Mimořádně univerzální stroje B-25 Mitchell se ve druhé polovině války v Pacifiku staly doslova pohromou pro japonskou lodní dopravu. Zpětný ráz mohutného kanonu ale velmi namáhal konstrukci letadla a střelba z něho v bojových podmínkách byla poměrně obtížná, osádky proto začaly dávat přednost raketám. Jejich salva se svými účinky blížila salvě z děl lehkého křižníku a šly odpálit jak jednotlivě, tak salvou.

Úvodní část: Bombardér North American B-25 Mitchell (1): Tažný kůň amerického letectva

Od podzimu 1942 se první B-25 objevily i v severní Africe, kdy s nimi v říjnu zasáhla do bitvy u El Alameinu 12. bombardovací skupina amerického letectva. Další dorazily na černý kontinent v listopadu, kdy se Američané vylodili v Maroku a Alžírsku. Zde operovaly jako klasické střední bombardéry, a to ve dne se silným doprovodem stíhaček. K útokům na pozemní cíle jako v Tichomoří je užívat nešlo pro odpor stíhaček Luftwaffe a palbu německého flaku. Jejich počet na tomto bojišti stále stoupal a působily zde až do kapitulace vojsk Osy v květnu 1943.

Výroba na plné obrátky

Americké letectvo požadovalo další a další mitchelly, neboť se ukázaly jako mnohem univerzálnější než konkurenční Martiny B-26 Marauder. Na podzim 1943 začaly z výrobních linek sjíždět nové B-25J, u Britů označované jako Mitchell Mk.III. Poháněly je motory Wright R-2600-13 Double Cyclone, měly šestičlennou osádku a celkem sedm kulometů v obranných stanovištích. Dle potřeby nesly až deset stejných zbraní napevno montovaných v přídi. Vzniklo jich nakonec vůbec nejvíc, celkem 4 318 kusů a poslední opustily brány továrny až v srpnu 1945.

Stroje této verze začaly ve velkých počtech proudit do Velké Británie, kde byla v říjnu 1943 aktivována 9. letecká armáda amerického letectva, určená k taktickým misím. Mitchelly měly za úkol připravit podmínky pro úspěšné vylodění v Normandii a potom podporovat vlastní pozemní síly při postupu do vnitrozemí. Celou zimu pak vytrvale bušily do opevnění Atlantického valu a jejich častým cílem se stávaly odpalovací základny střel V-1, které Němci horečně budovali po celém pobřeží. V tom jim vydatně pomáhaly i Mitchelly Mk.III britského letectva. To v té době už nepoužívalo žádné vlastní střední bombardéry a komplet se přezbrojilo na americké stroje. Piloti měli mitchelly ve velké oblibě pro jejich spolehlivost a příjemné letové vlastnosti. To platilo dokonce i při letu na jeden motor. Nepříjemné bylo jen umístění výfuků motorů přímo na úrovni kabiny, takže spaliny pronikaly až dovnitř. Stejně tak hluk a někteří piloti prý po odlétaní celého turnusu trpěli poruchami sluchu.

Nebezpečné flaky

Na italské frontě měli Spojenci naprostou vzdušnou převahu, a tak si mohli jejich letci dovolit operovat i v malých skupinách poměrně hluboko v nepřátelském týlu. Ve druhé polovině roku 1944 se na mitchellech začaly stále častěji objevovat různé polní úpravy v podobě přídavných velkorážních kulometů montovaných v přídi či na bocích trupu. I poměrně rozměrné dvoumotorové letouny často slétaly až těsně k zemi a ostřelovaly nádraží, křižovatky a jakékoliv příležitostné cíle palbou baterie kulometů ráže 12,7 mm.

Vzhledem ke slabé obraně stíhačů Osy pro ně jediné nebezpečí představovala palba ze země. Němci neustále rozšiřovali množství flaku u všech důležitých cílů a stále častěji montovali automatické kanony ráže 20 a 37 mm na všechny možné dopravní prostředky. Jimi vyzbrojená kolová i pásová vozidla pak doprovázela dopravní konvoje, na železnici se zase používaly celé flakové vagony s protiletadlovými kanony a kulomety. 

Spisovatel v kabině

U jednotky mitchellů na italské frontě se odehrává děj jednoho z nejslavnějších protiválečných románů Hlava XXII. Je dílem Josepha Hellera, který jako bombometčík v květnu 1944 zahájil operační službu u 340. bombardovací skupiny. Heller se účastnil taktických misí proti nádražím, mostům a komunikacím a odlétal celkem 60 bojových letů.

Po návratu z války začal psát svůj román, který poprvé vyšel v roce 1961. Celé americké letectvo je v románu zobrazeno ve velmi nelichotivém světle, kniha je však považována za jedno ze stěžejních protiválečných děl. Dočkal se rovněž filmového zpracování, ve kterém je možné zhlédnout velké množství letuschopných mitchellů.

Opět proti lodím

Ve druhé polovině roku 1942 začaly práce na verzi North American PBJ-1, určené pro námořní letectvo a pro jednotky námořní pěchoty. Tyto stroje měly zlepšené navigační vybavení, disponovaly protilodními radiolokátory na vyhledávání ponorek a mohly nést hlubinné nálože. První dorazily do Pacifiku v únoru 1943 a převzala je peruť VMB-413. Rychle následovaly další a stroje začaly podnikat akce do okolí Saipanu, Filipín a později i Okinawy a Iwodžimy.

TIP: Létající pevnosti B-17: Nejničivější americké bombardéry 2. světové války

Velmi napomohly blokádě samotného Japonska a potopily obrovské množství nákladních lodí. Stroje PBJ-1 různých verzí vznikaly na základě klasických armádních verzí B-25C, D, H a J. Výroba mitchellů skončila až v srpnu 1945 po dohotovení 9 816 kusů. U amerického letectva poslední dosloužily koncem 50. let a stroje z poválečných výprodejů se dostaly do mnoha koutů světa. V Latinské Americe některé dolétaly až v 70. letech. Jako poslední je vyřadilo letectvo Indonésie roku 1979. 

Po komunistickém převratu v únoru roku 1948 zasáhla veřejný prostor každodenní propagandistická agitace. Komunistické vedení Československa skrz ni chtělo především upevnit svou vládu, poukázat na potenciální nepřátele a vyvolat v lidech strach z možného válečného vpádu. Terčem takovýchto politických kampaní se kromě lidských zástupců stalo i stvoření z hmyzí říše – mandelinka bramborová.

Brouk připlouvá do Evropy

Mandelinka bramborová (Leptinotarsa decemlineata) je malý zástupce z říše hmyzu dorůstající délky až 11 mm, který se vyznačuje svým netradičním zbarvením – deseti černými pruhy na žlutých krovkách a černými skvrnami na žlutém štítě. Původem jde o coloradského Američana, který byl poprvé sesbírán v roce 1811 botanikem a zoologem Thomasem Nuttallem. Díky své schopnosti mimořádně rychlého množení se brzy dostal i na jiné kontinenty a svou žravostí bramborových kultur zavařuje zemědělcům dodnes.

Do evropských přístavů „doplula“ mandelinka bramborová v roce 1875 společně se zbožím. Její masovější výskyt se však v řadě vnitrozemských států potvrdil až v meziválečném období, kdy se proti ní v Evropě i poprvé začal používat postřik. Škůdce se údajně dokázal přesunovat na obalech zboží, v dopravních prostředcích, na oblečení lidí, a především působením vzdušných proudů. Obzvláště se mu začalo dařit s narůstajícím transportem brambor po druhé světové válce. A právě tehdy, v červenci roku 1945, se poprvé zjevil i v Československu. Velké zamoření zdejší půdy pak poznamenalo roky 1947 a 1950.

Mraky i náměstí plné mandelinek

V československém prostředí se mandelinka bramborová stávala aktivním „požíračem“ zemědělských plodin přibližně od května do začátku září, přičemž zbytek roku přezimovala v půdě. A právě od jejího biorytmu se odvíjela i jedna z nejpozoruhodnějších kampaní komunistického režimu v Československu – byla totiž zahájena v předsklizňovém období, když se brouk množil – 28. června 1950. Následujícího dne všechny deníky otiskly Provolání vlády v boji proti mandelince bramborové, čímž byla odstartována éra démonizace tohoto zvířecího tvora.

Komunisté spuštěním kampaně sázeli na lidský smysl pro představivost, jelikož občanům tvrdili, že se mandelinka nepřemnožila přirozeně, nýbrž byla nepřátelskými letadly americké zpravodajské služby CIA shazována do „bouřkových mraků a větrů vanoucích od západu na východ“. Údajně i z toho důvodu se brouci nevyskytovali jen na polích, ale i na náměstích, ulicích a městských dvorech. Po nocích navíc měli „západním imperialistům“ vypomáhat tajní agenti vysypávající brouky z krabiček a lahviček.

Brouk se jako nejdiskutovanější zvíře v republice stal téměř okamžitě podnětem diplomatických nót, které si vyměňovalo československé ministerstvo zahraničních věcí s Velvyslanectvím Spojených států amerických. To se nebálo upozornit „na zjevnou nevhodnost [použití] mandelinky bramborové jako nástroje národní politiky“.

Ve filmu i na známce

Deníky v čele s nejčtenějším Rudým právem vychrlily jen v prvních deseti dnech kampaně 702 článků o bramborovém škůdci, přičemž mnoho z nich si vysloužilo místo na předních stránkách. Titulky novin hlásaly: „Mandelinka dolarová, nový spojenec Američanů“ nebo „Paraziti z Wall Street si zavolali na pomoc parazity z říše hmyzu!“ Rozhlas vysílal stovky reportáží a takzvané pětiminutovky zaměřující se přímo na broučího ničitele úrody. Pro každou obec i svaz zemědělců byla vytvořena popularizační brožura Americký brouk a ve všech biografech v Československu byl promítán film s názvem Škůdce.

Masová kampaň, která se neustálým přísunem zpráv snažila jednotně zkorigovat postoj občanů vůči americkému brouku, v počátcích vyprodukovala 100 000 letáčků a 40 000 plakátů, které byly vyvěšovány na železničních stanicích, poště nebo v hospodářských družstvech. To ovšem zdaleka nebylo vše – propagandistická oddělení totiž nechala vyrobit plno bezpochyby kreativních výrobků s motivy brouka – nálepky, balení od zápalek i poštovní známky, a jablonecká továrna na bižuterii dokonce dostala za úkol vyhotovit speciální špendlíky se skleněnou mandelinkou.

Svět se rozděluje

Po vypuknutí studené války napětí mezi Východem a Západem neustále eskalovalo. Komunistická propaganda 50. let proto obraz světa vykreslovala ve dvou pólech – ten příkladný východní svět plný dobra, poctivé práce a bohaté úrody, proti kterému stál nepřátelský západní svět plný zla, válek a hodnot naruby. I v kampaních se promítaly protiklady přispívající k této polarizaci světa. Samotná mandelinka se stala „žravým vetřelcem“ ztělesňujícím „zhýralý“ Západ. Na účet hmyzího stvoření padaly nadávky jako „nepřítel míru“, „šestinohý velvyslanec Wall Streetu“ a „žravý imperialistický vrah“. Propagandisté amerického brouka propojovali se Spojenými státy nejen skrz původ, ale i jeho vlastnost –„žravost“, kterou měl dle dobových představ společnou se západními „kapitalisty“. Z mandelinky bramborové se zkrátka stalo „emblematické zvíře Západu“ a „alegorie všech nepřátel socialismu“, jak podotýká literární historik Vladimír Macura.

Veřejný prostor zaplavily karikatury, u kterých kreativita neznala mezí: tvor byl vyobrazován s lidskou hlavou, na které měl často posazené rekvizity ze západního světa – cylindr Strýčka Sama či americkou vojenskou přilbu – a podélné pruhy na krovkách mandelinky byly přetvářeny do podoby státní vlajky USA. Některé mandelinky dokonce získaly podobu tehdejšího prezidenta USA, Harryho S. Trumana (ve funkci 1945–1953). Vzhledem k tomu, že americký „imperialismus“ komunisté považovali za novou verzi fašismu (případně nacismu), byl hmyz v karikaturách často ověnčen i motivy těchto ideologií – ve skvrnách na jeho štítě se tyčil obrys písmena V symbolizující Hitlerovy válečné kampaně s raketovými zbraněmi nebo oplýval štětkou na klobouku a koženými holínkami, tedy tradičními doplňky spojovanými se sudetskými Němci.

Válka na polích

K tomu, aby politická kampaň dokázala zalarmovat veškeré obyvatelstvo země, bylo kromě médií nutné zapojit celou řadu organizací. V čele akce stál Ústřední výbor Komunistické strany Československa a Komise pro boj proti americkému brouku v rámci ministerstva zemědělství. Účastnila se nicméně i celá Národní fronta a všechny krajské a okresní národní výbory. Skrz tento propojený systém uskupení, ke kterým se připojily veškeré masové organizace, školy a podniky, se podařilo dosáhnout stěžejního cíle – hromadné mobilizace občanů ke sběru přemnožených brouků z polí.

Obce byly oblepovány „mobilizačními vyhláškami“ a příkladem ve sbírání šli lidem samotní ministerští úředníci. Stát se účastníkem hledací akce se prezentovalo jako čest i vlastenecká povinnost. Za neúčast na těchto takzvaných hledačkách tím pádem začaly padat pokuty ve výši i tisíc korun. Někteří dokonce vyfasovali roky ve vězení za údajné rozšiřování mandelinky po polích, čímž dle soudu spáchali trestný čin velezrady vůči lidově-demokratickému státnímu zřízení.

„Mandelinková kampaň“ zároveň zažila svou premiéru pouhé tři dny poté, co se rozhořela korejská válka. Komunističtí funkcionáři nelenili brouka využít k propagandistické interpretaci tohoto konfliktu, který záměrně propojovali s bramborářskou krizí. Z polí zamořených mandelinkami bylo vytvořeno pomyslné „bojiště“, kde zemědělci spolu se zmobilizovanými občany „zápasili“ s domnělými miniaturními nepřáteli ze Západu. Celou kampaň tak úmyslně doprovázela řada armádních pojmenování, jako „lokalizace“, „útok“, „hromadný boj“ či „likvidovat“, snažících se ve společnosti nabudit válečnou atmosféru.

Od zbraně ke škůdci

Komunistická vláda se neostýchala amerického brouka využít i v rámci probíhajících vnitrostátních událostí. Ať už šlo o tehdejší politické procesy s „nepřáteli“ socialistického zřízení: „Vypořádali jsme se s Horákovou, Peclem a společníky, vypořádáme se i s mandelinkou bramborovou, americkým broukem!“, nebo o kolektivizaci zemědělství, k jejíž podpoře přemnožený „parazit“ šikovně posloužil. Mandelinka nedopomáhala jen v boji proti „vesnickým boháčům“, ale i k vyzdvihování „bratrské“ pomoci od Sovětského svazu – ten totiž do Československa vysílal své odborníky a sovětské „letčiky“ práškující škůdcem zamořené plochy. Mimo to vznikaly fantasticky působící zprávy o pokusech sovětských vědců vypěstovat brambor, který bude pro mandelinku nepoživatelný.

TIP: Film v komunistickém Československu: Nástroj propagandy i vzdělávání

Sice propagandistická akce zažila svůj vrchol v roce 1950, mandelinky se ale vykonstruovaného mýtu nezbavily po celá 50. léta. Až s politickým rozvolňováním v 60. letech byl brouk vyškrtnut z pomyslného seznamu „imperialistických nepřátel“ škodících pokroku a míru a mohl se navrátit k prachobyčejnému pojídání zeleniny bez většího povšimnutí veřejnosti. Mandelinka bramborová každopádně dodnes zůstává určitou ikonou ztělesňující kurióznost politických kampaní začínajícího komunistického režimu.

Ulita mořského šneka představuje symbol ostrovů Florida Keys a dlouhá staletí tam sloužila k lidovému signalizačnímu troubení na moři. Vznikla tak řada technik hraní na lastury, z nichž dnes těží každoroční soutěž hodnotící vyluzované melodie, sílu troubení i celkový umělecký dojem. Ocenění za nejlepší píseň si letos odnesl Brian Cardis, který vystřihl skladbu Fins od Jimmyho Buffetta. Nejsilnější zvuk dostala z lastury Kanaďanka Carol Whiteleyová a nejlepší výstup předvedli manželé Wachterovi (na snímku), kteří zabodovali s duetem inspirovaným písní Hound Dog Elvise Presleyho.

TIP: Vábení žížal, pojídání varlat a házení exkrementů: Pět opravdu podivných slavností

Ulita je jedním ze symbolů souostroví Florida Keys, kde se již drahnou dobu používá jako tradiční signalizační prostředek, především mezi námořníky. Soutěž, kterou každoročně pořádá nadace Old Island Restoration Foundation, má dlouhou tradici. Poprvé se na zahradě jednoho ze zdejších domů konala již v roce 1972.

Zničující erupce Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu pohřbila římské Pompeje a další sídla tehdejší Římské říše, která se nacházela poblíž běsnícího vulkánu. Katastrofa usmrtila několik tisíc lidí, přičemž přesný počet není známý. Doposud bylo objeveno zhruba 1 500 ostatků, odhady ale pracují s počty okolo 1 500 až 3 000 obětí.

Během nedávných vykopávek v ruinách domu v Pompejích, který je známý jako „Insula dei Casti Amanti“, objevili archeologové dvě nová těla. Mrtví byli nalezeni pod troskami zdi, která se zřejmě zřítila během otřesů doprovázejících erupci Vesuvu.

Dvojice pod troskami zdi

Podle archeologů jde o dva muže ve věku nejméně 55 let. U jejich koster našli vědci několik artefaktů, včetně bronzových a stříbrných mincí, pětice skleněných předmětů – pravděpodobně korálků z náhrdelníku. Badatelé rovněž objevili stopy organického materiálu pocházejícího zřejmě z role látky. Zdá se, že dvojice mužů zemřela právě v důsledku mnohačetných zranění kvůli pádu zdi. Podobný osud měla více než třetina obětí erupce v Pompejích. Mnoho lidí totiž zahynulo pod zřícenými střechami a dalšími částmi budov, které se zhroutily v důsledku otřesů a kvůli navrstvení ohromného množství sopečného materiálu.

TIP: Nevyhnutelná smrt: Pyroklastické proudy zabíjely obyvatele Pompejí 17 minut

„Moderní techniky vykopávek nám pomáhají lépe porozumět tomu, co se během dvou dnů v Pompejích odehrálo. Pomocí analýz a moderních metodologií jsme schopni přiblížit poslední okamžiky mužů, žen a dětí, kteří během erupce a krátce po ní přišli o život,“ uvádí ředitel Archeologického parku v Pompejích Gabriel Zuchtriegel.

Hvězdy vznikají gravitačním kolapsem obřích mlhovin. Zmíněná mračna s typickým rozměrem ve stovkách světelných let a s hmotnostmi mnoha milionů sluncí mohou gravitačně kolabovat, pokud k tomu mají podmínky či vnější impulz.

Kolaps probíhá hierarchicky, po částech, a také rychle – prvotní koncentrace zárodků stálic je hotová snad jen za deset tisíc let. Pro formování hvězd je tedy důležitá přítomnost plynu v mlhovinových mračnech a také podněty, jež povedou k jejich zhroucení. V galaxiích chudých na plyn, například eliptických, zrod stálic ustal, a v mnohých definitivně. V jiných se může pozastavit, pokud se vyčerpají aktuální zdroje a další plyn setrvává v rovnováze.

TIP: Největší z největších: Jak maximálně velká může být hvězda?

Hvězdotvorbu však může obnovit například vnější impulz – typicky výbuch supernovy či srážka s jinou galaxií, která plyn z rovnováhy vyvede, načež začne opět gravitačně kolabovat. Není neobvyklé, že náhle zažehnutý vznik stálic stojí na počátku řetězce událostí, v jehož závěru se hvězdotvorba postupně v několika vlnách „prokouše“ značnou částí galaktického ostrova. 

Ještě v dobách, kdy se nedalo volně cestovat, nám jeden známý „ze západu“ posílal každý rok pohlednici z dovolené v Dolomitech. Ty obrázky se nám tak líbily, že naše první cesta po otevření hranic v roce 1990 vedla bez dlouhého váhání do Dolomit, které beze zbytku naplnily naše očekávání. Byli jsme uchváceni jak krásou samotných hor, tak bohatstvím jejich květeny. 

Ďáblovy drápy nad Falzaregem

Jednou z botanicky nejzajímavějších lokalit je hora Lagazuoi. Vypíná se do výše 2 778 m n. m. nad pasem Falzarego a téměř až na její vrchol vede lanovka. Nahoru lze samozřejmě vystoupat i pěšky, a to jak venkovní cestou, tak i tunelem, který sloužil k bezpečné přepravě lidí a zásob za první světové války. Nad horním vyústěním tunelu jsou pak zachována i jednoduchá vojenská opevnění. Z květin, které nás v těchto místech nejvíce zaujaly, byly nízké žluté máky (Papaver aurantiacum, syn. P. alpinum subsp. rhaeticum), které většinou rostly v kamenitých sutích a s nimi tam býval častý i penízek okrouhlolistý (Thlaspi rotundifolium, syn. Noccaea rotundifolia). V kamenitých sutích jsme také viděli vzácný nízký kozlík rozkladitý (Valeriana supina). Dále jsme nemohli přehlédnout bochánky fialové silenky bezlodyžné (Silene acaulis) a růžově kvetoucí mochnu lesklou (Potentilla nitida).

Ve skalní stěně je možné obdivovat zvonečníky chocholaté (Physoplexis comosa), endemity východních Alp. Jsou pamětníkem doby ledové a podle tvaru květů se jim též přezdívá ďáblův dráp. V jejich sousedství rostou také zvonky Campanula morettiana, další endemity severní Itálie. Obě tyto květiny jsme v Dolomitech marně hledali několik let a až nedávno jsme tam byli v červenci ve správný čas na správném místě. 

Pyšná vůně a sněžné zvonky

Dalším zajímavým místem je pas Giau (2 236 m n. m.), kde jsme, kromě některých už výše uvedených květin, obdivovali porosty růžového pěnišníčku zakrslého (Rhodothamnus chamaecistus), jenž je endemitem východní části Alp. Dále pak hořce, a to jak hořce jarní (Gentiana verna), tak i velice dekorativní hořce Clusiovy (Gentiana clusii) s velkými modrými „zvonci“. Zajímavý je i vyšší hořec tečkovaný (Gentiana punctata) se žlutými květy a hnědými tečkami, jenž vzácně roste i u nás v Hrubém Jeseníku. Všimli jsme si i několika růžově kvetoucích prvosenek, a to vyšší prvosenky Hallerovy (Primula halleri), nižší prvosenky pomoučněné (Primula farinosa), která byla pokryta bílým povlakem vysrážených solí, a zcela nízké a téměř přisedlé prvosenky nízké (Primula minima), která bývá vzácně k vidění i u nás v Krkonoších.

Na květenu je bohatý i průsmyk Pordoi (2 239 m n.m.) a hory táhnoucí se nad městečko Arabba, odkud jsou i krásné výhledy. Na severní straně je vidět dolomitickou skupinu Sella a na jihu se tyčí nejvyšší hora Dolomit Marmolada (3 343 m n.m.), která je z části pokrytá ledovcem. Pozoruhodné je, že v této části hor se vyskytují i květiny, které jsme nikde jinde v Dolomitech neviděli, například drnečka brčálová (Androsace vitaliana). Na samém vrcholu hřebenu nás také překvapil nízký bochánek vzácné pomněnečky zakrslé (Eritrichium nanum). Už samotná silnice vedoucí z městečka Arabba do průsmyku Pordoi byla lemována trsy půvabného hvozdíku pyšného alpinského (Dianthus superbus subsp. alpestris), který roste velmi vzácně i u nás, v Krkonoších a v Hrubém Jeseníku. Květy tohoto hvozdíku omamně voněly. 

Ve vyšších polohách, tam, kde právě roztál sníh, kvetly svými roztřepanými fialovými zvonečky první poslové jara, dřípatky alpské (Soldanella alpina). V angličtině se jim říká sněžný zvonek (snowbell) a jsou příbuzné u nás na Šumavě rostoucí dřípatce horské (Soldanella montana).

Poetická ozdoba alegorických vozů

Plné krásných květin jsou ovšem i horské louky. Časté jsou na nich porosty dekorativních lilií cibulkonosných (Lilium bulbiferum) s jasně oranžovými květy, které, jak jejich název napovídá, mají pacibulky v paždí svých listů. Méně časté jsou lilie cibulkonosné šafránové (Lilium bulbiferum subsp. croceum), které jsou jim příbuzné a dost podobné, ale pacibulkami se pochlubit nemohou. Občas je možné vidět další, i u nás rostoucí lilie zlatohlavé (Lilium martagon), jejichž květ tvarem připomíná malý turban. Na horských loukách roste i řada dalších květin, včetně různých orchidejí, nebo třeba prudce jedovatých modrých a žlutých omějů (Aconita).

Už třeba i v květnu kvetou na loukách vonící bílé narcisy, které mají skutečně poetický latinský název Narcissus poeticus. Často se také pěstují v českých zahrádkách, ale určitě působivější jsou jejich květy na loukách Dolomit. V podhorských loukách v Rakousku v okolí Bad Ischel roste těchto narcisů tolik, že je dovoleno je nejen trhat, ale v rámci narcisových slavností se jimi zdobí i alegorické vozy.

TIP: Divoká tvář Alp: Jarní svahy Alpské přírody

Bohatství dolomitské květeny je možné vysvětlit v prvé řadě složením tamních hornin. Převažujícím prvkem Dolomit je vápník, (na němž je květena vždy bohatší), dále hořčík, mangan, železo a některé další prvky. Oblast je pověstná krásnými horskými sceneriemi a v zimě je rovněž oblíbenou lyžařskou destinací. Byli jsme tam již několikrát, většinou koncem jara, které v Dolomitech končí obvykle v červnu, nebo počátkem léta. 

Před 300 tisíci lety se rodinka dávných lidí, nejspíše druhu Homo heidelbergensis, kteří mohli být našimi předchůdci, procházela na břehu jezera. Nevíme, zda odpočívali, plavali nebo třeba hledali něco k snědku. Podle nalezených stop jim dělali společnost pravěcí sloni a nosorožci.

Tato scéna se kupodivu neodehrála v Africe, ale přímo v srdci Evropy, konkrétně na území dnešní německé spolkové země Dolní Sasko. Vypovídají o tom stopy, které vědci objevili na známé paleolitické lokalitě Schöningen. Vedle zvířecích stop zde paleontologové objevili i sérii stop patřících lidem. Bez kostí či zubů je sice obtížně určit, kdo přesně tyto stopy zanechal, z dřívějších výzkumů ale víme, že v tehdejší Evropě žili v té době lidé druhu Homo heidelbergensis. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopise Quarternary Science Reviews.

Safari park v srdci Evropy

Flavio Altamura z Eberhardovy-Karlovy Univerzity Tübingen a jeho kolegové se domnívají, že šlo o rodinu s dětmi, která dorazila na břeh jezera a společně zde zanechali stopy v bahnité půdě. Kolem jezera tehdy rostly hlavně břízy, borovice a spousta trav a příslušníci druhu Homo heidelbergensis se u podobně mělkých vod vyskytovali poměrně často. 

V dnešní době můžeme ve střední Evropě potkat slony či nosorožce výhradně v zoologických zahradách. Není to ale tak dávno, kdy byla Evropa plná těchto velkých a nebezpečných býložravců. Nepochybně tehdy měli zásadní vliv na utváření krajiny.

TIP: Děti doby ledové dováděly ve šlápotách velkých lenochodů

Společně s lidskými stopami byly ve Schöningenu objeveny i stopy gigantického slona s rovnými kly Palaeoloxodon antiquus, který dosahoval hmotnosti až 13 tun. To je zhruba dvojnásobek hmotnosti dospělého slona afrického (Loxodonta africana). Paleolitické naleziště Schöningen v Dolním Sasku je nejseverněji položené místo, kde se podařilo stopy tohoto slona nalézt. Vedle sloních stop vědci objevili i stopy více než třítunového nosorožce rodu Stephanorhinus. V případě tohoto tlustokožce jde o vůbec první doklad jeho stop na území dnešní Evropy.

V jednom hlubokém černém lese žil v jednom domě muž, který měl tři syny a krásnou dceru. Jednoho dne přijel k jeho domu zlatý kočár, tažený šestispřežím a doprovázený množstvím sloužících, ze kterého vystoupil král a muže požádal, aby mu dal svou krásnou dceru za ženu. Otec se zaradoval, že má dcera takové štěstí. Bez velkého váhání souhlasil a dceru si odvedl nápadník jehož plnovous měl modrou barvu...

Prznitel dětí

Modrovous byl ošklivý a starý muž s tajemnou minulostí, ovšem nesmírně bohatý. Jeho nevěsta z něj měla trochu strach, ostatně ke sňatku ji přemluvil otec. Zapřísahá alespoň své tři bratry, aby jí přišli na pomoc, kdyby ji snad potřebovala. Novomanžel se nicméně chová velmi pozorně a dny plynou v poklidu. Pak musí Modrovous odcestovat. Svěří jí všechny klíče od domu, jen vstup do jedné komnaty jí důrazně zakáže. Zvědavost samozřejmě zvítězí. Jenže uvnitř visí na železných hácích krvavá těla nahých žen.

Leknutím upustí žena klíček do krvavé kaluže. Utíká pryč, ale manžel se vrací a z jejího chování vše pozná. Vleče ji chodbami, aby ji v krvavé místnosti umučil stejně jako své předchozí partnerky. Až v poslední chvíli vpadnou do domu její bratři a Modrovouse ubodají. Konec je šťastný: všechen Modrovousův majetek připadne šokované vdově. A poučení? Kdyby se nešťastnice odřízla od své původní rodiny, zůstala by vydána trýzniteli na milost a nemilost.

Vzestup a pád

Krvavý příběh je údajně inspirován jiným dobovým masovým vrahem. Předobraz Modrovouse zemřel jen dvě stě padesát let před vydáním Pohádek matky husy. A jmenoval se Gilles de Laval, baron de Rais. Narodil se na prahu 15. století. V jedenácti letech mu zemřeli rodiče a on zdědil ohromný majetek. Brzy ho rozmnožil o věno manželky, vlastní sestřenice Catherine de Thouars. V šestnácti letech se stal nejbohatším šlechticem Evropy! Coby statečný rytíř se bil při dobývání města Orléans po boku slavné Johanky z Arku. V pětadvaceti letech to dotáhl na maršála.

Když opustil armádu, vrátil se na svá panství. Jenže si žil na vysoké noze. Jak získat peníze? Pomůže mu černá magie! Najal alchymisty a kouzelníky, dokonce i nekromanta, rozmlouvajícího s dávno mrtvými. Hledali způsob, jak proměnit obyčejný kov ve zlato. A tehdy začaly na jeho panství umírat první děti. Krvavé obřady měly přilákat síly temnot. Ale nedělo se nic. De Rais musel rozprodat rozsáhlé pozemky. Odmítal je ale novému majiteli vydat. K jeho smůle šlo o vlivnou osobu: biskupa Malestroita. Když nechal baron de Rais v září roku 1440 zmrskat a uvěznit kněze, poskytl svému soupeři skvělou záminku. Malestroit a jeho spojenec vévoda normandský obvinili de Raise z kacířství, sodomie, obcování s démony a ze studia černé magie.

TIP: Horory na dobrou noc: O čem vyprávějí původní verze oblíbených pohádek?

Důkazy tajně shromažďovali už několik měsíců. Na svém sídle prý baron při zvrhlých rituálech umučil k smrti kolem sto padesáti dětí. Děvčátka i chlapce znásilňoval, zaživa jim otvíral břicha, někdy se ukájel i na jejich mrtvých tělech. Nechutná líčení sadistického násilí a úchylných choutek porotě stačila, proces netrval ani dva měsíce. Napilno měl i biskup a normandský vévoda. Zbylé baronovy zámky a statky totiž měly připadnout jim. Ještě ani nezačal soud a vévoda je už začal prodávat. Bylo celé obvinění včetně důkazů jen podvod? Jenže množství ohořelých dětských kostí fungovalo spolehlivě. Gilles de Laval se na mučidlech přiznal. Na konci října roku 1440 jej kat potupně oběsil a poté jeho tělo spálil na popel. 

Kataklyzmatické události ve vesmíru (například kolize černých děr nebo neutronových hvězd) uvolňují energii mimo jiné v podobě takzvaných gravitačních vln – poruch šířících se strukturou samotného prostoročasu. Velké pozemní observatoře jako například LIGO jsou navrženy tak, aby tyto vlny detekovaly. Nedokáží však dostatečně přesně určit místo jejich původu ani pozorovat elektromagnetické záblesky, které rovněž vznikají následkem srážek neutronových hvězd a černých děr. Soustava BlackGEM na observatoři La Silla je navržena k rychlému skenování rozsáhlých oblastí oblohy s cílem identifikovat zdroje gravitačních vln ve viditelném světle.

„Cílem projektu BlackGEM je rozšířit možnosti studia kosmických jevů a to jak v oblasti gravitačních vln i viditelného světla,“ vysvětluje Paul Groot z Radboud University v nizozemském v Nijmegenu. „Kombinace pozorování nám o těchto událostech prozradí mnohem více, než jedno nebo druhé samostatně.“

Lovci neviditelných vln

Díky detekci gravitačních vln i jejich optických protějšků mohou astronomové potvrdit povahu zdrojů gravitačních vln a určit jejich přesnou polohu. Použití viditelného světla také umožňuje detailní studium procesů, které při těchto splynutích probíhají – například vznik těžkých prvků, jako je zlato či platina.

Dosud se však podařilo detekovat pouze jeden optický protějšek zdroje gravitačních vln. A současné nejmodernější detektory gravitačních vln, LIGO a Virgo, nedokážou dostatečně přesně určit polohu zdroje; v ideálním případě jsou schopné označit oblast na obloze o rozloze přibližně 400 úplňků, kde se původce nachází. BlackGEM bude schopen efektivně skenovat takto rozsáhlé oblasti s dostatečně vysokým rozlišením, aby mohl zdroje gravitačních vln identifikovat ve viditelném světle.

TIP: Tajemství gravitačních vln: Jak vznikají gigantické vrásky v časoprostoru

Kromě hledání optických protějšků gravitačních vln bude BlackGEM provádět také přehlídku jižní oblohy. Provoz dalekohledů je plně automatizován, což znamená, že soustava dokáže rychle najít a pozorovat „přechodné“ astronomické jevy, které se objeví náhle a rychle zmizí z dohledu.

Pátého prosince 1917 došlo v kanadském přístavu Halifax k nešťastné srážce francouzského parníku Mont Blanc, převážejícího téměř 300 tun trhavin a norského parníku Imo. Na palubě Mont Blancu se v době srážky nacházely i soudky s vysoce hořlavým benzolem, který způsobil požár.

Předchozí část: Největší nejaderná exploze v dějinách: Tragédie v Halifaxu 1917

Kapitán parníku Mont Blanc Aimé Le Médec v zoufalství rozhodl svou loď potopit dříve, než exploduje. Měl k tomu ale jen málo prostředků. Nabízely se Kingstonovy ventily, jenže se dlouho nepoužívaly a nejspíš byly notně zarezlé. Kromě toho by tento proces trval příliš dlouho a uběhly by desítky minut, než by se nad plavidlem zavřela hladina. Proto kapitán vydal povel „plnou parou vpřed“ v naději, že útroby naplní vodou rychleji a vodotěsné přepážky ve středu i v zádi povolí.

Když Mont Blanc skutečně vyrazil vpřed, Le Médec nepovažoval přítomnost posádky za nutnou a nařídil opustit loď. Do deseti minut Francouzi spustili dva čluny, odveslovali ke břehu a ukryli se v lese. Jejich hořící parník se ale nepotopil a místo toho se blížil k přístavu, kde se na břehu srocovaly davy zvědavců. Nelze se jim divit – netušili, co se nachází v podpalubí, a hořící loď v životě viděl jen málokdo. O nebezpečí ale věděl Evan Wyatt, původně kapitán civilní plavby a v roce 1917 zmobilizovaný záložník Královského kanadského loďstva, jenž ten den řídil provoz v přístavu. Snažil se dav rozehnat, ale byl sám a jen málokdo jeho výzvy poslechl. Mont Blanc mezitím narazil do mola č. 6 a oheň se přenesl na přístavní skladiště.

Neštěstí na obzoru

Protože se pořád jednalo „jen“ o požár, od britského křižníku Highflyer odrazila parní barkasa (malý člun), přirazila k Mont Blanku, námořníci se pomocí lan dostali na záď a snažili se hasit. Do boje s živlem se svými hadicemi zapojil také remorkér Stella Maris a zdálo se, že hodlá hořící loď vzít do vleku. Jenže pak došlo k nejhoršímu a francouzský parník se během vteřiny proměnil v oslnivý záblesk. Vzápětí udeřila tlaková vlna, podle pozdějších výpočtů dvacetkrát rychlejší než zvuk.

V okolí mnoha set metrů bylo zničeno naprosto všechno, na ploše 160 hektarů zůstaly z budov pouze základy, neodolaly ani velké zděné stavby cukrovaru a slévárny. Všechno se změnilo v hromady suti a mnohde vypukly požáry. Barkasa s námořníky z Higflyeru se beze stopy vypařila a Stellu Maris exploze vyvrhla na břeh. Z devatenácti mužů, kteří se v osudnou chvíli nacházeli na palubě, se nenašlo vůbec nic. Pětice strojníků v podpalubí měla větší štěstí a všichni – byť notně potlučení – dobrodružství přežili. Tlaková vlna zasáhla všechny lodě na vnitřní rejdě a „očesala“ z nich stěžně, ventilační roury, záchranné čluny a v některých případech i celé nástavby.

Apokalypsa na břehu

Tím ale neštěstí nekončilo. Výbuchem se část vody pod Mont Blankem odpařila, na její místo se nahrnula nová a sražení vodní masy vyvolalo tsunami s hřebenem ve výšce asi pět metrů. Po nárazu na břeh se vlna zvedla až na dvojnásobek a zaplavila to, co ještě před chvílí bylo kvetoucím městem. O síle vodního živlu svědčí fakt, že mnoho lodí se utrhlo z kotev a dvanáct se jich převrátilo. Na souši skončil také „spolupachatel“ tragédie – norský parník Imo či britský křižník Niobe. Apokalyptický obraz zdálky doplnil zvuk kostelních zvonů rozhoupaných tlakovou vlnou.

Ti, co spoušť ve zdraví přežili, okamžitě zahájili záchranné práce. Organizovaně se činili námořníci z několika britských křižníků a stranou nezůstávali ani Američané z kutru Morril. Na parníku Old Colony byla zřízena stanice první pomoci a shromáždili se tam přeživší lodní lékaři, ale přes veškeré úsilí asi 400 pacientů zemřelo krátce po improvizované hospitalizaci.

Záchrana alespoň něčeho

Práce pokračovaly i v noci, nicméně druhý den je zbrzdila sněhová bouře. Kraj přikryla půlmetrová sněhová nadílka a těla některých obětí se našla až na jaře. Organizace se s postupem času zlepšovala, hodně pomohlytaké dva sanitní vlaky s kompletním vybavením, které plnou parou přijely až z 500 km vzdáleného Bostonu. Bohužel se objevily také rychle trestané pokusy o rabování, ale obecně se dá říci, že pomáhal každý, kdo mohl. Oficiální číslo obětí nakonec vyrostlo na 1 782 mrtvých (z toho 600 dětí) a 2 000 nezvěstných, některé odhady ale mluví až o dvojnásobku. Zranění utrpělo asi 9 000 lidí, z toho 6 000 těžce. Na 500 osob přišlo o zrak poté, co jim tlaková vlna vmetla do tváří sklo z rozbitých oken. Zcela zničeno bylo 1 600 domů, 12 000 budov utrpělo větší či menší škody.

TIP: Katastrofy ve vlnách: Která lodní tragédie v dějinách byla nejhorší?

Přestože obyvatelé chtěli na událost zapomenout (památník obětem byl postaven až v roce 1985), výbuch Mont Blanku měl i pozitivní následky. Právě v Halifaxu vyrostl ústav, kde se snažili začleňovat nevidomé do normálního života, a dal vzor ke vzniku podobných zařízení po celém světě. Nedostatků při ošetřování dětí si všiml William Ladd, jeden z lékařů bostonského sanitního vlaku. Své celoživotní úsilí později napnul právě tímto směrem a dnes je uznáván jako průkopník v oboru dětské chirurgie.