Původní útvar vznikl střetem dvou tektonických desek před 25 000 lety, mohutný výbuch o sedm set let později jej však zničil. Následovala celá vlna silných erupcí. 

Antika pod vrstvou popela 

Pak se ovšem Vesuv odmlčel a není tedy divu, že jej Římané považovali za zcela vyhaslý. Proto v sousedství hory, která tehdy měla tvar strmého kužele, postupně vybudovali Herculaneum, Pompeje a Stabie. Co se dělo dále, je všeobecně známé. V srpnu roku 79 n. l. došlo k ničivé explozi, která tato sídla doslova vymazala z mapy světa. Tragédie později vedla k nebývalému rozvoji zájmu o antickou civilizaci, protože zničená sídla přečkala věky jako pomyslná archeologická konzerva. I v následujících staletích došlo k celé řadě explozí, jejichž úhrnný počet není vůbec jistý. K roku 472 n. l. kronikář z 6. století Marcellinus Comes napsal: „Vesuv vyvrhnul své žhavé nitro, přeměnil den na noc a pokryl celou Evropu popelem."

Století kouře a ohně 

Přeskočme však celou řadu dalších explozí a přesuňme se až do počátku 20. století, kdy sopka začala chrlit proudy žhavé lávy a metat kameny do vzdálenosti několika kilometrů. Běsnící živel tehdy připravil o život stovky lidí a tisíce ztratily domov. Mnoho z nich pak hledalo úkryt v Neapoli, ale zkáza směřovala i tam. Historické sídlo totiž pokryl sopečný popel, který se po deštích změnil v takzvaný lahar. (Termín lahar pochází z Indonésie a popisuje tekutinu, která je svou konzistencí blízká tekutému betonu nebo hustému bahnu. Jedná se o směs popela, kousků ztuhlé lávy a vody). Vrchol znamenal 7. duben roku 1906. Fontány žhavého magmatu tehdy doprovázela zemětřesení, a sloupce horkého plynu a popela dosahovaly až do výšky neuvěřitelných 13 kilometrů. Ohnivé peklo skončilo až s posledními dubnovými dny. 

Panika světového formátu 

O hrůze, která tehdy zavládla, skvěle vypovídají články až ze vzdálených Spojených států. Přímo dne 7. dubna psaly noviny San Francisco Call: „Mnoho domů bylo opuštěno a zanecháno v husté mlze vulkanického popela. Obyvatelé vesnic v okolí sopky jsou k smrti vyděšení. Kostely jsou ve dne v noci plné lidí, kteří se modlí za zažehnání krize. Vesnické ženy z východní části hory donesly k proudům lávy sochu svaté Anny a přísahají, že se stal zázrak: žhavá láva sochu nepohltila!“ 

TIP: Mohli obyvatelé Pompejí katastrofu předvídat?

Sopka však stále neřekla své poslední slovo. Mezi lety 1913 a 1944 došlo k několika dalším výbuchům a nezbývá tedy než čekat, co přinese budoucnost. Případná erupce by totiž zasáhla až 3 miliony obyvatel.

Švýcarské šperkařství Jacob & Co představilo světu své hodinky v přepočtu za 432 milionů korun: Propracovaný „řemínek“ ze zlata zdobí výjimečné žluté diamanty, zatímco elegantní strojek je průhledný.

Na modelu pojmenovaném Billionaire Timeless Treasure neboli „miliardářův nadčasový poklad“ společnost pracovala tři a půl roku. Většina uvedeného času však padla na shánění extrémně vzácných drahokamů, jejichž dostupné celosvětové zásoby se s popsaným šperkem vyčerpaly… 

V polovině května 1945 ustupovaly z Balkánu jednotky Osy, které se na rakouské straně setkaly s 38. irskou pěší brigádou, spadající pod 6. obrněnou divizi. Chorvatští velitelé hned začali jednat s britskými důstojníky s cílem dojednat složení zbraní do spojeneckých rukou a vyhnout se tak partyzánskému zajetí. Britské velení tuto možnost odmítlo s tím, že je možná jedině kapitulace vůči jugoslávské armádě, a brigádní generál Thomas Scott dokonce hrozil Chorvatům užitím síly, pokud bezpodmínečně nesloží zbraně. Ještě téhož dne dopoledne se chorvatské jednotky skutečně vzdaly.

Úvodní část: Bleiburgské repatriace (1): Krvavé balkánské finále druhé světové války

Jeden mýtus

Mezitím do oblasti dorazily tři partyzánské brigády, čímž se Chorvaté dostali do sevření. Partyzánské velení taktéž zaslalo svým nepřátelům ultimátum, ti se ale mezitím začali vzdávat. Během následujících chvil došlo k několika drobným potyčkám. Z této situace vznikl později mýtus přiživený uprchlými ustašovci a jejich přívrženci, kteří události označují jako bleiburgský masakr. Existuje několik různých vysvětlení.

Partyzánské jednotky dle chorvatských svědectví zaútočily na kolonu v Bleiburgu minometnou a kulometnou palbou. Samotní jugoslávští velitelé na místě uváděli, že došlo ke střelbě z kulometu, jejímž výsledkem bylo 16 mrtvých. Současné historické bádání každopádně dokazuje, že v samotném Bleiburgu nedošlo k velkému masakru, a dostupné zdroje dokládají pouze jeden útok partyzánů na ustupující kolonu v dané oblasti. Nicméně svým dílem k vytvoření mýtu přispěli i samotní partyzáni, jejichž velení mluvilo o nasazení britských tanků k zastavení chorvatského postupu, což mělo za následek oběti na životech. Další svědectví sice potvrzují přítomnost britských obrněnců, ale nikoliv jejich reálné bojové nasazení. Skutečná kontroverze okolo Bleiburgu tak tkví hlavně v následných repatriacích zajatců zpět do Jugoslávie.

Otázka repatriace

Situace po kapitulaci byla poměrně delikátní. Britové nezastávali ohledně problematiky zajatců pocházejících z řad německých spojenců na Balkáně jednotný postoj. Na rozdíl od sovětských občanů, kteří měli být v případě zajetí následně repatriováni zpět do SSSR, nedošlo v případě Jugoslávie ke stanovení žádného univerzálního postupu. Začátkem května 1945 vydal britský premiér Winston Churchill příkaz veliteli 8. armády maršálu Haroldu Alexanderovi, aby kapitulace německých jednotek v regionu přijímali s tím, že jejich následný osud bude určen na mezivládní úrovni.

Britské armádní velení neočekávalo v prostoru Rakouska takovou situaci, při které by najednou bylo potřeba řešit osudy stovek tisíc lidí. Proto byl 13. května vydán rozkaz zastavit jejich další postup na sever, přičemž hraniční linií se stala řeka Dráva. V kontextu repatriací sovětských občanů vydalo velení 8. armády rozkaz předat veškerý zajatý vojenský personál jugoslávského původu do rukou jugoslávské armády. Proti tomuto kroku sice protestovali Američané, ale britské velení se mezitím 15. května domluvilo s jugoslávskou stranou.

Protichůdné rozkazy

Vzhledem k této dohodě pak došlo v Bleiburgu k odmítnutí chorvatské kapitulace do britských rukou. V praxi ovšem britští velitelé dostávali od svých nadřízených protichůdné pokyny ohledně vydávání zajatců. Velení V. sboru nejprve 17. května rozeslalo rozkaz o jejich neprodlené repatriaci do Jugoslávie s tím, že dotyční nesmějí být informováni o cílové destinaci. Ten samý den pak ještě dorazil rozkaz od maršála Alexandra, který podřízeným jednotkám ukládal evakuaci všech jugoslávských zajatců do severní Itálie.

Protichůdné pokyny se ještě několikrát opakovaly až do ukončení repatriací 31. května. Také svědectví zajatců dokládají různé verze průběhu repatriace, a to včetně použití síly. Velmi často jim byla jako cílová destinace slibována Itálie a objevil se i případ, kdy britský důstojník před odjezdem dotčeným zajatcům tvrdil, že v Itálii dostanou nové uniformy a budou využiti jako vojáci k dalšímu účelu. Není jasné, zda tato tvrzení představovala výsledek kreativity britských důstojníků nebo smíšení informací z protichůdných rozkazů.

Pochody smrti

Hned po britsko-jugoslávské dohodě začala ve dnech 16. a 17. května repatriace válečných zajatců do Jugoslávie. Britové připravili silniční a železniční transporty z internačních táborů na hranice a z míst, jakým byl například i Bleiburg, již přesuny organizovala převážně Jugoslávská armáda. Zajatci museli na hranicích utvářet velké kolony, které pak směřovaly do táborů rozesetých po celé Jugoslávii. Hned ze začátku celé akce začalo docházet k rozsáhlým excesům a masovým popravám.

Zajatcům byla po celou dobu pochodu odepřena voda a jídlo. Jsou doloženy případy, kdy strážní zastřelili ty, kdo se pokusili napít nebo již nedokázali jít dál. Kolony přicházely nejprve do přechodných táborů v okolí Mariboru, kde docházelo k rozdělování internovaných dle jednotky a roku odvodu. Zabíjení pokračovalo ještě ve větším měřítku právě na těchto místech. Mnoho mužů bylo z přechodných táborů odvedeno rovnou k jámám či protitankovým zákopům a tam zastřeleno. Zmiňme například masakr v Tenzu, kde bylo zabito přibližně 15 000 převážně chorvatských zajatců. Podobných událostí se během pochodů smrti staly v různém měřítku desítky. Partyzáni se místy uchylovali k brutálním praktikám, kdy zajatce topili nebo před smrtí mučili.

TIP: Neklidný Balkán: Proč je již 150 let poloostrov zdrojem trvalého napětí?

Stejný osud jako chorvatské vojáky čekal taktéž zajatce z řad Slovinců a Srbů. Dobře jsou zdokumentovány masakry v Kočevském Rogu a Barbarim rovu. Pochody a návazné transporty byly většinou organizovány jugoslávskou armádou za pomoci takzvaného Oddělení pro ochranu národa (Odjeljenje za zaštitu naroda), což byla obdoba sovětské NKVD. Masové hroby byly z rozkazu ministra vnitra likvidovány a masakry utajovány. Na světlo se vše dostalo až počátkem 90. let, kdy se také rozběhla rozsáhlá vyšetřování. Celkový počet obětí není znám. Historici a vyšetřovatelé však odhadují, že výsledné číslo se pohybuje v rozmezí od 70 000 do 100 000 mrtvých.

„Na těchto snímcích můžeme detekovat i ty nejslabší zdroje světla, jako například hvězdy mnohem méně hmotné než naše Slunce. Odhalují objekty, které dosud nikdo nespatřil,“ říká astronom Stefan Meingast z Vídeňské univerzity, hlavní autor nové studie publikované v časopise Astronomy & Astrophysics. „To nám umožní pochopit procesy, které přetvářejí plyn a prach na hvězdy.“

Hvězdy vznikají, když se hmotné oblaky plynu a prachu hroutí vlastní gravitací. Jak k tomu ale dochází, není detailně známo. Kolik hvězd se zrodí z jednoho oblaku? Jak jsou hmotné? Kolik z nich bude mít také planety?

Pátrání po neviditelných hvězdách

Aby odpověděli na tyto otázky, prozkoumali Stefan Meingast a jeho tým pět blízkých oblastí s probíhající tvorbou hvězd pomocí dalekohledu VISTA (Visible and Infrared Survey Telescope for Astronomy), který pracuje na Observatoři ESO Paranal v Chile. Díky specializované kameře VIRCAM citlivé na infračervené záření se vědcům podařilo zachytit slabý signál přicházející z hloubi prachových mračen.

„Tyto mladé hvězdy zahaluje prach, proto jsou pro naše oči prakticky neviditelné. Pouze pomocí infračerveného záření můžeme nahlédnout hluboko do těchto mračen a vznikající hvězdy studovat,“ vysvětluje doktorandka a spoluautorka studie Alena Rottensteinerová.

Přehlídka VISIONS se zaměřila na oblasti s probíhající tvorbou hvězd ležící v souhvězdích Orion, Hadonoš, Chameleon, Jižní koruna a Vlk. Nacházejí se méně než 1 500 světelných let od nás a jsou tak mohutné, že na obloze zabírají značnou plochu. Zorného pole VIRCAM je široké jako tři Měsíce v úplňku vedle sebe, proto je tato kamera mimořádně vhodným nástrojem k mapování takto rozsáhlých oblastí.

TIP: Infračervený teleskop VISTA zkoumal tajemství Orionových oblaků

Během pěti let tým pořídil více než milion snímků. Jednotlivé záběry byly následně složeny do velké mozaiky, která odhaluje rozsáhlé panorama vesmírné krajiny. Detailně zachycuje tmavé skvrny tvořené kosmickým prachem, zářící oblaky plynu, nově zrozené hvězdy a vzdálené hvězdy Mléčné dráhy na pozadí. Vzhledem k tomu, že stejné oblasti byly pozorovány opakovaně, umožní data z přehlídky VISIONS astronomům studovat také vlastní pohyb mladých hvězd.

Tým výzkumníků a dobrovolníků ve službách Floridského přírodovědného muzea zaznamenal významný úspěch na paleontologické lokalitě Montbrook Fossil Dig, která se nachází poblíž města Williston na severu Floridy. Badatelé na tomto místě objevili dávný třetihorní „sloní hřbitov,“ který pochází z doby asi před 5,5 miliony let, ze závěru období miocénu.

Označení „sloní hřbitov“ je pochopitelně poněkud zavádějící, protože dnešní sloni v té době ještě neexistovali. Ve skutečnosti šlo o jejich předky − gomfoteria (rod Gomphotherium), dnes již dávno vyhynulé chobotnatce. Tito velcí savci vybavení čtveřicí rovných klů se kdysi hojně vyskytovali na většině kontinentů. Nejprve se objevili v Africe, a poté se rozšířili v Evropě a v Asii, až nakonec překročili Beringovu úžinu a doputovali do Severní Ameriky.

Největší živočich Floridy všech dob

Badatelé nejprve nacházeli úlomky a jednotlivé kosti gomfoterií, což není nic zvláštního. Pak ale narazili na celou nohu a brzy z toho byla kompletní kostra velkého jedince. Jde o fantastický objev, který dost možná zahrnuje největšího živočicha, jaký kdy byl objeven na Floridě.

„Takový nález se povede jednou za život,“ rozplývá se Jonathan Bloch, kurátor paleontologické sbírky obratlovců Floridského přírodovědného muzea. „Už je jasné, že jde o nejvíce kompletní kostru gomfoteria té doby z území Floridy a jednu z nejlépe zachovalých koster těchto chobotnatců v celé Severní Americe.“

TIP: Britští amatérští lovci fosilií objevili hřbitov mamutů stepních

Později badatelé narazili na další kostry − vedle kostry dospělého gomfoteria zde objevili i kostry nejméně sedmi mláďat. Zvířata zřejmě nezahynula všechna společně, ale během delšího časového úseku (pravděpodobně několika set let) na stejném místě. Paleontologové odhadují, že dospělý jedinec byl zhruba stejně velký jako dnešní sloni afričtí (2,4 metru). Samotná lebka s kly měří na délku přes 2,7 metru.

Nejčastější laické vysvětlení náhlých zažívacích potíží zní: „Asi jsem něco špatného snědl.“ Zvracení, průjem a bolesti břicha však nepředstavují reakci na potravinu samotnou, nýbrž na bakterie, které ji kontaminovaly. Ačkoliv kyselina chlorovodíková vytváří v žaludku mimořádně neprostupnou bariéru, některé mikroorganismy ji dokážou překonat a dostat se až do střev, kde se poté množí a produkují toxiny. 

Reakce imunitního systému přichází, teprve když nevítaní návštěvníci naruší střevní sliznici: Pak vzniká zánět a tkáň natéká, což se projeví nepříjemnými symptomy a tělesnou slabostí. Přebytečná voda spolu s elektrolyty odchází z těla v podobě průjmu a některé toxiny zřejmě mohou také podráždit bloudivý nerv, aktivující v mozku centrum zvracení.

TIP: Riskantní menu: Pětice potravin, u kterých se vyplatí zpozornět

V některých případech může otrava jídlem vést k závažným komplikacím, zejména u malých dětí, starších osob nebo osob s oslabeným imunitním systémem. V extrémních případech může otrava jídlem vyvolat selhání orgánů nebo dokonce ohrozit život.

Habsburská monarchie vždy usilovala o co nejtěsnější sepětí se Svatým stolcem. Přestože se od konce 18. století tolerovala některá nekatolická vyznání a od revolučního roku 1848 měli občané soustátí garantovanou náboženskou svobodu, nedošlo k žádnému výraznému masovému odchodu z této církevní organizace. Katolicismus tak zůstával výrazně protežovaným vyznáním vládnoucího rodu a drtivé většiny obyvatel. Například v Praze, která měla být jako sídlo protikatolických spolků a stran logicky nejvíc „odkatoličtěna“, se ještě na přelomu 19. a 20. století hlásilo k Římu téměř 89 % obyvatel (dalších 9,5 % byli židé). Na nekatolická vyznání připadají tedy necelá 2 % obyvatel, což konkrétně čítalo 3 770 vyznavačů. To věru není mnoho. Vše se mělo změnit se vznikem republiky.

Symbol poroby

Velmi záhy po 28. říjnu se v revolučním nadšení naplno ukázala antiklerikální nálada společnosti. Tradiční církev představovala v očích mnoha lidí spojení se starou monarchií, s níž bylo nutné se nadobro rozžehnat. A to i za cenu radikální akce. Proto parta mladých socialistů a anarchistů z pražské čtvrti Žižkov v čele s bohémem Frantou Sauerem 3. listopadu dorazila na Staroměstské náměstí rozhodnutá strhnout Mariánský sloup. Jeho základní kámen byl položen roku 1650 a byl vztyčen jako poděkování Panně Marii za konec třicetileté války. Na počátku 20. století si však mnozí mysleli, že jej postavili Habsburkové na oslavu svého vítězství na Bílé hoře. Stal se pro ně symbolem poroby a útlaku.

Celá akce se neobešla bez násilí. Sauer a ostatní aktéři byli sice podporováni částí sociálních demokratů a národních socialistů, ale rychle se zformovala také obranná linie Pražanů, kteří se barbarskému počínání snažili zabránit. Do rvačky dorazil i sbor četníků, ti však už mohli jen bezradně přihlížet, jak se barokní dílo rozbíjí o dlažbu. Hlava Madony se odkutálela do náruče jednoho z účastníků, který nelenil a odnesl si ji domů. O více než 30 let později zlomek prodal do starožitností, odkud se dostal do lapidária Národního muzea. Zde je k vidění dodnes.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, stržený 3. listopadu 1918 rozvášněným davem, mylně jako symbol porážky na Bílé hoře. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Rozvášněný dav však ještě nehodlal s ničením uměleckých děl přestat. Početná skupina se večer toho dne vydala ještě ke Karlovu mostu. Zde měli radikálové v plánu naházet do Vltavy všechny sochy a sousoší, které středověkou památku zdobí. V tom jim ale zabránilo vojsko a policie. Hlavní iniciátor se k činu veřejně doznal, avšak soud celý incident vyhodnotil pouze jako přečin, a to vzhledem k revolučnímu kvasu oněch dní.

Odpadlíci

Reakce společnosti na sebe nenechala dlouho čekat. Církev a katolické obyvatelstvo vyjádřily hluboké pobouření nad barbarským činem. Národní výbor nové republiky (dočasná vláda) nesouhlasil s jakýmkoli ničením památníků. Také národní socialisté a sociální demokraté, jejichž záštitou se Sauer a jeho komplicové oháněli, se od celé akce distancovali. (Samotný Masaryk však později vyjádřil opatrný souhlas.) V lidovém prostředí tento čin inspiroval mnohé nespokojence k přehodnocení své příslušnosti k Římu a papeži. Po celé zemi se rozhořely protesty a leckde až obrazoborecké bouře – rabování kostelů, ničení soch svatých, křížů nebo božích muk. V jásavé atmosféře konce Velké války a vzniku nového státu se dá i vcelku pochopit, že lidé dávali průchod vášnivým emocím, nicméně to nakonec nemělo mít dlouhého trvání.

Většina antiklerikálně smýšlejícího obyvatelstva se spokojila s oficiálním opuštěním katolické církve. Tito takzvaní „odpadlíci“ buď vstoupili do nově vznikající Církve československé, nebo se hlásili k bezvěrectví. Při sčítání lidu roku 1921 se nakonec ukázala celková čísla. Z původních 96,5 % římských katolíků před vznikem republiky jich v Českých zemích zůstalo 76,3 %. V absolutních číslech odešlo 1,4 milionu věřících.

Nespokojení kněží

Nemysleme si však, že katolická církev byla po převratu ve všem zajedno. Právě naopak. Vnitřní pnutí a reformní snahy inspirované takzvanou Katolickou modernou se projevovaly už před 28. říjnem. Naplno však propukly po vzniku ČSR. Vždyť i katoličtí duchovní byli občany republiky a jako takoví si nechtěli vybírat mezi loajalitou ke státu a k církvi. Spisovatel Baar a jeho spolupracovníci založili Jednotu katolického duchovenstva, ke které se přihlásilo 80–90 % kněží! Nejednalo se rozhodně o žádné okrajové hnutí.

Její zástupci na audienci u prezidenta vyjádřili loajalitu státu a seznámili Masaryka s chystanou reformou církve. A že byla věru radikální! Mezi požadavky patřilo třeba zrušení celibátu nebo demokratická volba biskupů, tedy věci, o kterých se diskutuje bez úspěchu ještě po 100 letech. Jednota potřebovala svolení papeže, aby mohla reformu provést. Ten však celou věc víceméně shodil ze stolu a rozhodl se hnutí zlomit. Konečně, nebyla to první zkušenost papežství s kacířskými Čechami, co si pořád vymýšlí nějaké zvláštnosti.

Nové církve

Jednota se poté rozštěpila na dva proudy. Větší část duchovenstva rezignovala a podřídila se Svatému otci, ale radikální část kněží v čele s Karlem Farským se odhodlala k nesnadnému kroku. Tak vznikla Církev československá, od roku 1971 s přídomkem husitská. Právě sem mířily kroky mnoha lidí, již nadále nechtěli být katolíky, ale zároveň netíhli k ateismu. Tato ke státu loajální církev rok po svém vzniku čítala kolem půl milionu věřících. V prvních letech si organizace hledala své směřování. Část tíhla k evangelickému směru, část k pravoslaví. Vyznavači ortodoxie však byli v menšině, a nakonec pod vedením biskupa Gorazda (Matěje Pavlíka) došlo k jejich odštěpení. Zbylí členové kolem Karla Farského se začali odkazovat k husitské tradici. A s dědictvím upáleného mistra a jeho následovníků souvisí i diplomatická roztržka mezi Vatikánem a ČSR, kterou způsobil prezident Masaryk.

Marmaggiho aféra

Roku 1925 byla situace katolické církve již poměrně stabilizovaná. Revoluční nálady odezněly, vztahy mezi papežským státem a ČSR fungovaly. V červenci toho roku se však konalo 510. výročí smrti Jana Husa. Církvi se dostalo ujištění, že akce nebudou mít protikatolický charakter, avšak prezident Masaryk se chystal dát ostentativně najevo svůj názor. V den výročí nad Pražským hradem zavlál (ahistorický) černý husitský prapor s rudým kalichem, který rozpálil papežského nuncia (vyslance) Marmaggiho téměř doběla. Během jediného dne si sbalil kufry (zlí jazykové tvrdí, že i několik vzácných koberců, které mu až tak úplně nepatřily) a z Prahy odjel.

TIP: Když vlál nad Hradem husitský kalich: Masarykův spor s Vatikánem

Reakce veřejnosti šokovala i samotného Masaryka. Protikatolické nálady byly evidentně pryč, a ačkoliv socialistická poslankyně Fráňa Zemínová pokřikovala v parlamentě: „Bude-li Svatá stolice tvrdá, pošleme jí láhev Šaratice!“, všeobecná nálada spíš volala po smíru. K tomu došlo o tři roky později. Od té doby byly vztahy mezi ČSR a Vatikánem stále lepší, čehož důkazem může být třeba to, že roku 1938 se papež Pius XI. jako jeden z mála významných činitelů ostře vymezil proti mnichovskému diktátu. Éra první republiky se však chýlila ke svému konci.

Pokud existuje v železniční dopravě symbol starosvětského luxusu, pak je to Orient Expres. Vůbec poprvé vyjel 5. června 1883 na cestu z Paříže do Vídně jako speciální vlak pro čtyřicet cestujících. Všechny je tehdy osobně pozval Belgičan Georges Nagelmackers, v jehož hlavě se nápad na cestování po starém kontinentu v dokonale vybaveném vlaku zrodil. 

Inspiroval ho k němu pobyt ve Spojených státech, kdy měl možnost se na vlastní kůži seznámit s Pullmanovými nadstandardními vozy. Byl to právě americký průmyslník George Mortimer Pullman, kdo roku 1864 představil první lůžkový vůz, jejž o tři roky později následoval jídelní vagon a poprvé v dějinách se tak podávaly pokrmy na dráze. V Evropě měl Nagelmackersův projekt nicméně prvenství a vyvolal proto náležitou pozornost, takže jeho společnost Compagnie Internationale des Wagons-Lits et des Grands Expres Europeens brzy slavila úspěch. 

Zlatá éra

Ačkoliv cílem první jízdy Orient Expresu byla Vídeň, již o několik měsíců mířil luxusní vlak až do Konstantinopole (od roku 1930 Istanbul). Vlaková souprava mohla ale dojet pouze do rumunského města Giurgiu, kde železnici křížil cestu Dunaj. Dál bylo třeba pokračovat trajektem, lokálními vlaky a lodí. To se změnilo roku 1888, kdy již mohl vlak absolvovat celou trasu do turecké metropole bez přerušení, protože došlo k dokončení nových mostů v Rumunsku a Turecku. Spací vozy původně v hnědé a od roku 1919 v typické modré a zlaté barvě tak začaly křižovat Evropu a staly se synonymem přepychu a prestiže. Na cestu se jimi vydávaly nejbohatší a nejmocnější osobnosti, mezi nimiž nechyběli ani panovníci. Právě díky svým vznešeným pasažérům získal Orient Expres přezdívku „vlak králů, král vlaků“. 

Roku 1897 byl po osmi letech práce otevřen alpský Simplonský tunel, spojující Švýcarsko a Itálii, a jelikož obliba Orient Expresu stále rostla, jeho trasa se rozšířila i tímto směrem. Novými cíli se stal Milán, Benátky a Terst. Následující rozkvět přerušila roku 1914 první světová válka. Po ní však nastala pro Orient Expres zlatá doba. Přispěl k tomu mohutný boom cestování po Evropě i směřování stále většího počtu lidí na Střední Východ. 

Tehdejší stěžejní trasa, která získala označení Simplon-Orient-Expres, vedla z Paříže do Vallorbe, Lausanne a Brigue, poté přes Simplonský tunel, Milán, Benátky, Terst, Bělehrad, Nisch a Crveni Krst. Odtud vlaky směřovaly buď do Sofie a Istanbulu, nebo do Thessaloniki a Athén. Trasa z Paříže do Istanbulu se zrychlila na 56 hodin, přesto se cestující mohli spolehnout na to, že v luxusních spacích vagonech stráví vždy tři noci. Šlo přece o požitek z cesty…

Odlesk bývalé slávy

Provoz na tratích Orient Expresu opět přerušil světový válečný konflikt, ale už v prosinci roku 1945 byl obnoven spoj na trase z Paříže do Terstu. Snahu o zprovoznění původních tras poznamenávala až do poloviny padesátých let situace v Jugoslávii a Bulharsku, které se po válce ocitly za železnou oponou, takže do roku 1962 fungoval Simplon-Orient-Expres už jen jako středně luxusní vlak s dříve nemyslitelnými vozy druhé třídy. V polovině sedmdesátých let tvořili jeho osazenstvo především turečtí dělníci a chudší turisté. 

Návrat k bývalé slávě Orient Expresu začal v druhé polovině sedmdesátých let 20. století. Švýcarský podnikatel Albert Glatt tehdy nechal zrekonstruovat původní vozy do podoby z dvacátých let a v roce 1976 začal provozovat nostalgické vlaky pod značkou Orient Expresu.

TIP: Vlaky naděje i smrti: Znáte nejslavnější železniční tratě?

Skutečné vzkříšení Orient Expresu je ovšem spjato se jménem obchodníka Jamese Sherwooda, který v roce 1977 koupil dva původní spací vozy proslulého vlaku, jež se staly základem parku pětatřiceti historických restauračních a lůžkových vozů. Nakupoval v muzeích, u soukromých sběratelů i cateringových společností a veškerá technika poté procházela rekonstrukcí s důrazem na obnovení její zcela autentické původní podoby. Dne 25. května 1982 pak vyjel obnovený Venice Simplon-Orient-Expres na první z pravidelných jízd z Londýna do Benátek. Zároveň ale vypukl soudní spor o obchodní značku Orient Expres, v jehož důsledku byl v roce 2008 provoz Glattových vlaků zastaven.

Vlečné paprsky jsou oblíbenou rekvizitou science-fiction filmů nebo třeba videoher. Vědci ale intenzivně pracují na tom, abychom tuto technologii měli k dispozici i v reálném světě. Jejich motivací je zejména boj s orbitálním odpadem, který je stále větším problémem pro lety do vesmíru a provoz na oběžné dráze.

NASA odhaduje, že se na zemské orbitě pohybuje asi 23 tisíc kusů odpadu o velikosti softballového míče (cca 10 cm) a větších. Srážka s takovým objektem při rychlostech, jaké jsou na oběžné dráze Země obvyklé, prakticky vždy vede k rozsáhlé destrukci. Zároveň není snadné takový odpad přímo zachytit.

Elektrostatické paprsky

Doktorand Julian Hamerl z Coloradské univerzity v Boulderu a jeho kolegové proto vyvíjejí technologii, která se v mnohém podobá vlečným paprskům jak je známe z filmů. Jde o „elektronové paprsky,“ které využívají elektrostatickou odpudivou nebo přitažlivou sílu k manipulaci s kusy orbitálního odpadu.

Výzkum „elektronových paprsků“ prozatím probíhá v laboratoři, kde vědci překonávají řadu technologických výzev. Jejich velmi užitečným pomocníkem je vakuová komora Electrostatic Charging Laboratory for Interactions between Plasma and Spacecraft (ECLIPS), která simuluje vesmírné prostředí na orbitě Země.

TIP: Britský satelit RemoveDEBRIS úspěšně harpunoval kosmický odpad

Právě v komoře ECLIPS probíhají experimenty s elektrostatickými paprsky. Badatelé simulují i orbitální odpad, k čemuž jim slouží kovové kostky i složitější tvary. Šéf výzkumu Hanspeter Schaub předpovídá, že s dostatečným financováním dostanou do vesmíru prototyp vybavený funkčím elektrostatickým paprskem do 5 až 10 let. „Na této technologii je skvělé, že jeden servisní satelit s paprskem dokáže přemístit několik, možná i několik desítek kusů nebezpečného orbitálního odpadu,“ upřesňuje Shaub.