Že se s Měsícem „něco“ děje, bude patrné po půl deváté našeho času, kdy poněkud potemní levá spodní část úplňkového disku. Stane se tak pod vlivem tzv. polostínového zatmění – kosmonaut na povrchu Měsíce by v té době sledoval částečné zatmění Slunce Zemí. O půl desáté večer se pak na spodní okraj lunárního disku dočasně nasune i plný zemský stín (kosmonaut by spatřil úplné zatmění Slunce).

Jelikož se jedná o částečné zatmění, Měsíc z velké části plný zemský stín mine, „zatměno“ tak bude jen 10 procent měsíčního disku ve 22 hodin a 14 minut. Poté se bude zatmělá část Měsíce opět zmenšovat, přičemž částečné zatmění skončí krátce před 23. hodinou a kolem půlnoci už bude na nebi zářit téměř běžný úplněk. Proč téměř? Měsíc bude totiž i nadále ponořen do nezřetelného zemského polostínu, který opustí až 27 minut po půlnoci, kdy celý úkaz nadobro skončí. Vlevo od Měsíce pak bude tento sváteční úkaz „sledovat“ jasný Jupiter.

Zajímavou příležitostí bude částečné zatmění i pro ty, kteří žijí na ploché Zemi. Ti pochopitelně uvidí zcela jiný obraz než většina populace obývající zeměkouli. Harmonogram zatmění na ploché Zemi bude stejný, měsíční kotouč ale bude pochopitelně vypadat úplně jinak. Maximum plochého stínu bude k vidění okolo 22:14 hodin středoevropského času, než čtveřice slonů a obří želva odnesou plochou Zemi zase do neznáma.

A co nejbližší úplné zatmění Měsíce? To bude z České republiky pozorovatelné až 7. září 2025.

Vodní pára představuje skleníkový plyn, ale zároveň v atmosféře kvůli srážkám nezůstává dlouho. V rámci koloběhu vody během pouhých několika dní zkondenzuje a spadne zpět na zemský povrch, tudíž ke skleníkovému efektu přispívá jen velmi krátce. Průmyslové chladicí procesy proto významně ani dlouhodobě nezvyšují její množství v atmosféře. 

Kvůli krátké životnosti se pro ni nedá spolehlivě stanovit tzv. global warming potential neboli GWP, tedy potenciál plynu přispět ke globálnímu oteplování, který se běžně používá pro porovnávání „špatnosti“ skleníkových plynů – obvykle v horizontu 100 let (GWP100). Odhaduje se však, že například oproti oxidu uhličitému je GWP vodní páry zanedbatelný.

Za předpokladu úplného nahrazení uhelných elektráren jadernými by k dramatickému nárůstu produkce vodní páry nedošlo. Oba typy zařízení totiž používají jako chladicí médium právě vodu. A ačkoliv se jaderným elektrárnám přisuzuje její o něco větší spotřeba oproti uhelným protějškům, nejde o podstatný rozdíl – zvlášť v porovnání se zdroji solární či větrné energie. Záleží spíš na použitém systému chlazení. 

Za Zeptej se vědce odpovídají Christina Karmann, M.Sc., Ústav technologie vody a prostředí, VŠCHT a  Ing. Kristýna Kantnerová, Dr. sc.  ETH Zürich, University of Colorado Boulder, Geological Sciences & INSTAAR

Již od počátku první světové války se v řadách německých stratégů svářily dva přístupy – východní a západní. Ten první zastával především polní maršál Paul von Hindenburg a jeho spolupracovník Erich Ludendorff. Domnívali se, že císařská armáda by se měla primárně zaměřit na Rusko, které je nejslabším článkem Dohody a po několika porážkách by se mohlo z války stáhnout.

Úvodní část: Ve víru hádek a intrik: Vojáci vs. politici během připrav a průběhu bitvy na Sommě (1)

Zneuznaný vojevůdce

Tomuto přístupu odporoval náčelník Velkého generálního štábu Erich von Falkenhayn (ve funkci mezi lety 1914–1916). Ten sice souhlasil, že Rusko představuje nejslabšího protivníka, namítal však, že přesun vojsk z Francie na východ by vedl ke zhroucení západní fronty. Naopak se chtěl zaměřit na porážku západních mocností, přičemž Francie již od ní po porážkách z prvních let války neměla být daleko. Právě proto von Falkenhayn prosadil a naplánoval rozsáhlou ofenzivu u Verdunu, kde měla Francie utrpět rozhodující porážku. 

Vůbec si však nepřipouštěl, že by spojenci dokázali odpovědět silnou protiofenzivou na Sommě, a nevěřil ani v efektivní protiútok carské armády. Náčelník štábu obě možnosti trestuhodně podcenil a nepodnikl dostatečné kroky, aby jim předešel. Po zahájení úderu na Sommě a Brusilovovy ofenzivy na východě se německá armáda dostala pod tlak, von Falkenhayn byl 29. srpna 1916 odvolán a převelen na rumunskou frontu.

Nový směr 

Na jednání s císařem Vilémem v létě 1916 ještě jako náčelník štábu se von Falkenhayn střetl se svým ideovým a osobním protivníkem von Hindenburgem, který si neodpustil uštěpačné poznámky na jeho adresu. Von Falkenhayn to komentoval slovy „No, pokud má pan polní maršál chuť a odvahu, může zkusit zaujmout mé místo.“ Starý aristokrat tvrdě odsekl: „Chuť ne, ale odvahu ano!“ Hrdina od Tannenbergu se poté skutečně stal novým náčelníkem štábu a na svém předchůdci nenechal nit suchou. Spory nakonec přežily i konec konfliktu, když po válce klika okolo slavného maršála a budoucího prezidenta neváhala von Falkenhayna pomlouvat pro údajné diletantství a připsat mu vinu na celkové porážce Německa. 

Změnil se také přístup císařských stratégů – útočné operace na západě se postupně skoro zastavily a nahradila je defenziva. Konkrétně na Sommě vznikla nová obranná linie za stávajícími zákopy, do které se měly jednotky stáhnout v případě úspěchů britské ofenzivy. Velitelé byli informováni, že se mají udržet, dokud se Německo nevypořádá s Rusy a Rumuny na východě.

Francouzi chtějí pokračovat 

Britské útočné operace ale zastavily ve druhé polovině listopadu 1916 a stále více se objevovala otázka kudy dál. Francouzský generál Joseph Joffre považoval dosavadní spojenecký postup za úspěšný a navrhoval pokračovat v ofenzivě, k čemuž se však Britové stavěli značně zdrženlivě. Poslední hřebíček do rakve Joffreho plánům zatloukla nová londýnská vláda v čele s liberálem Davidem Lloyd Georgem. Ta nejenže jakékoliv pokračování dobrodružství na Sommě odmítla, s ohledem na komplikovanou situaci v Orientu na čas přeorientovala svou pozornost na toto bojiště. 

Generál Joffre se pokusil přesvědčit domácí politiky i zahraniční spojence o potřebě pokračovat v útočných operacích, jenže v prosinci 1916 jej čekalo odvolání z čela francouzské armády, kde jej nahradil Robert Nivelle. Navzdory tomu, že se jednalo především o jeho inciativu, stala se bitva na Sommě jedním ze symbolů britského válečného úsilí a řada ostrovních politiků ji podrobila tvrdé kritice. Dodnes se navíc jedná o místo paměti, které s oblibou navštěvují britští politici.

Zřejmě poprvé v sobě příslušníci druhu Homo sapiens objevili umělecké vlohy ještě na černém kontinentě. V roce 2018 nalezli archeologové v jihoafrické jeskyni Blombos šest šikmo šrafovaných čar na úlomku kamene a datovali je 73 tisíc let do minulosti. Malby na jeskynních stěnách jsou nicméně o poznání mladší. Dosavadní rekord drží dílo odkryté na jihozápadě indonéského ostrova Sulawesi: Dochovalo se tam vyobrazení divokého prasete v životní velikosti, vyvedené v červeném okru a obklopené otisky rukou. Radiokarbonová metoda stanovila věk usazeného kalcitu nejméně na 45 500 let, samotná malba však může být podle odborníků ještě starší.

Mamuti v Česku

Ve srovnání s uvedenými příklady jsou evropské „galerie“ z doby kamenné velmi mladé. U maleb v Altamiře sice mezi odborníky nepanuje shoda, má se však za to, že lidé mohli zmíněnou jeskyni obývat před 13–36 tisíci lety, a jednotlivé kresby tak vznikaly v poměrně dlouhém rozmezí. Ostatně jejich autoři si mnohdy nelámali hlavu s tím, že zvolené místo už před nimi pomaloval jiný umělec, a překryli ho vlastním dílem.

Bizony, koně a kance běžící po zhruba 20 metrů dlouhé klenbě však vytvořily převážně dvě významné paleolitické kultury, a sice solutréenská před 18–22 tisíci lety a magdalénienská před 13–17 tisíci roků. Malby se tak objevovaly v závěru poslední doby ledové, kdy se průměrné teploty v Evropě pohybovaly asi o 6–7 stupňů níž než dnes a například na našem území běžně žili mamuti či sobi. Severní polovina světadílu pak zůstávala de facto neobyvatelná kvůli trvalé sněhové a ledové pokrývce.

Umělci s pochodněmi

S ohledem na klimatické změny kolísala rovněž evropská populace. V době tzv. glaciálního minima před 23 tisíci lety, kdy mrazivá epocha vrcholila, obývalo starý kontinent pouze 130 tisíc osob. V éře magdalénienské kultury už teplota vzrostla natolik, že mohli lidé migrovat na sever, a počet Evropanů přesáhl 400 tisíc. Mimochodem, ve stejné době panovalo na Blízkém východě podobné klima jako v současném mírném pásu. Vznikaly tam tedy první organizované společnosti a také jedno z nejstarších měst světa Jericho, na území dnešního Izraele.

Nicméně jádro evropského osídlení zůstalo díky příznivému podnebí na jihu, především v současné Francii a Španělsku, kde se rovněž dochovalo nejvíc jeskynních maleb. Andaluská vápencová jeskyně Nerja proslula stalagnátem o výšce 32 metrů, zapsaným i do Guinnessovy knihy. A vědci z Universidad de Córdoba nedávno pomocí radiouhlíkového datování zjistili, že jsou tamní malby staré 41 291 let, což z nich činí zřejmě rekordní umělecké dílo na území Evropy. Badatelé přitom analyzovali částečky dřevěného uhlí, jež nalezli rozeseté po zemi: Údajně šlo o zbytky z pochodní, kterými si dávní autoři svítili při práci.

Šamani v transu

Přesný důvod vzniku dávného umění zůstává nejasný. Z dnešního pohledu se zdá pošetilé, aby lidé vynakládající většinu energie na pouhé přežití plýtvali cennými zdroji na tvorbu „obyčejných“ malůvek. Zobrazování živočichů proto muselo mít hlubší, rituální smysl: Podle některých odborníků sloužilo šamanům, kteří při pobytu v jeskyni vstupovali do transu, aby navázali kontakt s duchy. Dost možná pak malby vytvořili sami právě ve změněném stavu vědomí.

Nelze vyloučit, že naši pravěcí předci věřili v posmrtnou reinkarnaci ve zvířata, a vymalovaný prostor mohl tudíž představovat jednu z nejstarších svatyní. Nabízejí se však i další teorie: Obrazy na části stěn překrývá či doplňuje množství teček, jež někteří interpretují jako mapu hvězdné oblohy a souhvězdí, zatímco podle jiných vznikaly coby důsledek smyslové deprivace způsobené dlouhým pobytem v temnotě. Bizoni a jeleni mohou ovšem také symbolicky znázorňovat dva znepřátelené klany, a jednalo by se tak o jakousi primitivní kroniku.

Vyrýt a dobarvit

Pravěcí umělci využívali sofistikované pomůcky: Jako prehistorické pastelky se uplatnila přírodní barviva, zejména dřevěné uhlí pro černé kontury, zatímco k vybarvení srsti posloužil okr z jílu nebo načervenalý hematit. Druhý zmíněný by v jiném prostředí postupem času zhnědl, ale díky lokální vlhkosti dosahující až 97 % si udržel původní odstín i po desítkách tisíc let. Jeho sytost se navíc mění podle ročních období, s tím jak humidita skalního podkladu či okolního vzduchu stoupá a klesá.

Malíři pigmenty často ředili, aby získali požadovanou intenzitu a vytvořili různé efekty. Patrně nejdokonalejší díla, jež po sobě v Altamiře zanechali magdalénienští lidé, však kombinují rytinu a malbu. Autoři nejprve pomocí různých nástrojů vyryli do podkladu obrysy a následně je dobarvili dostupnými materiály. K dosažení trojrozměrnosti se pak naučili využít přirozená klenutí: Takto si pomáhali mimo jiné při znázorňování hlav, kdy obtažením kamenných výstupků zachycovali ústa a oči.

Vrcholné dílo

Největší proslulost si španělská jeskyně získala díky zdařilému znázornění stáda 25 zvířat v životní velikosti – kanců, koní i dnes již vyhynulých bizonů stepních. Zmíněné dílo považují odborníci za vrchol prehistorického umění a zhruba ze čtyř stovek známých jeskyní s nástěnnými malbami si Altamiry cení nejvíc. Obdivují především způsob trojrozměrného zobrazení a náznaky perspektivy, jež nemají jinde na světě obdoby. Koneckonců než se povedlo pravost tamních maleb prokázat, čelili jejich objevitelé nařčení, že je vytvořili sami ke zmatení odborné veřejnosti.

Ve druhé polovině 19. století, kdy se v Altamiře odehrál první průzkum, antropologové teprve začínali zaplňovat bílá místa v evoluční historii člověka. O pouhé dvě dekády dřív, roku 1856, se podařilo v německém údolí Neandertal objevit kosterní pozůstatky lidského předka, jenž dal posléze název celé vývojové větvi. Druh Homo erectus klasifikovali vědci v roce 1893, a Homo habilis dokonce až v 60. letech minulého století.

Stále nová překvapení

Tvrzení, že Altamira patří k nejlépe popsaným jeskyním světa, rozhodně nepřehnání. Ačkoliv žádný zdroj neuvádí přesný počet zdokumentovaných zvířat, existují jich stovky a všechna mají v katalogu čestné místo. Proto nejspíš překvapí, že i španělská kaverna dokáže stále vydávat nová tajemství.

Zatím naposledy se povedlo objevit několik otisků rukou, které předtím pozornosti archeologů unikly, protože je překrývají novější malby. V tzv. Velkém sále, kde se na stropě nachází nejpočetnější a nejkrásnější koncentrace zvířat, nalezli španělští výzkumníci v roce 2019 znázornění rukou, jež je podstatně starší než vrstva nad nimi. Z dalších náznaků pak badatelé vyvozují, že původně celou jeskyni zdobily výhradně tyto otisky a „moderní“ dekorace vznikla až před 20 tisíci lety. Z výzkumu přitom plyne ještě jeden zajímavý fakt: Pravou ruku používalo jako dominantní asi 70 % prehistorické populace, zatímco dnes naopak existuje zhruba jen 10 % leváků.

Museo Nacional y Centro de Investigación de Altamira, jež se zabývá výzkumem proslulé jeskyně, spojilo loni na podzim síly se španělským ministerstvem kultury a sportu. Z jejich spolupráce pak vzešel projekt nové detailní dokumentace kaverny a přilehlého okolí, který bude stát v přepočtu 3,6 milionu korun a instituce samotná by si ho nemohla dovolit. Během tzv. fotogrammetrické studie vzniknou desetitisíce fotografií opřených o laserové snímání, aby o zachyceném povrchu přinesly co nejpřesnější informace: Vědci tak mimo jiné získají bližší údaje o použitých pigmentech.

Podrobné prostudování také odhalí, v jakém stavu se památka nachází a zda si její uchování nevyžádá důkladnější kroky. V dalších významných jeskyních Kantabrie se navíc uskuteční topografický průzkum a výsledný 3D model zájemcům umožní se jimi virtuálně projít z pohodlí domova.

Altamira navíc nepředstavuje jedinou prehistorickou jeskynní galerii ve Španělsku. Zatímco dřív by se za novými objevy v lomu nedaleko obce Penàguila v provincii Alicante museli vydávat zkušení horolezci, dnes vědci do tajemných zákoutí těžko dostupných jeskyní nahlížejí pomocí dronů. Objevování je tak nejen snazší, ale rovněž bezpečnější, a hlavně rychlejší.

TIP: Britský opravář nábytku zřejmě vyřešil velkou archeologickou záhadu

Podle vedoucího expedice Francisca J. Hernándeze-Moliny stačilo v oblasti proslulé nástěnnými malbami a rytinami létat s dronem několik dní, načež badatelé odkryli prehistorická díla, jejichž stáří se pohybuje mezi 5 000 a 7 500 lety. Malby přitom nebyly v jednom stylu, což svědčí o větším počtu autorů, a zachycovaly nejen lidi, ale také zvířata – některá dokonce zraněná šípy lovců. Záběry z dronů odborníkům samozřejmě nestačí, nicméně ohromně urychlují počáteční práci v členitém terénu. K objevům tak týmy vyrážejí na jistotu, a navíc jim létající stroje pomáhají nalézt nejschůdnější cestu k cíli…

Diabetes patří k nejrozsáhlejším zdravotním problémům dnešní doby. Různými variantami tohoto onemocnění trpí stále více lidí, přičemž jeho dlouhodobé následky mohou být velmi závažné. V případě diabetu 1. typu jde o autoimunitní onemocnění, kdy imunitní systém pacienta napadá buňky slinivky břišní, které produkují inzulín, nezbytný pro regulaci hladiny glukózy v těle.

V poslední době se jako slibná léčba diabetu 1. typu ukazuje implantování zařízení, která obsahují nové buňky vyrábějící inzulín, vypěstované z kmenových buněk pacienta. Problém je v tom, že imunitní systém pacienta na takové zařízení obvykle útočí a léčbu v mnoha případech komplikuje nebo ji zhatí. Je sice možné potlačovat působení imunity pomocí imunosupresiv, pacient je ale pak velmi zranitelný vůči různým infekcím.

Implantát přímo do oka

Švédští odborníci Královského technického institutu vymysleli důmyslný, i když trochu neobvyklý postup, jak pacienta ochránit před vlastní imunitou. Zařízení s novými inzulínovými buňkami neimplantují pod kůži jako dříve, ale do oka. Výsledky výzkumu švédských vědců nedávno zveřejnil odborný časopis Advanced Materials.

Implantace do oka vzbuzuje nepříjemné emoce, ve skutečnosti ale přináší zásadní výhody. Jde totiž o to, že se v oku vůbec nevyskytují imunitní buňky, které dělají problémy v případě těchto implantátů. Zároveň je oko spolehlivě spojené s krevním oběhem a inzulín se pohodlně dostává do těla. Jako bonus je možné takové zařízení snadno kontrolovat, protože je v oku vidět.

TIP: Hybridní „restart“ imunitního systému si poradil s diabetem u laboratorních myší

Badatelé vytvořili 3D biotištěný implantát se zmíněnými buňkami, jehož velikost je 240 mikrometrů a vložili ho do oka laboratorních myší, do prostoru mezi duhovkou a rohovkou. Buňky v implantátu jsou uspořádané v podobě mikroorgánů a čile vyrábějí inzulín. Experimenty potvrzují, že takový implantát bez potíží pracuje v oku myši po dobu několika měsíců.

Ve vesmíru občas dochází k monumentálním explozím, které jsou vděčným objektem pozorování astronomů. Většinou se odehrávají ve vzdálených galaxiích. Pokud by ale došlo k takové explozi poblíž Sluneční soustavy, mohlo by to vážně zasáhnout život na Zemi. Hrozbou jsou především vysokoenergetické částice z explozí. Naše planeta je poměrně odolná, díky solidnímu magnetickému štítu a atmosféře, nevydrží ale pochopitelně všechno.

Mezi vesmírné exploze, které by mohly ohrozit Zemi, patří kilonovy. Jde o erupce, které jsou asi tisíckrát jasnější než novy a zároveň se nevyrovnají supernovám. K explozi kilonovy dojde, když se srazí dvě neutronové hvězdy anebo neutronová hvězda s černou dírou. Americká astronomka Haille Perkinsová z Illinoiské univerzity v Urbana-Champaigni a její kolegové v doposud nerecenzovaném odborném článku zhodnotili nebezpečí, jaké představuje kilonova pro život ve svém okolí.

Jaká je bezpečná vzdálenost od kilonovy?

Badatelé vyšli z události z roku 2017, kterou známe jako detekci gravitačních vln GW 170817 a gama záblesk GRB 170817A. Astronomové ji pozorovali také v oblasti viditelného záření a mají tak k dispozici dostatečná data o původních neutronových hvězdách, které se srazily, i množství energie, která se při tom uvolnila. Tato data vědci propojili s počítačovými simulacemi.

Exploze kilonovy přináší tři hlavní rizika. První hrozbou je rentgenové záření z dosvitu kilonovy, které pochází především z polárních oblastí kilonovy a je nebezpečné do vzdálenosti přibližně 16 světelných let. Druhým rizikem je gama záření samotné kilonovy. Značně se rozptyluje na mezihvězdném materiálu a představuje hrozbu asi do vzdálenosti 13 světelných let.

Rentgenové záření a gama záření se pohybují rychlostí světla. Třetí riziko je zákeřnější a dorazilo by asi až o tisíc let později. Jde o vysokoenergetické kosmické záření, které se šíří v podobě sféry z místa exploze, s přispěním rázových vln. Toto záření by bylo smrtelnou hrozbou asi do vzdálenosti 36 světelných let.

TIP: Nedávno detekované gravitační vlny pocházejí z nového typu vesmírné srážky

Jak reálné je ale riziko exploze kilonovy pro Zemi? Ve skutečnosti prakticky nulové. Srážky neutronových hvězd v galaxii jsou nesmírně vzácné, natož aby k tomu došlo v těsné blízkosti Země. Mnohem větším rizikem jsou pro nás třeba masivní erupce na Slunci, pokud by zasáhly naši planetu. Pokud jde o kilonovy, můžeme být v naprostém klidu.

Mezi uživatele kanonu M-46 patřily mimo jiné i ozbrojené síly marxistického hnutí MPLA v Angole, po jehož boku se do angolské války zapojila expediční vojska z Kuby, která se také mohla chlubit touto výkonnou zbraní. Soupeřící organizace UNITA se těšila podpoře od Jihoafrické republiky, jež do Angoly následně vyslala i intervenční síly, které se záhy střetly s vojsky MPLA a Kubánci. 

Úvodní část: Dělostřelecké souboje na jihu Afriky: Duel houfnice G5 vs. kanon M-46 (1)

Práce kanadského experta

Jihoafrické dělostřelectvo se však v té době (tedy ve druhé polovině 70. let) rozhodně nemohlo označovat jako moderní, neboť jeho hlavní zbraň představovala stará britská 5,5palcová (140mm) houfnice s dostřelem méně než 17 km. Síly MPLA a Kuby je proto mohly snadno „přestřílet“, což se podepsalo i na výsledcích řady bitev. Jihoafrická zbrojovka Armscor sice již delší dobu pracovala na nových dělech, ale toto zadání zpočátku nemělo prioritu, což pak angolská válka změnila. Dočasným řešením se stal nákup několika izraelských 155mm houfnic Soltam M-71, zařazených do výzbroje pod názvem G4, ale kvůli dlouhodobé odpovědi se Jihoafričané obrátili na muže, jehož práce ostatně ovlivnily též zrod izraelské zbraně.

Nebyl jím nikdo jiný než kanadský dělostřelecký expert Gerald Bull (1928–1990), jenž v 70. letech představil nový typ tažené houfnice GC-45. Její 155mm hlaveň o délce 45 násobků dokázala vyslat granáty na vzdálenost 30 km a speciální munici s dnovou složí (BB, base-bleed) dokonce až 39 km. Toto dělo, jež vyráběla Bullova firma SRC (Space Research Corporation), se potom stalo základem řady zahraničních zbraní. Jihoafričané koupili malou sérii děl GC-45, která podrobili testům, a následně některá Bullova řešení zapracovali do děla své konstrukce. Jihoafrická republika sice čelila zbrojnímu embargu, ale Bull neměl velké námitky proti jeho porušení, jelikož nenáviděl komunisty a chtěl přispět k boji proti nim. Později byl za své činy v USA souzen a vězněn, ale zrod nové jihoafrické houfnice G5 to již nezastavilo.

Dostřel jihoafrické houfnice 

Zbraň, která vstoupila do služby roku 1983, převzala většinu balistických řešení GC-45, takže dostala 155mm hlaveň dlouhou 45 násobků ráže, jihoafričtí inženýři však aplikovali také řadu vlastních nápadů. Mezi ty patřila jednokomorová úsťová brzda a pneumatický nabiják, jenž se nacházel u šroubového závěru a staral se o zasouvání střely do nábojové komory v jakémkoliv úhlu náměru. Prachové náplně v textilních vacích se musely stále zasunovat ručně, ale i tak se jednalo o významnou pomoc pro obsluhu. Ostatně i nábojová komora byla neobvyklá, protože Bullovo původní dělo se drželo standardu NATO, tedy objemu 23 litrů, avšak JAR se na tento předpis ohlížet nemusela, a tudíž firma Armscor instalovala komoru o objemu 25 litrů. 

S granátem ERFB (podkaliberní s těsnicími nákružky) dostřel přesahoval 30 km, ale pokud se použila střela ERFB-BB, dalo se střílet na dálku přes 39 km. A když mohly houfnice G5 zaujmout pozice na náhorních plošinách, pak se kvůli nižší hustotě vzduchu občas stávalo, že granáty dopadaly ve vzdálenostech přes 40 km. Vedle své výtečné balistiky se houfnice G5 vyznačovala také dalšími zajímavými rysy, například čtyřkolovou lafetou s pomocným motorem o výkonu 57 kW, díky čemuž se zbraň mohla na kratší vzdálenosti přesouvat též sama, respektive bez pomoci tahače. 

Kromě tříštivo-trhavých granátů se dodávala též zápalná, chemická či dýmová munice. Protipancéřové střely sice tehdy chyběly, ničivý účinek 155mm granátů však byl takový, že při přímé palbě proti tankům zcela stačila i tříštivo-trhavá munice. Jihoafričané později osadili dělo G5 na šestikolový obrněný podvozek, čímž vznikla samohybná houfnice G6. Obě zbraně byly s velkými úspěchy nasazeny v Angole a získaly též exportní kontrakty. Jihoafrický průmysl je posléze i opakovaně modernizoval a dnes nabízí varianty s hlavněmi o délce 52 násobků ráže, které na trhu představují velmi respektovaný pojem.

Dne 11. července 1366 se v Praze konala velká sláva. Stárnoucímu českému králi Karlu IV. ( 1346–1378) a jeho v pořadí již čtvrté manželce Alžbětě Pomořanské se narodila dcera Anna. První dítě vzešlé z jejich sňatku, jež dávalo příslib dalších potomků do budoucna. Ještě před jejím příchodem na svět se pomalu začaly splétat nitky dívčina osudu, za které dovedně tahal její otec. Snažil se, jak bylo v této době běžné, využít budoucí potomkův sňatek k upevnění spojenectví a zisku nových sfér vlivu v rámci celoevropské politiky.

Dětské zásnuby

A tak byla již v pěti letech, ačkoliv církevní právo stanovovalo minimální věk snoubenců na sedm let, v roce 1371 zasnoubena za Albrechta Wittelbašského. Sňatek byl pro Karla výhodný z toho důvodu, že se jeho zeť měl stát dědicem veškerých zemí bavorské větve Wittelsbachů a v případě skonu jeho otce se měl Karel IV. stát jeho poručníkem. To se ale nezamlouvalo Otovi V. Bavorskému, který proti plánovanému sňatku veřejně vystoupil. Zároveň papež Řehoř XI. odmítl snoubencům udělit dispens třetího a čtvrtého stupně, tedy výjimku z kanonického práva, které jinak zakazovalo sňatky mezi pokrevně spřízněnými. Z vdavek tedy sešlo.

Anna se opět stala volnou figurkou na pomyslné politické šachovnici jejího otce a ten nezaváhal s dalším tahem. Již 1. května 1373 se konaly Anniny zásnuby s tříletým Friedrichem Míšeňským, nejstarším synem míšenského markraběte a durynského lankraběte Friedricha III. řečeného Kulhavý. Jeho prostřednictvím si Karel plánovat zavázat a získat věrnost mocného rodu Wettinů. Sňatek byl opět podmíněn získáním papežské dispense kvůli příbuzenství. Výše věna byla dohodnuta na deset tisíc kop pražských grošů a pojištěna zástavou měst Most a Louny. Pokud by svatba neproběhla do osmi let, měli Wettinové získat jako odškodné zástavu právě těchto měst. Před vypršením lhůty ale Karel IV. skonal, a tak připadlo na jeho syna Václava IV. ( 1378–1419), aby svou napůl nevlastní dvanáctiletou sestru Annu provdal.

Nápadník zpoza kanálu

V této době se však objevil i jiný, daleko mocnější a urozenější nápadník, který platil v Evropě za nejžádanější partii. Anglický král Richard II. Plantagenet, který byl o necelý rok mladší než Anna. Ostatně o něm uvažoval již Karel IV. Prosazoval jej ale především kardinál Pileus de Prato, snažící se tak upevnit v době panujícího papežského schizmatu pozici v Římě sídlícího papeže Urbana VI. Toho totiž podporovala jak Anglie, tak Karel IV. a následně i jeho syn Václav IV. Na jeho podnět 12. června 1380 jmenoval Richard II. poselstvo, které mělo začít jednat o případném sňatku.

Vzhledem k tomu, že v této době probíhala i stoletá válka mezi Francii a Anglií, postihla poselstvo díky složité bezpečnostní situaci řada zdržení a jednání nakonec probíhala od 1. ledna 1381 na flanderském území.

Poté přišla řada na Václava. Ten 1. února 1381 vydal zmocňující listinu pro poselstvo, které mělo směřovat do Anglie za jasným účelem domluvit královský sňatek. Další vyslala paralelně jeho macecha Alžběta Pomořanská, aby tak pojistila úspěch celé akce. Obě poselstva dorazila do Londýna 28. března a o něco později se k jednání připojil i kardinál Pileus. Dne 2. května byla potom ve Westminsteru vyhlášena úmluva o spojenectví mezi anglickým králem a Václavem IV. Dohody o sňatku byly zdárně završeny a mohlo se začít s jeho přípravami.

Cesta bez návratu

Anna Lucemburská se chystala na dalekou cestu do Anglie, kde měla začít nový život po boku jednoho z nejmocnějších mužů Evropy. Od matky Alžběty Pomořanské dostala věnem korunu a do nového domova si také odvážela skvostně iluminované rukopisy. Mezi nimi byl i česko-německo-latinský evangeliář, který u anglického dvora vzbudil veliký podiv. Před odjezdem ještě zajela do Zhořelce, aby se mohla rozloučit s jedenáctiletým bratrem Janem, a potom zamířila do Anglie. Doprovázel ji Václavův obratný diplomat Bořivoj ze Svinař, který později dostal za zásluhy při realizaci sňatku od Richarda II. roční rentu 500 zlatých.

Dne 20. prosince se princezna vylodila v Doveru a o vlas unikla mořské bouři, která bezprostředně po tom, co vstoupila na břeh, roztříštila lodě na drobné kousky. To její současníci vykládali jako zlé znamení. V Leedsu ji potom očekával vévoda Jan z Lancasteru. S ním a jeho družinou strávila první Vánoce v novém domově a měla možnost seznámit se s anglickými vánočními zvyky. V lednu následujícího roku vstoupila do slavnostně vyzdobeného Londýna a byla představena svému nastávajícímu. Den na to se konala velkolepá svatba a po ní král doprovodil Annu na hrad Windsor, který se stal jejich sídlem. Celý slet spektakulárních událostí byl potom završen 22. ledna, kdy se konala královnina korunovace.

Dobrá královna

Novomanželé si k sobě záhy našli cestu, a tak je jejich vztah popisován jako velice láskyplný. Richard Anně hned po svatbě určil část královských důchodů k vlastní potřebě a věnoval jí i několik sídel.

Bratr Václav zase obdržel za výlohy související s tímto sňatkem 20 000 zlatých a Richard mu přislíbil doplatit ještě dalších 80 000. Nakonec došlo reálně pouze k zaplacení zálohy. Přes to tento sňatek někteří kronikáři popsali jako prodání nevěsty chudým českým králem. Ke všemu se Václav IV. musel vypořádat se závazky Anniny zásnubní smlouvy Wettinům, od kterých nakonec musel vyplatit zástavu Mostu a Loun.

Anna si ale nakonec získala v Anglii širokou oblibu. Svědčí o tom její přezdívka „Dobrá“. Populární se staly její veřejné přímluvy u Richarda za zmírnění trestů odsouzenců. Opěvoval ji i proslulý básník Geoffrey Chaucer, který snad na její přání složil Legendu o dobrých ženách, v jejímž prologu je zmiňována. Tradici, která popisovala královninu milou povahu, zachytil v alžbětinské době William Shakespeare ve hře Richard II.  Díky tomuto královskému sňatku došlo nejenom k česko-anglickému politickému sblížení, ale i vzájemné činorodé kulturní výměně. Anna tak například přinesla z Čech do Anglie kult sv. Anny, který se zde díky ní rozšířil.

Náhlý skon

Nelibost veřejnosti ale přece jen budilo, že Anna jako žena panovníka nesplnila její hlavní povinnost, a to povít mu dědice trůnu. Zemřela náhle ve věku nedožitých dvaceti osmi let 7. června 1394 na hradě Sheen u Richmondu. Jednou ze zvažovaných příčin skonu je morová nákaza. Její odchod nesl Richard II. velice těžce, což dosvědčuje, že zdevastoval vybavení komnaty, ve které zemřela, a část hradního křídla nechal později dokonce strhnout. Poslední rozloučení nechal vystrojit vskutku ve velkolepém stylu v den svátku svaté Anny ve Westminsterském opatství. Zde bylo tělo jeho milované uloženo do nádherné mramorové hrobky.

TIP: Poslední Lucemburkovna: Eliška Zhořelecká byla nejžádanější nevěstou Evropy

Náhlá smrt Annu ušetřila tragického pádu jejího milovaného manžela. Po smrti manželky Richard žalem takřka šílel a neměl ani pomyšlení na další sňatek, který by mu ale zajistil následníka a politickou stabilitu. Až po dvou letech svolil ke sňatku s teprve šestiletou Isabelou z Valois. Vzhledem k jejímu věku ale bylo jasné, že se následníci v blízké době rozhodně nedají očekávat. V roce 1399 vypukla proti Richardovi II. opět vzpoura, byl sesazen, uvězněn, a nakonec patrně zavražděn či umořen hlady. Až třináct let po smrti za vlády Jindřicha V. bylo jeho tělo uloženo tak, jak si přál, po boku jeho milované ženy Anny do hrobky ve Westminsterském opatství.

Egyptská královna Merneit byla jednou z nejmocnějších žen světa své doby. Podle toho, co o ní víme, vládla někdy mezi lety 2970 a 2893 před naším letopočtem. Byla zřejmě manželkou faraona Wadžiho a matkou faraona Hor-Dena, za kterého pravděpodobně vládla coby regentka do jeho dospělosti. Merneit byla příslušnicí 1. dynastie staroegyptských vládců a podle všeho byla první, nebo druhou (po Neithotep) egyptskou faraonkou.

O životě Merneit toho víme jen velmi málo. O to zajímavější je její hrobka v Abýdosu, na kterou se nedávno zaměřili archeologové Německého archeologického institutu v Káhiře, Vídeňské univerzity a také Univerzity v Lundu, ve spolupráci s egyptským ministerstvem turismu.

5 000 let staré víno

Pohřební komora královny Merneit se nachází v rozsáhlém pohřebním komplexu. Postavená byla z nepálených hliněných cihel, hlíny a dřeva a místo jejího posledního odpočinku je obklopené hrobkami 41 dvořanů a služebníků. Ty vznikly v delším časovém období a podle vědců tak nejspíš nejde o rituální oběti královského pohřbu.

Vše nasvědčuje tomu, že Merneit a její dvůr holdovali vínu. Archeologové totiž v pohřebním komplexu narazili na ohromné množství předmětů pohřební výbavy, mezi nimiž nechybí stovky dobře zachovalých nádob na víno. Některé jsou stále ještě zapečetěné a archeologové v nich nalezli zbytky pět tisíc let starého vína. V dalších nádobách vědci objevili konzervované bobule révy.

Faraonka první dynastie

Faraonka Merneit vláda v době, která asi o 500 let předcházela budování slavných pyramid v Gíze a egyptská říše v té době teprve získávala své budoucí obrysy. Archeologických nálezů z této doby není mnoho a písemných záznamů máme ještě méně. Nedávné vykopávky na nalezišti Abydos proto přinášejí řadu mimořádně cenných informací.

Zdejší archeologické nálezy poodkrývají roušku tajemství života a postavení samotné Merneit, jejíž status býval dříve zpochybňován, především proto, že šlo o ženu. Řada archeologických dokladů ale naznačuje, že šlo o opravdu velmi mocnou ženu, jejíž postavení odpovídalo faraonům té doby.

TIP: V Egyptě vykopali nejstarší velkopivovar: Vařilo se v něm už před pěti tisíci lety

„Bylo by zbytečné dále popírat místo první faraonky starověkého Egypta Merneit,“ píše například francouzský egyptolog Jean-Pierre Pätznick v publikaci Proceedings of the Seventh European Conference of  Egyptologists. „Byla princeznou, královnou, královskou matkou a regentkou s mimořádným osudem. Byla zřejmě vůbec první ženou, která se svým postavením vyrovnala egyptským mužským faraonům a možná je i v některých ohledech předčila,“ dodává Pätznick. 

Kometa 12P/Pons–Brooks je jednou z nejjasnějších periodických komet. Její dráha sahá v nejvzdálenějším bodě až za oběžnou dráhu Neptunu. Kolem Slunce oběhne jednou za zhruba 71,2 let, přičemž její poslední návštěva se odehrála v roce 1954. 

Jde o jednu z velkých komet – její jádro měří zhruba 34 kilometrů. Astronomové se domnívají, že je mateřskou kometou nepříliš výrazného meteoritického roje κ-Draconid, který na Zemi pozorujeme zhruba mezi 29. listopadem a 13. prosincem.

„Víme, že je to hodně velká kometa, víme, že je výjimečná, a také víme, že je vzácná,“ uvádí pro Business Insider Teddy Kareta z Lowellovy observatoře. S kolegy nedávno pořídil snímek této blížící se komety, na němž je patrná struktura připomínající dva rohy, která vznikla při eruptivním výtrysku materiálu na konci července. Díky tomu si tato vlasatice vysloužila přezdívku „Ďáblova kometa.“

Bezpečná nebeská show

Podle planetárního vědce Karety není navzdory svému „pekelnému tvaru“ kometa 12P/Pons–Brooks nebezpečná a pro Zemi nepředstavuje žádné ohrožení. Ke Slunci se nejvíce přiblíží 24. dubna 2024 a k Zemi se dostane nejblíž o 42 dní později – 6. června 2024. I tehdy ale bude kometu od Země dělit přibližně jedenapůlnásobek vzdálenosti Země a Slunce. 

Vzhledem k tomu, že „Ďáblova kometa“ je velmi jasná, mohla by být, navzdory velké vzdálenosti od Země, viditelná i pouhým okem. Pro astronomy ale každopádně už teď představuje úžasný cíl pro pozorování, především díky svým eruptivním výtryskům. Na běžných kometách nebývá taková podívaná k vidění příliš často a k výtryskům u nich dochází hlavně v době, kdy se komety přiblíží ke Slunci.

TIP: Ke Slunci se přiblíží masivní návštěvník z dalekých končin Sluneční soustavy

Kometa 12P/Pons–Brooks je ale v tomto ohledu opravdu výjimečná. Kareta s kolegy zaznamenali jednu erupci koncem července a nedávno, v průběhu října, další. Kometa je při tom stále ještě za oběžnou dráhou Marsu kde výtrysky na kometách téměř nikdy nepozorujeme. „Kde se vlastně na této kometě bere energie na tak ohromné výtrysky,“ ptá se Kareta. „A jak je možné, že k nim dochází tak často?“ Astronomové mají v příštích měsících o zábavu postaráno.