Naše Slunce je letos poměrně bouřlivé. Zaznamenáváme více slunečních skvrn, slunečních erupcí i výronů koronální hmoty, než bylo obvyklé v posledních dvaceti letech. Jedenáctiletý sluneční cyklus míří ke svému maximu a v následujících letech tak můžeme čekat ještě silnější projevy naší hvězdy. Zároveň ale víme, že Slunce umí odpálit i mnohem silnější bouře, které mohou mít intenzivní důsledky na Zemi. Jedna z nejsilnějších – tzv. Carringtonova událost se odehrála v roce 1859, kdy docházelo k rozsáhlým poruchám na telegrafní síti a polární záře byla viditelná i na Kubě a na Havaji.

V dnešní době, která je velmi závislá na elektronice, by důsledky podobné bouře byly nejspíš mnohem horší. Vědci se proto snaží zjistit, jak časté podobné události vlastně jsou. Cenným zdrojem informací jsou pro nás v tomto směru letokruhy stromů – ze dřeva je totiž možné odečíst množství radioaktivního izotopu uhlíku-14, které se zvyšuje v důsledku bouřlivého slunečního počasí, když vysokoenergetické částice zasahují pozemskou atmosféru.

Bouře vepsané do letokruhů

Cécile Miramontová z francouzské Univerzity Aix-Marseille a její spolupracovníci prostudovali letokruhy 140 kusů borovice lesní, které byly nalezeny v březích řeky Drouzet ve francouzských Alpách. Pocházejí ze závěru doby ledové a jde o tzv. subfosilní materiál, u nějž neproběhla kompletní fosilizace, což vědcům podobný výzkum usnadnilo. Výsledky výzkumu francouzského týmu zveřejnil odborný časopis Philosophical Transactions of the Royal Society A.

TIP: Hrozba mateřské hvězdy: Jak vznikají sluneční superbouře?

Badatelé analyzovali jednotlivé letokruhy z tehdejší doby a narazili na náhlé a dramatické zvýšení obsahu uhlíku-14, které dokázali přesně přiřadit k letokruhu, vzniklého před 14 300 až 14 299 lety. Vzhledem k doprovodným anomáliím obsahu beryllia-10, dalšího radioizotopu, který vzniká kvůli záření ve vesmíru, se domnívají, že jde o stopu sluneční megabouře.

Podle francouzských vědců by mohlo jít o záznam vůbec nejsilnější podobné události za poslední tisíce let, která by intenzitu slavné Carringtonovy události převyšovala nejméně o řád.

Paleta byla nalezena mezi základy chrámu boha Hora v dávném Nechenu (řecky Hierakonpolis), dnes nazývaném Kóm el-Ahmar (doslova Červený kopec, podle množství střepů keramiky). Jednalo se o jedno z hlavních center egyptského státu v době jeho vzniku kolem 3050 př. n. l., jež leží asi 90 km jižně od Luxoru.

Nejisté okolnosti nálezu

Původní Horův chrám byl opakovaně přestavován, a navíc značně poničen pozdějšími zásahy, takže jeho výzkum byl značně složitý, a přitom z různých důvodů velmi málo dokumentovaný. Dodnes se proto vedou spory o to, kde přesně byla paleta nalezena, zejména zda tvořila součást velkého souboru předmětů z doby kolem roku 3000 př. n. l., který byl asi o 300–400 let později uložen do základů chrámu při jeho přestavbě, nebo naopak s tímto souborem vůbec nesouvisela. Sporné je ostatně i přesné datum jejího objevení, ví se jen to, že k němu došlo někdy v zimě 1897–1898.

Palety podobné té Narmerově sloužily zejména v době vzniku egyptského státu na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. jak k přípravě líčidel a mastí – tak jako rituální předměty ukládané v chrámech různých bohů s cílem získat jejich přízeň. A právě do druhé skupiny patří zřejmě Narmerova paleta, která je příliš velká a rozsáhle zdobená, než aby se dalo předpokládat její používání k prvnímu účelu.

Sjednocení Egypta

Podle všeobecně přijímaného názoru zachycuje paleta ve zjednodušené a idealizované podobě události týkající se sjednocení Horního a Dolního Egypta v 31. století př. n. l. Na jedné straně panovník s hornoegyptskou korunou kuželovitého tvaru symbolicky pobíjí nepřátele, které mu přivádí bůh Hor v podobě sokola. Šest květů vyrůstajících z oválného bazénku (a později v hieroglyfickém písmu označujících číslovku 1 000) pravděpodobně označuje šest tisíc padlých obyvatel v té době převážně ještě bažinatého území Dolního Egypta, tedy delty.

Na druhé (asi rubové) straně se nachází panovník s tradiční dolnoegyptskou korunou  doprovázený dvěma hodnostáři a nosiči standart, které zřejmě symbolizovaly jednotlivé dobyté kraje. Vládce přehlíží padlé nepřátele s useknutými hlavami. Níže zobrazená dvojice mytických zvířat s propletenými krky, které tvoří vlastní důlek na roztírání líčidel, snad symbolizuje spojení obou částí země. Zcela dole je vítězný hornoegyptský panovník zobrazen jako býk rozrážející hradby opevněného města.

V horní části je na obou stranách palety uvedeno vládcovo jméno Narmer (možná s významem „Zuřící sumec“), jež doprovází zpodobnění kravských hlav symbolizujících ochrannou bohyni Bat, později spojované spíše s mnohem významnější bohyní Hathor. 

Rozbory DNA a fosilní záznamy ukazují, že se ježury a ptakopysci od sebe vývojově oddělili před zhruba 19–48 miliony let. Dnes je ptakopysk společně se čtyřmi dosud žijícími druhy ježur jediným zástupcem řádu ptakořitných – jediných savců, kteří se rozmnožují pomocí vajec. Ježury jsou stejně jako ptakopyskové vybaveny citlivými elektrosenzory. Zatímco ale ptakopysk jich má na svém „zobáku“ zhruba 40 000, ježury jich na prodlouženém čenichu nemají víc než dvě tisícovky.

Zdatní kopáči s lepkavým jazykem

Samička klade jediné vejce s kožovitým obalem a ukládá jej do vaku na břiše. Zhruba po deseti dnech se líhne mládě, které saje mléko ze dvou pórů přímo na matčině kůži (ptakořitní nemají bradavky) a ve vaku zůstává po dobu zhruba padesáti dnů. V té době se mu začínají vyvíjet bodliny. Matka mezitím vyhrabe hnízdo, kde mládě nechává a pravidelně se vrací, aby jej nakojila. Tak to dělá až do doby, kdy mládě dosáhne věku sedmi měsíců.

Poté se musí malý ptakopysk začít živit stejnou potravou, jako jeho matka. Je k tomu vybaven krátkýma silnýma nohama s velkými drápy, což z něj dělá zdatného kopáče. Dokáže se tak dostat pod kůru změklých kmenů, mravenišť a termitišť. Poté přijde ke slovu jeho protažený čumák a dlouhý lepkavý jazyk. S ním loví v dutinách mravence, termity, červy a hmyzí larvy.

TIP: Pichlavý šplhavec: Jihoamerický kuandu obecný

V nedávné době se podařilo osvětlit i pohlavní život ježury australské, který má mnoho specifik. Samice se totiž nerozmnožují každý rok a reprodukčně aktivních samic je tedy vždy méně než samců. Proto jednak dochází ke skupinovému páření a rovněž k tomu, že se samci snaží spářit s dosud hibernujícími samičkami.

Tradiční chemoterapie je poměrně účinnou metodou léčby řady nádorů a v mnoha případech zachraňuje život. Její použití ale není bez následků. Chemoterapie sice zabíjí buňky nádoru, zároveň ale často ničí i zdravé buňky v těle, což přináší celou řadu nežádoucích účinků. Vědci a lékaři se proto snaží léčbu chemoterapií lépe zacílit, aby likvidovala pouze nádory a nezpůsobovala škody ve zdravých tkáních.

Jednou ze zkoumaných možností je aktivace chemoterapie v oblasti nádoru pomocí laserového paprsku. Tato metoda je sice velmi slibná, nicméně použitelná je do hloubky jen několika milimetrů pod kůží.

Ultrazvuk místo laseru

Odborníci Městské univerzity v Hong Kongu vyvíjejí podobnou metodu, která místo laserového paprsku využívá k aktivaci chemoterapie zaostřený paprsek ultrazvuku. Vytvořili proléčivo cyaninplatinu, které se po aplikaci hromadí v místě nádoru a není aktivní, dokud ho nezasáhne přesně cílený ultrazvuk. Výsledky výzkumu hongkongských vědců zveřejnil prestižní časopis Science Advances.

Molekuly cyaninplatiny jsou složitější organické molekuly obsahující strukturu se začleněným atomem platiny. Při zásahu ultrazvukovým paprskem se z cyaninplatiny odštěpí karbonplatina. To je běžně používané chemoterapeutické léčivo, které se váže k DNA v buněčném jádru, narušuje její replikaci a brzdí tím růst buněk.

TIP: Léčba ultrazvukem: Explodující mikrobubliny roztrhají buňky nádoru na kusy

Experimenty potvrdily, že tímto způsobem lze omezit životaschopnost nádorových buněk o 51 % v hloubce okolo jednoho centimetru a o 33 % v hloubce dvou centimetrů. Také se ukázalo, že u laboratorních myší lze po šesti dnech léčby dramaticky potlačit růst nádorů, nebo je dokonce úplně eliminovat. Výhodou cyaninplatiny je i to, že světélkuje, což usnadňuje sledování průběhu léčby.

I když to tak možná na první pohled nevypadá, rozmnožování je v přírodě často velmi riziková záležitost. Účastníci tohoto aktu mohou ohrozit své zdraví a někdy riskují i vlastní život. Pokud je nezahubí jejich vlastní partneři, mohou padnout za oběť predátorům, kteří využijí menší ostražitosti pářícího se páru. Jako užitečné se tak jeví strategie, díky nimiž se lze nechtěnému sexu vyhnout.

Německá zooložka Carolin Dittrichová z Muzea přírodní historie v Berlíně a její kolega Mark-Oliver Rödel prozkoumali v laboratoři sexuální chování u nás dobře známého skokana hnědého (Rana temporaria) a odhalili tři strategie, které využívají samice skokanů, aby se vyhnuly nechtěnému sexu.

Sexuální zvláštnosti skokanů

Prvním trikem, který samice skokanů používají je vymanění se – samice se otáčením těla snaží vyprostit ze sevření sexuchtivého samce. Druhou strategií je odmítavé kvákání, jímž samice napodobují zvuky samce. Když ani jeden z těchto pokusů samce neodradí, předstírají samice skokanů vlastní smrt. Výsledky zajímavého výzkumu zveřejnil odborný časopis Royal Society Open Science.

Statisticky nejčastějším trikem skokaních samic je útěk (vymanění se), který badatelé zaznamenali v 83 % případů. Téměř v polovině případů (48 %) se samice skokanů pokusily napodobit kvákání samce a ve 33 % předstíraly smrt. Experimentu se zúčastnilo 54 samic, přičemž 25 z nich se díky některé z popsaných strategií podařilo vyhnout páření.

TIP: Smrt za odbyté dvoření: Drsná pravidla pavoučího sexu

Odborníci se až doposud domnívali, že role samic je při rozmnožování skokanů a dalších druhů žab spíše pasivní. Experiment ale ukazuje, že samice jsou mnohem aktivnější než se zdálo a mohou samce odmítnout. Jak badatelé zjistili, zmíněné tři strategie, tedy vymanění, odmítavé zvuky a předstírání smrti, využívají spíše menší a mladší samice skokanů, které z nějakého důvodu nemají zájem o páření s dotyčným samcem. V budoucnu hodlají vědci ověřit, zda a do jaké míry se toto chování vyskytuje i u skokanů ve volné přírodě. 

Zní to cynicky, ale dalo by se říci, že nacisté nevymysleli nic nového. Židovstvo utrpělo hned několikrát v dějinách decimující rány znamenající vyhlazení celých komunit. Ani po ideové stránce nešlo o nic originálního, Hitler pouze rozvedl to, co už dávno bylo vynalezeno. Snad jen s tím rozdílem, že se nacisté pokusili o rasovou genetiku. 

Nenávist vůči Židům nepředstavovala až do zkušenosti s holocaustem nic neobvyklého. Vlastně tento latentní rasismus nikoho nepobuřoval. V dobové literatuře najdeme po celá staletí očividné doklady, že šlo o zcela běžný a rozšířený kolorit. Jako by potkat Žida představovalo pro běžného Evropana něco nežádoucího. Jak rádi lidé uvěřili historkám o zločinných Židech! Stačí připomenout nejznámější aféry: Dreyfuse ve Francii, Hilsnera u nás. Důvod?

Nejpřekvapivějším zjištěním je, že ačkoliv antisemitismus zůstává, jeho důvody se mění. Čím vším Židé vadili? Pokaždé něčím jiným. V dobách předkřesťanských svým monotesimem. Jenomže vadit nepřestali ani po nástupu monoteistického křesťanství. Odůvodnění? Hodilo se vše. Židé zabili Ježíše! Žid Jidáš ho zradil! Tato argumentace však měla jednu zásadní chybu. Kristovi učedníci byli přece také Židé. Ježíš sám rovněž. Ale na to se v zájmu antisemitismu zcela nelogicky zapomnělo.

Paradoxy se kupily i nadále. V osvícenských dobách odklánějících se od náboženství ve jménu lidského rozumu se ortodoxní hluboce věřící židovstvo mohlo zdát jako brzda lidského pokroku, jako zpátečníci. Následuje však absurdní veletoč. Už na začátku 20. století se rozmáhá mínění, že Židé stojí za světovými revolucemi. Že jsou bořiteli starých pořádků. Komunisti! Zvrhlí dekadentní modernističtí umělci, reformátoři!

Odlišnost

Židům se samozřejmě během dějin vyčítalo mnohem víc. Že prý páchají rituální vraždy na křesťanských dětech, šíří malomocenství, kradou a pálí hostie. Jako by Židé vzbuzovali v lidech jakýsi iracionální strach a obavy. Jako by rozum teprve následně hledal racionální argument pro podvědomou a nevysvětlitelnou nenávist a úzkost. Proč se lidé báli Židů? Měl na to vliv podvědomý strach z kastrace, o kterém píše Freud? Mohla obřízka symbolizovat tyto skryté úzkosti v našem nitru? Obřezávaly se však i jiné národy, nejen Židé.

Jediným neoddiskutovatelným důvodem se zdá židovská jinakost. Odlišovali se nejen náboženstvím a zevnějškem (oblečení, vousy apod.). Po většinu dějin neměli vlastní stát, s nímž by je člověk mohl identifikovat. Povědomí, které se o židovském národě vytvářelo, tak souviselo s fenoménem vyhnanství a uprchlictví. Neasimilovali se s místním obyvatelstvem a mluvili většinou jiným jazykem. Dá se tedy říct, že do jisté míry se židovský element vyčleňoval a vyděloval sám. Židé tak lidem připadali nejen jiní, ale často také nesrozumitelní.

Když k tomu připočteme celou řadu kulturních stereotypů, jako např. obraz vychytralého židovského lichváře, oheň je na střeše. Představa Žida mnohdy splývá s čímsi cizorodým, nebezpečným, nedůvěryhodným a proradným. Logika a racionalita přestávají hrát rozhodující roli. Dostáváme se na nebezpečné pole pocitů, strachů, obav, nejistot a předsudků. 

Dějiny Židů se povětšinou odehrávají v cizině, v obklopení jinou většinovou kulturou a náboženstvím. Existence ghett nebyla jen výsledkem tlaku na segregaci Židů. Do jisté míry to Židům rozptýleným po světě vyhovovalo, protože jim to umožňovalo jako národu a kultuře přežít, uchovat si identitu, když sami neměli žádný existující stát, který by mohli rozvíjet.

Žid není žid

Před antisemity stál vždy velký problém. Jak poznat, kdo je Žid a kdo ne? Když se Žid hlásil k víře předků, odpověď byla jasná. Ale jinak? Charakterizuje židovstvo náboženství, nebo rasová příslušnost? Kolem této obtíže se točí celé dějiny antisemitismu. Ale tento otazník nezajímá jen nepřátele Židů, ale klíčovou roli sehrál i v dějinách samotného židovského národa.

Ptáme-li se, proč se osudy Židů tolik liší od jiných národů, nevystačíme si pouze s výčtem jejich specifik. To klíčové se odehrálo už ve starověku. Středomoří tehdy ovládali Řekové a později Římané. Za typický rys tohoto období rozkvětu můžeme považovat náboženský synkretismus, to znamená, že jednotlivé víry existovaly vedle sebe, a dokonce se prolínaly. To však židovské náboženství, vyznávající jediného Boha, nedovolovalo. 

Židé budili od starověku nevoli svým lpěním na jediném Bohu. Odmítali se klanět zbožštělým sochám římských císařů v chrámech. Dávno předtím, než Hitler vymyslel zákony zakazující křížení rasy, byli to Židé, kdo zamítali sňatky s Nežidy. To všechno budilo nevoli a přivolávalo nenávist.

Židy ovšem nemůžeme chápat jako nějakou jednotnou komunitu. Naopak. Většina z nich, zejména ti bohatší, dokázali docela dobře soužít s ostatními národy a náboženstvími. Přizpůsobili se světu a nelpěli na tradici víc, než bylo žádoucí. Vedle nich však existovalo něco jako tvrdé jádro. Chcete-li, fanatici. Ti odmítali kompromisy a chtěli zachovat přikázání předků.

K židovskému Bohu patřila také víra v zaslíbení, které kdysi Jahve učinil – přislíbil svému lidu zemi. Klíčovým místem víry se od svého vybudování králem Šalamounem stává také Chrám v Jeruzalémě. Celé náboženské frakce byly ochotné bojovat nejen za vládu v zemi zaslíbené, ale i za chrámový „příbytek“ svého boha. Motivováni vírou se vrhali i do předem prohraných bitev s přesilou. Hnali svůj národ do zápasu s Řeky, s Římany, ale i s umírněnými Židy, kteří se odcizili víře předků, i když její chápání se ve skutečnosti během staletí proměňovalo, a to včetně významu samotného Chrámu.

Dalo by se říci, že obě skupiny přispěly ke zrodu antisemitismu. Militantní radikální věřící svým postojem k jiným náboženstvím a neochotou se podřizovat a soužít s jinými kulturami. Ti umírněnější dali světu argumenty proti radikálním Židům, ačkoli sami byli také Židé. A vnější svět nedokázal rozlišovat. S židovskými náboženskými fanatiky se lidově řečeno svezli i ostatní příslušníci židovského národa. Žid jako žid? Osudová chyba.

Lichváři

Velkou zbraň v rukou antisemitů vždy představovaly stereotypy vnímání. O Židech se například mluvilo jako o lichvářích. Přitom si toto povolání nevybrali, ale donutily je k němu okolnosti. Roku 1215 rozhodl IV. lateránský koncil katolické církve, že Židé mají žít v uzavřených komunitách a nosit znamení. Směli vykonávat jen některé profese a nemohli vlastnit půdu. Mohli se však živit tím, co se zapovídalo křesťanům: půjčovat peníze na úrok. Tak vznikl obraz chamtivého Žida. Nic na tom nezměnil fakt, že křesťané dělali totéž. Nejprve tak trochu „pod pokličkou“, po nástupu renesančního měšťanstva a reformovaných církví i veřejně. Bankovnictví se od té doby těší naopak vysoké prestiži.

Jako zlodějské lichváře je zkrátka viděl každý, kdo jim záviděl jejich výdělky nebo si na jejich peníze dokonce dělal zálusk. Dodnes se hraje například Shakespearův Kupec benátský. Postava Žida Šajloka se inspirovala staršími díly, jako např. Marlowovou hrou Maltský Žid. Šajlok jde tak daleko, že si v případě nesplacení dluhu žádá právo vyříznout dlužníkovi z těla kus masa! Tím možná vyšel Shakespeare vstříc dobovému pohledu publika nevražícího na Židy. Na druhou stranu se stereotypnímu vnímání výrazně vzepřel. Šajlok pronáší monolog ozřejmující jeho motivaci.

Jak se chovali křesťané k němu a příslušníkům jeho národa? Zlo plodí zlo. Šajlokova bezohlednost je plodem bezohlednosti druhých. Ale konec hry? Šajlok přestupuje na křesťanskou víru. Proč? Měl to být symbol naděje na odpuštění a mír mezi národy? Hold hodnotám křesťanství? Nebo ani génius Shakespeare nedokázal překonat dobovou podmíněnost a s absolutní samozřejmostí nadřadil vlastní náboženství nad víru Židů?

Exodus z východu

Výbuchy násilí vůči Židům sledujeme od starověkých dob. Ve středověku souvisely například i s křížovými výpravami. Velké protižidovské běsnění zažilo tehdy také Porýní. Novodobé pogromy však nepřicházely z Německa, ale z východu. Právě odtud na přelomu 19. a 20. století prchaly na západ početné rodiny. Židé v Rusku měli tradičně velmi svízelné a nerovnocenné postavení. Až na malé výjimky směli žít pouze na vyčleněném území. To samozřejmě přispívalo k jejich velké chudobě. Několika jednotlivcům se přesto podařilo překonat nevýhodu svého původu a stát se významnými a bohatými občany. To pochopitelně budilo závist. Zášť společně s odporem ke zbídačené většině židovstva podněcovala antisemitismus.

Podvrhy

Ten v carském a později stalinském Rusku nevzešel jen z nálady lidových vrstev. Podobně jako v hitlerovském Německu pocházel i z nejvyšších míst. Tak vznikl asi nejslavnější podvrh v dějinách antisemitismu. Takzvané Protokoly sionských mudrců vytvořila carova tajná policie. Měly dokazovat snahy světového židovstva ovládnout svět. Na cara tehdy podvrh neudělal velký dojem, ale zlo jednou vypuštěné z láhve již na světě zůstalo. Prakticky identický obsah koloval později Evropou, a našel odezvu dokonce i mezi vzdělanci v západních zemích. Podvrhy mají neuvěřitelnou schopnost odolávat faktům. I když je pravost vyvrácena, myšlenky zůstávají. Co na tom, že spiknutí nebylo prokázáno?

Na přelomu 19. a 20. století prchaly miliony Židů z Ruska, Ukrajiny a Haliče zejména do Ameriky. A pryč je nehnala jen bída, ale i strach. Novodobé dějiny perzekuce odstartoval pogrom v Oděse roku 1871. O deset let později se rozhořela celá vlna pogromů asi na stovce různých míst! Roku 1891 bylo vyhnáno na 10 tisíc Židů z Moskvy. Někdy se pogromů aktivně účastnila i policie a armáda!

TIP: Ostudné rabování a židovský pogrom v Holešově

Židé se na východě právem cítili nežádoucí. Vlna uprchlíků, která po pogromech zaplavila západní Evropu, však pomohla zažehnout novou explozi nenávisti v Německu a dalších zemích. Vždyť Židé, kteří přicházeli z východu, nezapadali ještě víc než „domácí“ Židé. Lišili se jazykem, vzděláním a lpěním na náboženství. Smyčka se přitom utahovala. Kdo nestihl utéct včas, měl to stále těžší. Uprchlíky nevítá domácí obyvatelstvo nikdy a nikde, natož Židy. I Československo si vybíralo. Německé a rakouské uprchlíky před nacisty většinou přijímalo, a to včetně Židů. Polské Židy ale na svém území nechtělo. 

Expedice Apolla po sobě na lunárním povrchu zanechaly mnoho artefaktů, přístrojů a dalšího vybavení, které buď mělo pracovat i po jejich odletu, nebo bylo pro úspěšný návrat domů postradatelné. Paleta pomyslné skládky na Měsíci je velmi pestrá, od nejrůznějších senzorů přes použité nástroje pro sběr vzorků a nepotřebné části skafandrů až po americké vlajky. Seznam nicméně zahrnuje také nečekané či bizarní položky, o nichž široká veřejnost často téměř nic neví. Připomeňme si nejpodivnější předměty, které po lidech na Měsíci zůstaly.

Lehce čpící artefakty

Pro někoho možná půjde o šokující zjištění, ale jako první předmět umístil Neil Armstrong na měsíční povrch… pytel s odpadky! Buzz Aldrin mu jej podal, když jeho parťák opustil průlez modulu Eagle a klečel na „verandě“ zajišťující přístup k žebříku, po němž měl sestoupit dolů. Armstrong pytel s prázdnými obaly od potravin a dalšími drobnostmi převzal a hodil na zem. Nedlouho poté, co otiskl svou stopu do věčného prachu, ho pak odkopl pod přistávací stupeň lunárního modulu, aby se jim nepletl pod nohy.

Na konci výstupu, když už byli oba v bezpečí kabiny, ještě jednou vypustili z kokpitu atmosféru a znovu otevřeli průlez. Z něj pak vyhodili batohy zajištění životních podmínek, galoše, v nichž se procházeli po povrchu, a další položky – včetně sáčků s odpadními produkty vlastního metabolismu. Jinými slovy po sobě posádka Apolla 11 zanechala na Měsíci rovněž pytlíky s močí a výkaly. A nedošlo k tomu naposled.

Také následující lunární výpravy pokračovaly v praxi odhazování vaků s exkrementy na povrch. Pro start z Měsíce se počítalo s každým dekagramem hmotnosti, takže se nepotřebné položky musely obětovat ve prospěch co největšího množství odvezených vzorků hornin. Celkem se tudíž na našem souputníkovi nachází 96 vaků na metabolický odpad, přestože ne všechny jsou naplněné. Každopádně tím vznikla poměrně bizarní kolekce biologického materiálu, o nějž poslední dobou projevují zájem astrobiologové. Rádi by totiž zjistili, v jakém stavu se nyní obsah vaků nachází, jestli se v něm ještě vyskytují nějaké bakterie, a pokud ano, zda a jakým způsobem za několik dekád zmutovaly.

Rodinka na Měsíci

Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí cílevědomá žena. A platilo to i pro astronauty misí Apollo. Rodiny jim poskytovaly klidný přístav v kolotoči výcviků a nekonečného cestování, nicméně manželky si musely se vším poradit víceméně samy, a to od rodinného rozpočtu až po zajištění oprav domácích spotřebičů. Navíc existoval kontrakt s časopisem Life, jehož reportéři měli do rodinného soukromí přístup. Přidáme-li neustálé pochybnosti, čím se manžel na druhé straně Spojených států ve volném čase zabývá, asi nikdo by nechtěl se ženami a dětmi astronautů měnit.

Mnozí členové oddílu si to uvědomovali a snažili se svým blízkým neustálý tlak a vlastní nepřítomnost alespoň trochu vynahradit. Všichni astronauti měli možnost v osobních balíčcích, označovaných jako PPK neboli Personal Preference Kit, dopravit na Měsíc drobné šperky či jiné upomínkové předměty pro své drahé. Někteří šli ovšem ještě o kus dál a rozhodli se tam dovézt celou rodinu.

Podpisy i otisky

Samozřejmě není řeč o černých pasažérech, nýbrž o rodinných snímcích. Víme o dvou případech, kdy astronauti nechali fotografie svých nejbližších přímo na povrchu zemského průvodce, a prvním z nich se stal údajně pilot lunárního modulu Apolla 15 Jim Irwin. Během jedné z vycházek měl do regolitu položit snímek své rodiny, přestože v dobových zdrojích nelze dohledat podrobnosti. Mlčí i oficiální katalog objektů na Měsíci, který v roce 2012 zkompilovala NASA, a neexistuje ani záběr, jenž by něco podobného dokazoval.

Faktem zůstává, že na zmíněnou epizodu vzpomínal pilot lunárního modulu „šestnáctky“, kterého prý Irwin inspiroval ke stejnému kroku. Charles Duke se proto domluvil s fotografem Ludym Benjaminem, aby jej společně s rodinou zachytil na zahradě jejich domu v El Lagu. Na rub snímku pak napsal: „Toto je rodina astronauta Charlieho Dukea, který přistál na Měsíci 20. dubna 1972.“ Všichni zvěčnění příbuzní fotografii podepsali a přidali také otisky palců.

Vybledlá vzpomínka

Třiadvacátého dubna pak mohl Charlie svůj plán uskutečnit. Třetí a poslední měsíční vycházka mise Apollo 16 se chýlila ke konci. Od startu z Floridy uplynulo 107 hodin a tři minuty, když Duke při vykládání vozítka LRV poodešel asi deset metrů od lunárního modulu a upustil na povrch rodinnou fotografii v průhledném plastovém sáčku. V hlavě mu běžela myšlenka na to, kdo ji jednou najde. Poté udělal dokumentační snímek a vrátil se ke své práci.

Z Dukeovy fotografie zbyl dnes vlivem slunečního záření nejspíš pouze vybledlý papír. A pokud se jednou někdo dostane do míst, kde se v dubnu 1972 procházeli astronauti Apolla 16, možná bude překvapen, proč tam lidé zanechali něco tak neúčelného. Pro Charlieho a jeho rodinu má však onen snímek nevyčíslitelnou hodnotu: Ukazuje totiž rodinné pouto, jež funguje i na vzdálenost 400 tisíc kilometrů…

Snímek, který se nekonal

Asi každý, kdo se někdy blíž zabýval personálním obsazením amerických lunárních misí, bez rozmýšlení potvrdí, že nejsehranější partu tvořila trojice Apolla 12. Jako osobnosti si Charles Conrad, Alan Bean a Richard Gordon dokonale „sedli“, takže výcvik i let provázela řada okamžiků, kdy se navzdory bezesporu těžké a dokonale profesionální práci královsky bavili.

Nebyla tedy nouze o žertíky nejrůznějšího druhu, jeden z nich však nevyšel tak, jak si měsíční cestovatelé představovali. Ještě během příprav někoho z nich napadlo, že by bylo ohromně zábavné tajně na Měsíc propašovat mechanický časovač pro fotoaparát Hasselblad. Jeho pomocí by pak Conrad s Beanem mohli pořídit společnou fotku se Surveyorem 3. Měli totiž v blízkosti sondy přistát, zkontrolovat ji a přivézt na Zemi některé její součástky. Kdyby se jim trik s časovačem povedl, jednak by nepochybně vznikl triumfální záběr, ale hlavně by si specialisté na Zemi lámali hlavu, kdo vlastně dvojici u robotického průzkumníka zvěčnil.

Prach a černý stín

Až do jistého okamžiku vycházel plán dokonale: Conrad koupil v obchodě s fotoaparáty malý mechanický časovač a při výcviku s Beanem nenápadně natrénovali, jak ho použít. V den startu nezapomněl Charles přístroj vložit do jedné z předních kapes skafandru a poté ho dal na dohodnuté místo ve velitelském modulu. Po příletu k Měsíci pak s Beanem časovač přesunuli do lunárního modulu a po přistání jej před druhou vycházkou vložili do vaku na vzorky, aby ho mohli v pravou chvíli vytáhnout.

Problém nastal, když dvojice dorazila k Surveyoru. Jakmile přišla chvíle, kdy mohli časovač našroubovat na fotoaparát a ten pak umístit na přepravku nástrojů, podíval se Bean do vaku na vzorky. Během nácviku na Zemi v něm lesklé chromované zařízení vždy bez problémů našel. Jenže na Měsíci pokrýval všudypřítomný šedý prach vnitřek vaku i kameny, které astronauti cestou nasbírali, a navíc byl stín uvnitř na rozdíl od prostředí na Zemi naprosto černý. Bean se dokonce spustil na čtyři a začal vzorky opatrně vyskládávat kolem sebe. Bál se však, že některý z nich ztratí, proto marné snahy zanechal. Neuspěl ani Conrad, a jelikož čas běžel, oba zklamaní muži další pátrání vzdali. Svět tudíž o mysteriózní foto přišel.

Nalezený, ztracený

Když Charles na konci vycházky přesypal obsah vaku na vzorky do speciálního kontejneru, v němž měly kameny putovat k Zemi, čekalo ho překvapení: Na vrcholu hromádky spočíval časovač. Conrad ho frustrovaně vzal a zahodil co nejdál, a teprve po chvíli oběma astronautům došlo, že jim mohl posloužit k perfektní fotografii s lunárním modulem v pozadí. Snímek dvojice potřásající si rukama před modulem Intrepid by byl snad ještě efektnější než ten původně zamýšlený.

TIP: Mistři dobrého světla: Kdo jsou autoři nejlepší snímků z misí Apollo

Takto se nejspíš budoucí návštěvníci Měsíce při nálezu přístroje podiví, k čemu sloužil a jakou sehrál při raném průzkumu zemského souputníka roli. V té době už si možná nikdo nebude pamatovat, že měl malý kovový mechanismus splnit jedinou úlohu – a sice udělat si legraci ze všech, kdo na astronauty čekali na Zemi…

Zdroje perel na území dnešního Bahrajnu prosluly již ve starověku, vrcholu však jejich lov dosáhl na přelomu 19. a 20. století. Získané bohatství se odráželo také v pestrosti místní architektury – a několik komerčních i obytných domů dodnes připomíná hrdou, ale rovněž nebezpečnou a náročnou činnost.

Z pevnosti na lov

Místo, které se na seznam UNESCO zapsalo teprve v roce 2012, zahrnuje sedmnáct budov, tři příbřežní dřevěné podstavce pro ústřice, část pobřeží a pevnost Qal’at Bu Mahir. Ta se nachází na jižním cípu Muharraqského ostrova a právě odtud vyjížděly lodě na lov perel. 

Od úpadku perlového průmyslu na počátku 20. století se zmíněné budovy v podstatě nezměnily, což mimo jiné svědčí o vysoké úrovni zpracování. Řada z nich se však téměř nepoužívá ani neudržuje, takže chátrají. Jakákoliv obnova přitom musí být velice přesná a pečlivá, aby se zachovala jejich autenticita – a to především s uplatněním původních materiálů a řemeslných prací. Například restaurování některých částí pevnosti v posledních dekádách probíhalo natolik necitlivě, že se bude muset provést znovu a s využitím tradičních zdrojů.

Bohatství v ohrožení

Obnova velmi křehkých budov vyžaduje průběžnou údržbu, stejně jako školení v tradičních dovednostech, zejména v dřevařských a jemných omítkových technikách. Druhé zmíněné přitom stát zajišťuje i na úrovni vysokých škol.

Na rozdíl od uvedených staveb kolonie ústřic ohrožené nejsou – dál prosperují, i když už se zdaleka nenacházejí na takové úrovni jako kdysi. Pobřeží Bu Mahir i další místa v Muharraqu představují národní památky, ústřice pak chrání vyhláška o volně žijících živočiších. Další nařízení z roku 2011 navíc určuje vybrané mořské lokality a nárazníkové pásmo coby národní chráněnou oblast.

V současnosti se jako stíhače tanků většinou označují vozidla, jež nesou protitankové řízené rakety, ale v řadě armád stále dosluhují také kanonové stíhače tanků. Zpravidla jde o obrněnce příbuzné tankům vybavené výkonnými kanony, které mají dovolit ničení nepřátelských obrněnců na „bezpečnou“ vzdálenost, z níž tanky nedokážou efektivně vést palbu, popřípadě též z úkrytů. První koncepty takových vozidel se zrodily už mezi světovými konflikty, ovšem až druhá světová válka přinesla jejich obrovskou expanzi, na níž se významně podílely rovněž továrny a ozbrojené síly Hitlerovy říše.

Panzerjäger I

Tančík PzKpfw I sehrál důležitou roli v začátcích budování německých tankových sil a potom i během bojů v Polsku, tam se však již projevila jeho zastaralost, slabá výzbroj a nedostatečný pancíř. V roce 1940 proto byly „jedničky“ z frontové služby vyřazeny, ale vesměs neputovaly do šrotu, jelikož se hledalo vhodné využití jejich podvozků. Kromě mnoha pomocných vozidel se tak zrodil i první německý stíhač tanků, respektive samohybný nosič protitankového kanonu. Nejprve se experimentovalo s 37mm kanonem PaK 36, avšak ten se ukázal jako nevyhovující, takže u sériové podoby dostal přednost kanon PaK 36(t) ráže 47 mm. 

Jak sděluje písmeno „t“ v německém označení, šlo o původně českou (tschechisch) zbraň, a sice kanon vz. 38. Ve své době představoval poměrně výkonný prostředek, který si dokázal poradit s většinou tanků, jež se vyskytovaly v arzenálu nepřátel třetí říše, ačkoliv na nejtěžší obrněnce nestačil. Vozidlo se označovalo jako Panzerjäger I a vzniklo jako podvozek PzKpfw I, na kterém byla instalována jednoduchá, shora otevřená pevná nástavba s kanonem. Panzerjäger prodělal křest ohněm ve Francii a poté byl nasazen v severní Africe a v SSSR, ale růst síly pancířů nepřátelských strojů jej brzy odsoudil ke ztrátě efektivity. Po roce 1942 už se téměř neužíval.

Marder 

Po invazi do SSSR byli Němci nepříjemně překvapeni skutečností, že sovětská armáda disponuje obrovským množstvím obrněnců s kvalitním pancéřováním. Nutnost čelit této přesile si vynutila stavbu improvizací, mezi něž patřily stíhače řady Marder na šasi lehkých tanků. Vznikla trojice hlavních typů, jež se lišily použitými podvozky. Základ pro Marder I vytvořila kořistní francouzská vozidla, a to lehké tanky Hotchkiss 38 H a FCM 36 a tahače Lorraine 37L. Stíhač Marder II byl vyroben na šasi PzKpfw II a konečně Marder III dostal podvozek tanku PzKpfw 38(t), respektive československého ČKD LT vz. 38. 

Ve všech případech opět platilo, že na podvozek byla posazena shora otevřená nástavba, v jejímž čele se nacházel kanon. V případě vozidla Marder I šlo o německou 75mm zbraň PaK 40, ovšem u „dvojek“ a „trojek“ se uplatnil i další typ. Němci totiž v SSSR ukořistili též vynikající sovětská divizní děla F-22 (neboli vz. 1936) ráže 76,2 mm. Rozhodli se pro jejich upravení pro německou 75mm munici a výsledné kanony nazývané PaK 36(r) se instalovaly do vozidel Marder II a III. Celkem vzniklo přes 2 100 všech marderů (z nichž přes 1 700 tvořily „trojky“), které byly zpočátku velice efektivními prostředky. Jejich bojová hodnota sice postupně klesala, přesto se ale uplatňovaly až do samého konce války.

Nashorn 

Ačkoli německé 75mm kanony představovaly relativně účinné zbraně, proti nejlépe obrněným tankům nepřítele nestačily. Záhy se ale ukázalo, že Němci mají k dispozici excelentní nástroj i proti těžkým kolosům Britů, Francouzů a Sovětů, a sice kanon ráže 88 mm, který byl původně vyvinut jako protiletadlová zbraň. Původně improvizované použití se proto změnilo ve standard a začalo se pracovat na jeho samohybné podobě. 

Coby základ se použil Geschützwagen III/IV čili nosič výzbroje, jehož podvozek spojoval některé součásti tanků PzKpfw III a IV. Opět šlo o vozidlo s otevřenou nástavbou, avšak daleko prostornější a lépe pancéřovanou než u starších typů. Kombinace nosiče a 88mm kanonu PaK 43 se nejdříve nazývala Hornisse, ale později se začalo užívat označení Nashorn. (Kromě toho vzniklo provedení nesoucí 15cm houfnici, které se jmenovalo Hummel.) 

TIP: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe

Vozidlo poprvé zasáhlo do boje na jaře 1943, avšak hlášení vyznívala poněkud rozporně. 88mm kanon sice nabízel ohromnou účinnost (byly zaznamenány zásahy tanků na vzdálenost přes 4 000 m), ale stíhač tanků Nashorn jako celek trpěl nízkou kvalitou výroby. Vadila rovněž omezená pohyblivost, kvůli které vozidlo nedokázalo tanky moc dobře „stíhat“, a proto se hodilo spíše pro palbu z úkrytů, avšak při tom zase vadila vysoká silueta. Muselo se tedy čekat na vhodnější platformu pro 88mm kanon.

Dokončení: Recept na ocelovou lavinu: Stíhače tanků Ferdinand, Jagdpanzer IV a Hetzer (vychází v neděli 22. října)

Trest smrti provazem si na samém konci roku 1938 vysloužil teprve šestadvacetiletý Svatoslav Štěpánek, jeden z téměř zapomenutých českých sériových vrahů. Případ psychicky narušeného sexuálního násilníka v pohnutých letech před druhou světovou válkou skoro zapadl, byť se v mnoha ohledech jednalo o novinářskou senzaci. Synáček z dobré rodiny, jehož tatínek byl inženýrem v cukrovaru, se prostě nepovedl. Sadistické sklony, týrání zvířat i dětí, mu ale dlouho procházely. Pro ataky na ženy v okolí domu svých rodičů si vždy uměl najít alibi.

Ke dvěma pokusům o vraždu žen je třeba bohužel nakonec započítat dvě vraždy dokonané a k tomu ještě ubití pětiletého sousedovic chlapečka kladivem. Prý ho zajímalo, jak to asi křupne. Navíc - mladý vrah si zakládal na ženských ňadrech. Byl jimi naprosto fascinován, a když mohl, pokusil si je po činu odřezat a vzít s sebou. K těmto činům se při vyšetřování doznal. Policistům také pořád nedávala spát jeho „mapa s pokladem“, kde byla několika křížky vyznačena místa, na kterých došlo k násilným vraždám a zmizením. A zrovna náhodou v době, kdy se tam Štěpánek vyskytoval. Jednalo se snad o podvrh, kterým si chtěli vyšetřovatelé vylepšit skóre? Těžko říct.

Ticho na samotě Doyscherhof

Nic pro slabé nátury: 10. dubna 1926 neznámý muž napadl spící rodinu Döllnerů. Sekyrou. Čtyřletá holčička, devítiletý klučina, oba rodiče a služka. Jedenáctiletý Kašpar Döllner přežil jen proto, že jej umírající otec zalehl. O masakru se psalo v Německu i Čechách, masové vraždy zvyšují náklad. Jediná stopa? Kromě nakousnutého perníku, který vrah při prohledávání místnosti po činu posvačil, ještě fakt, že pachatel měl zrzavé vlasy. Proto padlo podezření na čeledína, zvaného Rotkopf („Rudá hlava“), kterého před pár měsíci Döllner vyhodil, pravým jménem Františeka Sandtnera.

Ten měl na první pohled neprůstřelné alibi: byl přeci na vojně v Prešově! Jenže jako z udělání měl dovolenku právě v inkriminující dobu. Ale cennosti u něj nalezené, včetně hodinek starého Döllnera, mluvily jasně v jeho neprospěch. Sandtner měl navíc kriminál doslova v krvi: narodil se totiž matce při pobytu v mostecké věznici. A protože byl otec tulák, skončil sám brzy v sirotčinci. Litovat ho ale nemusíte: president Masaryk, jako už to v podobných případech bývá, zvažoval udělení milosti. Byl však doslova zaražen naprostou absencí svědomí vraha. Ten tvrdil, že by je nejradši pobil všechny, mrzelo ho, že „práci nedotáhl do konce“. A taky byl zklamaný: čekal, že na místě narazí aspoň na 50 000 korun. Místo toho umlátil pět lidí kvůli půl kilu másla a 270 Kč v hotovosti.

Vražedkyně s čistým svědomím

Případ ženy – vražedkyně, je vždycky sousto pro novináře. A když se k tomu přidá ještě pár pikantností z intimního života, nevěra a svody vášní, je vystaráno. Co na tom, že Hildegarda Cecílie Haniková nevraždila. Díky mediální masáži ji čekal provaz! Hilda se „jen“ nešťastně provdala za kapitána Karla Haniku, který nemiluje společenský život, večírky a styky z honorací. A na tom všem si Hilda, a hlavně její matka, dost zakládá. Právě ta se pravděpodobně stala motorem celého spiknutí. Plán je prostý: umluvit osmnáctiletého Hildina bratrance, Jana Veselého, který ji poněkud neobratně tajně miluje, aby zabil jejího muže.

Po roce příprav se zločinný záměr podaří, ale policisté jsou rychle na správné stopě. Hildina matka, přiživující se coby andělíčkářka (potratářka), vše hodí na svou dceru! I když se Jan k činu okamžitě dozná, nestačí to. Veřejnost, masírovaná novináři, už rozhodla. V den zahájení procesu bylo v Brně akreditováno dvanáct novinářů z Prahy, redaktoři brněnských Lidových novin měli v soudní místnosti vlastní stůl. Do novin se pak dostaly nejdrobnější detaily ze soudního líčení.

TIP: Případ bosé kokainistky: Skutečná detektivka z časů prvorepublikové Prahy

Vrah a střelec dostává tři léta, matka dvacet let a Hilda Haniková trest smrti. Ten jí byl sice zmírněn rozhodnutím prezidenta republiky z 31. ledna 1925 na 15 let těžkého žaláře, ale na svobodu se už nedostala. Zemřela ve vězení dříve, než mohla být podmínečně propuštěna.