Obavy Australanů z japonské invaze rozhodně měly své opodstatnění, jelikož japonské císařství odradilo od útoku patrně jen několik neúspěchů v oblasti jihozápadního Pacifiku. Napjatá situace, jež na přelomu 30. a 40. let panovala, vedla každopádně ke snaze Australanů dramaticky posílit své obranné kapacity. Rodící se typy vojenské techniky australského původu přitom často čerpaly ze zahraničních vzorů a technologií, jak ukazuje například projekt tanku Sentinel.

Provizorní řešení

Australané během roku 1940 zkoumali různé britské a americké designy a v listopadu 1940 se rozběhl domácí program jménem AC1 (Australian Cruiser 1). To naznačuje, že mělo jít o tank z kategorie „křižníků“, tedy stroj poměrně lehce pancéřovaný a rychlý, postupně však vznikl obrněnec připomínající spíše americké střední tanky. Australané ostatně převzali část řešení tanku M3 a v USA se inspirovali také při vývoji pohonné soustavy. 

Jelikož nedisponovali žádným vhodným motorem, sáhli ke spojení tří automobilových agregátů. Rozhodně ovšem nezůstali pouze u kopírování. Konstrukce korby představovala jejich originální a pokrokový vklad, protože se vůbec poprvé v historii obrněné techniky uplatnilo řešení v podobě jednoho nedílného odlitku. Jako hlavní výzbroj se původně plánoval šestiliberní (57mm) kanon, jenže těchto zbraní bylo málo, a tak provizorní dočasné řešení poskytl 40mm kanon.

Potenciál pro evoluci 

Tank, který posléze obdržel bojové jméno Sentinel (strážce), měl tehdy obvyklou sestavu osádky, tedy tři muže ve věži a dva v korbě. Jeho sériová produkce začala v létě 1942, takže od začátku projektu uběhl jen zhruba rok a půl, což vzhledem k nezkušenosti Australanů zasluhuje obdiv. Tím spíše je třeba zdůraznit, že konstrukce vozidla Sentinel AC1 rozhodně nebyla špatná, což prokázaly i náročné testy v extrémních terénních a klimatických podmínkách země. Jasný důkaz o kvalitě konstrukce poskytl také evoluční potenciál, protože následoval program tanku AC3 Thunderbolt nesoucího 87,6mm dělo. Finálním krokem se pak měl stát obrněnec AC4 vyzbrojený špičkovým protitankovým kanonem ráže 76 mm. 

TIP: Tichomořský souboj lehkých vah: Duel M3 Stuart vs. Typ 95 Ha-Go (1)

Ten byl tudíž pokusně vestavěn i do zkušebního vozidla na bázi tanku Sentinel AC1, jehož konstrukce bez problémů zvládala i zpětný ráz této vysoce výkonné zbraně. Sériová produkce typů AC3 a AC4 však nikdy nezačala a výroba základního provedení Sentinel AC1 skončila po pouhých 65 kusech, jelikož Australané postupem času mohli od spojenců získávat standardizované tanky. Obrněnce Sentinel tedy nikdy nezasáhly do boje a sloužily jen k výcviku. Část z nich se také dočkala přestavby na pomocná vozidla. Jako kuriozitu lze doplnit, že několik exemplářů si zahrálo roli německých tanků ve filmu The Rats of Tobruk (Tobrucké krysy) z roku 1944.

Z dvanácti synů protestantského farmáře Edmunda Drakea byl Francis nejstarší. Narodil se zřejmě roku 1540 a první námořní zkušenosti získával na lodi, která obstarávala obchod s Francií. Ve 23 letech se po boku svého bratrance Johna Hawkinse poprvé vypravil do Ameriky a zapojil se do obchodování s otroky. Později ho vyměnil za potyčky se Španěly a postupem času si vůči nim vypěstoval spalující nenávist.

V letech 1570 a 1571 uspořádal dvě výpravy k americkému kontinentu, jenž se tehdy označoval jako Západní Indie. Vyraboval tam španělský přístav Nombre de Dios v dnešní Brazílii, který sloužil coby překladiště zboží proudícího z vnitrozemí. Při přepadu utrpěl vážná zranění, což ho ovšem neodradilo a celý následující rok strávil v oblasti terorizováním španělských galeon a okrádáním karavan mezků, putujících od pobřeží k pobřeží s nákladem indiánského zlata.

Roku 1573 se spojil s francouzským korzárem a kartografem Guillaumem Le Testu, načež se společně vydali do husté džungle ve vnitrozemí Panamské šíje a přepadli tam bohatou karavanu mířící do Nombre de Dios. V jejich rukou se tak ocitl ohromný poklad zahrnující dvacet tun zlata a stříbra, tedy mnohem víc, než dokázalo několik desítek mužů unést. Proto se rozhodli většinu zakopat a se zbytkem se vrátit ke člunům kotvícím v zátoce, jež je měly podél pobřeží dopravit k šestnáct kilometrů vzdálené vlajkové lodi. 

Přízeň královny

Španělská odplata na sebe ovšem nenechala dlouho čekat a piráti s vaky plnými zlata se stali lovnou zvěří. Třicet kilometrů dlouhý závod o život, vedoucí přes zarostlé hory, byl vyčerpávající. Le Testu neměl štěstí, jeho skupinu dopadli a na místě všechny popravili. Drake mezitím dorazil až k pobřeží, jenže čluny, které tam měly čekat, zmizely. Korzár proto neváhal, zbylý poklad zakopal, nechal postavit vor a se dvěma dobrovolníky doplul ke své lodi kotvící na moři. Když ho jeho muži spatřili zbědovaného, lekli se nejhoršího. Ale na dotaz, zda se útok podařil, se prý kapitán pouze zasmál a ukázal jim zlatý řetěz na krku. Ukrytý poklad se nakonec podařilo vyzvednout a v srpnu 1573 se Drake s velkým bohatstvím vítězoslavně vrátil do Plymouthu.

Stal se ctěným a uznávaným mužem. Osobní odvaha a schopnost předvádět husarské kousky mu vysloužily věhlas a získaly mu přízeň nejvlivnějších osob u dvora: královnina oblíbence Roberta Devereuxe a jejího nejbližšího rádce sira Francise Walsinghama. Nakonec Drakeovi popřála sluchu i samotná Alžběta I. a roku 1577 ho oficiálně pověřila výpravou přes Pacifik – samozřejmě s povolením plenit španělské lodě, které se v tamních vodách pohybovaly.

Výprava s tajným cílem

Drake dostal pět plavidel s posádkou a připojilo se k němu i několik šlechticů. Skutečný cíl výpravy však námořníci neznali a byli přesvědčeni, že plují do Alexandrie. Jednalo se o nutné opatření, protože na tak nebezpečnou cestu by zřejmě žádný z nich dobrovolně nepřistoupil. O 58 let dřív se vydal na plavbu kolem světa Portugalec Fernão de Magalhães – a po třech letech se vrátil s jedinou lodí z původních pěti.

Dobře vyzbrojená flotila se 164 muži vyrazila na moře 13. prosince 1577. A u břehů dnešní Argentiny již bylo všem zřejmé, že mají zcela jiný cíl. Možnou vzpouru zadusil Drake hned v zárodku a dvě ze svých plavidel nechal zničit. Jedno ze tří zbývajících se však poblíž mysu Horn potopilo a posádka druhého krátce poté dezertovala. Drakeovi tak zbyla pouze vlajková loď, kterou nedlouho předtím přejmenoval z Pelikána na Zlatou laň. Jeho korzárský um a úspěch naštěstí nezávisely na počtu lodí. Zlatá laň byla dobře vyzbrojená, takže mohl při pobřeží Jižní Ameriky přepadat španělské osady a zajímat jejich obchodní plavidla. Neměl ovšem dost početnou posádku, aby je vzal s sebou, tudíž je propouštěl. Dozvěděl se také, že galeona Nuestra Señora de la Concepción míří z Limy do Panamy s obrovským nákladem stříbra. A tučnou kořist si nemohl nechat uniknout.

Vítěz a gentleman

Anglický korzár byl rozený talent a své zkušenosti uměl zúročit. Aby nepřítele zmátl, použil trik: Lanem připevnil k zádi svázané láhve plné vody, jež fungovaly jako brzda. Laň tak působila dojmem ještě pomalejšího plavidla než těžce naložená španělská galeona. Aby bylo maskování za obchodní loď dokonalé, dal Drake vyvěsit španělskou vlajku. Když je pak bezstarostní Španělé nechali přiblížit, přikázal anglický kapitán v nejvhodnější okamžik láhve odseknout a Zlatá laň doslova „dosprintovala“ na dostřel. Již během první salvy pak galeona přišla o stěžně, a aniž by se Španělé zmohli na odpor, Angličané jejich loď  zahákovali a vstoupili na palubu.

Toho dne ukořistil Francis Drake čtrnáct truhlic plných zlatých a stříbrných mincí, drahokamů i šperků, mnoho zlatých a stříbrných talířů, ale také 1 300 prutů stříbra vážících 26 tun. Jakožto vítěz a gentleman se však k posádce zachoval ohleduplně a k večeři pozval zajaté důstojníky i šlechtice. Každému poté věnoval dar podle jeho hodnosti, vybavil ho ochranným průvodním listem a nechal jej bezpečně vysadit.

Triumfální návrat

S kořistí se pak vydal k severu, aby hledal cestu zpět. Nejprve ovšem musel opravit poškozenou loď. Vhodné místo nalezl v dnešním Sanfranciském zálivu, území zabral pro anglickou korunu a pojmenoval jej Nova Albion. Odtud vyplul k jihozápadu a s příznivým větrem dorazil na indonéské souostroví Moluky, kde navázal přátelské styky s jedním z místních sultánů. Následně pokračoval přes Indický oceán, kolem mysu Dobré naděje na sever podél afrického pobřeží, až 22. července 1580 zakotvila Zlatá laň u Sierry Leone. O dva měsíce později, 26. září, angličtí korzáři opět spatřili Plymouth. 

Z původní výpravy se vrátila jediná loď, 59 členů posádky a triumfující Drake, jenž přivážel obrovské množství zlata, koření a stříbra v hodnotě 650 tisíc liber. Investice do expedice přitom činila pět tisíc liber, zatímco královnin poloviční podíl z kořisti přesahoval její roční příjem.

Drakeovo jméno se s obdivem neslo od úst k ústům a 4. dubna 1581 ho panovnice na palubě Zlaté laně pasovala na rytíře. Poté přikázala loď opravit a umístit do suchého doku v Deptfordu, na věčnou památku výjimečné události. A vskutku bylo co slavit: Sir Francis Drake jako první Angličan obeplul zeměkouli, a navíc se vrátil s úžasným bohatstvím. Není divu, že se ještě téhož roku ujal i postu plymouthského starosty a poprvé zasedl v parlamentu.

Rozdrtit nepřítele

V srpnu 1585 podepsala Alžběta I. dohodu s nizozemskými povstaleckými provinciemi proti Španělsku, což tamní král Filip II. považoval za vyhlášení války. Podobně situaci vnímali i Angličané, a panovnice proto nařídila preventivní protišpanělský zásah. Těžko by přitom hledala vhodnějšího velitele než právě Drakea. V září uvedeného roku vyplul s flotilou dvaceti lodí a s vojskem 1 800 mužů proti španělským državám v Evropě i v Americe a opět si počínal neobyčejně směle a úspěšně. Raboval města i pevnosti na obou březích Atlantiku a uloupené zlato se jen vršilo. Španělé vypsali na jeho hlavu odměnu dvaceti tisíc dukátů, ale nebylo ji komu vyplatit. Drakeova výprava zcela zastavila španělskou snahu o expanzi do Severní Ameriky a 22. července 1586 jej v Portsmouthu uvítali jako hrdinu.

V reakci na popsané námořní operace začal španělský král plánovat invazi do Anglie a budovat obrovské loďstvo. Angličané ovšem nezaháleli a v dubnu 1587 se Drake zcela nečekaně objevil s válečnou flotilou u španělských břehů. Postupně obsadil dva z tamních největších přístavů, A Coruñu a Cádiz, a zničil přes sto válečných i obchodních lodí, což představovalo většinu loďstva jihoevropské země. Kromě toho ukořistil ohromné množství zásob, a hlavně dokumenty obsahující údaje o východoindických obchodních trasách i významných oblastech obchodování, což později umožnilo založení anglické Východoindické společnosti. Další vítězství Francise Drakea každopádně zdrželo španělskou invazi do Anglie déle než o rok.

Kdo ovládne svět?

Neodvratně se však blížila bitva, jež měla rozhodnout, které ze dvou impérií ovládne svět. Španělská invazní flotila, známá jako Armada, byla poprvé spatřena 19. července 1588. Impozantní loďstvo čítající 130 plavidel, z toho 22 velkých válečných galeon, směřovalo do kanálu La Manche. Tam se k němu měla připojit armáda Alessandra Farneseho, vévody z Parmy a guvernéra Španělského Nizozemí, aby se společně vylodili v Anglii. V cestě jim ovšem stálo anglické loďstvo zahrnující dvě stovky převážně menších plavidel.

Španělé sice disponovali o polovinu větší palebnou sílou, ale výhoda anglických lodí spočívala v menších rozměrech, jež umožňovaly lepší manévrování, a také ve zkušenosti velitelů. Vrchní velení připadlo lordu Howardovi z Effinghamu, jemuž jako viceadmirál sekundoval právě Drake. Střet probíhal mezi 20. a 29. červencem, kdy Španělé manévrovali a snažili se dostat k pobřeží Flander, kde čekal vévoda s Parmy s invazní armádou. Příležitost však nedostal, neboť Angličané se během potyček v kanálu La Manche naučili mnohé o možnostech a slabinách španělských lodí.

Velkolepé vítězství a odchod legendy

K rozhodujícímu střetu, později nazvanému bitva u Gravelines, došlo v noci na 29. července. Tehdy se opět naplno projevily důvtip, rozhodnost a odvaha sira Francise. Osm vybraných lodí nechal pokrýt dehtem, sírou a střelným prachem, zapálil je a vypustil po větru mezi těsně semknutá španělská plavidla. Na mnoha palubách nepřítele vypukla panika a zmatek, přičemž námořníci začali porušovat formaci půlměsíce, aby pekelným „zbraním“ unikli. Angličané pak obratným manévrováním vyprovokovali protivníka k palbě, přestože se nacházeli mimo dostřel. Poté sami zahájili cílené ostřelování, dokud jim ve čtyři hodiny odpoledne nedošla munice.

Pět španělských lodí zcela zničili, řadu dalších těžce poškodili a zbývající zahnali na sever na otevřené moře. Dílo zkázy dokonalo několik bouří, které zbytek flotily zasáhly u skotských a irských břehů. Do Španělska se vrátilo jen 67 plavidel se zdecimovaným mužstvem.

TIP: Kapitán Henry Every: Kam zmizel jeden z nejhledanějších pirátů světa?

Následující válečné operace se však již tolik nezdařily a válka mezi Anglií a Španělskem uvázla na mrtvém bodě, kdy ani jedna ze stran neměla dost sil zasadit smrtící úder. Drake se pokusil „useknout hydře hlavu“ roku 1595 opět v Americe, pověstné štěstí jej ovšem  tentokrát opustilo. Opakovaná snaha o dobytí španělských pevností skončila neúspěchem a výpravě se tenčily zásoby. V lednu 1596 pak sir Francis dostal úplavici a krátce nato, v 56 letech, zemřel. Jeho poslední přání znělo, aby jej pohřbili v plné zbroji. Tak byl také uložen do olověné rakve a pochován jako správný námořník – shozením do moře. 

Za dobrou službu náleží spropitné neboli tringelt. Pokud jste se někdy nad prvním uvedeným pojmem zamysleli, jistě jste správně odhalili jeho původ: Jedná se doslova o peníze na propití. Coby ekvivalent používáme v češtině také německou výpůjčku „tringelt“ – má totiž stejnou stavbu jako „spropitné“, neboť jde o složeninu výrazů „trinken“ čili „pít“ a „Geld“ neboli „peníze“.

S dýškem je situace o něco složitější, tedy alespoň jazykově. Do češtiny se dostalo prostřednictvím francouzské fráze „à discrétion“, kterou lze přeložit „dle libosti“. V době módy francouzského dvora takto odpovídal poslíček na otázku zákazníka, kolik je za službu dlužen. Uvedenou replikou, počeštěnou nejdřív do podoby „diškrece“ a poté „dýško“, se mínilo, že má zákazník nabídnout drobnou odměnu podle libosti čili vlastní úvahy.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Kde se vzalo označení slečna?

Vedle tringeltu a dýška se v češtině objevuje i hovorový výraz tuzér. Cesta tuzéru byla ještě spletitější než v případě dýška. Slovo tuzér má svůj původ v latinském dulcis (sladký, lahodný) a dulcor (sladkost) a do češtiny se dostalo přes francouzštinu a němčinu (douceur, resp. Douceur). Naši předkové si pak ve výslovnosti (dusér) obměnili znělost souhlásek, a tuzér byl na světě.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Nejjižnější výběžek Latinské Ameriky nazval „zemí Patagónů“ Fernão de Magalhães. Do oblasti zavítal jako první Evropan v roce 1520 a jméno, jež přetrvalo dodnes, zvolil kvůli místnímu kmeni Tehuelčů. Domorodci totiž příchozí muže výrazně převyšovali, a působili na ně jako obři. Portugalský mořeplavec v nich proto viděl Patagóna, gigantickou postavu z rytířského románu Primaleón, který vyšel roku 1512 a v době Magalhãesovy cesty kolem světa se těšil velké oblibě.

Indiány Tehuelče každopádně v dnešní Patagonii téměř nepotkáte: Takřka všechny je totiž pobili přistěhovalci, když ve druhé polovině 19. století region ve velkém osídlili. Půdu pak přeměnili na pastviny pro ovce, kterých tam v polovině minulého století žilo na dvaadvacet milionů. Vzhledem k výraznému poklesu ceny vlny a novozélandské konkurenci je dnes ovšem jejich chov v Patagonii na ústupu a zbývá jich asi pět milionů. Následky přetvoření krajiny jsou nicméně dalekosáhlé. Z původních kmenů Tehuelčů, Yaghanů, Alakalufů či Selknamů zůstalo jen pár jedinců, zatímco další domorodé skupiny vymizely úplně. A utrpěla také původní vegetace, po jejímž ústupu se z velké části území stala poušť.

Závoj z oblaků

Cestovatele dnes do Patagonie láká například vyhlídka na mohutnou skalní stěnu Fitz Roy, s vrcholem v nadmořské výšce 3 405 metrů. Gigant nese jméno kapitána lodi HMS Beagle, na jejíž palubě se vydal na vědeckou expedici Charles Darwin, a v domorodém jazyce se mu říká „kouřící hora“ – nicméně navzdory předpokladu nejde o aktivní vulkán. Mohutný kus žuly se nachází na okraji Jihopatagonského ledovcového pole o rozloze zhruba sedmnácti tisíc kilometrů čtverečních, a jelikož se z oblasti trvale odpařuje voda, halí vrchol téměř bez ustání mraky. Ačkoliv Fitz Roy alias Cerro Chaltén zdaleka nepatří mezi nejvyšší na světě, zdolali jej teprve v roce 1952 horolezci Lionel Terray a Guido Magnone. Dnes se k němu nejlépe dostanete z horského městečka El Chaltén.

Zatímco zmíněný skalnatý poklad se tyčí na argentinské straně Patagonie, pohled na tzv. tři věže se vám naskytne z chilského národního parku Torres del Paine. K vyhlídce na popsaný přírodní skvost dojdete pěšky, ale musíte počítat s převýšením asi osmi set metrů a ke konci trasy také se značně kamenitým terénem, který zformoval pohybující se ledovec. Panoráma skalních stěn rudě nasvícených vycházejícím sluncem však za vynaložené úsilí stojí. Chcete-li si Torres del Paine užít opravdu naplno, vydejte se buď na třídenní W trail, nebo na osmidenní okružní O trail. Na trase obou treků pak uvidíte i vrchol Cerro Ostrava: Ke svému jménu přišel v roce 1969, kdy ho jako první pokořili vítkovičtí horolezci Václav Sagan, Jaromír Volný a Jiří Tomčala.

Razítko na cestu

Kdo by se chtěl projít po samém „okraji“ jihoamerického kontinentu, navštívit nejjižněji položené město či železnici a poslat pohled z tamní pošty, musí zavítat až na souostroví Ohňová země. Jméno mu dali nepřímo rybáři z kmene Yaghanů, kteří se navzdory nepřízni počasí pohybovali vodami průlivu Beagle téměř nazí: Nezahřívalo je oblečení, nýbrž ohně, jež neustále nosili s sebou – dokonce i na lodích. Všudypřítomný kouř pak evropské námořníky inspiroval k volbě názvu.

Nejjižněji položené město světa Ushuaia představuje typickou přístavní obec, která ožívá s příjezdem zaoceánských výletních lodí mířících k Antarktidě. Podobný geografický rekord náleží i stanici pošty, jež se nachází asi patnáct kilometrů za městem. Jedná se o pomyslné království Carlose Alberta Delorenza, který instituci řídí už třicet let: Přijímá nejen pohledy k odeslání, ale za malý poplatek rozdává také razítka do pasu a víza do Antarktidy. Od poštovního úřadu pak vede podél moře jedna z mála udržovaných a trvale průchozích turistických cest.

Železnice pro trestance

Za Ushuaiou narazíte i na železnici, jejíž historie se začala psát v roce 1902. Až do poloviny 20. století vozily vagony hlavně trestance tamní věznice a náklad dřeva, které odsouzení těžili. Dnes jde o turistickou atrakci, jež plní sen návštěvníkům prahnoucím po pohodové projížďce místními krásnými lesy, plnými pokroucených pabuků nebo červeně kvetoucích kalokeřů.

Pokud počasí dovolí, vyrazte za dalším dobrodružstvím na moře: Z chilského města Punta Arenas na pobřeží Magalhãesova průlivu lze zamířit například na ostrov Isla Magdalena a tiše obdivovat tamní tučňáky magellanské. Z Ushuaie pak doplujete nejen k nejjižnějšímu majáku světa, ale také na návštěvu kolonií lachtanů, kormoránů či tučňáků patagonských. V tomto případě je však možné zvířata pozorovat pouze z paluby.

Napospas moři

Lodě sehrály ve zmíněné oblasti zásadní roli a repliky těch nejvýznamnějších dnes opatruje soukromé Museo Nao Victoria v Punta Arenas. Karaka Victoria, na níž Magalhães obeplul svět, vás překvapí malými rozměry i relativní prostotou. Prohlédnout si můžete také HMS Beagle s miniaturní kajutou, kde Darwin shromažďoval materiál pro svou vědeckou práci. A spatříte rovněž neuvěřitelně malý člun, na němž Ernest Shackleton spolu s pěti souputníky urazil čtrnáct set kilometrů z antarktického Sloního ostrova na Jižní Georgii, aby zajistil pomoc pro posádku své lodi Endurance. Roku 1914 zamířil na její palubě v čele britské královské expedice k jižnímu pólu, plavidlo však uvázlo v ledu a jeho trup mrazivé sevření nevydržel.

Bezpochyby nejúchvatnější podívanou v Patagonii však skýtají ledovce. Formují se převážně v Jihopatagonském ledovcovém poli, načež rychlostí někdy i dvou metrů za den „prorůstají“ k nedalekým jezerům. Nejznámější z nich, Perito Moreno, se tyčí v průměru do výšky sedmdesáti čtyř metrů nad hladinu Lago Argentino. Proslul přitom nejen snadnou dostupností, takže se pohledem na jeho masu může kochat opravdu každý návštěvník – ale také spektakulárním lámáním, které doprovází ohlušující rachot i nadšené výkřiky turistů. 

Německo se na konci roku 1944 ocitalo v krizi a naplánovalo proto poslední velkou protiofenzívu, kterou chtěli zastavit postup spojeneckých sil na západní frontě. V zimě od 16. prosince 1944 do 25. ledna 1945 se pokusili o průlom ve výběžku nedaleko belgických Arden.

Hitler chtěl využít méně zabezpečenou část fronty, obtížný terén a špatné počasí k průlomu a tažení k Antverpám. Němcům se nejprve povedlo Spojence zaskočit, po krátké době se ale projevila početní a materiální převaha Spojenců, kteří zatlačili Němce zpět. Ztráty byly na obou stranách hrozivé – nacistické Německo v bojích ztratilo téměř 70 000 mužů, Spojenci přišli o více jak 80 000 vojáků. Obrovské byly také ztráty techniky, Američané je ale byli schopni rychle nahradit, na rozdíl o válkou vyčerpaného Německa, které se již do konce války nezmohlo na západní frontě na výraznější odpor.

Boje často probíhaly v hustě zalesněném terénu. To ztěžuje průzkum bojišť ze vzduchu a pro pozemní výzkum je oblast bojů zase příliš rozsáhlá. Stopy tehdejších střetů tím pádem často zůstávají i po 80 letech skryté pod korunami stromů. Archeologové se proto rozhodli využít k průzkumu moderní technologie.

Archeologové s drony

Archeolog Birger Stichelbaut z belgické Gentské univerzity a jeho spolupracovníci použili drony vybavené laserovou technologií LiDAR, která dokáže zobrazit ve vysokém rozlišení  struktury skryté pod vegetací. Díky dronům se jim podařilo detailně zmapovat doposud málo prozkoumanou oblast tehdejších bojů.

Stichelbautův tým vystopoval stovky doposud nezaznamenaných útvarů, včetně krytů, různých typů zákopů, kráterů po explozích i palebných postavení dělostřelectva. Badatelé poté nově objevené útvary osobně prozkoumali a přiřadili je ke konkrétním událostem bitvy v Ardenách. Výsledky výzkumu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Antiquity.

Stichelbaut s kolegy například objevil stopy po německých jednotkách v pozicích původně vybudovaných pro americké dělostřelectvo. Německé síly tedy během bojů využívaly opuštěné americké pozice. Použité metody bude možné uplatnit i při průzkumu dalších bojišť v zalesněné krajině. „Od bitvy v Ardenách uběhlo již více než 75 let,“ uvádí pro Newsweek Stichelbaut. „Očití svědci jsou již prakticky všichni po smrti. Dnes již zbývá pouze svědectví krajiny, kterou na dlouhou dobu poznamenaly tehdejší válečné události.“

TIP: Hororový hvozd na hranicích třetí říše: Boj o Hürtgenský les

Zajímavostí bitvy je, že si získala mnoho jmen. Český název bitva v Ardenách doplňuje německé kódové označení celé operace Wacht am Rhein (Stráž na Rýně), zatímco anglosaský svět používá název Battle of Bulge (Bitva o výběžek). Občas lze narazit na pojem zimní válka, ale ten se může plést se střetem mezi Finskem a SSSR, který vešel do dějin pod stejným názvem. Spojenci ofenzívu pojmenovali po polním maršálovi Gerdu von Rundstedtovi. Ten paradoxně pro toto pojmenování zuřil – s ofenzívou rezolutně nesouhlasil a odmítal ji.

V evropské kultuře jsou počátky moderního ošetřovatelství obecně spojovány s Britkou Florence Nightingalovou, která školila zdravotní sestry a ošetřovala raněné vojáky během krymské války v polovině 19. století. Ve Spojených státech se zhruba v téže době začaly objevovat dokonce první diplomované lékařky – za všechny jmenujme Elisabeth Blackwellovou, která svůj diplom obdržela v roce 1849, a Mary Edwards Walkerovou, jež promovala o šest let později. V muslimském prostředí sahají kořeny působnosti žen na poli medicíny mnohem hlouběji. Rufaida Al-Aslamia se narodila někdy na začátku sedmého století a v době, kdy prorok Mohamed přesídlil z Mekky do Medíny, byla již uznávanou profesionálkou. 

Dcera lékaře s příměsí legend 

Měla se údajně objevit mezi ženami, které v roce 622 přivítaly Mohameda v Medíně při jeho slavném příjezdu, a jednou z úplně z prvních, kdo přijal islám jako nové náboženství. S odstupem tak dlouhé doby je samozřejmě obtížné odlišit, co je ještě pravda a co si Rufaidini pozdější životopisci přibásnili ve snaze pěstovat její odkaz. Faktem zůstává, že se narodila nejspíše někdy po začátku sedmého století v oblasti Hejazu (dnes západní region Saúdské Arábie) a její celé jméno znělo patrně Rufaida bint Saad Al-Aslamia. Byla příslušnicí kmene Bani Aslam a dcerou Sa’ada Al-Aslamia, jednoho z tehdejších nejvyhlášenějších lékařů. U něj také získala to, co ji později umožnilo provozovat samostatnou praxi, tedy komplexní vzdělání v oblasti soudobé medicíny a zejména bohaté zkušenosti s ošetřováním ran.

Vzhledem k době a okolnostem Rufaida většinu času pracovala v obtížných podmínkách válečných konfliktů. Coby žena v mužském prostředí měla navíc dost omezené možnosti: zvyklosti jí kupříkladu neumožňovaly provádět rozsáhlejší operace ani amputace končetin. Díky své píli a vynikajícím organizačním schopnostem však Rufaida dokázala vytvořit funkční systém předoperační a pooperační péče a její úloha se brzy ukázala jako nezastupitelná. 

Ve svém stanu, s nímž se stěhovala tam, kde bylo její péče nejvíce zapotřebí, tato ranhojička mimo jiné vždy úzkostlivě dbala na hygienu, což bylo bezpochyby klíčem k úspěchu. Chránila zraněné vojáky před hmyzem, prachem i nečistotami a její stan je považován za vůbec první mobilní jednotku zdravotní péče v historii.

Intenzivně se věnovala také vzdělávání dalších žen v oboru ošetřovatelství, díky němuž se jí podařilo vytvořit kolem sebe okruh kvalifikovaných pomocnic. Jednou z Rufaidiných žaček údajně byla i Mohamedova nejmladší žena Ajša. 

Prorokova přízeň 

Proroka samotného provázela Rufaida mnoha bitvami džihádu. Podle pozdějších kronik se mu spolu se skupinou dobrovolnic sama přihlásila, aby po jeho boku „mohla jít do války, ošetřovat zraněné a pomáhat muslimům tak, jak jen to bude možné“. V jejím tehdy už proslaveném stanu se pak léčili vojáci zranění v bitvách u Badru, Uhudu, Khaibaru či Khandaqu, za což se jí na Mohamedův přímý příkaz dostalo odměny ve výši stejného podílu na válečné kořisti, jaký náležel vojákům bojujícím v poli. Po návratu do Medíny Mohamed navíc dovolil Rufaidě, aby si svůj ordinační stan postavila přímo ve velké mešitě Al-Masdžid an-Nabawi. 

TIP: Matka Mary: Laskavá dáma, která položila základy Mezinárodního červeného kříže

Ačkoliv byla Rufaida kovaná válkou a specializovala se hlavně na péči o raněné, nezahálela ani v době míru. Kromě toho, že pokračovala ve vzdělávání dalších zdravotních sester, starala se o potřebné: o sirotky, hendikepované a chudé, jimž poskytovala nejen zdravotní, nýbrž i nezbytnou sociální péči. Historické prameny ji jednohlasně vykreslují jako obětavou, trpělivou, neúnavnou, milou a pečlivou, tedy jako prototyp ideální zdravotnice každé doby.

Retroviry (u lidí například HIV) jsou schopny pomocí reverzní transkriptázy přepsat svou genetickou informaci do DNA, kterou následně včlení do genomu hostitelské buňky. KoRV – koalí retrovirus – je jediným známým retrovirem, který v současné době napadá genom zvířat. Téměř všichni koalové v severní Austrálii mají tzv. endogenní KoRV, což znamená, že retrovirus se stal permanentní součástí jejich DNA.

Koalí HIV

Vědci odebrali DNA z 28 exemplářů pocházejících z doby od konce 19. století po osmdesátá léta 20. století a extrahovali mitochondriální DNA z osmnácti z nich. K jejich překvapení jenom tři vzorky nebyly pozitivní na KoRV.

„Čekali jsme, že u těchto starších exemplářů bude KoRV mnohem méně rozšířený a že odhalíme mnoho změn, jak se KoRV postupně měnil z infekčního viru na pevnou součást genomu,“ vysvětluje Alex Greenwood z Leibnizova institutu v Berlíně.

TIP: Koalové v Austrálii trpí chlamydiovou infekcí: Léčba antibiotiky jim nepomáhá

Sekvence KoRV u starých i nových vzorků jsou však téměř shodné, takže KoRV musel být hojně rozšířen již před 120 lety. Greenwood doufá, že studiem viru u koalů získá nové poznatky o tom, jak se retroviry zabydlují v hostiteli, a že nové poznatky posunou výzkum retrovirů napadajících člověka.

Sluneční západ se svými červenavými odstíny představuje častý námět profesionálních i amatérských fotografů, ale také malířů. Víme, že zmíněné barvy způsobuje zemská atmosféra, když se záření rozptyluje na molekulách vzduchu. Nejvýznamnější je rozptyl pro modrou část spektra, proto se za bezoblačného dne jeví obloha právě modrá. Při západu však sluneční záření proniká geometricky silnějšími vrstvami atmosféry, „odmodrání“ je tudíž významnější a nebe získává červenavý odstín.

TIP: Rover Perseverance zachytil marsovské zatmění Slunce

V roce 1976 přistála na Marsu sonda Viking 1 vybavená barevnými kamerami – a o dva roky později, 14. června 1978, jsme díky ní poprvé spatřili západ Slunce na sousední planetě. Barvy marsovské oblohy jsou oproti Zemi překvapivě převrácené a může za to jemný prach v řídkém vzdušném obalu, který tam představuje hlavního činitele zodpovědného za rozptyl světla. Prachová zrna jsou o mnoho větší než molekuly vzduchu, proto má bezoblačné nebe na čtvrté planetě žlutý až naoranžovělý odstín. Naproti tomu soumrakové barvy jsou „jedovatě“ kovově šedo-modré. Od dob Vikingu 1 zachytily západ Slunce na Marsu i jiné automaty a v lepší kvalitě, odstíny však zůstávají podobné. 

Rýžová farma na území brazilského státu Rio Grande do Sul ukrývala podivuhodnou fosilii „plaza“ ze svrchního triasu, který lovil ve zdejších stromech před zhruba 230 miliony let. Fosilii objevil tým paleontologů, který vedl Rodrigo Müller z Federální univerzity Santa Maria. Šlo o doposud neznámý druh, kterého vědci pojmenovali Venetoraptor gassenae. Okolnosti objevu zveřejnil tento týden renomovaný časopis Nature.

Název fosilie je poněkud zavádějící, protože Venetoraptor gassenae ve skutečnosti není nijak blíž příbuzný s raptory, tedy s teropody z linie dromeosaurů, známé například z filmové série Jurský park. Paleontologové chtěli svým pojmenováním vyjádřit, že zhruba metr měřící venetoraptor je raptorům podobný – má hrozivé drápy a spolu s nimi i ostrý zobák.

Malý „raptor“ z triasu

Badatelé se domnívají, že venetoraptor využíval své masivní drápy, jimiž do jisté míry připomíná Střihorukého Edwarda ze stejnojmenného filmu Tima Burtona, ke šplhání po stromech a ke zpracování kořisti. Tou mohli být malí obratlovci, hmyz nebo i rozmanité části tehdejších rostlin.

Pro paleontology je kromě neobvyklého vzhledu venetoraptora velmi zajímavé i jeho evoluční postavení. Patří totiž do skupiny lagerpetidů, které odborníci původně považovali za blízké nejstarším dinosaurům. Postupně ale vyšlo najevo, že lagerpetidi představují počátek vývoje pterosaurů.

TIP: Teleocrater: Předek dinosaurů byl až překvapivě podobný krokodýlům

Vědci si rovněž dříve mysleli, že lagerpetidi byli méně anatomicky rozrůznění než první pterosauři nebo dinosauři v období triasu. Právě objev venetoraptora ale mění pohled na tuto zajímavou skupinu dávných plazů. Jak se zdá, lagerpetidi byli rozmanití přinejmenším stejně jako tehdejší pterosauři a dokonce víc, než dinosauři v počátcích svého bouřlivého vývoje.