Německý tankista si pořídil snímek na památku před těžkým francouzským obrněncem Char B1 Bis. I když by se mohlo zdát, jako by si svou pózou jeho vyřazení nárokoval, není tomu tak. Stroj s věžovým číslem 205 a bojovým jménem „Indočína“ náležící ke 3. rotě 15. tankového praporu totiž padl za oběť palbě vlastních vojáků.

Palba do vlastních

Stalo se tak 17. května 1940 nedaleko obce Bazuel v severní Francii, když se trojice tanků Char B1 Bis vracela z hlídky za vlastní linie. Francouzští protitankoví dělostřelci se však mylně domnívali, že jde o německé panzery, a zahájili palbu ze svého 47mm děla. „Indočína“ nejprve dostala čtyři zásahy, dva do věže a dva do korby. Silným pancířem sice žádný granát nepronikl, jeden však způsobil zaseknutí věže.

Štěstí v neštěstí

Tankisté se snažili ze smrtelného nebezpečí ujet, jenže během manévrování trefil pátý projektil pás a přetrhl ho, čímž stroj znehybnil. Další dva granáty už dílo zkázy pouze dokonaly. Osádce ve složení velitel podporučík Raiffaud, řidič seržant Docq, pomocník řidiče vrchní desátník Rollin a radista vojín Salard se nicméně podařilo z tohoto nešťastného střetnutí ve zdraví vyváznout a dostat se pěšky k francouzským liniím.

TIP: České tanky v nacistických službách: Lehký tank PzKpf 35(t) a PzKpf 38(t)

Na snímku jsou mimo jiné dobře patrné dvě hlavní zbraně francouzského obrněnce. V korbě uložený kanon ABS 1929 ráže 75 mm a 47mm kanon SA 35 instalovaný ve věži APX 4. Kromě nich měla osádka k dispozici ještě dva kulomety ráže 7,5 mm.

Bohemistka a polonistka Ag­nieszka Janiec-Nyitrai se ve své disertační práci mimo jiné zamýšlela nad proměnami popisů dalekých cest. Doslova píše, že se postupně „významová tíha přesunula z intelektuálního, sofistikovaného subjektivního vnímání světa k prožívání skutečného života, k dobrodružství a maximalizaci prožitků. Základem se stala autenticita zkušenosti“. V tomto aspektu nelze než jí dát za pravdu.

Vždyť i taková intelektuálka, jako byla první dáma české egyptologie Ludmila Matiegková, neváhala popisovat své cesty zcela bez příkras. Jasně to dokazují její dopisy, které k vydání připravila Hana Havlůjová. Pojďme si tedy přiblížit některé praktické aspekty cestování po zemi faraonů na začátku 20. století.

Musili oba Arabové pomáhati

„Drahá máti! (…) Včera dopoledne jsme chodily s paní Skákalovou. (…) Byly jsme na poště, v bance a pak jsme na tu cestu kupovaly plátěný tropický klobouk a plášť přes oděv, rovněž plátěný. Kdyby mě v tom viděla (Míněna matka Matiegkové, pozn. red.) (právě v tom sedím a celých těch deset dní v tom budu muset chodit, poněvadž prach v Bakaru [Chorvatské město nedaleko Rijeky, pozn. red.] jest hadr proti prachu v poušti), řekla by, že mi neschází než flinta a mohla bych jíti na tygry.“

[Napsáno 14.–17. ledna 1926]

„Konala jsem tam svou první zkoušku na oslu. Zpočátku jsem se hodně pevně držela, ale během cesty jsem již jela jakoby nic, jen naň a z něho dolů mi vždy musili oba Arabové pomáhati. Jeli jsme nejprve na místo, kde kope francouzská archeologická mise, k níž jest přidělen i jakýsi mladý dr. Černý od nás.“ (Pozn. red. Míněn Jaroslav Černý 1889–1970).

[Napsáno 16. ledna roku 1926]

„Odpoledne jsme byli opět u pana vyslance v Katarakt-hotelu na čaji. Tak tu užiji hedvábných šatů až dost. Však jsem si již na nich včera udělala salátem skvrnu. Zaprala jsem to ihned pak čistou horkou vodou, ale jest to trochu přece vidět. Tak si myslím, že jestli mají v Káhiře čistírny, kde by mi to vyčistili, dám to tam, aby to příliš nezastaralo.“

[Napsáno 20.–25. ledna, 1926]

TIP: Napoleonovi vědci položili základy egyptologii

Od úsvitu dějin doprovázejí lidské pokolení nejen všední záležitosti každodenního života, ale i různě intenzivní prožitky čehosi nadpřirozeného. Kontakt s mytickým světem či nejrůznější transcendentální zkušenosti však bývají vyhrazeny pouze pro úzkou skupinu „vyvolených“, kteří pak svůj zážitek mohou zprostředkovat dál. V různých kulturách se jim říká všelijak – ať už to jsou kněží, vědmy, nebo šamani – jedno však mají společné: Disponují znalostmi, jež zůstávají pro většinu „běžných“ lidí utajeny.

Návštěva v říši duchů

Taková osoba se ve své komunitě těší mimořádné úctě a vážnosti, a to z pochopitelných důvodů: V jejích rukou se totiž soustředí schopnost komunikovat s mytickými bytostmi, uzdravovat nemocné, předpovídat budoucnost či vykládat sny.

To vše prý díky tomu, že se pomocí magických rituálů dokáže dostat do změněného stavu vědomí a v různě dlouho trvajícím transu pak údajně navštívit svět duchů či jiné dimenze reality. S muži či ženami v pozici duchovní autority se lze setkat takřka u všech etnických skupin bez ohledu na zeměpisnou šířku.

Antropologové uvádějí, že kořeny šamanismu mají počátek již u paleolitických lovců a sběračů zhruba před 100 000 lety. Své místo ale kupodivu neztratili ani v moderním světě: Ačkoliv laická představa spojuje šamana zpravidla s africkými domorodci či americkými indiány, velice populární jsou například na Dálném východě. Samotné slovo „šaman“ ostatně podle lingvistů pochází z jazyka sibiřských Tunguzů a překládá se jako „vědět“.

Opice v transu

Změněný stav vědomí je pojmem, který zná i současná psychologie. Většinou se s ním však pojí negativní konotace: do této poměrně vágně vymezené kategorie se řadí například bludy či halucinace, ale také bezvědomí či kóma způsobené úrazem.

Náš bdělý stav může narušit třeba i požití alkoholu a drog; pro všechny uvedené situace platí, že při nich – podobně jako ve spánku (jenž mezi takové stavy rovněž patří) – vnímáme realitu poněkud zkresleně, ztrácíme kritický nadhled a jednáme spontánněji. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že lidem je geneticky daná touha podobný prožitek absolvovat; vycházejí z pozorování primátů, u nichž byla zaznamenána cílená konzumace rostlin s psychotropními účinky.

Dostat se do kýženého transu ale není jednoduché a jednotliví lidé mají individuálně vyvinutou citlivost na metody, jež k tomu mají dopomoct. Udává se například, že přibližně každý dvacátý člověk disponuje extrémně nízkou hypnabilitou (je téměř vyloučeno, aby se pohroužil do hypnózy). Naopak u 1–2 % lidí nemá hypnoterapeut takřka žádnou práci.

Bubny a chřestidla

Právě hypnóza je jednou z technik, již moderní odborníci odkoukali od pradávných šamanů. Zkušení hypnoterapeuti dokážou uvést svého klienta do cílového stavu jen pomocí vhodně zvolených slov, podobně jako domorodí léčitelé, kteří si nejčastěji vypomáhají zpěvem a hudbou (především rytmickým bubnováním či chřestěním), případně rituálními tanci, obvykle za současné konzumace vhodných bylin.

Sluchový smysl je v tomto případě mnohem důležitější než zrak: Zatímco oči často zůstávají zavřené, naprostá většina vjemů proudí do mozku skrze ušní bubínky. Odborné studie prokázaly, že při stimulaci specifickými opakujícími se zvuky dochází v mozkové aktivitě k převaze tzv. theta vln, které se běžně vyskytují v hlubokém spánku nebo při meditaci, zároveň ale – možná poněkud překvapivě – nepřestává fungovat levá hemisféra, tedy sídlo racionálního uvažování.

Z popsaného transu se navíc může šaman kdykoliv dobrovolně „vrátit“ do reality a ve srovnání s bezvědomím či hypnózou si uchová veškeré vzpomínky. Sami šamani uvádějí, že během svého pobytu v jiné dimenzi dokážou cestovat mezi různými světy, komunikovat se spirituálními bytostmi a žádat od nich rady. Získávají tak příslušné znalosti mimo jiné právě z oblasti medicíny a následně je aplikují v „našem“ světě.

Šamanství pro každého

Nedávno zesnulý americký antropolog Michael Harner, zakladatel kalifornské Nadace pro studium šamanismu, tvrdil, že pro šamana je takové putování radostné i obohacující. Může po celou dobu řídit směr své cesty, kontrolovat vlastní činy a rozhodnout se, kdy je vhodný okamžik k návratu, zároveň ale nikdy předem neví, co objeví. Důležité je však zdůraznit ještě jeden aspekt šamanských rituálů: jejich účinnost se odvíjí zásadně od morálních pohnutek. Cílem šamana je přinést úlevu a uzdravení – jedná tedy s cílem pomoct druhým. Jak si takové moderní šamanství představit? Typický obrázek představuje šamana jako opáleného muže s tetováním, piercingy v nose a barevnými kresbami na obličeji, kouřícího dýmku a hovořícího neznámým jazykem. Pokud byste se vypravili do amazonského pralesa či do nitra černého kontinentu, možná byste skutečně narazili na někoho podobného.

Nicméně pro setkání s šamanem není nutné hned kupovat letenku do divočiny, neboť na něj můžete narazit třeba i v centru velkoměsta, byť nebude svou vizáží zcela odpovídat popsanému stereotypu. V České republice je sice šamanská praxe zatím spíše ojedinělým úkazem, ovšem ve světě je situace zcela odlišná. Návštěva šamana ve skutečnosti může znamenat třeba pobyt v luxusně vybavené místnosti podobné soukromé ordinaci psychologa či fyzioterapeuta.

Někteří dokonce umožňují terapii online. Zatímco v minulosti si své dovednosti předávali z generace na generaci (platilo, že když šaman před svou smrtí nestihl své vědomosti poslat dál, zůstaly navždy ztraceny), dnes studují mimo jiné prostřednictvím profesionálních kurzů.

Pomoct si sám

Úkolem šamana je harmonizovat energetické dráhy klienta, identifikovat případné bloky a pokusit se odhalit jejich kořeny, často pramenící v dětských traumatech. Někdy se mohou manifestovat jako bolesti neznámé příčiny, na něž je dostupná medicína kupodivu krátká. Šamani tak vlastně využívají zásady psychosomatiky (viz Příčiny chorob podle šamanů).
Zároveň platí, že ačkoliv díky svým schopnostem komunikace s nadpřirozenými světy dokážou nahlédnout vhodnou léčbu, samotný proces uzdravení už je na dotyčném. Šaman mu tak může pouze zprostředkovat návod, co a jak má udělat, přičemž klíčové je, aby nemocný věřil, že zvolená metoda funguje. Po úvodní konzultaci vypadá vzájemné setkání většinou tak, že se klient položí na lůžko a naslouchá meditativní hudbě.

V některých případech pak šamani přistupují k léčbě pomocí bylin. Z hlediska současné medicíny se jejich vliv dá přirovnat k užívání drog, šamani ale fytoterapii vnímají zcela jinak: Každá rostlina je pro ně posvátným medikamentem a užívají je za zcela konkrétním účelem.

Zázrak z Amazonie

Vůbec nejznámějším příkladem aplikace rostlin v šamanských rituálech je tzv. ayahuasca, jihoamerický halucinogenní nápoj z liány Banisteriopsis caapi, jejíž název znamená v kečuánštině doslova „liána duše“. V domorodé medicíně se využívá mimo jiné jako projímadlo, účinně odstraňuje z organismu parazity a napomáhá při potížích s trávicím traktem.
Populární je však především z jiného důvodu: Málokterá dosud známá rostlina obsahuje srovnatelný koktejl alkaloidů a dalších látek s psychoaktivními účinky – včetně halucinogenního dimethyltryptaminu (DMT), jenž patří v mnoha západních státech na seznam nelegálních látek. Odvar z této liány spolu s listy rostliny chacruna (popřípadě z různých příměsí, například z kůry některých stromů) připravují amazonští indiáni již po staletí tradičním způsobem a následně jej konzumují za jasně daných pravidel (rituál pití nápoje zahrnuje mimo jiné meditace, tanec a ceremoniální zpěvy; předchází mu navíc několik dní půstu).

Vypití ayahuascy má podobné účinky jako užívání drog. Ti, kdo nápoj ochutnali, popisují stavy euforie a halucinace. Může se dostavit i zvracení, jež se však pokládá za symptom úspěšně probíhající očisty organismu, a to fyzické i duševní. Charakteristické je rovněž zrychlení srdečního tepu nebo zvýšená teplota.

Lék na depresi?

Mnozí z těch, kteří ji vyzkoušeli, zmiňují, že jim ayahuasca pomohla zbavit se závislosti na kouření a paradoxně i drogách, dovedla je k poznání smyslu života nebo naučila získat větší respekt k přírodě. Právě léčba závislostí, představující dodnes oříšek i pro moderní odborníky, je hlavním důvodem, proč se ayahuasca těší mimořádné oblibě i u obyvatel rozvinutých států.

Například ve Spojených státech se její konzumace stala populární již před několika desítkami let, zejména poté, co na její účinky „přísahala“ řada celebrit. Dostala se tak i do hledáčku odborníků, které však ve výzkumu brzdí zákonný rámec – vzhledem k obsahu halucinogenů je pití i vědecké studium amazonského lektvaru v řadě zemí ilegální. Přesto již vědci nashromáždili řadu poznatků, jež dále jitří jejich zvědavost. Podle některých svědectví uživatelů dokáže ayahuasca pomoct lidem trpícím chronickou depresí nebo posttraumatickým syndromem.

TIP: Brazilský rituál kambo: Zázračný všelék, nebo bohapusté šarlatánství?

Jihoamerické právo ovšem zůstává v tomto ohledu benevolentní, a tak v těchto státech snadno seženete indiánský nápoj například ve specializovaných léčebných centrech. I v zemích, kde nelze ayahuascu koupit, však zájemcům o experimentování s vlastním zdravím stačí pořídit si libovolnou dávku třeba na některém z brazilských internetových obchodů. Pokud do toho jdete, dobře si zjistěte, kdo ji nabízí (viz Pozor na šarlatány) a zda tím neporušíte nějaký zákon. 

Středověká osada či městečko Rungholt se podle historických záznamů nacházela na území dnešní německé spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko. Její přesná poloha a umístění jednotlivých budov nejsou zcela známé, z historických pramenů je ale zřejmé, že šlo ve své době o důležitou obchodní křižovatku středověkého Severního Fríska. 16. ledna roku 1362 ale Rungholt pohltilo moře při katastrofálním přílivu a následných záplavách, jaké doprovázejí cyklóny v Severním moři. Události, které dnes přezdívá „potopa svatého Marcela“, padlo za oběť osm farností a okolo 25 tisíc lidí.

Dnes je tato oblast pod názvem Waddenské moře součástí Světového dědictví UNESCO. V současnosti zde probíhá intenzivní průzkum. Odborníci německého mezioborového týmu nedávno s využitím archeologických a geologických metod objevili místo, kde se nalézá kostel osady Rungholt. Jde o významný úspěch, kterým se konečně uzavírá odborná debata, trvající déle než sto let.

Vykopávky v mořském bahně

Zkázu Rungholtu ve své době doprovázela řada pověstí. Místní například dodnes věří, že za klidných nocí lze zaslechnout vyzvánění kostelních zvonů potopeného kostela. Dnes tato zaniklá obchodní stanice představuje unikátní příležitost pro archeology. Jde o významný příklad toho, jak lidé již velmi dlouho pronikají na pobřeží severního Německa, navzdory drsným podmínkám, které v těchto místech panují.

Klíčem k úspěchu byla spolupráce mezi vědci z různých oborů. „Osídlení jako je Rungholt jsou skrytá pod bahnem,“ vysvětluje geofyzik Dennis Wilken z Univerzity v Kielu. „K jejich objevení a zmapování využíváme rozličné geofyzikální metody, včetně magnetické gradiometrie, elektromagnetické indukce nebo seismologie.“

TIP: Místo příšery vědci objevili pod hladinou jezera 3 000 let starou pevnost

V květnu 2023 badatelé díky těmto metodám poblíž Hallig Südfall lokalizovali struktury o rozměrech 40 × 15 metrů, které odpovídají základům středověkého kostela. Nález již potvrdily první sondy a vykopávky, které vědcům poskytly rámcovou představu o objevené budově.

Počátek dvacátých let minulého století zrovna nepřál německy mluvícím cestovatelům, natož pak ženě, která cestovala po světě sama! Vždyť Německo nedávno prohrálo válku! Almu Karlin to ale neodradilo. Na cestu se vypravila na konci listopadu 1919, aniž tušila, že se vrátí až roku 1928. Během této doby objela velkou část světa, mimo jiné navštívila Jižní i Severní Ameriku, Dálný východ, Tichomořské ostrovy, Austrálii, Nový Zéland a jihovýchodní Asii.

Nemocná

Alma Maximiliana Karlin se narodila roku 1889 starším rodičům v malebném slovinském městečku Celje. Otec sloužil jako major rakousko-uherské armády, maminka učila na německé dívčí škole. Doma se mluvilo pouze německy, ostatně jako ve většině rodin střední třídy. Celje totiž v té době patřilo do Rakousko-Uherské monarchie. Drobounká dívenka neměla zrovna ten nejlepší start do života. Narodila se napůl chromá, a tak jí lékaři předpovídali krátký život. Spekulovali dokonce o tom, že zůstane mentálně retardovaná. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu ji proto zpočátku vyučovala domácí učitelka. Do školy chodila teprve od třetí třídy. O nějaké retardaci nemohla být vůbec řeč, nicméně velkou část Almina dětství vyplňovala únavná rehabilitační gymnastika, kvůli níž často nemohla chodit do školy. Nejdříve v Celje a pak i v Lublani.

Jazykově zdatná

Lásku k cestování objevila Alma už jako malá díky své matce. Když jí v necelých devíti letech zemřel otec na tuberkulózu, vzala ji matka na cesty po blízké Dalmácii a Hercegovině. A když Alma v roce 1908 odmaturovala na střední škole ve Štýrském Hradci, vyrazila s matkou na první velkou cestu po Evropě. Navštívily spolu severní Itálii, Švýcarsko, Německo a některé lákavé metropole jako Paříž, Londýn a Brusel. To už v sobě objevila talent na jazyky. Postupně se během života naučila kromě němčiny ještě dalších dvanáct! Francouzština, kterou si obzvláště zamilovala, jí umožnila studium na Sorbonně. Díky své skvělé angličtině zas mohla žít v Londýně a živit se tu jako překladatelka a učitelka angličtiny pro cizince. Jen slovinsky paradoxně mluvila velmi špatně.

Nucený odjezd

S Londýnem, kde Alma složila na Royal Society of Arts zkoušky z osmi jazyků, se však musela rozloučit po vypuknutí 1. světové války. Považovali ji tu coby občanku nepřátelského Rakousko-Uherska za personu non grata. Její cesta tedy vedla do Skandinávie – Norska a Švédska. I tady ji živila výuka cizích jazyků, kromě toho ale trávila svůj veškerý volný čas v knihovnách studiem starověkých civilizací. Ve Švédsku se spřátelila se spisovatelkou Selmou Lagerlöfovou, která ji později dokonce navrhla na Nobelovu cenu.

Ve Švédsku objevila svůj další talent a stanovila si nový cíl! Stane se profesionální spisovatelkou! Napsala divadelní hru o třech dějstvích s názvem Die Kringhäusler. Dokonce ji v roce 1918 vydali v Lipsku. Právě v tomto roce se vrátila do Celje a začala spřádat plány na cestu kolem světa. Aby si vydělala na cestu, založila jazykovou školu. Učila až deset hodin denně! Svůj sen si začala plnit 24. listopadu 1919. Na cestu kolem světa se vybavila penězi, svým proslulým psacím strojem Erica a slovníkem v deseti jazycích, který si sama sestavila. Na cestě, která trvala necelých devět let a při níž navštívila všechny kontinenty, na ni čekala mnohá dobrodružství, ale i nebezpečí. Onemocněla malárií či tropickou úplavicí a jen o vlásek unikla kanibalům.

Němčiny se vzdala

Domů se vrátila v roce 1928 na prosbu své umírající matky. Cesta ji natolik psychicky i fyzicky vyčerpala, že se rozhodla dál věnovat pouze psaní. Cestopisy jí navíc přinesly velký úspěch a popularitu v celé Evropě. Kromě zápisků z cest uveřejněných v různých časopisech, psala básně i beletrii převážně s duchovní tematikou. Ačkoli ovládala tolik cizích jazyků, všechna svá díla psala zásadně německy, protože tento jazyk ovládala nejlépe. Mluvila s ním od dětství. Po nástupu nacistů v Německu se ale němčiny na protest veřejně vzdala. Trest na sebe nenechal dlouho čekat. Její knihy se v Německu veřejně pálily a ona se ocitla na indexu. Když Němci obsadili Balkán, byla zatčena a hrozila jí deportace do Dachau.

TIP: Výprava Emila Holuba bojovala v Africe o holý život

Díky vlivné intervenci jí však trest zmírnili jen na domácí vězení. Na konci války se připojila k partyzánům a ukrývala ve svém domě protinacistického spisovatele Hans Joachima Bonsacka. Tento fakt jí po válce nepřipočetli k dobru. Naopak! Komunistické úřady jí zabavily majetek. Na hranici chudoby pak Alma umřela na rakovinu prsu a tuberkulózu v roce 1950…

Jméno slavného francouzského přírodovědce Joachima Barranda, který v 19. století zasvětil velkou část života výzkumu zkamenělin a středočeských geologických útvarů, u nás nese řada míst. Zřejmě nejznámější je pražská čtvrť Barrandov s velkým sídlištěm a filmovým a televizním studiem. Působivé Barrandovské skály lemují levý břeh Vltavy a přes přilehlý Barrandovský most vede jedna z nejfrekventovanějších silničních komunikací v celém Česku.

Název Barrandien se pak už více než sto let používá pro geologicky velice hodnotnou a zároveň turisticky atraktivní oblast naší vlasti. Vyplňuje území přibližně od Prahy, přes Berounsko, Křivoklátsko, až do Pošumaví. Výjimečná je zejména tím, že se v ní zachoval celý soubor dávných hornin – včetně starohor a starších prvohor.

Půvab za nelákavou kulisou

Oblast Barrandienu má u nás jen jednu alespoň částečně srovnatelnou obdobu. Jakýmsi „východočeským Barrandienem“ s podobnou geologickou stavbou a výskytem téměř shodných hornin, je severozápadní část Železných hor. Tomuto území, zvolna se zvedajícímu od polabských rovin, dominují komíny Chvaletické elektrárny. 

Scenérie oblasti není na první pohled zrovna lákavá a možná jen málokdo z těch, kdo projíždějí po přilehlém železničním koridoru z Prahy do Pardubic, tuší, že hned za areálem elektrárny (postavené na místě někdejších pyritového dolů) začíná rozlehlá lesní krajina se spoustou přírodních zajímavostí i malebných zákoutí. K mnohým směřují značené trasy a už úsměvné názvy někdejších zdejších obcí a osad – třeba Sovolusky, Brloh, Pelechov, Seník nebo Pelíšek – možná navodí příjemnou atmosféru přírodní krajiny. V roce 2012 se toto území stalo jednou z hlavních součástí Národního geoparku Železné hory. 

Tvrdé skály s čertovským jménem

Severní práh Železných hor lemuje nesouvislý pás návrší a skalek, které tu a tam vykukují z lesních porostů nebo remízků. Proto se některým říkalo „čumíky“. Tvoří je tzv. lipoltické křemence, což je velice tvrdá a tedy i odolná křemenná hornina prvohorního (ordovického) stáří. Pojmenování dostala podle obce Lipoltice, které dominuje nejen kostelík s valy a příkopy někdejšího opevnění, ale také zalesněný hřeben Lipoltické neboli Čertovy skály.

Inspirací k „čertovskému“ pojmenování se kdysi staly i některé další křemencové skály v okolí. Například u Přelouče je přes usedlost Škudly dostupná Čertova skalka neboli Čertovka, opředená zkazkami o čertově trůnu, či zkamenělém pluhu svatého Ivana. Dva křemencové skalní „hrádky“ vystupují i nedaleko Chrudimi a Slatiňan. V sousedství nezvykle řešené rozhledny Báry ční zbytek odlámaného Čertova hrádku, od kterého to po naučné Lesní cestě Podhůra není daleko ke Kočičímu hrádku s miniaturní imitací pohádkového hradu. 

Bezedná jáma a štít pruského krále

Tvrdé křemenné horniny byly na mnoha místech lámány jako kámen k údržbě cest a některé se hodily i pro výrobu mlýnských kamenů. Zejména pro blízké okolí Horních Raškovic u Heřmanova Městce je typická spousta „jam“ – dávno opuštěných a většinou už zatopených lomů. Tomu nejtajemnějšímu, do kterého lze nahlédnout z turistické cesty k rozhledně Barborka, se říká Bezedná jáma. Kdysi za líté bouře prý pod jeho temnou hladinou zmizel krutý správce choltického panství i s kočárem… 

Další pozoruhodné pověsti se vztahují i k osamělému a proto nápadnému křemennému balvanu, který dal pojmenování obci Bílý Kámen nad strmým svahem Železných hor. Podle jedné zkazky prý na něm poobědval vojevůdce Jan Žižka při svém „chrudimském“ tažení roku 1423, podle jiného podání prý tento balvan během války o rakouské dědictví v roce 1742 zachránil pruského krále Fridricha II. před střepinami z dělostřeleckého granátu… 

Svědkové zalednění, nebo mořských sesuvů?

Z nejstaršího období prvohor (kambria) pocházejí senické droby, což jsou horniny z „rozvětvené rodiny“ pískovců. V údolí pod vesničkou Seník tvoří několik skalek a ve vrstvách těchto i dalších mořských usazenin byly na některých místech nalezeny vzácné zkameněliny, včetně trilobitů. Ještě staršími horninami jsou litošické slepence, pojmenované podle obce Litošice, na jejíž náves byl jeden „ukázkový“ balvan převezen a opatřen informační tabulkou. 

Někteří odborníci soudí, že tyto pradávné slepence, „poskládané“ z úlomků rozličných hornin, jsou pozůstatkem ledovcových nánosů, svědčících o zalednění této krajiny na sklonku starohor. Podle jiných názorů však jde o uloženiny rozsáhlých sesuvů na mořském dně. Nepochybně mořského původu jsou pak mladší (silurské a devonské) vápence v lůně Železných hor. Daly pojmenování místu někdejší těžby – obci Vápenný Podol. Nyní je o ně „postaráno“ v rozsáhlém velkolomu Prachovice. Jsou obdobou „barrandienských“ vápenců z Českého krasu a také zde v nich voda vymodelovala miniaturní kras, včetně několika menších, veřejnosti nepřístupných jeskyní, které jsou významným zimovištěm netopýrů. 

Polštářová láva a mořská pobřeží

K velmi starým horninám Železných hor patří též sopečné vyvřeliny, které dosvědčují, že i zdejší krajinou kdysi zmítaly aktivní vulkány. Průkazné stopy po jejich činnosti najdeme například v chráněné přírodní památce Skalka u Sovolusk. Slovo „skalka“ se zde vztahuje ke zbytku malého lomu, jehož stěna je pěknou ukázkou tzv. polštářové lávy z tmavé starohorní vyvřeliny spilitu. Připomíná drobné polštářky či bochánky, které jsou důkazem rychlého ochlazení a utuhnutí lávy, vyvěrající přímo na mořském dně. Dnes toto nevelké a v remízku skryté „sopečné“ návrší vytváří ostrůvek nikoliv v moři, ale uprostřed pole v dosahu silnice spojující Sovolusky a Urbanice. 

Svědectvím mladší mořské záplavy na území naší vlasti je pak několik ukázek „mořského pobřeží“ při severním prahu Železných hor. Také v tomto případě jde o umělé odkryvy, na kterých je dobře vidět, jak se během mořské záplavy ve svrchní křídě ukládaly na skalnatém pobřeží z dávných křemenců vrstvy pískovců a dalších usazených hornin. Asi nejnázornější i nejdostupnější je přírodní památka Na skalách u Rabštejnské Lhoty na Chrudimsku. U obce Brloh na Přeloučsku se zase v horní části někdejšího křemencového lomu dochovala vrstva tzv. příbojových slepenců s velkými valouny.

Velmi tvrdé poležení

Turisticky přitažlivé jsou i rozličné „kamenné hříčky“ ve chvaletické žule. Pojmenování této vyvřeliny svědčí o blízkosti dýmajícím objektů Chvaletické elektrárny, ale zdejší skalky jsou už součástí zcela poklidného a příjemného lesního prostředí. 

TIP: Poledník, Polední kameny nebo Polední hora: Poznejte sluneční hodiny našich hor

Asi nejpůsobivější seskupení vytvářejí pitoreskní Obří postele, dostupné po turistické trase z obce Zdechovice. Jde o nevelkou vyvýšeninu, téměř bezezbytku pokrytou oblými žulovými bloky a balvany, z nichž některé při patřičné dávce obrazotvornosti připomínají mohutné peřiny či matrace. Největší „duchna“ na vrcholku je kolem šesti metrů dlouhá, ale ani ta nemá nic společného s odpočinkem pomyslných pohádkových obrů. Stejně tak jako další žulové útvary v okolí, je i ona výsledkem dlouhodobých zvětrávacích procesů.

Krepuskulární paprsky známe v češtině také pod přívlastkem soumrakové. Jsou tedy obvykle patrné právě brzy po západu či krátce před východem Slunce. Náleží tak do kategorie jevů jako jsou např. červánky nebo halový sloup. Vypadají jako světelný vějíř, jehož loukotě se sbíhají do místa, kde se pod obzorem nachází sluneční kotouč.

Úkaz vzniká při rozptylu světla v atmosféře v místech, kam paprsky pronikají mezerami ve vzdálené oblačnosti nebo mezi odlehlými horskými štíty. Tmavší části se pak objevují tam, kde sluneční svit zastiňují zmiňované vzdálené mraky či hory.

TIP: Podívaná pro bohy: Jak vznikají efektní sluneční sloupy?

Popsaný jev je výraznější, pokud se zejména ve vyšších vrstvách atmosféry vyskytuje nějaký aerosol – tedy drobné, například prachové částice, na nichž se světlo víc rozptyluje. Paprsky také často dosahují pozoruhodných délek, a někdy se dokonce opět sbíhají na opačné straně. Pak je označujeme jako antikrepuskulární, jde však o poměrně vzácný úkaz. Ve skutečnosti jsou všechny paprsky – ať krepuskulární či antikrepuskulární – rovnoběžné a jako sbíhavé je vnímáme jen díky perspektivě.

Každá královna byla především ženou a ty to ve středověku neměly lehké. Důvod jejich podřadnosti lze hledat již v biblické knize Genesis. Podle ní prý, stručně řečeno, Eva svedla Adama, a lidstvu tak uzavřela brány ráje. Její hřích pak podědily všechny dcery, které za něj tudíž musí pykat.

Hra o jablko

Určitá neláska k opačnému pohlaví je patrná už u Pavla z Tarsu coby autora listů obsažených v Novém zákoně. A co ten začal, svatý Augustin dokončil. Jinak inteligentní a cituplný autor ve svém Vyznání rozsáhle rozebírá, jak mu jeho družka překážela na cestě ke spasení, stejně jako jeho hříšné touhy. Na ose Pavel-Augustin pak vzniklo přesvědčení, že za vším zlým je nutné hledat ženu.

Danou filozofii příslušnice něžného pohlaví pocítily doslova a do písmene na vlastním těle. Současný historik Jacques Rossiaud to shrnuje slovy: „Muž jde k ženě, jako chodí na stolici: aby uspokojil určitou potřebu,“ za pravdu mu v tom dává i běžná mluva dělníků a řemeslníků ze 14. století, která disponuje líbeznými obraty jako „obskákat ji“ či „spořádat“.

Měsíční kletba

Žena v tomto pojetí nemá podíl ani na stvoření dítěte. Je jen nádobou, ve které potomek doroste. Nejvíce jí však přitěžuje fakt, že menstruuje. Například lepra se u dítěte vysvětlovala tak, že se rodiče nezdrželi pohlavního styku v období ženiny „nečistoty“.

Dost možná však má tento strach kořeny i jinde. V době, kdy byl mužský a ženský svět mnohem více oddělen, musely být příslušnice něžného pohlaví vnímány jako hodně zvláštní stvoření. Dítě v kolébce zakňouralo, otec slyšel jen plačtivý nářek, ale matka hned věděla, zda má hlad či potřebuje přebalit. Svět žen byl tajemný, intuitivní a není divu, že budil jistou bázeň. Poté již bylo snadné uvěřit, že se tato zvláštní stvoření dopouští i celé řady magických praktik, například aby muže snáze ovládly. A zjitřená obraznost nabízela i konkrétní recepty.
Manželka, která chtěla partnera zotročit, prý měla koupit živou rybu a vsunout si ji do vagíny. Až zvíře pošlo, stačilo ho připravit svému choti, a ten se po konzumaci stal poslušnou loutkou.

Pokorná světice

Vraťme se však k dětem, neboť právě jejich rození bylo hlavním ženským úkolem, a to zejména u královen. Z historie známe hned několik případů, kdy se panovník choti zbavil kvůli její neplodnosti. Například „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. zapudil Markétu Babenberskou po osmiletém bezdětném svazku. Tento tlak pociťovaly téměř všechny středověké ženy a jeho dozvuk jasně vidíme v písních, legendách i lidové slovesnosti. I bible má v tomto ohledu jasno: chce-li Hospodin nějakou „dceru Evinu“ potrestat, zamkne její lůno. Strach z bezdětnosti byl u královen téměř extrémní, tato neschopnost totiž mohla mít dalekosáhlé následky.

Ani úspěch na porodním lůžku, který je variantou mužova úspěchu na bitevním poli, však nezaručoval nějakou idylu. Mnohé panovnice trpěly odloučením od svých potomků, když se rozhodlo, že se budou vzdělávat mimo domov. Například svatá Anežka byla třeboňským cisterciačkám svěřena v pouhých třech letech a kněžna Drahomíra musela strpět, že její syny vychovávala nemilovaná tchyně.

Kroniky nám dochovaly, jak se s takovou ztrátou vyrovnává ideální královna. Korunovaná matka při odchodu dítěte truchlí, což nám obzvláště sugestivně dochoval Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice. Zde popisuje, jak královna Markéta, žena císaře Jindřicha, naříkala nad odchodem Jana Lucemburského:

„Světlo mateřských očí, ó ty, můj milený synu
sladké děťátko mé, to věru je krutější než smrt,
že se tak s tebou mám loučit a že snad tě v budoucnu nikdy nespatří oko mé!
Ach, smrt to znamená pro mne!“

Královna prý navíc po synově odchodu zemřela žalem.

Moderní matky

Ve své době však Markéta působila jako zjevení. Se svou tchyní totiž přímo zasahovaly do výchovy Jana Lucemburského, což bylo značně neobvyklé. „Běžná“ královna dítě povila a o zbytek se více méně starala armáda kojných a služebného personálu. V pozdějším věku pak někdy nastupovala klášterní výchova anebo vzdělání na jiném panovnickém dvoře. (Zde stačí připomenout Janova syna Karla IV.) To však neznamená, že ideální královna neměla k dítěti (a zejména k synům) vřelý vztah.

Kronikář Petr Žitavský opěvovanou paní Markétu pravděpodobně nikdy neviděl, neznal ji a její slova si sám vymyslel. Když o ní tedy napsal, že v její mysli vždy zářila perla ctnosti a že byla prosta jakékoli lsti a stala se ozdobou a zrcadlem všech paní, tak prezentuje svůj názor. Přímo nám předestírá, jak by podle něho panovnice měla vypadat.

Krásná, ctnostná, vzdělaná

Jak již zaznělo, měla být vladařka ozdobou. Dvěma póly ženské krásy ve středověku jsou pramáti Eva a Panna Maria. Jde však o značně nesourodou dvojici: hříšnici a světici. I v tom jasně vidíme dvojakost toho, jak byla žena ve středověku vnímána. Zkažená pramáti je v ráji nahá a středověk tak přes ni objevuje ženské tělo. Naopak v případě Marie je předmětem obdivu tvář. Se značnou mírou nadsázky tedy můžeme říci, že ideální královna měla tělo pramáti Evy a tvář Panny Marie.

Vládkyně dále musela být ctnostná, protože její prohřešek by vrhl špatné světlo nejen na ni, ale i na jejího muže či syna. Krásně to vyjadřuje například Fenície (Fenice) zamilovaná do Cligèse v díle Chrétiena de Troyes:

„Spíš kolem ať jsem lámána
než Isoldu a Tristana
snad připomínat láskou naší.
Ta jejich hanebnost mě straší,
až stydno je mi vyprávět.
 

Nechtěla bych za celý svět
vést život, jaký ona vedla.
Láska ji k hanebnosti svedla,
jednoho pána srdce mělo,
ale dva pány její tělo.“

Skrze ženské tělo totiž bylo možné (například slovně) zaútočit na muže. Právní knihy popisující zločin nactiutrhání nám až do dnešních časů dochovaly širokou škálu středověkých nadávek. Je nesmírně zajímavé, jak se muži navzájem uráželi tím, že verbálně napadali ctnost matek nebo manželek. Kdo chtěl urazit soka, ten často neřekl něco hrubého o něm, ale o ženě jemu blízké.

TIP: Dospívání urozených: Jak vypadala výchova šlechtice v raném novověku?

Pomyslnou „poslední štací“ královny pak je vdovský úděl. Řádná panovnice totiž měla zbytek života zasvětit památce svého muže. Za ještě vhodnější se považovalo, když svou ztrátu neunesla, jak to popisuje Alexandreida: „Soredamor tak smutná byla, že dále žít už netoužila a žalem zahynula s ním.“ Celý život korunované ženy byl totiž navázaný na jejího muže, a tak jako v případě jiných žen měl být manžel manželce tím, čím danému muži bůh. 

Planeta se otepluje a bude se oteplovat i v blízké budoucnosti. Současný vývoj nenabízí příliš růžové vyhlídky. Mezinárodní tým odborníků, který vedl Timothy Lenton z britské Exeterské univerzity, ve studii zveřejněné časopisem Nature Sustainability varuje, že kolem roku 2100 bude pětina lidstva vystavena značnému a potenciálně život ohrožujícímu vedru.

Současné trendy naznačují, že na konci tohoto století budou na Zemi panovat teploty v průměru o 2,7 °C vyšší než v době před rozvojem průmyslu. Na první pohled to možná není výrazný růst, v jeho důsledku se ale více než 2 miliardy lidí ocitnou mimo oblasti „komfortní klimatické zóny“. Takové prostředí může podle vědců představovat ohrožení lidského zdraví.

Horká planeta

Podle vědců se to bude týkat například obyvatel Indie (600 milionů zasažených), Indonésie (100 milionů) nebo Filipín a Pákistánu (v obou případech 80 milionů). Jde o oblasti, kde již dnes panují velmi vysoké teploty. Kritický práh teploty podle autorů studie představuje průměrná roční teplota 29 °C.

„Tento vývoj povede ke značným změnám v obyvatelnosti povrchu naší planety, které budou velmi pravděpodobně spojené s rozsáhlými migracemi,“ přibližuje Lenton. „Cena, kterou platíme za globální oteplování, se obvykle vyjadřuje ve finančních nákladech. Naše studie zdůrazňuje ohromnou cenu, kterou zaplatí samotní lidé svým osudem a životním stylem.“

TIP: Bude horko: Globální oteplování mění města v pekelné výhně

Když se průměrná roční teplota v oblastech obývaných lidmi přehoupne přes zmíněnou kritickou hranici 29 °C, dojde podle dřívějších výzkumů k citelnému nárůstu mortality, poklesu produktivity práce i výnosů v zemědělství. V důsledku těchto změn budou v zasažených místech přibývat konflikty a více se zde budou šířit infekční choroby.