Naši dávní předci strávili celý život chozením. Určitě to zvládali velmi dobře, jak se ale ukazuje, již před velmi dlouhou dobou se spoléhali na boty. Potvrzuje to nová analýza starobylých stop ze středního paleolitu, které byly nalezeny na jižním pobřeží Jihoafrické republiky. Až doposud byly za nejstarší obuv považovány 10 tisíc let staré boty vyrobené z kůže a proutí, nalezené v oregonské jeskyni Fort Rock.

Výzkumný tým, který vedl Charles Helm z Univerzity Nelsona Mandely, prozkoumal zkamenělé stopy, zachovalé na třech různých lokalitách. Žádné z těchto stop nejsou přímo datované, ale podle okolních hornin a sedimentů jsou stopy z lokality Kleinkrantz staré 79 až 148 tisíc let.

Stopy pravěkých sandálů

Podobné stopy byly objeveny na lokalitě Goukamma, kde jejich stáří odhadli na 73 až 136 tisíc let. Třetí soubor stop pochází z místa Woody Cape v národním parku Addo Elephant National Park. Všechny tyto stopy postrádají otisky prstů. Namísto prstů jsou na nich zřetelné zaoblené přední konce, mají ostré okraje, a také náznaky upevňovacích bodů pásků.

Autoři studie, kterou zveřejnil odborný časopis Ichnos, nabízejí vysvětlení, že stopy zanechali lidé, kteří nosili sandály s pevnou podrážkou. Ve zdejší krajině, která je plná ostrých kamenů a hrotů, by to dávalo smysl. Své domněnky ověřili experimentem, v rámci kterého vyrobili sandály podle vzoru sandálů Sanů, nejstarších doposud žijících obyvatel Jižní Afriky, které se nacházejí v muzeálních sbírkách. Ukázalo se, že vytvářejí stopy velmi podobné zkoumaným pravěkým stopám.

TIP: Na podpatcích do války: Boty na vysokém podpatku byly původně určené mužům

Badatelé jsou nicméně ve svých závěrech opatrní. V neposlední řadě proto, že se jim nepodařilo nalézt samotné boty a není příliš pravděpodobné, že by se to mohlo změnit. Materiál bot podléhá rychlé degradaci a obvykle relativně rychle mizí z fosilního záznamu. Již dříve vědci objevili stopy obuvi také v Řecku a ve Francii. Ty by podle badatelů mohly být až 130 tisíc let staré a vědci je spojují s neandertálci. Oba tyto nálezy jsou ale stále předmětem dohadů.

Když se v 50. letech vyhoupl na jeviště zabírané televizními kamerami Elvis Presley a začal zpívat, způsobil obrovský poprask: Zatímco interpretoval své písně, nechával se hudbou unášet a tančil. Jeho podbízivé pánevní pohyby však na úzkoprsou americkou veřejnost působily příliš vulgárně, přičemž v divácích, a hlavně v divačkách vyvolávaly pocity, které podle konzervativních hodnostářů cudní lidé cítit neměli. Jistou roli sehrála i skutečnost, že až do příchodu krále rokenrolu zůstávaly kontroverzní taneční kreace výsadou černošských hudebníků. Není tedy divu, že v rasově vyhraněných Spojených státech propukl „hon“ na Elvise ve snaze jeho pohyby na pódiu zmírnit, nebo nejlépe úplně zarazit.

Umělec se však cítil jako ve svěrací kazajce, a na omezení tudíž nedbal. Kamery jej proto často zabíraly jen od pasu nahoru, aby jeho pohoršující tanec nebyl vidět. Málokdo přitom tušil, že o pár let později se Elvisovy eskapády stanou pouhou ozvěnou „nevinných časů“ a s poukazem na jeho „mravní čistotu“ se dostaví tlak na zavedení cenzury ve světě hudby…

Dámy v šoku

V roce 1984, sedm let po Presleyho smrti, už hudební produkce Spojených států představovala regulérní formu projevu: V textech se mnohem otevřeněji mluvilo o sexu, drogách, alkoholu, násilí i okultních tématech. Muzika byla svobodnější a reflektovala divokou dobu, plnou společenských změn i překotného vývoje. Videoklipy se stávaly standardem a na jejich oblibě vyrostla televizní stanice MTV, vysílající od roku 1981. Situace se nicméně měla velmi záhy změnit…

Ve zmíněném roce 1984 si Tipper Goreová, manželka tehdejšího senátora a pozdějšího viceprezidenta Ala Gorea, koupila desku Purple Rain od legendárního Prince a pustila si ji se svou jedenáctiletou dcerou. Z příjemného zážitku je však vytrhla čtvrtá píseň nazvaná Darling Nikki, v níž se zpívá: „Znal jsem holku Nikki, která byla posedlá sexem. Potkal jsem ji v hotelové hale, kde masturbovala nad časopisem…“ 

Goreovou text šokoval a s přesvědčením, že se taková hudba pro její ratolest nehodí, se desku neúspěšně pokusila v obchodě vrátit. Susan Bakerová, žena amerického ministra financí Jamese Bakera, zažila podobné prozření kvůli Madonně. Její sedmiletá dcera se jí totiž zeptala, o čem vlastně pojednává zpěvaččin hit Like a Virgin (viz O čem zpívá Madona?).

Nevinná nálepka?

Obě matky pak všechen svůj volný čas využily k tomu, aby pronikly do tajů populární hudby, heavy metalu, a hlavně již zmíněné stanice MTV. Objevily tak svět, který se před nimi dosud skrýval, a prvotní setkání v nich zanechalo šok i zhnusení. Netrvalo dlouho, a Goreová s Bakerovou již byly v kontaktu nejen mezi sebou, ale také s dalšími pobouřenými manželkami významných washingtonských mužů: konkrétně s Pam Howarovou, jež si vzala prominentního realitního makléře Raymonda Howara, a Sally Neviusovou, jejímž mužem byl předseda městské rady John Nevius.

Tato malá skupina žen s konexemi na mocné osoby vnímala populární hudbu jako čiré zlo, které mládež nabádá k užívání drog, zvrácenému sexu, násilí či uctívání satana, a také vyvolává silnější touhu po ukončení života. Uvedenou muziku dotyčné srovnávaly s pornografií a tvrdily, že je otázkou společenské zodpovědnosti, aby se kontroverzní desky nedostaly k dětem. Začaly proto řešit možnost, že by se hudba štítkovala podle obsahu, aby zákazníci jasně věděli, co si kupují.

V roce 1985 pak iniciativu finančně podpořil Mike Love z kapely Beach Boys a Joseph Coors z pivovaru Coors Beers, který dokonce pro nové sdružení Parents Music Resource Center neboli PMRC uvolnil kanceláře. Organizaci Recording Industry Association of America alias RIAA a dalším hudebním vydavatelům pak výbor rozeslal dopisy s žádostí, aby začali prodávaná alba značit na základě jejich obsahu.

Na první pohled šlo o neškodnou změnu, jež mohla přinejmenším rodičům usnadnit život. V praxi ovšem podobné škatulkování umožňovalo velmi snadnou cenzuru, jaká již tehdy postihovala filmy a v budoucnu měla zasáhnout také videohry a další formy kultury. Jakmile totiž produkt dostane nálepku „pouze pro dospělé“, některé obchodní řetězce jej odmítají prodávat. Jiné ho sice nabízejí, ale pouze pod pultem či jinak stažený z výhledu. A v 80. letech obojí znamenalo nižší tržby i následnou autocenzuru umělců, kteří přicházeli o peníze. Nikdo jim sice nezakazoval tvořit podle vlastních představ, ale kupní síla na ně vyvíjela tlak, aby se určitým tématům vyhýbali.

Něco za něco

Už v roce 1985 se na stránkách deníku Washington Post objevil článek, v němž sdružení PMRC doporučovalo vedle štítků také „tisknout varování a texty písní na obaly desek, nutit obchody, aby alba s kontroverzními obaly prodávaly pouze podpultově, vyvíjet tlak na televizní kanály, aby neuváděly problematické videoklipy, a rovněž založit výbor, který by stanovil přípustné standardy hudebního odvětví“. Asociace RIAA pobídku překvapivě akceptovala a začala na desky umísťovat nálepky s upozorněním na „dospělý obsah textů“. Zdálo by se, že si tím pod sebou podřezala vlastní větev, ale skutečnost byla jiná.

RIAA se totiž v uvedené době pokoušela prosadit zákon nazvaný Audio Home Recording Act, který vyžadoval zdanění magnetofonových přehrávačů i prázdných pásek kvůli pirátským kopiím. Koupě prázdné kazety v očích asociace rovnou usvědčovala zákazníka z toho, že si na ni nelegálně nahraje muziku. A aby se pokryly škody, jež tím vydavatelstvím vzniknou, měla se na každou prázdnou minutu pásky vázat daň ve výši jednoho centu. Sporné nařízení, které umělcům nijak neprospělo a bohatnout díky němu měli pouze vydavatelé, se neprosazovalo snadno – tedy až do chvíle, kdy se za něj přimluvili vlivní lidé v zákulisí, v tomto případě PMRC.

U nálepky však zmíněné sdružení nezůstalo, protože mu přišla málo úderná a příliš vágní. Členky PMRC daly mimo jiné dohromady seznam nazvaný Filthy Fifteen neboli „špinavá patnáctka“, aby poukázaly na kontroverzní skladby, k jejichž interpretům patřily takové legendy jako AC/DC, Black Sabbath, Judas Priest, Madonna a další. Dámy prohlašovaly, že zatímco Elvis zpíval o lásce a skutečných lidských hodnotách, uvedená hudba oslavuje třeba znásilnění a nabádá mládež k nekalostem. Nevadilo jim přitom, že svá obvinění stavějí pouze na vlastním názoru a zaujatých výpovědích spřízněných odborníků. Prostřednictvím seznamu ovšem nakonec přešly od obecného moralizování do přímé konfrontace – a umělci se začali bránit.

Poslední slovo mají rodiče

K nejhlasitějším oponentům navrhovaných opatření se řadil experimentátor Frank Zappa, kterého si PMRC paradoxně na paškál tolik nebralo. Hudebník chodil do televizních pořadů, a účastnil se řady diskusí dokonce i s členkami PMRC. Mimo jiné poukazoval na to, že patří k úkolům rodičů hlídat obsah, jemuž jsou vystaveny jejich děti, a že je nelze věčně bránit před často dospělými tématy – odrážejí totiž realitu doby a ratolesti by se na ni měly připravit dřív, než se stanou jejími oběťmi.

Od začátku bylo nicméně jasné, že v případě opatření navrhovaných sdružením PMRC nehraje veřejné mínění zásadní roli. Navzdory nevoli hudebníků tak nakonec došlo k senátnímu slyšení. Na straně odpůrců nálepek vystoupil vedle Zappy také folkový muzikant John Denver, a především pak frontman kapely Twisted Sister Dee Snider: Ve své památné řeči zdůraznil, že je křesťan, sám má čtyři děti a chce pro ně co nejlepší budoucnost, ale škatulkování hudby nepředstavuje ideální cestu. Snider, který nepije, nekouří a nebere drogy, se také ostře ohradil vůči nařčením na adresu písní jeho kapely. Skladba Under the Blade pobouřila prudérní matky s tím, že obsahuje odkazy na sadomasochismus, a dokonce i znásilnění. Text přitom pojednával o lékařském zákroku u jednoho člena skupiny…

„Paní Goreová v písni hledala sadomasochismus a bondáž, a tak tam obojí našla. Kdyby v ní někdo hledal odkazy na chirurgický zákrok, našel by je tam taky. Můžu kategoricky prohlásit, že jediný sadomasochismus je v mysli paní Goreové,“ dodal Snider a mimo jiné tak podtrhl fakt, že komise pro hodnocení hudby by s trochou snahy mohla ve skladbách nepohodlných kapel „objevovat“ problémy, které tam nejsou. „Odpovědnost za ochranu svých dětí nesu já a moje manželka, protože nikdo jiný nemá kvalifikaci k tomu, aby rozhodnutí o výchově dělal za nás,“ uzavřel Snider.

Zakázané ovoce

Verdikt byl ovšem jasný ještě před skončením slyšení. Ředitel RIAA Stanley Gortikov 1. listopadu 1985 souhlasil, že se na problematické desky začne lepit černobílá značka „Parental Advisory“, přezdívaná Tipper Sticker neboli „Tippeřina nálepka“. Dodnes se ovšem spekuluje, zda mělo označení jiný než symbolický význam. Každopádně například Wal-Mart přestal štítkovaná alba prodávat.

Mnozí se také odvolávali na efekt zakázaného ovoce a třeba Philip Bailey z kapely Earth, Wind & Fire tvrdil, že „nálepka může ve skutečnosti v některých oblastech prodejům pomoct. Jakmile totiž něco označíte za kontroverzní, všechny to hned začne zajímat“. Když potom v americkém hudebním průmyslu začal hrát významnou roli hiphop, stal se „cejch“ PMRC nepsanou zárukou kvality: Desky, které ho neměly, nebrala komunita příliš vážně, protože zjevně nešly proti společnosti. Štítky tak mladé lidi neodrazovaly, ale spíš poukazovaly na hudbu, jež by je mohla zajímat.

TIP: Miliony prodaných desek: Pět nejúspěšnějších kapel nedávné minulosti

Černobílá značka se používá dodnes a pro některé symbolizuje odhodlání a nezdolnost, zatímco pro jiné reprezentuje selhání. Každopádně omezený pohled skupiny manželek vlivných politiků dokázala muzika velmi rychle překlenout a pokračovala ve vývoji a „dospívání“. Dnes, stejně jako v roce 1985, odráží hudební tvorba chaotickou dobu a nezastaví se prakticky před ničím – což je pro společnost jako celek jedině dobře. 

Některé druhy žab raději drží vajíčka mimo vodní živel. Například ropušky starostlivé (Alytes obstetricans) se páří na souši a do provazců spojená oplozená vajíčka přebírá sameček. Ovine si je kolem zadních nohou a nosí je všude s sebou tak dlouho, dokud nenastane čas pro klubání pulců. Pak se vydá k vodě a nechá do ní pulce vyklouznout.

V chladných oblastech mají jejich vajíčka tmavé zbarvení. Díky tomu zachytí více slunečního záření, lépe se prohřívají a zárodky v nich se vyvíjejí rychlejším tempem. Kritické období časného vývoje tak zkracují na nezbytné minimum. Jihoamerická ropucha obrovská (Bufo marinus) ukládá do vajíček jed, který zárodku neublíží, ale odradí všechny, kdo by měli na vajíčka chuť.

Pulci ve vaku

Nejpodivnější místo pro vývoj vajíček našla žába s příznačným jménem vakorosnička vačnatá (Gastrotheca marsupiata) žijící vysoko v jihoamerických Andách. Při páření vyloučí samec velké množství spermií, jež samice zachytí do zvláštního vaku na zádech. Pak začne klást samice vajíčka a ta jí do „kapsy“ nahrne samec. Vajíčka jsou oplozena ve vaku a začnou se v něm vyvíjet. V bezpečí vaku se vyklubou pulci a prožijí v něm počáteční období svého života. Teprve pak se samice přesune do vody a pulce z vaku vypustí ven.

U většiny druhů žab jsou pulci odkázáni na život ve vodním prostředí a jsou k tomu i uzpůsobeni. Nemají plíce a dýchají žábrami, chybí jim končetiny. Pohybují se pomocí ocásku, který se podobá ocasu malých rybek. S rybami má pulec společnou i tzv. postranní čáru, zvláštní smyslový orgán na boku, kterým vnímá pohyb v okolí.

Když se pulec mění na žábu, musí od základu přebudovat celý organismus. Nejprve mu narostou zadní nohy, pak i přední končetiny. Žábry zaniknou a vyvinou se plíce. V té chvíli už nemůže setrvávat pod hladinou, ale musí vyplouvat na hladinu k nádechu.

Pulci jsou zranitelní a spousta masožravců si na nich ráda pochutná. S proměnou v žábu se ovšem z kořisti stává lovec. Odrazí se to v typických anatomických změnách. Například dlouhé střevo pulců uzpůsobené k trávení rostlinné potravy se u žáby výrazně zkrátí, protože bude zpracovávat masitou potravu. Zajímavou metamorfózu prodělají oči. Pulec je má po stranách hlavy, aby viděl kolem sebe a nenechal se zaskočit nenadálým útokem nepřátel. Žába má oči v přední části hlavy a díky tomu si užívá dokonalého prostorového vidění, které jako lovec potřebuje pro cílený výpad na kořist. Posledním „krokem“ při proměně pulce v žábu je vstřebání ocásku.

Žáby bez pulců

U některých žab bychom na pulce čekali marně. Celý vývoj probíhá uvnitř vajíčka, ze kterého vyleze hotová žabka. Ve vajíčku nepotřebuje žábry, a proto také neplýtvá silami na jejich tvorbu. Dýchá vybranými částmi kůže, které jsou uzpůsobeny k pronikání kyslíku do těla a úniku oxidu uhličitého z organismu ven. Páření těchto žab probíhá na souši a oplozená vajíčka spočinou na nějakém vlhkém místě, např. pod kamenem, v mechu nebo mezi spadaným listím. Rodiče mohou ponechat vajíčka svému osudu. V okamžiku, kdy z vajíčka vylézá malá žabka, jsou její otec a matka bůhví kde. Ale najdeme i druhy žab, které se o vajíčka celou dobu starají.

Některé žáby z rodu Gastrotheca dotáhly péči o pulce takřka k dokonalosti. Jejich zvláštní vak na zádech neopouštějí pulci odkázaní k dalšímu vývoji ve vodě, ale žabky schopné života na souši. Tyto žáby obývají koruny vysokých stromů a nikdy nesestupují na zem. To je zřejmě důvod, proč se vývoj jejich mláďat ubírá tak zvláštní cestou. Jihoamerické žáby chůvničky (rod Flectonotus a rod Fritziana) nahrazují uzavřenou kapsu jen mírnou prohlubní na zádech. Vajíčka v ní drží tak dlouho, dokud se z nich nevyklubou žabky.

Vývoj žabek přímo z vajíčka nošeného v prohlubních na matčině kůži ovšem není výlučnou záležitostí suchozemských žab. V Surinamu žijící pipa americká (Pipa pipa) nevylézá nikdy z vody, a přesto odnosí vajíčka až do vyklubání mláďat v důlcích na zádech.

Jako Gouldův pás se označuje neúplný prstenec relativně mladých hvězd v Galaxii. Táhne se v délce zhruba tří tisíc světelných let, což odpovídá asi desetině místního obvodu Mléčné dráhy, a oproti galaktické rovině se sklání zhruba o 20°. Zahrnuje převážně horké stálice spektrálních typů O a B, tudíž jde o jednu z nejbližších oblastí s probíhající hvězdotvorbou v místním spirálním rameni Galaxie. Pás objevil astronom Benjamin Gould v roce 1879 a podle předpokladů se jedná o výsledek kolize oblaku temné hmoty s obřím molekulovým mračnem před 30–50 miliony lety.

V roce 2020 astronomové oznámili, že Gouldův pás ve skutečnosti náleží do mnohem větší struktury, tzv. Radcliffovy vlny. Ta reprezentuje nejbližší koherentní plynný útvar v našem galaktickém ostrově, systém vzájemně propojených hvězdných porodnic. Rozsáhlost oblasti s délkou přes 8 800 světelných let podnítila domněnku, že by mohlo jít spíš o důsledek srážky Mléčné dráhy s menší galaxií. Oba popsané objekty tak zůstávají cílem aktuálního výzkumu. 

Podle nedávných odhadů nedovedeme tradičním způsobem kultivovat asi 99 procent všech známých žijících mikroorganismů. Víme o nich jen díky analýzám genetického materiálu a jen výjimečně se nám povede takový mikroorganismus izolovat a blíže prozkoumat. Vědci těmto „přízračným“ organismům přezdívají „mikrobiální temná hmota.“

V roce 2014 byla v této „temné hmotě“ objevena půdní bakterie ze skupiny beta-proteobakterií, která dostala provizorní jméno Eleftheria terrae. Brzy se ukázalo, že je to „zlatý důl“ na biologicky zajímavé látky, z nichž by se mohla stát účinná antibiotika pro medicínu. Před několika lety byl z této bakterie izolován teixobactin, který je v dnešní době intenzivně zkoumán ohledně možného využití.

Antibiotikum temné hmoty

Biochemik Markus Weingarth nizozemské Univerzity v Utrechtu a jeho kolegové nedávno z eleftherií získali další pozoruhodnou látku, kterou pojmenovali klovibaktin (clovibactin). V navazujícím výzkumu, jehož výsledky zveřejnil vědecký časopis Cell, badatelé zjistili, že klovibaktin zabíjí superbakterie, aniž by u nich docházelo k rychlému rozvoji rezistence.

„Klovibaktin je chemicky nové antibiotikum z mikrobiální temné hmoty, tedy z bakterií, které jsme donedávna neuměli kultivovat,“ potvrzuje pro internetový magazín Live Science biochemik Weingarth. „Experimenty se zvířecími modely ukazují, že není toxický a že funguje lépe než dnes vysoce ceněné antibiotikum vankomycin, využívané proti rezistentním kmenům bakterií.“ Klovibaktin dokáže zlikvidovat obávaného zlatého stafylokoka MRSA a rezistentního enterokoka Enterococcus faecalis, což jsou bakterie odolávající i vankomycinu.

TIP: Zpátky do minulosti: Takřka zapomenutá antibiotika dostala druhou šanci

Ohromnou výhodou klovibaktinu je, že necílí na enzymy podílející se na stavbě buněčně stěny bakterií. Jeho terčem je molekula C55-izoprenyl pyrofosfát, která sice hraje významnou roli při konstrukci buněčné stěny, ale nejde o enzym. Bakterie si mohou relativně snadno „upravit“ enzymy pomocí mutací a vytvořit tím rezistenci, ale u konstrukčních molekul je to mnohem obtížnější. Proto by se klovibaktin mohl stát antibiotikem, které nás bude chránit před infekcemi delší dobu.

Kořeny celého neštěstí sahají až na samotný začátek 20. století. Právě v té době totiž začala na svazích údolí Taff tvořeného stejnojmennou řekou, velmi výnosná těžba uhlí. Většinu obyvatel zdejšího městečka Aberfan proto už od začátku tvořili horníci a jejich rodiny. Po druhé světové válce však došlo ke znárodnění uhelného průmyslu a těžební činnost v oblasti přešla pod kontrolu Národní uhelné rady (NCB). Mnoho místních horníků si od té doby začalo stěžovat, že se podmínky jejich práce neustále horší. V oblasti navíc vzniklo několik obřích hald – důlních výsypek složených z nejrůznějších zbytků hornin, zeminy a dalších materiálů. Předehra strašlivé tragédie mohla začít.

Stížnosti bez odpovědi

Přišla 60. léta 20. století a zdejší situace začala být neudržitelná. V létě roku 1963 se několik odborníků obrátilo na Národní uhelnou radu s upozorněním, že důlní výsypka v Aberfanu může být nestabilní a vydatnější deště z ní snadno udělají lavinu smrtícího bahna. Stížnosti však narazily na přemíru byrokracie, nedostatek peněz a především totální nezájem o bezpečnost malého městečka kdesi v jižním Walesu.

Výzvy k řešení situace se tedy opakovaly a mnozí lidé začali poukazovat na to, že se halda číslo sedm pomalu posouvá směrem k sídlu. V lednu 1965 dokonce dvě ženy zorganizovaly petici za přesunutí zdejší školy na bezpečnější místo. Ředitelka školy Ann Jenningsová pak žádost předložila radě, která se jí odmítla zabývat.

Den plný hrůzy

Toho rána se Aberfan utápěl ve vydatném dešti a husté mlze, přes níž bylo vidět sotva na patnáct metrů. Po příchodu do práce si někteří horníci všimli, že se halda zeminy nad městem opět výrazně posunula. Kvůli rozbitému telefonu ale nemohli zavolat do údolí a dojít tam už nestačili. Mezitím probíhal běžný začátek dne. Lidé obstarávali zvířata, otevírali obchody a ve školních lavicích zasedly děti k prvním vyučovacím hodinám. Po deváté hodině se země začala otřásat. V ten moment už bylo na všechno pozdě!

Přesně v 9.14 se s ohlušujícím rachotem sesunula strašlivá 150 000 tun vážící lavina suti, která během několika vteřin naprosto zdevastovala školu s nic netušícími žáky a učiteli uvnitř. Naprostá tma, panika, šok a pláč. Tak pamětníci popisovali a dodnes popisují to, co se tehdy odehrálo. V kancelářích policie a hasičů začaly okamžitě drnčet telefony. „Všichni volající mluvili v slzách. Zoufalství, které bylo cítit z jejich slov, je nepředstavitelné,“ popisuje dění jedna z pamětnic tehdy pracující na telefonní ústředně, Noreen Powellová. 

Mezi prvními, kdo dorazili ke škole, byla místní policistka Yvonne Priceová. Ta později vypověděla, že její auto uvízlo ve vodě plné poničeného nábytku. Se záchrannými pracemi se tak začalo až před desátou hodinou ranní. Hrůzu z místa dodnes mnoha lidem připomíná mimo jiné i tehdejší reportáž plačícího zpravodaje BBC.

Záchranné práce trvaly několik hodin, během kterých se podařilo najít 34 živých dětí. Celkem116 dalších v troskách své školy zahynulo. Posledním nalezeným přeživším se stal tehdy osmiletý Jeff Edwards. Později vypověděl, že sice před neštěstím ve třídě slyšeli rachot, mysleli si však, že jde jen o hřmění vzdálené bouřky.

Další dny se nesly v duchu truchlení a velkého zájmu médií i veřejnosti. Téměř celý svět vyjádřil svou soustrast a k neštěstí se vyslovila celá řada významných osobností. A nejen to. Později Aberfan navštívila i sama královna Alžběta II. či tehdejší premiér Harold Wilson. Pozůstalí, média i široká veřejnost se navíc začali zajímat o to, kdo je za celou tragédii zodpovědný.

Žádný viník

Vyšetřování začalo téměř okamžitě. Nepoháněl ho pouze hněv a zármutek rodin, ale i obrovský zájem médií z celé Británie. Mnohé deníky se začaly ptát, proč byla ignorována předchozí upozornění na nebezpečnou situaci. K žádnému konkrétnímu obvinění nebo dokonce k uložení nějakého trestu ovšem nikdy nedošlo! Pravděpodobně na základě politického nátlaku začala navíc londýnská média stále častěji zveřejňovat zprávy typu, že šlo jen o smutné neštěstí, které nemá viníka.

Namísto satisfakce pro pozůstalé v podobě obvinění nebo pokuty mířící do NCB a k jejímu tehdejšímu řediteli lordu Alfredu Robensovi se tak začalo mluvit hlavně o shodě nešťastných okolností. Oficiální závěry nakonec nikoho konkrétního neobvinily. Hovořilo se v nich především o síti podzemních pramenů, která se nacházela pod navršeným důlním odpadem. Voda prý zeminu postupně podemílala, a když se k tomu přidal vydatný déšť, bylo zaděláno na katastrofu. Náznaky v podobě pohybů částí haldy prý sice existovaly, nikdo na ně ovšem nezareagoval včas a uměle vytvořený svah se nakonec utrhl.

TIP: Pohromy, které měnily dějiny lidstva: Zasypané čínské domovy

Tečku za celým neštěstím tak stále nikdo nenapsal. Naopak. Hrůza z Aberfanu se stala rozbuškou pro rozsáhlejší společenské problémy, které v zemi částečně rezonují dodnes. Řada lidí poukazovala či poukazuje na rozsáhlou korupci na nejvyšších místech. Ve Walesu se navíc v 60. letech začaly naplno projevovat nacionalistické skupiny volající po větší míře samostatnosti na Británii, které jsou spojovány i s několika bombovými útoky. Největším peklem si však prošli pozůstalí. Rodiny dětí, které zahynuly v troskách školy, se totiž nikdy nedočkaly spravedlnosti. 

Naše planeta je do značné míry planetou hmyzu, který hraje významnou roli v mnoha suchozemských ekosystémech. V posledních letech se ale stále častěji stává surovinou v zemědělství a časem by se mohl prosadit i v průmyslu. Různé druhy hmyzu jsou zdrojem biomasy pro výrobu krmiva pro hospodářská zvířata nebo domácí mazlíčky. Zároveň se díky pokročilým biotechnologickým postupům rýsují ještě podstatně širší možnosti využití hmyzu.

Jedním z hospodářsky zajímavých druhů hmyzu je bráněnka – druh dvoukřídlého hmyzu Hermetia illucens, podle tmavého zbarvení anglicky nazývaná black soldier fly. Pochází ze Střední a Jižní Ameriky a postupně se rozšířila prakticky do všech teplých oblastí světa. Je stále významnějším zdrojem proteinů. V Izraeli bylo letos v lednu založeno státem podporované konsorcium biotechnologických firem, které se věnují využití editování genů a umělé inteligence pro vyladění produkce bráněnek a jejich vlastností.

Editace genomu hmyzu

Společnost FreezeM se sídlem v kibucu Nachšon využila genetický editor CRISPR k úpravě genomu bráněnek, aby získala larvy, které lze snadněji transportovat, larvy větší velikosti, a také larvy odolnější vůči stresu. Všechny uvedené vlastnosti usnadňují chov a využití těchto larev. Další izraelská společnost BugEra, která je startupem Ben Gurionovy univerzity v Negevu, geneticky upravila bráněnky, aby bylo možné využívat jejich larvy jako surovinu pro výrobu biopaliva.

Biotechnologové se velmi zajímají i o brouka potemníka moučného (Tenebrio molitor). Jeho larvy, známé jako „mouční červi“, rovněž představují snadno dostupný zdroj proteinů, které je možné různým způsobem využít. Vědci také nedávno zjistili, že mouční červi mohou rozkládat jinak velmi odolný polystyren na dále využitelné organické látky.

TIP: Zapomeňte na organické farmy: Budoucnost stravování představuje hmyz

Americká společnost Beta Hatch z Cashmere ve státě Washington produkuje moučné červy jako potravu pro chovy ryb i pro hospodářská zvířata. Také oni využívají genetický editor CRISPR k úpravě genomu potemníka, aby byl jeho chov co nejefektivnější, případně aby mouční červi obsahovali co největší množství zvoleného proteinu a dalších užitečných látek. Hmyzí farmy se stále více prosazují ve světové produkci potravin, živočišných proteinů i biomasy pro výrobu biopaliv a dalších cenných produktů.

Londýnský státník se ve svém nejznámějším literárním počinu věnoval i situaci po prvním globálním konfliktu, kterou mohl zhodnotit už se znalostí východisek, průběhu a výsledku následující války. Jak sám na jedné z úvodních stran uvádí: „Jsem zřejmě jediný, kdo prošel oběma největšími kataklyzmaty, jaká zaznamenávají anály lidských dějin, ve vysokém vládním postavení. Zatímco jsem však za první světové války zastával sice odpovědné, ale podřízené funkce, v tomto druhém zápase s Německem jsem přes pět let stál v čele vlády Jeho Veličenstva."

Žehrání na demokracii 

Ministerský předseda hned na začátku uvádí, že po Velké válce převládalo všeobecné přesvědčení o příchodu trvalého míru. A teoreticky k tomu podle něj existovaly předpoklady. Díky autoritě USA ovládla mezinárodní politiku idea Společnosti národů a Churchill neopomíná připomenout, že právě britská delegace ve Versailles zformovala myšlenky amerického prezidenta „v instrument, který na namáhavé cestě člověka zůstane navždy milníkem“.

Dále přiznává, že Dohoda musela čelit vážným vnitřním potížím, nicméně centrální mocnosti zodpovědné za krveprolití byly přesvědčivě poraženy. Spojenecká vojska stála v létě 1919 na Rýně a jejich předmostí sahala hluboko do území odzbrojeného a vyhladovělého Německa. Za těchto výhodných okolností debatovali vítězové v Paříži o budoucnosti Evropy. Jejich rozhodování bylo však podle Churchilla výrazně deformováno rozsahem katastrofy, kterou svět prožil. A místo konstruktivního plánování usilovali spíše o pomstu: „Byly pryč dny utrechtské a vídeňské smlouvy, kdy se aristokratičtí státníci a diplomaté, vítězové stejně jako poražení, sešli ke kultivované a zdvořilé výměně názorů.“ Zároveň dodává, že první světová válka byla spíše střetem národů než států a jejich vlád. „A tyto národy, fascinovány utrpením a prodchnuty doktrínami, oslovujícími a inspirujícími masy, se dožadovaly úplné odplaty. Běda vítězům, balancujícím v závratných výšinách triumfu, kdyby u konferenčního stolu odvrhli, co vojáci vybojovali na stovkách bojišť prosáklých potoky krve!“

Churchill nostalgický

S nostalgií pak Churchill vzpomíná na časy 19. století, kdy se politici mohli domluvit bez přehnaného tlaku veřejného mínění – a neváhá si postěžovat, že všechno bylo jednodušší, dokud „nebyli vázáni a omezováni rámusem a mnohohlasem demokracie“. I proto byly podmínky versailleské smlouvy nastaveny nesmyslně tvrdě – občané dohodových zemí podle něj nedávali svým lídrům jinou možnost.

Naopak prý Churchill rozumí tomu, proč podmínky přednostně formulovala Francie: „Zaujala první místo odpovídající jejímu úsilí i ztrátám. Téměř milion a půl Francouzů padlo při obraně půdy, kterou hájili před vpádem nepřítele. Pětkrát během sta let, v roce 1814, 1815, 1870, 1914 a 1918, bylo z věží Notre Dame vidět záblesky pruských děl. I teď se třináct francouzských krajů po čtyři hrozné roky zmítalo v neúprosných spárech pruské vojenské vlády. (…) Od Verdunu po Toulon prakticky nebylo rodiny a domu, v nichž by neoplakávali ztrátu někoho z blízkých, nebo kde by nemuseli pečovat o válečného invalidu.“

Co s Německem?

Tváří v tvář těmto událostem Churchill také chápe, že se francouzští představitelé obávali dalšího kola germánské rozpínavosti. Obyvatelstvo podle něj nedosahovalo ani dvou třetin toho německého. Zatímco francouzská populace stagnovala, ta teutonská rostla a do deseti let měla dát svým generálům dvojnásobek branců: „Německo bojovalo téměř proti celému světu skoro na vlastní pěst a div nezvítězilo. (…) Kdo mohl do budoucna zaručit, že se na bojištích znovu objeví miliony spojenců? Rusko leželo v troskách a zmítalo se v křečích, změněno k nepoznání. Itálie by se klidně mohla přidat na nepřátelskou stranu. Británii dělilo od Evropy moře a Spojené státy oceán. Samo britské impérium držely pohromadě svazky, kterým zřejmě nerozuměl nikdo kromě jeho obyvatel. Jaká souhra událostí by dokázala znovu přivést do Francie a Flander chrabré Kanaďany od Vimy Ridge, slavné Australany od Villers-Bretonneux, neohrožené Novozélanďany z polí Passchendaele nebo houževnatý indický sbor, který v kruté zimě 1914 udržel frontovou linii u Armentiéres?“

Francouzský národ tedy podle Churchilla oprávněně toužil po bezpečnosti za každou cenu. Vrchní velitel spojeneckých vojsk maršál Ferdinand Foch proto požadoval, aby novou hranici s Německem tvořil Rýn. Měl přitom vycházet z přesvědčení, že: „Německo mohlo být odzbrojeno, jeho vojenský systém rozdrcen, pevnosti zbořeny. Mohlo být zbídačeno, mohl na ně být uvalen bezpočet břemen, mohlo se stát obětí vnitřních sporů, avšak to vše by během deseti či dvaceti let pominulo. Neuhasitelný plamen válečnického Pruska by se znovu roznítil a rozhořel. Zato Rýn, jehož břeh by držela francouzská armáda, by se stal zábranou a štítem.“

Ctnostná Británie

Zároveň však Churchill uznává, že anglosaské země – bez nichž by Francie válku prohrála – se na podmínky mírových smluv v Německu dívaly zcela odlišně. A právě ony se podle něj zasadily, aby územní ustanovení versailleské smlouvy nebyla pro Německo tak zdrcující – byť poražená země i tak přišla zhruba o 13 % rozlohy, takže se miliony naštvaných Němců v pohraničí rázem ocitly v jiném státě, a musela se vzdát všech zámořských kolonií. Tyto územní ztráty Churchill spíše bagatelizuje a připomíná, že Německo „i nadále zůstávalo největším rasově stejnorodým útvarem v Evropě“. Právě proto prý Foch konstatoval, že nejde o mír, ale o příměří na 20 let. 

Napříč textem se autor pamětí snaží roli ostrovní monarchie při jednáních vykreslit v co nejlepším světle. Občas přitom podrobí kritice některého politického oponenta a naznačí, že on sám neměl na tyto události vliv. Opomíjí nicméně zmínit, že každá z vítězných mocností v Paříži sledovala hlavně své vlastní zájmy. Ty londýnské bychom slovy publicistky Moniky Kuncové mohli shrnout následovně: „Británie trvala na zachování své nadvlády na moři. Mezi Němci a Francouzi hodlala udržovat rovnováhu, aby si ani jedni, ani druzí nemohli moc vyskakovat.“

Kritika reparací 

Hospodářská ustanovení versailleské smlouvy označil britský ministerský předseda za plná zášti a hlouposti do té míry, že nemohla mít dlouhého trvání. Výši reparací 132 miliard marek považoval za „diktát, který vyjadřoval hněv vítězů i neschopnost jejich národů pochopit, že žádný poražený národ ani žádné společenství nemůže splatit náklady, jaké vyžaduje moderní válka“. Dlužno dodat, že na rozdíl od Francie, Belgie či Itálie se na britském území nebojovalo, a ačkoliv monarchie za války strádala ekonomicky, její infrastruktura zůstala až na zanedbatelné následky německých náletů nedotčena. 

Churchillovou argumentací se jako Ariadnina nit táhne už zmíněné osočování obyvatel vítězných států, které pisatel obviňuje z nepochopení těch nejprostších ekonomických skutečností. Jejich tehdejším politickým vůdcům spílá, že se neodvažovali občany v oslepení touhou po volebních hlasech vyvést z omylu. A novináře viní, že zdůrazňovali převládající názory, místo aby vyvraceli bludy: „Málokdo pozvedl hlas, aby vysvětlil, že splácení reparací se může dít výhradně užíváním či fyzickým přemístěním zboží. Jenže když toto zboží dorazí do země, jež je požaduje, okamžitě bude konkurovat místnímu průmyslu a tím naruší hospodářství, nejedná-li se ovšem o zcela primitivní či přísně kontrolovanou společnost. V praxi to znamená, jak dnes poznali dokonce i Rusové, že poražený stát lze vydrancovat pouze tím, že se odvezou všechny žádoucí movitosti a část obyvatelstva se odvede do trvalého nebo dočasného otroctví. Ale takto nabytý zisk vůbec neodpovídá výši válečných nákladů. (…) Triumfující spojenci navíc neustále tvrdili, že Německo vyždímají, ‚až z něj poteče syrovátka‘. To mělo nesmírný vliv na prosperitu světa i náladu německého národa.“

Rozpad monarchií? Katastrofa! 

Coby syn své doby a britského koloniálního impéria kritizuje Churchill též rozpad rakousko-uherské monarchie, který neváhá označit za „kardinální tragédii“. Britský politik viděl v podunajském soustátí záruku stability dané geografické oblasti a tvrdil, že toto uspořádání po staletí zajišťovalo „společný život, přinášející výhody ve sféře obchodu i bezpečnosti, celé řadě národů, z nichž ani jediný neměl sílu či vitalitu čelit sám tlaku Německa a Ruska“. Věren konzervativnímu smýšlení Churchill kritizuje snahu takových národů o emancipaci a říká, že její podpora dohodovými mocnostmi byla mylně považována za projev liberální politiky. Jako pragmatik tělem i duší dodává, že rozdrobení Rakouska-Uherska jednak přineslo nástupnickým státům utrpení, jednak umožnilo vyčerpané německé říši zůstat v evropském regionu rozhodující silou. 

V obdobném duchu Churchill hodnotí zánik vilémovského císařství: „Vítězové vnutili Němcům všechny ideály, o něž odedávna usilovaly liberální národy západní Evropy. Ve Výmaru byla přijata demokratická ústava včetně nejnovějších vymožeností. Císařové byli vyhnáni a na jejich místo zvoleny pouhé nuly. A pod touto tenkou slupkou běsnily vášně mocného, sice poraženého, ale v podstatě nedotčeného německého národa.“ Ačkoliv sám Churchill v dané době často spolupracoval s Lloydem Georgem, nyní mu vyčítá, že se nepokusil čelit zaujatosti Američanů proti monarchistickému zřízení. Lepší by údajně bylo přetvořit Německo v konstituční monarchii v čele s císařovým vnukem pod dohledem regentské rady.

Tvrdé podmínky, nebo liknavý dohled?

Autor pamětí tvrdí, že německý lid nemohl republiku přijmout za svou, protože netušil, co od ní očekávat. Proto ji vnímal jako zřízení vnucené nepřítelem a ve snaze alespoň zčásti obnovit staré pořádky se přimkl k maršálu Paulu Hindenburgovi. Takový společensko-politický vývoj nemohl dle Churchilla skončit dobře, což se také stalo: „Později do hry vstoupily mohutné síly, vytvořilo se vakuum, a to po určité době vyplnil krvežíznivý geniální maniak, výlupek a zároveň ztělesnění nejzrůdnější nenávisti, jaká kdy hlodala v lidském nitru: kaprál Hitler.“

Závěrem dodejme, že Churchill považuje první a druhou světovou válku za „druhou třicetiletou válku“ – jediný globální konflikt přerušený dočasným klidem zbraní. S tímto pohledem se ztotožňuje i část dnešních historiků, kteří říkají, že příliš tvrdě nadiktované podmínky versailleského míru v sobě obsahovaly zárodky budoucího krveprolití. Jiní autoři ovšem takový výklad považují za nemístné zjednodušení. Problém nevidí v přehnaně přísných podmínkách versailleské smlouvy, ale v benevolentním přístupu k jejich dodržování – ve snaze vyhnout se za každou cenu konfliktu s Německem. Za těchto okolností mohl Hitler snadno zahrát na nacionalistickou strunu „dýky vražené politiky do zad neporažené armádě“, zneužít dopady hospodářské krize a postupně anulovat výsledky prohrané války.

Jakmile se na počátku září začne stmívat, objeví se na noční obloze pětice nápadných stálic: Nad západem bude zářit Arcturus z Pastýře, zatímco nad jihem Vega z Lyry, Altair z Orla a Deneb z Labutě, jež tvoří vrcholy známého asterismu – Velkého letního trojúhelníku. Nízko nad severovýchodem pak zahlédnete Capellu z Vozky: Bude se silně mihotat, a nejspíš i hrát všemi barvami, s tím jak se bude její světlo nahodile lámat v hustých a neklidných přízemních vrstvách vzduchu.

Zhruba v téže době, někdy mezi osmou a devátou večerní, se nad jihovýchodem objeví i nažloutlý a naopak pokojně svítící Saturn ve Vodnáři, následovaný ještě silně zakulaceným Měsícem krátce po úplňku. Prstenci opásaná planeta se v srpnu ocitla v opozici se Sluncem, a tudíž zůstává velmi dobře pozorovatelná po celou noc – nejlépe pak zhruba hodinu po půlnoci, kdy bude kulminovat nad jihem v úhlové výšce asi 28°. Tehdy se naskytne správná příležitost si ji prohlédnout větším dalekohledem, včetně jejích prstenců a několika největších měsíců. Patří k nim Titan, Rhea, Dione či Tethys, budou ovšem snáz dohledatelné až od třetího zářijového týdne, kdy už pozorování nebude rušit svit Měsíce.

Než odbije půlnoc, objeví se nad východem ještě Jupiter v Beranovi. Výčet jasných těles Sluneční soustavy zdobících oblohu babího léta se pak uzavře nad ránem, kdy nad východní horizont vystoupá zářivá Venuše. Od druhé poloviny září se přidá také Merkur, bude však vycházet až za svítání, přibližně dvě hodiny po své sousedce. Nejsnáz ho zahlédnete kolem 22. září, v době největší západní elongace, kdy bude v šest hodin ráno pozorovatelný asi 8° nad východním obzorem. V té době nastanou letošní nejlepší podmínky pro sledování první planety na ranním nebi.

Kefeus nikdy nezapadá

Ať už budete pozorovat večerní Saturn, nebo ranní Venuši, můžete mimo jiné upřít pozornost třeba do Kefea. Patří k tzv. cirkumpolárním neboli obtočnovým souhvězdím, která se nacházejí nedaleko severního nebeského pólu a v našich zeměpisných šířkách nikdy nezapadají pod obzor. Jeho nejjasnější stálice přitom na obloze vytvářejí poměrně snadno rozpoznatelný „domeček“.

Pro začátek se zkuste zaměřit na pohlednou dvojhvězdu Betu Cephei, druhou nejvýraznější členku souhvězdí. I v menších dalekohledech spatříte hlavní modrobílou složku s jasností 3,2 mag, doprovázenou ve vzdálenosti zhruba 13,5″ jiskřivě bílým průvodcem asi s 8 mag. Na další dvojhvězdy pak narazíte, vydáte-li se od základny „domečku“ k jeho vrcholu. Vyžádá si to však víc tmy a větší dalekohled: Přibližně ve středu souhvězdí natrefíte na stálici čtvrté velikosti Ksí Cephei, zahrnující dvě žlutobílé složky s jasnostmi 4,4 a 6,3 mag, mezi nimiž zeje na nebi proluka 8,5″.

Budete-li pak pokračovat směrem ke „střeše“, doputujete ke dvojhvězdě Pí Cephei zhruba se 4 mag. K jejímu spolehlivému rozlišení už ovšem budete potřebovat přístroj s objektivem o průměru alespoň 15 cm. Jasnější žlutou složku se 4,4 mag dělí od slabšího bílého průvodce s 6,8 mag jen 1,1″.

Červenooranžový obr

V říši stálic zůstaneme i u dalšího cíle, tentokrát však půjde o hvězdu proměnnou: Mí Cephei najdete necelých 5° jihovýchodně od Alfy Cephei a v zorném poli dalekohledu pátrejte po výrazně červeno­oranžové hvězdě čtvrté velikosti. Její jedinečný odstín ostře kontrastuje s okolními modrobílými stálicemi a silně zapůsobil i na anglického astronoma Williama Herschela, který ji v roce 1783 překřtil na Granátovou hvězdu.

S průměrem 1 300krát překonávajícím Slunce reprezentuje Mí Cephei jeden z největších známých objektů svého druhu. Právem se tudíž řadí mezi tzv. červené veleobry, přičemž její mimořádná svítivost odpovídá možná i 300 000násobku té sluneční – a v takovém případě se na ni díváme ze vzdálenosti snad až šesti tisíc světelných let. Každopádně patří k nejodlehlejším stálicím, které ještě spatříme bez dalekohledu. A jak už zaznělo, jde o hvězdu proměnnou, konkrétně o cefeidu (viz Pulzující giganti), jejíž jasnost víceméně nepravidelně kolísá mezi 3,4 a 5,1 mag.

Další cefeidu pak představuje nažloutlá Delta Cephei, měnící jasnost v rozpětí 3,5–4,4 mag. Jako jedné z prvních proměnných hvězd si jí roku 1784 povšiml mladičký anglický astronom John Goodricke. Z hlediska pozorování je rovněž podstatné, že ji ve vzdálenosti 41″ provází o něco slabší souputník s jasností 6,3 mag, tudíž ji můžeme také zařadit do výčtu dvojhvězd „krále Kefea“.

Sáhněte po dalekohledu

V těsném sousedství Granátové hvězdy, zhruba 1,5° směrem na jihozápad, leží otevřená hvězdokupa IC 1396 s jasností 4 mag. Nepravidelný tvar a nízká koncentrace stálic na ploše okolo 1° z ní však dělají objekt vhodný spíš pro triedry s malým zvětšením a velkým zorným polem. Ještě hůř je pak postřehnutelná slaboučká emisní mlhovina na jejím pozadí, která již vyžaduje dalekohled s objektivem o průměru alespoň 10 cm, velmi temné nebe, a ideálně také speciální mlhovinový filtr, aby se jemné kontury zářícího plynu mírně zvýraznily.

Kefeus je na nápadnější objekty vzdáleného vesmíru docela skoupý a mimo jiné nezahrnuje ani jednu položku Messierova katalogu. Pokud se ovšem nehodláte „vzdát bez boje“, zkuste vyhledat třeba otevřenou hvězdokupu NGC 6939 s jasností 8 mag a úhlovým průměrem 10′ nebo ještě o magnitudu slabší a podobně velkou spirální galaxii NGC 6946. Obě se rozkládají asi 2° jihozápadně od Éty Cephei a dělí je pouze 39′, přičemž hvězdný ostrov leží o něco víc na sever. NGC 6939 obsahuje dva nápadnější řetízky stálic, uspořádané do širokého písmene V, zatímco galaxie vypadá jako okrouhlá difuzní skvrnka, z níž vybíhají do stran málo zřetelná zjasnění – náznak spirálních ramen.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 23. září ve 8:50 SELČ vstoupí do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost a začíná astronomický podzim

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině září ráno nízko nad východem
• Venuše – viditelná ráno nad východem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Saturn – viditelný celou noc
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Neptun – viditelný celou noc

Zajímavé úkazy v září 2023

• 4. září – setkání ubývajícího Měsíce a Jupitera na noční obloze; nejblíž si budou ve večerních hodinách v okamžiku východu nad obzor, kdy je bude dělit asi 2,5°
• 6. září – Měsíc poblíž Plejád z Býka na nočním nebi (2°), nedaleko pozorovatelný i Aldebaran z Býka
• 10. září – úzký srpek Měsíce poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze
• 11. a 12. září – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranním nebi nízko nad východem; 11. 9. asi 13°, 12. 9. zhruba 11°
• 19. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 19. září – Venuše dosáhne podruhé v letošním roce maximální jasnosti, −4,5 mag
• 20. a 21. září – měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na podvečerní obloze nízko nad jihozápadem
• 22. září – Merkur v největší západní elongaci, 18° od Slunce
• 26. září – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu na nočním nebi; nejblíž si budou ráno 27. 9. nad jihozápadem v okamžiku jejich západu za obzor, kdy je bude dělit asi 3,5°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno