K dnešnímu dni známe s jistotou dva mezihvězdné objekty, které navštívily Sluneční soustavu – planetku ʻOumuamua a kometu Borisov. „Objektů podobných planetce ‘Oumuamua se může ve Sluneční soustavě objevovat mnhem více. Většina z nich je pro nás ale v současné době nezjistitelná,“ tvrdí Dušan Marčeta z Bělehradské univerzity a Darryl Seligman z Cornellovy univerzity ve své nové a doposud nerecenzované studii. 

Oba vědci jsou ale přesvědčeni, že skvělým lovcem těchto objektů by se mohla stát nová Observatoř Very Rubinové (dříve Velký celooblohový dalekohled, LSST) na hoře El Peñón v chilských Andách. Toto momentálně největší dokončované zařízení pro celooblohovou přehlídku by se prvního spuštění mohlo dočkat již v roce 2025.

Zdatný průzkumník oblohy

Klíčovým zařízením nové observatoře se má stát dalekohled Simonyi Survey Telescope s primárním zrcadlem o průměru 8,4 metrů společně s největší instalovanou digitální kamerou s rozlišením 3,2 gigapixelů. Dalekohled by měl být vzhledem k své velikosti poměrně svižný. Každých několik nocí proskenuje celou noční oblohu, viditelnou z dotyčného území.

Jedním z hlavních projektů observatoře by měl být Legacy Survey of Space and Time (LSST), s nímž se počítá na nejméně 10 let. V rámci tohoto projektu budou získána data o více než 5 milionech objektů Hlavního pásu, 300 tisících Jupiterových Trójanech, 100 tisících blízkozemních objektech a více než 40 tisících objektech Kuiperova pásu.

Vzhledem k rozsáhlým možnostem pozorování zachytí Observatoř Very Rubinové mnohé z těchto objektů na stovkách snímků. Toto ohromující množství dat astronomové využijí k výpočtu pozic a oběžných drah pozorovaných objektů. Díky tomu by mohli narazit na řadu mezihvězdných objektů, které doposud unikaly pozornosti.

TIP: Mohla by být ’Oumuamua sondou mimozemské civilizace?

Odhady počtů takto objevených mezihvězných poutníků se různí – podle některých vědců by to mohlo být pět, sedm nebo i 21 objektů ročně. Marčeta a Seligman jsou v tomto směru ještě optimističtější - podle jejich závěrů by mohla Observatoř Very Rubinové ročně zachytit až 70 návštěvníků zpoza hranic Sluneční soustavy. V každém případě se můžeme těšit na skvělé objevy.

Hlavní roli při tom sehrál muž, který se dodnes řadí k legendám a je po něm pojmenována cena pro nejlepší fotbalové brankáře. František Plánička příliš nevyrostl, což byla pro gólmana značná nevýhoda, ale vše si vynahradil svojí dokonalou mrštností a postřehem. A především se ukázal jako veliká osobnost s obrovským přehledem. V onom památném finále nastoupil dokonce s kapitánskou páskou, což značilo, že se těšil velkému respektu, nejen mezi spoluhráči. Pustil ve finále gól schválně, aby zachránil lidské životy? 

Turnaj v totalitní zemi 

Vraťme se k onomu slavnému mistrovství světa, které se odehrálo v neslavné a těžké době. Rok předtím se v Německu dostal k moci Adolf Hitler a turnaj se navíc konal ve fašistické Itálii, kterou už od roku 1922 pevně ovládal diktátor Benito Mussolini. Domácí Italové se považovali za jednoznačné favority a sám velký Duce si nepřipouštěl jiný výsledek než zisk poháru. Hodlal tak propagovat velikost svého impéria celému světu. Nicméně světové turnaje byly tehdy ještě v plenkách. Roku 1934 se vlastně hrálo první mistrovství s větším počtem účastníků. Ještě o čtyři roky dříve v Uruguayi nastoupila do turnaje kvůli finanční náročnosti pouze čtyři evropská mužstva. 

Do Itálie už přijelo celých šestnáct týmů a ty navíc poprvé musely projít kvalifikačním sítem. Tím se probojovalo i Československo – reprezentantům i fanouškům se měl splnit sen o konfrontaci s nejlepšími. Podle výsledků našich klubů i reprezentace se naše země řadila k širšímu výběru favoritů a vedle Maďarů, Španělů či Švýcarů se dostala mezi nasazené týmy. Nicméně, jak už bylo zmíněno, největší šance se dávaly domácím Italům, za které nastupovali mimo jiné i narychlo naturalizovaní Argentinci Monti a Guaita. To zařídil politickým tlakem Duce, ačkoliv to odporovalo pravidlům. 

Vítězná šňůra Čechoslováků 

Za náš tým nastupoval vedle tehdy už zkušeného slávistického brankáře Pláničky jako hlavní hvězda sparťan Oldřich Nejedlý, který se stal i nejlepším střelcem turnaje. Vedle něj hrál v útoku obvykle slávista Antonín Puč, který v onom osudném finále dostal hodně zabrat. Před mistrovstvím si naši fotbalisté ještě střihli v Praze přípravný zápas proti Angličanům, na který se do ochozů Sparty přišlo podívat 36 tisíc diváků. Přestože českoslovenští reprezentanti od první půle prohrávali, dokázali nakonec Nejedlý s Pučem výsledek otočit na výhru 2:1. 

Do Itálie se odjíždělo s výbornou náladou a optimismem. Roku 1934 se nehrály žádné základní skupiny a turnaj byl od počátku postavený do vyřazovacího pavouka. To znamená, že polovina mužstev odjížděla domů už po prvním zápase. Československý výběr dostal na začátek Rumunsko. Silný vítr od moře pomohl Rumunům vstřelit vedoucí gól. Jen díky skvělým zákrokům Pláničky jich Čechoslováci nedostali víc. V druhé polovině se naštěstí situace otočila, a tak nebyl problém otočit i výsledek. 

Do čtvrtfinále jsme pak dostali Švýcary a zase jsme po rychlé brance krátce po začátku prohrávali 0:1. Naštěstí už o šest minut později vyrovnal slávista František Svoboda a po přestávce vstřelil vedoucí gól Jiří Sobotka, také ze Slavie. Švýcarům se ještě podařilo vyrovnat, ale rozhodující trefu obstaral stejně jako proti Rumunům Oldřich Nejedlý. 

První diktátorská velmoc se nám postavila už v semifinále – naši němečtí sousedi nastoupili s hákovými kříži na dresech. Kupodivu to však pro naše fotbalisty s lvíčky na prsou bylo snad snazší než předchozí kola. Němci hráli hodně stereotypně, takže jsme tentokrát dokonce od první půle vedli. Soupeři se sice po přestávce podařilo srovnat, ale nakonec Čechoslováci s přehledem vyhráli 3:1 díky hattricku Nejedlého. 

Protežovaný domácí tým 

Zatímco naši cestu do finále lemovala sláva a nadšení, náš soupeř se prezentoval dost kontroverzními výkony. Rozhodčí totiž zjevně domácím nadržovali. Není jisté, jestli jim Mussolini vyhrožoval, nebo je uplácel (možná obojí), ale už ve čtvrtfinále proti Španělsku podal švýcarský rozhodčí Mercet tak tristní výkon, že ho organizátoři odvolali z finálového utkání, kam byl původně nominován. Nadržoval totiž Italům ještě okatěji než Švéd Ivan Eklid v semifinále proti Rakušanům. Ten byl také nakonec povolán jako hlavní sudí i do finálového klání. 

Krátce před posledním utkáním turnaje se Eklid zastavil v čestné lóži u Mussoliniho, aby s ním krátce pohovořil. Dnes by to bylo naprosto nemožné a i v tehdejší době vyvolalo toto setkání mezi fanoušky značné pohoršení. Kvůli napjaté politické atmosféře v Evropě si ale nikdo oficiálně nedovolil nic namítat. Kromě toho se později rozšířila zpráva, že Duce měl italským fotbalistům vyhrožovat smrtí, kdyby snad zápas prohráli. To se zřejmě ještě před zápasem doneslo i k našim reprezentantům, což možná nakonec rozhodlo i o výsledku. 

Výkon rozhodčího bohužel v průběhu zápasu 10. června 1934 naplnil černá očekávání a například i slavný fotbalista Josef Bican (tehdy nastupoval za Rakousko) si byl jist, že Eklid dostal úplatek. V prvním poločase šlo ještě „pouze“ o důrazný italský fotbal, který odnesl záložník Krčil, jenž pak do konce zápasu kulhal. 

Surové finále 

Ve druhé polovině se pak Italové zřejmě z obav z Mussoliniho hrozby vrhli ze všech sil do útočení. Vyblokovali si tím sedm hráčů, takže jim brzy zůstala díra v obraně a protiútok unikajícího Puče museli zastavit nedovoleným způsobem. Poté ho ještě Ferraris na zemi kopl do hlavy, takže sparťan ztratil vědomí. Rozhodčí Eklid však ukázal, že se nic nestalo a hrálo se dál. Antonína Puče křísili na lavičce pomocí čpavku, který se mu dostal i do očí, takže po návratu na hřiště chvíli dost zmateně pobíhal. 

Od toho momentu už se na hřišti odehrával více boj než fotbal. Nicméně Puč přišel k sobě a čpavek ho zřejmě ještě povzbudil, takže v nebezpečné situaci před bránou zvolil těžkou ostrou falšovanou ránu namísto přihrávky, kterou očekával italský brankář Combi. V sedmdesáté minutě najednou Čechoslováci vedli 1:0 a měli velmi blízko k mistrovskému titulu. Jenomže Nejedlý a Sobotka spálili dvě další šance a surová hra Italům u rozhodčího procházela. Osm minut před koncem byl náš obránce faulován, ale Eklid to opět přehlédl, a tak se míč dostal k Orsimu a ten tvrdou střelou k pravé tyči chvíli před koncem základní hrací doby vyrovnal. 

Finálový zápas šel poprvé v historii světových šampionátů do prodloužení. V něm přišla velká chvíle Františka Pláničky. Už po pěti minutách prodloužení obešel Ital Guaita (ještě nedávno Argentinec) zraněného kulhajícího Krčila a nacentroval před bránu. Tam našel volného Angela Schiavia, který trefil ze čtyř metrů roh brány, ale velmi pomalou a nepříliš povedenou střelou. Jeden z nejlepších světových brankářů František Plánička mohl tomuto gólu téměř jistě zabránit. Vždyť chytil i mnohem složitější a prudší střely a jeho mrštnost byla pověstná. 

Jenže pohled brankáře na Schiavia po rozhodujícím gólu byl pohledem spoluviníka: zřejmě se rozhodl prohrát nejdůležitější zápas své kariéry výměnou za záchranu soupeřova života, když se doslechl o Mussoliniho výhružkách. Prodloužené finále už se dohrálo beze změn skóre. Čechoslováci sice měli šance, ale Sobotka, Svoboda ani Nejedlý urputnou italskou obranu neprostřelili. 

Vítězství, nebo smrt 

Českoslovenští fotbalisté byli po návratu domů se stříbrem oslavováni jako by skončili zlatí. I když tehdy ještě nevysílala televize, zprávy o nadržování Italům se rychle roznesly. 

Vraťme se však k onomu rozhodujícímu momentu. Opravdu tehdy mohl fašistický diktátor vyhrožovat svým reprezentantům smrtí? To by byla opravdu silná káva i na tak tuhý režim. Takovým trestem by si po prohraném finále značně poškodil reputaci. Fanoušci měli své fotbalové hrdiny rádi. Přesto je možné, že něco v tom smyslu pronesl a italští fotbalisté mohli dostat strach, jak se bude s nimi zacházet. A že to třeba odnesou jejich rodiny. Duceho tvrdost byla po dvanácti letech vlády proslulá a upadnout u něj v nemilost se nikomu nechtělo. 

Jak mohl situaci vyhodnotit slavný slávistický brankář, pokud se o ní doslechl? I on určitě znal neúprosnost italského režimu. O podivně nechycené brance svědčí i to, že střelec Angelo Schiavio se oslav vítězství ani nezúčastnil. 

TIP: Od tvrdých chlapů po slečinky: Historie nejoblíbenějšího sportu na světě

František Plánička zemřel v roce 1996 ve věku 92 let a jeho smrt vyvolala v České republice takový ohlas, že Karel Poborský, kapitán finalistů mistrovství Evropy, odložil svůj přestup do Manchesteru United, aby se mohl zúčastnit jeho pohřbu. Příbuzní zesnulého našli mezi jeho věcmi zlatou medaili a vzkaz: „Děkujeme, zachránil jsi nám život. S láskou, Angelo Schiavio“.

Když je něčeho hodně, až přes míru, můžeme to v obecné češtině vyjádřit slovem „habaděj“. Možná se zdá, že zmíněný výraz nemá žádný hlubší smysl, ale opak je pravdou. Odvozuje se od spojení „hanba dieti“, což lze do současné řeči přeložit jako „hanba mluvit“. A tady už jsme doma: Určitě jste přinejmenším od dříve narozených generací zaslechli obrat typu „má toho až hanba mluvit“.

Staročeské sloveso „dieti“ se původně používalo ve dvou významech: Jednak označovalo nějaké dění či jednání, jednak tvořilo ekvivalent pro „říkat“ či „mluvit“. A když se tedy mluvení spojilo s hanbou, dalo vzniknout slovu „habaděj“.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Když se začátkem 20. století ve výzbroji námořnictev objevily první ponorky, netrvalo dlouho a vojenští konstruktéři začali přemýšlet o co nejúčinnějším způsobu jejich ničení. Už v roce 1913 zadal britský Výbor pro ponorkové útoky (Submarine Attack Committee) vývoj takzvané shazovatelné miny. Technici při hledání vhodného způsobu jejího odpalování prošli několika slepými cestami. Jako prakticky použitelný se ukázal až návrh námořního inženýra Herberta Taylora, který pracoval s hydrostatickým ventilem reagujícím na změnu tlaku kapaliny.

Prvoválečné kořeny

Společnost Thomas Firth&Sons na základě tohoto principu zkonstruovala takzvanou hydrostatickou pistoli neboli odpalovací mechanismus, jenž inicioval nálož po dosažení určené hloubky. Odsud už byl jen krůček k reálně využitelným hlubinným pumám, které se na palubách válečných lodí objevily v roce 1916. Průkopnickou konstrukci představoval britský typ D, jenž už se vyznačoval všemi prvky typickými i pro hlubinné pumy z dob druhé světové války. Měl válcové tělo z ocelového plechu naplněné trhavinou, stejně jako hydrostatickou roznětku s možností nastavit požadovanou hloubku exploze.

Puma měla dvě varianty. Typ D obsahoval 140 kg trinitrotoluenu či amatolu a byl určen pro rychlá plavidla. Verzi D* nosily pomalejší lodě, které by před výbuchem nestačily včas odplout do bezpečné vzdálenosti. Z tohoto důvodu se plnil jen 54 kilogramy trhaviny. Obě provedení konstruktéři osadili stejnou roznětkou, díky níž mohli námořníci volit mezi hloubkou detonace 12 nebo 24 m. 

Smrtící válce se shazovaly ze skluzu na zádi torpédoborce a už 22. března 1916 dokázaly poslat ke dnu svou první oběť – německý podmořský člun U-68. Z novinky se rychle stala nepostradatelná protiponorková zbraň a její spotřeba rostla. Zatímco během roku 1917 svrhlo Royal Navy v boji s U-booty 300 kusů za měsíc, napřesrok už šlo o 1 745 exemplářů. 

Ostatní námořnictva zavedla za Velké války vlastní typy hlubinných pum, nicméně právě britský typ D nejvíce ovlivnil další vývoj této zbraňové kategorie. Stejnou koncepci zachovával i Mark VII zavedený v roce 1939. Dal se odpálit v maximální hloubce 91 m a zdokonalené roznětky tuto hodnotu záhy zdvojnásobily. Také námořnictvo strýčka Sama „jen“ inovovalo své modely z roku 1918 – konkrétně Mark 3 a 4, které vznikly modifikací typu D pro americké potřeby. Zbraně totožné koncepce se objevily i na německých, francouzských nebo sovětských plavidlech.

Smrtící tlak 

Standardní hlubinná puma z let 1939–1945 vážila 170 až 200 kg, přičemž drtivá většina hmotnosti připadala na nálož. Jakmile loď nebo letoun pumu svrhly, klesala vlastní vahou pod hladinu. Pokud měla hydrostatickou roznětku, vybuchla v nastavené hloubce, případně ji magnetická roznětka odpálila v blízkosti kovového trupu ponorky. Exploze vytvořila obří bublinu vysokotlakého plynu, která ve vodním prostředí expandovala za vzniku mohutné tlakové vlny. Opakované rozpínání a smršťování bubliny generovalo i sekundární tlakové vlny – dokud bublina nedoputovala k hladině, kde vytvořila charakteristický gejzír.

Zbraň působila na podmořský člun několika způsoby. Primární tlaková vlna jej poškozovala vibracemi i svým rázem, v extrémním případě (při explozi v těsné blízkosti) ho mohla rovnou prorazit. Došlo-li k detonaci dále od ponorky, ničil tlak především vnitřní vybavení od potrubí po ložiska nebo citlivé přístroje. V neposlední řadě se rázy přenášely i do těl námořníků a způsobovaly jim fyzické i psychické potíže. Nebylo radno podceňovat ani sekundární vlny, jež vyvolávaly nadměrné namáhání trupu. 

Ačkoliv se zaměřovací metody stále zdokonalovaly, zřídkakdy se podařilo válce svrhnout tak přesně, aby zničily ponorku okamžitou penetrací trupu. Většina pum totiž dokázala takový kousek jen na asi šestimetrovou distanci. Nejčastěji člun klesl ke dnu nadobro kvůli kumulovanému účinku sekundárních vln vyvolaných několika pumami. V praxi bývalo potřeba k potopení člunu svrhnout až několik stovek kusů, nicméně i takový déšť trhavin se dal při troše štěstí a šikovném manévrování přežít. Rekordmankou se stala německá U-427, která v dubnu 1945 přestála výbuchy 678 pum.

Zaměřit a odpálit 

Přestože se samotná puma za dvě desetiletí od svého vzniku moc nezměnila, její účinnost výrazně narostla. A to díky novým metodám detekce ponorek – od hydrofonů (podvodní mikrofony pro pasivní naslouchání) přes sonar (zařízení na principu radaru, jež místo rádiových vln užívá zvukové vlny) po ASDIC (aktivní sonar). Po jejich instalaci na torpédoborce a korvety mohli námořníci od základu změnit taktiku lovu. Zatímco za Velké války svrhávali pumy nazdařbůh – do míst, kde podmořský člun očekávali, nyní nepřítele dokázali poměrně přesně zaměřit a útočit najisto.

Raketa Voschod 11A57 odstartovala ráno 12. října 1964 z kosmodromu Bajkonur. Pro posádku šlo o životní zážitek, kdežto pro konstruktéra Sergeje Koroljova a další v bunkru o „únavných 523 sekund“, jak se vyjádřil velitel oddílu kosmonautů Kamanin. Po necelých devíti minutách se Voschod úspěšně oddělil od třetího stupně nosiče, a to na dráze 177,5 × 409 km se sklonem 64,9° k rovníku. Kosmonauti mohli proces oddělování lodi sledovat na obrazovce, kam se přenášel signál z vnější kamery. Třetí stupeň měl přitom záměrně černobílý šachovnicový nátěr, takže bylo lépe zřetelné, jakým způsobem po oddělení rotuje. 

Pro posádku znamenal začátek volného letu neobvyklou zkušenost, protože se mohli o své dojmy navzájem podělit – a také je porovnat s Jurijem Gagarinem, který s lodí udržoval při startu a v první fázi mise spojení.

Plán je neúprosný

Nebyl však čas si užívat let a stav mikro­gravitace, neboť posádka musela plnit velmi ambiciózní plán. Jak se později vyjádřil kosmonaut Konstantin Feoktistov, tréninkové nácviky a simulace se přes veškerou snahu všech zúčastněných od reality zcela lišily. Většina úkonů trvala mnohem déle, než se předpokládalo, a kosmonauti poměrně rychle nabrali oproti ideálnímu scénáři skluz. Čekala je však i příjemná překvapení: Feoktistov například zjistil, že vydolovat fotoaparát zpod sedadla je naprostá hračka. Stačilo se odpoutat, ve vzduchu se otočit obličejem dolů a jednoduše pro přístroj sáhnout.

Na prvním obletu planety provedl Boris Jegorov všeobecnou lékařskou prohlídku posádky a následovala dvacetiminutová snídaně. Muži měli k dispozici jídlo z kovových tub, přičemž se počítalo s jejich osobními chuťovými preferencemi. Energetická vydatnost tohoto i dalších pokrmů činila zhruba 2 800 kcal na člověka. Feoktistov se poté věnoval sledování zemského povrchu, atmosféry a hvězd, zatímco těžiště práce velitele spočívalo v hodnocení funkce lodi, jejích systémů a také v experimentech s orientací plavidla. Na druhém oběhu kosmonauti na dálku pozdravili účastníky právě probíhající olympiády v Tokiu a na třetím odebral Jegorov svým kolegům vzorky krve.

Nad očekávání

Let probíhal až nad očekávání dobře, i když se vyskytly dílčí problémy. Například teplota a vlhkost v interiéru postupně narůstaly, což nasvědčovalo, že systém pro zajištění životních podmínek pracuje na hranici svých možností. Přesto měla posádka i pozemní tým důvod k optimismu. U Komarova zašlo nadšení dokonce tak daleko, že se rozhodl trochu zatlačit na Koroljova, aby se mise prodloužila. Na dotaz, zda je posádka připravena k závěrečné operaci, velitel odvětil: „Posádka je připravena.“ A po krátké pauze dodal: „Žádáme o povolení pokračovat v letu!“  Hlavní konstruktér napůl s úsměvem opáčil: „Rozumím, ale takto naše domluva nezněla.“ 

„To skutečně ne, ale setkali jsme se tady s řadou zajímavých jevů,“ nedal se odbýt Komarov. Sergej Pavlovič pak rozpravu uzavřel citátem ze Shakespeara: „Je mnoho věcí mezi nebem a zemí, milý Horácio, vše probádat nelze.“

Bylo jasné, že žádost představovala ne zcela vážně míněný pokus. Nikdo neměl zájem zbytečně napínat síly trojice na orbitě ani možnosti plavidla, a navíc let již tak vstoupil do kosmické síně slávy. Kromě první vícečlenné posádky v dějinách šlo s 5 320 kg také o dosud nejtěžší pilotovanou loď a rovněž se podařilo dosáhnout nejvyššího apogea při misi s kosmonauty, a sice 409 km. Prvenství ovšem neměla vydržet dlouho: Již o pár měsíců později se na opačné straně zeměkoule spustila neuvěřitelná mašinérie jménem Gemini, jež měla v průměru jedním startem za dva měsíce pokořit řadu rekordů. Nyní však ještě scéna patřila Voschodu.

Dramatický návrat

Při šestnáctém obletu Země v 9:55 moskevského času se loď automaticky zorientovala k brzdicímu zážehu, jenž následně započal v 10:19. Podle telemetrie proběhl uspokojivě, ale spojení s posádkou se z nejasných důvodů nepodařilo navázat. Kosmonauti mezitím zažívali něco, co do té doby zakusilo jen pár vyvolených. Vstup z oběžné dráhy do atmosféry je vždy nesmírně dynamický a dramatický, a o to víc tomu tak muselo být v případě pionýrů kosmických cest.

Po oddělení návratové kabiny na chvíli viděli přístrojový úsek a vzápětí na iluminátor dopadla sprška jakési kapaliny. Feoktistov se dovtípil, že proběhlo proplachování brzdicího motoru dusíkem po skončení jeho práce a že se jedná o zbytky pohonných látek. Ty okamžitě pokryly průzor ledovou vrstvičkou, a ochudily tak posádku o další poutavé výhledy. Zakrátko kabina vstoupila do hustých vrstev atmosféry, a přestože rostoucí teplota iluminátor očistila, záhy jej pro změnu zanesly saze z ablativního tepelného štítu. Kolem se začala rozléhat prásknutí podobná výstřelům a Komarov s Jegorovem hleděli s otazníky v očích na Feoktistova. Ten se jim však snažil vysvětlit, že v důsledku teplotního namáhání pouze dochází k místnímu narušení některé z vrstev azbotextolitu, jenž kabinu pokrýval.

Tvrdé měkké přistání

V určené výšce se dostal ke slovu padák a zbývala už jen jedna neznámá: Jak efektivní bude systém měkkého dosednutí? Zafunguje motor na padákovém závěsu tak, jak byl navržen? Odpovědi se kosmonauti dočkali v 10:47 moskevského času, přičemž zněla „ano i ne“. Systém pracoval přesně podle plánu, nicméně Feoktistov později poznamenal, že bylo přistání tak měkké, až měli všichni tři od nárazu jiskřičky v očích.

Let trvající jeden den, sedmnáct minut a tři sekundy zakončili v závěsu na řemenech hlavou dolů, poté co se kabina po dosednutí převrátila. Nejprve se ven vysoukal Komarov, poté Jegorov a nakonec Feoktistov. Přestože se s lodí nepodařilo během přistání navázat spojení, posádky pátracích letounů ji zpozorovaly ještě v době, kdy se snášela na padácích. Zanedlouho tak mohli piloti ohlásit, že u Voschodu vidí tři mávající muže. Jakmile se zpráva o úspěšném završení letu dostala ke Koroljovovi, šeptem pronesl: „Už je skutečně po všem a oni se vrátili bez jediného škrábnutí? Nikdy bych nevěřil, že se dá z Vostoku udělat Voschod a že v něm tři kosmonauti mohou letět do vesmíru…“

Neveselé oslavy

Z místa dosednutí přepravil posádku vrtulník do Kustanaje a odtud pak letadlo na Bajkonur. Triumfální návrat nových hrdinů do Moskvy však zmařilo dění v nejvyšších patrech sovětské politiky: V tentýž den byl Chruščov formálně odstaven od moci a neklidná doba oslavám na Rudém náměstí nepřála. Kosmonauti mohli závan čehosi podivného cítit už krátce po přistání, kdy měl proběhnout tradiční telefonát s vedoucím představitelem SSSR – nicméně se nekonal. Trojici bylo řečeno, že se jejich odjezd do hlavního města odkládá, a teprve pátý den po návratu z vesmíru se dočkali uvítání v Kremlu, nyní však již v režii nového stranického vůdce Leonida Brežněva.

Oslavy navíc narušila zpráva, že v Jugoslávii havaroval Iljušin 18 – tentýž stroj, v němž kosmonauti přelétali z Kustanaje na Bajkonur. V jeho troskách zahynulo sedmnáct lidí, včetně náčelníka generálního štábu sovětské armády maršála Birjuzova…

Vyčerpané možnosti

Západní svět vnímal let Voschodu 1 jako uvedení nové generace kosmických lodí, s mnohem větším potenciálem a schopnostmi než v případě Vostoku. Po jistou dobu se tak mohlo zdát, že Americe na poli pilotované kosmonautiky opět ujíždí vlak. Málokdo tehdy tušil, že šlo o program vytvořený ve spěchu, za ohromného tlaku shora, a že se při něm možnosti starého dobrého Vostoku ždímaly až na dřeň. Nicméně z hlediska propagandy se o úspěch bezesporu jednalo. Podruhé a naposledy Voschod zazářil při letu „dvojky“, při němž se v březnu 1965 uskutečnil první výstup člověka do volného prostoru. A později ho zcela zastínil veleúspěšný americký program Gemini. 

Předpokládalo se, že bude Voschod po prvních dvou misích pokračovat, minimálně do startu „sedmičky“. V rámci programu se měly uskutečnit lety na vysoké orbity, mise ženských posádek i s výstupy do volného prostoru, pokusy s umělou gravitací a mnoho dalších experimentů. Jeho potenciál se však vyčerpal dlouho předtím, než se mohly popsané projekty realizovat, a odpovědní činitelé vsadili na kosmickou loď nové generace Sojuz 7K. To už je ale zcela jiný příběh…

V pátek 20. října 2023 byl v Minnesotě zatčen třicetiletý Connor Bowman. V okrese Olmsted County ho obvinili z vraždy o dva roky starší manželky Betty. 16. srpna ji přijali v nemocnici s výraznými gastrointestinálními potížemi a dehydratací. Lékaři to nejprve připisovali otravě jídlem, ale její stav se rychle zhoršoval a za čtyři dny zemřela kvůli rozsáhlému selhání orgánů.

Následujícího dne upozornil soudní lékař policii, že jde o podezřelé úmrtí a bylo zahájeno vyšetřování. Záhy vyšlo najevo, že manželství Connora a Betty bylo v rozkladu, došlo k nevěře a uvažovali o rozvodu. Zároveň se objevily podezřelé okolnosti, protože zadlužený manžel měl obdržet z manželčiny životní pojistky půl milionu dolarů (přes 11,7 milionů Kč), pokoušel se zhatit pitvu zemřelé a trval na její okamžité kremaci.

Smrtící kolchicin

Toxikologické vyšetření odhalilo, že manželka měla v krvi a moči kolchcin, velmi nebezpečný rostlinný toxin, který se vyskytuje například v ocúnech. Používá se sice ve velmi malém množství v medicíně, například při léčbě dny a některých dalších onemocnění či v protinádorové léčbě, ale Betty Bowmanová ho nikdy neměla předepsaný ani netrpěla dnou.

Kolchicin je jedním z nejúčinnějších buněčných jedů. Za smrtelnou dávku je považováno 20 miligramů. Funguje jako mitotický jed a narušuje proces mitózy, který zodpovídá za rozdělení genetického materiálu a je klíčový pro správné dělení buněk. Otrávenému člověka je velice zle, trpí průjmem, dehydratací, dušností, bledne, klesá mu teplota a tlak. Smrt může nastat během několika hodin až několika dnů.

Pikantní je, že Connor Bowman až donedávna působil jako lékař na klinice Mayo, která je považována za jednu z nejlepších vědeckých nemocnicí na světě. Studoval farmacii a působil jako poradce při otravách, což kriminalisty utvrdilo v jejich podezření. Vyšetřování ukázalo, že podezřelý Bowman na internetu hledal informace o kolchicinu, a také o tom, jak zamaskovat historii vyhledávání na internetu. 

V rámci úvodního soudního slyšení stanovil soudce podmínky kauce ve výši 5 milionů dolarů. Hlavní přelíčení je naplánováno na 16. ledna 2024.

Pokud jde o teplé koláče a další pečivo, doporučení našich babiček se týkalo kynutých těst – tedy těch, která obsahují kvasnice. Domnívaly se totiž, že droždí může pracovat i po vytažení pokrmu z trouby, a způsobit tak nadýmání a bolesti břicha. Ve skutečnosti jsou však obsažené kvasinky horkem usmrceny, a ke kvašení po dopečení tudíž nadále nedochází, takže nemůže pokračovat ani v našem těle po snědení teplého pečiva. Podle dostupných informací začínají kvasinky odumírat již zhruba při 55 °C a k jejich úplnému usmrcení dochází při 60 °C.

Nicméně stejně jako u jiných potravin i zde platí, že trávení a tolerance různých jídel představují individuální záležitost. Pokud tedy víte, že vám teplé pečivo nedělá dobře, raději se mu vyhněte. Nám ostatním pak při jedení buchet, koláčů či chleba čerstvě vytažených z trouby hrozí maximálně spálená pusa.

Za Zeptej se vědce odpovídá Ing. Anna Keclíková, Národní technická knihovna 

Předně – tahle událost platí jen pro zvané. A u vchodu do chrámu, údolí či jeskyně se řadí buď jen muži, anebo ženy. Smíšenou účast nečekejte, navíc záleží na tom, k poctě jakého božstva se zrovna ten který orgion koná. Ani program zrovna nepotěší. Sice vás čekají ohně a planoucí pochodně, aroma omamných bylin, účastníci v hábitech a maskách, ale kromě divokého tance, jímž se všichni dostávají do extáze, tu toho moc neuvidíte. 

Zlatým hřebem celého orgía nejspíš bude taneční vystoupení s velkým hadem, nebo surové podřezání a vyvržení berana. A to doufejte, že se neobjevíte mezi uctívači bohyně Kybelé. Ti se totiž ve stavu mystického povznesení během tance sebekastrují. Dohromady tahle událost dobrý dojem nedělá. Jde jen o formu zácviku kněží či kněžek. Tady si vytvářejí duchovní pouto, zavazují se k zachovávání tajemství, učí se rituální praxi. 

Ve své podstatě jde jen o neveřejnou zkouškou generálku mnohem formálněji pojatých mystérií, tedy dramatických inscenací, které se konají pro širší veřejnost. I když se takový orgion koná k poctě Dionýsa, boha vína, kromě výzdoby v podobě zralých hroznů tu konzumní alkohol prakticky nenaleznete. Účastníci se snaží dostat do stavu změněného vědomí rytmický křepčením. Při něm v sobě probouzejí vášeň, vzrušují se a dosahují extáze. Nebo strnulosti. Vcelku tu ale nejde o nic moc odlišného od toho, co uvidíte na parketu vesnické diskotéky po půlnoci. Termín orgía, značící vzrušení, se nicméně v řecké společnosti zažil. Jen v trochu jiných souvislostech.

Hanebnost orgií 

Jen o sto let později se jím totiž označovaly aktivity výrazně nenáboženského charakteru. Většinou v silně negativní konotaci. Když například v roce 346 př. n. l. vyšlou Atény ke králi Filipovi II. Makedonskému – který Řecko vojensky ohrožoval – diplomatickou misi, nedopadne to vůbec podle plánu. Místo vyjednávání se totiž velvyslanci nechají opít na opulentním večírku, který pro ně Filip II. uspořádá. Oblouzní se tak důkladně, že místo smíru začnou podporovat Filipovy dobyvačné ambice. Zradí vlastní lid! Aténský politik Démosthenes pak bude hledat příčinu tohoto skupinového selhání. Uvidí ji v tom, že u Filipa II. servírovaly Atéňanům lahůdky překrásné ženy. Čímž byly zavdány příčiny ke zhýralostem. Přejedení, opití a krásou cizích žen ovlivnění diplomaté se „dostali do stavu vzrušení“. A Démosthenes v této souvislosti pro popis opovrženíhodného chování použije výraz orgie. 

Možná proto se dobré jídlo, pití a překrásné ženy v dalších letech staly řeckým receptem na orgie. Když řečník Aeschines hlasitě obviňoval svého protivníka Timarcha, že své spojence z řad šlechty získává na orgiích skrze zakázaná potěšení, pořád to není to, co bychom asi očekávali. Timarch jen sezval do svého honosného domu flétnisty z širokého okolí a nechal naložit na stůl všemožné pochoutky. Dost možná je pak nechal servírovat kurtizánami, ale stále pořádal jen banket s hudbou. Nic divokého. 

Večírek tyrana 

Divokost orgií začlenili do zábavy mnohem později až Římané. I když je to trochu vratké tvrzení. Oficiálně poprvé se jejich pořádání připisuje politiku Sullovi. A jak měly takové orgie, které pořádal, vlastně vypadat? Na dekadentní zábavě nechyběla přepychová hostina, živá hudba a též vystoupení herců a hereček. Tady je třeba zpozornět. Mezi kurtizánu, poskytující za úplatu sexuální služby, a herečku živící se tancem či pantomimou, se tehdy z hlediska společenské úrovně dávalo rovnítko. Na večírku u Sully měly ženy předvádět svůdné a vzrušení skýtající tance. Kromě pokoukání ale nejspíš nic moc jiného nenabízely, a pokud ano, odehrávalo se to stranou bufetu. 

Orgie, ve smyslu opájení všech smyslů a erotična, rozvíjí ve svém díle až historik Plútarchos. I u něj ale musíme brát popis s rezervou. Svými Životopisy sice vystavoval slavným Řekům a Římanům vysvědčení z morálky a etiky, ale jeho dílo nejspíš ovlivňovali ti, kteří mu za psaní zrovna platili. Když tu a tam píše o nectnostech a zmiňuje i orgie, rozšiřuje jejich popis o jediný detail. To, že ony herečky a tanečnice měly při tanci simulovat sexuální akt a svíjet se v předstíraných křečích. Orgiastických, nikoliv orgasmických. 

Rozmary šílenců 

Potvrzuje to například dobový historik Suetonius, který podobné scény připisuje zábavám v caprijském paláci císaře Tiberia. Na dovolené se zkrátka císař uměl pořádně rozjet. Spíš než prostitutkám prý ale dával při inscenovaných sexuálních vystoupeních přednost hercům a prostitutům, takzvaným spintriae, kteří jako součást programu nabízeli i představení nejrůznějších sexuálních poloh s ukázkami. Atleticky vybavení a ohební mladíci poskytovali v náznacích lekce řecko-římské verze Kámasútry. 

Od demonstrací a náznaků se přešlo k praxi nejspíš až za Caliguly, o jehož osobní zvrácenosti není moc pochyb. V jeho profilu totiž nechybí incest ani zoofilie. Jeho manželka Caesonia mu při všech aktivitách věrně pomáhala a zkrátka se určitě nedržela. A k dokonalosti morálního úpadku to prý dotáhl císař Nero, který propojil zhýralost a neřest v jeden velký kolotoč zábavy. 

Orgie v jeho paláci představovaly symfonii jídla a opojného pití, hudby, poddajných těl mužů i žen, vzduchu prosyceného vůní parfémů a květin, které na hodující sypali otroci. Ale co to? Tenhle nesporně zajímavý a detailní popis, kterému bychom tuze rádi věřili, vychází vlastně jen z jednoho, byť velmi často citovaného historického zdroje. Tím je proslavená Historia Augusta, u níž si bohužel nejsme jisti ani autorstvím, ani dobou vzniku. 

Puritáni a nemravníci 

Zdroj je to krajně nedůvěryhodný, opakovaně usvědčený z nepravd a volně zaměňující fikci za dějepravu. A tušíme, že účelem popisu orgií není nic jiného, než odsoudit zhýralost ve jménu umírněnosti a střídmosti. Skoro jako kdyby to psal nějaký raný příznivec křesťanství. Když třeba svatý Augustin ve svém šestnáctém kázání vykresluje stětí Jana Křtitele, v detailním popisu dohledáme snad všechny smrtelné hříchy – od lenosti přes obžerství až po smilstvo a vraždu. 

Obraz stereotypně předávaný křesťanstvím ovlivněnou historií se dočkal nového rámu vlastně až na sklonku 17. století. Tehdy v něm až zvrácené potěšení nalezli francouzští spisovatelé a jejich věrní čtenáři. Předháněli se v popisu nemravností, toho, kdo co s kým dělal, jak dlouho a kolikrát, čím si u toho vypomáhal a tak podobně. Háček je v tom, že z historických pramenů nevyčteme žádné svědectví přímého účastníka takového divokého večírku. O pořádání nespoutaných orgií a páchání nemravných hanebností nám žalují ti, co na ně pozváni nebyli. A domýšleli si to nejhorší. Dost možná je jimi vytvořený popis zrcadlem jejich vlastní potlačované zvrácenosti. 

TIP: Sex ve městě: Erotické malby v Pompejích šokují svou otevřeností

Zkrátka, orgía řecká pojednávala o něčem jiném, než orgie římské. Ty první byly spíš jen o snaze dostat se tancem do vytržení – plus minus masakr nějakého zvířete za svitu pochodní. Na těch druhých nechybělo dobré jídlo, pití, hudba a nejspíš i pohledná obsluha. Co přesně se ale na orgiích odehrávalo, vlastně nevíme. Může být, že pozvánka k cestě časem na antické orgie by byla ještě nudnějším dárkem než pletené ponožky.

Zásobu HeLa buněk bychom dnes zřejmě našli ve všech laboratořích z oboru biologie, medicíny či genetiky. Podle odhadů již jejich hmotnost přesáhla padesát milionů tun, a pokud by se umístily jedna za druhou, vznikl by řetězec delší než sto tisíc kilometrů. Ne každý badatel, který s nimi denně pracuje, však zná příběh jejich původu.

Zrozeny z rutiny

Název „HeLa“ vznikl ustáleným postupem: Laborantka označila odebraný vzorek iniciálami mladé černošky Henrietty Lacksové. Nádor, který ji zabil, patřil mezi mimořádně agresivní formy rakoviny. Přesto by lékaři pacientku s takovou diagnózou pravděpodobně dokázali zachránit, pokud by dorazila na vyšetření včas. Jenže Henrietta to neudělala – stejně jako většina afroamerické populace vyhledávala odbornou pomoc jen v naprosto nezbytných případech.

V USA se tehdy nemocnice dělily podle toho, zda přijímají, či nepřijímají černochy. I pro ně však měly vyhrazené samostatné vyšetřovny. Navíc se šířily zvěsti, že bílí lékaři pacienty tmavé pleti tajně unášejí kvůli nelegálnímu výzkumu, a každý pobyt ve zdravotnickém zařízení znamenal pro černošku v domácnosti s nedokončeným základním vzděláním ponižující záležitost. Henrietta přivedla o dva měsíce dřív na svět své páté dítě (první dceru porodila už ve čtrnácti letech doma) a návštěvu nemocnice rozhodně netoužila v nejbližší době opakovat. Nakonec však neměla na vybranou: Tvrdá bulka, kterou si nahmatala v lůně, jí způsobovala stále větší bolesti.

Dva vzorky

Gynekolog Howard Jones později popsal, že žádný z tisíců nádorů, jež během své praxe viděl, nevypadal tak děsivě. Na první pohled prý připomínal hroznový džem a při sebemenším doteku krvácel.

Po prvním vyšetření měla Henrietta od lékařů na měsíc pokoj, pak ovšem musela zatnout zuby a zamířit do baltimorské nemocnice Johnse Hopkinse znovu. Ujali se jí lékaři připravení použít k léčbě tehdy ještě relativně novou metodu ozařování radiem. O tom, že radioaktivní prvek ničí kromě rakovinných buněk rovněž ty zdravé, se nevědělo. Látka se aplikovala v narkóze, a zatímco Henrietta ležela na operačním stole, jeden z asistujících lékařů jí bez jejího vědomí odebral dva vzorky tkáně – jeden přímo z nádoru, jeden z bezprostředního okolí.

Zázrak ve zkumavce

Zkumavky putovaly k vedoucímu výzkumu buněčných kultur v Hopkinsově nemocnici Georgu Geyovi. V posledních třech dekádách se zaměřoval právě na studium rakoviny a hledal odpověď na otázku, jak zamezit růstu maligních buněk. Jeho práci však komplikovala nečekaná překážka: Z neznámých důvodů většina vzorků odebraných od pacientů v laboratorních podmínkách rychle odumírala, takže je nebylo možné podrobit dostatečnému výzkumu.

Geyova asistentka zkumavky s označením „HeLa“ každé ráno sterilizovala, stejně jako kterékoliv jiné. Nepředpokládalo se, že by se právě tyto vzorky měly něčím odlišovat, a lékař počítal s tím, že dřív či později podlehnou zkáze. Buňky ze zdravé tkáně Henriettina děložního hrdla skutečně nepřežily. Ovšem ty nádorové do třetího dne po odebrání zdvojnásobily objem, načež denně přibývaly tak extrémní rychlostí, že bylo brzy nutné použít další nádobky. Gey pochopil, že má co do činění s první nesmrtelnou linií lidských buněk, s níž kdy vědci pracovali. Podařilo se mu vyvrátit dlouho přetrvávající hypotézu, že není technicky možné udržet buňky člověka naživu mimo tělo.

Čtyři poloviční sirotci

Buňky však nerostly jen v laboratoři. Henrietta Lacksová mezitím umírala: Radioterapie nepřinášela slibované výsledky a rakovina se šířila jejími útrobami. Když o několik měsíců později nemoci podlehla, nádor už se rozrostl takřka do celé břišní i hrudní dutiny, zasáhl kyčelní kosti a uzliny. Každé další ozařování mělo přitom na oslabený organismus zničující účinky. Kůže na břiše se změnila v černou spáleninu, mladá žena trpěla silnými bolestmi a pravidelné dojíždění kvůli zákrokům jí ubíralo čím dál víc sil. V srpnu 1950 požádala, aby mohla v nemocnici zůstat, a o měsíc později tam vydechla naposled.

V nedalekém městečku Turner Station tak ovdověl David Lacks, který byl zároveň jejím bratrancem – vyrůstali společně na ranči ve Virginii, kde pomáhali se sklízením tabáku. Blízký příbuzenský vztah mohl nejspíš za to, že jejich děti trpěly zdravotními problémy, především potížemi se sluchem. Druhorozená Elsie zemřela v patnácti letech v ústavu pro choromyslné. Po Henriettě tak zbyli čtyři sirotci: Nejstarší, šestnáctiletý Lawrence brzy odešel do armády a později se oženil. Sonny, Deborah a Joseph zůstali doma s otcem, který si našel dvě zaměstnání, aby rodinu uživil. Uvítal proto nabídku Henriettiny vzdálené příbuzné Ethel, že mu společně se svým manželem Galenem povede domácnost.

Nová „macecha“ však velmi těžce nesla, že její muž pociťoval k Henriettě v minulosti náklonnost, a svou žárlivost si vybíjela na dětech, zejména nejmladším Josephovi. Podle pozdějšího vyprávění Deborah vyrostl její bratr v nejzlobivější a nejzákeřnější dítě široko daleko: Zapletl se s místními výtržníky, propadl alkoholu a liboval si v násilí. Když mu bylo devatenáct, zavraždil v banální potyčce jistého muže a byl odsouzen k patnácti letům za mřížemi. Ve vězení konvertoval k islámu a přijal jméno Zachariáš.

Násilí vůbec poznamenalo život Henriettiných dětí víc, než bylo běžné dokonce i v afroamerické komunitě. Deborah se dlouho nikomu nesvěřila, že ji Galen od jejích deseti let zneužíval. Vdávala se velmi mladá a manžel ji záhy začal bít. Otěhotněla brzy, podobně jako její matka, a už v šestnácti letech přivedla na svět syna. O čtyři roky později pak přibyla dcera.

Na všechny kontinenty

Dlouhých dvacet let neměl nikdo z rodiny ani ponětí, co se mezitím odehrávalo v laboratořích po celém světě. Zkumavky s mimořádně cenným obsahem Hopkinsovu nemocnici brzy opustily a rozšířily se mezi vědeckou komunitu nejprve v USA a vzápětí na všech kontinentech. HeLa buňky de facto pomohly založit byznys s buněčnými kulturami, protože ne všichni badatelé mohli buňky sami kultivovat a uvítali možnost materiál zakoupit.

V Marylandu záhy vznikla společnost Microbiological Associates a právě HeLa buňky se staly prvním artiklem, s nímž v nově založeném centru buněčné distribuce obchodovala. Firma měla dokonce smlouvy s aeroliniemi, aby zajistila, že se buněčná kultura dostane v pořádku a co nejrychleji do cíle. Biologický výzkum představoval vědu budoucnosti a začaly se v něm točit velké peníze.

Přísně střežené tajemství

Otázku, kdo vlastně byla záhadná černoška s iniciálami H. L., si dlouho nikdo nepoložil. Čas od času sice novináři projevili o speciální buňky zájem, ale vesměs šlo pouze o sporadické zmínky. Zpočátku se mělo za to, že se „dárkyní“ stala jistá Helen Laneová – lékaři totiž po vzájemné dohodě skutečné jméno tajili kvůli ochraně soukromí.

Henriettini příbuzní se o ohromném přínosu HeLa buněk pro medicínu dozvěděli náhodou (viz Nezastavitelné buňky), a to z článku, který v roce 1971 publikoval pacientčin gynekolog Jones. Text doprovázela dnes dobře známá fotografie usmívající se ženy s rukama v bok. Nikdy se přitom nezjistilo, jak se snímek k lékaři dostal – dokonce i rodina Henrietty ho v tisku viděla poprvé.

Nesmrtelný život H. L.

Odtud také pramení rozhořčení, které se jejích potomků zmocnilo. „Proč nám nic neřekli? Věděli, kde nás najdou. Kdyby už nebyl doktor Gey mrtvý, myslím, že bych ho zabila sama,“ vyjádřila se později manželka Lawrence Lackse v rozhovoru s Rebeccou Sklootovou. Novinářka zahájila v roce 1999 výpravu po stopách Henrietty a jejího osudu a během následujících deseti let osobně navštívila příbuzné, přátele i lékaře, kteří o ženu kdysi pečovali, a rozhovory s nimi strávila tisíce hodin. Mimo jiné se zasloužila o to, že v roce 2001 spatřila rodina Lacksových HeLa buňky poprvé na vlastní oči. Na základě knihy, kterou Sklootová vydala o sedm let později, vznikl film „Nesmrtelný život Henrietty Lacksové“. Hlavní roli Deborah ztvárnila americká moderátorka Oprah Winfreyová.

Z Henriettina odkazu neměla rodina žádný prospěch a v době, kdy se novinářka začala o osudy jejích členů zajímat, žili většinou v nepříliš uspokojivých podmínkách. Navíc je sužovaly problémy se zdravím, protože si nemohli dovolit zdravotní pojištění ani lékařské ošetření. Například Henriettin bratranec trpěl obrnou – proti níž později právě HeLa buňky umožnily vyvinout vakcínu.

Neetické, ale legální

Vztah Lacksových k lékařům z Hopkinsovy nemocnice zůstal dodnes velmi rozporuplný. Tamní výzkumníci, kteří kultivaci HeLa buněk zahájili, z ní sice sami finanční prospěch neměli. Postupně však vzniklo několik biotechnologických společností, jež na prodeji buněčných kultur vydělaly nezanedbatelné částky. Sklootová uvádí, že se v USA registruje přes sedmnáct tisíc patentů zahrnujících HeLa buňky, a lze tedy předpokládat, že vygenerovaly ohromné zisky. 

Kromě ryze vědeckého přínosu otevřely i další významnou otázku, a sice ochranu soukromí pacientů. Ještě v 80. letech chyběla v amerických zákonech povinnost zachovávat lékařské tajemství, takže zveřejňovat záznamy spolu se jménem konkrétního pacienta bylo sice neetické, ale legální. Ostatně odběr tkáně kvůli diagnostice představuje rutinní postup a její skladování pro výzkum bez vědomí pacienta není ani dnes v USA protizákonné. Informovaný souhlas vyžaduje právní řád pouze v případě, že se vzorek odebírá výhradně k výzkumným účelům.

Krok k usmíření

V následujících letech zjišťovali pozůstalí o HeLa buňkách stále víc, a docházelo tak k mnoha dalším sporům. Jeden z nich například vypukl, když vědci v roce 2013 bez svolení rodiny zveřejnili kompletní DNA buněk.

Tehdy se však také odehrál první krok na spletité cestě k vyrovnání obou stran: Národní institut pro zdraví podepsal s Lacksovými dohodu upravující pravidla zveřejňování genetických dat buněk. O symbolické gesto smíru se v roce 2010 postaral Geyův spolupracovník Roland Patillo, který pro Henriettu a její zesnulou dceru Elsie zakoupil náhrobní kámen s pamětní deskou. Do té doby zůstávaly ostatky obou v hromadném hrobě v Turner Station. 

Na počátku masového vymírání, které před 66 miliony let uzavřelo období křídy i celých druhohor, byl nejspíš náraz zhruba 10 kilometrů velké planetky v oblasti dnešního Yucatánu. Srážka tehdy uvolnila energii, která odpovídala asi 4,7 miliardám atomových bomb svržených v Hirošimě.

Bezprostřední následky byly nedozírné – v širokém okolí místa dopadu se všechno vypařilo, další místa na Zemi zasáhly obludné megatsunami vysoké až 1 500 metrů, děsivá zemětřesení a běsnící požáry, zapalované rozžhavenými horninami, které pršely z nebe jako hněv pradávných bohů.

Svědek dávné katastrofy

O apokalyptickém konci křídy jsme se hodně dozvěděli díky nálezům z lokality Tanis v Severní Dakotě. Toto místo se nachází přibližně tři tisíce kilometrů od místa dopadu osudové planetky a zřejmě zachycuje události v prvních hodinách po katastrofě.

Nedávný objev ukazuje, že příčinou vymírání na konci křídy nebyl jen samotný náraz planetky. Cem Berk Senel z Královské observatoře v Belgii a jeho kolegové prostudovali sedimenty ve 40 vzorcích, odebraných na lokalitě Tanis a vystopovali dalšího spolupachatele, který sice souvisí s planetkou, jeho destruktivní vliv se ale projevil až později.

Opomíjený spolupachatel

Jak vyplývá ze studie uveřejněné ve vědeckém časopisu Nature, ve vzorcích z Tanis vědci objevili jemný silikátový prach, který podle všeho pocházel z planetky a z pozemských hornin. Gigantický náraz podle vědců vymrštil do atmosféry ohromné množství tohoto prachu. Když autoři studie odhadli množství prachu a sestavili odpovídající klimatický model, ukázalo se, že vyvržený prach způsobil téměř dva roky temnoty a na dalších 15 let vyvolal pokles průměrné teploty planety až o 15 °C. Dříve vědci považovali za hlavního viníka prudké klimatické změny síru a saze. 

TIP: Místo smrti: Nová lokalita ukrývala oběti katastrofy po dopadu křídového meteoritu

Podle vědců šlo o naprosto zničující změny životních podmínek, které vedly ke zhroucení ekosystémů a potravních řetězců. Rostliny většinou přestaly fotosyntetizovat, býložravci neměli k dispozici potravu, což následně zasáhlo i masožravce. Je skoro zázrakem, že některé organismy přežily a život se po této hrozné katastrofě dál rozvíjel.