Evropská sonda Juice (Jupiter Icy moons Explorer), která míří k Jupiteru, upravila minulý týden svůj kurz. V pátek 17. listopadu na 43 minut zapálila své motory, aby se připravila na svůj první průlet kolem Měsíce a poté kolem Země.

Jedná se o vůbec první misi Evropské agentury k Jupiteru. ESA má s průzkumem vnějších částí Sluneční soustavy jisté zkušenosti díky průzkumnému a přistávacímu modulu Huygens, který se k Saturnovu měsíci Titanu soustavy vydal spolu s misí Cassini.

Těžkotonážní vyslanec

S hmotností 6 070 kg je Juice jednou z nejtěžších misí planetárního průzkumu vůbec. Páteční korekce její dráhy tak představovala i zásadní zkoušku hlavního motoru v hlubokém vesmíru. Inženýři nyní vyhodnotí, zda bude potřeba i další menší zážeh v květnu, aby sonda upravila svou trajektorii před průletem kolem Země a Měsíce plánovaného na 23. srpna 2024.

„Při tomto manévru sonda spotřebovala zhruba 363 kilogramů paliva – tedy zhruba 10 % z 3 650 kilogramů paliva, s nímž Juice odstartovala,“ uvádí inženýrka letové dynamiky mise ESOC Julia Schwartzová. 

Šlo o první část manévru, jehož cílem bylo navést sondu na správnou trajektorii pro setkání se Zemí a Měsícem v létě příštího roku. Tento první zážeh upravil trajektorii sondy z 95 % a změnil rychlost sondy o téměř 200 m/s. Sonda již v minulosti musela použít zážeh svých trysek k uvolnění zaseknuté antény RIME (Radar for Icy Moons Exploration).

Podobné gravitační manévry jsou důležitým a efektivním způsobem, jak dopravit kosmické lodě k jejich cílům. Místo těžkého paliva může sonda využít gravitaci planety k tomu, aby získala potřebnou hybnost a dostala se ke svému cíli. Průlet v srpnu 2024 se uskuteční 16 měsíců po startu sondy z Guyanského kosmického střediska.

Také dřívější vesmírné mise sond Cassini nebo třeba Juno využily průlet kolem Země k nabrání rychlosti. Bonus v podobě blízkého průletu kolem Měsíce je ale premiérou. Vědci pravděpodobně využijí průlet ke kalibraci a testování přístrojů na palubě sondy a my se tak můžeme těšit na zajímavé snímky. Sonda Juice nejprve proletí kolem Měsíce a o 36 hodin později mine Zemi. Při průletu kolem Země bude dostatečně blízko a měla by tak být pozorovatelná i pro pozemní dalekohledy.

Dlouhá pouť k Jupiteru

Pokud bude gravitační manévr kolem Měsíce a Země úspěšný, sonda nebude muset použít své motory až do příletu k Jupiteru v roce 2031. Cesta k němu bude ale ještě pořádně dlouhá – v roce 2025 čeká sondu průlet kolem Venuše, a poté ještě dva průlety kolem Země v letech 2026 a 2029.

Poté přijde největší zkouška hlavního motoru sondy. V roce 2031, pouhých 13 hodin po prvním průletu sondy kolem měsíce Ganymeda a příletu do Jupiterovy soustavy, bude muset Juice upravit svou rychlost o jeden kilometr za sekundu – tedy pětkrát více než nyní.

Cílem mise je průzkum ledových měsíců Jupiteru: Europy, Ganymeda a Callista. Ty byly dosud zkoumány jen během průletů sond Voyager, Cassini, Juno a New Horizons. Tyto záhadné světy mohou ukrývat rozsáhlé podpovrchové oceány a možná i prostředí vhodné pro život. Juice nese na své palubě sadu přístrojů. Tím nejzajímavějším je radarový sonar RIME. Jde o vůbec první podobné zařízení, které se k Jupiteru dostane. Sonar RIME by měl být mimo jiné schopný určit hloubku a tloušťku ledu a oceánů na měsících Jupiteru.

Plán mise počítá s celkem 35 průlety kolem tří Jupiterových měsíců, než se koncem roku 2034 usadí na své oběžné dráze Ganymeda. Na průzkum vzdálených světů nebude sama – k misi Juice se má připojit sonda Europa Clipper, která odstartuje koncem příštího roku a dorazí k Jupiteru těsně před Juice v roce 2030. 

Po dlouhých letech válek s Pruskem a s Osmanskou říší se vídeňské vládě podařilo oddálit na dlouhou dobu válečné nebezpečí ze strany těchto dvou tradičních rivalů. S Berlínem uzavřela monarchie mír roku 1779 v Těšíně a s Turky roku 1791 ve Svištově. Jenže klid zbraní byl Rakousku dopřán jen nakrátko. Už brzy nato byla rakouská říše vystavena nové válečné hrozbě, když jí 20. dubna 1792 vypověděla válku revoluční Francie. Tentokrát už nešlo jen obranu vlastního teritoria, ale o konflikt, který ohrožoval samotnou podstatu zavedeného společenského řádu. Revoluce přinesla nejen válku o území, ale také válku ideologickou.

Pronásledovaní liberálové

Mladý císař František II. ( 1792–1835) se rozhodl pro přímou konfrontaci s revolucí nejen na bojišti, ale i doma. Jeho odpor a přímo panický strach z revoluce se vystupňoval zejména po burcujících zprávách o nástupu jakobínského teroru a po popravě krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty roku 1793. V Rakousku nastala léta tuhé reakce, za níž došlo k pronásledování všech forem pokrokového myšlení.

Někdejší stoupenci reforem císaře Josefa II. se ocitli v defenzivě. Ti, kteří byli dosud hojně zastoupeni ve státním aparátu, se zalekli nastalé změny politického kurzu. Ztráceli rychle pozice v rozhodujících státních úřadech, jejich řady řídly, a nakonec se rozštěpili. Část z nich se podrobila nové vládě a zachovala legitimitu novému panovníkovi. Druhá část se stáhla do ústraní a brzy nastoupila cestu skryté opozice. Hleděli se semknout ve svých zednářských lóžích a společenských klubech k odporu vůči vládnímu režimu. V jejich řadách se soustřeďovali převážně pozdní osvícenci, a to vzdělanci z měšťanských vrstev, ale často i příslušníci šlechty.

Tito liberálně orientovaní opozičníci nacházejí živnou půdu také mezi studentskou mládeží. Rodící se demokratická opozice se pod dojmem francouzské revoluce radikalizovala. Diskusní kroužky se sice konaly většinou mezi čtyřmi stěnami lóží, salónů a společenských klubů, ale jejich členové o sobě věděli a udržovali mezi sebou spojení.

Sympatie s revolucionáři

Spojení se udržovalo zejména mezi vídeňskými kluby a nespokojenci v Uhrách. Stará přátelství josefínské inteligence jednotlivých zemí habsburské monarchie stále přežívala na úrovni osobních kontaktů, ale kdysi jednotné kosmopolitní osvícenské hnutí se rozvolnilo a diferencovalo. Skupiny radikálně naladěných intelektuálů se přizpůsobily podmínkám jednotlivých zemí monarchie. Vznikala tak lokální centra demokratické opozice – vídeňské, štýrské, uherské, české, moravské, haličské… Mnohem spíš než o široce založené politické hnutí šlo u nich o čtenářské a debatní kroužky či kluby, jejichž členové rozebírali nejnovější zprávy a studovali tisk, především ten, který se dostával do střední Evropy nejrůznějšími cestami z revoluční Francie. 

Příklad Francouzské revoluce neustále lákal. Převrat vyvolal v Rakousku sympatie u mnoha vzdělaných osvícenců už vyhlášením Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 a později také pro své pokrokové zákonodárství. Po nástupu teroru, a zvláště po popravě krále, u nich nadšení z revoluce značně opadlo. K tomu ovšem přispěla i protirevoluční opatření ze strany Vídně.

Některé opoziční skupiny však zašly dál a kladly si za cíl odstranění monarchie, nastolení společnosti svobody a lidských práv. Dospěli tak ve svých úvahách až k revoluci. To byl případ vídeňských nebo zvláště uherských takzvaných „jakobínů“, kteří však nebyli tak radikální jako ti francouzští (viz Kdo byli jakobíni?).

Požadavky nespokojenců

Určité signály opozice proti reakční a válečné politice císaře Františka II. se objevily už v prvním roce jeho vlády v podobě letáků a manifestů. Vláda reagovala vydáním dvorního dekretu z 21. prosince 1792, na jehož základě měly být trestány „paskvily, manifesty, provolání nebo jiné spisy toho druhu“. Policejní ministr hrabě Pergen dal sledovat místa, kde se shromažďovalo více lidí – zejména hospody a kavárny. Proto se musela opozice stále více stahovat do soukromí důvěrných kroužků, zednářských lóží a klubů, později označovaných jako „jakobínské“. Pouze v některých z nich dospěly diskuse k myšlence státního převratu a snad i přímo revoluce.

Tyto skupiny nespokojenců mohly pochopitelně působit jen ve větších městech monarchie, kde existovalo intelektuální zázemí pro rodící se politickou a sociální opozici. Nejdůležitějším centrem opozice bylo hlavní město Vídeň. Ani tady však nevytvořili „jakobíni“ masové hnutí, jako spíš síť menších skupin politicky angažovaných jednotlivců. 

Cíle a program formulovalo několik málo členů, kteří požadovali v prvé řadě zrušení feudálních výsad a privilegií a zlepšení sociálního postavení nejnižších vrstev společnosti. Cílů chtěli dosáhnout lidovým povstáním nespokojených rolníků a městské chudiny. Sami vídeňští jakobíni zůstali u sepisování revolučních veršů, politických katechismů a provolání k obyvatelstvu, v němž mohli v daných podmínkách vyvolat v nejlepším případě slabou odezvu, ale sotva vyburcovat lidové povstání.

Konečně kontakt s Francií

Nitky spiknutí se sbíhaly u několika osob, které byly po odhalení ocejchovány jako „strůjci komplotu“. Jedním z nejhorlivějších agitátorů byl baron Andreas Riedel, matematik a učitel na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, jenž se stal duchovní hlavou vídeňské spiklenecké skupiny. K Riedlovu okruhu patřili kromě jiných důstojník Leopold Billek z Billenberga, písař uherské dvorní kanceláře Georg Ruzsitska, soukromý učitel Heinrich Jeline, katolický farář Lukáš Frick, aktuár (nižší úředník) válečného soudu Kajetan Gilowsky von Urazova a také mladý hrabě Leopold Hohenwart, synovec vídeňského arcibiskupa. Několik z nich bylo svým původem a příslušností spojeno s českými zeměmi. Výraznou osobností v tomto týmu byl pražský rodák, poručík vídeňské posádky Franz Hebenstreit von Streitenfeld, který svým politickým radikalismem nejvíce připomínal skutečné francouzské jakobíny. Teoretik Riedel ctil v Hebenstreitovi muže činu a obdivoval se mu. Kdyby byly v Rakousku uzrály podmínky pro skutečnou revoluci, stal by se z Hebenstreita možná vídeňský Robespierre.

V dubnu 1794, kdy byla francouzská revoluční armáda na postupu, rozhodla se skupina kolem Hebenstreita a Riedla konečně k činu a vyslala dva muže do revoluční Paříže. Měli navázat kontakty s francouzskou revoluční vládou a předat jí také nákresy bitevního vozu opatřenému dlouhými čepelemi proti útoku jezdectva. Ministr Pergen i sám císař se však o této tajné misi dozvěděli dříve, než oba emisaři při návratu z Paříže překročili rakousko-švýcarské hranice.
Ostatní bylo už jen dílem policejní rutiny. 

Jako obvykle v takových případech se našel zrádce, který se vetřel mezi spiklence a všechno udal. V noci na 24. červenec 1794 past sklapla. Při velkém policejním zátahu byli hlavní spiklenci v počtu devíti pochytáni. V následujících dnech a týdnech bylo zatčeno více než třicet lidí.

Bonobové (Pan paniscus) se o sebe vzájemně starají a dokonce sdílejí jídlo. Předchozí studie rovněž prokázaly, že když se potkají dvě neznámé skupiny bonobů, setkání jen zřídka přeroste v násilí. Altruistickou povahu bonobů potvrdila i studie prováděná v záchranném centru Lola Ya Bonobo v Demokratické republice Kongo.

Nad jedním ze dvou sousedících výběhů výzkumníci umístili jablko na provaze, k němuž se bonobo v dané ubikaci nemohl sám dostat. Aby se k němu jablko spustilo, musel bonobo ve vedlejším výběhu vyšplhal ke stropu své ubikace, kde uvolnil jistící dřevěný kolík. Tento druhý bonobo neměl šanci se k ovoci sám natáhnout a aby pomohl kolegovi, musel si přestat hrát a provést poměrně náročný úkon. 

V některých případech byla mezi oběma zvířaty průhledná stěna, takže po ovoci bažící jedinec mohl svému sousedovi naznačit, že potřebuje pomoc. Ukázalo se ale, že i tehdy, když na sebe bonobové vzájemně neviděli, jedinec v „rozhodující“ pozici vždy využil příležitost, aby svému kolegovi pomohl, a to aniž by o to byl jakkoli žádán.

V letech 1811 a 1812 zasáhla oblast u městečka New Madrid na jihovýchodě dnešního státu Missouri, které v té době ještě nebylo součástí Spojených států amerických, série čtyř silných zemětřesení o magnitudu 7,2 až 8. V roce 1886, tedy zhruba o 70 let později, postihlo přístavní město Charleston v Jižní Karolíně překvapivé zemětřesení s magnitudem 6,7 až 7,3. V obou případech přitom šlo o seizmicky klidné oblasti, které se nacházejí daleko od okraje Severoamerické tektonické desky.

Yuxuan Chen z Wu-chanské univerzity a Mian Liu z Missourské univerzity použili novou statistickou metodu a zpracovali otřesy, které se v USA odehrály od uvedených zemětřesení do současnosti. Podle obou geovědců jsou přinejmenším některé otřesy vlastně stále ještě dozvuky ničivých zemětřesení 19. století. Výsledky svých analýz badatelé zveřejnili počátkem listopadu v odborném časopisu Journal of Geophysical Research: Solid Earth.

Déle než století dotřesů

Badatelé jsou přesvědčeni, že asi 23 až 30 procent seizmických otřesů, k nimž došlo mezi lety 1980 a 2016 v širokém okolí New Madridu, odpovídá dotřesům po silných zemětřeseních v letech 1811 a 1812. V případě Charlestonu jde dokonce až o 72 procent otřesů, které se v okolí tohoto města odehrály od ničivého zemětřesení v roce 1886.

Tento výzkum je součástí dlouhodobého sporu o podstatu otřesů ve východní části Spojených států, která by měla být seizmicky velmi klidná. Výsledky nové studie podporují teorii, podle které mohou být moderní otřesy ozvěnou zemětřesení z 19. století. Stále ale jde o kontroverzní hypotézu, se kterou ne všichni odborníci souhlasí. Podle Susan Houghové, geofyzičky z USGS (která se na studii nepodílela) mohou otřesy představovat seizmickou aktivitu nejasného původu, k níž občas dochází i v seizmicky klidných oblastech.

TIP: Jih zlomu San Andreas dlouho nepostihlo silné zemětřesení: Je čas se začít bát?

Autoři studie se zabývali ještě třetím historickým zemětřesením, které se odehrálo v roce 1663 v oblasti Charlevoix v dnešním jižním Quebeku na jihu Kanady. Jeho intenzitu odborníci odhadují na magnitudo 7,3 až 7,9. V tomto případě se ale spojitost s dřívějšími otřesy vědcům spojit nepodařilo.

Bitva o Atlantik zuřila v roce 1942 naplno. Po vstupu Spojených států do války proudily do Británie desítky konvojů nákladních lodí, které přivážely životně důležité zásoby. Aby mohlo ostrovní království pokračovat v boji, muselo se týdně doručit v průměru přes milion tun materiálu. Atlantický oceán však křižovaly nechvalně proslulé vlčí smečky německých ponorek a rozsévaly v řadách spojeneckého obchodního loďstva zkázu. Během června 1942 činila tonáž potopených obchodních lodí přes 650 000 tun, a i sám Winston Churchill po válce přiznal, že německé ponorky představovaly jedinou věc, z níž měl skutečné obavy. V sázce totiž nebylo pouze okamžité přežití Británie, ale i výsledek celé války. Pokud se totiž měla někdy uskutečnit invaze do Evropy, bylo třeba německé ponorky z Atlantiku bezpodmínečně vytlačit.

Výstřední inovátor

Jako nejúčinnější zbraň proti ponorkám se ukázala letadla, měla však omezený dolet. Námořní letouny operující z pozemních základen nedokázaly pokrýt rozsáhlé území v centrálním Atlantiku, takže existovala obrovská nechráněná oblast, kde mohly německé U-Booty řádit podle libosti. Stroje startující z palub letadlových lodí by popsanou mezeru v obraně zacelily, ale Spojenci měli v té době málo vhodných plavidel.

Do řešení problému vstoupil mimo jiné excentrický anglický vědec Geoffrey Pyke. Zmíněný podivín se po většinu života potýkal s duševní chorobou, ale jeho mysl zároveň překypovala nápady a vizemi zasahujícími do široké škály oborů a disciplín. V roce 1942 se v ošuntělém oblečení objevil na velitelství kombinovaných operací s žádostí o zaměstnání. Útvar tehdy řídil lord Louis Mountbatten a Pyke mu prý pro své přijetí sdělil jednoduchý důvod: „Potřebujete mě ve svém štábu, protože jsem muž, který umí myslet.“ Měl štěstí, neboť Mountbatten byl na rozdíl od svého předchůdce více nakloněn nevšedním lidem a jejich neortodoxním myšlenkám. A Pykea jeden neobyčejný plán skutečně napadl.

Led? Ten vydrží!

Inspirovalo ho staré číslo časopisu National Geographic z roku 1924, v němž jistý kapitán Zeusler sloužící v severním Atlantiku popisoval obtíže při snaze rozbít ledovce dělostřeleckou palbou. Střely prý nedokázaly led vážněji narušit – některým selhaly roznětky, jiné pronikly sotva několik centimetrů pod povrch a uvázly. Pykeovi se v hlavě zrodila idea: Pokud má zmrzlá voda popisované vlastnosti, nebylo by možné ledovce využít jako vojenská plavidla? 

Badatel správně předpokládal, že největší zádrhel by spočíval v tání ledu při teplotách nad nulou. Navštívil proto vídeňského profesora Hermanna Marka, který těsně před anšlusem Rakouska emigroval do USA a během války provozoval na Brooklynském polytechnickém institutu laboratoř pro studium fyzikálních vlastností ledu. Pykeovi pak poskytl množství informací o atributech zmrzlé vody, ale nejcennější bylo zjištění, že pod izolační vrstvou taje led daleko pomaleji. Pro představu: Ledová krychle o hraně 275 m by podle Marka roztála při 11 °C za sedm dní; s izolací by však při stejné teplotě ztratila denně pouze 0,1 % objemu.

S nejvyšší prioritou

Zmíněné odhalení otevřelo Pykeovi zcela nový svět možností. Vyzbrojen získanými poznatky vytvořil teoretický koncept ledovce obaleného dřevěnou izolací, který by měl vydlabaný interiér pro přepravu nákladu. Vršek bloku by se potom dal zarovnat a využít jako ranvej. Díky plovatelnosti ledu by se loď nemohla potopit a nepřítel by ji mohl maximálně rozstřílet na kusy. Zásah torpédem by pouze vysekl kus trupu, a všude okolo by se přitom nacházel dostatek materiálu k opravám. Plavidlo by navíc bylo poměrně levné a spotřebovávalo by minimum strategických zdrojů.

Pyke svou vizi nazval Habakkuk a veškerá zjištění shrnutá do zprávy předal lordu Mountbattenovi, kterého nápad nadchl. Jakmile pak nechal koncept teoreticky ověřit ostatními vědci z útvaru, představil jej v prosinci 1942 samotnému Churchillovi. Ministerskému předsedovi se vize obřích ledových základen rovněž zamlouvala a záhy rozeslal náčelníkům štábů direktivu udělující projektu nejvyšší prioritu.

Nezdolný superled

Brzy se však ukázalo, že v sobě Pykeův nezvyklý koncept ukrývá řadu obtíží. Množství ledu, jež by si výroba „plovoucího letiště“ vyžádala, se nikde v přírodě nevyskytuje. Polární expedice prokázaly, že ani na severním pólu nepřesahuje tloušťka ledové vrstvy 3,5 m. Druhý a o poznání vážnější problém se týkal samotného materiálu (viz Příliš nepředvídatelný materiál). Budoucnost projektu tak zůstávala nejistá, Pyke ovšem nepropadl zmaru a pustil se do řešení problémů. V ročence Americké společnosti chladírenských inženýrů narazil na článek o neobyčejné pevnosti zmrzlého písku. Zjistil, že pokud se do vody přimíchá určité množství dřevěné drti, vznikne z ní nesrovnatelně pevnější materiál než obyčejný led. V jednom londýnském řeznictví tak spolu s dalšími nadšenými vědci zahájil sérii experimentů.

A výsledky se zdály nanejvýš slibné. Led s drtí odolával opakovaným úderům kladivem a zkouška balistické odolnosti dokázala, že jej střely z ručních zbraní nedokážou roztříštit. Podle výpočtů by v něm případný zásah torpéda vytvořil kráter o průměru 4,5 m a hloubce sotva 60 cm. S rostoucím poměrem dřevěné drti byl potom výsledný „superled“ pevnější: Při 14% příměsi dosahoval třikrát vyšší pevnosti v tahu než jeho čistá varianta. Výrobní cena přitom zůstávala příznivá, substance se snadno opracovávala a zachovávala si plovatelnost i nízkou hmotnost. Přidaná drť navíc výrazně zpomalovala tání. Materiál sice při vystavení zátěži stále trpěl deformací, probíhala však podstatně pomaleji než u čistého ledu a při −15 °C se měknutí téměř zastavilo. 

Pykeův beton

Na počest vynálezce byl nový materiál nazván Pykeův beton neboli Pyke’s concrete, zkráceně pykrit. Zprávu o objevu předal Mountbatten 18. března 1943 osobně Churchillovi a pykrit se začlenil do plánů projektu Habakkuk. Po úpravě dle požadavků britského námořního letectva, které potřebovalo dráhu měřící 600 × 60 metrů a volný bok plavidla o výšce 15 metrů, pak získal ledový kolos konkrétní rozměry. Konstrukce měla vzniknout z pykritové stěny silné 9 metrů a kvůli usnadnění výroby měl být vnitřek lodi dutý. Teplotu materiálu by na zmíněných −15 °C udržoval systém chladicích trubek, do nichž by se vháněl stlačený vzduch o teplotě −30 °C.

Rozměry popsaného plavidla byly vskutku gigantické. Podle propočtů by letadlová loď se startovací plochou dle požadavků námořního letectva měla ponor téměř 45 metrů a výtlak by dosahoval stěží představitelných 2 200 000 tun. Plavidlo měla pohánět dvacítka elektromotorů napájených turboelektrickými generátory o celkovém výkonu minimálně 24 MW, jež by podle výpočtů udělily lodi rychlost okolo 13 km/h.

Rána do zad

Kvůli popsaným obřím rozměrům finálního stroje padlo rozhodnutí zbudovat nejprve zmenšený testovací prototyp. V březnu 1943 tak začali dělníci na jezeře Patricia v kanadské provincii Alberta vytvářet plavidlo o rozměrech 18 × 9 metrů. Stavba probíhala nezvykle rychle a model ani po delší době nejevil známky tání či měknutí. Navíc se zjistilo, že je pykrit přirozeně adhezivní. Nebylo tak třeba jednotlivé bloky uměle spojovat, neboť k sobě samy přimrzaly.

Výsledky testů se jevily slibně a 27. března bylo oznámeno, že by první loď mohla být hotová do roka. Cena by se přitom pohybovala na úrovni nákladů na stavbu běžného torpédoborce. Zdálo se, že vzniku revolučního plavidla již nic nestojí v cestě. Jenže nedůvěřivá britská admiralita zadala vlastní studii a její závěry byly zdrcující: Nebylo prý reálné dokončit první ledovou loď včas a v rámci rozpočtu, přičemž zmíněný názor přijala i hodnotící komise. Ačkoliv se autoři ještě snažili „prodat“ projekt Američanům, definitivním hřebíčkem do jeho rakve se stala změna strategické situace na bojišti.

Revoluce se nekoná

Spojenci dokázali v Atlantiku snížit počet potopených lodí na desetinu, díky novým typům letounů s větším doletem a lepším vybavením pro vyhledávání a ničení ponorek. Smlouva s neutrálním Portugalskem pak Britům umožnila využívat Azorské ostrovy, čímž Spojenci získali základnu v srdci Atlantiku – tedy něco, co měl poskytnout právě Habakkuk. Idea ledové lodi tudíž přestala být tak lákavá. 

Jako problematická se ukázala rovněž infrastruktura, kterou by si masová produkce pykritu vyžádala: Pro výrobu 1 700 000 tun ledového materiálu na jednu loď by musela vzniknout továrna o rozloze téměř 40 hektarů. V roce 1944 byl tedy projekt Habakkuk definitivně opuštěn a to, co mohlo znamenat revoluci v lodním průmyslu a učinit Geoffreyho Pykea nesmrtelným, nakonec nikdy nespatřilo světlo světa. 

Nejslavnější a nejdéle trvající bouře ve Sluneční soustavě, alespoň pokud víme, je Velká rudá skvrna na Jupiteru. Kontinuální pozorování této gigantické bouře máme od roku 1878, lidé ji ale s velkou pravděpodobností poprvé pozorovali již v roce 1665 (byť se mezi odborníky stále vedou diskuse, zda se v 17. století jednalo o stejnou skvrnu jako dnes).

Velká rudá skvrna se nachází 22° jižně od rovníku Jupitera. Víme, že tento útvar rotuje proti směru hodinových ručiček a jednou se otočí za zhruba šest pozemských, respektive čtrnáct Jupiterových dnů. Přímo v „rudém oku“ planety vanou vichry rychlostí mezi 430 až 640 kilometry za hodinu. Přesné okolnosti vzniku této bouře ale neznáme, stejně mechanismy, které ji pohánějí po tak dlouhou dobu.

Stále menší skvrna

Na konci 19. století astronomové odhadovali, že Velká rudá skvrna měří v průměru asi 41 tisíc kilometrů. Sondy mise Voyager v letech 1979 a 1980 při přiblížení k Jupiteru zaznamenaly velikost skvrny asi 23 tisíc kilometrů. Rozdíl mohl být způsoben chybou v měřeních, pozdější pozorování ale potvrdila, že se hurikán rychle zmenšuje a mění se jeho tvar z oválného na více kruhový.

Hubbleův dalekohled Velkou rudou skvrnu přeměřil v roce 2014 a dospěl k údaji méně než 16 500 kilometrů. Nedávná pozorování astrofotografa Damiana Peache ale naznačují, že Jupiterova ikonická skvrna má v současnosti průměr pouhých 12 500 kilometrů.

V řadě učebnic a populárních knih se lze dočíst, že by Velká rudá skvrna pojmula zhruba dvě zeměkoule. To ale odpovídá dřívější velikosti tohoto podivuhodného atmosférického útvaru. Průměr naší planety je přibližně 12 756 kilometrů, což znamená, že pokud platí zjištění Damiana Peache, dnes by se do Velké skvrny nevešla ani jediná Země.

Plyne z toho, že jsme svědky zániku ikonického jevu? Astronomové jsou většinou optimističtí a domnívají se, že Velká rudá skvrna tu s námi bude ještě dlouho. Nedávný výzkum z roku 2021 například ukázal, že vichry na okrajích hurikánu naopak zrychlují.

TIP: Americká sonda Juno pořídila nejlepší snímky Velké rudé skvrny na Jupiteru

Mohlo by to znamenat, že Velká rudá skvrna po letech odpočinku jen nabírá síly? Podle Philipa Marcuse, profesora z Kalifornské univerzity v Berkeley, je to možné a úvahy o blížícím se konci Velké rudé skvrny považuje za přinejmenším předčasné. Stejně tak se ale může stát, že se v příštích týdnech rozpadne. Tak už to ale ve světě vědy občas chodí… 

Podle oblíbené představy přišel svatostánek múz na svět tak, že drobní střadatelé postupně přispívali do kasičky. Národní divadlo tedy postavil národ sobě, a to bez dopomoci nejrůznějších mocipánů, kteří beztak jen chtěli bránit jeho postupné emancipaci.

Především šlechta!

Jenže, když v čele Sboru pro zřízení českého Národního divadla stanul František Ladislav Rieger a obesílal jednotlivé možné přispěvatele, tak popisoval celou situaci poněkud jinak. Eleonoře, hraběnce z Kounic, dne 29. dubna roku 1880 napsal: „(…) ještě třeba ku dokončení jeho asi 125 000 zl. (zlatých, pozn. red.) Budou-li opatřeny, bude národní divadlo do měsíce února příštího roku hotovo (…) musí veškerá země a především šlechta její, která trvá a trvati bude na blízku osoby příštího panovníka, aby velkolepé divadlo, které po svém dokončení bude divadlem zemským, mohlo sloužiti svému účelu hned od té doby, co zavítá do Prahy korunní princ Rudolf s princeznou Stefanií, nastávající chotí svou.“ 

„Výbor sboru pro zřízení národního divadla neobrátil se dosud k vysoké šlechtě, aby ji požádal za účastenství v tomto nádherném monumentálním díle, které sloužiti bude na věčné časy nejen ku ozdobě Prahy, ale ku cti celé země, v níž šlechta zaujímá tak mocné postavení. (…) Věrna jsouc tradici své bohatě podporovati všechno, co se umění týče, vysoká šlechta česká zároveň při takovémto díle veškerého národa českého dojista neodstoupí od národa, v němž zakořeněna jest celým bytím svým, celým majetkem, celou svou minulostí i veškerou budoucností svou, a nepřipustí, aby zastíněna byla tolikerými přečasto až dojemnými obětmi lidu, jenž s takovou láskou lne ku svému národnímu divadlu a tak ochotně snesl již sumu tak velikou (…)“

„Obracejíce se tudíž ke všem členům konservativní šlechty osmělujeme se žádati, Vysokorodá Paní, abyste ráčila vstoupiti v přední řady těch, jichž pomocí jest provedena velkolepá budova národního divadla, která nyní již (…) vyžádala náklad 1 500 000 zl. (zlatých, pozn. red.) Zůstavujíce, Vysokorodá Paní, všechno vlastnímu rozhodnutí Vašemu, dovolujeme si jen připomenouti, že podle stanov sboru pro zřízení národního divadla zakládajícím členem sboru se stává, kdo složí jednou pro vždy příspěvek od pěti set počínaje (…)“

Hliněné město Ait Ben Haddou by mohlo být pouze jednou z mnoha opevněných obcí, tzv. ksarů, odkud obyvatelé postupně odcházejí za vidinou lepšího života. Nicméně před pár desetiletími si ho všimli američtí filmaři: Nejprve tam v roce 1962 zavítal velkofilm Lawrence z Arábie a zásadní zlom pak v roce 1985 přineslo natáčení Honby za klenotem Nilu s Michaelem Douglasem a Kathleen Turnerovou. Po něm se s filmovými produkcemi doslova roztrhl pytel: V samotném Ait Ben Haddou, v sousedním Ouarzazate a přilehlých oblastech se natáčela Mumie či Alexandr Veliký a místo si oblíbil i Martin Scorsese, který tam zasadil své Poslední pokušení Krista a Kundun. Nověji se potom zmíněný ksar proměnil v města Yunkai i Pentos ze seriálu Hra o trůny a obléhala jej Emilia Clarkeová jako Daenerys. 

Procházka po hladině

Historie Ait Ben Haddou se začala psát už v 11. století, kdy tam vládnoucí rod Almorávidů vystavěl první pevnost. Do map se pak místo zapsalo coby zastávka na významné obchodní cestě do Timbuktu (viz Daleká cesta). Stáří staveb v současném hliněném městě podle předpokladů nesahá dál než do 17. století. Při procházce jeho ulicemi uvidíte vedle běžných domů i mešitu, karavanseráj neboli zájezdní hostinec, pevnosti známé jako kasby a nahoře na kopci obrovskou opevněnou obilnici. Nad obcí vznikl rovněž muslimský a židovský hřbitov. Mezi hradbami nicméně trvale žije už jen pár rodin – a za poplatek vás ochotně pustí do svých příbytků, které často přeměnily v obchody s koberci či galerie. 

Než v roce 2011 dělníci dokončili pěší most přes řeku Asif Ounila, přesunula většina místních své domovy na druhý břeh, kam býval obzvlášť při jarním tání jednodušší přístup. A tam také najdete klasické zděné domy i restaurace pro turisty. Dodnes však platí, že nejkrásnější cesta do města nevede po vybudované lávce, nýbrž přes vodní tok. Bývají v něm naházené pytle, po kterých se dá přejít, a právě z „hladiny“ se otevírá výhled jak na hradby, tak na bránu postavenou pro účely filmování. Jen musíte počítat s tím, že zatímco ulicemi se dá korzovat zdarma, za příchod z této strany vybírají obyvatelé drobný obnos. Aktuálně se vyplatí město také obejít, neboť na jeho východním konci stojí už zmiňovaná dřevěná aréna, vztyčená pro pokračování Gladiátora.

Velký herec, malé kulisy

Nejenže filmový průmysl využívá a opravuje hliněný Ait Ben Haddou, ale v nedalekém Ouarzazate dokonce vyrostla dvě velká studia. K návštěvě se víc hodí Atlas Studios z roku 1983, kde stojí středověký hrad: Natáčelo se tam Království nebeské s Orlandem Bloomem a před místními hradbami zemřel ve snímku Troja Brad Pitt coby Achilles. Můžete se rovněž vyfotit v Kleopatřině chrámu, kde řádili Asterix a Obelix, nebo se projít městem, kudy v roli Herkula pobíhal Dwayne Johnson. Obzvlášť zmíněné kulisy působí zvláštně, protože vytvářejí jakousi trpasličí vesnici. Cílem bylo, aby ještě víc vynikla postava již tak dost rozložitého svalovce. Navíc údajně i komparz vzešel z jedinců menšího vzrůstu. Ve zdejším budhistickém chrámu se pak opět spolu s Bradem Pittem přesunete do Sedmi let v Tibetu. Americká produkce totiž Afriku logicky preferovala před skutečným Tibetem pod kontrolou Číny a nedaleké pohoří Atlas krajinu asijských osmitisícovek snadno napodobilo.

V samotném Ouarzazate stojí za návštěvu i velmi zachovalá a udržovaná hliněná kasba Taourirt ze 17. století. Kdysi patřila rodu Glaoui, přičemž jeden z jeho členů, Thami El Glaoui, byl marrákešským pašou po celou dobu francouzské koloniální nadvlády ve 20. století. A přestože pevnost působí jako velké bludiště, její místnosti vás ohromí svou vzdušností i přirozenou klimatizací. Při troše snahy ve městě najdete rovněž synagogu, dnes už se ovšem jedná spíš o muzeum shromažďující artefakty než o živé centrum židovské kultury. Většina Židů totiž ve 20. století z Maroka emigrovala do Izraele.

Ruce od hlíny

Z Ouarzazate pokračuje cesta na jihozápad a kopíruje starou karavanní trasu do Timbuktu. Nachází se na ní bezpočet ksarů podobných Ait Ben Haddou, ale většina z nich už se rozpadá a kvůli bezpečnosti se nedoporučuje vstupovat dovnitř. Jednu z výjimek tvoří Tamegroute, kde dokonce stále žijí místní a rádi vám ukážou autentický život v hliněné pevnosti. Kdysi šlo o základnu jednoho z nejvlivnějších islámských řádů Nasiriyya. Po těchto učencích, nejen vykladačích Koránu, zůstala ve městě knihovna s mnoha historickými svazky. Učitel a průvodce v jedné osobě vám pak za vitrínami předvede nejvzácnější rukopisy, pojednávající o náboženství, botanice, astronomii či astrologii.

Žije se tu jako před staletími: V hliněné peci se na palmových listech dodnes peče ten nejlepší chleba v Maroku. Kromě zmíněné knihovny proslula i lokální zelená keramika, jež vzniká pomocí středověkých postupů.

Pokud však netoužíte po miskách a v zavazadlech vám zbývá víc prostoru, můžete si domů přivézt třeba tradiční koberec. Zdejší prodejci samozřejmě nabízejí i kožené výrobky a lákají rovněž na arganový olej. Obzvlášť u něj se ovšem mějte na pozoru, neboť sady argánií trnitých se od Tamegroute nacházejí hodně daleko, a tekutina tak může mít ledasjaký původ… 

Herbert Henry Asquith se ve Velké Británii zasloužil o peněžní reformy, rozvoj sociálních opatření i penzijního systému. Jeho liberální postoje mu nejprve vynesly místo ministra financí a později i premiéra. Ne každý ale s jeho směřováním ostrovní politiky souhlasil. Některým se zdálo příliš rychlé, zatímco sufražetkám naopak zbytečně pomalé. A protože radikálním bojovnicím za práva žen připadá, že se Asquith od roku 1910 jen „vymlouvá“ na závody ve zbrojení s Německem a neřeší jejich téma, rozhodnou se ho raději odstranit.

Premiér v ohrožení

Na výlet do Dublinu 19. června roku 1912 premiér jen tak nezapomene. Spokojeně sedí v kočáře a rozpráví s irským politikem Johnem Redmondem, když vzduchem zasviští sekera! Prostě znenadání vyletěla z hloučku přihlížejících občanů. Topůrko jej uhodí do čela, ostří poraní Redmonda na uchu. Stačilo jen pár centimetrů a jeden z nich mohl být po smrti. Je tu i vzkaz: „Tohle je symbol smrti liberálů!“ Drsné, že?

Sekeru hodila Mary Leighová, která se okamžitě po činu ztratila v davu. Ví, že minula. Má však náhradní plán. Asquith totiž cestu nepřeruší a zamíří do Královského divadla. Chce tu přednést proslov. Netuší, že Leighová spolu s Gladys Evansovou promítací přístroj se spoustou celuloidových filmů polily hořlavinou. Jakmile premiér začne povídat, sufražetky divadlo zapálí. Prchajícím pak obě ženy brání vlastními těly v útěku!

Nespokojené záškodnice

Zdá se podivné, jak často se obracel hněv sufražetek proti politikům, kteří jim v podstatě drželi palce. Pochopitelně, po dvojitém pokusu o atentát už premiér Herbert Asquith neměl zájem „vyjednávat s teroristy“. A stejné to bylo i s Lloydem Georgem. Šlo rovněž o liberála, jenž z pozice premiéra bojoval se sociální nerovností. George patřil k velmi hlasitým zastáncům ženských práv, ale sufražetky měly pocit, že pro ně nedělá dost. Co s tím? Vytloukají kameny okna úřadů, zapalují poštovní schránky, přeřezávají dráty vedení. Tyhle projevy vandalismu však většinová společnost odsuzuje. Není divu, lidé nechápou, jak tohle zbytečné ničení veřejného majetku souvisí s rovnoprávností.

Liberál tehdy poprvé sufražetky pokárá, což je jen popudí. Následuje vlna útoků na prestižní golfové kluby, do nichž mají ženy zapovězený přístup, a když ani tohle nezabere, rozhodnou se vyhodit do povětří letní sídlo George, snad jediného politika, který jim fandí. „Bude to rána, která s ním zatřepe a probere ho,“ myslí si.

Dvě bomby, maskované v čajovém servisu, skutečně srovnají dům se zemí. Aktivistky počítaly s tím, že stavení bude prázdné. Jenže v domě se zrovna nacházel tucet dělníků, opravujících stropy a omítky. Jen zázrakem nikdo z nich nezemřel. Viníci nebyli nikdy dopadeni, ale odpovědnost za čin přejímá vůdčí postava hnutí, Emmeline Pankhurstová: „Já k tomu vybízela, já to spustila, já jsem to přichystala!“

Vztek si vybijí na umění

Není divu, že po takovém prohlášení skončí za mřížemi! Zatímco Pankhurstová sedí ve vězení a drží protestní hladovku, její družky nezahálí. Sufražetka Mary Richardsonová vstoupí 10. března roku 1914 do Národní galerie, chvíli se podivuje vystavovanému umění stejně jako ostatní návštěvníci a pak zaútočí. Její cíl? Obraz Venušina toaleta, mistrovské dílo Diega Velázqueze. Stačilo sedm ran sekáčkem a Venuše je na cáry. Aktivistka dostane za tenhle barbarský akt šest měsíců vězení, prakticky tedy tolik času, kolik musí restaurátor Helmut Ruhemann strávit záchranou plátna.

Čin Richardsonové navíc inspiruje další sufražetky. V galeriích poškodí obraz válečného hrdiny, hraběte z Wellingtonu, portrét krále Jindřicha, a několik dalších zobrazených Venuší. Argumentace pachatelek zůstává stejná: „Obdivujete svobodně vyjádřené umění minulosti, ale potíráte svobodu současných žen. Hlasy ženám, nechte ženy volit!“ Asi největší ránu však britské společnosti zasadí teroristický útok ve Westminsterském opatství. Cílem se stane cenný historický artefakt, vyřezávané křeslo, které se využívalo během korunovací. Bomba napěchovaná sekaným železem ho promění v třísky.

Bezbranné chudinky?

Sufražetky používaly k prosazení svých cílů skutečně nevybíravé metody. Navíc si vždy dávaly záležet, aby měli tisk, a tím pádem i veřejnost, na své straně. Často využívaly tzv. volavky. Osamělá aktivistka se například pokusí zapálit vývěsní ceduli nebo poštovní schránku, ale zabrání jí v tom procházející policista. Ona na něj zaútočí jehlicí do vlasů, která se v jejích rukou mění ve velmi nebezpečnou zbraň. Za hvízdání píšťalek se proto na místo ženou další strážníci. To už se také sběhne dav zvědavců, částečně doplněný o další sufražetky. Jehlice? Ta už dávno leží na chodníku. Všichni ale vidí pět svalnatých policistů, kteří se snaží zkrotit jedinou ženu. O čem asi budou zítra psát noviny?

Genetický editor CRIPSR jsme původně získali od bakterií, které se s jeho pomocí brání vůči virům. Postupně se ukázalo, že jde o skvělý nástroj, s jehož pomocí lze relativně jednoduše a levně editovat DNA v živých buňkách. Před vědci a lékaři se otevřela možnost zasahovat do genomu pacientů, například napravovat mutace nebo jejich následky u genetických onemocnění.

Cesta od objevu k praktickému využití nebývá krátká ani jednoduchá. V případě editoru CRISPR se to ale povedlo. Britská léková agentura (MHRA) v těchto dnech schválila první léčbu na světě, která je založená na použití editoru CRISPR. Jde o zásadní milník na cestě k úspěšnému léčení lidských pacientů s genetickým onemocněním.

Pomoc pro pacienty s vadným hemoglobinem

První schválená léčba s genetickým editorem je určena pro pacienty, které sužuje srpkovitá anémie nebo středomořská anémie (známá také jako β-talasémie). V obou případech jde o bolestivá, celoživotní genetická onemocnění, která mohou být i smrtelná. Srpkovitá anémie je dědičné onemocnění, které se projevuje změnou tvaru červených krvinek na protažené srpky. Jde o důsledek mutace v genu pro beta podjednotku hemoglobinu, klíčového metaloproteinu, který v červených krvinkách obstarává transport kyslíku a oxidu uhličitého.

Schválená léčba se jmenuje CASGEGY a vyvinuly ji farmaceutické společnosti Vertex Pharmaceuticals a CRISPR Therapeutics. Povolení se týká pacientů starších 12 let se srpkovitou anémií nebo beta talasémií. Ve Velké Británii je takových lidí asi 2 000. Předpokládá se, že stejný krok učiní i americký regulátor Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), pravděpodobně v březnu 2024.

Léčba CASGEVY neopravuje přímo zmutovaný gen pro beta podjednotku hemoglobinu. Namísto toho vyřadí z činnosti gen BCL11A, který za normálních okolností brání tvorbě takzvaného fetálního hemoglobinu. Ten je speciálně uzpůsobený pro zárodky v děloze a všichni jsme ho měli v krvi před narozením.

TIP: Experimentální nanoléčba genetickým editorem CRISPR výrazně omezuje cholesterol

V dospělosti tvoří fetální hemoglobin asi 0,5 procent veškerého hemoglobinu v těle. Je velmi podobný „dospělému“ hemoglobinu a může ho klidně nahradit. Důležité ale je, že namísto dvou podjednotek beta má ve své struktuře dvě podjednotky gama. Vyřazení genu BCL11A tedy způsobí, že se v těle pacienta přestane tvořit „vadný“ hemoglobin a je nahrazený mírně odlišným hemoglobinem, který je ovšem plně funkční.