Podzim roku 1944 nepředstavoval pro Spojence v západní Evropě zrovna procházku růžovou zahradou. Po úspěšné invazi a následném průlomu ve Francii se postup britských a amerických divizí výrazně zpomalil. Na vině bylo hned několik faktorů – neustále se prodlužující zásobovací linie, celkové vyčerpání jednotek, horšící se počasí a v neposlední řadě i sílící odpor nacistických vojsk, jak se boje blížily předválečným hranicím Německa. 

V září selhala operace Market Garden, která měla zajistit snadný přechod Rýna a v ideálním případě ukončit válku ještě do konce roku. Značné síly americké armády uvízly také v bezvýsledné a krvavé bitvě v Hürtgenském lese. Spojenci se zoufale snažili o průlom na území třetí říše ještě před příchodem zimy – jeden z takových pokusů se odehrál i na jinak spíše zapomenutém sektoru fronty – v pohraničním pohoří Vogézy.

K vrcholům Mlžných hor

V sestavě útvarů operujících na podzim 1944 v tamním náročném terénu se nacházela i 36. pěší divize americké armády pod velením generálmajora Johna Dahlquista. Tato formace, původně součást texaské národní gardy, měla již za sebou tvrdé boje během italského tažení (včetně bitvy o Anzio) a také účast v operaci Dragoon – invazi do jižní Francie. Nejednalo se tedy o žádné zelenáče. 

Naproti tomu Dahlquist převzal divizi teprve v červenci a šlo o jeho první velení frontovým jednotkám. Američané se podhůřím vogézských hřebenů prokousávali již od září, postup byl však pomalý a bolestivý – krajina hrála v podstatě ve všech případech do karet obráncům. Dahlquist věděl, že potřebuje průlom a jednoznačný úspěch, než do hor přijde mráz. Roli hrály i jeho osobní ambice – za dosavadní velení divizi obdržel medaili Za vynikající službu a nesnadný úkol, který před ním stál, mohl jeho slibnou kariéru pošramotit. 

Postup do nitra pohoří začal 15. října 1944 za hustého deště a mlhy. Nejprve museli Američané dobýt dvě městečka ležící na důležitých silnicích – Bruyères a Biffontaine. Němci byli dobře připraveni a útočníci se kromě počasí a husté vegetace museli potýkat i s minami, kamuflovanými kulometnými hnízdy a dobře zastřílenými minomety a dělostřelectvem. Teprve třetího dne se vojáci 36. divize dostali na okraj Bruyères, načež následoval brutální boj o každý dům. Večer 18. října však bylo městečko v amerických rukou. Další postup ale vyvolával kontroverze. 

Mnozí důstojníci zastávali názor, že na rozdíl od Bruyères nemělo Biffontaine – vesnice o 300 obyvatelích vmáčknutá do horského údolí – valný taktický význam a jeho dobytí nebylo nutné. Dahlquist však trval na svém, a tak útok pokračoval. Po značných ztrátách padl do amerických rukou 23. října i druhý z předsevzatých cílů.

Texasané, vpřed! 

Následujícího dne převzal pozice v Biffontaine 141. pluk 36. divize. Protože generálmajor Dahlquist velel podle hesla „žeň je dál a nenech je zastavit“, okamžitě nařídil další postup. Důraz byl kladen především na využití dosaženého průlomu a získání maximálního množství území – konsolidace měla následovat později. 

Z Biffontaine tedy vyrazil 1. prapor 141. pluku – mířil na východ, dále po cestě skrze zrádné pohoří. Bez znatelného odporu postoupili vojáci několik kilometrů a obsadili hřeben tyčící se nad další vesnicí, kterou silnice protínala – La Houssière. Právě tehdy ale vyšel najevo důvod podezřelé neaktivity nepřítele – Američané nevědomky vpochodovali přímo do léčky. Ve chvíli, kdy se nacházeli na vrcholku hřebene, odřízly skryté německé jednotky přístupovou cestu a uvěznily prapor na návrší. Texaští hoši se tak ocitli bez kontaktu s velitelstvím, s omezenými zásobami potravin a munice a s rostoucím počtem raněných vyžadujících urychlené ošetření. 

Neproklouzne ani myš

Americké velení si problém záhy uvědomilo a rozhodlo se okamžitě jednat. K vyproštění 1. praporu nasadilo další dva prapory téhož pluku, ovšem bez úspěchu – Němci smyčku utáhli pevně. Obklíčení vojáci se zatím snažili dostat ven sami – hlídky, které vysílali s cílem nalézt skulinu v nepřátelských pozicích, se však buď nevracely vůbec, nebo s nepořízenou a dalšími ztrátami.

Po dvou dnech začalo mužům 1. praporu docházet v podstatě všechno. Největší problém představoval nedostatek vody, pro kterou museli chodit do stejné studánky jako Němci. Spojeneckým letounům se sice podařilo provést několik zásobovacích shozů, situace se ale i tak stávala kritickou. Dahlquist musel jednat rychle a jeho pozornost padla na jednotku, která mu v podobných situacích nejednou dobře posloužila…

Dokončení: Drama v horském obklíčení: Ztracený prapor 36. divize US Army (2) (vychází v neděli 31. prosince)

V dnešní době prožíváme pandemii úzkosti. Lidé mají mnoho důvodů být úzkostliví. Úzkost přitom nepostihuje jen samotného pacienta, ale také mnohdy přináší „vedlejší škody,“ například ve vztazích nebo v zaměstnání. U lidí s těžkou úzkostí také často dochází k rozvoji závislosti, především na alkoholu nebo na benzodiazepinech.

Jen ve Spojených státech trpí asi 6,8 milionů lidí generalizovanou úzkostnou poruchou (GAD, podle anglického Generalized anxiety disorder), která představuje obzvláště závažný typ úzkosti s nadměrnými a nekontrolovatelnými obavami ve všedních záležitostech. Léčení takových stavů je velmi obtížné a mnoho pacientů na dnešní léčebné zásahy nereaguje.

Léčivý halucinogen

Společnost MindMed vyvíjí pozoruhodný lék, který prozatím nese označení MM-120. Jde o syntetický tryptamin LSD D-tartrát, který je chemicky blízký populárnímu LSD, čili diethylamidu kyseliny lysergové. Není tedy překvapující, že i MM-120 je psychoaktivní látkou, která vyvolává mírné halucinace a euforické stavy.

Odborníci MindMed nedávno uspořádali klinický test fáze 2b s 200 dobrovolníky. Podali jim jednu dávku léku, která obsahovala 100 nebo 200 mikrogramů MM-120 anebo placebo. Ukázalo se, že lidé MM-120 dobře snášejí, a že se vedlejší psychedelické účinky objevují jen v den podání léku. Zároveň se potvrdilo, že lék účinně a dlouhodobě pomáhá lidem s generalizovanou úzkostnou poruchou.

TIP: Molekulární psychiatrie: Američtí odborníci vyvinuli krevní test na úzkost

„Byli jsme velmi potěšeni silně pozitivními výsledky působení látky MM-120 na generalizovanou úzkostnou poruchu. Tím více, že šlo o první klinický test tohoto léku bez doprovodné psychoterapie,“ pochvaluje si Robert Barrow, ředitel společnosti MindMed. „Úspěšný klinický test pro nás představuje významný milník na cestě k cíli – převratné léčbě, která by pomohla zlepšit život mnoha milionům lidí.“

Byl Štědrý den roku 1937 a ručičky hodin ukazovaly dvě minuty po půl třetí odpoledne. Na plochu vídeňského letiště přistávalo pod zamračenou oblohou třímotorové šestnáctimístné dopravní letadlo Wibault 280 F-AMYD francouzské letecké společnosti Air France, zajišťující provoz na pravidelné lince Bukurešť – Vídeň – Praha – Paříž. Pilotoval je šestatřicetiletý František Lehký. Na palubě letadla se vedle francouzského radiotelegrafisty Pierra Austruce nacházel jen jediný cestující, státní zástupce, JUDr. Karel Flanderka, který se vracel z běžné obchodní cesty v Bukurešti. Myšlenky všech se už nejspíš upínaly k domovům a nic nenasvědčovalo tomu, že vánoční večer se svými nejbližšími neprožijí.

Náhlá změna kurzu

V 15:55 stroj vzlétl do mraků. S vídeňskou radiovou stanicí udržoval Austruc spojení do 16:10, později se ohlásila ruzyňská věž a letadlo zamířilo k hlavnímu městu. Tou dobou ale začínala houstnout mlha, přidával se sníh s deštěm a posádka, nacházející se poblíž Říčan, požádala pražskou stanici o zaměření polohy. Navigátor nařídil sestup na 700 metrů a udržování kurzu. 

Těsně před Prahou požádal Austruc kvůli zhoršení povětrnostních podmínek o potvrzení kurzu. Obdržel však překvapující zprávu – letadlo má otočit k jihu. To se pak namísto do Prahy dostalo do šumavského prostoru a v místě tehdy zvaném Knappenberg, poblíž Podlesí u Kvildy, narazilo v 17:39 do příkře stoupající stráně Huťské hory a vybuchlo.

Trosky stroje a ostatky tří lidí objevil až druhý den syn hajného, jemuž se naskytl obraz zkázy: letadlo si nárazem do stromů urazilo obě křídla, jednotlivé kusy stroje byly rozmetány do vzdálenosti sto metrů od místa pádu, stejně jako zásilky letecké pošty.

Dokumenty o Hitlerovi?

Zohavená těla tří cestujících byla převezena do Prahy, kde měla katastrofu vyšetřit zvláštní komise. Šetření přineslo některé zajímavé informace. Potvrdilo se, že poslední vzájemná výměna zpráv mezi posádkou a pražským letištěm proběhla skutečně těsně před Prahou. Tehdy měl Austruc hlásit: „Nalevo vidím Vltavu, napravo Kbely.“ Po potvrzení kurzu pražskou věží pilot dokonce sestoupil a očekával příkaz k přistání, který však nepřišel.

Úředník obsluhy letiště se hájil tím, že se v osudné chvíli domníval, že stroj Prahu již přelétl a nachází se v mělnickém prostoru. Bylo sice podáno trestní oznámení, ale dotyčný před soudem nikdy nestanul. Později byl pod ochranou policie, za války pravděpodobně kolaboroval s Němci a po ní uprchl za hranice. Uzavření případu zabránily blížící se válečné události, a tak jediným výsledkem spěšné práce komise bylo sesazení tajemníka pražského letiště a jeho asistenta. 

Podivný konec letu tak zkušeného pilota, jakým byl František Lehký, dodnes obestírá tajemství. Nejasné okolnosti pádu připouštěly možnost, že do průběhu letu zasahovala německá stanice z letiště Luftwaffe ve Straubingenu. Další záhadou je, proč na tak frekventované lince, obzvlášť ve vánoční čas, cestoval jediný pasažér. Spekuluje se proto, že Flanderka spěchal do Prahy s kompromitujícími materiály proti Hitlerovi, které se měly týkat jeho možného podílu na smrti nevlastní neteře Geli Raubalové, s níž údajně ještě jako občan Rakouska udržoval milostný poměr. 

V události se však vyskytují i další rozpory, k jejichž objasnění nikdy nedošlo. Na Šumavě neštěstí dodnes připomíná kamenný pomník, který dala postavit manželka Františka Lehkého.  

V anglickém hrabství Cambridgeshire probíhala v nedávných letech přestavba dálnice A14 mezi městy Cambridge a Huntingdon. Jak bývá v našem světě obvyklé, stavbě samotné předcházel i rozsáhlý záchranný archeologický průzkum. Při něm byly v roce 2017 poblíž malebného městečka Offord Cluny objeveny ostatky mladého muže, který zde zahynul ve věku 18 až 25 let.

Nešlo ale o žádnou nedávnou událost – radiokarbonové datování prozradilo, že muž zde byl pochován mezi lety 126 až 228 našeho letopočtu, tedy v době, kdy tato dotčená oblast spadala pod vládu Římská říše. Muž, který je dnes známý jako Offord Cluny 203645, byl pohřben u cesty bez jakýchkoliv předmětů, které by něco prozrazovaly o jeho minulosti.

Když promluví DNA

Britští odborníci Institutu Francise Cricka, Durhamské univerzity a archeologického konsorcia MOLA Headland Infrastructure provedli analýzu DNA z mužovy kůstky ve vnitřním uchu a zjistili, že Offord Cluny 203645 měl velmi zajímavý osud. Ukázalo se totiž, že rozhodně nejde o místního vesničana, který by prožil celý život v dnešním Cambridgeshire. Závěry zmíněného výzkumu zveřejnil vědecký časopis Current Biology.

Ukázalo se, že geneticky jde o člověka blízkého etnikům, která v té době žila velmi daleko na východ od anglického venkova. Jeho DNA vykazovala mnoho společných znaků s lidmi z Kavkazu, především pak se Sarmaty – původem íránských kočovníků z okruhu skytských kultur, jejichž říše se rozkládala od řeky Visly po ústí Dunaje a na východě až k Volze a na Kavkaz, tedy především na území dnešní Ukrajiny a Ruska. Samotná analýza DNA ale nemohla potvrdit či vyvrátit, zda se muž narodil na Kavkazu. Stejně tak mohli z této oblasti pocházet jeho předkové. Vědci se proto zaměřili na další indicie. 

Analýzy několika izotopů z jeho zubů ukázaly, že do věku 5 až 6 let žil v suché oblasti na východě kontinentální Evropy. Jeho strava v tomto věku zahrnovala zejména proso a čirok, což nejsou v Evropě původní rostliny. Během pozdějších let ale tyto plodiny z jeho stravy postupně mizely, podle Janet Montgomeryové, profesorky na Durhamské univerzitě, mohlo jít o důsledek stěhování směrem na západ.

Sarmatský jezdec?

V souvislosti s výskytem tohoto muže v Británii se tak nabízí zajímavá hypotéza, která souvisí s císařem Markem Aureliem. Ten v roce 175 našeho letopočtu porazil armádu Sarmatů a jejich elitní jezdce – katafrakty začlenil do římských legií. Legie v Británii tehdy posílilo celkem asi 5 500 sarmatských jezdců, mezi nimiž mohl být i muž později pohřbený u Offord Cluny.

Vyrostl tento mladý muž mezi sarmatskými jezdci? Jednoznačnou odpověď na tuto otázku vědci nemají, neboť v jeho hrobě se nenalezly žádné předměty, které by ho spojovaly s římskou armádou, nebo se Sarmaty. 

O sarmatských jezdcích, působících na území Británie ostatně existuje jen velmi málo historických dokladů. Působili pravděpodobně na Hadriánově valu a v Cattericku v Severním Yorkshiru, mohli být ale rozmístěni po celé zemi. Pokud byl tento mladý muž součástí sarmatské kavalérie, je podle vědců možné, že zemřel během přesunu na některou z vojenských základen.

TIP: Ve Velkém Británii objevili při pokládání potrubí 26 rituálních lidských obětí

Během římského období bylo cestování na dlouhé vzdálenosti běžné. Lidé se v rámci ekonomické migrace nebo v důsledku válek stěhovali z jednoho vzdáleného okraje říše na druhý. Ať už byly důvody mimořádné cesty tohoto mladého muže jakékoli, místo jeho posledního spočinutí názorně dokládá, jak byla celá Římská říše hluboce propojena – od Kavkazu až o po venkovský Cambridgeshire.

Díky pokroku v posledních dekádách již víme, že Sluneční soustava není jedinečná, ale že obdobných planetárních systémů existuje v kosmu nepřeberné množství. I s našimi omezenými pozorovacími možnostmi již známe přes pět tisíc oběžnic u cizích sluncí a řada z nich se podobá Zemi. Panuje-li v celém vesmíru analogická situace, mohly by se v něm mimozemské civilizace vyskytovat relativně běžně. 

V roce 1950 se tak známý fyzik Enrico Fermi řečnicky zeptal: Pokud by mělo v kosmu žít tolik civilizací, jak to, že jsme se zatím s žádnou nespojili? Hovoří se o tzv. Fermiho paradoxu a literatura již nabídla různá vysvětlení, včetně inspirace ve vědecko-fantastickém světě – a sem patří také hypotéza Berserkr. 

V románech Freda Saberhagena představovali berserkrové samoreplikující se sondy, určené k vyhubení protivníka v galaktické válce. Něco se však zvrhlo, takže zaútočili i na své tvůrce a celkově se nastavili na zničení libovolného života, který detekují. Cizí civilizace jsme podle uvedené hypotézy nezachytili proto, že buď zůstaly potichu a přežily, nebo potichu nezůstaly, a pak je berserkrové zlikvidovali. Šlo by jistě o zajímavé vysvětlení Fermiho paradoxu, neboť samoreplikující se sondy nabízejí vyspělé civilizaci zcela přirozenou možnost, jak zkoumat vzdálený vesmír a hledat inteligentní protějšky. Co když se tedy Saberhagenovy romány odehrávají v realitě? 

Statistiky ukazují, že 85 % amerických dětí ve věku do pěti let věří, že jim dárky nosí Santa Claus. Předpokládejme, že český Ježíšek na tom s důvěrou nebude o moc hůře. Měřeno cynickým pohledem dospělých je štědrovečerní mýtus Santy i Ježíška nosícího dárky až neuvěřitelně krkolomný. V prvním případě jde o obézního děda, který dárky distribuuje za pomoci sobího spřežení a do domů vniká komínem. Český Ježíšek je na tom snad ještě hůř – neznámá je jak logistická část jeho výprav (pomineme-li absurdní tezi o spouštění se na zlaté niti), tak i jeho podoba. Jak je tedy možné, že se štědrovečerní mýtus těší takové míře dětské důvěry?

Evoluční výhoda

Psychologové, kteří tuto otázku zkoumali usuzují, že bezmezná důvěřivost dětí je vlastně jejich evoluční výhodou. Na místo toho, aby si utvářely své názory ověřováním, je pro ně v útlém věku mnohem výhodnější důvěřovat starším. Pokud například řeknete dítěti, aby nechodilo k rybníku, je z pohledu dítěte výhodnější uvěřit vám, než si v praxi vyzkoušet proč k němu není dobré chodit.

Rozhodně to ale neznamená, že jsou děti hloupé. Jak ukazují další výzkumy, v mnoha ohledech se jejich přístup k informacím neliší od přístupu dospělých.

Jedním ze základních způsobů, jak se seznamujeme s novinkami, je prostřednictvím sdílených informací. Pokud se například o existenci nového druhu ryb dočteme v odborném časopisu, či z jiného hodnověrného zdroje, bude naše důvěra v informace výrazně vyšší, než když nás o tomtéž bude přesvědčovat podivínská sousedka se zálibou v konspiračních teoriích. Experimenty psychologů ukázaly, že děti pracují s hodnověrností zdroje stejně jako dospělí. Méně pravděpodobné informace mnohem snáze přijímaly z hodnověrného zdroje než ze zdroje očividně pochybného. 

Diktát štědrovečerního mýtu

Zřejmě nejzásadnější podíl na santovském a ježíškovském mýtu tak pochopitelně neseme my dospělí. Vedeme děti k tomu, aby psaly dopisy Ježíškovi a vymýšlíme komplikované scénáře, jak nenápadně dopravit dárky pod stromeček, zatímco děti baští kapra s bramborovým salátem. 

Ve Spojených státech je spoluúčast dospělých na santovském mýtu dohnána až do úplné krajnosti. Statistiky ukazují, že až 84 % dětí má v předvánočním čase osobní zkušenost ze setkání s „živým Santou“. Pošta nejen že přijímá dopisy určené Santovi, nabízí dokonce i služby osobních odpovědí. Rodiče po nocích rozlévají mléko a nakusují sušenky, aby dodali návštěvě Santy na věrohodnosti. Není divu, že jim děti věří.

Pokud by někdo věnoval stejné úsilí, jaké vynakládáme na podporu štědrovečerního mýtu k přesvědčení dospělých, zřejmě by výsledky nebyly o mnoho jiné. Ostatně pro příklady není třeba chodit daleko – věděli jste třeba, že během Vánoc jsou letouny rozprašující chemtrails abnormálně aktivní?

Říká se, že oči jsou oknem do duše. Vlastně je to do jisté míry pravda, přinejmenším na fyziologické úrovni. Sítnice je zrakovým nervem spojená přímo s mozkem. Během zárodečného vývoje je navíc vidět, že sítnice vzniká vychlípením části mozku. Vědci a lékaři toho v poslední době využívají v diagnostice.

Například britští odborníci nedávno zjistili, že ozařováním sítnice laserem lze rychle a neinvazivně odhalit otřes mozku. Sítnice využil i k diagnostice jihokorejský tým medicíny Univerzity Jonse. Vyvinuli metodu, jak s pomocí umělé inteligence rozpoznat poruchu autistického spektra a určit závažnost onemocnění ze snímků očí dítěte. Výzkum zveřejnil odborný časopis JAMA Network Open.

Diagnostika ze sítnice

Vědci zařadili do výzkumu 958 dětí, jejichž věk byl průměrně 7,8 let. Polovina z nich byli děti s dříve diagnostikovanou poruchou autistického spektra (ASD), zbytek zdravé děti podobného věku. Vědci nedříve dětem vyfotografovali obě sítnice a následně vycvičili umělou inteligenci, aby rozeznávala sítnice dětí s ASD a určila závažnost poruchy. Pro výcvik umělé inteligence tým využil 85 % snímků, zbylých 15 % posloužilo pro následné ověřování.

Ukázalo se, že trénovaná umělá inteligence správně diagnostikuje poruchu autistického spektra u dítěte s úspěšností 100 %. Podle autorů studie z toho plyne, že změny na sítnici, s nimiž souvisejí poruchy autistického spektra, mají potenciál pro diagnostiku, nejen u tohoto typu onemocnění. Pokud jde o určení závažnosti poruchy, výsledky umělé inteligence sice nebyly perfektní, vykázanou 78% přesnost lze ale označit za přijatelnou.

TIP: Experimentální léčba: Brýle Google Glass pomáhají autistickým dětem číst emoce

Vědci jsou přesvědčeni, že je možné používat umělou inteligenci jako do značné míry objektivní nástroj pro monitoring a brzké určení správné diagnózy. Dvojnásob to platí v případech, kdy jsou pro děti z nějakého důvodu obtížně dostupní dětští psychologové.

Krysa obecná skutečně není žádný mazlíček. Paraziti, které ve své srsti přenáší, nejednou napomohli šíření vražedných epidemií. Ve Spojených státech amerických na ně ale badatelé nahlížejí smířlivěji. Krysy, coby nepůvodní a zavlečený druh, sem dorazily spolu s prvními osadníky z Evropy. A také hned začaly s „kolonizací“.

Datování

Od roku 1619, kdy na pobřeží Old Point Comfort vznikla osada Jamestown, doprovázeli neodbytní hlodavci kolonisty na každém kroku. Jinými slovy, historie „lidské“ kolonizace Severní Ameriky má s krysami mnoho společných bodů. Celé první dekády byly silně závislé na zdrojích potravy a útočištích, které vybudovali lidé. I proto se všude táhly s nimi.

Tam, kde je problém datovat lokální lidské osídlení pomocí kronikářských záznamů anebo jiných pobytových artefaktů, zvládnete to snadno s pomocí krys. Pravidelnost jejich rozmnožování a odpočet generačních přírůstků může s jistou nadsázkou pomoci datovat historii některých sídel přesněji než třeba letokruhy stromů nebo analýzy radiokarbonových nuklidů.

Ve virginském Williamsburgu se ale jejich přínos historickým vědám ukázal ještě výrazněji. Krysy jsou totiž až k neuvěření shánčlivé a pro stavbu svých hnízd si svévolně berou jakýkoliv dostupný stavební materiál ze svého okolí. Ve svém rodinném sídle jsou schopné ho po desítky let vrstvit. A tím konzervovat minulost stejně, jako kurátoři – ti to mají ale v popisu práce.

Krysí archiváři

Své o tom ví Dani Jaworski, manažerka architektonické sbírky koloniálního Williamsburgu. Tento zachovalý soubor historických budov z období kolonizace bychom nejspíš nazvali skanzenem. Když pověřili Dani strukturální úpravou objektů – někdejších domů, obchodů, škol, sýpek a hospody – zjistila, že krysy tu měly k lidem skutečně blízko.

Žily totiž přímo v meziprostoru dřevěných přepažení, mezi fasádou a interiérem. Odsazením stěn se odkryla tato letitá a už dávno neosídlená krysí hnízda, jež nabývala podobu až mnoha-metrákových hromad. Uvnitř se nacházely útržky papíru, kusy látek, drobné kosti, spousty fragmentů, trosek a odlomků lidmi využívaného náčiní. Krysa není potkan, libuje si v suchu. A tak byl veškerý nastřádaný materiál velmi dobře zachovaný. Když Jaworski poprvé objevila tu krysí spoušť za stěnami, velké nadšení to v ní neprobudilo. Když ale zahlédla dochované útržky čitelných novin z roku 1845 a neobvyklou vidličku s puncem roku 1861, rychle změnila názor. „Krysy jsou ve skutečnosti dokonalí malí archiváři,“ říká. „A jejich hnízdo je snímkem života lidí, kteří jsou už dávno pryč.“

Obrazy minulosti

Do rozebírání hnízd se pustili profesionálové a začali z nich pěkně po vrstvách odebírat doklady toho, co lidé před staletími jedli, četli a nosili, čím si zdobili své domovy. Krysy si snosily utěrky, vyšívané kapesníčky a někdy i celé boty. Williamsburg se v roce 1699 stal po Jamestownu novým hlavním městem, a s tím narostl i jeho hospodářský a politický význam.

I tento „zlom“ byl v nálezové situaci z krysích hnízd dobře patrný. Ve vzorcích přibylo například útržků vzácnějších látek a koberců, honosnějších knoflíků z oblečení a také útržků listů. Úlomky kostí pomohly dokreslit představu o typické kuchyni. A kusy ohryzaného nábytku pak doplnily to, odkud pocházelo bytové vybavení.

Objevy z Williamsburgu jsou cenné i proto, že ve městě žila velmi početná komunita černošských otroků. O jejich všední existenci se nedochovaly téměř žádné zprávy. V moderní americké historii jim není věnován příliš velký prostor. Nebyli totiž pro-abolicionisticky naladění. A se svou rolí druhořadých osob – sluhů, hospodyň a dělníků – se vnitřně sžili. V místní škole ale po sobě jejich děti zanechaly pokreslené papírky.

„Pozorování, sběr a analýza krysích hnízd v náležitém kontextu poskytuje výzkumníkům vzácný pohled na každodenní lidský život, který se nenachází v typických archeologických zdrojích,“ popisuje význam Travis McDonald, vedoucí restaurátorských prací a archeolog. „To jejich každodenní shromažďování běžných položek specifických pro dané místo poskytuje nenahraditelné informace těm, kteří studují historii.“