Uran a Neptun jsou plynní obři. Navzájem si jsou dost podobní a zároveň se v některých podstatných věcech liší od Jupiteru a Saturnu. Planetární vědci by velmi uvítali, kdyby k Uranu nebo Neptunu vyrazila průzkumná meziplanetární sonda. Financování takové mise je ale nejisté a i kdyby bylo schváleno, nejspíš potrvá mnoho let, než se k některému z těchto ledových obrů dostane.

Odborníci Evropské kosmické agentury se rozhodli, že čekání ukrátí čas simulacemi toho, s čím se taková sonda bude potýkat, až se na konci budoucí mise zanoří do atmosféry ledového obra. Využili k tomu hypersonický aerodynamický tunel s plazmatem T6 Stalker Tunnel Oxfordské univerzity a aerodynamický tunel s plazmatem výzkumné skupiny High Enthalapy Flow Diagnostics Group Stuttgartské univerzity.

Simulovaný průnik do ledového obra

Uran i Neptun se skládají hlavně z vodíku a helia. Mají ale podstatně více metanu než Jupiter se Saturnem. Badatelé použili tyto plyny v poměru, který odpovídal Uranu, a nechali je tryskat rychlostí asi 19 kilometrů za sekundu na pevný objekt, jehož tvary zhruba odpovídaly předpokládané podobě sondy při jejím finále u ledového obra.

Vědcům a inženýrům ESA je jasné, že budoucí sonda při svém závěrečném pádu do nitra atmosféry ledového obra, ať už to bude Uran nebo Neptun, nevydrží moc dlouho. Ostatně nejlepším důkazem náročnosti takového prostředí byl závěrečný ponor sondy Cassini do atmosféry Saturnu. Zároveň ale chtějí, aby sonda v takové chvíli fungovala co nejdéle a získala maximální množství údajů.

TIP: Diamantový déšť je na Uranu a Neptunu zřejmě běžnější, než vědci předpokládali

„Jakákoliv sonda, která pronikne do atmosféry ledového obra, bude čelit vysokým tlakům a teplotám. Bude tím pádem potřebovat výkonný ochranný systém, který ji udrží chvíli v provozu,“ potvrzuje Louis Walpot z ESA. „Abychom takový systém mohli vyvinout, potřebujeme adaptovat testovací zařízení na podmínky, s nimiž se sonda setká na ledovém obru.“

Z tří a půl tisíce druhů hadů se životu v moři přizpůsobilo asi osmdesát. To je mezi plazy impozantní číslo, protože z celkového množství 12 000 druhů plazů obývajících naši planetu jich v moři žije jen asi stovka. Například želvy reprezentuje v mořském prostředí pouhých sedm druhů.

Jedovatí vodomilové

Mořští hadi tvoří dvě velké skupiny – vodnáře (Hydrophiinae) a vlnožily (Laticaudinae). Všichni patří do příbuzenstva suchozemských druhů, které disponují velmi prudkým jedem: např. taipanů, kober nebo mamb. Také jed mořských hadů je vysoce účinný. Hadi jej do těla kořisti vstříknou předními jedovými zuby, ale naštěstí uvolňují z jedových žláz jen malá množství toxinů. Případy vážných zdravotních komplikací u lidí uštknutých mořskými hady jsou díky tomu vzácné.

Hadi se zdají ze všech mořských plazů nejlépe přizpůsobeni životu ve slané vodě. Vlnožilové se uchylují na souš především k páření a kladení vajec. Vodnáři se obejdou i bez těchto výletů na pevninu a jejich námluvy probíhají ve vodě. Na souš nejsou vázáni ani při rozmnožování, protože jsou živorodí. Vajíčka se vyvíjejí v těle matky a samice rodí živá mláďata přímo ve vodním živlu.

Bez soli i bez vody?

Jak vodnáři, tak vlnožilové mají pro pohyb ve vodě vhodně přizpůsobené tělo. Jejich plochý ocas je žene vpřed podobně jako ocasní ploutev některé ryby. Další adaptací na mořskou vodu jsou zvláštní žlázy, kterými had vylučuje z těla nadbytečnou sůl. Podobné žlázy se vyvinuly i u dalších mořských tvorů, jejichž předci původně žili na souši. Najdeme je například u mořských ptáků. To dovedlo přírodovědce na dlouhou dobu k přesvědčení, že mořští hadi pijí mořskou vodu.

Detailní pohled na organismus vodnářů a vlnožilů ale vzbuzoval pochybnosti. Žlázy pro vylučování soli jsou vzhledem k celkovým rozměrům těla poměrně malé. Opravdu dokážou organismus zbavit soli vypité s mořskou vodou? Mořští hadi vodu s vysokým obsahem soli nijak zvlášť nemilují a lokalitám s hodně slanou vodou se pokud možno vyhýbají.

Naopak méně slaná voda jim nevadí. Některé druhy dokonce žijí ve sladké vodě řek a jezer. Nedávno byl na Borneu objeven druh říčního vodnáře Hydrophis sibauensis v místech vzdálených 150 kilometrů od moře.

V obdobích sucha, kdy salinita mořské mody stoupá, vystupují vlnožilové na souš a skrývají se před slunečním žárem v nejrůznějších skulinách, puklinách a děrách. Z těch pak jako na povel vylézají, když vyprahlou zem skropí první kapky deště. Vlnožilové chvátají, aby se napili z louží. Zjevně tedy nejsou na život v moři plně adaptováni a potřebují vodu bez slaných příměsí.

Čekání na silné deště

Jak je na tom zhruba šedesát druhů hadů vodnářů, kteří moře nikdy neopouštějí? Nejnovější výzkumy odhalily, že tito mořští hadi trpí v období sucha těžkou dehydratací. Přesto se nestahují k ústím řek, kde je sladké vody dostatek. Zůstávají na moři, strádají žízní a čekají na déšť. Po vydatném lijáku zůstávají na mořské hladině místa, kde se sladká a slaná voda po nějakou dobu vzájemně nemísí. Vytvářejí se tak jakési „louže“ dešťové vody. K nim se vodnáři stahují a vydatně z nich pijí. Jejich tělesná hmotnost po napití naroste až o pětinu.

Člověk umírá, když jeho tělo ztratí s vodou 12 % tělesné hmotnosti. Vodnáře výrazněji nepoznamená ani ztráta tělních tekutin, která má za následek snížení tělesné hmotnosti o 20 %. I tak těžce dehydratovaný had je nadále plně čilý.

Přeborníci v žíznění

Vodnáři se přizpůsobili životu v moři poněkud nečekaným způsobem. Nepijí mořskou vodu, ale jsou mistři světa v žíznění. S vodou v organismu úzkostlivě hospodaří. Trochu jim v tom pomáhají žlázy, kterými vylučují sůl. Před ztrátami vody je chrání i pokožka nepropouštějící sůl do organismu nebo zvláštní přepážky, kterými uzavírají nosní otvory, aby jim do nich nenatekla slaná mořská voda.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

Vodnáři také recyklují vodu z trusu a pro obnovu tělních zásob vody využívají do poslední kapky všechny tělesné tekutiny kořisti. Přesto se mořští vodnáři nevyhnou paradoxní situací. Navzdory tomu, že patří k výhradně vodním tvorům, trpí po většinu života krutou žízní.

Na rozdíl od Velké války byly ocelové přilby během druhého světového konfliktu již standardní součástí výstroje vojáků. Každá z armád velmocí používala vlastní vzor pěchotní přilby (a někdy i speciální typy, například pro výsadkáře nebo pro tankové osádky), který měl své silné i slabé stránky. To si po napadení Německem v roce 1941 uvědomovali i vrcholní představitelé sovětských ozbrojených sil a podobně jako u zbraní nebo jiných součástí výstroje se i v případě pěchotních přileb rozhodli zjistit, který ze vzorů poskytuje vojákům lepší ochranu a zda se od nepřítele nemají čemu přiučit.

Předválečná situace

Německá Stalhelm (v překladu doslova ocelová přilba) představovala první masově zavedenou ocelovou ochranu hlavy. Vznikla roku 1915 jako náhrada za původní Pickelhaube charakteristického tvaru, která se však vyráběla z vařené kůže a v zákopech první světové války se ukázala jako neúčinná. V polovině konfliktu se dostal do zákopů typ M16, do konce války pak vznikly ještě vylepšené verze M17 a M18. 

V souvislosti s remilitarizací Německa se do výzbroje Wehrmachtu dostaly modernizované M1935 a M1940, které se lisovaly z odolnější molybdenové oceli a oproti prvoválečným typům byly praktičtější díky kratšímu čelnímu štítku a okraji skořepiny. Zmizely také zastaralé větrací výstupky určené ke snazšímu uchycení přídavných ochranných plátů. Prvosledové jednotky německé armády fasovaly právě tyto dva moderní vzory, týlové či strážní útvary dále od fronty však běžně nosily starší typy z první světové války. 

Helma bez čepice

K Sovětům se tak v průběhu invaze dostaly všechny typy německých přileb. Rudá armáda po většinu své dosavadní existence ocelové helmy nepoužívala. První masově vyráběnou sovětskou přilbou byl typ SŠ-36 (plným názvem stalnoj šlem – ocelová přilba) a ihned po jejím zavedení roku 1936 se ukázalo, že trpí množstvím nedostatků. Mezi největší patřila křehkost oceli a nízká odolnost vůči projektilům v místech ohybu. Problémy byly tak vážné, že se konstruktéři urychleně vrátili k rýsovacím prknům. O tři roky později se k rudoarmějcům dostal další výsledek jejich snažení – vzor SŠ-39, u kterého se podařilo většinu chyb odstranit. 

Jediným problémem zůstávala vnitřní kožená výstelka, která znemožňovala nosit pod přilbou čepici nebo jiný prostředek ochrany proti chladu. V podmínkách Sovětského svazu šlo o poměrně zásadní problém, a tak ještě v prosinci 1940 sjela z výrobních linek první SŠ-40. Šlo v zásadě pouze o modifikaci SŠ-39 s upravenou výstelkou, díky čemuž již vojáci nemuseli v přilbě trpět mrazem. V momentě napadení Sovětského svazu Německem v létě 1941 se nicméně ve výstroji Rudé armády objevovaly všechny tři zmíněné vzory.

Velké testování

V prosinci 1942 vznikla na základě pokynu člena Státního výboru obrany SSSR Anastase Mikojana speciální komise vedená zástupcem hlavního intendanta Rudé armády generálmajora Jakova Kolesova. Jejím úkolem se stalo provést srovnávací zkoušky přileb sovětské a německé provenience. Komisi tvořili zástupci hlavní intendanční správy, národního komisariátu ocelářského průmyslu, závodu č. 700 a zbraňové laboratoře č. 13 výzkumného ústavu národního komisariátu vyzbrojování. Proběhla celkem dvě kola testování – první ve dnech 10.–16. ledna 1943 v prostorech závodu č. 700 v Lysvě v Permské oblasti a druhé mezi 7. a 12. únorem téhož roku na Vědeckovýzkumném polygonu střelecké výzbroje (VVPSV) hlavní dělostřelecké správy Rudé armády v Šurovu poblíž Moskvy. 

Předmětem testování byly dvě verze sovětské přilby SŠ-40 vyrobené z dvou různých druhů oceli, označovaných jako 36SGN a 36SG nebo také I-1 a I-2. Oceli se lišily složením – receptura 36SGN pocházela ještě z předválečných let a obsahovala množství vzácných legovacích prvků. Těch se však v souvislosti s vypuknutím války v Evropě brzy nedostávalo. Na jaře roku 1942 tak došlo k otestování několika náhradních receptur oceli, které by legovací prvky nevyžadovaly. Nakonec byla přijata právě ocel 36SG, jež dostala označení I-2. 

Odolnost proti střelám měla srovnatelnou s I-1, ovšem procento vadných kusů při lisování bylo výrazně vyšší. Se zlepšením zásobovací situace se tak výroba vracela k původní oceli. Třetí testovanou skupinou byly ukořistěné německé přilby. Zde bohužel narážíme na jedinou vážnější chybu v metodě testování – sovětští výzkumníci se rozhodli nerozlišovat mezi jednotlivými vzory německých přileb. Pod hlavičkou „německé přilby“ se tak nacházela pestrá směs v podstatě všech typů, od stařičkých M16 až po nejnovější M1942, který začal k jednotkám přicházet teprve nedávno.

Vzhůru na polygon

V rámci prvního testování čelily přilby palbě ze dvou zbraní – pušky Mosin Nagant vz. 1891/30 ráže 7,62 mm ze vzdáleností 800, 900 a 1 000 metrů a následně z revolveru Nagant vz. 1895 stejné ráže, a to z 10 metrů. V druhém případě byly zbraně tři – opět Mosin Nagant vz. 1891/1930 ze vzdáleností 800, 900 a 1 000 metrů, poté samopal PPŠ-41 ze vzdálenosti 115 metrů a konečně pistole Tokarev TT ze vzdálenosti 65 m. Střílelo se na neupevněné ocelové korpusy přileb zbavené vnitřního vyložení, a to z čela, boku a týlu. Experiment podstoupilo celkem 620 přileb SŠ-40 z oceli 36SGN, 298 z oceli 36SG a 270 německých přileb různých vzorů. Padlo 1 452 výstřelů z pušky, 811 ze samopalu, 552 z pistole a 171 z revolveru. 

Zkoušky přinesly zajímavé poznatky. Primárně potvrdily, že přilba SŠ-40 z oceli 36SGN zcela vyhovuje předválečným i válečným požadavkům. Ukázalo se také, že ocel 36SG se v odolnosti vůči střelám téměř vyrovná oceli 36SGN, ačkoliv přetrvávaly problémy při výrobě. Především ale vyšlo najevo, že sovětské přilby chrání lépe než jejich německé protějšky. Například při střelbě z pušky na vzdálenost 800 metrů došlo k prostřelení 7,7–10 % sovětských přileb, zatímco u německých šlo o 34,5 %.

Megaraketa nové generace společnosti SpaceX – největší, jaká kdy byla postavena – včera odstartovala ke svému teprve druhému zkušebnímu transatmosférickému letu. Starship během něj poprvé výrazně překonala Kármánovu hranici, krátce po oddělení Super Heavy a Starship, ale explodoval mohutný urychlovací modul rakety Super Heavy. Horní stupeň Starship pokračoval v letu na transatmosferické trajektorii, 8 minut a 4 sekundy po startu byl ale (podle všeho automatickým systémem) zničen také.

Poprvé ve vesmíru

Obří systém Starship Super Heavy odstartoval krátce po 14. hodině středoevropského času z testovacího a výrobního střediska Starbase společnosti SpaceX v Boca Chica. Jednalo se o druhý zkušební let plně integrované lodi Starship, která se skládá z prvního stupně nosné rakety Super Heavy a horního stupně kosmické lodi Starship. První start, který se uskutečnil 20. dubna letošního roku, skončil zhruba po čtyřech minutách letu řízenou autodestrukcí, která proměnila raketu v ohnivou kouli.

Jedním z důvodů dubnové exploze bylo neoddělení jednotlivých stupňů Starship Super Heavy. Aby se tento problém při druhém letu neopakoval, rozhodla se SpaceX pro novou strategii tzv. „hot-staging“, tedy oddělení vyššího stupně při činnosti stupně nižšího. Tato koncepce není úplnou novinkou, byla použita například u Titanu II z programu NASA Gemini v 60. letech 20. století, nebo u ruské rakety Sojuz.

Nově použitý koncept se ukázal jako správný – k oddělení Starship od Super Heavy došlo přibližně 2 minuty a 41 sekund po startu ve výšce okolo 75 kilometrů na zemí, načež následovalo otočení prvního stupně pro simulovaný návrat. Krátce poté ale zřejmě došlo k poškození jednoho či více motorů (podle experta na kosmonautiku Michala Václavíka pravděpodobně ve střední části motorového svazku) a 200,8 sekund po vzletu byla Super Heavy cíleně zničena. Starship pokračovala v letu na transatmosferické trajektorii.

Úspěch navzdory plamenům

Cílové výšky 250 kilometrů se dosáhnout nepodařilo. Poslední telemetrický signál ze Starship přišel ve výšce 148 kilometrů. Starship tak poprvé výrazně překonala Kármánovu hranici, přijímanou jako hranici mezi zemskou atmosférou a kosmickým prostorem.

Společnost SpaceX i tak považuje druhý pokus za úspěšný. Cílem nebylo dosažení zemské orbity, raketa měla pokračovat po suborbitální trajektorii a posléze dopadnout do Tichého oceánu severně od Havajských ostrovů.

„I přes zničení Shuper Heavy a Starship jde o velký úspěch,“ řekla Kate Ticeová, manažerka společnosti SpaceX, během živého internetového vysílání. „Je to jednoduše skvělé. Získali jsme obrovské množství dat, které nám pomohou být lepší při příštím letu.“ 

V budoucnu by podle představ vývojářů Space X mohly zkušební lety Starshipu probíhat až jednou měsíčně, což by znamenalo velký pokrok v certifikaci nosné rakety. Cílem SpaceX je vytvořit víceúčelovou kosmickou loď a ještě v tomto desetiletí ji využít ve spolupráci s NASA pro pilotované cesty na Měsíc a později i na Mars. Podle Elona Muska by Starship zároveň mohla nahradit dosavadní rakety Falcon 9, které už vynášejí do vesmíru většinu světových satelitů a dalšího komerčního nákladu. Musk během vývoje Starshipu vždy zdůrazňoval, že cílem je vytvořit rychloobrátkový znovupoužitelný systém, který by v budoucnu mohl startovat a přistávat i několikrát denně.

Umíme si představit Karla Marxe doma a v županu? Ano. A nebude to právě lichotivý pohled… Obdivovaný i zatracovaný myslitel měl charisma, ale i nespočet doslova odpudivých vlastností. Dokázal přesto přitáhnout pozornost půvabných žen i zástupy obdivovatelů z řad revolučně smýšlejících intelektuálů. Jak se mu to dařilo? Přes nevelký vzrůst působil mužně. Rozcuchané černé vlasy i plnovous budily pozornost. Choval se sebevědomě. Měl smysl pro ostrý humor. Udivoval intelektem. Byl prudký. V tom však spočíval i kámen úrazu.

Zapšklý vztekloun

Dělal si nepřátele a uměl nenávidět. Někdy prý odpůrcům vyhrožoval a křičel. Bouchal pěstí do stolu, což působilo směšně. Často se rval. Účastnil se dokonce souboje. Jiný souboj vyvolal, ale nechal se zastoupit. Kontroverze, které vzbuzoval, se však netýkaly jen jeho názorových odpůrců. V době, kdy vedl novinovou redakci, musel mít vždycky pravdu. Odpor nesnášel. Ani od své rodiny. Prorok komunismu Karel Marx v hádkách nešel pro vulgární slova daleko. Se svými blízkými se postupně rozcházel. To mu však nebránilo žádat rodiče neustále o peníze. Ale vděk? Vlastnímu otci nakonec nepřijel ani na pohřeb.

I jeho obdivovatelé či názoroví příznivci mívali problém s jeho povahou. Nepůsobil jako člověk prosáklý dobrodiním či zájmem o utrpení druhých, jak bychom mohli čekat u někoho, kdo zasvětil svou kariéru úsilí o zlepšení života chudé dělnické třídy. Z mnoha dochovaných osobních svědectví lze zrekonstruovat povahový portrét jeho osobnosti. Zřejmě oprávněně nepochyboval o svých intelektuálních schopnostech. Cítil se nadřazeně. To se však neslučovalo se společenským postavením, které se vydobyl. Vedl mizerný život. Půjčoval si peníze a dostával se do dluhových pastí. Manželka musela zastavovat i rodinné cennosti. Jejich děti umíraly v neutěšených podmínkách.

Na akademickou kariéru, po které toužil, nedosáhl. Těžko soudit, zda si to způsobil svými kontroverzními politickými názory, nebo značnou živelností, kterou projevoval jak v práci, tak v osobním životě. Každopádně trpěl jistou frustrací. Ta pravděpodobně roztáčela kola jeho averze k druhým a především vůči společenskému systému. Nabízí se tedy otázka: Nenáviděl kapitál z nestranných filozofických důvodů, nebo jeho zášť podnítili také lichváři žádající po něm úroky, na které neměl? 

Jistě by nebyl prvním ani posledním, kdo za svůj osobní neúspěch vinil okolí a společnost. Na druhou stranu by se jistě nestal jedním z nejvlivnějších filozofů lidských dějin, kdyby to, co hlásal, vyplývalo jen z uražené pýchy. Závěry, k nimž Marx dospěl, působily zcela převratně. Kořeny jeho filozofie však musíme hledat už u jeho předchůdců.

Žák nad učitele

Za Marxova inspirátora musíme považovat především Georga Wilhelma Friedricha Hegela. Marx z něho ve svém myšlení jednoznačně vychází. Jednoduše řečeno převzal jeho metodu, ale využil ji ve prospěch zcela opačných názorů. Před Marxem se v dějinách filozofie skloňovaly především poměrně abstraktní pojmy jako idea, rozum, cit či duch. Marxismus naproti tomu nabídl mnohem pevnější základnu, jakou představuje hmota, historická nutnost či ekonomické vztahy. Vše důležité vysvětlíme podle Marxe tak, že pochopíme zákonitosti dějinného a ekonomického vývoje.

Podle svých vlastních slov udělal Marx jen to, že vzal Hegelovu metodu a postavil ji z hlavy na nohy. Mnozí filozofové se ušklíbají nad nabubřele znějící poučkou, že stará filozofie svět popisovala, ale marxisté svět mění. Dějiny však dokázaly, že se to Marxovi na rozdíl od většiny filozofů skutečně povedlo. Obrazně řečeno: Lenin stál na Marxových ramenou. Marxovi kritici sice snesli řadu argumentů, že ve svých spisech záměrně zkresloval fakta podobně, jako to dnes dělají pisatelé falešných zpráv na internetu. Úspěch se ale dostavil.

To, že Marx získal tak obrovský vliv, nezpůsobil jen jeho novátorský a důsledný intelekt. Dokázal to také díky schopnosti ostře a provokativně formulovat, což činil zejména ve svých kratších článcích, kterých publikoval obrovské množství. Nebyl jen filozof, ale také agitátor – chcete-li influencer. Jinak by se mu pomocí filozofie dost těžko podařilo získat přímý politický vliv. Vědecké názory mohou plně pochopit jen úzké univerzitní kruhy. Marx však uměl sdělovat jádro svého myšlení celému světu i formou snadno zapamatovatelných hesel. Řada z nich přitom ani nebyla původní – dokonce i slavné heslo „proletáři všech zemí, spojte se“ Marx pouze převzal.

Elitář

„Kapitalismus spěje zákonitě ke svému konci,“ hlásal Marx a prezentoval to jako vědecký fakt. Dokládal to tím, že ekonomické krize se cyklicky opakují. Vyvozoval z toho nevyhnutelné zhroucení celého systému. Zajímavé je, že „opravdovými“ revolucionáři z dělnických řad většinou pohrdal, a někdy je dokonce hluboce nenáviděl. On chtěl víc než jen bojovat za zlepšení pracovních a sociálních podmínek proletariátu, žádal světovou revoluci, změnu společenského řádu.

Ačkoliv opovrhoval tím, co nazýval buržoazním způsobem života, byl hrdý na urozené předky své manželky, a dokonce její původ zveličoval. K levicovým hodnotám by měly podle obecného mínění patřit také pokrokové názory na rovná práva žen. Marx ovšem o svých vlastních dcerách smýšlel jinak. Nedopřál jim svobodný profesní rozvoj a nechával je žít velmi buržoazním způsobem. Měly doma trávit svůj čas muzicírováním, malováním a podobně „neškodnými“ činnostmi, které se dle jeho mínění hodily pro mladé slečny. Ale snad to do značné míry dělal proto, že chtěl mít své holčičky pro sebe. Byl zkrátka egocentrický ve všem, co dělal – roli otce nevyjímaje.

Pletl se dcerám do volby jejich životních partnerů, které navíc častoval hanlivými poznámkami, jež se týkaly dokonce jejich rasového původu. Muž, který chtěl revolucí připravit budoucím generacím ráj na zemi, přivedl vlastní rodinu do neštěstí. Dvě jeho dcery ukončily život dobrovolně sebevraždou, i když v případě Eleanory můžeme spekulovat o tom, zda se opiem předávkovala záměrně. Tolik neštěstí v jedné jediné rodině? To těžko mohla být náhoda.

Bordelář

U Marxových doma panovala bída, ačkoli oba manželé byli ze svého dětství zvyklí na pohodlný život. Přestože mladý intelektuál hodně pracoval, nedalo se tvrdit, že vydělával. Svůj život zasvětil vědě a revoluci, což byla buď obrovská a nezištná oběť, anebo tak trochu šílenství a projev zoufalé nepraktičnosti. Většina mužů by považovala za své selhání, kdyby neuživili vlastní rodinu.

Nestačilo manželčino věno, Marxovo dědictví ani dlouholetá finanční pomoc přítele Bedřicha Engelse, který si Marxe doslova vydržoval. Ať měl Marx zrovna větší nebo menší příjmy, vždy utrácel víc, než na co měl. Přesto si doma držel služky, ačkoli o zaměstnání v pravém slova smyslu by v jejich případě vlastně nemohla být řeč. Sloužit u Marxových totiž mohlo docela dobře znamenat nedostat vůbec žádný plat. Co by asi komunisté říkali, kdyby se tak choval jiný zaměstnavatel?

O rodině Marxových se nám dochovala poměrně šokující svědectví. Podle nich v domácnosti panoval většinou veliký nepořádek a všude to zavánělo tabákovým kouřem. Marx žil nepravidelně a uměl i notně popít. Když se vrhl do díla, propadl mu natolik, že často ani nespal. Potom to doháněl přes den. Pohyboval se polooblečený, nemytý, ve špinavých šatech. Zřejmě důsledkem špatné hygieny i stresujícího nezdravého života se mu na těle udělaly ošklivé boláky. To už začínal připomínat podivína, kterého zřejmě nakonec nemilovala ani vlastní žena. Není divu, když ji podváděl. K dítěti narozenému mimo legální svazek se ale nehlásil. Ujal se ho muž, který Marxovu rodinu zachraňoval vlastně celý život – Bedřich Engels. Ten také dokončil nehotové díly Kapitálu, protože Marx je nedo­táhl dál než k nekonečnému množství poznámek.

Životní martyrium komunistického proroka skončilo předčasnou smrtí. Stálá stěhování a pobyt v emigraci nikomu nepřidají. Žil v cizině, a přestože býval obklopen různými pijáky a soudruhy, trávil své dny bez skutečných přátel. Dokonce i věrný druh Engels měl o Marxově charakteru pochybnosti. Jejich vztah prošel různými krizemi a vydržel snad jen proto, že Engels projevil značnou trpělivost a pravděpodobně měl o práci svého kolegy tak vysoké mínění, že mu byl ochoten tolerovat prakticky cokoliv.

Karel Marx se po letech strávených v chudobě dožil i toho, že jeho jméno začalo mít zvuk. Zejména v Rusku. Ve svých třiašedesáti letech ovdověl, o dva roky později ztratil i nejstarší dceru Jenny Caroline. Kdo by ho v té době viděl, asi by v jeho sešlé postavě nehledal jednoho z nejvlivnějších mužů v dějinách lidstva. 

Uvedenou otázku si díky populární komedii S tebou mě baví svět jistě pokládá hodně Čechů. Ano, hadi skutečně dokážou lidově řečeno prdět, ačkoliv u nich ke zmíněnému projevu nedochází příliš často. Plynatost totiž obvykle doprovází konzumaci rostlinné stravy, a popsaní tvorové jsou čistě masožraví. Přesto mohou trochu zeleně pozřít při pojídání zvířete, které se jí buď samo živilo, nebo má části rostlin přilepené na těle.

Další důvod plynatosti u hadů spočívá v uvolňování vzduchu po jídle. Pokud ovšem plaz vypouští plyn příliš často, může jít o známku potíží s trávením a jedná se o důvod vyhledat veterináře. Je také zajímavé, že uvolňování plynů u hadů neprovází žádný zápach, a často ani zvuk. Někteří z nich však takto rovněž zastrašují predátory: Nasají vzduch do kloaky, neboli otvoru sloužícího k vyprazdňování a reprodukci, a následně jej za hlasitého lupnutí vypustí ven. Daná technika se nazývá kloakální praskání.

Za Zeptej se vědce odpovídá Ing. Anna Keclíková, Národní technická knihovna 

Dinosauři se mohou zdát jako nejobludněji vypadající prehistorická zvířata, ale věřte, že Matka příroda stvořila i další děsivé tvory. Příkladem za všechny budiž rod entelodontů, přezdívaných „pekelná prasata“.

Entelodonti patřili mezi sudokopytníky. Byli ale mnohem hrozivější, než jsou dnešní příslušníci tohoto řádu savců, zahrnujícího velbloudy, žirafy, jeleny nebo prasata. Právě prasatům byli entelodonti do určité míry podobní a vědci se původně domnívali, že jim byli v rámci řádu sudokopytníků blízce příbuzní.

Příbuzenstvo hrochů a kytovců

Nedávný výzkum čínského týmu odborníků, který zveřejnil vědecký časopis Journal of Systematic Palaeontology, ale přináší nový pohled. Entelodonti podle zjištění vědců nepatřili mezi příbuzné prasat, nýbrž k linii sudokopytníků, vedoucí ke skupině Cetancodonta, zahrnující hrochy a kytovce. Jak je vidět, na této skupině si evoluce dala opravdu záležet a vytvořila pozoruhodné formy.

Entelodonti žili zhruba od konce eocénu do středního miocénu, kdy asi před 16 miliony let vyhynuli. Šlo o velké tvory, v mnoha případech šlo o největší živočichy daného ekosystému. Zástupci největších rodů jako byl severoamerický Daeodon vážili téměř tunu a měřili přes dva metry v kohoutku a asi čtyři metry na délku.

TIP: Paleontologové objevili pozůstatky dávného obojživelného předchůdce velryb

Měli velkou, téměř metr dlouhou lebku, na které byly kostěné výrůstky, které entelodontům přidávaly na děsivém vzezření. Lebka byla plná hrozivých tesáků, což původně vedlo vědce k přesvědčení, že entelodonti lovili velké býložravce a byli schopní drtit kosti mršin, podobně jako třeba dnešní hyeny. Detailní studie zubů entelodontů z letošního ledna, kterou zveřejnil odborný časopis Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology, ale ukázala, že ve skutečnosti šlo o všežravce, kteří se nejspíš živili převážně kořeny a plody.

Existenci mytického tvora potvrdili mořští biologové. Legendární hafgufa čili plující tlama totiž nebyla výmyslem. S trochou štěstí na ni můžete narazit ještě dnes! Jak vypadala? V tom měli ve 13. století Seveřané jasno. Jejich ságy hovoří o mořské příšeře, která je svými tělesnými proporcemi „spíše ostrovem, než rybou“. To by ještě tak zlé nebylo. Bestie totiž neděsila svou velikostí, ale především obrovskou tlamou. Ona hafgufa nabývala v popisu podoby svérázného plovoucího jícnu. Do nějž vpluly neopatrné rybky unášené vlnkami, aby pak nečekaně sklaply čelisti. Doširoka otevřená tlama onoho tvora z hlubin totiž byla důmyslnou pastí.

Radši ani nedomýšlet, co by se stalo s neopatrným námořníkem, který by se k ní jen přiblížil. Každého jímala hrůza z toho, co by se asi v jejím žaludku odehrávalo dál. Proto se také Seveřané pokud možno vyhýbali širým oceán­ským pláním jižně pod Hellulandem i vodám islandským, tedy dnešnímu Grónskému moři. Tam se totiž na hafgufu dalo narazit častěji, než by bylo zdrávo.

Hvězda ság

O co víc se jí Seveřané vyhýbali na vlnách, tím častěji o ni zakopáváme v norských legendách a ságách. Vedlejší roli si například střihla v traktátu Konungs skuggsjá, tedy Králově zrcadle. Vystupuje i v sáze Örvar-Odds a též v Fornaldarsaga. Tam má dokonce zbaštit celý člun s posádkou. My se můžeme jen usmívat pověrčivosti naivních Seveřanů, kteří navzdory svému velmi těsnému sepětí s Atlantikem podlehli vylhaným bájím a vyprávěnkám.

Jenže co to? Hafgufa na nás vykukuje i z jiných historických zdrojů. Když to vezmeme od těch čerstvějších: ani ne před sedmdesáti lety o jejím výskytu v historické literatuře široce pojednal islandský literární badatel, Halldor Hermannsson. Prostor jí ve svém díle Historie Grónska věnoval také duchovní David Crantz. Knihu sepsal v roce 1758 a věřit bychom mu měli, byť třeba jen z povinného patriotismu. Pocházel totiž z Moravy.

V roce 1657 se o ní psalo v Historiarum anatomicarum, kterou sestavil dánský lékař Thomas Bartholin. A je třeba dodat, že jeho kniha není vyloženě smyšleným bestiářem, povětšinou se přidržuje faktů. Jen rok před ním pak o příšeře píše Jón Guðmundsson, islandský amatérský badatel, všeuměl a autor Přírodní historie Islandu. Taky ne zrovna fanda fantaskní literatury.

O co jde?

Dál a hlouběji směrem do minulosti se už téma hafgufa trochu štěpí. V různých traktátech se doboví odborníci, přírodozpytci a nadšenci dohadují, jestli hafgufa je spíš mořská panna, bájný kraken, lyngbak (což je další legendární severská bestie) anebo obří plovoucí želva. Nikdo z těchto učenců ale fenomén plovoucí tlamy nesmete ze stolu. Všichni ji berou jako holý fakt.

A když při pátrání sestoupíme ještě o něco hlouběji do minulosti? Zjistíme, že se o podivné „plovoucí tlamě“ zmiňují rukopisy evropské, arabské, koptské, latinské i staroanglické. Vlastně vůbec první dochovaná zmínka o ní pochází z 2. století našeho letopočtu a zaznamenali ji písaři knihovny v Alexandrii. Ti ji samozřejmě nenazývali jako Seveřané hafgufa, ale aspidochelone. A měli jí za tlamu patřící k obří želvě.

Takže historické bádání po příšeře vybavené obří tlamou získává docela nezvyklý trend. Běžně se totiž směrem do minulosti počet zdrojů dostupných informací silně zužuje a kvalita popisu klesá. Ale v tomhle konkrétním případě jich spíš přibývá a obsáhlost popisu získává na podrobnosti. A nejen z hlediska počtu zdrojů, ale i jejich geografického rozšíření. Člověk by skoro chtěl uvěřit tomu, že ať už byla ta hafgufa čímkoliv, rozhodně byla před osmnácti a více stoletími rozšířenější.

Blízké setkání

O to větší překvapení pak mořským biologům uchystal rok 2011. Tehdy totiž mohli severovýchodně od ostrova Vancouver v Kanadě na vlastní oči pozorovat, jak nezvykle si při lovu počínal tamní keporkak. Třicet tun vážící a délky skoro dvaceti metrů dosahující kytovec tu velmi líně splýval svou „hlavou“ na hladině, a měl přitom doširoka otevřenou tlamu.

Jen pro představu: jeho narůžovělý jícen má na délku skoro pět metrů.  Zkrátka pořádná nádrž. Skutečně do ní tedy vplulo pár ryb, které pak keporkak s mlasknutím a zafuněním polkl. Bylo to něco, čemu ani sami mořští biologové nechtěli moc věřit. Keporkak totiž patří k těm kytovcům, kteří potravu – drobné i větší rybky a kril – nabírají během plavání „plnými ústy“ pod hladinou. Vodu z téhle tekuté slané polévky poté vytlačí a přefiltrují přes kostice z tlamy ven. 

Že by lapali kořist tak, že svou na hladině rozevřenou tlamu využívají jako sklopnou past, zkrátka vědci nijak nezdokumentovali. Jak moc mimořádně se vlastně onen kus choval, se pokoušeli zjistit z odborné biologické a oceánografické literatury. Ze současnosti bylo zmínek o téhle „plovoucí pasti“ jako šafránu. Museli pátrat v minulosti. A čím hlouběji sestupovali při pátrání do historie, listovali starými přírodovědnými pojednáními, tím častěji naráželi na zmínky o mytické příšeře s velkou tlamou.

Aby pak, bez jakékoliv nadsázky, zjistili, že to, čeho byli svědky, naši předkové dříve nazývali hafgufa. Tedy žádná bájná příšera, děsící námořníky, ale jen keporkak shánějící si potravu poněkud netradičním způsobem.

Pravda!

Není bez zajímavosti, že od toho přelomového roku 2011 přistihli vědci keporkaky při téhle líné formě lovu už několikrát. A nejen oni. Podle zdokumentovaných pozorování se tohoto přešlapu proti slušnému stolování účastnili i plejtváci Brydeovi poblíž thajského pobřeží.

Tým mořských biologů z australské Flinders University proto navázal užší spolupráci s medievalisty a odborníky na středověkou literaturu. Těm jde listování v zažloutlých svitcích a pergamenech přece jen o něco lépe. S jejich pomocí pak vytyčili na mapě oceánů oblasti, kterých se staré legendy týkaly. Díky tomu mohli vyselektovat konkrétní druhy kytovců, jichž se tato libůstka týkala. Včetně těch, které považovali za hafgufu. 

„Je to sice hodně zvláštní, protože jsme zprávy z rukopisů temného středověku, bestiářů doprovázených bizarními ilustracemi, nikdy za hodnověrný zdroj zoologických informací nepovažovali,“ vysvětluje John McCarthy, vedoucí týmu mořských biologů. „Ale v tomhle konkrétním případě skutečně nejde o popis nějaké fikce, ale skutečnosti.“

Ochrana kytovců

McCarthy se pochopitelně pokoušel najít odpověď i na to, proč se za poslední půlstoletí nikde neobjevilo více zmínek o netradiční metodě stravování keporkaků. Dospěl k názoru, že to souvisí s celkovou početností kytovců, jejich populační hustotou.

Keporkaků bývalo, ještě před zahájením průmyslového lovu v 17. století, jen v severním Atlantiku na 100 tisíc kusů. V roce 1955 se jejich počet propadl pod tisícovku. To, že před staletími bývalo „líné chytání potravy do otevřené tlamy“ pozorováno častěji, mohlo vycházet čistě jen z větší početnosti keporkaků. A dnes, kdy se už počty keporkaků díky důsledné ochraně zvýšily dvacetkrát, se s ním naštěstí setkáváme znovu. 

„Lidé před tisíciletími zažili to, co my už nikdy nezažijeme – oceány hemžící se velrybami,“ říká McCarthy. „Takže svědky toho nezvyklého způsobu chytání rybek kytovci mohli být častěji.“

Seveřané měli pro strach uděláno. Vyrazit totiž na širý oceán, kde si dávali dostaveníčko živočichové připomínající velikostí svého těla spíš ostrovy než ryby a kteří lapali kořist do pětimetrových nádrží obřích tlam, zkrátka odvahu vyžadovalo… Hafgufa pro ně nebyla výmyslem, ale velmi reálným důvodem k obavám.

Když tzv. Homestead Act neboli „usedlický zákon“ prošel Kongresem a prezident Abraham Lincoln jej v květnu 1862 podepsal, nikdo netušil, jak dalekosáhlý dopad bude zmíněný právní předpis mít. Právě jeho zásluhou se republikáni stali určující politickou silou a začalo rychlé osídlování západu Spojených států.

Za volnou půdu

Postupné rozšiřování amerického území přivádělo pod svrchovanost Washingtonu ohromné, vesměs neobydlené kusy krajiny, které pak vláda příležitostně prodávala kvůli důležitým příjmům do federálního rozpočtu. Přímé zdanění totiž ještě neexistovalo, a hlavní zdroj peněz tak tvořila cla a platby za poštu.

Už od 30. let 19. století však rostlo hnutí za „volnou půdu“, žádající bezplatné příděly pozemků americkým občanům. Revoluční vření roku 1848 se v USA projevilo vznikem Strany svobodné půdy, jež v roce 1856 nominovala na prezidenta důstojníka Johna Frémonta se sloganem „Svobodný člověk, volná půda, svoboda projevu, volná práce a Frémont“. Uvedená skupina se stala jedním z proudů, které se později spojily do republikánské strany.

Smeteno ze stolu

Plán na příděly pozemků měl ovšem silné odpůrce. Mnozí politici se obávali, že rozdáváním půdy ztratí federace hlavní zdroj příjmů a uchýlí se k pokusům zdaňovat obyvatelstvo. Politici Severu měli strach z vylidnění tamních měst, zatímco jejich protějšky z Jihu děsil vznik nových států bez otroctví, čímž by se narušila rovnováha svobodných a otrokářských států v Unii.

Kongresman Andrew Johnson, pozdější Lincolnův viceprezident a nástupce, dokázal v roce 1852 po čtyřech letech snahy dostat popsaný návrh do Kongresu. Zákon však samozřejmě čekalo odmítnutí a teprve roku 1860 získali republikáni dostatek hlasů, aby jej přijaly obě komory. Prezident James Buchanan ho přesto vetoval s argumentem, že přidělování bezplatné půdy je nespravedlivé vůči těm, kdo si ji zaplatili. A nadto zpochybnil právo Kongresu nakládat s majetkem vlády, což podle něj popíralo princip dělby pravomocí mezi zákonodárnou a výkonnou moc.

Lincoln na koni

Republikánská strana každopádně učinila z popsaného zákona ústřední bod své kampaně a Lincoln byl díky němu zvolen prezidentem. Poté začal pracovat na přijetí předpisu, a to nejen pro svůj názor, že svobodný člověk má na půdu právo – ale také s vidinou, že lidé, jimž dají republikáni pozemky zdarma, podpoří jejich boj s Jihem a promění se v oddanou voličskou základnu. V roce 1862 tak nastalo masivní stěhování na západ USA, umožněné revolučním článkem usedlického zákona ve znění: „Každá osoba, která je hlavou rodiny nebo dosáhla 21 let a je občanem Spojených států, nebo prohlásila, že se jím chce stát, a nikdy nepozdvihla proti vládě zbraň, má právo dostat bezplatně 160 akrů federální půdy.“ 

TIP: Češi na obranu Unie: Za co bojovali chicagští krajané v občanské válce?

V uvedeném roce republikáni své pozice v Kongresu částečně ztratili vlivem vývoje války, do jejíhož zdárného konce zbývaly ještě tři dlouhé roky. Díky přílivu nových osadníků v letech 1862–1912 však strana v americké politice dominovala. Po celou dobu kontrolovala většinu nejméně v jedné z komor Kongresu a s výjimkou Grovera Clevelanda kontinuálně držela i prezidentský úřad.