Měření teploty a její regulace hraje zásadní roli v mnoha průmyslových odvětvích, při provádění vědeckých experimentů a někdy i třeba při vaření, jak napovídá existence kuchyňských teploměrů. I ve starších dobách si souvislosti zvýšené tělesné teploty s nemocí lidé všímali, vlastně skoro odjakživa – například nejslavnější z antických lékařů, Galén z Pergamu (129–216), pokládal samotnou horečku za nemoc, nikoli příznak onemocnění. Jenže dávní doktoři se museli při zjišťování stavu pacienta spoléhat pouze na vlastní dlaně a skutečnou teplotu změřit nemohli. Zvrat přišel až v první polovině 17. století s vývojem prvních teploměrů a nachomýtl se k němu i proslulý fyzik, filozof a astronom Galileo Galilei – a nebyl zdaleka sám.

Už staří Řekové…

První zařízení schopná zaznamenat změny teploty se objevila už v antice a fungovala na principu teplotní rozpínavosti plynů. Jedno takové popisuje například Filón Byzantský (cca 280–220 př. n. l.). Aparát sestával z olověné baňky naplněné vzduchem, od níž vedla zakřivená trubice do vedle stojící nádoby s vodou. Pokud se baňka zahřála, například vystavením přímému slunečnímu svitu, horký vzduch nabyl na objemu a v nádobě s vodou se objevily bublinky. Pokles teploty naopak vedl k nasátí vody do trubičky. Zda Filón za pomoci svého přístroje dělal i nějaké zevrubnější pokusy s měřením teploty, není zřejmé.

O něco později vytvořil několik podobných přístrojů řecký vynálezce Hérón Alexandrijský (10–75), jenž se mimo jiné proslavil zkonstruováním otáčející se koule poháněné párou proudící ze dvou zahnutých trysek. Předznamenal tak mnohem pozdější využití páry k pohonu strojů, třebaže jeho vynález byl pouhou kuriozitou bez praktického významu. Hérónův aparát umožňující zachytit relativní změny okolní teploty sestával z uzavřené koule, která byla zčásti naplněná vodou a do níž vedly dvě trubice, jedna ve tvaru podkovy, druhá rovná. Obě přitom kouli spojovaly s nádobou vespod, která byla rovněž naplněná vodou. Pokud se koule vystavila působení slunečních paprsků či jinému zdroji tepla, rozpínající se vzduch z ní začal vodu vytlačovat. Naopak po umístnění do stínu se koule ochladila a začala nasávat vodu z druhé nádoby. Hérón svá zjištění uplatnil i v praktické rovině. Na jejich základě vyrobil zařízení pro automatické otevírání chrámových dveří.

Ačkoli Filónovy a Hérónovy přístroje umožňovaly sledovat změny teploty, k jejímu přesnému měření nesloužily a vzhledem k absenci stupnice ani sloužit nemohly. Pozorované relativní změny navíc nebyly ovlivňovány pouze teplotou, ale i atmosférickým tlakem. Spíše než o teploměry v moderním slova smyslu se tak jednalo o termoskopy či barotermoskopy.

Galileovy pokusy

Zrod skutečného teploměru přišel až o patnáct století později a často je spojován se jménem Galilea Galileiho (1564–1642). Ten se mezi lety 1592 až 1603 věnoval pokusům s rozpínáním vzduchu vlivem tepla, které se do určité míry podobaly těm, jež prováděli jeho antičtí předchůdci. O těchto experimentech víme však poměrně málo a v podstatě veškeré informace o nich pocházejí z Galileovy korespondence s kolegy.

Jeho přístroj sestával ze skleněné baňky naplněné vzduchem, která byla trubicí spojena s nádobou obsahující kapalinu. Tou bývala patrně voda či víno. Těleso, jehož teplota měla být zjištěna, se přiložilo k baňce, což vedlo k poklesu či růstu hladiny kapaliny v trubici, podle toho, zda měřené těleso bylo teplejší (vzduch se roztáhl a vytlačil kapalinu), nebo chladnější (objem plynu klesl) než vzduch v baňce. Avšak stejně jako Filónovy a Hérónovy přístroje i ten Galileův nereagoval pouze na změny teploty, nýbrž i tlaku, a ukazoval spíše relativní změny teploty, neboť postrádal jasně definovanou stupnici. Ani v tomto případě se tudíž nejednalo o skutečný teploměr, ale termoskop či barotermoskop.

Dejte mi pevný bod

Zásadní posun k opravdovému teploměru učinil benátský matematik a Galileův blízký přítel Giovanni Francesco Sagredo (1571–1620). Ten vytvořil řadu podobných přístrojů jako Galilei, byť poněkud těžkopádných (skleněná baňka měla obsah „tří až čtyř sklenic“ a spojovací trubice měla šířku prstu), a opatřil je stupnicí. Uváděl, že pokles a růst hladiny byl u jednotlivých přístrojů navzdory odlišným rozměrům srovnatelný, což byl důležitý krok ke standardizaci měření.
V létě prý jeho teploměr ukazoval asi 360 stupňů, ve sněhu naměřil 100 stupňů a teplota sněhu se solí v jeho případě činila 0 stupňů. Zdá se tedy, že právě stabilní hodnoty naměřené teploměrem ve sněhu smíchaném se solí a ve sněhu samotném Sagredo použil jako takzvané fixní body, které mu umožnily jednotlivé přístroje kalibrovat. To bylo klíčové, byť tvůrci pozdějších stupnic zvolili poněkud odlišné fixní body (viz Není stupeň jako stupeň). Sagredo také od roku 1615 pomocí svých teploměrů prováděl pravidelná meteorologická pozorování, a na základě získaných dat mohl porovnávat teploty v různých obdobích roku napříč několika lety, což bylo do té doby něco těžko představitelného.

Dva fixní body ke kalibraci svých přístrojů podle všeho používal i italský lékař a vynálezce Santorio Santorio (1561–1636), který mezi lety 1611 a 1624 vyučoval medicínu na Padovské univerzitě, kde působil i Galilei. Santorio používal teploměr, který fungoval na podobném principu jako přístroje, jež sestrojili Sagredo a Galilei, a jako fixní body k vytvoření standardizované stupnice mu sloužila teplota sněhu a teplota plamene svíčky. Popis svého prvního aparátu pro měření teploty, který zřejmě vynalezl nezávisle na výše uvedených učencích, publikoval už roku 1612 ve spisu Commentaria in artem Medicinalem Galenis (Komentáře ke Galénovu lékařskému umění). Jedná se o vůbec první oficiální popis takového přístroje. Santorio také jako první „teploměr“ používal k lékařským účelům, tedy k měření teploty pacienta a usuzování na přítomnost nemoci při zvýšené teplotě (pacient baňku držel v rukou či si ji umístil do úst, jak se to dělá s moderními teploměry).

Úsvit kapalinových teploměrů

Všechny výše uvedené teploměry fungovaly na bázi teplotní rozpínavosti vzduchu, stejně jako řada dalších modifikovaných aparátů, jež vznikly v následujících letech. Příkladem může být „teploměr“ anglického lékaře Roberta Fludda (1574–1637), jenž Galileův přístroj opatřil stupnicí rozdělenou na dvanáct dílků a vodu (či víno) nahradil roztokem síranu měďnatého (modrá skalice).

Termoskopům a „prototeploměrům“ využívajícím teplotní rozpínavosti vzduchu nicméně začaly brzy konkurovat přístroje kapalinové. Ten první podle všeho zkonstruoval francouzský lékař Jean Rey (1583–1645) v roce 1632 a sloužil k měření tělesné teploty pacientů. Podobal se Galileovu termoskopu, ale obrácenému vzhůru nohama. Vespod byla baňka naplněná vodou a od ní vedla dlouhá tenká trubice se stupnicí. Stoupající teplota způsobila rozpínání kapaliny, což se projevilo zvyšováním její hladiny v trubici. Ani Reyův přístroj ale nebyl uzavřený, a opět se tak jednalo spíše o barotermoskop.

Klíčovou událostí na cestě k dnešnímu teploměru byly pokusy italského fyzika a matematika Evangelisty Torricelliho (1608–1647) a jeho žáka Vincenza Vivianiho (1622–1703), kteří sestrojili první rtuťový barometr a ukázali, že měření prováděná výše popsanými termoskopy a „prototeploměry“ jsou vedle teploty ovlivňována také atmosférickým tlakem. Torricelli následně vyrobil jeden z první uzavřených kapalinových teploměrů, avšak možná nikoliv ten vůbec první. Vynález uzavřeného kapalinového teploměru, v němž byl indikační kapalinou líh, se obecně připisuje toskánskému vévodovi Ferdinandu II. Medicejskému (1610–1670) a má se za to, že jej vyrobil nejpozději roku 1641.

Společnost experimentu

Zásadní úlohu při dalším vývoji teploměru sehrála jedna z prvních vědeckých společností, italská Accademia del Cimento (Akademie experimentu), kterou v roce 1657 založili Ferdinand II. Medicejský a jeho bratr Leopoldo. Výsledky, jichž členové akademie na poli měření teploty a výroby teploměrů během deseti let dosáhli, byly zveřejněny ve spisu nazvaném Saggi di naturali esperienze (Eseje o přírodních experimentech).

Dílo popisuje řadu uzavřených lihových teploměrů opatřených stupnicemi rozdělenými do padesáti až tří set dílků, úvahy o kladech a záporech různých teploměrných kapalin (voda, líh, rtuť a jiné) a také velké množství pokusů, jejichž cílem bylo standardizovat teploměry tak, aby měření jimi prováděná byla porovnatelná bez ohledu na to, kdy a kde proběhla. Právě to bylo nezbytnou podmínkou, aby se teploměr mohl následně stát důležitým vědeckým, lékařským či meteorologickým nástrojem.

TIP: Dobrodružství na stupnici: Z nuly na sto v podání Anderse Celsia

Ačkoli teploměry v následujících stoletích prošly ještě řadou proměn a například kdysi hojně používaná rtuť byla nedávno jako teploměrná kapalina zakázána, základy současných teploměrů byly položeny právě v sedmnáctém století a pozdější vývoj zahrnoval už víceméně jen úpravy existujícího „plánu“. 

Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos) patří k největším evropským motýlům, rozpětí jeho křídel dosahuje až 13 centimetrů. Je vybaven vynikajícími mimikrami: kresba předních křídel napodobuje kůru stromů a díky tomu je motýl sedící na kmeni stromu takřka neviditelný. V případě ohrožení využívá momentu překvapení – roztáhne přední křídla, vystaví žlutočerná spodní křídla a především žlutočerně pruhovaný masívní zadeček, aby případného útočníka zastrašil.

Domovem lišaje smrtihlava je Afrika a jihozápadní Asie, postupem času se usadil i v jižní Evropě. Odtud každoročně podniká neuvěřitelně dlouhé lety, a tak zalétá i do Česka, kde se nepravidelně objevuje od konce května, zpravidla však až v červnu a v letních měsících. Smrtihlav je nevídaně zdatný letec, rychlost jeho pohybu vzduchem může dosáhnout až 54 km/h a dokáže prý překonat vzdálenost až 4 500 km!

Oplozené samičky migrují na sever ze severní Afriky a z jižní Evropy. Vzdálenost, jakou urazí, výrazně ovlivňuje počasí, ale bez problémů dokážou překonat Středozemní moře i Alpy. V horách lišajům nedělají problémy výšky kolem 2 000 m n. m., ale nejraději se vyskytují v chráněných údolích a na teplých svazích vysočin. V příznivých letech mohou samičky lišaje smrtihlava zalétnout až na Island.

Vetřelci včelích úlů

Smrtihlav má neobyčejně krátký sosák, takže oproti většině jiných lišajů nemůže sát nektar z květů za letu. V době největší aktivity – mezi soumrakem a půlnocí – vyhledává svou oblíbenou potravu v květech zimolezu, jasmínu, brambor a tabáku. Také miluje med, za nímž proniká do včelích úlů. Aby včely obelstil, vypouští feromony s podobnou vůní jakou mají ony. Přesto se včely občas nedají ošálit a usmrtí vetřelce svými žihadly. Z obřího motýla pak v úlu zbude pouhé torzo, mumie černožlutého těla. Neznalí včelaři se proto někdy domnívají, že jejich úl napadla nějaká obří zmutovaná sršeň.

Přátelští entomologové mi taky svěřili jedno tajemství: lišaje smrtihlavy lákají k pastvě kvetoucí nocenky (Mirabilis jalapa). Tyto oblíbené letničky z Jižní Ameriky se v Evropě pěstují už 400 let a smrtihlavové prý jejich lákavým květům nedokážou odolat.

Oběti bramborové sklizně

Lišaj smrtihlav prochází proměnou dokonalou. U nás samičky kladou vajíčka jednotlivě na rub listu či na stonek lilku bramborového. Vajíčka jsou poměrně velká, hladká a žlutozeleně zbarvená. Kromě brambor mohou samičky klást vajíčka i na durman, kustovnici, tabák, rulík zlomocný, potměchuť popínavou, ptačí zob, na konopí atd. Housenky, které se líhnou po 10–12 dnech, se živí v noci a dorůstají až impozantních 15 cm. Přes svoji obří velikost nepůsobí na živných rostlinách přílišné škody, i když mohou působit hrozivě a při vyrušení vydávají kusadly vrzavý zvuk.

Když přijde jejich čas, zavrtají se 20 až 40 cm hluboko do země, vytvoří si komůrku a zakuklí se. Kukla, která je 6–10 cm dlouhá, má leskle černohnědou nebo červenohnědou barvu. Přibližně po třech týdnech se za tmy líhne z kukly motýl. Po natažení křídel se ozývá charakteristickým pisklavým zvukem. Tímto zvukem, který vychází z jícnu, se lišaj smrtihlav ozývá i v případě ohrožení.

Většina kukel se však nestihne vylíhnout, a to nejen kvůli sychravému počasí, ale i proto, že jsou vyorány při podzimní sklizni brambor. Nalezené nepoškozené kukly si entomologové berou domů a pokouší se lišaje zachránit. Žel v podzimním počasí motýl nenabere dost sil, aby se mohl vydat domů na jih.

Kruté pověry a velké štěstí

Lidé se odjakživa velkého, tajemného motýla se zlověstnou kresbou na hrudi obávali. Domnívali se, že přináší smrt, a že jeho přítomnost je spojena s nekalými a nebezpečnými kouzly. Lidské pověry se mnohdy stávají ostatním živým tvorům osudnými, což se dělo i v tomto případě. Lidé totiž byli přesvědčeni, že kouzlo zruší tím, když smrtihlava chytí a přibijí na dveře a pokud se jim naskytla možnost, neváhali tak učinit.

Lišaj smrtihlav ještě donedávna nepatřil k nočním motýlům, kteří trvale žili na našem území, vždyť ani nepatří k typickým motýlům Evropy. Přestože zde samičky kladly vajíčka, z nichž během léta dorostly a zakuklily se housenky, kukly v zemi kvůli chladu hynuly. Tento fakt však v posledních letech pozvolna přestává platit. V suchých a teplých letech už vědci zaznamenali úspěšné líhnutí letní generace na nejjižnějším území naší republiky, zejména v okolí národního parku Podyjí. Nelze vyloučit, že se kvůli globálnímu oteplování areál stálého výskytu lišaje smrtihlava postupně rozšíří. Jeho spatření je však stále vzácné.

TIP: Pouť za batolci červenými: Setkání s potrhlými anděly

Pokud budete mít to obrovské štěstí, že neobyčejného jižního hosta spatříte, nesahejte prosím po kladivu a hřebíku, ani po papuči, která v tomto případě není o nic vhodnějším nástrojem. Vychutnávejte si okamžik, jenž můžete později bez uzardění líčit jako zcela mimořádnou chvíli.

„Nenávidíte potkany? Jste kapku krvežíznivý Newyorčan s vynikajícími komunikačními schopnostmi a celkovou aurou drsňáka? Pak byste se mohli stát novým potkaním carem našeho města.“ Inzerát uvedeného znění zaujal počátkem letošního roku obyvatele New Yorku. Starosta nejlidnatější metropole Spojených států se rozhodl jednou provždy vyřešit problém, jenž sužuje osmimilionové sídlo už roky: Podle odhadů jej až z 90 % zamořili potkani, kteří nacházejí ideální zdroj potravy v odpadcích, a jejich počet prý v roce 2018 dosáhl dvou milionů. Z 900 zájemců o funkci „vrchního deratizátora“, jenž se zhostí nelehkého úkolu stále rostoucí populaci hlodavců eliminovat, nakonec vyšla vítězně bývalá učitelka na základní škole Kathleen Corradiová. O tom, jakou důležitost starosta nové profesi přikládá, svědčí i výše finanční odměny: Newyorská „krysařka“ si vydělá 155 tisíc dolarů ročně, v přepočtu přes tři miliony korun.

Továrna na evoluci

Potkani představují učebnicový příklad tzv. synantropního zvířete, tedy volně žijícího živočicha přizpůsobeného k životu v těsné blízkosti člověka. Druhy, které tuto poněkud riskantní strategii zvolily, z ní těží nevídaný prospěch. Navzdory všem příkořím v podobě provozu, hluku, světel či pobíhajících psů totiž městské prostředí skýtá dostatek, až nadbytek potravy. Mezi klíčové faktory k přežití v nebezpečných městských zónách patří rychlé evoluční změny, vedoucí k adaptacím na nový způsob existence.

Nizozemský biolog Menno Schilthuizen označuje metropole za hotové „továrny na evoluci“. Autor knihy Darwin jde do města připomíná, že zejména u menších druhů s krátkými rozmnožovacími cykly se pozorovatelné změny často projeví už v řádu několika málo generací. Samice již zmíněných potkanů mohou mít mladé až sedmkrát ročně, přičemž v jednom vrhu bývá 8–12 mláďat. Potomci pak často disponují genetickými výhodami, jež jim dále umožňují úspěšné přežívání po boku člověka.

A netýká se to zdaleka jen potkanů: Například u městských plazů anolisů chocholkatých se vyvinuly větší polštářky na prstech. Oproti svým leguánovitým příbuzným z volné středoamerické přírody tak snáz šplhají po umělých hladkých površích, jako jsou okna či lakované fasády. Newyorští křečci bělonozí zas díky genetické mutaci dokážou lépe trávit „lidskou“ potravu, jako třeba odpadky z fastfoodů, které nacházejí v popelnicích. A mnozí zpěvní ptáci museli nalézt způsob, jak se dorozumívat na pozadí hlučné dopravy a průmyslových provozů – kupříkladu u nás běžná sýkora koňadra se spoléhá na projev o vyšší frekvenci.

Papoušci v Londýně

Invaze nepůvodních druhů do nového prostředí zpravidla naruší stávající ekologickou rovnováhu a ovlivní složení fauny i flóry. Živočichové směřující do měst většinou narazí na neobsazené území, kde jim „překáží“ pouze člověk; najdou se však i výjimky. V Londýně se takto rozmáhají severoamerické veverky popelavé, které byly do metropolitních parků uměle nasazeny v 19. století. Nyní se ovšem vytrvale množí a postupně vytlačují evropské veverky obecné. Šedí a rezaví hlodavci na sebe sice neútočí, ale první jmenovaní mají konkurenční výhodu díky schopnosti zkonzumovat větší množství potravy. Navíc jsou vrozeně odvážnější, takže se mnohdy nebojí přijít si pro pamlsek až k natažené ruce. V zoologických zahradách na kontinentě, kde dosud „vládnou“ zrzavé veverky obecné, platí zákaz chovu jejich popelavých příbuzných. Kdyby totiž náhodou unikly do volné přírody, evropské lesy by se od základů změnily.

Mimochodem, veverky nepředstavují jediný druh, který londýnské ochránce přírody trápí. Populace tamních lišek již atakovala hranici deseti tisíc jedinců, a zejména v noci bývají uvedené šelmy běžně k vidění nejen v parcích. V korunách městských stromů pak hnízdí papoušci alexandrové, kteří uletěli původním majitelům a začali se sami množit. Jejich hejno osídlilo celou jižní Anglii a už se rozrostlo na třicet tisíc kusů.

Mývalové a odpadky

Ekologové z Virginské univerzity analyzovali v roce 2020 celkem 83 studií městské fauny na šesti kontinentech. A výsledky překvapily i samotné autory: Ukázalo se, že 93 % městských savců se chová jinak než jejich protějšky na venkově. Nejčastěji začali být více aktivní v noci, rozšířili si jídelníček nebo byli naopak nuceni zmenšit svá teritoria. Jako zvlášť vynalézaví se ukázali severoameričtí mývalové, kteří v testech vykazují udivující kognitivní dovednosti. Hodnotami IQ se blíží primátům, dokážou se učit ze zkušeností a inovativně řešit problémy.

Behaviorální neuroložka Kelly Lambertová nalezla při zkoumání mozků městských mývalů v jejich hipokampu – tedy centru paměti a učení – větší počet specializovaných buněk. Jinými slovy, život ve městě je přivedl k tomu, že pokud chtějí přežít a nalézt potravu, musejí si zkrátka poradit. A zvládají to s přehledem: Z odhadované desetimilionové mývalí populace na území Severní Ameriky už dokonce většina žije právě v blízkosti člověka. Pokud pak majitelé nezajistí proti vniknutí drzých tvorů své domovy, mohou počítat s tím, že ráno najdou na zápraží spoušť. Mývalové převracejí popelnice, hrabou se v igelitových taškách, lezou do sklepů i na půdy a mohou také znehodnotit úrodu.

Nekrmte kojoty!

Mývalové si tak vysloužili nelichotivou přezdívku „odpadkové pandy“, paradoxně však nejspíš těží z faktu, že je lidé považují za škodnou a pokoušejí se je vymýtit. „Nelze vyloučit, že tím ve skutečnosti podněcujeme jejich inteligenci, protože před ně stavíme stále obtížnější problémy k řešení,“ domnívá se Sarah Benson-Amramová z Univerzity v Britské Columbii.

Ekoložka spolu se svými kolegy v jednom z experimentů zkoumala právě zvířecí vynalézavost u urbanizovaných druhů, konkrétně u mývalů a kojotů. Předložila jim krabici s mechanismem, po jehož stisknutí se uvolnila potrava. Když potom zvířata zjistila, jak odměnu získat, nahradili vědci tlačítka a pedály jinými, a donutili tak šelmy upravit strategii. Většina mývalů vyřešila problém hned první noc, zatímco z kojotů si poradil pouze jeden, a to až během 44. noci testování.

Přesto druhé zmíněné živočichy rozhodně nelze řadit mezi méně bystré, jinak by se totiž městům vyhýbali obloukem. Dělají však pravý opak a naučili se pohybovat v urbanizovaných oblastech skrytí před zraky lidí. Město je láká zejména hojností drobných zvířat, která se tam stahují před většími predátory. Například v Chicagu už žijí zhruba čtyři tisíce kojotů, oproti mývalům si nicméně zachovali vrozený respekt z člověka. Vzájemné interakce, natož s tragickým koncem, tak zatím zůstávají velmi zřídkavé. Na mnoha místech přesto platí zákaz kojoty krmit.

Hostina pro makaky

Čím jsou pro americká města mývalové, tím jsou pro ta asijská některé druhy primátů, kteří s přílivem turistů zcela ztratili přirozenou plachost. Skutečným „královstvím opic“ se stalo thajské Lopburi, kde se tisícihlavé tlupy makaků doslova vymkly kontrole a komplikují obyvatelům život. Zbavit se jich znamená takřka nadlidský úkol, neboť drzí čtyřnožci se zároveň proměnili v hlavní turistickou atrakci. Když se tedy na miskách vah ocitla kvalita života rezidentů versus ekonomický přínos do městské kasy, měla radnice jasno. Ostatně podle thajských mýtů založil Lopburi opičí král Hanuman, takže pro makaky tam platí přednostní právo k pobytu.

Většinu přijíždějících láká k návštěvě města skutečně spíš pozorování a krmení opic přímo na ulici než buddhistické svatyně a další památky. Makakové si o potravu umějí říct, a pokud ji nedostanou, nebojí se po ní chňapnout přímo z ruky. Kromě svačiny kradou turistům i sluneční brýle a další lesklé předměty, způsobují chaos v dopravě a jejich gangy ovlivňují provoz, když rozpoutávají vzájemné rvačky. Přesto se u některých z místních lidí těší ohromné přízni, jak dokazuje i specializovaná veterinární klinika zaměřená od roku 2003 na opice, které přijdou v městské džungli k úrazu.

Samostatnou kapitolu pak tvoří každoroční hostina pro makaky, kterou začal v roce 1989 pořádat hoteliér Yongyuth Kitwatananuson – údajně jako poděkování za to, že kočkodanovití primáti lákají do Lopburi turisty. V areálu někdejšího khmerského chrámu v centru města se vždy poslední listopadovou neděli vystrojí slavnostní tabule plná pochoutek, připravených špičkovými kuchaři z okolních hotelů, jejíž cena se může vyšplhat v přepočtu až na čtvrt milionu korun. 

Výzbroj Armády ČR letos obohatily moderní americké bitevní vrtulníky AH-1Z Viper (Zmije), jak se jmenuje nejnovější podoba ikonického stroje AH-1 Cobra. Tyto stroje nahradí další legendární typ bitevní helikoptéry Mi-24, jež dodnes létá v mnoha zemích a bojuje mimo jiné ve válce na Ukrajině. 

Slavný „Krokodýl“, jak se někdy přezdívá sovětskému bitevníku Mil Mi-24, stále představuje vrtulník s velkým potenciálem, o čemž svědčí pokračující dodávky do řady zemí třetího světa. Vyspělé státy včetně samotného Ruska ovšem již většinou přešly či přecházejí na novější typy bitevníků. V případě Armády ČR se mluvilo i o možnosti, že by se specializovaných strojů této kategorie zcela vzdala a spoléhala by pouze na vyzbrojené víceúčelové helikoptéry. Nakonec ale zvítězily hlasy expertů, kteří upozorňovali, že speciální bitevní vrtulníky nabízejí výrazně lepší úroveň ochrany i ničivé síly a dokážou se účinně uplatnit takřka ve všech typech konfliktů, takže by v českém arzenálu neměly chybět.

Přesun vojáků i palebná podpora 

Vrtulníky se poprvé objevily ve službách vojáků za druhé světové války, ovšem skutečně zásadní význam získaly až během konfliktů v Koreji a Alžírsku. Američané i Francouzi je užívali zejména pro přesuny vojáků, zásobování a evakuaci raněných, ale experimentovali i s montáží zbraní. Helikoptéry se začaly jevit jako vhodná platforma pro palebnou podporu, a proto pokusy pokračovaly. 

US Army rozběhla projekt AAFSS (Advanced Aerial Fire Support System), jenž měl vést ke vzniku rychlého pancéřovaného stroje se silnou výzbrojí. Vítězný stroj AH-56 Cheyenne od společnosti Lockheed disponoval tlačnou vrtulí na ocase, se kterou dosahoval rychlosti až 400 km/h, ale jeho vývoj byl kvůli vysokým nákladům zastaven (což mnoho odborníků dosud pokládá za chybu). 

Jak se zrodila kobra 

Šanci poté dostala firma Bell, jež navrhovala lehčí a jednodušší stroj, který částečně vycházel z osvědčeného víceúčelového typu UH-1 Iroquois. Obdržel však štíhlý trup s kabinou se dvěma sedadly za sebou a postranní závěsy pro výzbroj, čímž v podstatě stanovil dodnes užívané konstrukční schéma této kategorie. Stroj nazvaný AH-1 Cobra se osvědčil nad Vietnamem, kde sloužil zejména k ničení „měkkých“ cílů, a tudíž nosil kulomety, rychlopalné granátomety či neřízené rakety.

U pozdějších variant přibyly 20mm kanony a protitankové řízené střely, neboť se ukázalo, že vrtulník může být skvělou protitankovou platformou. AH-1 Cobra se tak stal prvním sériovým bitevním vrtulníkem světa a kromě US Army si jej pořídily i další armády a také námořní pěchota, jejíž modifikace dostaly dvojici motorů, což vyplývalo z požadavku na bezpečnější působení nad oceánem.

Apache...

Sériová výroba AH-1 začala v roce 1967 a o kvalitě základní konstrukce hodně vypovídá fakt, že dosud probíhá produkce nejnovější verze AH-1Z Viper. Právě ta přichází do výzbroje AČR. Americká armáda však už počátkem 70. let začala hledat nový bitevník, větší a výkonnější než cobra, ačkoli ne tak technologicky riskantní a nákladný jako AH-56.

Vítězem se stal další nesmírně úspěšný stroj AH-64 Apache, jenž dnes patří do portfolia firmy Boeing. Do služby vstoupil v roce 1986, stejně jako jeho předchůdce uspěl i na světovém trhu a objevil se v několika verzích, z nichž lze zmínit například AH-64D Apache Longbow či AH-64E Apache Guardian. „Apače“ standardně spolupracují s lehkými průzkumnými vrtulníky OH-58 Kiowa, jež slouží k vyhledávání cílů, ale kvůli jejich zranitelnosti byl již během studené války zahájen projekt nové průzkumné a bitevní helikoptéry RAH-66 Comanche.

...a projekt FARA 

Tento stroj se těšil velké popularitě, avšak jeho vývoj byl roku 2004 z technických a finančních důvodů ukončen. Modernizované apače nepochybně zůstanou ve službě hodně dlouho a po jejich boku by se měl někdy koncem této dekády objevit nový lehčí typ FARA (Future Attack Reconnaissance Aircraft). 

TIP: Vrtulníky nad krvavou pouští: Duel AH-1 Cobra vs. Mi-24 Hind

Armáda vybírala z několika návrhů, ale do užšího kola nechala postoupit pouze dva – Bell 360 Invictus a Sikorsky Raider X. První reprezentuje konzervativní přístup, neboť se jedná o klasicky řešený stroj s jedním nosným a jedním vyrovnávacím rotorem. Naopak firma Sikorsky sází na novou koncepci se dvěma nosnými rotory a zadní tlačnou vrtulí, jež znamená větší technologické riziko, ale slibuje vyšší výkony.

Dokončení: Od kobry po asijskou exotiku: Bitevní vrtulníky na moderním válčišti (2) 

Už od pražské defenestrace roku 1419, kdy byli protihusitští radní Nového Města vyhozeni z oken a de facto tak začala rebelie, se hnutí rozdělilo do několika proudů. Příznivci každého z nich pak měli od nových poměrů zcela odlišná očekávání. Situaci nijak nepřidalo, že v zemi zbylo i nemálo katolíků, kteří revoluční ideje rozhodně nesdíleli. Začaly se tak formovat budoucí strany sdružené kolem symbolu kalicha či kříže: Tu katolickou zastupovali především přívrženci římského krále Zikmunda, jenž měl po smrti svého bratra Václava IV. nastoupit na trůn. Šlo tedy hlavně o představitele církve a mocné katolické pány.

Kališnickou stranu pak reprezentovala zpočátku především problematická Praha, přesněji Staré a Nové Město pražské. Od defenestrace tam vládly husitské rady, ale obě obce se zmítaly ve vnitřních sporech mezi radikální chudinou, vedenou kazatelem Janem Želivským, a mezi umírněnými.

Historici dokonce v dané souvislosti často používají moderní termíny „levice“ pro radikály a „pravice“ či „konzervativci“ pro umírněné. Nejde samozřejmě o přesné označení, ale pro orientaci nám pomůže alespoň v tom, že levicoví husité chtěli skutečnou rovnoprávnost mezi všemi, zemi „bez pánuov“, kde zmizí sociální rozdíly a konečně zavládne království boží na zemi. Konzervativci se naopak drželi spíš původního Husova učení, jež chtělo ponechat v platnosti stávající feudální řád a pouze reformovat církev, aby se přiblížila lidem. Měla tak vzniknout instituce bez majetků a politické moci. Do dané skupiny logicky patřili movití měšťané, mocní kališničtí páni, kteří mimo jiné rádi zabírali církevní statky, a také univerzitní mistři, uvědomující si díky své vzdělanosti nereálnost radikálních tužeb.

V názorech uvedených stran panovaly tak veliké rozdíly, že se dokázaly v zásadě shodnout jen na čtyřech základních programových bodech, tzv. artikulech. Jinak se ovšem spojovaly hlavně v dobách, kdy musely čelit společnému nebezpečí – tedy Zikmundovi a katolíkům. Později se konzervativní husité čas od času spřáhli i s katolíky, aby potlačili radikální bratrstva.

Co není Praha, je venkov

Vedle Prahy se však husitské myšlenky šířily už od počátku po tzv. venkovských oblastech. Označení není přesné, protože v čele husitských svazů stála především někdejší královská města – názorně však ukazuje rozdíly v Praze a mimo ni. Když do Čech vytáhla roku 1420 křížová výprava, přispěchaly venkovské oblasti hlavnímu městu království na pomoc. Za hradby tehdy dorazilo několik tisíc lidí nejen z nově vybudovaného Tábora, ale také z východočeského svazu orebitů a českého severozápadu, především z Loun a Žatce.

Staré ani Nové Město pražské neměly sebemenší problém je ubytovat, protože v souměstí nad Vltavou zbylo dost volných domů po vyhnaných katolících. Navíc se dalo zřídit dočasné útočiště v čerstvě vyklizených klášterech, které museli v předchozím roce opustit mniši i jeptišky. Zůstal po nich rovněž dostatek zásob, jež nasytily nejen příchozí bojovníky, ale také jejich ženy a děti. Přesto přítomnost venkovanů znamenala i problémy. (viz Opilí vesničané v hlavním městě)

Navzdory značným rozdílům ve způsobu života se však v prvních letech husitských válek museli všichni kališníci naučit spolupracovat. Pojil je odpor k jednomu nepříteli, tedy katolíkům – v jejichž čele stál nenáviděný Zikmund Lucemburský, který v minulosti častokrát porušil dané slovo, a na začátku 15. století dokonce se svým uherským vojskem několik měsíců plenil české země.

Ďábel a boží bojovník

Roku 1420 přišla hned dvě slavná vítězství – 14. července na Vítkově pod vedením Jana Žižky a 1. listopadu u Vyšehradu, tentokrát bez jeho účasti. Bylo jasné, že se „kacíře“ nepodaří lehce smést, a katolické válečné úsilí polevilo. Husité si tudíž mohli trochu vydechnout a současně aktivně šířit své ideje. Začala se tak formovat nová mocenská centra v Čechách, nicméně Morava zůstala mimo hlavní proud. A rozšiřování moci logicky vedlo ke vzájemným sporům.

Úspěšný vojevůdce Žižka upevňoval svou pozici na jihu Čech a měnil se v neporazitelný idol svých spolubojovníků, zatímco pro náboženské protivníky ztělesňoval ďábla. „Nepáral“ se však ani s vnitřními nepřáteli: Vyřizoval si například účty s fanatickými táborskými kazateli, tzv. sektou pikartů, kteří očekávali konec světa tak vehementně, že se nehodlali podřídit Žižkově autoritě a působili zmatky. Jednooký hejtman získal takové sebevědomí, že se odmítl účastnit zemského sněmu v Čáslavi, který měl zajistit dočasný smír. Jenže se na něm sešli důležití lidé, především umírněná konzervativní Praha s vyšší šlechtou. Ačkoliv se kromě čtyř artikulů shodli vlastně jen na tom, že se zříkají Zikmunda Lucemburského a že ho nikdo nesmí podporovat, šlo o důležitý signál, kam by se měla revoluce ubírat. Radikálové ovšem zastávali jiný názor.

Teror Jana Želivského

V Praze se mezitím odehrál převrat, když se moci pevně chopil kazatel Jan Želivský. Zavedl ve městě teror, při němž trestal na majetku i na hrdle každého, kdo se postavil proti „ideálům revoluce“ – tedy přesněji proti kališnickému náboženství v radikálním „levicovém“ pojetí. Byl dokonce natolik troufalý, že stanul v čele vojska při dobyvačném tažení. Zpočátku zaznamenal dílčí úspěchy, což mu stouplo do hlavy. Nakonec ho však musel při obléhání Mostu na poslední chvíli zachránit Žižka, který už byl přitom slepý, protože o měsíc dřív přišel o druhé oko při obléhání hradu Rabí.

Gloriola slepého vojevůdce u Mostu zase zazářila, zatímco Želivský utržil ostudu. Byl zbaven moci v Praze, ale brzy se k ní opět vrátil a s ním se obnovil i teror. Nakonec se pražští konzervativci vzchopili a rozhodli se protivného kazatele zbavit. V březnu 1422 jej vylákali na radnici pod záminkou, že se s ním chtějí poradit, a místo toho mu bez váhání usekli hlavu. Vyvolali tím sice nejprudší a nejvášnivější bouře a protesty městské chudiny, ale dlouhodobě zajistili definitivní příklon Prahy „doprava“ neboli umírněným konzervativním směrem.

Parazitické hlístice nejsou pro náš druh nic nového a provázejí nás od nejspíš od nepaměti. Životní cykly parazitických hlístic mohou být značně komplikované a nezřídka zahrnují jednoho nebo více mezihostitelů a ne pro všechny druhy je cílovým hostitelem člověk. To je i případ i hlístice druhu Angiostrongylus cantonensis. Jak napovídá její české ale i třeba anglické pojmenování (plícnivka, rat lungworm), žijí tyhle hlístice v plicích, konkrétně v plicních tepnách krys a potkanů, kteří jsou jejich definitivními hostiteli. Mezihostitelem jsou obvykle suchozemští nebo vodní plži.

Fatální nehody s plícnivkou

Člověk se může plícnivkou nakazit pozřením syrového plže nebo zeleniny, případně konzumací vody obsahující larvy. Parazit se ale může na člověka přenést i z ryb, korýšů nebo třeba žab. Když se plícnivka ocitne v organismu člověka, putuje krevním řečištěm a končí v mozku. Ten následně poškozuje mechanicky i vylučovanými látkami. Vyvolává tím eosinofilní meningitidu, což je velmi závažný stav, který může skončit trvalým poškozením mozku a ve vzácných případech i smrtí.

Plícnivka se nejčastěji vyskytuje v jihovýchodní Asii a v oblasti Pacifiku. Stále častěji se ale objevuje i v dalších místech s tropickým a subtropickým klimatem. Byla zaznamenána v Egyptě, na Madagaskaru nebo v Karibiku. V letošním roce byl její výskyt poprvé hlášen i v kontinentální Evropě, konkrétně ve španělské Valencii.

TIP: Osudová sázka: Australský mladík zemřel 8 let po spolknutí slimáka

V posledních letech se šíří i ve Spojených státech. Odborníci ji zaznamenali na Havaji, v Texasu, Louisianě, Alabamě a na Floridě. Podle nedávné studie Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), kterou zveřejnil odborný časopis Emerging Infectious Diseases, byla plícnivka detekována u čtyř uhynulých potkanů v Atlantě. Přestože jsou nákazy člověka tímto parazitem relativně vzácné, odborníci varují před konzumací tepelně neupravených plžů a doporučují věnovat zvýšenou pozornost pečlivé očistě ovoce a zeleniny.

Loni v září odstartovala ke svému suborbitálnímu letu raketa New Shepard. Šlo v pořadí již 23. let této rakety. Na rozdíl od předchozích úspěšných letů, skončila mise neúspěchem – přibližně minutu po startu došlo k závadě na motoru rakety a řízenému oddělení kapsle od nosiče. 

Samotná kabina, která neměla na palubě žádnou posádku a nesla pouze vědecké experimenty, poté zhruba pět minut po startu bezpečně přistála na padácích. Nosič havárii a následný pád nepřežil.

Do vyšetřování incidentu se kromě Blue Origin zapojila i Federální letecká správa (FAA). Blue Origin představila své závěry již letos v březnu s tím, že hlavní příčinou bylo přehřátí trysek motoru BE-3PM. Ke stejným závěrům nyní dospěla i FAA, která ve své zprávě popisuje „selhání trysky motoru způsobené vyššími než očekávanými provozními teplotami motoru“. Kromě toho FAA identifikovala 21 blíže nespecifikovaných závad, které musí Blue Origin odstranit.

TIP: Kapitán Kirk se konečně podíval do kosmického prostoru

Uzavření vyšetřování samo o sobě neumožňuje Blue Origin obnovit lety New Shepard. Společnost musí doložit, že provedla doporučená bezpečnostní opatření a teprve poté FAA znovu projedná obnovení licence pro starty rakety. Blue Origin se ke zprávě FAA nevyjádřila a pouze potvrdila její přijetí. Podle výkonného ředitele společnosti Boba Smithe pracují inženýři Blue Origin na technických vylepšeních a věří, že by se New Shepard mohla na startovní rampu podívat v řádu několika týdnů. 

Nad malebnými vodopády Kalambo v africké Zambii se nachází pozůstatky osídlení na břehu řeky ze starší doby kamenné. V roce 2019 se zde archeologům podařil pozoruhodný objev, který odhalil zřejmě nejstarší známou dřevěnou konstrukci na světě. Vznikla nejméně před 476 tisíci lety a názorně dokládá, že lidé doby kamenné nepracovali jen s kameny. Výsledky archeologického výzkumu uveřejnil minulý týden vědecký časopis Nature.

Z této doby se dřevěné artefakty uchovávají jen vzácně. Dřevo vystavené povětrnostním vlivům se relativně rychle rozloží a máme tak jen velmi málo dokladů o tom, jak lidé ve vzdálenější minulosti tento materiál využívali. V tomto konkrétním případě ale měli vědci štěstí. Dřevěná konstrukce se zachovala díky tomu, že byla uložena v sedimentech pod vodou, která zamezila přístupu vzduchu.

Pravěcí tesaři

Objevená konstrukce není příliš složitá – jde o dvojici klád, které jsou spojeny pomocí zářezu a zřejmě byly součástí konstrukce plošiny nebo provizorního úkrytu. Archeologové v místě odkryli kromě dřevěné konstrukce i soubor dřevěných nástrojů. Ty jsou o něco mladší – podle vědců pocházejí z doby zhruba před 324 tisíci lety. 

Takové nálezy jsou příliš staré na radiokarbonovou metodu a badatelé proto využili luminiscenční datování, které využívá zrna minerálů v nálezech a zjišťuje, kdy byly naposledy vystaveny slunečnímu svitu.

Vzhledem k uvedenému stáří nálezů u vodopádů Kalambo je víceméně jasné, že je tam nemohli zanechat lidé našeho druhu. Nejstarší známé fosilie Homo sapiens totiž pocházejí z doby asi před 300 000 lety z území dnešního Izraele. Vědci se proto domnívají, že by autory tohoto díla mohli být příslušníci druhu Homo heidelbergensis, kteří v té době v Africe žili.

TIP: Nejstarší osídlení jeskyně: V jihoafrické jeskyni žili lidé již před 1 800 000 lety

Lidé heidelberští jsou považováni za společného předka Homo neanderthalensis a Homo sapiens sapiens. Existují ale i teorie, které Homo heidelbergensis popisují jako nový lidský druh, nebo nejstarší formu druhu Homo sapiens. Podle profesora Geoffa Dullera z Aberystwythské univerzity ale žilo v dané době v Africe souběžně několik druhů hominidů a objevená struktura by tak mohla být dílem kteréhokoli z nich.

Americká Parkerova sluneční sonda (Parker Solar Probe) operuje od roku 2018 v těsné blízkosti Slunce. Přiblížila se k naší hvězdě na doposud nejkratší vzdálenost ze všech lidmi vyrobených zařízení. Díky její misi dramaticky narůstají naše znalosti o Slunci, což potvrzuje i její loňský vůbec první průlet výronem koronální hmoty.

Výron koronální hmoty (CME, Coronal mass ejection), je vlastně explozivní vyvržení velkého množství plazmatu  ze sluneční korony, které těsně souvisí se slunečními erupcemi. Jak uvádí studie, nedávno zveřejněná v odborném časopise Astrophysical Journal, Parker Solar Probe proletěla materiálem probíhajícího výronu koronální hmoty ve vzdálenosti asi 9,2 milionů kilometrů od „slunečního povrchu“. 

Průlet bouřlivým plazmatem

Parkerova sonda nejprve detekovala výron koronální hmoty, přiblížila se k němu a prolétla skrz proud plazmatu na druhou stranu. Pozorováním tohoto jevu se sonda zabývala téměř dva dny, čímž nabídla odborníkům fantastickou příležitost prostudovat výron koronální hmoty z bezprostřední blízkosti.

„V tomto případě jsme díky Parkerově sondě pozorovali výron koronální hmoty doposud nejblíže ke Slunci,“ nadšeně líčí Nour Raouafi z americké Laboratoře aplikované fyziky Johnse Hopkinse v Laurelu. „Zároveň šlo o nejsilnější událost tohoto druhu, které jsme byli svědky v blízkosti Slunce.“

Badatelé zjistili, že tento výron koronální hmoty patřil k extrémním. Parkerova sonda pomocí zařízení SWEAP (Solar Wind Electrons, Alphas and Protons) změřila, že tato exploze urychlila částice až na rychlost kolem 1 350 kilometrů za sekundu. Raouafi se domnívá, že kdyby tento výron koronální hmoty zasáhl Zemi, následky by byly podobné jako při nechvalně známé Carringtonově události z roku 1859, kdy docházelo k rozsáhlým poruchám na telegrafní síti a polární záře byla viditelná i na Kubě a na Havaji.

TIP: Vědci potvrzují: Parkerova sonda pronikla do koróny a „dotkla“ se Slunce

Navzdory síle erupce z ní Parker Solar Probe vyvázla bez viditelných šrámů. Její tepelný štít fungoval dokonale. Jediný dopad výronu koronální hmoty na sondu, který vědci zaznamenali, bylo její nepatrné vychýlení, které ale dokázala okamžitě vyrovnat.

Mladičká Amelia Earhartová (*1897) poprvé nastoupila do letadla v roce 1920. Tehdy sice letěla jako obyčejný pasažér, přesto ji však tento zážitek dokázal nadchnout. Od té doby je totiž létáním posedlá.

Dáma v oblacích

O necelý týden později se už učí všemi obdivovaný stroj sama ovládat. A to je přitom křehká dívka! V té době většinová společnost něco takového považovala za velkou extravaganci. Earhartová se tím ale netrápí, má totiž myšlení moderní nezávislé ženy. A tak, aby toho nebylo málo, jedno letadlo rovnou kupuje. Dvoumístný, sytě žlutý dvouplošník Kinner Airster pojmenovaný The Canary tedy Kanárek.

Už v říjnu 1922 si připisuje rekord, jako první žena totiž letěla ve výšce kolem 4 250 metrů. Za další rok pak získává pilotní licenci od Mezinárodní letecké federace. Teď už ji nemůže nic zastavit.

Vzduchem přes Atlantik

Amelii neodolatelně přitahuje dobrodružství, chce překovávat vlastní limity. Do věcí, které by obyčejnému člověku připadaly jako čiré bláznovství, se vrhá po hlavě. Atlantský oceán poprvé přeletí jako spolujezdec hned roku 1928. Cesta tehdy vedla z amerického přístavu Trepassey do Burry Port ve Walesu. V květnu roku 1932 pokouší své schopnosti znovu a sama startuje jednomotorový letoun Lockheed Vega s cílem doletět přes oceán do Paříže.

I když jí technické a povětrnostní problémy nakonec neumožní dosažení všech zamýšlených cílů, stejně je první ženou světa, která překonala bez mezipřistání Atlantik, a to i když musela let ukončit v Severním Irsku. Ve vzduchu byla nepřetržitě čtrnáct hodin a padesát šest minut.

Další zápis do dějin

V té době už Earhartová patří mezi velmi sledované osobnosti. O jejích cestách vychází oslavné články a lidé ji milují. I proto začíná v roce 1936 plánovat cestu po rovníku kolem celé zeměkoule. O rok později, 1. června, úspěšně vzlétá z Miami společně se svým navigátorem Fredem Noonanem.

První pokus ukončila havárie stroje na Havaji, napodruhé už vše vypadalo slibně. Zastávky v jižní Americe, Africe, Indii a jihovýchodní Asii dopadají podle plánu. Pak ale přichází Nová Guinea. Posádka má za sebou neuvěřitelných 35 000 kilometrů. Teď už zbývá pouhý zlomek cesty! Za tři dny se proto opět vydávají do oblak a další zastávkou má být Howlandův ostrov v Tichém oceánu. Bylo zamračeno, celková situace byla složitá a náhle se ztratilo i rádiové spojení. V ten moment Amelia zmizela a celý svět přestal dýchat.

Vyšetřování bez důkazů

Oficiální verze zní, že Earhartová kvůli navigační chybě Howlandův ostrov nikdy nenašla. Stroji prý došlo palivo a zřítil se do oceánu. Jenže podle mnohých tomuto tvrzení chybí věrohodný důkaz. A tak veřejnost, která stále doufala v zázrak, vymýšlí nejrůznější teorie. Jednou z těch nejvíce diskutovaných je, že letadlo přistálo na pustém ostrově Nikumaroro, což je atol státu Kiribati. Tam měla letkyně zemřít. Důkazem k tomuto tvrzení mají být ostatky, které byly objeveny už v roce 1940.

TIP: Dámská jízda: Legendární výprava šestice českých žen do Afriky

Ze zpětné analýzy radiokomunikace v oblasti, kde Earhartová zmizela, je patrné, že z rádia vyslala i několik nouzových volání. Ta ale v té době nikdo nezachytil. Earhartová byla nezvěstná od 2. července roku 1937, úředně ji prohlásili za mrtvou až 5. ledna 1939. Co se ale opravdu stalo, to dodnes nevíme.