Po skončení vojenské školy nastoupil šestnáctiletý poručík Napoleon Bonaparte v červnu 1785 do posádky ve městě Valence. Ocitl se daleko od rodiny, cítil se opuštěný a sám. Už tehdy ho napadaly nejčernější myšlenky a pronásledovala ho vidina sebevraždy. Radost a chuť k životu se mu vrátily teprve po několika měsících, kdy se směl vrátit na rodnou Korsiku. 

Záchrana z ubíjející nečinnosti 

Hluboká melancholie se u Napoleona opět projevila, když byl roku 1795 škrtnut ze seznamu generálů v činné službě. Musel žít se zkrácenou penzí na kraji Paříže a marně čekal na návrat do armády. Tehdy napsal bratru Josefovi zoufalý dopis, ve kterém mu sdělil, že „pokud bude jeho bída pokračovat, skočí pod vůz“. Vysvobození přišlo 5. října (podle nového revolučního kalendáře 13. vendémiairu roku IV), kdy v samém centru Paříže propuklo velké roajalistické povstání, které zaútočilo na revoluční Konvent. 

Revoluční vláda v okamžiku nejvyššího nebezpečí neměla ve městě dost vojska ani zbraní a ke všemu se nenašel vhodný velitel, který by dokázal vzpouru potlačit. Za této situace si vzpomněla na mladého penzionovaného generála a povolala ho do služby. Bonaparte se chopil příležitosti, převzal velení pařížské posádky, přivolal do metropole posily a ze vzdáleného předměstí dopravil do centra těžké dělostřelectvo. To palbou v ulicích rozstřílelo povstalce a zachránilo tak revoluční vládu. Mladý generál Bonaparte zazářil, byl oslavován a znovu povolán do vojska. Zakrátko byl jmenován vrchním velitelem armády, která měla operovat v Itálii. 

Únik před hanbou 

Po úspěšném italském tažení v letech 1796–1797 následovalo roku 1798 vylodění francouzské armády v Egyptě. V závěru egyptské kampaně opustil Napoleon Bonaparte v srpnu 1799 potají své muže a na fregatě Muiron se vracel do Francie, kde situace dozrála ve velkou politickou krizi. Za noci musel proplout blokádou britských válečných lodí, což bylo spojeno s velkým nebezpečím jeho odhalení a zajetí Angličany. Kdyby k něčemu takovému mělo dojít, byl Napoleon rozhodnut ukončit svůj život skokem do moře. 

Po návratu do Paříže provedl 18. brumairu převrat a prohlásil se prvním konzulem republiky. Obavy z hanby, pokud by padl do rukou protivníka, pronásledovaly Napoleona trvale od neúspěšného ruského tažení v zimě 1812. Od té doby při sobě stále nosil dávku jedu. Za francouzské kampaně a ústupových bojů roku 1814 vyhledával smrt i na bojišti, ale kulky se mu vyhýbaly. Když na konci března vstoupily spojenecké armády do Paříže, on sám ještě vzdoroval na zámku ve Fontainebleau. Zde nakonec podlehl nátlaku svých maršálů, abdikoval, načež měl zamířit na ostrov Elba. 

TIP: Imperátor v soukromí: Jaký byl Napoleon Bonaparte, když zrovna nebojoval?

V noci z 12. na 13. dubna 1814 se životu v exilu pokusil uniknout pozřením jedu. Ten však selhal, Napoleon přežil a putoval na místo svého prvního vyhnanství. Po návratu k moci o rok později vsadil vše na jednu kartu. V bitvě u Waterloo, kdy byla porážka nevyhnutelná, chtěl snad zemřít heroickou smrtí v čele svých posledních jednotek. Skončil ale jako vězeň na ostrově Svatá Helena. To už dospěl k přesvědčení, že pravé hrdinství spočívá v přežití a překonání životních překážek a že je lépe zanechat po sobě autentické svědectví.

Pod pojmem průzkum si většinou představíme několik mužů v hlubokém týlu nepřítele, kteří podávají vysílačkou zprávy na velitelství a pohybují se krajinou jako neviditelné stíny. Takové jednotky samozřejmě existovaly, obvykle ale až na stupni divize nebo armády. Většina průzkumných akcí probíhajících každodenně na frontě vypadala úplně jinak, a to v závislosti na terénu, počasí, silách nepřítele i typu probíhající operace. Mohlo jít jak o osamoceného vojáka na lyžích v sovětsko-finské válce, tak o kolonu džípů v rozpálené africké poušti.

Smysl průzkumu 

Každá jednotka, které hrozí kontakt s nepřítelem, musí stále kontrolovat terén ve svém okolí. Málokdy byla fronta obsazena tak souvisle jako za první světové války, kde se zákopové systémy táhly kilometry daleko. Obranná postavení v následujícím světovém konfliktu tvořily opěrné body rozložené na vhodných místech v krajině a podporované palbou těžších zbraní umístěných tak, aby měly přímý výhled na předpolí. Často se však stávalo, že existovala slepá místa, kde nebylo vhodné nebo ani možné umístit statickou obranu, jako například v hustém lese, nebo naopak v otevřeném prostoru. Tyto segmenty obrany pokrývaly právě pohyblivé hlídky pátrající po známkách nepřátelské činnosti. 

Taktický průzkum sloužil v první řadě k získávání nejrůznějších zpráv o nepříteli, o jeho úmyslech, výzbroji a vybavení. Zatímco rozvědka na vyšších stupních velení sloužila spíše ke sběru strategických informací, velitele praporu zajímalo především to, jaká jednotka stojí proti němu, rozmístění a počet těžkých zbraní, které ji mohou podporovat. Vlastní bojové hlídky za stejným účelem vysílal ovšem i protivník, takže každý velitel musel pamatovat i na opatření proti nepřátelskému průzkumu, počínaje důslednou maskovací kázní přes přípravu léček až po klamná rádiová vysílání. Mnohokrát v dějinách se stalo, že silná jednotka byla poražena jen proto, že její velitel měl nekvalitní zprávy od průzkumu, nebo jej zcela zanedbal.

Znát terén... 

Dalším základním úkolem byl průzkum terénu na plánované postupové ose útoku. Velitel nikdy nemohl spoléhat pouze na údaje z map. Ty mohly být zastaralé, nebo dokonce vůbec nemusely existovat, jak se stávalo třeba v Tichomoří nebo v Rusku. Průzkumníci museli ověřit stav a nosnost mostů, průjezdnost cest, rozložení minových polí či zátarasů a pozice nepřítele. Pouze tehdy mohl velitel zodpovědně naplánovat útok bez nebezpečí, že jeho jednotka uvázne na podmáčené louce nebo zjistí, že potřebuje postupovat po neexistující silnici. Toto úsilí však bylo v podstatě nekonečné, protože nepřítel mohl změnit obranné postavení, položit nová minová pole, nebo vyhodit mosty do povětří. 

Významným zdrojem informací byl letecký průzkum, ale jeho výsledky musely být často stejně ověřovány pěšími hlídkami. Je starou bolestí bojových operací, že nejslabší místa obrany bývají na místě styku dvou jednotek. Dobrý velitel s tím musel počítat a bránit tomu, aby nepřítel takováto slabá místa v obraně objevil. Pokud totiž došlo k útoku na styku vyšších jednotek, bylo velení kvůli spolupráci dvou různých štábů komplikovanější, zatímco při útoku na střed nebo křídlo sestavy se mohl velitel rozhodovat okamžitě, aniž musel svůj postup konzultovat se sousedem. Proto byla čára dotyku často posilována hlídkami, které měly daný perimetr posilovat a udržovat těsný kontakt se sousedem.

Jakmile se jakákoli jednotka přesouvala, bylo třeba vyslat čelní a boční průzkumné a zajišťovací oddíly. V případě čety šlo o pouhých pár vojáků s automatickými zbraněmi, zatímco při přesunu divize to mohly být motorizované jednotky o síle praporu. Smysl však zůstával stejný: zabránit nepříteli v nenadálém přepadu, prověřit terén a odhalit případné nástrahy. V noci byla navíc často před čáru obrany vysouvána naslouchací hlídka, schopná zaznamenat pohyby v zemi nikoho a navést na podezřelá místa palbu.

Dokončení: Do hloubi nepřátelského území (2): Bojový průzkum za druhé světové války (vychází v úterý 5. prosince)

V kultovním Porsche 911 jezdí například rapper Eminem, modelka Kendall Jennerová, fotbalista David Beckham či módní návrhář Ralph Lauren. Legendární model německé automobilky má pověst vozu, v němž se lze projet po safari, pak se přesunout na závod 24 hodin Le Mans a nakonec jej využít coby stylový odvoz do divadla.

Pod návrh známého automobilu se podepsal Ferdinand Alexander Porsche, vnuk zakladatele automobilky. Vůz se představil světu v roce 1963 na Mezinárodní automobilové výstavě ve Frankfurtu: Nad zadní nápravou ukrýval vzduchem chlazený plochý šestiválec, který jej dovedl urychlit z nuly na sto za 9,1 sekundy, a jeho maximální rychlost činila 210 km/h. Koncepcí tedy nový stroj připomínal lidového „Brouka“ neboli VW Beetle, ale jeho výkon dosahoval úplně jiné úrovně.

Podoba přitom nebyla náhodná – Brouka vytvořil v roce 1938 jistý Ferdinand Porsche… Původní název zněl Porsche 901, rychle se však ozval Peugeot, který si označení s nulou uprostřed vybral jako ochrannou známku – a Němci tak raději přidali jedničku. Ani oni přitom ještě netušili, jaká ikona jim vzniká pod rukama. Mnozí milovníci rychlých kol dnes zmíněný vůz považují za nejlepší „sporťák“ všech dob, se siluetou rozeznatelnou i po mnoha generacích stejně snadno jako hodinky Rolex na ruce jeho řidiče…

Jiný, a stále stejný

Původní „děvětsetjedenáctka“ byla na trhu deset let a prodalo se 81 100 kusů. Automobilka však chtěla inovovat, a roku 1974 proto odhalila tzv. model G coby další krok v evoluci. V roce 1989 na něj pak navázaly další generace, které už nesly číselné označení – u té současné se jedná o 992. Od uvedení na trh prodělal vůz devět zásadních obměn, avšak vedle generačních skoků vznikla i řada variant, jež z něj učinily takřka všestranný automobil. Verze 911 Dakar byla například určena pro jízdu v terénu, další modely měly zatahovací střechu a nechyběly ani závodní speciály.

Inženýři nikdy nezměnili základní rozložení hmotnosti a motor se stejně jako u první verze nachází vzadu. Nicméně s tím, jak rostl výkon, přibývaly problémy se stabilitou – a konstruktéři tak museli vymýšlet stále lepší řešení, aby vůz udrželi pod kontrolou. Nyní má keramické brzdy, náhon na čtyři kola, řízení zadní nápravy nebo systém pro minimalizaci náklonů karoserie. Tolik technických „vychytávek“ v jiném autě nenajdete.

Hranice milionu

S modelem 996 se také výrazně změnily proporce automobilu: Nově byl o 185 mm delší, o 30 mm širší a rozvor kol narostl o 80 mm. Důvod tkvěl nejen v pohodlí řidiče a pasažérů, kteří tak měli víc místa, ale i v přizpůsobení jízdních vlastností postupně navyšovanému výkonu. V podobném duchu vznikl rovněž koncept tzv. kachního ocasu (viz Pevně na zemi). Zároveň se však nikdy nezměnila základní linie karoserie, která funguje coby jasně rozpoznatelná značka. Hlavní designer automobilky Michael Mauer se nechal slyšet: „Kdykoliv zkusíme siluetu vylepšit, stejně vždycky skončíme u její původní podoby.“ 

Větší, pohodlnější a pokročilejší Porsche 911 slaví úspěch i v 21. století a v roce 2017 překonalo hranici milionu vyrobených kusů. Jubilejní stroj sjel z linky v Zuffenhausenu v odstínu irské zelené. Interiér přitom zahrnoval řadu exkluzivních prvků, odkazujících k původnímu modelu: Například sedačky byly potaženy látkou se vzorem pepito neboli kohoutí stopa a zdobil je také tradiční znak automobilky. Speciální vůz se poté vydal na tour kolem světa a dnes je k vidění ve stuttgartském Porsche Museum. Letos v květnu se počet vyrobených modelů 911 pohyboval kolem 1,2 milionu a nejnovějších vozů 992 se prodalo přes 96 tisíc. 

Slunce momentálně hýří aktivitou, jako by si chtělo vynahradit předešlé období, kdy na naší mateřské hvězdě panoval až nezvyklý klid. V současné době se na přivrácené straně Slunce objevila jedna z největších a nejhustších oblastí slunečních skvrn za více než desetiletí. Země brzy vstoupí do „palebné linie“ těchto skvrn. Podle odborníků nás čeká zajímavé kosmické počasí.

V případě této masivní oblasti, jejíž velikost přes 200 tisíc kilometrů odpovídá více než 15 průměrům Země, lze mluvit o „souostroví slunečních skvrn“. Toto hrozivé souostroví tvoří nejméně šest různých skupin slunečních skvrn. První z nich, kterou vědci pojmenovali AR3490, se díky rotaci Slunce dostala na stranu přivrácenou k Zemi v sobotu 18. listopadu. Brzy po ní následovaly další skupiny skvrn tohoto souostroví.

Souostroví erupcí

Pro odborníky nejsou tyto skvrny úplným překvapením. Už o nich nějakou dobu vědí, protože sledují helioseizmické otřesy, jimiž se tato oblast slunečních skvrn díky své nezvyklé velikosti projevuje. Nyní je tento shluk slunečních skvrn v přímém výhledu a vědci je mohou lépe sledovat.

Tato konkrétní oblast sluneční aktivity už má „na svědomí“ nejméně 16 středních slunečních erupcí třídy C a tři silnější erupce třídy M, to vše během čtyř dnů. Podle expertů je pravděpodobné, že se zmíněná oblast stále jen „rozcvičuje“. Během příštích týdnů se může objevit mnohem víc podobných erupcí, a také nejsilnější erupce třídy X.

TIP: Tvář Slunce je beze skvrn: Zřejmě vstupujeme do fáze slunečního minima

Rovněž lze podle vědců očekávat, že by Zemi mohly zasáhnout výrony koronální hmoty (CME), při kterých letí vesmírem velké množství plazmatu ze sluneční korony. Takové události mohou vyvolat silné geomagnetické bouře, doprovázené výpadky elektrického proudy, a také malebnými polárními zářemi. Příští rok by Slunce mělo vstoupit do období slunečního maxima, kdy je nejaktivnější během svého 11letého cyklu a vše nasvědčuje tomu, že se vědci nudit nebudou.

Kolem Carola II. panuje mnoho kontroverzí a historici ho nelíčí právě v nejrůžovějších barvách. Do čeho všeho se tento panovník zapletl? A jak obstál v kontextu evropské politiky na prahu 2. světové války? 

Vládnout Rumunsku nebyla snadná práce. Po první světové válce se územně rozrostlo, což však nepřineslo jen zisky, ale také problémy. Mnohonárodnostní stát byl domovem nejen Rumunům, ale i Maďarům, Němcům, Ukrajincům, Bulharům, Rusům, Rusínům a Srbům. A samozřejmě nesmíme zapomínat na statisíce Židů. Taková různorodost nedělala dobrotu. Zvlášť když vnitropolitická situace vykazovala značnou nestabilitu. Vlády se často střídaly třeba jen po několika měsících. Nehrálo se přitom jen o to, kdo bude takříkajíc u vesla. Šlo o víc. Probíhal dramatický zápas o to, jaká má být vlastně povaha rumunského státu. Demokracie? Monarchie? Diktatura? Realita dala odpověď – vzniklo něco mezi tím vším. Ale nahlédněme trochu podrobněji do dějin této důležité země, o níž se u nás v hodinách dějepisu spíš mlčí, což je škoda.

V kleštích

Po první světové válce se zemi otevírala poměrně optimistická perspektiva. Jenže problémy zůstávaly. Například velký rozdíl mezi venkovem a městy. Zemědělci inklinovali k fašistické ideologii, dělnictvo zase s komunismem. A toho začaly samozřejmě brzy využívat mocnosti, které si důležitost Rumunska uvědomovaly. Vždyť země disponovala zdroji ropy. Tento fakt určoval základní souřadnice postavení Rumunska v mezinárodní diplomacii.

Na jedné straně bylo tak významné, že celkem snadno nacházelo mocné spojence. Na druhou stranu si nikdy nemohlo připadat tak úplně v bezpečí, protože bylo jasné, že okolní diktátoři si budou dělat na jeho přírodní zdroje zálusk. A Rumunsko hledalo záštitu na různých adresách. Trochu přitom kličkovalo a pokoušelo se hrát současně na obě strany – mít na své straně Francii i Hitlera. To ale tak úplně nešlo. Jakou roli v tom všem hrála královská rodina?

Traumata

Budoucí král Carol II. se narodil roku 1893 a rodinné zázemí neměl právě jednoduché. Pocházel z německé dynastie Hohenzollernů, která usedla na rumunský trůn jen pár desítek let před jeho narozením. Pruský princ Karl von Hohenzollern-Sigmaringen tehdy získal podporu Napoleona III. i rumunských elit a po pádu místního diktátora, valašského knížete Alexandra Ioana Cuzy, se stal nejprve domnitorem a poté i králem. Do země tehdy přicestoval inkognito vlakem. 

Jenže Carol I., jak se nyní jmenoval, mužské potomky nezplodil. Adoptoval tak svého synovce Ferdinanda, pruského prince a syna jeho bratra. Pořádný rodinný propletenec! A to ještě nebylo všechno. Když se Ferdinandovi narodil kýžený syn, kdepak aby jej vychovával sám. Tohoto úkolu se zhostil pevnou rukou dědeček, tedy sám Carol I. Asi nepřekvapí, že budoucí hlava země rovněž dostala jméno Carol – ten se měl později začít psát jako II.

Když vypukla první světová válka, mladík odcestoval do Německa, aby se mu dostalo vojenské výchovy. Zamířil tak přesně opačným směrem než jeho otec Ferdinand, který byl naopak vyrván z pruského prostředí a formován v Rumunsku, ačkoli ani neovládal místní řeč. Otec i syn tak museli přinést oběť podle hesla „vše pro trůn“. Ale zda se v jejich případě dalo mluvit o vlastenectví v pravém slova smyslu, posuďte sami. Nebo snad chápali kralování jako rodinný byznys?

Zakázaná láska

Dědeček Carol I. měl se svým jmenovcem vnukem Carolem velké plány. Jenže ten se zamiloval do krásné Zizi. Ta sice pocházela z dobré, ale ne z královské rodiny. To představovalo první problém. Druhý nastal, když láskou potřeštěný Carol dezertoval a utekl se svou vyvolenou do Oděsy, kde se s ní dokonce oženil. Navíc se vzdal trůnu! Zkrátka svou budoucnost si představoval v náruči osudové ženy raději než s korunou na hlavě.

Ze zakázané lásky se narodil syn. Carol se k němu oficiálně hlásil, ale ne tak královská rodina. Pro tu nepředstavoval legitimního potomka a následníka. A tím to neskončilo. Carol se musel své milované Zizi vzdát, alespoň oficiálně. Poslali ji, chudinku, do Francie. Carolovi našli lepší partii: princeznu Helenu Řeckou. Carol se podvolil. Ale šlo o šťastné manželství? Mohl milovat ženu, kterou mu vybrala maminka?

Přelétavý muž

Carol nadále zůstal velkým ctitelem krásy něžného pohlaví. Ženské půvaby ho lákaly víc než politika. Totéž platilo o luxusních automobilech a letadlech. Propadal zkrátka zálibám moderního muže a historici v něm sotva mohou spatřovat ideálního panovníka oddaného službě vlasti. Na scéně se navíc objevila nová uhrančivá favoritka. Jmenovala se Elenatsi „Magda“ Lupescuová a Carol s ní opět zmizel do ciziny. Musela po něm dokonce pátrat tajná policie. 

Carol dal opět najevo vůli vzdát se trůnu a raději naplnit svůj život vášní. Ukázalo se však, že jiného názoru je nejen Carolova matka, ale i sama milenka. Tu si sice nemohl jen tak vzít a udělat z ní královnu, ale Lupescuové to ani moc nevadilo. Radila svému partnerovi, aby se vysokého postavení nevzdával. Patrně si byla již tehdy dobře vědoma toho, že i ona může získat obrovský vliv, jak už to tak milenky vládců dělávají. Páreček hrdliček na útěku se stal každopádně vděčným soustem pro novináře a fotografy. Jejich skandální vztah plnil stránky tehdejších novin.

Na trůn!

Carol se nakonec nechal k návratu do politiky přesvědčit. Otec Ferdinand zemřel, a situace se tudíž změnila. Ne všichni si však Carola na trůnu přáli. Měl mocné podporovatele i odpůrce a jeho návrat do země předků vypadal poněkud dramaticky. První plán se vůbec nezdařil, ale když konečně přistál na rumunské půdě, čekalo ho překvapení. Davy jásaly. Pikantní přitom je, že Carol tak vlastně pro tuto chvíli připravil o korunu svého syna Michala.

Návrat se každopádně podařil nad očekávání. A Carol nemusel přinést nijak zvlášť krutou oběť. Milenku Lupescuovou postrádal jen krátce, brzy ji měl k dispozici přímo v Bukurešti. Jako by svému lidu říkal, že král si prostě může dovolit cokoliv a třeba všem na očích.

Mocipán

Podobně jako se choval v soukromém životě, projevoval se i na politické scéně. Možná to trochu překvapovalo od někoho, kdo byl dříve ochoten se své pozice vzdát. Když už však jednou vládl, hodlal to zařídit tak, aby bylo po jeho. Další politické hráče se snažil oslabovat. Kritici by řekli, že si správu země představoval asi jako kombinaci monarchistického zřízení s novodobou diktaturou nepříliš vzdálenou fašistickému modelu.

Měl však zdatné konkurenty. Ti rovněž nasedli na vlnu fašismu, který se začal prosazovat ve valné části Evropy. Jistý Zelea Codreanu bodoval hlavně na venkově s protikomunistickým a protižidovským programem. To byl nebezpečný a charismatický protivník. A pro mnohé představoval vůdcovštější typ než Carol, který proslul svými avantýrami a mnozí na něj pohlíželi spíš jako na floutka než jako na někoho, kdo by se mohl stát pro své příznivce modlou na způsob Mussoliniho nebo Hitlera. Carol se dokonce trochu zalekl a chtěl se svým konkurentem uzavřít spojenectví. Ten však hodlal pokračovat po vlastní ose.

V utkání „kdo z koho“ však zvítězil král. Codreanu zemřel ve vězení při údajném pokusu o útěk. Rival zmizel ze scény, a to přes to, že Hitler sázel spíše na něj než na Carola. Diktatury se mezitím prosazovaly v mnoha zemích Evropy. Ve 20. letech tento osud postihl Maďarsko, Itálii, Bulharsko, Polsko či Jugoslávii. Nakonec se objevil Hitler. A ani Carol se neštítil k udržení moci využívat tajnou policii, která se nebývale rozrůstala.

Nesvobodní

Politickou kulturu tehdejšího Rumunska ničily časté hádky a urážky. Ani pro nějaký ten „flákanec“ nešli poslanci daleko. Veřejnost v demokracii nevěřila a ztrácela také důvěru v tradiční strany, což předznamenávalo další nedemokratický vývoj země. Kromě toho se ukazovalo, že možná ještě důležitější než konkrétní znění ústavy a zákonů jsou nepsané tradice a normy, protože obejít lze všechno, když se chce a když kvůli tomu nikdo moc nekřičí.

Král Carol II. si mohl dlouho říkat, jak je mazaný a dokáže to hrát na všechny strany. V roce 1938 si mohl připadat na vrcholu, když prošla ústava, která mu dávala tolik moci, že by uspokojila kdejakého čistokrevného diktátora. Co na tom, že referendum o této ústavě nemělo se svobodným hlasováním nic společného? Carol se nehodlal zdržovat s demokracií. Politické strany byly likvidovány a vznikla Fronta národní obrody, která se brzy chlubila miliony členů. 

V zahraniční politice Carol dlouho lavíroval a nebylo jasné, na čí stranu se Rumunsko přikloní, pokud vypukne válka. Když se to roku 1939 skutečně stalo, nakonec hledal pomoc u Hitlera, který se mu zdál být nejsilnější. Jenže ani ten krále tak úplně nepodržel.

Debakl

Začátek 2. světové války znamenal okleštění takzvaného Velkého Rumunska. Kus si odštípli Sověti, Maďaři i Bulhaři. Carol sice zůstal králem, ale faktická moc přešla do rukou rumunských fašistů podporovaných Berlínem. Carol se i přes veškeré ústupky a kompromisy na trůnu přece jen neudržel. Už v roce 1940 nakvap opustil se svou milenkou zemi. Snažil se ještě monarchii zachránit tím, že svůj pád maskoval jako předání koruny devatenáctiletému synovi Michalovi. Fakticky šlo ale o debakl.

Pohodlného života se uprchlý král ani Lupescuová vzdát nehodlali. Naložili do vlaku vše cenné a s tučným bohatstvím zamířili do Švýcarska. Na Carolovu politickou kariéru vrhla špatné světlo nejen pověst intrikána, ale také antisemitská politika. Ke konci života se stal štvancem. Francovo Španělsko mu nabízelo zdánlivě bezpečný azyl, ale i tam se stal nepohodlným a nakonec se raději uklidil až za moře. V Brazílii se v roce 1947 konečně oženil s Lupescuovou, to už mu ale zbývalo pouhých pár let života. Naposledy vydechl roku 1953 v Portugalsku.

Král stávkoval

Na rozdíl od jeho otce nevinili krále Michala z příklonu k fašismu, a to přesto, že Rumunsko za druhé světové války aktivně bojovalo na straně Osy. Michal byl však v té době jen loutkou bez reálné moci a vina za spojenectví s nacistickým Německem tak padla v prvé řadě na jiné. Až v předposledním roce války Michal pochopil, že stojí na straně budoucích poražených. Rozhodl se přiklonit na stranu spojenců a provedl převrat. Paradoxně díky tomu obdržel různá vyznamenání – od Stalina i amerického prezidenta Harryho S. Trumana.

I na něj však nakonec došlo. Moc předal komunistům, zabránit vývoji mohl jen těžko. Monarchii už nebylo pomoci – pro mnohé Evropany se tento způsob zřízení zdiskreditoval právě ochotou řady králů udržet si moc třeba i za pomoci fašistů. Jedna etapa evropských dějin tak skončila. Michal si ještě chvíli držel formální moc a zlobil a vyhrožoval čímsi na způsob stávky, když na čas záměrně neplnil své povinnosti. Na druhou stranu nevyužil možnosti zůstat v zahraničí – nabízel mu ji dokonce Winston Churchill, když se Michal objevil na svatbě budoucí královny Alžběty II. s princem Filipem. Nejspíš doufal, že se v Rumunsku udrží.

Král Michal ale přecenil svou zdánlivou popularitu. Generální tajemník rumunské komunistické strany nechal obklíčit palác a odstřihnout mu telefon. Pohrozil vzdorovitému králi, že pokud nepodepíše abdikaci, nechá popravit tisíc uvězněných studentů. A on podepsal, stalo se tak předposlední den roku 1947. Hned v lednu byl pak přinucen k emigraci a nakonec raději zakotvil v zahraničí. 

Každý majitel malé domácí šelmy, která se nechá pohladit, pozoruje charakteristické projevy: Kočka přivírá oči, vrní a systematicky šlape předními tlapkami do podkladu – ať už jde o koberec, či páníčkův klín. Podle veterinářů se jedná o projev spokojenosti a instinktivní chování naučené ve věku kotěte. Mláďata uvedeným způsobem podporují tok mléka z matčiných struků a až do konce života si zapamatují pocit jistoty a bezpečí, který se jim pak v dospělosti vybaví při projevech lidské náklonnosti.

Podle jiné teorie se kočky „šlapáním“ snaží vytvořit si hnízdo ke spánku, podobně jako to dělali jejich divocí předci při zaléhání do trávy. Spolu s tím se uvolňují feromony z pachových žláz na tlapkách, takže si zvíře označuje zvolené místo za své teritorium.

Dlouho před tím, než se u člověka rozvine neurodegenerativní onemocnění, jako je například Parkinsonova choroba, čelí mozková tkáň neustálým chemickým útokům. Mají je na svědomí zejména radikály sloučenin kyslíku, které poškozují nervové buňky. Proto by ochrana proti kyslíkovým radikálům měla fungovat jako prevence nepříjemných neurodegenerativních chorob.

Potíž je v tom, že do mozku, kde je takové ochrany nejvíce zapotřebí, se dostane jen málo látek. Mozek totiž intenzivně chrání hematoencefalická bariéra, která většinu látek nebo třeba patogenů nechá kolovat v tělním oběhu, ale nepustí je do mozku. Tato bariéra, která je jinak velmi užitečná a mozek je díky ní většinou v bezpečí, bohužel obvykle nedovede rozlišit mezi škodlivými látkami a léčivy, které by mozku pomohly.

Příležitost pro kyselinu kávovou

Hematoencefalická bariéra zastaví i většinu antioxidantů, tedy látek, které mohou chránit buňky před kyslíkovými radikály. Vzácnou výjimkou je kyselina kávová, organická kyselina, která ve své molekule obsahuje fenolovou i akrylovou funkční skupinu. Jde o účinný antioxidant a má rovněž i protizánětlivé účinky.

Mahesh Narayan z Texaské univerzity v El Pasu a jeho kolegové použili zbytky kávy a vyrobili z ní uhlíkové kvantové tečky kyseliny kávové (CACQD, podle anglického Caffeic Acid Carbon Quantum Dots) o velikosti několika nanometrů. Kvantové tečky jsou vlastně nanokrystaly dané látky, které mívají zajímavé optické i jiné vlastnosti. V tomto případě jsou ještě účinnějšími antioxidanty než samotná kyselina kávová. Jak ukazuje studie publikovaná v odborném časopise Environmental Research, první experimenty v buněčných kulturách přinesly slibné výsledky.

TIP: Zdravé osvěžení: Pití kávy snižuje riziko Alzheimera i Parkinsona

„Je kriticky důležité zasáhnout proti neurodegenerativním onemocněním ještě předtím, než se dostanou do fáze s klinickými příznaky,“ vysvětluje Narayan. „Když se nemoc projeví u pacienta, je už obvykle pozdě. Dnešní účinné léčebné postupy, které je možné u takových pacientů použít, jsou nesmírně drahé a většina lidí si je jednoduše nemůže dovolit. Naším cílem je přijít s řešením, které by bylo ekonomicky přijatelnou prevencí a zabránilo rozvoji takové nemoci u mnohých lidí.“ 

Merkur je nejžhavější planetou naší soustavy

Slunce vyzařuje ohromné množství energie, a jelikož kolem něj Merkur krouží v průměrné vzdálenosti „pouhých“ 58 milionů kilometrů, dosahuje žár na jeho osvětlené straně až 430 °C. O teplotě na povrchu oběžnic však nerozhoduje jen vzdálenost. Obzvlášť ve srovnání se Zemí je Merkur nepochybně velmi horký, přesto ho ve Sluneční soustavě na daném poli poráží Venuše, která přitom od mateřské hvězdy obíhá dvakrát dál. Její průměrná povrchová teplota dosahuje 462 °C, což z ní dělá nejžhavější členku našeho solárního systému. Příčina tkví v nesmírně husté atmosféře sestávající převážně z oxidu uhličitého, která vytváří smrtící skleníkový efekt.

Saturn jako jedinou planetu obklopují prstence

Řada lidí se domnívá, že ve Sluneční soustavě má prstence jen Saturn. Gigantická planeta je díky své ozdobě velmi fotogenická, ve skutečnosti však prstence obklopují všechny plynné obry našeho solárního systému – tedy i Jupiter, Uran a Neptun, o nichž to ovšem nikdo s určitostí nevěděl až do průletu amerických sond v 70. a 80. letech.

Jejich ozdoby jsou totiž podstatně méně nápadné, menší a mnohem hůř viditelné ze Země. Prstence se nicméně v čase proměňují, a také se mohou objevit úplně nové. Nelze například vyloučit, že během příštích 100 milionů let roztrhají slapové síly Neptunu jeho měsíc Triton, v důsledku čehož by planeta mohla získat další, velmi nápadný prstenec.

Kosmická loď se při návratu do atmosféry rozžhaví kvůli tření

Když se kosmická loď vrací do atmosféry – ať už s posádkou, nebo bez ní – letí zpočátku velmi rychle a teplota jejího povrchu se záhy zvýší z původních −155 °C asi na 1 650 °C. Může za to zodpovídat tření? Je pravda, že tření představuje pro inženýry výzvu, obzvlášť pokud jde o konstrukci aerodynamických raket či letounů, jež se pohybují vysoce nadzvukovou rychlostí. Čím víc vzduchu je v kontaktu s jejich povrchem, tím víc tření vzniká.

Návratové moduly a kosmické lodě však příliš aerodynamické nejsou, a tření tudíž nepředstavuje hlavní příčinu dramatických teplot, s nimiž se při průletu atmosférou potýkají. Pod přistávající kabinou se hromadí molekuly a atomy vzduchu a zahřívají se kvůli tlaku. Dostávají se velmi blízko k sobě, a čím blíž, tím víc teplota stoupá. Přesáhne-li tlak určitou mez, dojde dokonce k rozpadu molekul a ke vzniku plazmatu, které pak objekt obklopuje.

Hvězdy na nebi blikají

Stálice na obloze často budí dojem, jako by blikaly. Jde však o pouhou iluzi: Hvězdy jako takové svítí stále stejně, pokud tedy nejsou proměnné. Ovšem těsně než jejich záření dopadne na sítnici našeho oka, projde zemskou atmosférou, která není příliš statická ani homogenní: Vzdušné masy se pohybují a interakce s molekulami vzduchu část světla různým způsobem odrazí či rozptýlí. Čím silnější vrstvou plynného obalu Země pak záře stálic prochází, tím víc se na nebi zdánlivě mihotají. Popsaný jev proto nejintenzivněji vnímáme u hvězd v blízkosti horizontu.

Ohon ukazuje, kterým směrem kometa letí

Komety coby špinavé sněhové koule letí vesmírem. Jakmile se přiblíží ke Slunci, naše hvězda je ohřeje, načež se u nich vytvoří chvosty z prachu a plynu. Mohlo by se zdát, že popsané ohony tryskají opačným směrem, než se vlasatice pohybuje, jako například u kosmického kamení prolétajícího atmosférou. Jenomže ve vesmíru není žádný vzduch, v němž by se podobné kouřové stopy vytvářely.

Ohony komet vznikají působením slunečního větru, takže neukazují směr letu mateřského tělesa, nýbrž přímý směr od Slunce. Když vysokoenergetické fotony slunečního větru narazí do plynu uvolněného z vlasatice, otrhají z jeho atomů elektrony. Vzniknou tak elektricky nabité ionty, které potom magnetické pole vytvaruje do podoby ohonu směřujícího přímo od Slunce.

Meteority jsou horké

Na první pohled se zdá, že by se dopadající meteority měly při průletu zemskou atmosférou rozžhavit do běla. Ve skutečnosti jsou však jako steaky: Mají „opečenou“ kůrku, jež prošla vysokou teplotou a roztavila se, ale uvnitř zůstávají chladné. Natavená vrstva měří jen kolem jednoho milimetru a rychle vychládá. Po dosažení povrchu tak bývá meteorit už jen o něco teplejší než lidská ruka.

Ve vesmíru lze běžně slyšet zvuky

Výbuchy bývají velmi hlučné – tedy na Zemi, kde jejich zvuk nesou rázové vlny. Šíří se vzduchem nebo třeba vodou, čili prostředím plným částic, které vibrují a navzájem si energii rázové vlny předávají. Ve volném kosmickém prostoru se však částic nachází jen málo, takže se v něm zvukové vlnění nešíří. Zvuk je tudíž slyšet pouze na tělesech s atmosférou, jako je Země. Exploze ve vesmíru představují výhradně světelnou show, bez zvukového doprovodu.

Kosmický prostor představuje absolutní vakuum

Prostředí vesmíru se blíží opravdovému vakuu – je mnohem prázdnější než cokoliv, co dokážeme vyrobit na Zemi. V kosmu se ovšem vyskytuje ohromné množství vodíku, a to nejen ve hvězdách, ale i mezi nimi: V každém metru krychlovém vesmírného prostoru se najde pár atomů tohoto nejlehčího prvku. V porovnání například se zemskou atmosférou se tedy sice o vakuum nepochybně jedná, jeho 100% forma však podle našich současných znalostí nikde v kosmu neexistuje.

V kosmu nepůsobí gravitace

Říká se, že ve vesmíru panuje beztíže, a zdánlivě to potvrzuje i pohled na astronauty vznášející se uvnitř orbitální stanice či kosmické lodi. Právě ISS však skvěle dokládá, že ve vesmíru gravitace stále působí: Díky ní celý komplex setrvává na oběžné dráze.

Kdekoliv existuje hmota a prostor, tam je i gravitace. Na posádku působí gravitační vliv Slunce, který drží Zemi na její trajektorii, stejně jako gravitace naší planety, jež udržuje na oběžné dráze Měsíc i Mezinárodní vesmírnou stanici. Ve výšce asi 400 km, kde se základna pohybuje, dosahuje gravitační vliv Země 8,75 m/s² – což je zhruba jen o 11 % méně než hodnota tíhového zrychlení na zemském povrchu. Astronauti tak sice vypadají, že si plují prostorem v beztíži, ale ve skutečnosti se nepřetržitě nacházejí ve volném pádu. Stanice totiž na orbitě klesá k Zemi vlivem gravitace, ale také se dost rychle pohybuje vpřed. Výslednou trasu tak netvoří přímka, nýbrž křivka kolem planety.

Člověk bez skafandru může ve vesmíru explodovat

Lidské tělo je uzpůsobeno životu v pozemských podmínkách, včetně určitého tlaku prostředí. Pokud tento zmizí, voda v tkáních se začne odpařovat a tělesná schránka bobtná. Kůže je dost elastická, aby zmíněný proces nevedl k explozi. Postižený člověk však asi po deseti sekundách upadne do bezvědomí. 

Potvrzuje to zkušenost jistého technika NASA, který se v roce 1966 nedobrovolně zúčastnil drsného experimentu. Testoval skafandr v podmínkách podobných kosmickému prostoru, nicméně zařízení během zkoušky selhalo. Dotyčný tak jako jeden z mála lidí zakusil, jaké to je ocitnout se v prostředí bez zemské atmosféry. Jeho příběh ovšem skončil dobře: Po třiceti sekundách se podařilo atmosférický tlak obnovit a technika zachránit.

Od doby, kdy germánské kmeny vpadly do Itálie, uplynulo dlouhých dvanáct let vyplněných válkou. V létě roku 178 stál Marcus Aurelius v čele druhé mocné ofenzivy za Dunajem, aby dokončil práci minulých let. Chtěl jednou provždy ukončit vleklou válku s Markomany a zároveň předejít možným budoucím potížím. Nejprve se císař vypořádal s Markomany a v letech 179/80 vytáhl proti Kvádům, kterým uštědřil drtivou porážku u Laugaricia (osada na území dnešního Trenčína) a poté znovu hlouběji na území barbarika. 

Plány Marka Aurelia

„Válku s Markomany, Hermundury, Sarmaty a Kvády vedl po tři roky, a kdyby byl žil jen o rok déle, byl by učinil z jejich zemí provincie,“ píše o Marku Aureliovi jeho životopisec Julius Capitolinus. Ano, také na našem území měla vzniknout římská provincie. Morava jako součást nové provincie Marcomannia
tak mohla být začleněna do římské říše. Proč k tomu nedošlo? 

Císař Marcus Aurelius zemřel 17. března 180 ve Vindoboně (Vídeň). „Úspěšně bojoval proti Germánům. Sám dokončil vleklou válku s Markomany, která se svým rozsahem vymyká lidské paměti,“ vzpomíná Julius Capitolinus. Konečné vítězství bylo na dosah, ale císařův syn a nástupce Commodus neměl zájem ve válce pokračovat, uzavřel mírové dohody a stáhl se do Říma.

Oblast za středním Dunajem s klíčovým strategickým bodem Hradiska u Mušova hrála ve 2. století důležitou úlohu v římských plánech na vytvoření nové provincie Marcomannia, zahrnující části Dolního Rakouska, Slovenska a Moravy. Na základě řady analogií můžeme toto území přirovnat k oblasti za anglickým Hadrianovým valem, jehož úlohou bylo oddělit Římany od barbarů, podobně jak to dokázala přirozená hranice toku Dunaje. Markomané způsobili Římu spoustu potíží. Aby se to již neopakovalo, hodlal Marcus Aurelius poražené barbary plně kontrolovat a zároveň romanizovat. Oblast byla navíc pro Řím ekonomicky zajímavá, bylo tedy logické, že ji chtěli pevněji připoutat k říši. 

Commodův mír

Podle současného stavu poznání Římané podnikli přípravné kroky k trvalému ovládnutí markomanského území. Vybudovali předsunutý vojenský post na Hradisku u Mušova, zajištěný řadou krátkodobých táborů, které měly zabezpečovat další úspěšný postup v germánském barbariku a konečné vytvoření nové římské državy. Možná existovaly budoucí plány na jejich přebudování na stálé posty, které by zajišťovaly klid nové provincie. Mušovskou vojenskou základnu můžeme v tomto směru přirovnat k římským předsunutým základnám na území dnešního Skotska, vhodným příkladem může být strategická pevnost v Newstead (antické Trimontium), která s přestávkami zajišťovala předpolí po téměř dvě staletí, kromě jiného i za Marka Aurelia.

Ať už byly úspěchy Marka Aurelia jakkoliv velkolepé a plány propracované, s jeho smrtí bylo vše opuštěno. Císař Commodus uzavřel s Germány mír a stáhl se zpět za Dunaj. Vyměřil jim roční obilní daň, museli odevzdat zbraně a spolu s Kvády poslat do římského vojska určený počet válečníků. Navíc jim zakázal svévolné shromažďování a útočení na sousedy. Tím pokládal dlouhé období válek za vyřešené a uzavřené.