Charza žlutohrdlá (Martes flavigula) je šelma, která patří do čeledi lasicovitých (Mustelidae). Je nápadně podobná naší kuně lesní (Martes martes), s níž sdílí i stejný rod (Martes). Na dotvrzení blízké příbuznosti nese alternativní české jméno kuna charza.

Od příbuzných rodů kun se charza na první pohled liší zbarvením, zejména žlutou kožešinou v oblasti krku. Zároveň jde o relativně velký druh s robustní stavbou těla. Dospělí samci měří zhruba 50 až 70 centimetrů a jejich hmotnost se pohybuje od 2,5 do 5,5 kilogramů. Vzrůst samiček je asi o 15 % menší.

Organizovaní lovci

Malé skupiny kun se pouští společně do lovu a zvyšují tím svoji šanci na lovecký úspěch. Většinou se pohybují po zemi, ale dokážou se přesunovat i ve větvích stromů a v případě potřeby přeskočit mezi stromy na značné vzdálenosti (údajně až 9 metrů).

Tyto všežravé šelmy jsou typičtí oportunisté, kteří vezmou zavděk potravou, která je na daném místě a v konkrétní čas k dispozici. V severní části regionu svého výskytu dokážou ve skupinkách ulovit i kabary, kteří se podobají menším jelenům. Kořist často zaženou na zmrzlé řeky nebo hladinu jezer, kde mají s jejím udoláním méně práce. Jinak většinou loví malé savce, jako jsou veverky, zajíci nebo drobní hlodavci. Zaměřují se i na ptáky, hmyz, ořechy nebo ovoce.

Nezanedbatelný vliv zemských elit můžeme pozorovat už od počátků českého státu v 9. a 10. století, tedy po celou dobu vlády Přemyslovců. Abychom pochopili, jakou proměnou prošla šlechta ve 13. století, bude potřeba si stručně projít její historii od nejstarších dob. Jak se z původních kmenových předáků a družiníků stali bohatí pozemkoví vlastníci a z velké míry vlivní političtí činitelé?

Kníže mezi velmoži

Zásadní roli při zakládání státu hrál Boleslav I. ( 935 až 967/972), bratr a údajný vrah svatého Václava. Sjednotil území Čech z velké části násilím a při podrobování sousedních knížat a vládců zároveň potlačoval i vliv zemských elit, který zůstal ještě z dob pohanských kmenových sněmů. Z Kosmovy kroniky pak víme, že v 11. století se sněmy českých předáků obnovily a velmožové si tam opět začali zakládat na svých právech. Nicméně to vypadá, že šlo o nové elitní rody, které neměly přímou návaznost na starší období – právě kvůli Boleslavovi I.

V knížecích Čechách 11. a 12. století měl vztah velmožů k panovníkovi dvě hlavní roviny. Za prvé tvořili knížecí družinu, která měla vládci být nápomocna ve vymáhání práva a spravedlnosti, zajistit obranu země před cizím vpádem a v neposlední řadě ho doprovázela na kořistnických či expanzivních válečných výpravách za hranice. Tak se projevovali například při polské výpravě Břetislava I. kolem roku 1040 či při vojenských akcích na podporu císaře ze strany Vratislava I., později prvního českého krále.

Jednalo se v podstatě o „státní vojsko“, jež knížeti navíc dodávalo důstojnost při diplomatických jednáních s dalšími vládci. Ale pozor! Svou družinou disponoval v podstatě každý mužský člen přemyslovského rodu včetně moravských údělníků, jakkoli pražský kníže měl mít pochopitelně vojsko největší.

Druhá rovina spočívala v systému známém jako hradská soustava. Zjednodušeně řečeno kníže udělil významnému velmoži do správy nějaké hradiště (ještě nešlo o hrady) a přilehlé území. Dotyčný předák však zůstával knížecím úředníkem, mohl být kdykoliv odvolán a v žádném případě nemohl počítat s automatickým předáním úřadu svým dědicům. Takovému správnímu okrsku se říkalo beneficium (v doslovném překladu „dobro“) a úředníci se nazývali beneficiáři.

Kromě toho měli předáci právo po smrti toho stávajícího volit nového knížete, na čemž si velmi zakládali, byť šlo zpravidla o formální potvrzení politické reality. V případě sporu mezi Přemyslovci pak mohla rozhodnout síla družiny daného kandidáta. Souhrnně se velmoži nazývali Čechové – příslušníci středověkého národa, do něhož nespadali obyčejní vesničané, ale jen členové důležitých rodů s jistým politickým vlivem.

Dědičné statky

Roku 1189 vydal v Sadské vládnoucí kníže Konrád Ota svá statuta, v nichž z velké míry posílil moc panovníka v oblasti soudní a správní. Na druhou stranu v nich velmožům přiznal právo vlastnit dědičné nemovité majetky a také jim poskytl větší podíl na vládě. Tady v podstatě došlo ke zlomu, od něhož už můžeme elitní rody nazývat „šlechtické“, ač se jednalo pochopitelně o dlouhodobý vývoj (viz Komu patří majetek?).

V každém případě od té doby existovaly v českém prostředí dva hlavní typy majetků – beneficia a alod. Alodní neboli zpupné statky byly dědičné a v plné držbě šlechtického rodu. Je jasné, že bylo v zájmu knížete (od roku 1198 krále) je co nejvíce omezit. Vládce na nich samozřejmě mohl vykonávat zemskou spravedlnost, ale ve skutečnosti s nimi šlechtic nakládal dle své libosti. Šlo o vesnice, hradiště (tvrze, případně od 13. století už i hrady) nebo i o celá městečka.

Základ pro vývoj budoucích panských rodů byl položen v první polovině 13. století, kdy v Čechách postupně získali vliv Markvartici, Hrabišici, Vítkovci, Benešovici či Ronovci. V prvních dvou případech jde o mnohem starší rody zmiňované v kronikách či listinách knížecích Čech, ale ze všech se postupně oddělily jednotlivé větve, z nichž se později staly samostatné rody (Rožmberkové, Lichtenburkové, páni z Lipé, z Hradce, z Rýzmburka či z Lemberka). Proto se někdy starším uskupením říká rozrody. Na Moravě vznikly například rody Švábeniců, z Kunštátu či z Medlova (později z Pernštejna), ale jména starších rozrodů zde neznáme – pokud tedy nebudeme počítat moravskou větev Benešoviců, kteří ale přišli z Čech.

Povstání kralevice

Do poloviny 13. století se žádnému rodu nepodařilo vytvořit větší souvislé území, které by mohl nazývat svým panstvím, což by nepochybně vedlo k napětí mezi ním a králem. Je zajímavé, že tímto způsobem mohly na území Čech a Moravy pronikat i rody ze zahraničí. Například roku 1249 potvrdil markrabě Přemysl (pozdější Přemysl Otakar II.) tento typ držby v případě městečka Mikulov rakouským Lichtenštejnům, kteří jej i v pozdějších staletích udrželi.

Významným mezníkem, který urychlil nárůst sebevědomí šlechty, se stalo povstání z let 1248 a 1249, jež vedl mladý Přemysl proti svému otci Václavovi I. Zjednodušeně se říkalo, že na Přemyslovu stranu se postavily mladé agilní rody, zatímco ty starobylé a mocné zůstaly věrné králi. Když starý vladař tuto malou domácí válku vyhrál a rebelii potlačil, odměnil se svým příznivcům. Markvartici či Hrabišici zvýšili vlastní důležitost, což jim ovšem vzápětí dal nemilosrdně pocítit král Přemysl Otakar II. zvaný železný a zlatý, když roku 1253 nastoupil na trůn.

Je pravděpodobné, že právě zraněné ego z dob povstání hrálo hlavní roli při následném nevybíravém postupu mocného vládce proti vlastní elitě. Nejvíc to odnesl starý rytíř Boreš z Rýzmburka, který vedl královské vojsko v rozhodující bitvě proti mladému Přemyslovi. Ten ho hned po nástupu na trůn uvrhl do vězení. I když z něj šlechtic vyšel ven a stál dlouho neochvějně po boku nového panovníka, musel trpělivě snášet různé „naschvály“, jimiž Přemysl narušoval celistvost i privilegia v jeho severočeském panství. Boreš se nakonec spolu s Vítkovci proti němu vzbouřil a přibližně rok před bitvou na Moravském poli (1278), která se stala králi osudnou, skončil na popravišti.

Urození rebelové

Známý příběh Vítkovců v čele se Závišem z Falkenštejna se stal typickou (byť trochu romantickou) ukázkou problematického vztahu panovníka s vlastní šlechtou. Jejich vzpoura, kterou spolu s Borešem z Rýzmburka roku 1276 vyvolali, byla první šlechtickou rebelií v české historii, kterou nezaštítil žádný člen přemyslovského rodu. I proto byla přelomová, přestože ji král potlačil a krutě se jejím účastníkům pomstil.

Ačkoliv egoistická až pyšná povaha Přemysla Otakara II. znemožňovala šlechticům se adekvátně projevit, cestu na povrch si jejich ambice našly a staly se jednou z hlavních příčin králova pádu. Nic na tom nezměnil ani fakt, že na Moravském poli už stála většina šlechticů v jeho vojsku a existovala i celá řada rodů, které mu zůstaly věrné po celou dobu panování (páni ze Strakonic či Benešovicové).

Přemyslův dědic a následník Václav II. se z příkladu svého otce poučil, i když nebyl zrovna v jednoduché pozici. Král železný a zlatý padl v bitvě, když bylo princi pouhých 7 let. Další půldekádu následník trůnu strávil v „prominentním zajetí“ u Oty Braniborského. U dospívajícího jinocha po návratu do Čech roku 1283 logicky zvítězily emoce, takže se dostal pod vliv své matky Kunhuty a zejména jejího charismatického milence Záviše z Falkenštejna. Vítkovec byl neformálním vůdcem šlechtické frakce, která se snažila skrze mladého vládce získat dostatek privilegií, úřadů a potvrzení pozemkového vlastnictví, k němuž mohla přijít různými způsoby, zejména v letech bezvládí 1278–1283.

Soumrak ctižádostivého rádce

Proti Vítkovcům spojeným například s Ronovci (Lichtenburkové, páni z Dubé) či Šternberky pak stála skupina, jejímž formálním vůdcem se stal pražský biskup Tobiáš z Bechyně. Na jeho straně byli například Purkart z Janovic, Zdeslav z Lemberka či Beneš z Vartenberka, tedy Markvarticové. Všichni jmenovaní se významně podíleli na tom, aby krále vykoupili z „braniborského zajetí“ a vyjednali jeho návrat do Čech. Z toho důvodu nelibě nesli, když se na králově přízni najednou chtěli svézt úplně jiní páni využívající vliv jeho uherské matky, která pro svého syna v době jeho zajetí nehnula ani prstem.

V prvních dvou letech neměla biskupova strana prakticky šanci Závišovu vlivu konkurovat, a na růžích neměla ustláno ani poté, co se mocný Vítkovec s královnou vdovou oženil a stal se Václavovým otčímem. Biskup Tobiáš i Purkart z Janovic přitom v Praze celou dobu působili a snažili se s Václavem mluvit, ale on jim nechtěl příliš naslouchat. Situace se změnila teprve po smrti Kunhuty v září 1285.

Zpočátku to vypadalo, že souhra mezi panovníkem a jeho hlavním rádcem Závišem zůstává nedotčena. Václav se sice ve stejném roce oženil s Gutou Habsburskou, ale otec nevěsty, římský král Rudolf, ji zatím odvezl zpět do říše. Vítkovec tak dostal ještě další dva roky na prosazování svých zájmů. Až když se rozhodl oženit s další ženou z královského rodu, sestrou uherského krále Alžbětou Arpádovnou, začal Václav vidět věci jinak. Dlouhodobé působení Tobiáše z Bechyně konečně vydalo své ovoce. Navíc roku 1287 do Prahy přesídlila Guta Habsburská, která (jakožto pravá dcera svého otce) čekala od Václava rozhodný a nezávislý postup.

Poučený král

Záviš si z Uher domů vezl nevěstu s bohatým nákladem a doprovodem. Svatební karavana však byla přepadena Jindřichem z Lichtenburka, což mimo jiné znamenalo, že Vítkovce opustil jeho někdejší spojenec. Mocný šlechtic přecenil své možnosti, dosavadní političtí přátelé se obraceli proti němu a jeho vliv povážlivě zeslábl. Závěr příběhu je dostatečně známý a mnohokrát popsaný historiky i spisovateli. Král nechal Záviše zatknout pro podezření ze zrady a údajně i chystané královraždy, načež se opět vzbouřili Vítkovci. Zajatce poté po více než ročním věznění vozil Václavův nevlastní bratr Mikuláš Opavský po hradech jeho příbuzných a hrozil, že pokud se dotyčný pán nevzdá, nechá Záviše popravit. 

Fungovalo to až do doby, než Mikuláš s vojskem přijel k Hluboké, kde sídlil Závišův starší bratr Vítek z Krumlova. Ten se vzdát odmítl, a tak Mikuláš neváhal a nechal králova otčíma v srpnu 1290 bez milosti setnout.

Od té doby se datuje samostatná vláda Václava II. Po svých zkušenostech se král tentokrát již vyvaroval toho, aby se dostal do vleku jakékoliv frakce. Pochopil, že se svou šlechtou se musí dohodnout a v lecčems jí povolit, jinak skončí jako jeho otec. Na druhou stranu věděl, že nesmí nikomu podlehnout a musí rozhodovat sám jako suverénní vládce. Ve skutečnosti to byl přesně stav, po kterém toužili i sami šlechtici. Někteří by sice měli rádi slabšího krále, s nímž by se dalo manipulovat, ale zejména v období bezvládí poznali, že nad sebou nějakou účinnou autoritu potřebují a pro dlouhodobý vývoj země i jejich vlastních ambicí je silný, ale rozumný král výhodou.

Václav a jeho šlechta

Aby král ze šlechticů udělal své spojence, povolil jim vše, k čemu vývoj přirozeně spěl už od počátku 13. století. Posílil je ekonomicky i politicky a navíc jim ponechal podíl na moci soudní. Z hlediska země tak vznikly pojmy dominium generale, což zahrnovalo celé království včetně šlechtických dominií, a dominium speciale či dominium regale, což bylo území pod přímou správou krále.

O zemských sněmech jsme psali už v úvodu, takže je jasné, že tato jednání měla v Čechách dlouhou tradici. Předáci na nich lpěli, a jakkoliv se vše odehrávalo v režii vládce, viděli v tom svou příležitost podílet se na moci. Podle politického kursu knížete či krále se tato shromáždění odehrávala více či méně často, silní panovníci tam ve skutečnosti spíše oznamovali elitám svoji vůli. Situace se změnila na přelomu 13. a 14. století, kdy šlechtici začali mnohem více prosazovat své zájmy, které se často kryly se zájmy celé země.

TIP: Drama v českém knížectví: Co se dělo po smrti knížete Václava?

Václav se nemusel bát, že mu šlechta přeroste přes hlavu, protože ve středověku byly role jasně rozděleny. Na příkladu západního feudalismu viděl, že je mnohem lepší se šlechtou spolupracovat a tím ji držet v potřebných mezích. Svou autoritu a moc nezakládal na absolutistické monarchii, v níž by vedle sebe nikoho nepustil, ale uvědomil si, že naopak zvýrazní své postavení, když kolem něj budou stát mocní páni coby reprezentanti jeho království. Proto také získal věrné spojence ke svým vojenským výpravám do Polska i do Uher a podporovatele vlastní moci, česká šlechta zase díky tomu mohla po roce 1306, kdy Přemyslovci vymřeli, vůči římskému králi vystupovat naprosto sebevědomě.  

Big Idaho Potato Hotel nabízí turistům obývací pokoj, ložnici a koupelnu s vířivkou. Jedinečnost zmíněného ubytování spočívá v tom, že se ukrývá v šestitunové ocelové bramboře, měřící na délku osm a půl metru. Vnitřní prostor je překvapivě velký – nabízí postel pro dva, malou koupelnu, kuchyňský kout, krb a klimatizaci. Nechybí v něm ani malá knihovna plná svazků s tematikou hlíznatých rostlin. Noc v netypickém hotelu vyjde na 200 $ (v přepočtu 4 500 Kč) i s poplatky za úklid a daní na 245 $. 

Původně brambor sloužil jako reklama pěstitelů brambor a šest let putoval po Spojených státech naložený na tahači. Po skončení kampaně uvažovali zástupci marketingové agentury nad jeho dalším využitím. S nápadem na přeměnu reklamního poutače na hotel přišla developerka Kristie Wolfová a podle zájmu o ubytování, má obří brambora před sebou celkem zajímavou budoucnost. 

Označíme-li Maurice Hillemana za otce moderní medicíny, nepůjde o nijak přehnané označení: Podle odhadů zachrání včasné očkování každý rok osm milionu životů. Například vakcína proti spalničkám, kterou vyvinul v roce 1968, pomohla snížit incidenci této nemoci o 80 %.

Hrozba pandemie

Na svět přišel v době, která jako by předznamenala jeho budoucí kariéru: V roce 1919 se svět právě nacházel uprostřed smrtící pandemie španělské chřipky. Později to byl právě Maurice Hilleman, kdo prokázal, že chřipkový virus dokáže mutovat a průběžně vytvářet novou imunitu vůči protilátkám lidského organismu, potažmo vakcíně. A když v dubnu 1957 otiskl americký deník New York Times fotografie zachycující pacienty postižené neznámým typem infekčního viru v Hongkongu, byl zřejmě jediný, kdo si uvědomil závažnost situace.

Osmatřicetiletý mikrobiolog tehdy pracoval jako ředitel oddělení výzkumu respiračních chorob v americké armádě a požádal o zaslání vzorků z Dálného východu. Trvalo bezmála měsíc, než asijská strana zareagovala – zaslaná zkumavka nakonec pocházela od jistého amerického vojáka, jenž se chorobou nakazil. Zásilka dorazila 12. května a Hilleman se svými kolegy se okamžitě pustili do práce. V laboratoři trávili čtrnáct hodin denně a o deset dní nepřetržité práce později identifikovali v patogenním materiálu nový kmen chřipkového viru typu A.

Potíž byla v tom, že antigeny se zcela lišily od všech dosud známých. To v praxi znamenalo, že v podstatě žádný člověk nedisponoval přirozenými protilátkami; našly se pouze u několika starších lidí, kteří přežili chřipkovou epidemii na konci 19. století. Hrozba nové globální pandemie začala nabývat reálných obrysů.

Vzpomínky na španělskou chřipku

Na Hillemanovu urgentní výzvu začaly úřady monitorovat všechny cestující z východní Asie; ti, kteří vykazovali příznaky respiračního onemocnění, putovali do karantény. Podle mikrobiologovy prognózy šlo o jedinou možnost, jak předejít vypuknutí hromadné nákazy, až se na podzim znovu otevřou školy. V té době představovala taková myšlenka takřka revoluční názor – koncem 50. let ještě globalizace ani zdaleka nenabyla takových rozměrů jako dnes a z laického hlediska se zdálo málo pravděpodobné, že by se nákaza z opačné polokoule mohla přelít do Nového světa.

Vědci však do karet hrál fakt, že od španělské chřipky neuplynulo ještě ani čtyřicet let a mnozí lidé měli v živé paměti, jakou spoušť dokázala napáchat. Vláda jej proto brala vážně a dala po sérii jednání svolení k zahájení vývoje vakcín. Hillemanovi bylo jasné, že vzhledem k závažnosti situace je třeba zmobilizovat veškeré možné zdroje, a tak oslovil soukromé firmy s žádostí o spolupráci. První testy následovaly v červnu, v srpnu už existovaly první vzorky.

Na podzim měly Spojené státy k dispozici čtyřicet milionů očkovacích dávek a předpokládá se, že právě včasný zásah zachránil stovky tisíc životů. Asijská chřipka si nakonec v USA vyžádala zhruba 70 000 obětí, po celém světě jí však podlehly řádově miliony osob. Maurice Hilleman za svůj přínos následně získal ocenění od americké armády a o deset let později zúročil své zkušenosti poté, co vypukla hongkongská chřipka: Díky jeho iniciativě bylo během čtyř měsíců k dispozici deset milionů dávek urychleně vyrobené vakcíny.

Virus, nebo bakterie?

Nebylo to ani zdaleka poprvé, co mikrobiolog původem z Miles City ve státě Montana přispěl k zásadnímu pokroku na půdě vakcinologie. Na jeho budoucí dráhu jej paradoxně nasměrovalo dětství na strýcově farmě, kde odmalička pracoval s kuřaty: To se mu posléze hodilo při práci v laboratoři, kde se právě drůbeží vejce používala jako růstové médium při experimentech s viry.

Nechybělo přitom málo a jeho kroky by vedly úplně jiným směrem: Kvůli nedostatku financí se nemohl přihlásit na vysokou školu, pomohl mu až nejstarší z bratrů. V roce 1941 absolvoval na chicagské univerzitě jako nejlepší v ročníku a o tři roky později získal doktorát z mikrobiologie. Během postgraduálního studia se zaměřil na chlamydiová onemocnění, o nichž se do té doby myslelo, že je způsobuje virová infekce; Hilleman ovšem zjistil, že původcem je bakterie parazitující uvnitř eukaryotických buněk.

Tím zahájil dlouhou sérii následných úspěchů. Jeho první kroky po skončení vzdělání mířily do soukromé společnosti Bristol-Myers Squibb, kde ještě téhož roku vyvinul vakcínu proti japonské encefalitidě, která tou dobou sužovala americké vojáky nasazené za druhé světové války ve východní Asii. Vůbec nejúspěšnější kariérní období nicméně zažil coby zaměstnanec pensylvánské firmy Merck, kam v roce 1957 nastoupil na pozici ředitele oddělení virového a bakteriálního výzkumu.

Osm ze čtrnácti

Díky finančním zdrojům a nejmodernějšímu vybavení, jímž jedna z největších farmaceutických firem světa disponovala, měl zcela volné ruce a mohl se naplno věnovat své práci. Postupně se vypracoval až na viceprezidenta společnosti a pracovní místo už nezměnil až do roku 1984, kdy v pětašedesáti letech odešel do zaslouženého důchodu. Na svém kontě měl úspěšnou vakcínu proti spalničkám, meningitidě, žloutence typu A i B, zápalu plic nebo příušnicím (viz Testováno na dceři).

Jeho tým stál za celkem osmi ze čtrnácti vakcín, které se dnes používají v USA, on sám ale zůstával skromný a nepřál si, aby jeho jméno bylo s některou z nich spojováno. Ze vzpomínek jeho kolegů však zároveň vyplývá, že ve své laboratoři vyžadoval striktní poslušnost. Aby si „srovnal“ své podřízené, neváhal používat nadávky, a když vedení společnosti nařídilo povinný kurz „gentlemanského“ chování pro manažery, odmítl se zúčastnit.

Přínos jeho práce však daleko přesáhl případné nedostatky v povahových vlastnostech; za svou práci získal během života celou řadu prestižních ocenění, mimo jiné zvláštní cenu za celoživotní dílo od Světové zdravotnické organizace nebo Národní vědeckou medaili, kterou mu prezident Raegan udělil v roce 1988. Vyznamenání obdržel dokonce i od thajského krále.

Škraloup na pověsti

Ve srovnání s řadou svých předchůdců měl Hilleman štěstí, že se dožil uznání svých výsledků. Když v roce 2008 zemřel na rakovinu, nešlo o zapomenutého a zneuznaného badatele bojujícího s chudobou, ale o renomovaného vědce, jehož jméno dnes nese katedra pediatrie Lékařské fakulty Pensylvánské univerzity, jakož i specializované Centrum pro výrobu vakcín v Severní Karolíně provozované firmou Merck, kde Hilleman strávil 47 let veleúspěšné kariéry. Montanská univerzita, kde studoval, nabízí od roku 2016 studentům stipendijní program nazvaný na počest nejslavnějšího absolventa, určený pro ty, kteří se „zavážou pracovat na svém vzdělání nad rámec běžných očekávání a pomáhat budoucím vědcům, kteří přijdou po nich“.

Na to nejvyšší vědecké ocenění, Nobelovu cenu, však Maurice Hilleman čekal marně. S největší pravděpodobností za to mohl článek vydaný roku 1998 v časopise The Lancet, který mylně přinesl „důkazy“ o spojitosti mezi očkování a rozvojem autistických poruch u dětí.

Kauze předcházela nešťastná shoda okolností: Vakcíny se totiž v té době testovaly nejprve na dětech s mentálním postižením pocházejících z chudých poměrů. Kvůli nižším hygienickým podmínkám, v nichž zpravidla žily, se ocitaly ve vyšším riziku nákazy – zároveň ale vznikla živná půda pro uvedenou souvislost s autismem. Ačkoliv tvrzení se později podařilo vyvrátit a opakovaně se prokázala jeho nepravdivost (roku 2010 byl navíc text pochybné studie z archivu Lancetu stažen), fáma zakořenila v povědomí laické veřejnosti dostatečně hluboko na to, aby umožnila vznik řady „protiočkovacích“ hnutí a nejspíše ovlivnila i některé lékaře. Dnes se označuje za překonaný mýtus, který v oblasti medicíny napáchal nejvíce škody za posledních sto let. 

Na přelomu tisíciletí byly ve Spojených státech velmi populární krajty tmavé (Python bivittatus) původem z jižní a jihovýchodní Asie. Milovníci plazů jich tehdy do země přivezli přes 90 tisíc. Postupem času se jich ale bohužel celá řada dostala do volné přírody, ať už záměrně či neúmyslně. Podepsal se na tom i hurikán Andrew v roce 1992, který zničil jedno z chovných zařízení těchto plazů a krajty se dostaly do volné přírody.

Krajty na jihu USA, především v jižní části Floridy, vytvořily velmi životaschopnou populaci. Od té doby tam probíhá invaze krajt, která je vážnou hrozbou místní přírodě, včetně velmi cenných mokřadních ekosystémů, jako je Národní park Everglades. V roce 2017 (a následně v roce 2018) ale vyšlo najevo, že vlastně tak docela nejde o krajty tmavé.

Invazní kříženci

Genetický výzkum tehdy odhalil, že se na Floridě invazně šíří také hybridní krajty, které vznikly křížením krajty tmavé s příbuznou krajtou tygrovitou (Python molurus). Vědci nalezli takových kříženců nejméně třináct. Krajty tygrovité patří mezi největší hady světa – dospělí jedinci dorůstají až pěti metrů a běžně se vyskytují v západním Pákistánu, Nepálu, Indii ale i třeba na Cejlonu. Areály výskytu obou druhů krajt se ale částečně překrývají. 

Oba dva tyto druhy krajt se často chovají v zajetí, což vytváří další příležitosti k jejich křížení. V tomto případě jsme svědky pozitivního působení fenoménu, kterému se říká heterózní efekt. Ten spočívá v tom, že kříženci dvou blízce příbuzných druhů v některých vlastnostech, někdy v celé řadě vlastností, předčí své rodičovské druhy.

TIP: Invazní krajty na Floridě pomáhají místním křečkům. A také šíření nemocí

V tomto případě heterózní efekt bohužel přispívá k úspěchu původně asijských krajt v ekologické invazi. Zdá se totiž, že hybridní krajty se novému prostředí Floridy přizpůsobují ještě lépe než původní krajty tmavé či tygrovité. Bitva proti nepříjemným invazním plazům každopádně pokračuje. Odborníci ale musejí nově počítat s tím, že proti nim stojí i „genetické mechanismy.“

Zdrojem zachyceného rychlého rádiového záblesku označovaného jako FRB 20220610A je podle vědců galaxie vzdálená osm miliard světelných let od nás. Záblesk zachytil v červnu minulého roku australský radioteleskop ASKAP, jeho zdroj pak vědci identifikovali díky dalekohledu VLT Evropské jižní observatoře. 

„Pomocí ASKAPu jsme byli schopni přesně určit, odkud záblesk přišel,“ přibližuje Stuart Ryder, astronom z Macquarie University v Austrálii a jeden z hlavních autorů nové studie. „Následně jsme použili dalekohled VLT, abychom pátrali po jeho domovské galaxii. Ukázalo se, že je starší a vzdálenější než kterýkoli jiný známý zdroj rychlých radiových emisí, a pravděpodobně leží v malé skupině splývajících galaxií.“

Vedle značné vzdálenosti vědce zaujala i jeho „síla“ – záblesk podle nich patří mezi ty nejenergičtější – během zlomku sekundy uvolnil tolik energie, kolik Slunce vyrobí za 30 let.

Energetické vážení

Objev je pro vědce zajímavý i v jiném ohledu. Ukazuje se, že rychlé rádiové záblesky by mohly sloužit k měření „chybějící hmoty“ mezi galaxiemi, a tedy k novému způsobu jak „vážit vesmír“.

Současné metody odhadu hmoty ve vesmíru dávají rozporuplné výsledky a občas nesouhlasí se standardním kosmologickým modelem. „Když sečteme množství normální hmoty ve vesmíru – atomů, ze kterých jsme složeni i my – zjistíme, že o něco víc než polovina toho, co by dnes mělo být a co bychom měli pozorovat, chybí,“ vysvětluje Ryan Shannon, profesor na Swinburne University of Technology v Austrálii. „Myslíme si, že se chybějící hmota skrývá v prostoru mezi galaxiemi, ale je tak horká a řídká, že je nemožné ji vidět pomocí běžných metod.“

„Rychlé radiové záblesky jsou na tento ionizovaný materiál citlivé. I v prostoru, který je téměř dokonale prázdný, „vidí“ každý elektron, což nám umožňuje měřit množství hmoty mezi galaxiemi,“ vysvětluje Shannon a dodává: „Zatím sice stále nevíme, jak tyto obrovské záblesky energie vznikají, naše práce ale potvrzuje, že rychlé rádiové záblesky jsou ve vesmíru běžné a že je můžeme využít pro měření hmoty mezi galaxiemi a lépe tak porozumět struktuře vesmíru.“

TIP: Vylepšený radioteleskop Westerbrook loví rychlé rádiové záblesky

Rekordní záznam záblesku FRB 20220610A nemusí vydržet dlouho. Brzy budou mít totiž astronomové k dispozici prostředky pro detekci ještě starších a vzdálenějších záblesků. Na Mezinárodní observatoři SKAO (Square Kilometre Array Observatory) v současnosti vznikají dvě pole radioteleskopů v Jižní Africe a v Austrálii, které budou schopny měřit tisíce rychlých rádiových záblesků, včetně těch hodně vzdálených a nepozorovatelných pro současné přístroje.

Na počátku srpna 1942 se příslušníkům americké námořní pěchoty podařilo dobýt důležité letiště na ostrově Guadalcanal. Japonské velení se ale nehodlalo se ztrátou významného bodu smířit. Velitel 17. armády generálporučík Harukiči Hajakutake dostal rozkaz Guadalcanal znovu obsadit. 

Úvodní část: Portrét amerického mariňáka Johna Basilona (1)

Námořnictvo na ostrově postupně vylodilo několik tisíc mužů, jenže císařští důstojníci protivníka podcenili – útočili bez průzkumu a relativně malými silami. Výsledkem byly těžké ztráty a rostoucí sebevědomí mužů generálmajora Alexandra Vandegrifta. Koncem září situace na pozemní frontě zůstávala takřka beze změn a 1. divize stále držela perimetr kolem letiště. Okolní moře ale ovládaly japonské křižníky – zatímco mariňáci se dočkali posil zřídka, nepřítel mohl dopravovat jeden prapor za druhým.

Proti lidské vlně

Hajakutake se rozhodl s Američany jednou provždy skoncovat. Osobně převzal velení invazních vojsk a nechal na Guadalcanalu vysadit 15 000 vojáků elitní 2. pěší divize, několik tanků a desítky minometů i děl. Vojáci se rozdělili na tři části a chystali se na zteč postavení námořní pěchoty.

Vše začalo 24. října 1942 kolem půlnoci, kdy na pozice Basiloneho mariňáků i celého 7. pluku začaly dopadat minometné a dělostřelecké granáty. Dvě kulometná družstva pod Basiloneho velením Japonci doslova zasypali palbou, přesto Američané zatím neutrpěli ztráty. Pak se z džungle vynořily živé vlny císařských vojáků a řítily se na námořní pěšáky za řevu, při němž tuhla krev v žilách. Basilone dal rozkaz zahájit palbu a browningy kosily jednoho protivníka za druhým. Američané zírali na další a další Japonce, kteří nejevili sebemenší pud sebezáchovy.

Američtí obránci Guadalcanalu se koncem října 1942 ocitli pod útokem přesily japonských vojáků. Aby zvrátil situaci na stranu obránců, popadl Manila John třetí kulomet, vztyčil se a vestoje pálil dávku za dávkou. Bitva pokračovala ve smrtícím tempu a Hajakutakeho muži byli mnohokrát odraženi, ovšem vždy se přeskupili a vyrazili do nové ofenzivy. Úder na perimetr kolem letiště se proměnil v krveprolití. V jednu chvíli se před kulometčíky nacházelo tolik mrtvých těl, že zakrývala palebné pole. Basilone s pistolí v ruce vyběhl do tmy a několik kup rozhrnul, aby měli jeho spolubojovníci volný výhled. Jako zázrakem se do zákopu vrátil bez škrábnutí a jeho jediným zraněním tak zůstávala popálenina paže. V bitevní vřavě totiž ztratil azbestovou rukavici a nezbývalo mu než uchopit rozpálený plášť hlavně kulometu holou rukou.

Tři dny jatek 

I obránci ale utrpěli ztráty a zdálo se, že tlaku podlehnou. Basilone se snažil za každou cenu udržet automaty v chodu. Přebíhal od postavení k postavení, pomáhal s nabíjením, odstraňoval závady a dodával mužům odvahu. Při opravě jednoho zaseklého browningu střílel druhou rukou z pistole po Japoncích, kteří už dosáhli předprsně jeho zákopu. Podle výpovědí svědků jich několik pobil i mačetou.

Nakonec kulometčíci spotřebovali veškeré střelivo a Basilone se vypravil do zázemí pro nábojové pásy. Narazil přitom na několik skupinek Japonců, jimž se podařilo probít skrz obranné linie. Před některými se ukryl, na jiné párkrát vystřelil a unikl pod rouškou tmy. Pomohl mu přitom i jeden z nejlepších přátel u jednotky seržant Manuel Rodriguez, který ale za svou obětavost zaplatil životem. 

Zázrakem nezraněný Manila John se dostal až ke skladišti munice na Hendersonově letišti, kde pobral tolik nábojů, kolik byl schopen unést. Po návratu na pozici s hrůzou zjistil, že z jeho vojáků zůstali naživu pouze tři. Přesto odmítli ustoupit, nabili poslední kulomet a obnovili palbu. 

Když bitva po třech dnech utichla a zbytek mariňáků dorazil do tábora, ostatní Američané na ně zírali s vytřeštěnýma očima. Byli od hlavy k patě pokrytí bahnem, ze špinavých obličejů svítily jen krví podlité oči, z uniforem zbyly cáry. Celkem vojáci Basiloneho kulometných družstev pobili něco mezi 700 a 1 500 Japonci. Za odražení útoku vděčili námořní pěšáci především vhodnému rozmístění browningů. Basilonemu, který 72 hodin nespal, nejedl a skoro nepil, velitelé přiznali zabití 38 protivníků. Značnou část sprovodil ze světa svým coltem M1911 A1.

Ve světle reflektorů 

Dosud neznámý mariňák se ze dne na den stal oslavovaným hrdinou. Za obranu letiště obdržel jako první řadový příslušník Sboru námořní pěchoty prestižní Medaili cti. S touto poctou souvisela i změna působiště. Velitelé totiž vycítili propagandistický potenciál Johnova příběhu a rozhodli o jeho stažení do zázemí. Měl cestovat po Spojených státech, vykládat civilistům o hrdinských činech a motivovat je k nákupu válečných dluhopisů. 

V roce 1943 se tedy Manila John za značného zájmu médií i veřejnosti vrátil do vlasti. Nejtriumfálnějšího přijetí se dočkal v rodném Buffalu, kde na něj čekaly davy lidí. Basilone se objevil v magazínu Life i filmovém týdeníku Fox Movietone News. Vplul do světa večírků, šampaňského a filmových hvězd, dával jeden rozhovor za druhým. Obdiv mu lichotil, přesto se ve světle reflektorů cítil nesvůj a usiloval o návrat k jednotce. Jeho žádosti však byly zamítány – pro námořní pěchotu měl větší cenu na domácí frontě. Po čase přišli nadřízení s nabídkou instruktorského postu, nicméně Basilone odmítl.

Do chomoutu...

Nakonec v prosinci 1943 přece jen nastoupil k výcviku do tábora Camp Pendleton. V Kalifornii měl zdokonalovat své válečnické umění, ale v praxi spíše sám školil nováčky. Na základně nalezl i lásku – Lenu Mae Riggi, která působila v pomocných oddílech Marine Corps Women’s Reserve. Půvabná seržantka nejprve Basiloneho dvoření odmítala – s tím, že opěvované hvězdě jde jen o další „zářez na pažbě“. Manila John se ji ale všemožně snažil přesvědčit o opravdovosti svých citů a nakonec uspěl, takže se 10. července 1944 vzali. 

Po líbánkách se Basilone dozvěděl, že jej nadřízení konečně posílají zpět do Tichomoří. Stal se příslušníkem roty C u 1. praporu ve 27. pluku 5. divize námořní pěchoty, se kterou v únoru 1945 zamířil přes oceán k obzvláště tvrdému cíli – opevněnému ostrovu Iwodžima.

Náhlá smrt 

Po mohutném ostřelování z válečných lodí se mariňáci 19. února vylodili na plážích. Obránci začali pálit z děl, minometů i tanků umístěných v dobře zakopaných postaveních. Seržant se ocitl ve svém živlu a zase stál v čele kulometného družstva. Snažil se vojáky co nejrychleji dostat z pobřeží a povzbuzoval je. Hledal mezery v obraně a řídil likvidaci jednoho z klíčových bunkrů pomocí náloží a plamenometů. 

V další fázi bitvy Basilone spatřil střední tank M4 Sherman, který si klestil cestu minovými poli. Pomohl tankistům vymotat se z nebezpečných míst a uprostřed japonské palby je navedl k letišti, aby podpořili krvácející mariňáky. Když se kolem 10.30 rozbíhal podél přistávací plochy k další pozici, utržil smrtelný zásah. Dodnes není jisté, zda Basiloneho trefil minometný granát, nebo dávka z automatické zbraně. Ať tak či tak, hrdina z Guadalcanalu byl na místě mrtev. Nedočkal se tedy ani slavného vztyčení americké vlajky nad dobytou horou Suribači, k němuž došlo o čtyři dny později. 

Za boj na Iwodžimě byl Manila John posmrtně vyznamenán Námořním křížem – druhým nejvyšším řádem námořní pěchoty. Stal se tak jediným mariňákem, který získal obě nejprestižnější dekorace sboru. John Basilone odpočívá na Arlingtonském národním hřbitově ve Virginii. Lenu manželova smrt zcela zlomila. Už nikdy se znovu nevdala, a když v červnu 1999 zemřela, pohřbila ji rodina i se svatebním prstenem.

Saharskou pláň Adrar v dnešní Mauritánii osídlili lidé už před tisíci lety, jak dokládají mnohé archeologické nálezy. Cestu do Chinguetti, někdejšího obchodního centra regionu, tak lemují například skály v průsmyku Amoghar zdobené pravěkými kresbami žiraf, krav a lidí. Pozadí starobylých „pláten“ připomíná zelenou krajinu, což odpovídá předpokladům vědců, že se v místě kdysi rozkládala úrodná savana. Dnes z ní ovšem zůstala jen nemilosrdná poušť.  

Srdce karavan 

Vznik Chinguetti se datuje do roku 777, ale jeho mohutný rozkvět nastal až ve 13. století, kdy představovalo významný bod na cestách obchodníků, poutníků i vojáků křižujících Saharu. Podle legendy tam bylo možné na libovolnou dobu „ubytovat“ až 30 tisíc velbloudů. I díky tomu se vesnice časem rozrostla na jednu z největších zastávek karavan v oblasti a zároveň se proměnila v centrum učenců tehdejšího arabského světa. V 17. století již Chinguetti kontrolovalo obchod se solí po celé Sahaře a stalo se i povinným zastavením na pouti do Mekky. 

Právě poslední zmíněná skutečnost zapříčinila, že v místě vzniklo hned několik ceněných knihoven. Řada poutníků, islámských myslitelů a intelektuálů totiž ve vesnici zanechávala své svazky. A jelikož bylo třeba se o ně časem starat, katalogizovat je a zpřístupňovat dalším milovníkům moudrosti, rozhodly se mnohé rodiny vzít daný úkol na sebe a založily si v domě malé knihovny. Tyto bibliotéky shromažďující vědění tehdejšího světa lákaly další učence ze všech koutů islámské říše – a děje se tak svým způsobem dodnes, i když v podstatně menší míře. 

Mezi knihami a rukopisy

Jedna z knihoven, Habott, ukrývá na 1 300 svazků. Zmíněný název nese již přes sto let, kdy ji veřejnosti zpřístupnil místní osadník Sidi Ould Mohamed Habott. Tehdy se ještě v Chinguetti nacházelo kolem třiceti biblioték, většina však časem zanikla a dnes jich zůstalo pět.    

Prohlídku zajišťuje knihovník, který v útrobách svého království strávil celý život a pro nějž starost o knihy znamená poslání. Mluví „jen“ francouzsky a arabsky, stejně jako lidé téměř v celém regionu. I s těmi několika anglickými slovy, jež zná, se však pokouší o výklad. Nejprve ukazuje nejstarší tištěnou knihu, kterou vlastní. Než ji uchopí, navléká si rukavice, pak ji přenese na pultík a velice opatrně otevře. Svazek ze 13. století obsahuje náboženské texty. 

Většina uložených spisů se zabývá výkladem Koránu, nicméně některé zahrnují také pojednání o astronomii, právu a matematice. Nejstarší tamní rukopis, vyhotovený na papíře dovezeném z Číny, pochází dokonce již z 11. století.   

Vůně inkoustu a kůže 

Knihovnu tvoří jediná obrovská místnost v domě z pálených cihel. Okolo stěn stojí skříně plné starobylých svitků, přičemž ty nejcennější chrání skleněné vitríny. Tamní mikroklima se ovšem nijak nereguluje, takže horký pouštní vzduch, prach a písek knihy pomalu ničí. Přesto majitelé o převozu památek do muzeí neuvažují: Jsou pro ně, stejně jako pro celé Chinguetti, příliš cenné.

Navzdory nevhodným podmínkám zůstávají svazky v relativně dobrém stavu a nad kaligrafiemi i ornamenty zdobícími vazby a listy se tají dech. Vůně papíru, inkoustu a kůže se „propila“ snad i do stěn budovy. A přestože zlaté časy těchto pokladů dávno minuly, dodnes na místo občas zavítají muslimští učenci, aby v prastarých spisech hledali boží pravdu a návod, jak správně žít. 

V písečném sevření  

Chinguetti, stejně jako mnoho dalších sídel v regionu, ohrožuje stále se rozšiřující Sahara a není neobvyklé vidět napůl zasypané domy. Tak jako našinec na Vysočině v zimě odhazuje sníh, v arabské vesnici je třeba si prohrnout cestu pískem. Rozdíl spočívá v tom, že sníh roztaje, zatímco písek zůstává a nic ho nezastaví.      

Uvnitř kasby – pevnosti, jež kdysi chránila celé sídlo – se nachází i jeden z národních symbolů země, tzv. Velká páteční mešita z 13.–14. století. Právě díky ní se obec stala údajně sedmým nejposvátnějším místem islámu, i když kromě učenců ze západní Afriky zmíněné tvrzení nikdo neuznává. Chinguetti přesto po staletí tvořilo alternativu pro věřící, kteří se nemohli vydat až do vzdálené Mekky, a cesta do vesnice dodnes představuje variantu svaté muslimské pouti hadždž.    

Posvátnost lemovaná cetkami 

Ke svatostánku se jde úzkými uličkami, z nichž je vidět do malých dvorků. Hodně domů zůstalo opuštěných a mnohé další zdobí nápisy jako „library“ nebo „souvenirs“. Před některými se v prachu válejí různé cetky pro turisty a o kousek dál završují neutěšený pohled poházené odpadky. Místní ženy se pokoušejí návštěvníkům za každou cenu něco prodat, a když nepochodí, neskrývají zklamání. Naléhavost, či dokonce agresivita jejich projevu vypovídá mnohé o tom, jak těžké je se v této zemi uživit. 

Mešitu obklopuje mohutná hradba, ve dvou místech průchozí dřevěnými dveřmi. Přibité upozornění ovšem jasně říká, že nemuslimové dovnitř nesmějí. Ostatně podobná nařízení se týkají většiny svatostánků po celé zemi, a například v Maroku tyto zákazy dokonce upravuje zákon. Procházející muž se sice na naši turistickou skupinku nejdřív usmívá, ale když mu dojde, že bychom se rádi podívali dovnitř, jen zavrtí hlavou, vklouzne do zakázaného prostoru a začne se modlit. Nezbývá než nařízení respektovat. 

Na druhou stranu 

Dostat se do Mauritánie není tak obtížné, jak by se mohlo zdát: Můžete přicestovat buď z jihu ze Senegalu, nebo ze severu z Maroka. Druhá možnost skýtá i určité romantické kouzlo, jelikož je třeba překročit území Západní Sahary a projít přes jeden z nejdelších plotů na planetě. Vznikl, aby oddělil Marokem okupovanou Západní Saharu od území ovládaných Frontou Polisario a Mauritánií. Dnes sice konflikt zůstává zamrzlý, ale minová pole nikdo nevyklidil. 

K hranici se dostanete ze severu autobusem či taxíkem, načež začíná byrokratický proces. Na marocké straně se pohraničníci hlavně zajímají, zda nejste novináři nebo nevezete hašiš. S patřičným povolením pak ostře střeženou, zaminovanou a plotem vymezenou linii zdoláte za pár minut. Spolu s územím Maroka ovšem končí také silnice, a před vámi se tak otevře jen písčitá pláň. Taxíky i kamiony se pohybují po vyježděných nezpevněných cestách a snaží se nezapadnout. Přesto všude kolem trčí z písku vraky aut. 

Pořádek musí být

Na mauritánské straně se výstupní formality odehrávají podle přesného byrokratického řádu. Vízum stojí 35 eur, žádné úplatky nejsou nutné. Úředníci mluví velice dobře francouzsky a zvládají rovněž angličtinu. Proces zahrnuje pořízení malé fotografie, sejmutí otisků a zapsání několika detailů o cestovateli. Policisté vykonávají svou práci velmi poctivě, přičemž volají i na místo, kde má návštěvník strávit první noc v zemi.  

Všude vládne pořádek, a dokonce i „veksláci“ nabízejí celkem férový směnný kurz, takže jim v práci nikdo nebrání. Hranice mezi Marokem a Mauritánií může budit dojem nepřátelského a divokého místa, opak je však pravdou: Na africké poměry tam všechno funguje, jak má, a přesun mezi oběma zeměmi tak vlastně představuje zajímavou procházku pouští. 

Pokud jde o pitnou vodu, mayská civilizace se před stovkami let potýkala s podobnými problémy jako lidé dnes. I tehdy museli v nevýhodných klimatických podmínkách zajistit velké množství vody odpovídající kvality pro značné množství obyvatel. Mohli bychom se dnes inspirovat jejich starověkým know-how při řešení problémů s vodou?

Jak ve své studii, publikované vědeckým časopisem Proceedings of the National Academy of Sciences, uvádí Lisa Lucerová z Mexické národní autonomní univerzity, Mayové se ve svém klasickém období (přibližně 250 až 900 našeho letopočtu), museli vyrovnávat s nedostatkem vody v každoročních suchých obdobích v rámci roku i v obdobích klimatické nestability.

Problémy Mayů s vodou

Povrchové vody měli dávní Mayové relativně málo, protože obývali krajinu plnou krasových útvarů, kde se voda snadno ztrácí. Spoléhali proto na důmyslný systém umělých vodních nádrží, které budovali v blízkosti svých měst. Takové nádrže ale v osídlených oblastech snadno podléhají znečištění. V tropických oblastech se navíc snadno stávají místem zvýšeného výskytu komárů, přenášejících nebezpečné infekce. 

Lucerová se domnívá, že Mayové k čištění vody v nádržích využívali větší počet vodních rostlin a dalších organismů. Dnes podobný přístup využíváme v kořenových čistírnách vod. Mezi největší patřila ta, která zásobovala město Tikal. Mohla pojmout více než 900 000 metrů krychlových vody, což podle archeoložky a antropoložky Lucerové bylo více než dostatečné množství k pokrytí každodenní potřeby pití, mytí a vaření pro 80 000 lidí, obývajících město v dobách jeho největší slávy.

Předchozí analýza nádrže Tikal ukázala, že její dno bylo tvořené navezeným vulkanickým pískem, který sloužil k filtrování nečistot a patogenů z vody. Kromě tohoto přirozeného filtračního systému Mayové využívali i vodní rostliny jako lekníny, orobince, nejrůznější druhy trav a hyacintů, aby zabránili degradaci vody. Tyto rostliny odstraňují z vody dusík a fosfor, čímž omezují růst nebezpečných řas.

TIP: Mayská civilizace významně měnila prostředí a klima již před tisíci lety

Lucerová svou hypotézu vyvozuje z archeologických nálezů, map dávného osídlení Mayů a analýzy zachovalých mayských ilustrací a písemných záznamů. Podle badatelky by mayské know-how mohlo najít uplatnění i dnes. Na počátku je takový postup náročnější na výstavbu, později ale přírodní čistírna funguje takřka samostatně bez uměle dodávaných chemikálií a energie. 

Vybudováním fantastického sídla si císaři vytvořili zlatou klec. Už tak svázaný a striktní program jejich životů získal za dynastie Ming ještě formálnější podobu. Vladař, sídlící v paláci absolutní harmonie, se nemohl chovat podle vlastních představ, ale svým konáním musel soulad s touto harmonií neustále naplňovat. Představoval tak sice největší a nejdůležitější, ale nadále pouze kolečko v ohromné státní mašinerii, zrozené a udržované podle konfuciánských principů uměřenosti a stálosti. Celý dvůr s rozsáhlou a propracovanou hierarchií existoval ke službě císaři, ale císař, samotná špička pyramidy, byl pouhým služebníkem nebes – a dvořané si dali záležet, aby žil podle jejich přání.

Velmoc eunuchů

Panovník, který se rozhodl jednat podle svého, riskoval rebelii. Přestože se absolutní poslušnost vůči vladaři vyžadovala od každého člena společnosti, vzpoura proti „mravně zpustlému“ císaři neznamenala podle tradice zločin a příliš nezávislý vládce se nemohl spoléhat na oddanost státní správy. Vedle vysokých zástupců země se tak císaři rádi opírali o kastu eunuchů – mužů, jimž nechali rodiče v mládí odstranit penis i varlata s vírou, že budou moct vstoupit do císařských služeb a zajistit si bezproblémový život.

Ačkoliv měli eunuši velmi nízké společenské postavení, pohybovali se v blízkosti vládce: Koupali ho, oblékali a starali se o jeho zábavu. Měli tedy potenciální vliv i na jeho názory. Často se proto stávali císařovými neoficiálními vyslanci a zároveň na dvoře vytvářeli paralelní mocenskou síť. Na vrcholu dynastie Ming jich u dvora pracovalo na sedmdesát tisíc, ačkoliv do osobního kontaktu s vladařem přišly jen desítky z nich. Mezi eunuchy a úředníky to vyvolávalo nemalé napětí a intrikaření, které mnohdy končilo nevysvětlitelnými pády ze schodů, otravou jídlem, nebo přímo neskrývanou vraždou.

Přesně podle hodinek

Císařův život měl jasné mantinely a na zahálku nebyl čas. Vládce musel vstávat ve čtyři hodiny, upravit se a přivítat čekající dvořany, kteří si přišli pro posvěcení úkolů naplánovaných na daný den. Po audienci dostal ještě hodinku na spánek, načež ho čekala skromná snídaně a další kolo slyšení, tentokrát s ministry. Po celostátních záležitostech se řešily stížnosti guvernérů provincií a lokální rozepře. Teprve poté se mohl císař těšit na zdravý a opět překvapivě skromný oběd, v němž hrála hlavní roli polévka, salát a vařené maso.

Následovaly dvě hodiny vyhrazené odpočinku, přičemž si mohl nejmocnější muž Asie vybrat mezi sledováním divadla, psaním básní a kaligrafií. Žádnou jinou zábavu tradice nepovolovala. Mezi třetí a sedmou vladaře opět čekalo „papírování“ a další administrativní úkoly. Teprve po osmé hodině, po lehké večeři, měl od povinností volno, mohl se stáhnout do soukromých komnat a případně se potěšit se ženami.

TIP: Co skrývá Zakázané město: Poznejte zapovězené sídlo synů nebes

Ani na tomto poli ovšem zvyklosti neponechávaly nic náhodě a císařův sexuální život se ve veřejném zájmu přísně usměrňoval. Výkony v posteli úředníci pečlivě zaznamenávali a kromě císařovny a oficiálních manželek se v loži panovníka střídaly konkubíny podle předem daného rozpisu. A nešlo o ledajaké ženy: Často se vybíraly z tisíců mladých dívek, na jejichž souhlas se samozřejmě nikdo neptal. O přijetí mezi dámskou elitu rozhodovala nejen krása, nýbrž také inteligence, osobnost a ladnost pohybů. Pokud úředníci dívku zvolili, vstoupila do harému s přesně určenou kvalifikací a hodností v hierarchii.