Zajímavé svědectví o bitvě, ve které na jedné straně stála pruská a na druhé sasko-rakouská armáda, přináší memoáry literáta Ignáta Hermanna (1854–1935), jež vyšly pod názvem V pevnosti s podtitulem Vzpomínky z roku 1866. Slavný redaktor a fejetonista totiž střet prožil v místním opevnění ležícím mimo dostřel děl, a proto se právě sem stáhla část civilního obyvatelstva. 

Válka za humny 

Do Čech tehdy postupovaly tři pruské armády, označené jako První, Druhá a Labská. Celkově měli „Prajzové“ téměř 280 000 mužů (někdy se uvádí o 40 000 méně), zatímco Rakousko- saská armáda disponovala silou 240 000 mužů s 26 000 saskými vojáky. Z těch všech pak u Sadové bojovalo plných 436 000 mužů. Bitva začala v ranních hodinách dne 3. července 1866. Rakouská armáda se rozložila na plných 11 kilometrech. Pravé křídlo se nacházelo na severu kolem obcí Máslojedy a Čistěves, střed a velení byly situovány v obcích Chlum a Lípa a levé křídlo se táhlo přes obce Dolní a Horní Přím a Probluz. Pruská První armáda přicházela ze severozápadu směrem od Hořic. Labská armáda ze západu a Druhá armáda opožděně ze severu od Dvora Králové. 

Situace se nejprve vyvíjela příznivě spíše pro rakouská vojska, což se ovšem záhy změnilo, když před desátou hodinou ranní obsadila 7. pruská divize les Svíb. Na rakouském středu došlo k zoufalé snaze dobýt Chlum, a to i za cenu využití záloh. Na útočící Rakušany však čekala smrt v podobě palby z pruských jehlovek. Za pouhých 20 minut přišlo o život plných 8 750 mužů. Oslabení spojenci pak nedokázali čelit dalšímu náporu. Z hrdinských činů tohoto dne vystupuje především příběh jízdního dělostřelectva pod velením setníka van der Groebena, čítající tehdy pouhých 8 hlavní. Baterie jednotky nepřátel ostřelovala tak úspěšně, že jejichž postup zastavila, a poskytla tak ostatním čas potřebný k ústupu. Na celkovém výsledku to však nic nezměnilo a již ve čtyři hodiny bylo pruské vítězství nezpochybnitelné. 

Prušáci se dají na útěk… 

Hermann vzpomínal: „Z války samé nevanul na nás žádný děs. (…) Od nejútlejšího dětství jsme vídali tahy setnin a praporů vojska všech barev. (…)“ Navíc procházející Rakušané nejprve šířili pocit sebevědomí a dobré nálady. Místní kluci tudíž měli jasno: „Za zvuku vojenských kapel započnou stříleti, Prušáci se náhle dají na útěk, naši spustí hromový pokřik ‚hurrrá‘ – a bude vyhráno.“ Jakmile se však objevili „Prajzové“, jako by se prudce ochladilo. „(…) vanul z nich děs, strašlivá jejich zbraň, jehlovka, šířila postrach a beznadějnost. Počátečné rozjaření bojovné a důvěra ve snadné vítězství ustoupily všeobecné sklíčenosti.“ A k obavám byl skutečně důvod. Jakmile totiž došlo k prvním akcím, objevili se i první zranění. „Přišli zase jiní – každý den jiný obraz, jiné výjevy, ale den ode dne smutnější, truchlivější.“ 

Ti, kteří byli bojišti ještě blíže a neměli prostředky na to odcestovat k známým či příbuzným, potom vzpomínali: „V naší obci Máslojedech bylo v týž den od Náchoda slyšet hřmění děl a všechno téměř obyvatelstvo spěchalo na 320 metrů vysoko položenou, širokou téhdáž polní cestu, odkud naskýtá se nádherný rozhled na Krkonoše, Orlické hory a do širého kraje. Bylo odtud zcela dobře viděti vylítnuvší kouř z jednotlivých výstřelů dělových.“ Pamětní kniha Nechanic pak popisuje smutný výsledek: „Volání bylo tak hrozné a takovýchto chuďasů muselo mnoho zahynouti jen tím způsobem, že se jim pomoci nedostalo.“

TIP: Bitva u Jičína: Prusko-rakouský střet z roku 1866 zasáhl i Čechy

Smutné následky 

Ti, kteří přežili, byli rozstrkáni všude, kde to jen trochu šlo. K jejich uložení sloužily stodoly, stáje, světnice, školy, zámky, kláštery i kostely. Ke slovu tak konečně přišla natrhaná látka – kterou uvědomělí místní občané chystali už od začátku mobilizace. Ignát Hermann vzpomíná: „V Hradci samém dávno předtím, než bylo nalepeno na rohy (výzvy, že obyvatelstvo má chystat cupaninu na obvazy, pozn. red.), nebylo konáno v domácnostech skoro nic jiného (…) a od rána do večera ženy i děti seděly u stolů a draly cupaninu.“ Autor navíc udává, že příprava dostatečného množství těchto obvazů se stala věcí cti a jednotlivé domácnosti zápolily, kdo jich nachystá více. Natrhaná látka však pocházela ze všech možných zdrojů a někdy byla používána dvakrát či třikrát, takže se stávala zdrojem infekce.

Uvažovali jste někdy nad tím, jaký je nejrozšířenější chronický zdravotní problém současných obyvatel vyspělého světa? Možná vás napadají civilizační choroby jako cukrovka, rakovina, případně obezita nebo hypertenze. Ačkoliv i jejich výskyt je v současné době alarmující, ani jeden ze zmíněných neduhů nepředstavuje tak dramatický problém jako nespavost. Podle statistik se potíže se spánkem týkají třetiny až poloviny dospělých Evropanů.

Stres vs. spánek

I dobrý spánek totiž patří mezi pilíře zdravého životního stylu a jeho nedostatek či nízká kvalita se podepisují na naší fyzické i psychické pohodě. A stejně jako u většiny nemocí platí, že její nástup představuje reakci na jinou, zpravidla závažnější potíž; zastánci psychosomatiky tvrdí, že nemoc je vlastně voláním o pomoc. Společným jmenovatelem většiny civilizačních onemocnění je kupříkladu dlouhodobý stres, pramenící z nejrůznějších příčin, jimiž mohou být například přílišné pracovní vytížení, narušené rodinné vztahy, špatná finanční situace či trauma ze ztráty blízké osoby.

Psychické napětí ovlivňuje i tělesný stav: Stres se projevuje mimo jiné zrychlených dýcháním a srdečním tepem, staženým svalstvem či zvýšeným krevním tlakem. To vše je tedy v přímém protikladu k uvolnění, jedné z nezbytných podmínek pro usnutí a následný kvalitní spánek. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu, neboť nevyspání nadále prohlubuje stres, který je hlavní příčinou nespavosti.

Jak z toho ven? Z dlouhodobého hlediska je samozřejmě nezbytné pracovat především na vyřešení primárního problému, v jehož důsledku nemůžeme v noci usnout. Neznamená to ale, že bychom se do té doby museli vzdát nočního odpočinku. K tomu, abychom své unavené tělo připravili na kýžené uvolnění a ráno se probouzeli s čistou hlavou, lze využít sílu bylin.

Bylinky štěstí

Účinky tzv. fytoterapie (léčby pomocí rostlin) se dají ověřit i experimentálně. Mnohé z nich totiž přirozeně obsahují látky, které se našemu organismu z různých důvodů nedostávají, a to pak vede ke zdravotním obtížím. Typickým příkladem je mozkový neurotransmiter serotonin, považovaný za jeden z tzv. „hormonů štěstí“.

Jeho snížená produkce v mozku souvisí s rozvojem úzkosti a deprese, a pokud hladina serotoninu poklesne pod určitou úroveň, vzniká chemická nerovnováha, jejímž důsledkem mohou být vedle stresu také potíže se spánkem. Některé byliny však dokážou produkci této látky opět přirozeně nastartovat: Například třezalka tečkovaná obsahuje vysoké množství aminokyseliny tryptofanu, jež v mozku stimuluje syntézu serotoninu.

Smrdutý kořen

Za vůbec nejúčinnější bylinku využívanou pro snadnější usnutí se nicméně považuje kozlík lékařský, vytrvalá bylina s bílými až růžovými květy a charakteristickým pachem, podle nějž získala svůj název. Jeho příčinou je kyselina valerová; právě ona zároveň představuje důvod, proč je kozlík prokazatelně účinný coby přírodní sedativum. Mechanismus působení kyseliny valerové funguje na obdobném principu jako u výše zmíněné třezalky: Dokáže příznivě ovlivňovat chemickou rovnováhu v mozku, konkrétně hladinu kyseliny amino-máselné (GABA).

Ta je podobně jako serotonin úzce spjata s naší psychickou pohodou – snížená hladina GABA má za následek neklid a napětí nebo právě poruchy spánku. Kyselina valerová však potlačuje její odbourávání, takže přirozeně navozuje pocit pohody a zklidnění. Právě tímto způsobem, tedy zpětným vychytáváním molekul aminomáselné kyseliny, mimochodem fungují benzodiazepiny (léky proti úzkosti, například Xanax nebo Diazepam).

Nejvyšší obsah kyseliny valerové se koncentruje v kořenu kozlíku, ze kterého se po usušení vyrábí olej (platí, že rostliny sbírané na sušších, kamenitých lokalitách mívají podíl o něco vyšší). Ačkoliv v této podobě je také nejúčinnější, v lékárnách a specializovaných obchodech je bylinka k dostání v nejrůznějších podobách, například jako rozemletý prášek, tabletky určené k polykání, žvýkací dražé nebo tekutý extrakt. Seženete jej i v prodejnách s chovatelskými potřebami, má totiž podobné účinky jako šanta kočičí.

Všestranný heřmánek

Dalším favoritem mezi zastánci bylinné léčby je heřmánek pravý, jeden z nejpopulárnějších fytoterapeutických druhů vůbec. V léčitelství a kosmetice se užívá již po tisíciletí pro své takřka univerzální účinky – pochopitelně včetně schopnosti zkvalitnit spánek, což potvrzují i klinické studie. Například v roce 2017 měli účastníci jednoho z výzkumů za úkol dvakrát denně po dobu jednoho měsíce konzumovat 200 mg heřmánkového extraktu. Ve srovnání se skupinou, která brala pouze placebo, následně vykazovali nápadné zlepšení spánku.

Nejúčinnější část rostliny představují květy, ideálně sbírané ráno krátce po rozvití. Po usušení se z nich připravuje odvar nebo extrakt, ale lze je také zašít jako náplň do polštáře či vložit do šatníku, případně nechat vylouhovat ve vaně. Vedle zdravotních benefitů lidé oceňují i jeho příjemnou vůni, podobně jako například u levandule, kterou vyhledávají především pro charakteristické aroma. I z ní lze připravit koupel, a odtud ostatně pochází i její název – latinské sloveso lavare znamená „umývat se“.

Voňavé uklidnění

Fialově kvetoucí bylinu původem ze Středomoří si oblíbili již staří Římané a její popularita se dodnes nijak nesnížila. Sklízejí se obvykle buď jen vrcholky kvetoucích stonků (nejlépe krátce před úplným rozkvětem), nebo celá nať, která se posléze nechá sušit ve svazcích – ideálně opět v místnosti, kde spíte. Uvolňované vonné silice a třísloviny většinou samy o sobě stačí k uklidnění a snížení napětí.

TIP: Velký zázrak v malém balení: Co jste možná nevěděli o česneku a cibuli

Může za to terpenový alkohol linalool, jehož účinky pravděpodobně stejně jako v případě kozlíku pozitivně ovlivňují funkci GABA receptorů v mozku. Efektivní však je i levandulový olej, který můžete využít například při masážích. Odvar z květů levandule se sice dá připravit a pít stejně jako jakýkoli jiný bylinný čaj, ale kvůli velmi intenzivní, až nepříjemné vůni se doporučuje raději ve směsi s dalšími sušenými bylinkami, například mateřídouškou či meduňkou.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba je od Saturnova měsíce Enceladu mnohonásobně dál, než svého času americká meziplanetární sonda Cassini. Přesto ale objevuje věci, které při své misi sonda Cassini u tohoto nevelkého, leč fascinujícího měsíce přehlédla. Vědci teď díky Webbovu teleskopu zjistili, že gejzíry na Enceladu jsou podstatně větší, než jsme až doposud mysleli.

Když sonda Cassini v roce 2005 objevila gejzíry na jižním pólu Enceladu, dotyčný měsíc to vystřelilo vzhůru v žebříčku zájmu vědců. Existence gejzírů totiž naznačuje, že Enceladus má podpovrchový oceán. Obsah tohoto oceánu se gejzíry dostává do okolního vesmíru a některé částice následně končí jako součást Saturnova prstence E.

Pozorování Enceladu

Během přípravy mise Cassini nebyly gejzíry na Enceladu známé. Sonda proto nebyla vybavená pro odběr vzorků z materiálu vyvrženého gejzíry. I tak ale byla schopná zjistit řadu zajímavých detailů, včetně toho, že zřejmě obsahují materiál z vrstev pod oceánem. Cassini bohužel prolétala příliš blízko výtryskům, a jak se teď ukázalo, nezachytila je v celé šíři.

Nedávno se do pozorování Enceladu pustil Webbův teleskop. Nebylo to na dlouho. Saturnovu měsíci mohl věnovat pouhých 270 sekund svého drahocenného času. Přesto Webbův teleskop odhalil, že výtrysky gejzírů zasahují mnohem dál, než bylo patrné z údajů sondy Cassini. Ve skutečnosti zasahují do vesmíru mnohem dál, než kolik by odpovídalo poloměru Enceladu (cca 252 km).

Pokojové rostliny v mnoha případech zlepšují kvalitu ovzduší v místnostech. Jak moc účinná ale jejich pomoc může být? Australský výzkumný tým z Technologické univerzity v Sydney v novém výzkumu prokázal nečekaně vysokou efektivitu pokojových rostlin, při odstraňování nebezpečných škodlivin pocházejících z benzínu.

Právě výpary z benzínu a podobných látek představují častý zdroj znečištění ovzduší ve vnitřních prostorách. Obsahují takzvanou „velkou čtyřku“ těkavých organických sloučenin – benzen, toluen, etylbenzen a xylen, někdy zkráceně označovanou jako „BTEX“. Tyto látky jsou vesměs toxické, vysoce karcinogenní a jejich působení je spojováno s respiračními chorobami i s problémy centrální nervové soustavy.

Pokojovky čistící vzduch

Zdrojem látek BTEX v ovzduší vnitřních prostor jsou i benzínové pumpy. Dřívější výzkum ukázal, že benzínová pumpa ovlivní kvalitu ovzduší ve škole do vzdálenosti až 250 metrů. Australský tým spojil síly se společností Ambius, aby experimentálně ověřili, jak efektivní jsou pokojové rostliny v odstraňování látek BTEX a podobných škodlivin z ovzduší v místnostech.

Společně navrhli různé kombinace rostlin, které jsou známé svými fytoremediačními schopnostmi – tedy tím, že dovedou odstraňovat určité látky z prostředí – do celkem 9 sestav označovaných jako „Small Live Green Wall“ (SLGW). Každá z těchto sestav obsahovala šplhavnici zlatou (Epipremnum aureum), Syngonium podophyllum z čeledi áronovitých (Araceae) a zelenec chocholatý (Chlorophytum comosum). 

Jednotlivé sestavy rostliny badatelé umístili do experimentálních vzduchotěsných boxů, vystavili je vzduchu se škodlivinami a následně pomocí plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií zjišťovali, jak rostliny dokázaly vzduch vyčistit. 

Po osmi hodinách došlo ke snížení obsahu všech testovaných organických těkavých látek pod 20 %. Rostliny odstranily 85,96 % derivátů benzenu, včetně látek BTEX, 88,18 % cyklopentanu a dokonce 97,9 % alkanů. 

„Je to poprvé, kdy byla testována schopnost rostlin odstraňovat sloučeniny související s benzínem, a výsledky jsou ohromující,“ okomentoval výsledky experimentu výzkumník v oblasti bioremediace Fraser Torpy, který studii vedl. „Nejen, že rostliny dokážou odstranit většinu znečišťujících látek ze vzduchu během několika hodin, odstraňují ze vzduchu i nejškodlivější znečišťující látky – například známý karcinogenní benzen.“

Je to vlastně úžasný příběh. Synovi drobného obchodníka z Janova učarují zkazky o výpravách Marka Pola a stane se námořníkem. Zatímco obchodní lodě velkých evropských mocností míří stále na východ, on pohlíží na západ, kde vidí kratší cestu do Asie. Nedá se odradit ani odmítnutími, na která jeho vize naráží na portugalském královském dvoře a zprvu dokonce i na tom španělském. Pochopení nakonec nachází u moudré královny Isabely Kastilské a jen díky ní se vydává daleko na západ. Tam nachází novou, panenskou a nikým jiným nepoznanou zemi. Jediné, co takové úchvatné vyprávění kazí, je, že to není pravda.

Vykopávky na severu 

Možnost, že před Kolumbem do Ameriky připluli Vikingové, je jedna věc. Dokázat to – druhá. V roce 1960 ale přinesli norští archeologové Anne Stine Ingstad a její manžel Helge zprávu o výjimečném objevu. V kanadské provincii Newfoundland objevili bezmála 1 000 let staré základy osmi dřevěných stavení včetně zbytků kovárny nebo předmětů denní potřeby. Byl to konečný důkaz o tom, o čem se už dávno debatovalo – totiž že na americký kontinent dorazili dávno před Janovanem vikinští mořeplavci. Evropský objevitelský kredit si tak najednou začali připisovat Seveřané.

Za druhé světové války získal William Levitt se svým bratrem Alfredem vládní zakázku na výstavbu 2 350 domků pro zaměstnance, kteří našli dočasnou práci ve válečné výrobě ve Virginii. Zpočátku se ovšem absolutně nedařilo dostát navrženému harmonogramu: Odbory stavebních dělníků odmítaly přesčasy a na denním pořádku byly stávky za vyšší mzdu, ačkoliv se tím kontrakt ocital ve ztrátě. V roce 1944 se proto bratři rozhodli projekt zastavit, detailně se zaměřit na jeho jednotlivé kroky – a ideálně vytvořit zcela nový systém.

Velká stavební revoluce

Tehdejší stavebnictví patřilo k nejzaostalejším odvětvím průmyslu, neboť se ho prakticky nedotkly výrazné změny technologické revoluce. Stavitelé si nadále najímali tesaře a zedníky jen na určité projekty, na vše dohlíželi osobně, platili řemeslníky od hodiny a sami vybírali subdodavatele. Výsledkem bylo, že každý z nich vybudoval maximálně pět domů za rok, a v letech hospodářské krize obvykle jen dva – což zároveň hnalo ceny bydlení v USA stále výš. William Levitt se rozhodl odvětví modernizovat, aby se dalo rychle nabízet atraktivní a dostupné bydlení.

Identifikoval tedy celkem 27 bodů nutných k dokončení domu, načež rozdělil dělníky ve firmě právě do 27 čet, jež se začaly specializovat vždy na jeden zmíněný krok ve výstavbě. Postup se tím zefektivnil a zároveň bylo možné vynechat z procesu najímané řemeslníky. Podle množství práce nezbytné k dokončení daného úseku pak Levitt definoval první stavební normy v podobě průměrné délky úkonu a za jeho splnění platil základní mzdu. Pokud však tým dokončil úkol dřív, dostal tučný příplatek. Dělníci si tak u něj mohli vydělat víc díky lepší práci – a nikoliv za delší čas strávený na staveništi.

Armáda volá

Už koncem roku 1944 se bratři Levittové stali experty na rychlé stavitelství a fakticky do něj zavedli sériovou výrobu. Po úspěšném dokončení domků ve Virginii povolala armáda Williama do Tichomoří, aby budoval jednoduchá letiště a zázemí na ostrůvcích získaných z rukou Japonců. Ohromný tlak na rychlost, minimum zdrojů i materiálu a absence odborů mu poskytly skvělou příležitost experimentovat při stavbách ve velkém a s mizivými náklady. Ranveje a ubytovny vznikly v rekordním čase a Levitt spolu s muži z námořních konstrukčních batalionů pomohl Americe k vítězství. Většinu kolegů, ženijních poddůstojníků, pak po konci války zaměstnal u sebe ve firmě.

A zatímco se William podílel na válečném úsilí, vystudovaný architekt Alfred hledal podle bratrových instrukcí levné pozemky. Nejslavnější koupí se přitom stala bramborová pole na Long Islandu, v těsném sousedství New Yorku. Ukázalo se totiž, že jde o zlatý důl.

Když nejsou byty

Bytová situace v USA byla mimořádně špatná: Hospodářská krize fakticky zničila tamní stavebnictví, přičemž předválečná a válečná léta přinesla uprchlické vlny i nárůst porodnosti. Ve státě Illinois například bydlelo 50 tisíc lidí v přístřešcích z vlnitého plechu, zatímco v Chicagu městská rada vyřadila 250 postarších trolejbusů a nabídla je k odkupu coby provizorní byty. Zhruba pět milionů Američanů žilo bez pořádné střechy nad hlavou. Roku 1944 odhlasoval Kongres pod tlakem budoucího viceprezidenta Harryho Trumana zákon o bydlení, který poskytl státní záruky na hypotéky a dereguloval stavební podnikání. Zatímco v roce 1943 se zkolaudovalo 114 tisíc nových domů, o rok později už jich bylo 937 tisíc a v roce 1950 jejich počet dosáhl téměř 1,8 milionu.

Velkou zásluhu na popsané proměně měli právě Levittové. Roku 1946 začali na Long Islandu 40 kilometrů od Manhattanu stavět obrovské příměstské sídliště, pojmenované záhy Levittown. Jejich dům ze standardizovaných dílů nabízel čtyři hlavní místnosti: v přízemí obývací pokoj, kuchyň a předsíň se schodištěm, v patře pak dvě ložnice a koupelnu. Stavělo se z montovaných částí na betonové základové desce, a přestože úřady původně odmítaly vydat povolení na nepodsklepené domy, přesvědčil je Levittův argument, že staří Římané také neměli vlhké a plesnivějící sklepy. Zájemcům pak firma nabízela za příplatek přístavbu garáže, přízemní místnosti nebo větší kuchyň se vstupem na zahradu – to vše za velmi rozumné peníze (viz Dům? A můžeme si ho dovolit?)

Prodává se samo

Ze začátku dodávali Levittové k přilákání zájemců zdarma televizor a pračku, nicméně poptávka byla tak ohromná, že se den po vydání inzerátu sešlo ráno u stavby prvního domku 30 diváků. Když se pak o týden později otevřela nabídková kancelář, podařilo se obratem prodat 1 400 domů. Navíc se neplatily zálohy, právní poplatky ani převodní daně – v počátcích existovala pouze vratná kauce 100 dolarů, i tu však Levitt zrušil jako zbytečnou. Navzdory bohatnoucí americké společnosti držela firma ceny záměrně co nejníž, protože nechtěla odradit mladé rodiny. Kupci si domky velice pochvalovali a k jejich překvapení byla montovaná stavba vcelku pevná.

Stavební postup se maximálně blížil tovární výrobě: Party dělníků se přesouvaly po jednotlivých domech a sestavovaly výrobní díly, které nechával Levitt smontovat jinde, aby se na stavbě nepoškodily. V roce 1948 vznikalo 180 domů týdně, tedy 18 za jednu čtyřhodinovou směnu. Aby se podnikatel vyhnul komplikacím a zpožděním, budoval si vlastní příjezdové cesty, skupoval lesy pro dřevo i stroje na výrobu hřebíků.

Bez plotů i bez prádla

Levittova činnost měla přirozeně i své kritiky. Mnozí architekti nemohli vystát uniformitu předměstí se zcela identickými domky. Podnikatel na svých projektech zakazoval ploty i sušení prádla venku a až do 70. let si jeho domy nesměli kupovat černoši. Levitt – sám židovského původu – je neodmítal z nějakého vnitřního rasismu, ale na základě kupeckých počtů. Věděl totiž, že v černošském sousedství si bílí Američané bydlení nepořídí.

TIP: Sídla narýsovaná do prázdna: Města budoucnosti dodnes zejí prázdnotou

Třetí z jeho developerských projektů se opět jmenoval Levittown, vyrostl v Pensylvánii nedaleko Filadelfie a zahrnoval 17 tisíc domů pro 87 tisíc lidí. Každá tisící stavba pak dostala zdarma bazén. Firma vybudovala i pět škol a v centru vytyčila pozemek pro kostel. Pár desítek kilometrů od tepajících velkoměst tak doslova přes noc vyrostl úplně nový svět, kde muži každé ráno nasedali do auta, aby se vydali za prací, zatímco ženy na ně čekaly doma. Zrodilo se americké předměstí a charakter USA se během jedné generace zcela proměnil: Do roku 1970 se na okraje metropolí přestěhovalo 60 milionů Američanů a stavělo se tam 70 % všech nových budov. 

Život na dně oceánu je pro nás stále do značné míry záhadou. Platí to především pro oblasti, které jsou více vzdálené od pobřeží a které jsou doposud jen velmi málo prozkoumané. Mezinárodní tým vědců nedávno prostudoval oblast na dně Pacifiku, se kterou se počítá pro hlubokomořskou těžbu. Badatelé v místě objevili 5 578 druhů organismů, z nichž je zhruba 90 procent pro vědu zcela nových. 

Takové množství zcela neznámých druhů je v dnešní době výjimečné. Vědci je nalezli během průzkumu území o velikosti asi šesti milionů kilometrů čtverečních v oblasti známé jako zóna Clarion-Clipperton, která se táhne mezi Mexikem a Havajskými ostrovy. Tato zóna představuje mořské hlubiny, které jsou velmi bohaté na konkrece s vysokým obsahem manganu a dalších kovů.

Unikátní příroda na dně Pacifiku

Mezi objevenými druhy jsou různí sumýši (mořské okurky), hlísti, mořské houby, rozmanití kroužkovci, členovci nebo také ostnokožci. Drtivá většina identifikovaných druhů v místě průzkumu se navíc nevyskytuje nikde jinde na světě.

„Jsou tam opravdu úžasné organismy,“ líčí ekoložka mořských hlubin Muriel Raboneová z Přírodopisného muzea v Londýně, která tento výzkum vedla. „Některé z objevených hub připomínají mycí houby, zatímco jiné se podobají bohatě zdobeným skleněným vázám. Právě ty patří k mým oblíbeným. Mají v těle takové malé ostny, které pod mikroskopem vypadají jako maličké lustry nebo sošky.“

TIP: Extrémní hlubiny Pacifiku vydaly tři nové druhy bizarních ryb

Badatelé při studiu biodiverzity zóny Clarion-Clipperton využili různé metody průzkumu a odběru vzorků, včetně dálkově řízených dronů. „Ukázalo se, že tato oblast oceánu oplývá životem,“ potvrzuje Raboneová. „Kvůli plánové hlubokomořské těžbě bude nutné věnovat těmto ekosystémům dvojnásobnou pozornost.“

Jugoslávii po většinu druhé světové války okupovaly jednotky Osy. Kromě území, které obsadili Němci, Italové, Maďaři a Bulhaři, vznikl na velkém teritoriu také klerofašistický Nezávislý stát Chorvatsko, který se pod vládou ustašovců stal věrným spojencem nacistů. Další kolaborantské režimy pak vznikly v Srbsku, Černé Hoře a Slovinsku. Všechny tyto útvary a jejich ozbrojené složky se mimo jiné zapojily do boje proti partyzánům vedeným Josipem Titem.

Rozhodnutí ustoupit

Od konce roku 1944 se pod odbojářským a sovětským náporem na Balkáně začala hroutit německá fronta a s ustupujícím Wehrmachtem se stahovaly také velké útvary kolaborantských států. Německá skupina armád E neměla rozhodně v plánu na Balkáně setrvávat a jejím cílem byl v nejlepším případě ústup přes Slovinsko až do Rakouska. Loutkové režimy tím přicházely o své krytí, takže jejich politickou reprezentaci čekal v nejlepším případě nejistý osud.

V dubnu 1945 se fronta zhroutila úplně a většina Němců, ale i Chorvatů se případně hodlala vzdát západním Spojencům, ale za žádnou cenu neskončit v rukou Sovětů či partyzánů. Chorvatská vláda v čele s Ante Pavelićem se 3. května 1945 rozhodla spolu s armádou opustit Záhřeb a vydat se do Rakouska, kam pohlaváři dorazili o čtyři dny později, tedy 7. května. V ten den však německé velení přistoupilo na podmínky bezpodmínečné kapitulace s platností od následujícího dne. To se týkalo všech jednotek pod německým velením, tedy i těch z kolaborantských států. V daný moment se v sestavě Wehrmachtu nacházeli muži ze Slovinské domobrany, Srbské státní gardy, Srbského dobrovolnického sboru (patřícího pod SS), Černohorské národní armády a Chorvatských odzbrojených sil zahrnujících domobranu, jednotky ustašovců a armádu.

Některé německé útvary nerespektovaly podmínky kapitulace, které jim nařizovaly zůstat na pozicích a tam se vzdát, a vydaly se směrem k Rakousku. S nimi se pohybovaly také jednotky jejich balkánských spojenců.

Směr Korutany

Ústupové cesty z Jugoslávie do Rakouska lze rozdělit na dva směry. Slovinské útvary se spolu s Němci vydaly směrem na průsmyk Loibl. Přitom se musely neustále potýkat s partyzány, což je zásadně zpomalovalo. Ustupující armáda s sebou strhla i velký počet uprchlíků, a tak celá kolona čítala přibližně 30 000 vojáků a asi 6 000 civilistů. Když došlo ke kapitulaci, slovinské jednotky pokračovaly dále na sever, zatímco německé útvary se vzdaly partyzánům. Kolona následně dorazila k řece Drávě u hradu Hollenburg. Most, přes který bylo třeba přejít, už ale kontrolovali Titovi muži.

Partyzáni měli ústupové cesty nepřátel dobře zmapovány, a proto nasměrovali své brigády na slovinsko-rakouské pomezí. Slovinci společně s několika jednotkami Waffen-SS zaútočili na most 10. května a následujícího dne se jim podařilo dobýt i nedaleké městečko Ferlach. Obsazením tohoto přechodu si zachovali ústupovou cestu směrem k britské armádě. Slovinští vojáci byli následně západními Spojenci internováni a umístěni do tábora Viktring ležícího jižně od Klagenfurtu. Chorvatské jednotky se stahovaly druhou ústupovou cestou směrem na rakouský Bleiburg přes Dravograd a Mežicu. Chorvati se nacházeli v takticky velmi složité situaci, protože partyzánům se postupně podařilo ovládnout velké dopravní uzly, jako například Maribor, který obsadili 9. května.

Cíl: Bleiburg

Také v tomto případě s sebou ustupující armáda strhla obrovské množství uprchlíků, takže se směrem na Bleiburg v několika kolonách pohybovalo přibližně 200 000 vojáků a stovky tisíc civilistů. Motivace civilistů k útěků byla různá, většinou se jednalo o strach z komunismu a partyzánů samotných, od kterých očekávali mstivé jednání. Partyzáni měli nejen kvůli propagandě negativní pověst, a to ve spojitosti s chaosem končící války logicky vyvolávalo paniku.

První části chorvatské kolony dorazily 9. května k Drávě, kde zjistily, že mosty jsou pod kontrolou bulharské armády, která již stála na spojenecké straně. Bulharské velení ale nakonec nechalo po jednáních s chorvatskými veliteli jejich jednotky přes řeku v následujících dnech přejít. Mezitím hlavní kolona chorvatských sil skončila v obklíčení u města Dravograd, odkud se její velení 13. května rozhodlo probojovat směrem na městečko Poljana a otevřít si tak cestu na Bleiburg. Jelikož partyzánské jednotky v oblasti nebyly příliš početné, došlo k úspěšnému průlomu obklíčení a velké skupiny civilistů i vojáků dorazily do Bleiburgu již následujícího dne, tedy 14. května.

Dokončení: Bleiburgské repatriace (2): Krvavé balkánské finále druhé světové války

Tam navázaly kontakt s britskou armádou, která město okupovala již od 12. května. Velká část kolony pak dorazila 15. května, jednalo se o zhruba 25 000 až 30 000 lidí. Nicméně většina Chorvatů, stejně jako Černohorská národní armáda a značné množství civilistů, stále zůstávala na území Jugoslávie a tato masa se pohybovala směrem na Bleiburg.

Podle Čínského úřadu pro pilotované vesmírné lety (CMSA) jsou již přípravy na přistání první čínské posádky na Měsíci v plném proudu. Stát by se tak mělo nejpozději do roku 2030. Médiím to na nedávné tiskové konferenci, která se uskutečnila na kosmodromu Ťiou-čchüan, prozradil zástupce ředitele úřadu Lin Si-čchiang (Lin Xiqiang).

Si-čchiang také prozradil, kudy má vést cesta k vysněnému cíli. V první řadě jde o vývoj nového typu nosné třístupňové rakety označované jako Dlouhý pochod 10 (Long March 10). V plánu je i vývoj kosmické lodi, schopné dopravit tříčlennou posádku na povrch Měsíce, lunárního landeru, speciálního skafandru pro výstup na povrch Měsíce a řady dalších produktů. Některé části jsou již v pokročilém stupni vývoje. Týká se to především měsíčního landeru a také materiálů použitelných pro plánovanou pilotovanou misi.

TIP: Nový závod o Měsíc: Čína chystá lunární výzkumnou stanici

Za tímto účelem Čína nedávno představila speciální simulační komoru, vyvinutou Harbinským technologickým institutem v Chej-lung-ťiangu (Heilongjiang). V ní je možné simulovat až šestici environmentálních faktorů. Jde zejména o působení měsíčního regolitu nebo účinky ultrafialového záření. Dlouhodobým cílem Číny je vybudovat na povrchu Měsíce trvale obydlenou základnu.