Cesta na Elbu vám z Česka autem potrvá zhruba dvanáct hodin a z toskánské pevniny vás do samotného cíle převeze trajekt z Piombina. Staří Řekové ostrov kdysi nazývali Aethalia neboli „plamen“, k čemuž je prý inspirovaly z dálky viditelné ohně pecí, ve kterých se již od dob Etrusků a Římanů zpracovávala místní železná ruda. 

Po ostrovních silničkách se můžete pohybovat vozem, na motorce i autobusem, ale mnohdy je ideální zvolit pěší túru. Mezi nejlepší a také nejpohodlnější způsoby, jak si Elbu užít, však patří okružní plavba na jachtě. Tamní města – ať už největší Portoferraio, nebo Porto Azzurro, Rio Marina či Marciana Marina – se totiž otevírají směrem k moři. V přístavech vás přivítají sochy madony s rozevřenou náručí a na pevninu tam z paluby většinou vkročíte rovnou do nejstarší části zástavby.

Velká část italských ostrovů se řadí k turisticky exponovaným místům. Chcete-li tedy zaslechnout alespoň vzdálenou ozvěnu zlatých časů, označovaných jako „dolce vita“, musíte se zejména do nejslavnějších ostrovních rájů typu Ischie, Capri či Procidy vydat mimo hlavní sezonu. Alternativní cíl skýtají Sicílie či Sardinie s několikanásobnou rozlohou. Velikostí se s nimi sice Elba poměřovat nemůže, ale i uprostřed léta vám dovolí nadechnout se horkého středomořského vzduchu, aniž by kolem kroužil všudypřítomný roj turistů, skútrů a prodavačů cetek.

Doma u Napoleona

Portoferraio se stalo neoficiálním hlavním městem ostrova a jeho historické jádro přímo obepíná místní kotviště. Všechno tam budete mít relativně na dohled, takže se snadno zorientujete: Přístavu dominuje impozantní věž Linguella a spolu s pevnostmi Forte Stella a Forte Falcone připomíná slavnou historii Portoferraia poloviny 16. století, kdy tvořilo součást Florentské republiky. Když totiž roku 1548 koupil město vévoda Cosimo I. Medicejský, přejmenoval ho s příslovečným velikášstvím svého rodu na Cosmopoli a vybudoval systém opevnění, jehož pozůstatky dnes nevelkému přístavu dodávají punc hrdého a nezlomného sídla.

Nejdůležitější zlom v novodobých dějinách Elby přinesl rok 1802, kdy se stala francouzským územím a o dvanáct let později i místem nedobrovolného, přestože v mnoha ohledech privilegovaného pobytu Napoleona. Přidáte-li se dnes k těm, kdo stopy císaře na ostrově hledají, pak jich právě v Portoferraiu naleznete nejvíc. Slavný dobyvatel sice na nevelké pevnině příliš dlouho nepobyl, ale místní na něj vzpomínají v dobrém. Když se po prohrané bitvě u Lipska musel vzdát vlády, přijal pobyt na ostrově nedaleko rodné Korsiky rezignovaně a plný rozčarování. Přesto nehodlal zůstat zavřený ve své krásné Ville dei Mulini, kde dnes sídlí hojně navštěvované muzeum. Brzy se proto s vervou pustil do zvelebování okolí, modernizace silnic a vinic, zavedení školní docházky či obnovy těžebního průmyslu. Za necelý rok toho zvládl opravdu hodně, a dnešním obyvatelům jistě nevadí ani turisté, kteří s sebou díky jeho věhlasu přivážejí prosperitu.

Cesta vzhůru

Od věže Linguella ve starém přístavu je to na kopec „k Napoleonovi“ necelý kilometr chůze. Vydejte se přes malebné náměstí Republiky, pokračujte ulicí Giuseppa Garibaldiho – v italských městech zcela nezbytnou – a nakonec vystoupejte po Napoleonových schodech s pouličními muzikanty. Až potom navštívíte již zmíněné muzeum, můžete z blízké uličky Falcone seběhnout po strmém chodníku na maličkou pláž, jež se rozkládá na úpatí impozantních útesů.

Nepřehlédnutelnou dominantu Elby tvoří vrchol Monte Capanne. Tyčí se do nadmořské výšky 1 019 metrů a nabízí jedinečné výhledy na nekonečný obzor Tyrhénského moře. Jedná se o velmi příjemné zpestření ostrovní návštěvy, nicméně výstup nahoru nepatří k nejsnazším. Na výběr budete mít z šesti turistických stezek, včetně údajně celkem lehké ferraty La Galera. Nejpohodlnější je však samozřejmě „cabinovia“, tedy lanovka: Nenechte se ovšem zmást jejím italským názvem – nepovezete se totiž v kabině, nýbrž v malém otevřeném koši ze žlutých ocelových trubek… Jízda je každopádně zcela bezpečná a trvá zhruba dvacet minut.

Jachty, klid a káva

Pokud se rozhodnete vystoupat na Monte Capanne po svých, představuje vhodný výchozí bod město Marciana Marina. Tamní přístav je dobře vybavený a mohutná kamenná věž připomíná dobu, kdy ostrov patřil Appianiům z Piombina. U její paty pak láká do vln krásná oblázková pláž La Fenicia. Městečko navíc nabízí spoustu domácky působících kaváren i restaurací, kde se můžete před výstupem posilnit. Alternativu tvoří výlet autobusem, který vás přes Poggio a Marcianu doveze až na zastávku Cabinovia, odkud už zbývá k popsané lanovce jen pár kroků. Nezapomeňte přitom, že obzvlášť v létě znamená pokrývka hlavy i zásoba vody naprostou nutnost.

TIP: Domov mrtvých: Čím si italský ostrov Poveglia vysloužil chmurnou pověst?

Jestliže kopcům příliš neholdujete, vydejte se třeba do idylického přístavu Porto Azzurro na východě Elby, který se tak trochu vymyká standardu pobřežních ostrovních městeček. Chrání jej přirozený záliv a tamní domy oplývají charakteristickou pestrobarevností fasád, jež nádherně kontrastují s mořskou modří. Porto Azzurro představuje ideální místo k zasněnému popíjení espressa na „piazze“, s výhledem na kotvící jachty. V přilehlém okolí si ovšem můžete prohlédnout také španělské pevnosti Longone či Focardo nebo se vypravit ke kapli Madonna di Monserrato na úpatí hory Monte Castello. Ostatně i tato pamětihodnost, kterou dělí od městské od zástavby asi tři kilometry, upomíná na přítomnost španělských dobyvatelů: Vznikla v 17. století a střeží kopii slavné Montserratské madony. 

V roce 1891 dosáhl český skladatel věku rovných padesát let a jeho dílo se těšilo obdivu celé Evropy. Nedlouho předtím mu univerzita v Cambridgi udělila čestný doktorský titul. Podmínkou k jeho získání bylo předložit disertační práci. Dvořák pochopitelně žádnou neměl, natož aby ji začal honem sepisovat. A tak dostal se souhlasem slovutných cambridgeských profesorů výjimku. Namísto dizertace mu uložili odřídit koncert z vlastních skladeb. 

Po návratu domů jezdil po vlastech českých a „psal, co ruka stačí“, přičemž složil například trumpetové fanfáry pro pražskou jubilejní výstavu. Nenápadně se přitom blížilo Dvořákovo největší životní dobrodružství – byl pozván do Ameriky. První informaci o tom máme (pravda, ve svérázné gramatice) v dopise skladatelova otce Františka Dvořáka, psaného Antonínově sestře: „Anton 7. června dostal telegrán z Pařýže, abi přijmul mýsto za řiditele Národný koncervatoře hudbi vnovém Yorku, to je v Americe, to snad já mislým, že nepřijme, on je dobrý Čech a národoveč; národ český biho nerad stratil.“ 

Lepší plat než místodržící

Každý dvořákovský odborník uvádí poněkud odlišná data a trochu jiný sled událostí, ale ve výsledku se shodují. Dvořák zprvu nikam nechtěl, pak dělal drahoty, v další fázi jednal o smlouvě, takže se třikrát měnila, ale nakonec podepsal a v září 1892 konečně odplul. „Do draftu neboli do lovu na Dvořáka bylo zapojeno více lidí,“ píše ve své knize o Toulkách českou minulostí Petr Hora-Hořejš. 

Nejvíc práce přitom odvedla iniciátorka madame Jeanette Thurberová. Manželka milionáře a milovnice hudby si od Dvořákova angažmá slibovala, že objeví a vychová talenty, z nichž by vyrostla první generace domácích tvůrců, a že dodá jejímu ústavu vysokou prestiž. Ovšem „Mr. Dworžak“ nechtěl. Proč by se někam harcoval? Právě přijal profesuru na pražské konzervatoři, měl učit jen hodinu denně a slíbili mu 1 200 zlatých ročně. Proč bych měnil teplé místečko za nějaký New York? A pak, jak to vysvětlit ve škole? K pedagogickému úvazku na konzervatoři se Dvořák nechal umluvit, časem se mu však výuka stala radostí, a jedna hodina se nejednou protáhla na celé dopoledne.

Dvořák sice pořád říkal, že nepojede, ale paní Thurberová se nemínila vzdát. V červnu 1891 sepsala dopis, o němž jsme již informováni přes Dvořákova tatínka. Nabídla vyhlédnutému favoritovi ředitelské místo, termín eventuálního nástupu posunula až na podzim příštího roku a zřejmě nabídla peníze, jaké se neodmítají. Skladatel musel být takovými podmínkami nalomen, ale ještě víc nevěřila svým očím šetrná hospodyňka paní Dvořáková. Kdy jí Anton spočítal, že by bral denně tolik co v Praze za měsíc, nemohla z toho spát.

I on měl teď brouka v hlavě a začal se radit s právníkem a přáteli. Se sobě vlastní pedanterií začal upřesňovat jednotlivé „návrhy“ a „eventuální či případné smlouvy“. Jakmile paní prezidentka viděla, že kořist uvízla drápkem, ukázala maximum vstřícnosti. V nové nabídce slevila na pracovních povinnostech a přidala na apanáži. Jestli Dvořák tu práci vezme, bude placen líp než pražský místodržící! Patnáct tisíc dolarů ročně za pouhých osm měsíců celkem příjemné pedagogické práce? K tomu čtyři měsíce placených prázdnin s možností vrátit se na léto domů? Navržený plat představoval třicetinásobek oproti mzdě na pražské konzervatoři!

Rozhodnutí má paní domu

Bylo to těžké rozhodování. Dvořákovi se „za louži“ opravdu nechtělo. Visel na rodině, lnul k rodné hroudě, bál se, že ztratí koncentraci i možnost komponovat. Neuměl natolik dobře anglicky, aby v tomto jazyce přednášel. Tísnilo ho vědomí, že přijde o každodenní styk s dětmi a přáteli. To všechno byly pro jeho venkovanskou mysl podstatné důvody, zatímco velké výdělky považoval i při svém více než kladném poměru ke každé zlatce za druhořadé. Jak mohl každý vidět, ke slušnému životu mu stačily obnošené kalhoty na těle a škubánky s mákem v žaludku. V tomto ohledu se ne zcela shodoval s paní Annou, která v americké nabídce při své praktičnosti spatřovala příležitost, jaká už sotvakdy přijde. 

Zatímco Dvořák strastiplně vážil pro a proti, ba dokonce uspořádal v rodině plebiscit, přičemž byl přiznán hlas i čtyřleté Lojzičce, byla to nakonec paní Dvořáková, kdo vše popostrčil a zařídil. Budiž tedy! Leč nic nebylo považováno za definitivní, dokud americké papíry ležely doma v šuplíku. A byla to paní Anna, kdo zpečetil ortel tím, že smlouvu odeslal manželovi za zády.

Choulostivé jednání s pražskou konzervatoří však proběhlo lépe, než mohl Dvořák doufat. Vedení ústavu si pozvání slavného Čecha do New Yorku vyložilo jako poctu skladateli i škole, takže mu blahovolně udělilo neplacené volno. Zato doma muselo nastat složité dohadování. Že by jel sám, nepřipadalo v úvahu, protože při své nepraktičnosti by zřejmě nepřežil. Role impresária se měla chopit paní Anna, natěšená, ale také nervózní už proto, že sotva lámala angličtinu. Jet bez dětí považoval za nemyslitelné, ovšem celou famílii pobrat nešlo. Kdo z půltuctu potomků by měl dostat přednost? Čtrnáctiletá Otilka prošla celkem hladce, z chlapců byl vybrán devítiletý Toník. Anča, Magda, Otakárek a Lojzička měli smůlu – zůstali doma a starala se o ně babička s pomocí Antonínovy švagrové. Bylo rozhodnuto: měli jet ve čtyřech a začali se intenzivně učit anglicky.

Kupředu přes Atlantik

Poslední týdny ve vlasti si Dvořák vychutnával na svém zámečku ve Vysoké u Příbrami. Paní prezidentka Thurberová mu za domácí úkol uložila napsat a přivézt s sebou kantátu ke čtyřstému výročí objevení Nového světa. Libreto Amerického praporu (který později aspiroval stát se americkou hymnou) však pošta ani přes urgence nedoručila včas. V polovině září 1892 se v sestavě čtyři plus jedna vydal na nejdelší, a jak se mělo ukázat, nejslavnější cestu svého života. 

Dobře věděl, že se mu bude ukrutně stýskat, vždyť odjížděla jen půlka rodiny. Vlakem se dostali do Brém, odtud do přístavu Bremerhavenu, kde se nalodili na zaoceánský parník Saalle, který je s mezipřistáním v britském Southamptonu dopravil až do New Yorku. Jak zaznamenal českoamerický houslista Josef Kovařík, venkovan a suchozemec Dvořák byl široko daleko jediným pasažérem, který bez úhony přežil celodenní bouři, aniž zmizel v kajutě kvůli mořské nemoci. Sledoval na palubě rozbouřené živly, načež v liduprázdné jídelně stoloval, popíjel a pokuřoval s kapitánem.

Po devítidenní cestě se ocitli na dohled soše Svobody. Přečkali ještě na palubě den povinné karantény a pak už byli v cíli. Dvořák vystoupil ve velice apartním klobouku jako vyslanec české hudby v Americe, v ruce klec s drozdem Pepíkem. Co se to ale ozývá za strašný randál? To jeho zaměstnavatelka a ctitelka paní Thurberová předem zařídila, aby mu několik kotvících parníků na uvítanou burácivě zahoukalo. Tajemníkovi madame Thuberové, seladonu Hunekerovi, se Dvořák moc líbit nebude a začne žárlit na jeho věhlas. „Naše prezidentka ve vás spatřuje Kolumba hudby!“ pronesl Huneker na přivítanou, ale za rohem už Dvořáka označoval za nejlepšího z druhořadých skladatelů, za kozácký typ a rozhněvaného vousatého buldoka. Nikoho neopomněl upozornit na jeho negerský nos, cikánskou pleť a na to, že prý má oči daleko od sebe jako uhrančivý šaman.

Setkání s králem železnic

Během prvních tří měsíců se Dvořák cítil vyšinutý z navyklého řádu, takže se takřka nedokázal soustředit. Přitom musel nejenom učit, ale i psát, aby dokončil The American Flag (Americký prapor) pro kolumbovské slavnosti v říjnu 1892. Zvládl to však až následujícího roku. Nyní, v rámci oslav kolumbovského jubilea, se v newyorské Carnegie Hall sešla 21. října 1892 americká smetánka, kupříkladu milionář Andrew Carnegie, zvaný král železnic, věhlasný kazatel Parkhurst a další celebrity. Paní Dvořáková s Otylkou seděly v čestné lóži. Mistr pověděl smečce žurnalistů: „Koncert se dává dvakrát, po amerikánsku: jednou pro bohaté, podruhé pro chudinu. Proč by dělník, který se celý den plahočí pro kousek chleba, neměl takto poznat, k čemu se světová hudba dopracovala? Těším se na to jak malé dítě!“

Po koncertě se setkal s mecenášem Carnergiem: „Mr. Dvo–rak… na vás si obzvlášť cením, že jste selfmademan. Já se rovněž vypracoval sám – ze skotského sirotka, který obskakoval špulky v přádelně.“ 

„Vy prej vyrábíte lokomotivy,“ zajímal se milovník železnice Dvořák. „Používáte ještě šoupátkový systém?“ 

„Cha, cha, můj milý, já nevím, jak lokomotivy vypadají – mě na nich zajímají jedině burzovní papíry. Já vám to řeknu na rovinu: napřed se Amerika musela stát bohatá, umění muselo počkat. Teď jsme dospěli ke zvratu. Objednali jsme vás, abyste vytvořil velkou americkou muziku.“ 

Debatu uzavřela madam Thurberová, již poslední Carnergieho věta zaujala: „Složil jste, Mistře, operu na ruský námět, proč ne na americký?“

„Leda něco o indiánech,“ odvětil prý český skladatel. 

V roce 1993 byly poprvé popsány záhadné koule vyrobené z vápence, které pocházejí z lokality Ubeidiya v izraelské části Jordánského údolí, asi tři kilometry jižně od Galilejského jezera. Vědci jich zde objevili zhruba 150. Jsou velké asi jako sevřená pěst a na to, že vznikly asi před 1,4 milionem let, jsou velmi nápadně kulaté.

Od jejich objevu jsou vápencové koule předmětem vášnivých debat. Část vědců zastává názor, že jde o neúmyslně vzniklé vedlejší produkty blíže neurčeného výrobního postupu, jiní vědci v nich naopak vidí cílený výtvor se specifickým účelem. Díky výzkumu, který nedávno publikoval vědeckých časopis Royal Society Open Science, nyní do této debaty vstoupila moderní věda.

Prehistorické koule

Výpočetní archeolog Antoine Muller z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a jeho spolupracovníci použili pokročilou metodu analýzy 3D objektů k prozkoumání několika vybraných koulí. Po jejich prozkoumání dospěli vědci k závěru, že nejde o náhodně tvarované objekty, ani vedlejší produkty výroby něčeho jiného. Podle nich byly vápencové koule z Ubeidiyi vyrobeny záměrně.

Na zmíněné lokalitě byly nalezeny koule v různé fázi opracování. Z jejich analýzy badatelé usuzují, že s postupem času nebyly tyto koule vyhlazovány, jak by bylo možné očekávat například při působení tekoucí vody. Je na nich vidět, že se stávaly více kulovitými, což vyžadovalo velmi zručné použití techniky štípání (knapping), kterou tehdejší lidé, zřejmě druhu Homo erectus, určitě dobře ovládali.

TIP: Vědci objevili v izraelském Nesher Ramla doposud neznámý druh prehistorického člověka

Nyní tedy víme, že prehistoričtí lidé v Jordánském údolí vyráběli množství kamenných koulí. Proč to ale dělali? „Bohužel, stále není jasné, k čemu lidé tyto koule používali,“ přiznává Muller. „Bude to chtít ještě dost práce, než zjistíme, jaký mohl být jejich účel.“ 

Ať už ale výzkum koulí z lokality Ubeidiya dopadne jakkoliv, jedno víme poměrně jistě. Vzhledem k jejich stáří je nemohli vyrobit lidé našeho druhu Homo sapiens. Vznikly totiž o více než milion let dříve, než se první příslušníci tohoto druhu objevili v Africe.

23. února 1987 jsme poprvé zpozorovali supernovu, později označenou jako SN 1987 A, která vybuchla v našem galaktickém sousedství. Explodovala na okraji mlhoviny Tarantule ve Velkém Magellanově oblaku. Vzhledem k její relativní blízkosti – „pouhých“ 168 tisíc světelných let byla tehdy na jižní polokouli viditelná pouhým okem. Dnes se na tomto místě nachází malebný pozůstatek supernovy, který je od té doby vděčným cílem pozorování i výzkumu.

Na pozůstatek supernovy SN 1987 A se nedávno zaměřil i Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Pomocí kamery NIRCam získal unikátní snímky, které přibližují pozůstatek supernovy v doposud nevídaném detailu. Tato pozorování by měla přispět k našemu pochopení průběhu explozí supernovy a vývoje pozůstatků těchto ohromujících kosmických explozí.

Anatomie pozůstatku supernovy

Na snímku Webbova dalekohledu je patrná centrální oblast připomínající klíčovou dírku. Je velmi neprostupná a vyplněná mračny kosmického prachu a plynu. Prach je tu tak hustý, že do něj nevidí ani kamera NIRCam, která pracuje v oblasti blízce infračerveného záření. Právě tady by se přitom mělo nacházet to, co zbylo z původní hvězdy po supernově, tedy neutronová hvězda.

Centrální část pozůstatku supernovy SN 1987 A obklopuje prstenec, který podle všeho vznikl vyvržením materiálu umírající hvězdy, celé desítky tisíc let před samotnou explozí supernovy. Tento prstenec obsahuje jasně patrné a uspořádané skvrny, připomínající korálky navlečené na zmíněném prstenci. Skvrny vznikly v době, kdy materiál exploze supernovy, řítící se obrovskou rychlostí vesmírem, narazil do prstence. 

TIP: Webbův teleskop zacílil na vzácnou a bouřlivou Wolf-Rayetovu hvězdu

Na snímku jsou rovněž patrné doposud neznámé útvary ve tvaru půlměsíců, nacházející se mezi centrální částí pozůstatku supernovy a prstencem. Zřejmě jde o části vnějších vrstev hvězdy, odpálených zničující explozí supernovy. Webbův dalekohled bude tuto supernovu občas pozorovat i v budoucnu, aby zachytil její vývoj v čase.

V polovině března 1915 dorazili na štáb britského generála Johna Maxwella v egyptské Alexandrii dva muži. Původem ruští Židé Vladimir Žabotinský a Josef Trumpeldor patřili v té době k předním sionistickým aktivistům usilujícím o osvobození Svaté země od turecké nadvlády a zřízení samostatného židovského státu. Maxwellovi předložili nabídku na zřízení samostatné vojenské formace tvořené převážně židovskými uprchlíky z Palestiny, případně dalšími dobrovolníky hlásícími se k ideám sionismu. Generál zprvu váhal, následně však souhlasil se vznikem podpůrné jednotky – takzvaného Sboru sionistických mezkařů (SSM – Zion Mule Corps), který by podpořil dohodové válečné úsilí na Gallipoli.

Hrstka odvážných

Idea vytvoření zvláštního židovského vojenského útvaru vycházela ze širší víry v „daň z krve“, již musejí národy či společenské vrstvy zaplatit, chtějí-li se po válce domoci svých práv. Takto ji také chápali oba zmínění „otcové“ jednotky, kteří se spolu s tisíci soukmenovci z celého světa před první světovou válkou usadili v Palestině. Protože však odmítli přijmout turecké občanství, museli zemi zaslíbenou po vypuknutí konfliktu opustit. Žabotinský a Trumpeldor odešli do Brity kontrolovaného Egypta, kde se po diskusích s dalšími vysídlenci podíleli na vytvoření Výboru palestinských uprchlíků. Záhy došli k přesvědčení, že centrální mocnosti nemohou válku vyhrát, a rozhodli se proto vsadit na Dohodu. Založení vlastních ozbrojených formací bojujících bok po boku se spojenci mělo po vítězné válce dopomoci k založení samostatného židovského státu v Palestině. 

Do nově vzniklého SSM – název jednotky oba její tvůrce iritoval, neboť jej považovali za nedůstojný – se v první vlně přihlásilo asi 650 mužů. Jádro tvořili palestinští Židé, nejčastěji původem z Ruska, další přišli například ze severní Afriky i dalších částí světa. Velitelem se stal britský podplukovník John Henry Patterson. Jednotka dostala 750 mezků, s jejichž pomocí měla zajišťovat zásobování sil na frontě. V druhé půli dubna 1915 se SSM přesunul, bez ohledu na nedostatek výcviku i vybavení, na bojiště na Gallipoli, kde spolu s řadou dalších neevropských vojenských útvarů několik měsíců vykonával pomocné a logistické práce. 

Navzdory původnímu očekávání se Židé osvědčili a několik vojáků obdrželo medaile za statečnost – mezi nimi též kapitán Josef Trumpeldor, který sloužil, přestože mu chyběla ruka (viz Bojovníci za židovskou věc). Osm mužů na Gallipoli padlo a dalších 55 utrpělo zranění. Po skončení kampaně Britové SSM rozpustili.

Zrod legie

Velení původně neplánovalo obnovení či vznik nové židovské formace. Na přímluvu bývalého velitele SSM podplukovníka Pattersona i díky vytrvalé agitační činnosti Žabotinského se však podařilo shromáždit někdejší židovské veterány do jedné jednotky – 20. londýnského praporu. Ten se měl později stát jádrem větší vojenské formace. Situace na blízkovýchodní frontě i vytrvalost sionistických agitátorů nakonec vedly k tomu, že o vzniku samostatné židovské jednotky jednal i válečný kabinet. 

Odpůrci argumentovali především předpokládatelnými poválečnými nároky Židů, kteří existenci vlastní formace nepochybně využijí k prosazení svých požadavků. Dále se objevovala oprávněná obava, že oficiální zřízení takovéhoto vojenského tělesa přispěje k nárůstu antisemitismu jak v Turecku, tak i v samotné britské armádě. Nakonec však převážily hlasy příznivců a v srpnu 1917 vznikl (převážně židovskými vojáky tvořený) 38. prapor Královských střelců, známější jako „Židovský“ či „Judský“ prapor.

Do něj se okamžitě začali hlásit další dobrovolníci z celého světa, hlavně však z USA a Kanady. Sám Žabotinský ve svých pamětech odhadl složení mužstva na 34 % vojáků ze Spojených států, 30 % z Palestiny, 28 % z Velké Británie, 6 % z Kanady a po jednom procentu z Argentiny a osmanské říše. Nešlo přitom vždy jen o Židy, hlásili se i někteří syrští křesťané usilující o osvobození své domoviny od turecké nadvlády. Britové zareagovali zřízením několika dalších pěších praporů. Dohromady židovská legie čítala přes 5 000 mužů, navenek se její příslušníci odlišovali nášivkou Davidovy hvězdy na pravém rukávu stejnokroje.

Do akce

Dopoledne 2. února 1918 pochodovala legie slavnostně ulicemi Londýna. Druhý den se nalodila na plavidla, která ji přepravila na Blízký východ. V době, kdy na bojiště dorazila, se již nemalá část Palestiny včetně Jeruzaléma samotného nacházela v rukou Dohody. Židovští vojáci se tak po příjezdu do Egypta přesunuli rovnou do Svaté země. Pro řadu z nich to bylo poprvé v životě. Americký příslušník formace Ferdinand Breth zaznamenal tento moment ve svém deníku: „Kolem třetí odpoledne jsme dorazili do Rafy, což byla první zastávka v Palestině. Byli jsme v zemi našich snů a já si již mockrát představoval, jak úžasný moment to bude, až naše legie dosáhne zaslíbené země. Čekal jsem, že hoši propuknou v nadšení, budou se vrhat na kolena a líbat zemi, pro kterou se rozhodli nasadit své životy. Nic z toho se ale nestalo. Ruský Žid není sentimentální. Příjezd do Palestiny nijak nenarušil naše každodenní handrkování a partičky pokeru.“ 

V červnu se pak jednotka zapojila do bojů s Turky severně od Jeruzaléma. Muži 39. praporu přepadli osmanský opevněný tábor a díky „nevídaně agresivnímu postupu“ se jim podařilo nepřítele rychle přemoci. Následovaly další menší potyčky v údolí Jordánu, během nichž padlo nebo bylo zajato asi 20 příslušníků jednotky. Větší problém však Židům způsobila malárie, která pokosila několik stovek mužů a na několik týdnů formaci prakticky vyřadila z boje.

V září se jednotka zúčastnila významné bitvy u Meggida a pomohla obsadit přechody přes Jordán. Útočníci tentokrát narazili na tuhý odpor, nakonec se však dvěma rotám amerických dobrovolníků podařilo dobýt několik brodů a postoupit několik kilometrů za řeku. Generálmajor Edward Clayton na konto legionářů uvedl: „Obsazením brodů přes Jordán jste ve velké míře pomohli spojeneckému vítězství u Damašku.“ Bitva také představovala vrchol válečného nasazení židovské legie a Vladimir Žabotinský byl po ní vyznamenán Řádem britského impéria.

Obezřetní Britové

S blížícím se koncem války sloužili židovští vojáci stále více ve funkcích zajišťovacích sil a vypomáhali především s hlídáním válečných zajatců. Britové se však svých spolubojovníků stále více obávali. Oprávněně předpokládali, že Židé sledují především vlastní zájmy a s blížící se porážkou společného nepřítele bude loajalita rychle klesat. Již krátce po podpisu příměří se začaly objevovat první případy neposlušnosti či dokonce drobnější vzpoury. Na klidu Londýnu nepřidával ani fakt, že v té době představovala židovská legie téměř šestinu všech okupačních armád na rozlehlém území Blízkého východu. Také proto se již v průběhu roku 1918 Britové bránili dalšímu rozšiřování formace a odmítali další tisíce dobrovolníků, kteří projevili o službu v legii zájem.

Z těchto zmíněných důvodů Britové demobilizovali židovské prapory jako jedny z prvních již v listopadu 1918. Mužstvo se vrátilo do svých domovů, část se však usadila v Palestině. Zbytek sil byl zredukován na jeden prapor sloužící až do 20. let.

Hrdinové sionistického hnutí

Ačkoliv vojenský význam židovské legie zůstal poměrně omezený – v průběhu války padla „jen“ necelá stovka jejích příslušníků, pro sílící sionismus šlo o důležitý počin. Veteráni se stali hrdiny osvobozeneckého boje. V řadách formace pochodovala Palestinou celá řada osobností spojených se současným Izraelem, například ministerští předsedové země David Ben Gurion a Levi Eškol, druhý prezident židovského státu Jicchak Ben Cvi nebo zakladatel Hagany Dov Hoz.

Formace však přinesla palestinským Židům i další ovoce – díky ní se řada osadníků naučila zacházet se zbraněmi a také si osvojila znalosti britské taktiky. Bývalí členové legie stáli u kořenů polovojenských jednotek chránících sionistické zájmy v zemi. To se projevilo už v roce 1920, kdy izraelité museli čelit hromadným útokům Arabů, a právě někdejší členové formace v čele polovojenských oddílů prokázali – na rozdíl od britských úřadů – schopnost efektivně chránit své souvěrce. Po tomto pogromu rozpoutali Britové v Palestině sérii razií a zatýkání na obou znesvářených stranách, které neunikl ani hrdina impéria Vladimir Žabotinský. Řada veteránů se pak podílela na vzniku ilegální židovské armády známé jako Hagana, která je považována za předchůdkyni dnešních Izraelských obranných sil. 

Chilský národní park Torres del Paine byl založen roku 1959 pod jménem Parque Nacional de Turismo Lago Grey. Teprve později (1970) dostal své současné jméno a roku 1977 byly stanoveny jeho definitivní hranice, když Guido Monzino daroval chilské vládě 12 000 hektarů půdy přiléhající k tehdejšímu parku. V roce 1978 byl park vyhlášen biosférickou rezervací v rámci UNESCO.

Torres del Paine má bohatou vegetaci, mezi niž patří stálezelené rostliny z čeledi Proteaceae nebo „pantoflíčky“ Calceolaria uniflora, které se vyskytují v široké paletě barev a tvarů. Roste zde i sedm druhů vstavačovitých, ale také 85 druhů nepůvodních rostlin. Z nich má 75 druhů evropský původ a 31 je považováno za invazivní druhy.

Rovně zástupci fauny, kteří v Torres del Paine žijí, určitě stojí za pozornost. Vedle pum a lišek je možné spatřit vzácného jelenovitého huemula jižního (Hippocamelus bisulcus), nebo některého z celkem patnácti druhů dravých ptáků.

Na začátku 70. let vznikla naléhavá potřeba nového hlavního bojového tanku pro britskou armádu. Studená válka byla v plném proudu a Spojené království se snažilo najít nástupce obrněnce FV4201 Chieftain. Zejména nová generace připravovaných sovětských modelů (T-72, T-80) totiž vyvolávala obavy. Severoatlantická aliance se ocitla pod tlakem a musela urychleně hledat řešení, aby její obrněnce zůstaly konkurenceschopné se sovětskými. V roce 1977 byl ale společný britsko-německý program s názvem Hlavní bojový tank budoucnosti (FMBT) neúspěšně ukončen a krátce poté skončil kvůli předpokládaným astronomickým nákladům i čistě britský projekt (MBT-80). Výrobci v ostrovním království zprvu viděli možné východisko ve zvýšení bojové hodnoty chieftainu. Plánovaný FV4211 ale navzdory dobrým výsledkům ve vojskových zkouškách nepřekročil stadium prototypu.

Tank pro šáha 

Jako nejdůležitější faktor v historii vývoje challengeru lze uvést vztah mezi britskou vládou a íránským šáhem Rezou Pahlavím a následným svržením zmíněného vládce. Londýn prodal Íránu na začátku 70. let značné množství chieftainů, které se středovýchodní mocnosti velmi zamlouvaly. V roce 1974 proto Teherán odeslal další velkou objednávku, tentokrát si ale šáh přál něco modernějšího. Nový vylepšený chieftain měl disponovat lepším pancéřováním i mobilitou. A Íránci spěchali: chtěli dostat nové tanky už za dva a půl roku. 

Aby tento požadavek splnily, musely se britské zbrojařské firmy uchýlit k použití triku – rozdělily dodávky do tří fází. V první dostal Írán mírně vylepšený Chieftain FV4030/1 následovaný hlavním bitevním tankem FV4030 Shir 1 (persky shir = lev). Ve fázi dvě pak další vylepšenou verzi chieftainu s výkonnějším motorem, výkonnějším 120mm kanonem L11 a novým systémem řízení palby FV/GCE No.10 Mk 2. Ve třetí fázi pak vznikl hlavní bojový tank FV4030/3 Shir 2 se zcela novým pancířem Chobham na čele korby a na věži. Kromě toho dostal Shir 2 jako hlavní zbraň kanon L11A5 a nový systém řízení palby IFCS s integrovaným laserovým dálkoměrem.

Slibně se vyvíjející obchod, jehož předmětem bylo 1 225 tanků Shir 2 pro íránskou armádu, se však neuskutečnil. Na konci 70. let totiž sílily v Íránu protivládní demonstrace a v lednu 1979 svrhla revoluce šáha a nově založená islámská republika vzápětí všechny smlouvy s Velkou Británií zrušila. Výroba motorů a děl pro Shir 2 však už běžela...

Neslavný start 

Britské ministerstvo obrany okamžitě zareagovalo a začalo zjišťovat, zda by původně pro export určené stroje Shir 2 mohly nahradit alespoň část chieftainů sloužících v britské armádě. V září 1979 pak došlo k dohodě. Mělo vzniknout celkem 243 kusů pro obrněné pluky Britské rýnské armády v Německu (BAOR). Již v průběhu testování však byly u challengeru (vyzyvatele), jak byl nový stroj nazván, odhaleny vážné technické problémy. 

Ukázalo se zejména, že převodovka TN37 je velmi náchylná na poruchy. Výkon systému řízení palby a pravděpodobnost zásahu při střelbě za jízdy byly výrazně pod očekáváním. Navzdory všem zádrhelům předala zbrojovka Royal Ordnance Factory Barnbow v Leedsu britské armádě během slavnostního ceremoniálu 16. března 1983 první sériový Challenger 1. Jako první obdržel nový hlavní bitevní tank Královský husarský pluk (prince z Walesu) sídlící v dolnosaském Bad Fallingbostelu. Na podzim 1983 se pluk s rotou A vyzbrojenou kompletně challengery zúčastnil manévrů Eternal Triangle 1983.

Canadian Army Trophy 

Nová chlouba britské tankové školy měla zazářit při každoročním porovnání tanků v soutěži Canadian Army Trophy (CAT) za účasti spojeneckých tankistů ze západní Evropy i Severní Ameriky. V červnu 1987 se tato tradiční soutěž konala na střelnici 301 ve vojenském prostoru Grafenwöhr v Bavorsku a Britové byli odhodlaní odčinit zde porážku, kterou utrpěli v předchozí soutěži CAT o dva roky dříve s chieftainem. Na klání se pečlivě a horečně připravovali, vědomi si určitých nedokonalostí svého nového obrněnce. Na druhou stranu však nepochopitelně podcenili přípravu osádek – ty sice před soutěží trénovaly v Kanadě s novým termovizním zaměřovačem TOGS, ale nikoliv s challengery, nýbrž s chieftainy!

Soutěž v Bavorsku pak skončila pro Brity velkou ostudou, když challengery eskadry B od královských husarů skončily na posledním místě za Němci, Američany a dalšími spojenci z NATO. Ukázalo se, že challenger nedosahuje kvalit tanků Leopard 2 a M1 Abrams. Úkolem každé osádky bylo projet tankodromem ve stanoveném kursu a přitom pálit na nepohyblivé i pohyblivé terče vzdálené 1 600 až 3 000 m při rychlosti jízdy minimálně 16 km/h kanonu i kulometu za podmínek, které se blížily skutečnému bojišti. Hodnotily se zásahy terčů, stejně jako čas, ve kterém tank zvládl projet celou trasu. Terče byly vyhřívané, aby se zobrazovaly na termovizi a ukazovaly se na 40 vteřin. Aby byla zajištěna rovnost podmínek pro všechny týmy, musely být osádky vybrány náhodně a nesměly v období před soutěží vystřílet víc jak 134 nábojů z tankového kanonu.

Britové selhali především při střelbě z kanonu – úspěšnost zásahů činila jen 75 % oproti 94 % u M1 Abrams a 92 % u Leopardu 2 a o mnoho lépe na tom nebyli ani s časem projetí trasy. Problém byl především v systému řízení palby a ve špatné ergonomii věže. Vzhledem k tomu, že představení nového britského stroje bylo pozorně sledováno, na ministerstvo obrany se valila obrovská vlna kritiky domácích médií, což mělo dopad jak na morálku armády, tak na poškození vyhlídek na prodej challengeru do zahraničí. Následujících soutěží Canadian Army Trophy (proběhly ještě v letech 1989 a 1991) se už britský tým raději nezúčastnil...

Do začátku 90. let dostala britská armáda celkem 420 challengerů. Z toho 357 bylo rozděleno mezi sedm bojových pluků. Ostatní byly určeny pro zkoušky, výcvik nebo sloužily k dočasnému nahrazení strojů, které právě procházely generální údržbou.

V noci slepý

Hlavní přednost tanku challenger spočívala v jeho pasivní ochraně. Ve srovnání s jinými tanky této kategorie byla její úroveň skutečně nadprůměrná. Vysoká bojová hmotnost se však ukázala jako nevýhoda při jízdě po mostech, v horách nebo při transportu na dopravních prostředcích. Navíc byl obrněnec vzhledem ke své váze poněkud podmotorovaný a oproti konkurentům působil těžkopádně (Leopard 2 či Abrams měly při podobné hmotnosti o čtvrtinu vyšší výkon motoru). Dokonce i na silnici měl britský stroj problém dosáhnout rychlosti vyšší než 50 km/h.

Další výrazný nedostatek byl odstraněn až v roce 1987, kdy challenger konečně dostal termovizní zobrazovací a zaměřovací systém TOGS (Thermal Observation and Gunnery Sight) od společnosti Pilkington Defence Systems Barr & Stroud, jehož vývoj nebyl v době zavedení tanku do služby ještě dokončen. Ten byl umístěn na boku věže v pancéřové barbetě a poskytoval samostatné výstupy veliteli tanku i střelci v režimu pozorování bojiště nebo jako zaměřovač. Konečně tak bylo možné naplno využít vynikající kanon L11A5 ráže 120 mm, který spočíval v přední části věže, dával granátům vysokou úsťovou rychlost, díky níž dosahovaly velké průraznosti. Zásoba munice činila 52 granátů, mezi nimiž mohly být střely APDS-T, APFSDS-T, HESH nebo cvičné granáty. Omezoval ho však pomalý systém řízení palby.

Kromě hlavní zbraně disponoval obrněnec spřaženým 7,62mm kulometem L8A2 a kulometem L37A2 stejné ráže umístěným na lafetě u velitelské věžičky. V případě nasazení zbraní hromadného ničení chránil čtyřčlennou osádku (velitel, střelec, řidič a nabíječ) před škodlivými látkami ventilační systém. V závislosti na struktuře velení byly pro komunikaci k dispozici tři různé rádiové sady Cla nsman-VHF/FM.

Vynikající v boji

Přestože byl Challenger 1 hodně kritizovaný a v Grafenwöhru rozhodně nijak neoslnil, v reálném boji naopak překvapivě přesvědčil o svých kvalitách. Ukázalo se to v roce 1991 ve válce v Perském zálivu. Velká Británie se připojila ke koalici proti Iráku, který okupoval Kuvajt, a poslala do oblasti 221 challengerů verze Mk 3 vybavených reaktivním přídavným pancířem (ERA) na čele korby, přídavnými deskami Chobham na jejích bocích a dvěma přídavnými palivovými nádržemi na zádi. Takto upravené stroje měly proti iráckým tankům sovětského původu snadnou úlohu. Během pozemní ofenzivy v rámci operace Granby (což bylo souhrnné označení pro rozmístění a následně i bojové akce britských sil) dokázaly úspěšně bojovat s nepřátelskými obrněnci na vzdálenost přes čtyři kilometry.

V jednom zdokumentovaném případě dokonce challenger zničil irácký T-55 na 5 100 m, což dodnes představuje rekordní vzdálenost, na niž byl zničen tank výstřelem z kanonu jiného tanku. Jak vzpomínal jeden z tankistů, poručík Seb Pollington, Britové mnohdy vedli úspěšnou palbu na mnohem větší vzdálenost, než doporučovaly manuály jejich strojů. Celkem se britským challengerům podařilo zničit přes 300 nepřátelských tanků, aniž by samy utrpěly jedinou bojovou ztrátu. Generálmajor Patrick Cordingley, velitel 7. obrněné brigády, se pak vyjádřil (se zřejmým odkazem na nezapomenutelnou ostudu v Grafenwöhru), že „challenger je tank pro boj, ne pro soutěže“.

Na dalších bojištích

Britský kontingent se také následně zapojil do operací v Bosně a Hercegovině v rámci intervenční (IFOR) a stabilizační (SFOR) mise Organizace spojených národů v letech 1996–2000 a mise v Kosovu (1999). I když zde nedošlo k přímému boji, „vyzyvatel“ se osvědčil. Přesto se v obrněných jednotkách neusadil na příliš dlouho. U obrněných pluků ho začal od roku 1998 nahrazovat jeho nástupce Challenger 2. Vyřazené stroje pak nakoupilo Jordánsko, které v letech 1998–2004 odebralo 392 kusů. Jeden tank přišel nového vlastníka přibližně na milion liber (tehdy asi 50 milionů korun), přičemž v současnosti se armáda zbytku provozuschopných challengerů (přejmenovaných na Al Hussein) zbavuje.

Už nějakou dobu víme, že například delfíni nebo papoušci dokážou rozeznat konkrétního jedince svého druhu a mohou ho i oslovit. Dělají to ale jinak než lidé – napodobují projev dotyčného, který pochopí, že jde o vzkaz určený jemu. Specifické oslovení konkrétního jedince pomocí jména, bylo dlouho považováno za jedinečnost lidské komunikace. Podle nového výzkumu, zveřejněného v podobě doposud nerecenzovaného preprintu na portálu bioRxiv, to už ale zřejmě neplatí.

Mezinárodní tým odborníků, který vedl Michael Pardo z Coloradské státní univerzity ve Fort Collins, zkoumal zvukové projevy slonů afrických (Loxodonta africana) na dvou místech v Keni a dospěl k závěru, že také sloni mají svá jména a používají je podobně jako my. Nenapodobují, ale oslovují konkrétního jedince.

Tajemství sloní konverzace

Badatelé analyzovali celkem 625 volání slonů, z nichž 597 se odehrálo mezi členy konkrétní rodinné skupiny. Šlo o volně žijící slony v ekosystému Samburu na severu Keni a v národním parku Amboseli. Do výzkumu byla zahrnuta jen volání směřovaná na jednotlivé slony, které bylo možné identifikovat.

TIP: Podobně jako lidé: Sloni se navzájem liší svými osobnostmi

Získaná data poté vědci zpracovali pomocí statistických metod a zjistili, že často nejde o pouhé napodobování projevů slonů, kteří byli příjemci jednotlivých volání. Aby si své závěry vědci ověřili, vybrali si 17 slonů, kterým pak pouštěli nahraná volání jiných jedinců a sledovali, jak ně budou příjemci reagovat. Ukázalo se, že „oslovení“ sloni reagují rychleji a hlasitěji na volání, která jsou určená konkrétně jim, než na volání, která nezahrnovala jejich „jméno“. Badatelé jsou přesvědčeni, že jde o první případ, kdy jsme u živočichů objevili systém vlastním jmen, používaný podobným způsobem jako u lidského druhu.

Paleontologické naleziště vádí Al-Hitan, doslova „údolí velryb“, leží zhruba sto padesát kilometrů jihozápadně od Káhiry a ukrývá největší koncentraci pravěkých velrybích fosilií na planetě. Podle archeologů jde o ideální místo, kde lze sledovat jedno z největších tajemství evoluce zmíněných tvorů – přesněji řečeno jak se ze suchozemských kolosů stali vládcové moří, plně adaptovaní na život ve vodě. Došlo k tomu ještě před tím, než se skupina rozdělila na několik vývojových větví, přičemž dnes zahrnuje asi třicet druhů.

Pravěký rekordman

Na ploše dvou set čtverečních kilometrů egyptské pouště zůstaly roztroušené stovky často kompletních koster, a u některých se dokonce dochoval neporušený obsah žaludku. Vesměs pocházejí z třetihorního eocénu, tzn. z období před čtyřiceti miliony let, kdy měli masožraví prakytovci ještě poměrně dobře vyvinuté zadní končetiny, ale zároveň používali pětiprsté ploutve na těch předních.

Fosilní nálezy pomohly zjistit, že jim příroda sice již dala do vínku charakteristické protáhlé tělo, jaké známe u novodobých velryb; současně si však stále zachovávali některé primitivní znaky svých předků, například pokud jde o stavbu lebky a chrupu. Vůbec největší dosud odhalená kostra z oblasti Al-Hitan měřila jednadvacet metrů, což přibližně odpovídá dnešním plejtvákům obrovským.

Želvy, rejnoci i pelikáni

Další zkameněliny umožňují rekonstruovat ekologické podmínky eocénu, což nám skýtá představu o mimořádně bohaté paletě tehdejších druhů. Kromě velryb se v Al-Hitanu podařilo identifikovat kostry celé řady jiných živočichů, včetně prehistorických krokodýlů, želv, rejnoků či žraloků, ale třeba i nejstarší známý exemplář pelikána.

Od objevu prvních fosilií v roce 1902 tam vědci napočítali půl druhého tisíce zkamenělých ostatků savců, plazů a ryb. Nezřídka se sice jedná pouze o drobné zuby, ovšem ty největší „poklady“ si mohou zájemci prohlédnout ve veřejné části parku. Mezi nejlépe dochované fosilie, spočívající dosud v písečném lůžku, patří kostry dravého basilosaura a asi čtyřikrát menšího dorudona, dorůstajícího zhruba pěti metrů. Nechybí však ani bezmála dvoumetrový lebeční výběžek posetý ostrými zuby, jenž patřil vyhynulému druhu pilouna, příbuznému dnešních rejnoků. 

Karla I. nemůžeme považovat jen za historickou osobnost své doby. Jeho celoživotní práce se promítla i do 21. století, kdy byl blahořečen papežem Janem Pavlem II. Jak poznamenal historik Jan Galandauer: „Jestliže vezmeme na vědomí, že (…) byl poslední český král, pak se i jeho blahořečení jeví jako výjimečná událost českých dějin: po svatém Václavu se v panteonu českých svatých a blahoslavených objevil druhý český panovník!“ Kým vlastně byl a díky čemu se mu dostalo této neobyčejné cti?

Arcivévoda, nikoli následník

Roku 1887 se Ottovi Rakouskému a saské princezně Marii Josefě narodil prvorozený syn Karel. Rodiče oslavovali příchod arcivévody, ale rozhodně ne korunního prince, který by se jednoho dne mohl stát králem. Během Karlova dětství se však událo několik tragédií, jež jej posunuly na pozici jediného následníka trůnu. Pro úkol, na který se někteří chystali celé dekády, tedy musel být připraven během několika let.

Budoucího vládce do značné míry vychovávala jeho matka, která byla velmi zbožná. Zpočátku za jeho vzdělání odpovídali domácí učitelé, později navštěvoval věhlasné Skotské gymnázium ve Vídni. Stal se tak jedním z prvních rakouských arcivévodů, již chodili na veřejnou školu. Další vzdělání získal na Karlově univerzitě v oborech historie, práva a ekonomie považovaných pro budoucího císaře za klíčové. Důraz se kladl rovněž na výuku jazyků. Karel mluvil německy, anglicky, francouzsky, ale i maďarsky a česky. Jak bylo v té době zvykem, nastoupil i službu v císařské armádě, a to u vojenské posádky v Brandýse nad Labem.

Osudová láska

Čtyři roky po dosažení plnoletosti měl za úkol vybrat si nevěstu a František Josef I. trval na tom, že jí musí být císařská nebo královská princezna. Zita z panovnického rodu Bourbonsko-Parmského těmto požadavkům vyhovovala po všech stránkách, navíc to byla krásná a inteligentní žena. Svatba se konala roku 1911 na zámku Schwarzau a následně se manželé usadili v Brandýse nad Labem, kde prožili nejklidnější a – podle partnerky – také nejšťastnější část svého svazku.

Červen roku 1914 ovšem představoval životní zlom. Postavení mladého páru se změnilo. Karel se stal následníkem trůnu a jeho choť korunní princeznou, čímž navždy přišli o šanci žít běžným klidným životem. Navíc, ačkoliv byl nástupcem Františka Josefa I., na některých nařízeních neměl možnost se podílet. Na rozhodnutí vstoupit do konfliktu, který přerostl ve světovou válku, neměl tedy žádný vliv.

V listopadu roku 1916 zemřel František Josef I. v požehnaném věku 86 let a Rakousko-Uhersko získalo nejen mladého císaře, ale po dlouhých letech také císařovnu. Vládce ovšem nastupoval na trůn za velmi nepříznivých okolností. V Evropě zuřila válka a zemědělství i průmysl se nacházely v katastrofálním stavu.

Komplikovaná vláda

Mladý panovník měl zpočátku ambiciózní plány, ale bohužel nebylo v jeho silách, aby je uskutečnil. Chtěl reformovat Uhersko, ale snahy se musel vzdát, když se nechal na popud uherského ministerského předsedy korunovat zdejším králem. (V korunovační přísaze se zavázal hájit integritu a nedotknutelnost Uherska, čímž sám sobě zabránil plánované reformy provést.)

Dalším cílem bylo ukončení války, přičemž dané úsilí provází celou jeho vládu. Nejznámější pokus o uzavření míru probíhal tajně. Karel za pomoci svých švagrů Sixta a Xavera Bourbonských zkoušel uzavřít mír s Francií, ale jednání ztroskotala a vešla ve známost jako Sixtova aféra. Po neúspěšném jednání se Karel a Zita stali terčem obrovské nenávistné a pomlouvačné kampaně.

Konec monarchie a exil

Nálada lidu v roce 1918 byla značně protihabsburská, politická emigrace toužila po rozbití monarchie. Dokonce i státy Dohody po Sixtově aféře uznaly právo národů monarchie na sebeurčení. Císař Karel I. se pokusil říši na poslední chvíli reformovat. Tyto snahy ale přišly pozdě, obyvatelé si přáli, aby válka skončila a „dvouhlavému orlovi“ odzvonilo. Když si vládce uvědomil, že rozpad je nevyhnutelný, soustředil se především na to, aby vše proběhlo klidně a bez krveprolití.

V listopadu 1918 byl přinucen k abdikaci a musel se svou rodinou odjet do Švýcarska. Po sedmi stoletích tak skončila vláda habsburské dynastie v Podunají. Dvakrát se snažil zvrátit svůj osud, aby zůstal alespoň uherským králem, ale ani jeden jeho pokus neuspěl. S jeho politickými aktivitami došla Švýcarsku trpělivost, a Karel byl se svou rodinou nucen usídlit se na portugalském ostrově Madeira.

V novém domově rodinu trápil nedostatek financí, a mužův zdravotní i duševní stav se zhoršoval. Lékař byl k němu kvůli finanční situaci rodiny přivolán pozdě, otec osmi dětí 1. dubna 1922 zemřel.

Bývalý vládce byl církví blahořečen kvůli své neochvějné křesťanské víře, kterou stavěl do popředí každého svého politického rozhodnutí. Jeho mírové snahy během války jsou významné a ve své době zcela ojedinělé. Kromě toho bychom neměli zapomínat ani na jeho příspěvek sociálnímu zákonodárství, které pomohlo mnoha lidem.

Slovy Winstona Churchilla: „Lidským bytostem není dáno předpovídat nadcházející běh událostí. V jedné fázi se zdá, že lidé mají pravdu, v jiné se snad mýlí. Po několika letech, když se časová perspektiva prodlouží, se všechno najednou octne v jiném kontextu. Objeví se nové proporce, nová stupnice hodnot. Historie klopýtá po vyšlapané stezce minulosti a pokouší se rozdmýchat žár zašlých dnů. Jediným vodítkem pro člověka je jeho svědomí, jedinou záštitou pro jeho památku je poctivost a upřímnost jeho činů.“