Představme si jednoduchý pokus: Každý den vždy v pravé poledne vyfotografujeme pozici slunečního disku z pevně umístěného fotoaparátu a po roce všechny snímky složíme. Získáme tak tzv. analemu – křivku podobnou osmičce, jež znázorňuje měnící se polohu Slunce na nebi v pevný časový okamžik v průběhu roku.

Analema je důsledkem oběhu Země kolem centrální hvězdy po elipse a sklonu zemské rotační osy vůči této oběžné rovině. Druhý z efektů odpovídá za změnu výšky Slunce nad obzorem, tedy za „protaženost“ osmičky. V zimě se sluneční disk nachází nízko, v létě vysoko. Za „šířku“ osmičky pak může tzv. časová rovnice neboli rozdíl mezi pravým a středním slunečním časem, jež kombinuje dva efekty: jednak výstřednost trajektorie naší planety, kdy se Země v přísluní pohybuje na své dráze rychleji a poté se „nestíhá dotáčet“; a také sklon ekliptiky k rovníku, kdy se Slunce zdánlivě v průmětu do rovníku nepohybuje rovnoměrně. Důsledkem časové rovnice je i fakt, že se sluneční hodiny mohou s těmi náramkovými rozcházet až o 15 minut.

TIP: Marsovské analema: Cesta Slunce po obloze Rudé planety

Analema se objevuje i na dalších planetách Sluneční soustavy. Její tvar závisí na oběžných a rotačních parametrech jednotlivých planet. Analema na Marsu a Saturnu má tvar hrušky, na Jupiteru má tvar elipsy a na Zemi, Uranu a Neptunu tvar osmičky.

Pro Merkur a Venuši klasická analema neexistuje – je to kvůli spin-orbitální rezonanci Merkuru (každý den na Merkuru trvá přesně dva roky) a velmi dlouhému dni (v porovnání s délkou roku) na Venuši.

Tektonický zlom San Andreas je jedním z nejznámějších, a také nejobávanějších geologických útvarů ve Spojených státech. Jde o 1 200 kilometrů dlouhý transformní zlom, který odděluje západní část Kalifornie od zbytku USA. Vzniká vzájemným třením Pacifické a Severoamerické tektonické desky, které se pohybují vedle sebe.

Na první pohled je zřejmě, že jde o geologicky velmi aktivní oblast, kde by o zemětřesení neměla být nouze. Skutečnost je ale poněkud jiná. Země se v tomto místě sice chvěje prakticky neustále, zejména v jižní části zlomu (v okolí města Los Angeles), v drtivé většině případů jde ale jen o slabé nebo zcela nepatrné otřesy. Opravdu silná zemětřesení (s magnitudou 6 Mw a vyšší) zažila tato oblast za posledních 200 let jen čtyři - v letech 1857 (7,9 Mw), 1906 (7,8 Mw), 1989 (6,9 Mw) a naposled v roce 2004 (6 Mw). Konstatní pohyb obou desek a s ním související lehké otřesy jsou vlastně dobrou zprávou - pomáhají uvolňovat hromaděnou energii, která by jinak hrozila mnohem výraznějšími zemětřeseními. 

Nečekaná role Saltonského moře

Se zajímavým příspěvkem k dynamice tektonického zlomu San Andreas nyní přichází nový výzkum, publikovaný prestižním vědeckým časopisem Nature, který vedl geofyzik Ryley Hill z Kalifornské univerzity v San Diegu. Hill se svými kolegy dospěl k tomu, že velká zemětřesení v oblasti jižní části zlomu San Andreas „tlumí“ vysychání Saltonského moře (což je navzdory jménu slané jezero) a s ním spojená absence velkých záplav směřujících do tohoto jezera. Saltonské moře se nachází v Dolnokalifornské propadlině a má rozlohu zhruba 620 kilometrů čtverečních.

Vědci jsou si ale bohužel zároveň prakticky jistí, že toto tlumení jižního konce zlomu San Andreas, nepotrvá věčně. Saltonské moře sice možná dokázalo oddálit další velká zemětřesení, hrozbu skutečně silného zemětřesení ale eliminovat nedokáže. Navíc podle odborníků platí, že čím delší je časový odstup mezi zemětřeseními, tím silnější a ničivější jsou.

TIP: Překvapení pro geology: V jižní Kalifornii se objevil zbrusu nový tektonický zlom

„Víme, že tato jižní část zlomu San Andreas již nashromáždila dostatek tektonického pnutí, aby vyvolala velmi silné otřesy,“ obává se Hill. „Rovněž víme, že jde o oblast s největším seismickým rizikem v celé Kalifornii, protože může dojít k devastujícím škodám v metropolitní oblasti Los Angeles.“ Scénář známý jako „ShakeOut“ předpovídá zemětřesení s magnitudou 7,8 Mw, které by znamenalo až dva tisíce mrtvých a až 50 tisíc zraněných. Pokud by bylo zemětřesení ještě silnější, uvedená čísla mohou být mnohem vyšší.

Prvním státem v Pobaltí, do jehož vývoje zasáhly události první světové války, se stala Litva. Německá armáda obsadila její území během září 1915 a dostala se i do jižních částí Lotyšska. Na okupovaném území byla zřízena vojenská správa Ober-Ost vedená generálem Erichem Ludendorffem. Otázka litevské budoucnosti se však v následujících měsících značně zkomplikovala. 

S Němci, nebo s Dohodou?

Na jedné straně stála domácí politická reprezentace spolu s emigranty, kteří se snažili jednat v otázce vlastní státnosti s diplomaty v obou znepřátelených táborech. Druhou stranu zastupovala německá politická scéna, jejíž přístup k okupovanému Pobaltí nebyl zdaleka jednotný. Část politiků zejména z katolické strany Centrum chtěla respektovat litevské požadavky, ale jen za předpokladu, že nový stát se bude orientovat na Německo. 

Opozici proti tomuto přístupu tvořilo výhradně vojenské velení včetně ústředních postav okupační správy, které by raději obsazené území anektovaly. Ludendorff dokonce rozpracoval plán, podle nějž měla v regionu vzniknout dvě knížectví – Litevské a Kuronské. Jejich hlavou by se stal císař Vilém II. a ke spojení s Německým císařstvím by došlo skrze personální unii.

Mezitím se činila také litevská emigrace, jejíž zástupci se v srpnu 1915 sjeli nejprve do švýcarského Lausanne, kde vznesli požadavek na autonomii, a o rok později na sjezdu v Bernu už volali po nezávislosti. V době carské vlády zůstávala otázka autonomie jednotlivých států uvnitř říše tabu. Po vypuknutí války se však Lotyšům podařilo prosadit formování vlastních útvarů v rámci ruské armády a jejich existence měla posilující vliv na národní cítění. Po zhroucení carského režimu a nástupu prozatímní vlády v čele s Alexandrem Kerenským se situace poněkud změnila.

Přístup prozatímní vlády

Jako odpověď na rozsáhlé levicové protesty kabinet v Petrohradě rozhodl o spojení Estonska, Livonska a přilehlých ostrovů v jeden administrativní celek a dosavadní stavovské sněmy v květnu 1917 nahradil volený společný sněm. Pro správu této Němci neokupované části Pobaltí navíc Kerenského vláda jmenovala vlastní komisaře, kteří se rekrutovali zejména z řad místní politické elity, čímž vznikal dojem jakési autonomie. 

S ohledem na sílící bolševický vliv představovalo pro prozatímní vládu v Petrohradě velký problém Lotyšsko. Již v červenci 1917 na sjezdu zástupců tamních civilních a vojenských organizací převládaly levicové názory. Ty sice nebyly radikální v otázce nezávislosti, protože požadovaly pouze autonomii, ale podrývaly moc centrální vlády v regionu. Když se po Říjnové revoluci dostali k moci bolševici, stalo se Lotyšsko jejich skutečnou baštu. Místní sověty na svém sjezdu ihned deklarovaly Lotyšsko jako autonomní součást nového sovětského státu. V Estonsku sice panovala obdobná situace, když se místní sověty rychle dostaly k moci, avšak jejich panování ukončil příchod Němců.

Příchod revoluce 

Koncem zimy 1918 zasáhla Pobaltí německo-rakousko-uherská vojenská operace Faustschlag. Ofenziva měla donutit bolševiky k ústupkům během mírových jednání v Brestu-Litevském a vilémovská armáda během ní v podstatě obsadila většinu Pobaltí. Třetího března pak delegáti obou stran konečně podepsali mírovou dohodu, na jejímž základě spadla celá oblast pod německou kontrolu.

Estonci využili předchozích bojů a ústupu bolševiků, aby ještě v únoru 1918 vyhlásili v Tallinu nezávislost. Současně s tím byla ustavena prozatímní vláda v čele s Konstantinem Pätsem. Berlín ale odmítl nezávislost uznat a nový premiér dokonce skončil ve vězení. Podobná situace panovala v Lotyšsku, tamní kabinet ale stačil před příchodem Němců prchnout do Petrohradu.

V Litvě už od září 1917 působila volená a čistě národní rada, která měla sloužit okupační správě jako poradní sbor. Vzhledem k tomu, že tento orgán zůstával pod silným německým vlivem, jeho představitelé počátkem jara 1918 formálně požádali císaře Viléma, aby přijal Kuronské vévodství pod svou ochranu. V reakci na novou situaci panovník přijal rezoluci, jež měla vést ke spojení Pobaltí v jeden celek. Kuronsko, Livonsko, Estonsko a ostrov Ösel pak měly být sjednoceny a připojeny k Německu. Berlín pak využil místních Němců, kteří 20. dubna 1918 na svém sjezdu v Rize formálně deklarovali odtržení celého Pobaltí od Ruska a jeho přičlenění k Německu v rámci personální unie. Dalšímu vývoji však učinil přítrž konec války na podzim 1918.

Vytoužená nezávislost 

Mocenské vakuum po kolapsu Německého císařství dalo šanci místním politickým reprezentacím, aby dokončily své státotvorné aspirace. Litevská rada sice vyhlásila nezávislost již v únoru 1918, ale císařské mocenské zájmy ji respektovaly jen v případě začlenění vévodství do říše. Avšak v posledních týdnech války dal německý kancléř Max Bádenský Litevcům volnou ruku v otázce budoucnosti jejich země, a dokonce podmíněně přislíbil stažení ozbrojených složek. Berlín uznal právo litevské rady na řízení státu a přikázal tamním německým orgánům, aby započaly s přesunem pravomocí místním. Sestavení první litevské vlády dostal na starost Augustinas Voldemaras a prvním prezidentem byl následně v dubnu 1919 zvolen Antanas Smetona. 

Situace využila také lotyšská Lidová rada, která vyhlásila nezávislost 18. listopadu 1918. Sama sebe pak prohlásila za nejvyšší zastupitelský orgán a do vedení si zvolila Jānise Čaksteho. Premiérem se stal Kārlis Ulmanis, představitel nejsilnější nebolševické strany – Svazu zemědělců. Dohoda uznala nezávislost pobaltských států takřka okamžitě. Velkou zásluhu na tom měla Lidová rada, jež vznikla jako protiváha lotyšským sovětům, a diplomaté, kteří na západě vyjednávali ještě před koncem války. 

Rovněž v případě Estonska došlo k navázání kontaktů s Dohodou již dříve a ta de facto uznala jeho nezávislost už v květnu 1918. Ruská bolševická vláda viděla v německé kapitulaci příležitost, jak dostat pod svou kontrolu území, o něž přišla podepsáním brestlitevského míru. Rudá armáda okamžitě vtrhla do Estonska, kde se ji podařilo zastavit až před Tallinem. V Lotyšsku bolševici obsadili většinu země a vytlačili tamní armádu společně s Němci do Kuronska. Německá armáda totiž navzdory kapitulaci v regionu nadále zůstávala. Na základě dohody o příměří v Compiègne měla setrvat v Pobaltí jako bariéra proti bolševikům, avšak v počátcích ofenzivy rudých byla jejich morálka velice nízká. Navíc v Lotyšsku panovaly silné protiněmecké nálady, což invazním silám postup ještě usnadňovalo. Také v Litvě se bolševikům zpočátku dařilo, když obsadili severní část země včetně hlavního města Vilniusu. Jejich postup se podařilo zastavit jen díky německé vojenské a finanční pomoci.

Nejen proti bolševikům 

Moskva oslněná úspěchy svých jednotek v Pobaltí začala spřádat plány ohledně budoucnosti regionu. Ve všech zemích vznikly sovětské vlády, avšak nebylo ještě úplně jasné, jaký bude jejich vztah k bolševickému Rusku. Na stole ležely koncepce úplné integrace nebo nezávislosti. V druhém případě mělo rudé Pobaltí sloužit jako odrazový můstek pro šíření revoluce dále do Evropy. Než se však mohlo cokoliv z toho naplnit, podařilo se estonské armádě za pomoci zahraničních dobrovolníků a s podporou britského námořnictva v únoru 1919 vetřelce z Estonska vytlačit. 

Také v Lotyšsku došlo během jara 1919 k obratu. Politické vedení využilo místní Němce jakožto nejsilnější protibolševický element; jejich zeměbranu navíc posílili příslušníci jednotek Freikorps přímo z Německa. Lotyšská vláda těmto dobrovolníkům přislíbila občanství a spolu s tím i podíl na plánované pozemkové reformě, což ale vedlo k silné vlně nespokojenosti mezi místními. Po úspěšné ofenzivě a ústupu bolševických sil se navíc začaly požadavky příslušníků Freikorpsu stupňovat a jejich splnění by de facto znamenalo rozsáhlou kolonizaci německým obyvatelstvem. Vztahy mezi ním a Ulmanisovou vládou se začaly vyhrocovat a vše vyvrcholilo v dubnu 1919, kdy němečtí vojáci provedli ozbrojený puč, po němž se k moci dostal nový kabinet s výraznou orientací na Berlín. Odmítavý postoj Dohody a velké části lotyšské armády vedly k další eskalaci krize a vzájemným bojům. Lotyšům se následně po několika vítězných bitvách s Němci povedlo tuto kapitolu na podzim 1919 uzavřít, následujícího roku Estonci a Lotyši podepsali s Moskvou mírové smlouvy.

Trable s Poláky 

V Litvě se o likvidaci bolševického režimu zasadila zejména polská armáda, která tam pronikla na jaře 1919. Jablkem sváru se tehdy stalo město Vilnius, protože litevská vláda chtěla svou zemi obnovit v rozsahu ze 16. století, což zasahovalo do polských územních aspirací. Mezi oběma zeměmi se schylovalo k ozbrojenému konfliktu a mezinárodní krize vyvrcholila v roce 1920. V srpnu zástupci Litvy a sovětského Ruska podepsali mírovou smlouvu, v níž bolševici uznali litevskou nezávislost a novému státu „přiznali“ také regiony, na něž vznášelo nárok Polsko. Také Dohoda se stavěla za toto řešení a chtěla přenechat Vilnius Litvě. 

TIP: Nejen Československo: Rok 1918 výrazně proměnil tvář celé Evropy

Avšak polský prezident Józef Piłsudski se s nastalou situací nehodlal smířit a nechal město obsadit naoko vzbouřeným polským generálem. Poláci se pokusili postupovat dále do litevského vnitrozemí, ale mezinárodní tlak a hrozba lotyšské intervence je přinutily k ústupu. Společnost národů pak mezi oběma státy vytvořila demilitarizovanou zónu, ale otázka města stále nebyla rozhodnuta – Vilnius zůstal nadále v polských rukou a Varšava jej v roce 1922 anektovala. Litevským dočasným hlavním městem se stal Kaunas, ale pocit hořkosti z této skutečnosti zůstal, což meziválečné vztahy mezi oběma zeměmi notně poznamenalo.

Když hvězdě podobné Slunci dojde „palivo“, projde fází červeného obra a skončí jako bílý trpaslík – relativně malý a současně velmi hmotný objekt. Bílí trpaslíci jsou obvykle tvořeni dusíkem, uhlíkem nebo alotropy kyslíku v podobě extrémně stlačené hmoty. Typický bílý trpaslík má hmotnost srovnatelnou se Sluncem a rozměr odpovídající Zemi. 

V podobném prostředí (extrémního tlaku a obrovských teplot) se podle vědců může stát, že se jádro bílého trpaslíka začne měnit v diamant. Jde o proces, který probíhá pomalu a dlouho - podle současných odhadů jde pravděpodobně o biliardy (tisíc bilionů) let. Náš vesmír je ale starý „jen“ asi 13,8 miliardy let, což znamená, že by ve vesmíru měli být pouze trpaslíci v počáteční fázi tohoto procesu. Právě takového trpaslíka objevil mezinárodní tým odborníků, který vedl Alexander Venner z australské Univerzity Jižního Queenslandu.

Blízký kosmický diamant

Jak vědci popisují ve studii zveřejněné v časopisu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, bílý trpaslík, který se začíná měnit v diamant, se nachází v soustavě HD 190412, vzdálené od nás asi 104 světelných let. 

Badatelé se soustředili na to, jakým zůsobem bílý trpaslík nebo též objekt HD 190412 C, vychládá. Od zániku hvězdy bílý trpaslík ztrácí teplo, průběh tohoto procesu se ale může lišit. Když dochází ke změnám uspořádání vnitřních částí trpaslíka, jeho chladnutí se může zpomalit. Může při tom dojít ke změně jasnosti a jeho barvy, což astronomové sledují.

TIP: Těsné páry bílých trpaslíků splynou do velmi exotického druhu hvězdy

Vennerův tým analyzoval záření trpaslíka HD 190412 C a také určil jeho vzdálenost od nás. Z toho pak vědci odvodili, jak daleko už dotyčný bílý trpaslík pokročil na své cestě k přeměně v diamant. Vzhledem k objevu „krystalizujícího“ trpaslíka tak blízko od nás se vědci domnívají, že podobné hvězdné systémy jsou nejspíš poměrně běžné, což by mohlo pomoci dalšímu výzkumu krystalizace bílých trpaslíku.

Levhart, někdy také levhart skvrnitý (Panthera pardus), patří mezi velké kočkovité šelmy. Jedná se o velkou kočku s historicky největším areálem rozšíření, která zahrnuje jeden poddruh žijící v Africe a několik poddruhů asijských. Zoologické označení skvrnitý odkazuje na typickou černou kresbu na jeho srsti, která má podobu okrouhlých nebo oválných skvrn či rozet bez vnitřní skvrny (na rozdíl od jaguára, jenž žije v Jižní a Severní Americe a jehož rozety mohou mít uvnitř jednu nebo více skvrn).

Odkud se vzalo pojmenování „levhart“? Pochází údajně z německého výrazu lewehart, který byl odvozen z latinského leopardus a doplněn příponou –hart, která se objevuje v řadě německých mužských jmen a má význam tvrdý nebo silný. 

Starší, z latiny převzatý pojem leopard je složeninou slov léo (lev) a pardus (pardál). V období středověku byl prý totiž leopard pokládán za křížence lva a pardála, což zní sice poněkud zmateně, ale představa naivního přírodopisu mohla být taková, že potomkem žlutě zbarveného lva a černého pardála (respektive pantera) mohl být právě „malý skvrnitý lev“ – leopard. Zmatení pojmů v tomto období názorně demonstruje i ranná středověká heraldika s erby leopardů, kteří jsou zobrazováni jako kráčející lvi s přivrácenou hlavou, nebo erby pardálů či panterů ve formě bájných biblických zvířat s tělem lva a hlavou draka plivajícího oheň.

Existuje ovšem i méně romantický výklad původu slova leopardus, jenž odkazuje na indoevropský kořen perd-, který má znamenat totéž, co pestrý či skvrnitý, takže levhart je v tomto smyslu celkem logicky pestrá skvrnitá kočka připomínající v Evropě tehdy známějšího lva.

Ve slovníku spisovného jazyka českého jsou jako synonyma slova levhart zmíněny výrazy leopard, pardál a panter. V přírodopisných dokumentech se nejčastěji objevuje označení leopard, patrně pod vlivem překladu z původního anglického komentáře a rovněž u expozic levhartů skvrnitých v zoologických zahradách uslyšíme v případě radostných dětských zvolání nejčastěji právě tento popis zřejmě nejelegantnější z velkých koček.

Panterové a pardáli

Výraz panter ovšem není jen synonymem pro levharta. Koresponduje totiž s označením rodu velkých koček Panthera. Zoologicky je tedy v tomto smyslu panterem každá velká kočka tohoto rodu, avšak zvykově se s tímto pojmem setkáme především ve spojení černý panter, jímž se označuje melanická forma levharta skvrnitého (nikoliv samostatný druh), tedy jedinci levharta skvrnitého s výrazně rozvinutým tmavým pigmentem melaninu ve své srsti.

Pokud jde o výraz pardál, tak, na rozdíl od slovníku spisovného jazyka českého, podle něhož je pardál kromě žertovného označení pražského šviháka, nebo též syčáka, prostě jen synonymem levharta, zoologicky je pardál sice také velkou kočkou, ale zcela odlišného rodu. 

Jedná se o rod Neofelis, který zahrnuje dva druhy, nejčastěji zoologicky označované jako pardál obláčkový (Neofelis nebulosa) a pardál Diardův či ostrovní (Neofelis diardi). Tyto dvě nejmenší velké kočky byly až do roku 2006 považovány za jeden druh. Necelých patnáct let tedy vědci na základě genetických testů rozlišují dva pardálí druhy typické neobyčejně prodlouženými špičáky připomínající vyhynulého šavlozubého tygra.

Když se levhart plete s pardálem

Zoologické označení obláčkový má svůj původ v kresbě na srsti obou pardálů, jež připomíná velké tmavé mlžné obláčky. Pardál obláčkový má své obláčky větší, šedožluté, oválné a s černým okrajem, zatímco pardál Diardův má obláčky menší, tmavší a s velkým množstvím skvrnek uvnitř.

Výraz pardál je pro velké kočky rodu Neofelis užíván některými českými zoology ve zřejmé snaze odlišit laické veřejnosti méně známý druh velké kočky od všeobecně známého levharta skvrnitého. Odlišení „levharta“ od „pardála“ je žádoucí zejména s ohledem na skutečnost, že se nejedná o dva druhy či poddruhy stejného rodu, nýbrž o dva zástupce dvou zvláštních rodů (Panthera a Neofelis) v rámci podčeledi velkých koček (Pantherinae). 

V této souvislosti lze však hovořit o určitém matení pojmů, neboť historicky je výraz pardál spojen s levhartem skvrnitým a variantou jeho označení leopard. Snad proto a také asi z důvodu označení pardálů v anglické verzi (clouded leopard pro pardála obláčkového a sunda clouded leopard pro pardála Diardova neboli ostrovního) se v českém jazyce stále používá i ekvivalentů levhart obláčkový a levhart Diardův čili ostrovní.

Irbis, neboli sněžný levhart

V regionu, kde pardál obláčkový žije, se mu říká harimauda. Škoda, že v češtině působí tento výraz poněkud „nesklonně“, protože jeho zavedení do české zoologické taxonomie by možná pomohlo zdůraznit odlišnost tohoto živočišného druhu od levharta skvrnitého, podobně jako je tomu v případě další velké kočky, které jsme zvyklí říkat levhart – tedy levharta sněžného čili irbise.

Irbis, někdy také irbis horský (Panthera uncia) se podle dřívější vědecké taxonomie neřadil mezi pantery, přesto je všeobecně znám a označován podle levharta, jehož menší, ale robustnější verzi připomíná. Dříve byl irbis považován za jediného zástupce zvláštního rodu Uncia, nyní je tedy již také panterem, protože společně s levhartem skvrnitým, jaguárem, tygrem a lvem patří do jednoho rodu Panthera.

Označení irbis má původ v mongolštině (irbes nebo irves) a do češtiny se dostalo přes ruštinu. Označení sněžný levhart nebo sněžný leopard vystihuje typický biotop irbise v oblasti horských masívů střední Asie. Toto označení je primární například v angličtině (snow leopard) nebo němčině (Schneeleopard).

Václavův osud byl od počátku spjat s christianizací Čech. Šíření křesťanství tvořilo základní koncepci jeho vlády, a proto se také služebníci církve stali jedním z terčů Boleslavových čistek po odstranění Václava. Boleslav nechal z Čech vykázat všechny Václavovy kněží, z nichž převážná většina přišla z Bavorska. Tento akt však neznamenal odtržení se od řezenské církevní diecéze, šlo spíš o pokus umenšit sílu těch, kteří představovali významnou opozici v zemi. Přece jenom vybít kněží, stejně jako věrné družiníky, by nebylo zrovna moudré. Někteří služebníci boží v Čechách jistě zůstali, někdo se totiž musel starat o křty, bohoslužby či pohřby. Právě z tohoto okruhu patrně vzešly první podněty k povznesení Václava mezi světce, přenesení jeho ostatků a také sepsání první legendy. 

Smír s biskupem 

Tělo knížete Václava nejprve pohřbili v boleslavském kostele, nebylo to však definitivní místo jeho odpočinku. Ačkoliv si kníže Boleslav proti sobě popudil řezenského biskupa Michala (biskupem 942–972), čas podobně jako ve vztazích s králem Otou I. ukázal, že pro Čechy i Boleslava samotného bude lepší se s biskupem usmířit a opět navázat s Řeznem vzájemnou spolupráci. Kosmas ve své kronice z počátku 12. století vypráví: „Kníže Boleslav vypravil k biskupu Michalovi, jenž byl tehdy představeným kostela řezenského, posly s velikými dary a ještě většími sliby a přípověďmi a prosil ho, aby ráčil posvětiti kostel pražský; ale jen stěží dosáhl od něho, aby splnil jeho žádost.“ 

O čem to Kosmas mluví? Boleslav si uvědomil důležitost spolupráce s biskupem, proto se zavázal napravit události minulých let. Velmi pravděpodobně se jednalo o návrat vyhnaných kněží a uctění památky zavražděného Václava, možná i v podobě jakéhosi pokání. V době, kdy měl biskup Michal navštívit Prahu, sílil tlak na uctění knížete, jenž byl považován za mučedníka a možná již i světce. S tím také souviselo ono posvěcení pražského kostela, tedy dosud nedokončené Václavovy rotundy sv. Víta na Pražském hradě. Za daných okolností biskup s návštěvou Prahy souhlasil. Jeho přítomnost v sídle českých knížat, s důrazem na Václavovu památku, měla obrovský význam pro zemi i samotný rodící se svatováclavský kult. K návštěvě biskupa došlo pravděpodobně před tažením Oty I. roku 950 do Čech, reálná se jeví doba kolem roku 945.

Přenesení Václavových ostatků 

Přenesení ostatků uctívaného mučedníka představovalo základní předpoklad a de facto bránu k prohlášení za svatého. Ačkoliv snaha o přenesení Václavových ostatků patrně vzešla od knížete Boleslava, jenž chtěl tímto krokem posílit šanci na vytvoření vlastního biskupství, byla to obvykle duchovní autorita, biskup nebo papež, která k translaci dávala souhlas. V případě Václava jsme sice opět bez přímých dokladů, je však jasné, že nešlo jen o svatořečení, ale též o určitou formu rehabilitace, což mělo význam pro značnou část Čechů, kteří vnímali jeho smrt v kontextu mocenského boje. A tak pod tlakem okolností i z praktických důvodů Boleslav přikázal Václavovy ostatky přenést do nově vysvěcené rotundy sv. Víta v Praze. 

Zda se nad bratrovým tělem kníže opravdu kál, jak vypráví italský mnich Vavřinec, nevíme. Kristián o převozu Václavových ostatků vypráví: „I poslal lidi a nařídil jim, aby přenesli svaté tělo za noci, s tou podmínkou, že nebudou-li svaté údy před svítáním dopraveny tam, kde mají být pohřbeny, všichni ti, kterým to bylo uloženo, budou zcela jistě mečem utraceni.“ 

TIP: Poslední boj knížete Václava: Otazníky kolem skonu legendárního Přemyslovce

Legendistovo vyprávění může být odrazem skutečného Boleslavova nařízení. Kníže mohl mít reálné obavy ze spontánních reakcí lidí při převozu Václavových ostatků, vždyť vzpomínka na vraždu i následné masakry byla mezi Čechy zřejmě stále živá. Zda tedy tento noční převoz představoval oficiální akt, schválený řezenským biskupem Michalem, nelze s jistotou říci. K translaci velmi pravděpodobně došlo mezi lety 945 až 950, kdy již byla vysvěcena rotunda sv. Víta, patrně jeden z předpokladů přenesení mučedníkova těla. Od té doby se začal naplno utvářet mýtus o svatém Václavovi, který sám Boleslav podporoval. Jeho prvotní snaha zahladit všechny stopy po Václavově působení v zemi se nakonec obrátila v Boleslavovo zištné nadšení pro podporu bratrova kultu. Vedle pověsti bratrovraha, s níž si zřejmě až tak těžkou hlavu nedělal, mu totiž kult svatého knížete přinášel nemalé výhody.

Velká část světové dospělé populace trpí skutečně po požití mléčných výrobků nadýmáním, žaludečními křečemi, nebo dokonce průjmem. Pokud člověk nedokáže laktózu neboli mléčný cukr trávit vůbec, mluvíme o nesnášenlivosti či intoleranci.

Intolerance není alergie

Zmíněný problém má genetické příčiny a souvisí s nedostatkem enzymu laktázy, jenž štěpí laktózu v tenkém střevě na jednodušší cukry. Děti mají obvykle laktázy dostatek, takže mohou trávit mateřské mléko, v dospívání však její produkce dramaticky klesá, nebo i zcela ustává. Největší intolerance k mléčnému cukru se vyskytuje u původních indiánů (95 %), v Japonsku (90 %), Thajsku (99 %) a u domorodých Austrálců (85 %). Naopak například ve Švédsku nestráví mléko pouze 4 % populace, zatímco u nás jde asi o 15–20 % obyvatel.

Vědci tyto rozdíly přičítají evolučnímu vývoji: před domestikací dobytka člověk mléko, jogurty ani sýry vůbec neznal. Teprve s jejich rozšířením v pasteveckých společnostech se jejich trávení přizpůsobily i naše geny.

Laktózová intolerance ovšem není totéž co alergie na mléko. Skutečná alergie na mléko, tedy alergie na kravské bílkoviny, se týká takřka výhradně dětí a trpí jí okolo 5 % dětí ve věku do jednoho roku. Mezi projevy této alergie patří kopřivka, zvracení či průjem.

Lidé se hudbě a výrobě hudebních nástrojů věnují od pradávna. Potvrzuje to i nedávný nález souboru kostěných fléten, jejichž stáří je přes 12 tisíc let, na lokalitě Eynan-Mallaha v severním Izraeli. Jde o nejstarší známé dechové hudební nástroje na Blízkém východě.

Jejich tvůrci byli lidé kultury Natúfien, kteří v pozdní době kamenné obývali východní pobřeží Středozemního moře. Pro odborníky je tato kultura nesmírně zajímavá, protože představuje přechod mezi lovecko-sběračským stylem života a prvními zemědělci.

Jak zní flétna z doby kamenné?

Laurent Davin z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a jeho kolegové neodolali pokušení a vyrobili si repliky, na které si poté zahráli. Díky tomu s překvapením zjistili, že zvuky těchto fléten poměrně věrně napodobují hlasy dravých ptáků, konkrétně poštolky obecné a krahujce obecného. Oba tito dravci přitom žili v dané oblasti a dané době. Zajímavý výzkum publikoval odborný časopis Scientific Reports.

Kostěné flétny nalezené na lokalitě Eynan-Mallaha v Izraeli. (foto: Israel Antiquities Authority, Hamoudi Khalaily, CC BY-SA 4.0)

Francouzsko-izraelský tým archeologů objevil fragmenty sedmi různých fléten pocházejících z doby kolem 10 000 př. n. l., což je největší sbírka pravěkých nástrojů produkujících zvuk, jaká kdy byla v Levantě nalezena. Jednu z fléten se archeologům podařilo objevit v kompletním stavu, je podle vědců světový unikát. Badatelé uskutečnili řadu analýz, díky nimž dospěli k názoru, že uvedené nástroje byly cíleně vyrobeny k napodobování zvuků dravců. Zároveň se ukázalo, že jako materiál pro jejich výrobu byly použity kosti malých druhů kachen, které žily v tehdejší krajině.

Zatím není jasné, k čemu takové nástroje sloužily. Laurent Davin s kolegy se nejprve domnívali, že je používali lovci, k lákání či plašení ptáků. „Zvuk teoreticky mohl lákat dravé ptáky, což následně vytvářelo chaos mezi ostatními ptáky, které pak bylo možné snáze ulovit. Možná i holou rukou,“ uvádí Dr. Hamoudi Khalaily, vedoucí výzkumný pracovník Izraelského památkového úřadu (IAA). Jde ale jen o jedno z tezí. Stejně tak je možné, že pravěké flétny byly používány k podobným účelům, jaké plní dnes – k oslavám či rituálům.

TIP: Nejstarší alkohol: Lidé v Izraeli vařili pivo už před 13 tisíci lety

Jeden z nejdůležitějších testů ale teprve přijde: Na konci podzimu, kdy bude probíhat každoroční migrace ptáků údolím Hula, plánuje doktor Khalaily vzít repliku flétny na naleziště Eynan a zahrát na ni na stejném místě, kde ji lidé před 12 000 lety vytvořili. „Chci zjistit, zda s její pomocí dokážeme přilákat sokola nebo třeba jestřába. Jsem založením optimista, takže věřím, že to bude fungovat,“ uvádí archeolog.

Gejzíry, vyvrhující materiál ze Saturnova měsíce Enceladu, vytvářejí oblak, který zásobuje ledovými krystaly jeden z prstenců Saturnu. Tyto krystaly analyzovala během opakovaných průletů sonda Cassini. V datech, které sonda shromáždila, vědci nyní identifikovali fosfor, či přesněji fosfáty (soli kyseliny trihydrogenfosforečné (H₃PO₄). 

Tento prvek je přitom považován za klíčový pro mnoho biologických procesů, včetně základních stavebních forem života. Fosfor je mimo jiné základním stavebním kamenem DNA, která tvoří chromozomy a nese genetickou informaci. Je přítomen v kostech savců, buněčných membránách a v oceánském planktonu. Podle planetárního vědce ze Svobodné univerzity v Berlíně (Freie Universität Berlin) Franka Postberga jde o první případ, kdy se podařilo objevit fosfor pocházející z oceánu mimo planetu Zemi.

Existuje na Enceladu život?

Předchozí analýza ledových zrn Enceladu odhalila koncentrace sodíku, draslíku, chlóru a sloučenin obsahujících uhličitany. Následné počítačové modely naznačovaly, že podpovrchový oceán je mírně zásaditý – všechny tyto faktory, podle vědců podporují podmínky pro vznik života.

Koncentrace fosforu je na Enceladu zřejmě velmi vysoká – analýzy naznačují, že by mohla být až 100× vyšší, než známe ze Země. Podle planetárního vědce a biochemika Christophera Gleina je tato koncentrace dána interakcí mezi tekutou vodou bohatou na uhličitany a kamennými minerály na dně oceánu Enceladu. Podobné podmínky by podle něj mohly panovat i v dalších oceánských světech.

TIP: Co umožňuje existenci kapalného oceánu pod ledovým povrchem některých měsíců?

Přítomnost fosforu a dalších prvků ale podle vědců automaticky neznamená, že existuje život na Enceladu. „Ingredience pro vznik života samy o sobě ještě nezaručují prostředí pro jeho vznik“, upozorňuje Glein. Existence života na Enceladu je tak podle něj stále otevřenou otázkou, jejíž zodpovězení by mohla přinést až pokročilá mise, zkoumající prostředí měsíce. Návrhy na podobnou misi již NASA zpracovává.

Když Severní Korea napadla svého jižního souseda, OSN zmocnila mezinárodní síly pod taktovkou OSN k intervenci ve prospěch Soulu. Výběrem velitele byla pověřena americká vláda a Sbor náčelníků štábů jednomyslně doporučil Douglase MacArthura. Generál, který za druhé světové války proslul znovudobytím Filipín, bezmezným sebevědomím i nechutí podřizovat se autoritám, se okamžitě pustil do práce. Ve snaze zastavit všeobecný ústup jihokorejských divizí rozhodl o nasazení amerických vojsk. Prvním pěšákům „strýčka Sama“ nezbylo než nahradit ztráty ve spojeneckých oddílech, zdržovat nepřítele a disciplinovaně se stahovat k perimetru kolem přístavu Pusan. Krizi se MacArthurovi podařilo zažehnat koncem srpna, přičemž lví podíl na úspěchu měla 8. armáda generálmajora Waltona Walkera.

Úspěšné vylodění 

Předseda Sboru náčelníků štábů generál Omar Bradley v roce 1949 prohlásil, že kombinované obojživelné operace většího rozsahu už nemají v moderní válce místo. MacArthur přesto začal v červenci 1950 plánovat právě takovou akci. Inspiroval se postupem britského generála Jamese Wolfeho z bitvy na Abrahamových pláních, kde se královští vojáci v roce 1759 vylodili z velrybářských člunů a na hlavu porazili francouzskou pěchotu. 

Přes obavy z krveprolití nechal MacArthur své muže v polovině září 1950 vyskákat z lodí daleko za nepřátelskými liniemi u Inčchonu. Mariňáci vyrvali z rukou protivníka Soul a přinutili jej ve zmatku ustoupit zpátky na sever, takže americká veřejnost zase jednou oslavovala MacArthura jako hrdinu. Pověst neohroženého válečníka potvrdil návštěvou bitevního pole, při níž prozkoumal šest tanků T-34 vyřazených námořními pěšáky. Kolem pršely kulky odstřelovačů, které generál ignoroval se slovy, že komunističtí snajpři jsou zjevně špatně vycvičeni. 

Pod vlivem úspěchů nařídil prezident Harry Truman koaličním silám překročit 38. rovnoběžku a vstoupit na severokorejské území. MacArthur se pustil do přípravy dalšího obojživelného úderu směřujícího k přístavu Wonsan, ovšem jihokorejští vojáci jej obsadili dříve, než stihla 1. divize námořní pěchoty z moře zasáhnout. V říjnu se generál setkal s Trumanem při konferenci na atolu Wake, kde ze státníkových rukou přijal svou pátou medaili Za vynikající službu. Při rozhovoru padla též otázka na čínskou hrozbu, kterou MacArthur odmítl jako neopodstatněnou. Prohlásil, že do Vánoc hodlá stáhnout 8. armádu do Japonska a během ledna uvolnit všechny zapojené divize pro službu v Evropě. Naopak vyjádřil znepokojení nad tím, že by se do konfliktu mohl zapojit SSSR.

Nebojácný velitel 

Své pohrdání smrtí MacArthur znovu potvrdil 20. října 1950, kdy odletěl do oblasti severně od Pchjongjangu, aby dohlížel na průběh vzdušně výsadkové operace. Jeho neozbrojený Lockheed C-121A Constellation by představoval pro stíhačky z nedaleké základny Sinuidžu snadnou kořist, přesto generál trval na osobním dohledu nad první akcí parašutistů v této válce. Za odvahu byl dekorován Záslužným leteckým křížem. 

O měsíc později se američtí vojáci v bitvě u severokorejského Unsanu setkali s pěšáky v čínských uniformách, nicméně zpravodajské služby tuto informaci bagatelizovaly – s tím, že se komunistická velmoc k rozsáhlejší intervenci neodhodlá. MacArthur si oproti svým dřívějším výrokům už nebyl zdaleka tak jistý, takže raději podnikl několik přeletů frontové linie v letounu Douglas C-54 Skymaster. Nespatřil žádné známky koncentrace čínských jednotek, a proto zatím upustil od povolání záloh. 

Pošramocená pověst

Netušil, že Číňané jsou už na cestě, pohybují se výhradně v noci a přes den své pozice pečlivě maskují. Hned druhý den, 25. listopadu, udeřily komunistické divize na 8. armádu a záhy donutily síly OSN k ústupu. MacArthur nechal připravit pro své muže devět linií, na které se postupně měli stáhnout. Situaci nečekaně zkomplikovala událost z 23. prosince, kdy Walker zahynul při autonehodě svého džípu. MacArthur měl pro takové případy naštěstí připraveného náhradníka v osobě generálmajora Matthewa Ridgwaye, který převzal velení. Nový šéf polních vojsk si poznamenal: „MacArthurova prestiž, která po Inčchonu zářila jako svíce, byla nyní těžce pošramocena. Jeho pověst utrpěla kvůli nepředvídaným výsledkům listopadové ofenzivy nepřítele.“

TIP: Jaderné krize v historii: Kdy byl svět blízko nukleární válce?

Na jaře 1951 vypracoval Sbor náčelníků štábů rozkazy, jež opravňovaly MacArthura k použití jaderných zbraní v Mandžusku a na poloostrově Šan-tung, pokud by Číňané z tamních základen zahájili nálety na koaliční jednotky. Nicméně předseda Komise pro atomovou energii Gordon Dean se obával svěření pum pod MacArthurovu rozhodovací pravomoc – tvrdil, že nemá dostatečné technické znalosti a ponětí o jejich reálném účinku. Proto se pohlaváři raději dohodli, že výzbroj bude podléhat velení strategického letectva.

Dokončení: Douglas MacArthur v Koreji: Generálova nebezpečná hra vabank (2)