Windeckovo německy psané dílo se jmenuje Kniha císaře Zikmunda (Kaiser Sigismunds Buch) a vzniklo na základě jeho diktování někdy ve třicátých letech 15. století. Vypráví nejen o velkých Lucemburkových činech a státnických rozhodnutích, ale popisuje i drobné anekdoty a také Zikmundův blízký vztah či snad dokonce přátelství s autorem.

Neklidná krev

Sám Eberhard Windeck se narodil do rodiny mohučského měšťana kolem roku 1380, byl tedy přibližně o 12 let mladší než panovník. Už ve velmi raném věku ho to táhlo do světa. Asi ve 13 letech poprvé opustil rodiče a vydal se na zkušenou po německých městech. Zanedlouho se odvážil i dál, v letech 1394–1395 se přidal k jednomu kupci cestujícímu do Čech a pobýval asi čtvrt roku v Chebu, poté v Praze. Mezi roky 1396–1399 už žil v Paříži, posléze procestoval Brabantsko, Podunají i sever Itálie, buď jako doprovod některého obchodníka, nebo ve službách tehdejšího bavorsko-ingolstadtského vévody Štěpána. Nakonec začal sám obchodovat, a když se v roce 1410 ocitl v Norimberku, dostal se poprvé do kontaktu s uherským králem Zikmundem Lucemburským. Podílel se tehdy na převzetí částky 40 tisíc zlatých florénů, které panovníkovi vyplatil řád křižovníků. Jak konkrétně došlo k tomu, že vstoupil do jeho služeb, bohužel kronice nesvěřil. S velkou pravděpodobností se tak stalo díky jeho kupeckým a finančním aktivitám, protože král neustále potřeboval peněžní hotovost.

V roce 1412 již Windeck pobýval na Zikmundově budínském dvoře. Kronikář uvádí, že v září toho roku od něj odjel do Prešpurku (dnešní Bratislava), kde se mu ovšem stala nemilá věc – skončil v tamním vězení. Mohučský dobrodruh nebyl žádný svatoušek, dochovaly se různé zprávy o tom, že se dopouštěl podvodů. Právě v Prešpurku se měl pokoušet vyvolat spiknutí v městské radě, za což se ocitl v žaláři. Také měl zcizit pět set zlatých z místního špitálu a pojmout za manželku zámožnou ženu, připravit ji o majetek a pak uprchnout. I kdyby část z toho byly jen pomluvy či přehánění, je zřejmé, že Eberhard Windeck byl dobrodruh se vším všudy a život plný vzrušení a náhlých zvratů vyloženě vyhledával. Jeho povaha cestovatele- větroplacha ho neustále poháněla na nová místa.

Výpravy po Evropě

Od zmíněného roku 1412 se s Lucemburkem po následujících dvanáct let pravidelně potkával a vydával do různých částí Evropy. Často tvořil součást jeho doprovodu a byl od něj vysílán na nejrůznější, mnohdy velice odpovědné mise. Nestrávil však po jeho boku nepřetržitě celý tento čas, ale podnikal mezitím i své vlastní „akce“ a výpravy, mimo jiné také do rodné Mohuče. Na jaře 1415 se Eberhard vydal za Zikmundem na koncil do Kostnice, na jehož svolání měl král lví podíl. Dorazil tam právě včas, aby mohl být svědkem procesu s Janem Husem. Krátce po konečném zúčtování s českým kacířem se v polovině července vydal v panovníkově doprovodu do Francie. Zikmundovým dalším cílem totiž bylo zprostředkovat mír mezi zemí galského kohouta a Anglií ve stoleté válce, která se onoho roku po delší pauze znovu rozhořela. Právě v této době, konkrétně v říjnu 1415, utrpěla francouzská strana těžkou porážku od Angličanů u Azincourtu.

Eberhard pobýval s králem nejprve v Paříži, kde ovšem mnoho nepořídili. Podnikavý Zikmund si však ve městě na Seině alespoň sjednal místní umělce a řemeslníky, aby mu v Budíně postavili sídelní hrad. V květnu následujícího roku pokračoval i se svým věrným průvodcem do Anglie, kam se přeplavili přes kanál La Manche. Tato dobrodružná plavba měla podle kronikáře trvat celé dva dny a dvě noci. K jednáním v Londýně Zikmund přizval také holandského vévodu Viléma, který měl kontakty jak s francouzskou, tak s anglickou stranou, a jevil se tím pádem jako vhodný prostředník. V Londýně se jim dostalo skvělého uvítání – uherskému králi vyjel v ústrety jeho anglický protějšek Jindřich V. s pěti tisíci muži –, samotná mírová jednání však skončila fiaskem. Francouzi sice naoko uzavřeli příměří, ale vzápětí je porušili a opět vytáhli do boje. Zikmund, který už mezitím po celé Evropě rozhlásil svůj úspěch coby mírotvorce, utrpěl obrovskou potupu.

Windeck doslova píše, že podvedenému králi „tekly slzy po tvářích“. Následkem toho se k Francouzům obrátil zády a uzavřel „na věčné časy“ spojenectví s Anglií. Z Londýna ostatně neodjížděl s prázdnou, od Jindřicha V. si odvážel četné dary. Aby si ale obstaral finance na zpáteční cestu, byl nucen je vložit do zástavy. Praktickým provedením této transakce byl pověřen právě náš kronikář. Protože se celá věc zadrhla, popisuje ve svém díle, že musel po delší čas zůstat v Bruggách. Vypráví také, jak Zikmundovi, který se mezitím vrátil do Kostnice, po cestě nakoupil a nechal dopravit drahé látky a kožešiny.

Potýkání s českými kacíři

Kostnický koncil v roce 1418 zdárně vyřešil palčivý problém tří stávajících papežů, které sesadil, a zvolil papeže nového a jediného, Martina V. Jednalo se o velký Zikmundův triumf, jenž mu dovolil zapomenout na debakl s Francouzi. Eberharda poté potkáváme na cestě do Říma, kde se nový Svatý otec mezitím usadil a kam mu budoucí kronikář vezl od krále dopis. Dostal tak pověření k misi opravdu zásadního významu.

Pro české dějiny je důležité, že se kronikář v roce 1420 ocitl se Zikmundem v Praze při jeho vojenském tažení proti husitům a obležení města, poté navštívil i České Budějovice. Zajímavé je, že Windeck víc než husitským bojovníkům spílá českým pánům v čele s Čeňkem z Vartenberka. Na Zikmundovi se prý dopustili zrady, když se s kacíři tajně spolčovali a nechovali se ke králi rovně. Do těchto soudů se dozajista promítá nedůvěra samotného Zikmunda vůči českým předákům, kterou od něj kronikář přebírá. Po následném prosazení husitství v Čechách čtenáře ujišťuje, že panovník za to nemohl a naopak dělal vše pro potření hereze. Žižku líčí pochopitelně negativně, nazývá ho „velkým darebákem“ (ein grosser Bösewicht) či „takovým mrzkým nevychovancem“ (ein solicher snöder man von bubenart). S pohoršením líčí násilí husitů, kteří podle něj nešetřili ani ženy a děti. Po vítězství u Německého Brodu v roce 1422 čeští kacíři údajně zpustošili město tak hrozně, „že by nebylo divu, aby lidé si zoufali a žádnému Čechu a Moravanu nikdy již nepřáli“.

TIP: Zikmund Lucemburský: Pragmatik, který se nevyhýbal ženám ani vínu

Po roce 1424 zanechal Eberhard větších eskapád a zdržoval se převážně v Mohuči, kde se věnoval obchodu s kožešinami a znovu se oženil. Teprve v závěru života se pustil do svého kronikářského díla, jehož ústředním hrdinou učinil Zikmunda Lucemburského. Vycházel jak z nejrůznějších písemných materiálů, listin a dopisů, které se mu povedlo nashromáždit, tak z vlastních přebohatých vzpomínek. Čtenář jej musí ocenit jako zdatného vypravěče, avšak jeho datace nejsou spolehlivé. Chybí mu také hlubší vhled do historie a dobové politiky, více ho zajímaly dobrodružné historky a anekdoty. Samotného Zikmunda představuje jako moudrého, dobrotivého a laskavého vladaře, na jehož straně stojí sám Bůh a pomáhá mu. Naopak se kronikou vine jeho odpor k majetnému duchovenstvu, které viní ze všeho zlého na světě. Pozoruhodné je, že v tom se dokonce přidává k názoru husitských radikálů: „Proto jsem dal nakonec za pravdu husitům, kteří měli za to, že kdyby se kněžím nic nedalo a naopak vzalo (…) bylo by pak lze učiniti mír.“

Dvaatřicetiletý potravinářský inspektor Radžeš Višvas trávil u přehrady čas s přáteli, když mu do ní během pořizování selfie upadl mobilní telefon Samsung v hodnotě okolo 100 tisíc rupií (téměř 27 tisíc Kč). Nepříjemnost se nejprve pokoušelo vyřešit několik potápěčů, kteří se snažili telefon nalézt. Když neuspěli, obrátil se úředník na správce nádrže s tím, že z ní potřebuje odčerpat část vody z přepadové nádrže. Telefon měl podle Višvase obsahovat důležitá a citlivá vládní data.

Správce úředníkovi dal svolení a technici pomocí dieselového čerpadla z nádrže během tří dnů odčerpali zhruba dva miliony litrů vody. Podle BBC jde o množství vody, které by stačilo na zavlažování 600 hektarů půdy. Telefon se následně skutečně podařilo nalézt, byl ale již v nepoužitelném stavu.

TIP: Číňan zatajil před svou ženou výhru v loterii. Nyní ji musel odškodnit

Pro samotného potravinářského inspektora měl incident ještě další nepříjemnou dohru – byl totiž obviněn ze zneužití pravomoci a do vyšetření celého případu byl dočasně zbaven funkce.

Archeologové dobře vědí, že staré toalety mohou prozradit spoustu zajímavých věcí o každodenním životě těch, kteří je používali. Piers Michell z britské Univerzity v Cambridgi a jeho kolegové detailně prozkoumali dvě toalety z doby železné, které byly nalezeny poblíž Starého města v Jeruzalémě. Závěry svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Parasitology.

Badatelé nalezli stopy po lambliích střevních (Giardia duodenalis), což jsou parazitičtí prvoci ze skupiny diplomonád. Lamblie vyvolávají onemocnění zvané giardióza (nebo též lamblióza) s hlenovitým nekrvavým průjmem, který doprovází nechutenství a hubnutí. Může postihnout člověka i celou řadu domácích zvířat, včetně psů, koček, králíků nebo činčil. Giardióza není zcela neznámá ani v ČR. Ročně se u nás potvrdí až několik set případů.

Jeruzalém plný průjmu

Dotyčné toalety byly objeveny v roce 2019. Vědci v nich již dříve vystopovali celou sbírku parazitů, včetně tenkohlavců, škrkavek, tasemnic a roupů. Lamblie jsou ale jednobuněční prvoci a v archeologickém materiálu se hledají mnohem obtížněji. Badatelé ale v tomto případě uspěli a získali nejstarší známý doklad giardiózy na světě.

Zkoumané toalety byly používány zřejmě mezi 8. a 6. stoletím před naším letopočtem. Jeruzalém byl v té době hlavním městem biblického Judského království a žilo v něm asi 8 až 25 tisíc lidí. Toalety s žumpami byly v té době nezvyklé a typicky se nalézaly pouze v domovech místních elit.

TIP: Průzkum 200 let staré kadibudky odhalil, že i bohatí lidé byli prolezlí parazity

„Objev těchto parazitů v žumpách dvou toalet místní honorace doby železné naznačuje, že Judské království bylo v té době promořeno parazitárními průjmy,“ usuzuje Mitchell. „Tento průjem se šíří vodou či potravinami, které kontaminovaly fekálie. Domníváme se, že to byl ve městech té doby na Blízkém východě velký problém. Města byla přelidněná, bylo v nich vedro, odpadky, špína a hmyz, zatímco voda byla jen omezeně dostupná, hlavně v létě.“

Aimen Halim si v podniku Buffalo Wild Wings objednal smažená kuřecí křidélka bez kostí. K jeho překvapení mu však obsluha přinesla zakamuflovaný kus prsou, který se jako horní končetina dotyčného opeřence pouze tvářil. Zatímco jiní hosté by porci buď snědli, nebo vrátili, Aimen se rozhodl vše hnát k soudu: Řetězec se totiž podle něj dopustil klamavé reklamy. Žaloba přitom míří i na další podniky nabízející podobný produkt, jako jsou Domino’s Pizza či Papa John’s. Pokud by Američan vyhrál, musely by své menu v USA upravit stovky restaurací.

Fastfoodový řetězec na situaci zareagoval na Twitteru sarkastickým komentářem, ve kterém připomíná, že jejich „kuřecí křídla bez kostí“ jsou vyrobená z kuřecího masa a vzdor názvu obsahují 0 % bizoního masa.

Odborníci ale upozorňují, že podobné nekalé praktiky nejsou ničím novým. Nabídka „kuřecích křídel bez kostí“ se dramaticky zvýšila v roce 2008, kdy zpracovatelé drůbeže zaznamenali pokles poptávky po kuřecích prsou, zatímco poptávka po kuřecích křídlech prudce rostla. Pro fastfoodové řetězce proto bylo výhodné nakupovat levnější prsní maso a prodávat ho jako kuřecí křídla.

TIP: Když se zblázní paragrafy: 5 nejbizarnějších soudních žalob

Podobných žalob ve Spojených státech v posledních letech přibývá – podle právníků společnosti Perkins Coie, která sleduje soudní spory v oblasti potravin a nápojů a zastupuje korporace, řešila justice v roce 2008 v USA jen 18 podobných sporů. V roce 2021 to bylo již více než 300 případů.

Galaxie Větrník, známá též jako Messier 101 (M101), je nádherná velká spirální galaxie ze souhvězdí Velké medvědice. S magnitudou 7,9 patří mezi nejjasnější galaxie na naší obloze, především díky své velikosti a také relativní blízkosti – dělí ji od nás jen zhruba 21 milionů světelných let. Galaxii Větrník lze snadno nalézt nad spojnicí krajní (Alkaid) a prostřední (Mizar) hvězdy „oje Velkého vozu“.

Před pár dny ohlásil japonský astronom Koichi Itagaki, že v galaxii Větrník explodovala supernova, která dostala označení SN 2023ixf. Jeho objev vzápětí potvrdili astronomové s dvoumetrovým teleskopem Liverpool.

Supernova za humny

Pro vědce jde o skvělou zprávu a mimořádnou příležitost – za posledních 7 let jde o nejbližší explozi supernovy jakou můžeme pozorovat. Vesmírné teleskopy Hubble a Swift a spolu s nimi i další astronomická zařízení přerušily naplánované programy pozorování a vrhly se na pozorování této supernovy. Badatelé očekávají zajímavá data i od amatérských astronomů.

Ukazuje se, že galaxie Větrník je velmi bohatá na supernovy, alespoň z našeho pohledu. Od roku 1900 jsme jich tam pozorovali pět, plus jednu zvláštní novu (luminous red nova) M101 OT2015-1. V Mléčně dráze jsme se setkali s potvrzenou supernovou naposledy před 400 lety. Galaxie Větrník má asi dvakrát až desetkrát více stálic než Mléčná dráha a hvězdy tam také mnohem častěji vznikají.

TIP: Vzácná událost: Astronomové pozorovali v gravitační čočce explozi supernovy

První potvrzená pozorování zachytila novou supernovu ve hvězdné velikosti 16. magnitudy. Od té doby rychle zjasňuje. Ve čtvrtek 26. května dosáhla 11. magnitudy, což je v dosahu začátečnických domácích teleskopů. Odborníci odhadují, že by tato supernova mohla zjasnit až na hvězdnou velikost 9. magnitudy, díky čemuž by mohla být vidět i s obyčejným binokulárním dalekohledem.

V roce 1853 začala v zahradách augustiniánského kláštera za hradbami Brna stavba velkého skleníku. Jeden z mladších členů učitelského sboru, Gregor Johann Mendel (1822–1884), který se právě vrátil ze studií ve Vídni, začal nově postavený skleník využívat ke šlechtitelským pokusům. Právě zde, v klášterní zahrádce na Starém Brně, se v následujících několika letech měly zrodit základy, na nichž stojí genetika dodnes.

Žák, kterému věřili

Malý Johann se narodil v rodině vojenského vysloužilce v Hynčicích u Nového Jičína. Rodiče chtěli synovi dopřát dobré vzdělání, nemohli si však dovolit vysoké náklady na studia. Mendel si dokázal část prostředků opatřit doučováním movitějších spolužáků, nakonec však z finančních důvodů vstoupil do kněžského semináře a v roce 1847 byl vysvěcen na kněze. Tou dobou již působil v augustiniánském klášteře na Starém Brně, kde přijal řeholní jméno Gregor. V rámci řádové řehole učil na gymnáziu v Brně a suploval také ve Znojmě. Na pozici řádného učitele mu však chyběly patřičné učitelské zkoušky, proto se přihlásil ke studiu na univerzitě ve Vídni.

V prvním kole však neuspěl a vyhořel u zkoušek, paradoxně kvůli přírodopisu. Zdrceného mnicha v klíčovém okamžiku podpořil opat kláštera Cyril Napp (1792–1867) – ten ho ujistil o své plné důvěře, přiměl jej vrátit se na vídeňskou univerzitu a zajistil financování dalších Mendelových studií. Během svého druhého působení na univerzitě v letech 1851–1853 pak kromě biologie studoval také matematiku a fyziku, kde jej významně ovlivnil fyzik Christian Doppler zdůrazňující význam kombinatoriky a statistiky v přírodních vědách. Na Moravu se tak vrátil plně vybaven znalostmi nezbytnými pro své další pokusy.

Otec genetiky

Mendel se ukázal jako všeobecně nadaný vědec. Zabýval se astronomií i meteorologií, a dokonce prováděl měření teplot pro C. a k. Centrální ústav pro meteorologii a geodynamiku ve Vídni. Láskou číslo jedna se mu však mělo stát šlechtitelství. Křížení organismů a pokusy s křížením rostlin a živočichů byly v Mendelově době časté a dobře známé. Novou a klíčovou úlohu v interpretaci Mendelových pokusů hrálo hlavně matematické myšlení, jehož použití bylo v té době pro mnohé zcela nepochopitelné. Pro své základní pokusy si zvolil rostlinu hrachu setého. Jeho odrůdy měly stálé a snadno rozlišitelné znaky, rozmnožoval se samoopylením a šlo u něj dobře provádět umělé křížení.

Stavba květu luskovin neumožňuje snadné opylení cizím pylem, protože blizna s tyčinkami je těsně obepnuta člunkem a prašníky dozrávají již v poupěti. Proto dochází k opylení vlastním pylem ještě před otevřením květu. Tato okolnost se ukázala pro Mendela jako zvlášť důležitá a samoopylení využíval při tvorbě potomků kříženců. Při umělém oplození u nevyvinutého poupěte Mendel odstranil člunek a pinzetou vyjmul všechny prašníky, štětečkem pak přenesl na bliznu pyl z otcovské rostliny. Šlechtěním hrachu se Mendel zabýval několik let a své výsledky pak roku 1865 přednesl na dvou přednáškách na schůzích Přírodovědného spolku. O rok později vyšla jeho práce tiskem. Na základě svých pokusů formuloval pravidla, která jsou dnes známá jako Mendelovy zákony, přesněji jsou však nazývána základní principy dědičnosti.

Mendel jako první potvrdil, že se nedědí znaky, ale vlohy (geny). Znaky jsou přitom párově založeny a při tvorbě gamet se vlohy (geny) rozcházejí a při oplození se opět spojují. Vysvětlil vznik genotypových a fenotypových štěpných poměrů jako důsledek párového založení znaků, statisticky zpracovával pozorované jevy a srovnával je s předpokládanými výsledky. Vypracoval také základní metodiku studia dědičnosti, která se při křížení rostlin a živočichů používá dodnes.

Posmrtné uznání

Svým výzkumem však Mendel poněkud předběhl dobu. Ačkoliv již za svého života získal uznání jako opat (nastoupil do čela kláštera po smrti Cyrila Nappa) a učitel, jeho vědecká práce si na svůj úspěch musela ještě několik desetiletí počkat. Sám Mendel si toho byl vědom, ale zdá se, že byl opravdu spokojený: „I když jsem musel ve svém životě prožít řadu trpkých chvil, musím přiznat, že krásné a dobré převládlo. Moje vědecká práce mi přinášela hojně uspokojení a jsem přesvědčen, že ji zanedlouho uzná celý svět.“

TIP: Zlaté české ručičky: Kteří naši vynálezci udělali díru do světa?

Německý biolog Carl Correns navázal na konci 19. století na Mendelovu práci a pokusy ověřil platnost jeho tezí. V téže době dospěl k platnosti zákonů dědičnosti definovaných brněnským mnichem nezávislým výzkumem i nizozemský botanik Hugo de Vries. Britský genetik William Bateson přeložil Mendelovo dílo do angličtiny a opat kláštera na Starém Brně se tak oficiálně stal otcem vědní disciplíny známé jako genetika.

Na Réunion, ležící v Indickém oceánu asi 180 kilometrů od sousedního Mauricia, přiláká většinu návštěvníků fantastická příroda. Rozhodně by však byla škoda nevydat se za zážitky také do hlavního města Saint-Denis: Vzniklo v roce 1669 a jméno mu zvolil jeho zakladatel a první starosta Étienne Regnault podle lodi svého přítele, jenž u ostrova přistál o rok dřív. Několik desetiletí pak trvalo, než se obec postavila na nohy, přičemž za ostrovní metropoli ji guvernér Bertrand-François Mahé de La Bourdonnais prohlásil teprve roku 1738. Během napoleonských válek se na Réunionu sice usídlili Britové, ale Francouzi ho posléze získali zpět a už se jej nevzdali. Dnes proto nevelký kousek souše uprostřed azurových vod příjemně překvapí unikátní atmosférou, v níž se mísí francouzský šarm s tropickým prostředím Indického oceánu.

V Saint-Denis stále stojí na břehu několik rezavějících děl z 19. století, namířených na oceán: Město totiž muselo být pořád ve střehu a bránit se před dobyvačnými Brity. Ani trvalé napětí však lidem nevzalo radost ze života – na nábřeží či v přilehlém parku je to vidět po západu slunce, kdy domácí vyrážejí do ulic, posedávají pod korunami stromů nebo si ve stáncích s občerstvením kupují palačinky crêpes, do nichž se na rozdíl od těch českých ještě přidává máslo.

Klid velkoměsta

V tomtéž parku natrefíte také na sochu zmíněného guvernéra de La Bourdonnaise, která zaujme mimo jiné růžovým nátěrem. Přímo za ní stojí nádherný koloniální palác, kde dnes sídlí část ostrovní vlády. Neobklopuje ho přitom žádný chaos ani troubení aut, okolní ulice nejsou přeplněné a nic zkrátka nenasvědčuje, že v hlavním městě Réunionu žije téměř 150 tisíc lidí. Navíc se jedná o tavicí kotlík kultur, kde můžete v historickém centru natrefit na křesťanskou katedrálu z první poloviny 18. století, zatímco o pár ulic dál dominuje panoramatu minaret mešity a nedaleko autobusového nádraží se zas indická komunita schází v hinduistickém chrámu. Ve městě ovšem nechybí ani čínská pagoda.

Za nejkrásnější budovou metropole nemusíte příliš daleko – stačí se vydat hlavní ulicí Avenue de la Victoire a za pár minut stanete před radnicí Hôtel de Ville de Saint-Denis. Pochází z poloviny 19. století, dominuje jí hodinová věž a stavitelé ji vyvedli v jemných žlutých odstínech, které poté vybělily roky v přímořském podnebí. Okolí radnice pak sleduje socha anděla na vysokém kamenném sloupu, jež upomíná na oběti první světové války.

Voda jen pro otrlé

Přilehlá ulice Rue de Paris vás zhruba po kilometru přivede k zahradě Jardin de l’État. V oblasti poseté vilami z konce 19. a začátku 20. století jako by se ukrývala duše celé metropole: Ačkoliv je každá stavba jedinečná, dohromady vytvářejí nádhernou kulturní mozaiku. Některé domy skrývají muzeum, jiné zas hostí galerie. Nechybějí ale ani malé podniky s občerstvením či kavárny, kde se můžete usadit na zahrádku a kochat se výhledem. Část vil nicméně zůstala ponechána osudu, takže chátrají a časem se zřejmě budou muset strhnout kvůli bezpečnosti.

Přestože místní žijí zdánlivě poklidně, turisté se před cestou musejí seznámit s několika výstrahami: Riziko představují jednak aktivní sopky (viz Zrozena z lávy) a jednak žraloci. Ostrov totiž leží na migrační trase zmíněných predátorů plujících od jihu Afriky k Austrálii, takže koupání na Réunionu není ideální. Samozřejmě na ostrově najdete několik pláží, jejichž vody ohraničují sítě a není problém si tam zaplavat. Rozhodně však nejde o podobnou plážovou destinaci jako třeba Seychely či Mauricius, které přímo lákají na jemný písek a tyrkysové vlny.

Sami v panenské přírodě

Třetí problém představují komáři, kteří na ostrově v minulosti šířili horečku dengue či nemoc s těžko vyslovitelným názvem chikungunya, jež se projevuje vysokými horečkami, otékáním kloubů a v roce 2006 v místě způsobila epidemii. Nabízí se proto otázka, proč na Réunion vůbec vyrazit – a odpověď je snadná: Nepanuje tam turistický přetlak, takže si ho užijete bez mačkanic. Tamní příroda je navíc tak nádherná, že vám veškeré potenciální potíže snadno vynahradí.

Každopádně nejkritičtější bod každého vašeho výletu bude tvořit neuvěřitelně vrtkavé počasí: Vysoké hory totiž zachytávají oblačnost, a proto se podmínky běžně mění doslova z minuty na minutu. Připraveni na vše pak můžete projet městečkem Bourg-Murat, za nímž vás krajina překvapí alpským nádechem. Na pronikavě zelených loukách se pasou krávy, domy mají šikmé střechy a v dálce se zvedají impozantní vrcholy. Dominantní Piton des Neiges neboli „sněžný vrch“ ční do nadmořské výšky 3 069 metrů, a jedná se tak o rekordmana Réunionu i celého Indického oceánu.

Krása střídá krásu

Z „alpské oblasti“ stačí ujet několik kilometrů a ocitnete se na vyhlídce Nez de Boeuf. Za zády necháte vysoké hory a před vámi se země propadne do obrovské rokle, hluboké několik stovek metrů. Její dno vyplňuje neproniknutelná zeleň, takže se neubráníte pocitu, že pokud na naší planetě ještě existuje nějaký „ztracený svět“, pak se na něj právě díváte.

TIP: Přístav krále Ludvíka: Kousek ráje v objetí Indického oceánu

Pár minut jízdy autem vás přitom dělí od kráteru Commerson, který si můžete podrobněji prohlédnout z malé vyhlídky. Ještě působivější místo pak představuje planina La Plaine des Sables, pokrytá černým sopečným prachem. Nachází se ve výšce 2 350 metrů nad mořem a uchvátí vás bezútěšnou černotou, jež vzdáleně připomíná ikonickou islandskou pláž Reynisfjara. Skrz popelavou slupku si však tu a tam razí cestu ke světlu zeleň. Za deště se může planinou valit voda a zabránit vám v další jízdě. V takovém případě se zkrátka otočte a vyrazte opačným směrem: Dřív či později zcela jistě narazíte na výhled, který vám opět vyrazí dech… 

Svensona sličná (Swainsona formosa) má v obecné angličtině název Sturt's Desert Pea, tedy Sturtův pouštní hrách, což je pocta britskému objeviteli Charlesi Sturtovi, jenž v Austrálii vedl několik expedic. Při jedné ze svých výprav, která v roce 1844 směřovala do centrální části kontinentu, zaznamenal Sturt velké množství těchto kvetoucích rostlin.

TIP: Když se poušť nadechne: Skrytý život vyprahlých pouští

Latinská (a ve zkomolené verzi i česká) varianta názvu je zase poklonou botanikovi Isaacu Swainsonovi. Navíc byl dříve pojmenováním rostliny vyznamenán i britský pirát a později objevitel William Dampier, který jako první květinu pro západní svět zaznamenal a popsal, a to v srpnu 1699 na ostrově Rosemary u západního australského pobřeží. Latinský název Clianthus dampieri ovšem dnes už neplatí, protože původní zařazení svensony sličné do čeledi nádhernic (Clianthus) bylo později překlasifikováno a jméno tedy zaniklo. 

Říká se, že žijeme v informačním věku, neboť informace z libovolného místa mohou prakticky okamžitě doputovat kamkoliv jinam na Zemi. A nejde přitom jen o jednoduché zprávy, hlasové sdělení či obrázky. Dnes již nikomu nepřijde zvláštní, že dokážeme přes celou planetu i mimo ni vysílat se zanedbatelným zpožděním video v ultravysokém rozlišení.

Zmíněný věk by však nikdy nenastal nebýt telekomunikačních družic. Éra bleskového dorozumívání přišla s telegrafem, který s využitím elektrických signálů přenášel po kabelu prostá sdělení na stovky kilometrů. Poté nastoupily telefon a rozhlas a s nimi přenos hlasu, a nakonec i televize a přenos obrazu. Vše bylo nicméně omezeno buď kabelem, nebo rádiovými vlnami, jež se šíří pouze na tzv. přímou viditelnost. Pustit si tedy v prvorepublikovém Československu americké rádio bylo nemyslitelné. Stejně tak zůstávalo po většinu 20. století nemožné sledovat televizní stanice z jiných kontinentů. Řešení sice nabídlo pokládání podmořských kabelů, jednalo se však o složitý a velmi nákladný proces.

Informační revoluce přišla až s telekomunikačními družicemi. Díky nim si můžeme jednoduše zavolat s kýmkoliv na planetě, i kdyby se nacházel třeba na jižním pólu. Televizní vysílání, zejména to americké, se začalo šířit po všech ostatních světadílech – a spolu s ním také tamní kultura. V neposlední řadě dnes skrze družice proudí data internetu. Výhody telekomunikačních družic si můžete připomenout, až zas budete v přímém přenosu sledovat olympijské hry pořádané třeba v Japonsku nebo si večer pustíte film „na satelitu“.

Protichůdné požadavky

Tzv. kosmické materiály představují materiály nově vyvinuté, určené původně pro kosmické aplikace. Jejich vznik ovšem na inženýry často klade naprosto protichůdné požadavky, s nimiž se na Zemi dosud nemuseli potýkat. Vezměme si například „obyčejnou“ teplotu coby jeden z dlouhé řady faktorů ovlivňujících konstrukci strojů: Na nízké oběžné dráze panuje po 45 minut −70 °C, načež teplota vmžiku vyskočí na 125 °C. Po 45 minutách se opět vrátí k třeskutému mrazu a takto se situace pořád opakuje. Mnohé kosmické aplikace přitom čelí teplotám téměř od absolutní nuly, tedy −273,15 °C, až po několik tisíc stupňů.

Vesmírné mise se však musejí vypořádat i s nepředstavitelným tlakem či naopak s vakuem, s vysokou radiací, obrovským přetížením a mnoha dalšími aspekty – to vše po dlouhé roky a bez možnosti oprav či údržby. Navíc musejí být veškeré kosmické konstrukce co nejlehčí, aby se vůbec daly do cílové destinace vyslat. Vyhovět všem uvedeným požadavkům se může zdát nemožné, ale právě díky takto vysokým nárokům se podařilo vynalézt materiály, jež dnes využíváme i na Zemi.

Přístřeší z tiskárny

Kosmonautice tak za svůj vznik vděčí řada kovových slitin se „snovými“ vlastnostmi, materiály žáruvzdorné, filtrující určité vlnové délky záření, pokročilé plasty, kompozity a další. Z vývojových laboratoří vesmírných agentur naopak nepochází teflon ani suchý zip, u nichž lidé často předpokládají „kosmické“ kořeny. Pravdou zůstává, že vznikly už dřív, ale proslavily se právě díky kosmonautice, kde našly široké uplatnění.

Vedle pokročilých materiálů je však nutné rovněž vyvinout nové postupy a zařízení na jejich výrobu i zpracování. Jindy poslouží již existující, avšak dosud téměř nepoužívané metody: Za všechny jmenujme „studené“ třecí svařování s promísením, které vytváří mnohem pevnější a bezpečnější spoje než klasické techniky. Prudký rozvoj dnes v mnoha oblastech zažívá také 3D tisk, přičemž kosmonautika na něj spoléhá už v současnosti a ve velkém s ním počítá i do budoucna. Nejedná se ovšem jen o jednoduché plastové náhradní díly na vesmírných stanicích či lodích, ale také o kovové součástky či celé raketové motory, obydlí z regolitu na Měsíci nebo Marsu i potraviny pro posádky dlouhodobých misí.

Člověk, pokusný králík

Již od 60. let se na palubách kosmických lodí a stanic nejčastěji provádějí experimenty z oboru biologie a medicíny. Za tímto účelem putoval na oběžnou dráhu nespočet biologických vzorků, buněk, hmyzu i dalších drobných živočichů. Nejpoužívanějšími „pokusnými králíky“ však vždy byli a stále jsou samotní astronauti. Každý člen posádky na ISS běžně odebírá a ukládá vzorky vlastní moči, krve, slin či stolice, provádí si ultrazvuková vyšetření všemožných orgánů, nosí čepičku s elektrodami pro monitorování mozkové aktivity, vykonává řadu fyzických testů, měření hmotnosti, tělesné teploty, reakčních i kognitivních schopností, zraku atd.

Díky tomu, že astronauti poskytují vlastní tělesné schránky coby objekty vědeckého studia, se v průběhu několika málo dekád podařilo nejen lépe porozumět mnoha biologickým procesům a dosud nepochopeným fenoménům lidského těla, ale především vyvinout nové či pokročilejší lékařské metody, objevit léky na dříve nevyléčitelné nemoci a jiné alespoň zpomalit. Dnes se již na ISS zcela běžně provádí vrcholný medicínský výzkum, zahrnující například manipulaci s kmenovými buňkami nebo sekvencování DNA – to vše v prostředí mikrogravitace, jež umožňuje poodhalit tajemství, která by v pozemních laboratořích zůstala skryta.

Potřebujeme ji?

V uplynulých šedesáti letech vyslala NASA do kosmu přes čtyři stovky lidí, z nichž se 24 dostalo k Měsíci a 12 se prošlo i po jeho povrchu. Všichni ostatní se zdrželi pouze na nízké oběžné dráze. Cesta jediného člověka mimo naši planetu přitom vyžaduje doslova astronomické finanční prostředky a také vybudování nepředstavitelné infrastruktury nejen pro dopravu do kosmu a pobyt v něm, ale i pro výcvik a další související aktivity. Mnozí přitom tvrdí, že by se za tytéž peníze dalo vyrobit mnohem víc robotických sond, jež by zastaly stejnou práci. Vyplatí se tedy pilotovaná kosmonautika?

Základní argumenty proti pilotovaným letům do kosmu zní, že jsou drahé, nebezpečné a že „bychom měli nejdříve vyřešit problémy tady na Zemi“. Poslední z nich vyvrátíme snadno, jelikož po přečtení předchozích řádků již víme, že vědeckým výzkumem na oběžné dráze řešíme i problémy na rodné planetě, a to v nepřeberném množství oblastí. Co se týká nebezpečí, lety do vesmíru riskantní byly, jsou a budou. Nicméně každý, kdo se vydává za hranici atmosféry, tak činí dobrovolně a s plným vědomím možných následků. Je to drahé? Ano, zcela jistě je. Kvůli finanční náročnosti například nemá svůj vlastní pilotovaný program ani Evropská kosmická agentura, která je jinak po boku NASA na špici vesmírného průzkumu a technologicky na to zcela jistě má.

Kdybychom však porovnali náklady současné kosmonautiky s jinými vládními výdaji, zjistili bychom, že jsou až směšně nízké. Kupříkladu letošní rozpočet amerických ozbrojených sil dosahuje 782 miliard dolarů, kdežto u NASA jde o „pouhých“ 24 miliard. V reakci na válku na Ukrajině navýšil prezident Joe Biden jako mávnutím kouzelného proutku armádní rozpočet o dalších 29 miliard. Nabízí se tak otázka, jak by vypadala kosmická agentura Spojených států, kdyby získala podobně štědrou injekci. V Evropě pak do rozpočtu ESA odvede každý občan členské země ze svých daní v průměru necelých 200 korun ročně. Za vše, co nám kosmonautika dává, se nepochybně jedná o zanedbatelnou částku.

Vize, sny a inspirace

Analýza americké Národní akademie věd z roku 2014 dospěla k závěru, že nelze kvantifikovat všechny hmatatelné přínosy pilotované kosmonautiky – jako vývoj nových technologií, příliv a rozvoj talentovaných lidí, vědecké poznání atd. – a porovnat je s masivními finančními investicemi. Stejná studie pak dokonce přišla s tezí, že „Amerika nepokračuje v pilotovaných letech do vesmíru proto, že by o ně měla veřejnost zájem, nýbrž proto, že dominance jiných států na daném poli je zkrátka nemyslitelná“. Z toho vyplývá, že přínosy pilotované kosmonautiky bývají ve velké míře nehmatatelné: Jedná se o prestiž, slávu, postavení…

Uvedené poznání však existovalo již v počátcích kosmického věku. Rada národní bezpečnosti prezidenta Dwighta Eisenhowera v roce 1958, tedy ještě před založením NASA, ve své zprávě uvedla: „Pro laiky bude pilotovaný průzkum představovat skutečné dobývání vesmíru. Žádná robotická sonda nedokáže nahradit let s posádkou v jeho psychologickém dopadu na lidstvo.“ Stejně tak o pár let později John F. Kennedy vytyčil dobytí Měsíce jako národní cíl, protože dostal od nejvyšších představitelů NASA doporučení, že „je to člověk, ne stroje, kdo zaujme představivost celého světa“. 

TIP: Vesmírná mise u vás doma: 15 vynálezů NASA, které používáme každý den

Pronikání do kosmu v 60. letech inspirovalo mnoho lidí, kteří se tak dali na kariérní dráhy, jež by jinak nezvolili. V důsledku nesmírně vzrostla vzdělanost a s ní souvisel i prudký rozvoj vědy a techniky. Na dalších čtyřicet let se pak člověk usadil „pouze“ na nízké oběžné dráze. Nyní se však karta obrací a s nadcházejícími výpravami na Měsíc i dál budeme mít opět o čem snít a čím se inspirovat. Objeví se nové náročné překážky, jež bude nutné překonat, a posunout tak lidstvo zase o krok vpřed.

Konkrétní příčinu vzniku diabetu 1. typu stále ještě neznáme. Odborníci předpokládají, že jde o autoimunitní proces, kdy imunitní systém pacienta ničí vlastní beta buňky, které jsou součástí Langerhansových ostrůvků slinivky břišní, kde produkují životně důležitý inzulín. Vědci a lékaři se již dlouho snaží tento problém vyřešit. Jednou z cest výzkumu je snaha o nahrazení funkce zničených buněk pomocí kmenových buněk samotného pacienta.

Tým lékařské fakulty americké Cornellovy univerzity ve městě NewYork se zaměřil na žaludeční kmenové buňky, které mají pro tuto roli dobré předpoklady. Jsou zodpovědné za udržování tkání trávicí soustavy. Mimo jiné každých sedm dní obnoví vnitřek žaludku a střev. Rovněž jsou schopné se přeměnit do podoby takzvaných enteroendokrinních buněk, které v trávicí soustavě vylučují hormony.

Léčba žaludečními buňkami 

Joe Zhou a jeho spolupracovníci dokázali upravit lidské žaludeční kmenové buňky tak, aby reagovaly na hladinu glukózy v krvi a v případě potřeby vylučovaly inzulín, jako to dělají zdravé beta buňky ve slinivce břišní. Tyto buňky odebrali přímo ze žaludku pomocí běžného endoskopu. Jde o výsledek dlouhodobého výzkumu, který trval déle než 15 let. Jeho závěry zveřejnil vědecký časopis Nature Cell Biology.

„Žaludek si vytváří vlastní buňky, které vylučují hormony. Zároveň víme, že buňky žaludku a slinivky jsou si v zárodečném vývoji člověka velmi blízké,“ uvádí Zhou. „Proto není velkým překvapením, že právě žaludeční kmenové buňky mohou být přeměny na buňky, které vylučují inzulín a reagují na hladinu glukózy.“

TIP: Umělá slinivka mění život dětem s diabetem 1. typu

V roce 2021 trpělo diabetem 1. typu ve světě asi 8,4 milionů lidí, přičemž do roku 2040 by se jejich počet mohl více než zdvojnásobit. V Česku trpí cukrovkou skoro milion lidí a 7 % z nich tvoří právě pacienti s diabetem 1. stupně. V současné době tito pacienti musejí užívat inzulín, buď častými injekcemi anebo pomocí nositelné inzulínové pumpy. Účinná léčba diabetu 1. typu by proto přišla velmi vhod.