Svatý Tomáš, největší ostrov státečku Svatý Tomáš a Princův ostrov, se nachází v Guinejském zálivu, asi 240 kilometrů západně od afrického Gabonu. Je to vlastně obrovská štítová sopka, která někdy během mladších třetihor vyrostla z více než tříkilometrové hloubky oceánu.

Ostrov byl v době, kdy na něj v roce 1472 dorazili Portugalci, neobydlený a zpočátku se pro trvalé osídlení jevil nezajímavým. Král Jan II. Portugalský si ale uvědomoval, že vzhledem ke své poloze by mohl sloužit jako bezpečný přístav pro tehdejší mořeplavce. Ostrovy se tak staly vlastnictvím portugalského šlechtice Joao de Paivy, který se ale do kolonizace příliš nehrnul. Důvodem byla především značná izolovanost ostrova, malárie a další tropické nemoci, které Evropany kosily jako mouchy.

Na přelomu 14. a 15. století na ostrově vznikly první plantáže cukrové třtiny, která zde velmi prosperovala. Výnosy byly dokonce třikrát vyšší než na Madeiře, odkud byla plodina původně přivezena a portugalský král proto rozhodl, že se výnosy z pěstování třtiny stanou zdrojem důchodu jeho následníka. Na ostrov bylo postupně navezeno okolo tří tisíc otroků a až do konce 19. století fungoval jako významný otrokářský uzel.

Otrocký cukr

Na neoblíbený ostrov byli násilím deportováni hlavně odsouzenci, židovské děti, a také otroci z tropických oblastí afrického kontinentu. Zatímco v jiných portugalských koloniích se otroci využívali pouze na tvrdou manuální práci, na Svatém Tomáši vykonávali otroci téměř všechna povolání, od stavby a provozování zařízení pro zpracování cukrové třtiny až pěstování této plodiny na plantážích.

Jak ve své studii, kterou zveřejnil odborný časopis Antiquity, uvádí antropoložka Dores Cruz z německé Kolínské univerzity, na ostrově Svatý Tomáš takto vznikla historicky první plantážová ekonomika, založená na pěstování cukrové třtiny a otrocké práci. Plantáže s nelidskými podmínkami byly ekonomicky úspěšné a na počátku 16. století předstihly v produkci cukru Madeiru.

TIP: Kolonizace a obchod s otroky zaplavily Nový svět vražednými viry

Svatý Tomáš byl až doposud jen velmi málo prozkoumán archeology. Agresivní tropické podnebí navíc historické památky velmi rychle likviduje. Studie Dores Cruz ale ukazuje, že zřejmě právě zde původně vznikl koncept otrockých plantáží, který byl časem vyvezen do Nového světa, kde se dále vyvíjel a rozšiřoval. Díky němu dosáhlo otroctví spojené s těžkou celoživotní prací obludných rozměrů.

Původní představa, že NATO proti případnému útoku Sovětů a jejich spojenců v Evropě postaví 96 divizí, se ale záhy ukázala jako příliš ambiciózní. Obranná strategie se proto více soustředila na možnosti využití jaderných zbraní. Ačkoliv se nadále hovořilo o potenciálním nasazení 35 divizí, v praxi jich NATO mělo v Evropě k dispozici o 10 méně. Vojenské kapacity řady zemí aliance v té době vázal konflikt v Koreji, Britové se potýkali s povstáním v Malajsku, francouzské síly bojovaly v Indočíně.

Předchozí část: Aliance proti Stalinovi: Obtížný vznik a těžké počátky NATO (1)

Německé požadavky

Pro posílení kolektivní bezpečnosti nekomunistických zemí bylo nutné prolomit tabu. Jestliže dohoda z Dunkerku v roce 1947 vnímala Německo jako jednu z potenciálních hrozeb, v průběhu korejské války se šéfům Severoatlantické aliance začínala SRN naopak jevit jako možný spojenec. 

Po porážce nacismu nechala Spojenecká kontrolní rada 20. srpna 1946 formálně rozpustit Wehrmacht. O tři roky později v reakci na vyhlášení Německé demokratické republiky začala západoněmecká spolková vláda jednat o remilitarizaci země. V říjnu 1950 se kancléř Konrad Adenauer tajně sešel v Himmerodu s bývalými vysokými důstojníky; z jejich jednání vzešlo memorandum, jež se mělo stát základem koncepce nové armády. Ta měla čítat čtvrt milionu mužů a předpokládalo se vytvoření nejméně 12 tankových divizí. Autoři rovněž po západních spojencích žádali propuštění vojáků vězněných za válečné zločiny a „morální očištění“ válečných veteránů včetně příslušníků Waffen-SS.

Z nepřítele spojencem

Adenauer si uvědomoval, že zejména představitelé Francie a Beneluxu, mající dosud živou zkušenost s obdobím nacistické okupace, nepřijmou tyto návrhy bez námitek. Úkol vytvořit podmínky pro další jednání o vojenské spolupráci mezi NATO a SRN připadl Dwightu Eisenhowerovi. Ten po schůzce s německými generály Adolfem Heusingerem a Hansem Speidelem vydal v lednu 1951 tiskové prohlášení, v němž ocenil „čest německých vojáků“. Američané a Britové také souhlasili s předčasným propuštěním části vězněných německých důstojníků. 

Uvedené kroky otevřely cestu k podpisu Pařížské dohody z 27. května 1952. Ta zakládala Evropské obranné společenství, sestávající ze SRN, Francie, Itálie a zemí Beneluxu. Dle úmluvy měla vzniknout společná evropská armáda. Namísto toho však francouzský parlament, navzdory úsilí premiéra Reného Plevena, odmítl smlouvu ratifikovat. Itálie se následně zdržela stanoviska.

Sovětský protitah 

Navzdory prvotnímu neúspěchu se v té době úspěšně rozvíjela francouzsko-německá hospodářská spolupráce (takzvaný Schumanův plán), čímž se otvíral prostor pro další jednání o posilování vojenské kooperace. S podporou Američanů v tichosti probíhala jednání, tajená před sovětskými agenty i před protiněmecky naladěným veřejným míněním západoevropských zemí. Adenauer zřídil takzvaný Amt Blank, pojmenovaný podle jeho vedoucího Theodora Blanka. Jen zasvěcení věděli, že cílem úřadu s nevýrazným jménem je posílení vojenské spolupráce s NATO. 

S využitím podkladů Blankovy kanceláře vznikla klauzule základního zákona z 26. února 1954 o obraně suverenity Spolkové republiky. Na podzim téhož roku pak konference v Londýně rozhodla o přijetí západního Německa do NATO k 9. květnu 1955. Ne náhodou pouhých pět dní po tomto datu státy východního bloku podepsaly Varšavskou smlouvu, na jejímž základě se armády členských zemí podřizovaly jednotnému (sovětskému) velení. 

Zrození Bundeswehru 

Nová západoněmecká spolková armáda, dosud existující pouze na papíře, se musela formálně zříci tradic Wehrmachtu a přihlásit se k odkazu napoleonských a sjednocovacích válek v 19. století. Z tohoto období se také čerpala terminologie a symbolika. V praxi ale důstojnický sbor tvořili zejména veteráni druhé světové války. Prvním armádním inspektorem se stal Hans Röttiger (1896–1960), veterán tankových bojů v Itálii. Fakticky Bundeswehr začal existovat na podzim 1955, kdy nastoupili první branci. Koncem roku 1958 již armáda čítala sto tisíc mužů. NATO tak získalo novou výraznou posilu.

Ačkoli pruský král, známý jako Fridrich II. Veliký, významně ovlivnil politické dějiny 18. století, svým soukromým životem se od svých královských „kolegů“ výrazně odlišoval. Zatímco Ludvík XV. či August II. Saský si udržovali harémy milenek a metres, Fridrich žil většinu času v celibátu jako mnich. Dodnes nemají historikové jasno v jeho sexuální orientaci. Mnozí o něm hovoří jako o bisexuálovi, jiní mu přisuzují homosexualitu. Jak to bylo doopravdy, s jistotou tvrdit nelze. Důkazy totiž neexistují. 

Iluze nevěsty 

Alžběta Kristina Brunšvicko-Bevernská nepocházela přímo z panovnického rodu, její otec byl pouhý vévoda. Proto sňatek, který dohodla její teta císařovna Alžběta, matka Marie Terezie, s otcem pruského prince Fridricha, představoval pro ni i celou její početnou rodinu obrovské terno! A co teprve, když svého nastávajícího poprvé spatřila! Úplně se jí podlomila kolena. Fridrich byl totiž v mládí štíhlý a elegantní muž s vybraným chováním. Nemohla uvěřit, že právě ona měla takové štěstí! I Fridricha překvapila – při pohledu na ni si musel přiznat, že není vůbec tak ošklivá, jak se původně obával.

Když Fridrich dospíval, slíbil mu otec, že si bude moci sám zvolit nevěstu. Tradovalo se, že mezi kandidátkami figurovala i „naše“ Marie Terezie, již prosazoval vlivný princ Evžen Savojský. Údajně měl Fridrich dokonce přijet inkognito do Vídně „obhlídnout nevěstu“. A prý se mu líbila, těžko říci, nakolik byly tyto spekulace pravdivé. Jenže Fridrichův otec slib, který kdysi dal synovi, nedodržel. Vybral mu nevěstu raději sám. Stalo se tak zanedlouho po tom, co „praskl“ chystaný synův útěk k příbuzným do Anglie. Už měl tyranizování od svého otce zkrátka dost. 

Tehdy králův hněv neznal hranic. Nechal Fridricha zatknout a postavit před soud za dezerci. Poté jej uvěznil do pevnosti Küstrin. Donutil ho dokonce, aby sledoval popravu svého přítele Hanse Hermanna von Katte, který mu s útěkem pomáhal. Po čase ale král rozhodl, že nejlepším řešením bude syna oženit. 

Marný odpor 

Fridrich byl otcovým rozhodnutím a hlavně výběrem nevěsty doslova šokovaný! Marně proti plánovanému sňatku protestoval. Všechny jeho prosby ani výhrůžky sebevraždou otce neobměkčily. Nakonec rezignoval, vnitřně se však nepoddal. Slíbil si, že svou ženu nebude nikdy milovat. Od samého začátku jí hluboce opovrhoval. 

Svatba se uskutečnila 12. června 1733 na zámku Salzdahlum a odstartovala nešťastné manželství, které nakonec trvalo 53 let. Jeden pozitivní aspekt však nenáviděný sňatek Fridrichovi přinesl: získal svobodu a mohl opustit vězení. Láskyplná Marie Kristina svého muže upřímně milovala a pro získání jeho přízně byla ochotná udělat cokoli. Ochotně mu půjčovala vlastní peníze, jelikož ho jeho otec držel po finanční stránce zkrátka. Jeho lásku tím ale nezískala. 

Na berlínském dvoře měla nezáviděníhodnou pozici. Všichni noví příbuzní se k ní chovali nadřazeně. Mile a pozorně se k ní paradoxně choval pouze její tchán pruský král. Alžběta mu přirostla k srdci. Přispíval jí na róby, protože si přál, aby se jeho synovi více líbila. Marně. Detaily z manželova drsného dětství a jeho spory s otcem Alžběta neznala. Kdo by ji s nimi seznámil? 

Alžbětina situace se zhoršila, když její tchán v roce 1740 zemřel a na trůně ho vystřídal její manžel, který vládl jako Fridrich II. Veliký. Už se ani nenamáhal odpor k manželce skrývat, i když na veřejnosti se vždy choval zdvořile. Fridrich musel svému otci na smrtelném loži slíbit, že se s Alžbětou nikdy nerozvede. Svůj slib dodržel, nicméně nyní mohl Alžbětu úplně odstavil na vedlejší kolej. Oficiálně se stala sice královnou, ale její roli vykonávala Fridrichova matka nebo jeho mladší sestra Amálie. I ty za bývalého krále trpěly a konečně se mohly svobodně nadechnout… 

Vyhnanství 

Alžběta Kristina měla zapovězeno účastnit se společenského života na královském dvoře. Musela se odstěhovat na nepříliš komfortní zámek Schönhausen. Jedinou útěchou jí mohl být fakt, že v pozadí nestály žádné milostné avantýry jejího manžela. I proto někteří badatelé přispěchali s vysvětlením, že Fridrich zkrátka o ženy nejevil zájem. Krátce po svém nástupu na trůn začal Fridrich bojovat s Alžbětinou sestřenicí Marií Terezií ve válkách o rakouské dědictví. Jak víme, připravil ji o nemalé území. A Alžběta? I tentokrát ho jako milující manželka ve všem podporovala. Na oslavu vítězství ve válce o Slezsko, která se konala v zámku Sanssouci, ji však nepozvali. Tuto obdivovanou rezidenci v Postupimi znala Alžběta jen z doslechu. Vstoupit sem směla jen jednou, a to v roce 1754 v doprovodu své matky. 

Alžběta svému manželovi vůbec nechyběla. Během sedmileté války v letech 1756 až 1763 se například šest let neviděli. A když se setkali, chovali se k sobě více než chladně. A tak i v následujících letech žila sama na zámku Schönhausen, věnovala se dobročinnosti, pečovala o staré a nemocné. Její zásluhou tu vznikl domov pro hluchoněmé. Cítila se tu ale pohřbená za živa. Volný čas si krátila četbou, vyšíváním, psaním a překlady francouzských děl. A stále čekala, jestli si na ni její manžel vzpomene. 

TIP: Manžel pro císařovnu: Marii Terezii chtěli provdat za Fridricha II.

Setkala se s ním v roce 1783 na oslavách zlaté svatby. To už se z nich stali staří osamělí lidé, kteří si prakticky neměli co říct. O tři roky později Fridrich II. Veliký zemřel. Ve své závěti na Alžbětu pamatoval. Zabezpečil ji finančně a svému nástupci Fridrichu Vilémovi II., synovi jeho mladšího bratra, před smrtí přikázal, aby své tetě jako královně projevoval patřičnou úctu. Alžběta svého manžela, kterému zachovávala po celá léta hlubokou náklonnost, přežila o jedenáct let. Zemřela v roce 1797 ve Štětíně, kam se na poslední léta svého života uchýlila. Nemalý majetek pak odkázala svému synovci Fridrichu Vilému II…

Začátkem šedesátých let 19. století ještě Chicago zdaleka nebylo „třetím největším českým městem po Vídni a Praze“. Krajané tu neměli žádné z pozdějších výdobytků, jako byly české školy, farnosti, spolkové budovy a bezpočet novin a časopisů. Něčím jako prvním českým centrem se stal v padesátých letech „německý“ hostinec založený Janem Slavíkem. A právě tam se začala odvíjet krátká historie chicagské české kumpanie a místních bojovníků z občanské války…

Čtvrtina armády

Evropští imigranti tvořili důležitý, byť dnes v historické paměti spíše opomíjený prvek armád občanské války. Zejména na Severu, což vyplývalo už z toho, kde se přistěhovalci obvykle usazovali. Unionistické šiky zaplnili přibližně z jedné čtvrtiny (mimochodem mnohem výrazněji než opožděně vznikající černošské jednotky, které se vláda zpočátku zdráhala povolit). Zastoupeni byli především vojáci pocházející z Německa, kterých sloužilo přes 200 000, a z Irska, jichž bylo přibližně 145 000. Relativní zastoupení Irů přitom neodpovídalo jejich celkovému množství – válečné cíle Unie, tím spíš po vyhlášení emancipace otroků, jim vesměs zůstávaly cizí.

Přistěhovalci sloužili roztroušeně po různých jednotkách, ale vznikaly rovněž ryze etnické regimenty, takže se dokonce objevily oddíly, v nichž se jako velicí jazyk nepoužívala angličtina. Vysoké zastoupení přistěhovalců v seveřanské armádě pochopitelně budilo rozhořčení na Jihu. Mezi konfederovanými bylo běžné přesvědčení, že za sebe Seveřané nechávají bojovat cizácké žoldáky. Snad v tomto ohledu rezonovala špatná pověst „Hessenců“ z různých německých států, jež si během americké války za nezávislost najala britská koruna. Vojáci z řad národních minorit však byli občas předmětem kritiky také na Severu. Po těžké porážce v bitvě u Chancellorsville, v níž se Jižanům podařilo zaskočit v poklidu tábořící seveřanskou armádu, vypukla žurnalistická kampaň, jež napadala příslušníky převážně německého XI. sboru a obviňovala je ze zbabělosti.

Nečekaná zkouška

Dodnes se často tvrdí, že vystěhovalci z českých zemí odcházeli do Ameriky kvůli útisku v habsburské monarchii a z lásky ke svobodě. Ne že by to v případě nepočetných politických emigrantů nebyla pravda, ale většina hledala jednoduše lepší zajištění pro sebe a své potomky.

Do Ameriky se začalo z Čech a Moravy odcházet ve velkém počátkem padesátých let 19. století potom, co byl sice obnoven absolutismus, ale zároveň zůstaly zachovány občanské výdobytky včetně svobody pohybu. Vystěhovalci z oněch raných let byli skutečnými pionýry: mířili do neznámých podmínek a jejich situaci ještě komplikovala jazyková bariéra – anglicky umělo v našich končinách jen nemnoho intelektuálů a šlechticů, důležitým pomocníkem proto Čechům byla znalost němčiny a kontakty s mnohem početnější německo-americkou menšinou. Dopisy z Ameriky do vlasti lákaly další příbuzné a známé a migrace jednotlivců přerostla v migraci řetězovou. Tak se i v Chicagu začala rodit komunita, jejíž členové si byli oporou při sžívání se s novým domovem. Jednou z nejtěžších výzev se měla stát právě občanská válka z let 1861–1865.

Hlavní příčina konfliktu, otroctví, sahala k samým počátkům USA a otřásala jejich politikou už několik dekád. Rozbuškou se nakonec stalo vítězství republikánského kandidáta Abrahama Lincolna v prezidentských volbách v listopadu 1860. Lincoln byl sice odpůrcem otrokářství (které fungovalo i v některých severních státech), nehodlal ho však rušit – chtěl pouze zabránit jeho expanzi do bělochy nově osidlovaných částí země. Na Jihu byli ale republikáni paranoidně vykreslováni jako utlačovatelé, kteří otroctví neústavně zruší, budou prosazovat míšení černochů s bělochy a podobně. Než Lincoln v březnu 1861 nastoupil do úřadu, stihla řada jižních států vyhlásit odtržení od USA a založit takzvané Konfederované státy americké.

Jak se mohli čeští vystěhovalci v galimatyáši americké politiky vyznat? V krajanských novinách se například přirovnával radikální bojovník proti otroctví John Brown k italskému revolucionáři Garibaldimu, republikánský žurnalista Horace Greeley k Havlíčku Borovskému a statisíce jižanských otrokářů k jedinému rakouskému (myšleno k císaři Františku Josefovi I.).

Lincolnovi střelci

Na obou stranách rostlo napětí a šířila se bojovná nálada: na Jihu proti údajně despotické vládě a za zachování otroctví, na Severu v touze zpacifikovat rebely a obnovit jednotu americké Unie. Jen menší část seveřanské společnosti přitom ve válce od počátku viděla příležitost skoncovat s otrokářstvím – jeho zrušení Lincoln vyhlásil jako válečný cíl až na začátku roku 1863.

Vraťme se však ještě na přelom let 1860 a 1861. Ve všech koutech soustátí vznikaly dobrovolnické jednotky, které se cvičily ve zbrani, a ani chicagští Češi v tom nebyli výjimkou. První setkání uskutečnili už v říjnu 1860, tedy ještě během vyhroceného volebního klání. Dne 22. ledna 1861 se pak vojenský spolek řádně ustavil – stalo se tak v už zmíněném Slavíkově hostinci. 

Předsedou spolku byl zvolen Josef Ferdinand, tajemníkem František Novák a pokladníkem František V. Petráň; setníkem (kapitánem), který měl jednotce prakticky velet, pak bývalý důstojník rakouské armády a účastník revoluce z roku 1848 Géza Mihalotzy. Nadporučíkem byl ustaven Filip Ferdinand, podporučíkem Josef Dvořáček a strážmistry (seržanty) Jan Staněk a Josef Havlík. S výcvikem se začalo 1. února v síni Antonína Macha. Ta se nacházela na nároží Randolph Street a Canal Street (krajany zvané Kanálka), v srdci nejstaršího českého osídlení Chicaga. K vojančení samozřejmě patřila uniforma, a tak krajané zahájili sbírku na nákup výstroje v modré barvě po vzoru americké armády.

Kapitán Mihalotzy ještě v únoru sepsal žádost k nově zvolenému prezidentu Lincolnovi, v níž uvedl: „Drahý pane, v tomto městě jsme založili kumpanii milice. Skládá se z mužů uherského, českého & slovanského původu. Jako první kumpanie řečených národností zformovaná ve Spojených státech Vaši excelenci uctivě žádáme, abychom se mohli nazývat ‚Lincolnovi střelci‘ slovanského původu (‚Lincoln Riflemen‘ of Sclavonic Origin). Pokud laskavě svolíte k používání vašeho jména, budeme usilovat, abychom mu dostáli, kdykoli budeme povoláni do aktivní služby.“ Prezident skutečně souhlasil a k dopisu připojil následující doušku: „S radostí uděluji souhlas s výše uvedenou žádostí. A. Lincoln.“

Za svobodu i peníze

V Mihalotzyho dopise zmiňovaná kumpanie (neboli rota či setnina) představovala nejnižší organizační prvek armády. Teoreticky měla mít sto mužů, pěší pluk čítající předpisových deset kumpanií tedy podle tabulek tvořilo zhruba tisíc vojáků. Na kýžených sto členů to chicagští krajané ve své rotě nedotáhli – celkem se jich dalo dohromady jen čtyřiačtyřicet.

A ještě slabší to bylo v okamžiku, kdy vypukla otevřená válka a Lincoln povolal k obraně Unie na tři měsíce 75 000 dobrovolníků. Jak ironicky popsal jeden z prvních kronikářů českého Chicaga: „Vojenské nadšení u nich zmizelo a nikdo z bývalých hrdinů u Macha netoužil po nějaké vojenské slávě a vavřínech.“ Vytáhnout na bojiště se nakonec s Mihalotzym odhodlalo pouze dvanáct z nich. Pod zkráceným názvem Lincoln Rifles se po doplnění o dobrovolníky dalších národností stali součástí 24. illinoiského pěšího pluku.

Vysmívat se odvaze chicagských Čechů není docela na místě. Pro mnohé by odchod k armádě znamenal existenční ohrožení jejich blízkých. Ostatně motivy pro vstup do armády byly u vojáků všech národností rozličné: pro některé byla nejpodstatnější služba vlasti, pro někoho boj proti otrokářství, jiný zdůrazňoval boj za blíže nespecifikovaný ideál svobody a další přiznávali, že je zlákala finanční odměna za narukování. A našli se rovněž sebestřední chytráci, kteří na válku hleděli s pokřivenou logikou: „Páni Yenk(ee)ové se také chopili zbraně, ale jen aby si tím peněz nadělali, ti tam nejdou, aby spravedlivě bojovali, tak ubozí Čechové a Němci jen opravdově prsa svá smrti nasazují (…).“

Českým rekům

Krajanů sloužících v unionistické armádě dnes známe jménem asi čtyři stovky a těch odvedených na straně Konfederace (nezřídka neochotně nebo přímo nedobrovolně) pak přibližně šedesát. Čas od času se podaří objevit dalšího, ale s jistotou jejich počet nikdy znát nebudeme. Nejvyšších hodností dosáhli mezi důstojníky českého původu patrně dva podplukovníci spjatí s New Yorkem: jindřichohradecký rodák Antonín Pokorný a John Pilsen, velitel dělostřelectva sboru generála Frémonta a jeho pobočník.

TIP: Našinci za velkou louží: Život českých přistěhovalců v chicagské Plzni

Největší skupiny českých krajanů válčily ve 26. wisconsinském a 22. iowském pěším pluku. Službou v prvním z nich prokazatelně prošlo šestatřicet Čechů, v druhém jednatřicet. Právě o těchto jednotkách se nám také dochovalo nejvíc informací. Z pera jejich chicagských protějšků bohužel podrobné prameny nemáme. Kupříkladu zápisky Františka Steiskala, vojína 82. illinoiského pluku, byly zničeny při velkém požáru Chicaga roku 1871.

Na chicagské půdě nicméně najdeme nejvelkolepější památku na českou účast v občanské válce. Roku 1892 byl na tamním Českém národním hřbitově odhalen výstavný pomník věnovaný „českým rekům – Bohemian soldiers“, kteří bojovali „Pro novou vlast“.  

Ledový muž Ötzi se šťastnou souhrou okolností stal jedním z nejvíce prostudovaných lidí v historii. Muže, který zahynul v dnešních Alpách asi před 5 300 lety, a který byl objeven díky tání ledovců v září 1991, prozkoumali vědci z mnoha oborů – ať už šlo o jeho oblečení a nástroje, stravovací návyky až po jeho genetiku. Přesto, jak se ukazuje, je na něm stále co objevovat.

V roce 2012 byl zveřejněn kompletní genom Ötziho, na jehož základě vědci sestavili pravděpodobnou podobu ledového muže. Ta představovala zhruba 45letrého vrásčitého muže, s unavenou světlou pletí, hustým vousem a neupravenými vlasy. 

Turecký Ötzi

Původní rekonstrukci vzhledu Ötziho teď staví na hlavu nová detailní studie jeho genomu, za kterou stojí Johannes Krause z lipského Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii a jeho kolegové. Nový výzkum ukazuje, že Ötzi měl ve skutečnosti podstatně tmavší pleť než dnešní Evropané, tmavé oči a silné sklony k plešatosti. To mimochodem vysvětluje, proč u mumie nebyly nalezeny žádné vlasy. Odborníci se přitom doposud domnívali, že Ötziho vlasy zmizely během procesu fosilizace. Výsledky bádání německých vědců nedávno zveřejnil akademický žurnál Cell Genomics.

Největším překvapením nové studie ale není  Ötziho vzhled, nýbrž jeho původ. Badatelé zjistili, že zhruba 90 procent genomu Ötziho pochází od neolitických zemědělců z oblasti dnešní Anatolie v Turecku. Zbytek tvoří genetický materiál evropských lovců sběračů. Zároveň v jeho genomu nebyly objeveny stopy po východoevropských pastevcích, které uváděl původní výzkumu z roku 2012.

TIP: Nefalšovaná paleo dieta: Jaké bylo poslední jídlo ledového muže Ötziho?

„Velmi nás překvapilo, že jsme při analýze Ötziho genomu nepotvrdili původ z východoevropských stepí. Také podíl genetického materiál lovců sběračů je nečekaně nízký,“ podivuje se biochemik Krause. „Ötziho genetika nám říká, že jeho předkové dorazili přímo z Antolie, aniž by se cestou nějak zvlášť mísili s populacemi lovců a sběračů.“

Díky pozorování gravitačních vln máme potvrzeno, že se černé díry mohou srazit a splynout v jednu masivní černou díru. Výsledná černá díra je přitom o něco lehčí než součet hmotností dvojice černých děr, které se srazily. Část energie se při srážce vyzáří v podobě gravitačních vln, které pak můžeme detekovat.

V důsledku působení fyzikálních mechanismů v průběhu srážky rovněž dojde k tomu, že nově vzniklá černá díra vyrazí do vesmíru poměrně značnou rychlostí. James Healy a Carlos O. Lousto z amerického Rochesterova technologického institutu (RIT) byli zvědaví, jakou maximální rychlost může nově vzniklá černá díra po takové srážce získat. Závěry svého výzkumu publikovali ve vědeckém časopisu Physical Review Letters.

Simulování srážek černých děr

Badatelé použili celkem 1 381 počítačových simulací srážek černých děr, v nichž zjišťovali, jak se chovají výsledné černé díry. Nakonec dospěli k tomu, že za správných podmínek může být nová černá díra vymrštěna maximální rychlostí asi 28 600 kilometrů za sekundu, tedy téměř 10 procenty rychlosti světla.

„Chtěli jsme spočítat, jakou maximální rychlost může získat černá díra, která nově vznikla srážkou dvou menších černých děr,“ uvádí profesor Lousto pro magazín IFLScience. „Zjistili jsme, že to může být rychlosti odpovídající zhruba jedné desetině rychlosti světla. To je hodně rychle i na poměry v astrofyzice.“

TIP: Jakou maximální rychlostí může rotovat černá díra?

Ne každá černá díra vytvořená srážkou a splynutím dvou menších získá takovou rychlost. Podle autorů studie musejí být splněny velmi specifické podmínky, jako například to, že obě původní černé díry rotují a to v navzájem opačném směru. Jinak vznikne černá díra s podstatně nižší rychlostí.

Americká mikrobioložka, psycholožka a výzkumná pracovnice na psychiatrii Sara Lazarová, se před časem podrobněji podívala na různé druhy meditačních cvičení. K měření aktivity mozku meditujících přitom jako jedna z prvních využila magnetickou rezonanci.

Výsledky vedly k překvapivému závěru: Pravidelná meditace má za následek zvětšení prefrontální korové oblasti v mozku a její lepší prokrvení. Zmíněná část nejdůležitějšího orgánu přitom odpovídá za zpracování smyslových informací, řídí racionální rozhodování a také reguluje činnost centra limbického systému – tzv. amygdaly. Ta zase hraje hlavní roli v otázce emoční paměti, která určuje, jaké pocity nám určité vzpomínky přinášejí, a ovlivňuje naše chování při strachu a radosti. Zároveň se jedná o místo, kde se rodí náš instinkt pro útok nebo útěk.

Prefrontální korová oblast se s věkem zmenšuje, záznamy z magnetické rezonance však ukázaly, že u pravidelně meditujících jedinců k její redukci nedocházelo – zmíněná vrstva byla naopak silnější. Lazarová tak v podstatě dospěla ke stejnému závěru jako dávní jogíni: Učení z Východu spojující pohybovou, dechovou a koncentrační aktivitu pomáhá zpomalit stárnutí.

Pomoc v boji o zdraví

Jóga může pomáhat nejen v boji se stresem a souvisejícími chorobami, ale především při rekonvalescenci po prodělané nemoci. Dokazuje to práce vědců z centra pro výzkum rakoviny na University of Ohio. Podle vedoucí týmu Janice Kiecolt-Glaserové se jedná o dosud největší známou kontrolovanou studii zahrnující biologická měření.

Výzkumu, jehož výsledky uveřejnil časopis Journal of Clinical Oncology, se zúčastnilo 200 žen po rakovině prsu. Badatelé do vzorku zahrnuli pouze pacientky, které jógu nikdy necvičily. Jejich věkové rozmezí přitom sahalo od 27 do 76 let a musely být nejdéle tři roky po chemoterapii. Účastnice rozdělené do malých skupin praktikovaly jógu dvakrát týdně 90 minut po dobu tří měsíců. Výzkumníci je rovněž povzbuzovali, aby ve cvičení pokračovaly i doma.

TIP: Cesta za nalezením vnitřního klidu: Je meditace jen nafouklá bublina?

Ukázalo se, že sledované ženy se i čtvrt roku po terapii cítily oproti ostatním pacientkám v průměru o 57 % méně unavené a vnímaly o 12 % vyšší fyzickou vitalitu. Vědce pak velmi překvapily hodnoty související se zánětlivostí – ve srovnání s „necvičícím vzorkem“ totiž klesla o 20 %. A právě tato informace by mohla pomoct při léčbě mnoha dalších onemocnění spojených s chronickým zánětem, k nimž patří srdeční ischemie, diabetes II. typu, artritida či Alzheimerova choroba. 

Opeření predátoři dokážou rozeznat, které stromy jsou u housenek nejoblíbenější. Na ty pak zaměří svou pozornost a mohou si být jisti, že potrava jim dříve či později sama připutuje přímo pod zobák. Vědci z University of California a Wesleyan University provedli v roce 2012 v lesích Connecticutu dvouletý experiment, při němž sledovali housenky a ptáky na stromech s ochrannými sítěmi i bez nich.

Podle doktora Kailena Mooneyho, který se specializuje na ekologii ptáků-predátorů, jsou výsledky výzkumu ilustrací těžkého rozhodování housenek mezi dvěma možnostmi: Buď získají hodně sil díky kvalitní potravě, ale současně se vystaví větší hrozbě ze strany predátorů, nebo mohou žít ve větším bezpečí, ale jsou slabší a hladovější.

TIP: Jak se učí mraveniště: Mraveniště moudří, ale mravenci zůstávají hloupí

Závěry výzkumu potvrzují, že housenky se přes všechno riziko srocují především na výživných stromech, ačkoli by pro ně bylo výhodnější dávat přednost méně kvalitní potravě spojené s vyšší mírou bezpečí. „Rozdíl v riziku je opravdu překvapivý,“ říká Mooney. „Pro housenky je výběr stromu v podstatě otázkou života a smrti.“

Jean-François Champollion, jehož jméno je s dešifrováním staroegyptských znaků už navždy spojeno, přitom tehdy v Egyptě vůbec nebyl, natož aby desku sám objevil. V době, kdy budoucí císař Napoleon zahájil své egyptské tažení, mu bylo pouhých osm let. Přesto leccos naznačovalo, že ho nejspíš čeká velkolepá budoucnost, neboť tou dobou již pilně studoval řečtinu a latinu a v jedenácti letech dokázal přečíst biblické texty v hebrejském originále.

Naopak 28letého dělostřeleckého důstojníka Pierra-Françoise Boucharda, který v červenci 1799 senzační objev učinil, dějiny neprávem opomíjejí. Právě on si však při přestavbě mameluckého opevnění poblíž přístavního města Rosetta – dnešního Rašídu – okamžitě uvědomil, že popsaný kámen náhodně nalezený ve zdi může mít mimořádný význam. Desku totiž pokrývaly hned tři druhy nápisů: V horní části šlo o posvátné hieroglyfy, ve střední o laické démotické písmo a v dolní o řečtinu, kterou používala elita pozdního helénistického Egypta. Jednalo se o unikátní klíč, čekající na talentovaný mozek, který by jím dokázal pootočit a otevřít tak bránu k historii prastaré říše.

Vášeň pro Egypt

Právě vědecké poznání se ostatně stalo jedním z cílů Napoleonovy výpravy, která jinak skončila naprostým krachem. Po vzoru jednoho ze svých vojenských ideálů Alexandra Makedonského s sebou francouzský vojevůdce vzal i početnou skupinu vědců ze všech myslitelných oborů. Členové tzv. komise pro vědu a umění sestavili během tříletého působení v zemi mnohosvazkový odborný spis Description de l’Égypte neboli Popis Egypta, jenž později posloužil coby základ moderní egyptologie. 

Ve své době šlo o nejobsáhlejší knihu na světě: Zahrnovala mimo jiné pět desítek map dané lokality, včetně vůbec první mapy zhotovené pomocí metody triangulace, která se pak používala po celé následující století. Ještě dlouho po Napoleonově neslavném návratu tak právě díky práci jeho vědeckého týmu zažívala zejména západní Evropa hotovou egyptománii.

Inspirace zemí na Nilu se záhy promítla také do umění či architektury a v řadě měst od Říma přes Paříž až po Londýn vyrostly charakteristické obelisky, většinou dovezené přímo z Egypta. Extrémních rozměrů dosáhla popsaná vášeň ve viktoriánské Anglii, kde se mezi oblíbené kratochvíle bohatých vrstev zařadilo slavnostní rozbalování mumií nalezených v čerstvě otevřených hrobkách. Cestu přímo k pyramidám si mohl sice dovolit jen málokdo, ale punc nedosažitelnosti jim tím spíš přidával na atraktivitě. Zájem o Egypt ještě zvyšovala aura tajemna umocněná faktem, že dosud nikdo nedokázal přečíst a pochopit dávné písmo plné obrázkových symbolů. Začalo se mu říkat hieroglyfy, tedy v překladu z řečtiny „posvátné znaky“.

Barokní génius Kircher

Evropané sice zmíněné symboly neviděli poprvé, do té doby se s nimi však setkávali pouze zřídka. Poslední člověk, který je uměl aktivně používat, zemřel pravděpodobně koncem 4. století – nejmladší známý text ve staroegyptštině se datuje do roku 394. Ve stejné době žil také Egypťan Horapollon, autor řeckého spisu Hieroglyphica, jenž byl v roce 1419 objeven na ostrově Andros v Egejském moři a až do 19. století představoval de facto jediný pramen informací o hieroglyfech.

Vycházeli z něj především renesanční a barokní učenci, jmenovitě německý jezuita Athanasius Kircher, kterého mnozí díky výjimečné šíři zájmů a znalostí srovnávají s Leonardem da Vincim. Třebaže dnes jeho jméno nepatří mezi běžně známá, za svého života dosáhl takového věhlasu, že mohl směle soupeřit i se svým současníkem Reném Descartesem: Mimo jiné jako jeden z prvních pohlédl do okuláru mikroskopu a předběhl svou dobu, když tvrdil, že nemoci způsobují miniaturní organismy v krvi.

Jezuitský egyptolog

Vrcholným dílem, které po sobě Kircher zanechal, však zůstává třísvazková publikace Oedipus Aegyptiacus, vycházející v letech 1652–1654 v Římě. S hieroglyfy se jezuitský učenec poprvé setkal jako 26letý, a to roku 1628 v knihovně v německém Špýru. O pět let později si osvojil koptštinu, mrtvý jazyk používaný v africké zemi zhruba do 17. století, než jej nahradila moderní egyptština a stal se jazykem církevním. A z koptštiny pak také Kircher vycházel při vlastní snaze o překlad hieroglyfů. 

Třebaže si zřejmě jako první správně povšiml příbuznosti obou řečí, při pokusu o rozluštění dávných znaků se dopustil četných omylů. Domníval se například, že jde pouze o ideogramy, tedy obrázkové symboly bez konkrétního významu, jež nelze přeložit slovy. Zmýlil se i v jiných aspektech – třeba v názoru, že staroegyptština odpovídá jazyku biblického Adama a Evy nebo že bůh Hermes Trismegistos, kterého Řekové ztotožnili s egyptským Thovtem, byl ve skutečnosti Mojžíš. Navzdory tomu jej dnes mnozí odborníci považují za průkopníka egyptologie.

TIP: Morbidní Británie královny Viktorie: Večírky s mumií a pózování s mrtvolami

Jeho badatelská snaha je o to obdivuhodnější, že na rozdíl od pozdějších učenců neměl k dispozici prakticky žádné zdroje, z nichž by mohl čerpat. Každopádně nebyl první ani poslední, kdo při snaze o pochopení dávných symbolů pochybil. Například francouzský orientalista Joseph de Guignes tvrdil, že jsou egyptské znaky příbuzné s čínskými, přičemž údajně vznikly jedny z druhých. Zato Kircher správně poznal, že tzv. kartuše – shluky symbolů v oválných rámečcích – odpovídají jménům panovníků. A zmíněné zjištění později posloužilo jako jedna z hlavních indicií na cestě k úplnému rozluštění hieroglyfů.

Autoimunitní reakce v mozku jsou zásadním prvkem řady vážných neurodegenerativních onemocnění, jako je například roztroušená skleróza. Imunitní systém pacienta útočí na jeho vlastní nervové buňky a tkáně. Zasahovat v mozku je přitom z řady důvodů komplikované a vědci se proto snaží přijít na méně invazivní postupy, jak tyto potenciálně nebezpečné autoimunitní reakce kontrolovat.

Francisco Quintana z fakultní nemocnice Brigham and Women's Hospital amerického Harvardu a jeho kolegové vyvíjejí postup, kterým je možné tlumit autoimunitní problémy v mozku a zároveň (v porovnání s tradičními způsoby léčby) přináší jen minimum nežádoucích vedlejších účinků. Jejich výzkum zveřejnil prestižní časopis Nature.

Jak přibrzdit imunitu?

Badatelé zkoumali dendritické buňky – speciální typ bílých krvinek, které hrají velmi významnou roli v koordinaci imunitního systému a spojení mezi přirozenou a adaptivní imunitou. Právě dendritické buňky vyhledávají antigeny, tedy stopy škodlivých patogenů či látek, proti nimž zasahuje imunitní systém – a navádějí proti nim ostatní složky imunity. Jejich funkci ale ještě plně nechápeme.

Problém je, když jsou dendritické buňky příliš „horlivé“ a směrují imunitu i na zdravé buňky. Quintana a spol. objevili u dendritických buněk biochemickou dráhu, která tlumí jejich aktivitu a tím vlastně funguje jako „brzda“ imunitního systému. Lidé s autoimunitními potížemi zřejmě mají problémy s touto „brzdou“ a jejich imunitní systém se tak chová „nepředvídatelně“.

Vědci také zjistili, že tuto „brzdu“ dendritických buněk je možné spustit laktátem, relativně jednoduchou organickou látkou, která se podílí na řadě procesů v těle. Následně geneticky upravili probiotické bakterie tak, aby ve střevech produkovaly laktát. Tyto geneticky vylepšené bakterie vyzkoušeli na myších s modelem roztroušené sklerózy a potvrdili, že léčba účinně snižuje autoimunitní projevy v mozku.

TIP: Průlom v léčbě lupusu: U pěti pacientů zabrala experimentální imunoterapie

Zatím je samozřejmě otázkou, zda tento postup bude fungovat i u lidských pacientů. Autoři studie jsou ale optimističtí, mimo jiné i proto, že použili probiotické bakterie, které již dříve byly úspěšně testovány na lidech. V současnosti již vědci pracují na úpravách léčby pro další typy autoimunitních onemocnění na jiných místech v těle, jako jsou chronické střevní záněty včetně například obávané Crohnovy choroby.