Není tajemstvím, že konstrukce lidských zad není příliš vhodná pro moderní způsob života. Evoluce nepočítala s tím, že budeme trávit celý život u notebooku a chytrých telefonů. Proto jsou v dnešní době velmi časté bolesti zad, které dovedou být velmi nepříjemné a pořádně ztrpčovat život.

Na bolesti zad, což jsou nejčastěji bolesti v kříži nebo bolesti v oblasti krční páteře, se velmi často předepisují opiáty. Například v Austrálii dostane opiáty, jako je silný lék proti bolesti oxykodon, asi 40 procent pacientů, kteří kvůli bolesti zad navštívili svého lékaře. V případě lidí, kteří se kvůli bolesti v kříži dostavili na pohotovost v nemocnici, to je asi 70 procent. Jak se ale ukazuje, jde o problematickou léčbu.

Opiáty versus placebo

Christine Linová z Univerzity v Sydney a její spolupracovníci před časem zjišťovali, jak opiátová analgetika účinkují na bolesti v kříži a bolesti krční páteře. Do studie zahrnuli 347 pacientů s akutními bolestmi uvedeného typu, kterým podávali buď opiáty oxykodon s naloxonem pro zmírnění vedlejších příznaků, nebo placebo, v podobě stejně vyhlížející tabletky, která ale neobsahovala žádné účinné látky. Výsledky studie publikoval odborný časopis Lancet.

Účastníci experimentu užívali opiáty či placebo po dobu maximálně 6 týdnů. Vědci současně hodnotili stav pacientů během jednoho roku od počátku léčby. Ukázalo se, že opiáty oproti placebu nesnižují bolest zad, ani nejsou přínosem pro kvalitu života, délku rekonvalescence nebo délku absence v práci. Zároveň se u pacientů užívajících opiáty projevilo podstatně více vedlejších účinků, včetně nevolnosti, zácpy či závratě. Užívání opiátů dokonce vedlo k subjektivnímu zhoršení pocitu bolesti, nemluvě o reálném riziku vzniku závislosti.

TIP: Řešení opiátové krize: Vědci jsou na stopě nové generace léků proti bolesti

Linová s kolegy na základně výsledků studie naléhavě doporučuje, aby opiáty nebyly předepisovány pro akutní bolesti v kříži nebo bolesti krční páteře. Rizika takové léčby očividně dalece přesahují její přínos, který je navíc přinejmenším sporný. Podle autorů studie by změna léčby bolestí zad mohla podstatně přispět ke zmírnění ohromného globálního problému s opiáty, jehož jsme v posledních letech svědky.

Koncem roku 1915 vyslal Britský tematický výbor pro válečné filmy dvojici kameramanů na francouzská bojiště. Jejich záběry pro filmové týdeníky se sice vydařily, ale kina na ostrovech o ně projevila jen malý zájem. Na jaře následujícího roku tak vyrazili do akce další dva filmaři – John McDowell z British and Colonial Films a Geoffrey Malins ze společnosti Gaumont. Hodlali pořídit ještě chytlavější materiál a nemohli si vybrat vhodnější dobu – krátce po jejich příjezdu zahájila královská armáda dělostřeleckou přípravu před bitvou na Sommě.

Kilometry filmu

Oba muži pochopili, že se jim otevírá nebývalá příležitost, a od 26. června do 9. července natočili řadu unikátních záběrů – Malins se pohyboval v sektoru 29. divize u Beaumont-Hamel, McDowell u 7. divize poblíž Fricourtu. Natáčení nepostrádalo dramatické momenty a autoři maskovali kamery pomocí pytlů s pískem, aby nebudili pozornost nepřítele. I tak byl Malinsův stativ poškozen blízkou explozí granátu. 

Než se propagandisté vrátili do Londýna, naplnili filmové kotouče o délce 2,4 km. Zdokumentovali kupříkladu výbuch podminovaného německého opevnění na Hawthornské vyvýšenině, útok praporu Lancashirských střelců, promluvy velitelů k mužům nebo dělostřeleckou baráž. Většina scén byla autentických – s výjimkou záběrů, kdy pěšáci vylézají ze zákopu a vyrážejí do země nikoho, které Britové zinscenovali v zázemí. 

Týdeníky? Ne!

Když materiál zhlédl šéf zpravodajců expedičního sboru generál John Charteris, byl nadšen a doporučil ministerstvu války vše co nejdříve sestříhat a zveřejnit. Propagandisté původně nezamýšleli vytvořit dlouhometrážní film, avšak střihač Charles Urban přesvědčil nadřízené, že záběry mají vynikající úroveň a byla by škoda je vyplýtvat na týdeníky. 

Řadu scén cenzoři nepovolili zařadit – výsledný film měl zahrnovat převážně momenty, které by podpořily válečné úsilí a pozvedly morálku. Dle těchto pokynů vznikla verze o stopáži 77 minut a na přelomu července a srpna se promítala na velitelství expedičního sboru. Po zhlédnutí ministrem války Lloydem Georgem byl snímek 7. srpna 1916 schválen k veřejnému šíření.

Nečekaný úspěch 

Už o tři dny později se uskutečnila projekce pro publikum složené z novinářů, úředníků, byznysmenů z oblasti kinematografie a důstojníků generálního štábu. Ve druhé polovině měsíce film pod názvem The Battle of The Somme zamířil do 34 londýnských biografů a posléze i do celého království, aby se nakonec hrál ve dvacítce zemí.

Reakce diváků předčila očekávání a kina musela pro velký zájem organizovat další promítání. Během prvních šesti týdnů vidělo snímek jen v Británii 20 milionů osob, do října vydělal 30 000 liber a noviny o něm psaly jako o silném povzbuzovači morálky. Ačkoliv nejdrastičtější momenty cenzoři vyškrtli, objevovala se na plátnech nejen propaganda, ale i záběry padlých obou stran či ošetřování raněných. Někteří veřejní činitelé považovali za nemorální veřejně zobrazovat násilné scény, jiným zase vadilo, že se tak vážný snímek promítá ve stejných sálech jako humoristické filmy. Od září jej Britové pouštěli také svým vojákům ve Francii – s cílem je uklidnit získáním alespoň povšechné představy, co mají v bitvě očekávat. 

TIP: Ve víru hádek a intrik: Vojáci vs. politici během příprav a průběhu bitvy na Sommě

V roce 1920 putoval negativ do Imperiálního válečného muzea, jehož experti vytvořili několik záložních kopií. Jen díky tomu se záběry dochovaly do současnosti, neboť původní nitrocelulózové filmy se do 70. let rozpadly. V roce 2005 se snímek dočkal zápisu do programu UNESCO Paměť světa coby „přesvědčivý dokumentární záznam jedné z klíčových bitev Velké války a první celovečerní záznam boje na světě, který pomohl stanovit metodologii dokumentárního a propagandistického filmu“. O tři roky později se film po digitálním zrestaurování objevil i na DVD.

Vědci přečetli kompletní dědičnou informaci bezmála padesáti ptačích druhů. To jim dovolilo nakouknout do mnoha oblastí ptačího života i do evoluční historie této skupiny obratlovců. Podařilo se jim tak v evolučním stromu najít větve, na které usadili některé záhadné ptáky, jejichž vývojová minulost byla doposud hádankou. Odpověděli i na některé obecné otázky, které se týkají této prastaré živočišné třídy. 

Strom s ulámanými větvemi

Na sklonku roku 2014 oznámili genetici dokončení impozantního projektu. Na jeho počátku stál neurobiolog Erich Jarvis z Duke University v americkém Durhamu. Jarvis se kromě jiného zabývá i ptačím zpěvem. Zajímá jej, jak se ptáci učí zpívat poslechem zpěvu svých rodičů a kolik toho má jejich učební proces společného se způsobem, jakým se malé děti učí mluvit při naslouchání lidské řeči.

Učení je v obou případech klíčové. Když ptačí mládě neslyší rodiče zpívat, vydává v dospělosti různé zvuky, ale typický zpěv nezvládá. Podobně jsou na tom i děti. Jestliže neslyší lidskou řeč, mluvit se nenaučí. Dokládají to příklady tzv. vlčích dětí, které vyrůstaly v přírodě společně se zvířaty. 

Ericha Jarvise zajímalo, zda všichni ptáci, kteří se učí zpívat, mají společného předka, nebo jestli se tato zvláštní schopnost vyvinula několikrát nezávisle na sobě. K tomu potřeboval velmi spolehlivý evoluční strom ptactva. A ten nebyl k dispozici. Vědci sice měli určitou představu, jak se ptáci vyvíjeli a jak těsná nebo volná příbuzenská pouta vážou jednotlivé skupiny opeřenců. Na evolučním stromu ale bylo příliš mnoho nejasných míst. 

Genetická bouře po „velkém třesku“

Na světě je známo asi 10 000 ptačích druhů. To je sice jen třetina ve srovnání s druhovým bohatstvím ryb, ale také dvojnásobek počtu známých druhů savců. Velký počet ptačích druhů představuje jen jednu z mnoha vážných komplikací při zjišťování ptačích „příbuzenských poměrů“. Vědci doposud usuzovali na vzájemnou příbuznost různých ptačích skupin a druhů na základě jejich dědičné informace. Vycházeli z údajů o několika málo genech či úsecích DNA obsahujících několik tisíc písmen genetického kódu. To se ale ukázalo jako nespolehlivé vodítko. 

Ptáci prodělali podobně jako savci zhruba před 65 miliony let evoluční „velký třesk“. Když náraz asteroidu současně s extrémně silnou vulkanickou činností na dnešním Indickém poloostrově vyhubil dinosaury, otevřel se prostor pro savce a ptáky. Ti toho bezezbytku využili. Prudký rozvoj ptáků uvedl jejich dědičnou informaci do varu. Bouřlivě se vyvíjely nové varianty genů, v jejichž záplavě je dnes těžké se vyznat. 

Jak se četli opeřenci? 

Jarvis neponechal nic náhodě. Chtěl pro rekonstrukci evolučního stromu využít kompletní dědičnou informaci ptáků reprezentujících jeho základní větve. Tři druhy ptáků – kura domácího (Gallus gallus), krocana (Meleagris gallopavo) a australského pěvce zebřičku pestrou (Taeniopygia guttata) – už „přečetli“ jeho předchůdci. To však bylo zoufale málo.

Naštěstí se právě v té době rozběhl ambiciózní projekt s cílem přečíst kompletní dědičnou informaci 10 000 druhů obratlovců. Čínská společnost BGI začala s čtením první stovky genomů. Bylo mezi nimi i 11 ptačích druhů. Jarvisovi se podařilo přesvědčit vědce z BGI, aby spektrum čtených ptačích druhů rozšířili na 43. Vše dopadlo nad očekávání dobře. Na konci roku 2011 měl Jarvis k dispozici genomy 48 ptačích druhů reprezentujících všechny hlavní evoluční skupiny opeřenců. 

Vypadalo to, že vědci mají volnou cestu k rekonstrukci evolučního stromu pozemského ptactva. Ve skutečnosti je ale ta nejtěžší práce teprve čekala. Objem dat byl obrovský, i když ptačí genomy patří mezi obratlovci k těm kratším. (Oproti plazům, kteří jsou jejich evolučními předky, ztratili ptáci asi 7 % DNA a s nimi i stovky genů. Mezi těmito geny jsou i takové, které plní u savců včetně člověka životně důležité role v reprodukci, stavbě kostí nebo plic.)

Málo genetického šrotu

U savců včetně člověka tvoří významnou část dědičné informace pozůstatky virů, které zabudovaly své geny do dědičné informace našich dávných živočišných předků. Tyto virové geny se staly součástí našeho genomu. Mnohé se za miliony let rozpadly na jakýsi „genetický šrot“ a my z nich dnes v lidském genomu nacházíme jen „trosky“. 

Některé virové geny ale naši předci využili ve svůj prospěch. Například gen syncytin se u člověka podílí na vzniku placenty během těhotenství a původně patřil viru. Jiné virové geny se podílejí v lidských bílých krvinkách na obranném mechanismu, kterým tyto buňky imunitního systému likvidují v našem těle choroboplodné zárodky. Celkově ale tvoří pozůstatky virové dědičné informace 8 až 10 % lidského genomu. To je několikanásobně větší prostor, než jaký zaujímají naše geny (1–2 %). (Pro vysvětlení: V DNA skutečně máme zhruba 10× víc virové dědičné informace než genů, které tvoří naprostou menšinu lidské DNA. Většinový zbytek genomu jsou buď opakující se „prázdné“ úseky nebo sekvence sloužící k regulaci genů.)

V ptačích genomech najdeme takové „virové vycpávky“ mnohem méně, ve srovnání se savci asi desetinu. Není jasné, proč tomu tak je. Snad byli předci ptáků méně náchylní k virovým infekcím a k zabudování virové dědičné informace do jejich genomu. Možná také disponovali účinnějšími prostředky na „vyčištění“ genomů od „genetického šrotu“ pocházejícího z virů. 

Práce pro superpočítače

Zatímco některé geny během evoluce ptáků mizely, jiné naopak prodělaly velmi bouřlivou evoluci. Patří k nim například geny, jež otevřely ptákům cestu k naučenému zpěvu. Další razantně proměněné geny opeřencům zajistily lehkou kostru s dutými dlouhými kostmi a plíce doplněné o plicní vaky. Také různorodost jídelníčku jednotlivých příslušníků ptačí říše má původ v rozmanitosti některých genů. Podobně je tomu s genetickými základy různého zbarvení peří nebo výrazných znaků, jimiž se u některých ptačích druhů liší samci a samice. 

Ve srovnání s genomy savců bývá ptačí dědičná informace zhruba poloviční. Přesto se utřídění a vzájemné porovnání ptačích genomů ukázalo jako tvrdý oříšek. Vědci se nejprve pokoušeli porovnávat geny jednotlivých ptačích druhů, které tvoří zhruba jen dvě procenta celé dědičné informace, ale to byla slepá ulička. Daleko lepší výsledky získali, když porovnávali „genetickou vycpávku“ – tedy úseky DNA rozkládající se mezi geny. Data bylo nutné zpracovávat na těch nejvýkonnějších superpočítačích a i tak zabralo celé tři roky, než byla práce na evolučním stromu ptáků hotová. Výsledky však rozhodně stály za to. 

Původ ptáků

Masové vymírání dinosaurů na konci druhohor přežilo jen několik vývojových linií pravěkých ptáků, které daly vzniknout drtivé většině dnešních opeřenců. K jejich rozrůznění do dnešní duhové pestrosti významně přispěly zřejmě nejen nově vzniklé varianty genů, ale i ztráty genů, jež byly vlastní plazům.

Vodní ptactvo povstalo ze tří odlišných vývojových větví. Naopak, ptáci sídlící na pevnině mají jednoho společného předka. Byl jím zřejmě velký dravec, k jehož potomkům patřili i dnes vyhynulí obří nelétaví dravci (Phorusrhacidae) známí z třetihorní Ameriky.

Nepravděpodobné příbuzenstvo

Potvrdily se některé předchozí studie, které většině vědců připadaly „šílené“. Jedna například házela do jednoho evolučního pytle stepokury (Pteroclididae), holuby (Columbidae) a nelétavé madagaskarské ptáky mesity (Mesitornithidae). Toto spojení řada předních odborníků kategoricky odmítala. Jarvis a jeho početný tým spolupracovníků čítající dvě stovky vědců z 80 laboratoří ale tuto exotickou teorii potvrdili. Podobně daly analýzy genomů zapravdu teoriím o blízké příbuznosti potápek (Podicipediformes) a plameňáků (Phoenicopteridae).

Některé odhalené příbuzenské vazby jsou opravdu překvapivé. Dravce jsme zvyklí vnímat jako jednu velkou skupinu sdílející typické znaky. Sokoly a orly považujeme intuitivně jako blíže příbuzné, než třeba sokoly a papoušky. Speciálně sokoli ale mají mezi dravci dost výlučné evoluční postavení. S orly či supy je toho pojí mnohem méně než s ptáky stojícími mimo dravce, tedy třeba právě s papoušky nebo pěvci.

Jak jim zobák narostl?

Jedním z hlavních rozdílů mezi ptáky a jejich evolučními plazími předky je náhrada zubatých čelistí za bezzubý zobák. Bezzubých tvorů najdeme v přírodě celou řadu. Mezi plazy přišly evolucí o chrup želvy, mezi savci pak třeba mravenečník. Není pochyb o tom, že želvy a mravenečníci ztratili zuby nezávisle na sobě. Ptáci měli také zubaté plazí předky. Jasně to dokazuje slavná fosilie „praptáka“ archeopteryxe. Jak ale přišli o zuby? Mají všichni ptáci jednoho společného bezzubého předka? Anebo u nich došlo ke ztrátě zubů hned několikrát nezávisle na sobě? I na to odpověděl výzkum ptačích genomů. Předci všech dnešních ptáků ztratili zuby poměrně rychle zhruba před 116 miliony let.

U těchto ptačích předků došlo k poškození hned několika genů, které zajišťují tvorbu zubní skloviny. Stejně tak utrpěl nenapravitelné škody i gen důležitý pro tvorbu zubní hmoty dentinu. Nejméně pět genů z těch, které plazi potřebují k tomu, aby jim narostly zuby, nese u ptáků „díru“, jež je vyřadila z funkce. Ptáci nahradili zuby zobákem, kterým jsou s to aspoň částečně porcovat potravu, a svalnatým žaludkem, který jim pomáhá k mechanickému rozmělnění potravy. Někteří si vylepšují zpracování potravy i tím, že polykají štěrk nebo kamínky, které pak ve svalnatém žaludku působí jako jakási „zubní protéza“ a rozmělňují potravu. 

Ztráta zubů a evoluce zobáku postupovala ve dvou etapách. V první vymizely zuby v přední části obou čelistí a bezzubý okraj čelisti se začal formovat jako zobák. V druhé pak pokračovala ztráta zubů a formování zobáku i v zadní části obou čelistí. 

Mocní Evropané si ve vlastnictví neobvyklých a exotických zvířat libovali od nepaměti – obnovitel římské říše Karel Veliký například dostal od abbásovského chalífa slona. Nejinak tomu bylo v případě korunovaných hlav Albionu.

Chlupaté dary

Dnešní centrum rozsáhlého komplexu Toweru, Bílou věž, nechal postavit v roce 1078 Vilém Dobyvatel. Časem se hrad rozrostl a fungovala v něm mimo jiné celnice, zbrojnice, mincovna a vězení – to všechno dohromady. Nejpozději na počátku 13. století, za vlády Jana Bezzemka, přibyl rovněž zvěřinec. Královou chloubou se stali lvi. Nepochybně i díky tomu, že trojice zlatých lvů v rudém poli stála v erbu rodu Plantagenetů.

Janův syn Jindřich III. do Toweru získal ještě pozoruhodnější zvířata. Haakon IV. Norský si ho chtěl naklonit darováním bílého, patrně polárního medvěda, císař Fridrich II. třemi leopardy a Ludvík IX. Francouzský „zvířetem s tuhou kůží, které pilo i jedlo chobotem“, jak píše kronikář.

Zmíněný medvěd vzbuzoval pozornost Londýňanů při pravidelných výpravách na lov ryb do Temže. Aby při nich neutekl, kolem nohy mu královští sloužící dali okov a připoutávali ho lanem. Původem africký slon měl těžší život. Angličané netušili, čím ho správně krmit, navzdory zbudovanému přístřešku trpěl chladnějším podnebím a po pár letech uhynul. Ještě za Jakuba I., tedy o čtyři století později, považovali správci Toweru jiného nebohého slona za masožravce. Právě Jakub v Toweru také pořádal zápasy lvů se psy. V pořádání krvavých her naštěstí neměl předchůdce ani následovníka.

Nehlaď lvovi tlapy

Roztodivných zvířat každopádně přibývalo víc, než umíralo. Do Toweru se tak dostali třeba tygři, hyeny, vlci, šakali, dikobrazi či orli. Podle soupisu z roku 1828 zde žilo 280 zvířat nejméně šedesáti druhů.

Původně sloužil zvěřinec pro potěchu panovníků a zvýšení lesku jejich dvora. Teprve Alžběta I. v 16. století poprvé svolila, aby se na její zvířecí sbírku mohla podívat veřejnost. Během 18. století se už staly návštěvy kotců v Toweru oblíbenou kratochvílí Londýňanů. 

Nedokonalá bezpečnostní opatření a nezodpovědnost řady návštěvníků bohužel vedly k občasným tragédiím. Například roku 1686 jistá Mary Jenkinsonová hladila lvovi packu, když tu ji zvíře náhle napadlo a připravilo o ruku. Navzdory na tu dobu nadstandardní péči a rychle provedené amputaci Mary zanedlouho zemřela. 

Snad nejagresivnějším obyvatelem zvěřince se stal mohutný pavián, přivezený v roce 1753. Cestou na lodi zabil chlapce, když mu hodil na hlavu dělovou kuli, a v Toweru rozbíjel všechno, co mu padlo pod pracky.

Černí strážci pevnosti

Barvitou, ale z dnešního pohledu krutou existenci zvěřince ukončil vévoda z Wellingtonu. Vítěz nad Napoleonem se stal po bitvě u Waterloo mimo jiné velitelem Toweru a provedl zde řadu reforem. Existence zoo, která do pevnostních zdí přiváděla spoustu civilistů, Wellingtona rozčilovala. V letech 1831 až 1835 proto byla všechna zvířata převezena do nedávno založené londýnské zoologické zahrady a do zvěřince v Regent's Park. Z divokých zvířat zůstali v Toweru pouze krkavci – od viktoriánských časů ctění, a od 20. století přímo opečovávaní strážci nejslavnější britské pevnosti.  

Celosvětový počet sebevražd budí u odborníků znepokojení. Ačkoli v letech 2019-2021 došlo v USA k celkovému poklesu počtu sebevražd, podle údajů Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) nyní jejich počet opět roste. Ve Spojeném království byl zaznamenán podobný vývoj a v Austrálii počet sebevražd roste setrvale již od roku 2013. V České republice si v loňském roce vzalo život 1 302 osob. Je to více než v letech 2019–2021, kdy vlastní rukou zemřelo přibližně 1 200 lidí ročně.

Sebevražedný koktejl

Podle odborníků je sebevražedné chování způsobeno kombinací psychologických, sociálních a biologických faktorů. Dřívější studie ale naznačily možnou souvislost mezi záněty v mozku a změnami „mozkové chemie,“ které následně zvyšují riziko sebevražedného jednání. Tým odborníků amerického biomedicínského Van Andelova institutu v Grand Rapids, se na tato zjištění rozhodl navázat unikátním výzkumem, který zkoumal posmrtný stav biologických procesů v mozku.

Lena Brundinová a její spolupracovníci prozkoumali vzorky mozkové tkáně posmrtně odebrané 29 sebevrahům, které porovnali se vzorky 32 osob, které zemřely náhle z jiných příčin – například při nehodě nebo obětem vražd. Kontrolní skupinu tvořili lidé, kteří zemřeli v důsledku infarktu. Do výzkumu, zveřejněného vědeckým časopisem Molecular Psychiatry, vědci zahrnuli vzorky lidí ve věku 17 až 77 let.

Rizika zánětů mozku

Toxikologické analýzy prokázaly, že lidé, kteří spáchali sebevraždu, téměř neužívali antidepresiva a podobné léky. Vědcům to usnadnilo výzkum stavu mozku, který se uchoval od okamžiku smrti. Zjistili, že v mozku sebevrahů jsou nápadně aktivované geny a molekulární mechanismy, které souvisejí se záněty a takzvanou excitotoxicitou, při které mozek a nervy ničí příliš vysoký obsah neurotransmiterů, tedy látek regulujících aktivitu nervové soustavy, typicky glutamátu. Kromě hyperaktivních zánětlivých mechanismů vědci u sebevrahů zaznamenali také potlačení souborů genů souvisejících se zráním oligodendrocytů, specializovaných buněk, které obalují axony myelinem a chrání neurony před oxidativním poškozením. 

Badatelé jsou vzhledem k výsledkům výzkumu přesvědčeni, že by lidem, kteří trpí sebevražednými myšlenkami i jinými duševními poruchami, mohly pomoci protizánětlivé léky. „Kvůli stále rostoucímu počtu sebevražd musíme pracovat na nových strategiích, které zahrnou všechny hlavní faktory přispívající k sebevraždám,“ upozorňuje Brundinová. „Náš výzkum ukazuje na několik procesů v mozku, které by se časem mohly stát cílem účinné léčby zachraňující životy.“

TIP: Sebevraždy nejčastěji páchají lidé tvůrčích profesí. Nejméně učitelé a knihovníci

Výsledky studie mohou být užitečné i pro vědce, kteří hledají krevní biomarkery související s rizikem sebevražd. Budoucí studie by se proto měly zaměřit na další pochopení role zánětů v souvislosti s tímto rizikem a vypracování nových strategií pro vyhodnocení potenciálních možností léčby.

Od své původní funkce, v níž představovalo spíše hračku zahálčivých podivínů, se jízdní kolo stalo masovým dopravním prostředkem, který nemohl uniknout pozornosti armád. Široké uplatnění našel bicykl již během 1. světové války, ani technologický pokrok a rozmach motorizace v meziválečném období ale neznamenal jeho konec v armádě.

Japonci, kteří během svého útoku v Číně v roce 1937 nasadili 50 000 cyklistů, se také během svého tažení přes Malajsko na Singapur v zimě 1941/1942 spolehli na pěchotu s jízdními koly. Britská námořní základna byla dobře chráněna proti útoku z moře, přístup po zemi přes malajskou džungli však obránci neočekávali. Japonští cyklisté postupovali po úzkých stezkách přes celý poloostrov (asi 800 km). Zvláštní přitom je, že útočníci si kola s sebou nepřivezli, aby jim nekomplikovala vylodění na plážích. Jednoduše je pak zabavili místním civilistům.

Kde sehnat kolo?

Dokonce i německá armáda, považovaná díky vysoké motorizaci za nejmodernější ze všech vojsk světa, považovala kola za nepostradatelná. Během budování Wehrmachtu byl v každé pěší divizi vytvořen přezvědný oddíl, který obsahoval mimo jiné cyklistickou rotu. Jezdci na kolech měli své místo i u kavalerie. Každý pluk tvořila jezdecká korouhev a korouhev cyklistů se třemi eskadronami. Cyklistické prapory vznikaly i v rámci tankových divizí. V řadě armád se příslušníci cyklistických oddílů podrobovali také lyžařskému výcviku, neboť v zimním období by jim sníh přesun na kole znemožnil. Se vzrůstajícím nedostatkem pohonných hmot ve třetí říši se kola stávala pro německé jednotky nepostradatelnými. V roce 1943 se v Německu vyrobilo asi 1,2 milionu kol, z nichž většinu dostaly ozbrojené síly.

Jízdní kola se odlehčila, současně se přidávaly různé doplňky, které umožňovaly převážení zbraní a výstroje či munice. Lehký kulomet mohl přepravovat jediný voják, těžký však stále bylo nutné rozložit. Stejným způsobem se daly vozit i minomety menších ráží, v závěrečné fázi války pak měli němečtí tankoborníci běžně na kole připevněny třeba dvě pancéřové pěsti. V té době již byly průzkumné oddíly vybaveny vysílačkami, takže mohly předávat zprávy o nepříteli v reálném čase. Bicykly měly ve výbavě i některé speciální oddíly i jednotky námořní pěchoty, které je po vylodění v Normandii použily k rychlému přesunu k cíli svých operací.

Vietnamští rekordmani

Ani ve druhé polovině století se bicykly z armád neztratily. Jejich využití sice již nebylo díky vzrůstající motorizaci a změně bojové taktiky tak rozšířené, ale stále se objevovaly nové konflikty, v nichž našly uplatnění. Zřejmě nejslavnější je jejich nasazení Vietkongem a severovietnamskou armádou v konfliktu v Indočíně, kde jednak sloužily k přepravě pěchoty, ale také jako nákladní dopravní prostředek – po Ho Či Minově stezce přepravovaly kromě nákladních automobilů tisíce tun nákladu také asi 2 000 cyklistů, kteří ověsili svá kola bednami s municí a dalším materiálem.

Cyklisté se mohli vydat i tam, kde auto neprojelo, a zásobovat tak efektivně jednotky podél stezky. K tomu přispěly i nízké nároky komunistických vojáků – divize o 10 000 mužích potřebovala na den pouze tři tuny zásob. Po klikatých stezkách pokrytých místy kořeny, bahnem či zarostlých trávou dokázali za den vietnamští bojovníci ujet až 40 km!

Vietnamci říkali svým kolům „oceloví koně“, což je přiléhavé, neboť na bicyklu skutečně dokázali přepravit mnohem větší náklad než živí lichokopytníci. Je zaznamenán případ, kdy jeden cyklista přepravil po Ho Či Minově stezce 420kg náklad. Překonal tak 10 let starý rekord jednoho z vojáků generála Giapa, který k obležené francouzské pevnosti Dien Bien Phu dovezl 330 kg zásob. Pěší nosič oproti tomu unesl „pouhých“ 45 kg.

Československá stopa

V boji proti Francouzům a později proti Američanům Vietnamci upřednostňovali francouzská kola značky Peugeot a také československé Favority. Jeden z favoritů dokonce překonal rekord, když v letech 1961–1962 přepravil celkem sto tun. Nešlo ovšem o běžná civilní kola, ale jejich rám i přední vidlice byly zesíleny kovovými či bambusovými vzpěrami a dostala přídavné nosiče. Cyklistické oddíly používaly také jednotky povstaleckých Tamilských tygrů na Srí Lance, kde vedly boj proti vládě v letech 1983–2009.

V západních zemích používaly a stále používají jízdní kola některé speciální či výsadkové jednotky, které jsou vybaveny odlehčenými skládacími horskými koly se stejnými převodovkami jako civilní modely. Například ve Finsku procházejí rekruti výcvikem nejen na tradičních lyžích, ale i na bicyklech. Výhoda stejně jako v předchozích desetiletích spočívá v rychlosti pohybu a jeho utajení.

Projekt vznikl už roku 2020, nyní v něm NASA udělala významný pokrok. Říká mu sonifikace a vědci na něm pracují v rentgenovém centru observatoře Chandra, kde převádějí digitální data pořízená teleskopy do not a zvuků. Místo obrázků o vesmíru vypovídají tóny.

Zatím šlo jen o poměrně primitivní digitální znělky, nová fáze projektu se ale posunula mnohem dál. Ve spolupráci se skladatelkou Sophií Kastnerovou totiž tým NASA vyvinul verze dat, které mohou přehrávat hudebníci. „Je to jako psát fiktivní příběh, který je z velké části založen na skutečných faktech,“ okomentovala projekt Kastnerová. „Bereme data z vesmíru, která byla převedena do zvuku, a dáváme jim nový lidský kontext.“

Program převedl na hudbu data z malé oblasti ve středu galaxie Mléčné dráhy, kde leží supermasivní černá díra Sagittarius A*. Tuto oblast, která se rozkládá na ploše asi 400 světelných let, zkoumaly rentgenová observatoř Chandra, Hubbleův vesmírný teleskop a dnes už vysloužilý Spitzerův vesmírný teleskop.

Výsledkem projektu je skladba založená na datech z teleskopů, ale s přidaným lidským kontextem. „V jistém smyslu je to jen další způsob, jak lidé interagují s noční oblohou. Používáme jiné nástroje, ale inspirace oblohou při tvorbě umění zůstává stejná,“ ujišťují vědci.

U některých slov často chybujeme v pravopise, u jiných si zase nejsme jistí smyslem. Existuje však jen málo takových výrazů jako „zevrubně“, jež běžně používáme ve dvou protichůdných významech. Schválně: Co podle vás znamená „zevrubně“? „Zběžně a povrchně“, nebo „důkladně, podrobně a obšírně“? 

Ve slovnících najdeme definici odpovídající druhé zmíněné variantě, takže by „zevrubně“ mělo v souladu s kodifikací značit totéž co „důkladně“. 

K zapamatování náležitého významu nám může pomoct etymologie daného výrazu – doslova podle vrubů, jinak řečeno krok po kroku, od začátku do konce, a hlavně pořádně. Přesto když jej uslyšíte v běžné řeči, možná se raději mluvčího přeptejte, co má na mysli, abyste si náhodou jeho sdělení nevykládali přesně naopak.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Manželé Heckemeyerovi z amerického Colorada se rozhodli oslavit 20. výročí svatby dovolenou v Evropě. Svou milovanou psí smečku proto svěřili na 14 dnů do péče zavedeného psího hotelu. To, co je čekalo po návratu, si ale nejspíš neuměli představit ani v nejdivočejších snech.

Šestiletý sibiřský husy Thunder vykazoval po návratu z psího hotelu známky respiračního onemocnění – měl potíže s dýcháním a kašlal. Po dvoutýdenní péči veterináře, která rodinu na více než 16 900 dolarů, se zdálo, že nemoc postupně ustupuje. Pak se ale stav Thundera opět zhoršil a rodina s ním opět vyrazila na pohotovost. Krátce poté jim veterinář zavolal, aby se přišli s Tunderem rozloučit.

Příčina neznámá

O příčině nemoci, která postihla Thundera, toho ví veterináři zatím jen velmi málo. Zpočátku se projevuje hlavně kašlem. Ten může přetrvávat i několik týdnů a postupně přechází v zápal plic, patrný i na rentgenových snímcích. Podle Oregonské asociace veterinárních lékařů, která obdržela více než 200 hlášení o podobných případech, nemoc nereaguje na léčbu antibiotiky a v akutních případech zápalu plic se špatné výsledky projevují již po 24 až 36 hodinách.

„Nevíme, co je příčinou této nemoci, a nemůžeme ani říct, jak se přenáší,“ tvrdí Lindsey Ganzerová, veterinární lékařka z Colorada. Veterinární centrum, které Ganzerová provozuje, zaznamenalo od 20. října nejméně 35 případů nemocných psů, přičemž čtyři psi v důsledku těžkého zápalu plic uhynuli.

Vyhráno ale nemají ani psi, kteří se dostali z nejhoršího – podle Lindsey Ganzerové je většina z nich stále nemocná a lékaři jim musí doplňovat kyslík a podávat koktejl antibiotik. Antibiotika ale pomáhají hlavně při léčbě sekundárních infekcí, nemoc samotnou bohužel neléčí.

Mezi obvyklé symptomy záhadné psí nemoci patří podle veterinářů potíže s dýcháním, horečka, kašel doprovázené nechutenstvím a výtokem z očí. Nemoc tak připomíná psincový kašel, což je běžné a poměrně dobře léčitelné onemocnění. Na rozdíl od něj ale kašel u nemocných psů přetrvává velmi dlouhou dobu a poměrně rychle přechází v zápal plic.

Psí smečku Heckemeyerých tato podivná nemoc zcela zpustošila. Vedle Thundera, který nemoci podlehl, onemocněli i další tři psi a jeden se nachází v karanténě u příbuzných. Za veterinární péči nemocných psů již rodina utratila 15 500 dolarů, přičemž další výdaje je ještě čekají.

Slibná stopa

O novém respiračním syndromu veterináři slýchají již přes rok. Příčina nemoci je ale i přes jistý pokrok stále velkou neznámou. „Nenašli jsme žádné známé viry, bakterie ani plísně, které by byly známými patogeny,“ říká výzkumník David Needle, který pracuje jako vedoucí patologické sekce ve Veterinární diagnostické laboratoři v New Hampshire. 

Needleův kolega, který zkoumal vzorky, ale zjistil, že u 21 z 30 zvířat, která vědci sekvenovali, se vyskytovala malá podivná bakterie. Výzkumníci poté našli důkazy o výskytu stejné bakterie u nemocných psů v okolí Nové Anglie, sběr vzorků z dalších koutů Spojených států je ale teprve v počátcích.

TIP: Americký startup se pustil do vývoje přípravku, který má psům prodloužit život

V současné době podle vědců neexistují žádné důkazy o tom, že by se mohli od psů touto nemocí nakazit i lidé nebo jiné druhy zvířat. Prozatím není ani jasná úmrtnost na záhadnou nemoc. Podle Needlea i Ganzerové nemusí být příliš vysoká. Vzhledem k tomu, že potenciální patogen byl zjištěn ve výtěrech z nosu a krku, je podle vědců možné, že si ho psi předávají navzájem blízkým kontaktem. Vyloučený ale není ani přenos vzduchem. Lindsey Ganzerová proto majitelům psů doporučuje, aby se zatím vyhýbali penzionům, psím školkám a všem místům s vysokou koncentrací psů.

Starověcí Římané vybudovali celou řadu kvalitních cest, které spojovaly nezřídka velmi vzdálená místa. Jednou z nich je i strategicky významná Via Aemilia v severní Itálii, která je víceméně přímou spojnicí mezi městy Ariminum (dnešní Rimini) na pobřeží Jadranu a Placentia (Piacenza) na řece Pádu. Via Aemilia měří zhruba 260 kilometrů a dokončena byla v roce 187 před naším letopočtem.

Na Via Aemilia vznikla řada menších měst a stanic, často v dosahu jednodenního pochodu legionářské jednotky, které podle všeho sloužily jako zastávky pro cestovatele. Jedním z nich je dávno zmizelé město Claternae nedaleko dnešní Bologně, oficiálně založené při dokončení Via Aemilia. Zaniklo nedlouho po pádu Západořímské říše ve 4. století našeho letopočtu a zřejmě šlo o centrum obchodu v této oblasti.

Poklad z Claternae

Italským archeologům se nedávno v Claternae podařil velkolepý objev. Na více místech zde vykopali celkem přes tři tisíce římských mincí a zhruba 50 drahokamů, z nichž mnohé nesou vyobrazení římských božstev. Již dříve přitom archeologové v Claternae odkryli místní forum, několik ulic, obydlí s barevnými mozaikami, a také římské lázně a divadlo.

Nově nalezené mince jsou převážně ze stříbra a bronzu. Je mezi nimi i velice vzácný kvinár (quinarius), malá stříbrná mince s hodnotou poloviny denáru. Tento kvinár byl vyražen v roce 97 před naším letopočtem, tedy v době Římské republiky. Právě tento kvinár společně s některými dalšími objevy přiměl archeology, aby změnili dosavadní pohled na význam Claternae. Badatelé byli dříve přesvědčeni, že šlo o jednu z řady stanic na Via Aemelia. Nejspíš ale šlo o významné obchodní centrum, přímo napojené na Řím.

TIP: Archeologové objevili ve vodách Benátské laguny potopenou římskou cestu a pozůstatky dávného osídlení

Vykopávky v Claternae stále pokračují. Doposud zde bylo odkryto jen asi 18 hektarů půdy, což představuje zhruba jednu desetinu původní rozlohy města. „Jde o největší nezpracovanou archeologickou lokalitu v severní Itálii,“ uvádí Lucia Borgonzoniová z italského ministerstva kultury. „Vzhledem k významu a množství dosavadních nálezů v Claternae můžeme mluvit o Pompejích severu.“