Viry jsou příživníci, kteří napadají buňky živočichů, rostlin a jako bakteriofágy či fágy také bakterie a množí se v nich. Obvykle to zvládnou sami. V některých případech jim ale scházejí některé životně důležité nástroje a musejí tak vzít zavděk pomocí dalších virů. Takovým virům se říká „satelitní“ a viry, které jim pomáhají vědci označují jako „pomocné.“ Asi nejznámějším příkladem je virus žloutenky typu D, který se dokáže množit výhradně s pomocí viru žloutenky typu B.

Ivan Erill z Marylandské univerzity a jeho spolupracovníci ale nedávno objevili novou dvojici pomocného a satelitního viru, která se vymyká všemu, co jsme doposud viděli. Jde o fágy MindFlayer a MiniFlayer, které napadají vláknité bakterie streptomycety. Pozoruhodný výzkum amerických vědců nedávno zveřejnil odborný časopis ISME Journal.

Neobvyklá dvojice fágů

Satelitní fág MiniFlayer postrádá gen, s jehož pomocí by měl virus proniknout do DNA hostitelské bakteriální buňky. Jde o první známý případ takového omezení u satelitního viru. MiniFlayer proto potřebuje, aby mu pomocný virus, v tomto případě fág MindFlayer, který dotyčný gen má, umožnil vstoupit do genomu streptomycety. MiniFlayer se kvůli tomu musí neustále nacházet v těsné blízkosti svého pomocníka.

Vědci s překvapením zjistili, že tento problém vyřešil satelitní fág způsobem, o němž jsme až doposud ani nevěděli, že je vůbec možný. Při pozorování těchto fágů transmisním elektronovým mikroskopem (TEM) totiž vyšlo najevo, že k asi 80 procentům částic fágu MindFlyer je připojená vždy jedna částice satelitního fágu MiniFlayer. Dokonce i u některých fágů MindFlayer bez „přisátého“ satelitu badatelé našli stopy po předešlém připojení.

Satelitní fág MiniFlayer funguje jako ryba lodivod, která se přisává k velkým mořským tvorům, aniž by jim škodila a nechává se jimi nosit za potravou. MiniFlayer k tomu využívá jiný virus. „Tahle strategie naprosto dává smysl,“ souhlasí Erill. „Jak jinak byste chtěli zajistit, že budete u toho, když jediný, kdo vám může pomoci přežít, vstoupí do hostitelské buňky?“ 

TIP: Vytrénovaný bakteriofág vyléčil rezistentní infekci oběti bruselského atentátu

Badatelé se nyní hodlají zaměřit na ověření svého pozorování. Další výzkum by měl také ukázat, zda je něco podobného možné i u dalších druhů virů. Podle vědců je totiž možné, že mnoho bakteriofágů, které věda považovala za kontaminované, bylo ve skutečnosti obětí „vampýrského“ satelitního viru.

Krásný příklad srážky galaktických kup představuje Kulková kupa neboli Bullet Cluster. Snímky z rentgenové observatoře Chandra zaměřené na kupu galaxií Abell 1758 však odborníkům vyrazily dech. Ukazuje se totiž, že se díváme na gigantickou kolizi hned čtyř kup, z nichž každá zahrnuje stovky členek obklopených obrovským množstvím plynu a temné hmoty. Čtveřice se přitom nesráží naráz, ale „po párech“. Severní dvě kupy se již nacházejí v pokročilé fázi sloučení, jejich středy se potkaly před 300–400 miliony lety. 

O intenzivních procesech svědčí formování výrazných rázových vln na okrajích dvojkupy a můžeme rovněž identifikovat nápadné míchání mezigalaktického plynu. Jižní dvojice je „pozadu“, kupy se zřejmě teprve poprvé potkávají. Vědci podotýkají, že se k sobě zmíněné páry nezadržitelně blíží a v daleké budoucnosti se také srazí.

Podzimní barvy jsou takovou náplastí na ostatní, výše zmíněné věci, které jsou obecně vnímány jako nepříjemné. Barvy podzimu jsou opěvovány v mnoha básních a zvěčněny na nesčetném množství obrazů a fotografií. Stejně jako samotný jev a jeho estetický rozměr je ovšem zajímavá také jeho podstata. Proč listy ztrácejí zelenou barvu a tónují se do žluté, červené a mnoha odstínů na pomezí pojmenovatelnosti?

Krásná smrt zelených listů

Letní zbarvení listí je způsobeno zelenými barvivy chlorofyly (název pochází z řeckého slova chloros, tedy zelený). Ty jsou zároveň zcela zásadní pro fotosyntézu – proces, který mění oxid uhličitý a vodu za pomoci slunečního záření na kyslík a sacharidy.

Díky fotosyntéze, potažmo chlorofylům, získávají rostliny energii pro svůj růst. Na podzim, kdy klesá intenzita slunečního záření, dochází k postupnému rozkladu zelených chlorofylů. Zelená mizí a „uvolňuje prostor“ jiným barvivům, která jsou v listech rovněž přítomna – žlutým a oranžovým karotenoidům, jež jsou vůči rozkladu odolnější.

V některých dřevinách jsou přítomna i další barviva, která mají nejčastěji odstíny červené. Těm se říká antokyany. Žlutě se zbarvují především břízy, topoly nebo jinany. Do oranžové, červené nebo purpurové se převlékají listy javorů nebo dubů.

Texaská společnost Celestis již téměř 20 let plní poslední přání svých zákazníků, týkající se posledního spočinutí ve vesmíru. Jejich první mise se datuje do roku 1997, kdy na oběžnou dráhu Země dopravili popel tvůrce Star Treku Gene Roddenberryho a fyzika Gerarda O'Neilla, autora designu vesmírného habitatu, jemuž se říká O'Neillův válec. Od té doby dopravila společnost Celestis do vesmíru ostatky již 17 lidí.

Zájem o vesmírné pohřby tím ale zdaleka neskončil, což dokládají i příběhy dalších zákazníků Celestis, kteří si zvolili jako místo svého posledního odpočinku nekonečný vesmírný prostor. Jedním z mnoha je i dnes 86letý a poněkud výstřední profesor fyziky Ken Ohm.

DNA na Měsíci

Profesor Ohm si přeje, aby jeho popel Celestis během své příští mise dopravila na jižní pól Měsíce. To ale není všechno. Trvá na tom, aby tam letěl nejen popel, ale rovněž čitelný vzorek jeho DNA. Má pro to velmi speciální důvod. Představuje si, že po uplynutí desítek nebo třeba stovek tisíc let jeho DNA objeví zruční mimozemšťané, kteří nebudou mít na práci nic lepšího, než si profesora oživit.

Proč by to dělali? Ohm počítá s tím, že by si z něj mohli udělat exemplář ve své mimozemské zoo, který bude představovat lidský druh, možná už v té době vyhynulý. Anebo si ho z nějakého důvodu naklonují a tisíce identických Ohmů zaplaví vesmír. 

I kdyby se nic z toho neuskutečnilo, myšlenka, že by se za několik generací mohl některý z jeho potomků podívat na Měsíc a říct si: „Starý Ken tam má svou DNA,“ je pro něj dostatečnou motivací.

Ohmův popel a DNA by měly být součástí mise Tranquility memorial spaceflight. Její kapacita již byla naplněna, doposud ale není stanovené konkrétní datum, kdy by měla vyrazit k Měsíci. O přepravu se postará společnost Astrobotic, tvůrci lunárního landeru Peregrine. Ten by měl letět v dohledné době na Měsíc v rámci prvního letu nové nosné rakety Vulcan Centaur společnosti United Launch Alliance.

Vesmírná hrobka

A na kolik podobná kratochvíle pana profesora vyjde? Překvapivě nejde o nikterak závratnou částku. Poslání ostatků a popela pozemšťanů do vesmíru si v Celestis cení na přijatelných 2 495 amerických dolarů (v přepočtu zhruba 50 tisíc korun).

TIP: Pro kolonizaci Marsu se musíme připravit na všechno. I na vesmírné pohřby

Pro dopravu na povrch Měsíce nebo cestu do hlubokého vesmíru je ale třeba sáhnout do kapsy poněkud hlouběji. Poslední cesta profesora Olma vyjde na zhruba 13 000 dolarů (280 tisíc korun). Ani to ale není ve srovnání s průměrnou cenou za pohřeb v New Yorku (okolo 10 000 dolarů) nijak závratná suma.

Sedíte? Nejspíš byste neměli. Vyplývá to z rozsáhlé metaanalýzy mezinárodního týmu odborníků, kteří zpracovali data ze šestice dřívějších výzkumů, aby zjistili jaké každodenní pohyby a pozice těla jsou přínosné či naopak škodlivé pro srdce a celou kardiovaskulární soustavu.

Stručně řečeno, Joanna Blodgettová z britské University College London a její kolegové zjistili, že ať děláte během dne cokoliv, s velkou nebo i jen s menší námahou, prakticky všechno je pro srdce lepší, než když strávíte celý den na židli nebo v křesle. Výsledky výzkumu nedávno publikoval odborný časopis European Heart Journal.

Lepší je nesedět

Badatelé zjistili, že pro zlepšení kondice kardiovaskulární soustavy není nezbytně nutné dramaticky měnit životní styl nebo se pouštět do intenzivních a vyčerpávajících cvičení. I malé změny mohou podle autorů studie vést ke zlepšení kardiovaskulárního zdraví. Tím nejmenším může být například zdravý spánek místo noci strávené u seriálu na Netflixu.

„I malé změny fungují. Zároveň ale samozřejmě platí, že míra zátěže hraje určitou roli,“ uvádí Blodgettová. „Zjistili jsme, že největší přínos má, když sezení alespoň občas nahradíme střední až intenzivní aktivitou. Může to být proběhnutí, svižná chůze nebo chůze po schodech, prostě jakákoliv aktivita, která zrychlí srdeční tep a dýchání. I když třeba jen na minutu nebo dvě.“

Stačí i málo

Kardiovaskulární choroby jsou považované za největší zabijáky dnešní doby. Mohou za téměř 18 milionů úmrtí ročně, ať už jde o infarkty, mrtvice a další nemoci, které zasahují srdce a cévy. Přestože někteří lidé mají k nemocím srdce a cév větší předpoklady než jiní, významnými rizikovými faktory jsou nedostatek pohybu, špatná strava, kouření a konzumace alkoholu.

Kardiovaskulární choroby jsou považované za největší zabijáky dnešní doby. Mohou za téměř 18 milionů úmrtí ročně, ať už jde o infarkty, mrtvice a další nemoci, které zasahují srdce a cévy. Přestože někteří lidé mají k nemocím srdce a cév větší předpoklady než jiní, významnými rizikovými faktory jsou nedostatek pohybu, špatná strava, kouření a konzumace alkoholu. Zdravé stravování, vynechání cigaret a omezení alkoholu jsou tak jistě dobrým začátkem, stejně důležité je ale uvědomění, že i dlouhé sezení v práci má na naše zdraví nepříznivý vliv.

TIP: Mýtus 10 tisíc kroků: Kolik bychom měli denně ujít kroků, abychom zlepšili své zdraví?

V ideálním světě bychom všichni zrušili pracovní schůzky a vydali se na dlouhé výlety, zaplavali si, projeli se na kole a večer šli brzy spát. I v tom skutečném ale můžeme postát v MHD během cesty z práce, vyměnit výtah za chůzi po schodech a večer vypnout televizi o něco dříve. Naše srdce a cévy nám za to poděkují.

Roku 800 byl Karel Veliký korunován římským císařem. Tento schopný muž však nepocházel z královské dynastie, jeho otec Pipin byl pouhým majordomem. Císař tudíž potřeboval svůj původ pořádně zkrášlit, a to i za cenu nějaké malé lži. Historikové tak dostali za úkol prokázat, že je spřízněn s dříve vládnoucí dynastií Merovejců, a to se jim také podařilo.

Účelový „výzkum“ pokračoval i později. Ve 12. století bylo „vědecky potvrzeno“ vladařovo pouto s trojským Priamem i biblickým Noemem. Toho využil Karel IV. Prohlásil se za potomka Karla Velikého, a získal tak celý předpřipravený balíček příbuzných sahající až k potopě světa.

Vymýšlíme ve velkém 

Jihomoravský zámek Vranov nad Dyjí se může pochlubit krásným sálem předků, který sochami vyzdobil vídeňský umělec Tobiáš Kracker. Jeho chlebodárci z rodu Althannů se při zadávání rozhodně nedrželi zkrátka. Za svého předka si směle vymysleli jistého Gebharda z Thannu, který měl již ve 4. století šířit křesťanství. V 8. století prý žil Babo z Thannu a na dvoře římského krále a císaře Fridricha Barbarossy se měl pohybovat Eberhard z Thannu. Tito Thannové nejsou úplně smyšlení, nebyli však předky Althannů.

Medvědi rodu Orsini 

V 15. století měli Rožmberkové moc i vliv. Některým to však bylo málo, proto do znaku svých předků přidali červené pruhy významného italského rodu Orsini a vymysleli příběh o vzájemné spřízněnosti. A protože Italové používali jako štítonoše medvědy, hned si je přivlastnili i Jihočeši. 

I rod Orsini však měl své vymyšlené předky. Hlásil se totiž k římské juliovsko-claudiovské dynastii a ta se jmenovala podle Jula (Iula), tedy vnuka římské bohyně Venuše. Z Rožmberků se tak jediným počinem stali potomci nebešťanky.

TIP: Šlechta z Valtic: Jak přišli Lichtenštejnové ke svému bohatství?

Za rod Kolovratů pro změnu převzal roli pohádkáře kronikář Dalimil, který jim vymyslel předka z vladařské krve. Neměl jím být nikdo menší než smyšlený lucký král Vlastislav, který bojoval s naším knížetem Neklanem a byl poražen v bitvě na Turském poli. Bohuslav Balbín pak přidal příběh o muži, který vrátil kolo vozu nejmenovaného českého krále a byl proto povýšen do šlechtického stavu. To prý rodu dalo jeho jméno.

Hlavou největší známé rodiny na světě byl až donedávna Ziona Čaná. V roce 2021, kdy ve věku 76 let zemřel, měl 38 manželek, 89 dětí a 36 vnoučat. Jeho rodina ale i nadále žije pod jednou střechou v impozantním obytném komplexu, který tento muž vybudoval v kopcích indického Baktawngu.

Pu Ziona stál v čele milenaristické křesťanské sekty známé jako Chhuan Thar Kohhran (Církev nové generace) a mnozí ho považovali za „proroka“ a „vyvoleného“. Prakticky se proto nesetkával s odporem členů své komunity ani vlastní rodiny, když si bral stále nové a nové manželky. Provdat dceru za tak váženého muže byla pro místní rodiny pocta.

Členové sekty, která čítá odhadem okolo 2 600 přívrženců, podporují polygamii a věří v postapokalyptický „zlatý věk“, v němž budou ušetřeni božího hněvu a vyslouží si i zvláštní výsady. Všichni stoupenci kultu, který založil v roce 1942 děd Ziona Čaná, žijí nedaleko domu bývalého vůdce sekty.

Rodinná pouta

Udržet pohromadě tak velkou rodinu a uživit ji, není pochopitelně snadný úkol. Dostatek jídla a trochu peněz na nákup potřebného vybavení jim zajišťuje drobná zemědělská činnost a práce v pětici vepřínech, které rodina provozuje. Kromě toho rodina vlastní i čtyři truhlářské dílny a dílnu na zpracování hliníku.

Celá rodina se dvakrát denně schází k jídlu ve velkém sále svého domu, kde to vypadá spíš jako v rušné závodní jídelně než v domácnosti. K přípravě dvou jídel spotřebují každý den okolo 80 kilogramů rýže! Členové se dělí o všechno, od každodenních pracovních povinností až po jídlo a finance, a přestože všichni chtějí pokračovat v odkazu Pu Ziony, situace se pozvolna mění. 

Ani velkolepá čtyřpatrová stavba není schopná pojmout nekonečné množství nových členů domácnosti a rodina se proto rozhodla postavit si ve vesnici další dům. Neobvyklé rodinné uspořádání každopádně funguje i jako turistické lákadlo a do jinak odlehlé vesnice přijíždí úctyhodné množství lidí.

Přezdívka německého průzkumného letounu LFG Roland C.II – „Walfisch“ (Velryba) – vycházela z robustní, ale přesto pozoruhodně elegantní konstrukce letounu, jenž se díky svým vynikajícím parametrům začal uplatňovat i jako doprovodný stíhač.

Úvodní část: Císařova létající velryba (1): Německý průzkumný letoun LFG Roland C.II

Kromě chvály rychlosti si ale vysloužil také kritiku, protože se ukázal jako poměrně těžko ovladatelný. Potíže vznikaly i při přistání, jelikož koncepce křídel sice zlepšovala rozhled vpřed a nahoru, avšak současně se projevovala ve špatném výhledu dolů, což v kombinaci s nesnadným ovládáním způsobovalo, že méně zkušení piloti při tomto manévru často havarovali. Díky pevné konstrukci ale letouny utrpěly zpravidla jen malé škody.

V případě havárie se někdy uplatnil také další neobvyklý rys tohoto stroje – dva páry trupových bočních okének vyplněných celuloidem. Inženýři je do stroje zabudovali v zájmu dalšího zlepšení rozhledu pozorovatele, ale po havárii mohla posloužit rovněž jako únikové otvory.

Příliš pozdní úpravy

Roland C.II představoval velmi výkonný, ale na ovládání poměrně náročný letoun, jehož schopnosti mohli skutečně využít jen zkušení a kvalitní piloti císařských vzdušných sil. Na základě jejich podnětů dostal nový stroj zesílenou výzbroj, jelikož počínaje druhou sérií se montoval i pevný synchronizovaný kulomet Spandau ovládaný pilotem. Berlín pak u firmy LFG objednal ještě další čtyři série, takže celkový objem smluv činil 214 kusů. V průběhu dodávek čtvrté série se přešlo na provedení s částečně přepracovaným křídlem, které získalo označení C.IIa, přestože to se v dobových dokumentech objevuje jen vzácně.

Teprve u poslední řady se provedla výrazná změna, po níž koneckonců volali sami piloti – instalace větší svislé ocasní plochy, jež dramaticky zlepšila horizontální ovladatelnost. Ze zpětného pohledu se jeví jako hodně zajímavé, že nadaný Tantzen tento problém nedokázal odhalit již při zkouškách, neboť jeho včasným vyřešením se dala odstranit patrně největší slabina ve své době jinak povedeného letadla. Když toto řešení konečně přišlo, design typu Roland C.II už se jevil jako překonaný.

Další Tantzenovy letouny 

Sériová produkce běžela na již zmíněném berlínském předměstí Adlershof, avšak továrnu 6. září 1916 zcela zničil požár, jejž podle některých tvrzení založila britská tajná služba. Pak se výroba přestěhovala do Charlottenburgu a kontrakty obdržela také fabrika Linke-Hofmann, která dodala 52 kusů pod názvem Roland C.II(Li). Poslední sériové letouny dorazily na frontu na počátku roku 1917, přestože již v říjnu 1916 velení císařského letectva konstatovalo, že jde o zastaralou konstrukci nehodící se pro další vývoj. Tantzen však chtěl generálům dokázat, že ještě neřekl poslední slovo, protože pracoval na zdokonaleném stroji Roland C.III.

Ten zachovával základní konstrukci „dvojky“, ale místo agregátu Mercedes D.III dostal vylepšený motor stejné značky D.IV o výkonu 148 kW. Další rozdíl představoval systém vzpěr, jelikož „trojka“ obdržela dvě dvojice párových vzpěr, což mělo zlepšit postranní rozhled. Patrně šlo o slibnou evoluci, ale jediný prototyp shořel v Adlershofu a ve vývoji této konstrukce už se nepokračovalo. Požár přerušil též rozbíhající se sériovou výrobu dalšího stroje, který demonstroval kvalitu Tantzenova přístupu, a to jednomístné stíhačky Roland D.I. V podstatě šlo o jednomístný derivát „Velryby“, jenž nesl dva pevné kulomety a používal konvenční vzpěry mezi křídly.

Následuje Žralok

Po přesunu výroby do Charlottenburgu už produkce tohoto stroje nepokračovala, ale počátkem roku 1917 se rozběhly dodávky zdokonalených stíhaček Roland D.II, které obdržely přezdívku „Haifisch“ (Žralok). Podobně jako dvoumístné letouny Roland C.II se vyznačovaly vysokou rychlostí, avšak rovněž složitým řízením, a proto si v konkurenci nových stíhaček firem Albatros a Fokker nezískaly u německých pilotů velkou oblibu. Z hlediska výkonů již překonané letouny Roland C.II operovaly nad frontou až do léta 1917 a jako cvičné sloužily až do konce války. Do dnešních dnů se bohužel nedochoval ani jediný exemplář elegantní a pokrokové „Velryby“.

Když vás postihne nějaká záludná choroba či zdravotní problém, je často první volbou „diagnostika pomocí internetu“. Internetoví lékaři samouci jsou pak pro část vystudovaných lékařů černou můrou a bývají zhusta vysmíváni a parodováni. Pokusy o autodiagnostiku ale mohou být nyní mnohem efektivnější, protože nově se lidé mohou obracet na chatboty – nástroje umělé inteligence, využívající rozsáhlé jazykové modely. Ty prohledávají hory lékařské literatury a často umí poskytnout odpovědi ve srozumitelném jazyce.

Co by například mohl znamenat zvýšený marker zánětu v krevním testu v kombinaci s bolestí levé paty? Umělá inteligence má hned několik nápadů. A výzkumníci zjišťují, že když jí poskytnou správné informace, často se nemýlí.

Dokládá to i nedávný případ jedné frustrované matky, jejíž syn navštívil ve Spojených státech 17 lékařů kvůli chronickým bolestem. Zoufalá žena proto vložila synovu zdravotní dokumentaci do aplikace ChatGPT a ta přišla s odpovědí – syndrom fixované míchy. Následná návštěva neurochirurga vedla k potvrzení základní diagnózy rozštěpu páteře a operativnímu zákroku.

Křemíkový Dr. House

Popsaný trend přináší pacientům možnost přijít na kloub záhadným potížím a umožňuje jim navrhnout lékařům možné příčiny nemocí, které by mohli (nebo měli) zvážit.

Podobná praxe má ale i svá úskalí. Lidé se mohou začít na tyto nástroje příliš fixovat a důvěřovat jim více než studovaným lékařům. Může se také stát, že umělá inteligence bude vyrábět falešné lékařské důkazy, například ohledně bezpečnosti vakcín nebo prospěšnosti nejrůznějších pochybných léčebných postupů. Nad budoucností medicíny se tak vznáší otázka, jak získat to nejlepší, co nám umělá inteligence může nabídnout, a zároveň se vyhnout tomu nejhoršímu.

Oblastí, ve které by mohla umělá inteligence přinést zlepšení, je diagnostika vzácných onemocnění, kterými trpí přibližně 30 milionů Američanů a stovky milionů lidí po celém světě. „Lékaři jsou velmi dobří v řešení běžných věcí,“ říká Isaac Kohane, vedoucí katedry biomedicínské informatiky na Harvard Medical School. „Existují ale tisíce nemocí, které většina lékařů nikdy neviděla nebo o nich dokonce nikdy neslyšela.“

Americká Národní síť zdravotních ústavů pro nediagnostikované nemoci (UDN) například zjistila, že až 11 procent pacientů, kteří jsou jí každoročně předáni se záhadnými nemocemi, ve skutečnosti trpí onemocněním, které mohou specialisté diagnostikovat na základě podrobného zkoumání laboratorních výsledků a lékařských záznamů.

Isaac Kohane, který vede koordinační centrum této sítě, nyní spolupracuje s Mattem Mightem, počítačovým vědcem, jehož syn zemřel na vzácné onemocnění. Společně se snaží vycvičit rozsáhlý jazykový model, který by umožnil rychlejší stanovení diagnózy na základě zkoumání zdravotních záznamů pacientů.

Naděje, která spojuje

Umělá inteligence by také mohla vrátit část „pravomocí“ zpět do rukou pacientů, zejména v případech, kdy se k nim lékaři chovají odmítavě, případně pomoci takovým lidem navázat kontakt s podobně postiženými.

Rodiče dětí s těžko diagnostikovatelnými nemocemi občas popisují, že se cítí být lékaři znevažováni, protože neberou jejich obavy vážně. To se stalo i Kate McCrannové, která měla pochybnosti o vývoji své novorozené dcery Tess. Přestože šlo lékařku posledního ročníku na Yaleově univerzitě, pediatr jí řekl, že si dělá zbytečné starosti. Až o několik let později se rodiče Tess dozvěděli, že jejich dcera trpí vzácným Hao-Fountainovým syndromem, způsobeným genetickou mutací.

Během prvních čtyř let Tessina života nebyla její nemoc ještě pojmenována. Posun nepřineslo ani zjištění, že má jejich dcera neobvyklou mutaci genu USP7. Až příspěvek na sociálních sítích v roce 2015, kdy bylo Tess pět let, je přivedl ke specialistovi, který se touto mutací zabýval. Tehdy se dozvěděli o dalších sedmi pacientech, kteří měli podobný problém jako Tess a v roce 2017 založili nadaci, která od té doby spojila více než 200 podobných pacientů. To jim dalo naději: je téměř nemožné přimět vědce, aby hledali léčbu, pokud nemají kritické množství pacientů pro klinické studie, a skupiny pacientů tak často musí samy shánět peníze na výzkum vzácných onemocnění v rané fázi.

Důvěřuj, ale prověřuj!

Problémem současného spoléhání se na umělou inteligenci při diagnostice nemocí je, že zatím nevíme, nakolik jí můžeme důvěřovat. Vzhledem k tomu, že hlavní modely umělé inteligence zaměřené na spotřebitele jsou vytvářeny na základě souborů dat, ke kterým veřejnost nemá přístup, nevíme, jak zkreslená může být lékařská literatura, která je podkladem pro odpovědi jejich chatbotů. Pokud byl například velký jazykový model vycvičen na základě studií o populaci určitých zemí, mohl by nabízet lékařské rady, které nejsou dostatečně relevantní pro jiné populace. Lékařský výzkum již nyní trpí jistým zkreslením, a toto zkreslení by mohla umělá inteligence ještě zesilovat.

Klíčovým úkolem proto je, aby vládní úřady požadovaly zveřejnění zdrojů dat používaných k výcviku komerčních chatbotů, které používáme (nejen) k lékařskému poradenství. Kromě toho ale bude zapotřebí i zapojení nezávislých odborníků, kteří budou schopni kontrolovat lékařské informace využívané pro modely AI, a také zapojení lékařských asociací, které by měly certifikovat jejich důvěryhodnost.

TIP: Když ordinuje Dr. Google: Jak úspěšná je (samo)diagnostika pomocí internetu?

Mnoho aplikací umělé inteligence ve zdravotnictví již dnes snižuje náklady nemocnic nebo šetří čas lékařů, jejich přínos pro pacienty je ale stále spíše sporný. Nástroje umělé inteligence, které pacientům skutečně pomáhají, by mohly být osvěžující protiváhou – pokud ovšem s sebou nesou zdravou dávku opatrnosti. 

Zda se nám podaří vyhnout dystopické budoucnosti závisí také na tom, zda budeme umělou inteligenci využívat s rozvahou. Prozatím bychom měli diagnózy chatbotů vnímat jako alternativní, byť do jisté míry informovaný názor, užitečný spíše pro komplikovanější případy. Měli bychom mít ale stále na paměti, že lidé v nemoci ze všeho nejvíce potřebují soucit, zájem a péči – což lidé při nejlepší vůli stále zvládají lépe než stroje.