Žijeme v éře exoplanet. Přestože jich vědci objevili již tisíce (aktuálně známe více než 5 500 exoplanet ve více než 4 000 planetárních systémech), o nová překvapení stále není nouze. Dokládá to ostatně i nedávný objev týmu astronomů, který vedla Rebecca Martinová z Nevadského centra pro astrofyziku. Jak uvádí jejich doposud nepublikovaná studie, vědci objevili u 4 200 světelných let vzdálené dvojhvězdy AC Herculis exoplanetu, jejíž oběžná dráha se vymyká všemu, co známe.

Dvojhvězda s exotickým diskem

AC Herculis je spektroskopická dvojhvězda typu RV Tauri. Její primární hvězda je obr o hmotnosti 0,6 Slunce ve velmi pozdní fázi vývoje. O druhé hvězdě nevíme prakticky nic kromě toho, že má hmotu asi 1,2 Slunce a svého hvězdného partnera obkrouží jednou za 1,2 pozemského dne.

V této soustavě se nachází pozoruhodný masivní cirkumbinární prachový disk, který obepíná obě hvězdy současně. Ještě výjimečnější je, že tento disk je polární, protože je kolmý na rovinu, ve které kolem sebe krouží obě dotyčné hvězdy. Podle dřívějších odhadů by tento disk měl mít průměr asi 34 až 200 AU.

TIP: Život pod dvěma slunci: Planety ve dvojhvězdných systémech mohou být obyvatelné

Tým Martinové objevil v tomto disku mezeru, což je neklamnou známkou přítomnosti exoplanety. O samotné exoplanetě toho zatím mnoho nevíme, kromě exotické oběžné dráhy, která odpovídá zmíněnému disku, je zajímavá hlavně tím, že by mohlo jít o exoplanetu druhé generace. Primární hvězda dvojhvězdy AC Herculis totiž prošla fází červeného obra, kdy se dramaticky zvětšila a pravděpodobně zničila alespoň část planet původní soustavy. Nyní na tomto vesmírném pohřebišti zřejmě vznikají nové planety.

Typický letoun měl v polovině roku 1914 dřevěnou kostru trupu překrytou plátěným potahem. Toto řešení sice bylo jednoduché, laciné a zaručovalo i tehdy hodně potřebnou nízkou hmotnost, jeho obrovskou nevýhodu však představovala strukturální slabost. Letouny tak zůstávaly nesmírně křehké, k jejich zkáze stačilo malé bojové poškození a mnohdy došlo i k tomu, že se během prudkých manévrů či střemhlavého letu rozpadla nebo utrhla křídla. Konstruktéři proto hledali jiné přístupy ke stavbě letadel a záhy začali promýšlet samonosný trup v podobě překližkové skořepiny. Kromě dosažení podstatně vyšší strukturální pevnosti to umožnilo vyrábět stroje nabízející daleko jemnější aerodynamiku.

Začátky společnosti LFG 

Kořeny historie typu Roland C.II, který jako jeden z prvních letounů na světě využíval princip skořepiny, sahají až do roku 1906, kdy z podnětu německého císaře Viléma II. vznikla Společnost pro studium motorových vzducholodí (Motorluftschiff-Studiengesellschaft). Ta se zabývala, jak název napovídá, především vývojem a výrobou strojů lehčích než vzduch, avšak už roku 1908 vznikla i její pobočka Luftfahrzeug-Gesellschaft alias LFG, která se zaměřila na stroje s pevnou nosnou plochou. Působila v Adlershofu a koupila patenty bratří Wrightů, díky nimž zhotovila několik desítek licenčních letadel podle amerického vzoru. Tuto praxi ale roku 1912 ukončil německý soud, který prohlásil ony patenty za neplatné, po čemž společnost LFG zkrachovala. 

Již v následujícím roce ale obnovila činnost díky investorům, mezi něž patřila i zbrojařská rodina Kruppů. Nadále působila pod názvem LFG, své produkty však nabízela pod obchodním jménem Roland, aby se předešlo záměně s letouny jiné německé společnosti LVG (Luftverkehrsgesellschaft). Firma LFG postavila ještě před válkou několik letadel, která měla operovat v německých koloniích v Africe, ale císařským vzdušným silám neprodala ani jedno.

Vynikající rozhled

Po vypuknutí války se rychle zařadila mezi německé firmy, které získaly výrobní kontrakty na dodávky strojů od jiných konstruktérů, a proto začala licenčně stavět letouny značky Albatros, konkrétně dvoumístné typy B.II a C.I. Tyto zakázky přinesly zisk, ale vedení firmy LFG mělo větší ambice, jelikož chtělo prorazit i s vlastními designy. 

Diplomovaný inženýr Tantzen, jenž pracoval jako hlavní konstruktér LFG, vytvořil koncepci zvanou Wickelrumpf, tedy něco jako „natáčený trup“. Podstata spočívala v použití překližkových pásů, které se natáčely na formu a posléze se obtočily plátnem a slepily. Prakticky se tedy jednalo o překližkovou skořepinu, byť před prostorem dvoučlenné osádky a za ním se nacházely též velké dřevěné rámy ke zpevnění trupu, a proto šlo striktně technicky o poloskořepinu.

Vedle samotné metody stavby ale nový Tantzenův design zaujal tvarem trupu, protože ten byl opravdu nezvykle robustní a vysoký; byl až tak vysoký, že se horní křídlo připojovalo přímo k němu. Chyběly tedy vzpěry a výplety, které by jinak vyplňovaly mezeru mezi trupem a křídlem, jako tomu bylo u naprosté většiny tehdejších dvouplošníků. 

Tantzenův letoun proto nabízel nejen výbornou aerodynamiku, ale též vynikající výhled vpřed a nahoru, jelikož křídlo nepřekáželo v zorném poli. Samotná křídla se vyznačovala celkem běžnou konstrukcí, protože šlo o kombinaci ocelové a dřevěné kostry s plátěným potahem. Tantzen však použil pouze dvě masivní vzpěry ve tvaru skloněného písmene I, což taktéž přispívalo k výborné aerodynamice.

Rychlý průzkumný letoun

První prototyp nového letadla se vznesl zřejmě 24. či 25. října 1915, a ačkoliv záhy utrpěl havárii kvůli poruše motoru, přitáhl nemalý zájem důstojníků vilémovského letectva. Do testů se zapojil rovněž druhý exemplář a 23. prosince 1915 získala společnost LFG smlouvu na produkci 50 letounů pod jménem Roland C.II. Písmeno C sdělovalo, že se jedná o vyzbrojený dvoumístný stroj, od něhož se v praxi žádal zejména průzkum. Tomu odpovídala také výzbroj, kterou u první dodané série představoval pohyblivý kulomet Parabellum MG 14 ovládaný pozorovatelem. 

Hotové letouny dorazily k jednotkám v březnu 1916 a záhy se ukázalo, že výrazně překonávají standardy toho, co obvykle nabízela kategorie C. Šlo především o vynikající rychlost, která se díky skvělé aerodynamice vyrovnala většině stíhaček, a proto se stroje Roland C.II mohly pouštět i do vzdušných soubojů. 

Nastala tedy dost paradoxní situace, protože nové průzkumné stroje císařského letectva působily obvykle bez stíhacího doprovodu, neboť dosahovaly větších rychlostí než německé stíhačky, jež by je jinak měly chránit. Letoun si rychle získal velkou popularitu a také rozšířenou přezdívku, která nabyla téměř povahy oficiálního jména – „Walfisch“ (Velryba).

Zabírání statků Albrechta z Valdštejna začalo už krátce před událostmi v Chebu, ke kterým došlo 25. února roku 1634. Podmaršálek Arnošt Roland Suys tehdy iniciativně vyslal na Frýdlantské vévodství plukovníka Adolfa hraběte z Puchheimu s pověřením zajistit majetek sesazeného generalissima. 

Panovník rozdává dárky 

Za necelých 14 dní po vraždě začal vídeňský dvůr z konfiskátů odměňovat císařovy věrné. Celková hodnota zabaveného majetku byla závratná: odpovídala přibližně patnácti milionům zlatých. Z toho obnášelo jmění samotného Valdštejna přes devět milionů, a to ještě bez započítání několikamilionových císařových dluhů vůči samotnému vévodovi, které byly samozřejmě anulovány.

Vražda nejvíce ovlivnila Valdštejnovo nejbližší okolí. V nezáviděníhodné situaci se ocitla především novopečená vdova a v pořadí již druhá manželka Isabela Kateřina z Harrachu. Její nárok na novozámecké panství s Českou Lípou, které již dříve dostala od manžela, byl uznán až v roce 1636. Rovněž jí připadla část movitostí z Jičína a z malostranského Valdštejnského paláce. Samotný objekt ovšem obdržel vzdálený příbuzný Maxmilián z Valdštejna, kterého si Albrecht vyhlédl jako svého dědice a pokračovatele. Maličký syn frýdlantského vévody ale žil jen velmi krátce. 

Z malé dcery nekorunovaného českého krále Marie Alžběty se najednou stala dědička zrádce. Z kolosálního jmění jí bylo přiřčeno jen věno ve výši necelých 11 700 zlatých s tím, že po matce později zdědila Nový zámek s Českou Lípou. V roce 1645 se pak šlechtična (proti vůli své matky) provdala za Rudolfa z Kounic.

TIP: Ani po smrti neměl klid: Tři pohřby Albrechta z Valdštejna

Konfiskace v roce 1634 znamenaly definitivní konec Frýdlantského vévodství, které bylo rozděleno mezi strůjce vévodova pádu. Kompletní výčet všech majetkových přesunů by byl velmi dlouhý, protože se na nich vedle protagonistů tehdejšího dění obohatila celá řada dalších, méně exponovaných osob, které ve vyhroceném konfliktu mezi císařským dvorem a generalissimem prokázaly věrnost Ferdinandovi II.

Každý rok je celosvětově vyrobeno 6 trilionů cigaret a odhadem dvě třetiny z nich skončí jako nedopalky na zemi, kde představují hrozbu pro menší organismy. Dva výzkumy zaměřené na avifaunu ukázaly, že cigaretové nedopalky mohou zásadně ovlivnit i život ptáků.

Zoologové z Národní autonomní mexické univerzity (National Autonomous University of Mexico) si všimli, že ve městech hnízdící ptáci, především hýlové mexičtí (Haemorhous mexicanus) využívají nedopalky při stavbě hnízd. Dali si tuto skutečnost dohromady s faktem, že nikotin může být využíván jako pesticid a položili si otázku: „Sbírají ptáci zbytky cigaret vědomě, jako prostředek proti škůdcům, nebo je zabudování do hnízd dáno pouze množstvím nedopalků v daném prostředí a skutečnosti, že se podobají peří?“

Pomáhají i škodí

Výzkumníci pozorovali několik hýlů mexických a počkali, až se v jejich hnízdech vyklubou mláďata. Poté nahradili zbytky cigaretových filtrů v hnízdech plstí a následně do hnízd „vysadili“ klíšťata. Do některých ptačích příbytků dali mrtvé parazity, do jiných živé, v některých hnízdech přidání klíšťat pouze simulovali.

Reakce samiček starajících se o mláďata tam, kde byla vysazena živá klíšťata, byla ohromující – ptáci začali shánět nové nedopalky a vlákna z nich strkali do hnízda. Bylo tak prokázáno, že ptáci vědomě používají vlákna z filtrů jako repelent proti parazitům.

TIP: Kdepak brčka: Větším problémem jsou pro oceány cigaretové nedopalky

Navazující výzkum ovšem ukázal, že přínos nikotinem nasáklých nedopalků pro ptačí populace je přinejmenším sporný. Prokázal totiž sice, že mláďata z „cigaretových hnízd“ měla méně parazitů a zároveň odolnější imunitní systém, ale zároveň u nich byla zaznamenána vysoká míra chromozomálních změn, které se projevily v jejich dalším životě. Z dlouhodobého hlediska tedy nikotin ptákům jednoznačně uškodil.

Běh pro nás znamená stejně přirozený pohyb jako chůze, což z něj spolu s jeho finanční nenáročností i zdravotními přínosy dělá jeden z nejoblíbenějších a nejmasověji provozovaných sportů. Zatímco někdo se spokojí s pár kilometry za týden, jiní se pravidelně vydávají na půlmaratonské, maratonské i ultramaratonské tratě. Zároveň platí, že zdolat takto pár stovek metrů není pro člověka problém, ani když se běhu vůbec nevěnuje. Na rozdíl od mnoha jiných činností se utíkání nemusíme složitě učit. Tvoří natolik nedílnou součást našeho života, že se nad jeho existencí a podobou takřka nezamýšlíme a vnímáme ho jako přirozenou funkci těla. Když však běhání lidí srovnáme s různými formami zvířecího pohybu, přestane působit samozřejmě a získá punc neobvyklosti.

Pomalí, ale vytrvalí

Na rozdíl od šimpanzů, goril či orangutanů dokáže člověk běžet i několik hodin v kuse, aniž by se přehříval, zadýchával nebo spotřebovával neúměrné množství energie. Ve srovnání s mnoha jinými savci je ovšem až směšně pomalý: Vyvine maximální rychlost necelých 45 kilometrů za hodinu, zatímco kůň dokáže běžet skoro dvakrát rychleji a gepard téměř třikrát. Z hlediska vytrvalosti však lidé platí za přeborníky a jen těžko hledají konkurenci. Jak a proč k podobnému vyhranění došlo? Odpověď musíme hledat v evolučních tlacích, které v dávné minulosti formovaly naše předky.

Ačkoliv se dřív někteří badatelé domnívali, že máme blíž ke gorilám než k šimpanzům, genetické analýzy jasně ukázaly, že nejbližší příbuzné člověka představují druzí jmenovaní. Předpokládá se, že náš společný předek žil před 5–8 miliony let v afrických pralesích, kde se živil převážně rostlinnou stravou. Podobně jako šimpanzi se přitom zřejmě také pohyboval: Pokud už sestoupil z větví na zem, chodil po čtyřech a opíral se o klouby prstů předních končetin. Většinou se nevydával příliš daleko, neboť potravy bylo všude kolem dost, a běhal jen výjimečně. Šlo spíš o sprintera než vytrvalce, protože delší vzdálenosti zdolávat nepotřeboval.

A pak se ochladilo…

Oproti zmíněnému dávnému prapředkovi se dnes pohybujeme výrazně odlišně: Nejenže zrovna nevynikáme v lezení po stromech, ale na rozdíl od všech svých příbuzných z řad primátů obvykle chodíme po dvou, pravidelně překonáváme relativně dlouhé vzdálenosti, a dokonce běháme. Proč jsme se tolik odlišili? V minulosti se vynořila řada hypotéz, jež se danou záhadu snažily rozluštit – třeba že k uvolnění rukou došlo, aby mohl člověk vyrábět nástroje, manipulovat s nimi či přenášet potravu. Většinou však uvedené teze ve světle vědeckých faktů neobstály: Po zadních končetinách totiž lidé začali chodit mnohem dřív, než se naučili používat nástroje.

Zdá se, že k nejvýznamnějším příčinám našeho evolučního odklonu patřila výrazná změna klimatu. V pozdním miocénu, před 5–7 miliony let, se zásadně ochladilo, což ovlivnilo většinu ekosystémů planety. I když ledovce do Afriky nezasahovaly, pralesy se v důsledku ochlazení začaly zmenšovat. Úbytek vhodných stanovišť zasáhl mnoho živočišných druhů obývajících okraje tehdejších porostů, takže pak měly jen dvě možnosti: přizpůsobit se, nebo vyhynout. V otevřenější krajině už se potrava nenacházela v bezprostřední blízkosti, a kvůli obživě tak bylo nutné zdolávat větší vzdálenosti a cestovat po zemi, kde na primáty číhali nejrůznější predátoři.

Kousek po kousku

Potíž tkvěla v tom, že pohyb po čtyřech, tak jak ho praktikují šimpanzi či gorily, je energeticky poměrně náročný a v době měnícího se klimatu nebylo kalorií nazbyt. Právě zde se tak možná před miliony let zrodila schopnost chodit po dvou končetinách neboli bipedie. Při porovnání člověka a šimpanze se zjistilo, že druhý jmenovaný potřebuje k překonání téže vzdálenosti čtyřikrát víc energie, což představuje opravdu významný rozdíl. Naši předkové samozřejmě ještě natolik efektivní nebyli, ale i malá úspora mohla v období nedostatku znamenat zásadní evoluční výhodu.

Přechod k bipedii se neodehrál ze dne na den a vyžadoval řadu anatomických změn. První bipední hominini ještě nechodili jako my a stále se bez problémů pohybovali ve větvích. Jejich tělo se však postupně modifikovalo: Změnil se tvar pánve a kyčlí a v souvislosti s tím i poloha dolních končetin či velikost kloubů. Kolena už nevyčnívala do stran, ale nacházela se svisle pod pánví. Začala se také objevovat nožní klenba, která zpevňuje chodidlo a usnadňuje odraz od země. Zvětšila se patní kost a palec nohy se postupně dostal do rovnoběžné pozice vůči ostatním prstům. K dalším adaptacím umožňujícím vzpřímený postoj a bipední pohyb se řadil vertikálně orientovaný krk či prohnutí bederní páteře. Většina popsaných změn byla v určité formě patrná již u australopitéků a dál se rozvíjela u prvních zástupců rodu Homo – člověka zručného a zejména vzpřímeného, který se objevil asi před dvěma miliony let a chodil už téměř jako moderní lidé. 

Na cestě za mršinou

Když člověk začal chodit po dvou, zásadně to ovlivnilo jeho další evoluci: Volné ruce totiž mohl použít k výrobě a zacházení s nástroji, k efektivnějšímu vyhledávání a sběru potravy nebo k přenášení různých břemen. Dokázal tak získat víc energie než jeho konkurenti, což mohlo podnítit zvětšování mozku a růst kognitivních schopností. Ty zas umožnily vytvářet dokonalejší nástroje, lépe se chránit před predátory a ještě účinněji získávat potravu. Mozek je však energeticky mimořádně náročný: V případě moderního člověka spotřebuje 20 % veškeré energie, přestože zaujímá jen 2 % tělesné hmotnosti.

Přijímat živiny výhradně z rostlinné stravy tak přestalo být únosné, a snad i proto lidé asi před 2,6 milionu let začali konzumovat maso. Nejprve pravděpodobně pouze obírali mršiny, ale postupně se naučili lovit. Přesto bylo potřeba, aby se někteří členové skupiny pro případ neúspěchu lovců dál věnovali sběru. Objevila se tedy dělba práce, nutnost propracovanější komunikace a prohlubování sociálních vztahů ve skupinách.

Při hledání potravy museli lidé pěšky překonávat velké vzdálenosti, a to i navzdory horkému klimatu. Přehřívání pak zabraňovalo několik adaptací: Tělo zeštíhlelo, takže se snáz ochlazovalo potem. Díky vzpřímené chůzi nedopadaly sluneční paprsky na celá záda, ale pouze na hlavu a ramena. Běh potom přicházel na řadu, když se na scéně objevil predátor. 

Bipední pohyb měl ovšem kromě výhod i jisté nedostatky – mimo jiné naše předky výrazně zpomalil a připravil je o mrštnost, takže například nedokázali prudce zatáčet. Co však ztratili na sprinterských schopnostech, to získali na vytrvalosti. Pravděpodobně už zástupci druhu Homo erectus zvládali v horkém podnebí mírným tempem běžet velmi dlouho a podle některých badatelů mohla zmíněná dovednost souviset s přechodem k masité stravě. Díky běhu se totiž lidé dostali k mršině rychleji, než ji vyčenichali ostatní mrchožrouti.

Nohy jako pružiny

Podle amerického paleoantropologa Daniela E. Liebermana se souvislý běh mírnou rychlostí uplatnil také při vytrvalostním lovu: Skupina lovců si obvykle vyhlédla vhodnou kořist, načež ji v horku začala pronásledovat a přinutila ji k rychlému útěku. Přehřáté zvíře pak hledalo útočiště ve stínu, ale lovci jej záhy vystopovali a štvanice začala nanovo. Nahánění mohlo trvat i několik hodin, dokud se kořist následkem enormního zvýšení tělesné teploty nezhroutila. Hlavní výhoda člověka zde spočívala právě v efektivní regulaci tělesné teploty pocením, což usnadňovala i ztráta husté srsti. Štvaný živočich se na druhou stranu mohl zchladit jen hlubokým oddechováním, k němuž ovšem nedostal příležitost.

Je tedy možné, že evoluce vytrvalostního běhu u člověka souvisela s tím, že do svého jídelníčku přidal maso. Běh po dvou se však od chůze zásadně liší: Nohy při něm fungují spíš jako pružiny, které se nejprve stlačí, načež se po odrazu od pevného povrchu vymrští. Jedná se o energeticky účinný pohyb, jenž si vyžádal vlastní sadu adaptací. Kromě plného vyvinutí nožní klenby či mohutných hýžďových svalů k nim patřila zejména velká Achillova šlacha, sloužící k opakovanému ukládání a uvolňování energie. 

Chybět nesměla ani řada stabilizačních mechanismů, díky nimž při běhání nepřepadneme a navzdory prudkým pohybům nemáme roztřesený pohled. Vytrvalostnímu běhu se podle všeho uzpůsobilo i dýchání: Zatímco u různých čtyřnožců je při něm frekvence nádechu a výdechu synchronizovaná s krokem v poměru 1 : 1, u člověka jde nejčastěji o poměr 1 : 2, respektive až 1 : 4 u dobře trénovaných sportovců. 

Eutrema japonská (Eutrema japonicum), známější pod názvem wasabi, je druh rostliny, která roste v Japonsku a na ruském Dálném východě – má zelený oddenek, který bývá často srovnávaný s křenem. Oddenek wasabi se běžně používá jako přísada do jídla a jako koření a je o něm známo, že pomáhá snižovat záněty v různých částech těla. Předchozí výzkumy ukázaly, že za protizánětlivé účinky wasabi vděčí organosirné sloučenině 6-(Methylsulfinyl)hexyl isothiokyanátu (6-MSITC), u které byly již dříve prokázány antioxidační vlastnosti.

Kromě těchto blahodárných účinků bývá wasabi spojováno také s podporou kognitivních schopností a uklidňujícími účinky na mozek. Stále častěji se proto objevuje jako doplněk stravy v obchodech se zdravou výživou. Japonští vědci se proto rozhodli ověřit, zda jsou tvrzení o těchto účincích pravdivá.

Blahodárný japonský křen

Vědci požádali 72 dobrovolníků ve věku 60 až 80 let, aby každý večer před spaním po dobu 12 týdnů užívali buď tabletu wasabi (obsahující 0,8 miligramu 6-MSITC), nebo tabletu placeba. Z experimentu byly vyloučeny osoby trpící duševní poruchou, lidé s problémy s pamětí, lidé užívající léky a silní konzumenti alkoholu. Každý dobrovolník byl požádán, aby před testovacím obdobím a po něm absolvoval kognitivní a paměťové testy.

TIP: Podle vědců může mít skořice příznivý vliv na paměť a učení

Jak vyplývá z výsledků zveřejněných odborným časopisem Nutrients, dobrovolníci, kteří užívali tablety wasabi, vykazovali zlepšení dlouhodobé i krátkodobé paměti. Změny kognitivních schopností nicméně vědci nezaznamenali. Ukázalo se také, že ti, kteří užívali tablety wasabi, si lépe vedli v asociačních testech, jako je například spojování jmen s obličeji, což je podle dřívějších výzkumů častý problém právě u lidí vyššího věku. 

Pavel Petrovič se narodil v roce 1754 a na rozdíl od svých rodičů, kteří přišli do Ruska z německých zemí, vyrůstal v ruském prostředí, hovořil rusky a nikdy neměl jinou než pravoslavnou víru. Po intronizaci (uvedení na trůn) svého otce Petra III. ( 1762) se v sedmi letech stal carevičem. Osmé narozeniny s ním však už neoslavil, neboť trůn uzurpovala jeho matka Kateřina II. Veliká ( 1762–1796), která dala Petra III. zabít. Syna nemilovala, protože se obávala, že až dospěje, bude po ní požadovat korunu, nebo chtít pomstít otce. Často o něm mluvila jako o „obtížné bagáži“, kterou s sebou musí vláčet. 

Krkavčí matka 

Careviči se dostalo výborného vzdělání, mluvil plynně rusky, francouzsky a německy, zčásti i latinsky, velice dobře znal dějiny, zeměpis a matematiku. Kromě toho byl i znamenitý jezdec na koni. Patřil mezi nejvzdělanější a nejlépe vychované prince své doby. Jeden vyslanec se o něm vyjádřil velmi diplomaticky: „Se smyslem pro pravdu a spravedlnost spojuje rozum, správný úsudek, skromnost, znalosti a velkou touhu učinit svůj národ šťastným. Začal se zbavovat své mladické prudkosti, nerozvážnosti a přísnosti.“ Jiný diplomat zase zmínil jeho skrblictví a ješitnost. 

V roce 1771 dosáhl věku, kdy mohl usednout na trůn, přesto se vlády chopil až po matčině smrti o další čtvrtstoletí později. Během nekonečného čekání ho Kateřina úzkostlivě držela stranou všech státních záležitostí a snažila se, aby v ničem nevynikal. Zakázala mu například i účast ve válkách proti Turkům. Pavel zažil od matky i jejích favoritů mnoho ponižování, takže nenáviděl vše, co v kateřinské epoše vzniklo. Byla to také Kateřina, kdo synovi vybral manželku. 

Rozhodla se pro princeznu Vilemínu Hesensko-Darmstadtskou, která však v Petrohradě neučinila dobrý dojem. Údajně byla churavá, nedůvěřivá, chovala se nerozumně a dělala dluhy. Ke všemu se bezhlavě zamilovala do krásného a vzdělaného námořního důstojníka, hraběte Razumovského. Pod jeho vlivem se dokonce postavila v zahraničně-politických záležitostech proti tchyni. Skandálu zabránila jen princeznina předčasná smrt. U dvora se pochopitelně špitalo, že byla na „nejvyšší“ pokyn otrávena. Zda ji imperátorka skutečně dala zabít, se už nedozvíme, nicméně zcela nereálné to jistě nebylo. Poté, co se Pavel zhroutil žalem, zvolila Kateřina dost brutální způsob, aby ukončila jeho hysterické truchlení. Den po Vilemínině smrti mu předložila důkazy o její nevěře… 

Napodruhé to vyšlo 

Podruhé měla imperátorka při výběru snachy šťastnější ruku. Württemberská princezna Žofie Dorota si získala Pavlovy sympatie hned při prvním setkání. Napsal o ní: „Našel jsem nevěstu takovou, jakou jsem si jen mohl přát, krásnou, velkou, štíhlou, svobodomyslnou, chytrou a pohotovou. Její srdce je velice citlivé a něžné, jak jsem si mohl všimnout v různých scénách s jejími příbuznými.“ Britský vyslanec o ní hlásil: „(...) charakter současné velkokněžny je téměř opakem její zemřelé předchůdkyně (...). Je jemná a má nejpřísnější smysl pro povinnost. On (carevič) je společenský a veselý a začíná mít také vlastní vůli. Ona se snaží veškerou možnou ochotou a pozorností zasloužit si jeho náklonnost, on ji nadmíru miluje. Jsou spolu velice šťastní.“ 

Žofie Dorota přijala pravoslaví a nové jméno Marie Fjodorovna. Pavlovi porodila devět dětí, dědice Alexandra již rok po sňatku. Nevyznačovala se však velkou srdečností či láskyplností. Ve výchově kladla na první místo plnění povinností, byla přísná, náročná, a děti se jí proto bály. Zato Kateřina II. s nadšením vklouzla do role úžasné babičky. Aniž se rodičů na cokoliv ptala, chopila se výchovy svých vnuků, jež milovala a zahrnovala přízní – mimo jiné pro ně napsala pohádky, přísloví i jiná literární díla. 

Prostopášná babička 

V osmdesátých letech 18. století překročila Kateřina II. padesátku a její pověstná energie začala ochabovat. V důsledku své stále větší přecitlivělosti viděla v posledním milenci, slabém, omezeném a zženštilém Platonu Alexandroviči Zubovovi vynikajícího a nadaného státníka. S řeckým filozofem Platónem neměl až na jméno skutečně nic společného, jelikož se mu dostalo pouze domácího vzdělání, takže se dalo říci, že až na obvyklé činnosti gardových důstojníků – tedy střílení, přehlídky, sex a hazard – nic neuměl. 

U dvora se tajně pošklebovali „babičce na trůně“, kterou poblouznil o třicet osm let mladší krasavec. Carevna svému milenci plnila všechna přání, nechala ho promrhat miliony rublů ze státních prostředků. O krizi, korupci a morálním úpadku v nejvyšších sférách se zmiňovali všichni vyslanci: „Vnitřní záležitosti dvora předvádějí stejné divadlo prostopášnosti a bezmyšlenkovitosti; věk nezabíjí vášně, naopak ty věkem jen sílí, a při přesném pohledu se domnívám, že pověst výrazně přeháněla dobré vlastnosti jedné z nejlepších žen Evropy a naopak nedostatečně vyzdvihuje její slabiny (...), neobyčejná marnotratnost a obvyklá lenivost panují všude. Velkokníže (Pavel) a jeho manželka žijí v nejlepší shodě, a mohou sloužit za vzor, který bohužel nikdo nenapodobuje.“ 

Konečně gosudarem 

Kateřinino „velké tělo, (...) kulatá hruď, hlava staré Junony připojená k prsům – celý ten mocný, porouchaný, opotřebovaný stroj“ sklátila 16. listopadu 1796 mrtvice. V té době se carevič Pavel věnoval ve svém příměstském sídle Gatčině jízdě na saních a výcviku vojáků. Jakmile se od kurýrů dozvěděl o matčině agónii, vyrazil do hlavního města a v půl deváté večer již stál u umírající carevny. Druhý den shromáždil s několika pomocníky všechny dokumenty z jejích pokojů do kabinetu, který dal zamknout a zapečetit. 

Jedna z dvorních dam vzpomínala, že se usadil v místnosti za matčinou ložnicí, aby všichni, kdo si k němu přicházeli pro pokyny nebo na návštěvu, museli projít kolem ochrnuté imperátorky. Již tento projev neúcty a neomalenosti dával tušit, že se poměry v říši změní. Kateřinin dlouhý a pohnutý život se završil v devět hodin večer a palácem se naposledy v ruských dějinách rozlehlo: „Carevna zemřela, ať žije car!“ Žádná další žena se již ruskou vladařkou nestala. 

Pavlovo nastolení proběhlo bez problémů. Zkušenost, rozvahu, cynismus a státnickou prozíravost Kateřiny II. vystřídal jeho romantický diletantismus, netrpělivost, záchvaty zuřivosti, ale též šlechetnost, laskavost a smysl pro spravedlnost. Nejdříve rehabilitoval památku zavražděného otce, nechal ho exhumovat a na lebku vložit korunu jako při symbolické korunovaci. Poté byly ostatky Petra III. slavnostně uloženy v hrobce imperátorů a imperátorek v Petropavlovském chrámu vedle rakve jeho ženy. Místo okázalého velebení Kateřiny II. Veliké se konala zvláštní ceremonie oslavující především památku jejího předchůdce. 

Pavlova horečná snaha rychle reorganizovat vše, co jeho matka zavedla, přinesla smršť často nepromyšlených zákonů a nařízení, které si mnohdy protiřečily, což v zemi způsobilo neklid a paniku. Pro představu uveďme, že Pavel vydával průměrně 42 zákonů za měsíc, zatímco velký reformátor Petr Veliký osm a Kateřina II. dvanáct. V rámci této zákonodárné „záplavy“ mimo jiné zkrátil počet dní, kdy nevolníci museli robotovat na panském, na polovinu nebo zakázal práci v neděli, což mu vyneslo sympatie mužiků, nikoliv však statkářů. 

V pruském stylu 

Stejně jako otec byl Pavel I. oprávněně považován za prusofila. Většina Rusů ale jeho nadšení nesdílela a Prusy buď upřímně nenáviděla a pohrdala jimi, nebo vůbec nevěděla, o koho jde. Pavel se rozhodl reformovat armádu podle pruské předlohy. Přes svou místy až extrémní přísnost miloval prosté vojáky a dbal na jejich zaopatření, takže si důstojníci již nemohli ponechávat prostředky určené podřízeným. Nejvíce ho zajímaly přesné formace, uniformy a pořadová cvičení, naopak bojovou připravenost nechával stranou. Jeho zálibu v uniformách komentoval jeden z dvořanů slovy, že nejlépe ze všeho uměl čistit knoflíky. 

Car například nutil vojáky nosit těsné uniformy a šněrovačky, aby se drželi zpříma, a těžké paruky. Jeden z důstojníků vzpomínal, že když jeho jednotka měla nastoupit na stráž, vstávali již o půlnoci, navzájem si pudrovali paruky a pak strnule seděli nebo stáli, aby si účes nepoškodili. Aby se naučili pochodovat po pruském způsobu bez ohýbání kolen, museli na kolenou nosit kovové pláty. Přísný dril měl oslavovat panovníka jako symbolického hrdinu a ztělesňovat disciplinovanou společnost. Bazírování na pořadových cvičeních a přehlídkách lze označit za „triumf nicotnosti“, který přeměnil vojsko v baletní soubor, neboť car vyžadoval jen podřízenost a poslušnost, nikoliv samostatnost a iniciativu. Armáda a její pořadová cvičení symbolizovala svět ideální pro Romanovce, tedy velkou hru, které se účastnily tisíce „automatů“, ale jež neměla nic společného se skutečnou válkou. 

Za Pavla I. se také začalo citelně zhoršovat postavení důstojníků a úředníků, jelikož při prosazování pořádku panovník nebral na elitu ohledy. Propustil například dvě stě generálů do výslužby pro přestárlost či neschopnost a podstatně omezil privilegia dvorských gardistů. Nepořádek, lenost, defraudaci či lajdáctví trestal bez soudu výpraskem, degradací, vězením či vyhnanstvím. Během své vlády potrestal 2 601 důstojníků z celkových 15 000, což mu velmi uškodilo. Například důstojníka, který dohlížel na zásoby carské kuchyně, neváhal nechat zbít holí, protože mu nechutnalo vařené hovězí. 

Car propadal záchvatům zuřivosti a podezíravosti, velmože ponižoval, posléze zase vyznamenával, a to i několikrát za sebou. Ale již renesanční myslitel Machiavelli varoval, že „je velmi naivní a mylné domnívat se, že mocní pro nová dobrodiní zapomenou na staré křivdy“. 

Atmosféra strachu 

Všichni poddaní žili ve strachu z „nejvyššího“ hněvu, vzrostl policejní teror a tajná kancelář se ve srovnání s érou Kateřiny II. zabývala sedminásobně vyšším počtem případů. Dramatik August von Kotzebue popisoval Rusko jako policejní stát: „(…) s úzkostným tušením jsem každý večer uléhal do postele. S chvěním jsem každou noc naslouchal každému zvuku na ulici. Se strachem jsem jezdil městem, stále rozhodnutý vyskočit včas z vozu, kdybych potkal cara (nebylo možné projet kolem něj vsedě). Musel jsem vzdávat úctu ženám pochybné pověsti a mužům slabého ducha a při každém uvedení svého kusu se obávat, zda v něm policie neodhalí nějaký přestupek. Zřídka jsem si mohl vylít srdce u přátel, neboť všechny zdi měly uši, a bratr již nevěřil bratrovi. Nemohl jsem se svěřit ani vlastním poznámkám, neboť jak lehko se dala zkontrolovat má aktovka! Chůze kolem zámku ohrožovala zdraví: I při nejhorším počasí se smělo přiblížit k této hoře kamene jen s odkrytou hlavou. Žádná procházka neposkytovala rozptýlení, neboť denně se člověk setkával s nešťastníky, kteří byli zatčeni a vedeni ke knutě.“ 

Kdokoliv mohl být potrestán knutou, často se uděloval trest uřezání uší a nosu, vyříznutí jazyka nebo vypíchnutí očí. Podezřívavý gosudar slídil po revolucionářích, spiklencích a škůdcích, jelikož se bál o korunu. Jako Hamlet, s nímž ho pojil podobný osud, mohl říci o svém okolí: „(…) věřím jim jak zmijím.“ Car byl ale přesvědčen, že stojí pod zvláštní ochranou archanděla Michaela, který se jednomu vojákovi údajně zjevil při stráži u starého dřevěného paláce, kde se Pavel narodil. Vladař zde proto nechal zbudovat novou rezidenci s kaplí zasvěcenou tomuto archandělovi. Palác připomínal pevnost, měl valy, systém vodních příkopů, padací mosty, tajné dveře i tajná schodiště. Bohužel se stavbou se příliš spěchalo, takže interiéry byly vlhké a studené. Car s rodinou se do Michajlovského paláce nastěhoval v únoru 1801. Strávil zde pouhých čtyřicet dnů. 

Oběť spiknutí 

Nespokojenost s vládou Pavla I. postupně narůstala, jelikož si proti sobě poštval příliš mnoho nejvyšších hodnostářů, důstojníků a gardistů. Mnoha z nich zničil kariéru a zbylí se báli, že je čeká stejný osud. Nelze se tedy divit, že příslušníci elity Pavla I. označovali za barbara, tyrana, maniaka, šílence či „bengálského tygra se sentimentálními záchvaty“. 

Ani u vlastní rodiny se netěšil velké oblibě, například jeho snacha o něm napsala: „Ten člověk je mi protivný, jenom když se o něm mluví, a jeho přítomnost je mi ještě protivnější (…). Ubezpečuji Vás, že s výjimkou několika důstojníků ho nenávidí celý národ.“ Carevič Alexandr si zase kvůli nárokům, jež na něj otec kladl, stěžoval: „Já sám se musím zabývat maličkostmi vojenské služby, ztrácím čas plněním povinností poddůstojníka, nemám možnost věnovat se svým vědeckým zájmům (…) jsem nejnešťastnějším člověkem.“ 

Dostatečnou podporu v nejvyšších kruzích nenacházela ani carova zahraniční politika orientující se na spojenectví s revoluční Francií a nepřátelství s největším obchodním partnerem – Velkou Británií. Začalo se hovořit o imperátorově duševní nemoci a nezbytnosti nahradit ho carevičem dříve, než Matičce Rusi ještě více uškodí. Carovi nejbližší spolupracovníci v čele s petrohradským gubernátorem, hrabětem Pahlenem a generálem Bennigsenem začali v roce 1799 připravovat takzvané Velké spiknutí s cílem svržení gosudara, a to za tichého souhlasu následníka Alexandra. 

Dne 24. března 1801 se skupina šedesáti spiklenců potichu vplížila do Michajlovského paláce, dostala se až do chodby vedoucí k Pavlově předsíni. Tam se jim podařilo lstí přimět komořího, aby jim otevřel dveře, když předstírali, že jeden z imperátorových pobočníků mu jde podat hlášení. Podle jiné verze tvrdili, že vypukl požár. Jakmile komoří otevřel a spatřil, koho vpustil, oněměl strachem. Vtom ke dveřím ložnice přiskočil jeden husar a zakřičel: „Veličenstvo, utečte!“ Car vyskočil z postele a hodlal uniknout tajnými dveřmi do carevniných pokojů. Avšak zapomněl, že je z obavy z případného vraha nechal nedávno zatarasit. Proto se rychle schoval za zástěnu. 

Bennigsen začal prohledávat místnost a našel panovníka, jak se jen v noční košili a čepici krčí za zástěnou. Zasalutoval a pronesl: „Jste zatčen, Vaše Veličenstvo!“ Mezitím do ložnice vtrhli další spiklenci, vesměs až příliš posíleni šampaňským. Panovníka povalili na zem a on se přitom uhodil o mramorový stůl. Poté do cara kopali, načež ho uškrtili šerpou. Místnost rozjaření útočníci opouštěli s voláním: „Ať žije Alexandr!“ 

Terč nevybíravých vtipů 

Archanděl Michael cara Pavla I. neochránil, nezvítězil nad obludou ztělesněnou spiklenci, jen ho odvedl do ráje. Po carově smrti koloval vtip, že prosil své vrahy, aby chvíli posečkali, neboť musí ještě vypracovat ceremonii svého pohřbu.

TIP: Kozák proti carovi: Čím děsil Stěnka Razin ruského vládce?

Podle oficiální verze zemřel na záchvat mrtvice a až do roku 1905 se v carské říši v souvislosti s jeho smrtí nepsalo o převratu či vraždě. Jeho tělo bylo nabalzamováno a vystaveno, aby se s ním poddaní mohli rozloučit. Přes všechnu snahu zakrýt stopy násilí měl na obličeji modré a černé skvrny, proto mu nasadili třírohý klobouk tak, aby zakryl zohavené levé oko a sešitý spánek. Po osmi dnech byl pohřben v Petropavlovském chrámu. Lid byl zaražen, ale šlechta a garda se radovaly. Na ulicích se vyprávěly ironické epitafy, které měl mít zesnulý car na hrobě. Například: „Pohleď, poutníku, na hrob, zde leží Pavel První, modli se, aby na nás Bůh neseslal Druhého.“

Čtyři měsíce po startu zveřejnila Evropská kosmická agentura první snímky pořízené novým vesmírným teleskopem Euclid. Záběry ukazují oslnivé podrobnosti mlhoviny Koňská hlava, spirální galaxii IC 342, kupu galaxií Perseus, kulovou hvězdokupu NGC 6397 a nepravidelnou galaxii NGC 6822.

Podle zástupců Evropské kosmické agentury žádný teleskop doposud nedokázal pořídit tak dokonale ostré astronomické snímky tak rozsáhlé části oblohy a nahlédnout tak daleko do vesmíru. „Jsou ještě krásnější a ostřejší, než jsme mohli doufat a ukazují nám mnoho dosud neviditelných elementů v dobře známých oblastech blízkého vesmíru,“ pochvaluje si René Laureijs, vědecký pracovník projektu Euclid.

Hlavním úkolem mise Euclid je přispět k lepšímu pochopení stále velmi nejasné temné hmoty a temné energie. Posloužit má i k velmi přesnému měření zrychlujícího se rozpínání vesmíru. Jedním z výstupů teleskopu má být trojrozměrná mapa vesmíru, která má zahrnovat až dvě miliardy galaxií a zhruba jednu třetinu nebeské klenby.

Na palubě Euclidu pracují dvě hlavní zařízení. Prvním z nich je kamera VIS (Visible-light camera), která snímá vesmír ve viditelné oblasti spektra a má k dispozici 600 milionů pixelů pro velmi kvalitní snímky galaxií. Druhým zařízením je spektrometr a fotometr NIST (Near-infrared spectrometer and photometer) pro pozorování více než miliardy galaxií v oblasti blízce infračerveného záření s celkem 65 miliony pixely. Mise v hodnotě 1,4 miliardy eur (asi 34 miliard Kč) je naplánována na šest let.

Masivní čtyřhranný palác na břehu Temže kdysi zosobňoval moc anglického království. Sídlil v něm panovník, v tamních pokladnicích spočívaly korunovační klenoty a v komnatách se odehrávala značná část státní administrativy. Úplně dole, v základech pevnosti, pak byli ke chladné skále přikováni ti, kdo upadli v nemilost. Z towerských bran vyrážel i průvod doprovázející budoucího panovníka ke korunovaci ve Westminsterském opatství. Sláva a pokoření, nesmrtelnost a popravčí špalek – to vše se s palácem pojilo v těsném svazku, v němž legendy prorostly skrz kámen a daly pevný základ anglické státnosti.

Strážce města nad Temží

Říkalo se, že kdo drží Tower, drží i Londýn. A kdo drží Londýn, ten je díky jeho populaci, hospodářské síle a přístupu k moři pánem celé Anglie – což se v historii mnohokrát potvrdilo. Jako vhodné místo pro stavbu pevnosti si nábřeží Temže vybral samotný Vilém Dobyvatel, který v krvavé bitvě u Hastingsu roku 1066 porazil Harolda Godwinsona, posledního anglosaského krále Anglie. Vítězství však bylo jen těsné a normandský vévoda brzy zjistil, že vůči francouzsky mluvícím  uzurpátorům stojí prakticky celá země. Jejich arogance a brutalita při potírání projevů nespokojenosti způsobila, že se žádný z nich nemohl cítit bezpečně.

Normanďané si ovšem ze staré vlasti na francouzském pobřeží přivezli jednu zásadní výhodu, a sice schopnost stavět pevné hrady. V 11. století tvořily anglické opevnění výhradně dřevěné palisády okolo měst, protože pro tehdejší dobu dostačovaly. Dobývací techniky byly primitivní a Anglosasové čelili především nájezdům lehce vyzbrojených Vikingů, kteří si s dobře bráněnými městy poradili jen málokdy. Normanďané – sami potomci severských plenitelů usazených ve Francii – si nicméně uvědomovali, že mají-li konsolidovat svoji moc v zemi, která je k nim nepřátelská, budou potřebovat skutečně nezdolné opevnění.

Můj dům, můj hrad

Prvních několik let neměli noví vládci potřebnou pracovní sílu ani logistiku na budování kamenných staveb a museli si vystačit se dřevem. I s ním ovšem dokáže dobrý inženýr neuvěřitelné věci a Normanďané patřili k předním evropským architektům. Po celé zemi tedy vyrůstala rychle budovaná opevněná sídla, jaká místní Sasové nikdy neviděli. Jelikož neměli o zahraniční výboje zájem, zastavilo se jejich vojenské stavitelství u jednoduchých zdí obehnaných příkopem. Panovníci a úředníci žili v domech stejně jako každý jiný a koncept opevněného hradu uzavřeného před okolím nepřišel nikomu na mysl.

A přesně tak si Normanďani podmanili vzpurnou Anglii. Jejich systém nestál na relativní rovnosti, ale naopak na poslušnosti lidí v přísné hierarchii, z nichž každý vlastnil část půdy a dál ji rozděloval těm pod sebou. Zmíněný prototyp feudalismu se přitom prosadil ve všech koutech Evropy. Mentalita „můj dům, můj hrad“ se zrodila z normandské paranoie a chuti vystavovat svou moc na odiv. Slovy jistého saského mnicha „zemi naplnily hrady. A nešťastníky tvrdě utlačili pracemi na jejich budování, a když stavby dokončili, naplnili je ďábly a zlými muži“. 

Podobné nářky byly zcela oprávněné, neboť z opevněných sídel vyrážela elitní normandská jízda na trestné výpravy, vybírat daně a dusit rebelie v zárodku – načež se vojáci a jejich nemilosrdní páni vraceli tam, kde mohli klidně spát.

I hrad, který dal Vilém v Londýně zbudovat ihned po dosednutí na trůn, byl nejdřív dřevěný. Dobyvatel údajně vybral místo tak, aby čelo pevnosti směřovalo k nejhustěji osídlené části města a jasně ukazovalo, kdo je tu pánem. A protože je dřevo málo reprezentativní, už v roce 1078 nechal panovník původní stavbu strhnout a místo ní vyrostl mnohem grandióznější hrad z kamene.

V útrobách pevnosti

Jádrem stavby se stala tzv. Bílá věž, často nazývaná také „Londýnská“ neboli „Tower of London“. A zmíněný název nese pevnost dodnes. Šlo vůbec o první kamenný hrad v Anglii, takže kromě strachu vzbuzoval i to, co královská důstojnost potřebuje – a sice údiv. Zbudování dostal na starost Gundulf, biskup Rochesteru, který byl nejen duchovním, ale především dovedným architektem. Vedle Toweru po sobě zanechal například rochesterský hrad či katedrálu, a nového úkolu se zhostil podobně velkolepě.

Základní půdorys o rozměrech 32 × 36 metrů zhruba ještě o čtyři metry rozšiřuje čtveřice věží v rozích. Palác se tyčí do výšky 27 metrů a od římských dob šlo zřejmě o nejvyšší světskou budovu v zemi. Masivní centrální věž se stala domovem panovníka a ukrývala i soukromou kapli. Kasárna, stáje a hospodářské budovy se pak nacházely v jejím nejbližším okolí a vše obepínala hradební zeď, chráněná ještě příkopem. Vilém okolo roku 1087 zemřel, a dokončení srdce Toweru se tak nedožil, ale nejpozději v roce 1100 už palác stál v celé své kráse.

Opevnění roste

Jenže co bylo dobré pro uzurpátora koruny, nebylo dostatečně dobré pro další vládce v pořadí, kteří se již s podrobenými Sasy promíchali a přijali i jejich řeč. Coby královské sídlo tak Tower čekala řada přestaveb. Prvotní prostranství pro umístění nejpotřebnějších budov dostalo dlažbu a proměnilo se ve výstavné nádvoří. Skromné zdi tvořící pouze dodatečnou ochranu rozšířili architekti mezi roky 1200 a 1300 nejméně ve třech vlnách. Počátkem 14. století už měl tudíž Tower svoji klasickou podobu, kterou můžeme obdivovat dnes: Především přibylo dvanáct masivních půlkruhových věží, jež ve své době představovaly výkřik modernosti.

Díky velkému rozšíření plochy se do pevnosti vešlo víc kritických institucí a úřadů. Kromě špitálu a řemeslnických dílen tam sídlila především královská mincovna, zásobující celou zemi. V rohu jedné z vnitřních zdí, jen pár desítek metrů od hlavní věže, pak dokonce v 16. století vyrostl tzv. Královnin dům: Jeho vzdušná okna a hrázděná architektura svědčily manželkám vladařů víc než spartánsky zařízený Tower. K turisticky nejpopulárnějším místům dnes patří i vodní brána, umožňující vplout dovnitř přímo z Temže. Měla sloužit králi a jeho rodině pro diskrétní a pohodlný vstup, ale postupem času se jí začalo říkat Zrádcovská: Do nitra hradu tudy totiž na bárkách směřovali vysoce postavení vězni, kteří se nějak znelíbili královské moci.

Poprava místo rozvodu

Právě po vodě putovala do Toweru asi nejslavnější tamní vězenkyně Anna Boleynová. Manželka Jindřicha VIII. však měla štěstí, že nemusela trávit čas v nejhlubších kobkách, ale dostala k dispozici poměrně prostornou věž Zvonici. A čím se provinila? Kromě pletichaření se jí stalo osudným, že svému stále paranoidnějšímu manželovi nedala dědice, po němž velmi toužil. A jelikož souhlas papeže s rozvodem nepřicházel v úvahu, ukázalo se jako jediná cesta obvinění manželky z nevěry a poprava. Slavná exekuce se odehrála na nedalekém Tower Hill, kde dopadla sekera na krk nemalému množství nešťastníků.

Jako žalář fungoval Tower téměř od počátku a prvním doloženým vězněm se stal v roce 1100 biskup Ranulf. Coby držitel královské pečetě a prodloužená ruka panovníka vybíral velmi efektivně daně, dohlížel na budování Westminsterského opatství a byl pro běh státní správy nepostradatelný. Štěstěna se k němu obrátila zády, když král William Rufus zemřel na lovu a jeho následník Henry potřeboval pro obrovské výdaje státní pokladny obětního beránka. Nicméně Ranulf své věznitele převezl: Nechal si poslat láhev vína v koši, do nějž jeho přátelé ukryli provaz. Žalářníky poté pozval na sklenku a nepřestal jim nalévat, dokud neusnuli. Pak se spustil po laně z okna, zatímco dole už na něj čekali věrní s koňmi a vyrazili s ním do Normandie. Biskup tak dokázal jako první vězeň z Toweru uprchnout.

Zbaveni moci

Ne každý ovšem musel skončit ve stroze zařízené Solné věži. Tzv. Krvavá věž představovala navzdory svému pojmenování velmi pohodlně zařízené obydlí, a v tudorovské době obsahovala dokonce knihovnu. Čtrnáct let svého života tam strávil významný objevitel a oslavovaný voják sir Walter Raleigh. Navzdory míru mezi Anglií a Španělskem totiž v Novém světě vyraboval bohaté španělské město a král nemohl jednat jinak než ho dát zatknout. Nicméně než mu kat zkrátil život, strávil Raleigh roky v relativním pohodlí. Věž s krbem a knihovnou směl opouštět podle libosti, na nádvoří se staral o malou zahradu, pěstoval exotické rostliny přivezené ze svých dobrodružství v Jižní Americe a mohl rozmlouvat s rodinou.

Za tragickým přívlastkem v názvu věže tak musíme hledat jiný příběh, a sice osud dvou malých princů, jejichž vražda patří k nejslavnějším v anglických dějinách. Když jejich otec Eduard IV. nečekaně zemřel po krátké nemoci, stal se dvanáctiletý následník králem, zatímco jeho desetiletého bratra čekala neméně zářná kariéra. Když ovšem sourozenci mířili do Londýna na korunovaci, nechal je jejich strýc Richard zatknout. Pod jeho vlivem potom královská rada prohlásila oba prince za nelegitimní dědice a odstavila je od trůnu. Richard III. tak získal žezlo a William Shakespeare mu později svým dramatem postavil nesmrtelný pomník. 

Poslední spočinutí

Jenže celá věc tím zdaleka nekončila. Novopečený král byl bezohledný muž a nehodlal riskovat, že si budou příbuzní trůn nárokovat. Jednoho srpnového večera roku 1483 se tak oba princové uložili ke spánku ve věži – a pak už je nikdo živé neviděl. Nevíme přesně, co se jim přihodilo, je však víc než pravděpodobné, že je dal strýc zavraždit. Každopádně krátce poté se Zahradní věž přejmenovala na Krvavou…

TIP: Jedna poprava za druhou: Skutečně byl Richard III. ničema bez skrupulí?

O dvě století později našli dělníci při opravách schodiště truhlu se dvěma dětskými kostrami. Ostatky byly pohřbeny ve Westminsterském opatství a tradičně se věří, že patřily právě zmizelým princům. K analýze DNA však dosud nedošlo, a tak se můžeme jen dohadovat, zda v truhle skutečně spočívala těla dvou odstraněných následníků trůnu. 

Zhruba v letech 2200 až 800 před naším letopočtem prosperovala ve Skandinávii a na severu Německa kultura specifické severské doby bronzové. Její vznik zřejmě souvisí s příchodem lidí, kteří mluvili indoevropskými jazyky a jsou tradičně považováni za předky germánských kmenů.

Lidé této kultury udržovali až překvapivě těsné vztahy s mykénskou kulturou ve Středomoří, se kterou tato kultura sdílí řadu podobností. Probíhal mezi nimi čilý obchod, kdy se na jih vyvážel jantar, a na sever se dovážely kovy, jako například měď. Díky vysokému počtu dílen na zpracování kovů bývá tato kultura považována za nejbohatší v Evropě té doby. Vybudovali značné množství mohyl a zůstalo po nich i nejvíce skalních rytin v celé Evropě.

Zasedací síň stará tři tisíce let

Němečtí archeologové nedávno poblíž Seddinu u Berlína odkryli pozůstatky velké budovy nebo spíše haly, kterou zřejmě používala elita kultury severské doby bronzové, v době kolem let 1000 až 900 před naším letopočtem. Její rozměry archeology překvapily. Jde o největší stavbu z té doby v celé oblasti.

„Byli jsme ohromeni tím, jak veliká ta budova musela původně být,“ přiznává archeolog Immo Heske z Univerzity Georga Augusta v Göttingenu. Heske a jeho tým objevili tuto dávnou halu letos v březnu. Půdorys budovy má rozměry 31 × 10 metrů, což je na severskou dobu bronzovou opravdu výjimečné.

TIP: Němečtí archeologové objevili 3 000 let starý perfektně zachovalý meč z doby bronzové

Následný výzkum ukázal, že stěny budovy, která byla vysoká asi sedm metrů a nejspíš měla více pater, byly pravděpodobně vyrobené z dřevěných prken, proutí a mazanice. Střecha byla podle vědců s největší pravděpodobností pokryta došky nebo slámou. V budově se nacházelo centrální ohniště a miniaturní loď, určená nejspíše obřadům. Badatelé se domnívají, že objevená budova kdysi sloužila jako zasedací síň zdejšího vládce jménem Hinz, který měl být údajně pohřben ve zlaté rakvi. O mnoho více není o tomto vládci známo a jeho příběh pro nás tak zatím zůstává tajemstvím.