Nasávají černé díry hmotu z okolí?

Černé díry mají tak silnou gravitaci, že z nich neunikne ani světlo. Lidé si je často představují jako nějaké kosmické vysavače, které dokážou vyluxovat rozlehlé oblasti vesmíru. Skutečnost je však méně fantastická: Černé díry se v podstatě chovají jako jiné masivní objekty v kosmu – přitahují hmotu, ale jen z bezprostředního okolí.

Vyváznutí z dosahu takového tělesa vyžaduje překročení únikové rychlosti, dané jeho hmotností. Například u Slunce se jedná o 618 km/s. Pro černé díry je ovšem typické, že k vymanění se z jejich vlivu nestačí ani rychlost světla v hodnotě zhruba 300 000 km/s. Ta je ze své podstaty nepřekročitelná, proto ze zmíněného monstra neunikne vůbec nic.

Gravitační síla však s rostoucí vzdáleností klesá. Stačí se proto od černé díry dostat trochu dál, a začne se chovat jako běžná stálice – alespoň pokud jde o gravitaci. Kdybychom tedy Slunce vyměnili za černou díru hvězdné velikosti, v naší soustavě by se to příliš neprojevilo. Země by centrální těleso obíhala dál, jen bychom museli rychle nalézt alternativní zdroj světla, tepla a energie.

V létě se Země nachází ke Slunci blíž

Lidé obvykle vědí, že Země neobíhá kolem Slunce po perfektní kružnici, nýbrž po elipse. Svádí to k závěru, že jsou roční období důsledkem různé vzdálenosti od naší denní hvězdy. Ve skutečnosti to ovšem neplatí: Stačí si vzpomenout, že na severní a jižní polokouli jsou období roku navzájem o šest měsíců posunutá.

Navíc trajektorie Země není zas tak moc eliptická a její vzdálenost od Slunce se průběžně mění „pouze“ zhruba o pět milionů kilometrů, což představuje asi jen 3 % z celkové délky spojnice obou těles. Kromě toho jsme na severní polokouli k centrální stálici blíž v zimě než v létě.

Za roční období v mírném podnebném pásu tak vděčíme sklonu rotační osy naší planety, který činí okolo 23,5°. Zároveň přitom způsobuje střídání období sucha a dešťů v tropech. Kvůli zmíněnému sklonu totiž sluneční záření dopadá na různá místa na Zemi pod odlišnými úhly a také po nestejně dlouhou dobu během dne.

Naše hvězda hoří

Oheň, tak jak ho známe, potřebuje k hoření palivo, vysokou teplotu a kyslík. Slunce, stejně jako většinu hvězd, tvoří převážně vodík a helium. Druhý zmíněný prvek je inertní a nehoří. Vodík je však hořlavý velmi, takže palivo naše stálice má. Na jejím povrchu pak panují teploty kolem 5 500 °C a směrem do středu dál rostou. Nevyskytuje se tam ovšem prakticky žádný kyslík, takže hořet Slunce nemůže.

Záři a žár má na svědomí termojaderná fúze v nitru hvězdy. Kvůli extrémním tlakům a teplotám se atomy vodíku dostanou k sobě až na méně než jeden femtometr. Poté dojde k fúzi jejich jader a vznikne atom helia, za současného uvolnění ohromného množství energie v podobě gama-záření. Tato jednoduše vypadající reakce udržuje „motor“ Slunce v chodu po dlouhé miliardy let.

Průlet hlavním pásem je velmi nebezpečný

Některé kosmické mýty mají původ v science-fiction. Například ve scéně z druhého (formálně pátého) dílu Hvězdných válek prolétá neohrožený Han Solo s Millennium Falconem zónou vesmírných balvanů u planety Hoth a C-3PO ho varuje, že pravděpodobnost úspěšného průletu dosahuje asi 3 720 : 1. Po chvíli napětí vše zvládnou, i když se kolem kosmického smetí pohybují nebezpečně blízko. Ovšem v reálném vesmíru by byla situace mnohem jednodušší. Ve Sluneční soustavě sice máme hlavní pás planetek se spoustou kamenů rozmanitých velikostí, oblast však zabírá ohromný prostor, takže se od sebe jednotlivá tělesa nacházejí značně daleko.

Jako první člověkem vyrobené zařízení překonala hlavní pás americká sonda Pioneer 10 v 70. letech. Neměla žádnou zvláštní ochranu ani se ničemu nevyhýbala, přesto cestu zvládla bez problémů. Tamní asteroidy totiž v průměru dělí téměř milion kilometrů, což výrazně přesahuje i vzdálenost Měsíce od Země.

Slunce je žluté

Jak ví každé malé dítě, Slunce je žluté – potřebujete na něj přece žlutou pastelku. Tutéž barvu má i na řadě snímků v médiích nebo třeba v učebnicích. Při východu a západu sice bývá spíš oranžové, nebo až červené, ale přes den je žluté. Problém tkví v tom, že odstín naší hvězdy, který vnímáme, představuje pouhou iluzi.

Slunce vydává viditelné záření všech vlnových délek, takže jeho skutečná „barva“ je bílá – a mění se až při průchodu atmosférou. Vlnové délky fotonů na modrém konci spektra jsou mnohem kratší než na červeném, tudíž se první zmíněné fotony s větší pravděpodobností srážejí s částicemi vzduchu. Během dne se víc rozptylují v atmosféře, proto se nám Slunce jeví žluté a obloha modrá. Při východu či západu potom sluneční záření prochází silnější vrstvou ovzduší, a odstín hvězdy se tak z našeho pohledu proměňuje ještě víc, k malebné oranžové až červené.

Stálice v souhvězdích leží navzájem blízko

Pro lepší orientaci na nočním nebi si lidé už v hluboké minulosti spojili jednotlivé hvězdy do rozpoznatelných tvarů, přičemž vzniklé obrazce představovaly mytologické postavy, zvířata i neživé předměty. V roce 1928 pak Mezinárodní astronomická unie přijala rezoluci, v níž jejich hranice pevně definovala, a obloha se tak rozčlenila na 88 souhvězdí. (Připomeňme, že odborně definovaný pojem souhvězdí není totožný s myšleným obrazcem, ale zahrnuje rovněž celou odpovídající oblast na nebi.)

Již dávno přitom víme, že stálice tvořící souhvězdí jsou ve skutečnosti různě jasné a zároveň jinak vzdálené od Země i jedna od druhé, často dokonce desítky či stovky světelných let. Hvězdy se rovněž ve vesmíru pohybují – ty bližší z našeho pohledu obvykle rychleji, vzdálenější pomaleji. Před pár milénii tudíž vypadala noční obloha zcela jinak a za dalších pár tisíc roků už bychom ji zase nepoznali. Přestože jsou však souhvězdí jen zdánlivá, stále mají praktický význam.

Měsíc má temnou stranu

Odvrácená strana Měsíce dlouho podněcovala fantazii: Lidé si často představovali, že tam panuje věčná tma, jedná se však o mýtus a lze jej snadno vyvrátit pomocí lunárních fází. Protilehlá hemisféra se celá v temnotě ocitne jen jedenkrát v měsíčním cyklu, a to při úplňku. Tehdy je opravdu osvětlena pouze polokoule, kterou sledujeme ze Země. Ve všech ostatních případech vždy přinejmenším část odvrácené strany ozařuje Slunce.

První hmatatelný důkaz poskytla sovětská sonda Luna 3, když v roce 1959 pořídila její snímek. Všichni se tak mohli přesvědčit, že je opačná hemisféra zalitá slunečními paprsky. Díky automatům, jež jsme vyslali na oběžnou dráhu našeho souseda, jsme rovněž zjistili, že se na odvrácené polokouli nacházejí horniny a tamní povrch je ve skutečnosti světlejší. Opravdovou „temnou“ stranu Měsíce tak v jistém slova smyslu představuje naopak ta přivrácená, kterou důvěrně známe.

Velkou čínskou zeď lze vidět z vesmíru

Velká čínská zeď coby nejdelší struktura vybudovaná člověkem měří neuvěřitelných 21 196 km, a lidé si proto často představovali, že musí být viditelná i z kosmu. Zmíněný názor byl populární především ve 30. letech, ještě před prvními lety do vesmíru.

Zeď je sice extrémně dlouhá, ale zároveň poměrně úzká, se základnou širokou jen kolem šesti metrů. Rovněž díky svému materiálu do značné míry splývá s okolní krajinou, jinými slovy není příliš nápadná. Z nízké oběžné dráhy lze snadno pořídit například radarové snímky, na nichž je dobře patrná, nebo se dá použít dalekohled. Astronauti ji však nevidí, jak potvrdil i Chris Hadfield, který v roce 2013 velel posádce ISS a snažil se linii stavby na Zemi najít. Podle něj to pouhýma očima není možné, a to ani v ideálních pozorovacích podmínkách.

Za fáze Měsíce může zemský stín

Na první pohled vypadá uvěřitelně, že by fáze Měsíce mohl vytvářet stín vrhaný Zemí. Ve skutečnosti jde ovšem o důsledek ozáření zemského souputníka naší denní hvězdou. Při úplňku se Země nachází mezi oběma tělesy, přičemž Slunce plně osvětluje přivrácenou lunární hemisféru. Při novoluní se naopak Měsíc ocitá mezi naší planetou a centrální stálicí, která tak ozařuje jeho odvrácenou stranu. 

Zemský stín na něm pozorujeme v jediném případě – při měsíčním zatmění. Tehdy se Země dostane přesně mezi svého průvodce a Slunce a dočasně zablokuje jeho paprsky, jež by jinak dopadaly na lunární povrch.

Gravitace nemá na světlo vliv

Lidé si gravitaci často představují jako přitažlivou sílu působící mezi hmotnými objekty. Pokud tedy částice světla neboli fotony nemají žádnou hmotnost, neměla by je gravitace nijak ovlivňovat. Jak je potom možné, že světlo neunikne z gravitační náruče černé díry? Odpověď tkví v povaze gravitace. Newton si ji opravdu představoval jako přitažlivou sílu mezi hmotnými tělesy, Einstein však její vnímání úplně změnil. Podle obecné relativity totiž úzce souvisí s uspořádáním časoprostoru – jako když na měkkou podložku umístíme různě těžké koule, a čím těžší koule, tím víc ji zdeformuje.

Podobný efekt přitom vyvolávají hmotné objekty ve vesmíru a okolní zakřivený časoprostor pak působí nejen na blízká hmotná tělesa, ale také na nehmotné světelné paprsky, protože jím rovněž prolétají. V případě černé díry je časoprostor zakřivený až k nekonečnu, takže se nedostanou ven ani fotony.

V roce 1908 objevila skupina katolických kněží něco, co vypadalo jako kosterní ostatky muže pohřbeného v jeskyni v La Chapelle-aux-Saints, nacházející se u stejnojmenné obce ve francouzském departementu Corrèze. Téměř kompletní kostře chybělo několik zubů, což jí vyneslo přezdívku „Stařec“.

Následné zkoumání odhalilo, že se „Stařec“ netěšil úplně dobrému zdraví a na sklonku svého života nepochybně vypadal velmi sešle. Kromě chybějícího chrupu tento zhruba čtyřicetiletý muž trpěl i pokročilou artritidou. Zemřel přibližně před 56 až 47 tisíci lety a podle části vědecké obce představuje jeden z nejznámějších příkladů cíleného pohřbívání mezi neandertálci.

Nová rekonstrukce slavného neandertálce

Forenzní specialisté a umělci, které vedl známý brazilský odborník na rekonstrukce obličejů Cícero Moraes z výzkumné skupiny Arc-Team, nyní vytvořili digitální rekonstrukci obličeje „Starce“. Nejde o první pokus představení pravděpodobné podoby slavného neadertálce – o jednu z prvních se již v roce 1909 pokusil například český malíř František Kupka a o rok později francouzský paleontolog a antropolog Marcellin Boule. Na rozdíl od svých předchůdců mohl Moraes pro svou rekonstrukci využít snímky lebky pořízené výpočetní tomografií a další moderní technologie.

Vědci vytvořili dvě podoby „Starce“ – realističtější verze znázorňuje holohlavého a věkem sešlého muže, spekulativnější varianta nabízí více detailů – především předpokládaný odstín kůže a vlasy. Zda tyto atributy mají vědecký základ, nebo jde o autorskou licenci, ale není ze zveřejněné zprávy úplně zřejmé.

Rekonstrukce Starce Moraesova týmu dobře zapadá do trendu, jakým se mění náš pohled na neandertálce. „Nelze si nevšimnout, že se vzhled neandertálců v našich představách postupně změkčuje a přibližuje se našemu druhu,“ přiznává pro portál Live Science Moraesův kolega, antropolog Francesco Galassi z polské Univerzity v Lodži.

TIP: Pohlédnout do minulosti: Jak vznikají a jak přesné jsou rekonstrukce obličejů?

„Je to důsledek pokroku ve výzkumu neandertálců, z něhož je patrné, že nám byli v řadě ohledů bližší, než jsme si původně mysleli.“ Nový pohled na neandertálce ukazuje, že tito naši vzdálení příbuzní pohřbívali své mrtvé, vyráběli nástroje, používali oheň k přípravě jídla a možná provozovali i nejrůznější rituály.

Psycholog David M. Markowitz z University of Oregon analyzoval více než tři miliony petic v několika světových jazycích, které stáhl z pěti veřejně dostupných internetových databází. Následně pomocí počítačového programu zjistil četnost běžných „lidových“ výrazů a vyhodnotil celkovou srozumitelnost dokumentu. 

Recept na petici

Oproti očekávání, že čím jednodušší text, tím víc podpisů se pod ním shromáždí, se prokázal přesný opak: Vyšší šanci na úspěch měly petice, které působily složitěji, obsahovaly komplikovanější věty a víceslabičná slova. Markowitz tak nepřímo potvrdil závěry dřívějších výzkumů, že v určitých situacích vnímají lidé složitost pozitivněji. 

Zatímco obvykle dáváme přednost zjednodušování jazyka – například pokud jde o reklamy či příspěvky na sociálních sítích – zároveň dokážeme ocenit úsilí autora, jenž se prostřednictvím spletitých souvětí pokouší dosáhnout důležitého záměru. 

Komplikovanější petice tudíž působí na průměrné čtenáře tak, že má v porovnání s jednoduššími texty významnější cíl. Podle Markowitze je však nutné hypotézu ještě potvrdit: Nelze totiž vyloučit, že složitě formulované petice s vyšším počtem podpisů oslovily víc lidí jednoduše svým tématem. 

Zatímco koncept hlubinných protiponorkových pum se za léta vývoje příliš nelišil, zajímavou evolucí prošla zařízení, s jejichž pomocí hlubinné pumy opouštěly mateřskou loď. Skluzy byly jednoduché a spolehlivé, ovšem panovaly obavy, aby exploze zbraně svržené jen pár metrů za záď nepoškodila i vlastní plavidlo. Inženýři se tedy zaměřili na konstrukci vrhačů, jež by dokázaly válec odpálit do větší vzdálenosti.

Úvodní část: Smrtící ocelové válce proti ponorkám: Jak fungují hlubinné nálože? (1)

Průkopníkem se stala britská firma Thornycroft, která v létě 1917 sestrojila vrhač Mark I. Montoval se na bok plavidla, vymetal hlubinnou pumu do vzdálenosti 37 metrů a spolu s pokročilejším Markem II se zařadil do výzbroje stovek válečných plavidel Jeho Veličenstva, včetně těch ze zemí Commonwealthu.

Britský vynález prošel testy také u US Navy, jehož experti ho vyhodnotili jako zbytečně složitý a raději sestrojili vlastní Mark 1. Komplet, který si pro tvar svých ramen vysloužil přezdívku Y-gun, se lafetoval v podélné ose lodi. Vystřeloval současně dvě pumy do některé ze tří přednastavených vzdáleností: 46, 60 nebo 73 metry. Američtí admirálové mu dali přednost i přesto, že jeho instalace do středu plavidla zabírala prostor nástavbám nebo jiným zbraním. Oba popsané typy využívaly malou nálož, která vymetla z hlavně trn s kolébkou, na níž spočívala samotná puma. Výraznější technickou inovaci přinesl až britský Mark IV z roku 1939. Poprvé totiž užíval k odpálení stlačený vzduch a vystřeloval do moře jen samotnou pumu – kolébka tvořila integrální součást vrhače.

Všemi směry 

Ani Američané neusnuli na vavřínech a krátce před japonským útokem na Pearl Harbor začali na své lodě instalovat nový Mark 6 neboli K-gun. Tentokrát odpaloval jedinou pumu, k čemuž nadále sloužila drobná nálož. Hlavní změna spočívala ve výhodnější montáži systému na bok plavidla, které tak pojalo čtyři až osm vrhačů.

Během dalších válečných let si námořní inženýři uvědomili, že mnohem výhodnější bude odpalovat hlubinné pumy před loď. Nejznámějším vrhačem tohoto typu se stal 24hlavňový systém Hedgehog (ježek), který využíval projektily podobné klasickým minám. Plnohodnotný příďový vrhač představoval až britský tříhlavňový Squid z roku 1943, který drtil U-booty pomocí hlubinných pum o váze 177 kg vypalovaných na vzdálenost 250 metrů. Maximální hloubka exploze činila asi 270 metrů. Squid sloužil spolehlivě až do konce války i dlouho po ní – Royal Navy jej vyřadilo roku 1977 a švédské námořnictvo dokonce ještě o pět let později. 

Vedle námořníků svrhávali za druhé světové války hlubinné pumy také letci. Jako první se do vypracování příslušné taktiky vrhli Finové, kteří během zimní války se SSSR experimentovali se shozem těchto zbraní z ukořistěných bombardérů SB-2. Jako nejtěžší úkol se ukázalo nalezení optimální výšky, při níž by se původně námořní pumy daly použít bez narušení ocelového pláště a poškození odpalovacího zařízení. Jakmile dosáhli při pokusech úspěchu, ustavili počátkem roku 1942 letku LeLv 6, která dostala do výzbroje hlubinné pumy upravené pro letecké nasazení. Bombardéry většinou nosily trojici zbraní, z nichž každou mechanici nastavili na jinou hloubku výbuchu. Jednotka s tímto vybavením zničila osm sovětských ponorek, přičemž polovinu si připsal na konto kapitán Rolf Birger Ek – průkopník tohoto způsobu boje, který s pokusy ve Finsku začal.

Údery z nebes 

Úspěchy skandinávských letců zvaných sukellusveneentorjuntalentäjä neboli „lovci ponorek“ neunikly pozornosti zahraničních ozbrojených sil. Námořní letectva většiny z nich dosud užívala při úderech na podmořské čluny jen běžné bomby, které nepřinášely kýžený efekt. V Británii vzbudila letecká hlubinná puma takové nadšení, že za její zavedení lobbovali i někteří poslanci. Záhy se první exempláře objevily ve výzbroji dvoumotorových bombardérů Vickers Wellington. Stroj obvykle nesl čtyři exempláře, u nichž se požadovaná hloubka exploze dala nastavit ještě těsně před svržením přímo na palubě letadla. To zvyšovalo šanci na zásah a britští letci potopili řadu německých i italských ponorek. Obzvláště se jim dařilo ve Středomoří, a to díky průzračné vodě i malé hloubce, která usnadňovala nalezení a zaměření kořisti. 

Kromě wellingtonů nosily v pozdějších fázích konfliktu hlubinné pumy též čtyřmotorové létající čluny Short Sunderland nebo těžké bombardéry B-24 Liberator amerického původu, jimž větší dolet umožňoval hlídkovat tisíce kilometrů od základen. Mezi lovce ponorek se zařadila i čs. 311. peruť Royal Air Force. 

Nejprve působila jako klasická bombardovací jednotka a s wellingtony napadala cíle jako Berlín, Brémy nebo Brest. Brzo se zařadila k nejlepším perutím Královského letectva, avšak intenzivní nasazení si vyžádalo extrémně těžké ztráty. Britové proto zle pošramocenou squadronu v dubnu 1942 přeložili k Pobřežnímu velitelství (Coastal Command) a v Severním Irsku se personál přeškolil na nový druh bojové činnosti. Její wellingtony a liberatory (311. peruť se na ně přezbrojila na jaře 1943) podnikly nad mořem 2 084 misí. Hlubinnými pumami napadly 33 U-bootů, z nichž pět kleslo ke dnu a jeden utrpěl poškození. Za tyto úspěchy peruť zaplatila ztrátou 16 bombardérů a 109 padlých.

Bod obratu

Spojenečtí námořníci postupně zdokonalili protiponorkovou obranu konvojů tak, že útok U-bootů znamenal pro německé posádky enormní riziko. Kombinace početného doprovodu vybaveného detekčními přístroji a hlubinnými pumami s nadrilovanými taktickými postupy se projevila například při defenzivě konvoje ONS 5 plavícího se na přelomu dubna a května 1943 z Liverpoolu do kanadského Halifaxu. Tento střet bývá označován za přelom v bitvě o Atlantik. Na uskupení 42 transportních lodí a sedmi eskortních válečných plavidel postupně udeřilo více než čtyřicet ponorek. Během týdenního boje Němci poslali ke dnu 13 lodí o celkové tonáži 63 000 tun, avšak sami odepsali šest zničených a sedm poškozených U-bootů. Šokovaný velitel Kriegsmarine velkoadmirál Karl Dönitz raději další plánované útoky na ONS 5 odvolal.

Pro vyprávění o tomto zajímavém člověku se musíme vrátit hluboko do minulosti. Martin se narodil v části římské říše zvané Panonie (území dnešního Maďarska) kolem roku 316. Z hlediska dějin křesťanství to byla doba převratná, protože pouhé tři roky předtím vydal císař Konstantin takzvaný Edikt milánský, který ukončil pronásledování křesťanů a zrovnoprávnil je s vyznavači pohanských kultů.

Ve službách římských císařů

Martinův otec byl římským vojákem, proto pro svého syna vybral tehdy nevšední jméno. Lze jej přeložit jako „malý Mars“. Jelikož byl Mars bohem války, spojitost s vojenstvím a armádou je nabíledni. Teprve Martinova pozdější popularita rozšířila také jeho jméno, takže se díky němu stalo populárním po celém světě. V 15 letech vstoupil Martin jako jeho otec do armády. Musel být silný a urostlý, protože byl vybrán za člena císařské gardy, elitní jednotky, jež doprovázela a chránila hlavu říše.

Když s ní pobýval v Amiens v dnešní severní Francii, odehrála se legendární událost. Jednoho mrazivého dne během služby spatřil Martin z koně polonahého žebráka sedícího v městské bráně. Protože u sebe neměl žádné peníze, rozťal mečem alespoň svůj plášť a polovinu chuďasovi věnoval. V noci nato se mu ve snu zjevil Kristus oděný právě do oné půlky pláště, jehož se vzdal ve prospěch žebráka. Martin pochopil, že tím naplnil slova evangelia: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“

Martin zatím nebyl pokřtěný, vyrostl v rodině vyznávající tradiční římské kulty. S křesťany se ale setkával a zřejmě se již tehdy připravoval na křest. Jako všichni gardisté měl svého otroka, choval se k němu ale zcela jinak než jeho druhové. Nejenže s ním jednal jako se sobě rovným, dokonce mu někdy sám čistil sandály a obsluhoval ho u stolu. Po zážitku se žebrákem již na nic nečekal, odešel z armády a nechal se pokřtít.

Nějakou dobu žil poustevnickým životem na ostrově poblíž Janova, později se usadil u západofrancouzského Poitiers. Seznámil se s tamním biskupem Hilariem, jenž se stal jeho učitelem a byl později uctíván jako svatý. Hilarius z Poitiers jej vysvětil na kněze, a to i přes Martinovo zdráhání a protesty, že toho není hoden.

Biskupem v Tours

Martin po celý život vystupoval proti různým herezím zaplavujícím tehdejší křesťanství. Ve 4. století bylo nejsilnější ariánství, které nepovažovalo Krista za rovného Bohu Otci a těšilo se popularitě hlavně mezi „barbarskými“ kmeny. Ve svém boji proti herezi narážel Martin vždy na překážky a odpor. Zároveň však měl v sobě něco, co přitahovalo. Proto když se v Tours, městě vzdáleném asi sto kilometrů od Poitiers, volil v roce 371 nový biskup, přítomný lid svorně volal, že se jím musí stát Martin. Podobně jako ke kněžství, i k biskupskému úřadu tak přišel jako „slepý k houslím“. Pouze jeho všeobecná obliba a schopnosti způsobily, že se ujal prestižního a zodpovědného úřadu, na který se sám vůbec necítil.

V Martinově životopise se také píše, že tomu neodpovídal ani jeho zevnějšek: „Říkalo se, že je to ošuntělý člověk, jeho obličej budí lítost, je oděn do špinavých šatů, má dlouhé rozcuchané vlasy a postrádá důstojnost potřebnou pro biskupský úřad.“ O tom, jak vypadali biskupové oné doby, svědčí svatý Jeroným, když svědčí slova svatého Jeronýma: „Veškeré jejich starosti se točí kolem jejich oděvu a parfémů. Dbají na to, aby na nohou nikdy neměli obnošené boty, a jejich naondulované vlasy nesou zřetelné stopy natáček.“ Těžko si představit větší kontrast mezi Martinem, inklinujícím k askezi a poustevnictví, a mnohými biskupy, kteří žili jako světští páni.

I ve svém vysokém úřadě žil Martin prostě. Opustil biskupské sídlo při katedrále a usadil se na odlehlém místě několik kilometrů za městem. Sem za ním přicházeli ti, kdo chtěli jeho prostý způsob života napodobit, takže na místě jeho útulku vznikla komunita, jež bývá někdy označována za jeden z nejstarších klášterů křesťanského západu. Pro srovnání dodejme, že Řehole svatého Benedikta, která položila základ evropskému mnišství, vznikla skoro 200 let poté.

Misijní cesty a zázraky

Martin svůj „klášter“ často opouštěl, aby putoval po okolí i po vzdálených končinách a šířil křesťanskou víru. Ta již byla ve městech poměrně rozšířená, zatímco venkov zůstával podstatně nedotčený. Biskup tvrdě bojoval s pohanskými praktikami a pověrami. Dával kácet posvátné stromy a zakládal křesťanské chrámy. Dodnes je ve Francii mnoho kostelů, které mají svůj počátek v této době a jsou výsledkem jeho působení. Martinův vliv je prokazatelný nejen na západě, ale i v dalších koutech Francie, kam doputoval. Tomu nasvědčuje množství místních názvů nesoucích jeho jméno. Maje v paměti dávný zážitek se žebrákem, staral se všude též o zlepšení poměrů, zvláště chudých lidí.

TIP: Odvážný kousek: Skutečně projela lady Godiva nahá městečkem Coventry?

Již za života byl Martin z Tours velmi známým a uctívaným, což podporovaly jeho četné zázraky. Uzdravoval nemocné, křísil údajně i mrtvé a bez moci nebyl ani v živočišné říši. Jednou stál se svými spolubratry na říčním břehu, k němuž se blížil nebezpečný had. Martin na něj zavolal: „Rozkazuji ti ve jménu Božím: obrať se!“ Když tak had skutečně učinil, všichni se podivili a biskup si povzdychl: „Hadi mě poslouchají, ale lidé ne.“ 

Při misijní cestě roku 397 v Candes Martin náhle zemřel. Truchlilo pro něj množství lidí a za života velmi skromnému člověku byl paradoxně vystrojen velkolepý pohřební průvod srovnatelný s císařskými ceremoniemi k poctě vítězů. Pohřeb se konal 11. listopadu, kdy se slaví jeho svátek.

Nová analýza genetické rozmanitosti vší naznačuje, že se tento parazit dostal do Ameriky dvakrát – poprvé během doby ledové při první vlně lidské migrace přes Beringovu úžinu a podruhé během evropské kolonizace počátkem novověku. Uvádí to Marina Ascunceová z americké vládní zemědělské agentury (USDA-ARS) v nové studii zveřejněné v časopise PLoS ONE.

Veš dětská (Pediculus capitis) je bezkřídlý, krev sající parazit, který se vyskytuje výhradně v lidských vlasech. Je to jeden z nejstarších známých lidských parazitů a oba druhy se tak vyvíjely po tisíciletí společně. Díky tomuto důvěrnému vztahu může studium vší poskytnout vodítko k tomu, jak se vyvíjel i člověk.

Věrní průvodci člověka

V nové studii vědci analyzovali genetickou variabilitu 274 lidských vší z 25 geografických lokalit po celém světě. Genetická analýza založená na DNA vší odhalila existenci dvou odlišných skupin těchto cizopasníků, které se zřídkakdy mísily. Jedna skupina byla rozšířena po celém světě, zatímco druhá skupina se vyskytovala v Evropě a Americe. Jediné vši s předky z obou skupin se vyskytují v Americe. Tato odlišná skupina je podle vědců zřejmě výsledkem mísení vší pocházejících z populací, které přišly s prvními lidmi, a vší pocházejících z evropských populací, které byly přivezeny během kolonizace Ameriky.

Výzkumníci také odhalili genetickou příbuznost mezi vešmi v Asii a Střední Americe. To podporuje myšlenku, že předkové původních obyvatel Ameriky přišli z východní Asie. Toto obyvatelstvo se pak rozšířilo na jih do Střední Ameriky, kde si dnešní populace vší stále zachovávají genetický podpis svých vzdálených asijských předků.

„Lidské vši jsou víc než jen otravní lidští parazité, jsou to do značné míry 'satelity' naší evoluce. Protože se lidské vši živí lidskou krví, potřebují nás ke svému přežití, což v průběhu milionů let vyústilo ve společnou dlouhou koevoluční historii,“ uvádějí autoři studie.

TIP: Fosilie z v jantaru prozradily, že i dávné dinosaury trápily vši

Vzorce pozorované v nové studii podporují stávající představy o migraci lidí a poskytují další poznatky o tom, jak se vši vyvíjely. Vědci zdůrazňují, že vybírali genetické markery, které se rychle vyvíjejí a nejlépe odpovídají nedávným událostem. Budoucí studie využívající markery, které se měnily pomaleji, by tak mohly objasnit dávnější události. Metody vyvinuté pro tuto práci by navíc mohly být vodítkem pro vývoj nových analýz pro studium dalších systémů hostitel-parazit.

Kariéra Franka Bormana odstartovala, podobně jako u mnoha dalších jeho kolegů, v americkém letectvu. Po úspěšném absolvování vojenské akademie létal jako zkušební pilot se stíhačkou F-104, kde projevil velkou dávku odvahy a leteckého umu – při jednom z letů jeho stroj ztratil výkon a Frank se místo katapultování rozhodl situaci zvládnout a dokázal se strojem bezpečně přistál.

Ve své knize pamětí na tuto historku vzpomíná s ironií sobě vlastní: „Dostal jsem za tento svůj čin ocenění. Stejné ocenění dostal i další pilot, který se v prakticky totožné situaci katapultoval. Následné vyšetřování ukázalo, že kdyby se zachoval stejně jako já, pravděpodobně by se při pokusu o znovunastartování motoru rozletěl na milion kousků.“

Dvě cesty do vesmíru

V roce 1962 se Frank Borman stal součástí skupiny amerických astronautů, připravujících se na let do vesmíru. Po výcviku byl jmenován velitelem záložní posádky Gemini 4 a o půl roku později i členem hlavní posádky Gemini 7. V rámci čtvrtého pilotovaného kosmického let amerického programu Gemini, strávil ve vesmíru společně se svým kolegou Jimem Lovellem téměř 14 dnů. 

S parťákem Lovellem se do vesmíru podíval i během své druhé mise o tři roky později. V tomto případě se již nejednalo o let programu Gemini, ale o veleúspěšný projekt Apollo. Coby velitel Apolla 8 obletěl v roce 1968 jako první člověk v historii Měsíc. Během této přelomové mise, při níž desetkrát oblétli Měsíc, pořídil Bormanův kolega William Anders ikonický snímek „vycházející Země“. Šlo také o premiérový pilotovaný let nosné rakety Saturn V, která později dopravila lidskou posádku na povrch Měsíce.

Nabídku projít se po Měsíci ostatně dostal i Frank Borman. Už před legendární misí Apollo 8 věděl šéfastronaut Donald Slayton, že se její velitel vydává na svůj poslední vesmírný let. Účast v programech Gemini a Apollo jej unavila a chtěl vydechnout. Let „osmičky“ navíc představoval mimořádně náročnou záležitost. Přesto se Slayton Bormana po návratu ještě jednou zeptal: „Nechtěl bys, i s celou posádkou, tentokrát na Měsíci přistát?“

Slayton vycházel z faktu, že trojice ve složení Frank Borman, James Lovell a William Anders uskutečnila „devětadevadesát procent cesty“, a že tedy bude nejlépe čelit případným komplikacím. Borman však trval na svém – do vesmíru už se vrátit nehodlal. Mimo jiné prohlásil, že po náročném letu Apolla 8 by nezvládl odpovídající přípravu na další těžkou misi během půl roku. Padla tak možnost, že by se posádka Apolla 8 „recyklovala“ pro následující let – a že by se Borman jako první prošel po Měsíci.

Spořivý šéf letecké společnosti

Po misi Apollo 8 nastoupil Frank Borman do administrativy NASA jako zástupce ředitele pro provoz letových posádek. V roce 1970 odešel kvůli rodinným problémům do důchodu. Stal se viceprezidentem společnosti Eastern a v roce 1976 byl jmenován jejím generálním ředitelem.

Zadluženou společnost převzal na pokraji bankrotu. Během několika let dokázal firmu, která v minulosti patřila k výkladním skříním amerického leteckého průmyslu, vrátit do černých čísel a stabilizovat ji. „Plukovník“, jak mu zaměstnanci Easternu říkali kvůli jeho hodnosti v letectvu, zakázal na akcích pro vedoucí pracovníky společnosti popíjení alkoholu a zrušil i některé výhody pro vyšší manažery. Sám do práce jezdil otlučeným kabrioletem Chevrolet z roku 1969 a dával tak příklad šetrnosti.

Jeho úspěch ale neměl dlouhého trvání. Když americká vláda začala v roce 1978 deregulovat národní letecké společnosti, Eastern nebyla na nové podmínky připravená. Společnost vybudovala svůj obchodní model v éře státem stanovených tarifů a trhů a s poklesem cen letenek a snížením příjmů měla problémy se snižováním nákladů. Sám Borman se dostal do vleklých a nepříliš přátelských jednání o platech zaměstnanců. Z funkce generálního ředitele odstoupil v roce 1986 poté, co firmu, v té době třetího největšího dopravce v zemi – koupila nízkonákladová společnost Texas Air za 676 milionů dolarů.

„Frank Borman byl pozoruhodně úspěšný stíhací pilot na úsvitu éry proudových letadel, pozoruhodně úspěšný astronaut a poté uznávaný ředitel letecké společnosti. Byl ale často ve špatnou chvíli na špatném místě,“ shrnuje svůj pohled na kariéru Franka Bormana známý letecký konzultant Richard Aboulafia. 

V úterý 7. listopadu se kariéra i pozoruhodný životní příběh Franka Bormana uzavřel definitivně. Bývalý pilot, astronaut a ředitel letecké společnosti zemřel ve věku 95 let v pečovatelském domově v Billings v americké Montaně. Příčinou jeho smrti byla podle mluvčího rodiny mrtvice.

Ptáci mohou uložit svým potomkům do vejce jen omezenou porci živin. Některé ptačí matky jim ale poskytují dodatečnou pomoc ve formě hormonů. Například čápi nebo volavky uloží do prvního sneseného vajíčka velkou porci testosteronu. Ten má na zárodek stejný účinek jako anabolické steroidy na organismus dopovaného sportovce. Zárodek se rychleji vyvíjí a lépe roste a na svět přichází s náskokem oproti mladším sourozencům, kterým matka dala ve vejci hormonu míň. Při nedostatku potravy propuká mezi mláďaty na hnízdě bratrovražedný boj, z kterého prakticky vždy vyjdou vítězně silnější prvorozená mláďata. Za vítězství vděčí i hormonálnímu dopingu z dob, kdy se jako zárodek vyvíjeli ve vejci.

Hormonální bonus

Detailnější pohled do rodin španělských čápů bílých (Ciconia ciconia) ale ukázal, že druhorozená mláďata nejsou navzdory slabšímu hormonálnímu dopingu ve vejci doživotní outsideři. Během raných etap života na hnízdě se jim vede hůř a vycházejí z něj oslabeni. Pokud ale toto kritické období ve zdraví přečkají, vedou si v dalším životě lépe než jejich prvorození sourozenci. Jsou úspěšnější v získávání životních partnerů a odchovávají více mláďat.

Matky některých ptačích druhů, například kanára (Serinus canaria), pomocí dopingu rozdíly mezi svými potomky nezvětšují, ale naopak je stírají. Největší porci hormonů dopřejí poslednímu vajíčku, kterému tak kompenzují handicap posledního v řadě. Množství testosteronu uloženého do vajíčka odráží poměrně přesně hladiny tohoto hormonu v těle matky. A tak u samiček australského pěvce zebřičky pestré (Taeniopygia guttata) dostávají největší porci hormonu potomci samců, kteří učinili na samici největší dojem. Páření s výjimečným „fešákem“ rozbouří matce v těle hormony a to se promítne do dopingu potomků počatých z takového svazku.

Ani to však není v přírodě univerzální pravidlo. Samice hýla mexického (Carpodacus mexicanus) totiž nejvíc dopují vejce oplozená nejslabšími samci. I takové počínání má svou logiku. Hýlové mexičtí jsou krátkověcí pěvci a samice stihne za život naklást vajíčka jen dvakrát. Nemůže si tatínky svých potomků moc vybírat, protože promeškané námluvy už nemusí nikdy dohonit. Proto neklade na otce svých budoucích mláďat příliš vysoké nároky. Pokud sama uzná, že otec nemá potřebné kvality, vynahradí to mláďatům porci hormonů uloženou do vajec.

I když existují tkáně, jež coby primární energetický zdroj využívají sacharidy – třeba mozek nebo červené krvinky – většina energie, kterou spálí naše tělo jako celek, pochází ve skutečnosti z tuku. Zmíněné „přepnutí“ se vztahuje hlavně na intenzivní svalovou práci. A poměr, v jakém sval uplatňuje coby zdroj energie cukr, nebo tuk, je ovlivněn dostupností kyslíku ve tkáních.

Sportovci to dobře znají: Dokud dokážeme u cvičení mluvit a příliš se nezadýcháme (nedochází nám tedy kyslík), nacházíme se v aerobní zóně a spalujeme tuky. V uvedeném stavu také setrváváme po většinu dne. Jakmile se však začneme zadýchávat a cvičení se stane náročnějším, postupně se přesouváme do zóny anaerobní. Tehdy nestíháme zásobovat metabolismus kyslíkem, a začínáme preferenčně spalovat sacharidy, tj. hlavně svalový glykogen. Spalování sacharidů tudíž přichází na řadu, až když čelíme fyzické zátěži, kterou nezvládneme „udýchat“. Z cukrů totiž dokážeme získat energii i v situaci, kdy máme nedostatek kyslíku – což u tuků není možné. 

Za Zeptej se vědce odpovídá RNDr. Adam Obr, Ph.D., Ústav hematologie a krevní transfuze 

Thescelosaurus byl asi čtyřmetrový, zřejmě býložravý a robustně stavěný dinosaurus ze skupiny ornitopodů. Pro paleontology byl tento tvor zajímavý snad jen jen tím, že žil na samotném konci křídy, v době pádu osudové planetky v Chicxulubu.

Teď se ale ukázalo, že se vědci mýlili. Neuroanatomická analýza mozku thescelosaura totiž prozradila, že tito nenápadní ornitopodi pravděpodobně disponovali pozoruhodnými „supersmysly“, které jim umožňovaly žít pod zemí. Thescelosaurové tak podle nových zjištění dokázali žít přímo pod nohama obávaných tyranosaurů a triceratopsů.

Zajímavější, než se původně zdálo

„Je to vážně ironie. Paleontologové tyto tvory považovali za velice nudné,“ přiznává paleontoložka Lindsay Zannová ze Severokarolínské univerzity a vedoucí oddělení paleontologie Přírodovědného muzea. „Thescelosaurus byl pro nás vzrušující zhruba jako toust. Když jsme se na něj ale podívali důkladněji, uvědomili jsme si, že na kombinaci jeho slabých a silných smyslů je něco povědomého.“

Lindsay Zannová a její kolega David Button z britské Bristolské univerzity proskenovali výjimečně dobře zachovalou fosilii lebky thescelosaura Thescelosaurus neglectus pomocí výpočetní tomografie a na základě získaných snímků dokázali rekonstruovat jeho mozkovou tkáň. Výsledky svého výzkumu badatelé zveřejnili v nejnovějším vydání vědeckého časopisu Scientific Reports.

TIP: Dinosauří pěvci: Obrnění pinakosauři se zřejmě projevovali podobně jako ptáci

Podle vědců měl thescelosaurus výjimečně vyvinutý čich a naopak velmi špatný sluch, obzvláště v oblasti vyšších frekvencí. Slyšel asi jen 15 % frekvencí, které může zachytit lidské ucho a 4 až 7 % frekvencí, které slyší psi a kočky. Takové uspořádání smyslů, společně s mohutně stavěnými končetinami, vedlo badatele k závěru, že thescelosauři pravděpodobně žili pod zemí. Podobná ekologická strategie je přitom mezi neptačími dinosaury doposud prakticky neznámá a ukazuje, že tato skupina byla ještě rozmanitější, než bychom čekali.