V druhohorních mořích žila celá řada plazů s velmi dlouhým krkem a relativně malou hlavou. Patřili mezi ně například elasmosauridi ze skupiny plesiosaurů. Dlouhý krk jim poskytoval výhodu při lovu ryb či hlavonožců vhodné velikosti. Zároveň se ale jednalo o slabé místo, které tyto mořské plazy činilo zranitelnými vůči útokům nelítostných vrcholových predátorů té doby.

Paleontologové dlouho předpokládali, že největší dravci druhohorních moří útočili na dlouhé krky mořských plazů. Konkrétní důkaz ale doposud scházel. Štěstí se nakonec usmálo na badatele německého Státního přírodopisného muzea ve Stuttgartu, kteří pátrali po stopách takového útoku v muzeálních sbírkách.

Fosilní krky mořských plazů

Paleontolog Eudald Mujal se spolu s kolegy blíže podíval na dvě fosilie mořského plaza rodu Tanystropheus. Tito mořští dravci žili na území dnešní Evropy, Asie a Severní Ameriky během období triasu, přibližně před 240 miliony let. Měřili kolem šesti metrů, přičemž polovinu jejich délky představoval dlouhý krk. 

Fosilie, které měli vědci k dispozici, jsou vlastně jen neúplné krky a lebky, což samo o sobě není nikterak neobvyklé – takto staré fosilie se jen zřídka podaří nalézt kompletní. Vědci nicméně pečlivě prozkoumali konce obou fosilizovaných krků tanystrofeů a objevili na nich stopy po zubech velkého predátora. Některé z kostí byly deformované způsobem, který naznačuje, že krky nešťastných plazů byly přeťaty jediným mocným kousnutím.

Zároveň se ukázalo, že krky s hlavami už nebyly dále požírány. Fosilizovaly téměř nepoškozené, původně i se svaly a kůží. „Predátor se o uhryznuté krky očividně dál nezajímal,“ vysvětluje Eudald Mujal. „Je to sice zatím jen spekulace, ale zdá se, že tehdejší velcí oceánští predátoři neměli o krky a hlavy kořisti zájem. Tanystrofeové byli podle všeho dekapitováni, a poté se lovci soustředili na mnohem výživnější těla těchto dlouhokrkých plazů. U takto starých fosilií ale nemůžeme vyloučit ani možnost, i když méně pravděpodobnou, že jde o důsledek mrchožroutství.“

TIP: Drsný svět predátorů: Vědci vytipovali nejnebezpečnější místo v historii Země

Přestože dlouhé krky mořských plazů zřejmě představovaly jistou slabinu, neznamená to, že by šlo o slepou vývojovou větev. Dlouhokrcí tvorové se během evoluce objevili několikrát a dokázali prosperovat miliony let, uvádějí paleontologové ve studii, zveřejněné odborným časopisem Current Biology.

Ve velšském Národním parku Snowdonia (velšsky Eryri) funguje od letošního dubna nejhlubší hotel na světě. Nachází se v bývalém břidlicovém dolu v hloubce 419 metrů pod zemí, a i samotná cesta je pouze pro odvážné.

Hotel Deep Sleep funguje pouze jeden den v týdnu – v sobotu. Cesta k němu vede přes hory z nedalekého pětitisícového městečka Blaenau Ffestiniog, odkud zájemce o adrenalinový zážitek doprovodí vyškolení průvodci k chatě, nacházející se u bývalého dolu Cwmorthin. Zde po zhruba 45minutovém výšlapu čeká zájemce o nocleh v podzemí krátké školení a přibližně hodinu dlouhý a náročný sestup do útrob dolu.

Na konci cesty čekají na hosty čtyři dvojlůžkové pokoje a jedno rodinné apartmá. Teplota v hotelu je po celý rok 10 °C a přes očekávatelnou spartánskost působí pokojíky poměrně útulně. V hotelu je dostupná tekoucí voda, elektřina, a dokonce i připojení k internetu. Noc pro dvě osoby zde vyjde na 350 až 550 liber (9 500 až 15 000 korun) a v ceně je vedle noclehu a služeb průvodců i večeře a snídaně.

TIP: Je tohle nejlevnější hotel na světě? Jedna noc zde stojí 25 korun

Břidlicový lom Cwmorthin, který patřil k vůbec největším na světě, byl v provozu od roku 1810 do roku 1970. V 80. a 90. letech 20. století zde fungovala omezená těžba, než byl v roce 1997 definitivně uzavřený. Nyní se v něm nachází nejhlubší hotel na světě – druhé místo v tomto ohledu patří švédskému Sala Silvermine (155 metrů) a třetím nejhlouběji položeným hotelem je americký Grand Canyon Caverns Suite nacházející se 67 metrů pod zemí.

Tryptofan je jednou ze vzácnějších aminokyselin, které patří mezi proteinogenní, čili takové, z nichž se skládají proteiny v živých organismech. K biologicky významným derivátům tryptofanu patří neurotransmiter serotonin, kyselina nikotinová (vitamín B3) nebo třeba hormon podílející se na regulaci cirkadiálních rytmů melatonin. Právě tuto organickou látku, a to v impozantním množství, vystopovali astronomové v blízké hvězdné porodnici označované jako molekulární mračno Perseus (Perseus Molecular Complex).

Susana Iglesias-Grothová ze španělského Astrofyzikálního institutu Kanárských ostrovů použila starší data dnes již vysloužilého infračerveného vesmírného teleskopu Spitzer a odhalila značné množství tryptofanu v soustavě IC 348, která je součástí zmíněné hvězdné porodnice v souhvězdí Persea. Tato oblast je od nás vzdálená přibližně 1 000 světelných let a její stáří vědci odhadují na dva miliony let. Výsledky výzkumu astrofyzičky Grothové nedávno publikoval odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Tryptofan ve vesmíru

Molekuly tryptofanu vytvářejí v infračervené oblasti záření jeden z nejbohatších vzorů spektrálních čar ze všech podobných látek. Proto se tryptofan stal významným kandidátem při pátrání po složitějších organických látkách v rozsáhlé databázi spektroskopických pozorování infrateleskopu Spitzer.

Iglesias-Grothová z pozorování rovněž odvodila, že molekuly tryptofanu v soustavě IC 348 mají teplotu kolem 7 °C. Badatelka přitom již dříve odhalila, že v této soustavě mají stejnou teplotu i molekuly vody a vodíku. Domnívá se, že IC 348 nebude výjimkou, a že bychom spektrální čáry související s tryptofanem mohli nalézt i v záření z dalších podobných mladých hvězdných systémů.

TIP: Mladé hvězdy obklopují ohromná množství organických látek

„Důkaz přítomnosti tryptofanu v oblasti Perseus Molecular Complex by mohl povzbudit pátrání po dalších aminokyselinách v této části vesmíru i v jiných hvězdných porodnicích,“ věří Iglesias-Grothová. „Rýsuje se před námi vzrušující možnost, že tyto základní stavební prvky proteinů jsou ve skutečnosti běžné a hojné v kosmickém plynu a prachu, z něhož vznikají nové hvězdy a planety. Vznik života by tím pádem mohl být snazší.“

Během několika týdnů poté, co se Čína zapojila do války v Korei, donutil vývoj na frontě generála MacArthura stáhnout jednotky ze Severní Koreje, načež protivník znovu vyrazil na jih a podruhé dobyl Soul. Před MacArthurem a prezidentem Trumanem vyvstala perspektiva nuceného vyklizení celého poloostrova a zhoršovala se též situace na mezinárodní diplomatické scéně. Lídři evropských zemí se obávali, že MacArthur využije svého postavení a vlivu na americkou veřejnost k tomu, aby přesměroval těžiště zahraniční politiky USA z Evropy do Asie. Nevěřili generálovu úsudku a báli se, že jeho bezbřehá ctižádost vyvolá válku s Čínou, která by mohla vyústit v jaderný holokaust. 

Úvodní část: Douglas MacArthur v Koreji: Generálova nebezpečná hra vabank (1)

Tyto obavy měly reálný základ – Peking a Moskva totiž v únoru 1950 podepsaly smlouvu, v níž se obě země zavázaly přijít druhému signatáři v případě vojenského napadení na pomoc. Kdyby Spojené státy zaútočily na čínské území, mohla vypuknout třetí světová válka. A u málokoho byla pravděpodobnost zbrklého úderu vyšší než u ambiciózního generála. Už v prosinci 1950 britský premiér Clement Attlee při návštěvě USA prohlásil, že politici Albionu i dalších zemí starého kontinentu mají pramalou radost z MacArthurova velení koaličním vojskům.

Šokující odposlechy 

Mezitím se 8. armáda nadechla k nové ofenzivě na sever. Američané způsobili Číňanům těžké ztráty, v březnu 1951 znovu ovládli Soul a blížili se k 38. rovnoběžce. Příznivější situace na bojišti motivovala Trumana k přípravě mírových jednání. Jenže 24. března zasáhla jako blesk z čistého nebe MacArthurova výzva, aby Čína přiznala porážku, zatímco po Washingtonu požadoval oficiální zprávu o vítězství. Trumanova iniciativa tak okamžitě putovala k ledu. Napětí dosáhlo kritického bodu v okamžiku, kdy tajné odposlechy diplomatických depeší odhalily MacArthurovy rozhovory s japonskými velvyslanci ve Španělsku a Portugalsku. Generál v nich tvrdil, že se mu už brzo podaří rozšířit korejskou válku do podoby mnohem rozsáhlejšího konfliktu s čínskými komunisty. 

Přepisy hovorů putovaly na Trumanův stůl a jindy klidný prezident se rozzuřil doběla. MacArthur se nejen snažil zvýšit podporu veřejnosti vůči svému postoji k vedení války, ale dokonce tajně informoval vlády dalších zemí, že plánuje zahájit akce v přímém rozporu s oficiální politikou USA. Pán Bílého domu se ocitl v delikátní situaci – vzhledem ke generálově popularitě a jeho politické podpoře v Kongresu nemohl veřejně přiznat, že zasloužilého hrdinu nelegálně odposlouchává. 

Olej do ohně přilil republikánský lídr Joseph Martin, když 5. dubna 1951 přečetl ve Sněmovně reprezentantů generálův dopis. MacArthur v něm otevřeně kritizoval Trumanovu politiku, která stavěla Evropu na první místo, stejně jako strategii omezené války v Asii. Tato nehoráznost dovedla prezidenta k závěru, že by mohl zbavit MacArthura velení, aniž by utrpěl závažnější politické škody. Zorganizoval setkání, jehož se zúčastnil ministr obrany George Marshall, předseda Sboru náčelníků štábů Omar Bradley, ministr zahraničí Dean Acheson a šéf Agentury pro vzájemnou bezpečnost William Harriman. Schůzka měla jediný cíl: rozhodnout, jak naložit se stále více nepředvídatelným generálem.

Konec ve funkci 

Mocní muži se shodli, že MacArthura je třeba zbavit velení, jenže nevymysleli žádný přijatelný způsob. Zatímco politici navrhovali nařknout generála z porušení subordinace, důstojníci o tom nechtěli ani slyšet. Podle práva by se totiž jednalo o trestný čin a MacArthur by zřejmě požádal o veřejný vojenský soud. Výsledek takového procesu se jevil nejistě, neboť tribunál mohl generála prohlásit za nevinného a vrátit do funkce. Bradley navíc poukázal na „neexistenci důkazů, že by MacArthur někdy nesplnil rozkaz vydaný Sborem náčelníků štábů, případně že by jednal v přímém rozporu s ním“. Generál prý sice směrnice ohýbal dle svých představ, ale žádnou z nich vysloveně neporušil. 

Přes právně nejednoznačnou situaci rozhodl Truman 10. dubna 1951 o MacArthurově odvolání a jeho nahrazení Matthew Ridgwayem. Později měl – nyní již coby bývalá hlava státu – k celé události uvést: „Vyhodil jsem MacArthura, protože nerespektoval autoritu prezidenta. Nepropustil jsem jej proto, že by byl hloupý pitomec. Sice přesně tímhle byl, jenže to není v rozporu se zákony pro generály. V takovém případě by tři čtvrtiny z nich už seděly za mřížemi.“ 

Uvolnění oblíbeného důstojníka z funkce nepříliš populárním politikem za komunikaci s Kongresem vyvolalo v USA ústavní krizi a tisíce civilistů dávaly najevo nesouhlas. I v souvislosti s tímto rozhodnutím klesla Trumanova popularita dle výzkumů veřejného mínění na pouhých 22 %, což je nejnižší hodnota v dějinách Ameriky. Jak se válka v Koreji protahovala, na povrch vyplouvaly korupční skandály Trumanovy administrativy a nakonec se prezident rozhodl podruhé raději nekandidovat.

Popularita i zahořklost 

O významu kauzy pro americkou společnost svědčí fakt, že se vyšetřováním MacArthurova sesazení na jaře 1951 zabýval senátní výbor vedený demokratickým poslancem Richardem Russellem. Došel k závěru, že „odvolání generála MacArthura se odehrálo v souladu s ústavními pravomocemi prezidenta, ovšem jeho okolnosti byly pro národní hrdost naší země šokující“. 

Ponížený MacArthur se vrátil do Spojených států – vůbec poprvé po 14 letech služby v zámoří. Města jej vítala tunami konfet, Kongres ho jako prvního vojáka v dějinách pozval k proslovu, jenž přes patetičnost sklidil bouřlivý potlesk. Těchto okolností se MacArthur rozhodl využít pro prezidentskou kandidaturu za republikány. Počáteční nadšení davů však rychle vyprchalo, neboť z jeho projevů přímo čišelo, že si chce pouze vyřídit účty s Trumanem a nenabízí národu konstruktivní vizi do budoucna. Do Bílého domu tak usedl MacArthurův někdejší podřízený Dwight Eisenhower.

TIP: Válka na 38. rovnoběžce: Američané v Koreji 1950–1953

Přes neúspěch se generálovi nechtělo do penze a raději se vrhl do psaní pamětí. I když dlouho prosazoval americkou vojenskou přítomnost v Asii, na sklonku života opakovaně prohlašoval, že „žádný voják USA by už neměl být nucen jít bojovat na asijskou půdu“. Kontroverzní velitel zemřel roku 1964 na selhání ledvin a jater. Jeho ostatky spočinuly v budově soudu v Norfolku, která dnes slouží jako památník a MacArthurovo muzeum.

Podobně jako u jiných pověr, ani u „podkovy pro štěstí“ neznáme její přesný původ. Nejstarší spekulace ji datují zhruba do 8. století př. n. l., kdy babylonští Chaldejci považovali půlměsíc za ztělesnění různých bohyň chránících před neštěstím a zlými silami. Četné nálezy starověkých amuletů uvedeného tvaru dokládají, že se popsaná víra patrně rozšířila i do Středozemí a uchovala se po několik dalších staletí. Podkova bývá spojována také s číslem sedm – například tím, že tradičně zahrnovala tentýž počet otvorů.

TIP: Třináctka je považována za symbol neštěstí, jaká čísla jsou naopak ta šťastná?

Další lidové pověsti souvisejí s materiálem: Železo mělo údajně kouzelnou moc, takže například odpuzovalo čarodějnice. Vůbec nejpopulárnější však zůstává legenda z 10. století o svatém Dunstanovi, patronovi kovářů, kterého jednoho dne požádal o okování svých kopyt sám ďábel. Světec mu však záměrně přibil na nohy ještě žhnoucí kusy kovu a bolest satana přiměla, aby okamžitě prosil o jejich sundání. Dunstan tak učinil pod podmínkou, že ďábel už nikdy nevstoupí na místo, kde uvidí nad vchodem viset podkovu.

Podle tvrzení Ledového muže se za dokonalou synergií duše a těla skrývá meditace, otužování a správná dechová technika. Každý, kdo tyto principy ovládne, už nikdy nebude potřebovat nemocnice, léky ani operace. Veškeré zdraví je totiž zakódováno v nás, v naší síle, tvrdí. Opravdu tedy nepotřebujeme zdravotnická zařízení?

Tři pilíře transformace

Wim Hofova metoda stojí na třech pilířích – dechovém cvičení, vystavení se chladu (otužování) a meditaci. Dechová cvičení se skládají z hlubokých nádechů a zadržení dechu po výdechu. Tato technika „pomáhá dostat tělo do stavu potřebného k získání přístupu k autonomnímu nervovému systému a odolnosti proti chladu,“ jak tvrdí sám Hof. Otužování se používá k posílení fyziologických procesů v těle a ke zvládání chladu jako takového. Odhodlání a soustředění (neboli Wimova verze meditace) vytvářejí v průběhu času silné myšlení a silné tělo.

Tajemství dechu

O následující tvrzení se postaral sám Wim Hof a jeho žáci v čele s instruktorem WHM Níallem Ó Murchúem. „Každý den se v průměru dvacet tisíckrát nadechneme a vydechneme – dýchání je nejpřirozenější součást autonomního nervového systému, kterou lze ovládat. Způsob, jakým dýcháme, navíc silně ovlivňuje chemické a fyziologické aktivity v našem těle.“

Hofova dýchací technika je založena na hlubokém nádechu a výdechu, bez použití síly, a to až do bodu, kdy v plicích zůstane jen malý zbytek vzduchu. Poté přijde opět hluboký nádech. Při systematickém dechovém cvičení spotřebováváme velké množství kyslíku, přičemž koncentrace oxidu uhličitého v krvi se téměř okamžitě snižuje.

„Hodnota pH v krvi se zvyšuje, zatímco kyselost se snižuje. Průměrná hodnota pH v těle je 7,4. Uplatněním dechových technik se dokáže zvýšit až na 7,75,“ dodává Ó Murchú a přidává se k němu i Leon Chaitow z londýnského plicního centra. Ten uvádí, že „dynamická hyperventilace může zlepšit motorickou plasticitu, tonus horních dýchacích cest zvýšením aktivity bloudivého nervu a metabolismus kyslíku, snížit zánět a/nebo zvýšit toleranci vůči stresu“.

Terapie chladem

Podle Hofa jsme rozmazlení a zchoulostivělí, proto si doma přitápíme a oblékáme další vrstvy oblečení, jen co se trochu ochladí. Přitom chlad je podle něj základním hnacím motorem autonomního nervovému systému. „Když jsem se ponořil do kádě s ledovou vodou a začal meditovat, výrazně se mi snížila hladina zánětlivého proteinu v krevním řečišti,“ vysvětlil Wim po jedné epizodě hodinového vystavení se extrémně nízkým teplotám.

Hofovi žáci doplňují další šokující závěry (publikované na stránce www.wimhofmethod.com): Bílé krvinky vykazují nižší produkci prozánětlivých cytokinů, a to i po šesti dnech, chlad zrychluje metabolismus, snižuje zánět, otok a bolavé svaly, urychluje regeneraci po fyzické zátěži,  zlepšuje kvalitu spánku, soustředění a zajišťuje silnější imunitní reakci.

Účastníci WHM dokonce uvádějí zdravotní přínosy, které sahají od vyšších energetických hladin až po úlevu od příznaků závažných autoimunitních chorob! Hopmanova studie z roku 2010 popsala, že se Wimova rychlost metabolismu v ledové vodě zvýšila o 300 %. „Takto zrychlený metabolismus zvýšil produkci tepla. Hof dokáže zapnout svůj topný systém na trojnásobek normální rychlosti. Také se netřese, což normálně tělo dělá, aby se zahřálo.“

Střípek o meditaci

Meditační techniky se praktikují po tisíce let a jsou považovány za druh doplňkové medicíny mysli a těla. Meditační cvičení nás přivádějí do stavu hluboké relaxace a výrazně zklidňují mysl. Cvičení vytváří pocit rovnováhy, klidu a míru, který zlepšuje duševní zdraví a pohodu. Hof dodává: „Nejlepší ze všeho je, že výhody nejsou přítomny pouze během sezení; působí konzistentně během celého dne. Moje meditační techniky jsou vodítkem při zvládání některých zdravotních stavů, jako je vysoký krevní tlak, značná úroveň stresu a konkrétní typy úzkosti.“

Pravda, nebo výmysl?

Jsou Hofovy výsledky založené na reálném vědeckém základě, nebo jde o jedince se super schopnostmi? Nejprve se podívejme na jeho působení v médiích. Wim Hof byl několikrát hostem netflixového seriálu Goop Lab moderovaného herečkou Gwyneth Paltrowovou, kde učil spoře oděné lidi sedat si do sněhu a nořit se do mrazivé vody pouze v úzkých plavkách. Vysvětlil to tak, že jeho metoda dýchání zvyšuje hladinu pH v těle.

Na tom ale není nic výjimečného, protože hyperventilace zvyšuje vylučování oxidu uhličitého, což vede k větší kyselosti krve a zvýšení pH. A je to mimochodem dost nepříjemná záležitost. „Hyperventilace vyvolává dočasný stav respirační alkalózy, kdy dochází k abnormálnímu narušení acidobazické homeostázy. Když se hyperventilace zastaví, acidobazická rovnováha se rychle vrátí do normálu. Pokud však přetrvává, osoba omdlí a kompenzační mechanismy těla začnou dřít na obnovení homeostázy,“ vysvětlují například harvardští vědci.

Pokud bychom tedy dechové cvičení prováděli např. ponořením do vany s ledovou vodou, můžeme se utopit. Sám Wim Hof už dnes varuje před používáním této metody při potápění nebo řízení auta, kde může být omdlení smrtelné. Tomuto „prozření“ ale předcházelo několik tragických úmrtí, kdy např. v roce 2021 zahynul v Singapuru devětadvacetiletý muž při cvičení Hofovy metody v bazénu.

Lék na všechno?

Kontroverze kolem Wim Hofovy metody nespočívá ani tak v technikách samotných, jako spíše v šíři jejích „prokazatelných benefitů“. Podle Nizozemce dopomáhá ke zvýšené energii, lepšímu spánku, zvýšenému soustředění a odhodlání, lepším sportovním výkonům, silnější vůli, snížené úrovni stresu, rychlejší regeneraci, zvýšené kreativitě a silnějšímu imunitnímu systému.

To ale není všechno! Hof a jeho žáci otevřeně prohlašují, že jejich metoda je spojena s potlačením symptomů nemocí jako revmatoidní artritida, roztroušená skleróza, Parkinsonova choroba, astma, sarkoidóza, vaskulitida nebo závažná autoimunitní i jiná onemocnění, např. rakovina. A zde se spouští lavina negativních efektů techniky, která by za jiných okolností mohla být i celkem prospěšná, a obaluje ji do hávu „ezo-nesmyslů“ a nepodložených tvrzení.

Zajímavé vědecké publikace

Zatímco jedna skupina vědců Hofa obdivuje, druhá v něm vidí šarlatána, co „si doopravdy myslí, že objevil panaceum neboli bájný všelék“. Ve vědeckých publikacích se v minulých letech objevila spousta článků vytvořených samotným Wimem Hofem, případně jeho následovníky. Nejznámější z nich je případová studie s názvem Vliv meditace na aktivitu autonomního nervového systému a vrozenou imunitní odpověď, která byla publikována v Psychosomatic Medicine v roce 2012. Podle Hofa se ponořením do ledové vody snižuje zánět. „Technika chladové meditace vyvolává kontrolovanou stresovou reakci. Ta je charakterizována aktivací sympatického nervového systému s následným uvolněním katecholaminu, což oslabuje vrozenou imunitní odpověď.“ Ve zkratce se tedy jedná o cílené potlačení imunity.

Zázračná uzdravení ve videu

Za zmínku rozhodně stojí Hofův YouTube kanál, který je plný videí „zázračných uzdravení a šokujících zlepšení zdravotního stavu“. Narazíte zde na autentické zkušenosti onkologických pacientů, jimž po aplikaci Hofovy metody v kombinaci s chemoterapií přestaly padat vlasy a i přes intenzivní léčbu dokázali uběhnout až deset kilometrů denně. V jednom videu např. Wim, který má nulové lékařské vzdělání, pacientovi s rakovinou tvrdí: „Po otužování se budeš cítit skvěle. Ochrání tvou zdravou tkáň, protože když je nastartován imunitní systém, je schopen ochránit zdravou tkáň před jedovatou chemoterapií. Zatímco do nádoru se chemoterapie dostane ještě víc a silněji! A to je skvělé.“

Skeptici mají jasno

Celou situaci kolem Wima Hofa nejlépe shrnul holandský skeptik Pepijn van Erp. Ten zkontroloval vědecké publikace a napsal článek s názvem Wim Hof’s Cold Trickery. „Hof prokázal, že hyperventilace snižuje zánětlivou reakci těla, to ale není vždy žádoucí. Zánět je normální ochranná reakce, která podporuje hojení, a problémem se stává pouze tehdy, když hyperaktivní imunitní reakce způsobuje autoimunitní onemocnění.“ 

TIP: Cesta za nalezením vnitřního klidu: Je meditace jen nafouklá bublina?

Van Erp poukazuje na to, že většina Hofových tvrzení jsou jen spekulace, nepodložené vědeckými důkazy. Jeho mimořádná odolnost vůči chladu je zajímavý fakt, který si rozhodně zaslouží další zkoumání, ale podle skeptiků neospravedlňuje každodenní aplikace studené sprchy nebo trénink hyperventilace.

Mořští koníci jsou tvarem svého těla jedineční – jejich zahnutý „krk“ a podlouhlá hlava připomínají koně, na rozdíl od ostatních ryb však nemají ocasní ploutev. Tyto zvláštnosti z nich dělají jedny z nejpomalejších plavců. Vlastně toho moc neuplavou. Raději se zachytí na mořské trávě svým chápavým ocáskem – podobně jako se některé opice přidržují větví.

Úspěšní mořští lovci

Biolog Brad Gemmell z University of Texas zkoumal, z jakého důvodu je neobvyklá stavba těla pro mořské koníky výhodná. Zaměřil se na trpasličí koníčky zosterové (Hippocampus zosterae) a porovnával způsob, jakým se různí mořští živočichové živí mikroskopickými druhy korýšů zvanými klanonožci (Copepoda). „Jelikož si na klanonožcích rádi pochutnají snad všichni obyvatelé moře, vyvinuli si tito živočichové velmi působivé únikové strategie,“ říká Gemmell. „Jsou velice citliví na pohyby ve vodě způsobené blížícím se predátorem.“ Jakmile klanonožci zaznamenají přítomnost nebezpečí, dokáží za jedinou vteřinu uplavat vzdálenost až pětsetkrát delší než je délka jejich těla. Pro srovnání uveďme, že gepard uběhne jen třicetinásobnou délku svého těla za sekundu.

TIP: Nepatrný mořský koník: Mistr dokonalé kamufláže

Pomalí koníčci jsou však právě díky své tělesné stavbě překvapivě dobrými lovci. Zahnutý krk používají jako pružinu, která jim pomáhá prudce vyrazit hlavou kupředu, a dostat se tak k prchajícím klanonožcům. Tento způsob je účinný i přesto, že omezuje vzdálenost, na které koníčci mohou lovit, délkou jejich krku. „Zjistili jsme, že koníčci uloví kořist ve více než v 90 % případů, což je vynikající výsledek pro jakéhokoli predátora,“ říká Gemell. Při lovu koníčci navíc využívají moment překvapení – ve stavu klidu se totiž díky špičatému tvaru čumáku voda v okolí koníčka téměř nepohne, a tak oběť útok nečeká.

Vykrádání hrobů bylo ve starověku nepochybně lukrativním, ale také velmi nebezpečným povoláním. Kromě drsné odplaty ze strany vládců daného území se vykradači obávali i nadpřirozené pomsty, ať už od magických sil chránících hroby, nebo přímo od duchů mrtvých, kteří v nich byli pohřbeni.

Potvrzuje to i nedávný pozoruhodný nález v mohyle, která se nachází ve vesnici Cheia v jihovýchodním Rumunsku. V roce 2022 tam byly pomocí geofyzikálních metod objeveny dva hroby ze začátku našeho letopočtu, které byly ještě ve starověku vyloupeny. Archeologové narazili na výkop dávných vykradačů a přímo v jeho ústí objevili vlčí lebku na hromadě kamenů.

Ochrana před pomstychtivými duchy

Vedoucí výzkumu Bartłomiej Szymon Szmoniewski z Institutu archeologie a etnologie Polské akademie věd je přesvědčen, že šlo o rituál, který měl uzavřít vykradený prostor mohyly a zabránit úniku a následné pomstě duchů pohřbených z této mohyly.

„Neobvyklý nález vlčí lebky ve výkopu vykradačů hrobů naznačuje, že ho mohli provést Getové, lidé ze skupiny thráckých kmenů,“ spekuluje Szmoniewski. „Getové v této oblasti žili před příchodem římských kolonistů.“ Další možností je, že se to tehdy na Gety někdo snažil „hodit“.

TIP: Zvláštní nález: Na pohřebišti v Británii objevili ostatky dvakrát zabitého válečníka

Podle dalších nálezů, mezi nimiž je i bronzová římská mince vyražená za vlády císaře Hadriana v letech 125 až 127 našeho letopočtu, kterou měl podle všeho jeden z pohřbených v ústech. Jde tak zřejmě o Římany, kteří zde byli pohřbeni na počátku římské kolonizace.

Evropsko-japonská sonda BepiColombo odstartovala na podzim 2018 a k Merkuru doputuje až na konci roku 2025. Její první návrhy vznikly sice už v květnu 1993, projekt byl ovšem schválen a vybrán k realizaci až v říjnu 2000, a to v rámci tzv. cornerstone misí neboli základních kamenů výzkumu či vlajkových lodí kosmických agentur: Definují se jako nejnákladnější projekty světové úrovně s vysokým vědeckým potenciálem, jejichž uskutečnění vyžaduje významný pokrok v technologickém vývoji. A právě uvedená definice zapříčinila mnohonásobný odklad startu a nejedno ohrožení celé existence fascinující sondy.

Ambiciózní plány…

Původní návrhy multioborové mise BepiColombo byly nesmírně ambiciózní a komplexita, s jakou se automat projektoval, neměla obdoby. Počítalo se totiž se sestavou tří samostatných sond, které by k Merkuru dopravila dvojice transportních modulů, přičemž existoval scénář pro start na jedné raketě, ale i na dvou. Vědeckou část mise měla tvořit hlavní družice Mercury Planetary Orbiter (MPO), menší zařízení Mercury Magnetospheric Orbiter (MMO) a přistávací modul s malým pásovým vozítkem Mercury Surface Element (MSE). K cíli by je dopravilo duo modulů Solar Electric Propulsion Module (SEPM) a Chemical Propulsion Module (CPM): První měl zajistit přelet k Merkuru a pomalé přiblížení, zatímco druhý vstup na oběžnou dráhu planety a transport vědeckých nákladů na plánované orbity.

Start se původně plánoval na rok 2008 při použití dvou raket Sojuz, nebo na rok 2009 s jediným silným nosičem Ariane 5. V obou případech měla sonda BepiColombo dorazit k Merkuru v roce 2011.

… versus tvrdá realita

Klíčový prvek při cestě revoluční sondy měl tvořit iontový pohon transportního modulu SEPM. V roce 2000 však Evropská kosmická agentura (ESA) neměla se slibnou technologií žádnou operační zkušenost! Dosud jediného významného využití iontového motoru dosáhla americká NASA se sondou Deep Space 1 o pouhé dva roky dřív. Premiéra pro ESA měla teprve přijít s měsíční misí SMART-1, která startovala až v roce 2003. Šlo o jeden z důvodů existence hned dvou přeletových modulů: V případě neúspěchu SEPM s iontovým pohonem by jej částečně nahradil CPM, a podařilo by se tak splnit alespoň část stanovených vědeckých cílů.

Krátce po získání financí na zahájení vývoje a postup do dalších fází projektu byla ohrožena existence přistávacího modulu MSE. Ukázalo se, že povrchová sonda s vozítkem by byla oproti očekáváním výrazně těžší a vyžadovala by start třetí rakety. Navíc přišly i rozpočtové škrty, a přistávací modul MSE tak v roce 2003 z plánů definitivně zmizel.

Technologická a finanční náročnost vývoje a konstrukce BepiColombo přesto hnala rozpočet nad prvotní očekávání a start se každý rok posouval. Mimo to se postupně měnil i design sondy. Dvě vědecké družice MPO a MMO zůstaly víceméně stejné, razantního přepracování se však dočkala dvojice transportních modulů. Vzhledem k pozitivním zkušenostem se solárně-elektrickými pohony se CPM s klasickým chemickým pohonem škrtnul a jeho roli při dopravě dvou satelitů na cílové oběžné dráhy převzala vědecká družice MPO. Druhý z dvojice, SEPM, se pak transformoval do pokročilého přeletového modulu Mercury Transfer Module (MTM).

Kolem roku 2011 byla konstrukce BepiColombo v podstatě hotová a nastalo dlouhé období důkladného testování. Přinášelo však další komplikace a odklady startu, navíc se prodlužovala i doba potřebná pro přelet k Merkuru. Konečné datum vzletu se zastavilo až na 20. říjnu 2018, kdy motory evropské rakety Ariane 5 zaburácely nočním tichem tropického pralesa, obklopujícího kosmodrom CSG v Kourou ve Francouzské Guyaně.

Sedmiletý pád ke Slunci

Přestože se Merkur nachází v našem planetárním sousedství, mise k němu je velmi složitá. Proto se ostatně k první planetě Sluneční soustavy dosud vydalo tak málo robotických průzkumníků. Při cestě k cíli je nejdřív potřeba výrazně zpomalit z rychlosti 30 km/s, jíž sonda spolu se Zemí obíhá kolem Slunce, načež začne automat doslova padat k centrální hvězdě. Pouť do nitra našeho planetárního systému totiž znamená přibližování ke Slunci, které svou nesmírnou gravitační silou sondu přitahuje. Při putování vesmírným vakuem, jež neklade žádný odpor, tak zařízení neustále zrychluje po dobu několika měsíců! Výsledná rychlost při příletu k Merkuru je tudíž nesmírně vysoká a při použití současných technologií nedokážeme průzkumníka zpomalit natolik, aby mohl vstoupit na oběžnou dráhu planety. Doprava jakéhokoliv tělesa na tamní orbitu je dokonce energeticky náročnější než jeho vyslání k předalekému Plutu!

Řešení vyžaduje vynalézavost, složité matematické výpočty a významnou pomoc okolních planet. Právě proto bude BepiColombo k blízkému Merkuru putovat dlouhých sedm let. Využije totiž rekordních devět gravitačních manévrů u tří planet.

Šest manévrů má již sonda úspěšně za sebou: Nejdříve využila gravitaci Země (duben 2020) a poté dvakrát prolétla v blízkosti Venuše (říjen 2020 a srpen 2021). Přiblížení k Merkuru využije sonda hned šestkrát a polovinu z toho má již za sebou (říjen 2021, červen 2022 a červen 2023). Zbývající tři průlety jsou naplánované na září a prosinec 2024 a poslední v lednu 2025. Na počátku prosince 2025 by se měla sonda usadit na oběžné dráze Merkuru. Celkově průzkumník na pouti k cíli urazí devět miliard kilometrů, uskuteční 18 oběhů Slunce a jeho nejvyšší rychlost dosáhne těžko představitelných 60 km/s.

Tajemný svět

Mezinárodní mise BepiColombo sestává ze dvou samostatných vědeckých družic a přeletového modulu. Za konstrukci a provoz první z nich, nazvané Mercury Planetary Orbiter, odpovídá Evropská kosmická agentura. MPO se usadí na nízké polární dráze, bude planetu obíhat ve výšce 400–1 500 km a podrobně zmapuje celý její povrch. Na palubě nese 11 pokročilých vědeckých přístrojů, které se mají věnovat zejména topografii, geologii, chemickému složení povrchu i podpovrchových vrstev, mineralogii, struktuře a dynamice planetárního jádra, exosféře, magnetickému i gravitačnímu poli a dalším aspektům.

Nejnovější snímky Merkuru, jak jej zachytila sonda BepiColombo během svého posledního průletu, 19. června 2023. Nejblíže povrchu se sonda přiblížila na 236 km. (foto: ESA/BepiColombo/MTM, CC BY-SA 3.0 IGO)

Za vědeckou družicí Mercury Magnetospheric Orbiter pak stojí Japonská kosmická agentura (JAXA). V porovnání s evropským kolegou je automat výrazně menší, jednodušší a nese „jen“ pět vědeckých přístrojů. Důležité však je, že bude obíhat po vysoce eliptické dráze a zaměří se na jiné oblasti bádání než MPO. Parketou japonské sondy se stanou magnetická pole a magnetosféra, sluneční vítr a vysokoenergetické částice, blízká i vzdálená elektrická pole, plazmové a rádiové vlny, meziplanetární prach a exosféra. 

Obě družice budou řadu pozorování vykonávat nezávisle na sobě, ale jinde je naopak žádoucí jejich úzká spolupráce a vzájemné doplňování. Jen díky tomu bude možné získat podrobná měření ze dvou různých míst současně. Všech 16 vědeckých přístrojů BepiColombo prozkoumá Merkur s dosud nevídanou přesností a širokým záběrem do mnoha oborů. Zařízení pracují většinou samostatně, ale teprve společně fungují jako sehraný tým, který nám snad díky dílčím objevům a pozorováním poskytne odpovědi na nejpalčivější otázky o vzniku a vývoji planety a jejích největších záhadách. 

Kosmický tahač

Poslední z hlavních součástí mise BepiColombo tvoří transportní modul MTM, s úkolem dopravit uvedenou vědeckou dvojici do její destinace, a zajistit tedy hlavní pohon, orientaci a korekci dráhy. Jedná se tudíž o jakýsi kosmický tahač.  Mercury Transfer Module má solárně-elektrický pohon v podobě čtyř iontových motorů T6 na xenon. Uvedený typ je vysoce efektivní a oproti klasickým chemickým raketovým motorům vyžaduje zlomek paliva, což znamená nemalou úsporu hmotnosti. Na druhou stranu jeho tah dosahuje pouhých několika newtonů, tudíž musí být v chodu celé týdny či měsíce. K funkčnosti rovněž vyžaduje značné množství elektrické energie. Proto má MTM dvojici solárních panelů o rozpětí 30 m a ploše 42 m².

Promyšlený jízdní řád

Těsně před finálním přiblížením sondy k Merkuru se od sestavy oddělí přeletový modul MTM, čímž se jeho mise završí. BepiColombo se pak velmi pomalu přiblíží k Merkuru a pomocí motorů družice MPO vstoupí na jeho oběžnou dráhu: 5. prosince 2025 se tak stane teprve druhou lidmi vyrobenou sondou u nejmenší planety Sluneční soustavy.

Následujících několik měsíců budou oba vědecké automaty putovat na své cílové orbity. Nejprve se oddělí japonský Mercury Magnetospheric Orbiter a krátce po něm i sluneční štít MOSIF, chránící jej dlouhých sedm let před zničujícím slunečním zářením. Od té chvíle bude MMO regulovat teplotu permanentní rotací a svým vysoce odrazivým povrchem. Poté bude evropský průzkumník MPO jako poslední kousek skládačky několik dalších týdnů klesat k planetě a nakonec se ustálí na nízké polární dráze, odkud se mu naskytne nejlepší výhled na každý kousek jejího povrchu.

Na jaře 2026 začne jednoletá základní mise, kterou bude možné o rok prodloužit. BepiColombo přinese velké množství nových poznatků, jež nám bezpochyby pomohou odhalit roušku tajemství Merkuru, ale také lépe pochopit vývoj planet a vznik života ve Sluneční soustavě.

O definitivní porážce smrti pojednává i nejstarší dochované epické dílo, Epos o Gilgamešovi z 2. tisíciletí př. n. l. Hrdinské činy měly podle legendy zajistit sumerskému králi vytouženou nesmrtelnost. Bolestné pátrání po smyslu života však nakonec panovník završil poznáním, že navěky nepřetrvá jeho fyzická existence, nýbrž sláva. Přesto se už v téže době objevily ryze praktické snahy o dosažení věčného pozemského života.

Před třemi tisíci lety se pokoušeli nesmrtelnosti docílit čínští alchymisté, a to pomocí různých elixírů na bázi zlata – kovu takřka nezničitelného, a tudíž věčného. Pozadu nezůstávali ani jejich evropští kolegové: Ještě o mnoho století později urputně pátrali po bájném kameni mudrců, jenž kromě kýženého omlazení sliboval i přeměnu obyčejných kovů právě v ceněné zlato. Pokusy o prodlužování života původně tvořily doménu šarlatánů, mastičkářů či alchymistů. Časem však k palčivé otázce upřeli pozornost i serióznější odborníci včetně lékařů, kteří ve výsledku volili metody ne nepodobné snahám svých předchůdců.

Tipy z renesance

V období renesance se dlouhověkostí zabýval například benátský šlechtic a mecenáš Luigi Cornaro. Roku 1550 napsal jednu z prvních příruček, jak se ve zdraví dožít vysokého věku, a v následujících stoletích se kniha dočkala desítek vydání i překladu do řady jazyků. Autora by nejspíš překvapilo, že se dnes její anglická verze pod názvem The Art of Living Long neboli „umění dlouhého života“ prodává na internetovém knihkupectví Amazon.

Při psaní Cornaro čerpal z vlastních zkušeností: Už jako třicátník trpěl v důsledku poživačnosti různými zdravotními neduhy, na doporučení lékařů však výrazně upravil stravovací návyky, a nakonec údajně zemřel v úctyhodných 98 letech. Jeho rady přitom nebyly nijak složité – stačilo vést ve všech ohledech zdrženlivý život a zachovávat si „vitální energii“, která umožňovala dosáhnout vysokého věku při fyzickém i duševním zdraví. Stáří samotné navíc Cornaro nepokládal za nutně negativní.

Zázračný jogurt

Jak ovšem připomíná historička Carole Haberová z Tulane University, 19. století přineslo na podzim života poněkud odlišný pohled. Stáří se stalo synonymem pro období, kdy lidé trpí narušením fyzických i duševních schopností, a na vysoký věk se pohlíželo de facto jako na nemoc.

Kupříkladu ruský imunolog a nositel Nobelovy ceny Ilja Mečnikov dospěl k názoru, že za stárnutí zodpovídají toxické látky uvolňované střevními bakteriemi. K omezení jejich zhoubného vlivu doporučoval konzumovat kvašené mléčné produkty, tehdy podstatně méně rozšířené než dnes, které měly podle jeho přesvědčení umožnit lidem dožít se i dvou set let. V daném tvrzení se sice úsměvně mýlil, nicméně jako jeden z prvních upozornil na roli mikrobiomu v udržování dobrého zdraví.

Je libo varle?

V debatě o příčinách stárnutí o sobě dala na přelomu 19. a 20. století vědět skupina vědců, podle nichž za celým procesem stálo ochabování funkce endokrinního systému, zejména varlat a vaječníků. A to znamenalo, že lze chřadnutí tělesné schránky zbrzdit, zastavit, nebo dokonce úplně zvrátit – stačilo hormonální soustavu nějakým způsobem povzbudit nebo tělu dodat potřebné látky. Bylo jen potřeba vše vyzkoušet v praxi.

Průkopníkem revoluční myšlenky se stal francouzský fyziolog Charles Édouard Brown-Séquard, který si v roce 1889 ve 72 letech injekčně vpravil do těla sérum z rozmixovaných varlat psů a morčat. Tvrdil, že tím omladil svou mysl i tělo a že mu zákrok odpomohl také od některých zdravotních neduhů, například zácpy. Těžko však soudit, zda mu skutečně prodloužil život, neboť badatel zemřel o pět let později. Každopádně vzbudil značný ohlas a záhy se objevili podnikavci, kteří se jeho nápad pokoušeli zpeněžit prodejem přípravků s výtažky ze zvířecích pohlavních žláz.

Mladíci z vězení

Jak podpořit funkci staré a ochabující pohlavní žlázy? Bylo jen otázkou času, než někoho napadne vypůjčit si schopnosti mladších a vitálnějších jedinců. Experimenty s transplantováním lidských varlat, respektive tkáňových štěpů se poprvé objevily zhruba před sto lety. A jako jeden z prvních metodu vyzkoušel americký lékař G. Frank Lydston, který se sám zařadil mezi dobrovolníky. Po operaci tvrdil, že kromě zpomalení stárnutí u sebe pozoruje vyšší sexuální výkonnost i navrácení původního odstínu u již šedivých vlasů.

Mnohem dál pak transplantaci varlat dovedl vězeňský lékař Leo L. Stanley z kalifornského San Quentinu. Uvádí se, že v roce 1919 voperoval 60letému vězni varle popraveného vraha. O dvacet let později měl na kontě již deset tisíc kontroverzních zákroků, přičemž podle jeho vlastních slov se pacienti těšili z vynikajících výsledků. U některých prý pominuly choroby jako astma, cukrovka, epilepsie či tuberkulóza. Nic na tom nezměnilo ani pozdější nahrazení lidských varlat zvířecími – zejména ovčími, prasečími nebo jeleními – protože sehnat pohlavní žlázy člověka se stalo velmi obtížným úkolem.

Čtrnáct let s eunuchy

Na vlně úspěchů amerického průkopníka se svezl ruský emigrant a později francouzský občan Sergej Voronoff, který dokázal stoupající poptávku po omlazení a prodlužování života mistrně využít. Ostatně s gonádovými transplantacemi měl už řadu zkušeností: Nejenže krátce po příchodu do Francie začal spolupracovat s již zmíněným Brownem-Séquardem, ale roku 1896 odcestoval do Egypta a čtrnáct let se tam zabýval studiem eunuchů.

Všímal si u nich například obezity, ztráty ochlupení, problémů s pamětí či snížené inteligence a všechny popsané negativní projevy připisoval absenci varlat. Pohlavní žlázy totiž podle něj vylučovaly speciální látku, díky níž měli muži víc energie, byli sexuálně výkonnější a cítili se mladší. Stejně jako jeho předchůdci dospěl Voronoff k přesvědčení, že právě varlata představují svatý grál dlouhověkosti, a hodlal to dokázat.

Jemné šimpanzí plátky

Dostat se k lidským orgánům však nebylo snadné, a tak badatel sáhl po těch, které považoval za druhé nejvhodnější: po varlatech lidoopů – zpočátku šimpanzů učenlivých a později šimpanzů bonobo. Jednalo se tedy o tzv. xenotransplantace neboli přenos tkáně či orgánů mezi odlišnými živočišnými druhy. První operaci provedl chirurg v létě roku 1920, kdy do šourku pacienta implantoval tenké plátky opičího varlete. V následujících letech si pak obdobných zákroků připsal celé stovky, ne-li tisíce.

Navíc se neomezoval jen na Francii a za movitějšími pacienty jezdil i do jiných koutů světa, přičemž si za svůj výkon nechával platit v řádu vyšších stovek liber. V roce 1925 dokonce koupil zámek v Itálii a zřídil si tam laboratoř i zvěřinec pro chov „dárců“ varlat. V pozdějších letech zahájil experimenty také s opačným pohlavím a nabízel ženám toužícím po zmírnění příznaků menopauzy transplantaci štěpů z opičích vaječníků. Rozhodně se však nesetkal se stejným úspěchem, a podle některých autorů byly následky dokonce katastrofální.

Operace za čtvrt milionu

Na opačné straně oceánu, konkrétně v americkém Kansasu, se do „podnikání“ pustil kvaker a nedostudovaný lékař John R. Brinkley. Na rozdíl od Voronoffa preferujícího šimpanze však od začátku vsadil na jiné savce, a sice na kozly. Za transplantování štěpů z jejich varlat si účtoval 750 dolarů – což by dnes odpovídalo 11 tisícům dolarů, tedy skoro čtvrt milionu korun – a na nezájem si nemohl stěžoval. Založil dokonce vlastní nemocnici a finanční úspěch mu umožnil zřídit první rádiovou stanici v Kansasu, na jejíchž vlnách pak propagoval své medikamenty i transplantace kozlích pohlavních žláz.

Časem si vydobyl takový věhlas, že získal dostatečnou podporu pro kandidaturu na guvernéra státu. Na vysoký politický post ovšem nedosáhl a po několika soudních sporech s lékařskou obcí i federální rádiovou komisí musel podnikání v Kansasu ukončit. Přesto se nenechal odradit, přesunul se k mexickým hranicím a postupně nashromáždil jmění kolem dvanácti milionů dolarů. Nicméně štěstěna se od něj po čase odklonila: Ne všichni pacienti totiž přežili a Brinkley zemřel roku 1942 v pouhých 56 letech bez peněz.

Hrátky s chromozomy

Touha porazit stáří a zůstat věčně mladý nevyprchala ani dnes, ba naopak. S prudkým rozvojem vědeckého poznání se – leckdy navzdory nevoli lékařské komunity – objevují stále nové „zaručené“ recepty, jak vysněného cíle dosáhnout. V posledních několika dekádách se intenzivně hovořilo například o růstovém hormonu či antioxidantech, jejichž nadměrné užívání se však brzy ukázalo jako kontraproduktivní a očekávanou dobu dožití spíš zkracovalo.

TIP: Je stárnutí nemoc? A dokážeme ji vyléčit a lidské stárnutí zastavit?

Obdobnou naději vědci vkládají do enzymu telomerázy, který dokáže prodlužovat tzv. telomery: Zmíněné struktury na konci chromozomů fungují jako plastové koncovky na tkaničkách bot a brání „třepení“ chromozomů. Při buněčném dělení se ovšem neustále zkracují, takže slouží coby ukazatel stáří organismu. Pokud se telomery pomocí telomerázy opět prodlouží, v podstatě se „omladí“ – zatím však rozhodně není jisté, zda lze tímto způsobem zvrátit stárnutí. A cílené nucení buněk k vyšší produkci telomerázy by naopak mohlo přinést negativní důsledky, například v podobě četnějšího výskytu rakoviny.