Dlouhá staletí tvořilo území Podkarpatské Rusi součást Uherského království. Převažovalo zde rusínské obyvatelstvo, které bylo kulturně i ekonomicky velice zaostalé. Stejně jako na sousedním Slovensku, panoval i zde tvrdý maďarizační útlak. Mnoho lidí tedy raději odcházelo do zahraničí, zejména do USA, protože doma je nečekalo nic jiného než bída.

Národnostní hnutí Rusínů bylo celkově slabé a jeho projevy Maďaři tvrdě pronásledovali. V této situaci vypukla roku 1914 světová válka. Desetitisíce mužů musely narukovat do c. a k. armády a území Podkarpatské Rusi se stalo bojištěm, kde v letech 1914–1915 lehly během krutých bojů popelem desítky vesnic. Většinu země tehdy obsadily jednotky carského Ruska, které však na jaře 1915 ustoupily na východ.

Masarykovo vyjednávání

Když Maďaři získali ztracené území zpět, obvinili řadu Rusínů z kolaborace a následovaly kruté tresty včetně poprav. Na půdě Spojených států se mezitím po vstupu této mocnosti do války v dubnu 1917 aktivizovala rusínská emigrace. Žilo zde asi 200 000 Rusínů, kteří založili několik krajanských organizací. Jejich předáci uvažovali, jak v dané situaci dál postupovat. Stále více totiž bylo zřejmé, že Rakousko-Uhersko válku nevyhraje. Nejprve převládala myšlenka připojení Podkarpatské Rusi k Rusku, ale to se nelíbilo politikům USA či Británie, kteří si nepřáli posunutí ruských hranic dál do střední Evropy. Bolševický převrat v listopadu 1917 nakonec plány na spojení s Ruskem pohřbil definitivně. Předáci amerických Rusínů proto navázali kontakty s T. G. Masarykem, který se o ně zajímal již dlouho. Postupně se tak zrodila myšlenka na vytvoření nějaké formy federace Čechů, Slováků a Rusínů. 

V červenci 1918 vznikla Americká národní rada Uhro-Rusínů, mezi jejímiž představiteli vynikal mladý advokát Grigorij Žatkovič (1886–1967). Ten po určitém váhání začal podporovat myšlenku spojení s Čechy a Slováky a jednal o tom s Masarykem. Přitom se mu dostalo ujištění, že Rusíni budou mít v rámci budoucího Československa autonomii a také hranice budou vytyčeny k jejich naprosté spokojenosti. Masaryk měl zájem na připojení Podkarpatské Rusi především proto, že by pak na východě republika sousedila s potenciálním spojencem v podobě Rumunského království. Připojení Podkarpatské Rusi k Československu následně schválili členové rusínských spolků velkou většinou na svém zasedání 12. listopadu 1918. Další možnosti v podobě případného spojení s Ukrajinou či Ruskem, setrvání ve svazku s Uhrami nebo úplné samostatnosti získaly mnohem menší podporu.

Provincie Ruská krajina

Zatímco probíhala tato jednání, došlo na podzim 1918 k rozpadu Rakousko-Uherska. Na území obývaném Rusíny vypukl chaos, protože zde byly zakládány různé „národní rady“, jejichž členové měli o budoucnosti velmi rozdílné představy. Pod vlivem mezinárodní politické situace však začalo stále víc Rusínů upřednostňovat jako nejlepší možnou variantu připojení k Československu. Narazili však na odpor maďarské vlády hraběte Károlyiho. Hrabě sice vyhlásil konec Uherského království a Maďarsko se stalo republikou, ale jinak nehodlal připustit ztrátu žádného z území, které k Uhrám až dosud patřily. Odtrhnout se však chtěli také Jihoslované a Rumuni žijící v Sedmihradsku, takže situace byla velmi komplikovaná. Károlyi se snažil zabránit ztrátě některých území tím, že nabídl nemaďarským národům autonomii. Části rusínských zástupců se tato myšlenka zalíbila a 21. prosince 1918 došlo v Budapešti k vyhlášení autonomní provincie nazvané Ruská krajina.

Její prozatímní vláda byla jmenována v únoru 1919 a následně proběhly volby do zákonodárného sboru Sejmu. Károlyiho vláda sice nevymezila jasné hranice této provincie, ale Československo zatím nemělo možnost do vývoje zasáhnout, protože mělo dost starostí se zvládnutím situace na Slovensku. Také jeho území si Maďaři stále nárokovali a početně slabé čs. jednotky mohly Slovensko dostat pod svou kontrolu jen pozvolna. Počátkem ledna 1919 se první čeští vojáci konečně objevili i na Podkarpatské Rusi. Károlyi nebyl schopen zajistit územní integritu Maďarska, takže jeho vláda ztratila podporu a v březnu 1919 padla.

Krvavé jaro 1919

Během mocenského převratu se k překvapení okolních zemí dostali v Budapešti k moci komunisté vedení Bélou Kunem. Podařilo se jim obsadit i část Podkarpatské Rusi a vyhlásili zde Ruskou krajinu jakožto součást takzvané Maďarské sovětské republiky. Představitelé nového režimu sice měli plná ústa líbivých slov o „novém světě“, který pomáhají vytvořit, ale jejich zahraniční politika se od politiky předchozí vlády prakticky v ničem nelišila. Ani bolševici totiž nehodlali připustit narušení územní integrity Uher a pokusili se získat zpět Slovensko i Podkarpatskou Rus silou.

Koncem května 1919 tak zahájila maďarská Rudá armáda ofenzivu a podařilo se jí během místy krvavých bojů obsadit zhruba třetinu Slovenska. Dohodové mocnosti vývoj situace velmi zneklidnil a po jejich intervenci došlo koncem června k uzavření příměří. Maďarské jednotky pak obsazená území vyklidily a vojenský zásah Rumunska bolševický režim v Budapešti definitivně zlikvidoval. Na Podkarpatské Rusi byla v té době vyhlášena vojenská diktatura a moc převzaly československé jednotky pod velením francouzského generála Edmonda Hennocquea. Počátkem srpna pak v Užhorodě zahájila činnost Civilní správa pro organizaci administrativy kraje v čele s českým úředníkem Janem Brejchou.

Diplomatická jednání

O budoucím uspořádání Evropy se mezitím jednalo na mírové konferenci v Paříži. Mezi členy československé delegace si nejaktivněji počínal ministr zahraničí Edvard Beneš, který předložil nejvyšší radě složené ze zástupců mocností memorandum č. 6 požadující připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Argumentoval tím, že si to jednak přejí samotní obyvatelé, kteří nechtějí být vystaveni další maďarizaci. Případné spojení jejich území s Ukrajinou není možné pro odpor Polska a Československo potřebuje mít společnou hranici s Rumunskem. Připojení Podkarpatské Rusi navíc do budoucna zamezí tomu, aby Rusko po případném ovládnutí Haliče proniklo do oblastí na jižní straně Karpat.

Benešovy návrhy podporovala zejména Francie, která měla zájem na vytvoření silného Československa jakožto stabilní spojenecké země ve střední Evropě. Z mezinárodněpolitického hlediska připojení Podkarpatské Rusi k republice nic nebránilo a vše definitivně zpečetily mírové smlouvy uzavřené s Rakouskem v Saint-Germain a s Maďarskem v Trianonu.

O něco složitější situace panovala v samotné Podkarpatské Rusi, protože tam stále existovaly dvě národní rady, z nichž jedna horovala pro společný stát s Maďarskem a druhá preferovala spojení s Ukrajinou. Nakonec zde v květnu 1919 vznikla Centrální ruská národní rada v čele s Augustinem Vološinem, která oficiálně souhlasila s připojením k Československu. Rusínská delegace pak v Praze jednala s Masarykem o budoucím uspořádání poměrů. Objevily se různé problémy, jelikož rusínští představitelé měli v porovnání s prezidentem dost odlišné názory. Název státu žádali v podobě Česko-slovensko-ruská republika a představovali si, že Podkarpatská Rus dostane rozsáhlou autonomii. Navíc k ní měly patřit i některé župy na východě Slovenska. Masaryk s československou vládou však tyto podmínky nepřijali.

Pod československou vlajkou

Československá ústava z 29. února 1920 sice zakotvovala autonomní postavení Podkarpatské Rusi, ale rusínští politikové měli přesto pocit, že Praha nesplnila to, co původně slibovala. Vláda se zavedením autonomie do praxe nespěchala, což odůvodňovala zaostalostí země.  V polovině roku 1921 se objevil návrh zákona o zemském zřízení, podle něhož měly na území Podkarpatské Rusi automaticky platit všechny zákony a nařízení Československé republiky, pokud nebude výslovně stanoveno jinak.

Správu země od roku 1919 zajišťoval zmíněný úřad civilní správy spadající pod pražské ministerstvo vnitra a významnou roli hrály rovněž čs. ozbrojené síly, jejichž cílem bylo uklidnit rozjitřenou politickou situaci a obnovit pořádek. Vojáci a četníci povolaní z Čech a Moravy také dostali za úkol potírat různé loupeživé bandy, jejichž činnost byla po skončení války značně rozšířená. Vojenská diktatura trvala až do ledna 1922.

V čele Podkarpatské Rusi stál guvernér jmenovaný prezidentem na návrh vlády. Ten také jmenoval učitele, soudce a úředníky. Jako první získal tuto funkci Grigorij Žatkovič, který však podal roku 1921 demisi kvůli tomu, že Podkarpatská Rus nedostala slíbený autonomní statut. Zástupcem guvernéra a faktickým šéfem civilní správy byl viceguvernér. Zákonem z července 1927 pak bylo na Podkarpatské Rusi zavedeno zemské zřízení. 

Úřad guvernéra sice zůstal zachován, ale nově se tu objevil zemský prezident, jehož měl jmenovat ministr vnitra. Prezident stál v čele zemského úřadu, což byla nejvyšší politická instituce v zemi. Centralizovaná správa Podkarpatské Rusi se místním politikům nelíbila a nedořešeny zůstávaly například i hranice se Slovenskem. Rusínští předáci chtěli sjednotit všechny Rusíny do jednoho správního celku, což by znamenalo rozšíření hranic Podkarpatské Rusi až někam za Poprad. Takové plány však na Slovensku nenacházely zrovna velké pochopení a výsledkem všeho bylo, že vztahy Slováků a Rusínů nebyly zrovna přátelské.

Autonomie a první vídeňská arbitráž

Situace se radikálně změnila po podpisu mnichovské dohody na konci září 1938. Nacionalisté využili tehdejší slabosti pražské vlády a dohodli se s předáky Hlinkovy slovenské ľudové strany na zásadní změně podoby republiky. Už 11. října 1938 tak došlo ke jmenování první autonomní vlády Podkarpatské Rusi v čele s Andrejem Bródym, jehož brzy vystřídal nacionalisticky orientovaný kněz Augustin Vološin. Tehdejší krizové situace se však ve svůj prospěch rozhodlo využít Maďarsko, jehož politici i obyvatelé toužili po znovunabytí některých území patřících kdysi Uherskému království. Obrátili se proto na Německo a Itálii se žádostí o arbitráž, protože jim bylo jasné, že Hitler s Mussolinim se jen těžko postaví na stranu Československa.

Skutečně pak 2. listopadu 1938 padlo ve Vídni rozhodnutí, na jehož základě musely být Maďarsku odstoupeny jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ta přišla o 1 523 km² svého území včetně velkých měst Užhorod, Mukačevo a Berehovo. Kromě toho Maďaři okupovali na Podkarpatské Rusi dalších 97 obcí s celkovým počtem 173 233 obyvatel. Pro republiku to byla další velká rána, ale Maďaři nebyli s územními zisky spokojeni a chtěli ještě víc. 

Příležitost se naskytla brzy. V chaotickém období rozpadu Česko-Slovenska sice vyhlásila Vološinova vláda 15. března 1939 samostatnost, ale Hitler už neměl na území Podkarpatské Rusi zájem a nechal Maďarsku volnou ruku k její okupaci. Ta potom skutečně proběhla a statečný odpor čs. vojáků 12. pěší divize pod velením brigádního generála Olega Svátka (1888–1941) už nemohl na vývoji situace nic změnit. Maďaři pak okupovanou zemi nazvali Karpatské teritorium a začali zatýkat a popravovat zejména ukrajinské a rusínské nacionalisty.

Stalinovo přání

Následující léta byla tragická. Pod vládou Budapešti se zemi nevedlo dobře, navíc muži museli narukovat do maďarské armády. Mnoho jich potom padlo v bojích na východní frontě. Z Podkarpatské Rusi byli deportováni Židé a k jejich největšímu masakru došlo na Ukrajině u města Kamenec-Podolský. Celkem 71 620 osob židovského původu z Podkarpatské Rusi nakonec zahynulo v osvětimských plynových komorách. 

Maďarská nadvláda se zhroutila až na podzim 1944, kdy na území Podkarpatské Rusi vstoupily jednotky Rudé armády. Lidé doufali, že to nejhorší už mají za sebou a po válce se opět stanou součástí Československa. Stalin to původně také Benešovi sliboval, ale nakonec si uvědomil, že připojením Podkarpatské Rusi by došlo ke strategicky významnému posunutí hranic Sovětského svazu do nitra Evropy.

Sovětské orgány měly na osvobozeném území fakticky veškerou moc a příslušníci bezpečnostních sil začali na základě předem připravených seznamů odvlékat do Sovětského svazu vytipované osoby z řad ukrajinských a rusínských nacionalistů. A předválečného předsedu podkarpatoruské autonomní vlády Augustina Vološina si příslušníci NKVD našli v Praze. Na mnoha místech také pod sovětskou kontrolou vznikly „národní výbory“ agitující proti Československu a v listopadu 1944 došlo k založení Komunistické strany zakarpatské Ukrajiny, která si vytkla za cíl „vyřešení hlavního úkolu – spojení se sovětskou Ukrajinou“. V tomto duchu byl také koncipován manifest, který podepsalo na 90 % obyvatelstva. Máme však k dispozici řadu svědectví o tom, že podpisy byly vynucovány pod nátlakem.

TIP: Zaostalý východ: Podkarpatská Rus za první republiky

Edvard Beneš ale začal chápat, že Stalin Podkarpatskou Rus prostě chce, a ta je tedy pro republiku ztracena. Nová československá vláda vytvořená na jaře 1945 už pak neměla možnost do vývoje situace zasahovat a ani se o to nepokoušela. Formálně vše skončilo 29. června 1945 smlouvou o odstoupení této země SSSR, což československý parlament ratifikoval o půl roku později. Z Podkarpatské Rusi se oficiálně stala Zakarpatská Ukrajina a součástí sovětského impéria byla až do jeho rozpadu v roce 1991. 

V padesátých letech minulého století byla u lidí kmene Fore na papuánské Vysočině objevena smrtelná neurodegenerativní choroba kuru. Nemoc vyvolává prion (infekční protein), postihující mozek nakažených osob. Příčinou šíření této nemoci je rituální kanibalismus, který tito lidé provozovali při pohřbívání zemřelých.

Nedávný výzkum odborníků britského Přírodopisného muzea v Londýně ale ukázal, že lidé kmene Fore nebyli ve svém chování výjimkou, alespoň pokud jde o historii doby kamenné. Na základě archeologických a genetických analýz vědci dospěli k závěru, že kanibalismus byl standardní součástí pohřebních rituálů na sklonku nejmladší doby ledové. Badatelé během výzkumu narazili na stopy pojídání zemřelých i využívání jejich kostí k výrobě nástrojů.

Kulturní kanibalismus

Před 15 tisíci lety sídlili v Evropě lidé magdalénienské kultury. Zástupci této poslední velké civilizace paleolitu obývali celou severozápadní a střední část Evropy a jak dokládají archeologické nálezy z Goughovy jeskyně, působili také na jihozápadě dnešní Anglie. Badatelé zde nalezli stopy po praktikování kanibalismu na více než 100 lidských kostech. Podle vědců jde o doklad toho, že kanibalismus byl během krátkého časového období v tehdejší severozápadní Evropě praktikován při mnoha příležitostech. Paleoantropoložka Silvia Bellová je přesvědčena, že šlo o součást pohřebního chování magdalénských skupin a nikoli o projev nutnosti.

„Abychom lépe pochopili nálezy z Goughovy jeskyně v kontextu lidských populací té doby, opětovně jsme analyzovali nálezy ze všech archeologických nalezišť, připisovaných magdalénienské kultuře,“ uvádí paleogenetik William Marsh.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Na konci mladší doby kamenné přicházeli do oblasti severovýchodní Evropy geneticky nepříbuzní lidé epigravettienské kultury, kteří pocházeli ze Středomoří a střední Evropy. Ti v době asi před 14 tisíci lety postupně nahradili obyvatele magdalénienské kultury a přinesli s sebou klasické pohřby, které jsou bližší moderní kultuře.

Jen dvě planety Sluneční soustavy, Venuše a Uran, mají tzv. retrográdní rotaci: Otáčejí se tedy kolem své osy v opačném smyslu, než krouží okolo Slunce. V případě druhé zmíněné je situace mírně nejednoznačná, neboť se její rotační osa oproti oběžné rovině sklání o 97°, a Uran tak spíš „válí sudy“. 

Odborníci dlouho předpokládali, že by mohlo jít o důsledek jednoho či několika dávných masivních impaktů. Pro katastrofickou událost svědčilo i zcela nakloněné magnetické pole planety, jehož dipól je proti rotační ose vychýlený o 60°.

TIP: Panují i na Uranu s jeho sklonem rotační osy roční období?

Nedávná studie publikovaná v odborném časopisu Astronomy & Astrophysics ale přichází se zcela jiným modelem: Její autoři navrhují, že se rotační osa mohla sklonit kvůli postupnému přenosu momentu hybnosti v soustavě slapovými silami, pokud by docházelo k migraci velkého měsíce či možná několika satelitů, zachycených při průletu kolem planety. Podle výpočtů dokáže migrace poměrně snadno vychýlit rotační osu o 80°, a za uvedenou hranicí vede další působení slapových sil dokonce k jejímu chaotickému pohybu. Přetočení přes 90° je tudíž možné. 

V rámci výzkumu bylo oštítkováno celkem 39 žraloků, jejichž pohyb byl následně sledován pomocí akustické telemetrie. Vědci z University of Western Australia's Oceans Institute a Australského institutu mořských věd zjistili, že žraloci přebývají za úplňku v hlubokých vodách, kdežto v době, kdy je měsíc v první čtvrti, zůstávají na mělčině. Podobné vzorce chování byly již dříve potvrzeny u mečounů, tuňáků žlutoploutvých nebo tuňáků velkookých.

Důvodem ke změnám chování může být snaha vyhnout se světlu Měsíce, v němž by žraloci byli více viditelní, a tudíž by se snáze stali kořistí větších žraloků.

Cesta za teplem

Kromě světla reagují žraloci spanilí také na změny teploty vody. Zvláště dospělé samičky se v zimě potápějí do hloubky pouhých 35 metrů, zatímco na jaře, kdy se voda oteplí, tráví čas v hloubce 60 metrů. V létě, kdy se oteplují i hlubší vody, žraloci hloubku střídají. Vědci se domnívají, že se snaží udržovat v teplejších vodách, aby šetřili tělesnou energii. Hloubka, do které se potápějí, je navíc závislá na denní době. Ráno jsou žraloci nejhlouběji a v průběhu odpoledne se postupně přibližují hladině.

TIP: Žraločí záhada: V chladných vodách jsou žraloci loveni mnohem častěji

„Takto detailně byly podobné vzorce u žraloků pozorovány poprvé,“ říká vedoucí studie Gabriel Vianna, který považuje výsledky výzkumu za důležité zejména z hlediska ochrany ohrožených druhů. Když budou rybáři vědět, kde se žraloci za určitých podmínek nacházejí, můžou zabránit jejich nechtěnému uvíznutí v sítích. „Na místech jako je republika Palau, která je z velké části závislá na mořském turismu a kde žraloci představují hlavní turistickou atrakci, může mít odchycení několika desítek žraloků z oblíbených potápěčských destinací velmi negativní dopad na národní ekonomiku.“

Velká pardubická se koná jednou za rok na necelých sedm kilometrů dlouhé klikaté trati s jednatřiceti překážkami, z nichž některé jsou děsivé a jiné ještě mnohem horší. Silný kůň s dobrým jezdcem ji může zdolat za deset minut nebo, což je stejně pravděpodobné, do cíle vůbec nedojet. Cenu získává ten, kdo doběhne do cíle první. Tradici každoročního pořádání přervala od roku 1874 jen období válek.

Rod Kinských

Původcem tohoto slavného dostihu byl hrabě Okta­vián Kinský. Proslul svou akrobatickou zdatností. Uměl v sedle udělat stojku na hlavě a rád jezdil s koňmi do budov, zejména po majestátním schodišti svého skvostného zámku Karlova Koruna, který navrhl architekt Santini. Také objel s kočárem vysokou terasu zámku a při jízdě prý vytáčel rohy tak rychle, že vnější kola visela ve vzduchu. Byl to zkrátka divoch a jeho nejoblíbenějším nástrojem k rozpoutání chaosu byl kůň. Přesto existovalo mezi pánem a koňmi láskyplné pouto, neslučitelné s úmyslnou krutostí nebo jen se zanedbáním péče. Když Kinský ležel roku 1896 na smrtelné posteli, do pokoje mu jednoho po druhém přivedli jeho koně, aby se s nimi rozloučil.

Oktavián nebyl v žádném případě jediný Kinský, který zanechal stopu v dostihovém světě. Jeho rod choval koně celá staletí, od roku 1723 pak oficiálně pro císařské jezdectvo. Vysloužili si pohádkové bohatství, rozlehlá panství a takovou moc a prestiž, jaká se častěji spojuje s monarchy. Choceňská rodová větev dokonce získala knížecí titul. Kinští měli přístup k nejlepším koním a stájím Evropy a většina členů rodu věděla, jak je využít.

Divoch Taffy

Velké pardubické by však nebylo právě bez Oktaviána Kinského. „Taffy“, jak mu přátelé říkali, se narodil v roce 1813. Byl to vytáhlý muž s dlouhýma rukama, ježatým knírem, tmavými vlasy a divokýma modrýma očima. Na některé lidi působil nekultivovaně. „To snad není možné, že jsme měli v rodině takové opičáky!“ komentoval to pozdější hrabě Norbert.

Jízda na koni se pro něj rovnala překážkovému dostihu, jedno jestli oficiálnímu, nebo neoficiálnímu. Čím byl nebezpečnější, tím lépe. A nespokojil se s tím, že by podle těchto zásad jezdil jen on sám. Chtěl ke své adrenalinové zálibě přilákat všechny jezdce.

V Pardubicích proto v roce 1836 zavedl parforsní hony, což byla předem připravená štvanice, kdy šlechtická společnost na koních ve volném terénu sledovala vystopovaného nebo předem odchyceného a ze schrány vypuštěného jelena prchajícího před psí smečkou. Cíl? Uštvat ho. O tři roky později stál za vznikem tzv. „Hunter Stakes“ – první steeplechase v Praze. A roku 1842 prosadil spolu s jinými do programu v Pardubicích několik překážkových dostihů.

Elita v sedlech

O čtyři roky později založil vlastní každoroční steeplechase na svažitých lukách v Lučicích poblíž Chlumce nad Cidlinou. Steeplechase je druh koňských dostihů konaný především v Irsku, Velké Británii, Kanadě, USA, Austrálii a Francii. Její trať začínala a končila u věže kostela, z čehož se odvozoval i název. Věž se anglicky řekne „steeple“ a „chase“ znamená honbu či pronásledování. Účastníci museli skákat přes překážky a příkopy a překonávat v krajině rozličné přírodní překážky.

Zanedlouho se do východních Čech sjížděla nejbohatší a nejhonosnější smetánka Evropy včetně několika korunovaných hlav, aby si užila nových Oktaviánových exotických sportů a nevídané pohostinnosti na Karlově Koruně. Ani to však Oktaviánovi nestačilo. A tak ve věku jedenašedesáti let vymyslel extrémnější formu sportovní zábavy…

Začátky

Jednoho chladného dne, ve čtvrtek 5. listopadu 1874, se na start prvního ročníku Velké pardubické postavilo čtrnáct koní s jezdci. Dva už si pád odbyli, protože pořadatelé trvali na překonání zkušebního skoku před startem. Tím se měla prokázat dostatečná trénovanost a způsobilost účastníků. Ovšem ti dva, kteří testem neprošli, nakonec mohli startovat tak jako tak.

Po šesti skocích zbylo jen jedenáct koní. Dva z jedenácti anglických jezdců se zranili tak vážně, že nemohli pokračovat. Úspěšná jezdecká kariéra jednoho z nich, Earla, tím pádem prakticky skončila. Do cíle doběhlo jen šest koní. Dva byli zadrženi pro vyčerpání. Další, Strizzel, si zlomil vaz na relativně nevinném předposledním plotu. Tato neveselá bilance vyvolala odůvodnitelnou kritiku. „Je nepředstavitelné, že se na bezpečnost koní i jezdců klade tak malý důraz,“ stěžoval si jeden novinář. Ale stížnosti nezabránily tomu, aby se dostih – jehož vítězem se stal anglický žokej Sayers s koněm Fantome – celkově považoval za úspěšný. 

Inspirace

Velká pardubická se stala pravidelnou položkou ve sportovním i společenském kalendáři. Obvykle se konala vždy druhou říjnovou neděli. V prvních letech ji ovládli profesionální jezdci, přistěhovalci z ciziny. Dvaadvacet z prvních třiceti vítězů mělo britského jezdce. Avšak davy lidí, kteří se chodili dívat ve stále větších počtech, přijížděly z celého habsburského mocnářství i vzdálenějších krajů. 

Vliv anglické Velké národní nelze přehlédnout. Velká pardubická je srovnatelně dlouhá s tratí v Aintree. Náročné skoky stačí k tomu, aby pouhé dokončení platilo za chvályhodný výkon. Jiné aspekty dostihu najdeme jen v Pardubicích. Trať začíná a končí na závodišti, ale v prvních letech nebyla omezena jen na něj. Zakladatelé trvali na tom, že polovina trati povede přes zoraná pole, a tak značná část odbočovala na okolní zemědělskou půdu.

Trvalo několik let, než se trať a překážky ustálily a začaly se  podobat dnešnímu formátu. Když se dostih běžel poprvé, bylo jich jen dvacet čtyři, ale většina nechvalně známých skoků tu existovala od začátku a zůstává dodnes.

Legendární Taxis

Pověst dostihu rostla spolu s pověstí jeho nejpůsobivější a nejnáročnější překážky. Velký příkop, jak se mu původně říkalo, vyvolával s každou novou obětí další kontroverzi. Nebyl nepřekonatelný, ale kvůli hloubce příkopu, navíc často zaplaveného, mohly mít chyby katastrofální následky. Svažující se proutěná překážka u odskoku byla někdy v polovině 80. let nebo začátkem 90. let 19. století nahrazena velkým živým plotem, který zlepšoval odvodnění, ale jinak celému skoku ještě přidával na obtížnosti.

Přibližně v téže době se vážně diskutovalo o možnosti tento skok úplně odstranit. Shromážděné aristokraty však zviklal názor knížete Egona Thurn-Taxise, který řekl něco ve smyslu: „Pánové, nikdo z nás tu překážku skákat nebude. Proto nevidím důvod, proč bychom ji měli vynechávat a nebo ji komukoli jinému usnadňovat.“ Tento pohled na věc zapůsobil a po smrti knížete v roce 1892 po něm byl skok oficiál­ně pojmenován.

Taxis byl vlastně obrovský příkop, dva metry hluboký a pět metrů široký. Z odskokové strany ho skrýval tuhý živý plot o výšce 1,4 metru a šířce 1,2 metru. Kůň přeskakující přímo musel letět minimálně osm metrů, aby bezpečně dopadl na druhé straně. A ostatní koně účastnící se závodu riziko pádu podstatně zvětšovali. 

Smutná bilance

Pozoruhodné je, že na Taxisu ještě nezemřel žádný žokej. Spousta z nich tu však v uplynulých 145 letech utrpěla těžká zranění. Navíc tu zemřelo dvacet devět koní. Od let, kdy došlo k většině z těchto úmrtí, se doba změnila a Velká pardubická je dnes milosrdnější. Taxis už není stejnou překážkou, jakou býval. Vzdálenější břeh příkopu byl výrazně upraven. Dnes je blíž a o metr mělčí.

Nejeden žokej, co se blížil k Taxisu, měl žaludek stažený strachem. Například anglický amatérský jezdec Chris Collins, který v Pardubicích závodil v roce 1973 a dostih vyhrál, přiznal: „Když jsem Taxis viděl poprvé, myslel jsem si, že ti, co říkají, že se dá přeskočit, si jen dělají legraci.“ A podle českého jezdce Pavla Liebicha, který Pardubickou vyhrál třikrát za sebou v letech 1981 až 1983, „už jenom jméno Taxis leckoho straší“.

TIP: Život v sedle: Koně hrají důležitou roli i v 21. století

Jenže Taxis je jen jedna překážka z mnoha a rozhodně ne jediná, na které potenciálně hrozí smrt. Ani v jednom ročníku do cíle nedoběhli všichni účastníci. V roce 1909 dokonce nedokončil vůbec nikdo a v roce 1920 doběhl do cíle jediný kůň Jonathan, který byl diskvalifikován pro překročení daného časového limitu… 

Oblast o rozloze přesahující dva tisíce čtverečních kilometrů tvoří hlavní turistické lákadlo hrabství Cumbria na anglickém severozápadě. Do lokality zapsané na seznamu UNESCO zavítá každý rok přes patnáct milionů návštěvníků, na něž čeká více než dva tisíce kilometrů pěších stezek. Malebné scenérie učarovaly poutníkům již v 18. století a tehdy tam také mířili pro inspiraci mnozí romantičtí umělci. První hotely, například na svahu nejvyšší anglické hory Scafell Pike s nadmořskou výškou 978 metrů, se otevřely už ve viktoriánské éře.

Pastevci a zemědělci

Přestože se Jezerní oblast stala jedním ze čtveřice národních parků, které v roce 1951 vyhlásila anglická vláda jako vůbec první v zemi, od počátků nezůstala ušetřena lidského zásahu – byť šetrného. K tamním hlavním unikátům tak paradoxně patří harmonicky se snoubící vliv člověka a přírody. Fyzické limity v podobě strmých svahů, četných jezer a lesního porostu pokrývajícího více než desetinu regionu neumožňují intenzivní obhospodařování, díky čemuž se však podařilo uchovat tradiční zemědělsko-pastevecký systém. Charakteristický rys tvoří menší políčka ohraničená zdmi, mezi nimiž se pasou ovce místního plemene Herdwick, vyšlechtěného zhruba již ve 12. století.

Pohřbeno pod vodou

Velkolepým přírodním kulisám nicméně dominují především zmíněná jezera. Dohromady bychom jich napočítali na šest desítek, včetně anglického rekordmana Windermere téměř s patnácti čtverečními kilometry. Severozápadně ležící Wast Water se pro změnu pyšní prvenstvím, co se týká hloubky.

Poněkud kontroverzní minulost se pak pojí s jezerem Haweswater, na němž úřady v roce 1929 povolily výstavbu přehrady, přestože to znamenalo zaplavení dvou vesnic: Nové vodní dílo se tehdy sice považovalo za mimořádný inženýrský úspěch, ale zároveň kvůli němu zanikl kostel, hřbitov i desítky hospodářských stavení. Zaplavilo je na 84 milionů litrů vody, takže hladina někdejšího jezera stoupla o 29 metrů a vznikla šest kilometrů dlouhá nádrž. 

V roce 1904 představoval vzduchem chlazený lehký kulomet Madsen jedinou zbraň svého druhu na trhu. Výrobek dánské zbrojařské firmy Madsen A/S sice potenciální zákazníky odrazoval technickou složitostí, provozními nároky a vysokou cenou, ale vše vyvážil parametr nejdůležitější – spolehlivost. Kulomet měl dobrou pověst, přesto se ve velkém do žádné armády nerozšířil.

Za vším hledej ženu 

Rusko na přelomu 19. a 20. století činilo pokusy o zavedení lehčí formy kulometu, než byl „domácí“ Maxim s váhou bezmála 70 kg. Domácí produkce nic nenabízela, a tak dostala na prahu roku 1904 prostor zbrojovka Madsen. Carská Hlavní dělostřelecká správa potřebovala v předvečer války s Japonskem nutně dořešit problém s absencí lehkých kulometů a snažila se je koupit kdekoliv a bez velkého smlouvání. Je příznačné, že veřejné mínění v Rusku raději přijalo vysvětlení tisku pro volbu dánské zbraně díky údajnému vlivu carevny-vdovy Marie Fjodorovny (dříve dánská princezna Dagmar) než díky technickým kvalitám výrobku. 

Prvních 50 kusů v úpravě pro náboj 7,62×54 mm R Mosin prošlo u Hlavní dělostřelecké správy náročnými testy s velmi dobrým hodnocením. Též specialistům Důstojnické střelecké školy v Sankt-Petěrburgu se zamlouvala přesnost, kompaktnost, nízká váha a skutečnost, že střelec s kulometem tvoří malý terč pro nepřátelskou palbu. Mezi negativně hodnocené parametry zařadili demaskující umístění zásobníku shora, jeho malou kapacitu a náročnost obsluhy.

Těžko na cvičišti 

V září 1904 se uskutečnila objednávka na dalších 200 zbraní s příslušenstvím pro jezdecké oddíly. Ve světle porážek v pozemních bojích probíhající války s Japonskem se opět objevily hlasy volající po celkovém přezbrojení frontových jednotek. Velení armády proto v červenci 1905 zadalo výrobu ještě tisícovky madsenů. Jejich nasazení na rusko-japonské frontě v Mandžusku nicméně nepřineslo jednoznačně kladné reakce. Svou roli zde sehrál nedostatek času pro výcvik obsluh a někdy i přehnaná očekávání, respektive srovnání s Maximem. Někteří vysocí vojenští činitelé navíc nepochopili, že madsen představuje nový typ zbraně, a nikoli náhradu legendárního těžkého kulometu.

Zklamání pěšáků vycházelo zejména z nemožnosti vést intenzivní palbu, což nabízel maxim, a vyvstaly i nové více či méně oprávněné výtky. Šlo například o silné údery do ramene při střelbě, které měly vliv na přesnost další palby, nebo o rychlé zahřívání a nemožnost rychlé výměny hlavně (což bylo potřeba po 400–500 ranách). 

Složitý systém s velkým množstvím malých dílů vyžadoval důkladný výcvik kulometčíků. Zde svou roli sehrála nízká úroveň vzdělání prostých vojínů, kteří v mnoha případech nedokázali pochopit složitý mechanismus madsenu. Dlužno dodat, že u dobře proškolených jednotek, kde se používal podle svého účelu, tedy jako lehká a vysoce mobilní zbraň, vyvolalo jeho použití o poznání nadšenější ohlasy.

Voják se stará, voják má 

Jednoznačnými příznivci madsenu v carské armádě se stali příslušníci kozáckých regimentů. Ostřílení vojáci rychle objevili jeho skutečné výhody – mobilitu a schopnost účinné palby v podmínkách horského terénu při maximálně skryté poloze střelce. Na frontě v Mandžusku se tyto zbraně staly vyhledávanou „komoditou“. Ukořistěné stříbrné čínské nádobí, samurajské meče, luxusní předměty ze slonoviny, kvalitní tabák a nová sedla tak měnily vlastníka, aby se kozák mohl stát majitelem madsenu, když neměl to štěstí a nenafasoval jej.

Na počátku roku 1906, po uzavření míru s Japonskem, většina lehkých kulometů zmizela z výzbroje pěchotních jednotek a přešla k druhosledovým kozáckým jednotkám Kavkazského okruhu. Následující dánská dodávka madsenů již přímo směřovala do výzbroje jezdeckých jednotek v dalších vojenských újezdech. 

V průběhu roku 1910 vrchní velení rozhodlo sjednotit zbraně pěchoty a jezdectva, konkrétně v oblasti kulometů. Volba padla na systém Maxim, kde se impulsem stala technická inovace Alexandra Sokolova, který pro něj navrhl speciální rozkládací lafetu s kolečky umožňující jednodušší manipulaci i transport na koni. Vlivem tohoto rozhodnutí se madseny postupně stahovaly od jezdeckých jednotek a na konci července 1912 se většina z nich přesunula do dělostřeleckých pevnostních arzenálů. Malý počet zbraní přešel do vlastnictví dělostřeleckých škol pro výcvik kadetů, kde se podařilo najít a pochopit taktické výhody jeho použití.

Loni v září vynesla raketa Falcon 9 do vesmíru další várku satelitů Starlink. Kromě nich ale na oběžnou dráhu dopravila i obří prototyp komunikačního satelitu společnosti AST SpaceMobile. Krátce po uvedení tohoto satelitu do provozu se ozvali astronomové – ukázalo se totiž, že BlueWalker 3, jak se komunikační satelit jmenuje, je mimořádně jasný a výrazně komplikuje pozorování noční oblohy.

Problém satelitu BlueWalker 3 je v jeho velikosti – jeho anténní pole čítá 64 metrů čtverečních a je tak největším komerčním satelitem na oběžné dráze. Obří plocha odráží velké množství světla a zejména na noční obloze jasně září. Dřívější výtky astronomů nyní potvrzuje i nová studie, která hodnotila jasnost satelitu. Ukázalo se, že BlueWalker 3 patří mezi desítku nejjasnějších objektů na nočním nebi.

Nebezpečná jasnost

Míra světelného znečištění, které BlueWalker 3 a další podobná zařízení produkují, má podle vědců řadu vážných negativních dopadů. Mohou například zkreslovat pozorování oblohy a tím skrýt potenciálně nebezpečné blízkozemní objekty. Světelné znečištění také negativně ovlivňuje cirkadiánní rytmy lidí a migrační vzorce zvířat.

Část vědecké obce proto volá po sjednocujících pravidlech, která by nastavovala závazný rámec pro světelné znečištění způsobované satelity. Najdou se ale i tací, kterým regulace nestačí a volají po přísných zákazech. Patří mezi ně například astronom Fabio Falchi, který se problematice světelného znečištění věnuje již 25 let. Podle Falchiho jsou astronomové v tomto směru příliš přizpůsobiví. Noční oblohu považuje Falchi za nehmotné kulturní dědictví a vypouštění jasných satelitů vnímá jako útok na toto dědictví.

TIP: Astronomové varují: Satelity Starlink poškozují tisíce snímků z vesmíru

Podle mluvčího AST SpaceMobile se firma nezříká své odpovědnosti a aktivně hledá přijatelná technická řešení. Vývojáři společnosti podle mluvčího spolupracují s NASA s cílem nalézt vhodné průmyslové řešení, které by světelné znečištění omezilo. Jako příklad firma uvádí řízený náklon satelitů, využití antireflexních materiálů a sdílení informací o pohybech satelitů s vědeckou obcí.

Není pochyb, že tělesný pohyb a zejména pravidelné cvičení, jsou velmi přínosné pro lidské zdraví. Nejen kvůli udržení „zdravé“ váhy, ale i z řady dalších důvodů – například kvůli správnému fungování imunitního systému. Zároveň je ale pravdou, že řada lidí, především ve vyšším věku a zdravotně handicapovaných, má s tělesným pohybem problém.

Z tohoto důvodu vědci pracují na přípravcích proti obezitě. Jako velmi slibná se v tomto směru ukazuje látka SLU-PP-332, kterou vyvinuli odborníci Floridské univerzity. Tato látka cílí na metabolické ERR proteiny (podle anglického estrogen receptor-related receptors), které hrají důležitou roli ve svalových tkáních a které za normálních okolností aktivuje fyzický pohyb.

Testy na myších

Badatelé látku SLU-PP-332 vyzkoušeli u laboratorních myší s „normální“ tělesnou hmotností a v nové studii, jejíž výsledky nedávno zveřejnil odborný časopis Journal of Pharmacology and Experimental Therapeutics, provedli podobný experiment i u obézních myší.

Výsledky experimentu jsou slibné. Obézní myši, které užívaly látku SLU-PP-332 dvakrát denně, zhubly o 12 procent a vytvořily si 10krát méně tělesného tuku, než kontrolní skupina myší. Obě skupiny myší přitom dostávaly stejnou stravu a měly i stejný objem tělesné aktivity.

„Tato látka v podstatě říká kosternímu svalstvu, aby provedl stejné změny, jaké probíhají během vytrvalostního tréninku,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Thomas Burris, profesor farmacie Floridské univerzity. „Když myši dostávají látku SLU-PP-332, jejich metabolismus pracuje s mastnými kyselinami stejně, jako kdyby cvičily nebo hladověly. A myši díky tomu hubnou.“

TIP: Krátká dvouminutová intenzivní cvičení několikrát týdně mohou prodloužit život

Výhodou nového preparátu je i to, že na rozdíl od jiných léčiv na podporu hubnutí SLU-PP-332 neovlivňuje chuť k jídlu ani množství přijímané potravy. Přestože je vývoj na samém počátku, bude jistě velmi zajímavé sledovat, jak si povede v klinických testech u lidí.