Jídlo a především jeho kvalita v nemalé míře rozhodují o tom, jak se cítíme. Je to důležité tady na Zemi a ještě mnohem důležitější to bude během dlouhodobých vesmírných misí, kde spolu budou muset vycházet malé skupiny lidí v extrémně stresujících podmínkách. Právě to je důvodem proč Evropská kosmická agentura (ESA) vyvíjí kosmickou „fritézu“.

Vaření na Zemi nám přijde zcela samozřejmé, alespoň pokud jde o technickou stránku věci. Ve vesmíru je to ale jiná káva. Procesy, nad kterými se doma v kuchyni ani nepozastavíme, jsou ve skutečnosti výslednicí poměrně složité fyziky a chemie, které v prostředí mikrogravitace mohou, ale také nemusejí, fungovat. 

Hranolky na orbitě

„Zeptejte se kteréhokoliv šéfkuchaře a potvrdí vám, že vaření je doslova věda,“ líčí Thodoris Karapantsios z Aristotelovy univerzity v řeckém Thessaloniki, který s kolegy testoval experimentální zařízení pro smažení ve vesmíru během parabolických letů simulujících stav beztíže. Výsledky svých testů vědci zveřejnili v odborném časopisu Food Research International.

Experimentální „fritéza“ pro smažení hranolek v mikrogravitaci. (foto: ESA, CC BY-SA 4.0)

Vědci vyvíjená kosmická „fritéza“ je zabezpečená proti únikům horkého oleje za letu a je vybavená vysokorychlostní kamerou s vysokým rozlišením. Badatelé s její pomocí sledovali bubliny vznikající při smažení a jejich chování, což je zásadní pro proces smažení. Rovněž zkoumali teplotu oleje a teplotu smažených brambor.

TIP: Salát vypěstovaný na oběžné dráze je stejně dobrý jako ten ze Země

Ukázalo se, že bubliny při smažení v mikrogravitaci se chovají velmi podobně jako při smažení na Zemi. Ještě sice bude nutné dalšími experimenty doladit detaily, zatím vše ale nasvědčuje tomu, že astronauti budou mít během vesmírných výprav možnost vylepšit si, v rozumné míře, jídelníček také smaženými dobrotami.

HMS Venerable byla letadlová loď třídy Colossus Royal Navy. Do služby Britské tichomořské flotily vstoupila 17. ledna 1945 a sloužila tak jen několik posledních měsíců 2. světové války. V roce 1948 byla HMS Venerable prodána do Holandska a přejmenována na HNLMS Karel Doorman.

Předchozí část: Letadlová loď HMS Venerable (2): Pod třemi vlajkami na širém oceánu

Nejblíže bojovému nasazení měla loď v roce 1960, kdy mířila k ostrovu Nová Guinea, jenž se stal předmětem napětí mezi Nizozemím a Indonésií, činící si nárok na západní polovinu ostrova, kterou tehdy kontroloval Amsterdam. Indonésie plánovala vojenskou invazi, jež měla zahrnovat i útoky na loď Karel Doorman pomocí bombardérů Tu-16KS-1, nesoucích řízené rakety Kometa. Proběhlo i několik ozbrojených incidentů, poté se ale napětí uklidnilo a letadlová loď nakonec do boje nezasáhla.

Plavba směr Jižní Amerika

Po skončení nizozemsko-indonéské krize se změnila i hlavní úloha nizozemského nosiče Karel Doorman, neboť v rámci NATO se měl uplatňovat zejména coby protiponorková platforma. Hlavními typy letecké techniky se tedy staly již zmíněné letouny S-2 Tracker a vrtulníky S-55, kterých pak na palubě sloužilo celkem 14 kusů. V zájmu zvýšení efektivity těchto operací padlo rozhodnutí nosič přestavět, a tak se Karel Doorman roku 1964 dočkal úhlové paluby s odklonem osm stupňů. Byl přestavěn i jeho velitelský ostrůvek a loď dostala také nové výtahy, nový parní katapult a moderní nizozemské radary, jež se staraly o vyhledávání, sledování a identifikaci vzdušných a hladinových cílů. Bojové letouny Sea Hawk a Avenger se pak přesunuly na zem a Karel Doorman sloužil jako protiponorkový nosič v Atlantiku. Tuto roli zastával do dubna 1968, kdy jej těžce poškodil požár v kotelně.

Vzhledem k mezinárodní situaci už se stejně předpokládalo jeho brzké vyřazení, takže havárie tento proces jen urychlila a o poškozenou loď projevila zájem Argentina. Ta již vlastnila jeden nosič třídy Colossus, který dostal jméno Independencia, modernizovaný Karel Doorman by však znamenal výrazný nárůst schopností argentinského námořnictva. Poškozené plavidlo tedy obdrželo novou pohonnou soustavu z nosiče HMS Leviathan a dne 1. září 1969 odplulo do Argentiny. 

Její námořnictvo dalo této lodi nový název ARA Veinticinco de Mayo (někdy také v podobě 25 de Mayo, tzn. „25. květen“, což je datum vrcholu argentinské revoluce proti Španělsku v roce 1810). Zastaralý nosič Independencia byl v roce 1970 přesunut do zálohy a na palubu nového plavidla se přemístila jeho letecká skupina, jež tehdy zahrnovala zejména stíhací stroje F9F Panther a F9F Cougar. V průběhu 70. let prodělal nosič několik modernizací, takže dostal mimo jiné komunikační systém Ferranti CAAIS, díky němuž mohl komunikovat s argentinskými torpédoborci Typ 42. V letech 1980–1981 proběhly také úpravy letové paluby, katapultů a přistávacích zařízení.

Přípravy na boj o ostrovy 

Argentinci totiž zamýšleli i další důležité rozšíření letecké skupiny lodě Veinticinco de Mayo. Typy Panther a Cougar byly v 70. letech vyřazeny a na jejich místo přišly novější stroje A-4Q Skyhawk, kromě nichž si ambiciózní jihoamerická země pořídila i již zmíněné protiponorkové letouny S-2 Tracker a také vrtulníky AS-61D Sea King. 

Zásadní posílení ale měly přinést francouzské stíhací bombardéry Dassault Super Étendard, jež si Argentina objednala zejména coby nosiče protilodních řízených střel AM39 Exocet. Dříve těsné vztahy s Velkou Británií se totiž výrazně zhoršovaly, jelikož argentinská vojenská vláda stále více projevovala svůj zájem o sporné souostroví Falklandy. Málokdo tehdy tušil, že se schyluje k válečnému konfliktu, ale argentinští plánovači dobře chápali, že v takovém případě nutně potřebují nástroje k eliminaci britské flotily. Kombinace nosiče Veinticinco de Mayo, letounů Super Étendard a střel Exocet měla plnit přesně tuto úlohu. 

Naštěstí pro Brity se však vojenská junta v Buenos Aires ukázala jako příliš netrpělivá. Zmíněné úpravy letové paluby a dalších prvků měly umožnit starty a přistání strojů Super Étendard, ale při zkouškách vyšla najevo řada problémů, kvůli nimž se tyto operace jevily jako riskantní. Základ letecké skupiny Veinticinco de Mayo tedy nadále tvořily jen stroje A-4Q Skyhawk, kdežto letouny Super Étendard startovaly ze země. Navíc se jich v Argentině nalézal pouze omezený počet, což platilo i o střelách Exocet. 

Navzdory tomu se junta rozhodla provést invazi na Falklandy. Letadlová loď se jí zúčastnila, avšak svá letadla do útoku nevyslala, neboť sloužila jen pro dopravu vojáků. Situace se ale dramaticky vyvíjela, protože Britové se rozhodli získat ostrovy zpět. Do jižního Atlantiku vyslali operační svaz, do něhož patřily i britské jaderné ponorky, z nichž jedna (HMS Splendid) dostala úkol sledovat a v případě potřeby i potopit Veinticinco de Mayo. Nosič hlídkoval severně od ostrovů a chystal se uskutečnit letecký útok proti britským plavidlům.

Na mušce britské ponorky 

Argentinský letoun S-2 Tracker lokalizoval svaz Jejího Veličenstva a stroje A-4Q Skyhawk se již chystaly ke vzletu. Operace měla začít ráno 1. května 1982, leč Argentincům se poté již nepovedlo určit přesnou pozici britských plavidel, a tudíž byl útok odvolán. Následujícího dne britská ponorka HMS Conqueror potopila argentinský křižník General Belgrano, což vyvolalo v Buenos Aires paniku, neboť panovaly obavy, že další na řadě bude letadlová loď. Nejednalo se o obavy neoprávněné, jelikož ponorka HMS Splendid již nosič lokalizovala. Podle toho, co později uvedl britský admirál John „Sandy“ Woodward, jenž tehdy velel britskému svazu, byl na následující noc plánován torpédový útok na Veinticinco de Mayo. Právě z něj mělo argentinské velení velký strach, takže nosič z jeho pozice okamžitě odvolalo zpět do přístavu, kde strávil zbytek falklandského válečného konfliktu.

TIP: Slavná hodina britských harrierů: Legendární letouny ve válce o Falklandy

Jeho letouny A-4Q Skyhawk startovaly ze země a útočily na britské lodě. Nabízí se otázka, zda mohl argentinský nosič výrazněji změnit průběh či výsledek války, například pokud by již dokázal nasadit i letouny Super Étendard s Exocety. Ty totiž mohly přivodit ztráty, které by Britům dosti zkomplikovaly další vedení operací. Francouzské stíhací bombardéry však zahájily palubní operace až roku 1983 a v témže roce dostal nosič i nový komunikační systém SEWACO. V této podobě se ale plavil jenom tři roky, protože od roku 1986 se kvůli problémům s motory stal prakticky neschopným provozu. Až v 90. letech se Argentina rozhodla pro opravu nosiče, který měl dostat nové plynové turbíny, ale to už zemi zasáhla těžká ekonomická krize a na tento plán zkrátka nebyly peníze. V roce 1997 proto nosič Veinticinco de Mayo formálně opustil službu a roku 2000 byl prodán do Indie k sešrotování. Tak skončila pestrá kariéra plavidla, které se dá vlastně označit i za němého svědka rozpadu koloniálního systému.

Na konci 19. století probíhá největší migrační vlna z evropských zemí, do které se jen mezi lety 1821–1932 zapojilo 32 244 000 lidí směřujících do Spojených států. Ty se pro ně staly symbolem nového začátku.

Dobrá kuchařka je poklad! 

Příchozí sem míří, aby našli lepší život pro sebe, své rodiny i potomky. Migrace však přináší i větší výskyt nejrůznějších nemocí, jako jsou spalničky, obrna, nebo břišní tyfus. Zatím proti nim neexistuje široce využitelná vakcína, o prevenci se toho moc neví, jejich následky jsou však zničující. Proč jen bůh lidstvo tak trestá? A za co? Následkem strachu se šíří nejedna povídačka. Například se vykládá, že tuberkulóza je způsobována hříšným sebeuspokojováním! 

A přesně v tuto dobu žije v New Yorku i imigrantka Mary Mallonová. Z domova ji před lety vyhnala chudoba a hlad. Mladá, teprve čtrnácti- či patnáctiletá dívka se proto sama v nejnižší třídě zaoceánského parníku vydala do země zaslíbené, kde toužila spokojeně žít a pracovat. Podle dochovaných svědectví to byla docela pohledná žena. Možná trochu oplácaná, ale s hezkým obličejem, plnými ústy a výraznou bradou. Klidně mohla dělat obyčejnou uklízečku u bohatých rodin jako většina ostatních nevzdělaných holek. Mary si ale troufala na víc. Platila totiž za výbornou kuchařku, což bylo o dost lépe placené povolání. A tak jediné, co mladá žena potřebovala ke štěstí, byly reference od zaměstnavatelů. 

Horečky a vyčerpání 

Jedním z nich byl i bankéř Charles Henry Warren. Ten hledal pro svou rodinu schopnou hospodyni, která by se postarala o kuchyň v pronajatém domě v Oyster Bay. A Mary se snaží, jak je to jen možné. Tohle je šance, kterou nesmí promarnit! Jenže místo idyly se z krásného pobytu stává horor. Jako první se nečekaně roznemůže jedna ze zaměstnavatelových holčiček a přivolaný doktor diagnostikuje břišní tyfus. Vzápětí onemocní i dvě služebné, manželka pana Warrena, zahradník, a nakonec druhá dcera… V rodině zavládne panika a z chaty se stává lazaret. Nenahraditelná Mallonová však dělá, co může. Vaří, obsluhuje nemocné a všemožně se jim snaží ulevit. Nakažení mají horečky, jsou vyčerpaní a na břiše se jim objevují narůžovělé fleky. Starostlivá Mary by si jistě ani ve snu nedokázala představit, že důvodem, proč je všem tak zle, je právě ona. 

Nemoc ve zdravém těle 

Majitel letní chaty pan Thompson tuší, že bude muset zasáhnout. Jinak tu svou krásnou nemovitost už nikdy nepronajme. Musí se přijít na příčinu nákazy! Vyšetřování je ale téměř bezvýsledné, alespoň dokud se neobjeví hygienik George Soper. Ten jako první vyslovuje názor, že by oním spouštěcím mechanismem mohla být jediná zdravá osoba v domácnosti, ta schopná, kyprá a milá kuchařka. Na základě jejích doporučení lehce dohledává, že i v domácnostech, kde pracovala dříve, se rozšířil břišní tyfus. Mladá žena do té doby vystřídala oficiálně sedm zaměstnavatelů a u svých nadřízených nakazila až na 22 lidí. Možná bylo ale nemocných více a dost možná nechyběli ani mrtví. 

Tyfová Mary uniká! 

Než však odborník dokončuje své pátrání, má už Mary nového zaměstnavatele. Soper je ale hnán touhou po poznání, a tak zahajuje téměř detektivní práci! Kuchařku nachází v jejím novém působišti a žádá ji, aby se podrobila vyšetření, které by určilo správnost jeho hypotézy. Mary tato prosba k smrti vyděsí. Považuje ji za nemravný osobní útok, je přece svobodnou ženou bez rodiny a cizinkou. Jistě ji budou chtít vyhostit! Odebrání vzorků krve, moči a stolice proto rázně odmítá a v záchvatu hysterie se prý Soperovi brání vidličkou na porcování masa. Nikdy žádnou nemocí netrpěla, tak proč tohle všechno? V té době neexistuje zákonná povinnost, která by umožňovala odvézt proti její vůli podezřelou osobu do nemocnice. I tak se to ale nakonec povede. A Mary odborníkům naivně přizná i to, že považuje mytí rukou za zbytečné! 

Nuda, samota a smutný konec

Kuchařka je umístěna do izolace a testy potvrzují ty nejhorší obavy. Je bacilonosičkou! Jak se to jen stalo? Její maminka v těhotenství podle všeho prodělala břišní tyfus, a aniž se kdy u dcery projevil, byl v jejím těle stále přítomný. Aby přestala nemoc šířit, má na výběr – buď se podrobit odstranění žlučníku, což v té době byla dost nebezpečná operace, anebo se vzdát práce. Mallonová však obojí odmítá! Vždyť to je její život, její poslání – vařit! Nedomyšlené rozhodnutí pro ni znamená další roky života v samotě. 

Přesto se ale brání, nevěří, že je možné, aby v sobě měla uloženou chorobu. Dovolává se proto spravedlnosti a pravidelnými stížnostmi a podáváním oficiálních žádostí si nakonec vymáhá propuštění. K tomu je svoleno pod podmínkou, že už nikdy nebude kuchařkou. Přenašečka se dušuje, že se z ní stane pradlena. Tato práce je však mnohem náročnější a k tomu hůře placená, a proto žena prchá neznámo kam. Stopa Tyfové Mary se objevuje až po letech, ale o to bolestněji. V jedné newyorské porodnici totiž vypuká epidemie tyfu a dva lidé jsou už na pravdě boží. A na dotaz, kdo byl v poslední době zaměstnán v kuchyni, dostal vyšetřující odpověď, že přece Mary Brownová, hezká irská imigrantka s výraznou bradou… 

TIP: Nemoci z cizích světů: Které choroby sužovaly novověkou Evropu?

Kuchařka bez milosti putuje do izolace. Tentokrát už její prosby nepomohou. Veřejnost je zděšená! Jak to jen mohla udělat? Její pobyt v nemocnici je sice přijatelnější než poprvé, ale svoboda to není. Pomáhá nemocným, pracuje jako laborantka, smí ji navštěvovat přátelé – to vše pod přísným dohledem hygienika. Ovšem, i když chápe závažnost své diagnózy, operaci žlučníku stále odmítá. A to i potom, co město New York navrhuje, že celou proceduru zaplatí radnice. V prosinci roku 1932 Mary kolabuje, má mrtvici a nikdy se z ní už pořádně nevzpamatuje. Celé dny tráví v posteli, je utahaná a zlomená. Nadobro ze světa odchází až za dlouhých šest let, v listopadu roku 1938.

Neznám snad nikoho, kdo by se šnorchloval nebo potápěl v Rudém moři a alespoň jednou neviděl perutýna. Tato ryba má minimum přirozených nepřátel. Někdy v nouzi se s ní snaží zasytit nějaký žralok, ale jinak je perutýn pánem moří. A nebojí se ani člověka... 

Potápění s loveckým doprovodem

Perutýn ohnivý (Pterois volitans) se obvykle pohybuje v mělčinách v blízkosti korálových útesů, kde si obstarává potravu. Španělština má pro něj pro jeho dekorativnost název „mořský vějíř“, anglicky se mu říká red lionfish, tedy červená lví ryba. Je to také kvůli vzhledu? Nebo proto, že perutýni někdy loví ve skupinách jako lví smečky? Obojí je možné. Ale také by jej někdo mohl klidně nazvat podmořskou zebrou kvůli nápadnému zbarvení těla, jenž je tvořeno nepravidelnými svislými pruhy, v nichž se střídá bílá s červenohnědou až černou. S jakoukoli jinou rybou je každopádně absolutně nezaměnitelný. 

Perutýn vypadá jako by ve vodě plachtil. Roztáhne svá „křídla“ a zcela bez známek námahy se pomalu vznáší pod mořskou hladinou. Přes den často odpočívá v převisu na útesu, hlavou dolů; večer se vydává na lov. Jakmile objeví vhodnou oběť, vytrvale ji sleduje a čeká na vhodný okamžik. Ve chvíli, kdy dojde k útoku, přitáhne perutě k tělu, vyrazí prudce dopředu a svou kořist doslova nasaje. Často loví v hejnu, nebo alespoň s dalším jedincem, někdy i dvěma nebo třemi. Roztáhnou své prsní ploutve a zaženou vyhlédnutou oběť do kouta, odkud není úniku. 

Kdo se potápěl v noci, pravděpodobně viděl lov perutýnů na vlastní oči. Stačí se potopit a rozsvítit baterku, světlo okamžitě přiláká několik „mořských vějířů“. Schovávají se ve stínu potápěče a vyhlíží, kde světlo odhalí nějakou spící rybku. Pak se ihned chopí příležitosti a vystartují po ní. Vzápětí jsou zase někde okolo potápěče a sledují světelný kužel baterky. Dá se říct, že potápěči jsou pro ně zdrojem snadné obživy.

Rozšíření kvůli hurikánu Andrew

Všude na světě ovšem tohoto pruhovaného krasavce neopěvují tak, jako příležitostní potápěči v Rudém moři. Perutýn, jemuž se v češtině méně lichotivě říká i rohatka jedovatá, původně obýval jen Tichý a Indický oceán. Proč tomu tak nezůstalo? Pravděpodobně za to může atraktivita perutýnů, díky níž si je do svých akvárií pořizovali mnozí američtí akvaristé. Když pak ale zjistili, že jediná ryba jim v akváriu sežere vše ostatní, vypustili ji „na svobodu“. Svůj díl viny nese i floridské akvárium v Key Biscayne, odkud před 27 lety, v důsledku škod napáchaných hurikánem Andrew, uniklo pouhých šest (někde se píše osm) jedinců perutýna.

Stačilo pár let a působení nepůvodního druhu, který se lavinovitě rozmnožil, se začalo negativně projevovat na podmořské fauně a korálových útesech. V současné době populace perutýnů decimuje četná místa, kde na ni nejsou ostatní organismy nijak připravené a působením mořských proudů se oblasti rozšíření stále posunují. Vzhledem k tomu, že prakticky nemá přirozeného nepřítele, stává se neúnosným obyvatelem moří. Už po pár letech zaznamenali „perutýnské“ problémy v kubánských vodách. Dnes ho najdete u pobřeží Floridy, Severní Karolíny, Texasu, Kuby, Bahamy, Bermud, Mexika a na jiných místech Karibiku, Mexického zálivu a dál. Před čtyřmi lety pronikli perutýni ve velkém množství přes Suezský průplav do vod okolo Kypru. Do té doby byli ve Středozemním moři pozorováni jen zcela výjimečně.

Lovem proti invazi

Perutýn svou agresivní žravostí a rychlou reprodukční schopností ohrožuje ekosystémy pobřežních útesů po celém světě. Místy prý lze napočítat 400 perutýnů na hektar korálových útesů. Je to stejné, jako se všemi ostatními invazivními druhy – pokud se nenajde nějaký přirozený predátor, cizinec začne v novém ekosystému dominovat nad druhy původními. Také u nás tuto situaci známe, máme zkušenosti například s raky americkými, kteří vytlačují z českých vod naše původní druhy. 

TIP: Takoví normální zabijáci: Osm predátorů světa pod hladinou

Ekologové se v současnosti snaží vyrukovat s receptem, který by tyto invazivní lovce alespoň přibrzdil. Vyzkoušelo se už kdeco od speciálně navržených pastí až po robotické harpunáře. Zdá se ale, že zatím nejefektivnější je tradiční lov pomocí harpuny. Vhodně organizovaný lov by měl perutýny udržet v přijatelných mezích, a proto jsou pořádány i speciální lovecké programy, které mají přilákat rekreační i komerční lovce. Dokonce se organizují závody v lovu perutýnů. Vzhledem k tomu, jak jsou perutýni přizpůsobiví, vytrvalí a vyzbrojení, jsou lidé jejich skutečně jediným nepřítelem.

Němečtí archeologové Irini Biezeveldová a Jonas Kluge z Frankfurtské univerzity dostali tip na vykopávky od místních obyvatel v Ománu, poblíž města Ibra. Tip byl dobrý a přivedl je k objevu několika dávných osídlení. Badatelé zůstali na místě několik týdnů, dokumentovali zbytky budov a prováděli zkušební výkopy ve snaze objevit stopy, které by jim umožnily tyto nálezy datovat.

Běwhem vykopávek narazili na cosi zeleného. Ukázalo se, že jde o pořádný kus mědi, zoxidováním zbarveného do zelena, který tvořily tři měděné ingoty ve tvaru válců. Podle odborníků jde o vzácný nález. Měď o hmotnosti 1,7 kg tam zřejmě lidé zapomněli či ztratili, když museli dotyčné místo z nějakého důvodu opustit.

Biezeveldová a Kluge uspěli i s datováním a podařilo se jim nalezené osídlení zařadit do rané doby bronzové. Jeho stáří odhadují na zhruba 4 300 let. V těch časech bylo území dnešního Ománu jedním z nejvýznamnějších producentů mědi pro starověkou Mezopotámii, a také pro Harappskou kulturu, známou též jako kultura poříčí Indu, prosperující na území dnešního Pákistánu a Indie.

Měděné ingoty byly tehdy velmi žádaným zbožím, jak víme například díky klínopisným tabulkám z Mezopotámie. Ingoty se obvykle dále zpracovávaly na nástroje, zbraně a další výrobky. Proto se během archeologických vykopávek nalézají jen vzácně a ještě vzácnější jsou nálezy více měděných ingotů najednou.

TIP: Archeologové vykopali velkolepé ztracené dálnice Arábie z doby bronzové

Tavení mědi a výroba ingotů nepochybně vyžadovaly množství hořlavého materiálu. V tehdejším Ománu ale zřejmě nebylo jednoduché takový materiál zajistit. Budoucí výzkum by měl ukázat, jak vlastně výroba mědi v Ománu probíhala a jak lidé rané doby bronzové řešili překážky, s nimiž se při jejím zpracování setkávali.

V očích čínských vládních představitelů patří buddhistické kláštery mezi několik zbývajících ohnisek potenciálního odporu vůči systému, tudíž se je soustavně snaží zlikvidovat. Ve druhé polovině minulého století byly svatyně hromadně zavírány a ničeny, takže jich z původních necelých osmi tisíc zbylo současných 1 700. Třebaže se v 80. letech se svolením komunistů alespoň některé z nich dočkaly částečné obnovy, jejich obyvatelé se ocitli pod drobnohledem.

Pod čínskou vlajkou

Zpravodajská stanice BBC například ve své dřívější reportáži referuje o pravidelných návštěvách oficiálních činitelů strany v klášterech a kontrole dodržování nastavených pravidel. Přitom například pouhé vlastnictví fotografie dalajlámy může dotyčného poslat za mříže.

Vláda rovněž důkladně prověřuje každého novice i jeho rodinné příslušníky, a navíc důrazně reguluje jejich počet. Alarmujícím příkladem se stal klášter Palcho, kde před revolucí žilo 1 520 mnichů, zatímco dnes jich zbývá sotva 80. Nová povinnost pak přibyla v roce 2015, kdy nejvyšší představitelé strany oznámili, že na každém klášteře musí vlát čínská vlajka a u všech mnichů se bude pravidelně hodnotit, zda dostatečně projevují vlastenectví.

TIP: Příběhy buddhistických tradic a rituálů: Co se děje za zdmi paláce Potála

Peking soustavně prohlašuje, že usiluje o modernizaci a rozvoj buddhistických center: Pochlubil se třeba plánem vybudovat nové silniční propojení odlehlých klášterů nebo zavést do všech vzdálených svatyní elektřinu, televizní i rozhlasové vysílání a také doručování stranického tisku. Na protest proti náboženskému a kulturnímu útlaku se však od roku 2009 upálilo již minimálně 140 mnichů.

Pokud se snažíte zhubnout, jídlo z fastfoodu bude pravděpodobně první věcí, kterou ze svého jídelníčku vyřadíte. Dietní experiment Kevina Maginnise z Nashvillu ale ukazuje nezdravé stravování v trochu jiné perspektivě.

57letý Maginnis tvrdí, že se mu podařilo zhubnout značné množství tělesné hmotnosti navzdory tomu, že se třikrát denně po dobu 100 dnů živil výhradně hamburgery, hranolky a jablečnými taštičkami od McDonald’s. Neobvyklá dieta mu navíc prý pomohla snížit hladinu cholesterolu, cukru v krvi a také riziko infarktu. A v čem že spočívá Maginnisův trik? Porce, které Američan jedl, prý jen rozkrojil napůl…

Fastfoodová dieta

„Pokud chcete zhubnout, snězte polovinu porce a na udržení hmotnosti si dejte tři čtvrtiny,“ tvrdí svérázný Američan v pořadu Today Show televize NBC. „Dříve jsem byl prediabetický, nyní mám všechny hodnoty v zdravém rozmezí.“

Svůj dietní experiment dokumentoval Maginnis ve videích na TikToku a po 100 dnech se pochlubil působivými výsledky – během této doby dokázal zhubnout téměř 27 kilogramů – ze 108 kg se při fastfoodové stravě dostal na 81,4 kg. Výsledky diety zaujaly i Kevinovu ženu, která se do experimentu zapojila také. Během 25 dnů i ona zhubla osm kilogramů.

TIP: Je Big Mac zdravější než suši? Britští výživoví odborníci tvrdí, že ano!

Přestože výživoví odborníci namítají, že podobná dieta není dlouhodobě udržitelná (například množství sodíku překračuje doporučenou denní dávku zhruba dvojnásobně), Kevin je přesvědčený, že našel perfektní způsob, jak zhubnout, aniž by se cítil mizerně. Stále může jíst, co má rád, a jediné, co musí udělat, je kontrolovat si velikost porce.

Když vesmír vychladl po Velkém třesku, byl nejprve nějakou dobu temný a neprůhledný. Pak se zrodily první hvězdy a galaxie, které zaplavily vesmír ultrafialovým zářením. Toto záření ionizovalo do té doby neutrální vodík v kosmickém plynu a vesmír se stal průhledným. Astronomové se dnes snaží prozkoumat první galaxie a hvězdy z této takzvané éry reionizace.

Velkou pomoc v tomto úsilí pro odborníky představuje nový Vesmírný dalekohled Jamese Webba, který je natolik výkonný, že může zkoumat první galaxie z úsvitu vesmíru. Právě díky tomuto vesmírnému dalekohledu mezinárodní tým odborníků nedávno potvrdil existenci nejslaběji zářící galaxie, na kterou jsme doposud v mladém vesmíru narazili.

Galaxie éry reionizace

Jde o galaxii JD1, která je také jednou z nejvzdálenějších známých galaxií. Podle astronomů jde o typického zástupce galaxií, jejichž ultrafialové záření v éře reionizace „propalovalo“ hustou vodíkovou mlhu neprůhledného vesmíru. Badatelé výsledky svého výzkumu zveřejnili ve vědeckém časopisu Nature.

Galaxie JD1 se nachází tak daleko a září natolik slabě, že by za normálních okolností na její pozorování nestačil ani Webbův dalekohled. Naštěstí jde o jeden z případů, kdy astronomové využívají gravitační čočku. Galaxie se nachází za mnohem bližší kupou galaxií Abell 2744, jejíž gravitace několikanásobně zvětšuje obraz galaxie JD1.

 TIP: Výjimečná trpasličí galaxie ukazuje, jak to vypadalo v raném vesmíru

„Před spuštěním Webbova dalekohledu jsme si o studiu takových galaxií mohli nechat jen zdát,“ poznamenává člen týmu Tommaso Treu z Kalifornské univerzity v Los Angeles. „Kombinace Webbova dalekohledu a gravitačního čočkování je revoluční. Díky novým objevům přepíšeme knihy o vzniku a evoluci galaxií po Velkém třesku.“

Jídlo je v Indii ožehavým tématem. Zhruba čtyři pětiny tamní populace vyznávají některou z forem hinduismu, jež sdílejí úctu ke kravám coby posvátným zvířatům. Po získání nezávislosti na Británii v roce 1947 dokonce zákonodárci prosadili ochranu zmíněných sudokopytníků do ústavy, která tak jejich zabíjení zakazuje. Že hovězí představuje zcela přijatelné jídlo pro desítky milionů muslimů a křesťanů, nebral nikdo do úvahy.

Miliardovou zemi však tvoří federace 28 států s lokálními parlamenty a s možností schvalovat vlastní zákony, takže se ústavní myšlenka zdaleka nepromítla do nařízení ovládajících každodenní život: Chov a porážky hovězího dobytka zůstaly v jakési šedé zóně a jejich zákaz platí ve 20 státech, zatímco zabíjení prasat, buvolů, koz, slepic a lov ryb jsou zcela legální po celé Indii.

Mstitelé dobytka

Indové přitom maso milují. Dokonce i v Gudžarátu – je čistými jedlíky zeleniny a luštěnin šest lidí z deseti a zbytek si dopřává maso alespoň jedenkrát týdně. Za poslední dekádu se jeho tamní produkce zdvojnásobila, často díky neregistrovaným farmám a masokombinátům. Místní vláda se snaží trend zastavit omezováním stánků s rychlým občerstvením a přímým zákazem prodeje hovězího, na což stánkaři reagují tak, že danou nabídku nijak neoznačují a zákazníci si s opatrným ohlížením přes rameno chodí dávat „to maso“.

Odhaduje se, že zhruba 15 % Indů neboli 210 milionů lidí jí hovězí zcela běžně – a zdaleka se nejedná pouze o muslimy. Záliba v kebabu je však může přijít draho: V zemi se každý rok odehrají desítky vražd rukama zapálených ochránců dobytka, kteří se mstí na řeznících i jejich zákaznících.

Dvě kuřata za vteřinu

Bohatnoucí střední třída si maso dopřává tak často, jak jen může. Nejprodávanějším jídlem na portále Swiggy, kde si lze objednat donášku až domů, se v roce 2021 stalo marinované kuře biryani, zapékané s rýží, chilli, šafránem a mlékem: Každou vteřinu si ho objednali dva zákazníci. Chov drůbeže tak v Indii zažívá ohromný boom a 45 % veškerého zkonzumovaného masa reprezentuje kuřecí. Výzkumy potvrzují, že skutečně vegetariánskou dietu udržuje možná jen pětina obyvatel země. A zmíněný trend se – navzdory snahám pravicových politiků – dál šíří.

TIP: Lesk a bída veganství: Jak působí rostlinná strava na náš organismus?

Úspěch léčby rakoviny v mnoha případech těsně souvisí s včasnou diagnostikou. Velkou pomocí by se v tomto směru mohl stát jednoduchý krevní test Galleri, který pomocí pokročilých metod čtení DNA a umělé inteligence detekuje přes 50 různých typů nádorů podle kusů sekvencí, které nádory uvolňují do krve. V nedávném experimentu test dosáhl velmi potěšujících výsledků.

Experimentu se zúčastnilo celkem 5 461 osob, které navštívili lékaře kvůli podezření na rakovinu. Pacienti dobrovolníci lékaře navštívili kvůli obvyklým „nádorovým symptomům“, jako je nečekaná ztráta tělesné hmotnosti či náhlá bolest. Test Galleri detekoval přítomnost nádorů u 323 z nich, přičemž následná vyšetření potvrdila diagnózu ve 244 případech. 

Úspěšná diagnostika

75% úspěšnost detekce je jistě ůsobivá, ještě lepší zprávou je, že test dokázal vyloučit rakovinu u více než 97 % pacientů, kteří vykazovali uvedené příznaky. Experiment byl součástí britské studie SYMPLYFY, kterou vedou odborníci Oxfordské univerzity a společnosti GRAIL. Výsledky experimentu byly zveřejněny na nedávné letošní konferenci Americké společnosti pro klinickou onkologii (ASCO)v Chicagu.

Test Galleri dokáže detekovat úctyhodné množství nádorů, mezi nimiž nechybí nádory plic, prsu, kolorektální karcinom, nádor slinivky nebo prostaty. Velmi důležité je, že některé nádory tento test zachytí ve velmi rané fázi vývoje, což podstatně zlepšuje vyhlídky pacientů.

TIP: Nový krevní test dokáže odhalit 20 typů rakoviny v rané fázi

Velice příjemným bonusem je i skutečnost, že test dokáže určit konkrétní místo výskytu původního nádoru. Ve zmíněném experimentu se to podařilo u 85 procent pacientů s detekovaným nádorem. Vyšší senzitivita testu se ukázala u nádorů v pokročilejším stadiu, konkrétně nádory ve stadiu IV dokázal test detekovat s 95,3% úspěšností. U nejranějších forem byla tato citlivost je 24,2 %. „Dřívější detekce nádoru a včasná intervence mohou značně zvýšit úspěšnost léčby nádoru,“ potvrzuje vedoucí experimentu Galleri Brian Nicholson z Oxfordu.