Planetární vědci už dlouho vědí, že se Merkur po dlouhé miliardy let smršťoval. Odhalily to snímky sondy Mariner 10 pořízené v roce 1974. Slunce sice „opéká“ Merkur nejvíc ze všech planet, ten ale přesto vychládá. Kvůli tomu se horniny v nitru Merkuru postupně zmenšují a s nimi se zmenšuje i celá planeta. Zatím není jasné, do jaké míry probíhá toto smršťování v dnešní době, ani jak dlouho bude ještě trvat.

Propadliny na Merkuru

Benjamin Man z britské Open University a jeho spolupracovníci detailně prozkoumali povrch Merkuru s využitím snímků pořízených sondou MESSENGER a zmapovali tektonické prvky, které se tam nacházejí. Jejich výzkum nedávno uveřejnil vědecký časopis Nature Geoscience.

Manův tým zjistil, že se všude na povrchu Merkuru nacházejí relativně mladé grabeny (propadliny), které vznikají propadem bloků hornin podél rovnoběžných zlomů. Tyto grabeny jsou hluboké zhruba 10 až 150 metrů, obvykle jsou méně než kilometr široké a táhnou se do délky desítek kilometrů. Badatelé odhadují, že musejí být staré maximálně 300 milionů let. Jinak by se na nich citelně projevily dopady meteoritů, které by vymazaly jejich původní tvary. Přítomnost mnoha mladých grabenů na povrchu Merkuru napovídá, že smršťování planety neustále probíhá a je v souladu s modely termochemické evoluce planet.

TIP: Mráz v pekle: Na Merkuru je možná mnohem víc ledu, než jsme tušili

O grabeny a další útvary na povrchu Merkuru se bude intenzivně zajímat evropsko-japonská mise BepiColombo, která by měla zahájit pozorování z oběžné dráhy Merkuru v roce 2026. Přestože sonda nemá přistát na povrchu Merkuru a nezíská tak seismická data, vědci věří, že snímky pořízené sondou BepiColombo by mohly přinést další informace o grabenech a dalších projevech geologických procesů na Merkuru. 

Druhého prosince 2001 se tři Gruzínci z malého města Lia vydali autem do lesa, aby nasbírali dřevo. Později odpoledne pak narazili na podivný úkaz: Okolo dvou zvláštních objektů ve tvaru puku roztál do vzdálenosti jednoho metru sníh a ze země se v mrazu zvedala pára. Nejodvážnější z trojice se pokusil jeden ze záhadných předmětů zvednout, ale hned ho upustil, protože byl příliš horký. Aniž by si muži uvědomili potenciální nebezpečí hrozící od tajemných artefaktů, rozhodli se, že na cestu domů je už příliš pozdě, rozbili tábor a svůj prazvláštní nález použili jako zdroj tepla. Spacáky si rozložili okolo, navečeřeli se, popili vodku a chystali se ulehnout.

Jenže už zkraje noci se jim udělalo špatně a zvraceli. Křeče a dávení pak přetrvaly až do úsvitu a ráno byli muži natolik zesláblí, že dokázali do auta naložit jen polovinu zamýšlených zásob dřeva na otop. Zmíněné podivné předměty naštěstí nechali v lese a vrátili se domů. Nevolnosti však přetrvávaly, a tak se nešťastníci vydali k lékaři. O neobvyklých zdrojích tepla se mu ovšem nezmínili, takže doktor připsal jejich potíže alkoholu. Rodiny mužů si nicméně všimly, že mají všichni tři stejné příznaky a dvěma z nich se začíná na zádech loupat kůže. Po následujícím vyšetření 22. prosince skončila trojice v nemocnici a začal její zoufalý boj o život.

Poločas rozpadu

Ony tajemné předměty nalezené v lese představovaly vysoce radioaktivní tablety, používané coby palivo v radioizotopových termoelektrických generátorech alias RTG. Neopatrní muži se tak vystavili dávkám záření, které bez rychlé pomoci končí smrtí. Jeden z trojice, známý jen pod iniciálami MB, se o tablety v noci neopíral a z nemocnice ho pustili už 23. ledna. Jeho přátelé DN a MG však stejné štěstí neměli. Prvnímu z nich se na zádech vytvořil obrovský mokvavý vřed a radiace mu poškodila řadu orgánů včetně srdce, imunitní systém i kostní dřeň. Navzdory intenzivní péči, antibiotikům, operacím a pokusům o transplantaci kožních štěpů se jeho stav zhoršoval, následovala sepse a multiorgánové selhání. O život bojoval 893 dní. MG trpěl podobnými následky, v nemocnici strávil přes dva roky a dostal řadu kožních implantátů. Domů se pak vrátil 18. března 2003.

Incident tím ovšem neskončil. Tablety bylo potřeba najít a bezpečně zlikvidovat. Vyšetřování nejprve odhalilo, že se jedná o nepřímý důsledek budování Ingurské a Chudonské přehrady. Protože se stavělo v odlehlých lokalitách a dělníci se potřebovali dorozumívat vysílačkami, napájeli své stanice pomocí RTG. Zatímco ingurské vodní dílo dotáhli stavaři do konce, práce na druhé nádrži po rozpadu Sovětského svazu ustaly. Pracovníci pak za sebou zanechali veškeré vybavení včetně RTG, načež se radioaktivní materiál neznámo jak dostal z ochranného pouzdra a našla ho zmíněná trojice.

Bezpečně uklizeno

Při pozdějším ohledání se zjistilo, že každá tableta vyzářila za hodinu zhruba 4,6 sievertu, přičemž po pěti sievertech má dotyčný pouze 50% šanci na přežití (viz Všudypřítomné záření). Vyzvednutí objektů si tedy vyžádalo speciální olověný sejf o hmotnosti 5,5 tuny a upravené vojenské auto, jež by ho dokázalo provézt lesnatým terénem. V neposlední řadě museli specialisté vyškolit tým 24 lidí, kteří měli palivo dopravit do úschovy. Nikdo z nich však nesměl v jeho blízkosti strávit víc než 40 sekund. Operace byla úspěšná, nicméně nastolila otázku, kolik podobných „artefaktů“ se v gruzínských lesích ukrývá. Mezinárodní agentura pro atomovou energii proto začala tamní porosty pečlivě zkoumat a do roku 2006 našla tři stovky podobných radioaktivních zdrojů, z velké části zanechaných na místě v sovětské éře.

Smrt si nevybírá

Snad ještě bizarnější případ se odehrál roku 1987 v brazilském městě Goiânia. Tamní institut radioterapie se přestěhoval a v původní budově po něm zůstalo jedno ozařovací zařízení. Pracovníci jej sice hodlali zlikvidovat, ale spory s majitelem pozemku jim v tom zabránily. Stroj ukrývající 93 gramů vysoce radioaktivního chloridu cesného měl strážit člen bezpečnostní služby. Jednoho dne se ovšem do služby nedostavil a do komplexu se vloupali dva mladíci, Roberto dos Santos Alves a Wagner Mota Pereira. Zařízení jim okamžitě padlo do oka a domů si odnesli právě jeho část s radioaktivní látkou. Při následném rozebírání „lupu“ je neodradil ani fakt, že se jim udělalo zle. Ovšem zatímco Pereirovi se přitížilo natolik, že musel do nemocnice, jeho kumpán v rozborce pokračoval, a nakonec ze stroje uvolnil kapsli s chloridem. 

Mladík do ní posléze udělal šroubovákem díru, a když viděl, že z jejího nitra vychází temná modrá záře, trochu světélkujícího prášku vyjmul a zkusil ho zapálit. Jelikož se však nic nestalo, prodal zvláštní kapsli na nedaleké vrakoviště. Jeho majitel Devair Alves Ferreira si záře také všiml a myslel si, že koupil něco velmi vzácného, možná i nadpřirozeného. V následujících dnech proto sezval širokou rodinu, aby se na úžasný předmět přijela podívat. Když se mu pak z útrob podařilo vydolovat zrnka cesia o velikosti rýže, začal je příbuzným rozdávat: Devairův bratr si například odnesl trochu světélkujícího prachu domů a nasypal jej na podlahu, protože se mu líbila jeho záře. V zamořeném prostoru si posléze hrála jeho šestiletá dcera a ozáření bylo v jejím případě tak obrovské, že se neslučovalo se životem…

Ferreirova manželka Maria si následně jako první všimla, že se spoustě lidí v jejich okolí dělá zle a mají podobné příznaky. Vše proto nahlásila a vyšetřování odhalilo zdroj radiace. Dvacet z 249 zasažených osob potřebovalo lékařskou péči a čtyři lidé včetně Marie nakonec ozáření podlehli. Devair však překvapivě zemřel až v roce 1994 na cirhózu jater, kterou si přivodil zapíjením depresí… Kvůli kontaminaci se muselo srovnat se zemí několik domů, a z mnoha lokalit se sbírala i povrchová zemina. Nebezpečnou látku zajistila armáda a prázdná schránka je dnes k vidění ve Škole specializované výuky v Rio de Janeiru.

Zamořený kontinent

Ne všechny podobné katastrofy se však omezují na relativně malé lokality – například v mexickém městě Ciudad Juárez zadělali roku 1984 na celokontinentální pohromu. Tamní soukromá léčebna si ilegálně koupila zařízení na radioterapii, nicméně nezaměstnávala nikoho, kdo by s ním uměl pracovat. Nejdřív proto stroj zůstával ve skladu, načež bylo rozhodnuto o jeho rozebrání a odprodání do sběru. Spolu s ním se však na skládce ocitla kapsle s šesti tisíci peletek radioaktivního kobaltu-60. Schránku navíc poškodil pracovník rozebírající zařízení a nebezpečný obsah se z ní začal sypat. Manipulace zamořila většinu skládky a ozářené kovy byly následně odprodány do sléváren, kde se z nich vyráběly nohy ke stolům, a hlavně pruty betonářské oceli.

Na problém se přišlo náhodou. Jeden z nákladních automobilů převážejících výztuž musel totiž uhnout z trasy a projel kolem Národní laboratoře Los Alamos v Novém Mexiku, načež se tamní měřáky zachycující radioaktivitu probudily k životu. Jenže už bylo pozdě: Předpokládá se, že z kontaminovaného kovu vzniklo 30 tisíc noh pro stoly a 6 600 tun ocelových výztuží. Z celkové produkce se podařilo stáhnout 2 360 tun prutů a kontroloři následně museli navštívit přes 17 tisíc budov po celé Severní i Střední Americe, v jejichž zdech mohl radioaktivní kov skončit. Celkem 814 staveb se pak muselo zdemolovat. Nohy stolů se z prodeje a výroby povedlo stáhnout všechny, ocelových prutů se vrátilo zhruba 90 %. Vysoké radiaci přitom čelily asi čtyři tisíce lidí, nikdo z nich ale naštěstí nezemřel.

Doma v pasti

Může se přitom stát, že se radioaktivní znečištění nepodaří objevit dřív, než se do zasažených domů nastěhují lidé. Ukazuje to událost z ukrajinského Kramatorsku, k níž došlo v 80. letech. Vše začalo o dekádu dřív, když se v lomu Karansky ztratilo drobné měřicí zařízení obsahující kapsli s radioaktivním cesiem-137. Jelikož se ho ani po týdnu nepovedlo nalézt, vše se nakonec zametlo pod koberec. Zařízení nicméně zapadlo mezi kameny, a protože se štěrk z lomu využíval na stavbě, ocitla se kapsle s cesiem zalitá v betonovém panelu bytu 85 na ulici Mariji Prymačenkové 7.

TIP: Československý Černobyl: 43 let od havárie v Jaslovských Bohunicích

Nájemníci tam žili od roku 1980, a přímo vedle zdi dokonce stávala dětská postýlka. V následujícím roce v bytě z neznámých důvodů zemřela osmnáctiletá dívka a vzápětí skonal i její šestnáctiletý bratr a jejich matka. Ačkoliv se později ukázalo, že všichni podlehli leukémii, lékaři nemoc přisoudili genům. Když se však do bytu nastěhovala nová rodina a jejich syn posléze také zemřel na rakovinu kostní dřeně, začalo vyšetřování a kapsle s cesiem se našla. Případ z lomu tak připravil o život čtyři lidi… 

Kdo byli Nabatejci? Na zdánlivě prostou otázku můžete dostat rozmanité odpovědi. Záleží, koho byste se zeptali – a také kdy. Někdy po 4. století př. n. l. by se o nich hovořilo jako o žebrácích z pouště. Bylo jich mnoho, to ano, ale šlo převážně o chudé kočovníky. Jinou zemi, než tu pod svýma nohama, nevlastnili. 
O století později byste o nich už neslyšeli jediného slušného slova. Od hranic s nynější Sýrií až po Egypt měli reputaci sprostých zlodějů. Vědělo se o nich tolik, že ze svého pevným prostorem nevymezeného království pořádali nájezdy na své sousedy. Kradli, loupili a vraždili. Běda každému, kdo se k nim jen přiblížil.

Ve 2. století př. n. l. si už zjevně nakradli dost. O nekonečných zástupech jejich stád, které hnali z místa na místo, se vyprávěly legendy. Dokonale se navíc sžili s pouští! I v nehostinných krajích prý budovali hluboké studny a důmyslné cisterny, jejichž umístění samozřejmě tajili. Tak se dokázali pohybovat i přes vyprahlou zem bleskovou rychlostí a přitom jim voda nechyběla.

Piráti i obchodníci

Legend neubývalo. Když do přelomu letopočtu chybělo necelé století, Nabatejcům patřila celá země od Damašku po břehy Rudého moře. Tou dobou jejich karavany převážely pouští zboží z Dálného východu a z Indie. Po čertech výnosný byznys jim dával nebývalé možnosti. Vybudovali skalní město Petra, oživili znovu Palmýru. Z jejich umu přecházel zrak.

Velcí stavitelé, budující města? Ano. Ale také ti nejúpornější a nejkrutější piráti, na které se dalo v Rudém moři narazit. Kromě toho se z importu žádaného zboží přeorientovali na obchod. A brzy byli považováni za nejlepší obchodníky pod sluncem. Samozřejmě i proto, že kontrolovali pěší i lodní trasy, a jakoukoliv konkurenci nemilosrdně likvidovali. Kdokoli potřeboval kadidlo a myrhu, asfalt na balzamování zesnulých, měď, cukr, slonovinu, perly, koření nebo bavlnu, Nabatejci měli na dovoz tohoto tovaru prakticky monopol. A nechyběl jim ani talent k vrcholné diplomacii.

Nenadálý konec

V oblasti přitom působila judská království a také výbojní Římani, kteří už pomalu ovládali zbytek celého známého světa – ale Nabatejci s nimi uměli vycházet. Vyjednávali, platili tribut, uzavírali politicky příznivé sňatky. Občas také hlasitě zachrastili zbraněmi, aby nahnali strach. Představovali sílu, se kterou se vždycky muselo počítat. I když žili v neklidných časech a na neklidném území, uměli si podržet svou nezávislost. Nestali se ničí kolonií.

Ale tohle všechno se v roce 106 změnilo. Nabatejci, jejichž sláva se zdála mít vytrvale vzestupnou trajektorii, to jakoby vzdali. Vypadalo to, jako by se najednou bez boje podvolili římskému císaři Trajánovi. A jejich někdejší království se do map psalo už jen jako provincie Arabia Petraea. Z obávaných pouštních válečníků, zkušených vůdců karavan a protřelých obchodníků se v průběhu několika málo let stali zemědělci. A tím také počal jejich konec. Za dalších sto let už nikdo nedokázal říct, co tihle Nabatejci byli vlastně zač. Z dějin regionu úplně zmizeli, aniž by po sobě zanechali nějakou stopu.

Část se jich nejspíš asimilovala s jinými kmeny a národy, část se navrátila ke kočovnému způsobu života. Jiní asi podlehli výbojným Arabům a beduínům. Společně ale upadli v zapomnění.

Hledání odpovědi

Pro současné badatele tím ale vyvstala pořádná záhada k řešení. Království v historii nikdy nezanikají „jen tak“ – bezdůvodně. Většinou jim někdo – nebo něco – pomůže. Co se tedy stalo s Nabatejci, kteří ještě v prvním století našeho letopočtu vypadali, že jsou vůči zásahům zevnitř i zvenčí imunní? Jako první podezřelý se nabízela přírodní katastrofa. A stopy na místě činu se docela nabízely. Město Petra totiž postihly přinejmenším dvě velká zemětřesení. Obě ale až staletí poté, co hvězda Nabatejců zapadla. V historii nenacházíme ani zmínky o vnitřních rozbrojích, rozvratech kvůli nástupnictví nebo náboženských válkách.

Pozornost badatelů se pochopitelně soustředila na největší sílu v regionu: Římany. Ti přišli s Nabatejci do kontaktu už od roku 63 př. n. l., byť jejich vztahy s pouštním národem provázely komplikace. Zakládaly se sice na respektu, ten ale spíš plynul z toho, že otevřená válka s poměrně silným protivníkem by se Římu nejspíš velmi prodražila.

Války netřeba

Papyrové svitky nalezené v Egyptě potvrzují, že „skoncovat“ s Nabatejci chtěli Římané zhruba každých třicet let. Řešily se různé varianty útoku – postup zároveň ze Sýrie i od Egypta či od přístavu v Gaze. O realizaci takových plánů se ovšem nedochovaly žádné konkrétní informace.

Místo nich se dalo ze záznamů římských obchodníků vyčíst něco jiného. Přibližně ve dvacátém roce před naším letopočtem začali šetřit. Zní to zvláštně, ale to, co bychom nejspíš mohli nazvat účetní uzávěrky, to potvrzují. Římané nenakupovali vzácného zboží méně (spíš naopak), ale výrazně levněji. 
Jak to? Dokázali se totiž vojensky prosadit v Rudém moři. Zatočili tu s piráty, a kadidlo, myrhu a koření už nebrali s přirážkou od prostředníků – tedy nabatejských karavan – ale vozili si je sami. 

Nabatejci tehdy přišli o monopol na dovoz, svůj nejvýznamnější zdroj příjmů. Od té doby už nebohatli, ale chudli.
I když nejspíš hodně chtěli, nemohli jen tak zaútočit na římské lodě v Rudém moři. Vyprovokovalo by to válku, kterou by v dlouhodobém měřítku neustáli. Takže když se v roce 106 podvolili Římanům, už dávno si nestáli jako bohaté a mocné království. Měli za sebou více než století stagnace, kdy přestali vydělávat a jen platili tribut, čímž ruinovali sami sebe.

Tajná mise

V roce 106 se pak Nabatejcům přihodila ještě jedna nepříjemnost. Po třiceti letech na trůně zemřel nabatejský panovník Rabel II. Sotter. Odpověď na otázku, zda měl nějakého nástupce, je přinejmenším sporná. Ale pokud ano, šlo nejspíš o nezletilou osobu. Patrně museli hledat regenta, který by království dočasně spravoval. A přihlásili se – Římané.

Pro badatele byla tahle poslední kapitola nabatejské historie dlouho nečitelná. Jasno do ní vnesl až nedávný „objev“ krajinného archeologa Michaela Fradleyho z oxfordské univerzity. Tak dlouho seděl nad leteckými a satelitními snímky pouští z oblasti Jordánska a Sýrie, až na nich objevil několik pravidelných obdélníkovitých útvarů.

Ukázalo se, že jde o římská vojenská ležení. Ležela hezky odstupňovaná, tři za sebou a zhruba čtyřicet kilometrů od sebe – tedy ve vzdálenosti jednoho dne pěšího pochodu legionářů. Nacházela se přitom v přímé linii s Římem ovládané Sýrie směrem k Dúmat al-Džandál, srdci Nabatejského království. Datace? Velmi blízce odpovídala roku, kdy se Nabatejci rozhodli hodit ručník do ringu.

Jejich tributem a poplatky vyždímané království přišlo o zdroj příjmů, pozbylo svou sílu na moři i na souši. A když zemřel jejich poslední velký král, namířily si to přímo k jejich hlavnímu městu římské legie. K boji nejspíš ani nedošlo, Nabatejci pochopili, že už prohráli. Podvolili se, stali se součástí provincie Arabia Petraea.

Sousedé k pohledání

„V podstatě to potvrzuje, že ono převzetí Nabatejského království a jeho začlenění do římského impéria nebylo tak mírumilovné a poklidné, jak popisovali římští historici,“ komentuje Fradley. Přání na přidružení dosud nezávislého území podpořili silou.

TIP: Aplikace Google Earth odhaluje polohu tří římských vojenských táborů v Jordánsku

Tažení legií klidně mohlo být i tajnou misí, která by se překvapivým útokem projevila až tehdy, pokud by Nabatejci „férovou“ nabídku císaře Trajána odmítli. Za koncem Nabatejského království tak nestála přírodní katastrofa, náboženské nepokoje nebo spory o nástupnictví, ale nenasytné impérium v jeho těsném sousedství…

Kolagen a elastin jsou významné mimobuněčné a ve vodě nerozpustné vláknité proteiny, které se podílejí na stavbě pojivových tkání. Mimo jiné zodpovídají za mechanické i estetické vlastnosti pokožky a současně těsně souvisejí se stárnutím. Oba dva tyto proteiny skloňuje ve všech pádech kosmetický průmysl a označuje je za klíčové pro mladistvý vzhled pokožky. Problém je v tom, že v průběhu stárnutí tyto proteiny ve tkáních ubývají.

Wei Zhang z australské Flindersovy univerzity a jeho spolupracovníci prozkoumali účinky extraktů tří různých druhů hnědých řas na zmíněné „proteiny mládí.“ Šlo o chaluhy druhů Ecklonia radiata, Cystophora moniliformis a Cystophora siliquosa, které si badatelé nasbírali na pláži zálivu Rivoli v jihovýchodní Austrálii. Výsledky výzkumu publikoval odborný časopis Algal Research.

Chaluhy proti stárnutí

Ukázalo se, že extrakty z chaluh opravdu mají blahodárné účinky, pokud jde o mladistvý vzhled. Experimenty potvrdily, že tyto extrakty pomáhají zpomalovat vliv stárnutí na pleť. Podle Zhanga přitom extrakty nejen že podporují tvorbu kolagenu ve tkáních, ale potlačují také neenzymatický proces zvaný glykace, při němž dochází k rozkladu kolagenu s elastinem.

„Až doposud jsme neměli k dispozici antiglykační proces, který by byl natolik účinný, aby mohl mít zásadní vliv na průběh stárnutí pokožky,“ přiznává Zhang. „Náš objev je velmi vzrušující, protože ukazuje cestu k ještě účinnějším postupům, které by bránily glykaci a tím i rozkladu kolagenu a elastinu.“

TIP: Díky nové metodě dokázali vědci omladit kožní buňky o 30 let

Vědci si již podali žádost o patent a momentálně hledají partnera z průmyslu, s nímž by mohli svůj objev uplatnit na trhu. To vše v době mohutného rozmachu pěstování chaluh určených nejen pro potřeby kosmetiky, ale i pro farmaceutický průmysl, vývoj nových materiálů nebo pro využití v zemědělství.

Když loni 21. září zamířila k Mezinárodní vesmírné stanici kosmická loď Sojuz MS-22, žádný z členů tříčlenné posádky nepočítal s tím, že ve vesmíru stráví déle než rok. Sergej Prokopjev, Dmitrij Petělin a Francisco Rubio se měli původně vrátit letos v březnu, jejich misi ale neplánovaně prodloužily problémy s únikem kapaliny na chladicím systému kosmické lodi. Poškozený Sojuz se v březnu vrátil prázdný a Prokopjev, Petelin a Rubio zůstali na ISS.

Za déle než rok obletěla trojice astronautů 5 963krát Zemi a urazili při tom přes dva a půl miliardy kilometrů. Vzhledem k rychlosti oběhu ISS viděli víc západů a východů Slunce, než by zvládli za osm let na Zemi.

Frank Rubio díky 371 dnů trvající misi stanovil nový americký rekord v délce nepřetržitého pobytu ve vesmíru. Dosavadního rekordmana Marka Vande Heie překonal o téměř 378 hodin. Pro Rubia šlo o jeho vůbec první let do vesmíru. Světový rekord drží ruský kosmonaut Valerij Poljakov, který v letech 1994 až 1995 strávil na palubě ruské vesmírné stanice Mir 437 dní. Mezi ženami je rekordmankou Američanka Christina Kochová, která strávila ve vesmíru 328 dnů, 13 hodin a 59 minut.

Britské Centrum pro výzkum násilí při Univerzitě v Cambridgi se věnuje unikátnímu projektu, který mapuje místa násilných zločinů ve třech velkých městech středověké Anglie. Projekt Mapy středověkých vražd čerpá z vyšetřovacích zpráv koronerů 14. století. Mapy zobrazují nejen místa zločinů, ale i jména pachatelů a obětí (jsou-li známá), použitou vražednou zbraň a okolnosti zločinu. Projekt mapuje také kostely, kde se zločinci mohli ukrývat před zatčením a středověká vězení. Současná mapa zločinů obsahuje záznamy o 354 vraždách ve třech centrech středověké Anglie – v Londýně, Yorku a Oxfordu.

Testosteronové krvavé lázně

Historické dokumenty odhalují temnou stránku dnešního centra vzdělanosti. Ve středověkému Oxfordu byl počet vražd na hlavu čtyřikrát až pětkrát vyšší než v Londýně a Yorku. Ještě zajímavěji se jeví skutečnost, že násilníky i oběťmi byli v drtivé většině studenti. 75 % vražd a 72 % obětí se podle vědců rekrutuje právě z této skupiny.

Jako hlavní příčinu badatelé spatřují ve vysoké koncentraci mladých mužů (ženy v té době studovat nemohly), dostupnost zbraní a všudypřítomnou dostupnost alkoholu.

„Středověké univerzitní město jako Oxford bylo ideálním místem zločinnosti,“ líčí ředitel Institutu kriminologie v Cambridgi Manuel Eisner. „Studenti tehdy byli muži ve věku 14 až 21 let, kteří se najednou ocitli mimo kontrolu rodiny, církve a cechu a byli vrženi do prostředí plného zbraní, náleven a placeného sexu.“

Město hříchu a zločinu

Z dnešního pohledu byl středověký Oxford skutečným městem hříchu a zločinu. V sedmitisícovém sídle žilo v té době zhruba 1 500 studentů. Manuel Eisner a jeho kolegyně historická kriminoložka Stephanie Brownová z Cambridgeské univerzity uvádějí, že zde ve 14. století připadalo 60 až 75 zavražděných na 100 000 obyvatel ročně. Pro srovnání, dnes je „nejvražednějším místem“ na ostrovech severoanglický Cleveland, kde připadá méně než 20 vražd na milion obyvatel. Čísla středověkého Oxfordu se tak blíží nechvalně známým středo a jihoamerickým městům zločinu.

TIP: Co prozradila analýza kosterních pozůstatků o hygieně obyvatel Británie?

Historické záznamy také odhalují, jakým způsobem probíhalo tehdejší vyšetřování závažných zločinů. Hlavní slovo v něm měl koroner a místní soudní vykonavatel. Ten obvykle sestavil tříčlennou porotu složenou z bezúhonných místních mužů s dobru pověstí, jejichž úkolem bylo vyslechnout případné svědky, posoudit důkazy a označit podezřelého. Zda se případ dostane k soudu, rozhodoval soudní vykonavatel, přičemž dohra v podobě soudního přelíčení zdaleka nebývala v té době pravidlem.

Když se roku 1922 chopil v Itálii moci Benito Mussolini, snažila se fašistická strana žít se sicilskými mafiánskými bossy v symbióze. Vše se ale změnilo už za dva roky během duceho cesty po ostrově. Zatímco v Palermu se mu dostalo vřelého přivítání, v městečku Piana dei Greci padla kosa na kámen. Starostenský úřad tam totiž zastával mafián Francesco Cuccia, jemuž Mussolini nevyjádřil dostatek úcty. A tak uražený kápo nařídil obyvatelům bojkotovat duceho proslov.

Mussoliniho tažení 

Fašistovu hřímání pak naslouchalo jen pár žebráků, prostitutek a obecních bláznů, což se jeho ega silně dotklo. Po návratu do Říma prohlásil, že pro fašismus a mafii není pod italským nebem dost místa. Jinak bezvýznamná epizoda ho dovedla k názoru, že mafiáni si nárokují příliš moci, a pustil se do jejich likvidace. Vykonavatelem Mussoliniho vůle se stal někdejší boloňský policejní prefekt Cesare Mori, který autoritu státu prosazoval železnou rukou. Moriho pomocníci potírali mafiánské struktury s krutostí a pozoruhodným smyslem pro detail. Čistili od vlivu klanů města i venkov a obzvláště důkladní byli právě na Sicílii. Část bossů skončila za mřížemi, jiní uprchli do severní Afriky a někteří dokonce posílili řady fašistické strany. 

Další se rozhodli odplout do Spojených států, kde se pustili do nové činnosti. Pšenka jim kvetla hlavně díky prohibici a brzo získali značný vliv – postupně se v USA ocitlo až 2,5 milionu Italů s příbuzenskými vazbami na Sicílii. Jakmile vypukla válka, začalo mnoho gangsterů a jejich přisluhovačů předstírat proamerické nadšení a vlastenecké cítění. Aby se vyhnuli stále nebezpečnějším zátahům FBI, často raději vstoupili do služeb strýčka Sama a před zákonem se ukryli v uniformě. 

Americké námořnictvo v téže době čelilo vážnému problému – německé ponorky pouštěly obchodnímu loďstvu žilou a za pouhé tři měsíce potopily v Atlantiku 120 plavidel. V únoru 1942 Washington šokovala další nečekaná ztráta. Přímo v newyorském přístavu plameny zachvátily zaoceánský parník Normandie, zabavený Francouzům a přestavěný na loď pro přepravu vojáků. Dodnes není jisté, zda obr klesl ke dnu kvůli technické závadě nebo sabotáži, nicméně vláda obvinila špiony Osy, řadu z nich zatkla a zanedlouho popravila.

Proti stávkám i sabotážím 

Ať už byl pachatelem kdokoliv, zkáza Normandie potvrdila v očích zpravodajců podezření, že právě přes New York se do Spojených států dostávají němečtí a italští agenti – často maskovaní jako přístavní dělníci. Narůstaly obavy, aby se sabotáže obchodních plavidel na východním pobřeží masově nerozšířily. Někteří důstojníci se také domnívali, že z přístavů unikají tajné informace o trasách konvojů, jež usnadňují německým U-Bootům lokalizovat a potápět lodě se zásobami pro evropské bojiště.

Zpravodajská jednotka US Navy známá jako B3 vyčlenila stovku agentů, kteří měli prověřit, zda se mezi Italoameričany pracujícími v docích a na rybářských lodích nacházejí příznivci Mussoliniho režimu. Celé úsilí však vyznělo do prázdna, protože dělníci kontrolovaní mafií tvořili semknutou komunitu stranící se jiných národností. Námořnictvo tedy kontaktovalo Meyera Lanskyho – jednoho z nejvýše postavených mafiánů neitalského původu, aby zprostředkoval dohodu se svým šéfem. Tím nebyl nikdo jiný než nechvalně proslulý Charles „Lucky“ Luciano (vlastním jménem Salvatore Lucania) – někdejší boss newyorské mafie, který si od roku 1936 odpykával dlouholetý trest za kuplířství.

Operace Underworld

Američané věděli, že Lucianovi podřízení kontrolují doky na pobřeží stejně jako vlivné odbory přístavních dělníků. Proto bossovi učinili zajímavou nabídku: Pokud se zapojí do hledání sabotérů, dovolí mu USA řídit nelegální „obchodní“ aktivity i z vězeňské cely. Nakonec mafie skutečně uzavřela s námořnictvem a státem New York dohodu. Luciano přislíbil všestrannou pomoc své organizace při zjišťování a sdílení zpravodajských informací. Jeho společník Albert Anastasia „pečující“ o odbory pak měl zajistit, aby až do konce války v přístavech nevypukla jediná stávka.

Kooperace charakterizovaná rčením „účel světí prostředky“ dostala příznačné označení operace Underworld (podsvětí). Dodnes není jisté, do jaké míry Lucianova činnost skutečně zabránila sabotážím, nicméně stávky opravdu ustaly jako mávnutím kouzelného proutku a nakládka i vykládka běžely bez potíží.

V říši savců obecně platí přímá úměra, že větší tělo znamená delší život. Velryby, sloni, a koneckonců i člověk atakují hranici celého staletí, zatímco drobní hlodavci žijí nanejvýš několik let. V případě psů je tomu však právě naopak: Zatímco mastifové či dogy se málokdy dožijí více než deseti let, čivavy často těší svého majitele bezmála i dvakrát déle.

Tajemství věku

Australský molekulární biolog Jack Da Silva z Adelaidské univerzity shromáždil údaje o vývoji hmotnosti v průběhu života u 164 psích plemen a jejich pomocí popsal faktory ovlivňující dobu dožití. Hlavní roli hrají genetické mutace, které umožnily rozrůznění původního předka až do současných 360 plemen, avšak zároveň s sebou nesou riziko předčasného úmrtí.

Při šlechtění na větší tělesné proporce se preferují mutace vedoucí k rozměrnějšímu tělu i k rychlejšímu růstu v útlém věku. Uvedené změny stimulují proces dělení, ale také stárnutí buněk, přičemž rychlejší růst zároveň zvyšuje hrozbu nežádoucího nádorového bujení.

TIP: Údery života: Je délka života skutečně vyměřena počtem úderů srdce?

Přestože výsledky výzkumu mohou být pro majitele velkých psů znepokojivé, vědci předpokládají, že větší plemena si časem vyvinou geny, které jim v boji s rakovinou pomohou. „Většina ze zhruba 400 psích plemen, která dnes známe, vznikla teprve v posledních 200 letech. Větší plemena psů tak neměla dostatek času k vývoji obranných mechanismů v boji s rakovinou. Stále k tomu ale může dojít, i když patrně za cenu nižší reprodukce,“ tvrdí doktor da Silva.

Podle doktora da Silvy je tak pravděpodobné, že větší plemena psů budou mít v budoucnu méně štěňat, než je tomu dnes. Budou ale díky tomu žít déle.

Barnardova šipka (nebo též Barnardova hvězda) je malý červený trpaslík v souhvězdí Hadonoše. Jde o čtvrtou nejbližší hvězdou v okolí Sluneční soustavy. Září jen slabě, především v infračervené oblasti, vzhledem ke své blízkosti je ale vděčným objektem výzkumu a cílem pátrání po exoplanetách.

Úvahy o možném planetárním systému Barnardovy šipky se objevují již od počátku 70. let minulého století a šlo tak o jednu z prvních hvězd, kde vědci po exoplanetách pátrali. V listopadu 2018 byla u Barnardovy šipky objevena superzemě, v červenci 2021 ale byla její existence vyvrácena.

V současnosti je Barnardova šipka považována za hvězdu bez planetárního systému. Je tím tak trochu výjimkou, protože většina červených trpaslíků nějaký planetární systém hostí. Například červený trpaslík Kepler-42, který je velikostí a stářím podobný Barnardově hvězdě a má nejméně tři exoplanety.

Test teleskopu FAST

Přestože Barnardova hvězda v současnosti není považována za vhodného kandidáta, u nějž by mohl existovat život, nedávná studie se zaměřila na jakékoli známky mimozemského signálu v její blízkosti. Vědci k pátrání po mimozemském signálu využili největší radioteleskop na světě – čínský FAST. 

Pátrání dopadlo dle předpokladu a žádný signál odpovídající možnému mimozemskému životu vědci nezaznamenali. Podle závěrů z doposud nerecenzované studie to ale ani nebylo primárním účelem pozorování. Vědci si díky pozorování Barnardovy hvězdy otestovali schopnosti tohoto výkonného radioteleskopu a jeho možnosti hodlají využít v příštích pozorováních jiných blízkých hvězd, u nichž se terestrické planety vyskytují.