V roce 1941 se inventář Rudé armády rozrostl o dva nové typy lehkých obrněnců – pěchotní T-50 a průzkumný T-60. První jmenovaný nabízel ve srovnání s jinými stroji stejné kategorie vynikající pancéřovou ochranu a dobrou mobilitu, T-60 pak vznikl jako průzkumný tank a nástupce obojživelného T-40. 

U obou vozidel se ale rychle projevily vážné konstrukční slabiny. T-50 sužovaly problémy s nespolehlivým motorem a vysoké výrobní náklady, zatímco T-60 nesl jen velmi slabý pancíř a jeho 20mm rychlopalný kanon nedokázal na bojovou vzdálenost ohrozit prakticky žádný německý tank. 

Z výše uvedených důvodů se produkce T-50 zastavila v lednu 1942 po dokončení pouhých 69 kusů. T-60 se naopak ve výrobě udržel – kromě urgentní poptávky Rudé armády po tancích jej zachránil i fakt, že výrobu zvládaly i menší, hůře zařízené továrny. Do ukončení produkce na sklonku roku 1942 tak tovární linky opustilo téměř 6 300 exemplářů. Již v září 1941 však padlo rozhodnutí vyvinout vylepšenou verzi, která by největší slabiny T-60 řešila.

Zcela nový tank 

Úkolu provést nezbytné úpravy se zhostil tým Nikolaje Astrova působící v továrně GAZ v Molotovu. Prvním krokem se stala montáž výkonnější výzbroje, původní jednomístná věž T-60 však nedisponovala dostatkem prostoru, takže Astrovův tým vypracoval návrh nové odlévané verze. Vzhledem k jejím větším rozměrům ale vyvstala potřeba odpovídajícím způsobem upravit korbu, která měla zároveň nést i silnější pancéřování a výsledný nárůst hmotnosti si vyžádal také instalaci výkonnější pohonné soustavy. Také nový agregát potřeboval větší prostor, a tak došlo i k prodloužení podvozku. 

Výsledkem všech těchto úprav se stala prakticky nová konstrukce, která zachovávala základní uspořádání T-60, jinak ale šlo ve všech ohledech o výrazně vyspělejší vozidlo. Astrov se proto po finalizaci návrhu rozhodl vše pojmout jako samostatný projekt, který získal tovární označení GAZ-70. V únoru 1942 začaly práce na prototypech a již 14. února první z nich opustil brány továrny a zamířil k vojskovým zkouškám.

Lepší ve všech ohledech 

Prototyp byl jen o necelých 20 cm delší a o 25 cm vyšší než T-60, hmotnost však vzrostla z původních 5,8 na 9,2 tuny. Vnitřní uspořádání tanku zůstalo prakticky beze změny – i GAZ-70 ovládala pouze dvojčlenná osádka ve složení řidič a velitel. Ten se musel kromě svých velitelských povinností zároveň starat také o nabíjení, zaměřování a střelbu z kanonu. Vítané zlepšení představoval otočný periskop velitele nahrazující jednoduché průzory u T-60.

Největší podíl na nárůstu hmotnosti měl výrazně zesílený pancíř. Čelní 35mm plát dosahoval díky zkosení 62° efektivní tloušťky téměř 78 mm, což tanku poskytovalo na jeho velikost vynikající ochranu proti lehkým protitankovým zbraním. Boky chránil 15mm pancíř, zadní plátování mělo 25 mm. Kónická věž disponovala pasivní ochranou o tloušťce 45 mm po celém obvodu, její čelo pak chránil 50mm dělový štít. Primární výzbroj nového obrněnce představoval kanon 20-K ráže 45 mm se zásobou 70 granátů, který dokázal se standardním průbojným střelivem probít až 45mm pancíř na vzdálenost 500 m. Sekundární výzbroj tvořil spřažený kulomet DT ráže 7,62 mm, pro který tank vezl 945 nábojů. 

Původní pohonná jednotka T-60, benzinový šestiválec GAZ-202 o výkonu 52 kW, by pro výrazně těžší GAZ-70 nepostačovala. Zcela nový motor ale rovněž nepřipadal v úvahu kvůli požadavku na zachování původní konstrukce v co největší míře. Astrov situaci vyřešil šalamounsky a do tanku zapracoval zmíněné agregáty dva, každý pohánějící jeden pás. Celkový výkon 104 kW již pro rozhýbání tanku stačil, motory ale nebyly nijak spojeny a každý musel mít vlastní převodovku.

Jízdní vlastnosti 

O spěchu, se kterým se Rudá armáda snažila tank dostat do výzbroje, svědčí délka továrních testů, které trvaly pouhých pět dní. Během nich tank, nyní již vedený pod služebním označením T-70, dosáhl maximální rychlosti 45 km/h na silnici, 24 km/h v terénu a 13 km/h v hlubokém sněhu. Zásoba paliva postačovala na dojezd 360 km na silnici, maximální úhel stoupání činil 25°. 

Závěrečný zkušební protokol pak konstatoval, že T-70 je ve všech zásadních ohledech výrazným pokrokem oproti T-60 a jeho vlastnosti jej činí vhodným nejen pro úlohu průzkumného tanku, ale rovněž i k nasazení v roli lehkého podpůrného prostředku pěchoty. Aniž by to bylo původně plánováno, T-70 se stal i nástupcem v úvodu zmíněného T-50. 

Přetížená osádka

Vzhledem k uspěchanosti celého projektu ale stroj trpěl i řadou slabin. Kritika se snesla na špatnou průchodnost rozměklým či bahnitým terénem způsobenou vysokým měrným tlakem, absenci radiostanice a přehřívání motorů zapříčiněné poddimenzovanou chladicí soustavou. Obsluha tanku pak byla pro oba členy osádky extrémně vyčerpávající; zatímco řidič se snažil „ukočírovat“ oba motory a jejich oddělené převodovky, velitel se kvůli nutnosti plnit souběžně i roli nabíječe a střelce nedokázal plně soustředit ani na jednu roli. 

Velet v této situaci i jiným vozidlům pak představovalo téměř nemožný úkol. Tlak na co nejrychlejší zavedení do výzbroje byl ale takový, že všechny tyto problémy měl Astrovův tým napravit až během produkce a výroba T-70 dostala zelenou. K tomu byly kromě mateřského závodu GAZ vyčleněny i továrna č. 37 v Kirově a závod č. 38 ve Sverdlovsku.

V řadě receptů se dočteme, že máme připravený pokrm vložit do předehřáté trouby, u jiných ovšem zmíněný pokyn chybí. Horká trouba je zcela nezbytná pro pečivo s obsahem droždí nebo kypřicího prášku, které při pečení nabývá na objemu či kyne (typicky chléb a koláče), a dále pro těsta obsahující velkou část vajec (například suflé a pusinky). Okamžitý přísun tepla hraje stěžejní roli v nastartování chemických reakcí a v optimálním rozpínání vzduchových bublin. V opačném případě riskujeme suchý drobivý bochník či zhroucený sníh. 

Předehřát troubu se vyplatí i při pečení masa nebo zeleniny, u nichž chceme docílit křupavého zlatavého povrchu. Naopak u pokrmů obsahujících značné množství vody, jako jsou nákypy či pomalu pečené dušené maso, dosáhne kuchař vynikajících výsledků i při zapnutí trouby až spolu s vložením pekáče. 

Ve vulkanicky aktivních oblastech mořského dna, typicky na středooceánských hřbetech v hloubce kolem 2 kilometrů, se nacházejí hydrotermální průduchy, též známé jako černé kuřáky. Jsou to místa, kde prasklinami v zemské kůře vystupuje voda o teplotě asi 400 °C, která je bohatá na minerální látky. Hydrotermální průduchy hostí nesmírně zajímavé ekosystémy s mnoha unikátními organismy.

Poprvé byly hydrotermální průduchy objeveny během vědecké expedice amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) v roce 1977 u Galapág. Dnes je známo asi 550 hydrotermálních průduchů v oceánu, ale jen asi polovina je potvrzená vizuálně. O zbytku víme díky chemickým analýzám.

Pátrání u Galapág

Vědci amerického Schmidt Ocean Institute nedávno navázali na téměř 50 let starý výzkum a v oblasti Galapág pátrali po dalších místech s hydrotermálními průduchy. Asi 400 kilometrů severně od Galapág se střetává Kokosová tektonická deska s deskou Nazca a bylo tak možné očekávat, že na rozhraní desek by se další hydrotermální průduchy mohly nacházet.

Pátrání začalo v oblasti, kde byly v roce 2008 objeveny chemické stopy, naznačující možnou přítomnost hydrotermálních průduchů. Poté vědci sledovali vodu chudou na kyslík a bohatou na minerální látky, která jim zúžila oblast pátrání. Nakonec přišla řada na podmořského robota, který využil neobvyklé průvodce.

Bylo to velmi podobné, jako když Hagrid poradil Harrymu Potterovi, aby následoval pavouky do doupěte akromantule. Tentokrát ale dálkově řízený podmořský robot sledoval jiné členovce, korýše rodu Munidoposis ze skupiny měkkochvostých (Anomura), blízce příbuzných krabům.

TIP: Zcela nový ekosystém: Badatelé objevili v Tichém oceánu život pod hydrotermálními průduchy

Bílí korýši dovedli vědce k doposud neznámým hydrotermálním průduchům, které se rozkládají na ploše o rozloze 9 178 metrů čtverečních. Nové průduchy badatelé pokřtili na „Sendero del Cangrejo,“ což v překladu znamená „Krabí stezka“. Badatelé získali množství dat a vzorků, jejichž zpracování zabere určitě několik let. Již nyní je ale zřejmé, že tyto nově nalezené průduchy jsou plné života.

V co vlastně Tibet věřil před buddhismem? Starověká lidová religiozita tibetských obyvatel, která byla rozšířena i ve velké části tehdejší Asie, neměla jména. Jednalo se o směs šamanismu, uctívání přírodních sil a živlů. Většina rituálů a obřadů, které stoupenci této víry praktikovali, se provádí dodnes. A až do současnosti je ovlivňují myšlenky a proudy přicházející nejčastěji z Indie a Číny. Známe je z mýtů, které se po generacích vyprávějí při nejrůznějších oslavách a obřadech.

Tato bezejmenná víra se opírá o přírodu, kterou obývají duchové a démoni. Božstva jsou vesměs lidem nakloněná a pomáhají jim, není ale radno je rozzlobit, to potom mohou seslat neštěstí i nemoci. Božstva obývají jednu ze tří sfér – nebe. Pod ní je sféra země určená lidem a úplně nejníže leží podsvětí, kde žijí podsvětní nágové. Toto rozdělení světa do tří úrovní uplatňovali Tibeťané nejen ve vztahu k přírodě okolo, ale i v běžném životě. Na tři úrovně se rozdělovala například i obydlí. Nejnižší patro obýval dobytek, prostřední patřilo lidem a nejvyšší místo v domě sloužilo k obětování bohům.

Ale nejen bohové ovlivňovali vývoj lidového náboženství. Těžko říct, zda si tuto pozici vládcové vědomě vytvářeli, ale právě panovník byl v bezejmenném náboženství klíčový. Většina náboženských rituálů totiž podporovala jeho kult. Lidé považovali za nesmírně důležité, aby svými obřady symbolicky udržovali krále zdravého a silného. Vždyť šlo o potomka bohů!

Bön

Ačkoli bývá náboženství zvané bön často označováno za předchůdce buddhismu, i ono vzniklo z bezejmenného lidového náboženství. Je sice pravda, že do Tibetu se dostalo ještě před příchodem buddhismu, ale ve velmi omezené míře. S jeho utvářením a šířením pomohla právě buddhistická nauka.

Myšlenky bönistů do Tibetu přicházely ze západu, nejspíše z Persie. Tradičně je za zakladatele náboženství považován Šenrab Miwo, kterého srovnávají s Buddhou. Slovo „bön“ označuje neměnnou nauku a věčnou pravdu, tedy přesně to, čím je pro buddhisty dharma. Ačkoli se obě náboženství považují za zcela odlišná, neznalí pozorovatelé je od sebe těžko rozeznají. Jejich cíl je totiž stejný: dosáhnout příštího zrození coby bytost obývající ráj. Kromě toho i bönisté začali po vzoru buddhistů ve velkém stavět kláštery pro stovky mnichů.

Původní bön se opíral o šamanismus a víru v přírodní démony. Teprve s příchodem buddhistické nauky se začal formovat do podoby, kterou známe dnes. Oba náboženské směry se navzájem ovlivňovaly a přebíraly od sebe řadu znaků. Mnoho buddhistických učenců ve svých dílech označovalo bönisty za zloděje myšlenek a symbolů. Snažili se je očernit a zesměšnit. Ovšem ani bönisté nezůstávali pozadu a příchod buddhismu popisovali jako „největší katastrofu lidstva“. Všechno zlé je ale k něčemu dobré a v případě těchto nekonečných sporů to platí také. Právě ony totiž dopomohly k formulování nejdůležitějších myšlenek obou náboženských proudů.

Přichází buddhismus

Teprve tibetský král Songcän Gampo se v 7. století zasloužil o vznik tibetského písma a mluvnice. A až v této době tedy začaly být sepisovány historické události a zákony. Standardizovaly se také míry a váhy. To prospělo obchodu i právu. Songcän Gampo nechal ve velkém stavět chrámy a v dobrém se snažil vycházet i se stoupenci bönu. Ti buddhismus odmítali, a to nejen z důvodů náboženských, ale především politických.

Prakticky přímo odporovali králi, když odmítali jakékoli cizí vlivy, které by mohly ohrozit prastaré lidové náboženství. Nicméně svůj vliv stále více ztráceli a myšlenky buddhismu se zemí naopak hojně šířily. Situace v Tibetu byla lehce třaskavá, ale navrch měli uctívači buddhismu.

I další panovníci nechávali stavět kláštery a překládat sútry. Když usedl na trůn jedenáctiletý král Thisong Deacän, politická situace v zemi se na nějakou dobu otřásla v základech. Vlády se totiž ujali ministři z řad bönistů a ti vydávali jeden proti­buddhistický zákon za druhým. Pomáhaly jim přitom paradoxně i hojné epidemie neštovic, které obyvatelé Tibetu považovali za odplatu rozhněvaných bohů bezejmenných lidových kultů. Nic ale netrvá věčně. Jakmile král dosáhl plnoletosti, pustil se do vládnutí podle svého. Buddhismus ustanovil státním náboženstvím a dva z největších odpůrců buddhismu u dvora zbavil jejich funkcí. 

Ani tato „idylka“ ale netrvala dlouho. Na hranicích s Čínou se totiž rozhořely boje. Obě země se přetahovaly o území a nárok na Hedvábnou stezku. Kromě politiky taky eskaloval spor o to, která forma buddhismu je ta správná. Je to učení indické, nebo čínské? Jakkoli se to může zdát malicherné, spory se natolik vyhrotily, že musela být ustanovena náboženská rada, která po dlouhých sezeních uznala jako jedinou formu buddhismu v Tibetu tu indickou. Spory s Čínou však zdaleka neskončily a už tehdy představovaly velké ohrožení tibetské autonomie.

Po období klidu, které trvalo skoro až do poloviny 9. století, začaly v Tibetu opět posilovat bönisté. Získali zastoupení v ministerských úřadech a podařilo se jim zasít mnoho zrnek nesnášenlivosti. Vše vyvrcholilo zavražděním krále. Na trůn usedl jeho nástupce – Thi Langdarma. Po krvi prahnoucí panovník, oddávající se sám mnoha neřestem, využil dalších epidemií neštovic k tomu, aby buddhismus prohlásil za zhoubu země. Dodnes je označován jako ďábel.

Buddhistické mnichy nutil, aby se ženili, jedli maso a pracovali na jatkách. Kdo odmítl, byl popraven. Nechal též zbořit řadu chrámů a spálit mnoho textů.
Buddhismus v Tibetu se ocitl na lopatkách a zdálo se, že náprava neexistuje. Podle legendy se osud mírumilovného náboženství rozhodl vzít do rukou mnich Dordže a krále zavraždil. V té době už ale buddhismus ze země téměř vymýtili. Moc v zemi se dělila mezi malá knížectví, která mezi sebou neustále válčila. Centrální tibetská vláda neexistovala a buddhismus se dále rozvíjel hlavně za hranicemi země.

Zní to téměř pohádkově, ale za návrat buddhismu zpět do Tibetu se zasadili právě jeho největší odpůrci – bönisté. Řada z nich totiž přestoupila na Buddhovu nauku a dopomohla k šíření buddhistických myšlenek. Znovu se stavěly chrámy a z exilu se vraceli mniši a mnišky. Tibet se opět vrátil k buddhismu. Trvalo to ale téměř tři století… 

Globální změna klimatu postupuje už řadu let, letošní rok ale klimatology opravdu zneklidňuje. Průběh teplot i dalších parametrů totiž nápadně vybočuje i z „oteplovacího trendu“ posledních let. Dokládá to i nedávný rekord, který ohlásilo Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF) a jeho Služba pro klimatickou změnu Copernicus (C3S).

Podle předběžných údajů souboru klimatických dat ERA5, který vytvořili ECMWF a C3S, překročila v pátek 17. listopadu globální teplota planety poprvé významnou psychologickou hranici 2 °C nad průměr tzv. předindustriální éry. Globální teplota v tento den byla o 2,06 °C vyšší než v letech 1850 až 1900. Překročení předindustriálního průměru zaznamenali odborníci i v sobotu 18. listopadu.

„Náš odhad je, že šlo o první den, kdy byla globální teplota o více než dva stupně Celsia nad úrovní z 1850-1900,“ napsala Sam Burgessová, zástupkyně ředitele služby C3S na sociální síti X (dříve Twitter). Odchylka od průměru z let 1991 až 2020 podle ní dosáhla 1,17 stupně, což by bylo nejvíce od zavedení tohoto srovnání. 

O 2 °C teplejší svět

Jde samozřejmě o předběžná data a srovnání s lety 1850-1900 je problematické, protože dnes měříme teplotu úplně jinými prostředky. Ani potvrzení naměřených hodnot nemusí znamenat nic zásadního – jde o údaj za jediný den. Abychom mohli plně posoudit dopady klimatických změn, musíme uvažovat v horizontu let, desetiletí a dlouhodobých trendů. Až následující roky tak mohou potvrdit, zda šlo o zásadní moment, nebo o krátkodobou výchylku globálního klimatu. Pro nemalou část odborníků jde ale o důležitý údaj, který si zaslouží naši pozornost.

Pokud se teplota na Zemi udrží trvale o více než 2 °C nad úrovní před průmyslovou revolucí, bude to mít dramatický dopad na životní prostředí a život všech obyvatel planety. O 2 °C teplejší svět bude téměř jistě znamenat konec pro 99 % světových korálových útesů a pravděpodobně také zaznamenáme podstatně větší úbytek hmyzu – podle kvalifikovaných odhadů by se mohlo jednat o úbytek až 16 procent rostlin a 8 procent obratlovců, ve srovnání s oteplením o 1,5 °C, které si jako cíl vytkla Pařížská dohoda o klimatu z roku 2015.

TIP: 38 °C za polárním kruhem: V sibiřském Verchojansku padl teplotní rekord Arktidy

Letošní rok bohužel sbírá jeden klimatický rekord za druhým – 3. červenec se stal nejteplejším dnem v historii měření, rekord vydržel ale jen jeden a nejteplejším dnem v historii měření je tak letošní 4. červenec. Teplota v tento den překonala o téměř 1 °C průměr teplot z let 1979-2000. Vše navíc nasvědčuje tomu, že celý rok 2023 bude klimaticky rekordním a vyhlídky na rok příští nejsou při současném vývoji o nic povzbudivější.

Okolí Země se podobá vesmírné střelnici. Menší či větší tělíska neustále prolétají zdánlivě prázdným prostorem, ale statistika hovoří jasně: Centimetrové kamínky vstupují do zemské atmosféry každých třicet sekund a menší částečky se pochopitelně vyskytují mnohem častěji. Zmíněné mikrometeo­roidy se pohybují vysokými rychlostmi, a nesou tudíž významnou kinetickou energii. Srážka s nimi tak může být pro družice fatální.

Pravděpodobnost zcela přirozeně roste s velikostí umělých těles, takže například u Mezinárodní vesmírné stanice panuje nezanedbatelné riziko zásahu. Inženýři s takovou možností samozřejmě počítají, a proto kritické objekty chrání tzv. Whippleův štít, nesoucí jméno konstruktéra Freda Whipplea. Zapomeňte však na vědecko-fantastické filmy: Uvedené zařízení funguje velmi jednoduše a podobný princip se uplatňuje i při ochraně vojenských vozidel.

V základní variantě jde o tenký štít, který od vlastního povrchu dané sondy či stanice odděluje mezera. Mikrometeoroid jím sice pronikne, ale současně se rozpadne na části a ty pak do pláště umělého objektu narazí v širokém kuželu. Kinetická energie se rozptýlí na větší plochu, a možné poškození bude tudíž výrazně menší. Na ISS se přitom pochopitelně používají složitější, dokonce několikavrstvé Whippleovy štíty, zkonstruované tak, že by ji neměl poškodit ani zhruba centimetrový kamínek letící rychlostí třiceti kilometrů za sekundu. 

Pokud je nám známo, jsou rypoši lysí jedinými savci, kteří žijí v eusociální struktuře. To znamená, že podobně jako třeba u včel nebo mravenců pouze jediná samice (královna) plodí potomky, zatímco ostatní samičky, které mají zakrnělé vaječníky, se o její potomky starají. Rypoší královna žije 13–18 let a je extrémně nepřátelská vůči ostatním samicím chovajícím se jako královny, včetně těch, které produkují hormony pro přípravu na roli královny. 

Vědci už delší dobu pátrali po tom, jakým mechanismem je zajištěna starostlivost ostatních samic o královnina mláďata. Pravdu před časem odhalil japonský tým. Zoologové dobře vědí, že rypoši lysí (Heterocephalus glaber) jedí vlastní výkaly. Napadlo je tedy, zda nekonzumují i výkaly, které pocházejí od královny a zda právě ty, a obsah hormonů v nich, nejsou klíčem k mateřskému chování rypoších chův.

Za tímto účelem japonský tým předkládal čtyřem různým skupinám dělnic čtyři různé typy peletek: První (A) obsahovaly výkaly královny, která byla březí, druhé výkaly královny, která nebyla „v naději“ (B), třetí byly zcela bez fekálního materiálu (C) a čtvrté byly obohaceny hormonem estradiol, jenž rypoší královny přirozeně produkují (D). 

TIP: Slepec malý: Tajemný obyvatel podzemí a pokořitel rakoviny

Výsledky ukázaly, že dělnice ze skupin A a D věnovaly královniným mláďatům větší pozornost než dělnice ze dvou druhých skupin. Dělnice ze skupin A i D měly rovněž shodně vyšší hodnoty estradiolu v organismu. Mechanismus mateřské náklonnosti byl tedy odhalen a potvrdilo se i to, že výkaly březí královny jsou na „mateřský hormon“ bohatší než než v případě, že královna potomky nečeká.

Provozovatelé pečovatelského domu pro seniory v americké Indianole oslovili Kathy Magruderovou, majitelku místního knihkupectví, zda by neprošla jejich knihovnu. Kathy souhlasila a skutečně v ní narazila na pár zajímavých kousků.

Největší překvapení na ni ale čekalo v zaprášeném regále v zadní části knihovny, kde objevila na první pohled starou knihu vázanou v kůži.

„Bylo na ní něco zvláštního. Tyhle staré knihy jinak voní a když otáčíte jejich stránky, vydávají takový zvláštní zvuk,“ popisuje knihkupkyně pro cincinnatskou televizní stanici Local12. „První pohled prozradil, že jde o bibli, neuměla jsem ale hned říct, zda jde o něco cenného. Musela jsem ji proto podrobněji prozkoumat. A tehdy jsem se ponořila do králičí nory.“

Do nitra králičí nory

Ukázalo se, že bible byla vytištěna v Selkirkshire ve Skotsku v roce 1605 a mohlo jít o církví neschválený tisk, za který v té době hrozil trest smrti. Záznamy o tom, kde se kniha v pečovatelském domově vzala, se Kathy najít nepodařilo. Při listování knihou se ale na ni usmálo štěstí. Našla v ní ručně psané poznámky popisující rodinnou historii.

Jistý muž jménem James Burnet se podle nich měl v roce 1761 oženit se Janet Scottovou a společně přivést na svět tři dcery. Další záznam z roku 1773 zněl: „Moje manželka Janet Scottová zemřela ve středu třetího dne listopadu 1773 ve věku 33 let na neštovice“. Jedna z dcer Jamese Burneta se měla v roce 1798 provdat za Archibalda Dunlapa, se kterým měla devět dětí. Poslední z nich se mělo narodit v roce 1814, pak ale rodinná stopa končí.

Kathy Magruderová se proto zaměřila na tiskárnu, která bibli vytiskla. Podařilo se jí najít společnost vlastněnou Andrewem Andersonem, který v 50. letech 17. století pracoval jako tiskař v Londýně. To bylo zvláštní, neboť z informací v knize vyplývalo, že byla vytištěna v roce 1605.

Sběratelský unikát

O svá zjištění se badatelka podělila na sociálních sítích a jeden ze sběratelů jí prozradil, že jde o bibli, s dokumentovanou tiskovou chybou. Ve skutečnosti byla vytištěna o 100 let později – v roce 1705. S další důležitou informací přišel odborník, který se věnuje restaurování knih. Nápis „Cum Privilegio“ podle něj dokládá, že nešlo o nelegální tisk a tiskaři měli pro svou práci oficiální souhlas církve.

Jak se kniha dostala ze Skotska do Ameriky se Kathy zjistit nepodařilo a nedokázala identifikovat ani potomky původních majitelů. Zajímavý příběh 318 let staré bible tak alespoň prozatím končí a jejím novým majitelem se stal neznámý sběratel.

Loni v březnu narazil do lunárního povrchu objekt, který vzbudil velký rozruch. Objekt, který dostal formální označení WE0913A, dopadl u velkého impaktního kráteru Hertzsprung na odvrácené straně Měsíce. Odborníky zaujala především skutečnost, že při dopadu vznikl zvláštní dvojitý kráter.

Odborníci původně spekulovali, že mohlo jít o součást rakety Falcon 9 společnosti SpaceX. Pozdější důkazy ale naznačily, že by mohlo jít spíše o třetí urychlovací raketový stupeň čínské lunární mise Čchang-e 5-T1 z roku 2014. Třístupňová raketa Long March 3C tehdy dopravila do vesmíru experimentální sondu, která absolvovala jeden oblet Měsíce a po osmi dnech přistála opět na Zemi. Třetí stupeň nosné rakety ale zůstal ve vesmíru a 4. března 2022 dopadl na povrch Měsíce. Čínské oficiální úřady to ale popírají.

Viníkem je Čína, otazníky trvají

Američtí odborníci Arizonské univerzity, Kalifornského technologického institutu a Institutu planetární vědy se tímto případem dál zabývali. Jak uvádějí v tiskovém prohlášení, zveřejněném Arizonskou univerzitou, jejich analýzy přesvědčivě potvrdily, že šlo o dopad raketového stupně čínské nosné rakety Long March 3C/G2, která vynesla do vesmíru misi Čchang-e 5-T1.

Badatelé rovněž zkoumali, jak mohl vzniknout zmíněný dvojitý kráter. Dopad vytvořil dva částečně se překrývající krátery, které jsou téměř stejně velké. Jeden z nich má průměr asi 18 metrů, druhý kráter asi 16 metrů. To naznačuje, že u kráteru Hertzsprung nedopadlo jednolité těleso, ale spíše dva podobně velké a podobně těžké objekty.

„Je to poprvé, kdy jsme s kolegy viděli takový dvojitý kráter,“ přiznává kosmický inženýr Tanner Campbell z Arizonské univerzity. „Raketový stupeň mise Čchang-e 5-T1 podle našich analýz dopadl prakticky kolmo a takové krátery by vytvořily jedině dva navzájem připojené objekty zhruba stejné hmotnosti.“

Co ale mohlo být oním druhým objektem, který byl připojený k stupni čínské rakety? „Upřímně, netušíme, co to bylo,“ krčí rameny Campbell. „Mohlo jít například o nějaký druh podpůrné struktury, o které nemáme informace nebo o nějaké další přístrojové vybavení. Mohlo to být ale i něco jiného. Jistotu asi nebudeme mít nikdy, pokud Čína neodtajní detaily o této misi.“