Americké úřady schválily licenci společnosti SpaceX pro druhý zkušení start její rakety Starship Super Heavy. SpaceX uvedla, že start by se mohl uskutečnit již zítra – dvouhodinové startovací okno se otevírá ve 14 hodin středoevropského času. 

SpaceX podle Federální letecké správy (FAA) splnila všechny požadavky na bezpečnost, ochranu životního prostředí, politiku a finanční odpovědnost.

První pokus společnosti SpaceX o vynesení lodi Starship do vesmíru se uskutečnil v dubnu, kdy raketa čtyři minuty po svém startu explodovala. Kromě zničení samotné Starship došlo i k poškození startovací rampy, kdy exploze rozmetala kusy betonu do vzdálenosti několika kilometrů.

Druhý pokus

Generální ředitel a zakladatel společnosti SpaceX Elon Musk označil test za úspěch, který předčil jeho očekávání. Cíle testu se ale naplnit nepodařilo – podle původních plánů měl druhý stupeň Starship obletět téměř celou Zemi a dopadnout do Tichého oceánu severně od Havajských ostrovů, přibližně 90 minut po startu. Super Heavy se po oddělení od druhého stupně měl obrátit zpět k texaskému pobřeží a pokusit se vertikálně sestoupit k hladině Mexického zálivu. Testovací let ale skončil už přibližně po čtyřech minutách. Raketa začala rotovat a ztrácela rychlost, až nakonec explodovala. Podle odborníků šlo o vynucenou bezpečnostní autodestrukci. Cíle druhého testovacího startu zůstávají stejné.

Dubnový test každopádně potvrdil životaschopnost konceptu a SpaceX díky němu získala množství dat, které by mohla zúročit již při dnešním (možném) startu a v dalších letech. Obří systém Super Heavy Starship má podle Muska a SpaceX v budoucnu naplnit vizi o pilotovaných výpravách na Mars. 

Japonsko je součástí Ohnivého kruhu kolem severního Tichého oceánu, kde se v důsledku pohybů tektonických desek odehrává většina zemětřesení i sopečných erupcí. Náleží k vulkanicky velmi aktivním oblastem, ať už jde o pevninu nebo mořské dno v okolí zdejších ostrovů.

Projevilo se to i v minulých dnech – 21. října se zde spustila výrazná podmořské erupce u ostrova Iwodžima, proslaveného velmi krvavou bitvou na sklonku 2. světové války. V těchto končinách to není nic zvláštního, jak ostatně napovídá i název Vulkánových ostrovů, kterých je Iwodžima součástí.

Ostrov zrozený ze sopky

Kolem 30. října se podmořské vulkanické erupce odehrávaly každých pár minut. Došlo i k vyvržení materiálu nad mořskou hladinu v podobě proudu plynů, popela a kusů hornin. Sopečný materiál se postupně hromadil a ve vzdálenosti zhruba kilometru od jižního pobřeží Iwodžimy se začal rýsovat nový ostrov.

K erupci došlo prakticky na stejném místě jako v červenci 2022, což ukazuje na dlouhodobější aktivitu magmatu v této oblasti. Společně s novým ostrovem vytvořil podmořský vulkán i spoustu plovoucí pemzy, vyvřelé horniny, která má vysoce porézní strukturu a obsahuje množství uvězněných bublin vulkanických plynů, díky nimž pluje na vodní hladině.

TIP: Japonsko má díky erupci podmořského vulkánu nový ostrov

Nový vulkanický ostrov u pobřeží Iwodžimy měří přibližně 100 metrů a ční zhruba 20 metrů nad mořskou hladinu. Podle analytika Japonské meteorologické agentury Yuji Usui se ale v tuto chvíli zdá, že podléhá poměrně rychlé erozi. Budoucnost nového ostrova podle něj závisí především na tom, z jakého je materiálu. Pokud jej z větší části tvoří ztuhlá láva, má ostrov naději. V opačném případě jej zanedlouho opět pohltí moře.

V roce 1887 francouzský vědecký časopis La Nature informoval čtenáře v kladném duchu o stále významnější roli bicyklů či velocipedů, kterou hrají v manévrech evropských armád: „Němci už několik let používají velocipedy pro rychlou dopravu zpráv a ani naše armáda v tomto ohledu nezaspala. Naši sousedé za La Manchem také používají velocipedy k předávání zpráv a pokoušejí se je upravit a využít i pro přepravu munice.“ 

Technický pokrok umožnil v posledních desetiletích 19. století rozvoj cyklistiky, která se stala široce rozšířenou, spolehlivou a praktickou možností přepravy osob i materiálu. Bicykly se staly doslova módním hitem a národy celého světa zkoumaly možnosti jejich vojenského využití. Následujících asi 130 let pak bylo kolo pro armády skutečně významným dopravním prostředkem.

První krůčky

Předchůdcem kola byla takzvaná draisina, pojmenovaná po svém vynálezci Němci Karlu Draisovi. Stroj z roku 1817 se vyznačoval se dřevěným rámem a dvěma koly, mezi nimiž bylo umístěno sedlo. Neměl však pedály – jezdec jej uváděl do pohybu odrážením nohama od země. Šlapání do pedálů rozjelo první velocipedy až na počátku 60. let 19. století. Tehdy ještě přes pevnou kliku na předním kole; teprve v polovině 80. let se objevilo skutečně bezpečné kolo dnešního typu a konečně roku 1887 skotský vynálezce John Dunlop přišel s pneumatikou. 

S ohledem na tato vylepšení začali vojenští plánovači považovat jízdní kolo za alternativní dopravní prostředek ke koni, oproti němuž mělo neoddiskutovatelné výhody. Především nebylo třeba starat se o krmivo, kolo nepotřebovalo odpočinek a bylo vůbec mnohem snadnější na údržbu. Z taktického hlediska byla významná i skutečnost, že četa cyklistů je mnohem tišší než eskadrona kavaleristů. 

Zkušení cyklisté francouzské armády dosahovali rychlosti až 25 km/h a za den zvládli urazit vzdálenost 100 km. Do standardní organizační struktury armády byli zařazeni v roce 1892. Ke stejnému kroku se tehdy odhodlali i Italové, kteří se však museli potýkat s horským terénem v Apeninách – řešením bylo skládací kolo, jež se dalo přenášet na zádech. Pozadu nezůstali ani Rakušané, kteří s bicykly experimentovali od roku 1884.

Na kole do války

Americká armáda sice začala kola používat o něco později než její evropské protějšky, ale o to s větším nadšením. Generálmajor Nelson A. Miles se po absolvování vytrvalostního cyklistického závodu v New Yorku v roce 1891 stal vášnivým propagátorem kola. Jeho nadřízený, velitel 15. pěší brigády ve Fort Sheridanu v Illinois mu proto dal za úkol zorganizovat jednotku k polnímu otestování bicyklu. Během jara 1892 devět cyklistů pod velením poručíka Williama Maye podrobilo jízdní kola zkouškám. Výsledky nepřesvědčily Milesovy nadřízené k dalším krokům, pozdější generál však prorocky prohlásil: „V příští velké válce se kolo, po patřičných úpravách, stane nejdůležitějším strojem pro vojenské účely.“ Jakmile se Miles stal v půli 90. let velícím generálem americké armády, nestálo už prosazování bicyklů do výbavy jednotek téměř nic v cestě.

Na přelomu 19. a 20. století už se bicykl nacházel v armádách všech hlavních světových mocností. Bojový křest si odbyl ve druhé búrské válce (1899–1902), skutečně masivního nasazení se však dočkal až v roce 1914, kdy vypukla první světová válka. Vzhledem ke statické povaze bojů a masovému nasazení kulometů i dělostřelectva se cyklisté dokázali uplatnit jen v omezené míře. Mohli se pohybovat prakticky jen v týlu, sloužili tedy například jako poslové, či převáželi zraněné.

První světová

Zřejmě nejvíce na bicykly sázela německá císařská armáda – v době vypuknutí války každý myslivecký prapor obsahoval jednu cyklistickou rotu – Radfahrkompanie – a v průběhu konfliktu vznikaly další jednotky, takže nakonec existovalo 80 rot. Některé z nich byly zformovány do praporů. Cyklisté měli provádět průzkum i rychlé výpady přes zalesněné oblasti, kde mohli využít moment překvapení. Britové také vybavili některé roty bicykly, postupně dokonce vznikly dvě cyklistické divize a v roce 1915 ze stávajících praporů celý sbor – Army Cyclist Corps. Obě válčící strany také využívaly nosnosti bicyklů pro přepravu kulometů (v rozloženém stavu), čímž zvyšovaly palebnou sílu těchto jednotek.

Když v srpnu 1918 dohodoví spojenci prorazili západní frontu, získaly cyklistické jednotky znovu svůj význam. Mezi pronásledovateli ustupujících Němců byl i kanadský prapor vybavený jízdními koly, který se podílel na úspěchu celého kanadského sboru, jenž hned první den stodenní ofenzivy postoupil o celých (do té doby nevídaných) 13 km. Cyklisté se nyní mohli konečně pořádně opřít do pedálů. 

Přestože plně naložené kolo vážilo více než 40 kg, očekávalo se od vojáků, že za den přepraví sebe i své zásoby po bahnitých cestách na vzdálenost 60 km. Při stodenní ofenzivě plnili jezdci na kolech především zpravodajské úkoly – měli zůstávat v kontaktu s ustupujícím nepřítelem a účastnili se tak i přímého boje.

V říjnu 1918, kdy postup dohodových divizí akceleroval, dostaly „pro zvýšení rychlosti pronásledování“ obě kanadské divize (1. a 4.) posily: po jedné eskadroně od pluku lehké kavalerie, jedné rotě cyklistů, dvou bateriích středních kulometů a dvou obrněných automobilech. Velitel 4. divize generálmajor Watson si pár týdnů před koncem války zapsal: „Cyklisté byli nejcennější díky svým excelentním výkonům na hlídkách, stejně jako při předávání zpráv a zjišťování informací o pohybech nepřítele i našich vlastních jednotek.“ 

Ačkoliv nikdy nemohli vyrazit tryskem do útoku ve stylu kavaleristů, dokázali se kanadští cyklisté rychle přesunout (pochopitelně v závislosti na terénu) na určené místo a po sesednutí bojovat jako lehká pěchota. Boje první světové války jasně prokázaly v reálných podmínkách efektivitu cyklistických jednotek, a přestože při poválečné demobilizaci došlo ke zrušení řady těchto útvarů, své místo už muži s bicykly v moderních armádách neztratili.

Přesně v šest hodin se nad hlavním městem Českého království rozezvučel největší z chrámových zvonů Zikmund. Za hlasitého dunění vstoupila skupina zemských úředníků v čele s nejvyšším purkrabím Janem Josefem starším hrabětem z Vrtby do kaple svatého Václava, aby zde vyzvedli královské insignie. Psalo se tehdy 5. září 1723 a v Praze právě začínala jedna z nejpompéznějších královských korunovací naší historie. 

Vzácní hosté z domova i ze světa 

Osobě panovníka Karla VI. z rodu Habsburků není v našich učebnicích věnováno příliš prostoru a dnes je znám výhradně jako otec své slavné následovnice, Marie Terezie ( 1740–1780). I ona byla této pražské korunovace přítomna, tehdy ještě jako šestiletá arcivévodkyně společně se svou sestrou Marií Annou a maminkou císařovnou Alžbětou Kristýnou. Mezi hosty nechyběl ani její budoucí ženich František I. Lotrinský, princ Evžen Savojský a řada předních aristokratů jako Adam František Schwarzenberg nebo Filip z Lobkovic. 

Prostor chrámu se dočkal bohaté výzdoby v zemských barvách, tedy v červené a v bílé. Zdobené trůny umístěné v presbytáři kryl baldachýn, který v pařátech třímala socha černého orla, symbol habsburské dynastie. Královské insignie zemští úředníci přenesli na ozdobený stolek blízko hrobu svatého Václava, čímž zakončili přípravnou fázi a kolem osmé ranní mohl být zahájen samotný korunovační ceremoniál. 

Přichází král 

Karel VI. vstoupil do svatovítské katedrály za burácivých zvuků pražských zvonů, bubnů a trubek, při čemž přítomné vojenské oddíly vzdaly k poctě zbraň. Nad hlavou panovníka nesli purkmistři a primátoři pražských měst barokní baldachýn a u vrat do kaple svatého Václava se ke skupině připojili přední duchovní. Krále oblékli do korunovačního roucha, na hlavu mu položili rudolfínskou korunu a celý průvod vyrazil směrem k hlavnímu oltáři, přičemž v čele byly neseny korunovační klenoty a vlajky s vyobrazením zemského patrona svatého Václava a se znaky zemí koruny české. Společně s titulem českého krále se totiž panovník stával rovněž markrabětem moravským a knížetem opavským. 

Po úvodních modlitbách nastal čas na královskou přísahu, jejíž znění předčítal nejvyšší purkrabí Vrtba. S rukama položenýma na svatém písmu přísahal Karel VI., že se během své vlády neodchýlí od otcovské víry a bude se řídit textem ústavy vydané před téměř sto lety a potvrzené v roce 1642, načež jej pražský arcibiskup František Ferdinand hrabě Khünburg slavnostně pomazal, čímž se korunovační akt přiblížil ke svému vrcholu – k samotné korunovaci. 

Obřad vrcholí 

Nejprve Karla opásali svatováclavským mečem na znamení kontinuity státu od dob knížete-světce. Zapůjčením meče král deklaroval odhodlání chránit své země před nepřáteli i za použití síly. Zároveň mu na prst navlékli prsten s diamantem, symbol oddanosti. Arcibiskup klečícímu panovníkovi předal žezlo, další symbol světské moci, a dále jablko, odkaz na propůjčení vlády od Krista, jediného skutečného vládce světa. Následoval zlatý hřeb procedury – položení koruny českých králů na skráně nového panovníka, jenž usedl na trůn. 

Poté mu příslušníci zemských stavů vzdávali čest, vše za burácení slavného Te Deum, podkresleného hlaholem pražských zvonů a oslavné dělostřelecké salvy, která poddané království informovala o radostné novině – že mají opět svého krále. V závěrečné části ceremoniálu ještě došlo na mši svatou, při níž král pasoval nové svatováclavské rytíře. 

Následně, opět za ohlušujícího lomozu zvonů, panovník předstoupil před přítomné poddané království, kteří do té doby čekali za hradními branami a chrámovými vraty. Jásot „obecného lidu“ dosáhl vrcholu, a nejeden z přítomných si domů odnášel i cennou památku v podobě korunovačních mincích, na nichž bylo vyraženo moto právě korunovaného vládce: Constantia et Fortitudine čili Stálostí a silou. 

TIP: Jak vypadaly korunovace za vlády Habsburků: Rituály, hostiny i sportovní zápolení

Odtud už kroky panovníka, dvora a vybrané společnosti směřovaly do Vladislavského sálu, kde byla připravena bohatá korunovační hostina. A bujaré oslavy pochopitelně pokračovaly i na hradě a v podhradí. Podle dobových svědectví se prý tehdejších oslav v Praze účastnilo takové množství lidu, jaké při této ceremonii naše historie dosud nepamatovala. Asi si dnes jen obtížně dokážeme představit, jak intenzivní emoce prožívali ti, kdo byli onehdy tak pompézní korunovační slavnosti přítomni.

Jeden z největších světových odborníků na hmyz Edward Wilson popsal mravence jako „bezesporu nejagresivnější a nejbojovnější ze všech živočichů. Jejich cílem je permanentní útok, územní výboje a genocida sousedů. Pokud by měli k dispozici nukleární zbraně, zničili by svět během jediného týdne“. Badatel přitom ani trochu nepřeháněl: Zatímco některé mravenčí střety představují pouhé brutální rvačky, průběh jiných bojových akcí se podřizuje komplikovaným strategiím, za něž by se nemusel stydět ani Napoleon.

Všichni proti všem

V mravenčím světě zuří boj všech proti všem. Kolonie mravenců drnových spolu vedou vyhlazovací války, při kterých se útočící tvorové navzájem zaklesnou kusadly a jeden druhého cupují. Drobné dělnice zápasí ve spoustě shluků, z nichž některé mohou ve vrcholící bitvě zabírat plochu lidské dlaně. Obvykle přitom vítězí početnější kolonie, protože zkrátka může nasadit víc „pěšáků“. Poražení následně přicházejí o území, mají problémy sehnat potravu a jejich mraveniště nakonec zaniká.

Příklad mezidruhové války zas nabízí nemilosrdný střet severoamerických mravenců Pheidole dentata s jejich protějšky Solenopsis invicta, zavlečenými do USA z Argentiny. Druzí zmínění mají také přívlastek „ohniví“, kvůli své agresivitě i síle jedu v žihadle. Patří mezi obávané hmyzí rváče, jejichž útokům odolá málokdo, a bojovníci na domácí půdě jim tak musejí vzdorovat důmyslnou taktikou: „Přední voj“ druhu Pheidole dentata tvoří malé dělnice, které jsou neustále ve střehu. Jakmile narazí na ohnivého mravence, pustí se s ním do křížku a snaží se o jediné – dostat se do přímého kontaktu s tělem protivníka a nachytat na sebe jeho pach. Poté se stáhnou zpátky do hnízda, cestu však značí sekretem pachové žlázy a jejich návrat do mraveniště se v podstatě rovná mobilizaci. 

Vstříc ohnivému vetřelci se následně vydají zástupy dělnic, a kromě nich i „vojáci“, jejichž hlavní role spočívá v dělení a drcení potravy. Když pak výprava dorazí k ohnivému mravenci, dělnice se s ním okamžitě pustí do boje. Jde jim přitom opět jen o to, aby se „navoněly“ a znovu se vrátily do hnízda.

Hlavně žádné svědky

Zatímco vřava houstne, bitva se dostává do další fáze: Vojáci ohnivého vetřelce obklopí a zaútočí na něj. Nespoléhají však na žihadlo a jed jako dělnice – jejich zbraní je obří hlava s ostrými kusadly a mohutnými svaly, jimiž jako nůžkami odstříhají jednotlivé části protivníkova těla. Stejně rychle si přitom poradí i s celou skupinou argentinských vetřelců. Nicméně neusínají na vavřínech a záhy se pouštějí do „dočišťovací“ akce, kdy spolu s dělnicemi prohledávají okolí a pátrají po případných skrývajících se nepřátelích. Po šarvátce totiž nesmí zůstat žádní nepohodlní svědkové, protože by se vrátili domů a podali by zprávu o existenci blízké kolonie Pheidole dentata. Následný masakr by pak domácí neměli šanci přežít.

Pokud situace neprobíhá úplně hladce a ohnivým se povede zaútočit v šiku, hrají mravenci Pheidole dentata o čas: Vojáci se stáhnou ke vchodu do hnízda a vytvoří kolem něj neprostupný val. Drobné dělnice se vrátí do chodeb a navzájem se mobilizují, načež vyběhnou ven. Mnohé nesou vajíčka, larvy či kukly, prorazí „frontu“ a každá na svou pěst prchá do bezpečí. Dokonce i královna utíká sama. Vojáci své posty neopouštějí a bojují doslova do posledního dechu. Když ohniví mravenci dobyté hnízdo vyplení a zmizí, začnou se dělnice jedna po druhé stahovat zpět. Jestliže se jich sejde dost, a především pokud se vrátí královna, snaží se kolonii co nejrychleji obnovit.

V domácím vězení

Některé druhy zas podnikají ničivé nájezdy s cílem loupit. Čiperní příslušníci druhu Forelius pruinosus z arizonských pouští takto napadají desetkrát větší mravence medonoše. Spoléhají přitom jen na rychlý pohyb a zastrašování pomocí jedovatých sekretů. Medonoše nesoucího kořist do hnízda často šokují natolik, že svůj úlovek upustí a pak už mu nezbude než sledovat, jak mu ho útočníci kradou. Někdy se hbití nájezdníci dokonce odváží oblehnout medonoše přímo v jejich hnízdě: Obsadí východy a zaženou zpátky do podzemí každého, kdo se pokusí vyjít ven shánět něco k jídlu. Nejde jim však o vyhladovění nepřítele. Spíš si tak zajišťují, že při hledání potravy nenarazí na chtivou konkurenci.

Ještě víc připomíná obléhání středověkého hradu útok amerických pouštních mravenců Conomyrma bicolor. Také oni si vybírají za cíl hnízda medonošů a zahánějí je pod zem sekretem jedové žlázy. Kromě toho ovšem berou do kusadel drobné kamínky i další předměty a shazují je do svislých vstupních chodeb mraveniště. Důvod útlaku je přitom stejný jako v případě druhu Forelius pruinosus.

Důkaz hrou

Pokud se na bojišti potkají mravenci rozdílného vzrůstu, rozhoduje o výsledku terén. Ve studii publikované letos v časopise americké Národní akademie věd to potvrdili australští badatelé, kteří zkoumali potyčky mezi tzv. duhovými mravenci z Austrálie a mravenci argentinskými. Dělníci prvního jmenovaného druhu mohou měřit až sedm milimetrů, zatímco jihoameričtí vetřelci jsou výrazně menší, ale zase četnější a vynalézavější: Spoléhají na fakt, že dovedou konkurenční obry obklopit, přečíslit a udolat. K získání výhodné pozice ovšem potřebují rovný prostor, kde jim nebude nic bránit při manévrování a zahlcování nepřítele masou vlastních těl. Pokud tedy duhoví giganti zaujmou obrannou pozici v komplikovaném terénu, který jejich obklopení znemožní, mohou potyčky připomínat bájnou bitvu u Thermopyl, kdy hrstka Sparťanů dokázala odrážet tisíce Peršanů.

V takových případech je taktika relativně přímočará a jednoduchá. Australští vědci se ji proto rozhodli podrobit testům na počítačových modelech a s lehkou nadsázkou pak střety velkých silných jednotek s hordou malých protějšků simulovali ve strategické hře Age of Empires II. Výsledky byly přitom vždy stejné: Dokud se obři drželi v členitém terénu, dokázali bránit přečíslení a vítězit. Jakmile se však pustili do potyčky v otevřeném prostoru, znamenala jejich porážka pouhou otázku času.

Ukaž, co neseš!

Mravenčím dobyvatelům není cizí ani kopání chodeb pod opevněním nepřítele. Také u nás žijící druh Solenopsis fugax hloubí spletitou podzemní síť od svého hnízda směrem k sousední kolonii. Když se pak do ní dělnice konečně prokutají, běží jako o závod zpět a mobilizují družky k co nejpočetnějšímu loupeživému nájezdu. Následně do hnízda nepřítele vtrhnou a odpor obránců zdolávají chemikálií se silně odpudivými účinky – jako by kolem sebe stříkaly pepřový sprej, vůči němuž jsou samy imunní. Mezi obránci zavládne zmatek a dělnice plení tamní vajíčka, larvy i kukly. S lupem se pak vracejí domů, kde jim poslouží coby potrava.

Američtí pouštní mravenci rodu Myrmecocystus si zas osvojili taktiku desperátů přepadávajících kupecké povozy. Spadeno mají na zrnojedy rodu Pogonomyrmex, kteří se živí semeny rostlin, ale příležitostně si pochutnají i na termitech. Když déšť vyplaví chodbičky termitiště, nastanou zrnojedům hody a své úlovky si odnášejí do hnízda. Nesmějí však narazit na zmíněné útočníky, kteří jejich trasy sledují a zkoumají, co si nesou v kusadlech: Pokud se jedná o semeno, nechají dotyčného jít. Jestliže ovšem ulovil termita, podniknou výpad a „náklad“ mu zabaví.

Bez ohledu na ztráty

Ačkoliv jsou mravenci v boji nekompromisní, některé druhy medonošů zvládají i pomyslné rituální zápasení, při němž se dělnice spíš pokoušejí soupeře zastrašit. Kráčejí na natažených nohách, zvedají hlavu a zadeček – zkrátka se všemi prostředky snaží vypadat větší než ve skutečnosti. Přestože se ani medonoši nevyhýbají brutalitě, v popsaných případech drží svou krvežíznivost na uzdě a nedovolí si víc než nevinné „laškování“.

Rituály se uplatňují především v situacích, kdy by poměrně vyrovnaný zápas přinesl oběma soupeřícím koloniím velké ztráty. Pokud se však agresoři cítí v převaze – což obvykle znamená, že je jich zhruba desetkrát víc – rozpoutají masakr: Vraždí obránce bez ohledu na následky a krok za krokem se probíjejí do nitra jejich hnízda. Nakonec najdou královnu a rovněž ji zabijí. Vajíčka, larvy i kukly odvlečou s sebou a stejně tak do své hierarchie začlení velké dělnice, jejichž zadečky jsou plné sladkých rostlinných šťáv. Jde o jakési živé soudky, které v období nouze dodávají potravu hladovějícím dělnicím. V nové kolonii se přitom jejich role živitelek nezmění. 

U alkoholiků dochází ke ztenčování různých oblastí mozkové kůry, což může mít významný dopad na jejich kognitivní funkce. Dřívější výzkum naznačil, že přinejmenším některé oblasti mozku alkoholika se mohou po vynechání pití alkoholu zotavovat. Doposud ale nebylo jasné o jak velký rozsah jde, ani jak rychlé takové zotavování vlastně je.

Abstinence a mozek

Psychiatr a odborník na veřejné zdraví Timothy Durazzo ze Stanfordovy univerzity společně s kolegy prostudoval mozek 88 alkoholiků, kteří pro potřeby studie přestali pít alkohol. Ne u všech probíhala abstinence stejně a jen necelá polovina (40) vydržela abstinovat po celou dobu experimentu. Část dobrovolníků se navíc do experimentu zapojila až v jejím průběhu, což může výsledky částečně zkreslovat. Aby měli vědci srovnání, prozkoumali také mozky 45 dobrovolníků, kteří alkoholu neholdovali. Během výzkumu badatelé pořídili snímky mozku všech zúčastněných pomocí magnetické rezonance přibližně po týdnu, měsíci a po více než sedmi měsících od začátku abstinence.

Badatelé se u zkoumaných osob zaměřili na tloušťku mozkové kůry ve 34 vybraných oblastech pravé i levé hemisféry. Ukázalo se, že k opětovnému tloustnutí mozkové kůry docházelo ve všech těchto oblastech, přičemž ve 25 z nich byly změny k lepšímu statisticky významné. Výsledky své studie vědci zveřejnili na konci srpna v odborném žurnálu Alcohol.

Ze snímků pořízených 7,3 měsíce po zahájení abstinence vyplynulo, že u 24 zkoumaných oblastí mozkové kůry se její tloušťka vrátila na úroveň, jakou mají běžně lidé, kteří alkohol nepijí. Vědci také zjistili, že pozorované „hojení mozku“ brzdí, pokud mají abstinující alkoholici vysoký krevní tlak, vysoký cholesterol a jsou kuřáci. Výsledky výzkumu potvrzují tezi, podle které se alkoholikům může podstatně zlepšit výkon mozku, pokud se jim podaří s alkoholem přestat.

TIP: Nová genová léčba omezila pití opičích alkoholiků o 90 procent

Drobnou vadou na kráse jinak velmi povzbudivé studie je její omezená rozmanitost, pokud jde o zkoumané osoby a relativně malý vzorek. Vědci také přiznávají, že ve svých výsledcích nezohledňovali vliv genetiky, fyzické aktivity, zdraví jater a plic zkoumaných lidí. Všechny tyto faktory přitom mohou hrát svou roli v rychlosti a možnostech obnovy mozku.

Na začátku roku 1422 ještě stihl Jan Žižka porazit další Lucemburkovu křížovou výpravu, načež okázale ignoroval synovce polského krále Zikmunda Korybutoviče. Čeští páni a Pražané si jej vybrali coby kandidáta na domácí korunu, husitský hejtman ale všem nabubřele dokazoval, že je nejmocnějším mužem v zemi a bez jeho vůle se v království nepohne ani stéblo trávy. Ačkoliv si u něj mladý Korybut nakonec vydobyl určitý respekt, Lucemburk se s polským králem dohodl a ten synovce povolal zpět.

Žižkovu moc však neustále narušovali radikálové v jeho vlastním táboře. Ani po upálení pikartů se někteří kněží nemínili podřídit jeho vojenskému režimu, a tak na počátku roku 1423 přijal zásadní rozhodnutí: Se svými nejvěrnějšími odešel z Tábora do východních Čech, kde působil svaz orebitů. Hlavní roli v něm zatím hrála mocná východočeská šlechta, například pánové z Poděbrad nebo Diviš Bořek z Miletínka. 

Vedle nich se ovšem jednalo o skupinu radikálnějších husitů sdružených kolem kněze Ambrože. Když potom v dubnu 1423 dorazil na místo slavný vojevůdce a založil svůj nový Menší Tábor, uznal Bořek s respektem jeho autoritu. Žižka s sebou z jižních Čech přivedl řadu sympatizantů, takže východočeské vojsko nabylo na síle. Dočasně pak s Bořkem spojil síly a bok po boku se zúčastnili několika válečných výprav.

Přichází rozkol

Pak ovšem přišla v červenci 1423 výprava na Moravu, kterou pořádal pražský husitský svaz. Připojil se k němu i svaz východočeský, v čele s Divišem Bořkem jakožto držitelem Hradce. Žižka měl však zjevně vlastní plán: Jakmile Divišova vojska z Hradce zmizela, otevřel kněz Ambrož městské brány a vpustil hejtmanovy bojovníky dovnitř. Hradečtí radikálové tak spolu s legendárním vojevůdcem provedli převrat a ovládli východočeský svaz. „Tvrdé jádro“ se vzbouřilo proti konzervativcům.

Pohár trpělivosti umírněných pánů ovšem událostmi v Hradci přetekl. Už 4. srpna 1423 se k městu urychleně vrátil z Moravy rozezlený Bořek společně s dalšími vojsky, Žižka je však bez větších problémů porazil. Šlo o první bitvu, kde v čele obou znepřátelených armád kráčel husitský kněz. Když potom někdejší spojenec padl Žižkovi do rukou, rozlítil se na něj zpupný hejtman tak, až mu rozrazil lebku palcátem. Konzervativcům bylo jasné, že se Žižky musejí zbavit. A byli ochotní se kvůli tomu spojit i s katolíky, což znamenalo do té doby něco nevídaného.

Vznikla tedy první panská koalice, zpečetěná v říjnu 1423 na svatohavelském sněmu. V květnu následujícího roku se jí sice podařilo obklíčit Žižku s malým vojskem v Kostelci nad Labem, ale vojevůdce z pasti unikl. Pod pláštěm noci přebrodil řeku, načež shromáždil víc jednotek, otočil se a své protivníky, kteří ho stále pronásledovali, u Malešova rozdrtil. Pár měsíců nato, v říjnu 1424, nicméně u Přibyslavi Jan Žižka zemřel a poměry v zemi se trochu uvolnily.

Vzhůru na spanilou jízdu

Při neexistenci centrální královské vlády se situace plně zklidnit nemohla, ale všechny strany hledaly způsob, jak život normalizovat. Dřívější mocenská centra radikálních svazů v Táboře a ve východních Čechách upevnila svůj vliv i v okolních městech, proto se jim začalo říkat městské svazy. Východočeši po Žižkově smrti sami sebe nazývali sirotci a mezi oběma centry se postupně zrodila spolupráce nazývaná táborsko-sirotčí unie, přičemž až do konce válek určovala hlavní směr revoluce. V obou Žižka založil tzv. polní vojsko a jejich správa pak fungovala na vojenském principu. K nim se potom volně přidružil severočeský městský svaz žatecko-lounský, zatímco vlastní politiku rozvíjela převážně konzervativní Praha, kam se o své vůli vrátil Zikmund Korybutovič.

Ani vojensky nezůstali husité po Žižkově smrti výrazně oslabeni, naopak vyhráli pár dalších bitev a v roce 1427 zahájili éru kořistnických výprav do okolních zemí. Říkalo se jim rejsy nebo též vznešeně spanilé jízdy, ačkoliv na nich nic spanilého nebylo. Téhož roku se chystal další převrat v Praze, kde se chtěl s podporou svých vojsk chopit moci mladý Korybut. Definitivně by tím zařídil příklon ke konzervatismu, a možná by se i konečně stal králem. Jenže tajné spiknutí bylo prozrazeno, Zikmund Korybutoviče zajal a poslal jej pryč ze země.

Praha se pak na několik let v podstatě ztratila z mocenské mapy. Zatímco Staré Město zůstalo díky univerzitním mistrům i husitskému arcibiskupovi Janu Rokycanovi nadále spíš konzervativní, v Novém Městě získaly moc radikálnější skupiny chudých. V rámci mocenských bojů se mezi nimi v září 1429 dokonce odehrála krátká šestidenní válka, kterou svou autoritou zastavil až Prokop Holý s tábory, který přitáhl rozsoudit jejich spor.

Klín mezi souvěrci

Zdánlivě klidná a neohrozitelná aliance radikálních polních vojsk vedená autoritou kněze Holého získávala první trhliny až ve 30. letech. Do té doby jejich spojení nenarušily ani drobné nesváry a neshody na rejsách mezi tábory a sirotky, protože si všichni radikálové dobře uvědomovali, že bez vzájemné spolupráce se jejich vojensko-kořistnický způsob života neudrží. A oni už jinak žít nechtěli, ani neuměli. Zbytek země však věčné vojenské půtky výrazně unavovaly, čehož využili katolíci na koncilu v Basileji a podařilo se jim vrazit mezi dosud relativně soudržné husitské bojovníky klín. Slíbili umírněným konzervativcům částečné uznání kalicha, čímž je definitivně přesvědčili, aby se postavili proti svým radikálnějším souvěrcům.

Počátek většího rozkolu byl zřejmý už při mohutném obléhání Plzně, které započalo v červenci 1433. Mělo jít o ohromnou akci polních vojsk a dobytím silné katolické bašty chtěli jejich hejtmané definitivně převzít moc nad zemí. Jenže Plzeňští se statečně postavili na odpor, a navíc se dlouho nedařilo obklíčení uzavřít. Po neúspěšné zásobovací výpravě do Bavor vypukla v táboře obléhatelů taková hádka, že při ní Prokop Holý dostal židlí po hlavě. Potom se na čas vzdal velení a odjel uraženě do Prahy. Sporů využili konzervativci a uzavřeli s katolíky tzv. svatomartinskou koalici.

Cesta k Lipanům

Od polních vojsk začali odpadat i někteří dřívější významní spojenci, kterým bylo jasné, že vojenská vláda nemá žádnou budoucnost. Například táborský hejtman Přibík z Klenové provezl 5. května 1434 do obležené Plzně pomoc, čímž přestoupil na druhou stranu. Během téže noci pak shromážděné konzervativní vojsko ze Staré Prahy pomohlo obsadit Pražský hrad i Nové Město pražské, které drželi radikálové, čímž konzervativci získali kontrolu nad celým souměstím. Hejtmanům polních vojsk bylo zřejmé, že akce u Plzně už nemá význam, zrušili tábory a přichystali se na rozhodující bitvu. Věřili, že ji stejně jako Žižka před deseti lety rozhodnou ve svůj prospěch. Jenže i na druhé straně stáli zkušení husitští vojevůdci, včetně kdysi zrazeného Diviše Bořka z Miletínka.

TIP: Největší omyl české historie? Jak probíhalo dobývání husitského hradu Sion?

Třicátého května 1434 tak došlo k bitvě u Lipan, kde byly radikální svazy rozdrceny. V české historii se střet dlouho chápal jako osudová národní prohra, především kvůli marxistickým i nacionalistickým historikům, kteří otevřeně „fandili“ radikální straně. Připadala jim bojovnější, ideologicky čistší, a hlavně opravdu levicová. Ve skutečnosti však vítězství katolicko-konzervativní koalice ukončilo neúnosný stav permanentní války, vyčerpaná země si mohla konečně oddechnout a vítězové zasedli k jednacímu stolu. U Lipan padl i Prokop Holý, čímž polní vojska přišla o svého hlavního velitele a z drtivé porážky se již nevzpamatovala. Profesionální vojáci, kteří už neznali jiné řemeslo než válku, se pak uplatnili jako vyhledávaní žoldnéři po celé Evropě. 

V těsném sepětí s přírodou tam lidé žili již před tisíci lety. Povšimli si, že se každé jaro přilétají uhnízdit kajky mořské, a naučili se pro ně budovat bezpečné přístřešky. Na oplátku mohli sbírat cenné prachové peří vylíhlých mláďat, které jim po zbytek roku zajistilo zhruba třetinu obživy. Souostroví ležící na dosah polárního kruhu se dnes pokládá za jedno z nejdůležitějších hnízdišť na severní polokouli: Vedle kajek tam pravidelně vyvádějí své mladé i potápky, husy popelavé, kormoráni, jespáci či orli mořští. Ornitologové v odlehlé lokalitě napočítali celkem 228 ptačích druhů.

V režii ročních dob

Na šest a půl tisíce větších i menších ostrovů se táhne zhruba v padesátikilometrovém pásu podél pevniny až k okraji kontinentálního šelfu a dostat se na ně dá pouze lodí. Přestože jde o chráněnou rezervaci – jednu z osmi norských lokalit na seznamu světového dědictví – místní turistický ruch se zatím příliš nerozbujel a také díky tomu si krajina udržela původní autenticitu.

Souostroví živě dokládá někdejší skromný způsob života v režii ročních dob. Rybářské vesnice, loděnice, přístavy, kůlny i majáky se dochovaly téměř v neporušené podobě, ačkoliv se většina z nich dočkala renovace, a spolu s mozaikou políček utvářejí osobité propojení přírodních a kulturních prvků. 

Astrobiologové se domnívají, že planeta musí splňovat určité předpoklady, aby na ní mohl vzniknout život: měla by mít atmosféru s kyslíkem, kapalnou vodu a měla by disponovat nějakou formou ochrany organismů před nebezpečným kosmickým zářením. Existence velkých kontinentů sice není pro vznik živých organismů nezbytně nutná, historie Země ale ukazuje, že kontinenty jsou důležité pro to, aby život mohl na planetě dlouhodobě prosperovat.

Tento směr úvah vedl Jane Greavesovou, astronomku z britské Cardiffské univerzity, k zodpovězení otázky: Kdy se na planetách v naší galaxii objevily první kontinenty? Ukázalo se, že na nejméně dvou známých exoplanetách mohly vzniknout čtyři až pět miliard let před těmi pozemskými.

Kdy vznikly první exokontinenty?

Kontinenty vznikají v důsledku deskové tektoniky, tedy pohybu desek, které se vznášejí na roztavených útrobách planety. Teplo z jádra planety zabraňuje tomu, aby magma ztuhlo a zastavilo pohyb kontinentů. Toto teplo pochází z radioaktivních prvků jako je uran-238, thorium-232 a draslík-40 v jádře planety, které při svém rozpadu uvolňují energii.

Většina těchto radioaktivních prvků pochází z katastrofických kosmických událostí, jako jsou výbuchy supernov a srážky neutronových hvězd a stopy těchto prvků lze detekovat ve světle, které hvězdy vyzařují.

Ve své nové práci použila Greavesová data o množství uranu-238 a draslíku na blízkých hvězdách a jejich stáří určené družicí Gaia k odhadu, kdy se kamenná planeta kolem těchto hvězd stala dostatečně horkou, aby na ní mohla vzniknout desková tektonika.

Ukázalo se, že první kontinenty mohly v okolí blízkých hvězd podobných Slunci vzniknout až o dvě miliardy let dříve, než se na Zemi vůbec začala desková tektonika projevovat. Na planetách u hvězd o něco menších než naše Slunce, mohly kontinenty vzniknout dokonce až o celých pět miliard let dříve než na Zemi.

„Pokud by na nějaké exoplanetě vznikly kontinenty dříve než na Zemi, mohl by na ní teoreticky existovat i starší a vyspělejší život, než je ten náš,“ píše Greavesová ve studii zveřejněné v zářijovém čísle časopisu .

Každá válčící armáda se snaží, aby se zranění bojovníci rychle vyléčili a nedocházelo tak k úbytku živé síly. Totéž platí o léčbě nejrůznějších nemocí provázejících vojenská tažení. Pomoc zraněným a nemocným vojákům má přitom výrazný vliv na bojovou morálku. Pro muže i ženy v poli je důležité vidět, že když se jim něco stane, armáda se o ně náležitě postará. Pokud docházelo k cíleným útokům na raněné a na nemocniční zařízení, vyvolávalo to rozhořčení u přeživších a odhodlání postupovat proti nepříteli s ještě větší urputností. 

Přesvědčit se o tom mohli například příslušníci Wehrmachtu a Waffen-SS, kteří v březnu 1943 zmasakrovali pacienty v nemocnicích během bitvy o Charkov. Pokud jde o úroveň zdravotní péče, lišila se u jednotlivých armád i podle druhů vojsk a momentální situace. Kvalitně vybavená nemocnice u anglického letiště se zkušeným personálem poskytla zpravidla navrátivšímu se palubnímu střelci s průstřelem nohy lepší ošetření, než jaké bylo možné u stejně zraněného partyzána v mrazivých balkánských horách.

Z obvaziště do sanatoria 

Pokud se zaměříme přímo na frontovou linii a na organizaci odsunu raněných, najdeme sice mezi jednotlivými armádami rozdíly, v základních rysech se však systémy zdravotní péče podobaly. Jako příklad lze uvést britskou armádu. Odsun se dělil na tři pásma. První se nazývalo sběrné a působili v něm nosiči, kteří přemístili raněné na plukovní obvaziště. Tam se jim dle možností dostalo první neodkladné péče. 

Každá armáda musela uskutečňovat triáž (triage). Tento pojem již od napoleonských válek označuje třídění postižených podle toho, jak těžká jsou jejich zranění a jak akutní pomoc potřebují. Ke smutným povinnostem patří vyřazení těch, u nichž se zranění neslučují se životem a péče o ně by zdržovala pomoc těm, již měli ještě šanci. Na obvazištích se rovněž rozhodovalo, kteří ranění mohou podstoupit pěší přesun a jací potřebují odvoz do dalšího, takzvaného odsunového pásma.

Ty, již nedokázali jít dále po svých, naložili v lepším případě do polních sanitek či jiných vozidel, v horším případě do improvizovaných povozů, saní a podobných prostředků. Přepravili je do předsunutých chirurgických středisek a následně do polní chirurgické nemocnice nebo do armádní předsunuté nemocnice. Když se neuzdravili tam, a pokud to jejich situace umožnila, přesouvali je do třetího, takzvaného distribučního pásma. Léčili se v týlových nemocnicích, případně v zázemí. Docházelo i k přepravě po moři. K plnému nabytí sil pak posloužila střediska pro rekonvalescenty a různá specializovaná sanatoria. Zvláštní význam měla dlouhodobá péče o popálené vojáky.

Jak se dostat z pekla? 

Pokud se vrátíme zpět do bojové vřavy, kde právě nešťastníka zasáhla nepřátelská střela či utrpěl jiná závažná zranění, mohl do zdravotnického zařízení putovat různými způsoby. V americké armádě se využíval nejprve manuální přesun, jestliže nebyly k dispozici jiné prostředky. Zraněného podpíral či nesl jeden nebo více jeho spolubojovníků. Pokud se dostali ke zdravotníkům, kteří měli nosítka, využili je. K další dopravě již sloužily automobily, případně sanitní letadla. 

US Army pro zdravotníky upravila velké množství typů vozidel, mimo jiné klasické jeepy, ale i nákladní automobily Dodge WC-9 ½ t. Němci zase v sanitní úpravě využívali Opel Blitz. Dále od fronty již zranění a nemocní cestovali v lazaretních vlacích, které zpravidla nesly výrazné označení červeným křížem. To ale na všech frontách automaticky nezabránilo tomu, aby se takové transporty nestaly terčem úmyslných či neúmyslných útoků. Totéž platí i pro sanitní plavidla, která pojala velké množství lidí, o to větší pak ale byly ztráty v případě napadení. 

Ve známost vešel případ německé nemocniční lodi Wilhelm Gustloff, kterou 30. ledna 1945 potopila sovětská ponorka v Baltském moři. Na palubě sice vezla velké množství raněných vojáků i evakuovaných civilistů, ale i bojeschopných vojáků. Počet obětí činil asi 9 000 lidí.

Zranění partyzáni

Oproti klasickým polním nemocnicím měly složitější situaci s raněnými partyzánské a záškodnické formace v týlu nepřítele. V propagandistické publikaci od Shevqeta Musaraje S albánskými partyzány, která vyšla v roce 1951 i v češtině, se popisuje návštěva velení 1. úderné divize v divizní nemocni za války na úpatí vrcholu Korab. Autor přímo uvedl: „Nemyslete si, že vám budu popisovat nemocnici, kde mají speciální operační sály a úplné vybavení chirurgickými nástroji. Ne, soudruzi, v partyzánských nemocnicích slouží jako slamník větvičky a na vymývání ran rakije.“

Nicméně i takováto „nemocnice“ se jevila jako lepší než nutnost nést raněné během permanentních přesunů povstaleckých oddílů. Balkánské a karpatské bojiště poznalo mnoho tragédií, kdy si sami bojovníci odřezávali omrzlé prsty či celé končetiny. Případně museli zůstat u civilistů v horách nebo uprostřed plání, kdy jejich trápení ukončila před příchodem nepřítele až vlastní zbraň.

Na zraněné mysleli též instruktoři nacistických záškodnických jednotek Werwolf, které působily ve spojeneckém týlu na konci druhé světové války i těsně po ní. V příručce pro vedení takzvané malé války se doporučovalo vybudovat pro ně úkryty těsně pod povrchem země, které se nazývaly liščí nory (Fuchsloch). Pro transport zraněných si pak měli „vlkodlaci“ vyrobit improvizované sáně a na nich své spolubojovníky přepravovat.

Nemocnice za humny

Frontová zdravotní zařízený zachraňovala životy mnoha vojáků, ovlivnila však i jejich osobní život. Muži se tam dostávali po pobytu ve výrazně maskulinním prostředí opět do kontaktu s ženami. Snaha o navázání citových anebo sexuálních vztahů nebyla výjimečná, nicméně velké množství pacientů v kombinaci s jejich zdravotním stavem takové snahy často komplikovaly.

Polní nemocnice znamenaly zátěž i pro civilní obyvatelstvo v jejich okolí. Ve frontovém pásmu pro vojenské účely musely sloužit ty zdravotní instituce, které tím omezily či zrušily péči o běžné pacienty. Známý je případ zařízení Svaté Alžběty v Arnhemu, kterou převzala během operace Market Garden spojenecká 16. výsadková polní ambulance. Ve specifických případech se kvůli nemocničním účelům zabíraly obytné domy, školy a veřejné úřady. Podobná situace nastala na několika místech v Praze za květnového povstání.

I u stanových nemocnice vyžadoval jejich personál od civilistů součinnost. Autorovi tohoto článku například sdělily jeho příbuzné, že během bojů v dubnu 1945 vyrostla ve Střelicích u Brna na poli za místní částí Vršovice provizorní nemocnice, kde zraněné vyzvedávala i letadla. Lidé z okolních ulic obdrželi výzvu, aby dodali své ložní prádlo, které následně sovětští zdravotníci roztrhali a použili jako obvazy. Zemřelé pak museli místní muži pohřbívat, někdy těla mrtvých rudoarmějců nalezli i na schodech před vlastními domy.

Kosti, krev a nervy

V zásadě všechny podstatné oblasti vojenského lékařství doznaly během druhé světové války změn. Jak konstatoval tehdejší přední československý vojenský lékař Josef Liškutín, použití konzervované krve (nepřímá transfuze) a dodávání krve od civilního obyvatelstva, nikoliv od bojujících jednotek, výrazně zlepšilo lékařské výsledky v této oblasti. Mimořádných pokroků se dosáhlo rovněž ve vojenské chirurgii. Západní armády ale postihly zvýšené psychiatrické ztráty, což byl problém, který podle Liškutína „udivoval sovětské zdravotníky“. Nepochopení pro psychické nemoci svými činy vyjadřoval například též americký generál George Patton, který dokonce jednoho takto postiženého vojáka údajně zfackoval.

Navzdory obrovskému tragickému rozměru válečných hrůz přinesla druhá světová válka i pozitivní posun – úmrtnost raněných v ní činila kolem 4–5 %, tedy zhruba polovinu než ve Velké válce. Stejně tak se zvýšil procentuální podíl vyléčených a schopných řadové služby – stoupl ze 70 % na 85–95 %.