Paříž začala s hledáním nástupce obrněnce AMX-30 už v 60. letech. V roce 1980 bylo podepsáno memorandum o spolupráci se západním Německem na projektu Napoleon/Kampfanzer III, ale kvůli rozdílným pohledům na konfiguraci stroje po dvou letech Bonn od projektu odstoupil a Francouzi pokračovali ve vývoji samostatně. 

Ostrostřelec na dva kilometry

Prototyp tanku Leclerc byl představen v roce 1987 a o tři roky později zahájila firma GIAT Industries (nyní Nexter) sériovou výrobu, která běžela do roku 2007. Ta dala celkem 862 kusů, z nichž 388 vzniklo v tropické verzi pro Spojené arabské emiráty (na snímku je stroj SAE na výstavě IDEX 2013), jež se liší motorem, převodovkou a výkonnější klimatizací. Tank je vybaven velice efektivním systémem řízení palby (95% pravděpodobnost zásahu cíle při prvním výstřelu na 2 000 metrů za jízdy a jakéhokoliv počasí). 

Nabíjení zajišťuje automatické zařízení obsahující 22 granátů, dalších 18 střel je umístěno v zásobníku vedle řidiče. Kanon dokáže vystřelit 12 ran za minutu; může používat šest druhů granátů včetně programovatelných. Obrněnec se vyznačuje vysokou mírou použití elektroniky a oproti jiným západním tankům také nižší hmotností. Je však také velmi drahý, stejně jako jeho provoz.

Píše se rok 1087 a v anglickém Ware u Hertfordu nastal zase čas zaplatit Hughovi z Grandmesnilu za pronájem obdělávaných pozemků. Obyvatelé vesničky (včetně starosty je to dvaatřicet dalších mužů) mají jasno. Posbírají proutěné koše, vyhrnou si nohavice a začnou se brodit při březích řeky Lea. 

K tomu, aby srovnali účty, totiž nepotřebují peníze. Svou pohledávku vyrovnají hezky začerstva s pomocí živých úhořů. Nachytat jich musí 375. Ve Ware k tomu přišli ještě lacino. Za provozování mlýna v Datchetu musí jen jedna rodina mlynáře dodat bratrům Gilesovým z Ansculfu dvě tisícovky úhořů. To už je nějakých kádí, ve kterých se to hemží hadovitými těly.

Nájem půdy biskupovi z Winchesteru vyplácí obyvatelé z Wycombe třemi tisícovkami úhořů. A hned čtyři tisíce jich musí ročně dodat Richard z Harefieldu. O jeho profesi nebo společenském zařazení nevíme nic, jen že si jistě musí dávat obzvláštní pozor na kvalitu. Rybí zboží totiž směřuje přímo na stůl krále, Viléma Dobyvatele.

Knihy vyprávějí

Všechny tyto prapodivné informace jsou k dohledání v pozemkových knihách, tzv. Domesday Books. A patrné z nich je, že od 10. století byli úhoři středobodem anglické tržní ekonomiky. Zastupovali totiž oběživo – peníze. Středověcí rolníci jimi platili nejen nájem, ale prováděli i další běžné hospodářské transakce.

To, že lidé obdělávající pronajatá pole neměli hotové peníze, prý překvapivé není. Stejně jako to, že realizovat platby za pronájem a odvody museli v naturáliích. Smluvně vázané pronájmy půdy, zapsané v pozemkových knihách, poměrně často uvádějí, že někdo platil topným dřevem, slepicemi nebo vajíčky, ulovenou zvěřinou anebo sesbíranými mušlemi.

„Šokující jsou ovšem počty úhořů,“ říká John Wyatt Greenlee, tak trochu neplánovaný expert na anglickou úhoří historii. Podle záznamů z 10. století bylo výplatou v úhořích podmíněno 221 smluv. V celkovém objemu šlo o 539 785 ryb. Mezi největší transakce tohoto druhu patřila například každoroční „výplata“ opatství v Ely, které odvádělo sousednímu opatství v Thorney 26 275 úhořů za pronájem hraničních slatin. „Takže pokud jde o nepeněžní platby, jsou úhoři vůbec tou nejčastější platbou uváděnou v pozemkových knihách,“ vysvětluje Greenlee.

Kluzké téma

Na fenomén úhořích plateb narazil Greenlee vlastně jen náhodou při studiu archiválií v londýnské Britské knihovně. Námět nabídl jako téma své disertace, ale odmítli ho. Odborníkům to přišlo jako příliš těžkopádné, abstraktní a kuriózní. Greenlee nepodlehl tlaku a nad úhoři si bádal dál. S postupem času shromáždil dostatek informací k tomu, aby dokázal vytvořit unikátní interaktivní mapu úhořích plateb.

Začíná 10. stoletím a končí o sedm století později. A prakticky celou tuto dobu patřili úhoři k vyhledávanému platidlu. Proč? „Byli totiž současně lahůdkou i předmětem denní spotřeby.“ Vysvětlení vidí ve specifických stravovacích návycích, které ovlivňovala víra a náboženské učení. Jinými slovy: postní doby. Církev v časech před reformací totiž nařizovala věřícím půst více než 120 dní do roka. A po dobu půstu přísně zapovídala jíst maso. Rybina – tvorové vodní – se ovšem za maso v tom jediném pravém biblickém smyslu nepočítala. Takže poptávku po lahodných úhořích velkou měrou držely velké kláštery a opatství. 

Země zaslíbená

Greenlee upozorňuje i na nenáhodnou geografickou distribuci úhořích plateb. Dominovaly ve východní Anglii, tedy na území s četnými mokřinami, bažinami, drobnými říčními toky v nízce položených oblastech. Zkrátka, z ekologického hlediska v zemi úhořům zaslíbené. Typické pak bylo, že pomocí úhořů se z nájmu každoročně vyplácely vodní mlýny. Nejspíš proto, že díky náhonům stály přímo u zdroje. Ve 14. století ale začínají úhoři z pozemkových knih mizet, respektive je jimi vypláceno méně nájmů. Vysvětlit tento jev také není úplně snadné a záleží na výkladu nejistého dobového kontextu.

„Mohl se zvýšit objem dostupného oběživa v populaci, a trvanlivější peníze mohly začít v platbách převládat,“ uvádí Greenlee. „V principu ale nevíme, jestli začali být méně poptávané platby v úhořích anebo se sami úhoři stali nedostatkovým zbožím.“ Dost možná to souvisí se změnou klimatu a tzv. malou dobou ledovou. Ta se mohla promítnout do výskytu úhořů. Rázem už nemuseli být tak hojní, jako o čtyři staletí dříve. S populacemi úhořů pochopitelně mohlo zacloumat i to, že je po staletích lovili po půlmilionech kusů každou sezonu. „Bohužel nevíme, kolik jich v přírodě zůstávalo a jak dalece se to do jejich populací mohlo promítnout,“ říká Greenlee.

Konec kuriozity

Historikové, kteří nakonec přišli úhořímu tématu na chuť, doplňují i další variantu: dopady černé smrti. Pandemie moru výrazně změnila poměr množství půdy na obyvatele. Po ní byl trh nedostatkovým rolníkům více nakloněn, takže si pánové nemohli tolik vymýšlet, a požadovat rozsáhlé nájmy placené v naturáliích.

TIP: Přepepřená drahota: Kolik stálo koření a kdo si ho mohl dopřát?

Lidem, kteří přežili smrtící období, se zkrátka žilo o něco lépe. A protože měli k uživení méně hladových krků, mohli si dovolit jíst kvalitnější potraviny, například jehněčí. Statkáři přešli na chov ovcí a úhoři už přestali být tak žádaní… Dnes je úhoř říční v celé Anglii kriticky ohroženým druhem. 

Chronický únavový syndrom (Benigní myalgická encefalomyelitida) je jednou z největších záhad moderní medicíny a je charakterizován dlouhotrvající těžkou únavou bez zjevné příčiny. Jeho diagnostika je velmi složitá. Odborníci například odhadují, že jen ve Spojených státech zůstává přes 90 % lidí postižených únavovým syndromem bez diagnózy a tím i mimo péči lékařů. S touto nepříznivou statistikou by mohl významně pomoci nový diagnostický test, který vyvíjejí odborníci z britského Oxfordu. Podle prvních výsledků nový test správě určí chronický únavový syndrom s 91% přesností. 

Test jednojaderných buněk

Jiabao Xuová a její kolegové založili nový test na analýze vlastností takzvaných jednojaderných buňkách periferní krve (PBMC, podle anglického peripheral blood mononuclear cell). Jde o souhrnné označení krevních buněk, pro které je typické, že mají jedno jádro. Týká se to různých lymfocytů a také monocytů, tedy části bílých krvinek. Jak uvádí vědci ve studii, nedávno zveřejněné ve vědeckém časopisu Advanced Science, v rámci testu jsou tyto buňky analyzovány pomocí Ramanovy spektroskopie a umělé inteligence.

Badatelé navázali na předchozí výzkum, podle něhož u pacientů s chronickou únavnou dochází k omezení energetického metabolismu těchto buněk. Nový test prověřili na krevních vzorcích skupiny dobrovolníků, která zahrnovala 61 lidí s chronickou únavou, 21 lidí s roztroušenou sklerózou, která má podobné příznaky a pro kontrolu i 16 zdravých jedinců.

Vibrující molekuly

Diagnostický test sleduje vibrace molekul v jednotlivých buňkách. Jeho výstupem je spektrum odrážející hladiny metabolických látek při energetickém provozu buňky. Jde o podobný postup, jaký využívají například astronomové při analýze světelného spektra hvězd a vzdálených planet. Xuová a její kolegové zjistili, že s pomocí umělé inteligence lze nejen rozlišit pacienty s chronickou únavou od ostatních vzorků, ale i s 84% úspěšností určit, zda jde o mírnou, střední či závažnou chronickou únavu. Až doposud bylo přitom velmi složité rozpoznat, zda pacient trpí únavovým syndromem, fibromyalgií (revma měkkých tkání), chronickou lymskou boreliózou nebo například dlouhým covidem.

TIP: Nový důkaz: Chronický únavový syndrom je podle vědců projevem fyzické nemoci

Tvůrci nového testu věří, že by určení správné diagnózy mohlo pomoci velkému množství lidí, kteří trpí tímto nepříjemným dlouhodobým onemocněním. Úspěch testu by rovněž mohl nasměrovat vědce, kteří stále pátrají po příčinách a mechanismech chronického únavového syndromu k většímu porozumění této stále velmi záhadné chorobě. 

Ideální toxin nesmí ublížit svému majiteli a zároveň by měl páchat co největší škody těm, proti nimž je namířen. Někdy jsou jedy součástí arzenálu lovců, a pak jsou cíleny na jejich kořist. Z tohoto důvodu jsou jimi vybaveni hadi, plži homolice, pavouci nebo štíři. Jindy má toxin za úkol chránit majitele před cizími ataky a k tomu slouží nejen rostlinám, ale také žábám, mravencům nebo včelám.

Smrtící vynálezy evoluce

Evoluce jedů patří k nejúžasnějším dílům přírody. Geny, které měly původně zcela mírumilovný účel, se pozměnily tak, že vyrábějí smrtící koktejl. Například australští hadi taipani (Oxyuranus) využili jako jednu komponentu svého jedu bílkovinu, která je chrání před vykrvácením. Látka označovaná jako faktor X vyvolává srážení krve a tvorbu strupu, kterým se uzavřou poškozené cévy. Had si ovšem gen inovoval a v jedové žláze podle něj vyrábí bílkovinu, která je neskonale účinnější a mnohonásobně stabilnější než původní faktor X. V těle oběti tato složka taipaního jedu okamžitě vyvolá vznik velkých krevních sraženin, které vyřadí z činnosti krevní oběh.

Zároveň se zajištěním výroby toxinu ovšem musí jeho producent zařídit, aby se sám neotrávil. K tomu je třeba pozměnit další geny. Například jed kobry se ve svalu obětí váže na zvláštní molekuly v místě, kde se spojují nervová vlákna se svalovou buňkou. Sval pak neposlouchá nervové vzruchy a oběť ochrne. Kobře se to však po uštknutí jinou kobrou nestane. Její molekuly zajišťující reakci svalu na nervový vzruch mají zvláštní cukerný „přívěšek“, který slouží jako deštník. Ve svalu kobry je vazebná molekula přikryta „cukrovým deštníkem“ a toxin se k ní nedostane.

Podobnými adaptacemi genů může odolnost proti jedu získat i hadí kořist. Nositelé pozměněných genů získají výhodu, protože se tak snadno nestanou obětí hadího útoku a hadi v té chvíli tahají za kratší provaz. Zpět do sedla se mohou dostat jen další změnou genu pro toxiny. V případě, že se jim to povede, je opět na tahu evoluce potenciální kořisti. Geny pro toxiny jedovatých hadů se vyvíjejí extrémně rychle a z toho vědci usuzují, že mezi hady a jejich kořistí takové evoluční „závody ve zbrojení“ zuří už velmi dlouho.

Jedovatý útočník obětí

Geny, které kódují toxiny chřestýšů (Crotalus), se vyvíjejí přímo zběsilým tempem. Zarážející je, že v dědičné informaci chřestýších obětí nepozorujeme obdobně hektickou změnu genů pro bílkoviny, na které hadí toxiny působí. Američtí vědci Sharon Jansová a Robert Voss zcela před časem zjistili, že evoluci toxinů chřestýšů nepohání potřeba stále účinnějších útoků na kořist. Naopak, rozdmychává ji naléhavá potřeba obrany.

Už počátkem 19. století si španělský přírodovědec Félix de Azara povšiml, že vačice tlustoocasá (Lutreolina crassicaudata) celkem úspěšně loví chřestýše. Přitom si nedává nijak zvlášť pozor a had ji čas od času uštkne. Pro většinu stejně velkých zvířat by dávka chřestýšího jedu znamenala jistou smrt, ale vačice je vůči němu imunní. Podobnou odolnost proti uštknutí chřestýšem odhalili vědci i u vačic rodu Didelphis, např. u vačice bělobřiché (Didelphis albiventris) nebo vačice viržinské (Didelphis virginiana). Na druhé straně vačice rodu Metachirus (např. vačice hnědavá, Metachirus nudicaudatus), si s chřestýši zahrávat nemohou, protože jsou k jejich jedu vnímavé stejně jako většina savců.

Jed chřestýšů má celou řadu účinných látek. Je mezi nimi i molekula vyvolávající těžké vnitřní krvácení, která se v těle oběti váže na molekulu tzv. Willebrandova faktoru zodpovědného za srážení krve. Gen pro tuto složku jedu se u chřestýšů vyvíjí překotně, ale stejně rychle se proměňuje u vačic imunních vůči chřestýšímu uštknutí. Hadi a savci byli v tomto případě přistiženi u závodů ve zbrojení, kde jsou jejich úlohy postaveny na hlavu. Chřestýš tady nevystupuje jako lovec, ale v roli kořisti.

Zákazníci v půjčovně jedů

Zdaleka ne všichni jedovatí tvorové jsou odkázání na výrobu vlastního jedu. Existuje bezpočet případů, kdy živočichové jedy kradou a využívají je k vlastní obraně. Rostliny klejichy (Asclepias) produkují silné toxiny, jimiž se chrání proti housenkám motýlů a dalším hmyzím škůdcům. Housenky motýla danaa stěhovavého (Danaus plexippus) jsou ale vůči tomuto toxinu odolné a na listech klejichy se bez obav pasou. Plyne jim z toho velká výhoda. Jedy se housenkám hromadí v těle a činí je pro jejich přirozené nepřátele nepoživatelnými. Dospělý motýl se sice listy klejichy neživí, ale v jeho těle přetrvává jed, který pozřela housenka. Samička danaa jej pak ukládá do vajíček, která jsou tak rovněž chráněna chemickým arzenálem vypůjčeným od klejichy.

Vypůjčování jedů je hojně rozšířené. Chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena lunulata) nebo ryba čtverzubec rudoploutvý známý též jako fugu (Takifugu rubripes) hostí v těle symbiotickou bakterii a ta pro ně vyrábí jeden z nejprudších přírodních jedů – tetrodotoxin.

Hlodavec se šípovým jedem

U savců jsme donedávna znali jediný příklad „jedové výpůjčky“. Ježek evropský (Erinaceus europaeus) si rád pochutná na ropuchách. Nevadí mu ani jejich kůže s jedovými žlázami a dokonce si o ni otírá bodliny na bocích, které se tak mění na „otrávené šípy“. Nedávno přistihli vědci při podobném obranném triku východoafrického hlodavce chlupáče dlouhosrstého (Lophiomys imhausi).

Chlupáč dlouhosrstý dorůstá i s ocasem délky kolem padesáti centimetrů. Jméno dostal podle pruhu dlouhých chlupů, který se mu táhne od hlavy, přes hřeb až k ocasu. Boky kryje chlupáčům podstatně kratší srst uspořádaná do bílých a černých pásů. Kontrastní pruhování slouží jako výstraha všem, kdo by chtěli na tohoto hlodavce zaútočit. Chlupáč, který se ocitl v úzkých, neprchá ani se neschovává. Vyklene hřbet a nastaví útočníkovi pruhované boky. Je to jeho poslední varování. Pokud nepřítel výstrahy nedbá, riskuje smrt. Sevření čelistí kolem chlupáčova těla obvykle netrvá dlouho. Šelma kořist rychle pustí, ryje čumákem v zemi a není neobvyklé, že po útoku na chlupáče zemře. Příčinou bývá zástava srdce.

Vědcům bylo jasné, že se hlodavec brání nějakým prudkým jedem. Dlouho ale nemohli zjistit, o jaký toxin se jedná a jakým důmyslným trikem si jej chlupáč opatřuje. Záhadu rozluštil biolog Fritz Vollrath z University of Oxford, který přišel na to, že si hlodavec půjčuje jed od afrického stromu Acokanthera schimperi.

Chlupáč žvýká kůru stromu a její drť promísenou se slinami nanáší na krátkou černobíle pruhovanou srst na bocích. Kůra obsahuje velké množství ouabainu, alkaloidu, který nadměrně stimuluje srdeční svalovinu. Působí podobně jako hlavní složky mnohem známějšího kurare. Není proto divu, že afričtí domorodci namáčeli do vývaru z kůry stromu Acokanthera schimperi hroty šípů, jimiž lovili slony a další velká zvířata.

Chlupy vyrůstající chlupáčovi na bocích mají zvláštní vnitřní strukturu. Na povrchu je obepíná pevný „obal“, uvnitř jsou porézní. Díky tomu nasávají sliny s jedem jako houba a toxin se z chlupů jen tak nesetře. Když se šelma zakousne chlupáčovi do boku, vytlačí si jed z chlupů přímo do tlamy.

Srst napuštěná rostlinným toxinem však nepředstavuje zdaleka jedinou chlupáčovu adaptaci na útoky šelem. Hlodavec musí zároveň přestát kousnutí, a proto jej chrání extrémně silná kůže. Také kosti a lebku má mohutné a pevné, takže mu stisk čelistí neublíží. Evoluční samozřejmostí je vysoká odolnost chlupáče k ouabainu. I když si nacpe jedovatou kůrou tlamu, nikdy se neotráví.

Typickou neutronovou hvězdu tvoří hmota odpovídající zhruba dvěma sluncím, která je stlačená extrémní silou do tělesa o velikosti pouhých 12 kilometrů. Vzhledem k působení mimořádných fyzikálních sil by bylo možné předpokládat, že neutronové hvězdy budou mít prakticky ideálně hladký povrch. Dnes už ale víme, že tomu tak není a i na neutronových hvězdách se mohou vyskytovat „hory“, byť v porovnání s těmi pozemskými jde jen o titěrné útvary.

Jak takové „hory“ na neutronových hvězdách vznikají? Rychle rotující neutronové hvězdy mohou být díky pulsarům „geologicky aktivní“. Při náhlých změnách rotace na nich totiž dochází k posunům v povrchové kůře a v jejich důsledku pak mohou vznikat nejen „hvězdotřesení“, ale i zmíněné hory a pohoří. Vlastně to není až tak překvapivé, podobným způsobem – díky posunům v zemské kůře – vznikají i podobné útvary na Zemi.

Pohoří na pulzarech

O horách a pohořích na neutronových hvězdách toho ale stále víme jen velmi málo. Se zajímavým příspěvkem nyní přicházejí Jorge Morales z Indianské univerzity a Charles Horowitz z Michiganské státní univerzity. Vědci ve své studii, která zatím neprošla recenzním řízením, tvrdí, že hory na neutronových hvězdách mohou svou přítomností vytvářet specifické gravitační vlny.

I když jde o hory malých rozměrů, vzhledem k extrémní povaze neutronových hvězd mohou podle badatelů během rotace generovat gravitační vlny. Soudobé gravitační observatoře sice nejsou schopné tento typ gravitačních vln detekovat. Budoucí gravitační observatoře by ale měly být daleko citlivější a zvládnout by to podle vědců mohly.

TIP: Jak těžké mohou být neutronové hvězdy? Jako Himálaje v půllitru od piva

Morales s Horowitzem se domnívají, že struktura neutronových hvězd je do jisté míry podobná měsícům Sluneční soustavy, které mají tenkou povrchovou vrstvu pevného ledu nad hlubokým kapalným oceánem. Z toho vyvozují, že by hory na neutronových hvězdách mohly být podobné lineárním povrchovým útvarům, jaké pozorujeme na Europě nebo Enceladu.

Řeč je o paláci brunejského sultána, který drží s plochou 200 000 m² Guinnessův rekord v kategorii největších obytných budov na světě a je více než třikrát rozlehlejší než třeba francouzský zámek Versailles.

Výstavba sídla nazvaného Istana Nurul Iman (Palác světla víry) vyšla v roce 1984 na více než 1,4 miliardy dolarů, což by dnes odpovídalo v přepočtu zhruba 60 miliardám korun. V rezidenci, kde spolu s panovníkem sídlí rovnou i celá vláda, se nachází mimo jiné 1 788 pokojů, 257 koupelen či 44 mramorových schodišť, banketní sál pro pět tisíc osob, pět bazénů, mešita se zlatou kopulí i garáže pro 110 aut.

Veřejnosti není palác běžně přístupný, pouze během tří dnů na konci každoročních islámských oslav po skončení ramadánu dostane přibližně 120 000 návštěvníků dárky potravin a balíčky obsahující peníze pro malé děti. Sultán osobně pozdraví každého mužského hosta podáním ruky, ženy jsou přijímány královnou.

Sféra vlivu římských panovníků se ve středověku přesunula na sever od Alp, a i tam bylo pro ně s postupem času stále těžší udržet si moc. Nicméně Karel IV. si byl vědom symbolické hodnoty Říma a dokázal, jako snad žádný jiný panovník vrcholného středověku, se symboly pracovat a pro zdůraznění svého majestátu je obratně využívat. 

Řím byl pro něj důležitý v první řadě kvůli jeho korunovační tradici. V návaznosti na zakladatele Říše Karla Velikého, jenž právě v městě nad Tiberou obdržel po způsobu dávných římských imperátorů císařskou korunu, se stal panovník středověké Svaté říše římské císařem teprve poté, co absolvoval korunovaci ve svatopetrské bazilice v Římě. Před ní musel podniknout takzvanou římskou jízdu. Císařský titul sice nijak nerozšiřoval jeho moc (potestas), ale dodával mu svrchované důstojenství (dignitas), byl věcí prestiže. 

Král, ale ne císař 

Dostat se do Věčného města a nechat se v něm korunovat nebyla ve středověku vůbec snadná věc. Jednak musel být panovník zadobře s římským biskupem, tedy papežem, který při obřadu asistoval, v čemž byl často problém kvůli sporům o moc. Navíc Itálie byla rozdrobená do vzájemně soupeřících městských států a jen samotná cesta Apeninským poloostrovem představovala obrovské riziko. Shrňme si však nejdříve, co celé výpravě předcházelo. Karel nejprve získal titul římského krále v roce 1346, kdy obdržel hlasy dostatečného množství volitelů-kurfiřtů. 

V té době jej však už držel Ludvík Bavor z rodu Wittelsbachů, jehož ale neuznával papež Kliment VI. a uvalil na něj i církevní klatbu. Ludvík zase papežské nároky okázale ignoroval tím, že si nechal proti všem zvyklostem vložit na hlavu císařskou korunu od příslušníka římské aristokracie. Karel Lucemburský, který vyrůstal v Paříži, se s Klimentem VI. z dřívějška osobně znal a měl jeho podporu. Navíc v roce 1347 zemřel náhle Ludvík Bavor, takže Karlovu pozici v čele Říše už nemohlo nic ohrozit. Stále mu však chybělo ono nejvyšší důstojenství v rámci křesťanstva, jež mu mohl dodat jen císařský titul. A protože už víme, že Karel IV. byl mužem symbolů, začal se v roce 1354, osm let po zisku říšského trůnu, chystat do Říma. 

Italské tažení 

Nabízí se otázka, proč mu trvalo tak dlouho. Vždyť i samotný papež ho zpočátku k převzetí císařské koruny opakovaně vybízel. Musíme si ovšem uvědomit, že v té době papežové sídlili už téměř půlstoletí v jihofrancouzském Avignonu (tehdy byl součástí Říše), takže na dění v Římě neměli žádný vliv. Italský papežský stát, který po většinu 14. století ovládaly tamní soupeřící rody, se zmítal v naprosté anarchii. Vytoužený pořádek, který by hlavě církve umožnil se sem vrátit, se stále vzdaloval. 

Karel měl tedy podporu v klíčovém činiteli, jelikož od dob již zmíněného Karla Velikého to byl právě papež (osobně či prostřednictvím zástupce), kdo panovníkovi uděloval při korunovaci pomazání svatými oleji a vkládal mu na hlavu císařskou korunu. Co si však počít, když papež v Římě nevládne? V první řadě to byla otázka politiky, obratné diplomacie a správného načasování. Karel věděl, že aby měla římská výprava šanci na úspěch, musí nejdříve vyčkat na vhodný okamžik, až bude jeho pozice v Říši upevněna. Ta chvíle nastala právě v polovině padesátých let 14. století. 

Cesta zatím nezajištěná 

Mezitím však Kliment VI. v roce 1352 zemřel a jeho nástupcem se stal Inocenc VI., také původem Francouz jako jeho předchůdce a většina avignonských papežů. Karel si v první řadě musel vyžádat jeho souhlas, aby vůbec mělo smysl celou věc podnikat. Pro umožnění průjezdu horkou italskou půdou pak byl nucen pustit se do vyjednávání s místními městy, aby si zajistil alespoň základní bezpečnost na cestu. Celý Apeninský poloostrov byl totiž mozaikou států, státečků a měst, které rozdělovaly konkurenční boje. Vstup římského krále na své území vnímaly tamní městské státy jako ohrožení svých práv. 

Vedle toho se zpozdila i odpověď z Avignonu. I když papežovo povolení stále neměl černé na bílém, vydal se Karel v září 1354 na cestu. Zahájil ji symbolicky na svátek svého křestního patrona sv. Václava, kdy s početným doprovodem vyrazil z hornofalckého Sulzbachu. Po překročení Alp dospěl do Udine, kde se setkal se svým nevlastním bratrem, akvilejským patriarchou Mikulášem. Zde se dozvěděl, že nedlouho předtím zemřel jeho úhlavní protivník na italské půdě, milánský arcibiskup kardinál Giovanni Visconti. Znovu ho tedy v klíčovém okamžiku potkalo nenadálé štěstí. Jeho situace se zčistajasna podivuhodně vyřešila a cesta za císařskou korunou byla nyní mnohem schůdnější. Karel se ovšem snažil jít štěstí i sám naproti. Při průchodu Itálií se diplomaticky stylizoval do role mírotvůrce, díky čemuž obratně odbourával jednoho potenciálního protivníka za druhým. 

Lombardská koruna 

Na několik měsíců se usadil v Mantově, kde oslavil vánoční svátky a kde ho konečně zastihlo papežovo poselstvo. Inocenc VI. mu souhlas s římskou korunovací udělil a dojednal s ním podrobnosti. Místo sebe mu přislíbil tři zplnomocněnce-kardinály, kteří ho při římské ceremonii zastoupí. Z Mantovy pokračoval královský průvod do Milána. Zde v bazilice sv. Ambrože přijal Karel na počátku roku 1355 lombardskou „železnou“ korunu a s ní titul lombardského krále. Ten byl pouze nominální, opět se jednalo o pozůstatek staré tradice, podle níž musel před římskou korunovací panovník obdržet i starodávnou korunu lombardskou. 

Na další zastávce v Pise se ke Karlovi připojila také jeho manželka, teprve šestnáctiletá Anna Svídnická, která přijela v doprovodu pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic a českých pánů a rytířů. Zde se k nim přidaly rovněž ozbrojené posily z Říše a v neposlední řadě i jeden z přislíbených papežských vyslanců, ostijský kardinál Petr z Colombiers. Ten zůstal nakonec jediným prelátem, protože zbylí dva se nedostavili kvůli nejistotě, zda dostanou proplaceny cestovní náklady. Kardinál Petr neprohloupil, neboť vděčný vladař se mu za jeho službu nadmíru štědře odměnil. V samotné Pise měl Karel navíc možnost uctít památku svého zvěčnělého děda, císaře Jindřicha VII. Lucemburského, jehož hrob se zde nacházel. 

Návštěva inkognito 

Před brány Věčného města se svým asi čtyřtisícovým průvodem dospěl na Zelený čtvrtek 2. dubna 1355. Dovnitř zatím oficiálně nevstoupil, slíbil totiž Inocenci VI., že v Římě nestráví víc jak jeden den. Důvodem byly papežovy obavy, aby na sebe panovník v jeho vlastní nepřítomnosti nestrhl moc. Vztah císařů a papežů byl totiž po celý středověk velmi napjatý a často se jednalo o vyloženě konkurenční souboj. Navzdory Lucemburkově náklonnosti církvi nebyly Inocencovy obavy neopodstatněné. Samotnou korunovaci Karel příznačně naplánoval na nedělní Boží hod velikonoční, vrchol nejdůležitějších svátků křesťanstva. 

Není bez zajímavosti, že navzdory dohodě s papežem se rozhodl navštívit město již předem, a sice inkognito. V převlečení za prostého poutníka si během čtvrtka, pátku a soboty prohlédl hlavní římské svatyně. Svou korunovační jízdu totiž pojal i jako zbožnou pouť. Coby vášnivého sběratele relikvií Karla nadmíru zajímaly nejrůznější svaté ostatky, jimiž Řím pochopitelně oplýval. Nejdříve zamířil do baziliky sv. Petra, kde uctil roušku s otiskem Kristovy tváře zvanou veraikon. Poté navštívil další přední římské chrámy, jako baziliku sv. Pavla za hradbami, sv. Jana v Lateránu či chrám Santa Maria Maggiore. 

Sláva císařské koruny 

V samotný den korunovace vstal budoucí císař již před svítáním. Oblékl se do purpurového oděvu a spolu se svým několikatisícovým doprovodem zamířil k Andělskému hradu, kde stála městská brána. Poté už se musel vyloženě prodírat davy lidí, kteří se přišli podívat na tu velkou slávu, až konečně dospěl za hlaholu zvonů k bazilice sv. Petra. Na jejích schodech ho uvítal ostijský kardinál Petr. I přes přítomnost pouze jediného světitele nemohla být platnost korunovace zpochybněna, což se, jak už víme, nedalo říct u jeho předchůdce Ludvíka Bavora. Karlův zmíněný děd Jindřich VII. se roku 1312 zase vůbec nedostal do svatopetrského chrámu a korunovační akt „nouzově“ proběhl v lateránské bazilice. 

Ještě před započetím obřadů byl panovník oděn do korunovačního roucha a vstoupil do chrámu, kde už na něj čekala jeho mladičká manželka. Z kardinálových rukou přijal pomazání svatými oleji a poté samotné odznaky císařské moci – korunu, žezlo a říšské jablko. Zajímavé je, že pod samotnou korunou měl panovník ještě mitru, což symbolizovalo duchovní rozměr císařské hodnosti. Poté obdržela pomazání a korunu Anna Svídnická a oba se posadili na připravené trůny. Celý obřad probíhal v rámci velikonoční mešní liturgie. Po jejím skončení vyšel císařský pár v korunovačních pláštích a s odznaky moci ven z baziliky, kde je s jásotem přivítal římský lid. Jeho středem pak oba pokračovali na koních k Lateránskému paláci. 

Také tato cesta se protáhla, protože císař byl během ní nucen uspokojit zástupy zájemců o rytířství, jež pasoval dotekem svého žezla. Stojí za povšimnutí, že teprve od tohoto dne, 5. dubna 1355, se začal oficiálně titulovat jako Karel IV., čímž se zařadil mezi římské císaře toho jména počínaje Karlem Velikým. 

Na závěr velkého dne se pak v Lateránském paláci konala slavnostní hostina, na kterou už ale císařské dvojici nezbyl prakticky čas. Karel totiž hodlal dostát svému slibu (návštěvu inkognito nepočítal), že v Římě nezůstane déle jak do soumraku. Přestože někteří jeho současníci tento ukvapený odchod vnímali nelibě, Lucemburk znal své možnosti a vyhnul se všem nerealistickým pokusům opanovat italský prostor. Řím sevřený hradbami tedy znovu opustil a ubytoval se v nedalekém klášteře při bazilice sv. Vavřince. Tím však peripetie římské výpravy neskončily, čekala je ještě dlouhá cesta přes Itálii zpět. 

Pisánské úklady 

Že byla obezřetnost při tažení Apeninským poloostrovem na místě, ukázal incident, jenž se odehrál při zpáteční zastávce v toskánské Pise. Karel zde chtěl nějakou dobu pobýt, aby si odpočinul a uspořádal některé urgentní záležitosti. Málem však za to zaplatil životem. 

TIP: Otec vlasti málem v pasti: Kterak Karel IV. unikal smrti

Odpůrci císařské moci totiž úkladně zapálili v noci z 19. na 20. května palác, v němž panovnický pár nocoval. Z žáru plamenů je zachránil na poslední chvíli útěk v nočním oděvu. Povstání se Karlovi IV. nakonec podařilo potlačit, a aby ukázal svou panovnickou autoritu a vyslal odstrašující signál, nechal několik vzbouřenců popravit. Pak už se raději na neklidné italské půdě nezdržoval víc, než to bylo nutné, a na počátku léta opět překročil hranice německých zemí.

Desítky milionů let před tím, než se na Zemi objevili první dinosauři, měly tehdejší ekosystémy jiné vrcholové predátory. Nebyli sice tak velcí jako Tyrannosaurus rex, dokázali ale budit stejnou hrůzu mezi tvory tehdejšího světa. Na konci období permu a celých prvohor byl na území dnešní Brazílie takovým vrcholovým predátorem Pampaphoneus biccai. Šlo o mohutného terapsida ze skupiny Dinocephalia, což v překladu znamená „strašlivé hlavy.“ Pampaphoneus dorůstal délky kolem tří metrů a největší jedinci mohli vážit až 400 kg.

Jihoamerický masožrout

Fosilie ze skupiny Dinocephalia paleontologové nejčastěji nacházejí v Rusku nebo v jižní Africe. V Jižní Americe jsou mnohem vzácnější. O to cennější je každý nález těchto nápadných terapsidů. Nedávno se cenný objev podařil týmu, který vedl student Mateus A. Costa Santos z Paleontologické laboratoře brazilské Federální univerzity v Pampě.

Santos a jeho spolupracovníci objevili a popsali velmi dobře zachovalou lebku a několik dalších kostí, starých asi 265 milionů let, které patřily zmíněnému terapsidovi. „Fosilii jsme našli ve vrstvách svrchního permu, v oblasti, kde jsou podobné nálezy jen vzácné,“ popisuje Santos. „O to více potěšující to bylo překvapení.“ Podrobnosti o výjimečném nálezu zveřejnil minulý týden odborný časopis Zoological Journal of the Linnean Society.

Vrcholový predátor permu

Jde teprve o druhou lebku tohoto druhu objevenou na území Jižní Ameriky. Je větší, než byla předchozí nalezená lebka a díky svému výjimečně dobrému stavu vědcům poskytla bezprecedentní množství informací o morfologii tohoto druhu. Kvůli koronavirové pandemii trvalo déle než tři roky, než byla lebka zpracována a detailně prozkoumána. Podle Santose jde o velice významný nález, který podstatným způsobem rozšiřuje naše znalosti o tomto prvohorním predátorovi a umožňuje jeho lepší odlišení od dalších blízkých terapsidů.

TIP: Mohutný permský predátor Anteosaurus byl překvapivě hbitý stroj na zabíjení

Podle Stephanie Pierceové hrál Pampaphoneus ve své době stejnou roli, jako dnes moderní velké kočkovité šelmy. Šlo o největšího známého suchozemského predátora z období permu v Jižní Americe. Zvíře mělo podle vědkyně velké, ostré špičáky uzpůsobené k zachycení kořisti. Jeho chrup a anatomie lebky naznačují, že jeho kousnutí bylo dostatečně silné, aby dokázal rozdrtit i kosti, podobně jako to zvládají například moderní hyeny.

Během středověku docházelo ve Svaté říši římské často k napjatým hádkám mezi feudální šlechtou a vysokými představiteli římskokatolické církve. Tyto spory se zpravidla týkaly držby a správy jednotlivých území. Jeden z takovýchto konfliktů se rozhořel i roku 1180, kdy arcibiskup Konrád z Mohuče zahájil na kopci poblíž města Felsberg stavbu hradu Heiligenburg. Pevnost ležela poblíž panství lantkraběte Ludvíka III. a měla sloužit jako ochrana před potencionálním útokem durynského šlechtice. Ze strany arcibiskupa se však jednalo o agresivní krok, který mu měl zajistit držbu sporného území, na které si činil nárok i Ludvík. 

Neřešitelný problém 

Celá rozepře se táhla několik let a hrozilo, že přeroste v domácí ozbrojený konflikt, proto se král Jindřich VI. (1169–1197) během svého tažení do Polska v létě 1184 zastavil v Erfurtu a svolal tam z moci svého majestátu sněm, aby celý spor jednou provždy vyřešil. Samotné jednání se konalo 25. července (uvádí se též 26. července) 1184 v kostele svatého Petra. Kromě Ludvíka III. a arcibiskupa Konráda přijela na rokování řada dalších šlechticů a duchovních představitelů i se svými družinami. Přesný počet účastníků není znám, podle některých zdrojů na něm bylo přítomno až 300 osob. 

Nutno říci, že král měl z nadcházejícího jednání pramalou radost. Dát za pravdu Konrádovi znamenalo projevit svou podřízenost církvi a poštvat si proti sobě šlechtu. Pokud by naopak Jindřich VI. rozhodl záležitost ve prospěch Ludvíka III., znepřátelil by si samotného papeže. Případné nevyřešení sporu pak znamenalo panovníkovo osobní selhání, což by mu zazlíval i jeho otec císař Fridrich Barbarossa, který v něj vkládal důvěru jako ve svého spoluvládce. 

Smrt v exkrementech 

K rozuzlení celé pře nakonec pomohla značně bizarní a tragická náhoda. Dřevěná podlaha v jednacím sále totiž nebyla ve stavu, aby ustála tak velký nápor živé váhy. Krátce po zahájení jednání prohnilé trámy nesoucí prkna povolily a celé podlaží se pod tíhou německé nobility zřítilo o patro níž. Tam se nacházela podobně ztrouchnivělá podlaha kryjící latríny a fekální jímky. Značná část šlechticů a církevních hodnostářů tak skončila v polotekutých exkrementech, ze kterých už uniknout nedokázala. 

Zatímco se někteří z nich utopili ve směsi moči a výkalů, jiné zabily padající kusy zdiva a trámů. Podle dobových zpráv si incident vyžádal 60 mrtvých (některé uvádějí až 100). Mezi oběťmi bylo mnoho významných osobností, ale král Jindřich VI., arcibiskup Konrád i lantkrabě Ludvík III. měli štěstí a katastrofu přežili. 

Během jednání se totiž nacházeli ve výklenku s kamennou podlahou a propad podlahy je tak nezasáhl. Poté, co byli za pomoci žebříků sneseni dolů, velmi rychle došli ke shodě. Nejspíše za to mohla právě ona tragická událost, která dala rázem zapomenout na všechny překážky k dosažení smíru.

TIP: Když peníze nesmrdí: Císař Vespasián začal s výběrem kuriózní daně

Ve výsledku tak Jindřich na této politováníhodné události vydělal, dokázal ukončit vleklý spor, a navíc v erfurtské latríně zahynuli toho dne téměř výhradně jeho odpůrci. Z toho důvodu se objevují spekulace, že panovník celou nehodu sám zinscenoval. Ostatně když se o několik let později stal římským císařem (1191), dokázal se svými protivníky nebývale krutě zatočit.