Londýnský státník se ve svém nejznámějším literárním počinu věnoval i situaci po prvním globálním konfliktu, kterou mohl zhodnotit už se znalostí východisek, průběhu a výsledku následující války. Jak sám na jedné z úvodních stran uvádí: „Jsem zřejmě jediný, kdo prošel oběma největšími kataklyzmaty, jaká zaznamenávají anály lidských dějin, ve vysokém vládním postavení. Zatímco jsem však za první světové války zastával sice odpovědné, ale podřízené funkce, v tomto druhém zápase s Německem jsem přes pět let stál v čele vlády Jeho Veličenstva."

Žehrání na demokracii 

Ministerský předseda hned na začátku uvádí, že po Velké válce převládalo všeobecné přesvědčení o příchodu trvalého míru. A teoreticky k tomu podle něj existovaly předpoklady. Díky autoritě USA ovládla mezinárodní politiku idea Společnosti národů a Churchill neopomíná připomenout, že právě britská delegace ve Versailles zformovala myšlenky amerického prezidenta „v instrument, který na namáhavé cestě člověka zůstane navždy milníkem“.

Dále přiznává, že Dohoda musela čelit vážným vnitřním potížím, nicméně centrální mocnosti zodpovědné za krveprolití byly přesvědčivě poraženy. Spojenecká vojska stála v létě 1919 na Rýně a jejich předmostí sahala hluboko do území odzbrojeného a vyhladovělého Německa. Za těchto výhodných okolností debatovali vítězové v Paříži o budoucnosti Evropy. Jejich rozhodování bylo však podle Churchilla výrazně deformováno rozsahem katastrofy, kterou svět prožil. A místo konstruktivního plánování usilovali spíše o pomstu: „Byly pryč dny utrechtské a vídeňské smlouvy, kdy se aristokratičtí státníci a diplomaté, vítězové stejně jako poražení, sešli ke kultivované a zdvořilé výměně názorů.“ Zároveň dodává, že první světová válka byla spíše střetem národů než států a jejich vlád. „A tyto národy, fascinovány utrpením a prodchnuty doktrínami, oslovujícími a inspirujícími masy, se dožadovaly úplné odplaty. Běda vítězům, balancujícím v závratných výšinách triumfu, kdyby u konferenčního stolu odvrhli, co vojáci vybojovali na stovkách bojišť prosáklých potoky krve!“

Churchill nostalgický

S nostalgií pak Churchill vzpomíná na časy 19. století, kdy se politici mohli domluvit bez přehnaného tlaku veřejného mínění – a neváhá si postěžovat, že všechno bylo jednodušší, dokud „nebyli vázáni a omezováni rámusem a mnohohlasem demokracie“. I proto byly podmínky versailleské smlouvy nastaveny nesmyslně tvrdě – občané dohodových zemí podle něj nedávali svým lídrům jinou možnost.

Naopak prý Churchill rozumí tomu, proč podmínky přednostně formulovala Francie: „Zaujala první místo odpovídající jejímu úsilí i ztrátám. Téměř milion a půl Francouzů padlo při obraně půdy, kterou hájili před vpádem nepřítele. Pětkrát během sta let, v roce 1814, 1815, 1870, 1914 a 1918, bylo z věží Notre Dame vidět záblesky pruských děl. I teď se třináct francouzských krajů po čtyři hrozné roky zmítalo v neúprosných spárech pruské vojenské vlády. (…) Od Verdunu po Toulon prakticky nebylo rodiny a domu, v nichž by neoplakávali ztrátu někoho z blízkých, nebo kde by nemuseli pečovat o válečného invalidu.“

Co s Německem?

Tváří v tvář těmto událostem Churchill také chápe, že se francouzští představitelé obávali dalšího kola germánské rozpínavosti. Obyvatelstvo podle něj nedosahovalo ani dvou třetin toho německého. Zatímco francouzská populace stagnovala, ta teutonská rostla a do deseti let měla dát svým generálům dvojnásobek branců: „Německo bojovalo téměř proti celému světu skoro na vlastní pěst a div nezvítězilo. (…) Kdo mohl do budoucna zaručit, že se na bojištích znovu objeví miliony spojenců? Rusko leželo v troskách a zmítalo se v křečích, změněno k nepoznání. Itálie by se klidně mohla přidat na nepřátelskou stranu. Británii dělilo od Evropy moře a Spojené státy oceán. Samo britské impérium držely pohromadě svazky, kterým zřejmě nerozuměl nikdo kromě jeho obyvatel. Jaká souhra událostí by dokázala znovu přivést do Francie a Flander chrabré Kanaďany od Vimy Ridge, slavné Australany od Villers-Bretonneux, neohrožené Novozélanďany z polí Passchendaele nebo houževnatý indický sbor, který v kruté zimě 1914 udržel frontovou linii u Armentiéres?“

Francouzský národ tedy podle Churchilla oprávněně toužil po bezpečnosti za každou cenu. Vrchní velitel spojeneckých vojsk maršál Ferdinand Foch proto požadoval, aby novou hranici s Německem tvořil Rýn. Měl přitom vycházet z přesvědčení, že: „Německo mohlo být odzbrojeno, jeho vojenský systém rozdrcen, pevnosti zbořeny. Mohlo být zbídačeno, mohl na ně být uvalen bezpočet břemen, mohlo se stát obětí vnitřních sporů, avšak to vše by během deseti či dvaceti let pominulo. Neuhasitelný plamen válečnického Pruska by se znovu roznítil a rozhořel. Zato Rýn, jehož břeh by držela francouzská armáda, by se stal zábranou a štítem.“

Ctnostná Británie

Zároveň však Churchill uznává, že anglosaské země – bez nichž by Francie válku prohrála – se na podmínky mírových smluv v Německu dívaly zcela odlišně. A právě ony se podle něj zasadily, aby územní ustanovení versailleské smlouvy nebyla pro Německo tak zdrcující – byť poražená země i tak přišla zhruba o 13 % rozlohy, takže se miliony naštvaných Němců v pohraničí rázem ocitly v jiném státě, a musela se vzdát všech zámořských kolonií. Tyto územní ztráty Churchill spíše bagatelizuje a připomíná, že Německo „i nadále zůstávalo největším rasově stejnorodým útvarem v Evropě“. Právě proto prý Foch konstatoval, že nejde o mír, ale o příměří na 20 let. 

Napříč textem se autor pamětí snaží roli ostrovní monarchie při jednáních vykreslit v co nejlepším světle. Občas přitom podrobí kritice některého politického oponenta a naznačí, že on sám neměl na tyto události vliv. Opomíjí nicméně zmínit, že každá z vítězných mocností v Paříži sledovala hlavně své vlastní zájmy. Ty londýnské bychom slovy publicistky Moniky Kuncové mohli shrnout následovně: „Británie trvala na zachování své nadvlády na moři. Mezi Němci a Francouzi hodlala udržovat rovnováhu, aby si ani jedni, ani druzí nemohli moc vyskakovat.“

Kritika reparací 

Hospodářská ustanovení versailleské smlouvy označil britský ministerský předseda za plná zášti a hlouposti do té míry, že nemohla mít dlouhého trvání. Výši reparací 132 miliard marek považoval za „diktát, který vyjadřoval hněv vítězů i neschopnost jejich národů pochopit, že žádný poražený národ ani žádné společenství nemůže splatit náklady, jaké vyžaduje moderní válka“. Dlužno dodat, že na rozdíl od Francie, Belgie či Itálie se na britském území nebojovalo, a ačkoliv monarchie za války strádala ekonomicky, její infrastruktura zůstala až na zanedbatelné následky německých náletů nedotčena. 

Churchillovou argumentací se jako Ariadnina nit táhne už zmíněné osočování obyvatel vítězných států, které pisatel obviňuje z nepochopení těch nejprostších ekonomických skutečností. Jejich tehdejším politickým vůdcům spílá, že se neodvažovali občany v oslepení touhou po volebních hlasech vyvést z omylu. A novináře viní, že zdůrazňovali převládající názory, místo aby vyvraceli bludy: „Málokdo pozvedl hlas, aby vysvětlil, že splácení reparací se může dít výhradně užíváním či fyzickým přemístěním zboží. Jenže když toto zboží dorazí do země, jež je požaduje, okamžitě bude konkurovat místnímu průmyslu a tím naruší hospodářství, nejedná-li se ovšem o zcela primitivní či přísně kontrolovanou společnost. V praxi to znamená, jak dnes poznali dokonce i Rusové, že poražený stát lze vydrancovat pouze tím, že se odvezou všechny žádoucí movitosti a část obyvatelstva se odvede do trvalého nebo dočasného otroctví. Ale takto nabytý zisk vůbec neodpovídá výši válečných nákladů. (…) Triumfující spojenci navíc neustále tvrdili, že Německo vyždímají, ‚až z něj poteče syrovátka‘. To mělo nesmírný vliv na prosperitu světa i náladu německého národa.“

Rozpad monarchií? Katastrofa! 

Coby syn své doby a britského koloniálního impéria kritizuje Churchill též rozpad rakousko-uherské monarchie, který neváhá označit za „kardinální tragédii“. Britský politik viděl v podunajském soustátí záruku stability dané geografické oblasti a tvrdil, že toto uspořádání po staletí zajišťovalo „společný život, přinášející výhody ve sféře obchodu i bezpečnosti, celé řadě národů, z nichž ani jediný neměl sílu či vitalitu čelit sám tlaku Německa a Ruska“. Věren konzervativnímu smýšlení Churchill kritizuje snahu takových národů o emancipaci a říká, že její podpora dohodovými mocnostmi byla mylně považována za projev liberální politiky. Jako pragmatik tělem i duší dodává, že rozdrobení Rakouska-Uherska jednak přineslo nástupnickým státům utrpení, jednak umožnilo vyčerpané německé říši zůstat v evropském regionu rozhodující silou. 

V obdobném duchu Churchill hodnotí zánik vilémovského císařství: „Vítězové vnutili Němcům všechny ideály, o něž odedávna usilovaly liberální národy západní Evropy. Ve Výmaru byla přijata demokratická ústava včetně nejnovějších vymožeností. Císařové byli vyhnáni a na jejich místo zvoleny pouhé nuly. A pod touto tenkou slupkou běsnily vášně mocného, sice poraženého, ale v podstatě nedotčeného německého národa.“ Ačkoliv sám Churchill v dané době často spolupracoval s Lloydem Georgem, nyní mu vyčítá, že se nepokusil čelit zaujatosti Američanů proti monarchistickému zřízení. Lepší by údajně bylo přetvořit Německo v konstituční monarchii v čele s císařovým vnukem pod dohledem regentské rady.

Tvrdé podmínky, nebo liknavý dohled?

Autor pamětí tvrdí, že německý lid nemohl republiku přijmout za svou, protože netušil, co od ní očekávat. Proto ji vnímal jako zřízení vnucené nepřítelem a ve snaze alespoň zčásti obnovit staré pořádky se přimkl k maršálu Paulu Hindenburgovi. Takový společensko-politický vývoj nemohl dle Churchilla skončit dobře, což se také stalo: „Později do hry vstoupily mohutné síly, vytvořilo se vakuum, a to po určité době vyplnil krvežíznivý geniální maniak, výlupek a zároveň ztělesnění nejzrůdnější nenávisti, jaká kdy hlodala v lidském nitru: kaprál Hitler.“

Závěrem dodejme, že Churchill považuje první a druhou světovou válku za „druhou třicetiletou válku“ – jediný globální konflikt přerušený dočasným klidem zbraní. S tímto pohledem se ztotožňuje i část dnešních historiků, kteří říkají, že příliš tvrdě nadiktované podmínky versailleského míru v sobě obsahovaly zárodky budoucího krveprolití. Jiní autoři ovšem takový výklad považují za nemístné zjednodušení. Problém nevidí v přehnaně přísných podmínkách versailleské smlouvy, ale v benevolentním přístupu k jejich dodržování – ve snaze vyhnout se za každou cenu konfliktu s Německem. Za těchto okolností mohl Hitler snadno zahrát na nacionalistickou strunu „dýky vražené politiky do zad neporažené armádě“, zneužít dopady hospodářské krize a postupně anulovat výsledky prohrané války.

Jakmile se na počátku září začne stmívat, objeví se na noční obloze pětice nápadných stálic: Nad západem bude zářit Arcturus z Pastýře, zatímco nad jihem Vega z Lyry, Altair z Orla a Deneb z Labutě, jež tvoří vrcholy známého asterismu – Velkého letního trojúhelníku. Nízko nad severovýchodem pak zahlédnete Capellu z Vozky: Bude se silně mihotat, a nejspíš i hrát všemi barvami, s tím jak se bude její světlo nahodile lámat v hustých a neklidných přízemních vrstvách vzduchu.

Zhruba v téže době, někdy mezi osmou a devátou večerní, se nad jihovýchodem objeví i nažloutlý a naopak pokojně svítící Saturn ve Vodnáři, následovaný ještě silně zakulaceným Měsícem krátce po úplňku. Prstenci opásaná planeta se v srpnu ocitla v opozici se Sluncem, a tudíž zůstává velmi dobře pozorovatelná po celou noc – nejlépe pak zhruba hodinu po půlnoci, kdy bude kulminovat nad jihem v úhlové výšce asi 28°. Tehdy se naskytne správná příležitost si ji prohlédnout větším dalekohledem, včetně jejích prstenců a několika největších měsíců. Patří k nim Titan, Rhea, Dione či Tethys, budou ovšem snáz dohledatelné až od třetího zářijového týdne, kdy už pozorování nebude rušit svit Měsíce.

Než odbije půlnoc, objeví se nad východem ještě Jupiter v Beranovi. Výčet jasných těles Sluneční soustavy zdobících oblohu babího léta se pak uzavře nad ránem, kdy nad východní horizont vystoupá zářivá Venuše. Od druhé poloviny září se přidá také Merkur, bude však vycházet až za svítání, přibližně dvě hodiny po své sousedce. Nejsnáz ho zahlédnete kolem 22. září, v době největší západní elongace, kdy bude v šest hodin ráno pozorovatelný asi 8° nad východním obzorem. V té době nastanou letošní nejlepší podmínky pro sledování první planety na ranním nebi.

Kefeus nikdy nezapadá

Ať už budete pozorovat večerní Saturn, nebo ranní Venuši, můžete mimo jiné upřít pozornost třeba do Kefea. Patří k tzv. cirkumpolárním neboli obtočnovým souhvězdím, která se nacházejí nedaleko severního nebeského pólu a v našich zeměpisných šířkách nikdy nezapadají pod obzor. Jeho nejjasnější stálice přitom na obloze vytvářejí poměrně snadno rozpoznatelný „domeček“.

Pro začátek se zkuste zaměřit na pohlednou dvojhvězdu Betu Cephei, druhou nejvýraznější členku souhvězdí. I v menších dalekohledech spatříte hlavní modrobílou složku s jasností 3,2 mag, doprovázenou ve vzdálenosti zhruba 13,5″ jiskřivě bílým průvodcem asi s 8 mag. Na další dvojhvězdy pak narazíte, vydáte-li se od základny „domečku“ k jeho vrcholu. Vyžádá si to však víc tmy a větší dalekohled: Přibližně ve středu souhvězdí natrefíte na stálici čtvrté velikosti Ksí Cephei, zahrnující dvě žlutobílé složky s jasnostmi 4,4 a 6,3 mag, mezi nimiž zeje na nebi proluka 8,5″.

Budete-li pak pokračovat směrem ke „střeše“, doputujete ke dvojhvězdě Pí Cephei zhruba se 4 mag. K jejímu spolehlivému rozlišení už ovšem budete potřebovat přístroj s objektivem o průměru alespoň 15 cm. Jasnější žlutou složku se 4,4 mag dělí od slabšího bílého průvodce s 6,8 mag jen 1,1″.

Červenooranžový obr

V říši stálic zůstaneme i u dalšího cíle, tentokrát však půjde o hvězdu proměnnou: Mí Cephei najdete necelých 5° jihovýchodně od Alfy Cephei a v zorném poli dalekohledu pátrejte po výrazně červeno­oranžové hvězdě čtvrté velikosti. Její jedinečný odstín ostře kontrastuje s okolními modrobílými stálicemi a silně zapůsobil i na anglického astronoma Williama Herschela, který ji v roce 1783 překřtil na Granátovou hvězdu.

S průměrem 1 300krát překonávajícím Slunce reprezentuje Mí Cephei jeden z největších známých objektů svého druhu. Právem se tudíž řadí mezi tzv. červené veleobry, přičemž její mimořádná svítivost odpovídá možná i 300 000násobku té sluneční – a v takovém případě se na ni díváme ze vzdálenosti snad až šesti tisíc světelných let. Každopádně patří k nejodlehlejším stálicím, které ještě spatříme bez dalekohledu. A jak už zaznělo, jde o hvězdu proměnnou, konkrétně o cefeidu (viz Pulzující giganti), jejíž jasnost víceméně nepravidelně kolísá mezi 3,4 a 5,1 mag.

Další cefeidu pak představuje nažloutlá Delta Cephei, měnící jasnost v rozpětí 3,5–4,4 mag. Jako jedné z prvních proměnných hvězd si jí roku 1784 povšiml mladičký anglický astronom John Goodricke. Z hlediska pozorování je rovněž podstatné, že ji ve vzdálenosti 41″ provází o něco slabší souputník s jasností 6,3 mag, tudíž ji můžeme také zařadit do výčtu dvojhvězd „krále Kefea“.

Sáhněte po dalekohledu

V těsném sousedství Granátové hvězdy, zhruba 1,5° směrem na jihozápad, leží otevřená hvězdokupa IC 1396 s jasností 4 mag. Nepravidelný tvar a nízká koncentrace stálic na ploše okolo 1° z ní však dělají objekt vhodný spíš pro triedry s malým zvětšením a velkým zorným polem. Ještě hůř je pak postřehnutelná slaboučká emisní mlhovina na jejím pozadí, která již vyžaduje dalekohled s objektivem o průměru alespoň 10 cm, velmi temné nebe, a ideálně také speciální mlhovinový filtr, aby se jemné kontury zářícího plynu mírně zvýraznily.

Kefeus je na nápadnější objekty vzdáleného vesmíru docela skoupý a mimo jiné nezahrnuje ani jednu položku Messierova katalogu. Pokud se ovšem nehodláte „vzdát bez boje“, zkuste vyhledat třeba otevřenou hvězdokupu NGC 6939 s jasností 8 mag a úhlovým průměrem 10′ nebo ještě o magnitudu slabší a podobně velkou spirální galaxii NGC 6946. Obě se rozkládají asi 2° jihozápadně od Éty Cephei a dělí je pouze 39′, přičemž hvězdný ostrov leží o něco víc na sever. NGC 6939 obsahuje dva nápadnější řetízky stálic, uspořádané do širokého písmene V, zatímco galaxie vypadá jako okrouhlá difuzní skvrnka, z níž vybíhají do stran málo zřetelná zjasnění – náznak spirálních ramen.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 23. září ve 8:50 SELČ vstoupí do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost a začíná astronomický podzim

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině září ráno nízko nad východem
• Venuše – viditelná ráno nad východem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Saturn – viditelný celou noc
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Neptun – viditelný celou noc

Zajímavé úkazy v září 2023

• 4. září – setkání ubývajícího Měsíce a Jupitera na noční obloze; nejblíž si budou ve večerních hodinách v okamžiku východu nad obzor, kdy je bude dělit asi 2,5°
• 6. září – Měsíc poblíž Plejád z Býka na nočním nebi (2°), nedaleko pozorovatelný i Aldebaran z Býka
• 10. září – úzký srpek Měsíce poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze
• 11. a 12. září – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranním nebi nízko nad východem; 11. 9. asi 13°, 12. 9. zhruba 11°
• 19. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 19. září – Venuše dosáhne podruhé v letošním roce maximální jasnosti, −4,5 mag
• 20. a 21. září – měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na podvečerní obloze nízko nad jihozápadem
• 22. září – Merkur v největší západní elongaci, 18° od Slunce
• 26. září – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu na nočním nebi; nejblíž si budou ráno 27. 9. nad jihozápadem v okamžiku jejich západu za obzor, kdy je bude dělit asi 3,5°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Samičky lachtanů antarktických (Arctocephalus gazela) dorůstají délky 1,2–1,4 metru a hmotnosti do 55 kilogramů, samci jsou výrazně větší. Dospělé kusy dosahují délek kolem dvou metrů a průměrné hmotnosti bezmála 190 kilogramů. Jsou to výborní lovci, kteří se na dobu až deseti minut umí ponořit do hloubky 250 metrů, i když jejich typické ponory směřují na 3–4 minuty jen asi 40 metrů hluboko. Živí se především krilem, ryby a hlavonožci, občas ukořistí ptáka.

Samci potřebují svoji zdatnost nejen kvůli zdárnému lovu, ale také pro období říje, jehož hlavní část probíhá zhruba mezi listopadem a lednem. Na pláže ostrovů dočasně osvobozených od ledového příkrovu nejprve připlouvají právě samci, kteří spolu bojují o teritorium. Při těchto tvrdých střetech dochází často i ke smrtelným zraněním a samci ztrácejí denně 1,5 kilogramu na váze. Těm nejúspěšnějším je odměnou harém až dvaceti samic, s nimiž se páří, aby založili novou generaci. Samičky ovšem musí nejprve dát život malým lachtanům, jejichž život uvnitř matčina lůna započal na stejných místech předchozí sezónu.

TIP: Arktičtí mroži lední: Mrazivá setkání s mořskými slony

V průběhu říje se pak novopečené matky starají o malé lachtany, páří se a zároveň vyrážejí lovit na moře. Přes veškerou péči se konce prvního života nedočká celá čtvrtina mláďat, z nichž mnohá padnou za oběť nejhorším nepřátelům – tuleňům leopardím, kosatkám a v severnějších polohách i žralokům.

Pátek 1. září 1939. Den, kdy oficiálně začala druhá světová válka. Málokdo přitom ví, že měl přijít již 26. srpna před pátou hodinou ráno! Adolf Hitler útok nakonec odložil. Proč? Velká Británie právě tehdy podepsala Polsku záruky, podle nichž si mají být obě země podporou v případě německé invaze. Nacistické jednotky zastavuje rozkaz shora jen pár hodin před akcí. Ke všem se zpráva o odkladu ani nedostane. Pod pohraničním drobnohledem tak druhá světová válka vypukne již plánovaného 26. srpna. 

Nejslavnější „předběžnou“ šarvátkou se stane takzvaný Jablunkovský incident. Vesničku Mosty u Jablunkova dnes najdete na východě České republiky. Zdejší nádraží se proslaví jako dějiště předvoje globálního konfliktu. Již před půlnocí 25. srpna 1939 vyráží pod příkrovem tmy německý diverzní oddíl přes slovensko-polskou hranici. Brzy ráno bez větší námahy obsazuje nádraží. S jedním ale nepočítá. V zadní kanceláři rychle pokládá sluchátko polská telefonistka. Než vojáci prohledají místnosti, stačí zavolat Polákům, ať se připraví! Němce skropí série výstřelů. Ke smůle polské strany ale k nádraží míří vlaky se stovkami německých vojáků. Než se Poláci nadějí, stojí s rukama nahoře a za zády jim pochodují nacisté. O výsledku celého incidentu se dodnes vedou spory. V německých dobových zdrojích se dočtete, že Němci zajali v Mostech osm set Poláků a poté se podle rozkazu stáhli na Slovensko. Polský tisk se zase holedbá, že jejich vojáci Němce pohotově vytlačili. 

Pod falešnou vlajkou 

Skupina příslušníků Sicherheitsdienstu, zpravodajské služby nechvalně proslulé SS a NSDAP, se plíží směrem k vysílači v hornoslezských Giwicích. Je 31. srpna 1939 a všichni účastníci akce – rodilí Němci a nacisté – mají oblečeny polské uniformy. Jejich cíl je vidět na kilometry daleko. Reinhard Heydrich ve spolupráci s velitelem gestapa Heinrichem Müllerem vymyslí plán − Němci v polských uniformách násilně obsadí vysílač. Aby byla akce ještě důvěryhodnější, rozhází po okolí těla zabitých vězňů. Samozřejmě oděných pro změnu do německých uniforem. 

K vysílačce je dopraven Franciszek Honiok, muž, kterého pouhý den předtím zatkne gestapo coby propolského kolaboranta. Franciszeka čeká peklo v nacistickém podání. Nejdříve jej donutí obléct polskou uniformu. To ještě netuší, že o pár hodin později mu nacisté do těla injekční stříkačkou vpraví smrtící koktejl chemikálií. Iluze musí být dokonalá – a tak mrtvého Honioka ještě postřelí. Německo nechce být hned zpočátku války pod kanonádou dalších států Evropy. Vždyť se jen brání polskému napadení!

Luftwaffe na horizontu 

Pomalá mobilizace rozlehlého Polska začne již na jaře. Ovšem několik generací civilistů je do zbraně povoláno až 30. srpna. Těžko říct, zda by následný vývoj dopadl pro Polsko lépe, kdyby do situace nemluvili západní spojenci. „Válka není nutná,“ hlásají směrem k Polsku. To se nechá uchlácholit a mobilizaci odvolává. Chyba. Němečtí vojáci vtrhnou přes hranice hned 1. září. Generál a geniální vojenský stratég Heinz Wilhelm Guderian se při plánování invaze do Polska chopí britské myšlenky na bleskovou válku, německy Blitzkrieg.

Motorizované nacistické jednotky plení Polsko jako válečná cunami. Dílo zkázy jim ze vzduchu pomáhá vykonat luftwaffe. Poláci se brání víc než houževnatě. Jenže kvůli zmatkům během přerušované mobilizace mohou proti nepříteli vyrazit sotva dvě třetiny armády! V plné pohotovosti je pouze letectvo a námořnictvo. Luftwaffe sice vybombarduje letiště, ale většina válečných strojů se moudře ukrývá na malých, takřka vesnických přistávacích plochách. Hlavní nálet tak nepřežije jen 25 vojenských letadel. 

Polští piloti se rychle stanou rovnocennými protivníky elitních německých letců. Na rozdíl od nich jim však brzy dochází munice a náhradní díly se vyvažují div ne zlatem. Do vzduchu již vzlétají i zastaralé stíhačky PZL P.7 určené jen pro výuku nových letců – a mladí, ještě nedostudovaní kadeti již musí sedět v jejich kokpitech! 

Sestřelují vlastní letouny 

Ještě horší situace panuje na zemi. O motorizaci armády si Poláci mohou nechat jen zdát. Do bojů se na straně Německa zapojuje i Slovensko. Selhávající letadla Polska nezvládají krytí pozemních sil. Řadě pilotů to paradoxně zachrání život. Pozemní síly jejich armády mají k dispozici na 440 protiletadlových děl. V čem je háček? Jejich vystresovaná obsluha pálí takřka na vše, co se mihne vzduchem! Zatímco luftwaffe se pyšní sestřelením 70 polských letadel, Poláci k zemi pošlou 35 vlastních letounů! 

Armádě nepomohou ani 4,65 metru dlouhé tanky 7 Tonowy Polski. Právě na ně sázejí všichni Varšavané, když již 8. září duní střelba pár kilometrů daleko. Hlavní město vydrží od této chvíle vzdorovat dvacet dní. Poté kapituluje. Němci si polské tanky přivlastní. Během několika dní jim dají i nové označení: PzKpfw 7TP 731 (p). Vláda je tou dobou již v bezpečí exilu, někteří přeživší letci mizejí přes hranice do Rumunska, ale i Litvy, Maďarska nebo Švédska. Několik jich zamíří i na nepřátelské Slovensko a paradoxně také do Sovětského svazu. 

Ruku v ruce s Němci 

23. srpna 1939 bude v Moskvě podepsána smlouva, která se zapíše do historie jako Pakt Ribbentrop-Molotov. Dva ministři zahraničních věcí, Němec Joachim von Ribbentrop a Rus Vjačeslav Molotov, se za své země dohodnou na neútočení.

Plnou tíhu paktu pocítí Polsko již 17. září, tři dny před obsazením Varšavy. Od východní hranice se do země sune Rudá armáda! Jak si stojí ti, na které Polsko spoléhalo nejvíc? Francie i Velká Británie jednají rychle. Již 3. září 1939 vstupují s Německem do válečného stavu. 

Proč tedy nechají Polsko padnout? Za vším hledejme nepružnost a byrokracii zejména francouzské strany. Británie dává dohromady oddíly, které vysílá do Francie. Proti Německu budou postupovat společně. Jenže v tomto bodě se celá akce značně zpomalí. Francouzská mobilizace probíhá neskutečně pomalu. Polsko jen bezmocně sleduje, jak ztrácí bašty odporu. 2. října tak padá do rukou nepřátel Helská kosa, poloostrov na pobřeží Baltského moře.

Nakonec končí s rukama vztyčenýma k nebi poslední vzdorující vojenské oddíly. Než sledovat krveprolití, poručí generál Franciszek Kleeberg svým mužům zahodit zbraně a s rukama nad hlavou se vydat dobyvatelům. Polsko je poraženo. Peklo ale zdaleka nekončí… 

Vykopej si hrob 

Zemí se toulají mnohačlenné skupiny otrhaných a hladových Poláků. Němci bombardují plošně – na civilní obyvatelstvo neberou žádné ohledy. Celé vesnice jsou vypáleny. Podle oficiálních dokumentů Němci jen během prvních 26 dní invaze popraví oběšením či zastřelením na 764 zajatců! Torza rozprchlé armády i zbídačené migrující obyvatelstvo se stává pro nacisty oblíbeným cílem střelby. Celé zachovalé vesnice jsou vystěhovány, aby byly poskytnuty Němcům. 

Nacistům jsou trnem v oku zejména tři skupiny polského obyvatelstva: vyšší vrstva, intelektuálové a samozřejmě Židé. Jen během podzimu 1939 vyvraždí Němci až 65 000 příslušníků prvních jmenovaných. Židovské obyvatelstvo čeká ještě horší osud. Část je poslána do koncentračních táborů, na další si počíhají komanda Einsatzgruppen. Zastřelení muži padají i s rodinami do hrobů, které museli chvíli předtím vykopat.

Po polích běhají s hysterickým děsem v očích skupinky Židů. Příslušnici Einsatzgruppen tuto „zábavu“ nazývají hon. Zděšené Poláky střílejí stejně jako zvířata. Ti, kteří se nechají chytit, jsou použiti jako cvičný terč. A ženy? Jsou-li mladé a pohledné, nacisté je donutí vysvléct se a poté je znásilní. Některé své tělo raději nabízejí samy. Mnohým dívkám nacisté za dobrovolné hrátky slíbí svobodu. Většinu z nich zastřelí buď brzy po aktu, nebo druhý den. Svědkové nacistických zvěrstev jsou nežádoucí.

Teror nepoleví ani v dalších letech. O moc lépe se nebudou mít ani Poláci žijící v sovětském područí. Než 2. září 1945 skončí druhá světová válka, dosáhnou celkové oběti na životech Poláků téměř na cifru šesti milionů lidí. Polovinu z nich představují židovské oběti koncentračních táborů. 

K realizaci neobvyklého projektu zvolili autoři Yellowstonský národní park, který patří mezi seismicky nejaktivnější oblasti planety. Gejzíry a horké prameny tam vyvěrají ze země už přes dva miliony let, nicméně naprostá většina doprovodných zvuků zůstává mimo dosah lidského sluchu. Částicový fyzik a zároveň hudební skladatel Domenico Vicinanza proto vyvinul počítačový program, jenž dokáže díky tzv. sonifikaci dat převést podzemní vibrace do notového zápisu. 

Záměrně se přitom zaměřil na oblast v centru parku, kde jsou otřesy nejrozmanitější a také de facto nepřetržité. Výsledná skladba údajně „nedává prostor se nadechnout“, protože v notovém zápisu chybějí pauzy – a počátkem května ji veřejně interpretovala flétnistka a muzikoložka Alyssa Schwartzová, podle níž šlo o „zcela nový druh umění“. Hudba z hlubin naší planety je totiž nepředvídatelná a nepodobá se žádnému dílu člověka.

Duet s velrybou

„Když ten zvuk posloucháte, můžete si udělat představu, co se tam dole děje. Hudba pomáhá vnímat klidnou, nebo naopak rozrušenou Zemi. Můžete cítit, jak hladce a pravidelně, nebo naopak dramaticky a zběsile to zní,“ vysvětluje Vicinanza. Navíc pro něj nešlo o první projekt svého druhu: V minulosti již sonifikaci dat využil například ke „zhmotnění“ vibrací z částicového urychlovače ve švýcarské organizaci CERN nebo k vytvoření zvukového záznamu vstupu sondy Voyager 1 do mezihvězdného prostoru za hranicemi Sluneční soustavy. 

TIP: Ozvěny z vesmíru: Poslechněte si strašidelné sténání černé díry

Propojovat hudbu a vědu se pak chystá i do budoucna – se Schwartzovou totiž pomýšlejí na živý duet s velrybou prostřednictvím tzv. hydrofonu, jenž bude snímat zvuky kytovce pod hladinou.

Na začátku posledního roku korejské války americké velení připravovalo tajnou operaci Green Dragon. V jejím rámci by do nepřátelského týlu byla vysazena velká záškodnická skupina, která měla operovat až u čínských hranic. Vybavena výbušninami by se zaměřila na útoky proti železnicím, mostům a dalším komunikacím a vysadit ji měly americké bombardéry Boeing B-29 Superfortress. 

Krátce po západu slunce 12. ledna 1953 z japonské letecké základny Jokota odstartoval jeden stroj patřící 91. strategické průzkumné peruti, za jehož řízením seděl sám velitel jednotky major William Baumer. Oficiálně se mělo jednat o misi určenou ke shozu propagačních letáků nad nepřátelským územím v oblasti Sinuidžu, ale ve skutečnosti na palubě nesl skupinu výsadkářů, kteří měli v rámci operace Green Dragon vyskočit v týlu nepřítele. Na palubě s nimi byl i specialista pro výsadkové operace od CIA Alvin Hart a také plukovník John Arnold, který celé akci velel.

Směr Čína 

Letoun nabral kurs na sever a pokračoval až k hranici s Čínou. Patrně kvůli navigační chybě ji o 24 km překročil, k výsadku ale zatím nedošlo. Sovětské radiolokátory Periskop tou dobou už B-29 sledovaly a na základnách 351. a 353. nočního stíhacího pluku v An-tungu (dnes Tan-tung) se rozeřvaly sirény. Pár minut po 21. hodině odtamtud odstartovaly čtyři MiG-15 a stoupaly do výšky 7 000 metrů, kde se měl nepřítel nacházet. V hlášení později zaslaném do Moskvy se o tom psalo: „Bombardér zachytily paprsky světlometů a poručík Chabijev na něj zaútočil ze vzdálenosti 600 metrů. Střílel ze všech kanonů a letadlo protivníka začalo hořet. Levou zatáčkou se opět dostal za ocas a vypálil podruhé. B-29 zahalený plameny ostře klesal k zemi a havaroval na čínském území asi 30 km od An-tungu.“ 

Podle Američanů na jejich stroj zaútočilo hned 12 stíhaček, jež palbou poškodily dva motory a zapálily palivové nádrže v křídle. Plukovník Arnold vydal rozkaz opustit letoun na padácích. Druhý pilot s ním nesouhlasil a navrhoval, že se B-29 pokusí dotáhnout nad moře, kde by je pak snad vylovila záchranná služba. Osádka už ale začala vyskakovat. Třem mužům se to nepodařilo a v troskách nalezli smrt; zbylých 11 mužů se pod hedvábnou kopulí padáků sneslo k zemi, kde je všechny zajali čínští vojáci. 

Náčelník pozemní pátrací služby P. Kolesnik od 224. pluku to sledoval ze země a později o tom uvedl: „Probudil mě hluk motorů a podle zvuku jsem pochopil, že nad mraky letí B-29. K monotónnímu dunění bombardéru se ozval hvízdavý zvuk turbíny reaktivní stíhačky. Vše pak přervala dlouhá kanonová dávka. Mraky ozářila růžová barva, najednou z nich vypadla ohnivá pochodeň a její ohnivou stopu provázel řetěz otevírajících se padáků. Křídla se po dopadu odlomila a jasně hořela. Trup jako obrovský doutník klouzal po zemi dál od centra požáru a zůstal relativně nepoškozen. V něm se také našla špionážní a diverzní výstroj, radiostanice, souprava s jedy, nafukovací čluny a pistole. Našli se tam i mrtví a zjistilo se, že byli zastřeleni z pistolí.“

Záhada tří zastřelených 

Jak na informaci ohledně zemřelých jmenovaný sovětský důstojník přišel, není vůbec jasné. Buď šlo o fámu, kterou někde později slyšel, nebo někdo při ohledání mrtvých špatně vyhodnotil příčinu smrti. Že by se Američané ze strachu ze zajetí sami zastřelili, není příliš pravděpodobné a v situaci, kdy hořící B-29 padal k zemi, i prakticky nemožné. Kolesnik o tom dále napsal: „Ty, kdo vyskákali na padácích, se nám hned podařilo ulovit. Nedůvěryhodné osoby na palubě postříleli úplně zbytečně. Zajatci totiž velmi ochotně vypovídali. Této špionážní akci velel a výsadek osobně doprovázel velitel americké rozvědky na Dálném východě plukovník Arnold.“ 

Zajatci patrně opravdu mluvili. K operaci Green Dragon totiž došlo a v noci 25. ledna 1953 v hlubokém týlu nepřítele seskočilo 97 vojáků, většinou se jednalo o Jihokorejce. Počítalo se s tím, že v zasněžených horách zbudují stálou základnu, od níž budou útočit na cíle v týlu severokorejské armády. Spojení se svým velením ale dlouhé týdny nenavázali a teprve po měsíci začali vysílat poprvé. Podle jejich hlášení měla tehdy skupina už jen 31 mužů, žádala posily a shoz dalšího materiálu. Americkému velení se to ale nezdálo a zatím nikoho neposlalo. 

V dubnu pak přišla od výsadku další zpráva, že se k němu přidalo pět sestřelených amerických letců. Ač byla situace více než nejasná, 18. května v oblasti seskočilo dalších 57 partyzánů, kteří měli dohodnout způsob vyzvednutí zachráněných letců. Když o pár dnů později do oblasti přilétlo letadlo, které mělo zjistit situaci, z místa, kde měli partyzáni působit, začaly pálit protiletadlové zbraně. Pilot okamžitě přidal plyn a z horké oblasti rychle zmizel.

Nikdo se nevrátil 

Spojení s muži na zemi se sice ještě několikrát podařilo navázat, špičky americké rozvědky ale usoudily, že jde o past a výsadek se ocitl v rukou nepřítele. Je možné, že při výslechu vedeném čínskými rozvědčíky opravdu promluvil někdo ze zajatých mužů plukovníka Arnolda, sestřeleného na palubě B-29. Proto možná už na první výsadek z 25. ledna na zemi čekali Číňané a všechny zajali či pobili. Co se však skutečně stalo, se nepodařilo spolehlivě zjistit; nehledě na to, že z jihokorejských partyzánů se nikdo nikdy nevrátil. 

TIP: Nevinné oběti vojenských letounů: Sestřely civilních letadel během studené války

Celá operace tak dopadla naprosto katastrofálně a kromě bolestivých ztrát na vybavení a lidech nic pozitivního nepřinesla. Se zajatci přeživšími z posádky sestřeleného B-29 majora Williama Baumera měla Čína velké plány. Rok po konci války uspořádala v Pekingu velký veřejný soudní proces, ve kterém jich všech 11 obdrželo vysoké tresty za špionáž a přípravu záškodnické činnosti. Někteří měli zůstat za mřížemi desítky let, jiní dostali dokonce doživotní trest. V roce 1955 se ale podařilo vyjednat jejich propuštění a v srpnu se vrátili do USA.

V důsledku konzumace alkoholu umírá v Česku přibližně 6 500 osob ročně. Více než 1,5 milionu (17–20 %) dospělých obyvatel pije rizikově, z toho více než 500 tisíc (5–8 %) dospělých obyvatel pije alkohol takovým způsobem, že to má výrazné škodlivé dopady na jejich fyzické či duševní zdraví. Léčba alkoholismu přitom není vůbec snadná – dopady nadměrné konzumace alkoholu pociťuje nejen postižená osoba, ale i její blízcí.  

V posledních letech se proto objevují nové způsoby léčby alkoholismu, využívající například účinky psychoaktivních látek, včetně psilocybinu. Jak ale ukazuje zbrusu nová studie, kterou zveřejnil vědecký časopis Nature Medicine, velmi zajímavé možnosti nabízí i genová léčba, cílící na „centrum odměn“ v mozku.

Protein odměny

Konzumace alkoholu uvolňuje u lidí, kteří na něm nejsou závislí, dopamin. Tento neuropřenašeč je v lidském mozku odpovědný za celou řadu procesů, přičemž mezi nejdůležitější patří produkce příjemných pocitů souvisejících potěšením a odměnou. Při chronickém užívání alkoholu se však mozek přizpůsobí a přestane uvolňovat dostatečné množství dopaminu. Na fungování neuronů centra odměn se významně podílí protein GDNF (glial-derived neurotrophic factor) a vědci již dříve zjistili, že u alkoholiků ve fázi abstinence dochází k poklesu hladiny tohoto proteinu.

Kathleen Grantová z Oregonské zdravotní a vědecké univerzity v Portlandu a její kolegové se domnívají, že zvýšení produkce proteinu GDNF v klíčové oblasti centra odměny v mozku, by mělo vést k potlačení chutě na alkohol a tím i k úspěšné léčbě alkoholika.

Opičí pijani

Badatelé uspořádali experiment s osmi makaky rhesus, z nichž nejprve v průběhu půl roku vytvořili těžké alkoholiky. Laboratorní opice měly po dobu šesti měsíců volný přístup k alkoholu, během kterých se u nich rozvinulo nadměrné pití. Poté absolvovaly abstinenční fázi, která trvala 12 týdnů. Následně absolvovala polovina makaků genovou léčbu, kdy jim vědci pomocí virového vektoru vnesli do mozku lidskou variantu genu pro protein GDNF. Výsledky jsou podle autorů studie ohromující.

„Chuť na alkohol u opic, které absolvovaly genovou terapii, klesla téměř na nulu,“ popisuje Grantová. „V následujících měsících se makaci rozhodli pít vodu a alkohol, i když ho měli k dispozici, úplně ignorovali. Potvrdily to i krevní testy, podle nichž neměli pokusní makaci v krvi žádné měřitelné množství alkoholu.“

TIP: Nepřízeň evoluce: Časem asi přijdeme o schopnost tolerovat alkohol

Vědci si i přes velmi povzbudivé výsledky experimentu uvědomují, že k léčbě lidských pacientů vede ještě dlouhá cesta. Jednou z klíčových výhod genové terapie ale je, že nabízí potenciálně trvalé řešení, při léčbě alkoholismu.

Obávaný lapka pocházel ze starého šlechtického rodu Drslaviců, jehož členové na příkaz krále kolonizovali a zabezpečovali hranici východních Čech. Mikulášův otec Procek z Potštejna se však roku 1310 dostal do sporu s pražským měšťanem Peregrinem Pušem. Tento vážený obchodník, který zbohatl na dolování stříbra v Kutné Hoře, roku 1309 zorganizoval vzpouru, při níž zajal významné české šlechtice v čele s Jindřichem z Lipé. Celá akce ale skončila krachem a neúspěšný Puš se zřejmě rozhodl vylít si zlost.

Oko za oko

Terčem odplaty se měl stát právě majitel potštejnského panství. Procek na českém sněmu roku 1310 totiž ostře vystupoval proti německým měšťanům a odlivu kutnohorského stříbra za hranice. O dva roky později jej za kritiku stihla v Praze násilná smrt. Jeho syn Mikuláš poté přísahal, že smrt otce pomstí. Nato se svými kumpány zavraždil Puše. Jelikož proti bohatému obchodníkovi neměl žádné důkazy, aby svůj čin ospravedlnil, skončil za krveprolití ve vězení. Nicméně na přímluvu přátel a také za nemalou peněžní sumu byl zakrátko propuštěn, přičemž mu král Jan Lucemburský nařídil vykonat pouť do Říma a prosit tam za spásu Pušovy duše.

Mikuláš se cítil velmi ponížen a místo cesty do Itálie se vrátil na Potštejn. Zde dal dohromady skupinu lapků a společně vyhlásili odboj proti panovníkovi. Z Mikuláše se tak stal zemský škůdce. Přepadával kupecké karavany a podnikal loupežné nájezdy, při nichž několikrát pronikl až na Moravu. Zprávy o jeho řádění se brzy donesly ke králi. Nato Jan Lucemburský pověřil syna Karla, tehdy moravského markraběte, aby obnovil pořádek v zemi. Mladý kralevic roku 1338 zorganizoval trestnou výpravu, dobyl část Mikulášových majetků a loupeživý rytíř musel slíbit, že se podřídí vládci. Sotva však Karel odjel, aby se věnoval záležitostem v Říši, Mikuláš svoji činnost obnovil.

Budoucí Otec vlasti musel proti nenapravitelnému lapkovi o rok později vytáhnout znovu. Oblehl ho na Potštejně, a přestože byl hrad pokládán za nedobytný, Karel si s ním poradil, neboť jak uvádí ve svém životopise: „(…) v devíti nedělích jsem ho dobyl a věž, do níž se majetník hradu uchýlil, jsem strhl k zemi a také hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí.“  

Sluneční vítr je vlastně proud částic, převážně protonů, částic alfa a elektronů, který vychází ze Slunce, typicky rychlostí kolem 450 km/s. Již nějakou dobu tušíme, že vzniká ve sluneční koroně, velmi žhavém a jasně zářícím okolí Slunce. Mechanismus vzniku slunečního větru ale doposud zůstával záhadou.

Teď jsme se podle všeho dostali blízko k pochopení mechanismu vzniku slunečního větru, především díky sondě Solar Orbiter a jejímu špičkovému vybavení. Soustava speciálních teleskopů Extreme Ultraviolet Imager na palubě Solar Orbiteru pořídila letos na konci března snímky korony v oblasti jižního pólu Slunce, na nichž jsou zachyceny slabě zřetelné a jen krátkodobé útvary, které odpovídají malým výtryskům plazmatu. V této oblasti se nacházela tzv. koronální díra, což je oblast sluneční korony s velmi nízkou hustotou a teplotou plazmatu.

Nepatrné erupce u koronální díry

Tyto výtrysky trvají asi 20 až 100 sekund a vyvrhují plazma rychlostí asi 100 km/s. Lakshmi Pradeep Chitta z německého Institutu Maxe Plancka pro výzkum Sluneční soustavy a jeho kolegové se domnívají, že právě tyto miniaturní výtrysky u koronální díry by mohly být oním dlouho hledaným zdrojem slunečního větru. Výzkum německých vědců nedávno zveřejnil prestižní časopis Science.

Nově objevené erupce jsou asi tisíckrát méně energetické než doposud nejmenší známé erupce plazmatu na Slunci, takzvané nanoerupce. Chitta a spol. proto mluví o pikoerupcích. Snímky Solar Orbiteru naznačují, že pikoerupce jsou na Slunci velmi časté. Badatelé z toho usuzují, že vyvrhují podstatnou část materiálu, který pak pozorujeme ve slunečním větru.

TIP: Zvláštní jev: Ve sluneční koroně „prší“ chladnoucí plazma

Mise sondy Solar Orbiter pokračuje. Její oběžná dráha kolem Slunce se postupně mění. Slunce zároveň dál postupuje solárním cyklem a lze očekávat, že se v koroně budou na různých místech objevovat další koronální díry. Solar Orbiter by tím pádem měla mít příležitost získat další snímky s pikoerupcemi v nové perspektivě.