Nebojte se, nezačneme na Dumase dštít síru jen proto, že uměl příliš dobře splétat chytlavé dobrodružné historky s nejrůznějšími dobovými konspiracemi. K tomu měl samozřejmě jako autor právo. Kdo z nás by ale nechtěl vědět, jak to tedy skutečně bylo?

Spolupracovník

Původně se Alexandr Dumas chtěl stát dramatikem. Od mládí vynikal svým krásným rukopisem a samozřejmě také ambicemi. Představy stvořené svou bujnou fantazií přenášel na papír, ale i když jeho divadelní hry slavily úspěchy, nakonec se vrhl na psaní románů. To když se potkal s profesorem historie Augustem Maquetem, který mu pomohl s rešeršemi k divadelní hře Jindřich III. a jeho dvůr. Dumas si vedl tak dobře, že si dovolil opustit místo písaře. Od té chvíle ho živila literatura.

Dokázal psát poutavě a chrlil jedno dílko za druhým – nemohl si ostatně dovolit zahálet. Bez Augusta Maqueta, který hledal informace z dějin, by to tak hladce nešlo. Dovedl ho i k legendárním Třem mušketýrům. Vytáhl totiž téměř půl druhého století starý spisek pozapomenutého spisovatele Gatiena de Courtilz de Sandrase s názvem Paměti pana d´Artagnana, kapitána-lieutenanta první setniny královských mušketýrů. A napůl fiktivní hrdina byl na světě! Když jeho dobrodružství zkombinovali s inspirací z knižně vydaných Pamětí komorníka Anny Rakouské od Pierra de La Porty, objevila se i dostatečně pikantní ústřední linka milostného vzplanutí královny a anglického vyslance. Voilà!

Dvoudílný román vydali roku 1844 a vzbudil nesmírné nadšení. Tak velké, že už následujícího roku vyrukoval Dumas s pokračováním! Tentokrát zmapoval osudy sympatických mušketýrů s odstupem dvaceti let – opět ve dvou dílech. O další dva roky později začali vycházet Tři mušketýři ještě po deseti letech aneb Vikomt z Bragelonne. Dumas pochopil, že tahle zlatá kráva se musí vydojit do poslední kapky. Završení trilogie se tedy rozsahem vyrovnalo oběma předchozím dílům dohromady a vyšlo ve čtyřech knihách. Ne nadarmo je jeden z kritiků hanlivě označil Továrnou na romány. Pojďme se tedy blíže podívat na protagonisty slavného cyklu.

Pochybný pamflet!

Dnes od autorů historických románů, v nichž se vyskytují reálné osoby, očekáváme alespoň nějakou míru přesnosti. I kdyby ale chtěl Dumas krotit svou fantazii, neměl už od začátku dobrou startovací pozici. Už když Paměti pana d´Artagnana v roce 1700 spatřily světlo světa, zahýbaly dost žlučí Pierrovi Quarrému, hraběti d´Aligny. Ke své smůle totiž hlavního hrdinu dobře znal – tedy v reálné, nikoli románové podobě. Vyjádřil se v tom smyslu, že pisálek je lhář a jeho dílko si zaslouží exemplární trest za to, že muži tak velkého významu přisoudilo všechna ta nesmyslná romaneskní dobrodružství. Jak moc asi Courtilz přeháněl, si můžeme domyslet z podtitulu, který sliboval, že kniha „obsahuje věci zvláštní a tajné, jež se sběhly za vlády Ludvíka Velikého“.

Pierre Quarré si svého velitele, hraběte d´Artagnana možná idealizoval, koneckonců ho viděl i umírat v jeho poslední bitvě při obléhání nizozemského Maastrichtu. Rozčilovalo ho i to, že Courtilz se s Charlesem de Batze-Castlemorem, hrabětem d´Artagnanem (1611–1673) nikdy nepotkal. Spisovatel měl informace z druhé ruky a dostal se k nim – v base! Tento senzacechtivý chlapík totiž na veřejnost vynášel pikantní drby z francouzského královského dvora a za to od Ludvíka XIV. vyfasoval šest let v pevnosti Bastila.

Nelenil a chytil příležitost za pačesy: za jeho nedobrovolného pobytu se totiž ve vedení věznice objevili hned dva francouzští mušketýři, kteří s d´Artagnanem bojovali – Françoise de Montlezun de Besmaux (cca 1620–1697) a Bénigne d´Auvergne de Saint-Mars (1626–1708). Staříkové si s Courtilzem zjevně rádi povídali, takže už rok poté, co si Courtilz svůj trest odkroutil, vyrukoval s rozsáhlými d´Artagnanovými paměťmi.

Pravý Gaskoněc

Jaký byl tedy skutečný pan d´Artagnan? Narodil se roku 1611 v Lupiacu v Gaskoňsku jako nejmladší ze čtyř dětí. Jeho otec velel osobní stráži Jindřicha IV. a při ochraně králova života také padl. D´Artagnanovi starší bratři sloužili jako mušketýři a mladíček si nepřál nic jiného, než hrdý rodinný vzor zopakovat. Jenže neměl žádné zkušenosti a bez předchozí služby a skvělých výsledků se k mušketýrům ani jako šlechtic dostat nemohl. Je tedy pravděpodobné, že v letech 1625 až 1633 působil d´Artagnan ve Francouzských gardách a vyznamenal se nějakými výraznými činy. 

Srdceryvný odchod z otcovského domu, při němž mu „z očí padaly slzy jako hrachy“, jak to popisuje Alexandr Dumas, se tak zcela jistě nekonal. Každopádně i když se děj prvního Dumasova románu odehrává v letech 1625 až 1628, historikové se s jeho jménem poprvé setkávají až 10. března 1633, kdy je zmíněn mezi účastníky přehlídky jízdních mušketýrů defilujících před králem Ludvíkem XIII. v Écouenu, tehdy městečku severně od Paříže. Stejně tak nemohl tehdy čtrnáctiletý hrdina (!) žádat o přímluvu pana Jeana Armanda du Peyrer de Tréville, neboť ten jednotce velel až od podzimu roku 1634. Mnohem pravděpodobněji získal d´Artagnan podporu u některého z otcových známých v královských službách.

Speciální mise

Skutečně zásadní pomyslné zářezy na pažbě své muškety si mohl skutečný d´Artagnan udělat až mnohem později za vlády Ludvíka XIV. Osvědčil se během povstání Frondy jako agent kardinála Mazarina, králova osobního rádce a prvního francouzského ministra. Z králova pověření řešil tajné či delikátní záležitosti. Zatýkal například roku 1661 Nicolase Fouqueta, ministra financí, jehož pád způsobily velké ambice, nesmírná pýcha a velmi drahý životní styl. Fouquet si totiž mimo jiné nechal postavit extravagantně luxusní sídlo – a samozřejmě přitom zpronevěřil nemálo státních peněz.

Na tento nový zámek ve Vaux potom Ludvíka XIV. pozval na slavnost – a vystavil si tím sám rozsudek. Král žárlil a strašlivě záviděl. Právě d´Artagnan poté o pár týdnů později eskortoval Fouqueta do vězení. Dostal doživotí. Král slunce poté nechal vybudovat Versailles – a vybavil ho právě cennostmi z Vaux. Fouquet pak vystřídal nejrůznější věznice a spekuluje se o tom, že právě on byl oním tajemným mužem se železnou maskou. Dumas o něm píše v posledním díle své mušketýrské ságy, ale tam pod hrozivou masku umístil nikoli vězněného Fouqueta, ale královo utajované dvojče. Nutno dodat, že v identitě tohoto záhadného vězně nemají historikové jasno dodnes.

Od roku 1667 úřadoval d´Artagnan coby guvernér v Lille, nicméně takový život ho zjevně nebavil. Toužil se vrátit do armády, což se mu povedlo, až když Francie vytáhla proti nizozemským provinciím. Osudným se mu stal Maastricht, kde mu 25. června 1673 střela z muškety rozervala hrdlo.

Jedna rodina

A co podnikali ostatní členové čtyřlístku? Autor si k jejich charakterům vypomohl reálnými osobami, ty se však ve skutečnosti s d´Artagnanem nijak úzce nepřátelili. Shoduje se jen to, že všichni patřili do královské mušketýrské gardy. Navíc rozhodně nesedí například jejich věk – všichni se narodili až pár let po d´Artagnanovi. Mušketýr Armand de Sillègue d´Athos d’Autevielle, jenž inspiroval postavu Athose, byl dokonce o čtyři roky mladší než d´Artagnan a umřel už 1643. V románu mu Dumas připsal jméno hrabě la Fère, mnohem vznešenější původ, otcovský vztah k mladinkému Gaskoňci a smrtelně nebezpečnou bývalou manželku zvanou mylady de Winter, která slouží ději jako jeden z hlavních záporáků.

A pozor – d´Athos d’Autevielle byl nejen bratranec Jeana-Armanda du Peyrer, hraběte z Troisville – tedy románového pana Trévilla, ale i Isaaca de Portau (1617–1712), kterého Dumas vylíčil jako siláka a fanfaróna Porthose, barona du Valon. Po smrti svého otce vystoupil skutečný Isaac de Portau z gardy a převzal jeho funkci v radě města Béarn.

Athosova nevlastního syna Raoula, vikomta de Bragelonne, jehož milostné pletky ústí ve třetím díle ságy až k tragickému konci, napsal Dumas podle syna intendanta prince Gastona Orleánského. Jacques Bragelonne se skutečně zamiloval do šlechtičny Louisy de la Vallière, jako v románu, ale nevhodný románek mu včas vymluvila matka. Už v sedmnácti letech se oženil a o jeho dalším životě nic nevíme.

Aramis se v románu jmenuje rytíř d’Herblay a v trilogii to dotáhne až na španělský vévodský titul a generála Tovaryšstva Ježíšova. Jeho přítomnost vyrábí ve čtveřici poměrně solidní vnitřní pnutí. Aramis totiž aktivně škodí francouzskému králi – v prvním pokračování se přidá k povstání Frondy, a ve třetím se dokonce panovníka snaží vyměnit za jeho dvojče držené ve vězení a pod železnou maskou. Skutečný Henri d´Aramitz sloužil jako kapitán mušketýrů a byl synovcem Jeana-Armanda du Peyrer, hraběte  z Troisville – jak vidno, alespoň tito tři mušketýři jsou nějak navzájem provázaní. Muž o deset let mladší než románový d´Artagnan nakonec zakotvil v rodném městě Béarn, kde se věnoval duchovní službě.

Královské vzplanutí

Podívejme se ale na další taháky románu. Jak se to má s pikantní zápletkou kolem milostného vzplanutí mezi královnou Annou Rakouskou a Georgem Villiersem, vévodou z Buckinghamu? U Dumase se mušketýři vydávají do Anglie, aby zachránili Annu od prozrazení nevěry. Jeví se ovšem velmi nepravděpodobné, že by se d´Artagnan v té době nacházel ve službách kardinála Richelieua.

Nicméně Villiers skutečně přijel v roce 1625 jako ministr anglického krále Karla I. do Paříže, aby dojednal smlouvu o spojenectví mezi Anglií a Francií – kterou samozřejmě pečetil i dynastický sňatek. Buckingham řešil mimo jiné i podmínky, za nichž si Ludvíkova mladší sestra Henrietta vezme anglického krále. To se mu podařilo. Nevěstu vyprovázelo k lodi do Anglie mnoho členů královského dvora – a čtyři­advacetiletá Anna Rakouská nemohla chybět. Anglický diplomat se ji snažil zaujmout, a to až dotěrným způsobem, který královnu kompromitoval. Lehkomyslná Anna se vůči němu nikdy zcela nevymezila, a i když jeho milostné návrhy nikdy nevyslyšela, jistě jí imponoval. Těžko říct, proč se Buckingham francouzské královně tak urputně dvořil. Možná si prostě jen chtěl dokázat, že mu i tak vysoko postavená dáma padne do náruče. Pokračovat ve svých snahách už nestihl. Zavraždil ho jeden z jeho důstojníků.

Vše kvůli penězům

Dumas zkrátka dokázal míchat historii s bulvárem a dramatickou akcí velmi zručně a peníze se mu jen hrnuly. Bohužel pro něj, jeho bohémská povaha mu znemožňovala si je jakkoli udržet. Pořádal bujaré večírky, vydržoval si milenky, miloval přepych a pompu. Nasekal dluhy, a aby je mohl splácet, uchyloval se někdy k vyloženým levotám a vydírání. Protože romány vydával na pokračování v časopisech a platili jej od řádku, schválně nechával své hrdiny dlouze rozprávět o naprostých zbytečnostech. Některé vedlejší postavy si prý vymyslel jen proto, aby natáhl kapitolu. Velké množství jeho děl skončilo v propadlišti dějin – prostě za moc nestály.

A když Dumasovi docházely peníze a on žádal vydavatele o zvýšení honoráře? Neváhal a vyhrožoval, že pokud mu nepřiplatí, nechá všechny mušketýry zemřít! Jednu takovou scénu dokonce napsal, to kdyby se náhodou nakladatel cukal… Paradoxně právě film dokázal vzkřísit slávu Tří mušketýrů tak, že i dnes patří k diváckým tahákům. O samotných knihách už to říct nelze – na ty bude v knihovnách spíš už jen sedat prach… 

V oblasti dnešního Blízkého východu se ve starověku dlouhou dobu nacházela východní hranice Římské říše. Není proto divu, že tam římští legionáři vybudovali velké množství pevností a vojenských táborů. V moderní době je poprvé zdokumentoval ve dvacátých letech jezuita Antoine Poidebard při jednom z vůbec prvních leteckých archeologických průzkumů.

Na podobné průzkumy navázali odborníci americké Dartmouth College, kteří zpracovali nedávno odtajněné špionážní snímky Blízkého východu z doby Studené války. Díky těmto snímkům dokázali badatelé identifikovat celkem 396 doposud neznámých římských pevností ve stepi na území dnešní Sýrie a Iráku. Výsledky svého výzkumu vědci publikovali v odborném časopise Antiquity.

Starověké pevnosti ve stepi

Podle badatelů jde o struktury, které lze snadno rozlišit od moderních staveb. Zdi postavené v nedávné době obvykle vrhají jiný typ stínu než pozůstatky dávných staveb na archeologických nalezištích. Nalezené římské pevnosti mají obvykle čtvercový či obdélníkový tvar o délce strany cca 50 až 80 metrů.

Pro archeology bylo zarmucující, že navzdory nemalému počtu nově nalezených pevností se jim pouze u 38 římských pevností, které ve dvacátých letech vyfotil Poidebard, podařilo ověřit, že stále existují, z celkového počtu 116. Zbytek z nich podle všeho zmizel během uplynulého století, kvůli intenzivnímu zemědělství a urbanizaci.

TIP: Aplikace Google Earth odhaluje polohu tří římských vojenských táborů v Jordánsku

Nově objevené pevnosti nejsou nahloučené až na nejzazších hranicích tehdejší Římské říše, ale nacházejí se spíše podél východozápadní osy. Podle autorů studie nejde o vyloženě pohraniční opevnění, jako byl například Hadriánův val v Británii, ale spíše o pevnosti podporující přesuny římských jednotek a ochraňující civilní karavany, které zajišťovaly obchod mezi východními provinciemi Říma a zeměmi za východní hranicí říše.

Snímek, který pořídil seržant Lewis Funk, zachycuje skupinu čtyřmotorových bombardérů B-24 Liberator nad pobřežím u Jaywicku v britském Essexu dne 3. srpna 1944 během návratu z bojové akce. Autor fotografi e si k této operaci zapsal do deníku následující záznam: „3. 8. 44, Brusel, Belgie, zásobníky ropy a plynu, 36 letadel, shozeno 86 tun pum, výsledky slušné, neztracen žádný letoun, žádní padlí, žádní zranění. Silný flak zasáhl jeden stroj, nic velkého.“ 

Stroj s označením 4N-F

Liberator v popředí (jde o verzi B-24 H) náleží k 391. bombardovací peruti 34. bombardovací skupiny a pilotoval jej podporučík Douglas Culver, který nad okupovanou Evropu vykonal celkem 33 operačních letů. Zajímavý je nicméně fakt, že letounu zůstalo trupové kódové označení 4N-F, které nosil u své původní jednotky – 833. bombardovací perutě 486. bombardovací skupiny. O příslušnosti k novému útvaru ale svědčí barevné označení na ocasních plochách společně s písmenem E.

Verze B-24 H se od předchozích nejvýrazněji lišila střelištěm na hřbetu, přesně nad pozicí bombometčíka. Elektricky poháněná věžička se dvěma kulomety nabízela oproti předchozím verzím mnohem lepší ochranu před nepřátelskými stíhači. Také ostatní střeliště byla vylepšena, přidáním větších oken zajišťujících střelcům lepší výhled. „Háčko“ prodělalo další, zpravidla kosmetické změny, například přestavbu bombardovacího oddílu. Celkem továrny opustilo přes 3 000 strojů s označením „H“.

Revoluční Národní shromáždění Republiky československé přijalo Ústavní listinu 29. února 1920 s účinností od 6. března. Zvláštností je její název –Ústavní listina – do té doby se totiž nerozlišovaly zákony na obyčejné a ústavní. Do právního řádu byla uvozena zákonem č. 121/1920 Sb. a rušila ve spěchu připravenou prozatímní ústavu z listopadu 1918. 

Demokratická a první?

Ústavní listina sice položila základ demokratického státu, ale těleso, které ji schválilo, nevzešlo z voleb, neboť ty se konaly až v dubnu 1920. Odsouhlasili ji poslanci Revolučního národního shromáždění, delegovaní do parlamentu stranami na základě výsledků posledních voleb do předlitavské Říšské rady z června 1911. Slovenskou část republiky zčásti zastupovali Češi – poslancem za Slovensko se stal například i ministr zahraničí Edvard Beneš.

Můžeme se setkat s nepřesným tvrzením, že jde v pořadí o první československou ústavu. Častěji je uváděna jako druhá, po zmíněné prozatímní ústavě z 13. listopadu 1918, ovšem fakticky jde až o ústavu třetí, protože počátkem celého československého právního řádu byl zákon o zřízení samostatného státu z 28. října 1918. Také ten trpí pořadovou nejasností, když byl sice přijat jako první zákon Národním výborem, ale do Sbírky zákonů nového státu se dostal až jako jedenáctý.

À la française

Roli klíčového spojence meziválečného Československa hrála Francie a vzorem pro Ústavní listinu se stala ústava třetí Francouzské republiky (1870–1940). Nejlépe je to patrné z jejího centralismu, chápání státu jako unitárního ve formě parlamentní republiky a v poměrném způsobu voleb poslanců. Někdy se uvádí, že její tvůrci se inspirovali ve Spojených státech amerických, ale prvorepublikové zřízení s americkou federální prezidentskou republikou s většinovým volebním systémem mnoho společného nemělo. 

Dědictví francouzské i americké ústavy lze ovšem nalézt v právech a svobodách člověka. Šlo o úpravu, kterou dnes známe z Listiny základních práv a svobod. Není příliš známo, že ústava z února 1920 zakotvovala pro všechny způsobilé občany (tedy i ženy) brannou povinnost. Ta byla posléze upravena obyčejným zákonem, kde již ženy vojenské službě nepodléhaly. Ústavní text zakončil mnohaleté úsilí českých ženských aktivistek o právo žen volit a být voleny, když uzákonil všeobecné, rovné, přímé a tajné volební právo.

Slabý Senát 

Zákonodárnou moc mělo dvoukomorové Národní shromáždění složené z 300 poslanců a 150 senátorů. Volby se konaly zároveň (v neděli) a podle poměrného systému, a proto měly obě komory obdobné složení. Stranické špičky kandidovaly do Poslanecké sněmovny a Senát zůstal politicky slabý. Národní shromáždění představovalo jediný zákonodárný orgán, když jednotlivé země o svou legislativní pravomoc přišly již v roce 1918. 

Jestliže parlament nezasedal, přecházela zákonodárná působnost na jeho stálý výbor, jenž mohl vydávat opatření s mocí zákona. Byla využita například během přivtělení území Vitorazska a Valticka v roce 1920 nebo při řešení krize státu po podepsání mnichovské dohody.

Silný prezident

Prozatímní ústava z listopadu 1918 nechávala prezidentovi minimum pravomocí, což Tomáš G. Masaryk odmítl a prosadil si posílení moci Hradu. Parlamentem volený prezident a vláda tvořily exekutivu republiky. Rozhodnutí prezidenta byla podmíněna kontrasignací člena vlády, ale hlava státu vládu jmenovala a mohla jí též předsedat. Během dvacetileté éry meziválečného Československa se kabinet nikdy nepostavil proti rozhodnutí prezidenta. Jeho značná moc se ukázala v době mnichovské krize, kdy vláda přijímala zásadní rozhodnutí na Pražském hradě za předsednictví Edvarda Beneše. Na rozdíl od současnosti nový kabinet nemusel žádat parlament o důvěru, ovšem Poslanecká sněmovna mu mohla vyjádřit nedůvěru.

Ústavní listina ponechávala prezidenta v úřadě i po uplynutí jeho funkčního období až do zvolení nového, což umožnilo Edvardu Benešovi v exilu zůstat ve funkci po celou dobu války. Hlava státu disponovala vůči zákonům právem veta, které ovšem mohlo Národní shromáždění přehlasovat. Funkční období vrcholných představitelů státu byla delší než dnes: prezidentovo trvalo 7 let, senátorů 8 a poslanců 6 let. Volby do obou komor se však konaly zároveň, neboť Tomáš G. Masaryk využíval svou pravomoc a rozpustil Senát vždy, když se měly konat poslanecké volby (poslední proběhly v květnu 1935).

Nezávislá justice

Čtvrtá hlava ústavní listiny je věnována moci soudní. Výslovně uváděla Nejvyšší soud (sídlil v Brně), zmiňovala i správní soudnictví a jeho nejvyšší celostátní stolici, byť přímo nehovořila o Nejvyšším správním soudu. Ten byl v Praze zřízen obyčejným zákonem a navázal na tradici rakouského Správního soudního dvora ve Vídni. V uvozujícím zákonu k ústavě zakotvilo Československo jako první stát světa Ústavní soud (sídlil v Praze) s mocí rušit zákony kvůli neústavnosti. K prvenství se hlásí i Rakousko, které sice přijalo svou ústavu až 1. října 1920, ale v ní uvedený Ústavní soud začal rychle fungovat, zatímco československý teprve v listopadu 1921. 

Československo a Rakousko stály u zrodu ústavního soudnictví, protože vytvoření zvláštních ústavních předpisů a jejich nadřazenost nad obyčejnými zákony je spjato s velkými ústavními právníky, profesorem Františkem Weyrem (1879–1951) z brněnské právnické fakulty a profesorem Hansem Kelsenem (1881–1973) z vídeňské univerzity (viz Kdo je autorem textu?). Ústavní soud kromě jiného povinně přezkoumával zákonná opatření stálého výboru Národního shromáždění.

Příliš centralizovaný stát

Ústavní listina budovala Československo jako centralistický stát, když vůbec nezakotvovala územní samosprávu. Běžné zákony vymezily rozdělení republiky na země, ale zbavené podstatných pravomocí – šlo jen o stíny bývalých korunních zemí z dob monarchie. Zejména Slováci vnímali zbytečně tvrdý centralismus jako zradu slibů daných slovenskému exilu v Clevelandské dohodě z 22. října 1915, která hovořila o federaci, i Pittsburské dohodě z 30. května 1918, jež zmiňovala aspoň autonomii. Tato chyba se projevila v době ohrožení Československa nacistickou Třetí říší. Naplnění Pittsburské dohody by většina Slováků uvítala také vzhledem k tomu, že dřív v Uherském království nemělo Slovensko žádná autonomní práva.

Autonomie Podkarpatské Rusi byla sice v ústavě dostatečná, ale k její realizaci došlo až na podzim 1938. Praha své panství nad Podkarpatskem nechtěla omezit a neváhala za to platit vysokou cenu v podobě nerespektování ústavy. Guvernér Podkarpatské Rusi jako nejvyšší představitel země jmenovaný prezidentem na návrh vlády hrál pouze reprezentační úlohu. Skutečnou správní moc vykonával viceguvernér, který stál v čele zemského úřadu jako zemský prezident a pocházel vždy z českých zemí. Volby do Sněmu Podkarpatské Rusi se za celou éru první republiky neuskutečnily. 

Ústavní agonie

Ústava z února 1920 přestala formálně platit schválením ústavy Československé republiky z 9. května 1948, kterou ovšem prezident Edvard Beneš odmítl podepsat, a tak nabyla platnosti až 9. června. Dva dny po Benešově abdikaci ji místo něho signoval předseda vlády Klement Gottwald. Prvorepublikové ústavě však vážný úder zasadil již podzim 1938. Po podepsání mnichovské dohody došlo k přijetí ústavních zákonů o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Zmocňovací ústavní zákon zase umožnil převést ústavodárnou a zákonodárnou pravomoc na prezidenta a vládu. Pomnichovskou druhou republiku provázel nástup autoritářství, a to především na Slovensku a Podkarpatsku, kde byl v únoru 1939 konečně zvolen Sněm, ale na základě nedemokratických voleb jedné proukrajinské kandidátní listiny.

Další hřebíček do rakve představovalo vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939, ovšem k Ústavní listině se hlásilo exilové zřízení v Londýně. Fakticky ji ale nešlo naplnit, když otěže moci držel v rukou Edvard Beneš. Po skončení války ústava fungovala za jiných podmínek. Nebyl například obnoven Senát a Slovensko dostalo určitou autonomii (Slovenská národní rada a Sbor pověřenců). Jako právní předpis tak Ústavní listina z roku 1920 byla ve stadiu klinické smrti již dlouho před jejím zrušením Ústavou 9. května.

Proč zastarala?

Podle Ústavní listiny z 29. února 1920 by mohla fungovat demokratická centralizovaná republika i dnes. Z kruhů poúnorové protikomunistické emigrace se dokonce po listopadu 1989 ozývalo doporučení, že by bylo nejlepší prvorepublikovou konstituci oživit. Jednalo se o nerealistické představy, jelikož federalizace Československa z roku 1968 zásadně změnila státoprávní uspořádání.

Tvůrci meziválečné konstituce s federací vůbec nepočítali a Československo se po sametové revoluci nemohlo vrátit k formě unitárního státu. Naopak československý stát zanikl a plnou suverenitu nabyly Česká a Slovenská republika, které vznikly už 1. ledna 1969 ještě jako součást socialistické federace.

Východoantarktický ledový příkrov (EAIS, East Antarctic Ice Sheet) je největším souvislým ledovcem v Antarktidě i na celém světě. Původně vznikl během postupného ochlazování planety asi před 34 miliony let. Od té doby ustupoval, mizel a zase se vracel, podle vývoje planetárního klimatu. Posledních asi 14 milionů let je zřejmě relativně stabilní.

Odborníci se ale obávají, že kvůli globálnímu změně klimatu by se tento gigantický ledovec mohl destabilizovat a postupně roztát. Problém je také v tom, že vlastně moc nevíme, jak tento rekordní ledový příkrov reaguje na oteplování a neznáme jeho chování v minulých teplých obdobích, například v dobách meziledových.

Minulost pod ledem

Britský glaciolog Stewart Jamieson z Durhamské univerzity a jeho spolupracovníci se proto rozhodli zmapovat topografii dávné krajiny, která je nejméně 14 milionů let zamrzlá v čase pod Východoantarktickým ledovým příkrovem. Vědci využili radarová data a satelitní snímky a výsledky svého výzkumu nyní zveřejnili ve vědeckém časopisu Nature Communications.

Badatelé detailně prozkoumali pánev Aurora-Schmidt, která se nachází asi 300 kilometrů do vnitrozemí od míst, kde dnešní ledový příkrov setkává s oceánem. Ukázalo se, že se tam nachází velmi členitý terén, v němž jsou tři výrazná říční koryta, oddělená hlubokými údolími. Nic z toho nepřipomíná krajinu tvarovou ledovcem. Podle vše jde o pozůstatky původní krajiny z doby, kdy Antarktida byla zeleným kontinentem plným života.

TIP: Objevy pod ledem: Vědci hlásí stovku nově nalezených sopek z Antarktidy

Je možné, aby tato dávná krajina opět spatřila sluneční světlo? Podle Jamiesona by se muselo oteplit asi o 3 až 7 °C, což by odpovídalo době mezi 14 až 37 miliony let, kdy Východoantarktický ledový příkrov nebyl stabilní, mizel a zase se objevoval. Vědci doufají, že v dalších oblastech tohoto ledového příkrovu mohou být ukryty podobné stopy pradávné minulosti.

Moč je odpadní tekutina vylučovaná ledvinami, z chemického hlediska jde o vodný roztok odpadních organických látek a solí. Vzniká filtrováním krve, z níž se v ledvinách oddělují nepotřebné molekuly, které následně odcházejí z těla pryč. Podobně jako z krve lze i z moči pomocí laboratorní analýzy zjistit množství informací o zdravotním stavu dotyčného: Pokud se do ní vylučují látky, které by měly zůstat v krvi, poukazuje to na onemocnění či infekci. Právě fakt, že se zdravý organismus moči přirozeně zbavuje, také vede k intuitivnímu odporu vůči ní – v civilizované společnosti je považována za nečistou a už malé děti se učí, aby si po vyprázdnění močového měchýře umyly ruce.

Daň z moči

Historicky se ovšem s močí zacházelo nejrůznějšími způsoby – ostatně zmínky o ní se objevují i ve Starém zákoně. Například prorok Izajáš píše o nejvyšším číšníkovi, který pokládá otázku: „Zdalipak mě můj pán poslal, abych mluvil tato slova k tvému pánovi a k tobě? Zdali ne k mužům, kteří obsadili hradby a budou jíst svá lejna a pít svou moč spolu s vámi?“

V knize přísloví pak najdeme verš „Pij vodu z vlastní cisterny a tekoucí vodu z vlastní studny“, který posloužil coby jedna z inspirací anglicko-amerického lékaře Johna W. Armstronga, považovaného za zakladatele samotné metody. V roce 1944 vydal publikaci s názvem Voda života (v Česku vyšla poprvé v roce 2003 pod názvem Elixír života), jež se záhy stala základní příručkou pro všechny zastánce urinoterapie. 

Armstrong ji začal praktikovat v roce 1918 zřejmě jako první člověk, který se rozhodl pro systematické zapojení moči v procesu léčby, nicméně kořeny samotné myšlenky patrně sahají ještě tisíce let dále do minulosti. Například starořímští lékaři doporučovali její užívání k čištění zubů a navíc podávali lidskou moč nemocným domácím zvířatům.

Archeologické nálezy dokládají, že v ulicích starořímských měst stávaly běžně nádoby pro sběr moči, do nichž si kolemjdoucí mohli v případě potřeby ulevit. Když se naplnily, pověření pracovníci je odnesli do veřejné prádelny a nalili do obřích kádí se špinavým oblečením, které v takto připravené tekutině máchali. Moč v té době představovala ceněný artikl a obchodníci z ní museli dokonce platit speciální daně. 

O příznivých vlastnostech moči se hovoří rovněž v některých staroindických textech, z nichž vycházejí základy jógy či ájurvédy. Právě ve východní Asii si urinoterapie dodnes udržuje vysokou oblibu coby součást tradiční medicíny – kupříkladu v Číně funguje Urinoterapeutická asociace sdružující na 100 000 členů. Mezi tzv. babské rady, jejichž původ lze jen obtížně dohledat v mlhavých dějinách lidového folkloru, se pak řadí doporučení vymočit se na místo na kůži zasažené žihadlem nebo žahnutím medúzy.

Kloktání i masáže

Třebaže neexistují žádné vědecky podložené důkazy o její účinnosti a řadí se tak mezi alternativní – a navíc značně kontroverzní – léčebné metody, regulérně se jí věnují někteří vystudovaní lékaři. V Česku se mezi veřejně známé propagátorky urinoterapie řadí anestezioložka Vilma Partyková, mimo jiné zastánkyně léčebného hladovění, která o obou tématech publikovala několik knih. V nich si lze přečíst podrobný popis léčby celé škály chorob, při nichž se uplatňuje vnější či vnitřní užívání moči: Podle zkušeností doktorky Partykové se osvědčilo například při infekcích, alergiích, žaludečně-střevních potížích, poruchách kosterního aparátu, očních či ušních potížích, a dokonce při zdánlivě nevyléčitelných nemocech.

Hlavní benefit urinoterapie spočívá podle autorky v tom, že na rozdíl od konvenčních způsobů léčby (například polykání tabletek, jichž je známou odpůrkyní) neodstraňuje pouze symptomy, ale cílí přímo na příčinu choroby. „Chemické preparáty tlumí hlavní symptomy nemoci, ale nemoc neléčí, a navíc významně poškozují důležité orgány. Nemoc si udržujeme sami, pokud nezapojíme svou vůli s ní bojovat,“ uvádí. A jak by podle Partykové, která propaguje rovněž pravidelný jednodenní půst, měla taková urinoterapie vypadat? Ideální je nečekat na případné potíže a začít s prevencí.

„Včasné a pravidelné používání urinoterapie v kombinaci s hladověním výrazně brání nemocem a pomáhá v boji s nimi. Stačí ranní proplachování nosohltanu močí nebo vykloktání. Nosohltan je vstupní branou pro infekci dýchacích cest, která nás dokáže v několika hodinách paralyzovat, pokud ji necháme rozjet. Pár doušků moči po ránu pročistí zažívací orgány, propláchnutí dutiny ústní sníží proud bakterií do žaludku a ochrání rovněž zuby. Masáže močí jsou vhodné pro sametovou kůži,“ radí. Je přitom zcela normální, že zpočátku se člověk bude muset vyrovnat s přirozeným odporem. Kdo nemá odvahu se rovnou napít, může začít vnějším užíváním, tedy například aplikovat trochu moči na kůži podobně jako pleťovou vodu, případně ji přidat do koupele.

S příchutí melounu

Lidé pravidelně konzumující vlastní moč často hovoří o zvýšení pracovní výkonnosti a zlepšení imunity, takže se i bez použití léků rychleji zbavují nachlazení. Podmínkou úspěchu však často není jen nahodilé popíjení, zpravidla je třeba upravit i stravovací návyky, nejlépe zařadit čas od času krátkodobý dietní režim (moč údajně pomáhá utlumit pocit hladu díky obsahu minerálů). Otázka, která se honí hlavou většině laiků, ovšem zní: Jak taková moč vlastně chutná? Odpověď není jednoznačná, neboť její složení se individuálně liší na základě věku, stravy, zdravotního stavu, ale především obsahu vody. 

Jak píše terapeutka Jitka Eichler, která se věnuje alternativní medicíně a urinoterapii sama provozuje již několik let, „chuť vám nejspíš bude zpočátku nepříjemná, záleží, co jste v ten den snědli. Odráží se v ní totiž složení vašeho jídelníčku – není-li pro tělo vhodné, je moč vyloženě k nepozření. Jindy ale může být naopak zcela chutná, třeba když konzumujete převážně meloun, je z ní pak krásně cítit.“ Zastánci urinoterapie věří, že nejúčinnější je ranní moč, u které lze vidět obdobné efekty jako u homeopatik, mimo jiné díky obsahu hormonu melatoninu.

Pro zvýšení léčivých účinků někteří doporučují smíchat moč s jinými přírodními látkami, například včelími produkty nebo mumiem (tmavá chemická sloučenina s hořkou chutí, získávaná ve vysokých nadmořských výškách především v Asii). Naopak zcela „praktické“ důvody má přimísení džusu, který pomůže přehlušit poněkud nelahodný nádech.

Nic se nesmí přehánět

O tom, že urinoterapie se po celém světě těší značné pozornosti, svědčí mimo jiné fakt, že se jí v posledních letech zabývalo hned několik mezinárodních kongresů. V Mexiku či Japonsku lze dokonce navštívit specializované kliniky zaměřené výhradně na příznivé účinky konzumace moči. Na druhou stranu, ne všude mají její příznivci volné pole působnosti. Zmíněnou čínskou asociaci zařadilo v roce 2016 tamější ministerstvo vnitra na seznam ilegálních organizací. A americká média zase varovala před šířením dezinformací o tom, že covid-19 lze vyléčit právě pitím moči, což veřejně prohlašoval známý odpůrce očkování Christopher Key.

Své tvrzení sice zaštiťoval údajným devítiměsíčním výzkumem, ten se však nikdy nekonal. Pokud jde o tuzemské odborníky, vědecká rada České lékařské komory v roce 2012 označila pití vlastní moči za „absurdní“. V oficiálním stanovisku ohledně neověřených terapeutických metod v onkologii se uvádí, že tvrzení o léčivém účinku moči „snad ani není nutné vyvracet“. Zeptáte-li se libovolného lékaře, většina z nich vám odpoví, že je zbytečné vracet do těla odpadní látky, kterých se předtím samo zbavilo.

V některých případech by dokonce mohly uškodit, moč totiž obsahuje dusíkaté látky, jež ve zvýšeném množství mohou působit toxicky a poškodit metabolismus. Ostatně jak zaznělo na konferenci zmíněné čínské asociace, i zastánci urinoterapie připouštějí, že je třeba dodržovat zdravou míru – konzumace vyššího množství moči může vést k zažívacím problémům, únavě, horečce nebo svalové bolesti. 

Z pozorování víme, že spirální galaxie rotují diferenciálně, tedy že se jejich vnitřní části otáčejí rychleji než partie vzdálenější od středu. Jenže v takovém případě by nemohlo dojít k ničemu jinému, než že se spirální ramena začnou namotávat, natáhnou se a ztenčí, až nakonec zaniknou. Tento zcela opodstatněný závěr však nemá oporu v pozorováních. Nebo snad není všechno tak, jak se zdá?

Astronomové se domnívají, že vzhled spirálních ramen představuje pouhou iluzi. Ve skutečnosti se nejedná o pevně uspořádaná ramena, nýbrž jen o hustotní vlnu. Na její hraně se odehrává tvorba hvězd, indukovaná v jinak klidných molekulových oblacích právě průchodem vlny. Nové stálice tam vznikají a velmi jasně svítí, ozařují také okolní plyn – a právě proto spirální ramena vidíme. Pohyby hvězd jsou na hraně vlny rovněž zpomalené: Stálice se zdrží déle, zatímco mezi rameny se pohybují rychleji. Opět se tedy projeví výběrový efekt. Podobně jako v Hertzsprungově­-Russellově diagramu, i zde je hlavní posloupnost bohatě zastoupena, protože hvězdy na ní tráví většinu života.

Spirální ramena tedy nejsou pevná. Hustotní vlna s původem v jádře prochází diskem galaxie, čímž se ramena „posouvají“, aniž by se utahovala.

Loni v září otřáslo západem Mexika silné zemětřesení s epicentrem v Michoacánu. Samotné zemětřesení není v této části světa ničím výjimečným, nacházejí se zde hned dvě významné zemětřesné zóny. Otřesy ale nečekaně odkryly pozoruhodnou památku z dob Aztécké říše.

Pod Mexickou národní autonomní univerzitou v Mexico City otřesy odkryly zhruba metr vysokou kamennou hadí hlavu. Následný průzkum ukázal, že jde o 500 let starou skulpturu, pocházející z doby, kdy se v těchto místech rozkládal mocný aztécký městský stát Tenochtitlán. Před invazí evropských conquistadorů v něm žilo asi 100 tisíc lidí.

Hadí hlava z Tenochtitlánu

Jak uvádějí odborníci mexického Národního institutu pro antropologii a historii (INAH), kteří hadí hlavu zkoumají, Aztékové stavěli chrámy a pyramidy, v nichž uctívali celou řadu božstev. Jedním z nejvýznamnějších byl Quetzalcoatl, který patřil k menšině pozitivních božstev.

Legenda praví, že laskavý nebešťan Quetzalcoatl ukradl z božských zahrad strom kakaovník a věnoval jej lidem, aby i oni mohli z plodů této stálezelené rostliny čerpat sílu. Naučil rovněž lidské pokolení kakaové boby pražit i mlít a z umletého prášku připravovat nápoj zvaný xocolatl. Quetzalcoatl bývá často vyobrazován v podobě bílého vousatého hada, nicméně zda objevená hadí hlava představuje právě tohoto boha není zatím  jisté.

TIP: Čokoláda nad zlato: Staří Mayové nepoužívali jako měnu mince, ale kakaové boby

Objevená hadí hlava měří na výšku zhruba metr a váží něco přes tunu. V minulosti zářila pestrými barvami – stále jsou na ní patrné stopy červené, modré, žluté černé a bílé barvy. Tým archeologů INAH hlavu vyzvedl pomocí jeřábu a postavil pro ni komoru, která udržuje potřebnou vlhkost. Tento postup by měl barvy na hlavě uchovat i do budoucna. V Tenochtitlánu již bylo objeveno několik hadích hlav, loňský nález je ale unikátní právě kvůli zachovalým barvám. Práce na zabezpečení tohoto výjimečného artefaktu stále probíhají a v průběhu příštího roku by vědci hadí hlavu rádi představili veřejnosti.