Carská armáda vstoupila do první světové války s pošramocenou pověstí po nedávné porážce od Japonska a prahla po vojenském úspěchu. Zátarasy z ostnatého drátu a kulometná hnízda na mandžuské frontě předchozí války se však nestaly dostatečně jasným ukazatelem dalšího vývoje vedení pozemních bojů a již v prvních měsících nového konfliktu bylo patrné, že se kulomety staly nepostradatelnou zbraní a obávaným protivníkem. Neodhadnutelný vývoj války, který přinesl první prohry, tak jako nedostatečný počet kulometů u pěchoty i jezdectva vrátil zpět na scénu dánský lehký kulomet Madsen.

Úvodní část: Čertova dánská balalajka: Lehký kulomet Madsen v ruské armádě (1)

Již na počátku roku 1915 Hlavní dělostřelecká správa předala frontovým jednotkám veškeré provozuschopné madseny a zároveň ve zbrojním závodě v Tule probíhaly nutné opravy poškozených a nefunkčních kusů. Zásoba „pevnostních“ madsenů se ale vyčerpala za méně než rok a v srpnu 1915 oznámila Hlavní dělostřelecká správa, že již nejsou k dispozici.

Neutrální řešení 

Nové příležitosti se opět chopila firma Madsen A/S a bez ohledu na fakt, že Dánsko je neutrální a Rusko ve válečném stavu, nabídla Petrohradu řešení. V lednu 1916 nepřímo navrhla Hlavní dělostřelecké správě výstavbu závodu na výrobu licenčních kulometů s kapacitou přibližně 800 kusů měsíčně. S plánem se seznámilo i carské ministerstvo války, jež návrh na vybudování továrny přijalo s velkým zájmem. Rusové věděli, že mají k dispozici jen kusově nedostatečnou výrobu maximů a další zbrojovky v Tule a Iževsku nejsou technicky a organizačně schopné zvládnout produkci náročného dánského mechanismu.

Na tomto pozadí vypadal návrh na licenční výrobu madsenů neodolatelně, protože Dánové nabídli dodat veškeré moderní vybavení, měřicí a výrobní nástroje i tým zkušených techniků a mistrů. Události nabraly rychlý spád. Dánsko-ruská komise vybrala jako vhodnou lokalitu město Kovrov ve Vladimirské oblasti, pro které hovořila blízkost Moskvy, železnice do Nižného Novgorodu i dostatek pracovní síly. 

Jedinou překážkou v plánu se pro Rusy stala jejich vlastní pravidla. Od dubna 1914 vláda omezila Židům a cizincům možnost zastávat funkce v akciových společnostech. To nyní představovalo problém při založení společného podniku, neboť všichni dánští techničtí zaměstnanci byli cizími státními příslušníky a zprostředkovatel celé akce dokonce osobou židovské víry. Zasáhlo až ministerstvo války, které přípisem umožnilo účast „alespoň jednomu Židovi“.

Trocha improvizace 

Dne 14. srpna 1916 byl v Kovrově slavnostně položen základní kámen a do 1. února 1917 měly vyrůst tři hlavní zděné výrobní budovy. Tyto plány se ukázaly jako nereálné, a tak se muselo improvizovat. Náhradní dřevostavba stála do listopadu 1916 a poskytla místo pro více než 200 obráběcích strojů a švédské dieselové generátory, jež je měly pohánět. V lednu 1917 konečně stála konstrukční kancelář závodu. Technický a obchodní ředitel, konstruktéři, kresliči, mistři a strojníci byli Dánové, zatímco Rusové zastávali jen nižší dělnické a administrativní profese s výjimkou kvalifikovaných kreslířů. 

Hlavní dělostřelecká správa podepsala 28. ledna 1917 s Dány smlouvu na výrobu 15 000 kusů licenčních kulometů Madsen s dodávkou od ledna 1918 do února 1919. Cena zakázky činila astronomických 25 999 500 rublů a výrobní společnost dostala zálohu ve výši 40 % částky. V květnu 1917 byl závod uveden do provozu „výhradně pro potřeby státu“ a první čtyři zbraně opustily výrobní linku 12. srpna. Výroba improvizovaně běžela, ale stále nesla rysy ruční práce, neboť oproti plánům v závodě nevznikla nástrojárna s dánským vybavením.

Konec starých časů 

Ruské madseny sice vykazovaly vyšší poruchovost, ale ministerstvo války považovalo za důležitější, že Rusko získalo novou, moderní a na místní poměry dobře vybavenou zbrojovku. Revoluční události a občanská válka ale vedly k odchodu dánského personálu a tím pádem útlumu výroby. Závod byl na nějaký čas uzavřen a teprve v únoru 1919 rozhodla Mimořádná komise pro zásobování Rudé armády o obnovení výroby licenčních madsenů, byť došlo ke zpřetrhání vazeb s dánskou firmou. V souladu s rozhodnutím prezidia Nejvyšší rady národního hospodářství továrnu v Kovrově převzala Ústřední rada dělostřeleckých závodů a došlo tak de facto k jeho znárodnění. V sovětském Rusku se pak zbrojovka věnovala vlastní produkci, která trvá dodnes. 

Konopí je jednou z nejpoužívanějších drog na světě. Existuje sice jen několik zemí, kde je legální pro rekreační užívání, ale dlouhá řada zemí včetně České republiky ho legalizovala k léčbě. Lidé se nejčastěji uchylují k léčbě konopím v naději na zmírnění bolestí. Některým pacientům předepsal konopí pro tento účel lékař. Mnohem více lidí si však konopí ordinuje samo. Odhaduje se, že v Severní Americe, Evropě a Austrálii používá konopí k léčbě bolesti patnáct až třicet procent dospělých.

Názory expertů na přínosy konopí jako léku se různí. To platí i pro tlumení bolesti konopím. Velmi nadějně dopadají četné experimenty, při kterých je konopí (nebo v něm obsažené látky) použito k tlumení bolesti u laboratorních zvířat. Když však dojde na obdobnou léčbu u lidí, nejsou výsledky vždy tak přesvědčivé. Mezinárodní asociace pro studium bolesti kvůli nedostatku důkazů získaných kvalitním výzkumem neschvaluje plošné používání konopí (nebo v něm obsažených látek) proti bolesti. Názorně se ukázala spornost této léčby ve studii švédských lékařů publikované v předním medicínském časopise Journal of the American Medical Association.

Tým vedený Filipem Gedinem ze stockholmského Karolinska Institutet nasbíral data ze dvaceti studií provedených za účasti bezmála patnácti set pacientů. Do svých analýz zahrnuli vědci nemocné trpící širokou škálou bolestivých stavů. Tito lidé se kromě konopí léčili i jeho účinnými látkami, jako je tetrahydrokanabinol (THC) či kanabidiol (CBD), a někteří dostávali syntetické náhražky konopí, například nabilon. Pacienti užívali konopí nebo z něj odvozené látky různými způsoby – v pilulkách, ve sprejích a ve formě olejů. Mnozí konopí kouřili. Na základě nashromážděných dat došli Gedin a spol. k závěru, že konopí netlumí bolest lépe než placebo.

Rozporuplné výsledky léčby konopím mohou padat na vrub pestrého spektra biologicky aktivních látek, které se v konopí setém nacházejí – konopí jich obsahuje stovky. Více než sto těchto látek patří stejně jako THC a CBD do kategorie tzv. kanabinoidů. Ty se mohou v různých odrůdách a liniích konopí setého vyskytovat v odlišných množstvích a poměrech. Na jejich obsah v rostlinách mají vliv i podmínky při pěstování nebo způsoby zpracování sklizně.

Lék na rakovinu?

Účinek THC, CBD a dalších kanabinoidů je obvykle spojován s jejich efektem na tzv. endokanabinoidní systém lidského těla. Základními látkami tohoto systému jsou anandamid a 2-arachidonoylglycerol (zkráceně 2-AG). Endokanabinoidy mají po chemické stránce povahu tuků a jsou odvozené od molekuly kyseliny arachidonové. Vážou se na povrchu vybraných typů buněk na speciální vazebné bílkoviny, tzv. receptory. Prostřednictvím receptorů pak ovlivňují děje uvnitř buněk a zasahují do mnoha životních procesů. Endokanabinoidy se podílejí na ukládání informací do paměti, účastní se regulace příjmu potravy a metabolismu, zasahují do termoregulace, imunitního systému, stresových reakcí a řady dalších pochodů. Kanabinoidy z konopí konkurují endokanabinoidům, a tím mění fungování organismu.

Protože THC je z valné části zodpovědný za psychoaktivní účinky konopí, byla ze dvou hlavních aktivních složek této rostliny věnována větší pozornost CBD. Výzkum a vývoj s touto látkou také narážel na menší problémy v zákonech regulujících nakládání s omamnými látkami. Testů a experimentů s léčbou pomocí CBD proběhlo velmi mnoho a nezdá se, že by zájem farmakologů o tuto láku opadal.

Nedávno například tým vedený Seong-ho Leem z americké University of Maryland prokázal schopnost CBD potlačit množení buněk nádorů tlustého střeva. V rakovinných buňkách vystavených účinkům CBD klesá množství bílkovin nutných pro dělení buněk, a naopak stoupá množství bílkovin, které jsou s to navodit zánik buňky. Efekt vědci připsali na vrub schopnosti CBD vázat se na povrch buněk tohoto nádoru. Stejný efekt vykázaly i další látky obsažené v konopí, které podobně jako CBD nevykazují psychoaktivní účinky. Patří k nim třeba kanabidivarin, kanabigerol nebo kanabicyklol.

Kanabidiolem proti covidu

Další zajímavá studie z poslední doby naznačuje možnost využití CBD k léčbě infekcí virem SARS-CoV-2. Americký tým vedený Marshou Rich Rosnerovou z University of Chicago otestoval různé kanabinoidy na myších plicních buňkách vystavených virovému původci covidu. Ze všech testovaných kanabinoidů se ukázal jako účinný pouze CBD. Ten sice nezamezil průniku viru do buněk, ale bránil jim v množení, což je pro rozvoj onemocnění naprosto zásadní proces. CBD zabíral stejně spolehlivě proti různým variantám viru.

„Původně jsme chtěli zjistit, jestli kanabidiol nějak ovlivňuje imunitní systém,“ přiznává Marsha Rich Rosnerová. „Nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že by mohl brzdit množení viru. Ale právě to jsme nakonec pozorovali.“

Vědci si uvědomovali, že výsledky získané na buňkách jsou sice velkým příslibem, ale nezaručují, že CBD zabere v organismu. Proto podávali látku po dobu jednoho týdne myším nakaženým virem SARS-CoV-2. U zvířat se prokázala snížená schopnost množení viru, a to nejen v plicích, ale také ve sliznici nosní dutiny, kudy virus proniká do organismu člověka při nákaze. 

Ani výsledky na laboratorních zvířatech nejsou vždy zárukou, že léčivá látka zabere u člověka. Vědci se proto pokusili zjistit, zda CBD může snížit riziko nákazy covidem. Využili data ze studie, v níž psychiatři testovali účinky CBD u pacientů trpících epilepsií. V tomto klinickém testu užívali někteří dobrovolníci CBD a jiní dostávali placebo. Lékaři sledovali u dobrovolníků nejen epileptické záchvaty, ale také celkový zdravotní stav včetně nákazy covidem. Analýza těchto dat prokázala, že pacienti užívající CBD byli vůči nákaze zjevně odolnější.

Není konopí jako konopí

Marsha Rich Rosnerová a její spolupracovníci ve studii publikované vědeckým časopisem Science Advances přesto varují před přehnaným optimismem. Kanabidiol nebo konopí podle nich nemůže nahradit očkování proti covidu a další protiepidemická opatření. Navíc varují, že v experimentech používali vysoce čistý CBD v poměrně velkých dávkách. Legálně dostupné produkty z konopí podle nich mají velmi různorodou kvalitu a od jejich konzumace nelze očekávat podobný ochranný efekt, jaký ukázala studie.

„Pokud si někde koupíte konopný muffin, s vysokou pravděpodobností nedosáhnete kýženého ochranného efektu,“ říká Marsha Rich Rosnerová. „Potřebujeme solidně provedené klinické testy, které prověří, nakolik kanabidiol působí jako prevence nebo jako léčba nákazy virem SARS-CoV-2. My se domníváme, že by mohl mít především preventivní účinky. Mohl by tak najít uplatnění hlavně v případech, kdy se člověk pohybuje v prostředí, kde je vystaven zvýšenému riziku nákazy covidem, nebo ve chvíli, kdy je člověk na covid pozitivně testován.“ 

Jak ale ukazuje řada výzkumů, byla by chyba omezovat se ve využívání efektů kanabinoidů z konopí jen na procesy, které souvisejí s jejich schopností vázat se v lidském těle na receptorové bílkoviny pro endokanabinoidy. Kanabinoidy z konopí mohou vykazovat celou řadu dalších účinků, které s fungováním endokanabinoidního systému přímo nesouvisejí. Názorným příkladem je studie týmu Richarda van Breemena z Oregon State University publikovaná ve vědeckém časopise Journal of Natural Products. Vědci v ní zjistili, že se dva konopné kanabinoidy, konkrétně kyselina kanabidiolová a kyselina kanabigerolová, vážou přímo na virus SARS-CoV-2, a to na jeho tzv. spike protein.

Tento protein slouží viru jako kotva pro zachycení na povrchu lidských buněk. Vazba viru na buňku je klíčová pro jeho proniknutí do nitra buňky a její následné ovládnutí. Po vazbě kanabinoidů na virový spike protein se už virus na povrchu buňky neuchytí. Kyselina kanabidiolová a kyselina kanabigerolová tak mají v konečném důsledku podobný efekt jako očkování nebo prodělaná nákaza, které nabudí v lidském těle tvorbu protilátek vázajících se na spike protein. 
„Znamená to, že tyto konopné kyseliny mohou být používány pro prevenci nákazy nebo ke zkrácení probíhající infekce, protože zabrání vstupu viru do buněk,“ říká van Breemen a dodává, že ani jedna z kyselin nemá psychoaktivní účinky.

Nové antibiotikum?

Zajímavé výsledky přinesl výzkum účinků CBD na bakterie vyvolávající závažná infekční onemocnění. Mezinárodní tým vedený Markem Blaskovichem z australské University of Queensland zjistil, že CBD zabírá v roli antibiotika i na bakterie. Pokud by se naděje vkládané do CBD potvrdily, svitla by nám naděje na zcela nový typ antibiotik. Chemici by pak mohli modifikovat molekulu CBD tak, aby žádoucí antibiotické účinky ještě zesílili.

Kanabidiol proniká do nitra buněk bakterií, a tím je ničí. Za zvláště významný považují vědci fakt, že CBD se dostane i do nitra tzv. gramnegativních bakterií. Jejich buňky jsou vybaveny zvláštní vnější membránou, která je chrání před průnikem řady látek z vnějšího prostředí. To je důvod, proč se proti tomuto typu bakterií jen obtížně hledají nová antibiotika. Mnohé z léků se do těchto bakterií nedostanou.

Blaskovich a jeho spolupracovníci si pro studii publikovanou ve vědeckém časopise Communications Biology vybrali k testování právě vysoce rezistentní gramnegativní bakterie, jako jsou původce kapavky Neisseria gonorrhea a původce zánětu mozkových blan Neisseria meningitides. Světová zdravotnická organizace už označila bakterii Neisseria gonorrhea za „prioritního“ původce infekčních chorob, protože bakterie získala rezistenci k širokému spektru antibiotik.

Dnes už neexistuje antibiotikum, které by spolehlivě zabíralo proti všem variantám bakterie Neisseria gonorrhea a o některých jejích kmenech se hovoří jako o „super-kapavce“. V experimentech Blaskovichova týmu hubil CBD také hojně rozšířené, vysoce rezistentní kmeny bakterie Staphylococcus aureus.

Myší průkopníci

V experimentech na myších se CBD osvědčil při léčbě povrchových infekcí kůže a sliznic. Selhává však, když se při léčbě infekce vpíchne do těla v injekci. To je dáno silnou tendencí CBD vázat se na látky kolující krví. Při infekci pak už není v krvi k dispozici volný CBD pro hubení bakterií.

Vědci vyrobili hned několik modifikovaných molekul odvozených od CBD a ty vykazují stejný antibiotický účinek jako samotný kanabidiol. V některých ohledech jsou jejich účinky proti bakteriím ještě razantnější. Zatím se ale nepodařilo najít variantu CBD, která by hubila bakterie v krvi. Lepší výsledky při léčbě infikovaných myší dosáhli vědci z Blaskovichova týmu, když myším podávali CBD nebo jeho deriváty v pitné vodě a účinné látky se dostávaly do těla přes trávicí trakt.

TIP: Marihuana, tabák a alkohol: Jaké dopady má jejich užívání na nenarozené děti

Výsledky výzkumu účinků CBD při léčbě nejrůznějších onemocnění jsou bezesporu zajímavé a mnohé z nich jsou do bližší i vzdálenější budoucnosti významným příslibem. Mezi zprávami o léčbě konopím je však třeba pečlivě rozlišovat, protože vedle solidně provedených experimentů se objevují i silně zkreslené, přehnaně optimistické zprávy, nebo dokonce informace, které se o výsledky seriózního výzkumu neopírají a lze je označit za pochybné, či přímo podvodné. 

Archeologové nedávno odkryli v Izraeli pozoruhodný starověký hrob. Nachází se u cesty z Hebronu do Jeruzaléma, daleko od tehdejších sídel. Asi před 2 300 lety v něm byla uložena mladá žena ve věku 20 až 30 let. Její tělo bylo během pohřbu spáleno a popel byl následně pohřben s velmi cenným bronzovým zrcadlem a čtyřmi železnými hřeby. Účelem pohřebních artefaktů bylo bránit mrtvým návratu do světa živých.

Badatelé se domnívají, že vzhledem k okolnostem pohřbu a nalezeným předmětům jde pravděpodobně o starověkou řeckou hetéru, která doprovázela jednu z armád Alexandra Makedonského či jeho generálů, operujících v této oblasti. Pokud mají vědci pravdu, jde o první objev tohoto druhu.

Hetéra Alexandrovy armády

Starověké řecké hetéry rozhodně nebyly obyčejné prodejné děvy. Spadaly spíše do kategorie francouzských kurtizán nebo japonských gejš. Šlo o svobodné a často vzdělané společnice na úrovni, jejichž služby si mohli dovolit jen příslušníci tehdejší elity. Hetéra nalezená v hrobě v Izraeli pravděpodobně doprovázela vysoce postaveného vojenského velitele nebo úředníka helénistické administrativy, který se účastnil tažení.

Vědci mají za to, že mohlo jít o přímo o jednu z armád, jimž velel Alexandr Makedonský, případně o armádu některého z Alexandrových generálů, kteří proti sobě bojovali v sérii konfliktů souhrnně označovaných jako „Války diadochů“. Ty trvaly s krátkými přestávkami více než čtyřicet let po Alexandrově smrti v roce 323 před naším letopočtem.

TIP: Archeologové odkryli v Izraeli krvavě rudý legionářský amfiteátr

Dobové historické záznamy uvádějí, že hetéry tehdy skutečně doprovázely vojáky Alexandra Makedonského. Manželky vojáků se tažení neúčastnily a zůstávaly doma. Hetéry svým klientům poskytovaly nejen sexuální služby. Ovládaly také umění konverzace, uměly zpívat, tančit a hrát na hudební nástroj a některé jevily zájem o filozofii. Malá část z nich udělala štěstí v podobě výhodného sňatku, většina těchto žen ale nedopadla dobře – odkvétaly při svém řemesle a obvykle končívaly v bídě.

Bell Boeing V-22 Osprey je určen k plnění úkolů jako konvenční vrtulník s dlouhým doletem, přičemž dokáže dosáhnout rychlosti vrtulového letounu. Stroj společně vyvinuly firmy Bell Helicopter Textron a Boeing. Prototyp vzlétl v roce 1989, ale problémy se sklopnými rotory způsobily, že do služby vstoupily první stroje u námořní pěchoty (verze MV-22B) až o 18 let později. Letectvo je přijalo o dva roky později (CV-22B) a v roce 2021 začaly působit první stroje verze CMV-22B u námořnictva.

Stroje pro samuraje

Pro operace z letadlových lodí jsou vybaveny větší palivovou nádrží, která zvýšila dolet. Stroje budou sloužit především k záchraně vojáků na moři a k zásobování. Jediného zahraničního uživatele zatím představuje Japonsko, hlásí se však i další zájemci, například Indonésie či Indie. Na snímku je verze CV-22B od 7. letky speciálních operací amerického letectva na airshow RIAT v britském Fairfordu 17. července 2022.

Šéf amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír Bill Nelson odhalil část vzorků hornin a prachu, které sonda OSIRIS-REx dopravila na Zemi z planetky Bennu vzdálené 1,9 miliardy kilometrů. Představený materiál svým vzhledem připomíná černé uhlí o velikostech od drobných kamínků až po jemný černý prach. Přesnou hmotnost vzorků vědci stále neznají. Hlavní porce získaného materiálu se totiž stále nachází uvnitř hermeticky uzavřené kapsle. NASA odhaduje, že by se mohlo jednat zhruba o 250 gramů hornin a prachu. 

„Prvotní analýza ukázala, že jde o vzorky s hojným obsahem vody v podobě hydratovaných jílových minerálů. Ty obsahují uhlík, a to jak organické, tak nerostné molekuly,“ popisuje šéf NASA.

Časová schránka

Vědci doufají, že materiál z planetky Bennu pomůže zodpovědět některé otázky o původu života i tvorbě Sluneční soustavy. Planetka je totiž velmi stará – podle odhadů zhruba 4,5 miliardy let a možná se tak na ní nachází podobný materiál, jaký měla k dispozici naše planeta, kdy se na ní rodil život.

„Pohledem na prastará tajemství uchovaná v prachu a horninách planetky Bennu, odemykáme časovou schránku, která nám nabízí hluboký pohled na původ naší Sluneční soustavy,“ okomentoval význam vzorků Dante Lauretta, profesor planetárních věd a kosmochemie na Arizonské univerzitě.

Vzorky budou nyní uložené v „čistém prostoru“ v budově číslo 31 Johnsonova vesmírného centra. Po šesti měsících prvních analýz a třídění vytvoří NASA databázi, ze které budou moci vědecké týmy po celém světě žádat o vzorky a navrhovat výzkumy, které by provedly. Pokud jejich návrh schválí odborný výbor, za dalších devět měsíců obdrží materiál z planetky Bennu pro potřeby vlastního zkoumání, přibližuje Nicole Lunningová, hlavní kurátorka projektu OSIRIS-REx.

Jde o první případ, kdy se Spojeným státům podařilo na cizí planetce sesbírat materiál a dopravit ho zpět na Zemi. Vůbec poprvé se to v roce 2010 podařilo Japonsku, kdy několik mikroskopických zrnek z planetky Itokawa dopravila na Zemi sonda Hajabusa. NASA má k dispozici kromě vzorků z Měsíce také prachové částice z jádra komety 81P/Wild-2, které v roce 2004 zachytila její sonda Stardust. 

Na počátku Karlovy univerzity, respektive obecného učení (studium generale), jak se v době vzniku nazývala, stojí tři listiny. První vydal 26. ledna 1347 papež Kliment VI. v Avignonu a ustanovuje „aby v (…) městě Praze na věčné budoucí časy kvetlo obecné učení v kterémkoliv povoleném oboru“ k prospěchu nejen města a království, ale i všeho křesťanstva. Druhé fundační privilegium ze 7. dubna 1348 dal Karel IV. vyhotovit tou nejslavnostnější formou a jeho význam podtrhl zlatou bulou římského a českého krále. Třetí listinou byl takzvaný eisenašský diplom vystavený Karlem IV. z titulu panovníka říše v Eisenachu 14. ledna 1349.

Především o něj se později opírali Němci, když prohlašovali, že škola je vlastně jejich. „Pražská univerzita byla založena roku 1348 jako první německá univerzita a bašta německého ducha směrem na východ,“ hřímal rektor berlínské univerzity ve sporu o archiválie a insignie Karlovy univerzity v roce 1934. Proto také byly artefakty z tohoto pohledu „právem“ za okupace zabaveny, načež se po nich slehla zem.

Naplněná slova krále Šalamouna

„Moudrost si vystavěla chrám,“ praví Šalamoun v knize Přísloví. Tato pasáž se stala pro středověké univerzity jejich biblickým předobrazem, už odtud odvozovaly svůj původ. Avšak jejich skutečné počátky vymezuje učení o třech pilířích křesťanstva: papežství – císařství – univerzitě. Od chvíle, kdy středověk formuloval tuto triádu, usiloval každý panovník, aby se jeho moc opírala o tyto sloupy. 

Jako první vznikla univerzita v Boloni (1088), zaměřená na studium práv, pro většinu Evropy byla ale vzorem univerzita v Paříži (1150), která vynikala ve studiích filozofických (artistických) a teologických a kde také vzniklo tradiční rozdělení na čtyři fakulty (vedle zmiňovaných oborů to bylo lékařství). Od ostatních typů vyšších škol (antických například) se křesťanská univerzita lišila tím, že umožňovala vzdělání různým sociálním vrstvám.

Do vzniku pražského vysokého učení odcházeli domácí studovat do zahraničí – především do Francie a Itálie, například Arnošt z Pardubic studoval v Boloni a Padově. Právě on velmi podporoval Karla IV. v jeho úsilí o založení univerzity také v českých zemích. Podle zmínky v kronice Beneše Krabice se traduje se, že sám král za svého pobytu v Paříži studoval na Sorbonně, to se ale neopírá o žádné hodnověrné zprávy. Tamní univerzitní prostředí však poznal, a to patrně prostřednictvím doktora teologie Pierra de Rossières – pozdějšího papeže Klimenta VI., který jej mohl brát s sebou na disputace a slavnosti.

Pod ochranou sv. Václava

Karlova univerzita byla prvním vysokým učením severně od Alp, východně od Paříže a prvním v říši s obecnou platností vzdělání a výsadou vyučovat na všech obecných učeních křesťanského světa. Zakladatel ji svěřil do ochrany samotnému sv. Václavu, jak dokládá symbolický výjev na pečetidlu, které kolem roku 1350 vzniklo v dílně norimberských zlatníků. Výuka začala již roku 1347, a to v pražských klášterech a kostelích včetně hradní baziliky sv. Víta. Církev také zprvu nesla náklady. Ze zvláštní daně pro klérus pražské arcidiecéze byly zakoupeny statky, jejichž pravidelný roční výnos šel na platy učitelů.

Nepřekvapí, že první profesoři byli bez výjimky kněží. Podle kroniky Františka Pražského vyučovalo teologii pět učitelů, právo dva (jedním byl doktor kanonického práva z Boloni Bonsignore de Bonsignori), lékařskou fakultu zastupoval Baltasar de Tuscia (Marcellinis), dvorní lékař Karla IV., a mistr Walter, lékař obou prvních Lucemburků. Ten byl také jedním z prvních učitelů artistické fakulty a král mu svěřil školu při týnském chrámu na Starém Městě.

Počátky výuky byly ale asi dost komplikované, protože první zmínky o činnosti fakult se objevují až deset let po založení. O rok později získal svůj titul první doložený pražský absolvent – student artistické fakulty Jindřich z Libšic. Promoce se odehrála na arcibiskupské půdě univerzitního kancléře Arnošta z Pardubic, který vystavil první známý diplom mistra svobodných umění.

Karolinum v Lazarově domě

Vznik skutečné univerzity by se dal datovat rokem 1366, kdy panovník založil její první kolej, jíž dal své jméno: collegium Caroli – Karolinum. Pohnul ho k tomu vznik nové habsburské univerzity ve Vídni (1364) a piastovské v Krakově (1365). Karel chtěl Praze zaručit nadále přednostní postavení ve střední Evropě. Karolinum mělo po vzoru Paříže materiálně zajistit stabilní podmínky výuky na nejpočetnější artistické fakultě s 12 mistry.

Král jí proto věnoval dům na okraji Starého Města, jenž kdysi patřil Židu Lazarovi (židovský majetek byl součástí královské komory). Zde kolegiáti v čele s proboštem měli zdarma obživu a příbytek a materiálně je zajišťovalo 6 vesnic, z nichž měla kolej výnosy. Obyvatelé však museli dodržovat kolejní řád, který po mnišském způsobu předepisoval společný rytmus od bohoslužeb přes výuku po společné jídlo.

Na místo, kde Karolinum stojí dodnes, se kolej dostala za Václava IV., jenž jí daroval rozlehlý palác Rotlevů. Ten se po přestavbě v letech 1383–1386 stal sídlem rektora, voleného z řad studentů, a univerzity vůbec. Zakladatelská éra kolejních domů byla zakončena v polovině 15. století. Během té doby se v Praze objevily všechny formy kolejí obvyklé pro jiné univerzity – od profesorských domů přes koleje fakult a univerzitních národů až po studentské burzy. Karolinum je však nejstarším univerzitním objektem na světě, který stále slouží svému účelu.

Čí je univerzita?

Už v době Kutnohorského dekretu (1409) měly fakulty svá žezla, která však patrně zmizela za husitské revoluce. Novověká univerzita zdědila stříbrná žezla fakult a rektora z pozdější doby. V roce 1882 došlo k rozdělení na českou a německou Karlo-Ferdinandovu univerzitu, což bylo provázeno nacionalistickými vášněmi nejen na akademické půdě. Po vzniku samostatné republiky se univerzita stala opět Karlovou a název německého učení se měl stanovit později.

Insignie, pečetidla a archiv včetně zakládacích listin měli Němci předat české univerzitě. Protože však nebylo zákonně uznáno, že německá škola je rovněž nástupkyní slavného učení, odmítli artefakty vydat. V listopadu 1934 o ně vypukl spor známý jako insigniáda.

TIP: Kořeny vzdělání: Která univerzita je nejstarší na světě

Vybojované cennosti ale musely být za okupace opět předány německé univerzitě. Archiv existoval a používal se téměř do konce války. V dubnu 1945 byl však údajně na příkaz z nejvyššího stanu evakuován. Celkem 31 beden skončilo neznámo kde. Byla v nich mimo jiné jak zakládací listina papeže Klimenta, tak Karla IV. a dalších 92 pergamenových listin z počátků univerzity.

Kácení amazonského pralesa je sice nesmírně destruktivní pro místní ekosystémy, biodiverzitu i celou krajinu, paradoxně díky němu se ale v posledních letech dozvídáme, jak vlastně vypadala Amazonie v předkolumbovské době. Mimo jiné tak zjišťujeme, že se skutečnost velmi liší od našich původních představ panenského pralesa.

Dnes již víme, že v oblasti Amazonie vzkvétala rozsáhlá společenství již od konce nejmladší doby ledové. Dávné civilizace zde budovaly rozsáhlá sídla, zdejší lidé provozovali zemědělství a významně ovlivňovali krajinu. Podle všeho si postupně osvojili řadu znalostí a dovedností, díky nimž vytvořili antropogenní krajinu, nikoliv nepodobnou například dnešní Evropě. Otázkou zůstává, jak intenzivní tyto zásahy do Amazonie vlastně byly.

Tajemství pralesa

Početný výzkumný tým, který vedl Luiz Aragão z brazilského Národního institutu pro vesmírný výzkum (INPE) a britské Exeterské univerzity, odhaduje, že se pod korunami amazonských pralesů stále skrývá více než 10 tisíc osídlení dávných obyvatel Amazonie. 

Badatelé navázali na předchozí průzkumy, které zahrnovaly snímkování vybraných oblastí Amazonie s využitím laserové technologie LiDAR. V rámci nové studie, zveřejněné v prestižním vědeckém časopisu Science, vědci detailně prozkoumali 5 315 kilometrů čtverečních dříve zmapovaných pomocí LiDARu na různých místech Amazonie a objevili 24 doposud neznámých struktur lidského původu. Jde o opevněné vesnice, obranné a ceremoniální struktury, osídlení na vrcholcích kopců, a také populární geoglyfy.

TIP: Archeologové objevili v Amazonii pozůstatky rozsáhlé sítě zvláštně uspořádaných vesnic

Na základě svých výsledků a předchozích podobných studií vědci odhadují, že se v Amazonii, především v její jihozápadní části, může nacházet 10 272 až 23 648 velkých sídelních struktur z předkolumbovského období. Aragão s kolegy jsou přesvědčeni, že Amazonie zasluhuje přísnou ochranu nejen z hlediska biodiverzity a cenných ekosystémů, ale také kvůli její značné archeologické a biokulturní hodnotě. 

Píše se rok 1424. Jan Žižka už překročil šedesátku a po tři roky je na obě oči slepý. Přesto stojí v čele husitských vojsk. A co víc, vítězí s nimi, kde může. I přes úctyhodný věk a tělesný handicap je na vrcholu svých sil. A velí dosud největší armádě, jakou kdy měl. Spojily se v ní vojska orebitů, táboritů a Pražanů. Právě se s nimi chystá na Moravu. Tam hodlá pokořit armádu vévody Albrechta, zetě Zikmunda Lucemburského. Cestou chce ještě dobýt hrad Přibyslav, který patří husitským nepřátelům, pánům z Ronova. Při jeho obléhání jej však 11. října 1424 zastihne smrt.

Záhadná nemoc „od hlízy“

Co o Žižkově náhlém úmrtí můžeme vyčíst z dobových kronik? „Tady se bratr Jan Žižka smrtelně roznemohl od hlízy a učinil odkaz svým věrným bratřím Čechům, panu Viktorinovi z Kunštátu, panu Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bělovic, aby se báli Pána Boha, neustále a věrně bránili pravdu boží a spoléhali na odplatu věčnou. Pak se bratr Žižka poručil milému Pánu Bohu a skonal ve středu před sv. Havlem. A jeho lid přijal jméno sirotci, jako by jim zemřel otec.“

Husitské vojsko dobylo a vyplenilo hrad Přibyslav i bez Žižkova velení. Jeho tělo poté odvezli do Hradce Králové, kde jej pohřbili v kostele sv. Ducha. O něco později byl přenesen do Čáslavi a uložen v místním kostele.

A na co že to Jan Žižka vlastně měl zemřít? Roznemohl se „od hlízy“. To by odpovídalo morovému onemocnění. Při něm se na různých místech těla, zejména v podpaždí a tříslech tvoří tzv. hlízy neboli zduřené uzliny. Ano, mor si ve středověku vyžádal mnoho obětí,  proč by jednou z nich nemohl být i chrabrý vojevůdce?

Jednou možná ano, ale ne jedinou! Je totiž velmi nepravděpodobné, že by Žižka na tuto velice nakažlivou nemoc zemřel v celém vojenském ležení jediný. A je také velmi nepravděpodobné, že by morová epidemie zůstala dobovými kronikáři nepovšimnuta. Naopak, příchod morové nákazy byl většinou zaznamenán, a tak víme, že jedna taková zasáhla Čechy o rok později. Ale v roce 1424 se o ní nevyskytuje žádná zmínka. Navíc, jak je i z výše zmíněného textu patrné, Jan Žižka během své nemoci nebyl v izolaci. Přišli se s ním rozloučit jeho blízcí souputníci. A víme, že žádný z nich následně neonemocněl. Jaká to nemoc tedy Žižku sklátila? Neměla patrně dlouhého trvání a také nebyla nakažlivá. Nabízí se samozřejmě i možnost, že o žádnou nemoc nešlo. Co když se neznámému vrahovi podařilo Jana Žižku otrávit?

Smrt arsenikem?

Což o to, nepřátel měl husitský předák dost, ale podařilo by se jim skutečně dostat až do jeho nejtěsnější blízkosti, aby mu mohli podstrčit jed? V takovém případě by patrně použili arsenik, nejběžnější jed své doby. Pokud by to tak bylo, musel být travičem někdo jemu velmi blízký. Opět nemáme doloženo, že by nějaké potíže podobné otravě arsenikem postihly i někoho z jeho okolí. A vzhledem k tomu, že ve vojenském ležení všichni jedli a pili totéž, bylo by v takovém případě otrávených jistě víc. 

Jed navíc není tak těžké ověřit. Arsen zůstává v kostech i po smrti. A my máme k dispozici Žižkovy ostatky. Už v roce 1910 byla v čáslavském kostele sv. Petra a Pavla objevena v tajném výklenku hromádka lidských kostí a část lebky, která byla po pečlivém výzkumu přisouzena Janu Žižkovi. Identifikaci pomohla Žižkova známá zranění očí, která nalezené lebce odpovídala. Později byla kostra podrobena vyšetření za pomoci metody atomové absorpční fotometrie a ta přítomnost arsenu potvrdila.

Jenže, aby to nebylo tak jednoduché, jenom z části. Jak je to možné? Jednoduše. Některé kosti stopy arsenu skutečně obsahovaly. Lebka však nikoliv. Jak si tuto záhadu vysvětlit? Kostra byla totiž seskládána z vícero jedinců, takže nepatřila jen Žižkovi. Ale pouze lebka byla podrobena pečlivému antropologickému výzkumu, přičemž identita podle ní byla potvrzena. Arsen tedy nejspíš příčinou Žižkova úmrtí nebyl.

Nepodařený atentát

Předchozí zjištění však ještě nevylučuje, že byl husitský vojevůdce skutečně otráven. Vždyť vrah mohl použít jiný jed, než arsenik. A také se nedá vyloučit, že se mýlí i antropologové a lebka Janu Žižkovi nepatří, na rozdíl od některých jiných kostí.

Pokud bychom tedy trvali na vraždě, měli bychom si položit základní otázku. Kdo na ní mohl mít zájem? A rovnou si odpovíme: Takových by se našlo! A máme dokonce historicky doloženo, že k útoku na Jana Žižku mělo dojít. Existuje totiž dopis datovaný 22. listopadu 1423, tedy necelý rok před Žižkovou smrtí, který zaslal jistý kněz Ambrož z Hradce Králové. Stojí v něm: „Bratře Žižko, věz, žeť jsme jednoho z Opočenských strany jali, vězně dosti znamenitého, kterýž jestiť nás zajisté zpravil, že již jeden jest s tebů u vojiště, kterýž tě má zamordovati. A za to má ještě třicet kop vzíti a již deset hotových vzal.“

Tak vida, přece jen pokus o úkladnou vraždu ve vojenském ležení. Tato se ještě nevyvedla. A Jan Žižka? Hned se sebral a přitáhl se svým vojskem nejdříve do Hradce Králové a následně do České Skalice. Tady rozprášil armádu oněch zmiňovaných Opočenských, tedy Jana Městeckého z Opočna a Půty z Častolovic.

TIP: Husité ze Starého Města pražského vedli válku se svými sousedy z Nového Města

Troufl by si po tak brutální pomstě ještě někdo usilovat o Žižkův život? Co třeba někdo z řad Pražanů, které Jan Žižka nejdříve pokořil a pak jejich armádu přibral k tažení na Moravu? Nenaskytla se tak vrahům příležitost, jak se vojevůdci dostat co nejblíž? Možná. V tomto směru se však můžeme jen dohadovat. Důkazy nemáme.

Jasná a masivní eliptická galaxie Messier 87 (M87) v souhvězdí Panny je jednou z nejhmotnějších galaxií v našem širším galaktickém sousedství. Pro astronomy jde o vděčný objekt pozorování. Supermasivní černá díra této galaxie se mimo jiné stala prvním významným cílem pro virtuální radioteleskop Event Horizont Telescope (EHT).

Na galaxii M87 je zajímavý nápadný polární výtrysk z černé díry, jehož jedna část míří téměř naším směrem. Tento výtrysk plazmatu se táhne od černé díry do vzdálenosti minimálně 5 tisíc světelných let. Vědci nedávno zjistili, že se s ním pojí jedna velice zajímavá záhada.

Galaktický výtrysk a exploze nov

Michael Shara z astrofyzikálního oddělení Amerického přírodovědného muzea a jeho spolupracovníci si totiž všimli, že v blízkém okolí výtrysku galaxie M87 nápadně často explodují novy. Exploze novy je astronomický jev, kdy bílý trpaslík v těsné dvojhvězdě nashromáždí hmotu od hvězdného partnera a exploduje, přičemž se zvýší jeho jasnost až milionkrát. Je to podobné jako u supernovy typu Ia, ale méně intenzivní.

Exploze nov by, alespoň pokud víme, neměly s galaktickým výtryskem nijak souviset – mělo by jít o na sobě zcela nezávislé jevy. Astronomové ale nedávno zjistili, že novy se v galaxii M87 zdají být netypicky zarovnány podél výtrysku, místo toho, aby byly náhodně rozptýleny po celé galaxii. Mohou snad galaktické výtrysky nějakým způsobem spouštět exploze nov?

TIP: Polární výtrysky černých děr ovlivňují tvorbu hvězd v galaxiích

Vědci prostudovali data dvou samostatných průzkumů Hubbleova vesmírného dalekohledu a identifikovali celkem 135 nov v dráze výtrysku. „Pravděpodobnost, že by k takovému rozložení došlo náhodou, je řádově 0,3 %,“ uvádějí vědci v zatím nerecenzované studii. Další hádankou je, zda jde o jev spojený pouze s galaxií M87, nebo zda se něco podobného objevuje i v jiných koutech vesmíru. K podobnému srovnání ale vědcům zatím chybí relevantní data.