami vod. Výjimku představují pobřežní mělčiny, kde roste bohaté společenstvo nejrůznějších rostlin – od mikroskopických jednobuněčných řas až po obří chaluhy (Phaeophyceae) – a kde soustavnou činností živočišných korálnatců (Anthozoa) vyrůstají mohutné útesy. Členitý terén pobřežních mělčin vytváří podmínky pro rozkvět druhového bohatství, jakým se může pyšnit třeba Velký bariérový útes u východního pobřeží Austrálie.

Vodní prostředí nabízí také užší škály podmínek. Jednou z výjimek je tlak vodního sloupce, který dosahuje na dně nejhlubších oceánských příkopů tisíckrát vyšších hodnot než u hladiny. Tomu souš nedokáže konkurovat, protože na vrcholku Mount Everestu je zhruba třetinový atmosférický tlak ve srovnání s hodnotami naměřenými při mořské hladině. Škála teplot je ale na souši podstatně širší než ve vodě. Stačí porovnat vedro tropické džungle v podhůří Himálaje s třeskutými mrazy na vrcholcích nejvyšších hor nebo polední výheň na vrcholku písečné duny na Sahaře se zabijáckým chladem antarktické polární noci.

Ani sladkovodní prostředí nenabízí nijak zvlášť členitý prostor. Chybí tu obří rostliny, jaké lze vidět na mělčinách při pobřeží oceánu, nejsou tady korálové útesy. Proto nemohou jezera, řeky a potoky svým bohatstvím druhů souši konkurovat.

Svoboda pohybu vzduchem

Rozvoji života svědčí mnohem více fyzikální vlastnosti vzduchu než parametry vody. Při pohybu ve vodě překonává organismus podstatně vyšší odpor, což jej stojí spoustu energie. Vždyť plavání je bezesporu namáhavější než běh. Na souši se proto mohou i drobné organismy přemisťovat na velké vzdálenosti poměrně vysokými rychlostmi. Mistrně toho využívají rostliny, které vzduchem šíří pylová zrna i dozrálá semena.

Větší živočichové se pak aktivně pohybují za jasně vytčeným cílem a to bývá na souši rovněž snazší než ve vodě. Například břehouš rudý sibiřský (Limosa lapponica baueri) putuje z aljašských hnízdišť na novozélandská zimoviště nonstop letem trvajícím osm dní a nocí. Za tu dobu urazí 11 000 kilometrů.
Vzduchem se také mnohem snáze šíří většina signálů, ať už jde o pachy nebo signály určené k zachycení zrakem. Pouze zvuk putuje ve vodě lépe než vzduchem. Suchozemští živočichové proto rozvinuli pestrou škálu prostředků vnitrodruhové komunikace a využívají ji například k námluvám. Jsou s to vyhledat pohlavní partnery na velké vzdálenosti a následně se za nimi dopraví snáze, než kdyby museli cestovat vodou. Kupříkladu sameček bource morušového (Bombyx mori) ucítí samičku i na vzdálenost 10 kilometrů. Jedinou její signální molekulu feromonu bombykolu rozezná mezi 1017 molekulami vzduchu.

Zeď mezi vodou a vzduchem

Jak život ve vodním živlu, tak existence na suchu vyžadují od organismů celou řadu specifických adaptací. Stát se „univerzálem“ je obtížné, protože vlastnosti výhodné pro život ve vodě se na souši často ukazují jako handicap a platí to i naopak. Pokud se například suchozemský organismus pokusí proniknout do vody, vstupuje do tohoto živlu nevhodně vybaven a v soutěži o potravu a další zdroje se utkává s domácími matadory dokonale uzpůsobenými životu pod hladinou.

Přestup ze souše do moře zvládli někteří savci. Například kytovci (Cetacea) to vzali „oklikou“ přes sladkovodní prostředí. Jiné skupiny živočichů byly ještě méně úspěšné. Například suchozemští plži (Gastropoda), korýši (Crustacea) nebo blanokřídlý hmyz (Hymenoptera) neuspěli při osídlování moří ani jednou. Naopak, typickým mořským specialistům, jako jsou ostnokožci (Echinodermata) nebo hlavonožci (Cephalopoda), se nikdy nepodařilo kolonizovat souš. A jen plži (Gastropoda) a mlži (Bivalvia) zvládli přechod z moře do sladkých vod.

Jednoznačným důkazem obtížnosti přestupu je nápadně malá druhová pestrost živočichů, kterým se průnik z jednoho prostředí do druhého přece jen podařil. V moři dnes žijí například někteří pavouci (Araneae), roztoči (Acari), štíři (Scorpiones) nebo stonožky (Chilopoda). Ve srovnání s bohatstvím druhů jejich suchozemských příbuzných jsou však „mořské rodiny“ těchto živočišných skupin skutečně málo početné.

Sladko-slané rybí přestupy

Přeborníky v přestupu jsou bezesporu ryby (Osteichthyes). Dnes žije ve sladkovodním prostředí přibližně stejný počet druhů ryb jako v moři. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že ryby přestupovaly ze sladkovodního prostředí do moře. Jiní odborníci poukazují na skutečnost, že nejstarší známé ryby žily v moři a že přestup tedy proběhl opačným směrem – z moře do řek a jezer. Ať už se ryby stěhovaly jedním, nebo druhým směrem, k úspěchu je předurčila poměrně vysoká tolerance mnohých mořských druhů ke sladké vodě a odolnost sladkovodních druhů k vodě slané.

Například lososi (Salmonidae) jsou v cestách mezi sladkou a slanou vodou opravdoví přeborníci. Jejich životní cyklus začíná na horních tocích řek, kde se lososí plůdek vykulí z oplozených jiker. Následně malé rybky putují do moře, kde vyrostou a dospějí. Nakonec lososi podnikají tahy zpět do řek, aby zplodili potomstvo. Úhoři (Anguilliformes) střídají moře a řeky v opačném pořadí. Na svět přicházejí v moři, dospívají v řekách a k tření se vracejí zpět do oceánu. Evropští a američtí úhoři mají trdliště v hlubinách Sargasového moře. Východoasijští úhoři se uchylují k tření do závratné hloubky Mariánského příkopu.

Otazník života pod mikroskopem

Souš se sice stala domovem života až velmi pozdě, ale nakonec mu nabídla podmínky, v nichž se mohl rozvinout do obrovské pestrosti. Nešlo o náhodu, ale celkem zákonitý proces. Proto je rozložení druhového bohatství na Zemi takové, jaké ho známe – s převahou druhů na souši.

TIP: Věčná žízeň: Hadi žijící ve slané vodě trpí po většinu života krutou žízní

Velkou neznámou však zůstává druhové bohatství organismů, které pouhým okem nespatříme. Odhaduje se například, že v jediném litru mořské vody může žít kolem 20 000 druhů nejrůznějších mikroorganismů. Kolik jich přebývá ve všech světových mořích a oceánech, řekách a jezerech a na souši si nikdo netroufá odhadovat. Nelze proto vyloučit, že po „započtení“ mikrobů bude bilance druhového bohatství souše a vodního prostředí úplně jiná. 

Pocházela z Moravy a k moravskému venkovu, který se stal její celoživotní inspirací, měla vřelý vztah. Zatímco dnešní školáci v Rakousku, Švýcarsku a Německu se povinně seznamují s jejím humanistickým dílem, české prostředí ji prakticky nezná a v našich čítankách či učebnicích literatury bychom její jméno hledali marně. Své divadelní hry a příběhy, odehrávající se v prostředí moravského venkova, psala totiž německy, a tak se na ni po rozpadu monarchie úplně zapomnělo.

Souputnice

Uvádí se, že Marie von Ebner-Eschenbach je stejně významná pro rakouskou literaturu jako Božena Němcová pro tu českou. Byly prakticky téměř vrstevnice. Marie byla o deset let mladší než Božena Němcová a podobně jako ona se snažila realisticky zobrazit vesnický život. Obě spisovatelky měly možnost psát česky nebo německy. Němcová psala česky, i když prý i ona uvažovala o němčině. Ebnerová si nakonec zvolila němčinu. Zajímavostí také je, že obě spisovatelky napsaly knihu se shodným názvem Babička – tedy Großmutter. Nicméně tady už jakási podobnost končí. Zatímco Němcová vylíčila své dětství a svou babičku přímo idylicky, její rakouská kolegyně nepsala o babičce své, ale vytvořila naturalistický obraz udřené a bídou poznamenané staré ženy.

Rodina

Na rozdíl od Boženy Němcové měla Marie Ebnerová mnohem šťastnější dětství a nesrovnatelně více klidu a lepší podmínky k práci. Zdraví jí sloužilo a prožila velmi dlouhý život. Díky tvorbě se jí dostalo mnohých uznání i ocenění a nouzí rozhodně netrpěla. Narodila se v moravských Zdislavicích v roce 1830 do šlechtické rodiny. Mariin otec baron František Dubský byl do hraběcího stavu povýšen v roce 1843. Po krátkém bezdětném manželství a smrti své první ženy se oženil s matkou Marie, která pocházela ze šlechtického rodu Vockelů. Bohužel zemřela, když bylo Marii pouhých čtrnáct dní a její starší sestřičce Frederice čtrnáct měsíců. Pan baron se brzy oženil znovu, a tak obě dívenky brzy dostaly další tři sourozence.

Zázemí

Nová maminka, která obě holčičky milovala jako své vlastní děti, však zemřela, když bylo Marii sedm let. Rovněž na další „macechu“ Marie vzpomínala v dobrém. Byla to Xaverine Kolowrat-Krakowsky, která jako první objevila Mariin nesporný literární talent, jenž všemožně podporovala. Velký vliv na výchovu obou děvčátek měly zpočátku dvě laskavé české chůvy, a také jejich vlastní babička, která u nich zůstala, i když se František Dubský znovu oženil. Rodina se rozrostla o další dvě děti. 

V létě pobývali na Moravě, v zimě ve Vídni. O všestranné vzdělání dbala především hraběnka Xaverine, velká milovnice umění. S ní Marie navštěvovala ve Vídni salony, kde se dozvídala o nejnovějších společenských či kulturních událostech. Spolu prý také nevynechaly jedinou premiéru v Burgtheateru, kde si rodina platila vlastní lóži. To už začala Marie psát – nejdříve básně ve francouzštině. Po českých chůvách totiž dostala Marie francouzskou a pak i německou guvernantku, takže si rychle osvojila i tyto jazyky. Navíc hrabě Dubský s rodinou komunikoval francouzsky.

První pokusy

Brzy začala Marie psát i německy. A opět to byla její nevlastní matka hraběnka Xaverine, která ji povzbuzovala. Díky svým konexím zařídila, aby si Mariiny literární pokusy přečetl tehdy známý spisovatel Franz Grillparzer. Vyjádřil se o nich pochvalně a dodal jí tolik potřebnou sebedůvěru. Tehdy se Marie rozhodla, že bude spisovatelkou! Jako milovnice divadla to nejdříve zkoušela s divadelními hrami. Pro začátek si zrovna nevybrala jednoduchý žánr. Její dramata moc úspěšná nebyla. Naštěstí ji to neodradilo. Začala psát povídky a později romány. To už byla vdaná za Moritze von Ebner-Eschenbach. Šlo o jejího bratrance – Mariin otec a Moritzova matka Helena byli totiž sourozenci.

Chápající muž

O patnáct let starší manžel, kterého v dětství považovala za strýčka, byl vzdělaný muž, který vyučoval fyziku a chemii na Ženijní akademii. Také on Marii podporoval v její literární činnosti. Největšího úspěchu dosáhla románem Božena, jenž vyprávěl o laskavé chůvě, která se starala o osiřelé děvčátko. Autorka tím vzdala hold své milované chůvě Anince, na niž celý život vzpomínala. Námětem románu Obecní dítě byl osud opuštěného syna vraha, kterého se ujal místní pastýř.

Třebaže pak žila v blahobytu ve Vídni, nezapomínala na venkovany ze svého moravského rodiště. A nezůstalo jen u slov. Naštěstí na svých honorářích finančně nezávisela, takže si z nich mohla dovolit podporovat zdislavický chudobinec, k němuž nechala postavit útulek pro opuštěné děti. Vlastní děti jí bohužel osud nedopřál, i když v manželství si žila šťastně.

Koníčky a sláva

Kromě literatury měla Marie ještě jednu velkou vášeň. Milovala hodinky! Sbírala je a ve Vídni dokonce absolvovala hodinářskou školu, jako jedna z mála žen své doby. Svou sbírku, v níž se nacházely kapesní, nákrční a stolní hodinky, z velké části odkázala chudobinci ve Zdislavicích. Ten je poté předal do Muzea hodin ve Vídni. Rovněž studovala námořní navigaci, námořní válečnictví, ale také telegraf či elektřinu. Literatura však u ní zůstala na prvním místě. Postupně se stala Marie známou autorkou nejen v monarchii, ale v celé Evropě. Inspirovala tak mladé nadějné autorky, aby se také rozhodly pro literární činnost.

TIP: Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

Za svého dlouhého a plodného života se Marie dočkala i řady ocenění. V roce 1898 ji císař František Josef I. jako první ženu vyznamenal nejvyšším rakouským civilním řádem – čestným křížem za umění a literaturu. O dva roky později získala další prvenství – čestný doktorát na vídeňské univerzitě! A úspěch největší: v letech 1910 a 1911 ji nominovali na Nobelovu cenu za literaturu. Tato mimořádná a pro nás neznámá spisovatelka, považovaná za jednu z nejvýznamnějších německy píšících autorek, se dožila úctyhodného věku 85 let. Zemřela na samém konci monarchie – uprostřed první světové války v roce 1916… 

Španělský startup PLD Space absolvoval již druhý pokus o vypuštění jednostupňové opakovaně použitelné rakety Miura-1 (dříve Arion-1). Raketa měla odstartovat v sobotu 17. června ze střediska Cedea v provincii Huelva v jihošpanělské Andalusii, startovací sekvence byla ale těsně před plánovaným zážehem přerušena. 

Přesné příčiny přerušení startu nejsou zatím známé. Podle PLD Space proběhlo 99 % předstartovních úkonů dle očekávání a start byl přerušen automatickým bezpečnostním systémem. Více má ukázat analýza dat. Předchozí pokus o vypuštění rakety 31. května byl přerušen kvůli silnému větru. Další pokus by měl přijít na řadu ještě do konce června.

Během sobotního testu měla raketa Miura-1 vystoupat do výšky 150 kilometrů a poté se snést na padácích do Atlantiku, odkud ji měly vyzvednout připravené helikoptéry. I přes neúspěšný pokus jsou vývojáři spokojení – podařilo se jim shromáždit velké množství dat a podle plánu zafungoval automatický bezpečnostní systém.

TIP: Konečně na orbitě: Startup Astra napočtvrté uspěl s letem na oběžnou dráhu

PLD Space plánuje dva až tři starty Miura-1, během kterých chtějí otestovat motor TEPREL-B. Ten by se, stejně jako zhruba 70 % komponent rakety, měl stát základem pro plánovanou verzi dvoustupňové Miura-5, schopné dopravovat až 500 kg nákladu na nízkou oběžnou dráhu. PLD Space věří, že Miura-5 odstartuje z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně do dvou let.