Již od počátku 18. století se zmíněným fenoménem zabývali i badatelé a roku 1882 vyvinul Francouz Étienne-Jules Marey techniku chronofotografie, s jejímž využitím pak zachytil padající kočku s kadencí dvanácti snímků za sekundu. Ukázalo se přitom, že se zvíře ve vzduchu otočí do kýžené polohy díky pohybu předních a zadních nohou. V roce 1935 potom tým nizozemských fyziologů zjistil, že kočky při pádu nejprve prohnou záda, načež přetočí obě poloviny těla opačným směrem a následně se už dokážou jednoduše převrátit nohama k zemi.

TIP: Mimořádné výkony světové fauny: Kdo jsou nejlepší atleti zvířecí říše?

Kočky jsou schopny vyskočit do pozoruhodné výšky. Průměrná kočka dokáže ve skoku do výšky překonat až šestinásobek své délky – pokud kočky měří v průměru okolo 80 centimetrů, zvládnou vyskočit až do výšky téměř pěti metrů. Pro srovnání – podobně disponovaný lidský atlet by musel skočit laťku ve výšce přes 10 metrů. Některé kočičí plemena, jako například mainská mývalí kočka, jsou známé svou schopností dosáhnout ještě větších výšek.

Ve vesnici Ajnabulak ve východním Kazachstánu probíhají od roku 2017 archeologické vykopávky. Archeologům se zde podařilo odkrýt již více než 100 mohyl s hroby, které pocházejí z doby bronzové. Na počátku letošního srpna zde vědci narazili na mohylu s pohřbenou mladou dívkou. Bližší průzkum hrobu vědce překvapil – především pak nalezená pohřební výbava.

O samotné dívce toho archeologové zatím mnoho nevědí. Předměty, které s ní byly pohřbené ale naznačují, že i přes své mládí mohla zastávat významné postavení. „Byla pohřbená ohnutá na levém boku,“ popisuje Rinat Zhumatayev z Al-Fárábího kazašské národní univerzity v Almaty. „V obou uších měla náušnice z drátků a kolem krku korálky.“

Dívka s kostmi

Odborníci na základě dívčiny kostry odhadují, že byla pohřbena ve věku 12-15 let. Spolu s ní bylo do hrobu uloženo 180 zvířecích hlezenních kostí, zřejmě pocházejících od ovcí nebo krav, tři kraví lopatky, několik kovových hlavic meče, zrcadlo, bronzová miska, a také bronzový disk s rytinou žáby.

Archeologové jsou z dívčiny pohřební výbavy rozpačití. Je totiž naprosto výjimečná. V eurasijských stepích se sice občas najdou dávné hroby se zvířecími kostmi, někdy i s dětmi či dospívajícími, až doposud ale odborníci nenarazili na tak velké množství kostí v jednom hrobě. Otázkou samozřejmě je, co tato zvláštní pohřební výbava vlastně znamená.

TIP: Poklad pod skateparkem: Pod hřištěm byl pohřben náčelník doby bronzové

Někteří badatelé se domnívají, že soubor kostí souvisí s nějakým kultem, v němž byly tyto kosti používány k meditaci nebo k podobným praktikám. Další vědci mají za to, že pohřbené kosti přestavují symboly pohody a štěstí, které měly pohřbené dívce zajistit úspěšný přechod na onen svět. Symbol žáby měl podle Zhumatayeva v dávných kulturách řadu významů, přičemž nejčastěji byl spojován s obrazem rodící ženy a kultem vody. Na závěry je ale příliš brzy už jen proto, že rytina s podobnou symbolikou byla v Kazachstánu objevena vůbec poprvé.

Na podzim roku 1944 se již nezadržitelně blížil konec třetí říše. Wehrmacht šel od porážky k porážce a Spojencům se postupně dařilo osvobozovat dlouho okupovaná území. Říšská župa Sudety stejně jako protektorát Čechy a Morava sice zatím pro Němce představovaly relativně klidné zázemí, nicméně i tam museli realisticky uvažující lidé tušit, že válka již nebude mít dlouhé trvání. 

Život jako dřív

Tuto skutečnost však mnoho nacistických fanatiků odmítalo přijmout. Doufali v obrat, v masivní nasazení zázračných zbraní, popřípadě v uzavření separátního míru se západními mocnostmi a v pokračování boje proti Sovětskému svazu. Dále tak probíhal i výcvik vojáků či politická školení členů NSDAP. 

Na Jablonecku využívala nacistická strana jako jedno ze svých školicích a rekreačních středisek chatu Rösslerbaude pod vrcholem hory Stefanshöhe (dnes Hvězda, 959 m n. m.). Nedaleko od ní vyrostl právě během podzimu 1944 nacistický památník sestávající z velkého žulového Železného kříže se svastikou uprostřed a doplněného velkými kameny tvořícími pietní místo padlých německých vojáků z blízkého Kořenova a okolí. Samotný kříž se nacházel na vyvýšeném místě ve svahu hory tak, aby byl z daleka viditelný.

Noviny informují

Článek z tehdejších novin Gablonzer Tagblatt otištěný 21. října 1944 vznik tohoto místa osvětluje: „V hluboké úctě k německým vojákům a jejich hrdinství byl po měsíci víkendových prací účastníky školení NSDAP, vedoucími buněk a bloků a členy strany vztyčen vedle rozhledny Stephanshöhe u okresního školicího střediska důstojný památník hrdinům padlým v obrovské, pět let trvající válce za naši svobodu. (...) Každý místní skupinový vedoucí přinesl ze své oblasti jeden balvan coby symbolický náhrobní kámen. (...) Vztyčením tohoto památníku může naše vlast vzdát našim hrdinům nejhlubší úctu a dík, ačkoliv boje stále ještě zuří. Tento háj hrdinů by se měl stát tichým poutním místem naší vlasti.“ 

Háj hrdinů

O dva dny později pak stejné noviny uveřejnily v článku s titulkem Nakonec zvítězí ten, kdo neustoupí i projev, který při slavnostním odhalení tohoto památníku pronesl před politickými vedoucími okresu Jablonec župní vedoucí Konrad Henlein. V proslovu burcoval k obraně třetí říše a přesvědčoval soukmenovce, že je třeba bojovat až do konečného vítězství. Nebyla to přitom jen slova do větru. V tomtéž článku bylo oznámeno, že okresní vedoucí NSDAP Wilhelm Dressler dal pokyn k vytvoření evidence mužů ve věku 16–60 let, kteří se měli podílet na zformování místní domobrany. 

Ani Volkssturm, ani zázračné zbraně však nacistické Německo nezachránily, přišlo jaro 1945 a s ním i osvobození českých zemí. Již 8. května se tříčlenná česká hlídka víceméně úspěšně pokusila střelbou odstranit svastiku ze středu žulového kříže. V červnu nebo červenci pak na místo dorazila početná skupina převážně věřících vlastenců z Turnova, kteří tam nejprve zpívali národní písně, následně se pomodlili, zapěli hymnu a společnými silami pak symbol Železného kříže svalili z podstavce, načež se tento rozlomil na několik kusů.

Co bude dál?

Poté upadlo torzo památníku na dlouhá desetiletí do zapomnění. Teprve v roce 2011 jej obnovila skupina osob později známá jako spolek Jizeran. Podle odpůrců se tak stalo ilegálně bez svolení majitele pozemku, kterým je Česká republika, správcem pak Správa Krkonošského národního parku (KRNAP). V následujících letech se kříž stal několikrát cílem nejrůznějších útoků, například v loňském roce jej někdo natřel narůžovo. Na vhodnosti reinstalace se neshodovali ani renomovaní historici nebo zainteresované instituce. Někteří požadovali sejmutí kříže a jeho umístění do některého z muzeí v okolí, jiní naopak poukazovali na fakt, že pokud byl památník již jednou obnoven, měl by zůstat na svém místě. 

TIP: Prostě Henlein! Kdo byl muž, který osudově zasáhl do života sudetských Němců?

„Spravedlnost“ vzala do rukou v noci z 24. na 25. března dosud neznámá skupina osob, která kříž vandalsky strhla. Po pachatelích nyní pátrá policie a o osudu opětovně rozlomeného památníku rozhoduje Správa Krkonošského národního parku. Zatím posledním vývojem v době dokončování tohoto článku byl převoz částí kříže do muzea ve Vrchlabí, podle mluvčího KRNAP však zatím rozhodnutí o jeho dalším osudu nepadlo. V úvahu dle jeho slov přicházejí všechny možnosti od reinstalace přes uložení v depozitáři až po zničení kříže. O historický artefakt projevilo zájem i Severočeské muzeum v Liberci.

Poustevnictví se v českých zemích těší dlouhé tradici. Jak hluboko sahají jeho kořeny, se dnes dozvíme už jen stěží. Legendami bývá za prvního poustevníka v Čechách označován svatý Ivan, jenž se údajně ukrýval v lesích poblíž dnešní obce Svatý Jan pod Skalou v 9. století. Mezi českými svatými ovšem nejde zdaleka o jediného reprezentanta eremitů. Osamělý asketický život vedl také svatý Prokop, stejně jako jeho současník svatý Vintíř. Nicméně právě Ivan byl v barokním období považován za hlavního ochránce a přímluvce poustevníků.

Druhý život světce

Stoupající zájem o postavu svatého Ivana lze vysledovat již v předbělohorských Čechách. V 80. letech 16. století se údajně podařilo nalézt jeho ostatky a roku 1598 uskutečnili pražští jezuité první pouť k jeho hrobu. Jejich příkladu poté následovaly početné zástupy věřících, takže krátce před třicetiletou válkou a v prvních letech konfliktu se Svatý Jan pod Skalou řadil mezi nejnavštěvovanější poutní místa v Čechách. Mezi poutníky dokonce nechyběli ani čeští panovníci; úctu svatému Ivanovi prokázal císař Matyáš ( 1611–1619), Ferdinand II. ( 1619–1637) i Ferdinand III. ( 1637–1657).

Vlivným podporovatelem svatoivanského kultu se stal Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka, pozdější královéhradecký biskup a pražský arcibiskup. Sobek působil od roku 1649 jako opat pražského staroměstského benediktinského kláštera a od roku 1652 také jako opat benediktinů ve Svatém Janu pod Skalou. Právě díky němu začal být nad hrobem svatého Ivana budován raně barokní chrám podle plánů slavného italského stavitele Carla Luraga (položení základního kamene v roce 1657 se dokonce zúčastnil sám císař Leopold I.). Sobek v roce 1656 umožnil i vydání spisu o světcově životě. Že sílící kult „prvního poustevníka v Čechách“ také výrazným způsobem ovlivnil barokní poustevnictví u nás, asi není třeba více zdůrazňovat. Zvláště když byl sv. Ivan uctíván jako jeden z českých zemských patronů.

Ze života askety

Poustevníci v Čechách nebyli už od raného středověku ničím výjimečným. Husitské války a následující éra ovšem rozvoji tohoto způsobu života příliš nepřály, ačkoli ani tehdy u nás eremité zcela nevymizeli. Rozkvět poustevnictví v českých zemích ovšem nastal teprve v souvislosti s pobělohorskou rekatolizací. Život barokního poustevníka měl být naplněn modlitbami, rozjímáním, posty a nejrůznějšími skutky kajícnosti. Kromě toho tito samotáři často pečovali o svěřenou kapli či kostel, mnohdy nacházející se na osamělém místě. Svatyni měli ráno otevírat a večer zase zavírat, dbát o její stav, udržovat čistotu v interiéru, zdobit oltáře, případně zvonit v danou dobu. Poustevníci tak leckde zastávali funkci kostelníka, zvoníka a hlídače. 

Kromě toho si ještě dále přivydělávali například vyráběním a prodejem růženců, svíček či svatých obrázků. Tradičně se věnovali také bylinkářství a přírodnímu léčitelství. Mohli se však zabývat i osobitější činností, kupříkladu knihvazačstvím, hodinářstvím, dokonce i výrobou optických přístrojů. Jako ochránci osamocených staveb a tvůrci výrobků s náboženskou tematikou byli poustevníci usazováni zejména na poutních místech, kterých v časech protireformace vzniklo jako hub po dešti.

Podpora mocných

Barokní eremitáže zakládala a jejich obyvatele následně vydržovala především šlechta. V tomto ohledu vynikal zejména František Antonín Špork, na jehož panstvích bychom napočítali celkem deset pousteven. Mecenášství tohoto aristokrata do dnešních dní připomíná například výklenková kaple svatého Václava se sochami dvou andělů po stranách, jež se nachází poblíž Lysé nad Labem. Jedná se o skromný pozůstatek kdysi velkolepého areálu zahrnujícího domek poustevníka, rozsáhlé okrasné i užitkové zahrady, panský letohrádek, dokonce i vodní mlýn. Obydlí poustevníků se však mohla nacházet na nejrozmanitějších místech. Stála na lesních samotách, ale také třeba na vysokých a obtížně přístupných skalách a kopcích. Přitažlivá byla v tomto ohledu zejména krajina severních a severovýchodních Čech se svými bizarními skalními útvary.

Například Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova využil osamoceného pískovcového suku s pozůstatky skalního hradu Sloup, aby jej proměnil ve vskutku impozantní domov poustevníků. Prvním eremitou se zde stal Konstantin, původním povoláním stavitel, který místo upravil pro potřeby poustevníků. Nejznámějším obyvatelem takzvaného Poustevnického kamene byl ovšem Samuel Görner, jehož socha doposud zdobí zdejší vyhlídku. Görner před svým pobytem na Sloupu údajně strávil dlouhých 17 let životem v jeskyni, kde se věnoval výrobě optických pomůcek. Kromě broušení čoček pro brýle a dalekohledy pak po příchodu na Sloup využil i svého někdejšího vzdělání a jako vyučený zahradník začal na tamních terasách pěstovat víno a obilí. Roku 1742 však ze strachu před Prusy odešel do Prahy, později vykonal pouť do Říma a nakonec se usadil na Svaté Hoře u Příbrami. Zde pak Görnerův život ukončili vrahové-lupiči.

Bratrstvo pod ochranou sv. Ivana

Co se organizace poustevníků týče, obvykle se jednalo o členy třetích řádů, převážně františkánů (ačkoli nechybí ani ojedinělé zprávy o zcela odloučených jedincích). Tito lidé se neřídili žádnou společnou řeholí, a proto i denní rutina toho kterého poustevníka byla navýsost individuální. Způsob života konkrétních eremitů si tak mohl vysloužit ostrou kritiku místních, nadto leckdy nechyběly ani spory s duchovními. Dochované jsou i stížnosti, že někteří eremité nepracují a nečiní duchovní cvičení, nýbrž se pouze potulují a žebrají. Postupně tak sílil tlak na jejich sjednocení. 

Ústřední postavou v této záležitosti se stal někdejší učitel a měšťan Antonín Dominik Stoy. Ten v únoru roku 1729 poslal arcibiskupské konzistoři v Praze list ohledně založení nové kongregace. K ustavení kongregace ivanitů dále výraznou měrou přispěl také pražský arcibiskup František Ferdinand Khünburg (1651–1731), nicméně ke schválení jejich řehole došlo až za arcibiskupa Daniela Josefa Mayera z Mayernu (1656–1733). Antonín Dominik Stoy se při formulování pravidel pro ivanity inspiroval v sousedních německých zemích, kde kongregace poustevníků vznikaly z iniciativy biskupů již od přelomu 17. a 18. století. 

Zajímavostí přitom je, že česká statuta měla záměrně 42 kapitol, tedy počet připomínající 42 let, která svatý Ivan podle tradování strávil v pustině. Schválení stanov pro zakladatele ivanitů ovšem neznamenalo dosažení vysněné mety, spíše naopak. Stoyovým ambiciózním přáním kupříkladu bylo, aby do kongregace povinně vstoupili všichni poustevníci v pražské arcidiecézi; jinak by o svou poustevnu přišli. Každý eremita měl navíc žít výlučně v poustevně fundované některou vrchností (stanovy ivanitů přímo zakazovaly žebrání). Uvést tyto požadavky v život se však nikdy zcela nepodařilo. 

Jak již bylo naznačeno výše, jednalo se o diecézní kongregaci, která byla podřízena pražskému arcibiskupovi (zatímco kupříkladu moravští eremité nebyli sdruženi v žádném zvláštním společenství). Při obláčce měl každý člen kongregace získat kromě ivanitského hábitu hřebíčkové barvy také nové jméno, skládající se ze jména některého z takzvaných otců pouště a přídomku „od Panny Marie“ (sám Stoy se například podepisoval „Pavel od Panny Marie“). Následně dotyčného čekal roční noviciát a po něm složení řeholních slibů, přičemž tři obvyklé (chudoba, čistota, poslušnost) doplňoval ještě závazek života o samotě. Začlenění poustevníka do kongregace s sebou mimo jiné přinášelo „hrozbu“ možné vizitace, které prováděl vicekomisař neboli vizitátor. Komisařem pak měl být duchovní (jinak byli ivanité téměř výlučně laikové), který nebyl členem kongregace.

Soumrak poustevnictví v Čechách

Temná mračna se nad následovníky sv. Ivana začala stahovat od počátku 70. let 18. století. Na základě dvorního dekretu z roku 1771 začaly být shromažďovány informace o jednotlivých ivanitech, o jejich obživě, právním postavením atp. Tehdy byl také vydán zákaz přijímání nových členů, s jehož uplatňováním si však nikdo příliš hlavu nelámal. Definitivní tečku za příběhem kongregace ivanitů pak učinil císař Josef II. ( 1780–1790), když dekretem z 12. ledna 1782 zcela zakázal poustevnický život v Čechách. Ivanité tehdy mohli vstoupit do některého povoleného řádu jako laici, živit se řemeslem, případně sloužit jako kostelníci či hrobníci. 

A co se dosavadních obydlí poustevníků týče, zubu času obvykle nikterak dlouho neodolávala. Jedinou výjimku v tomto ohledu u nás představuje unikátně dochovaná eremitáž v Teplicích nad Metují. S osamělými askety se sice můžeme setkat i později (respektive dodnes), jedná se však o ojedinělé případy. Zlatý věk poustevníků v Čechách představovala éra baroka. 

Pulzar je rychle rotující, silně magnetické jádro původně hmotné hvězdy, které z okolí magnetických pólů vyzařuje svazky intenzivního elektromagnetického záření většinou v rádiovém oboru. Díky rotaci objektu tyto svazky ozařují okolní prostor podobně jako maják a astronomové je mohu detekovat jen v případě, že míří směrem k Zemi. V takovém případě se pak jasnost hvězdy při pohledu ze Země periodicky mění.

Objekt PSR J1023+0038 (zkráceně J1023) je však neobvyklým pulzarem s podivným chováním. Leží asi 4 500 světelných let od Slunce a na obloze se nachází v souhvězdí Sextant. Tento pulzar obíhá po těsné oběžné dráze kolem normální hvězdy a v posledním desetiletí stahuje hmotu ze svého souputníka, která se hromadí v disku kolem pulzaru a pomalu sestupuje stále blíže k němu.

Pulzar s tlačítkem

Od okamžiku, kdy proces akumulace hmoty začal, periodické záblesky pulzaru téměř vymizely a objekt se začal opakovaně přepínat mezi dvěma módy – v aktivní fázi vydává značně intenzivní rentgenové a ultrafialové záření i viditelné světlo, zatímco v klidné fázi na těchto vlnových délkách zeslábne a emituje větší množství rádiového záření.

V každém módu aktivity může pulzar setrvat od několika sekund až po minuty a následně se doslova „přepne“ během několika sekund. A právě toto „přepínání“ astronomy dosud nejvíce mátlo.

„Zjistili jsme, že přepínání režimů pramení z komplikované interakce mezi hvězdným větrem – tokem vysokoenergetických částic proudících od pulzaru - a hmotou padající k němu,“ vysvětluje Coti Zelati, vědecký pracovník a spoluautor studie publikované v časopise Astronomy & Astrophysics.

TIP: Vědci poprvé zmapovali, jak vypadá povrch neutronové hvězdy

V klidném režimu je hmota sestupující k pulzaru rovnoměrně vypuzována v úzkém svazku – jetu – kolmo k rovině disku. Plyn se však postupně hromadí čím dál tím blíže a je intenzivněji zahříván hvězdným větrem proudícím z pulzaru. Systém se přepne do aktivní fáze a v níž horký plyn jasně září v rentgenovém a ultrafialovém záření i viditelném světle. Když jsou následně oblaky tohoto horkého materiálu ze systému vypuzeny, systém opět svítí méně a přepne se zpět do klidnějšího režimu.

Nález Rosettské desky v červenci 1799 znamenal hotový převrat v bádání, nicméně od objevu stély až k legendárnímu úspěchu Jeana-Françoise Champolliona uplynuly ještě dvě dekády. Ne snad, že by geniální badatel pracoval tak pomalu, ale situaci zkomplikovaly politické okolnosti. 

Francouzští vědci sice ihned zhotovili kopie textu vyrytého na kamenné stéle, ovšem originálu se po Napoleonově kapitulaci zmocnili vítězní Britové: V únoru 1802 přepravili artefakt do Portsmouthu, odkud se později přesunul do Britského muzea v Londýně a v jeho expozicích je k vidění dodnes. Paradoxem zůstává, že podle platného mezinárodního práva na něj již Egypťané nemají nárok, neboť předměty nalezené v té době patří současným majitelům.

Jako první Francouz se o dešifrování textu pokusil arabista Silvestre de Sacy, budoucí rektor Sorbonny. U něj také v letech 1807–1809 Champollion studoval a už tehdy měl jasno, že se chce věnovat především Egyptu. Na střední škole v Grenoblu ho učil mimo jiné matematik a fyzik Joseph Fourier, který Napoleona do africké země doprovázel, a podle jedné z historek vzal 11letého chlapce k sobě domů, aby mu ukázal sbírku egyptských artefaktů. Tehdy prý Jean-François prohlásil, že hieroglyfy jednou rozluští právě on. Když se pak dostal na Sorbonnu, naskytla se mu první příležitost prozkoumat kopii textu z Rosettské desky.

De Sacy již dřív identifikoval některá vlastní jména zapsaná v démotické transkripci, dál se však nedostal, a ponoukl proto k pokračování svého žáka.

Vztah mezi oběma muži ovšem záhy zhořkl. Champollion se totiž netajil sympatiemi k Napoleonovi, jenž mezitím získal titul císaře, zatímco de Sacy zůstával věrný monarchistickému zřízení. A nešlo o jediný spor, který se mezi nimi rozhořel. Další z de Sacyho studentů, Étienne Marc Quatremère, publikoval v roce 1811 výzkumnou práci o Egyptu, což Champolliona ponouklo, aby si pospíšil s vydáním vlastní publikace na stejné téma. Jenže krátce nato si vyslechl nařčení – nejspíš neoprávněné – že od spolužáka opisoval, a de Sacy se postavil na stranu Étienna.

Je to podvodník!

Ve stejné době už na dešifrování Rosettské desky pracoval i britský lékař a fyzik Thomas Young, o sedmnáct let starší než Champollion, jenž se měl později stát jeho hlavním konkurentem. K prvnímu, přestože zatím jen korespondenčnímu střetu mezi nimi došlo v roce 1814, když Champollion poslal do Londýna žádost o kvalitnější kopie starověkého textu – a dostalo se mu zamítavé odpovědi. Young téhož roku dokončil svůj překlad démotické části (viz Trojjazyčný rébus), později rozluštil šest hieroglyfů, určil jejich fonetickou hodnotu a identifikoval jméno faraona Ptolemaia. Postupoval přitom matematicky: Porovnával například počet výskytů daného slova v textech, aniž by je dokázal přečíst. Rovněž potvrdil domněnku, že dávný jazyk nepoužíval samohlásky.

Navzdory počátečním neshodám Champollion s Youngem posléze svůj postup konzultoval. Jakmile se o tom ovšem dozvěděl de Sacy, doporučil britskému vědci, aby vlastní závěry s francouzským protějškem nesdílel – protože je to podvodník. Zasel tak mezi ně nepřátelství a odstartoval neoficiální závod o prvenství trvající několik let, během nichž spolu oba muži prakticky nekomunikovali a své výsledky drželi v tajnosti.

Rozhodující průlom

Champollion ještě před dosažením plnoletosti ovládal základy přinejmenším deseti jazyků – včetně arabštiny, syrštiny nebo čínštiny – a vzhledem k lingvistickému nadání tak disponoval nepochybnou výhodou. Na práci se mohl plně soustředit díky finanční podpoře staršího bratra Jacquese-Josepha, archeologa a asistenta ředitele pařížské Akademie písemností a krásné literatury. Zásadní indicie mu přitom poskytlo studium dvojjazyčných textů na obelisku dovezeném v roce 1821 do anglického Dorsetu.

Jak řecký, tak staroegyptský nápis obsahoval kartuše Ptolemaia a Kleopatry, přičemž rozluštění jména proslulé vládkyně znamenalo důležitý posun vpřed. Když Champollion zkombinoval vlastní znalost koptštiny s poznatky svých předchůdců, ocitl se už jen krůček od řešení celé hádanky. Klíčový průlom v pochopení fonetického principu hieroglyfů údajně přišel, když byl v polovině září 1822 na návštěvě u svého bratra. Jak uvádí britská spisovatelka Lesley Adkinsová v knize Klíče k Egyptu, Jean-François v tu chvíli vykřikl „Mám to!“ a rozrušením omdlel.

Jen pár dní nato informoval tajemníka Akademie Bona-Josepha Daciera, že se mu podařilo hieroglyfy rozluštit, a 23. září pak na půdě zmíněné instituce přednesl své závěry veřejnosti. V publiku nechyběl ani Young, který sice uznal kolegovy zásluhy, dlouho však trval na tom, že musí být zdůrazněn i jeho přínos. Zato de Sacy na někdejší zlou krev ihned zapomněl, a jakmile Champollion protrhl pomyslnou cílovou pásku, opět se k bývalému studentovi hrdě hlásil.

Ve vysněné zemi

Sám zakladatel egyptologie se do země, které zasvětil tolik let usilovné práce, podíval až na sklonku svého krátkého života – přestože cestu plánoval mnohem dřív. Po Napoleonově definitivní porážce u Waterloo v roce 1815 dokonce uvažoval, že se do Egypta přesune natrvalo. Vzhledem k otevřené podpoře císaře byl totiž obviněn z velezrady a hrozilo mu vyhnanství, či dokonce nucené práce. Africkou zemi Champollion nakonec poprvé spatřil až roku 1828, šest let po rozluštění Rosettské desky.

Krátce po druhé expedici na černý kontinent se stal v březnu 1831 ředitelem oddělení egyptské historie a archeologie na Francouzské koleji a měl našlápnuto k zářné kariéře v novém oboru egyptologie. Vyčerpání z trvalého pracovního nasazení jej však dostihlo nečekaně brzy: Zemřel v pouhých jednačtyřiceti letech na mrtvici. 

Hyády jsou výraznou otevřenou hvězdokupou v souhvězdí Býka, kterou tvoří několik set hvězd. Jsou od nás vzdálené pouhých 153 světelných let, což z nich dělá nejbližší klasickou hvězdokupu. Přestože Hyády patří vzhledem ke své relativní blízkosti mezi jednu z nejlépe zmapovaných vesmírných oblastí, stále mají vědcům co nabídnout.

Italský astrofyzik Stefano Torniamenti z Padovské univerzity a jeho spolupracovníci nyní shromáždili důkazy, které naznačují, že se v Hyádách nachází hned několik černých děr. Pokud mají vědci pravdu, znamenalo by to, že černé díry jsou k nám mnohem blíž, než jsme si doposud mysleli. Měli bychom je prakticky za humny.

Simulace vývoje Hyád

Jak vyplývá ze studie, publikované odborným časopisem Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, badatelé pomocí počítačových modelů simulovali vývoj a pohyb všech hvězd, které v Hyádách známe. Výsledky simulací poté vědci porovnali se skutečnými pozicemi, pohybem a vlastnostmi hvězd v Hyádách, jak je zachytila evropská vesmírná observatoř Gaia.

„Naše simulace jsou v souladu s reálnou situací v Hyádách jedině v případě, že zahrnují černé díry,“ vysvětluje Torniamenti. „Buď to jsou černé díry, které se stále nacházejí v centru Hyád, nebo tam alespoň donedávna byly.“ Nejlepší shodu s tím, co se děje v Hyádách, mají podle Torniamentiho simulace, které zahrnují 2-3 stále existující černé díry.

TIP: Hvězdokupa v souhvězdí Oltáře zřejmě hostí celé hejno černých děr

Pokud se výpočty Torniamentiho týmu podaří potvrdit, znamenalo by to, že se v naší blízkosti skrývají černé díry, o nichž zatím nic nevíme. Za doposud nejbližší černou díru je považována ta, která se nachází v souhvězdí Hadonoše. Černou díru s označením Gaia BH1 ale od nás dělí 1 500 světelných let, tedy desetkrát větší vzdálenost než v případě hypotetických černých děr z Hyád.

Kořeny mariáše vyrůstají ze hry „66“, někdy také označované jako Schnapsen či Geigel. Patří do velké skupiny „bodových“ her, kde o vítězství rozhoduje počet dosažených bodů, představovaných jednotlivými karetními listy (na rozdíl od her „zdvihových“). Od roku 1652 se taková hra údajně hrála v hospodě ve vestfálském Padebornu, postavené na parcele č. 66. Název však spíše pochází od herních pravidel, podle kterých vítězí hráč, jenž jako první dosáhne 66 bodů. Ve formě mariáše, jak ho známe dnes, se objevuje v 19. století. 

Když se král se žení

Podle jedné z tradic název mariáš vznikl z francouzského termínu pro svatbu mariage, protože nejsilnější bodovou hodnotu představuje spojení krále a dámy, v případě mariášových karet zastoupené filkem. „Mariášky“ byly ale spíš karty lidové, ve vyšších společenských patrech a mezi duchovními (ano i tam, přestože to bylo zakazováno) se hrálo s francouzskými kartami, které mají v každé barvě (srdce, kříže, píky a káry) 13 listů.

Obrazy mariášových karet patří do velké rodiny karet s německými kameny (červené, zelené, žaludy a kule) o 32 listech celkem, z nichž mnohé jsou mezinárodně klasifikované jako karetní vzory. Patří mezi ně i vzor pražský – naše klasické „mariášky“ s „kočičákem“ (medvídkem) na žaludském esu, králi na trůnech s atributy moci a figurami vojska, mnohdy inspirovanými  vyobrazeními z příruček pro šermíře. Pražský karetní vzor však nebyl výsadou českých výrobců hracích karet, ale hry tohoto typu vznikaly napříč celou habsburskou monarchií (například ve Vídni je tiskl Josef Glanz či F. Nejedly, v Terstu S. D. Modiano a další). 

Konzervativní hra

Nejstarší známá hra pražského typu pochází od neznámého autora zhruba z roku 1800. Již tenkrát vypadaly karty prakticky stejně jako dnes, byly pouze zhotoveny jinou tiskařkou technologií – dřevorytem a následně se ručně kolorovaly, takže jejich obraz se jeví jako hrubší, se silnou okrajovou linií kresby. Ale i ustálený obraz mariášových karet je starý. Vytvořil ho v druhé polovině 19. století výtvarník Josef Neumayer pro vídeňskou firmu Ferdinanda Piatnika spolu s dalšími karetními aversy (je také autorem dvouhlavých karet či taroků, a také tyto jeho předlohy jsou dodnes živé a stále se tisknou). 

Proč vlastně se obrazy karet v zásadě nemění? Odpověď je jednoduchá – karetní hráči jsou velmi konzervativní, chtějí si rychle uspořádat karty v ruce a nechtějí přemýšlet nad novou karetní grafikou. O oblibě zavedených karet svědčí i skutečnost, že mnohým kartám lidová tvořivost udělila vlastní jména. Kromě zmíněného „kočičáka“ najdeme v běžné mariášové hře například „lázně“ (červená osmička),  „stan“ (červená devítka), „cirkus“  nebo „medvědáře“ (kulová desítka), kartu s názvem „sedí na prdeli a troubí“ (žaludská osma), „slona“ (zelená desítka) nebo „dráty“ (žaludská desítka).

Karty netradiční

To však neznamená, že nevznikaly další hry, které zachovávaly základní grafický kánon daný konkrétním vzorem, ale byly buďto jeho variací, nebo přinášely zcela nový karetní obraz. Tento trend se silně projevil v době národního obrození, kdy vznikaly listy s tématy z českých dějin. Z nich jsou pravděpodobně nejpopulárnější karty vytvořené Mikolášem Alšem. Do stejné kategorie dále patří hry od Karla Hoffmanna (takzvaný husitský balíček) nebo Emanuela Neumanna s bájnými postavami z české historie (částečně převzatými z rukopisu královédvorského a zelenohorského), kde původní karetní kameny byly nahrazeny českými granáty, lipovými listy, klasy ječmene a soudky.

Zajímavá je sada z dílny Franze Macchiho z roku 1878 s pražskými památkami. Po vzniku samostatné Československé republiky vydal obdobnou hru ARTĚL (podle návrhu Jaroslava Vodrážky) a vznikla i zvířecí varianta od Aloise Mudruňky, mimo jiné autora československých bankovek.

TIP: Prohrát i poslední groš: Hazardu se u nás holdovalo i ve středověku

V období protektorátu se mariášových karet poprvé v české historii ujala reklama. Karty firmy Šrouby Drdla, kde v pozicích karetních figur stojí personifikované šrouby, patří dodnes ke sběratelsky hledaným artefaktům. V období socialismu u nás mnoho nestandardních her nevznikalo a tato situace trvala i první dvě desetiletí po pádu komunistického režimu. V posledních letech se však karta obrátila, karty jako samostatná díla vznikají především v oblasti reklamního průmyslu, ale potěšitelné je, že se mnohdy staly výzvou pro mladé výtvarníky, takže vznikají nové, originálně pojaté a sběratelsky zajímavé hry. 

Pes bojovný (Dusicyon australis) byl velký asi jako kojot, ale mnohem statnější. Zbarvení měl od žlutohnědého (podobně jako vlk evropský) po načervenalé (skoro jako liška) a čumákem připomínal vlka obecného. Špička jeho ocasu měla bílé zabarvení. Živil se pravděpodobně ptactvem, larvami a hmyzem.

Důvodem, proč začalo psů bojovných ubývat, byl jednak neopodstatněný strach farmářů, kteří ve snaze ochránit ovce vypalovali křoviska sloužící psům jako útočiště a kladli otrávené návnady, a také lov psů na kožešinu. Ten byl velmi snadný, protože psi bojovní neměli strach z lidí a rádi se nechali nalákat na kus masa. Darwin popisuje případy, kdy sami bez obav vešli k lidem do stanu, aby tam uloupili nějaké jídlo. Na svou krotkost nakonec doplatil, podobně jako například blboun nejapný.

Příbuzní z Jižní Ameriky

Když šelma vyhynula, přišly ostrovy o jediného původního savce – žádní jiní zástupci této třídy, dokonce ani hlodavci, totiž Falklandy neobývali. Vzdálenost ostrovů od pevniny, která činí 480 kilometrů, vyvolává nevyhnutelnou otázku, jak se sem psi bojovní kdysi dávno vůbec dostali. Došlo k tomu zřejmě těsně před koncem poslední doby ledové, což vylučuje možnost, že by psi byli dopraveni spolu s prvními osadníky.

Vědci se o původu psa bojovného dlouho dohadovali. Zdál se být příbuzný se psem domácím, kojotem prérijním, ale i s jihoamerickými druhy psů. Současné výzkumy ale prokázaly, že nejbližším žijícím příbuzným psa bojovného je pes hřivnatý (Chrysocyon brachyurus) – šelma s neobvykle dlouhýma nohama žijící v lesích a bažinatých savanách na území Brazílie, Argentiny, Paraguaye, Bolívie a Peru. Posledních jedenáct vycpaných exemplářů psa bojovného můžete vidět v Londýně, Stockholmu, Bruselu a Leidenu. Naposledy byl chován v zoologické zahradě v Londýně na začátku sedmdesátých let 19. století.