Jak vyrobit kvevri? Je to snadné: Hrozny se nejprve musejí sešlapat a dokonale rozmačkat, načež se výsledná kaše i se zrnky a slupkami umístí do ohromných hliněných džbánů, jež daly vínu jeho název. Nádoby, do kterých se pohodlně vejde dospělý člověk, se poté zakopou do země, zapečetí a šťáva se v nich nechá fermentovat pět až šest měsíců. Nakonec se musí víno ze džbánů opatrně odsát tak, aby veškerý kal a nečistoty zůstaly na dně. A to je vše – vznikne siný a originální produkt, který nelze okusit nikde jinde na světě. Macerované zbytky se pak samozřejmě nevyhodí, ale zpracují se na ovocnou pálenku zvanou čača.

Věřte nebo ne, zmíněnou techniku používají místní vinaři nepřetržitě už osm tisíc let, což dělá z gruzínského regionu Kvemo Kartli kolébku výroby uvedeného nápoje. Právě tam totiž archeologové před dvaceti lety objevili prastaré nádoby podobného typu a z organických zbytků uvnitř dokázali určit jejich původní obsah: Nijak překvapivě se příliš nelišil od toho, co si můžete při návštěvě Gruzie vychutnat dnes.

Na vlastní kůži

V minulosti nemělo víno sloužit jen k obyčejnému popíjení, ale bylo zasvěceno božstvům: Dochovaly se skalní malby, na nichž postavy během ceremonií pozvedají číše. Odborníci tak spekulují, že kulty antických bohů vína Dionýsa a Bakcha mají původ právě v místních slavnostech. Víno v kavkazské zemi rovněž zůstává neobyčejným nápojem, který nemůže chybět při oslavě žádného svátku – ať už civilního, či náboženského.

TIP: Nejmenší vinice na světě produkuje pouze 29 lahví vína ročně a neměli byste je pít

Jeho produkci se nevěnují pouze malí farmáři, nýbrž také kláštery. Biskup David proto přišel s nápadem na založení instituce, jež by tradici výroby kvevri vyučovala. Ve vesnici Ikalto, asi padesát kilometrů severovýchodně od Tbilisi, tak vznikla škola propojená s muzeem, jež prastarou techniku přibližuje. Návštěvníci tam mohou vína nejen ochutnat, ale také si zkusit vyrobit vlastní. 

Před několika staletími byla metlou námořníků, cestovatelů a pirátů záhadná choroba, které mnohé z nich zahubila velmi bolestivou smrtí. Dnes již víme, že šlo o kurděje neboli skorbut – chorobu, která má velmi prostou příčinu, spočívající v nedostatku vitamínu C, která ale může mít těžký průběh s fatálními následky.

Kurděje se při dlouhodobém nedostatku vitamínu C, projevují nejdříve únavou, zvracením a bolestmi kloubů. Pokud nedostatek vitamínu C přetrvává, jak tomu bývalo třeba u námořníků, odkázaných na sušené hovězí maso a suchary, dojde k oslabení imunity, poruchám krvetvorby a především ke krvácení v mnoha tkáních, od dásní a nehtů až po vnitřní orgány. Smrt pak nebývá daleko.

Problém s vitamínem C

Většina živočichů si dokáže vyrábět vlastní vitamín C. U lidí je tomu ale jinak. Neschopnost syntézy tohoto vitamínu jsme zdědili od předků. Před dlouhými miliony let došlo na počátku evoluce vyšších primátů k „rozbití“ genu, který je zodpovědný za tvorbu vitamínu C. Tento problém se tedy netýká jen lidí, ale i všech ostatních „lidoopů“ a opic.

Kurděje nás pronásledují odjakživa. Archeologové objevili nejstarší stopy kurdějí u starověkých Egypťanů a se stejnou nemocí se potýkala i polární výprava Roberta Falcona Scotta do Antarktidy. Po objevení vitamínu C v roce 1928 maďarským chemikem Albertem Szent-Györgyia a pochopení celého problému se kurděje staly vzácností. Každá dítě se učí ve škole, že je nutné jíst ovoce, které bývá perfektním zdrojem tohoto vitamínu.

Jak ale uvádí nový dokumentární film Vitamania, kurděje dnes zažívají nechtěný comeback. Objevují se i tam, kde by to čekal jen málokdo – v nejvíce rozvinutých zemích světa. Jak ve zmíněném filmu uvádí Eric Churchill, praktický lékař z Massachusetts, jen jeho tým během posledních šesti let diagnostikoval několik desítek případů kurdějí.

TIP: Mocná síla? Vitamín C pomáhá bojovat proti rakovinám krve

Jak je to možné? „Mnozí lidé, kteří mají problémy s obživou, instinktivně vyhledávají potraviny bohaté na tuk a kalorie, které je zasytí,“ vysvětluje Churchill. „Problém je v tom, že taková strava často téměř neobsahuje vitamín C. Když máte omezený rozpočet, ovoce a zeleninu vnímáte jako luxus, bez něhož se obejdete.“ Kurděje dnes proto paradoxně ohrožují chudé obyvatele v jinak velmi bohatých zemích.

Je všeobecně známo, že pro Sovětský svaz znamenala kosmonautika nástroj prezentace a propagandy. Když tedy kromě supervelmocí projevily kosmické ambice i další země, vsadil SSSR na „raketovou politiku“. V rámci soupeření se Spojenými státy nechtěl, aby jeho rival vynášel – na komerční či jiné bázi – všechny družice. Proto začal nabízet své nosiče zájemcům.

V letech 1972–1977 tak mohla francouzská kosmická agentura CNES použít pro své satelity sovětské rakety Molnija a Kosmos. Roku 1979 dostala dokonce ESA nabídku vypustit družici Marecs na nosiči Proton, ale nepřijala ji. V té době se také vnímání letů do vesmíru měnilo: Z velkorysé politické spolupráce se pomalu stával byznys a na raketách se najednou dalo vydělat. Své nosiče dávaly k dispozici americké firmy a na trh razantně vstoupila evropská společnost Arianespace. SSSR pochopil, že by pro něj mohla kosmická technika znamenat cenný zdroj deviz, kterých neměl nikdy dost. V roce 1983 nabídl firmě Inmarsat vynesení družice pomocí Protonu za 24 milionů dolarů a po odmítnutí slevil na polovinu. Opět však neuspěl.

Kontrolovat je nebudeme

Sovětský svaz sužovaný hospodářskými problémy potřeboval peníze jako sůl, a tak začal na všechny strany nabízet rakety o 20–50 % levněji než západní konkurence. Byl si také dobře vědom své „důvěryhodnosti“: Společnost Glavkosmos, jež dostala komercionalizaci domácí kosmonautiky na starosti, tudíž opakovaně ujišťovala, že „družice nebudou podrobeny inspekci“. A že zástupci výrobce či objednatele mohou být u svého zařízení po celou cestu na kosmodrom, během příprav a až do poslední chvíle před startem.

V roce 1986 učinili Sověti nabídku firmě Eutelsat a o rok později Indonésii. Při objednávce na vynesení družice Palapa B2R dokonce slibovali jako bonus let indonéského kosmonauta na Mir. Teprve v roce 1987 však uzavřeli kontrakt s výrobcem Hughes na vypuštění telekomunikačního satelitu HS-393 pro nejmenovaného operátora a o dva roky později smlouvu s Energetic Satellite Corp. na osm družic Sat/Track. Ani jeden ze startů se ovšem neuskutečnil, neboť se na vývoz satelitů nepodařilo získat odpovídající licence. Prvním sovětským komerčním zákazníkem se nakonec stala Indie, jež si nechala v březnu 1988 vynést satelit IRS-1A na raketě Vostok za 15,8 milionu dolarů.

Menší sestřička Ariane

Ariane představovala od začátku nesmírně úspěšný projekt. Jako první nosič světa narušila americký monopol na komerční dopravu do vesmíru a firma Arianespace s ní na přelomu milénia získala zhruba dvoutřetinový podíl na trhu! Od počátku vývoje se přitom uvažovalo o jejím doplnění menší raketou, která by využila druhý i třetí stupeň z Ariane 1 a k nim by přibyl nový, třetí. Projekt však nikdy neopustil rýsovací prkna konstruktérů, stejně jako návrh Marianne – mini Ariane – z druhé poloviny 80. let: Jako s prvním a druhým stupněm se pro ni počítalo s dvojicí pomocných motorů PAL alias Propulseur d’Appoint à Liquides na kapalné pohonné látky z Ariane 4 postavených na sebe, přičemž by je opět doplnil nový, třetí.

Když pak byla ve vývoji modernější Ariane 5, ukázal se vznik kompletní evropské flotily raket jako nezbytnost. „Pětka“ byla totiž příliš silná, s nosností asi 20 tun na nízkou dráhu. Jenže ESA neměla peníze: Vyvíjela totiž i raketoplán Hermes a financovala svůj podíl na Mezinárodní vesmírné stanici. Francie prosazovala nosič ACL neboli Ariane Complementary Launcher, který by jako základ využíval pomocný motor z „pětky“. Itálie naopak nabízela raketu Vega, jež by s programem Ariane neměla prakticky nic společného. Ani jedna země však nechtěla či nemohla vývoj financovat výhradně ve vlastní režii – a ESA byla opatrná. 
Ariane 4 i 5 pak v 90. letech utržily jednu velmi tvrdou ránu: Na první pohled trhu bezkonkurenčně kralovaly, „jízdní řád“ měly plný na několik roků dopředu, ale – ze zakázek na vytvoření mega­konstelací družic jako Iridium, Globalstar či Orbcomm nezískaly ani jednu. (Pomiňme, že megakonstelace poněkud předběhly dobu a díky systémům jako Kuiper, OneWeb nebo Starlink jim patří až dnešek.) Společnost Arianespace si tehdy uvědomila, že má flotilu zaměřenou prakticky jen na geostacionární družice.

Poprvé ve hře

Podtrženo a sečteno, Evropa potřebovala novou raketu, ale neměla na ni peníze. Jako řešení se nabízelo poohlédnout se v zahraničí, a v roce 1994 tak CNES vypracovala projekt nosiče Irene. Z ruského Sojuzu si měl vzít první dva stupně (oněch pět bloků spřažených do jednoho svazku), které by doplnil „horní kompozit“ – nově vyvinutý evropský stupeň, byť využívající ruské motory S5.92, s aero­dynamickým krytem. Irene mohla vynášet družice dálkového průzkumu třídy SPOT, tedy 2 500 kg na heliosynchronní dráhu ve výšce 800 km, nebo satelity mega­konstelací, tzn. šest Globalstarů na dráhu ve výšce 1 400 km. CNES tehdy doporučila vybudovat startovací rampy v Kourou.

Projekt vyzněl do ztracena, ale myšlenka byla na světě. Situace se navíc měnila: Na trh přišly třeba čínské rakety a z hlediska megakonstelací byly komerčně úspěšnější než evropské. Sojuz coby levný a spolehlivý nosič přitom poutal pozornost – americký McDonnell Douglas jej chtěl přinést do Spojených států a italská Alenia Spazio o něm zas uvažovala jako o „národní raketě“ na vlastním kosmo­dromu, zřejmě na území některé africké země.

Hledá se kosmodrom

Obrovský zájem dostat Sojuz za hranice měli i Rusové. Bajkonur se po rozpadu Sovětského svazu ocitnul na území nezávislého Kazachstánu a jeho budoucnost byla nejistá. Rusku zůstal jen Pleseck, s omezenými azimuty vypouštění. Navíc měly domácí kosmodromy historicky problém s geografickou polohou (viz Kourou versus Bajkonur).

Už v říjnu 1986 proto můžeme najít první zmínky o snaze SSSR vybudovat kosmodrom mimo vlastní území – na australském mysu York, na 12,21° jižní šířky. Měly odtud létat Protony, poté se uvažovalo o Zenitech, ale nakonec byly plány opuštěny. Počátkem 90. let však myšlenka ožila a probíhala jednání s Indií, Evropou, Brazílií, Indonésií či Kanadou. Později vstoupila do hry i Papua Nová Guinea, a dokonce se hovořilo o startech Protonů z mysu Canaveral! V dubnu 1996 podepsalo Rusko s Kazachstánem dohodu upravující využití Bajkonuru, čímž klesla nervozita v ruských kruzích ohledně možné nedostupnosti zmíněné klíčové základny. Hledání zahraniční varianty však pokračovalo.

Raketa pro Kourou

Na druhé straně existovala také snaha Evropy dostat mimoevropské rakety do Kourou. Výše jsme popsali, že ESA dlouho neměla finance ani kapacity na vývoj kompletní flotily ve složení lehký–střední–těžký nosič. V roce 1989 se uskutečnila jednání s americkou firmou General Dynamics o možnosti postavit v Jižní Americe rampu pro Atlas IIAS. Později byla ve hře Delta II od výrobce McDonnell Douglas. Rusko nabízelo rakety Proton, Cyklon či Start. A zájem projevil rovněž Izrael: Společnost IAI chtěla v Kourou vybudovat rampu pro komerční verzi svých Šavitů pojmenovanou Next.

TIP: Do vesmíru z Evropy: Jaká je budoucnost evropských kosmodromů? 

V únoru 1997 Arianespace rozhodla, že se kosmodrom může otevřít novým nosičům, ale jen těm, jež nebudou přímo konkurovat Ariane. O měsíc později oznámila, že po Ariane 4 přebuduje rampu ELA-2 na vypouštění ukrajinských Cyklonů-3K. Ukrajina však nedokázala svoji část investice zajistit, a ze záměru tak sešlo.

Dokončení: Trnitá cesta do Kourou (2): Jak se rakety Sojuz dostaly do Jižní Ameriky? (vychází v neděli 11. června)

Český antisemitismus druhé poloviny 19. století je někdy spojován s literárními a politickými činiteli. Mezi prvními se přitom uvádí Jan Neruda (1834–1891) se svým spisem Pro strach židovský, který vyšel na pokračování v Národních listech, ale díky mladočeské straně byl vydáván i samostatně. 

Mužné nepřátelství 

Autor v něm podrážděně reaguje na židovské liberály Davida Kuha, Ignaze Kurandu a další, kteří se postavili proti českým národním požadavkům. U prvního jmenovaného, tedy šéfredaktora pražského listu Tagesbote aus Böhmen, se přitom samotný žurnalista učil novinařině. Pamflet označuje „syny Jákobovy“ za zvláštní národ, který se nemůže za žádných okolností asimilovat. Spisovatel přitom popisuje i domnělé židovské spiknutí proti celému lidstvu a požaduje striktní hospodářskou emancipaci od tohoto etnika. Radikalitu celému textu neubírá ani vyjádření, že k řečeným nechová nenávist, ale jen „politické a národní, mužné nepřátelství“. 

Podobně nesympaticky pak Židé vychází i ze zdánlivě idylických Povídek malostranských. Autor je popisuje jako plíživé stíny, jejichž přítomnost provází něčí úpadek. Jehova je v tomto díle „bůh zamračený, zlý a mstivý, ukrutný a krvežíznivý, jako celý národ (…)“ V povídce Figurky pak najdeme obvyklou charakteristiku rázovité postavy: „Zas tentýž suchý, špinavý, neoholený podomní obchodník. Nic neříká, nic neprodá a jde. Ten chlap vypadá přitom tak komicky, že bych ho nechal, z pouhé dychtivosti po zábavě, umřít hlady. Snad udělal slib, že bude chodit pořád špinav po těchže hospodách, nic neříkat a nic neprodávat, (…)“ 

Jinde však Neruda uvádí, jak v dětství soucítil s podomním obchodníkem odpočívajícím s těžkým rancem, případně se dokonce pral za izraelitské kamarády. Rozporuplně pak působí i některé další výroky: „Je to právě národ zcela zvláštní, polyglotní, vzdor své roztroušenosti a různojazyčnosti přece uvědoměle sjednocený, mající neumořitelné uvědomění národní a jednu velkou národní, mesiášskou svou naději, (…) toť je to mesiášství, na které ještě všichni čekáme, národní velká náděje národů všech. Židé by mohli mnoho k tomu přispět — u nás nepřispívají.“ 

Tisíc vědců, tisíc názorů 

Byl tedy Neruda antisemitou? Podle vedoucího oddělení pro dějiny šoa v Praze Michala Frankla a profesora slovanských jazyků Jindřicha Tomana o tom není pochyb. Na úplně opačné straně barikády pak stojí profesor Aleš Haman, který tvrdí, že se v básníkově případě zaměňuje nenávist a nepřátelství. Tento vědec předpokládá zásadní rozdíl mezi rasovým antisemitismem a českou formou protižidovství. Výpady vůči tehdejším příslušníkům vyvoleného národa tak podle něj byly zavrženíhodné, nikoli však rasistické. Jednotliví badatelé se nakonec neshodli ani na tom, jak správně hodnotit dílo Pro strach židovský. 

Pravdou však zůstává, že je dnes pět článků tohoto básníka oblíbeným materiálem na neonacistických webech a byl zahrnut i do publikace Co řekli naši velikáni o Židech, které vydává nakladatelství Náš směr. (To připravilo například nacistickou čítanku Giftpilz či knižní záložky s Adolfem Hitlerem a nápisem „Yes we can“.) 

TIP: Kořeny odvěkého antisemitismu: Kdo spustil hon na Židy?

V Národních listech ze dne 20. února 1887 Jan Neruda napsal: „Jenom tu českou Ester, máme-li jakou, bych uctivě žádal, aby nechodila už nikam za Židy prosit. Nemám je rád, jsem antisemita. A doufám, že veškeří poctiví čeští Židé jsou antisemity se mnou.“ Tento termín se však v 19. století používal jinak než dnes a historik Bořivoj Hnízdo zdůrazňuje, že by bylo velkou chybou posuzovat historickou osobnost dnešními měřítky, bez zohlednění dobového kontextu. Ožehavá otázka tak stále zůstává bez uspokojivé odpovědi.

Většina nadšenců nejspíše zná cvičný stroj T-6 Texan, stíhací P-51 Mustang nebo bombardovací B-25 Mitchell. Kompletaci posledně jmenovaného typu zachytil fotograf Alfred Palmer na zobrazeném snímku. Pořídil jej v roce 1942 v továrně umístěné v Kansas City u tamního letiště Fairfax. North American Aviation na tomto místě vyprodukovala 6 608 mitchellů, zbytek pak vyrobila ve své mateřské fabrice sidlící v kalifornském Inglewoodu. 

Rakovinotvorná žluť

Stroj v popředí právě dostal ocasní plochy a dále jej čeká montáž konců křídel. Ty se upevňovaly prakticky až na samém závěru procesu, aby se ve výrobních halách ušetřilo místo.

TIP: Americký vizionář před soudem: Průkopník bombardování Billy Mitchell

Výrazné žluté zbarvení způsobuje chroman zinečnatý natřený na hliníkových částech letounu. Jde o sloučeninu, která se v americkým leteckém a automobilovém průmyslu rozsáhle používala zejména ve 30.–50. letech coby základní ochranný antikorozní nátěr. Její hlavní nevýhodou je ale vysoká toxicita a výzkumy prokázaly i fakt, že jde o rakovinotvornou látku.

Čínští odborníci se pustili do ambiciózního projektu, jehož výsledkem má být doposud nejhlubší vrt v Číně. Geologové hodlají dosáhnout hloubky 10 kilometrů, čímž by pronikli do geologické formace z období křídy, která vznikla před 145 miliony let. Jejich motivací ale primárně není paleontologický průzkum. Zajímají se o suroviny a zkoumají geologická rizika, jaká představují zemětřesení nebo vulkanické erupce.

Pokud uspějí, bude to nepochybně impozantní počin. Nepůjde ale o nejhlubší lidmi vytvořený vrt na Zemi. Ten se nachází na ruském Kolském poloostrově, kde vznikl v letech 1970 až 1994 během výzkumu litosféry. Kolský superhluboký vrt dosahuje ve vertikálním směru do hloubky 12 262 metry. Nejdelším hlubinným vrtem je BD-04A na ropném poli Al Shaheen, který měří 12 290 metrů, dosahuje ale do menší hloubky než Kolský vrt.

Rekordní vrty do hlubin

Pokud jde o výzkum, Kolský superhluboký vrt přinesl množství pozoruhodných objevů. Pronikl do vrstev starých přes 2,8 miliard let, kde byly objeveny fosilní mikroorganismy. Také se ukázalo, že v hloubce 10 kilometrů panuje teplota 180 °C a horniny jsou v této hloubce překvapivě vlhké. Obojí bylo tehdy pro vědce překvapením. Číňané doufají, že jejich vrt rovněž přinese leccos zajímavého.

Vrtání do hlubin planety možná vypadá docela jednoduše, ale zdání klame. Ve skutečnosti jde o technicky mimořádně náročnou záležitost. „Obtížnost projektu hlubinného vrtu je možné přirovnat k jízdě velkého náklaďáku na dvou tenkých ocelových lanech,“ přibližuje náročnost projektu Sun Jinsheng z Čínské akademie věd.

TIP: Rekord v hlubinách: Japonský vrt dosáhl hloubky více než osmi kilometrů

Jakkoli vypadá desetikilometrový vrt impozantně, vzhledem k vnitřní struktuře a velikosti Země jde stále jen o pomyslné píchnutí špendlíkem, které se ani nepřiblíží k hranici zemského svrchního pláště. Nad ním se totiž nachází zemská kůra, tvořená žulovou a čedičovou vrstvou, přičemž její mocnost (tloušťka) se pohybuje od 5 km do 70 km. Nejsilnější je na kontinentech pod pohořími, nejtenčí (5 až 10 km) pod oceány, kde chybí žulová vrstva. Při současném stavu technologií je tak pro nás zemský plášť zatím nedosažitelným.

Ačkoliv k vynálezu „moderního“ splachovacího záchodu došlo během 16. století v alžbětinské Anglii, jeho mnohem primitivnější předchůdci vznikali už před přelomem letopočtu. Například v palácovém komplexu čínské městské prefektury Jüe-jang archeologové nedávno odkryli fragmenty 2 400 let staré toalety, napojené na odpadní rouru z vypálené hlíny. Zařízení nemělo nádržku na vodu, a po vykonání potřeby proto museli přijít posluhovači a zalít exkrementy z věder. Výměšky pak krátkým potrubím odtekly do venkovního septiku. Nicméně i popsaný jednoduchý systém dobře dokládá, že odpověď na otázku „kam s výkaly“ hledali lidé odjakživa a způsob nakládání s fekáliemi do jisté míry odrážel vyspělost dané civilizace.

Prvotní kanály nicméně nesloužily k odstraňování exkrementů – využívaly se k rozvádění vody pro zavlažování a také coby prostředek prevence záplav. Jílová potrubí pro odvod odpadu pak vznikla asi čtyři tisíce let před naším letopočtem v Mezopotámii a nejstarší podobné relikty je dodnes možné spatřit v ruinách sumerských měst Nippur a Eshnunna. V Uruku zas archeologové narazili na nejletitější známé latríny z cihel, jejichž stáří lze přitom srovnat se zmíněným jílovým potrubím.

Do řeky i na pole

V egyptské Sahureho pyramidě zhruba z roku 2400 př. n. l. se podařilo objevit odvodňovací systém z měděných trubek. Dům vladaře ve městě Lóthal v dnešním indickém státě Gudžarát měl pro změnu vlastní lázně i latrínu – obojí napojené na otevřený kanalizační systém, který procházel zástavbou a ústil do říčního přístavu.

Minojská kultura na Krétě dokonce budovala jílová potrubí, jimiž proudila voda, ale také výkaly. Rovněž Řekové se snažili rostoucí množství odpadu řešit, neboť jej nemohli vypouštět do řek – na území, které obývali, se jednoduše nenacházel dostatek využitelných vodních toků. Nouze je nakonec přivedla k myšlence využít výkaly ke hnojení zemědělské půdy.

Kanál, na němž vyrostl Řím

Nicméně zdaleka nejvyspělejší kanalizaci na starém kontinentu nakonec vybudovali Římané, kteří zaznamenali výrazný posun v oblasti hygieny: Tzv. Cloaca Maxima neboli „velká stoka“ původně sloužila k vysoušení mokřin, na nichž poté rostl Řím. Systém vznikal od 6. století př. n. l. a bobtnající zástavba jej pak doslova pohltila. Stoka hrála klíčovou roli v odvádění dešťovky, ale také použité vody z lázní. Její části přitom stojí dodnes a napojují se na moderní kanalizaci. Historikové nicméně poukazují, že kanál nepředstavoval zrovna inženýrské veledílo a pravidelně se ucpával. Na jeho čištění se potom zřejmě nasazovali otroci či vězni.

TIP: Když peníze nesmrdí: Císař Vespasián začal s výběrem kuriózní daně

Od svých moderních protějšků se Cloaca Maxima lišila také tím, že do ní ústil jen zanedbatelný počet veřejných latrín. Římané dávali přednost vlastním septikům nebo výkaly jednoduše vylévali na ulici a kanálu se spíš vyhýbali. Důvod tkvěl nejspíš v tom, že systém neměl žádné pojistky bránící „průtoku“ v obou směrech – tudíž hrozilo, že budou z napojených záchodů vytékat splašky. Zároveň z nich nezřídka vzlínal zápach kanálu a mohli se jimi pohybovat také různí škůdci přenášející nemoci. Latríny se každopádně začaly opatřovat sedátky, zatímco dřív lidé vykonávali potřebu v podřepu, a ke splachování navíc sloužila odpadní voda z lázní.

Období temna

Přestože jde o populární tvrzení, s rozpadem římského impéria a zánikem Západořímské říše roku 476 nepřišlo také kompletní odmítnutí hygieny či její náboženské odsouzení „typické pro středověk“. Křesťanští hodnostáři sice zavrhli lázně, v nichž se potkávala obě pohlaví, nicméně od očisty těla nezrazovali – naopak církev v okolí klášterů a poutních míst zřizovala umývárny s oddělenými částmi pro muže a ženy. Papež Řehoř I. Veliký dokonce v 6. století označoval koupel za tělesnou potřebu. Problém tkvěl v tom, že ve městech neexistovala kanalizace a její zřízení ani nebylo na pořadu dne.

Standardem se staly žumpy či kalové jímky, jež ovšem rostoucí populace snadno zaplňovala, a lidé tak museli exkrementy vyhazovat na ulici nebo je svážet za hranice města. V nehygienických podmínkách se samozřejmě dařilo nemocem a škůdcům, kteří je přenášeli: Obyvatele nejprve decimovala cholera a ve 14. století udeřily morové rány. Epidemie podle některých zdrojů vyhladila až čtvrtinu evropské populace, nicméně tehdejší učenci si všudypřítomnou kontaminaci s šířením chorob a masivním umíráním nespojili. Města tedy zůstávala špinavými a zapáchajícími zónami, zatímco venkované paradoxně žili v mnohem čistších podmínkách.

Na WC? Použijte chodbu

V období renesance se sice rozvíjela řada vědních oborů, ale do tajů sanitace nikdo nepronikal a v evropských městech stále chyběla kanalizace. Jímky byly přeplněné a lidé vylévali výkaly z oken do příkopů, odkud je pak déšť splachoval do řek. Nejhorší situace panovala v evropských metropolích: Paříž za vlády Ludvíka XIV. budovala nádherné kašny, ozdobná jezírka i okrasné vodní kanály – což ovšem ostře kontrastovalo s ukrutným zápachem vznášejícím se ve vzduchu.

V polovině 17. století byla Paříž zřejmě nejvíc znečištěná za celou dobu své existence: Výkaly se povalovaly takřka na každém kroku a k běžné praxi patřily veřejné otevřené latríny podél ulic, kde stačilo usednout a konat. Ostatně samotný král neměl ve Versailles toalety, a když na něj přišla potřeba, neváhal ji vykonat v rohu přepychového sálu. Jeho dvořané na tom nebyli o mnoho lépe a bezostyšně káleli v zahradách nebo přímo na chodbách. V roce 1715 tak bylo nařízeno, aby se celý komplex jednou týdně od výměšků vyčistil.

Londýn také smrdí

Podobná, i když zprvu ne tak tristní situace vládla v Londýně, kde John Harrington vynalezl roku 1596 splachovací záchod s nádržkou na vodu. Jeho cílem byla nicméně pouhá eliminace zápachu v domě, odkud výkaly odcházely potrubím ven do otevřené žumpy. Stejně jako Paříž a mnoho dalších měst, také britskou metropoli protkávaly strouhy plné exkrementů, které pak déšť splachoval do Temže. Rostoucí populace však řeku znečistila natolik, že začátkem 19. století byly již podmínky neúnosné.

TIP: Co vedlo ke vzniku londýnské kanalizace? Zápach, který doslova ochromil město

V 30. letech řádila ve městě jedna epidemie cholery za druhou a počty mrtvých stoupaly k desítkám tisíc. V roce 1856 existovalo v Londýně pouze 360 kanálů, jež měly shromažďovat přetékající odpad zhruba z 200 tisíc žump: Z neošetřených jímek se nejen táhl odpudivý zápach, ale také z nich unikaly nebezpečné plyny jako metan. Jámy proto běžně hořely, nebo dokonce vybuchovaly.

Příliš rovné město

Děsivá situace vyvrcholila v létě 1858, které se do historie zapsalo událostí zvanou Great Stink neboli „velký smrad“. Za horkých dnů vzlínal z extrémně znečištěné Temže tak silný zápach, že podle dobových odborníků mohl vyvolat další epidemii cholery. Tehdy už se totiž předpokládalo, že onemocnění způsobuje špatný vzduch. Nakonec se však ukázalo, že původcem cholery je kontaminovaná voda, a teprve na základě tohoto šokujícího zjištění se radnice rozhodla jednat. Na popud inženýra Josepha Bazalgetteho tak vyrostla síť kanálů, jež odváděly výkaly za hranice města.

Podobné potíže ovšem netrápily jen evropská města – s exkrementy si nevěděli rady ani za oceánem. Roku 1854 kvůli nim v Chicagu vypukla epidemie cholery a vyžádala si na 1 400 životů, což odpovídalo asi osmnáctině městské populace. Bylo jasné, že také zmíněná metropole potřebuje kanalizaci, jenže v tamním rovném terénu by s odvodem splašků nepomáhala gravitace. V následujících letech se proto při masivním zásahu některé části zástavby uměle zvedly o více než 3,5 metru.

Pozdravy po proudu

Zbudovaný kanalizační systém pak ústil do řeky Chicago, což ovšem znamenalo další problém. Výkaly se totiž chemicky nijak neošetřovaly a proud je zanášel do jezera Michigan, takže se nakonec ocitly v ohrožení městské zásoby pitné vody. Dalšími stavebními úpravami se podařilo tok řeky změnit, aby jezero dál neznečišťovala, jenže fekálie z Chicaga následně komplikovaly život jiným obcím na jejích březích…

Zatímco kanalizace se v Evropě i v Americe pomalu měnila ve standard, nakládání se znečištěnou vodou dál pokulhávalo a bylo zřejmé, že nezpracované fekálie do vodních rezervoárů putovat nemohou. Začalo se proto s mechanickou filtrací a odpadky i další pevná hmota se oddělovaly například s využitím sedimentace. Teprve v roce 1914 přišli inženýři Edward Arden a William T. Lockett s tzv. aktivovaným kalem, kdy se v odpadních vodách vytvoří podmínky pro růst mikroorganismů, hub či plísní, jež poté exkrementy rozkládají nebo konzumují.

Za oceánem pomaleji

Nicméně ani existence šetrné metody čistění vody ještě neznamenala, že ji budou města využívat. Starý kontinent na novinku reagoval velmi pozitivně a aktivovaný kal se brzy aplikoval ve všech zemích s pokročilými systémy kanalizace. Za oceánem však panovala opačná situace: Až do roku 1972, kdy začal platit tzv. Clean Water Act, musely obce v USA provádět pouze mechanické filtrování. Teprve zmíněným předpisem je vláda přiměla k pečlivějšímu čištění.

TIP: Hybaj do koupelny! Jak se myli naši předkové?

Ani dnes přitom netvoří kanalizace ve Spojených státech naprostý standard a rurální oblasti sázejí spíš na vlastní septiky, které jednou za čas vyprázdní fekální vůz. Stále navíc platí, že až 90 % odpadních vod v rozvojových zemích neprochází čištěním. Podle statistik Světové zdravotnické organizace pak na následky pití špinavé vody ročně umírá 1,8 milionu dětí ve věku do pěti let.

Vzhledem k tomu, že levhart se vyskytuje v Africe a Asii, zatímco jaguára můžete spatřit pouze v Jižní a Střední Americe, je však záměna ve volné přírodě vyloučena. Jinak se od sebe liší několika znaky. 

Jaguár americký (Panthera onca) je celkově robustnější a těžší, jeho hlava je v poměru k tělu mohutnější a ocas a nohy kratší. Rozdíl je i v kresbě – levhartí skvrny na boku těla jsou menší a prázdné, naproti tomu jaguár má rozety větší a vyplněné jednou či více tmavými skvrnami. Navzdory příbuznosti s levhartem se chováním a prostředím, v němž se pohybuje, podobá jaguár spíše tygrovi. Stejně jako tato velká kočkovitá šelma, i jaguár se zdržuje blízko u vody a s oblibou plave.

Drtič lebek

Variace velikosti a hmotnosti je u tohoto zvířete pozoruhodná. Největší známý samec vážil téměř 160 kilogramů a velikostí se tak téměř rovnal lvům. Byly ovšem zaznamenáni i extrémně malí dospělí jedinci s hmotností kolem 40 kilogramů. Samice jsou v průměru o 10–20 % menší. Bez ohledu na menší vzrůst mají tito dravci nesmírně silný stisk čelistí a srovnávací studie je podle tohoto parametru (vzhledem k velikosti těla) postavily do čela kočkovitých šelem. Konkurovat jim může pouze levhart obláčkový; tygr i lev mají stisk slabší. Síla jaguářích čelistí umožňuje tomuto lovci neobvyklou smrtící metodu: kousnout přímo do lebky oběti, kterou rozdrtí společně s mozkem, což je pro kořist pochopitelně fatální. 

TIP: Sněžný levhart: Dobře utajený skokanský šampion

Jaguárů ubývá a tento druh je zařazen mezi téměř ohrožená zvířata (NT, Near Threatened, kategorie podle IUCN). Odhadnout počet těchto šelem je velmi těžké a žádné celkové číslo není udáváno. V roce 1991 se ovšem odhadovalo, že až 1 000 kusů žije v Belize, jiná studie o rok dříve napočítala kolem 500 jaguárů v Mexiku a zhruba stejný počet by jich měl žít v Guatemale. Velké kočky jsou sice chráněny, ale ještě stále dochází k jejich zabíjení, zejména při konfliktech s rančery a farmáři v Jižní Americe.

Příliv a odliv představují důsledek tzv. slapového působení Slunce a Měsíce. Obě tělesa působí odlišnou gravitační silou na nejbližší a nejvzdálenější bod Země a zmíněný rozdíl vyvolává moment sil, který se projeví vznikem jakési výdutě. Ta se po zemském povrchu pohybuje, jak se planeta „pod ní“ otáčí. Výduť na opačné straně je vyvolána odstředivou silou, přičemž vypočtená výška výdutě dosahuje asi 40 cm. Pokud je ovšem zeměpis místa příznivý, může slapová vlna například v oceánu měřit i několik metrů.

TIP: Jak se Země a Měsíc navzájem ovlivňují? Způsobuje Země vzdalování Měsíce?

Slapové působení Slunce a Měsíce má srovnatelné amplitudy. Vyrovnají-li se tedy všechna tři tělesa – Slunce, Země a její průvodce – na spojnici, vliv se sčítá a nastává tzv. skočný příliv či odliv, který je výrazně větší než ten „běžný“. Naproti tomu pokud uvedená trojice utvoří trojúhelník s pravým úhlem u planety, v tzv. kvadratuře, působení zbylých dvou objektů se téměř vyruší a objevuje se tzv. hluchý příliv nebo odliv.

Slapové působení Slunce a Měsíce:

Metla zvaná příjice

O pohlavních chorobách věděli naši předci již ve středověku. Sice je nedokázali jednoznačně pojmenovat, natož efektivně a účinně léčit, ale tušili, že když někdo využívá služeb lehkých žen, může se nakazit pohlavně přenosnou nemocí. Jednou z nejstarších chorob je syfilis, způsobená bakterií Treponema pallidum; zmínky o ní jsou doloženy již ve 12. století v knize Trotula od Troty ze Salerna. Trota byla lékařka specializující se na ženskou medicínu a především pohlavní orgány a porod. Už samotný fakt, že žena mohla v tomto období vystudovat medicínu a následně ji aplikovat, je fascinující, stejně jako schopnost popsat nemoc a zjistit souvislosti.

Ovšem doporučená léčba už se z našeho pohledu může zdát méně příjemná. V tomto období se ženám a především mužům na syfilis doporučoval studený obklad na zmírnění otoku, omytí teplou vodou a posypání směsí koření a bylinek. Často se také používaly masti obsahující rtuť, což však často vedlo k úmrtí pacienta v důsledku otravy tímto prvkem než na komplikace spojené se syfilidou. Lékaři volili i chirurgické ošetření v podobě odříznutí hnilobného masa a vypálení rány – přestože tento zákrok musel být velmi bolestivý, údajně opravdu fungoval. 

Přemnožené neštěstí

Velmi častou pohlavní chorobou je kvasinková infekce, i přes to, že ji společnost nepovažuje za klasickou sexuálně přenosnou nemoc. Její četnost výskytu a okolnosti nákazy nejsou zpravidla stejné jako u syfilis, HIV, kapavky a dalších. Postihuje především ženy; až 75 % z nich se minimálně jednou v životě setká s vaginální infekcí, která je nejčastěji způsobena právě bakterií Candida albicans. Ve skutečnosti se nejedná o onemocnění, jež na nás nutně musel přenést sexuální partner. Kvasinky jsou mikroorganismy, tedy běžná součást našeho organismu nejen v intimních partiích, ale i v krku, nose nebo ústech. Žijí v souladu s ostatními mikroorganismy a navzájem si hlídají rovnováhu. Pokud se ale změní zažitý režim nebo poruší typické prostředí, kvasinky získají výhodnější podmínky k životu a přemnoží se. Touto změnou může být jiné pH pokožky, vyšší vlhkost nebo přítomnost nových látek. Příčiny jsou rozmanité – změna stravy, dlouhodobější léčba, užívání antibiotik, hormonální antikoncepce, stres, těhotenství nebo nevhodné spodní prádlo. Kvasinky jsou přenositelné na partnera, je proto nezbytné přeléčit i jeho.

Varovný vřed

Lymphogranuloma venereum je název relativně nové pohlavní choroby. Přesněji řečeno, nová je pro Evropany; pochází z Afriky, Jižní Ameriky, severovýchodní Asie a Karibiku, kde je už značně rozšířena. Jejím původcem je bakterie Chlamydia trachomatis, jež stojí i za dalšími onemocněními. Projev této choroby je ale od klasické infekce chlamydiemi odlišný. V oblasti genitálií nebo v ústech se vytvoří červený pupínek (jeden nebo více), který se po pár hodinách změní ve vřed. Není nijak bolestivý, pouze vizuálně odpudivý a sám po několika dnech zmizí. Pokud se však tato fáze neléčí, nemoc přejde do druhé fáze. Tříselné lymfatické uzliny zduří, kůže zrudne, popraská a začne hnisat. To už značně bolí, navíc se onemocnění může rozšířit i do oblasti břicha. Zánět se projevuje i výtokem z konečníku s příměsí krve či bolestivým vyprazdňováním a bez léčby může dojít až ke zúžení cév. Nejvíce nemocných je mezi homosexuálními muži.

Není léku

Žloutenka není jen záležitost špatné hygieny a krátkodobé nemoci. V případě přenosu pohlavním stykem jde především o hepatitidu typu B, ojediněle typu C. Na typ B sice již existuje dostupné očkování, ale stále se šíří v rizikových skupinách, navíc očkování není běžné ve všech zemích a samozřejmě není 100% neprůstřelné. Plošné očkování bylo zavedeno až roku 2001, všechny předchozí ročníky tedy mohou být potencionálními pacienty. Žloutenka je zánětlivé onemocnění jaterní tkáně a může vést až k jaternímu selhání, cirhóze a jaternímu karcinomu. Proti typu C očkování zatím neexistuje a je to velmi závažná varianta nemoci. Nebezpečná je především kvůli pozdnímu rozpoznání a nemožnosti rychlé a včasné léčby.