Impozantní sudokopytník jelen lesní (Cervus elaphus) je známý též pod označením jelen evropský. Ve střední Evropě se stýkají areály dvou jeho poddruhů: jelena západního (Cervus elaphus hippelathus) a jelena karpatského (Cervus elaphus montanus), který je mohutnější. Samci dosahují hmotnosti 160–240 kg, laně 120–170 kg.

Původně byli jeleni obyvateli bezlesých plání, stepí a otevřených prostor, do lesů a horských oblastí byli vytlačeni člověkem (je ostatně na první pohled zřejmé, že mohutné jelení paroží, vážící i 8 kg, je v hustém podrostu značně nepraktické). Samcům se vyvíjí paroží od března a plně rozrostlé je v červenci; svou okrasu i zbraň shazují v únoru.

Místo vybírají dámy

Jelení samci žijí mimo říji většinou samostatně, zatímco laně ve skupinách. Období říje trvá většinou od poloviny září do poloviny října, přičemž staří zkušení jeleni do procesu namlouvání vstupují nejdříve.

Patron všech lesních a horských tuláků Miloslav Nevrlý výstižně nazývá září „měsícem jeleního řevu“. V letech s teplým a vlhkým počasím v září ale může být říje tišší a nenápadnější. Nápadnost (a hlučnost) je však vázána nejen na počasí, ovlivňuje ji i populační hustota jelení zvěře a poměr pohlaví. Už prof. Dr. Julius Komárek správně tvrdil, že říjiště určují laně. O přesné lokalitě, kde se námluvy odehrávají, rozhoduje především potravní nabídka a nerušený klid.

Vyčerpávající vzrušení

Samci v říji se ozývají hlasitým troubením – staří jeleni sebevědomým, hlubokým hlasem, jejich mladší soupeři mají hlasový projev vyšší o půl až dva tóny. Vládcové harému, který sestává z osmi až deseti laní, brání dámy proti výbojným donchuánům, kteří by si také chtěli přijít na své a předat geny potomstvu. Z jelení lásky se po necelých devíti měsících rodí kolouch jedináček (porodní váha až 15 kg), pouze výjimečně laň vrhne dvojčata.

TIP: Chraptět mohou i zvířata: Vyčerpávající daňčí vábení

Jeleni proti sobě bojují parohy a zpravidla si nezpůsobují vážnější zranění. Už ale byli nalezeni mrtví nešťastníci, kteří se souhrou náhod zaklesli parohy tak, že se nedokázali „rozplést“. Pro samce je říje vyčerpávající: téměř nepřijímají potravu a jejich vzrušení jim takřka nedopřeje odpočinku.

V křídových mořích se proháněli gigantičtí mořští plazi pliosauři, kteří v druhohorách představovali vrcholové predátory mořských ekosystémů. Nově popsaný pliosaurus ukazuje opačný konec příběhu. Jeho pozůstatky byly objeveny v roce 1983 na západě francouzského Lotrinska. A právě podle místa nálezu dostal tento mořský plaz i své jméno – Lorrainosaurus keileni. 

Lorrainosaurus keileni měřil podle vědců nejméně šest metrů, z čehož zhruba pětinu tvořila jeho obrovská hlava s tlamou plnou ostrých zubů. Největší druhy pliosaurů z tohoto období dorůstaly délky přes 15 metrů, i přes svou menší velikost ale šlo jistě o nebezpečného predátora. 

První větší pliosaurus

Lorrainosaurus žil v podle paleontologů v době před 171 miliony let, tedy ve střední juře, relativně blízko předpokládanému počátku evoluce pliosarů. Zástupci skupiny Pliosauridae existovali v té době zhruba 30 milionů let.  Sven Sachs z německého Přírodovědného muzea v Bielefeldu a jeho kolegové dospěli ve studii, zveřejněné vědeckým časopisem Scientific Reports, k závěru, že jde o nejstaršího známého velkého krátkokrkého pliosaura, osvětlujícího počátky vývoje pozdějších gigantických predátorů. Jedním ze spoluautorů této studie je i český paleontolog Daniel Madzia z Polské akademie věd.

Paleontologové zdůrazňují, že fosilní záznam počátku evoluce pliosaurů, zhruba před 165 miliony let a starší, je velice děravý a vzácný. Proto je lorrainosaurus pro odborníky velmi cenný. Jeho fosilie může napovědět, jak probíhala evoluce klíčových znaků pliosaurů, včetně jejich mohutných čelistí a zubů.

TIP: Paleontologové objevili fosilní pozůstatky obřího druhohorního mořského predátora

Nalezená fosilie podle Sachse rovněž ukazuje, že se megapredátoři z linie pliosaurů objevili dříve, než si odborníci mysleli. Došlo k tomu přinejmenším v době, kdy žil lorrainosaurus, možná ještě o něco dříve. Podle fosilních nálezů se zdá, že tito velcí mořští plazi původně vznikli v oblasti, které dnes říkáme západní Evropa. 

Astronomie není jen romantickým pozorováním hvězd během vlahých nocí. Je to také pořádná dřina se spoustou úmorné rutiny. Chtějí-li astronomové objevit něco zajímavého, musejí se často prokousat hromadou snímků a dat dřívějších pozorování. V dnešní době už na to ale nejsou sami – pomocnou ruku jim nabízejí umělé inteligence.

Mezinárodní tým vedený odborníky americké Severozápadní univerzity vyvinul automatický systém, který ovládá celý postup objevování supernov, aniž by potřeboval lidskou obsluhu. Nový přístup funguje. Nejen že BTSbot (Bright Transient Survey Bot) velmi urychluje rutinní práci při objevování supernov, jeho hlavní výhodou je, že prakticky nedělá chyby. Na rozdíl od lidských specialistů.

Inteligence pro lov supernov

Astronomové pracující na kalifornském zařízení Zwicky Transient Facility, určeném pro detekci náhlých událostí na obloze, strávili za posledních šest let celkem 2 200 hodin vyhodnocováním snímků supernov. BTS bot by to teď mohl do značné míry převzít a poskytl by tím badatelům možnost trávit drahocenný čas méně rutinním výzkumem.

Prvním úlovkem umělé inteligence je exploze supernovy, která dostala označení SN2023tyk. Supernovu se podařilo zachytit díky širokoúhlé přehlídce oblohy Zwicky Transient Facility 3. října. Umělá inteligence ji ve snímcích dokázala identifikovat o čtyři dny později. Následně si sama vyžádala spektrum této exploze od robotického teleskopu SED Machine z Observatoře Palomar. BTSbot poté s její pomocí potvrdil, že v případě SN2023tyk jde o explozi supernovy typu Ia (hvězdná exploze, při níž plně exploduje bílý trpaslík ve dvojhvězdném systému), načež výsledky zjištění sdílel s astronomickou komunitou.

TIP: 50 potvrzených úlovků: Umělá inteligence je úspěšným lovcem exoplanet

„Je to poprvé, co roboti a umělé inteligence pozorovali, identifikovali, sdíleli a nakonec také potvrdili doposud neznámou supernovu,“ nešetří nadšením vedoucí výzkumu Adam Miller. „Uvolnění lidských výzkumníků z těchto rutinních úkonů zvětšuje prostor pro analýzy a tvorbu nových hypotéz, v tomto případě o velkolepých kosmických explozích.“

První světová válka svedla na stejnou stranu barikády i mocnosti, které dříve spolupracovaly jen zřídka. Britové a Francouzi stáli po většinu dějin proti sobě, a tak není divu, že se důvěra mezi zástupci obou zemí budovala jen obtížně a stála nemalé úsilí. „Musíme se k nim chovat přátelsky, měli bychom se snažit vyjít vrchnímu veliteli francouzské armády vstříc, ať už jsou naše názory na francouzskou armádu a její velení jakékoliv,“ instruoval britský ministr války Horatio Kitchener velitele Britského expedičního sboru (British Expeditionary Force – BEF) generála Douglase Haiga. Ten měl ostatně později prohlásit, že Francouzi jsou příštím britským nepřítelem. 

Komplikované byly také vztahy obou zemí vůči autokratickému Rusku a v neposlední řadě i vůči Itálii, která ještě donedávna setrvávala v táboře nepřátel. Politické spory se však nevyhnuly ani druhé straně, kde se velitelské kliky tradičně přely, zda by těžiště ofenzivních operací mělo ležet na západě, či východě. Všechny tyto třecí plochy se propsaly i do jednání o sommské ofenzivě.

Stíny v dohodovém ráji 

Jednání o plánovaném útoku narážela na obvyklé problémy a neshody západních mocností. Britům se útok proti silně opevněným německým pozicím na Sommě ani trochu nepozdával a navrhovali místo něj udeřit ve Flandrech, odkud již dva roky operovaly nepřátelské ponorky ztrpčující život Královskému námořnictvu. Ostatně k úderu na Sommě se skepticky stavěl i francouzský vojevůdce Ferdinand Foch. Veliteli BEF generálu Haigovi se nezdál ani Joffreho plán na předchozí menší ofenzivy, které by odčerpaly už tak omezené britské síly, a navíc pochyboval o tom, že by se jimi podařilo odlákat větší množství nepřátelských záložních formací. 

Aby se vyvlekl z nepříjemných rozhovorů s temperamentním Joffrem, vymlouval se na neochotu svých politických nadřízených: „Britská armáda je připravena plně se ujmout své části úkolu, ale nedokážeme si poradit s politiky, kteří jsou po Němcích našimi největšími nepřáteli.“ Nešlo však jen o snahu zbavit se odpovědnosti, část ostrovních politiků skutečně válce na kontinentě příliš „nefandila“ a podporovala spíše operace na Blízkém východě a v koloniích. Navzdory tomu, že k rozhodnutí o provedení ofenzivy došlo na společné konferenci už v únoru 1916, britský válečný výbor v celé záležitosti dlouho váhal. Haig směřoval na vládu několik přímých dotazů a finální rozhodnutí padlo v Londýně až 7. dubna, kdy výbor konečně účast na ofenzivě potvrdil. 

Podobné jednání spojenců Francouze neobyčejně dráždilo a vedlo k trvalému (a důvodnému) podezření, že Britům více záleží na osudu vlastního impéria než na pomoci napadené Francii. Když se pak Haig v létě 1916 snažil vyjednat další odklad ofenzivy, situace vygradovala až do otevřené konfrontace s Joffrem. Temperamentního Francouze se nakonec podařilo uklidnit až za pomoci několika skleniček kvalitní brandy z roku 1840 (Haigova rodina se pálením alkoholu živila po staletí).

Bude ofenziva, nebo ne? 

Joffreho útočné plány se však po začátku bitvy u Verdunu netěšily ani velké podpoře domácích politiků. Na jednání mezi Haigem a Aristidem Briandem, ministerským předsedou francouzské vlády, zazněl názor, že s ohledem na komplikovanou situaci by se Dohoda v tomto roce do žádných ofenzivních akcí pouštět neměla. Následně se ukázalo, že tento postoj sdílí také Joffreho podřízený generál Ferdinand Foch. 

V této situaci Haig stále váhal, jestli se do takového dobrodružství vůbec pouštět, a ještě na přelomu května a června diskutoval s podřízenými, zda nepřesunout část záloh od Sommy do Flander, kde leželo hlavní těžiště britského zájmu. Zároveň informoval vládu v Londýně, že ani v případě, když ofenziva proběhne, nelze od ní s ohledem na celkovou situaci očekávat velké výsledky. 

Jak ulehčit Francouzům?

Zcela klíčovým momentem se stala konference v železničním vagonu prezidenta Raimonda Poincarého u Amiens 31. května. Panovala hustá atmosféra, ve vzduchu visela nervozita a napětí. Foch sdělil přítomným, že on sám se za současné situace staví proti jakémukoliv útoku, ale podřídí se konečnému rozhodnutí svých nadřízených. 

TIP: Těší mě, já jsem Verdun: Křestní jména upomínající slavná bojiště Velké války

Joffre trval na provedení ofenzivy s argumentem, že bitva na Sommě by mohla ulehčit Francouzům u Verdunu. Hrozil, že případná porážka na tomto bojišti by mohla vést ke zhroucení armády a porážce ve válce. V klíčovém okamžiku se za tento postoj postavil také Haig, který uvedl, že se s Joffrem již domluvili a celá akce má také požehnání britské vlády. O nadcházející operaci tak bylo definitivně rozhodnuto, jen konečné datum padlo o několik dní později.

Mezinárodní tým odborníků pod vedením entomologů z Washington State University osekvenoval genom více než 200 druhů včel a porovnal je se vzorky 185 fosilií zmíněných blanokřídlých. Podobně rozsáhlá data o genetické informaci všech sedmi včelích čeledí získali vědci vůbec poprvé. Z výsledků zveřejněných v časopise Current Biology pak vyplývá, že se první včely vyvinuly na superkontinentu Gondwana, který před rozpadem na jednotlivé světadíly zahrnoval dnešní Jižní Ameriku, Afriku, Indii, Antarktidu i Austrálii.

Z jihu na sever

„Poprvé máme statistický důkaz, že včely představují původně hmyz jižní polokoule,“ uvedl Silas Bossert, jeden z vedoucích výzkumu. Dosavadní studie ukazují, že se včely nejspíš vyvinuly z vos a postupně změnily potravní strategii – z dravců se tak stali sběrači nektaru a pylu. Nová práce pak doplňuje další detaily: Zmíněný hmyz se zřejmě poprvé objevil v sušších oblastech západní Gondwany v období spodní křídy, asi před 120 miliony let. S formováním nových kontinentů potom migroval na sever a rozrůzňoval se do četných druhů, souběžně s kvetoucími rostlinami. 

Všechny hlavní čeledi vznikly ještě před nástupem třetihor, jejichž počátek rámuje srážka Země s obřím meteoritem Chicxulub a hromadné vymírání druhů včetně dinosaurů. Na rozdíl od nich se včely dokázaly s následky globální katastrofy vyrovnat, a dokonce prosperovaly z pozdějšího utváření zcela nové fauny a flóry. V současnosti entomologové rozeznávají přes dvacet tisíc včelích druhů. 

Zásadním zdrojem nebezpečného olova v prostředí představoval ve 20. století olovnatý benzín a přestože se již dnes nikde na světě nepoužívá, účinky toxického olova si i nadále vybírají svou daň. Ukazuje to nedávný výzkum podporovaný Světovou bankou, který zveřejnil odborný časopis Lancet Planetary Health.

Vědci dospěli k závěru, že zhoubný vliv olova je mnohem větší a všudypřítomnější, než jsme až doposud tušili. Odhadují, že jen v roce 2019 mělo olovo celosvětově na svědomí asi 5,5 milionů mrtvých v důsledku kardiovaskulárních onemocnění. Vystavení účinkům olova je kromě toho spojováno i se snížením skóre IQ, horším duševním zdravím a vyšší mírou násilí. Podle vědců se v roce 2019 zhoubné účinky olova podepsaly na ztrátě 765 milionů bodů IQ a tento dříve hojně využívaný kov změnil osobnosti celé generace lidí narozených ve 20. století.

Škody na srdci i mysli

Odhadované škody způsobené olovem jsou přitom podle vědců proti dřívějším předpokladům o 80 procent vyšší v případě IQ a dokonce šestkrát větší pokud jde o úmrtí na kardiovaskulární choroby. Dlouhodobé vystavení olovu vyvolává u dětí během prvních pěti let života průměrný pokles IQ o 5,9 bodů. Autoři studie rovněž varují, že se 95 procent těchto neblahých důsledků přítomnosti olova týká nízkopříjmových a středněpříjmových zemí světa.

„Náš výzkum ukázal, že olovo má stále velmi škodlivý vliv na lidské zdraví, větší, než jsme si připouštěli,“ potvrzuje první autor studie Bjorn Larsen, bývalý environmentální ekonom Světové banky. „Rovněž se ukazuje, že vliv olova přináší značné ekonomické ztráty, navíc v zemích, které se s tím vyrovnávají hůře než vyspělé státy.“

TIP: Vystavení olovu v dětství vedlo ke snížení IQ u více než poloviny Američanů

Jak potvrzují testy na přítomnost olova, které prováděla organizace Pure Earth, olovo se v dnešní době vyskytuje ve velkém množství například v levném kuchyňském vybavení, v barvách, kosmetice nebo v hračkách. Přestože se může zdát, že znečištění olovem je problémem minulosti, v některých částech světa zůstávají jeho dopady stále stejně škodlivé.

Píše se rok 1740. Z paláce Condé se ozývá usedavý pláč. Patří právě narozenému chlapci, který bude brzy pokřtěn Donatien Alphonse François. Aniž by o tom věděl, přišel na svět do zámožné aristokratické rodiny. Rodiče jsou ale nuceni svého synáčka již v útlém věku odvézt z Paříže, neumí se totiž chovat. Nejdříve cestuje za babičkou na jih do Avignonu, a hned potom ke strýci abbému de Sade na zámek Saumane. Když je mu deset let, nastupuje na jezuitskou školu. Drsné metody vychovatelů v chlapci postupem času probouzejí nechuť ke katolické víře. A ta se posléze stupňuje v radikální ateismus.

V 15 letech získává de Sade hodnost druhého poručíka Královské pěší gardy. A o pouhé dva roky později táhne do sedmileté války. Chlapec každým dnem dospívající v muže sbírá své první sexuální zkušenosti v náručích laciných markytánek a potulných prostitutek. Ačkoliv o to moc nestojí, dík šlechtickému původu získává stále vyšší hodnost, až je jmenován kapitánem. V tu dobu se už ale povětšinou věnuje svému nejoblíbenějšímu soukromému studiu: rozličným sexuálním praktikám. Armáda ani služba vlasti ho nezajímají.

Z manželství do náručí prostitutek 

Dopadl by život mladého šlechtice jinak, kdyby do manželství vstupoval dobrovolně a zamilován? To se už nikdy nedozvíme. Jisté je jen to, že se ženit musí, a to na příkaz otce. Rodině totiž docházejí finance. Markýz je okouzlen krásnou Luisou. Je mladá a tak temperamentní. Ovšem volba jeho otce padá na její starší sestru, podle všeho bigotní křesťanku Reneé-Pélagii de Montreuil. Svatba je naplánována na květen, v říjnu už má mladý Markýz de Sade na kontě svůj první velký skandál...

Stále neukojený a věčným chtíčem ovládaný Sade si najímá prostitutku Jeanne Testard, která později do policejního protokolu vyděšeně uvádí, že ji klient proti její vůli zbičoval. Sade je uvězněn, ale velmi záhy i propuštěn. Zaručuje se za něj sám král Ludvík XV. a celá aférka je smetena pod stůl. Ve výsledku na ni totiž není nic extra pikantního. Nejrůznější orgie přece patří k oblíbené kratochvíli francouzské smetánky!     

První skutečně vážné opletačky se soudy má Markýz de Sade až roku 1768. O Velikonoční neděli prchá šestatřicetiletá k smrti vyděšená pradlena Róza Keller z domu nedaleko Paříže. Aby unikla dalšímu fyzickému týrání, spouští se na roztrhaném a následně svázaném prostěradle z okna v prvním patře. Co se tam dělo? Prý přikývla na nabídku Markýze de Sade, protože si chtěla  jako  nezaměstnaná přivydělat. Pak se ale začaly dít věci.

Sexem posedlý aristokrat měl ženštinu přivázal k posteli, bičovat ji a do krvavých ran pak vlévat horký vosk – alespoň tak zní výpověď poškozené. Soudní lékař následně potvrzuje stopy po bičování na hýždích a stehnech. Než však může začít přelíčení, Róza svou žalobu stahuje. Je totiž Markýzovou rodinou uplacena. I tak ale na zvrhlíka čeká vězení v délce 5 měsíců.

Mezi vězením a životem 

O čtyři roky později, v roce 1772 přichází další skandál. Markýz se společně se svým sluhou vypravuje do Marseille, kde si najímají několik žen svolných k těm nejpodivnějším hrátkám. Kromě bičíků však přibírají i přírodní jed kantharidin působící v malém množství jako afrodiziakum, dnes jej známe coby španělské mušky. Dvě z žen vinou neúměrného dávkování kolabují a jsou v ohrožení života převezeny do nemocnice. Markýz de Sade je i se sluhou v nepřítomnosti odsouzen za úmyslné travičství a sodomii, což byl starší termín pro orální a anální sex. Oběma hrozí trest smrti. Štěstí je ale na jejich straně, unikají do Itálie a poprava je vykonána na vycpaných figurínách, aby se neřeklo.

V italském azylu se rozmrzelému šlechtici nelíbí, stesk po Francii ho žene zpátky do rodné země – avšak jeho tchyně mu jde po krku! Nehodlá už déle snášet špinění rodinného jména a ponižování své drahé dcery. Proto prohlašuje zetě za blázna velmi nebezpečného svému okolí. Markýz de Sade je zatčen – hrozí mu doživotní věznění.

Opakovaně se mu ale daří prchnout. Soudci ho zbavují trestu smrti, de Sade platí pokuty, je mu zakázáno pobývat v Marseille, znovu utíká a opět je zatčen. Vězení Vincennes se mu nakonec stane domovem na šest let. Poté je na dalších pět roků přestěhován do Bastily. Tady někdy okolo roku 1785 začíná psát své stěžejní dílo 120 dnů Sodomy, ve kterém popisuje čtyřměsíční násilné orgie spojené s méně i více představitelnými sexuálními praktikami prováděnými na obou pohlavích.

V době předrevolučních nepokojů pak vykřikuje z okna své cely na kolemjdoucí buřičská hesla. Vyzývá lid k útoku na pevnost. Proto je raději „uklizen“ do psychiatrické léčebny v Charentonu. Přesun se uskutečňuje pouhých dvanáct dní před pádem slavného vězení, který znamená začátek Velké francouzské revoluce.

Konec jednoho zvrhlíka

Píše se rok 1790 a ve Francii nastávají nové poměry. Markýze de Sade propouštějí z blázince. Je chudý jak kostelní myš, rozvádí se s ním jeho drahá choť a  jemu nezbývá, než se zkusit živit jako dramatik. Nedosahuje ale valného úspěchu. Proto přijímá místo tajemníka jedné z pařížských sekcí - Section des Piques, a počátkem roku 1793 se stává soudcem revolučního soudu. Vše už vypadá tak spořádaně...

To by ale nesměl být de Sade - 27. července 1794 znovu odsouzen k trestu smrti – prý za to, že hledal uplatnění v Královské gardě. A zase mu štěstěna přeje! Ten den, kdy má dojít k popravě, propuká povstání proti Robespierrovi, a chlípný šlechtic tak o vlásek uniká smrti.

TIP: Sto tisíc let sexu: Jak se měnil přístup společnosti k lidské sexualitě

Poté, co se k moci dostává ambiciózní Napoleon Bonaparte se de Sadeho situace zlepšuje. Ne na dlouho… Opět ho zatýkají, tentokrát za vydání skandálních knih Justina čili Prokletí ctnosti a Julietta aneb Zdar neřesti. Během soudního procesu je na intervenci rodiny rozhodnuto, že Markýz stráví zbytek života v ústavu pro choromyslné v Charentonu. 

Není mu to proti srsti, v klidu tam pracuje na své pozůstalosti a píše. A ač je už postarším obézním mužem, užívá si milostného poměru s třináctiletou Madlenkou, dcerou jednoho ze zaměstnanců. Jejich vztah měl trvat celé čtyři roky a ukončila jej až Markýzova smrt. Ta přichází na sklonku roku 1814. De Sade umírá ve věku 74 let, po téměř třiceti letech ve vězení.

Indie plánuje, že do roku 2035 bude mít na oběžné dráze Země vlastní vesmírnou stanici. Tím její ambiciózní plány ale zdaleka nekončí. V roce 2040 hodlá dostat člověka na povrch Měsíce. Oznámil to na úterní tiskové konferenci premiér země Naréndra Módí, který zároveň vyzval indické vědce, aby se zaměřili i na mise na Venuši a Mars.

Budoucí úsilí asijské země má podle Módího zahrnovat řadu robotických misí k Měsíci, v plánu je ale i výstavba nové odpalovací rampy a vývoj těžké nosné rakety. V srpnu se Indie stala první zemí světa, které se podařilo přistát v blízkosti zatím stále málo prozkoumaného jižního pólu Měsíce, a v září vyslala svou raketu ke studiu Slunce.

Indická organizace pro výzkum vesmíru (ISRO) aktuálně pracuje na projektu, jehož cílem je vyslat lidskou posádku na oběžnou dráhu Země a následně s ní bezpečně přistát. Projekt má sice velké zpoždění, nicméně stále zdárně pokračuje.

Již tuto sobotu se v této souvislosti čeká důležitý test (TV-D1), jehož cílem je zkouška únikového systému posádky. Jednostupňová raketa TV-D1 má během něj vystoupat do výšky okolo 16 kilometrů, kde má dojít k oddělení modulu pro posádku. Modul má následně podle plánů bezpečně přistát na padácích. Jde o zásadní test pro zajištění bezpečnosti astronautů během vesmírných misí. S vysláním lidské posádky do kosmu ISRO počítá před koncem roku 2024.

Na jihu černého kontinentu téměř čtvrt století probíhala řada konfliktů, jejichž intenzita sahala od malých přestřelek po regulérní bitvy tanků a dělostřelectva. Na jedné straně zpravidla stály síly Jihoafrické republiky a jejích spojenců, proti nimž bojovaly armády a nestátní organizace, jež se většinou těšily podpoře východního bloku. Jihoafričané se kvůli tomu zapletli i do války v Angole, kde jejich stárnoucí dělostřelectvo muselo vzdorovat mimo jiné výkonným kanonům M-46 kubánských expedičních vojsk. Jihoafrický průmysl se proto pustil do konstrukce nového děla s delším dostřelem a dosáhl opravdu spektakulárního úspěchu, neboť výsledná houfnice G5 se ve svém oboru zařadila na absolutní světovou špičku.

Nejlepší konstrukce studené války

Sovětská armáda vždy sázela na mohutnou dělostřeleckou podporu, jež se nesmírně osvědčila i během druhé světové války. Nedlouho po jejím skončení, přesněji v dubnu 1946, proto přišel pokyn zařadit do služby novou dvojici technicky příbuzných tažených děl, která by nastoupila na místo některých zbraní, jejichž konstrukce vznikly již na konci 30. let. Úkolu se chopil tým ze Strojírenského a ocelářského závodu č. 172 ve městě Perm, v roce 1950 začaly zkoušky prototypů a o rok později byly oba nové typy zavedeny do výzbroje. Dostaly jména M-46 a M-47 a užívaly stejné lafety i mnoho jiných komponentů, avšak odlišovaly se rážemi a délkami hlavní.

První ze zbraní byl kanon ráže 130 mm, zatímco druhá odpovídala houfnici kalibru 152 mm. Typ M-47 se ale příliš neosvědčil, vyrobil se pouze v malém počtu exemplářů a v současnosti patří mezi takřka zapomenuté zbraně, zatímco M-46 se zařadil mezi nejlepší konstrukce dělostřeleckých zbraní, které se za studené války zrodily. 

Příbuzný lodního kamenu

Kalibr 130 mm byl u „suchozemské“ zbraně dosti nezvyklý, avšak v SSSR představoval standardní hodnotu u lodních děl, a proto jistě nepřekvapí údaj, že kanon M-46 vznikl v podstatě coby příbuzný lodního děla M-36. Hodí se tady zdůraznit, že se jedná o „pravý“ kanon, respektive zbraň odpovídající původnímu smyslu toho slova, jelikož hlaveň M-46 se nedá zvednout do náměru většího než 45 stupňů. Byla to poslední taková zbraň, která se v SSSR sériově vyráběla, protože pozdější typy již představovaly kanonové houfnice, které mohly vést přímou i nepřímou palbu v širokém rozsahu náměrů. 

M-46 ihned vzbudil nemalou pozornost svým působivým dostřelem, jelikož jeho nezvykle dlouhá hlaveň (55 násobků ráže) umožňovala naplno využívat energii prachových plynů, takže standardní tříštivo-trhavý granát mohla vyslat na vzdálenost přes 27 km. Tehdejší polní děla obvykle pálila na dálku do 20 km, a proto se kanon M-46 stal i důvodem obav Západu.

Skutečně univerzální zbraň 

S výjimkou velmi dlouhé hlavně se ale z konstrukčního hlediska nejednalo o nic výjimečného a sovětští konstruktéři se drželi standardních řešení. Kanon měl závěr v podobě horizontálního bloku a úsťovou brzdu s velkým množstvím malých otvorů (a proto přezdívanou „pepřenka“), údajně v praxi nijak moc efektivní. Spočíval na lafetě se dvěma rozevíracími rameny a dvojicí kol s pěnovou výplní. Dostal rovněž ochranný štít, který kvůli malým rozměrům neposkytoval příliš velkou ochranu obsluze, to ostatně ani nebylo jeho posláním, protože měl chránit zejména citlivé zaměřovací přístroje proti účinkům zášlehu z hlavně. 

M-46 byl opatřený třemi základními přístroji, a sice panoramatickým periskopem pro nepřímou střelbu, teleskopem pro přímou palbu (zvláště proti tankům) a konečně takzvaným bubnovým dálkovým zaměřovačem, který sloužil pro polopřímou palbu. Tento postup, který se v SSSR těšil velké důležitostí (kdežto na Západě se u děl nikdy příliš neujal), spočíval v tom, že střelec zamířil na vzdálený cíl vizuálně a poté s pomocí onoho bubnu nastavil správný náměr hlavně. 

Široká nabídka munice

M-46 každopádně reprezentoval opravdu univerzálně použitelné dělo, k čemuž přispěla také nabídka munice, do které vedle již uvedených tříštivo-trhavých granátů náležely i střely protipancéřové, osvětlovací či chemické. Sovětská armáda zavedla M-46 do dělostřeleckých útvarů, jež poskytovaly podporu na úrovni armády či frontu. 

TIP: Sovětský kanon ZiS-3: Jedno z nejlepších děl v historii válek

Tam představoval jednu z hlavních zbraní až do konce 70. let, kdy se začaly zavádět nové typy houfnic, které dovedly střílet rovněž jadernou munici, což „šestačtyřicítka“ nedokázala. SSSR proto začal tyto kanony vyřazovat, respektive přesouvat do záložních skladů, ale ve službě pokračovaly v jiných zemích, jejichž počet přesáhl pět desítek. M-46 je dosud zaveden v armádách asi 25 států a o jeho kvalitě vypovídá též fakt, že několik firem pro něj pořád vyrábí munici a nabízí i modernizační sady.

Vpředprůmyslové společnosti měli kati vyčleněné své zvláštní místo. A to jak společensky, tak prostorově. Jakýkoliv kontakt s mrtvými těly chápala společnost jako poskvrňující. Na povoláních nakládajících s mrtvolami lidí i zvířat tak ulpívalo těžké sociální stigma. Na katech pak nejvíce. Nelehké společenské postavení mistrů meče a jejich rodin však mělo i druhou stranu.

Zatracení i obdivovaní

Na jedné straně stálo opovržení, strach, pohrdání a vyloučení z majoritní společnosti. S katem se lidé nechtěli bavit, nechtěli s ním sedět u jednoho stolu. Báli se ho. Jakýkoliv fyzický kontakt s ním zcela vylučovali. Právě dotykem se totiž na člověku mohla symbolicky přenést část katovy hanby. Takovým poskvrněním by na sebe člověk mohl uvrhnout obdobné stigma, jako si nesl sám kat. Nezapomeňme totiž, že ve společnosti, které diktovalo morálku a etiku náboženství, se zabíjení považovalo za hřích. A to platilo i pro exekuce vykonávané katem. Popravčí tak na sebe vědomě bral roli člověka, jehož duše je v permanentním ohrožení a de facto ztrácí nárok na posmrtnou spásu. Takovou platil daň za výkon řemesla, kterému zasvětil svůj život.

Na straně druhé se ale v sociálním postavení kata odrážel respekt i úcta k jeho nezastupitelné roli v udržování společenského pořádku. Kata se lidé stranili, ale zároveň si ho vážili a chápali jeho potřebnost. Svým způsobem se katům mohlo dostávat i obdivu – a to právě za úděl, který na sebe brali, když se vzdávali svého nároku na život v nebi. Výkon práva v tradiční společnosti nezahrnoval pouze trest – jejich prostřednictvím se lidé odrazovali od páchání nepravostí.

I proto byly dřívější tresty tak kruté a vykonávaly se veřejně, před zraky celé obce. Bez kata by takové strážení veřejného pořádku nefungovalo. Dnešní historikové se také věnují tomu, že veřejné popravy a lynče zásadně ventilovaly frustrace, negativní emoce a vnitřní tlaky společnosti sešněrované pradávnými řády a neměnnými zvyklostmi. Když se kat chopil své sekery či meče, začalo se odehrávat něco mimořádného, co společnost slavnostně a rituálně na krátko narušilo – paradoxně proto, aby se po exekuci vše vrátilo do starých kolejí. A aby tyto koleje mohly pokračovat v nekonečném koloběhu dál.

Bohatí vyvrženci

Mistři popravčí nechodili mezi lidi a neúčastnili se běžného společenského života. Přesto dostávali značnou, především materiální podporu. Dodnes se i u nás dochovaly desítky katoven nebo katovských domků. Známe také takzvané katovské uličky, které popravčím sloužily jako přístupová cesta do města. Ostatní lidé se jim vyhýbali. 

Podle dobových záznamů můžeme prohlásit, že mistři meče si nežili špatně. Jejich příjmy vzhledem k vynaloženému úsilí obvykle značně převyšovaly materiální úroveň, o které mohli snít obyčejní sedláci a nádeníci. Aby si město udrželo svého kata, bylo mu ochotno platit leckdy horentní sumy.

Ke zmiňovaným katovnám se popravčím často pronajímaly nebo zapůjčovaly také obecní zahrady či polnosti. V těch katova rodina nacházela obživu v dobách, kdy se vykonávalo málo trestů. Je třeba si uvědomit, že katův výdělek přímo závisel na počtu kriminálníků v daném čase a prostoru. Pakliže se v jeho rajonu nedělo nic špatného anebo se nedařilo zločince dopadnout, kat musel přemýšlet, jak se uživit. A aby neodešel jinam, snažili se mu místní konšelé poskytnout i jiné zdroje příjmů.

Zabij, nebo pomož

Bylo tak běžné, že katovské rodiny hospodařily jako ostatní rolníci. Popravčí se také leckdy věnovali specializovaným řemeslům, která souvisela s jejich hlavním povoláním. Hlavně v období před vznikem moderního lékařství znal kat vlastně jako jeden z mála detailně anatomii člověka. Systematicky se učil efektivně zabít – nebo naopak působit bolest tak, aby nezabil. Lidské tělo znal zvenčí i zevnitř do posledního orgánu. Tyto vědomosti mohl paradoxně využívat při poskytování lékařských služeb. Nebylo neobvyklé, že se z katů stávali zubaři a léčitelé.

V okamžicích zdravotní nouze totiž zájem o ulevení od bolesti předčil katovské stigma. A měšťané i rolníci překonali svůj odpor, aby katovnu navštívili tak, jako dnes my chodíme do lékařských ordinací. Často se také katovské řemeslo kombinovalo s povoláním rasa.

Hlavním zdrojem příjmů mistra meče však byl pochopitelně výkon trestů. Nebožákovo utrpení přímo sytilo katovu rodinnou pokladnici. Kat totiž kromě poprav vykonával i menší tresty, které měly často odstrašující charakter. Tehdejší prevence kriminality ale měla poněkud drastičtější projevy než dnes. Nemá smysl se rozepisovat o utínání rukou zlodějů a nevěrnic, o uřezávání nosů a uší, jimiž se označovali zločinci a svatokrádežníci, či o pranýřování těch, kteří se provinili proti společenskému pořádku. Fanoušci historie jistě nejrozličnější způsoby, kterými kat působil utrpení, dobře znají. Může nás však zajímat, jak si kat exekucemi, které prováděl, mohl vydělat.

Kolik si vydělali?

Můžeme si pomoct například zápisy v takzvaných smolných knihách, které vedly konšelské úřady. Do nich se zapisovaly události spojené se soudními jednáními, rozsudky a následnými výkony trestu. Smolné knihy měly nejen funkci kroniky, ale pomáhaly také stanovovat a udržovat zvykové právo v dané oblasti. Tím zajišťovaly, že za obdobné prohřešky budou následovat obdobné tresty. Taková praxe pomáhala tomu, aby lid právo vnímal jako rovné a spravedlivé. Smolné knihy leckdy zaznamenávaly i odměny, které kat dostal za to, že vykonal zločinci uložený trest.

Při přepočtu dobových cen na ty dnešní si musíme trošku pomoci. A samozřejmě jakákoliv snaha o přepočet na dnešní koruny bude stále pouze orientační a může nám sloužit spíše pro pobavení. Vezměme si na paškál třeba kata Schönfelda z Říčan u Prahy na přelomu 17. a 18. století. Jeho život relativně dobře dokumentují dobové prameny. Dodnes stojí několik stěn katovny, kterou mu v říčanském podměstí vystavěli.

Tehdejší ceny uvedené ve zlatých a krejcarech jsme převedli na dnešní ceny. Podle jakého klíče? Inu, pomohli jsme si srovnáním cen vajec. Za jeden krejcar bylo možné na tehdejším trhu koupit tři až čtyři vejce. Přišroubování palečnic a vypovězení z města tak stálo 36 krejcarů, tedy tisíc korun. Za vypálení cejchu inkasoval kat 1 zlatý a 12 krejcarů, což by dnes znamenalo 3 300 Kč. Mučení s ohněm, vymrskání, uřezání nosu či uší „hodilo“ katovi 2 zlaté a 24 krejcarů, tedy 6 500 Kč. Za popravu mečem město zaplatilo 6 zlatých čili 17 640 Kč. Upálení bylo o zlatku dražší a za zostřené tresty a komplikované popravy si kat mohl vydělat až 9 zlatých, tedy 26 500 Kč.

Ze zjištěných přepočtů vidíme, že si říčanský kat vydělával docela slušné peníze. Zejména v případě odsouzení větších organizovaných skupin třeba lupičů, lapků nebo šejdířů se solidně zajistil i na několik měsíců dopředu. Rolníci mu mohli jen závidět! I mnozí měšťané spatřovali v katově životním standardu luxus. V kombinaci s jeho další obživou tak popravčí opravdu patřil mezi ty šťastnější a vcelku dobře zaopatřené.

Cena za luxus

Materiální blahobyt ale vykupovali společenskou izolací. Najít vhodné partnery pro manželství představovalo pro synky a dcery mistrů popravčích velký problém. Bylo nemyslitelné, aby si běžný měšťan nebo rolník vzal kohokoliv z katovské rodiny. Pro potomky popravčích se tak často námluvy zužovaly na další stigmatizovaná povolání, či přímo na jiné katovské rodiny. Není divu, že mezi sebou udržovaly bohaté styky! Neměly moc možností sociálního vyžití, kolektivy jiných popravčích rodin pro ně představovaly vzácné ostrůvky rovnosti a zábavy. Jen mezi sebou se kati mohli bavit jako rovní s rovnými, bez zábran, do kterých je jinak uzavírala většinová společnost.

Katovské řemeslo představovalo specifický způsob obživy plný výkyvů. Přehršel zločinu přinášel katovi blahobyt, naopak klidná období bez výrazné zločinnosti je nutila vykonávat nejrůznější vedlejší činnosti. Katovské odměny také závisely na politické vůli. Po katech a jejich rodinách se leckdy svezly vlny hněvu a nevole měšťanů. Právě mistři meče se mohli stávat oběťmi rozvášněných davů, které hledaly viníka různých neštěstí a nepřízní, jež jejich město potkaly.

TIP: Trest i výstraha zločincům: Jak probíhala novověká poprava?

Kat se zkrátka svým sociálním postavením vymykal všem ostatním příslušníkům středověkého a raně novověkého města. V dobrém i ve zlém. Mnoho lidí mu závidělo. Asi i proto jsou příběhy katovských rodin tolik vyhledávané. Nacházíme v nich totiž pobavení, poučení, opovržení, tajemství i násilí. To vše naši pozornost přitahuje dodnes.