Skála tvořená čedičovými sloupci ční do výše 90 metrů nad mořskou hladinu a ze zhruba dvoutřetinové výšky (55 metrů) padá k pobřeží vodopád Mealt Falls. Pokud se sem někdy dostanete, může vám skotský folklor připomenout nejen podoba zdejší skály, ale také silný vítr, který občas vytváří tajemnou hudbu, prý vzdáleně podobnou hře na dudy.

TIP: Yosemitský vodopád Horsetail Fall: Fascinující pohled na Hořící koňský ocas

Je ovšem prozaickou skutečností, že zvuk vyluzuje kovové zábradlí, které se má na vyhlídce postarat o bezpečí návštěvníků, které by tentýž silný vítr mohl v některých dnech postrčit přes okraj skály. 

Sudoku je příkladem tzv. latinského čtverce, tedy tabulky se stejným počtem políček v řádcích i sloupcích (standardně jich bývá devět), přičemž se v nich každá číslice vyskytuje pouze jednou. Logickou hádanku poprvé představil americký architekt v důchodu Howard Garns v roce 1979 a největší popularitu si záhy získala v Japonsku, kde se jí začalo říkat právě „sudoku“: Jde o zkratku pro výraz, jenž ve volném překladu znamená „čísla musejí být o samotě“. 

TIP: Kolik je v jedné šachové partii možných tahů? Více než atomů v pozorovatelném vesmíru!

Vydavatelům křížovkářských časopisů však materiál nejspíš nikdy nedojde. Počet možných kombinací, jak lze čísla v rébusu uspořádat, totiž dosahuje těžko představitelné hodnoty 6 670 903 752 021 072 936 960. I kdyby tedy každý člověk na planetě vyřešil deset sudoku denně, trvalo by přes 220 milionů let, než by se jednotlivé možnosti vyčerpaly.

Alkohol je jed, který mnoha způsoby ničí organismus. V přílišném množství může být dokonce jeho požití akutně smrtelné. Obranou proti jedům a otravám jsou v těle játra. Ta rozkládají alkohol na méně toxické vedlejší produkty pomocí enzymů zvaných alkoholdehydrogenázy (ADH). Dřívější vědecké studie zjistily, že existuje zvláštní varianta enzymu ADH1B, která je při odbourávání alkoholu velmi účinná. Tato varianta se častěji vyskytuje u asijské a polynéské populace.

Enzym ADH1B se tak stal předmětem řady vědeckých studií. Vědci například testovali, zda by se nedaly změnil geny tak, aby organismus sám produkoval tuto vylepšenou variantu enzymu. Vědci z Čínské akademie věd to ale zkusili jinak.

Geneticky vylepšená probiotika 

Doktorka Meng Dong geneticky upravila verzi bakterie Lactococcus lactis, která se běžně používá k výrobě mléčných výrobků a také jako probiotikum. Vylepšila ji stejnou verzí genu ADH, která u lidí vytváří variantu ADH1B. Takto geneticky upravená probiotika následně dostaly tři skupiny laboratorních myší a o hodinu později i různé dávky alkoholu.

Výsledky experimentu byly pozoruhodné. Myši, které dostaly upravená probiotika, trpěly méně výraznými příznaky opilosti a rychleji vystřízlivěly. U myší z kontrolní skupiny naopak i po dvou hodinách stoupala hladina alkoholu v jejich krvi. 

TIP: Démonická kocovina: Čím se tělo brání přemíře alkoholu?

Přestože jde zatím o počáteční fázi výzkumu, ukázalo se, že probiotika lépe ochránila játra a střeva, která jinak alkoholem trpí. Výzkum sice zatím neprobíhal na lidech, nicméně všechny biologické procesy, které u myší badatelé ovlivnili, jsou u lidí stejné. Vědci proto doufají, že dopady u lidí by mohly být velmi podobné jako u hlodavců.

Napoleonské války znamenaly pro Francii pohromu. Země ztratila nejen kus vlastních území, ale i všechny zámořské državy a králi zůstal jen Senegal s přístavem Ndar, přejmenovaným Saint-Louis du Fort. Ludvík XVIII. se rozhodl, že by měl zbylé výspy nějak povznést, a nařídil proto vyslat do Senegalu expedici. Výběr lodí byl snadný, po Napoleonovi jich zbylo pramálo, a proto měly k africkým břehům zamířit fregata La Méduse, korveta L’Écho, gabara La Loire a briga L’Argus.  

La Méduse s 24 děly nesla jméno nestvůry z řecké mytologie, při pohledu na jejíž tvář každý zkameněl. Loď postavená roku 1800 se podílela na korzárské válce, přičemž o patnáct let později měla spolu s fregatou La Saale prorazit britskou blokádu před ostrovem Aix a pomoct poraženému Napoleonovi k úniku do Spojených států. Excísař nakonec odmítl, zvolil abdikaci a exil na ostrově Svatá Helena. Velením na La Méduse byl pověřen aristokrat Hugues Duroy de Chaumareys, který se na válečné lodi naposledy plavil jako poručík roku 1795. Hodnost fregatního kapitána a první samostatné velení znamenaly vlastně odškodnění za ústrky způsobené revolucí. 

Špatné znamení

Expedice zvedla kotvy 16. června 1816 z Rochefortu a bez posádek ji tvořilo 365 osob, z toho 240 na La Méduse. Plavba byla zpočátku klidná, až na muže přes palubu: 15letý plavčík se vyklonil ze střílny, vypadl a už se ho nepovedlo zachránit, což mnozí považovali za zlé znamení. 

Prvního července proplula La Méduse kolem marockého mysu Bojador do tropických vod a hned dopoledne, i když byl rovník ještě daleko, se odehrála kostýmní slavnost na počest vládce moří Neptuna. Pobřežní vody byly zrádné a zkušení kapitáni volili opatrný postup. De Chaumareys se však nechtěl zdržovat a nejspíš si hodlal užít nově svěřenou funkci. Nechal proto rozvinout víc plachet, načež se deset mil od pobřeží pustil k jihu jako o závod – aniž dbal na trojici zbylých lodí, jež zmizely z dohledu. Výzvy k opatrnosti házel s pohrdáním za hlavu a 2. července se k africkému břehu přiblížil ještě víc.

Osudná mělčina

K poledni téhož dne dostal první důstojník hlášení, že se příď blíží ke strmě stoupající písečné lavici. Kapitán však odpověděl, že je to nesmysl a že hloubka v místě dosahuje osmdesáti sáhů (asi 145 metrů). Topograf-inženýr Alexandre Corréard si zapsal: „Sonda ukázala jen osmnáct sáhů. Důstojník na hlídce ihned uvědomil kapitána, který nařídil obrat trochu na vítr. […] Znovu se spustila sonda a ukázala šest sáhů. Kapitán […] velel co největší přilehnutí na vítr, naneštěstí už ale nezbýval čas. Obracející se fregatu jako kdyby zespodu něco nakoplo; nějaký čas ještě plula, pak následoval druhý úder a nakonec třetí. Zarazila se v místě, kde sonda ukazovala jen pět metrů a šedesát centimetrů vody […].“

Došlo k tomu v 16:15 a odliv poté fregatu uvěznil na mělčině, asi padesát kilometrů od pobřeží. Nepomohl ani příliv a po dvou dnech pokusů o vyproštění bylo jasné, že se La Méduse z místa nehne. V lodi zely trhliny, přičemž hrozilo, že se v bouři či prudkém větru rozlomí. Proto nezbylo než myslet na záchranu posádky i cestujících, na což šest člunů nestačilo. Plukovník Schmalz, králem jmenovaný guvernér Senegalu, nakonec předložil náčrt mohutného prámu, jenž by pojal dvě stovky lidí včetně nezbytných zásob. Současně padlo rozhodnutí, že záchranné čluny začnou pasažéry vysazovat na saharském pobřeží, aby pak došli do Saint-Louis du Fort pěšky.

Zmatek při evakuaci

Jenže v noci ze 4. na 5. července se zatáhlo, uvězněnou lodí zmítal vítr i vlny a La Méduse spěla ke svému konci. „Rozlomila se vprostřed noci, kýl praskl na dvou místech, kormidlo se rozbilo a drželo na zádi jen díky dvěma řetězům […]. Voda se dovnitř valila hrozivým způsobem. Nedlouho poté […] padly veškeré zábrany při myšlence na to, aby každý zachránil sám sebe,“ tvrdil Corréard. Hodinu před půlnocí vypukla mezi námořníky a částí vojáků vzpoura, ale guvernérovi a pár důstojníkům se ji podařilo potlačit. „Za úsvitu byly v podpalubí tři metry vody a lodní pumpy už hladinu nedokázaly snížit. Rozhodlo se tedy o co nejrychlejší evakuaci,“ konstatoval tentýž pamětník.

Rozestavěný vor vypadal mohutně: Měřil dvacet metrů na délku a sedm na šířku, kostru tvořila kulatina z horních částí stěžňů i ráhen, palubu pokrývala lodní prkna a příď nahrazovaly překřížené kulatiny. Na nich zely mezi fošnami mezery, ale k dokončení už nezbýval čas a ráno se na vor začalo spouštět 120 vojáků, 23 námořníků i pár civilistů, dohromady 149 osob. Dalších 233 lidí pobralo čluny, jenže nastupovali ve spěchu, chaoticky a velká část zásob zůstala na vraku. Podle Corréarda kapitán nic neorganizoval, nevelel a do svého člunu vsedl, když na palubě zbývalo ještě 17 osob – které tam i zůstaly. Čluny vzaly vor do vleku a pár důstojníků se snažilo sobě i jiným dodat odvahu provoláním slávy králi.

Opustili nás!

Velitelé člunů prý nahlas přísahali, že vor neopustí. Jenže asi po osmi kilometrech plavby směrem k pobřeží je začal odliv unášet i s prámem na otevřené moře a na křehkých plavidlech narůstal strach, co bude, až se vlny přelijí přes boky. Břeh ležel ještě čtyři desítky kilometrů daleko, ale když se při západu slunce o něco přiblížil, uvolnily čluny lana a ponechaly vor osudu. Na přeplněné nouzové plošině, kde někteří seděli ve slané vodě, vypuklo zoufalství. Aby trosečníci prámu ulehčili, shodili do moře pár soudků s moukou. Když se však porozhlédli po tom, co zbylo, našli jen pytel rozmočených sucharů, šest beden vína a dva sudy s vodou. Nikdo neměl kompas ani mapu a lichoběžníková plachta na stěžni vyrobeném z kusu ráhna je dokázala pohánět pouze při zadním větru. 

V noci se moře rozbouřilo ještě víc a při rozednění se zjistilo, že dvacet lidí chybí. Několika dalším se ruce a nohy ve spánku zaklesly mezi kulatiny či fošny, které se pak v nárazech vln rozhýbaly a končetiny nešťastníků rozdrtily. Mnozí již zemřeli nebo právě umírali. Navečer bylo vlnobití zase o něco prudší než předešlé noci, vor se kymácel a všichni se snažili dostat doprostřed, neboť nebožáky na kraji stahovaly vlny do hlubin. U stěžně potom ráno leželo několik lidí bez života, neboť je umačkali či zadusili ti, kdo se pokoušeli přelézt přes ně.

Válka na vodě

Někteří vojáci a námořníci se zmocnili vína, opili se a chtěli přeřezat provazy, které vor spojovaly. Důstojníci a civilisté jim v tom bránili a v noci došlo k boji, při němž pod sekyrami, noži, bodáky i šavlemi tekla krev a praskaly lebky. Zahynulo na šest desítek lidí, z toho zhruba tři čtvrtiny podlehly utrženým ranám a zbytek utonul. V moři také zmizel poslední sud s vodou a zůstala jen jedna bedna vína. Ti, kdo přežili, později tvrdili: „V oněch dnech došlo k prvním projevům kanibalismu. Několik mužů se vrhlo na mrtvoly a polykalo cáry masa.“ 

Během následující noci se zklidnily vášně i počasí, ale čtvrtého dne zemřel další tucet trosečníků. Poté se na nešťastníky zdánlivě usmálo štěstí, protože prám vplul do hejna létajících ryb. Jenže ty, které uvázly ve škvírách mezi prkny, moře zase odplavilo nebo je spolykali žraloci, s nimiž vedli trosečníci marný boj. Slunce žhnulo a všichni trpěli žízní. S vysušenou cupaninou se nakonec podařilo rozdělat oheň a na jednom sudu upéct pár chycených ryb. „K nim se ovšem přidala i trocha lidského masa,“ konstatovala zpráva, jež vyvolala mezi čtenáři zděšení.

Hlad zbavuje smyslů

V noci došlo k další rvačce a podle Corréarda zůstalo ráno na voru pouze třicet živých, z nichž značná část utrpěla zranění – ať už od lidí, samotného prámu, či vln. Pak následoval ještě horší den, o němž vzpomínky prozradily krutou pravdu: „Nebožáci, které smrt té noci po popsaném zápase ušetřila, se vrhli na mrtvoly, jichž byl prám plný, začali z nich kusy odřezávat a někteří je vzápětí syrové polykali. Mnozí se toho nedotkli a mezi takovými byli téměř všichni důstojníci. Když se zjistilo, že příšerná potrava dodala sil těm, kteří ji pozřeli, bylo usneseno maso sušit, aby dostalo přece jen chuť v ústech poživatelnější. Ti, kdo v sobě nalezli sílu odmítnout, prosili, ať dostanou větší příděl vína. Pokoušeli jsme se jíst závěsníky šavlí i torny, dokázali jsme spolknout pár kousků, někteří polykali látku, jiní kůži z klobouků, trochu promaštěnou, či spíše propocenou, nakonec jsme se toho ale vzdali. Jeden námořník zkusil jíst exkrementy, nepovedlo se mu to však.“

Ani následující řádky nepředstavovaly četbu pro slabé povahy: „Jen patnáct ztroskotanců vypadalo, že dokáže přežít […]. Přesto měli nárok na příděly […]. Snížit nemocným dávky na polovinu znamenalo odsoudit je hned k smrti. […] Bylo rozhodnuto, že je hodíme do moře. I když se jednalo o odporné a příšerné řešení, zdálo se nám, že skrze ně získáme víno na dalších šest dní […]. Kruté exekuce se ujali tři námořníci a jeden voják. My jsme odvraceli oči a prolévali slzy nad osudem nešťastníků. Byla mezi nimi jedna kantýnská s manželem, oba jsme nedlouho předtím zachránili před utopením. […] Ženě to v mezerách mezi kulatinami rozdrtilo nohu a muži způsobila šavle ránu na hlavě. […] Potřebovali jsme si namluvit, že […] naše kruté rozhodnutí zkrátí jejich bytí jen o pár chvil […].“

Zachráněná hrstka

Vor bloudil devátý den, když Corréard spatřil, že na plachtu usedá bělásek. Po něm se objevili i rackové, ale pevnina se na obzoru neukázala a další tři dny uběhly v nepopsatelném utrpení. Sedmnáctého července se v dálce objevila nějaká briga, posádka si však volání a mávání nevšimla a plavidlo zase zmizelo. „Ze záchvatu radosti jsme se propadli do hlubin zoufalství a bolesti,“ psal topograf. Skrývali se před sluncem pod plachtou a ryli do prken svá jména i zprávu jako poslední sbohem. Pak ale dělmistr z přídě cosi zahlédl. Dokázal ze sebe vypravit jen: „Záchrana! Briga se vrací!“ Z posledních sil se na sebe snažili upozornit a Corréard vzpomínal: „Každý svíral kapesník či nějaký kus látky a mával na rychle se blížící loď. Někteří klesli na kolena a děkovali Prozřetelnosti […]. Vzápětí jsme poznali, že je to L’Argus.“ 

Ano, šlo o jednu ze tří lodí, od nichž se La Méduse před ztroskotáním oddělila. Zachránila patnáct osob, s kůží pokrytou ranami, spáleninami od slunce, vyrážkou, špínou i mořskou solí, takřka nahých, z nichž sotva deset dokázalo vstát. Námořníci je vytahovali vzhůru, dávali jim po kapkách pít, lodní lékař ošetřoval zranění a kuchař rychle připravoval vývar s příměsí vína. Bylo 17. července 1816. A pět z patnácti přeživších trosečníků na následky prožitých utrpení zanedlouho zemřelo.

A co ostatní?

Člun kapitána de Chaumareyse i ten, jenž převážel guvernéra Senegalu s rodinou, dopluly do Saint-Louis. Avšak po sedmnácti mužích, kteří zůstali na vraku La Méduse a vyrobili si vlastní malý vor, nezbyla ani stopa. De Chaumareys stanul v únoru 1817 před námořním soudem: Čelil obvinění ze zbabělosti a neschopnosti a byl shledán vinným. Ačkoliv by jej za bonapartského režimu nejspíš popravili, shovívavá monarchie ho pouze degradovala a zbavila řádů, načež strávil tři roky ve vězení.

TIP: Zkáza chlouby švédského loďstva: Proč šel válečný koráb Vasa ke dnu?

Po propuštění pak žil na statcích své matky. Zemřel roku 1841 a kromě pověsti zbabělce za sebou zanechal tolik dluhů, že to jeho syna dovedlo k sebevraždě. Corréard pak spolu s lékařem Henrim Savignym vylíčil v roce 1817 krutou pravdu bez příkras v knize Ztroskotání fregaty La Méduse.

Ledové měsíce Sluneční soustavy nás lákají stále víc. Jde o úplně jiné světy než ten náš a zároveň by se na nich mohly vyskytovat podpovrchové oceány s kapalnou vodou, které jsou slibné pro případnou existenci mimozemského života. Zároveň je ale jasné, že na nich panují náročné podmínky, které by naše průzkumné sondy musely zvládnout.

Výzkumné týmy po celém světě proto vyvíjejí rozmanité průzkumné sondy, které jsou přehlídkou zajímavých robotických technologií. Tým expertů Laboratoře proudového pohonu (JPL) americké NASA pracuje na pozoruhodném robotickém hadovi, který je jako stvořený pro povrch ledových měsíců.

Had pro ledové měsíce

Exobiology Extant Life Surveyor (EELS), je složený z několika rotujících segmentů. Dokáže se pohybovat podobně jako had a obstojí i v terénu, který je jinak prakticky neprostupný pro tradiční rovery a podobné robotické průzkumníky. Tým JPL využívá „mentalitu startupu,“ čili rychle staví, často testuje, snaží se hned poučit z chyby a ihned vylepšuje.

„EELS se dostane tam, kam jiní roboti nemohou,“ potvrzuje projektový manažer programu EELS Matthew Robinson. „Některé konkurenční stroje jsou možná výkonnější v konkrétních typech terénu, ale koncept EELS je založený na tom, že robotický had se proplazí prakticky všude.“

TIP: NASA vyvíjí rover transformer, který zvládne i drsný terén

Tým laboratoří JPL vyzkoušel několik různých designů, které prověřil v testech, které probíhají na ledu, na sněhu, na písku i na „hřišti pro roboty“ v lyžařském areálu v jižní Kalifornii. Aktuální verzi robotického hada tvoří 10 segmentů, které jsou vybavené buď plastovými, nebo ostřejšími kovovými závity.

Italské námořnictvo velmi dbalo na historické tradice a mohlo se pyšnit vcelku kvalitním velitelským sborem. Většina důstojníků prošla slavnou akademií v Livornu a stejně jako v případě Británie dlouhodobě platilo, že vyšší šance postoupit mezi tuto elitu měli příslušníci šlechtických nebo bohatých rodin. Do tohoto tradičního schématu ale zasáhl vzestup fašistů a následné etablování Mussoliniho režimu, protože ten (podobně jako později i NSDAP v Německu) méně hleděl na společenský původ a poskytoval šance na vzestup rovněž mužům z nižších tříd, pokud byli ideologicky pevně oddaní fašismu.

Předchozí část: Souboj ve vlnách Středomoří: Duel námořníků Royal Navy a Regia Marina (1)

Věrnost králi

Paradoxem však je, že zajisté nejznámějším přesvědčeným fašistou v Regia Marina byl vysoký šlechtic, a to kníže Junio Valerio Borghese, odvážný velitel námořních zvláštních jednotek. Obecně ale platilo, že největší podíl „ideologicky věrných“ mužů dlouhodobě směřoval do italských vzdušných sil, kdežto nejmenší nadšení z fašismu panovalo právě u námořnictva. V nejvyšších patrech velení Regia Marina tedy jednoznačně dominovalo konzervativní vlastenectví a věrnost monarchii, zatímco vztahy vůči Mussoliniho režimu měly obvykle charakter povinně prokazované oficiální úcty a tajně projevovaného odporu.

Poněkud odlišná situace panovala mezi mužstvem a poddůstojníky, neboť fašistický režim se alespoň zpočátku těšil relativně široké (byť určitě ne bezvýhradné) podpoře. Italský námořní výcvik měl podstatně méně technicky laděný charakter než britský, což nepřekvapí, vezmeme-li v úvahu výrazně slabší úroveň italského průmyslu a jeho produktů. Italové leckdy neměli ani dostatek munice na cvičné střelby a značně zaostávali v úrovni přístrojů, a proto se takřka vůbec neprováděl například nácvik nočního boje.

Jak řešit negramotnost

Ona počáteční podpora Mussoliniho režimu pramenila mimo jiné z faktu, že přinesl zřetelný ekonomický a společenský rozvoj, což se projevilo také ve vzdělání. Z dnešního pohledu se to může jevit těžko uvěřitelné, avšak v období po první světové válce byla snad až polovina Italů negramotná, což se ale v následujících letech rychle zlepšovalo. Fašistický režim totiž zkrátka potřeboval populaci schopnou číst, aby ji mohl účinněji ovlivňovat propagandou a aby ji mohl používat i jako rezervoár pro doplňování ozbrojených sil. Negramotnost mnoha mladých Italů totiž zákonitě znamenala problém při výkonu vojenské služby, zejména když se Itálie snažila řešit onu nižší technickou úroveň svého loďstva.

Režim tedy záhy zavedl také výcvikové kursy pro mladé chlapce, jež jim (nezávisle na normální školní docházce) zajistily základní vzdělání a vedly je ke službě v ozbrojených silách a v neposlední řadě i k oddanosti fašismu. Projevilo se to také v námořnictvu, kde se kvalita mužstva v meziválečné éře opravdu znatelně zlepšila, ačkoliv se pořád nemohla srovnávat s britskou či německou. Je příznačné, že Němci jako hlavní spojenci Italů oceňovali tento posun, ale velmi ostře kritizovali celkový přístup italských důstojníků ke službě a k vedení války.

TIP: Mussoliniho cesta k moci: Jak se formovala osobnost fašistického diktátora

V německých očích totiž Italové často působili jako zbytečně opatrní, postrádající iniciativu a příliš lpící na byrokracii. Mnohdy se projevoval i podobný problém jako u Britů, a sice značná propast mezi důstojníky a mužstvem, což zřejmě pramenilo také z převládajícího tradičního konzervativního ducha italského loďstva. Ten se ostatně naplno projevil v roce 1943 po svržení fašistického režimu a kapitulaci Itálie. Na straně Osy poté zůstala sice menšinová, nicméně nezanedbatelná část pozemních a vzdušných sil, zatímco takřka celé loďstvo zachovalo věrnost králi. Fašismu potom sloužily prakticky už pouze námořní speciální útvary, kterým velel zmíněný kníže Junio Valerio Borghese.

Elegantní heřmánek (Oncosiphon pilulifer) je blízkým příbuzným heřmánku terčovitého (Matricaria discoidea), důvěrně známého z České republiky. Pochází z Jižní Afriky a představuje doslova protipól oblíbené léčivé byliny. Celá rostlina z čeledi hvězdnicovitých je dráždivá, její pyl vyvolává alergie a vzhledem k obsahu hořlavých látek se snadno vznítí a spouští požáry, přičemž kouř z hořícího heřmánku je velmi dráždivý. Aby toho nebylo málo, onkosiphon nepříjemně páchne.

Všechny negativní vlastnosti onkosifonu se teď projevují v pouštních oblastech Spojených států. Nikdo přesně neví, jak se tento vskutku ďábelský heřmánek dostal do Severní Ameriky. Ale stalo se a podle všeho se mu tam daří velice dobře. Je to znát například v Arizoně, kterou teď na mnoha místech dusí žlutý vetřelec.

Invaze z Jižní Afriky

Onkosifon se nejprve objevil v osmdesátých letech v Los Angeles a v San Diegu. Od té doby se intenzivně šíří v oblasti mezi těmito dvěma městy. Po přelomu tisíciletí se objevil v arizonské metropoli Phoenixu a od té doby se šíří i v Arizoně, především v okrese Maricopa, kde mu přály nadprůměrné podzimní a zimní srážky.

„Okres Maricopa je tímto invazním druhem těžce zasažen,“ nedávno potvrdil botanik Michael Chamberland z Arizonské univerzity pro místní zpravodajství High Country News. Onkosifon se snadno šíří díky velkému množství lehkých semen. Velmi nebezpečná je jeho schopnost vytvářet podmínky pro vznik velkých požárů, které následně ohrožují lidské životy.

TIP: Ostnití vetřelci: Ve Švýcarských Alpách se šíří americké invazní kaktusy

V afrikánštině, kterou se mluví v Jižní Africe, se této rostlině říká „stinknet,“ což znamená „jen páchne“. Silice onkosifonu jsou opravdu notně cítit, zatímco samotná rostlina není pro místní obyvatele příliš užitečná. Nehodí se ani pro krmení dobytka. V minulosti se nicméně občas používala jako léčivka.

Psi sice nevidí černobíle, jak se často traduje, ale vnímají okolí v tlumenějších barvách než člověk. Je tomu tak proto, že psí sítnice je tvořená především tyčinkami, kterým stačí méně světla. Na světlo náročnějších čípků, jimiž oko vidí barevně, má psí oko méně než člověk (člověk má tři typy čípků, kdežto pes jen dva). Psí zrak je tedy lépe uzpůsoben na noční vidění (nevyžaduje tolik světla), ale hůře rozlišuje barevné odstíny, asi jako u člověka postiženého barvoslepostí.

Nebarevný svět

Psi těžko rozlišují zelenou a červenou barvu a obraz vnímají v odstínech modré, žluté a šedé. Mimo to nemají příliš vyvinutou schopnost zaostřit zrak na tvar – předmět či osobu tedy mohou vidět rozmazaně. Objekt, který člověk vidí jasně na vzdálenost 22,8 metru, vnímá pes stejným způsobem ze vzdálenosti pouhých 6 metrů. Naproti tomu však psi mnohem lépe identifikují jakýkoli pohyb či blikající světlo.

U koček je to velmi podobné. I ony mají v oku více tyčinek než čípků, takže příliš dobře nerozlišují barvy, ale výborně vidí za šera. Stačí jim dokonce jedna šestina světla, které pro dobré vidění potřebuje lidské oko. Stejně jako u psů i kočičí zrak využívá lesklých buněk, tvořících za sítnicí odrazové políčko. Světlo dopadající na oko se tímto políčkem znásobuje a způsobuje tak lepší vidění za šera. Kočičí zorničky jsou dokonale přizpůsobivé světelným podmínkám – podle množství světla mění svou velikost. Kočky pravděpodobně vidí nejostřeji na vzdálenost 2 až 6 metrů.

TIP: Upřeným pohledem: Jak vidí psi, žáby, pavouci nebo třeba hmyz?

Vzhledem k tomu, že křečci jsou noční tvorové, není jejich zrak nijak zvlášť vyvinut. Mnohem důležitější je pro ně čich a sluch. Barvy a tvary pravděpodobně příliš nevnímají a na vzdálenost větší než jeden metr nerozeznají obrysy předmětů. I oni však dobře vidí pohyb a oči posazené po stranách hlavy jim umožňují zachytit celé okolí. Na denním světle jsou téměř slepí a musí se spolehnout na své lépe vyvinuté smysly.

Vybíraví strávníci představují noční můru každého hostitele. Zatímco někdo spořádá víceméně cokoliv, jinému stačí špetka koření navíc, a už odmítavě odstrkuje talíř. Právě na druhou jmenovanou skupinu se nedávno zaměřili psychologové z britské University of Portsmouth: Provedli experiment se 47 dobrovolníky z řad studentů, kteří sami sebe v průvodním dotazníku označili za „velice vybíravé“. Vědci jim předložili tři stejně velké porce lupínků s příchutí soli a octa – servírované v bílé, modré a červené misce – a požádali je o zhodnocení slanosti, chuti jídla a její intenzity, přičemž si účastníci mezi jednotlivými porcemi měli vypláchnout ústa vodou.

Modrá je slaná

Kontrolní skupina „univerzálních“ jedlíků, kteří se nepovažovali z hlediska požadavků na chuť za nijak zvlášť náročné, nepoznala žádný rozdíl. Zato ti „mlsnější“ vnímali chipsy z modré a červené misky jako slanější, a porci z modré nádoby dokonce označili za chutnější. Barva podle všeho nijak neovlivnila pouze vnímání intenzity chuti.

TIP: Má na naše chuťové preference vliv genetika?

Výsledky pokusu tak nepřímo potvrdily závěry dřívějších studií, z nichž vyplynulo, že modrý odstín příborů či talířů zvyšuje pocit slanosti. Podle vědců nelze vyloučit souvislost s tím, že se například v Británii slané pochutiny typicky prodávají v modrých obalech, zatímco červená bývá charakteristická pro ovocné a sladké příchutě. Výzkumníci se nyní hodlají zaměřit na to, zda by se dal podobným způsobem ovlivnit „stravovací repertoár“ u vybíravých lidí nebo podpořit apetit těch, kdo vnímají většinu pokrmů jako chuťově nevýrazné.

Vědci se již dlouhá desetiletí pokouší komunikovat s lidmi, kteří sní. Všechny dosavadní snahy ale byly až doposud neúspěšné. Tým expertů na spánek z amerického výzkumného centra Phase Research Center v Los Angeles je přesvědčen, že nalezl způsob, jak lidé, kteří prožívají lucidní snění, mohou mluvit se „světem bdících“.

Lucidní snění, čili „vědomý spánek,“ je stav, kdy si spící člověk uvědomuje, že sní a může svůj sen do jisté míry ovládat. Statistiky udávají, že takové snění alespoň jednou za život prožilo asi 55 procent lidí. Odborníky tento stav fascinuje a snaží se o něm dozvědět co nejvíc. Nějaké možnosti jsou, ale výzkumu by hodně pomohlo, kdyby badatelé mohli s lidmi ve fázi lucidního snění nějakým způsobem komunikovat.

Jazyk pro lucidní snění

Michael Raduga a jeho spolupracovníci nabízejí zajímavé řešení. Vyvinuli jednoduchý „jazyk“, který nazvali „Remmyo.“ Název je odvozený z REM fáze spánku, ve které probíhá lucidní snění a z výrazu „myo“, který pochází ze staré řečtiny a označuje sval.

Pojmenování nebylo zvolené náhodně – „jazyk“ Remmyo je založený na specifických pohybech obličejových svalů a podle Radugy je možné se jej naučit ve stavu bdění, jako jakýkoliv nový jazyk. Každý, kdo to zvládne, pak může komunikovat ve stavu lucidního snění s okolním světem.

Podle Radugy má nový jazyk v tuto chvíli pouze šest „písmen,“ spojených s určitými zvuky, přičemž každý z těchto zvuků je spojený s konkrétním pohybem obličejových svalů, který lze detekovat pomocí elektromyografie (EMG). Výsledky jejich výzkumu zveřejnil odborný časopis Psychology of Consciousness: Theory, Research, and Practice.

„Spící člověk může během lucidního snění sdělit podstatné informace pomocí slov složených ze tří písmen,“ vysvětluje Raduga pro portál Ars Technica. „Základní slovník jazyka Remmyo obsahuje přibližně 200 maximálně třípísmenných slov. Při sledování snílka můžeme v reálném čase převádět zprávu od člověka ve stavu lucidního snění do digitální podoby v reálném čase a překládat ho do angličtiny.“

TIP: Vědci potvrzují: Trip na „liáně mrtvých“ z peruánské Amazonie vyvolává lucidní snění

První experimenty neměly úplně přesvědčivé výsledky – účinnost dekódování se pohybovala od 13 do 81 procent. Raduga ale věří, že svou metodu vyladí a dosáhne uspokojivějších výsledků komunikace se snílky. „Navzdory jistým limitům náš výzkum prokázal životaschopnost konceptu použití obličejových EMG signálů a jejich převod do jazyka z lucidního snění do reality,“ konstatují optimisticky naladění badatelé ve své studii.