Hetepheres I. byla vlivnou královnou 4. dynastie období Staré říše starověkého Egypta. Žila zhruba v době 2 600 let před naším letopočtem. Známe jí především jako matku slavného panovníka Chufua, který nechal vybudovat Velkou pyramidu v Gíze. Poblíž této pyramidy byl v šachtě s moderním označením G 7000X objeven velmi cenný pohřební nábytek a šperky této královny, její sarkofág byl ale zcela prázdný.

Jedním z nalezených šperků je i krásný náramek, na který se zaměřil mezinárodní výzkumný tým. Detailní analýzy ukázaly, že náramek obsahuje především měď, zlato a olovo, které doplňují (polo)drahokamy jako tyrkys, lapis lazuli a karneol. Některé části náramku ale obsahují i stopy stříbra.

Odkud pochází stříbro?

Přítomnost stříbra byla pro vědce do jisté míry překvapením. Karin Sowadaová z Macquarieho univerzity v Sydney a její spolupracovníci totiž věděli, že v době panování královny Hetepheres I. neměla Stará říše žádné vlastní zdroje stříbra. Badatelé proto provedli izotopové analýzy královnina náramku a s překvapením zjistili, že dotyčné stříbro odpovídá stříbrným rudám z řeckých Kyklad, souostroví, které se nachází severně od Kréty. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis Journal of Archaeological Science: Reports.

Nahoře původní nalezený náramek královny Hetepheres I., dole jeho rekonstrukce. (foto: Museum of Fine Arts, Boston, CC BY-SA 4.0)

Pro archeology to je velmi významná informace. Znamená to, že Stará říše v době před téměř 5 tisíci let byla obchodně propojená s oblastí dnešního Řecka. V té době na Kykladech prosperovala takzvaná kykladská civilizace doby bronzové, která byla na svou dobu technologicky pokročilá a zabývala se mimo jiné i těžbou obsidiánu, zlata a také stříbra.

TIP: Nálezy z 3000 let starého vraku lodi Uluburun odhalují složitou obchodní síť

„Původ stříbra, používaného pro výrobu artefaktů ve 3. tisíciletí před naším letopočtem, zůstával až doposud tajemstvím,“ vysvětluje Sowadaová. „Náš objev vůbec poprvé ukazuje možný rozsah obchodní sítě, kterou využíval Egypt za vlády dynastií Staré říše, tedy ve věku stavby velkých pyramid.“

„Zdálo se mi, že vypadá zajímavě, tak jsem jej ze stěny vzal a po zbytek nákupu ho držel v dlani. Doma jsem ho pak uchytil v rámu a začlenil do své sbírky,“ vzpomíná dnes již ředitel laboratoře pro určování hmyzu na Pensylvánské státní univerzitě po více než deseti letech. Tak dlouho totiž trvalo, než se „úlovek“ podařilo správně identifikovat.

Došlo k tomu nedávno, a to poměrně kuriózním způsobem, když entomolog pořádal online kurz určování hmyzu. „Doktor Skvarla popisoval vlastnosti tvora, kterého viděl pod mikroskopem, ale náhle se jaksi zarazil,“ líčí současná doktorandka Codey Mathisová. Ukázalo se totiž, že rozpětí křídel daného exempláře neodpovídá zařazení, jaké mu vědec původně přisoudil. Společně se studenty pak dospěli k závěru, že mají před sebou velice vzácného příslušníka řádu síťokřídlých z čeledi Ithonidae. A předpoklad následně potvrdila analýza DNA.

Návštěva z pravěku

Z laického pohledu se možná jedná o nedůležitý objev, ale pro biology jde o významnou zprávu, která může vypovídat mnohé o ekologii regionu. Tvor z jurské periody s latinským názvem Polystoechotes punctata býval na východě Severní Ameriky hojně rozšířený až do 50. let minulého století, kdy náhle vymizel. Vědci se proto nyní domnívají, že narazili na jeho reliktní populaci, jež vyhynutí unikla.

TIP: Nově objevené dravé mouchy z Austrálie nesou jména hrdinů Marvelu

Důvod novodobého úbytku přitom není zcela zřejmý. Spekuluje se, že hmyz vyhnala přemíra umělého osvětlení a znečištěné ovzduší nebo možná zavlečení nepůvodních predátorů. Skvarla zároveň dodal: „Entomologie jako nauka o hmyzu může fungovat coby významný indikátor ekologie. Fakt, že byl daný druh spatřen v oblasti, kde jsme ho neviděli víc než půl století, nám říká něco širšího o životním prostředí.“ 

Jestliže všechny tři hlavní armády, které se na jaře 1940 střetly na francouzském bojišti, spojovalo něco důležitého, pak to byla snaha aplikovat poznatky z první světové války, v níž hrála prim pěchota a dělostřelectvo. Každá ze tří zemí však vyvodila zcela jiné poučení, což se pak projevilo v odlišných doktrínách. Rozdíly se týkaly zejména pohledu na roli pěšáků a motorových nebo obrněných vozidel, respektive na optimální vyvážení těchto složek ve struktuře armády. Největších úspěchů tehdy dosáhli Němci, zatímco spojenecké armády potkalo fiasko.

Málo dětí 

Mnozí odborníci v roce 1939 označovali francouzskou armádu za nejlepší na světě, protože ta britská se jevila jako příliš malá a elitářská, kdežto německá postrádala zkušenosti. Brzy ale měly vyjít najevo fatální nedostatky ozbrojených sil, které pramenily zejména (ovšem nikoli výhradně) z atmosféry v politice a společnosti. 

Obrovské ztráty v první světové válce probudily téměř chorobný strach z dalšího konfliktu a podpořily defenzivní myšlení, což se pak projevilo v budování Maginotovy linie. Ta ale nebyla jenom důsledkem onoho strachu, nýbrž také důsledkem poklesu porodnosti, který také způsobily ony válečné ztráty. Právě na konci 30. let se tedy silně projevil nedostatek mužů v odvodovém věku, a to navíc přímo v době velkého společenského napětí a politické nestability, což se zase odráželo v nedostatečném financování armády. 

Nepořádek v puškách 

Modernizační proces probíhal, jenže pomalu a někdy chaoticky, což lze dobře ilustrovat mimo jiné na příkladu pušek. Francouzská armáda měla hned několik standardních vzorů a užívala i více ráží střeliva. Ve službě stále zůstávaly klasické opakovačky Lebel vz. 1886/93 a Berthier vz. 1907, obě kalibru 8 mm, tedy stejné zbraně, s nimiž francouzský pěšák bojoval v první světové válce.

Některé záložní útvary měly dokonce ještě jednoranné pušky Gras vz. 1874 ráže 11 mm. Situaci dále zkomplikoval fakt, že v roce 1924 ozbrojené síly zavedly nový kulomet Châtellerault, který se pak dočkal zmodernizované verze vz. 1924/29. Jednalo se o nepochybně kvalitní zbraň, ale na střelivo ráže 7,5 mm, takže pěchota musela používat dva různé kalibry. To dočasně vyřešilo zavedení pušky vz. 1934, což byla úprava typu Lebel vz. 1907/15 pro 7,5mm náboj, ale generálové chtěli zcela novou pušku na toto střelivo.

Muži bez výcviku

V roce 1936 začaly jednotky dostávat moderní 7,5mm opakovačku MAS 36 a inženýři pracovali i na pušce s poloautomatickým systémem, která vstoupila do výzbroje až v roce 1940 a v omezeném množství. Ani „šestatřicítek“ neměla armáda dost na to, aby mohly v obranných bojích sehrát větší roli, jelikož jimi disponovalo jen několik elitních pluků. 

Tato pestrost zbraní se dá použít i jako příklad opravdu extrémně variabilní úrovně francouzských pěších jednotek, která sahala od špičkové lehké pěchoty (označované chasseurs – myslivci, lovci) a horských útvarů až po pluky záložníků tvořené veterány z první světové války s puškami z téhož konfliktu. Francie měla i spoustu mladších záložníků, jenže značná část z nich měla nedostatečný výcvik, protože po většinu meziválečné éry trvala povinná služba jenom jeden rok, teprve v roce 1935 byla prodloužena na dva. 

Kolísající kvalita

Specifikum tvořili „barevní“ muži z kolonií v severní a střední Africe a jihovýchodní Asii, kteří v roce 1940 představovali kolem třetiny celkové síly francouzské pěchoty. Na frontě tvořili přibližně 115 pluků, zatímco z metropolitní Francie pocházelo zhruba 215 regimentů. Také u koloniálních vojsk však platilo tvrzení o velmi kolísající kvalitě, což se zákonitě projevilo i v boji. Zatímco některé útvary černých vojáků bojovaly s příkladnou odvahou, kdežto jiné se rychle vzdávaly Němcům, kteří s nimi často nejednali právě v rukavičkách. 

TIP: Na kontinent jen na skok: Britský expediční sbor v letech 1939–1940 

Francouzská pěchota trpěla také nedostatečnou motorizací, jež podivně kontrastovala s vysokou úrovní tamějšího automobilového průmyslu, avšak mezi její silné stránky patřil velký počet podpůrných zbraní. Francie zavedla do služby množství kulometů a měla i značně silné dělostřelectvo, jež sice užívalo převážně starší vzory, avšak jednoznačně překonávalo artilerii Wehrmachtu.

Pokračování: Tři rozdílné koncepce: Francouzští, britští a němečtí pěšáci v bitvě o Francii (2)

Katolická církev měla na počátku 10. století už docela silnou pozici. Důležitým přelomem byl rok 800, kdy římský papež korunoval Karla Velikého na císaře, čímž zdůraznil svoji výjimečnost duchovního vládce západního křesťanstva. Během 9. století pak docházelo k četným věroučným rozporům s patriarchou v Konstantinopoli a v podstatě nastalo první schizma. Přesto papež ještě neměl neotřesitelnou pozici „všemocného“ politika, s jakou zasahoval do evropských dějin od 11. století po celý zbytek středověku. I když v 10. století už bylo křesťanství rozšířeno na drtivé většině evropského kontinentu, obsazení svatého stolce stále zůstávalo pod kontrolou mocných římských, případně severoitalských šlechtických rodů, které dosazovaly na Andělský hrad své členy, příbuzné a stoupence. 

Zrůdná synoda mrtvých 

Příběh Marozie začíná u mocného římského senátora a konzula Teofylakta I. z rodu Tuskulů. Ten se rozhodl, že se potřebuje zbavit papeže Štěpána III., jehož dosadil na stolec konkurenční rod Spoletů. Štěpán se proslavil během svého krátkého pontifikátu (896–897) především takzvanou synodou mrtvých, při níž nechal vytáhnout z hrobu devět měsíců starou mrtvolu svého předchůdce Formosa (891–896), posadil ji na trůn a odsoudil ji za zradu církve, aby mohl všechna jeho rozhodnutí označit za neplatná. Když se pak zřítila bazilika sv. Jana v Lateránu, lid v tom spatřoval boží trest za zohavení mrtvoly. A tak neměl Teofylakt Tuskulský problém nechat svého protivníka zajmout a uškrtit.

Následný úpadek papežství ilustruje rychlé střídání Svatých otců, z nichž se většina stala obětí šlechtických intrik. Teprve roku 904 se do úřadu dostal Sergius III., který v něm vydržel celých sedm let. Musel provést převrat s podporou svého strýce Teofylakta Tuskulského, díky němuž pak mohl upevnit svou moc. Kromě toho měl pravděpodobně poměr s Teofylaktovou velmi agilní manželkou Teodorou a později i s jeho mladičkou dcerou (bylo jí kolem 14 let) Marozií Tuskulskou, svou sestřenicí. 

Papež otcem papeže? 

Jednalo se o první známý poměr naší hlavní postavy. Ve věku asi sedmnácti let si – zřejmě právě z něj – odnesla „outěžek“, ze kterého se posléze stal papež Jan XI. Otcovství Sergia III. nelze stoprocentně potvrdit, a i kdyby to možné bylo, papež se stejně k dítěti nemohl hlásit veřejně. Marozii tak hrozilo, že by se mohla stát svobodnou matkou, což by bylo k hanbě jejímu rodu. Naštěstí se mladá žena uměla v takových situacích dobře zorientovat – pravděpodobně dostala školení od své matky Teodory, která měla bohatý mimomanželský život. Teofylaktovi to zřejmě nijak nevadilo, naopak využíval krásu své ženy i dcery jako osvědčený nástroj politického boje. Říkalo se, že co nevyřeší tuskulská sukně, rozsekne tuskulský meč. 

Do Říma tehdy zavítal jistý Alberik ze Spoleta, hlavní představitel někdejšího konkurenčního rodu, jehož musel Teofylakt odstavit od moci. Nicméně situace se změnila a spojení dvou mocných italských rodů se zdálo oběma stranám jako výhodné a žádoucí. Proto Marozia Alberika svedla. Zapůsobila na něj natolik silně, že souhlasil i s tím, že si osvojí její dosud nenarozené dítě. Po svatbě roku 909 spolu měli další syny, z nichž nejstarší byl Alberik II. (dědic a pozdější nástupce svého otce jako hlavy rodu Spoletů), a jejich manželství vydrželo celých 15 let. Zpočátku bylo zřejmě i docela šťastné a spokojené, což však nemusí zahrnovat manželskou věrnost. Zdá se, že tímto sňatkem také skončil Maroziin vztah s papežem Sergiem III., kterému to ale asi až příliš nevadilo, protože už se své milenky nabažil. 

Z hrdiny zbabělcem 

Alberik ze Spoleta byl poměrně schopný muž, který věděl, jak se dostat k moci a vlivu, což Marozia jistě oceňovala. Stal se spojencem nového papeže Jana X. (914–928), po jehož boku porazil Saracény v bitvě u Garigliana roku 915, za což mimo jiné získal hodnost konzula a oba dva byli v Římě oslavováni jako hrdinové. Po jeho boku bojoval i italský král Berengar (pravnuk Karla Velikého), jehož za odměnu papež Jan korunoval na císaře. 

Podle kronikáře Liutpranda z Cremony se Marozia stala milenkou i tohoto papeže, snad po vzoru své matky. Není to ale jisté, protože Liutprand byl vůči Tuskulům nepřátelský, takže mohlo jít o pomluvu. Po roce 920 popularita císaře Berengara klesala, až se jej několik říšských šlechticů rozhodlo svrhnout. Byl mezi nimi i Maroziin manžel Alberik ze Spoleta. 

Když spiklenci společně vytáhli proti Berengarovi, účastnila se výpravy též Marozia, která se po cestě seznámila s dalším šarmantním a mocným šlechticem Hugem z Provence. Měli spolu delší vztah a zdá se, že v sobě nalezli vzájemné zalíbení a uvažovali o sňatku, ten jim ale znemožňovala jejich uzavřená manželství. Mezitím se podařilo Berengara svrhnout z trůnu v bitvě u Firenzuoly roku 923. Hlavním vítězem se tehdy stal Hugo z Provence, který měl šanci stát se novým italským králem a císařem, ale musel si ještě počkat. Naopak Alberik ze Spoleta odjel pryč ještě před bitvou, takže vypadal jako zbabělec a Marozia s ním už definitivně nechtěla nic mít. 

Uvěznění svatého otce 

Situace se zkomplikovala, když se hněv spojených šlechticů obrátil i proti papeži Janovi X., který si uzurpoval stále větší moc. Podařilo se mu však zlákat do Říma právě Huga z Provence a získat ho na svoji stranu. Nastal dlouhý boj, během něhož kolem roku 924 padl (zřejmě rukou najatého vraha) Maroziin manžel Alberik ze Spoleta. Aristokratce se tím uvolnily ruce, ale Hugo stále ještě pobýval v Římě a nechtěl si to rozházet s papežem Janem, takže si ji odmítal vzít. Tusculská šlechtična se ale už stala protřelou ženou, která v jednání s muži možná předčila i svou matku. Když si ji nechtěl vzít Hugo, provdala se za jeho bratra Guida, markýze toskánského. Ten byl zavilým nepřítelem papeže, proto nebylo těžké ho přesvědčit, aby vytáhl proti Římu. To byl ovšem zásadní moment pro Huga, který nechtěl bojovat se svým bratrem, a tak raději opustil Jana X. a odtáhl z Věčného města pryč. Guidovi se tak uvolnila cesta, aby Svatého otce bez velkých problémů porazil a uvěznil na Andělském hradě. 

Vrtkavá štěstěna 

Marozia se opět stala mocnou římskou ženou a poté, co Jan X. zemřel na následky věznění, postupně dosadila na svatý stolec dva své milence. Ani Lev VI., ani Štěpán VII. však na Petrově stolci nevydrželi příliš dlouho, a když navíc Maroziin manžel Guido rovněž skonal poměrně záhy, vlivná žena svou moc raději znovu upevnila. Roku 931 dosadila do papežského úřadu pod jménem Jan XI. svého nejstaršího syna, pravděpodobně potomka Sergia III., o němž už byla řeč. Roku 932 se vlivná šlechtična konečně mohla vdát za svého bývalého milence Huga z Provence, který mezitím získal titul italského krále a usiloval o císařskou hodnost. 

TIP: První dáma papežů: Před Matyldou Toskánskou klečel i císař

Vypadalo to, že se Marozia stane dokonce císařovnou, ale plán jí zhatil další syn Alberik II. ze Spoleta. Neměl totiž rád svého otčíma, který ho nutil posluhovat na hostinách. Alberik ho tam (snad omylem) polil vínem, načež jej Hugo vyhnal jako neschopného. Jenže Alberik byl naopak schopný téměř všeho, takže se mu podařilo shromáždit dav Římanů, který pyšného Huga vyhnal z města. Svou matku Marozii i nevlastního bratra Jana XI. pak nechal uvěznit, papež tak svůj pontifikát dokončil z domácího vězení Lateránského paláce, kde roku 936 zemřel. Rok po něm skonala i uvězněná Marozia Tuskulská.

Společnost Starsem, coby rusko-evropský podnik mající za cíl prodávat Sojuzy, zpracovala v červenci 1998 studii zaměřenou na možnosti jejich startů z Kourou. Rusko zmíněné rakety protežovalo: Byly levné, tudíž se mohly prodávat se ziskem, byly spolehlivé a daly se vyrábět prakticky v neomezeném množství. V Evropě Rusové tušili nový trh a snili o pilotovaných, tedy komerčně zajímavých startech z Kourou na Mir a později k ISS.

Předchozí část: Trnitá cesta do Kourou (1): Jak se rakety Sojuz dostaly do Jižní Ameriky?

Studie představila dvě verze nosiče, Sojuz K1 a K2. První zmíněný reprezentoval „tropický“ Sojuz 2.1a, upravený pro přepravu a provoz z Jižní Ameriky. Varianta K2 pak disponovala horním kyslíko-vodíkovým stupněm H10-3 z Ariane 4. Práce dále konstatovala, že si starty z Kourou vyžádají přebudování tele­metrie rakety a především přidání auto­destrukčního systému – který Rusko nikdy nepoužívalo. Vycházelo totiž z logiky, že pokud nosič selže, zkrátka spadne někam do širé stepi.

Evropský Sojuz

V dubnu 1998 začala ESA financovat úvodní studii nové lehké rakety Vega, kterou předložila Itálie. Francii byla uvedená snaha trnem v oku: Sama totiž o lehký nosič usilovala, a italské počínání proto sabotovala, kde se dalo. Itálie pro změnu házela klacky pod nohy programu modernizace Ariane 5 Plus. Politicky však bylo jasné, že existuje zájem rozprostřít vývoj raket do dalších států a že Francouzi o svůj monopol přijdou.

Země galského kohouta se proto rozhodla přivést do Kourou další nosič, aby její vliv vzrostl, a po zvážení všech pro a proti padla volba právě na Sojuz. Francie si nechala vypracovat studii legálnosti takového kroku, jeho dopadu na mezinárodní vztahy, bezpečnost či suverenitu. Musíme si uvědomit, že pustit na přelomu tisíciletí ruské rakety na evropské území znamenalo poněkud komplikovaný, až kontroverzní počin.

ESA však francouzské stanovisko nesdílela, neboť Sojuz pokládala za konkurenci pro Ariane 5. Měl totiž na dráhu přechodovou ke geostacionární vynášet družice o hmotnosti 2 500–4 000 kg (počítalo se s jeho modernizací evropskými technologiemi), což odpovídalo hmotnostnímu rozpětí menších satelitů pro „pětku“, která většinou startuje s dvojicí telekomunikačních družic. Po bouřlivé debatě nakonec ESA schválila usnesení, že „potřebuje malé i střední nosiče, jež doplní Ariane 5 a budou vyrobeny v Evropě“. A kvůli úsporám při vývoji a provozu měly využívat společné prvky – stupně, subsystémy, technologie, výrobní linky, infrastrukturu… „Evropský“ Sojuz tak fakticky skončil dřív, než začal.

Australská zástěrka

Rusko se ovšem nechtělo vzdát, a tak začalo jednání s firmou APSC neboli Asia Pacific Space Centre o možnosti vypouštět Sojuzy z Vánočních ostrovů na 10,5° severní šířky. Ještě v roce 2000 se uskutečnila studie vlivu na životní prostředí a v květnu 2001 s projektem souhlasila australská vláda. Zároveň Rusové představili raketu Aurora s kapacitou 4,35 tuny na dráhu přechodovou ke geostacionární – a rozhořely se spory, nakolik je podobná Sojuzu, nebo zda jde o samostatný projekt. Na komerční využití Sojuzů měla totiž výhradní právo společnost Starsem. Aurora se jim vizuálně podobala, ale používala jiné motory a horní stupeň Korvet na kapalný kyslík a naftyl. Vybudování nového kosmodromu mělo stát 390 milionů dolarů.

Evropa znervózněla, Francie zvlášť. Aurora s dumpingovými cenami by dokázala „odklonit“ značnou část družic z Ariane 5 a případný krach projektu by znamenal především francouzský průšvih. Rusové si toho byli dobře vědomi a vyzvali Evropu k přehodnocení pozice. S odstupem času se zdá, že do Austrálie vůbec nechtěli. Zatímco do kosmodromu na Vánočních ostrovech nehodlali vložit jediný dolar, evropské straně nabídli velkorysou finanční spoluúčast.

Austrálie začala tušit problémy a pokusila se projekt zachránit slibem investice ve výši 52 milionů dolarů. Zřejmě však sehrála jen roli pověstného „užitečného idiota“. Stavba komplexu tisíce kilometrů od civilizace a průmyslových zdrojů prostě nedávala smysl. V listopadu 2001 ještě ESA na Radě ministrů projekt Sojuzu na evropském kosmodromu odmítla. Rusko oznámilo, že do dvou měsíců se začne stavět v Tichomoří a že před koncem roku 2004 tam bude mít Aurora premiéru. V červnu 2002 nakonec ESA ustoupila a vzala Sojuz na milost. Pro Francii šlo o velké vítězství.

Premiéra a derniéra

V prosinci 2002 dorazili do Kourou ruští inženýři, aby obhlédli lokalitu pro budoucí rampu: Měla mít životnost 50 startů, nebo 15 let – podle toho, co nastane dřív. Počítalo se, že první Sojuz z komplexu vzlétne v roce 2006. Práce se rozběhly v červenci 2003, ale na premiéru nakonec došlo až v říjnu 2011. Loni v únoru se pak odehrál start s číslem 27.

TIP: Do vesmíru z Evropy: Jaká je budoucnost evropských kosmodromů? 

Na kosmodromu se v různé fázi rozpracovanosti nacházejí tři další Sojuzy, které měly zamířit do vesmíru v průběhu loňského roku. Jenže přišel útok na Ukrajinu, mezinárodní sankce a v reakci na ně dnes již bývalý ředitel Roskosmosu Dmitrij Rogozin hned 26. února vyhlásil stažení všech 87 ruských zaměstnanců z kosmodromu. Bez nich přitom nelze nosiče na start připravit. Zda se Rusové někdy do Jižní Ameriky vrátí a vypouštění legendárních raket bude pokračovat, je dnes opravdu věštěním z křišťálové koule. 

Byl to obchod, který prezidenta Thomase Jeffersona nesmírně proslavil. Bez boje a v podstatě za hubičku získal v roce 1803 pro svou zemi dobrou třetinu severoamerického kontinentu. Nějakých 2,14 milionů kilometrů čtverečních půdy, odpovídající dnes rozloze patnácti americkým státům. I za tehdejších 15 milionů dolarů to vyšlo zatraceně lacino. Takže je určitě na místě otázka, proč se napoleonská Francie svých teritorií v Novém světě vlastně zbavila. 

Učených geopolitických odpovědí se nabízí mnoho, ale zmínky o moskytech mezi nimi obvykle nezazní. Přitom právě moskyti a jimi přenášené tropické choroby sehrály v prodeji dost zásadní roli. V podstatě celé expediční síly francouzské armády v Severní Americe byly od roku 1791 vázány ne zrovna úspěšným potlačováním povstáním na Haiti. Kde víc než vzbouřeným otrokům z tamních plantáží podléhali vojáci žluté zimnici a malárii. Švagr Napoleona Bonaparta, generál Charles Leclerc, odepisoval do ztrát každý den ze svých regimentů 100 až 200 mrtvých. Na ostrově přitom žilo až půl milionu „vzbouřené“ černošské populace, která byla vůči těmto nemocem víceméně imunní. Každý den se francouzský sbor v Novém světě stával slabší, každý den se přesila jeho nepoddajných nepřátel zvyšovala. A reálně hrozilo, že pro neúspěch na Haiti už Francie nebude schopná udržet kontrolu ani nad svou obří Louisianou. 

Kvůli žluté zimnici selhávaly i plány na kolonizaci francouzských kontinentálních regionů. Ze 40 tisíc osadníků jich moskytům vděčilo za smrt 24 tisíc. V listopadu 1802 umírá na žlutou zimnici i sám Leclerc. A Francie – která má dost vlastních starostí v Evropě – už nechce za cenu enormních ztrát a výdajů držet neudržitelné. Darovat haitskému Santo Domingu nezávislost a prodat celou tu zimnicí promořenou Louisianu prvnímu vážnému zájemci se jevilo být ekonomicky nejrozumnější. 

S nevolníky konec 

Počet lidí, jež zahynuli v důsledku pandemie černé smrti, stále spíš tušíme, než přesně odhadujeme. Ale mezi lety 1347 až 1351 to mohlo být prý až 20 milionů lidí. Možná víc. Tahle nákaza rozhodně nebyla žádný čajíček. Takže kde leží ty benefity? Před příchodem moru do janovských a benátských přístavů muselo, v závislosti na konkrétním regionu, až devět z deseti lidí žijících v Evropě dřít coby nevolníci na polích. Úrodnost půdy byla navíc kvůli enormní daňové zátěži ždímána až do extrémů. Každý kousek vyklučené země se v sezóně nějak obdělával, nic neleželo ladem. A přetížená, neodpočatá a živin zbavená hlína na tenhle setrvalý tlak odpovídala jen velmi nízkými výnosy. 

V průběhu morové pandemie zahynuly až tři čtvrtiny obyvatel Evropy, včetně většiny těch do úmoru se plahočících chudáků. Pole pak neměl kdo obdělávat a ležela ladem. Takže když ji později přeživší znovu začali zúrodňovat, nemohli si nevšimnout, že odpočatá a vyživená jim dává více! Rozvzpomněli se na někdejší výhody dvoupolního přílohového systému a rozvedli jej v systém trojpolní. Úhor, jař a ozim se hezky pravidelně střídaly. Tento model umožnil o něco méně lidem vypěstovat o něco větší úrodu. Mezi zavedení praxe trojpolního hospodaření a černou smrtí se nedá úplně jednoznačně položit rovnítko, ale nepřímá souvislost se tu zjevně objevuje. Také se výrazněji rozšířilo pěstování poživatin nikoliv k okamžité spotřebě, ale určených k prodeji a vývozu. Olivy, hrozny, jablka, hrušky a chmel patřily k úrodě, která nad rámec prosté obživy mohla být dobře zobchodována a generovala zisk. 

Zemědělný lid sice v hotových číslech odskákal černou smrt opravdu nehezky, ale díky ní se také dokázal dobrat omezené míry svobod a prosperity, o kterých by si ještě před pár stoletími mohli nechat jen zdát. Vražedná pandemie prakticky napsala poslední kapitolu starých forem nevolnictví. 

Hurá do lavic! 

Černá smrt byla skutečně taková rána, že si její přínosy připomeneme ještě jednou. Sehrála totiž velmi pozitivní úlohu při zvyšování úrovně vzdělanosti. Bez legrace. Pandemie totiž nedecimovala jen bezzemky a šlechtu, ale také kněžské stavy. Řádoví bratři pečovali o umírající v lazaretech a dávali jim poslední rozřešení. Bez ohledu na sílu své víry ovšem nebyli proti bakteriím imunní a hynuli jako mouchy. Tradičním velmi uzavřeným řádům pak hrozilo doslova vyhynutí a přerušení duchovní kontinuity. Proto se museli více otevřít světu, nabírat nové členy z nižších a dříve ne zrovna preferovaných stavů. Nejen muže, ale i ženy. Nemálo sesterských konventů datuje svůj vznik k 13. a 14. století, dost možná právě proto „že jinde už se nedalo kde brát“. Aby mohla církev nahradit výpadky v lidském materiálu a vyškolit více duchovních pro svůj provoz, podporovala zakládání univerzit. Ale protože přednášejících a školitelů z řad duchovních zbylo pomálu, zařazovali se k výuce i občansky smýšlející příslušníci vyšších vrstev – učenci a mudrci. 

A máme tu ještě jednu zajímavost: klasické vzdělávání si ještě před černou smrtí bralo za vzor model, kdy starší a zkušený mentor školí a vzdělává jednoho mladšího chráněnce – žáka. V nově propracovaném modelu mohl jeden školitel učit a vzdělávat tucty žáků najednou. Být učitelem celé třídě. Personální nedostatky, vyvolané smrtící pandemií, tak zásadně ovlivnily podobu a dosah vzdělání, které sice pořád patřilo privilegovaným, ale v mnohem širší dostupnosti. 

K nezávislosti 

Jedna lidská tragédie sotva skončila a už přišla další. Půl miliardy nakažených a padesát milionů mrtvých, tak zní děsivá bilance španělské chřipky. Udeřila v plné síle na svět v letech 1918 až 1920, tedy těsně po hrůzách první světové války, v níž samotné vyhaslo na 10 milionů lidských životů. Za úplně „špatnou“ se ale ona španělská zhouba, jedna z nejvražednějších pandemií historie, považovat nedá. V průběhu války se totiž v zázemí všech front zoufale nedostávalo pracovních sil. Muži rukovali do zákopů a někdo musel mašinérii průmyslu udržovat v chodu. 

Tuhle robotu tehdy zastaly na výtečnou ženy, a to i v profesích, kam by se ještě před pár lety dokázat nedostaly. Řidičky, dělnice z fabrik a montoven… Přirozeně také žádaly za tutéž práci ty samé peníze jako muži. A samozřejmě, že se tím brzy postavily na roveň mužům a toužily po širší emancipaci. Anebo aspoň po těch samých občanských právech a privilegiích, jaké drželi muži. Dosud neviditelné ženy, a to, jak rázem začaly být vnímány a slyšeny, se ve společnosti opravdu razantně posunuly.

TIP: Československo za španělské chřipky: Jak se bojovalo s virem a kolik lidí zemřelo?

Ústupky ženám, například volební práva, se zprvu měly za řešení dočasná. Očekávalo se, že až se muži vrátí z Velké války, obnoví se zase staré pořádky. Jenže pak udeřila španělská chřipka, a po dvě další léta decimovala nakažené po celém světě. Role žen ve všech odvětvích se tím ukotvila. Ať už za válečného stavu anebo míru, už to bez nich dál nešlo…

 Říká se o vás, že jste legenda potápění. Jaké to je, být živoucí legendou?

Mám pocit, že je to stejné jako být napůl v hrobě. (Směje se.) Ale potápění se věnuju okolo šedesáti let, takže z nějakého důvodu mě tak někdo označit může.

Co vás k potápění před těmi šesti dekádami přivedlo?

Fascinovaly mě verneovky, kterých jsem četl spousty. A pochopitelně mě nejvíc nadchla kniha Dvacet tisíc mil pod mořem. Udivovalo mě, jak tam z paluby ponorky Nautilus pozorují pestrobarevný svět pod hladinou. A tak jsem se chtěl stát ponorkářem. Jenže později jsem zjistil, že ponorky žádná okna ven nemají – což byla krutá rána, ale aspoň jsem se začal pídit, jak se stát potápěčem. Tehdy to ovšem moc nešlo, jelikož prostě nebyla žádná výstroj. Zkoušel jsem různé kejkle s plynovými maskami, až k nám nakonec v roce 1961 dorazily potápěčské brýle z tehdejší NDR. Hned jsem je koupil i s ploutvemi, a protože jsme s kamarády jeskyňařili a znali Český kras, tak jsme věděli, kde jsou na Americe čisté zatopené lomy, a začali jsme tam jezdit. 

Takže jste se pustili do zkoumání zatopených lomů, aniž byste měli nějaký trénink…

Nic podobného tehdy neexistovalo, navíc jsem coby student neměl peníze na techniku, takže jsem se potápěl na nádech. Neměli jsme samozřejmě žádnou metodiku, ale lomy jsme znali a přibližně jsme věděli, jak to u nás chodí, a navíc jsem si ty věci teoreticky načetl v literatuře. Teprve v roce 1971 jsem vstoupil do klubu Pragoaquanaut a nechal se vyškolit na přístrojového potápěče.

Považovali vás tehdy lidé za partu exotů, která si zahrává se životem, nebo se potápění stalo všeobecně přijímaným sportem?

Těžko škatulkovat, protože dřív bylo potápěčů méně, takže udělat nějakou statistiku bylo obtížné. Navíc šlo v počátcích o mladé, kteří se zabývali světem pod vodou, jednalo se o hlavní náplň jejich času. Dnes má spousta lidí potápění jako doplňkovou aktivitu, kdy navštíví tropy a párkrát se potopí, protože je to zajímavé nebo jde o adrenalin.

A může se netrénovaný člověk vydat prozkoumat zatopenou jeskyni – třeba s průvodcem?

Na takovou věc byste měli být psychicky připravení, nesmíte trpět klaustrofobií. Pokud se ale budeme bavit třeba o Yukatánu, kde je v čisté a teplé vodě hodně světla a jedná se o oblast vhodnou pro kavernové potápění, tak je to v podstatě pro každého vyškoleného potápěče. Nicméně průzkum míst bez turistických tras vyžaduje i zkušenosti ze speleologie, a získat je trvá dost dlouho.

Takže do hlubší jeskyně může bezpečně jen člověk, který se oboru věnuje na sto procent?

Ano, to už musí být člověk zapálený a musí se potápění věnovat naplno.

O jeskynním potápění se mluví jako o nejnebezpečnějším sportu. Nicméně podle statistik je například horolezectví v počtu smrtelných nehod o dva řády výš…

Je to tak. Kvalifikovaní potápěči si dávají velký pozor, mají dobrou výstroj a výcvik. Za celou éru jeskynního potápění se u nás odehrálo šestnáct nebo sedmnáct smrtelných nehod – většinou v případě osamocených potápěčů nebo lidí, kteří neměli trénink.

Kolik odhodlání vyžaduje ponor do zatopené jeskyně? Protože když se něco pokazí, je to asi definitivní…

Víte, ne nutně. Hodně záleží, s kým tam jste a v jak teplé, nebo studené vodě – u nás je tedy obvykle studená, což zkracuje čas na záchranu. Také záleží na viditelnosti, která u nás bohužel opět bývá hodně nízká. Ale na krizové situace musíte být vyškolení a zvládnete je, pokud budete vědět, co dělat, a budete mít dobrého parťáka, s nímž jste sehraní a na kterého se můžete spolehnout. Pak je možné vyřešit spoustu komplikací. Existuje jediný skutečně vážný problém, a sice úžiny, kudy se nedá pořádně proplavat ani v jednom, natož ve dvou. Takové příhody už jsem zažil a jsou kritické.

Jaký problém může do opravdové krize vyústit nejčastěji?

Na vině může být špatná komunikace mezi partnery, ale zdaleka nejčastěji k fatálním nehodám dochází při sólo ponorech. Pokud máte parťáka a děláte všechno podle dobře zvládnuté metodiky, tak by neměl nastat problém, ani když se ztratíte. Nedokážu přesně říct, jaký typ lidí se do sólovek pouští, protože těch případů existuje na statistiku příliš málo. Nemyslím si ale, že by se takhle šli potápět z principu – spíš prostě zrovna nikdo jiný nemá čas.

Dá se říct, jaká konkrétní místa jsou nejvíc nebezpečná?

Objektivně nebezpečné jsou především zatopené štoly. Bývají nestabilní, výztuhy shnilé a hrozí zřícení stropu. Zažil jsem to čtyřikrát a vždycky jsem pak řekl, že už se tam potápět nebudu.

Ale zjevně jste to udělal znovu…

(Směje se.) No vidíte. V jeskyních se nebojím, ale štoly znamenají problém. Kromě toho, že mohou spadnout, tak člověk neví, jak to uvnitř vlastně vypadá. Potápěl jsem se kdysi na severu Čech v historické štole Beránek boží, která má průzkumný překop Světlana z padesátých let. Tam jsme při první návštěvě natáhli pár desítek metrů lana. Po deseti letech jsem se na místo vrátil, jedeme podle šňůry – a najednou nás zavedla až do závalu. Okamžitě jsme vystřelili ven a už nikdy se tam nevrátím. Chování té štoly je nepředvídatelné, jde v ní o život.

Zvyšuje se nebezpečí s hloubkou?

Většina lidí, kteří o potápění moc nevědí – to jsou ti, kdo označují láhev se vzduchem jako bombu s kyslíkem – si myslí, že jsou hloubky nebezpečné. Což je samozřejmě pravda, ale do čtyřiceti metrů si vystačíte s běžným vzduchem a pod uvedenou hranici musíte mít speciální směs. Nicméně pro potápěče s dýchacím přístrojem znamenají riziko i mělčiny. Blízko hladiny totiž dochází k největším objemovým změnám vzduchu, takže pokud nevydechujete, mohou se plíce poškodit už při vynoření z hloubky 1,7 metru. Vydechovat při výstupu se musí pořád, musí jít o reflex. Jednou se v Brně stal fatální úraz, když se v pětimetrovém bazénu člověk nadechl z láhve a vyplaval, aniž by vydechl. Po čtrnácti dnech v kómatu ho museli odpojit od přístrojů.

Předpokládám, že ke štolám existují mapy. Musíte si předem nastudovat, jak takové prostory vypadají?

K těm starým obvykle žádné mapy neexistují a k těm novým sice ano, ale je problém se k nim dostat. Takže jsme obvykle odkázaní na vlastní mapování, což se dělá i v jeskyních.

A pokud je mapa k dispozici, učíte se ji nazpaměť?

Samozřejmě je dobré vědět, jak systém přibližně vypadá, pro případ, že byste se ztratili. Ale základ tvoří vodicí šňůra a kompas. Mapování však hraje důležitou roli z jiného důvodu: Vždycky totiž existuje možnost, že je jeskyně propojená s jinou, která leží kousek vedle. Takhle se například zjistilo, že jsou jeskyně pod Yukatánem pospojované a měří stovky kilometrů. Podobně jsme přišli na to, že zatopené jeskyně na Sardinii vytvářejí nejdelší podzemní systém na italském území.

V suché jeskyni si mapování představit umím, ale ve vodě? Znamená to, že děláte mapu podle paměti?

Máte pravdu, po paměti se dělá v případě prvního orientačního ponoru. Pokud ji však chcete udělat pořádně, používá se kompas, značená vodicí šňůra a záznamová destička. Při každém obratu nebo po určitém počtu metrů se zaznamenává hloubka, azimut a vzdálenost. Z uvedených údajů vytvoříte takzvaný polygon a s ním pak pracuje další parta, která na něj „navěsí“ okolí – tedy co se nachází vlevo, vpravo, nahoře, dole, a případné odbočky. Jde tudíž o běh na dlouhou trať. Navíc jsou některá místa skutečně problémová: Třeba ve štolách rudných dolů bohatých na železo nefunguje dobře kompas, takže musíte používat úhloměr.

Dostává se ke slovu i moderní technika? Před časem jsme na stránkách stoplusky měli rozhovor se speleology, kteří používají laserové mapování vnitřního povrchu jeskyně…

Ano, něco podobného se testuje – takzvaná videogrammetrie. V suchých jeskyních snímání nic nebrání, jenže ve vodě je situace složitější. Zkoušel to speleopotápěč Bill Stone v jeskyni El Zacatón, kde spustil do hloubky skoro tří set metrů zařízení připomínající malé auto. Ve vodě však měření pořád omezuje viditelnost.

Když jdete pod vodu, ještě pořád zažíváte stres?

Ano, ale trochu jinak. Pracuju jako instruktor a teď se hlavně bojím, aby se nikomu nic nestalo. Zatím jde tedy všechno bez problémů, ale podvědomá obava pořád zůstává. Když třeba dělám výcvik potápěčů pod ledem, projeví se stres i na spotřebě vzduchu. Pokud jsem někde na korálovém útesu, například při fotografování v tropech, mám spotřebu asi dvanáct litrů za minutu. Když jsem ale navlečený v suchém obleku a učím někoho pohyb pod ledem, spotřebuju klidně i čtyřiadvacet litrů.

Jak často se potápěči do takových akcí pouštějí?

Když to vezmu zeširoka, proč se vlastně lidé pod led vydávají? Kromě zjevné odpovědi, že proto, že taková možnost vůbec existuje, tu máme také zcela praktické důvody: Především pod ním totiž panuje mnohem lepší viditelnost. Rekord, který jsem zažil na Velké Americe, dosahoval třiceti metrů – změřeno přesně pomocí značené vodicí šňůry. Běžná viditelnost u nás přitom bývá okolo tří, čtyř, někdy pěti metrů. V zimě se však klidně i zdvojnásobí, takže to je důvod potápět se pod led a vidět, jak to tam dole vlastně vypadá. V chladu vyhyne fytoplankton, jako jsou řasy, i zooplankton, který se jimi živí. Voda se prostě vyčistí od organismů a kalu a vidíte dál. Odpadá rovněž vlnění hladiny, což také „spolyká“ nějaké světlo.

Podle amerických statistik dosáhl počet fatálních nehod při potápění vrcholu v sedmdesátých letech minulého století a od té doby setrvale klesá…

To přišlo díky zavedení výcvikových standardů. V té době se lidé potápěli především na otevřeném moři, ale pak v okolí floridských břehů objevili spoustu zajímavých jeskyní. K jejich průzkumu však přistupovali s návyky z otevřeného moře, takže docházelo ke spoustě smrtelných úrazů. Nejzkušenější potápěči se proto dali dohromady a vytvořili set pravidel, která dnes představují standard. Navíc majitelé zmíněných lokací začali od návštěvníků požadovat, aby měli kvalifikaci.

Stejné je to u nás v jeskyních, ať už suchých, nebo mokrých. Všechny představují chráněná území či rezervace a jen tak do nich vstoupit nesmíte. Dá se však domluvit s místními potápěči, kteří mají zmíněnou lokalitu propachtovanou. Mají tedy od Ministerstva životního prostředí povolení tam vstupovat na základě plánovaného průzkumu a každý rok – a také na konci projektu – musejí prokázat, kam se průzkum posunul, a přiložit nově vytvořené mapy. Pokud je projekt úspěšný, dostanou na další čtyři či pět let povolení oblast navštěvovat. Mohou si pak pozvat na výpomoc lidi, kteří jeskyním nebo potápění rozumějí. Takhle jsme například spolupracovali v Českém i Moravském krasu či na Slovensku.

Jaké podmínky pro potápění u nás vlastně panují?

Jsou specifické tím, že jsme vnitrozemský stát a potápět se u nás dá jen ve sladkých vodách. V těch slaných bývá obecně viditelnost větší a život pod hladinou mnohem pestřejší. Nicméně lidé se v Česku potápějí už proto, aby se podívali, jak se daná lokalita v průběhu roku mění. Mnozí se naopak potápějí výhradně v teplých mořích a zdejší voda je nezajímá. Bývá to individuální.

Pokud jde o jeskynní potápění, nejsou naše podmínky zdaleka tak ideální jako třeba na Yukatánu. Tady musíte někam dojet, doslova si dotáhnout na místo věci třeba i několik set metrů a pak, jako třeba v Moravském krasu, se spustit studnami s potápěčskou výstrojí padesát až osmdesát metrů dolů, jít podél toku, než se najde místo k zanoření, přičemž viditelnost bývá okolo tří čtyř metrů… Takže ty podmínky jsou u nás dost tvrdé.

Několikrát jste zmínil Yukatánský poloostrov. Jde o mekku potápění?

Ano, protože tamní voda má pětadvacet stupňů, někdy je slaná, někdy sladká, a hlavně je vidět tak daleko, kam člověk dosvítí. A všude kolem miliony krápníků. V těch nejpopulárnějších jeskyních najdete fixní vodicí šňůry, takže se nedá zabloudit. Je to vlastně ideální stav.

Jak je to s povolením? Můžu prostě přijít na místo a začít s potápěním?

To je dost komplikované a situace se liší podle lokality. Když pojedete na Yukatán a budete tam s někým, kdo má licenci, tak na kaverny potřebujete jen základní proškolení, druhý stupeň potápěčské kvalifikace. Půjčí vám vybavení a můžete s průvodcem dolů. U nás je to složitější, lidem obvykle trvá delší dobu, než si opatří výstroj, naučí se metodiku a dosáhnou vyšší kvalifikace. V neposlední řadě si musíte najít parťáka, se kterým se sehrajete natolik, že můžete bez obav do jeskyně.

Musel jste někdy někomu říct, že se pro něj potápění nehodí?

Většinou se situace vyřeší sama tak, že když to lidem nejde, nechají toho. Navíc existuje možnost se jít potápět s doprovodem divemastera jen do dvanácti metrů, tedy bez dekomprese. Dost často na tohle slyší dámy, které se jinak do větších hloubek bojí. Hrozně obdivuju, jak jsou cílevědomé a urputné: I když se jim třeba zpočátku nedaří, jsou schopné chodit rok do bazénu trénovat a natolik se zlepší, že si pak udělají i druhý stupeň kvalifikace. Kdežto u pánů je to jinak: Když hned neuspějí, zasáhne to jejich ego a často se na potápění vykašlou. Od té doby, co se začaly dělat barevné neopreny, stoupl počet žen mezi potápěči asi na třetinu (směje se), a navíc se díky nim začalo výstroji říkat výbava. Průměrný věk při kvalifikaci potápěče se pohybuje okolo pětatřiceti let, ale dělat to pak můžete celý život. A nejlepší je začít už od osmi roků.

Kde vás dodnes potápění nejvíc baví?

Jde o hodně míst, ale nejlepší pocity jsem měl při proplouvání a procházení chodeb za sifony, kde ještě nikdy nikdo nebyl, při potápění skoro na všech Plitvických jezerech nebo v ledovcových jezerech v Krkonoších.

TIP: Rozhovor s českou speleoložkou o průzkumu Hranické propasti

Jiří Hovorka (*1944)

Vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, ale potápění se věnuje naplno. Je držitelem nejvyšší potápěčské kvalifikace CMAS I3 – školitel instruktorů, členem Výcvikové komise Svazu potápěčů i Speleopotápěčské komise v České speleologické společnosti a patří také do týmu ve firmě Orca Diving. Zabývá se rovněž speleologií, speleopotápěním a fotografováním nad vodou i pod ní. Když právě neučí, servisuje potápěčskou techniku.

Ikonické geologické souvrství Cedar Mountain ve východním Utahu, které místy dosahuje mocnosti přes kilometr, zahrnuje druhohorní sedimenty z období spodní a počátku svrchní křídy. Souvrství je známé přibližně 80 let, samotné sedimenty jsou ale staré 140 až 90 milionů let. Paleontologové v tomto místě provádějí již déle než 20 let intenzivní výzkum a podařilo se jim zde objevit řadu dinosauřích fosilií. Přesto se zde sále daří nacházet stopy doposud neznámých druhů.

Takovou novinkou je nově objevený ornitopod – „ptakopánvý“ dinosaurus, který patří k raným a primitivním zástupcům této vývojové linie. Paleontoložka Lindsay Zannová ze Státní univerzity Severní Karolíny a její spolupracovníci pokřtili nového dinosaura Iani smithi, podle římského boha Januse, zobrazovaného se dvěma tvářemi, který byl symbol změn a proměn. Nejnovější studii amerických paleontologů zveřejnil časopis PLoS ONE.

Dávný svět plný změn

Vědcům se podařilo objevit většinu kostry mladého jedince – včetně lebky, žeber a končetin. Jeho nejvýraznějším rysem jsou masivní čelisti se zuby, které musely být skvělé pro žvýkání tuhého rostlinného materiálu. Ptakopánvý Iani smithi žil na území dnešního Utahu asi před 99 miliony let, tedy v období cenomanu.

Tehdejší svět nebyl příliš klidným místem k životu. Prostředí procházelo řadou změn, které se projevovaly i na populacích dinosaurů. Oteplilo se tak, že v polárních oblastech prosperovaly deštné lesy. Hladina oceánu byla asi o 150 metrů výše než dnes a pobřeží čelila agresivní erozi. V Severní Americe zmizeli obrovští sauropodi i allosauři, kteří je lovili a nahradili je draví opeření teropodi a menší býložraví ornitopodi, jako byl právě Iani.

TIP: Ocas nově objeveného ankylosaura Stegourose připomíná válečný kyj Aztéků

„Iani byl skvělým překvapením. Věděli jsme, že zde nějaký takový druh žil, podle dříve nalezených jednotlivých zubů,“ popisuje Zannová. „Rozhodně jsme ale nečekali, že narazíme na tak úžasnou kostru, obzvláště z dramatického období cenomanu. Je pro nás velice cenná, především díky velmi slušně zachovalé lebce.“

Pavouci vytvářejí pospolitosti dvou různých typů. První, méně dokonalý způsob soužití spočívá v tom, že pavouci sice žijí společně, ale přitom každý z nich loví na vlastní pěst a také při péči o potomky si nijak nepomáhají. Takové kolonie vytvářejí zástupci nejméně dvanácti čeledí. 

O poznání vzácnější jsou kolonie druhého typu, které jsou tvořeny příbuznými jedinci. Tyto rozvětvené „rodiny“ budují společné hnízdo, společně snovají sítě, do kterých pak kolektivně loví. O kořist se tito sociální pavouci dělí.

Typickým příkladem velké rodinné kolonie jsou komunity jihoamerické snovačky pospolité (Anelosimus eximius). Ta staví na jedné straně sítě o průměru od 10 do 25 cm, v nichž nachází domov jen několik málo pavouků. Na druhé straně buduje i sítě o průměru 2 až 3 metry s několika tisíci jedinců. Největší popsané sítě snovačky pospolité měřily v průměru 7 metrů a žilo v nich 50 000 pavouků. Nejlépe si vedou kolonie střední velikosti – tedy ani příliš malé, ani příliš rozbujelé.

Velké rodinné kolonie jihoamerické snovačky pospolité (Anelosimus eximius) někdy čítají i desítky tisíc jedinců. Na snímku společně likvidují oběť, na niž by samotní jedinci nikdy nestačili. (foto: Shutterstock)

Dělení kořisti se může zdát z hlediska jednotlivých členů kolonie nevýhodné. Pro samotářské pavouky platí, že co si chytnou, to také sežerou. U snovaček pospolitých se musí pavouk části úlovku vzdát. Kolonie je ale v celkové bilanci výkonnější, než by byli všichni její členové dohromady při lovu na vlastní pěst. Společným úsilím zvládnou snovačky udolat třeba i patnáct centimetrů dlouhou kobylku. Tu by ani ten nejzdatnější lovec kolonie vlastními silami neulovil. Podíl z kořisti tak bývá v kolonii vyšší než průměrný individuální úlovek.

TIP: Rodinný život pavouků: Vražedná a sebevražedná dramata na osmi nohou

Život v kolonii má i ale svou odvrácenou tvář. Námluvy probíhají jen v rámci kolonie, a protože ji obývají členové jedné rodiny, dochází tu velmi často k incestům. Ty mají za následek pokles životaschopnosti pavouků, což nakonec vede ke kolapsu společenstva.

Supernovy patří k nejspektakulárnějším jevům, jaké vesmír nabízí. Obrovská exploze, vedoucí často k naprosté destrukci hvězdy, dokáže krátkodobě přezářit i mnohé galaxie. Supernov ovšem existuje víc typů: počínaje výbuchem stálic v degenerovaném systému s přetokem hmoty přes srážku dvojice bílých trpaslíků v dvojitě degenerované dvojhvězdě až po gravitační kolaps velmi těžké osamocené hvězdy. K daným jevům však dochází relativně zřídka, v naší Galaxii v průměru jednou za sto let. 

Poslední taková exploze se zřejmě zažehla mezi lety 1890 až 1908 (respektive v tomto období byla exploze pozorovatelná ze Země), unikla ale sledování. Stejně tak nebyla pozorována supernova v Kasiopeji, která musela vybuchnout kolem roku 1680. Mezi pozorované jevy tohoto typu však rozhodně patří Keplerova supernova z roku 1604, Tychonova supernova z roku 1572 nebo úkaz sledovaný v roce 1181 Číňany a Japonci. 

TIP: Vysokorychlostní supernova odhalila první momenty umírání hvězdy

Další podobnou explozi v naší Galaxii nelze předpovědět, nicméně o kandidáty není nouze. Půjde o Antares, Betelgeuze, ρ Cassiopeiae či snad η Carinae? Nebo o jinou hvězdu? Astronomové odpověď neznají, ani ji znát nemohou. Nezbývá než se nechat překvapit a doufat, že k výbuchu nedojde příliš blízko. Kdyby explodovala hvězda bližší než 2 kpc (kiloparseky), mohlo by to mít na Zemi a její biosféru zhoubný vliv.