Příběh Kateřiny z Komárova nezaznamenal, až na stručné zmínky, žádný soudobý kronikář ani letopisec. Nestal se námětem kramářských písní a ani ho nepřipomíná žádná místní pověst. Přesto její případ na počátku 30. let 16. století vyvolal značný rozruch. Ve více jak dva roky trvajícím soudním procesu se česká šlechtična doznala celkem ke 14 brutálním vraždám. 

Postrach poddaných 

O mládí Kateřiny se nedochovaly téměř žádné informace. Narodila se jako dcera nepříliš bohatého rytíře Kunaty Pešíka z Komárova. Datum narození není známo, víme pouze to, že pocházela z celkem šesti dětí. Údajně vyrostla ve velmi krásnou ženu, ale žádný její dobový portrét se nedochoval. Rodiče se snažili Kateřinu výhodně provdat a jejím manželem se nakonec stal rytíř Jan Bechyně z Lažan. Podle tehdejšího zvyku následovala půvabná šlechtična ihned po svatbě svého muže na jeho tvrz Pičín poblíž Příbrami.

Bechyňové z Lažan se sice zdaleka nemohli rovnat rodům, jako byli Pernštejnové nebo Rožmberkové, přesto však Jan pocházel z mnohem významnějšího rodu než Kateřina, pro kterou svatba znamenala společenských vzestup. Navíc její muž měl před sebou docela slušnou kariéru, roku 1529 jej totiž císař Ferdinand I. (1526–1564) jmenoval purkrabím na Karlštejně. Poté co Jan z Bechyně odcestoval, aby se ujal svého nového úřadu, převzala správu panství jeho žena, která zde vládla pevnou rukou. Pro poddané se velmi rychle stala hotovým postrachem. Za sebemenší provinění, opomenutí či chybu je trestala tak tvrdě, že mnozí z nich tyto „výchovné lekce“ nepřežili. 

Permanentní sudič 

Ani Jan z Bechyně neměl na svém novém místě lehký život. Brzo se zapletl do nekonečných sporů s karlštejnským děkanem Václavem Hájkem z Libočan. Pozdější autor známé Kroniky české byl povahy krajně nevlídné a Boží přikázání „Miluj bližního svého jako sebe samého“ mu neříkalo vůbec nic. Navíc často zanedbával své povinnosti. Většinu času trávil kněz v hradním archivu, kde se věnoval studiu dokumentů, zatímco Jan z Bechyně jako svědomitý státní úředník hodlal na hradě zavést pořádek, aby císaři předvedl, že je člověk na svém místě. 

Mezi oběma muži brzy vzniklo napětí, které nedovedli vyřešit jinak než soudní cestou. Ostatně Václav Hájek vedl spory s kdekým a u soudu byl jako doma. Když se k němu počátkem 30. let donesly zvěsti o prapodivných poměrech vládnoucích na Pičíně, snažil se tuto informaci využít ve svůj prospěch. Paní Kateřina reagovala poněkud zbrkle a podala na děkana žalobu pro „dosti potupná a lehká slova“. Zpochybnila jeho svědky a nic nedbala jeho rady, aby „…paní Kateřina toho tak nechala a že jest on o paní Kateřině nic nemluvil, než toliko, co jest vuobec o ní mluveno...“. 

Celý spor se táhl od prosince 1531 až do 23. ledna 1534. Sebevědomá šlechtična si byla vítězstvím v soudním sporu naprosto jistá a považovala za nepředstavitelné, že by se kdokoliv z poddaných odvážil hovořit v její neprospěch. Dochovaly se však pouze některé z knih půhonů a svědomí (žaloby a svědectví), takže vývoj procesu nelze sledovat krok za krokem. 

Hodná a laskavá 

Zprvu se skutečně zdálo, že pičinská paní vyjde od soudu se vztyčenou hlavou. Nejvyšší hejtmani nebyli schopni spor ukončit a snažili se celou při odložit na krále. Také svědci vypovídali ve prospěch Kateřiny a veškerá úmrtí připisovali moru či jiným nemocem. Například 5. ledna 1534 svědčily tři děvečky, které shodně tvrdily, že jejich paní je dobrá a laskavá a že o ní vlastně nemohu říci nic špatného. Linhart, otec jedné z nich, však nebojácně prohlásil: „Toho jsem svědom, že dvě děvečky snesli doluov, že zemřely v dole, ale nevím, jakú příčinou, že hodiny nebyla jedna v dole, že zemřela. Mně kázala pak synu bíti, i bil mne. A kdyby mne více bil, snad by mne, starce, také ubil. A pán snad o tom nic neví.“ 

Sedmého ledna se k soudu dostavil také bratr karlštejnského purkrabího, Václav Bechyně z Lažan. Hájek z Libočan po něm žádal, aby přiznal, že jeho švagrová „… děvečku nějakú zabila a ta děvečka záchodem dolů letěla...“. Václav však doznal, že o vraždách děveček nic neví, a pokud něco takové prohlásil, mluvil „řeč slyšanú“. Podobně vypovídal také Frydrych Bechyně z Lažan. 

Karta se obrací 

Závažné svědectví přinesl pražský kožešník Prokop Papež. Svobodný řemeslník působící mimo dosah paní Kateřiny se neměl čeho obávat, a proto vypovídal jinak než většina svědků: „Toho sem svědom, že paní Kateřina z Komárova zabila sestru mú Kateřinu Právovic z Dušník a druhou zabila z Pičína, kovářčinu dceru, říkali jí Dorota. A tu Kateřinu, když ji zabíjela, pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala.“ Rázem bylo všechno jinak. Pyšná žalobkyně se začala postupně měnit v obžalovanou, což dodalo odvahy dalším svědkům, a soudci se nestačili divit, co všechno se postupně dozvídali. 

Paní panství nejenže dávala poddané mučit, ale sama a velmi ochotně často přiložila ruku k dílu. Osobně řezala trestané nožem a do krvácejících ran vtírala sůl. Bičovala je a strhávala jim pruhy kůže ze zad. Polévala je studenou vodou nebo pro změnu vroucím rozškvařeným máslem a vymýšlela i jiné dosud nevídané tresty. Ti, kteří přežili, si pak nesli následky mučení po celý zbytek života.

Jasná svědectví dovedla soudce k jednoznačnému rozsudku: urozená paní Kateřina Bechyně z Lažan je vina nejméně 14 vraždami poddaných. Obviněná se přiznala dobrovolně, a tak nebylo nutné přistoupit k dalšímu výslechu na mučidlech. Skutečný počet zavražděných však mohl být mnohem vyšší. Některé prameny uvádějí dokonce víc jak 30 obětí, ale jasné důkazy pro toto číslo neexistují. 

Nezvyklý trest 

Celý případ byl předán komornímu soudu, který Kateřinu odsoudil k trestu smrti hladem. Zločinci v té době sice obvykle končili na popravišti, avšak předseda soudního tribunálu nejvyššího hofmistr české království Vojtěch z Pernštejna rozhodl, že v případě urozené vražedkyně se veřejná exekuce, u které obvykle asistovala prostý lid, konat nebude. Pičínská paní měla být sprovozena ze světa pokud možno nenápadně. Ostatně rozruch, který se nadělal během celého procesu, bohatě stačil. 

Dne 27. února 1534 tak za Kateřinou z Komárova definitivně zapadly dveře neútulné kobky ve věži Mihulka na Pražském hradě, kde měla zemřít hladem. Zemřela až o více jak dva týdny později 15. března. Mezi Pražany se povídalo, že když žalářník vynášel její bezduché tělo, bylo jasně vidět její prsty okousané až na holou kost. 

TIP: Krvelačná hraběnka: Byla Alžběta Báthoryová štvancem svých genů?

Brzy se však po celém království roznesla jiná, mnohem významnější zpráva. Pouhé dva dny po smrti Kateřiny zesnul i Vojtěch z Pernštejna. Přestože se vědělo, že už delší dobu není zcela zdráv, zavdal jeho náhlý skon podnět k různým úvahám a fámám. Starý letopisec v něm viděl přímou spojitost s procesem Kateřiny: „… nakazila jest a o život připravila toho ctného pána, kterajž jest toho soudu a té pře po králi najvyšší soudce byl.“ Jako „důkaz“ posloužily i podrobnosti o průběhu Vojtěchovy smrtelné nemoci, při níž musel projít všemi druhy mučení, kterými zlá šlechtična týrala své oběti. Trpěl prý pálením, zimou, nesnesitelným vedrem, při kterém měl pocit, že se smaží v otevřeném ohni, žízní, hladem, nespavostí a dušností. „A tak že jest soudce její byl, musil toho všeho spolu s ní i s těmi, ktož to od ní trpěli, okusiti a naposledy i s ní umříti.“ 

Pokud jde o Jan z Bechyně, ten při procesu nebyl obviněn a vyšel od soudu s čistým štítem. V květnu 1538 jej pak král dokonce jmenoval do úřadu nejvyššího písaře, který zastával až do své smrti roku 1547.

Kaloň lopatkový (Pteropus scapulatus) je nejmenší z australských kaloňů. Váží 300–500 gramů a včetně hlavy dorůstá délky asi 20–24 cm. Výrazným znakem tohoto druhu je červenohnědá barva srsti a proti světlu stejným odstínem prosvítající blána křídel. Červenohnědé zabarvení je patrné i na ostatních částech těla, jako třeba na vnitřní části uší, na prstech a na holé kůži nohou.

Cesty za potravou

Kaloni lopatkoví mají velmi úzce vymezený jídelníček. Jejich hlavní potravinovou složkou je nektar kvetoucích stromů, zejména eukalyptů. Vzhledem k nepředvídatelnosti množství květů u tohoto typu stromů jsou ale nuceni ke stěhovavému způsobu života. Hledají si místa, kde stromy právě kvetou nejvíce a navíc se přiživují ovocnou šťávou a hmyzem.

Na počátku léta se shlukují do hejn, která mívají až milion jedinců a na stromech se zachycují v hustých hroznech. Jejich shluky jsou někdy tak objemné, že kaloni pouhou vahou svých těl zlomí větve až 20 centimetrů silné.

Ačkoliv si ji ve francouzském Louvru denně prohlédne třicet tisíc návštěvníků a stala se námětem nesčetných příběhů, s jistotou toho o Moně Lise víme jen velmi málo. Badatelé se dokonce přou, kdy přesně Leonardo da Vinci své nejznámější dílo vytvořil: Zřejmě k tomu došlo mezi léty 1503 a 1506, ale nelze vyloučit, že další úpravy prováděl i později. Tajemství halí rovněž identitu dámy, jež mu seděla modelem. Spekuluje se, že si dal florentský radní Francesco del Giocondo u věhlasného umělce zhotovit portrét své ženy Lisy Gherardini.

Etruské oblouky

Krajina ztvárněná v pozadí zahrnuje mimo jiné most přes řeku – předpokládá se, že jde o Arno, protékající právě Florencií a dalšími toskánskými městy. Výjev napomohl určit, jaké místo da Vinci pro práci zvolil. Dřívější teorie zmiňovaly most Buriano v Arezzu, a tamní radnice jej díky tomu propaguje jako turistickou atrakci. V úvahu připadal i Ponte Gobbo v Piacenze. Podle historika umění Silvana Vincentiho se však na obraze nachází most Romito nedaleko Lateriny, postavený ještě v dobách Etrusků. Dnes z něj ovšem zbývá pouze první pilíř a zbytky základů na opačném břehu.

Z etruského mostu Romito zbyly pouze ruiny. Původně měl čtyři oblouky, stejně jako stavba zachycená na slavném obraze. (foto: Flickr, Mark Soetebier, CC BY-NC 2.0)

Z kronik rodu Medicejských vyplývá, že se počátkem 16. století jednalo o velmi frekventovanou dopravní trasu. Vincenti změřil šířku řeky v příslušném místě a podle rozměrů zbývajícího pilíře snadno zjistil, že se do úseku vejdou právě čtyři stejně velké – tedy přesně jako na plátně. Zároveň se tok Arna u Lateriny shoduje s obrazem a zachycené strmé útesy pak badatel ztotožnil se skalami tyčícími se asi šestnáct kilometrů od vesnice. Obec s necelými čtyřmi tisíci obyvatel nyní zažívá mimořádné vzrušení a těší se na zájem turistů.

Skrytá šifra na plátně

Vincenti již v minulosti přišel také s tvrzením, že autor v obraze důmyslně ukryl sérii písmen a číslic viditelných pouze pod mikroskopem, jež dohromady utvářejí šifru. Například v levém a pravém oku ženy se podle něj nacházejí písmena S, respektive L, zatímco právě pod mostem v pozadí lze nalézt číslo 72. První zmíněný symbol badatel spojuje s milánským rodem Sforzů, zatímco L údajně odpovídá samotnému Leonardovi. Cifru 72 je pak prý třeba rozdělit na dvě: Sedmička se v židovství i křesťanství pojí například se stvořením světa, kdežto dvojka může odkazovat k dualitě muže a ženy.

TIP: Tajemná Mona Lisa: Kdo seděl da Vincimu modelem?

Většina Vincentiho kolegů však zůstává skeptická. Například historik umění Claudio Strinati prohlásil: „Za poslední desetiletí se objevilo tolik interpretací, že si je ani všechny nepamatuji. Mona Lisa představuje ohromný zdroj záhad, a když se v ní rozhodnete najít nějaké tajemství, můžete využít cokoliv.“ 

Americká meziplanetární, či dnes již spíše „mezihvězdná“ sonda Voyager 2 se již nějakou dobu pohybuje mimo arbitrární hranice Sluneční soustavy. Momentálně ji od Země dělí více než 19,9 miliard kilometrů od Země. Udržovat komunikaci na takovou vzdálenost není nic jednoduchého a již tak složitou situaci nyní zkomplikoval nešťastný omyl.

Operátoři NASA, kteří udržují s Voyagerem 2 spojení, poslali v pátek 21. července 2023 sondě sérii naplánovaných povelů. Nešťastnou souhrou okolností došlo k tomu, že tyto povely nasměrovaly komunikační anténu Voyageru 2 o dva stupně mimo směr k Zemi. Sonda tak nemohla přijímat povely ani odesílat data na Zemi.

Spojení s Voyagerem 2

Spojení mezí pozemskými operátory a Voyagerem 2 zprostředkovávají pozemní antény soustavy Deep Space Network (DSN). Soustavu tvoří trojice stanic, které jsou umístěné v Mohavské poušti v Kalifornii, ve španělském Robledo de Chavela nedaleko Madridu a v komplexu nacházejícím se zhruba 40 kilometrů od australské Canberry. Po nešťastné změně orientace antény sondy se bohužel zdálo, že soustava DSN bude mimo hru.

V úterý 1. srpna se ale síti DSN podařilo prostřednictvím několika antén signál sondy zachytit. Je sice příliš slabý na to, aby z něj bylo možné získat konkrétní data (například o trajektorii), zachycený signál ale potvrzuje, že je sonda funkční, vysílá a pokračuje ve své pouti vesmírem.

Přestože současná situace je pro operátory NASA nepříjemná, rozhodně není nic ztraceno. Systém sondy je naprogramovaný tak, aby se několikrát ročně automaticky resetoval a nastavil komunikační anténu do správného směru. K dalšímu resetu Voyageru 2 dojde letos 15. října, kdy by se vše mělo vrátit do normálu.

TIP: V Austrálii opravili klíčovou rádiovou anténu a NASA se spojila s Voyagerem 2

Ještě před tímto datem se NASA pokusí odeslat sondě sekvenci povelů, které by směrování antény měly opravit. I v případě neúspěchu jsou ale operátoři přesvědčeni, že sonda bude bez potíží pokračovat v současném kurzu. Ať už dojde k obnovení komunikace se sondou anebo ne, Voyager 2 bude mít energii zhruba do roku 2026. Potom veškerá komunikace ustane definitivně. I pak ale bude tento mezihvězdný vyslanec pokračovat ve své pouti vesmírem.

Dělníci a jejich lídři dobře věděli, že hrůz gründerského kapitalismu (označení pro divoký kapitalismus první poloviny 19. století) by se bez vlastního přičinění zbavili jen těžko. První máj 1890 tak měl být připomínkou předchozích tvrdých bojů proti vykořisťování a zároveň výzvou pokračovat v úsilí za rovná práva a lidské zacházení. Vždyť teprve na konci osmdesátých let si vymohli zkrácení pracovní doby na 11 hodin, zákaz dětské práce či zárodky úrazového pojištění v nebezpečných provozech.

Dělníci sobě

První máj byl prohlášen za mezinárodní svátek dělnictva na I. kongresu Druhé (sociálně demokratické) internacionály v červenci 1889 v Paříži. Průmyslové české země s rychle rostoucím počtem dělníků tam zastupovali Josef Hybeš z Brna a Pražák Vilém Körber, který se o rok později významně podílel na organizaci 1. máje na Střeleckém ostrově. Dělníci a dělnice po celém světě měli v květnu 1890 volat po splnění tehdy aktuálních požadavků – především osmihodinové pracovní doby a všeobecného hlasovacího práva. Politickou manifestaci následovala organizovaná veselice, čímž se dělníci snažili dokázat, že se umějí bavit slušně.

Mělo to být poprvé, kdy dělnictvo ovládne na jeden den veřejný prostor, a proto organizátoři přípravám a hladkému průběhu akce věnovali mnoho měsíců. V Praze se jim podařilo vyhradit Střelecký ostrov, který od 18. století sloužil nejen střelcům, ale právě i lidové zábavě. Od roku 1812 zde stála jednopatrová zděná budova s hostincem, přičemž rozlehlý areál se zázemím využili osm let před dělníky sokolové ke svému I. sletu.

Rudý máj

Jen v Čechách se oslav 1. května 1890 údajně účastnilo přes 130 000 dělníků a dělnic. Nejvíce se jich dostavilo v Praze, kde se na Střeleckém ostrově sešlo přibližně 28 000 manuálně pracujících. Dva jejich hlavní průvody vyšly z tehdy samostatných dělnických předměstí Smíchova a Karlína. Pochodovalo se organizovaně a se slavnostní náladou, počet příchozích ovšem pořadatele zaskočil, takže kolem čtvrté hodiny již neměli co nabídnout k občerstvení. Celý den se nesl v jedné barvě: byl záplavou rudých praporů, karafiátů, kravat a odznaků.

Dělnictvo se vyparádilo, aby „buržoustům“ ukázalo, že nejde o hordu umazanců, ale čistých, svátečně oděných občanů, kteří si mohou dovolit i kožené rukavičky, skrývající upracované ruce některých dělnic. Důraz na ukázněnost měl vyvrátit strach měšťanů z nepokojů v ulicích a generální stávky. Oslavy nebyly v habsburské monarchii zakázány, ale úřady v obavách před revoluční vlnou přijaly přísná bezpečnostní opatření včetně pohotovosti četnictva a armády. 

Bohatší Pražané raději nevycházeli, zabarikádovali se doma a nakoupili zásoby na několik týdnů dopředu. A tak část Prahy poprvé v dějinách skutečně patřila dělníkům, což žijící klasik Jan Neruda okomentoval slovy, že v ulicích nepotkal „žádné pány, žádné dámy, žádné ekypáže, ba ani drožky, žádné čepice buršácké“ (viz Nerudův 1. máj). Úspěch v Praze však neznamenal konec tvrdým represím – například v Nýřanech bylo ještě v květnu toho roku při stávce zastřeleno 12 horníků.  

Jihovietnamští výsadkáři, mezi nimiž jako poradce sloužil  i major Norman Schwarzkopf, se roku 1965 pokusili prolomit obklíčení tábora speciálních sil. Při samotné akci pak nešlo prakticky nic podle plánu. Místo odhadovaných dvou praporů Vietkongu se v oblasti nacházely dva kompletní pluky a tisícovka jihovietnamských výsadkářů se tak musela téměř deset dní bránit proti drtivé přesile. Norman Schwarzkopfpo celou dobu koordinoval vzdušnou podporu a opakovaně se vystavil těžké palbě, aby zachránil několik raněných výsadkářů. Když pak dorazily do Duc Co posily a útočníci ustoupili, byl za svou odvahu vyznamenán Stříbrnou hvězdou.

Image

Čtěte také

Burácející velitel: Americký generál Herbert Norman Schwarzkopf (1)

Medaile ze zbytečné války 

Šlo teprve o začátek vynikající Schwarzkopfovy služby ve Vietnamu. V únoru 1966 se účastnil útoku na silně opevněnou pozici Vietkongu u Bong Son, kde byl raněn do ruky. Evakuaci do zázemí ale odmítl a zůstal s jednotkou až do vyčištění oblasti. Když se pak po deseti měsících vrátil do USA, přivezl si kromě dvou Stříbrných hvězd i Purpurové srdce a tři Bronzové hvězdy. Rovněž se mu zadařilo i v osobním životě – v roce 1968 se oženil s letuškou Brendou Holsingerovou, jež mu v následujících letech porodila tři děti. Toto manželství vydrželo až do jeho smrti. 

V roce 1969 se Schwarzkopf, čerstvě povýšený na podplukovníka, vrátil do Vietnamu ke svému druhému turnusu. Zde se konečně dočkal vlastního velitelského postu, když mu byl svěřen prapor 198. pěší brigády dislokované u Chu Lai. Daný útvar měl špatnou reputaci kvůli nízké morálce mužstva a trpěl velkými problémy s užíváním drog a disciplinárními prohřešky. Schwarzkopf mnoho těchto problémů usilovně řešil a pod jeho velením prapor zněkolikanásobil své úsilí v potírání aktivity Vietkongu v okolí. Sám podplukovník odmítal zůstávat v zázemí a většinu času trávil na frontě, kde se svými muži sdílel útrapy služby v džungli. 

Z Vietnamu se vrátil v roce 1970 a jeho sbírka vyznamenání se rozrostla o třetí Stříbrnou hvězdu, druhé Purpurové srdce a medaili Legion of Merit. Nemohl se ale ubránit velké hořkosti nad tím, jak vláda zacházela s veterány z Vietnamu. Když v roce 1975 padl Saigon, frustrace ze ztracené války málem vedla Schwarzkopfa k odchodu z armády. Nakonec se ale rozhodl zůstat a pokusit se problémy napravit. Roku 1976 se ujal velení 1. brigády 9. pěší divize, kde provedl řadu reforem a výrazně zvýšil bojeschopnost jednotky. Tento úspěch mu vynesl povýšení na brigádního generála a o dva roky později se stal zástupcem vrchního plánovače na Pacifickém velitelství.

Cesta k hodnosti generála 

V roce 1983, krátce po svém povýšení na generálmajora, se Schwarzkopf stal velitelem 24. mechanizované pěší divize, kde vojáci poznali jeho extrémní nároky na kvalitu výcviku. Neméně proslulým se zde stal i jeho temperament – generál nešel pro jadrné slovo daleko a neváhal zvýšit hlas. U podřízených si nejvíce cenil rozhodnosti a odhodlání a při výcviku kladl důraz zejména na připravenost a disciplínu. 

V říjnu 1983 byl na poslední chvíli jmenován zástupcem velitele invaze do Grenady, kterou sužovaly vážné problémy s logistikou i komunikací mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil. Ačkoliv pak neměl příliš času na seznámení se s plánem operace, projevil své schopnosti a podařilo se mu úspěšně rozvinout předmostí získané při vylodění. 

I díky Grenadě Schwarzkopfova hvězda nadále stoupala a v listopadu 1988 se stal velitelem Centrálního velitelství Spojených států (CENTCOM). V jeho gesci byly aktivity amerických ozbrojených sil na Blízkém východě (od Egypta po Pákistán). Místo v té době obvyklého soupeření se SSSR se začalo CENTCOM orientovat více na lokální hrozby. Mezi ně patřil i Irák v čele se Saddámem Husajnem, jenž se po válce s Íránem nijak netajil ambicemi učinit z Iráku lokální velmoc na úkor Saúdské Arábie.

Smršť v irácké poušti 

V roce 1990 Schwarzkopfův štáb vytvořil modelový válečný plán počítající s invazí Iráku do Saúdské Arábie přes Kuvajt. I přesto byl Schwarzkopf překvapen iráckým útokem na Kuvajt v srpnu téhož roku. Když se pak americký prezident George H. Bush rozhodl odpovědět na agresi silou, byl Schwarzkopf jmenován velitelem celé operace. Ve snaze neopakovat chyby z Vietnamu a Grenady věnoval generál nemalé úsilí logistice a připravenosti svých sil, na diplomatickém kolbišti se pak účastnil řady jednání se zástupci západních států i Saúdské Arábie. Právě zde mu přišly vhod znalosti blízkovýchodní kultury, díky kterým zažehnal nejeden kulturní konflikt mezi Američany a Saúdy. 

Během první fáze operace nazvané Pouštní štít narostly Schwarzkopfovy síly v Perském zálivu na téměř 750 000 mužů. Sedmnáctého ledna 1991, 139 dní po zahájení příprav, pak generál tyto síly vrhl do útoku v rámci operace Pouštní bouře. Schwarzkopf ji naplánoval jako drtivý vzdušný a pozemní úder na irácké pozice v Kuvajtu, který měl naplno využít americké technologické i palebné převahy. Zatímco arabské síly vedené Saúdy zaútočily z Kuvajtu, celkem čtyři americké sbory udeřily na ropné pole Rumajlá a pravé křídlo iráckých sil v oblasti. 

Schwarzkopfova důkladnost a agresivita se vyplatily – během pouhých 90 hodin jeho vojáci zničili či rozprášili 42 iráckých divizí. Toto rychlé a drtivé vítězství mu vyneslo přezdívku „Stormin‘ Norman“ (doslova Burácející Norman) a 3. března generál vjel do hlavního města Kuvajtu. Zde vyjednal klid zbraní se zástupci irácké armády a dohlédl na výměnu zajatců. V následných měsících pak řídil proces návratu amerických sil zpět do USA. Za svůj ohromující úspěch se stal národním hrdinou a miláčkem médií.

Odejít na vrcholu 

Pod vlivem jeho úspěchu byl Schwarzkopf zvažován pro hodnost pětihvězdičkového generála, nakonec se ale rozhodl skončit v nejlepším a v srpnu 1991 odešel do výslužby. Jeho status národní celebrity přetrval i v následujících letech a v zaslouženém důchodu se věnoval filantropii, ekologii a své zálibě v koňských dostizích. Nikdy ale cíleně slávu nevyhledával a zbytek svých let strávil v relativním ústraní.

Na sklonku života se kriticky vyjadřoval k americké invazi do Iráku v roce 2003 a vedení následné operace Irácká svoboda. Rovněž podporoval prezidenta George W. Bushe, sám ale o politickou kariéru nikdy neusiloval. Dne 27. prosince 2012 pak nezdolný generál zemřel ve věku 78 let na komplikace spojené se zápalem plic. Jeho popel byl s vojenskými poctami pohřben na hřbitově ve West Pointu, kde je pochován i jeho otec.

Letošní léto se utrhlo z řetězu, přinejmenším pokud jde o oteplování oceánu. Teploty u mořské hladiny naprosto vybočují z dosavadního dlouhodobého průměru, a to včetně horkých sezón z nedávných let. Podle měření bóje amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) přesáhla v pondělí 24. července teplota pod hladinou mělkého moře u Floridy na několik hodin psychologickou hranici 100 °F (37,8 °C). Měření z bóje v zálivu Manatee Bay, asi 60 kilometrů jihozápadně od Miami, vykázalo teplotu 101,1 °F (čili 38,4 °C). 

Dosavadním maximem bylo 99,7 °F (37,6 °C) ze zálivu v Kuvajtu. Pokud se toto měření potvrdí, půjde o neoficiální oceánský teplotní rekord. Takové teploty odpovídají spíše horké sprše než tomu, na co jsme zvyklí na mořských plážích. 

Sauna na Floridě

Obavy mírní americký meteorolog Jeff Masters, podle kterého je rekord z Floridy problematický, protože šlo o měření v blízkosti břehu, navíc bez fotografické dokumentace z doby měření a nelze podle něj vyloučit kontaminaci vody organickým znečištěním, které je v dané oblasti běžné. Přesto ale podle něj jde o velmi varovný signál.

Extrémně horká mořská voda ohrožuje mořský život, především korály a s nimi spojený ekosystém. Situace je natolik vážná, že se vědci rozhodli zasáhnout a podnikají opatření k ochraně třetí největší soustavy korálových útesů na světě. Mimo jiné odebírají vzorky ohrožených korálů z oceánu a umísťují je do klimatizovaných chovných nádrží na pevnině.

TIP: Oceány se oteplují mnohem rychleji, než jsme předpokládali, varují vědci

Jak potvrzují zástupci neziskové organizace Coral Restoration Foundation (CRF), na mnoha místech již došlo k rozsáhlé devastaci korálů. „Naše týmy navštívily lokalitu Sombrero Reef, kde se déle než desetiletí snažíme obnovovat porosty korálů,“ zoufá si mořský biolog Phanor Montoya-Maya z CRF. „Našli jsme tam jenom naprostou zkázu. Všichni koráli jsou pryč.“ Teplotní rekordy u hladiny oceánu padají i ve Středozemním moři a na dalších místech.

V dnešní době na Zemi žije přes 50 tisíc různých druhů pavouků. Lze se s nimi setkat na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Mezi ostatními členovci jsou zvláštní tím, že jejich tělo skládá ze dvou výrazně oddělených částí – hlavohrudi a zadečku, kde se jim z končetin vyvinuly snovací bradavky, vytvářející pavučinová vlákna.

Jaké ale byly počátky této dnes velmi rozmanité a úspěšné linie členovců? Na jejím opačném konci se ocitla fosilie, která byla před časem objevena v německém Piesbergu, poblíž Osnabrücku v Dolním Sasku. Záhadně vyhlížející fosilie ze svrchního karbonu se dostala k odborníkovi na fosilní pavoukovce Jasonu Dunlopovi z Muzea přírodní historie v Berlíně.

Rozhodly snovací bradavky

Dunlop po prozkoumání fosilie dospěl k závěru, že jde o pavouka, navíc o nejstaršího známého pavouka, který byl kdy nalezen. Jde také o prvního prvohorního pavouka, kterého známe z území Německa.

Prvohorní členovec dostal na počest po svém objeviteli, nizozemském geologovi Timu Wolterbeekovi, jméno Arthrolycosa wolterbeeki a stáří pavouka vědci odhadují na 310 milionů let. Závěry vědců zveřejnil v polovině července odborný časopis PalZ. 

TIP: Vědci již vědí, jak vypadal „zabijácký megapulec“ ze Skotska

Rozhodujícím znakem se pro odborníky stala přítomnost snovacích bradavek, která určuje příslušnost této fosilie do řádu pavouků. Navzdory rekordnímu stáří je fosilie tohoto pavouka téměř perfektní a kompletní. Jde o velmi cenný nález už jenom proto, že z období karbonu známe z celého světa pouze 12 fosilií, které je možné spolehlivě přiřadit k pavoukům. Zároveň se ukazuje, že pavouci byli v karbonu (například ve srovnání s jim příbuznými pavoukovci) spíše okrajovou skupinou a jejich diverzita byla relativně malá.

Jeden ze zlomových okamžiků v dějinách medicíny nastal v roce 1978 – tehdy se totiž narodil první člověk, jehož početí proběhlo mimo organismus matky. Angličanka Louise Brownová přišla na svět pouze díky snaze lékařů, kteří spojili samčí a samičí pohlavní buňky tzv. ve zkumavce, přesněji „in vitro“, z čehož se odvozuje zkrácený název metody IVF – in vitro fertilisation. Až poté vědci vložili již oplodněné embryo do matčiny dělohy a nechali je dorůst, načež se narodil zdravý jedinec. Za tento průkopnický čin získal britský fyziolog Robert Edwards v roce 2010 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.

Od té doby urazily metody asistované reprodukce, tedy léčby neplodnosti, obrovský kus cesty a vzhledem ke společenským i demografickým změnám jejich význam ve vyspělém světě stále roste. Za čtyřicet let se postupy výrazně zdokonalily a zpřesnily, navíc se objevily i nové specifické techniky, které mohou příznivě ovlivnit úspěšnost vzniku, přenosu, uchycení či kvalitu embrya. 

Netrvalo ovšem dlouho a rozvoj IVF sklidil také ostrou kritiku. Katolická církev se totiž postavila proti s tím, že člověk podle jejího učení vzniká při „posvátném“ spojení buněk v těle matky, a výsledné embryo už tudíž má i duši. Při použití IVF však byla úspěšnost růstu lidského zárodku poměrně nízká, protože na jediné zdravě rostoucí embryo jich připadlo hned několik, která bylo kvůli defektům nutné zničit – jenže podle katolického výkladu bylo duší obdařeno každé z nich. Církev svou původní pozici od té doby nezměnila navzdory tomu, že jsou nyní již zavedeny mnohem šetrnější metody.  

Vadné mitochondrie 

Patří k nim i mitochondriální substituční terapie (mitochondrial replacement therapy, MRT), často označovaná jako „dárcovství mitochondrií“. Původně byla vyvinuta, aby zajistila vznik zdravého a životaschopného embrya i v případě, kdy je matka potenciální přenašečkou některého mitochondriálního onemocnění. 

Mitochondrie jsou pro lidské zdraví klíčové. Už v 19. století si někteří přírodovědci všimli, že se v každé lidské buňce nacházejí jakési klobásovité či vláknité útvary. Dnes víme, že se jedná o tzv. mitochondrie, tedy jistou obdobu „orgánů“, které mají v buňce na starosti řadu procesů. K těm nejdůležitějším se řadí buněčné dýchání, při němž vznikají sloučeniny, které buňce slouží jako palivo – a právě proto se mitochondriím často přezdívá buněčné elektrárny. 

Mitochondrie obsahují – podobně jako jádro buňky – genetickou informaci v podobě DNA, byť v daleko menším množství: Asi 99,8 % genů buňky se nachází v jejím jádru. Nicméně i v onom malém zlomku uskladněném v mitochondriích může docházet k mutacím, jež mají za následek jejich zhoršenou funkci. A ta se může přenášet na budoucí generace a způsobit jim zdravotní problémy. 

Poruchy po ženské linii

Nová metoda MRT však umí podobné riziko vymazat. Vajíčko obsahuje ve srovnání s ostatními buňkami daleko větší počet mitochondrií: Udává se, že se jejich počet pohybuje kolem sta tisíc, podle odhadů však může přesáhnout i půl milionu. Naproti tomu ve spermii se mitochondrií nachází žalostně málo, zpravidla jen několik desítek. Naprostá většina mitochondrií v zygotě (útvar vzniklý splynutím samčí a samičí pohlavní buňky) proto pochází od matky a tento nepoměr je důvodem, proč dítě získává mitochondriální poruchy právě po ženské linii.

Klasická metoda oplodnění „in vitro“ spočívá ve spojení vajíčka a spermie mimo tělo matky a v následném přenosu rýhujícího se vajíčka do dělohy. Na scéně je tedy jen otec a matka. Jenže v případě MRT se do hry dostává ještě třetí osoba, dárkyně dodatečného vajíčka, jež slouží jako zdroj zdravých mitochondrií. Patrně nejběžnější technika, jak docílit přenosu mitochondrií, se zakládá na vyjmutí souboru DNA z matčina vajíčka a jeho přenesení do vajíčka dárkyně (se zdravými mitochondriemi), z něhož bylo odstraněno jádro. Takto upravené vajíčko se oplodní spermií otce a výsledné embryo se vloží do dělohy jako při běžném „in vitro“. Uvedená technika se označuje jako maternal spindle transfer (MST). Za pozornost každopádně stojí, že dítě, jež se díky ní narodí, má svým způsobem tři rodiče – byť je genetický příspěvek dárkyně mitochondrií relativně malý.

Skutečné děti tří rodičů

Mitochondriální substituční terapie, konkrétně výše popsaný postup MST, se v medicínské praxi poprvé uplatnila v roce 2016. Tehdy se jordánským rodičům narodil po pěti měsících těhotenství zdravý chlapeček, jehož matka nesla geny pro Leighův syndrom. Ten zasahuje centrální nervovou soustavu a takto postižené děti obvykle zemřou záhy po narození. Syndrom se již dřív stal osudným dvěma dětem zmíněné ženy. Nová, ovšem pro mnohé badatele stále problematická metoda pro ni znamenala patrně jedinou šanci, jak porodit zdravé dítě.

Znovu se shodná technika nahrazení mitochondrií použila teprve loni a výsledkem bylo narození zdravého chlapce. Přišel na svět letos v dubnu v Řecku a také tentokrát vyvolalo použití MRT mezi odbornou i laickou veřejností nemalou kontroverzi. Umocnila ji ještě skutečnost, že tým španělských a řeckých lékařů, jenž za zákrokem stál, jej neprovedl s cílem uchránit dítě od rizika rozvoje mitochondriální poruchy. Metodu použili pouze proto, že neplodná matka prošla už čtyřmi neúspěšnými pokusy o klasickou IVF fertilizaci. Podle zainteresovaných lékařů jde o jasnou ukázku, že má metoda v oblasti asistované reprodukce mnohem větší potenciál, než se uvádí, a mohla by pomoct řadě žen, u nichž klasické postupy selhávají.

Kam nás zavede budoucnost?

Mnoho kritiků upozorňuje, že metoda ještě není dostatečně otestovaná, takže zatím neznáme veškerá rizika, která se s ní pojí. Podle odborníků tudíž nezaručuje bezpečnost pro matku ani dítě, jež by přitom měla být vždy na prvním místě. Oponenti jsou přesvědčeni, že by procedura mohla u dítěte například zvýšit nebezpečí rozvoje rakoviny či předčasného stárnutí. 

A nejen to. Podle některých badatelů se lidstvo daným krokem pouští na zcela neprobádané území – a děti, jež se díky inovativní metodě narodí, bude muset celý život někdo sledovat, aby se zjistilo, zda interakce mezi jadernou a mitochondriální DNA od dvou různých osob nepovede k nečekaným důsledkům. Stejně tak budou předmětem vědeckého zájmu i potomci takto narozených dětí. Zároveň se nabízí otázka, zda zavedení metody nestrhne pomyslnou lavinu a nedojde k cíleným manipulacím s lidským genomem, zamýšleným pouze ve snaze vytvořit „dokonalejšího“ člověka. Širší použití by tak nepochybně vyžadovalo i vytvoření příslušných zákonů, jež by metodu regulovaly.

TIP: Úspěch transplantace: V Brazílii se narodilo první dítě z dělohy mrtvé dárkyně

Pokud však bude někdo nové postupy přísně omezovat, hrozí, že se přesunou pouze do pološera ilegálních klinik. Protože co jiného zbývá párům, které se marně pokoušejí o potomka a u nichž selhala tradiční řešení? Řecký příklad bude silným lákadlem k následování a hrozí, že jej lidé zkusí využít jakoukoliv cestou i za cenu zvýšeného rizika pro matku a dítě. Společnosti tedy nejspíš nezbude, než aby přehodnotila původní zacílení metody a spustila důkladnější klinické testy, jež ukážou, zda je možné ji uplatnit i v jiných než dříve vytyčených případech.