Mýtů o těle je celá řada. Mnoho z nich slouží jako výmluva nebo záminka prarodičů a rodičů k výchově, jiné pro pobavení kamarádů nebo zvýšení zájmu dam. Jak je to ale doopravdy? Může nás důvěra v informaci od rodičů ovlivnit natolik, že zarytě věříme v jasnou nepravdu? Proč důvěřujeme mýtům, jež odborníci už před desítkami let vyvrátili, jen proto, že je další a další generace stále uchovávají živé?

Podle nosa poznáš kosa

Vzhled muže i ženy odjakživa byl a nadále bude diskutovaným tématem. I když se mnoho z nás zaměřuje pochopitelně i na povahové rysy, stavba těla, velikost prsou, pozadí nebo délka penisu budou vždy obsahem nejen hospodských diskusí. Tyto otázky se projednávají samozřejmě i z vývojových, evolučních a zdravotních důvodů.

Zrak je velmi důležitý pro identifikaci a posuzování věcí. U mnoha organismů vědci dokázali, že vizuální hodnocení napomáhá při většině každodenních životně důležitých procesů, s čímž výběr partnera úzce souvisí. Avšak pánské přirození je schované a k jeho odhalení dojde až při intimním kontaktu. Je možné nějakým způsobem předem odhalit velikost penisu a rozhodnout se, jestli je muž vhodným kandidátem na partnerství? Tedy pokud je pro vás, dámy, tato oblast vědění zásadní a rozhoduje o tom, zda daného muže vůbec chcete oslovit.

Na tuto otázku se zaměřili forenzní vědci z japonské univerzity Kyoto Prefectural University of Medicine. V průběhu tří let zkoumali celkem 126 mužů ve věku 30–50 let, aby zaznamenali nejen velikosti všech možných částí jejich těla, ale i výšku a hmotnost. Dané muže nemuseli přemlouvat, výzkum totiž probíhal na již zemřelých pacientech. Z toho důvodu nebylo možné počítat s přirozenou erekcí, takže měření proběhlo na ručně protaženém penisu (tzv. stretched penile length), což podle vědců zajišťuje dostatečný ekvivalent délky penisu ve ztopořeném stavu.

Ověřili tím mýtus, který dává do souvislosti velikost nohy a penisu. Tato varianta se sice nepotvrdila, ale v porovnání s velikostí nosu uspěli. Dle zjištěných dat vyplývá, že při délce nosu 5,5 cm je penis dlouhý 13,4 cm, ovšem u 4,5cm nosu měří penis pouze 10,4 cm. I přes zajímavé výsledky však vědci konstatovali, že pro forenzní využití nemá toto zjištění větší význam. Pokud by se například prokázalo, že velikost penisu se zmenšuje s rostoucím věkem, mohla by se tato data využít při určování stáří mužů. Odborníci se však shodli, že je toto téma zajímavé z pohledu hormonální hladiny a genitálních funkcí.

Šestý smysl není mýtus

Znáte film Šestý smysl, v němž osmiletý chlapec Cole vidí mrtvé a snaží se jim pomoct dořešit jejich životní trable před smrtí? Možná svůj „šestý smysl“ máte také. Již ve školce nás učili, že máme pět smyslů – zrak, chuť, čich, hmat a sluch, každý spojený s jedním orgánem. Ale je jich výrazně více a nemyslíme tím zrovna vnímání paranormálních jevů. Za smysl se totiž označuje vše, co jsme schopni pociťovat z prostředí kolem nás nebo z funkcí a reakcí vlastního těla. Jsou to funkce pro vnímání, ale také pracují ve prospěch obrany organismu. Poznatky o různých dalších smyslech se prolínají napříč lékařskými obory.

Hmat je často spojován s rukama, případně se šlapkami nohou nebo tvářemi. Ale na povrchu kůže jsou i senzory tlaku, takzvané mechanoreceptory, jež dokážou vyhodnotit samotný dotek – ať už příjemný, nebo nepříjemný. Vyhodnotí míru působícího tlaku, takže pak vnímáme dotek jako pohlazení, stisknutí, uhození, nebo bolestivé držení. Samozřejmě souvisejí i s nervovými zakončeními, která jsou ve spodní části pokožky. Na základě intenzity doteku pak pošlou do mozku signál, zda se jedná o příjemný pocit, což spustí další vlnu reakcí (např. pohlazení milujícího člověka probudí hormony), nebo zda se má spusit obranná reakce proti hrozícímu nebezpečí (např. obranný reflex ucuknutí).

Kromě tlaku jsou v kůži i neméně důležité termoreceptory. Jak název napovídá, pomáhají vnímat, zda je něco horké či studené. Nacházejí se i v části mozku a některých orgánech a cévách. Receptory pro teplo jsou v kůži uloženy níže než pro chlad – což je jeden z obranných mechanismů, protože chladnutí organismu je považováno za nebezpečnější. Pokud receptory vyhodnotí zásadní změnu v teplotě působící na tělo, změní chování a nastaví obranné mechanismy: třeba postavení chlupů na končetinách, třes, pocení, stažení cév v kůži, zvýšení dýchání nebo vyšší produkci slin.

Další smysl se schovává v uchu, jež ovšem neslouží pouze k poslechu. Jde o velmi složitý orgán, který se skládá z velkého množství částí s různými funkcemi. V lidském uchu (zvířata to mají trochu jinak) se, mimo jiné, nachází vestibulární aparát, uložený v labyrintu vnitřního ucha. Zajišťuje rovnováhu a orientaci těla v prostoru. Díky němu víme, zda jsme otočeni hlavou dolů, nebo stojíme rovně. A je to přesně ta část, kterou můžeme ovlivnit alkoholem.

Tajemství růstu zesnulých

Mnoho let se tradovalo, že i po smrti dál rostou vlasy, vousy a nehty. Dokonce jako důkaz posloužila těla z odkrytých hrobů, kde zemřelí prokazatelně najednou zarostli nebo měli z krátkých vlasů výrazně delší. Toto přesvědčení podpořil i spisovatel Erich Maria Remarque ve svém románu Na západní frontě klid, v němž popisuje smrt jedné z postav a svůj údiv, že i po smrti mu dál rostou vlasy.

Tento mýtus vyvrátil až forenzní antropolog Wiliam R. Maples ve druhé polovině 20. století. Věnoval se výzkumu kostí, úlomků a částí těl, dle kterých identifikoval pachatele. Jeho přínos tkvěl ve spojení antropologie s policií, díky němuž pomohl vyřešit přes 1 200 případů. Zabýval se i stále se opakující otázkou, zda opravdu po smrti dál rostou některé části těla – a jednoznačně to vyvrátil.

Aby mohla některá z částí těla růst (týká se to i vlasů, chlupů a nehtů), musí docházet k hormonální výměně a tvorbě buněk. Nehet vyrůstá z tzv. buněčného matrixu v lůžku nehtu. Část, kterou vidíme na povrchu, tvoří výrazně starší buňky, jež jsou novými posunovány dopředu, čímž nehet roste. Konce, jež zastřihujeme, jsou již odumřelé. Vlas a chlup jsou na tom velmi podobně. Venkovní část, kterou vidíme, je inervovaná a opět se jedná o starší buňky. Nejnovější jsou schované ve vlasovém váčku uvnitř pokožky – v takzvaném kořeni vlasu. Proto nás nebolí stříhání, ale vytrhávání vlasů či nehtů je již značně bolestivé.

TIP: Život v době post-faktické: Proč světu vládne nevědomost?

K růstu buněk je potřeba kyslík, ale ten už v těle po smrti není – proto k prodlužování vlasů ani nehtů nemá jak docházet. Přesto – pokud bychom zemřelému nehet změřili – opravdu bude delší. Vysvětlení je jednoduché. Po smrti již tělo nic nepohání, ztrácejí se z něj živiny a hlavně voda. Postupně dehydratuje a mění svůj objem. Kůže se vysušuje a stahuje, ale nehty a vlasy jsou již mrtvé buňky, takže se vizuálně prodlužují – odhalují se části původně schované v hydratované kůži. Tím může dojít k iluzi, že i po smrti rostou. 

Kolem naší planety proudí vzduch ve směru ze západu na východ rychlostí přes 100 km/h a v extrémních případech i přes 700 km/h. Takzvané tryskové proudění je vyvoláno rozdílem teplot v rozdílných zeměpisných šířkách. Toto proudění má tvar trubic přibližně kopírujících rovnoběžky – v případě silnějšího polárního tryskového proudění ve výšce 7-12 km a v subtropické verzi ve výšce 10-16 km.

Nyní se ale tryskové proudění naprosto rozpadlo. Klimatičtí vědci ho nepoznávají a nevědí, jak jeho současný stav popsat. Michael E. Mann z Pensylvánské státní univerzity přirovnává současnou podobu tryskového proudění k obrazu od Van Gogha. Jako by nějaký impresionista předělal tryskové proudění podle „Hvězdné noci.“

Chaos v atmosféře

Je samozřejmě normální, že se vzdušné masy občas zastaví, rozdělí či naopak spojí nebo třeba zařadí zpátečku. V globálním pohledu ale tryskové proudění bývá poměrně kontinuální a neustále se podobá řekám. Teď se rozpadlo do chaotických a pomalých atmosférických proudění a vírů, které vedou ke vzniku vln veder.

Chaos tryskového proudění z úterý 20. června 2023. (zdroj: Michael Mann)

Přestože se obdobné situace vyskytly i dříve, současný rozpad tryskové proudění je podle vědců nebývale intenzivní. „Když se podívám na aktuální tryskové proudění, napadá mě jediné slovo – šílenství,“ popisuje aktuální stav meteorolog Jeff Berardelli z Floridy. „Tahle konfigurace proudění, která zřejmě těsně souvisí s oteplováním klimatu, vede ke vzniku tak extrémního horka, že žasnou i experti.“

TIP: Golfský proud zpomaluje na samotnou hranici únosnosti a mohl by zmizet

Mann k tomu dodává, že v současné době ještě „přitápí pod kotlem“ nástup jevu El Niño. Výsledkem je extrémní „kupole horka,“ jejíž centrum se nachází nad Mexikem, kde dochází k masovým úhynům ptáků. Horko se vymyká stupnicím a jen v samotných USA je momentálně 40 milionů lidí ohrožených extrémních horkem. Meteorologové varují, že během víkendu by teploty v Kalifornii mohly přesáhnout 100 °F (38 °C) a v některých místech i 110 °F (43 °C). Konec veder je podle navíc zatím v nedohlednu.

„Mravenci jsou bezesporu nejagresivnější a nejbojovnější ze všech živočichů. Jejich cílem je permanentní agrese, územní výboje a genocida sousedů. Pokud by měli k dispozici nukleární zbraně, ukončili by existenci světa během jediného týdne.“ Tak charakterizoval válečnického ducha mravenců Edward O. Wilson, jeden z největších světových znalců této skupiny hmyzu. Zatímco některé střety jsou jen brutálními rvačkami, průběh jiných bojových akcí se podřizuje komplikovaným strategiím, za něž by se nemusel stydět ani Napoleon.

Bratrovražedné války o území

Ve světě mravenců zuří permanentní války všech proti všem. Bojují spolu zástupci různých druhů mravenců a stejně zuřivě spolu zápolí i různé kolonie mravenců téhož druhu. Sousední kolonie mravenců drnových (Tetramorium caespitum) spolu vedou vyhlazovací války, ve kterých platí jednoduchá pravidla. Jsou do sebe zaklesnuti kusadly, svírají si navzájem různé části těla a trhají jeden druhého na kusy. Drobné dělnice zápasí ve spoustě shluků, z nichž některé mohou ve vrcholící bitvě zabírat plochu lidské dlaně. Obvykle vítězí početnější kolonie, která může nasadit do bojů více „pěšáků“. Pod tlakem silnějších sousedů má slabší kolonie k dispozici stále menší areál pro shánění potravy a nakonec zaniká.

Okamžitá mobilizace

Příkladem mezidruhové mravenčí války je nemilosrdný střet severoamerického druhu Pheidole dentata s mravenci Solenopsis invicta, kteří byli do USA zavlečeni z Argentiny. Druhým jmenovaným se říká také „ohniví mravenci“, a to kvůli síle jedu v jejich žihadle a agresivitě tohoto druhu. Tito argentinští vetřelci patří k obávaným rváčům a odolá jim jen málokterý hmyz. Domácí mravenci jim vzdorují jen díky důmyslné bojové taktice.

„Přední voj“ mravence Pheidole dentata představují malé dělnice, které jsou při shánění potravy neustále ve střehu. Jakmile narazí na ohnivého mravence, pustí se s ním do křížku. Snaží se přitom o jediné – dostat se do přímého kontaktu s tělem protivníka a nachytat tak na sebe jeho pach. Jakmile se to dělnici podaří, vydá se na překotný ústup k hnízdu. Cestu značí sekretem pachové žlázy a nevynechá jedinou příležitost ke kontaktování příslušníků vlastní kolonie, jež při úprku domů potká. 

Návrat dělnice do hnízda lze přirovnat k mobilizaci. Po pachové stopě se vstříc ohnivému vetřelci vydávají zástupy dělnic a kromě nich i „vojáci“. Jejich hlavní role v hnízdě spočívá v dělení a drcení potravy, ale ty v tento okamžik zcela ustupují do pozadí před preventivní obranou. Když mravenčí výprava dorazí k ohnivému mravenci, dělnice se s ním okamžitě pustí do boje. Jde jim přitom opět jen o to, aby se „navoněly“ vetřelcových pachem a mohly se vydat zpět do hnízda svolávat další vojáky a dělnice.

Utíkej, ať se můžeš vrátit

Zatímco počet burcujících jedinců i mravenců, kteří spěchají na místo boje, neustále roste, bitva se dostává do další fáze. Vojáci ohnivého mravence obklopí a pak na něj zaútočí. Nespoléhají na žihadlo a jed jako dělnice. Jejich zbraní je obří hlava vybavená ostrými kusadly a mohutnými svaly. Jako nůžkami jimi odstřihají jednotlivé části vetřelcova těla a tím ho vyřídí. Stejně rychle si vojáci poradí i se skupinou „ohniváčů“. Neusnou však na vavřínech a po likvidaci posledního vetřelce se pustí do „dočišťovací“ akce. Dělnice i vojáci pátrají několik hodin v okolí, zda se tam neskrývá opomenutý mravenec Solenopsis invicta. Důkladná likvidace vetřelců je důležitá – nesmí zůstat jediný, který by se vrátil domů a podal svědectví o existenci blízké kolonie mravenců Pheidole dentata. Jen tak mohou domácí mravenci v sousedství ohniváčů přežít, protože jejich masovému ataku nemají šanci čelit.

Když se ohnivým povede zaútočit v šiku, hrají mravenci Pheidole dentata o čas. Vojáci se stáhnou ke vchodu do hnízda a vytvoří kolem něj neprostupný val. Drobné dělnice se vrátí do chodeb a navzájem se mobilizují, nakonec vyběhnou z hnízda ven. Mnohé nesou vajíčka, larvy nebo kukly, prorazí „frontu“ bojujících vojáků a vetřelců a každá na svou pěst prchá do bezpečí. Dokonce i královna mravenců Pheidole dentata utíká sama. Vojáci své posty neopouštějí a bojují doslova do posledního dechu. Když ohniví mravenci dobyté hnízdo vyplení a opustí, začnou se domácí mravenci jeden po druhém vracet. Pokud se jich sejde dost, a především pokud se do hnízda vrátí královna, snaží se rychle obnovit kolonii. Jestliže je jim dopřán klid, vychovají nové vojáky a jejich život se vrátí do vyjetých kolejí.

Kamenováni ve vlastních hradbách

Některé mravenčí války se podobají ničivým nájezdům Hunů či Avarů. Cílem je loupit. Tak jako při ataku lidských nájezdníků, i tady slaví úspěch rychlost a hbitost nad silou a velikostí. Čiperní mravenci Forelius pruinosus z arizonských pouští napadají desetkrát větší mravence medonoše (Myrmecocystus mimicus). Spoléhají přitom jen na rychlý pohyb a zastrašování pomocí jedovatých sekretů. Tak se jim často podaří, že medonoš upustí kořist, kterou právě nese do hnízda, a ponechá ji na pospas malým útočníkům. Někdy se hbití nájezdníci dokonce odváží oblehnout medonoše v jejich hnízdě. Obsadí východy z kolonie a zahánějí zpátky do podzemí každého mravence, který se pokusí vyrazit ven shánět něco k jídlu. Nejde o to obránce vyhladovět. Spíše se tak útočníci snaží zbavit nepříjemných konkurentů a zajistit si většinu zdrojů potravy pro sebe.

Ještě více připomíná obléhání středověkého hradu atak pouštního amerického mravence Conomyrma bicolor. Také on útočí na hnízda medonošů a rovněž zahání mravence do podzemí sekretem jedové žlázy. Kromě toho však berou útočící mravenci do kusadel drobné kamínky a další předměty a shazují je do ústí svislých vstupních chodeb hnízda. Také toto počínání brání dělnicím v opuštění hnízda. Útočníci se tak zbavují konkurence a zvyšují si šanci na úlovky v okolí.

Dobývání a loupení

Mravenčím dobyvatelům není cizí ani hloubení chodeb pod opevněním nepřítele. I u nás žijící mravenec Solenopsis fugax hloubí systém chodeb od svého hnízda směrem k hnízdu cizí mravenčí kolonie. Když se dělnice konečně prokutají ke svým sousedům, jako o závod běží zpět a mobilizují družky k co nejpočetnějšímu loupeživému nájezdu. Pak vtrhnou do cizí kolonie a odpor obránců zdolávají chemikálií, která má silně odpudivé účinky. Je to podobné, jako kdyby kolem sebe útočníci stříkali pepřový sprej a sami vůči němu byli imunní. Mezi obránci vládne zmatek, kterého útočící mravenci využívají k bezuzdnému loupení. Cílem ataku je potomstvo cizí kolonie – vajíčka, larvy a kukly. Mravenci Solenopsis fugax jich poberou, co unesou, vrátí se s nimi do vlastního hnízda a tam je sežerou.

Taktiku lesních lapků přepadávajících vozy kupců a obchodníků si osvojili američtí pouštní mravenci rodu Myrmecocystus. Spadeno mají na mravence zrnojedy z rodu Pogonomyrmex. Tito mravenci se živí semeny rostlin, ale příležitostně si přilepšují i termity. Když déšť vyplaví chodbičky termitiště, nastanou zrnojedům hody. Snášejí si termity do hnízda ze široka daleka. Nesmí však přitom narazit na mravenčí lapky z rodu Myrmecocystus. Ti kontrolují cestičky zrnojedů a zkoumají, co který mravenec nese. Pokud nese semeno, nechají ho jít. Jestliže má v kusadlech termita, náklad mu ihned zabaví.

Rytířské turnaje

Řada živočichů slevila z krvavých bitev a uchýlila se k rituálním zápasům, při kterých se určí vítěz klání a nikdo nepřijde k újmě. Většina mravenců je v boji stále nekompromisní, ale některé druhy medonošů zvládly i toto umění rituálu. Dělnice dvou různých kolonií se nervou, ale pokoušejí se soupeře zastrašit a zahnat. Při souboji o území se mravenci navzájem přetlačují a přitom se snaží jeden druhému imponovat. Kráčejí na natažených nohách, zvedají hlavu a zadeček. Všemi prostředky usilují o to, aby se zdáli větší, než ve skutečnosti jsou. Dokonce lezou na malé kamínky a hrudky hlíny.

Dvojice soků kolem sebe krouží a poté do sebe začnou bušit tykadly a kopat nohama. Sem tam se pokusí jeden nebo druhý získat převahu tím, že se nakloní dopředu a soupeře tlačí do defenzivy. Medonoši jsou přitom schopni brutálních útoků. Dokázali by soka rozpárat kusadly nebo sežehnout sprchou kyseliny mravenčí. Při rituálním zápolení však drží svůj arzenál na uzdě a nedovolí si víc než nevinné „laškování“. Přesto je vítěz jasný po několika sekundách. Poražený uzná prohru a vyklidí pole.

Ve skupinových rytířských turnajích, jak by se dala tato klání medonošů pojmenovat, vítězí obvykle větší kolonie s větším počtem velkých dělnic. Rozšiřují tak svá území na úkor slabších kolonií s menšími dělnicemi.

Přežijí jen živitelky

Rituály se uplatňují především v situacích, kdy by poměrně vyrovnaný zápas přinesl oběma soupeřícím koloniím velké ztráty. Když se ale jedna kolonie cítí silná v kramflecích, což znamená, že je nejméně desetkrát početnější než soupeři, nekompromisně zaútočí kusadly i kyselinou mravenčí a vypukne masakr. 

Útočníci vraždí obránce kolonie bez ohledu na vlastní ztráty, všude se válí mravenčí mrtvolky a kusy rozervaných těl. Postupující armáda se krok za krokem probíjí do nitra hnízda. Útočníci nakonec proniknou až ke královně, kterou zabijí. Vajíčka, larvy a kukly odvlečou do svého hnízda. Nejcennější část kořisti představují velké dělnice, které mají zadeček naplněný sladkými rostlinnými šťávami. Jsou to jakési živé soudky, které slouží kolonii jako zásobárna živin. V období nouze vyvrhují porce sladké tekutiny hladovějícím dělnicím. Tyto dělnice se po zničení jejich vlastní kolonie stávají rovnocennými příslušnicemi kolonie uchvatitelů.

Válečnictví patří k lidským dějinám již od pravěku. Již během střední a zejména mladší doby kamenné došlo k velkému vylepšení vojenské techniky. Začaly se objevovat nové ruční zbraně a došlo k zásadnímu technologickému vynálezu: luku a šípu. Střelba umožnila zvětšit vzdálenost, na kterou bylo možné zabít, a zároveň poskytovala střelci úkryt. 

Do následujícího období chalkolitu a doby bronzové spadá vznik prvních starověkých civilizací. V ten čas se postupně měnilo válečnictví ze spíše nahodilé praxe do organizované formy. Válečnické družiny či armády se čím dál více prosazovaly jako důležité společenské skupiny. Každý vládce musel být dobrým bojovníkem nebo alespoň stratégem. Další technologický pokrok přineslo zavádění nových materiálů – kovů. Objevovaly se tak nové typy zbraní, ale i válečné stroje. Jednotlivé skupiny vojska se více specializovaly na konkrétní styl boje či druh zbraní. Vznikala stále propracovanější obranná výzbroj.

Starověké bitvy jsou vůbec první bojová střetnutí v lidských dějinách, která již známe z dobových písemných pramenů. Samozřejmě jde o informace často velmi kusé, které prezentovaly realitu upravenou dle přání jedné z bojujících stran. V některých případech lze tyto konflikty doložit i archeologickým výzkumem. Všechny tyto zdroje nám podávají velmi zajímavý obraz tehdejšího válečnictví. Nechybějí v něm zpravodajské hry včetně (zne)užívání dezinformací, příběhy neuvěřitelného hrdinství i zrady a možná trochu překvapivě i mírové smlouvy.

Megiddo

• Kdy: cca 1458/7 př. n. l.

Nejstarší či první známou bitvou dějin, o níž existují relativně hodnověrné informace, včetně těch dobových, je střetnutí u Megidda v dnešním Izraeli. V něm se utkali egyptský vládce Thutmose III. a koalice království Mittani v severní Mezopotámii a několika jeho menších syropalestinských vazalských států. Thutmose shromáždil na svou dobu ohromnou armádu čítající asi 10 tisíc vojáků a vytáhl do oblasti Palestiny, kde se na vyvýšenině u dobře opevněného města Megiddo shromáždila nepřátelská armáda.

Egypťané na protivníky odvážně a čelně zaútočili. Tím způsobili chaos v nepřátelských řadách a rozvrátili jejich šiky. Podařilo se jim nicméně ustoupit do relativního bezpečí za městské hradby. Začalo tedy obléhání, které trvalo sedm měsíců a během této doby prokázali obránci velké hrdinství. Nakonec ale Megiddo zachvátil hladomor a město se muselo vzdát. Thutmose si pak domů do Egypta přivezl obrovskou kořist. Na tehdejší dobu šlo o tak impozantní vojensko-politický úspěch, že i biblické proroctví o Armageddonu, což v překladu znamená „vrch u Megidda“, je možná ozvěnou tohoto válečného tažení.

Marathón

• Kdy: 490 př. n. l.

Jde o první velkou pozemní bitvu řecko-perských válek, která je zároveň označována za první střet mezi Východem a Západem. Perská říše s centrem v dnešním Íránu se během 6. století př. n. l. postupně rozrůstala, až nakonec ovládla i řecké městské státy na pobřeží Malé Asie. Povstání těchto měst na samém počátku 5. století př. n. l. však bylo i přes pomoc některých států pevninského Řecka – zejména Athén – krutě potlačeno. Peršané, pod vedením krále Dáreia I., začali proti vlastnímu Řecku chystat trestnou výpravu.

Marathónská pláň leží asi 40 km východně od Athén. V září roku 490 př. n. l. se tam sešikovalo athénské vojsko. Jeho základ tvořilo asi 10 tisíc těžkooděnců, které posílila asi tisícovka vojáků ze spřátelených Platají. Řekové odvážným útokem prorazili několikanásobně početnější perské linie a obrátili je na útěk. Počáteční síla Peršanů se přitom odhaduje na 25 tisíc až sto tisíc bojovníků! Poražení prchali zpět k nedaleko kotvícím lodím.

Gaugamély

• Kdy: 331 př. n. l.

Rozhodující bitva mezi Alexandrem Velikým a upadající, ale stále obrovskou perskou říší krále Dáreia III. proběhla na pláni Gaugamély v dnešním severním Iráku. Střetlo se tu makedonsko-řecké vojsko o síle asi 47 tisíc mužů s početnější perskou armádou o síle asi 86 tisíc mužů. V těchto číslech zahrnujeme i jízdu obou armád – perská armáda si navíc přivezla válečné slony a vozy.

Jádro makedonsko-řeckého vojska tvořily sevřené šiky pěšáků zvané falangy. Ty třímaly šest metrů dlouhá kopí. Doplňovalo je dále několik tisíc těžce vyzbrojených jezdců. Dáreiova armáda naproti tomu sestávala z různě vyzbrojených oddílů z provincií perské říše a kontingentu řeckých žoldnéřů. Na začátku bitvy se makedonská jízda pod vedením samotného krále pomalu rozjela na pravou stranu. Dáreios poručil natáhnout linii – a mezi perským středem a levým křídlem tak vznikla mezera. Do ní poté prudce zaútočila Alexandrova jízda. Primárně se snažila porazit nejlepší perské oddíly, jež vedl samotný král. Smrt panovníka by jistě bitvu velmi proměnila, ale Dáreios se poměrně brzy z obav o svou bezpečnost rozhodl opustit bojiště.

Možná by jej Alexandr pronásledoval i tak, ale řecké levé křídlo se ocitlo pod silným perským tlakem. A tak se jako správný vůdce rozhodl pomoci svým vojákům. Bitvou u Gaugamél si Alexandr definitivně podrobil perskou říši. Dáreios III. ještě několik měsíců unikal, než ho zavraždil perský velmož Béssos.

Katalaunská pole

• Kdy: 451

Poslední velká bitva antiky zároveň znamenala poslední velké vítězství západořímské říše. Valentinianus III. společně s germánskými spojenci z řad Vizigótů, Alanů a Sasů porazil Huny a jim podřízené kmeny. Ty vedl král Atilla řečeným „Bič boží“. Attilova hvězda porážkou značně pohasla, ale ani tento taktický úspěch bezprostředně neodvrátil hunské nebezpečí.

K bitvě došlo někde v severní Francii v provincii Champagne, přesné místo bohužel dosud nebylo zcela jednoznačně lokalizováno. Bojiště měla tvořit „pláň, která se prudkým svahem zvedala v hřeben“ a protékala jí řeka Marna. Na římské straně stálo pod velením vojevůdce Flavia Aetia asi 30 až 50 tisíc pěších a jezdců. Hunové a jejich spojenci disponovali asi 30 až 80 tisíci především jezdců.

TIP: Podlosti, tvé jméno je… Pět nejslavnějších zrádců v časech války

Při vlastní bitvě hunské šiky prudce zaútočily na římské vojsko. Nejlepší Attilovy jednotky se vrhly přímo na římský střed, jen bránili Alani. A podařilo se jim je zahnat na útěk! Aetiovi Římané a Vizigóti na obou křídlech však statečně setrvávali na svých pozicích. Hunové pak zaútočili na Aetiovy legionáře, kterým ale později přišli na pomoc znovu zformované zbytky ustoupivších spojeneckých Germánů. Attila po velkých ztrátách postupně prohrál bitvu a stáhl se do svého tábora. Po několik následujících dní ho tam římské vojsko obléhalo. Když se ale neklidní Vizigóti od římských legionářů odpojili, Attila mohl z bojiště stáhnout svoji armádu bez dalších ztrát na životech i kořisti.

Na první pohled to není vůbec složité. Potištěná látka a spousta obyčejného, ventilátorem hnaného vzduchu. Víc ke vzniku atrakce, která dokáže v jeden okamžik přilákat tisíce lidí, aby si o ni desetinásobek dalších vykládal, vlastně nic dalšího nepotřebujete.

„Samozřejmě, že to tak jednoduché není,“ komentuje Festival planet Jiří Dušek, ředitel Hvězdárny a planetária Brno, velitel stroje na zázraky. „V jedem okamžik hladký průběh festivalu zajištuje přibližně dvě desítky pracovníků, kterým pomáhá řada dalších. Od uklízečů, přes pořádkovou službu až po řidiče dopravního podniku nebo příslušníky městské policie. Pro Hvězdárnu a planetárium Brno se tak jedná o nejprestižnější, nejnavštěvovanější a organizačně nejsložitější akci roku. Nechceme ale bezduchou atrakci, díky které vznikne bezpočet selfíček. Našim cílem je, aby obyvatelé našeho města zcela přirozeně žili astronomií, a aby považovali za samozřejmé, že se mohou z Kraví hory kdykoli vydat do vesmíru.“

Temná strana Země

Model Temnalóny vznikl stejně jako předchozí modely - Terralóna (Země) Lunalón (Měsíc), Marsmeloun (Mars) a Heliosféra (Slunce) v Brně. Jeho grafickou podobu navrhli architekti světla Jan Machát a Michal Okleštěk z uskupení VISUALOVE, o tisk a sešití se postarali pracovníci společnosti Kubíček Factory. 

Podkladem pro Temnalónu se stala především pozorování ze sondy Suomi NPP, která od roku 2012 monitoruje naši planetu z výšky asi osm set kilometrů a dokáže zaznamenat noční světla s šestkrát větším prostorovým rozlišením a 250násobným dynamickým rozsahem než předcházející detektory. Umí tak zachytit jednotlivé pouliční lampy nebo rybářské lodě. Aby však mohla vzniknout kompletní mapa nočních světel na celé planetě Zemi, bylo potřeba tří týdnů pozorování, během nichž 312× přelétla oba zeměpisné póly a pořídila 2,5 terabajtu dat.

První oficiální instalace ve veřejném prostoru se odehrála nad ránem 20. června 2023 na bastionu hradu Špilberk, odkud Temnalóna několik hodin shlížela na rodné město. Zde ostatně vznikly snímky doprovázející tento astronomický telegram. Od pondělí 10. do neděle 16. července, resp. od úterý 1. do úterý 8. srpna 2023, vždy odpoledne a večer se ní ale potkáte na Kraví hoře. Všechny podstatné informace pro vaši návštěvu najdete na www.festivalplanet.cz nebo www.hvezdarna.cz.

Pro mnohé možná může být překvapením, že se jeho jméno v portugalštině vyslovuje „Vašku“, onu dobrodružnou plavbu ale znají nejspíše všichni přinejmenším ze středoškolského dějepisu. Vstoupila do dějin jako do té doby nejdelší zaoceánská plavba (bezmála 45 000 km), která Evropanům přinesla bezpočet cenných geografických poznatků. V roce 1497, kdy Vasco da Gama vyplouval z lisabonského přístavu s ambiciózním cílem obeplout Afriku a zkusit se takto dostat do Indie, nicméně stále ještě panovalo přesvědčení, že Kryštof Kolumbus před pěti lety doplul do téže země. Proč se tedy chtěl da Gama dostat na stejné místo jinudy?

Hledá se dobrodruh

Indie představovala pro zámožné Evropany nesmírně lákavý cíl, a to v první řadě kvůli obchodu s kořením. Již od dob vlády krále Jana II. ( 1481–1495) se portugalská koruna všemožně snažila do tohoto obchodu začlenit a nashromáždit tak jmění, které by jí umožnilo získat nezávislost na bohaté aristokracii. Úkol to byl však nesnadný – cestu přes Egypt a Rudé moře ovládali Benátčané, zatímco po souši ji komplikovali Osmané. Západní cesta do domnělé Indie pak připadla Španělům mírem uzavřeným v roce 1494 v Tordesillas. Jedinou možností tedy bylo vydat se po moři na opačnou stranu, na východ.

Výpravě vedené Vascem da Gamou předcházel bezpočet portugalských pokusů obeplout africké pobřeží, případně proniknout do Indie jiným způsobem. Král Jan II. v roce 1487 dokonce vyslal přes Egypt a Arabský poloostrov dvojici špehů, aby v přestrojení za obchodníky zjistili veškeré podrobnosti o obchodních cestách i klimatických a geografických podmínkách. Když se pak o rok později vrátil Bartolomeo Diaz se zprávou, že je Afriku skutečně možné obeplout a že se za tímto kontinentem otevírají další nekonečné širé vody, zbývalo jediné: najít dobrodruha, který by otevřel potenciálně lukrativní vodní cestu přes Indický oceán. 

Vascovi da Gama mohlo být v této době něco mezi dvaceti a třiceti lety. Narodil se nejspíše někdy ke konci šedesátých let 15. století v přístavním městě Sines do rodiny místního správce Estevaa da Gamy jako prostřední z pěti bratrů. O jeho dětství a mládí není známo prakticky nic, o jeho studiích panují pouze domněnky. Jisté je pouze to, že okolo roku 1480 Vasco po vzoru svého otce vstoupil do Řádu svatého Jakuba od meče, jehož velmistrem byl v této době portugalský infant a pozdější král Jan II. 

Jak již bylo zmíněno výše, Jan II. byl horlivým podporovatelem objevných cest a svatojakubský řád mu byl v tomto ohledu účinným nástrojem. Jeho členům svěřoval vedení nejrůznějších misí a bylo to právě zde, kde Vasco da Gama získal zkušenosti coby námořník a lodivod. V roce 1492 byl pověřen prvním z významnějších samostatných úkolů, který spočíval v zajetí francouzských lodí, jež útočily na portugalská plavidla u jejich domovských přístavů. Asi netřeba dodávat, že v této i všech ostatních misích bez zaváhání uspěl.

Na dohled vánoční země

V roce 1497, kdy Vasco da Gama stanul v čele výpravy, jejímž prvořadým cílem bylo navázat námořní spojení s Indií, už tedy jeho jméno něco znamenalo. Krále Jana II. krátce před tím na trůnu vystřídal Manuel I. ( 1495–1521), který rovněž sdílel zájem v objevování neznámých končin, a expedice proto 8. července vyplula z lisabonského přístavu dobře vybavena.

Flotila se skládala ze dvou velkých korábů São Gabriel a São Rafael, jedné menší karavely São Miguel a zásobovací lodě São Martín, která vedle potravin vezla i munici. Mezi zhruba 170 členy posádky bylo několik zkušených mořských vlků, kteří doprovázeli již Bartolomea Diaze během jeho cesty k mysu Dobré naděje, a jednomu z korábů velel Vascův bratr Paulo. 

O průběhu cesty se dozvídáme z pečlivě vedeného lodního deníku: výprava přirozeně zamířila z Lisabonu nejprve směrem na jih. Kolem Kanárských ostrovů a Kapverd pokračovala přes rovník k nejjižnějšímu cípu Afriky. Da Gama zvolil nejpřímější cestu, což ovšem znamenalo mnoho týdnů na otevřeném moři bez pevniny na dohled. Týden před Vánocemi 1497 čtveřice lodí minula ústí velké řeky, která v těch dobách nesla jméno Rio do Infante (dnes Great Fish River či Groot-Visrivier), a pokračovala dále podél pobřeží, které před nimi žádný jiný Evropan nespatřil. Da Gama jej na oslavu vánočních svátků pojmenoval Terra Natalis (oblast kolem jihoafrického Durbanu), což v překladu znamená „vánoční země“.

Cíl dosažen!

Skoro celý březen strávila výprava v Mosambiku. V rušném ostrovním přístavu kotvily obrovské obchodní lodě plné tak luxusního zboží, až Portugalcům přecházel zrak. Ve strachu z možného nepřátelského přijetí se da Gamovi muži rozhodli vydávat se za muslimy a veliteli výpravy se dokonce podařilo získat audienci u místního sultána. Ten ale vůči podezřelým cizincům zachovával obezřetnost, a jelikož mu nemohli nabídnout dary hodné jeho pozornosti, neprojevil zájem s nimi dále jednat. Výprava nakonec Mosambik opustila ve velmi nepřátelské atmosféře.

Na radu jednoho z námořníků, který díky svému předchozímu pobytu v osmanském vězení uměl trochu arabsky a během zastávky v Mosambiku vyrozuměl, že směrem na sever leží další bohaté přístavy, v nichž se obchoduje s kořením, perlami a drahokamy, zamířily portugalské lodě tím směrem. Informace se ukázala jako správná: druhý dubnový týden roku 1498 posádka strávila v Mombase a krátce nato se vylodila v Malindi. Zde se výprava setkala s vřelejším uvítáním a poprvé rovněž navázala kontakt s indickými obchodníky. 

Da Gamovi se tu podařilo najmout do svých služeb průvodce, jenž slíbil cizincům pomoci bezpečně a rychle překonat Indický oceán. Identita tohoto muže s dobrou znalostí monzunových větrů není známa – některé zdroje tvrdí, že se mohlo jednat o arabského mořeplavce a teoretika nautiky Ahmada ibn Mádžida. Faktem zůstává, že cizinec svému slibu dostál, jelikož Portugalci koncem dubna opustili africkou pevninu a 20. května přistáli v indickém Kalikatu. Přeplout oceán jim trvalo pouhých 23 dní.

Nepřízeň osudu

Kalikat byl od 15. století významným obchodním centrem. I když se v něm mísily nejrůznější národnosti a etnika, příjezd Evropanů přece jen vzbudil pozdvižení. Samotný kalikatský král Samudiri (Zamorin) se na místo vydal ze své druhé rezidence v Ponnani, aby nečekané hosty náležitě uvítal. Stejně jako před ním mosambický sultán, i on byl záhy zklamán jejich dary. Soudek medu, olivový olej, cukr, mosazné nádobí ani evropské kabáty či klobouky se nemohly vyrovnat zdobné nádheře látek a šperků, na které byli indičtí boháči zvyklí. I oni se tudíž začali ptát, zdali není da Gama namísto královského posla jen obyčejným pirátem a vzájemné vztahy prudce ochladly. Portugalci měli velké potíže prodat svůj náklad a brzy si uvědomili, že Indové preferují obchod s Araby a o přímý kontakt s chudými Evropany de facto ani nestojí. Domněnku da Gamovi potvrdil královský zákaz zřídit v Kalikatu portugalskou faktorii a požadavek, aby byli Portugalci za svou obchodní činnost v Indii zdaněni stejně jako ostatní cizozemští prodejci.

Přes nepříznivé podmínky a stoupající nevraživost ze strany místního obyvatelstva zůstala da Gamova flotila v Kalikatu tři měsíce. Na zpáteční plavbu se Portugalci vydali teprve 29. srpna. Asi jen těžko mohli zvolit horší roční období, neboť plachetnice čekala cesta proti silnému monzunovému proudění. Co směrem tam pohodlně zvládli za necelý měsíc, na to nazpět potřebovali 132 dnů. Pobřeží dnešní Keni námořníci poprvé zahlédli 2. ledna 1499 a první zastávku udělali o pět dní později v dobře známém přístavu Malindi. Z lodí se tam vypotácela jen polovina původní posádky, a to ve zuboženém stavu: ti, kteří na kurděje přímo nezemřeli, měli po bezmála půlročním pobytu na moři obludně oteklé ruce i nohy a dásně rozbolavělé tak, že nemohli jíst. Pro další plavbu, na kterou se bylo mužstvo schopné vydat až koncem února, se musel da Gama rozloučit se dvěma loděmi, jelikož neměl dostatek posádky pro řízení čtyř plachetnic. Dne 20. března výprava obeplula mys Dobré naděje a krátce nato její lodní deník náhle končí.

Mise splněna

Z jiných pramenů je známo, že ačkoliv zbývající část plavby probíhala poměrně hladce, musely se obě lodě rozdělit. Zatímco jedna z nich pokračovala přímo do Lisabonu, do jehož přístavu slavně vplula 10. července, São Gabriel řízená samotným Vascem da Gamou zakotvila na Kapverdách kvůli vážné nemoci kapitánova bratra. Domů pak pokračovala bez obou sourozenců, neboť se Vasco snažil dovézt Paula do vlasti plavbami po kratších úsecích na různých plavidlech. Jelikož Paulo na Azorech své nemoci podlehl, Vasco se poslední úsek cesty vezl sám na azorské obchodní plachetnici a na domácí půdu znovu vstoupil po více než dvou letech na přelomu srpna a září roku 1499.

Ačkoliv výprava neskončila tak oslňujícím úspěchem, jaký si asi všichni zúčastnění představovali, to nejdůležitější došlo naplnění: námořní cesta do Indie byla otevřena a základy pro vytvoření takzvané Portugalské Indie položeny. Ta se sice nikdy nestala kolonií v pravém slova smyslu, jelikož navzdory veškerému úsilí Portugalci stávající státní útvary v této oblasti nikdy fakticky neovládli, místní námořní a obchodní hegemonie nicméně spolehlivě plnila portugalské pokladny po téměř celé následující století.

TIP: První cesta kolem světa: Dobrodruh Magalhães se konce výpravy nedožil

Vojenskými i šlechtickými tituly ověnčený Vasco da Gama se do Indie navzdory dramatický prožitkům z první cesty vrátil ještě dvakrát. Před poslední plavbou v roce 1524 obdržel titul indického guvernéra s titulem místokrále, dlouho si jej však neužil, neboť ještě téhož roku na Štědrý den zemřel v indickém Kóčinu na malárii. O patnáct let později byly jeho ostatky převezeny do Portugalska a od roku 1880 je jeho zdobný sarkofág k vidění v lisabonském klášteře jeronymitů, který byl založen kolem roku 1500 jako výraz díků za da Gamův šťastný návrat z první indické expedice.  

Americká federální agentura Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC, podle anglického Centers For Disease Control And Prevention) v posledních dvou měsících zachytila celkem pět případů malárie. Podle všeho jde o lokální případy a pacienti byli nakaženi komáry přímo na území Spojených států.

Lékaři odhalili celkem čtyři případy malárie z jedné oblasti na Floridě, pátý, podle všeho nezávisle vzniklý, pochází z Texasu. Je to poprvé po 20 letech, kdy se v USA objevily případy lokální nákazy malárií. Naposledy k tomu došlo v roce 2003, kdy se lokální malárie vyskytla v okrese Palm Beach na Floridě.

Lokální nákaza malárií

Ve Spojených státech, podobně jako v mnoha dalších zemích, se sice malárie obvykle nevyskytuje, ale řada lidí si tuto infekci nechtěně „doveze“ z cest do oblastí, v nichž je malárie endemická. Agentura CDC každopádně vnímá případy lokální nákazy malárií v USA jako závažné a postižená území následně dlouhodobě sleduje, zda se neobjeví další případy.

TIP: Původce malárie intenzivně mutuje: V ohrožení je celý východoafrický poloostrov

V souvislosti s malárií se často mluví o vlivu globálního oteplování. Ten ale v případě malárie není jednoznačný. Rostoucí teploty sice přispívají k šíření malarických komárů, ale o výskytu této obávané choroby rozhodují spíše jiné faktory, především kvalita lékařské péče na daném území. Například v USA se malárie v minulosti přirozeně vyskytovala na poměrně rozsáhlém území, převážně ve východní části země, až k hranicím s Kanadou, ačkoliv tam panovaly nižší teploty než dnes.

„Navzdory uvedeným případům je v USA riziko nakažení malárií stále velmi nízké,“ uvádí v nedávném prohlášení CDC. „Komáři rodu Anopheles, kteří mohou malárii přenášet, se ale vyskytují v mnoha oblastech Spojených států, takže nelze vyloučit, že k podobným případům bude docházet i v budoucnu.“

V souhvězdí Herkula se nachází kulová hvězdokupa M92. Její průměr činí 107 světelných let a obsahuje hmotu odpovídající asi 330 tisícům Sluncí. Nachází se relativně blízko od nás – ve vzdálenosti zhruba 27 tisíc světelných let. Za výjimečně příznivé viditelnosti ji lze dokonce pozorovat i pouhým okem. Zároveň patří do skupiny vesmírných objektů, které se od nás nevzdalují, ale naopak. Blíží se k nám, rychlostí zhruba 100 kilometrů za sekundu.

Hvězdokupa M92 je již dlouho ve středu zájmu astronomů, protože patří k nejstarším hvězdokupám v blízkém vesmíru. Samotný věk této hvězdokupy je ale předmětem žhavých diskuzí. Existuje celá řada odhadů, které se pohybují od 11 až do 14,8 miliard let. Vyšší z hodnot je poněkud zneklidňující, protože přesahuje odhadované stáří vesmíru, které se dnes pohybuje kolem 13,8 miliard. Vysvětlením může být velká míra nejistoty, která se u těchto odhadů pohybuje kolem plus mínus 2,5 miliard let.

Starší než vesmír?

Dosavadní odhady stáří hvězdokupy M92, podobně jako u jiných hvězdokup, byly založeny na sčítání hvězd v různých fázích vývoje. Doktorand Martin Ying z americké Dartmouth College a jeho spolupracovníci nyní použili nový přístup, který je dovedl k odhadu se zhruba poloviční mírou nejistoty než v předchozích případech. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

Ying s kolegy vytvořili modely kulových hvězdokup, které byly založeny na rozmanitých parametrech, o nichž je známo, že ovlivňují rychlost vývoje hvězd. Tyto modely porovnali s pozorováními 18 tisíc hvězd hvězdokupy M92 a nalezli modely, které těmto pozorováním nejlépe odpovídaly.

TIP: Kulovou hvězdokupu NGC 2419 tvoří více populací hvězd

Tento postup dovedl vědce ke stáří hvězdokupy M92 13,80 miliard let, s mírou nejistoty 0,75 miliardy let. Hvězdokupa je tím pádem opravdu stará téměř stejně jako vesmír sám. Pokud mají vědci pravdu, znamená to, že reálný věk této hvězdokupy leží u dolní hranice uvedené míry nejistoty. Další možností je, že chybně odhadujeme stáří celého vesmíru.

Když se řekne Divoký západ, vybaví se většině lidí scény z westernů, indiáni na koních a kovbojové s kolty proklatě nízko u pasu. Mnoho lidí si ale představí i jiný obrázek skutečné „westernové“ krajiny – pláně plné tisícihlavých stád mohutných osrstěných kopytníků zvaných bizoni. Nádherných majestátných tvorů, které barbarství bílých osadníků přivedlo za pouhých několik desetiletí téměř k úplnému vyhynutí. Dnešní populace tohoto stádního živočicha jsou již pouhým stínem někdejších přirozených stád, jejichž počet dosahoval před příchodem bílého lovce asi 50–70 milionů kusů.

Jak se z mnoha stalo málo

Americké Velké pláně byly ještě na počátku 2. poloviny 19. století doslova posety ohromnými stády bizonů. Prérijní bizon se vyskytoval na velmi širokém pásu území od kanadské Alberty na severu až po Mexiko na jihu, jeho areál pak zasahoval i daleko na východ až téměř k řece Mississippi.

Pro indiánské kmeny představoval bizon téměř posvátné zvíře a z uloveného kusu dokázali domorodí lovci zužitkovat téměř vše. Maso, srst, kůži, rohy a kosti, ale třeba také šourek, mozek nebo trus. Zatímco šourek byl vhodným chřestidlem, mozek byl využit při vydělávání kůže a trus jako palivo nebo obřadní kuřidlo. Oháňka sloužila ke stejnému účelu jako živému zvířecímu majiteli, totiž k odhánění obtížného hmyzu. Bizon se pro svůj význam stal mytologickým a obřadním zvířetem indiánů. Obzvláště vážně brali indiánští lovci hon na vzácné albíny – bílé bizony.

Smutným faktem je, že jedním z důvodů zcela přemrštěného lovu bizonů bílými osadníky byla snaha odebrat indiánům jejich hlavní zdroj obživy. Kongres Spojených států v roce 1871 tento stupidní masakr dokonce posvětil zákonem. Každý rok pak bylo postříleno na 250 tisíc těchto nádherných zvířat, z nichž však lovci využili obvykle jen kosti a rohy. V roce 1889 bylo vinou aktivity krvelačných střelců naživu jen kolem 500 bizonů.

Obři Ameriky i Evropy

Bizon je název, který je ze zoologického hlediska platný pro šest druhů velkých sudokopytníků z podčeledi Bovinae. Dnes už ale existují jen dva druhy z těchto šesti: americké poddruhy bizon prérijní (Bison bison bison) a bizon lesní (Bison bison athabascae). Druhým dosud žijícím druhem je evropský bizon neboli zubr (Bison bonasus), vyskytující se v Evropě a na Kavkaze. Všichni tito zástupci obvykle tvoří vlastní rod Bison, někdy jsou však řazeni také do rodu tur (Bovis), jelikož se s turem domácím mohou úspěšně křížit. Předchůdci amerických bizonů se na severoamerický kontinent dostali přes Beringův průliv z východní Asie. Předkem prérijního bizona byl nejspíš mohutný bizon širokočelý (Bison latifrons), který vyhynul před mnoha tisíci let.

Americký bizon a evropský zubr jsou v současnosti také největšími suchozemskými savci obou kontinentů. Největší samci mohou dorůstat délky kolem 3,5 metru, výšky v plecích ke dvěma metrům a jejich hmotnost může dosáhnout až 1 500 kilogramů. Samice jsou obvykle výrazně menší, jejich hmotnost dosahuje jen poloviční hodnoty samců.

Obrat k lepšímu

Oba severoamerické druhy byly na konci 19. století během několika desítek let téměř vyhubeny a jen díky včasným ochranářským opatřením ve 20. století se jejich úplné vymizení podařilo odvrátit. V roce 1905 byla doslova za pět minut dvanáct založena společnost na záchranu bizona, která začala zřizovat přírodní rezervace v Montaně, Manitobě, Oklahomě, Nebrasce a Jižní Dakotě. Jen díky této snaze se podařilo bizony uchovat a v současné době jejich počty vzrostly asi na tři sta tisíc kusů. Dnes již tedy není prérijní bizon veden jako ohrožený druh. Naproti tomu lesní bizon, obývající lesnaté horské oblasti na západě, je stále považován za ohrožený na území Kanady.

Bizoni dnes žijí především na území chráněných přírodních oblastí, indiánských rezervací nebo na soukromé půdě bohatších rančerů. Velká populace pak žije především ve známém národním parku Yellowstone na severozápadě Spojených států, kde mohou návštěvníci dodnes obdivovat velkolepou krásu těchto statných kopytníků.

Téměř slepí slídiči

Bizoni jsou kočovnými spásači travin a obvykle se pohybovali v početných stádech až o desítkách tisíc kusů. Jediné stádo tak mohlo pokrýt plochu o rozloze až 80 km². Stáda bizonů obvykle putovala v sezónních cyklech, přičemž v zimě se stahovali na jihovýchod a na jaře se vraceli do severních a západních pastvin. Výjimkou v tomto společenském uspořádání jsou pouze nedominantní samci, kteří se po větší část roku potulují sami nebo v malých skupinách.

Bizoni se živí travinami a příležitostně také nízko rostoucími keříky. Oblíbenou potravou je pro ně zejména tzv. bizoní tráva (Buchloë dactyloides). Lesní bizoni se živí také dostupnými bobulemi, žaludy a různými výhonky dřevin. V zimě prohrnují obrovští kopytníci sníh a pátrají po trávě a výhoncích. Když nejsou úspěšní, musí vzít zavděk drobnými výhonky keříků a bylin. Ke spásání používají svých 32 zubů, z nichž je 24 stoliček a 8 řezáků. K vyhledávání potravy jim slouží jejich výborný čich – trávu ucítí i pod třiceticentimetrovou pokrývkou sněhu. Na druhou stranu však mají velmi slabý zrak a vnímají v podstatě jen pohybující se objekty.

Nepřátelé rychlého kolosu

Bizoni se rodí bez svého charakteristického hrbu a rohů na hlavě. Ty jim rostou až v dospělosti, které se dožívají zhruba po dvou až třech letech věku, samci však pokračují v růstu až do věku sedmi let. Rohy jsou mohutné a šířka mezi nimi může v dospělosti přesáhnout 50 cm. Výběžky krčních a hrudních obratlů se spolu se svalovinou podílejí na stavbě charakteristického hrbu.

Oblíbenou činností chlupatých obrů je také válení se v mělkých bahništích. V suchých i mokrých prohlubních se bizoni vyvalují a obalují se prachem nebo bahnem. Toto chování může souviset s ustavením hierarchie či soudržnosti skupiny, hravým chováním, procesem odstraňování parazitů ze srsti nebo termoregulací. V období páření, které probíhá od května do září, jsou samci značně soupeřiví a jejich tvrdé souboje mohou končit vážným zraněním nebo i smrtí jednoho ze soupeřů. Po spáření se velká stáda bizonů rozdělují a vytváří menší skupiny. Jedno tele se samicím rodí po devíti měsících březosti. Po dobu jednoho roku je pak samice kojí, mláďata jsou však odstavena až po dosažení dospělosti ve věku tří až pěti let. Dožívají se obvykle věku kolem dvaceti let.

TIP: Letitou záhadu vzniku zubra objasnily analýzy DNA a jeskynní malby

S výjimkou člověka nemá bizon mnoho přirozených nepřátel, a to zejména díky své impozantní velikosti a síle. Vlastně jej mohou ohrozit jen tři predátoři a to vlk, puma a medvěd. Pouze smečka vlků přitom dokáže prokazatelně ulovit dospělého bizona. Medvěd hnědý zase občas uloví bizoní tele a v některých případech odhání od úlovků vlky. Obranou bizonů je přitom nejen jejich velikost a rohy, ale také rychlost. Toto zvíře se totiž může pohybovat až rychlostí kolem 50 km/h (jen o čtvrtinu méně než u závodního koně). Vysokou rychlostí se navíc dokáže pohybovat po delší dobu, což by u tak mohutného zvířete předpokládal jen málokdo.

Nejslavnější stíhač všech dob „rudý baron“ Manfred von Richthofen prý jednou prohlásil: „Najdi ve vzduchu nepřítele a sestřel ho, vše ostatní je nesmysl.“ I když šlo samozřejmě o značné zjednodušení, svůj přístup ke vzdušným vítězstvím tím vystihl přesně. Každý stíhač toužil sestřelit svého prvního nepřítele, získat páté vítězství a stát se esem či předhonit v počtu „zářezů“ kolegu od jednotky. Od toho se také odvíjelo povyšování, udělování vyznamenání a někdy i finanční odměna.

První krev 

K prvnímu doloženému zničení letounu jiným letadlem ve vzduchu došlo 8. září 1914 na východní frontě. Štábní kapitán Petr Nestěrov narazil na trojici rakouských Aviatiků B.I, které právě bombardovaly ruské polní letiště. On sám pilotoval neozbrojený jednoplošník Morane M, a tak se pokusil srazit nepřátelský stroj úderem podvozku. Současně se jednalo o první taran v historii. Náraz se mu ale nepovedl a oba letouny se zřítily. Všichni letci zahynuli v jejich troskách. 

První letoun zničil střelnou zbraní podle všeho poručík německého námořnictva Günther Plüschow. Boj se odehrál 28. září 1914 nad Čching-taem na Dálném východě. Na jeho Rumpler Taube zaútočil pilot japonského farmanu a došlo k přestřelce. Plüschow vypálil několik ran ze své pistole a nepřátelský letoun se zřítil ve vývrtce k zemi. Zajímavé je, že své vítězství nenahlásil. Němci v oblasti disponovali jen několika stroji a podle rozkazu se měli nepříteli ve vzduchu vyhýbat. K oficiálnímu potvrzení sestřelu proto nedošlo. 

Letadlo jako zbraň

V prosinci 1914 francouzský letec Roland Garros opatřil svůj stroj kulometem, který namontoval před kabinou pilota. Na vrtuli v místě výstřelné dráhy přidělal ocelové klíny, které kulky odrážely stranou. Pilot nemusel zbraň držet a mohl se soustředit na řízení. Mířil celým strojem a pálil přímo před sebe, což vyhovovalo taktice útočného boje. Prvního dubna 1915 sestřelil pozorovací albatros, o dva týdny později získal druhé a 18. toho měsíce třetí vítězství.

Sestřely nepřátelských letadel ve vzdušném boji zatím zůstávaly velmi ojedinělé, takže se jim dostávalo zasloužené pozornosti nejen ve francouzském tisku, ale hlavně v hlášeních. Samotní piloti si je také pečlivě evidovali. Když Garros dosáhl svého třetího vzdušného vítězství, v novinách vyšel článek, v němž autor pilota označil pojmem „stíhací eso“. Později se ale objevila definice, která stanovovala, že esem se stává stíhač po získání pěti sestřelů. Prvním takovým se stal francouzský pilot Adolphe Pégoud. Ten v únoru 1915 ještě za kniplem dvoumístného stroje sestřelil dva letouny a jeden donutil k přistání, což se také počítalo jako oficiální vítězství. Čtvrtého a pátého dosáhl 3. dubna 1915 již za řízením jednomístného letounu.

Zkáza na fokkerech

V létě 1915 dorazily na frontu německé stíhačky Fokker E.I vyzbrojené vpřed pálícím synchronizovaným kulometem. Jako první na nich začal létat zkušený Oswald Boelcke a jeho spolubojovník Max Immelmann. Oba brzy poznali, že dostali do rukou smrtící zbraň. Dohodoví letci nedokázali novému nebezpečí čelit, jednoplošníky pročesávaly oblohu nad frontou a lovily nepřátelské průzkumné a pozorovací letouny. 

TIP: Eddie Rickenbacker: Nejúspěšnější americký pilot první světové války

Boelcke záhy vypozoroval, že osamocený stíhací letoun se dá velmi snadno překvapit, a tak přesvědčil svého kamaráda Immelmanna, aby létali do akce spolu. Patrně tak spolu vytvořili první dvojici velitel–číslo. Na začátku roku 1916 měl Boelcke na účtu už osm sestřelů a Manfred von Richthofen o svém tehdejším veliteli později napsal: „Létá nad frontu sám a denně zničí před snídaní jednoho Angličana."

Pokračování: Čísla, na nichž záleží: Počítání sestřelů za první světové války (2)