Velryby krmí mláďata mlékem, které je tak „nabité“ živinami, že konzistencí připomíná zubní pastu. To ale není nic proti tomu, jak se dokáží pro zdárný vývoj svých potomků obětovat jiné živočišné druhy.

Kanibalové i mistři spolupráce

Snad úplně největší oběť přináší svým potomkům samička pavouka cedivky domácí (Amaurobius ferox). Do zámotku naklade 60 až 130 vajíček a všestranně se o ně stará. Když se ze snůšky vyklubou malí pavoučci, krmí je tím, že do zámotku klade další vajíčka. Žádné z nich nemá šanci dokončit vývoj, protože věčně hladová smečka mláďat je rychle sežere. Jako poslední chod servíruje matka mláďatům sama sebe. Doslova se jim vnutí za potravu. Malí pavouci se ovšem nenechají dlouho pobízet a matku sežerou zaživa.

V okamžiku, kdy matka sejde prostřednictvím kusadel vlastních potomků ze světa, se mláďata ocitnou bez ochrany a přestanou být zásobována potravou. Spartánská výchova ovšem zřejmě nese ovoce, protože mladí pavouci vytvoří komunitu, která táhne za jeden provaz a umí se o sebe postarat. Na společných lovech dokážou kolektivně zdolat kořist dvacetkrát větší než oni sami.

Svorně se starají i o obranu. Usídlí se na matčině opuštěné síti a na přiblížení dravých roztočů, hmyzu nebo červů reagují kolektivním synchronizovaným smršťováním svých drobných tělíček. Rozechvívají tak matčinu síť silnými vibracemi. Ty v blížícím se nepříteli vzbuzují mylný dojem, že sítí pohybuje velký pavouk a že není radno se k ní přibližovat.

Dobře nastartované kukačky

Zvláštním způsobem pomáhají svým mláďatům při startu do života samice kukačky obecné (Cuculus canorus). Matka klade své vajíčko mezi cizí plody do hnízda hostitelů. Zatímco ale mláďata hostitelských druhů potřebují k dokončení vývoje ve vajíčku a k vyklubání mláděte obvykle 11 až 15 dní, malá kukačka zvládá kompletní vývoj během dvanácti dní. Proto přichází na svět buď skoro současně s mláďaty hostitele nebo je dokonce ve vývoji předběhne. To jí dává skvělou příležitost, aby zlikvidovala konkurenty. Vytlačí ostatní mláďata nebo vajíčka z hnízda ven a zůstane v něm sama.

Rychlého vývoje zárodku dosahuje samice kukačky tím, že vejce nesnese ihned, jakmile je „hotové“. Zadrží jej v těle na čtyřiadvacet hodin a dopřeje mu „urychlený start“. Ptačí vejce se formuje v těle matky obvykle 24 hodin. Nejprve samice uvolní z vaječníku vlastní vajíčko – žloutkovou kouli – a to je do čtvrt hodiny oplozeno spermiemi. Následně sestupuje vejcovodem a dělohou, kde se kolem něj ukládá bílek, formují se podskořápečné blány a nakonec se vytváří i skořápka. Hotové vejce samice bez dlouhých prodlev snese. 

Tělesná teplota ptáků se pohybuje kolem 40 °C. Když samice kukačky zadrží vejce v těle o den déle, zárodek se ve vyšší teplotě intenzivně vyvíjí. Získá tím rozhodující náskok a v hnízdě hostitelů už nepotřebuje tak dlouhou inkubační dobu. I když hostitelští ptáci intenzivně sedí na vejcích a zahřívají je, tento náskok prostě nemohou dohnat. Ve sneseném vejci nikdy nebude tak vysoká teplota, jaká vládne v těle matky.

Dva typy savčí investice

Savčí matky nemají možnost ovlivňovat vývoj svých mláďat prostřednictvím obsahu živin ve vejci, ale oproti ptákům mají zase jiné možnosti. Do svých potomků mohou investovat hned dvěma různými způsoby. Během březosti vyživují mládě prostřednictvím placenty z vlastní krve a po narození předávají mláděti obrovské porce živin v mateřském mléce. Impozantní výkon podává při kojení mláděte například samice rypouše sloního (Mirounga leonin). Novorozenec váží zhruba 40 kilogramů a během třítýdenního kojení se jeho hmotnost ztrojnásobí. To je optimální životní strategie v subpolárních oblastech, jako jsou ostrovy Jižní Georgie nebo Kerguelenovy ostrovy, kam samice připlouvají vrhnout mláďata. Léto, kdy panují pro mláďata příznivé podmínky, je krátké a zima naopak dlouhá a krutá.

Také investice během březosti se může významně podepsat na budoucím životě mláděte. U některých druhů savců dostává plod v těle matky relativně málo. Mládě se pak rodí málo vyvinuté a o to intenzivnější péči vyžaduje v prvních fázích života. To je příklad holých, slepých a neslyšících mláďat vrhaných šelmami. Jiní živočichové rodí mláďata, která se záhy staví na vlastní nohy a jsou s to velmi brzy vzdorovat nástrahám tohoto světa. Takto zdatná jsou například mláďata řady kopytníků.

Utajené oplodnění a jiné triky

Pro mláďata je důležité, aby přišla na svět v optimálním období roku, kdy je pro ně přežití nejsnazší. Některé druhy proto oddalují porod na příhodné roční období a využívají k tomu různé strategie. Jednou z nich je takzvané utajené oplodnění netopýrů. K netopýřím námluvám dochází už na podzim, než se zvířata uloží k zimnímu spánku. Skutečné oplození se ale odehraje až na jaře. Samice totiž ve svých vejcovodech uchovává „uspané“ spermie samce po celou zimu a vajíčko uvolní až s příchodem jara.

Samec a samička srnce obecného (Capreolus capreolus) se oddávají milostným tancům uprostřed léta. Vajíčko je sice oplozeno a zárodek se začne vyvíjet, ale před uhnízděním v děloze se jeho vývoj zastaví. Samice vrhne mládě zhruba za 40 týdnů, ale polovinu tohoto času zárodek jen čeká bez toho, že by se dále vyvíjel. Tato takzvaná utajená březost může u některých druhů trvat až jedenáct měsíců a nemusí být stejně dlouhá dokonce ani u všech příslušníků téhož druhu. 

Například populace severoamerické lasicovité šelmy skunka skvrnitého (Spilogale putorius) žijící na východ od hlavního hřebene Skalistých hor má březost dlouhou asi dva měsíce. U skunků žijících na západ od Skalistých hor ale trvá březost díky přerušení vývoje zárodku a odložení jeho uhnízdění v děloze skoro čtyřikrát déle. Samice skunků na obou stranách Skalistých hor rodí mláďata shodně v květnu.

Vývoj mláděte v těle matky může být u některých savců přerušen i poté, co se zárodek již uhnízdil v děloze. Taková strategie se označuje jako utajený vývoj. V přírodě jde o poměrně vzácný fenomén známý například u některých druhů tropických netopýrů a kaloňů.

Kdo u savců platí účty

Velmi zajímavý fenomén související s vývojem plodu u savců vychází z odlišných pozic matek a otců. Matky savců mají na jedné straně zájem, aby se jejich mláděti dostalo během březosti co nejlepších podmínek a přišlo na svět co nejzdatnější. Na straně druhé ale matka nesmí příliš zatížit sama sebe. Pokud by vyčerpávající těhotenství, porod a následná starost o potomky ublížily jejímu organismu, snížily by se vyhlídky na početí další generace potomstva. Pozice otců je odlišná, protože ti nenesou „náklady“ spojené s intenzivním vývojem plodu. Účet za narození zdatného potomka platí matka v podobě živin odčerpaných plodem. Jakýmsi doplatkem za zdatnost potomků jsou i nemalé nároky spojené s kojením.

Matky a otcové savčích druhů se tak dostávají do evolučního konfliktu. Otec má zájem na vývoji plodu bez ohledu na to, co narození životaschopného mláděte matku stojí. Matka se tomu ve vlastním zájmu brání. Savčí rodiče spolu vedou bitvu o zdatnost potomstva na úrovni dědičné informace.

Genová bitva otců a matek

Savci mají ve své dědičné informaci asi 23 000 genů a zhruba tři stovky z nich jsou děděny podle toho, který rodič je potomkovi předává. Genetici označují takové zapínání a vypínání genů jako „imprinting“. Pro imprintované geny neplatí Mendelův zákon, který říká, že je jedno, od kterého rodiče dostaneme vlohu pro určitou vlastnost. Jde o fenomén typický pro savce. U jiných živočichů se s ním většinou nepotkáme.

Savčí otcové předávají potomkům varianty genů, které pohánějí plod k intenzivnímu růstu. Matky by ale extrémně intenzivní růst plodu přišel příliš draho, a tak je v jejich zájmu předávat potomkům takové varianty genů, které růst poněkud brzdí. Při tvorbě spermií ve varlatech savčích otců jsou vypínány geny, jež dokážou růst plodu v těle matky utlumit. Naopak je zajištěna aktivita genů, které růst plodu pohánějí. Otcové tím tlačí plod k co nejintenzivnějšímu vývoji v těle matky. Matky zase při tvorbě savčích vajíček vypínají geny, které pohánějí růst plodu a naopak zapínají geny, které vývoj brzdí. Drží tak růst plodu v rozumných mezích.

Je fascinující sledovat, jak se krmí supermasivní černá díra v aktivním galaktickém jádru. Nezměrné gravitační monstrum hltá ohromné spousty kosmického plynu a prachu a z okolí černé díry tryská ohromné množství energie i hmoty. V Mléčné dráze si takovou podívanou neužijeme, odehrávají se v podstatně vzdálenějším vesmíru.

Černá díra v ohromujícím detailu

Takuma Izumi z Národní astronomické observatoře Japonska a jeho spolupracovníci využili služeb soustavy radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v Chile a s její pomocí dokázali pozorovat nenasytnou supermasivní černou díru v aktivní Seyfertově galaxii Kružítko.

Galaxie Kružítko je od nás vzdálená asi 13 milionů světelných let a patří tak k relativně blízkým aktivním galaxiím. Vědci dokázali nahlédnout do bezprostředního okolí supermasivní černé díry s vysokým rozlišením zhruba jednoho světelného roku. Jde o první kvantitativní měření pohybů kosmického plynu v těsném sousedství supermasivní černé díry s podobně vysokou přesností. Badatelé zřetelně pozorovali jak se materiál v akrečním disku, který obkružuje černou díru, pohybuje směrem k jejímu „gravitačnímu chřtánu.“

 TIP: Vesmírné vyšetřování: Co zabíjí galaxie kupy galaxií v Panně?

Izumi a jeho kolegové zjistili, že podstatná část kosmického plynu, který proudí k horizontu událostí černé díry, ve skutečnosti nekončí uvnitř, ale je vytlačena do větší vzdálenosti od černé díry, kde se opět stává součástí akrečního disku. Kosmický plyn tedy u černé díry koluje a neustále se vrací, jako voda ve fontáně. Výsledky Izumiho týmu zveřejnil vědecký časopis Science.

Rudolf II., římský císař a český král, odmítl jednat s českými stavy v otázkách víry i jejich privilegií, ti si však něco takového nenechali líbit a natolik harašili zbraněmi, že si nakonec na panovníkovi vymohli četné ústupky.

Pro Rudolfa však rozhodně nešlo o uzavřenou kapitolu a hnětlo ho, že musel stavům ustoupit. Když se tedy naskytla příležitost a dostatečně početné vojsko pod vedením císařského bratrance arciknížete Leopolda Pasovského, povolal jeho soldatesku do země. Pro událost se vžil termín „vpád Pasovských“, během kterého si němečtí vojáci prosekali cestu skrze jižní Čechy až na Malou Stranu a jen osobním hrdinstvím mnoha Pražanů se Leopold nezmocnil celého města.

Braňte naše kostely!

Situace se stala značně nepřehlednou, žoldnéři se dožadovali žoldu, případně si ho obstarávali sami rabováním, Rudolf lavíroval střídavě mezi českými stavy a svým pasovským bratrancem a v nastalém zmatku se pražská lůza rozhodla, že je čas zařídit se po svém, dokud je pozornost pánů upřená jinam. Na mušku si nuzáci vzali místa, která do té doby obcházeli s nábožnou úctou – kostely, kláštery a kaple. Co nemohli zpeněžit, to alespoň poničili a pošpinili, jak to dav opilý krví a nenávistí má ve zvyku.

Někteří měšťané vidouce řádění chátry se rozhodli, že místa, odkud jim každou neděli kážou o bohabojném životě, nedají a zběsilému davu se postaví. Mezi nimi obzvláště vynikal cech řeznický, ježící se dlouhými noži, sekáčky a sekerami. Tyto argumenty, včetně rozložitých ramen a svalnatých rukou vytrénovaných každodenní tvrdou prací, dali všanc při obraně svatostánku jim nejmilejšího, kostela svatého Jakuba Většího na Starém Městě. Už jednou stanuli řezníci na jeho obranu, když Čechami zmítaly husitské války, a pokud jej nedali v plen kališníkům, neustoupí přece ani domácí lůze!

Řezník beze cti

Volání do zbraně vyslyšel každý člen cechu, až na jednoho. Jakýsi Tomáš nenásledoval své bratry v řeznické zástěře do násilím páchnoucích uliček vzbouřeného Starého Města, místo toho se válel s holkou a na cechovní hrdost a odpovědnost pro její půvaby a vášeň zcela zapomněl. Kostel s klášterem přestál řádění chátry i bez Tomášovy pomoci, můžeme však předpokládat, že si tím příliš sympatií mezi svými kolegy nezískal a jeho další život v cechu musel být přinejmenším náročný.

To však nebylo nic proti tomu, co řeznického „holkaře“ čekalo po smrti. Jeho duše totiž pro zradu kamarádů a svaté sousedské věci nedošla pokoje. Když se neodhodlal hlídat svatostánek v době nejvyšší nouze, musí jej hlídat jako strašidlo, které klášter obchází vždy v noci o svátku svatého Bartoloměje, patrona řezníků. Hrůznost zjevení nešťastného řezníka koulícího očima a zpytujícího svědomí, jestli mu jedna noc vášně stála za věčné zatracení, korunuje ohromná sekera, kterou třímá v ruce. Podle svědectví náhodných opilců vracejících se kolem kostela nad ránem domů je totiž tento nástroj zkázy v jednom plameni a mátoha Tomáš s ní máchá pro výstrahu všem, kdo by klášteru chtěli uškodit.

TIP: Troubení za ohradou: Proč v Praze po setmění vyhrával děsivý orchestrion?

Zda tato strážní služba jednu noc v roce dostačuje pro zajištění bezpečí svatojakubského domu Božího, či zda je možné Tomášovu duši z jejího utrpení vysvobodit, pověst nepraví. Proto při nočních procházkách Starým Městem dejte pozor, zda není zrovna 24. srpna a vy se příliš nepřibližujete k místu, kde řezníci uhájili svoji čest.

Nacismus si dal za cíl vyvraždit veškeré židovské obyvatelstvo. Ďábelská myšlenka ale potřebovala prvotřídní organizaci a hlavně finance. Už v létě 1939 byl proto do Prahy povolán Adolf Eichmann. Jeho úkol byl jasný: vybudovat Ústřednu pro židovské vystěhování. Její pobočky začaly za necelé dva roky fungovat v Brně i v Ostravě a plán na hromadné deportace mohl začít. Finance na něj se poměrně snadno obstarávaly zabavováním majetku židovských obcí, nadací, organizací a spolků. Nemalé finanční částky také přinášel ukradený židovský majetek.

Bylo zastaveno vydávání cestovních pasů a židovští obyvatelé protektorátu tak zůstali v kleštích dějinných událostí. Ústředna provedla přísné sčítání nejen obyvatel židovského vyznání, ale také osob židovského či smíšeného původu. Nepropadnout tímto sítem se takřka nedalo. Nevyhnulo se ani přistěhovalcům z Rakouska, Německa, Maďarska a Slovenska. Transport F měl být naplněn do posledního člověka. Pokud někdo nemohl odcestovat například z vážných zdravotních důvodů, povolali za něj náhradníka. Jednalo se o úředníky, učitele, řemeslníky, obchodníky a velmi často i o ženy v domácnosti s dětmi. Nechyběli ani právníci, lékaři nebo umělci, tedy všichni ti, kteří nemohli vykonávat praxi z důvodu svého židovského původu.

Rychlé balení

V protektorátu se o transportech hovořilo už delší dobu, nikdo si ale nedovedl představit, co vše to obnáší a jak se na ně vlastně připravit. Kdo bude vybrán hned a kdo až později? Podle jakého klíče se určují osudy lidí? Nezbývalo než čekat. První tisícovka brněnských Židů obdržela předvolání do transportu týden před jeho vypravením. Nejspíš jim nařízení doručili ve večerních hodinách, kdy je nejsnáze zastihli doma.

Hned následující den bylo potřeba vyřídit řadu úředních záležitostí, vyznat se v pokynech a vyplnit množství dotazníků. Každé osobě povolili jen jedno padesátikilové zavazadlo. Mělo obsahovat nejnutnější oblečení a hygienické potřeby, nádobí a jídlo na cestu. V té době už ale mohli Židé fungovat ve velmi omezené míře. Měli vyhrazený čas k nákupům, mohli utratit jen přesné množství potravinových lístků a nesměli opouštět město ani městskou část, ve které žili. Dát dohromady vše potřebné téměř nešlo.

Úzkost a strach

U pozdějších transportů si už Židé věci chystali s větším předstihem. Vybavili se praktickým oblečením, dali do pořádku obuv i zavazadla. Peníze či šperky stihli zašít do tajných kapes nebo uschovat u přátel či známých. Nikdo netušil, že po nástupu do transportu své věci už jen těžko najde.

Ale zpět do Brna. Už 12. listopadu se na shromaždišti v budově školy na Merhautově ulici tísnila tisícovka místních Židů – děti, ženy i muži všech věkových kategorií. Spali na slamnících umístěných po celé budově. Chatrné hygienické podmínky jen zvyšovaly napjatou atmosféru. Objevovala se první psychická zhroucení a hysterické záchvaty. Nikdo neměl představu, co bude následovat. A takto tady trávili celé tři dny. Museli odevzdat klíče od domu, veškeré doklady, drobný majetek, peníze a potravinové lístky. Přinutili je podepsat prohlášení o tom, že se vzdávají veškerého majetku. Na celý systém dohlíželi důstojníci SS, kteří veškeré sepsané formuláře pečlivě kontrolovali. Z první tisícovky brněnských Židů se stala pouhá čísla.

Poslední cesta

„Před křižovatkou s Merhautovou ulicí jsme zastavili. Nadřízený odešel a po chvilce se otevřela školní vrata. Z nich vyšel dav dospělých, starých osob a dětí, všichni se zavazadly. Bylo jich strašně moc a do soupravy se museli hodně namačkat. Dojeli jsme před páté nástupiště u hlavního nádraží, kde lidé vystoupili. Soustavu jsem pak odstavil v pisárecké vozovně a znovu byl varován, abych si vše nechal pro sebe.“ Takto vzpomíná na svoji tajnou noční cestu řidič tramvaje, která přepravila první tisícovku brněnských Židů na jejich poslední cestu.

Lidé byli namačkáni do osobních vagonů, ve kterých strávili pět dní. Trasa vedla z Brna do Vratislavi a přes Varšavu, Bialystok a Volkovysku až do Minsku. Když vystoupili na tamním nákladním vlakovém nádraží, „přivítala“ je teplota padající k minus 20 °Celsia. Cestu, která vedla do nuzných domů minského židovského ghetta, lemovaly mrtvoly.

Tady se v zimě, bez vody a kanalizace, s minimem jídla a topení tísnilo na 80 tisíc Židů nejčastěji z okupovaných území SSSR, Vídně, Berlína, Hamburku a nově i z Brna. Židé přijíždějící ze západních transportů (tedy i z Brna) byli označováni jako „němečtí“. Od Židů z východu se odlišovali zjevem, vzděláním, povoláním i politickými názory. Právě to vedlo k častým šarvátkám mezi „ruskými“ a „německými“ Židy v ghettu.

Všudypřítomná smrt

Židé ze západní Evropy si jen těžce zvykali na tamější podmínky i těžkou fyzickou práci. Ustanovily se tak dva pomyslné tábory rozdělené na Židy z východu a západu. Mezi nimi fungovala chladná tolerance a notná dávka nevraživosti. Jediným cílem bylo přečkat kruté mrazy a neustále propukající epidemie. Během zimy v roce 1942 zemřela velká část vězňů na podchlazení a nemoci. Nacisté nakonec otevřeli dvě provizorní nemocnice. Jednu z nich vedl brněnský lékař Eduard Safier. Ani on ale pobyt v minském ghettu nepřežil.

Pracovní povinnost v ghettu platila pro muže od čtrnácti do šedesáti let a pro ženy od šestnácti do padesáti let. Vězni nejvíce vyhledávali práci mimo ghetto, měli tak možnost dostat se do kontaktu s nežidovskými obyvateli města a získat jídlo nebo cokoli dalšího, co bylo možné směňovat na černém trhu.

Vraždící mašinérie

Přísun nových vězňů a z toho plynoucí přelidněnost řešili nacisté brutálními pogromy, při kterých pravidelně zavraždili několik tisíc lidí. Nejčastěji je zastřelili, později se právě zde testovaly tzv. vraždící vozy neboli „dušegubky“. V těchto upravených nákladních autech byli lidé otráveni výfukovými plyny. Během pouhých dvou letních dní roku 1942 takto zavraždili 30 tisíc obyvatel ghetta, mezi nimi také 750 lidí z brněnského transportu F.

TIP: Ve jménu rasové čistoty: Jaký osud stihl za války československé Židy a Romy?

Minské ghetto bylo osvobozeno už v létě roku 1944. Vojáci Rudé armády zde z více než 100 tisíců vězněných objevili pouze šestnáct přeživších. Z brněnského transportu F přežilo 13 lidí. Během likvidace ghetta je totiž přidělili na otrocké práce – tak dostali poslední šanci na život.

Skot, který známe z našich končin a dalších oblastí s podobným klimatem je obvykle tur domácí, který vznikl domestikací eurasijské formy pratura (Bos primigenius primigenius). V Indii a v Africe zastává podobnou roli zebu, což je domestikovaná verze původní indické formy pratura (Bos primigenius namadicus). Zebu se pozná podle hrbu na zádech nebo třeba podle odlišných uší, které často mají svěšené k zemi.

Plemena skotu zebu snášejí horko a sucho, vzhledem ke svému původu, podstatně lépe než plemena skotu tura domácího. Na druhou stranu ale poskytují mnohem méně mléka, což je pochopitelně pro zemědělce problém. Vědci americké Illinoiské univerzity v Urbaně-Champaigni se proto rozhodli vytvořit hybridní plemeno, které by kombinovalo výhody obou zmíněných plemen.

Podobní kříženci již existují. V Brazílii se již nějakou dobu chová skot plemene Girolando, které vzniklo křížením tradičního holštýnského skotu s plemenem zebu Gyr (někdy též Gir) původem z Tanzanie. Tato plemena ale mohou přenášet endemické choroby a proto se zpravidla nevyvážejí na jiné trhy.

Krávy pro globální oteplování

Bioinženýr Matt Wheeler z Illinoiské univerzity a jeho kolegové proto vytvořili dvě nová hybridní plemena, která vznikla zkřížením plemene zebu Gyr s holštýnským skotem a plemene zebu Gyr s jerseyským skotem. Po pěti generacích křížení je toto hybridní plemeno schopné v klimatických podmínkách typických pro Tanzanii nadojit až 10 litrů mléka denně. Zebu plemene Gyr přitom poskytuje jen asi půl litru mléka denně.

Wheeler s kolegy chtějí navázat na své výsledky, které nedávno publikoval odborný časopis Animal Frontiers, a pokračovat ve šlechtění přímo v Tanzanii. Jejich cílem je vytvořit stabilní hybridní plemeno, které by se již do budoucna udržovalo samo a nebylo by nutné ho neustále křížit znovu a znovu.

TIP: Americké úřady daly zelenou geneticky upravenému skotu

Badatelé počítají s tím, že s pokračujícím globálním oteplováním by se jejich „tropické krávy“ mohly objevit i v dalších oblastech, například v severní Americe. „Tento skot by se mohl výborně osvědčit třeba v Mexiku, Texasu, Novém Mexiku nebo Kalifornii,“ předpokládá Wheeler. „Lidé obvykle neplánují moc dopředu, ale osobně si myslím, že za nějakou dobu jim dojde, že sázka na tropickou genetiku byl dobrý nápad.“

Když se v Africe a na východní frontě začaly objevovat německé obrněnce Tiger a Panther, přistoupili Britové k ráznému kroku – vzhledem nespokojenosti s vlastními tanky Cromwell (nazvanými Challenger), se rozhodli raději vsadit na konverzi americké stroje typu Sherman se sedmnáctiliberním (76mm) dělem. Sherman Firefly se tak stal jediným středním tankem vyzbrojeným dělem této ráže připraveným pro invazi do Normandie.

Úvodní část: Světluška proti Hitlerovým šelmám: Britský tank Sherman Firefly v Normandii (1)

Normandie: křest ohněm

K 31. květnu 1944 vzniklo 342 Shermanů Firefly, které si rozdělily divize britské 21. armádní skupiny, a jak se později ukázalo, načasování spuštění sériové výroby bylo velmi šťastné. Spojenecká statistická analýza ukořistěných německých strojů, která vešla později ve známost jako „německý tankový problém“, totiž naznačovala, že nepřítel přijal do výzbroje mnohem více obrněnců, než Spojenci původně odhadovali. Navíc se spojenečtí plánovači zprvu domnívali, že střední panther je doplňkem těžkého tigeru a bude i v Normandii k dispozici ve velmi omezené míře, takže skutečné počty nasazených pantherů je velmi nepříjemně zaskočily. Ještě větším překvapením byly kvalitně pancéřované panthery pro spojenecké tankové velitele.

Tankový střelec a později velitel Ken Tout z 33. britské obrněné brigády později vzpomínal na to, jaké změny pro osádky tanků přineslo přezbrojení shermanů novým sedmnáctiliberním dělem: „Firefly byl sice běžný tank Sherman, ale aby se do něj vešel velký závěr sedmnáctiliberního děla a zbylo místo i pro jeho velké náboje, zrušila se pozice druhého řidiče a jeho původní místo posloužilo jako úložný prostor. Výstřel z nového kanonu přitom vždy doprovázel tak oslnivý záblesk, že jak velitel, tak střelec, museli při výstřelu mrknout, jinak by byli oslepení tak dlouho, že by neviděli, zda střela zasáhla cíl. Navíc z úsťové brzdy vždy vyšlehlo tolik plamene, že pokud stál tank na suché trávě nebo u živého plotu, začalo před ním po jednom či dvou výstřelech hořet. Hlaveň byla navíc tak dlouhá, že během přesunu museli řidič, střelec i velitel stále hlídat, aby s ní nenarazili do nějakého stromu, sloupu veřejného osvětlení nebo domu.“

Tanky Panther a Tiger tvořily celých 30 % ze všech 2 300 německých obrněnců nasazených v Normandii. Zbytek představovaly tanky PzKpfw IV, útočná děla StuG III a další obrněné stroje, se kterými byly schopné bojovat i klasické shermany se svým 75mm kanonem. Nicméně kvůli důležitosti města Caen jakožto strategického cíle a také kvůli operacím Montgomeryho jednotek, které donutily Němce držet pozice před postupujícími Brity tak, aby mohli Američané zaútočit západním směrem, stály v jednu chvíli britské tankové útvary před plnými 70 % všech v Normandii nasazených německých obrněnců. A co hůř, řada německých jednotek byly elitní, skvěle vyzbrojené a vycvičené tankové oddíly Waffen-SS. 

Jediný recept na kočky

Vzhledem k všemu výše zmíněnému měl typ Sherman Firefly na tomto úseku frontu skutečně hodně práce, protože jako jediný ze spojeneckých tanků dokázal na běžnou bojovou vzdálenost probít přední pancíř obou německých šelem – středního pantheru i těžkého tigeru. Není divu, že si spojenečtí tankisté nový sherman velice oblíbili a ještě dlouho po válce jej prohlašovali za nejvýznamnější spojenecký tank své éry. Ale stejně tak, jako si jej spojenečtí tankisté oblíbili, neušel firefly pozornosti ani u jejich protivníků. Ti brzy odhalili nový stroj s dlouhým kanonem a zjistili, že pro jejich obrněné formace představuje mnohem větší nebezpečí než standardní shermany. I proto byly jak obsluhy protitankových kanonů, tak osádky samohybných děl a tanků instruovány, aby se na typ Firefly zaměřovaly vždy jako na první. 

Když se to mezi britskými tankisty rozkřiklo, uvědomily si osádky „světlušek“ i nevýhodu dlouhého kanonu: stroj s ním byl vzhledem k nasazování s ostatními typy tanků Sherman velmi snadno rozeznatelný od starších variant. Prakticky ihned poté začaly osádky své dlouhé kanony přemalovávat tak, že jeho druhou polovinu směrem k úsťové brzdě přemalovaly vodorovně napůl na bílo, aby vytvořili dojem kratšího kanonu. Někdy se také pokusily ze starých pytlů uprostřed kanonu vytvořit nápodobu úsťové brzdy, aby to vypadalo, že jde o sherman standardního typu, nebo otočit věž zbraní dozadu a na její zadní část připevnit maketu krátkého kanonu ráže 75 mm.

Taktika nasazení 

Přestože se fireflye staly na bojišti cílem prvořadé důležitosti, existovala paradoxně statisticky nižší pravděpodobnost, že budou vyřazeny z boje než ostatní obrněnce, a to zejména díky způsobu jejich nasazení. Spojenečtí velitelé si totiž svých výkonných tanků cenili a vytvořili pro ně v Normandii novou taktiku. Velitel před nasazením obhlédl okolí a vytipoval vyvýšenou pozici, ze které je dobrý rozhled do krajiny. Během bitvy, stejně jako na východní frontě samohybné houfnice ISU-152, zůstávaly stroje Firefly dál za čárou střetu s nepřítelem a kryly přesně mířenou palbou klasické shermany, které prováděly standardní útok. 

Pokud nepřátelský tank zahájil palbu, přenesli na něj svoji palbu velitelé fireflyů. Takto útok probíhal až do vyčištění prostoru, načež se jak útočící shermany, tak fireflye přesouvaly do nových pozic. Stejně tak při přesunech se „světlušky“ nechávaly jet zpravidla až nakonec, aby se snížila hrozba jejich prvotního zasažení nepřítelem. Tato taktika se pochopitelně nedala použít vždy, zejména pokud byly tanky nuceny přejít k boji v otevřeném prostranství, kde se daly mezi ostatními shermany velmi snadno identifikovat.

Panthery jako kachny 

Jedním z typických příkladů použití nového typu tanku Sherman se stala bitva o Norrey-en-Bessin. Na francouzskou vesnici 9. června 1944 zaútočily stroje 3. roty 12. tankového pluku SS ze stavu 12. tankové divize SS „Hitlerjugend“. Jejich cílem bylo obsadit oblast a poté se připravit k účasti na chystané ofenzivě, která měla britské a kanadské jednotky přinutit k ústupu zpět na pobřeží. Slavný německý tankový velitel Kurt Meyer rozkázal 12 pantherům 3. roty zaútočit na Norrey a vyhnat z něj Kanaďany. Tanky vyjely do boje hodinu po poledni a zastavovaly pouze během palby. Bohužel pro útočící jednotky postupovaly příliš rychle a brzy se tak ztratily podpůrné pěchotě, na kterou Spojenci zahájili dělostřeleckou palbu. 

Když se tanky dostaly na vzdálenost zhruba kilometr od města, začalo na ně střílet devět shermanů standardních verzí. Poručík G. K. Henry, který stál se svým fireflyem opodál, ještě chvíli počkal (jak později uvedl jeho střelec „až se panthery postaví do řady jako kachny“ a šesti přesně mířenými ranami zničil hned pět z nich. Útok byl odvolán a Meyerovi zbylo z 12 útočících pantherů pouhých pět.

Zničeny jednou ranou

Podobná bitva proběhla o pět dnů později během operace Perch, která si kladla za cíl obklíčit německé jednotky v Caen. Britové dobyli osadu Lingèvres nedaleko vesnice Tilly-sur-Seulles a seržant Harris ze 4./7. pluku Dragoon Guards se svým Shermanem Firefly, podporou dalších tří standardních shermanů a jednotkou pěchoty zaujal obrannou pozici na jejím okraji. Když začal dalekohledem prohledávat okolní krajinu, spatřil dva panthery blížící se k vesnici z východu. Seržant, dosud nezpozorován, zahájil palbu, přičemž dvěma ranami vyřadil oba nepřátelské obrněnce. Při přesunu na lépe krytou pozici na druhé straně osady zpozoroval další tři panthery, které se k ní blížily ze západu. I k jejich zničení jemu a jeho střelci Mackillopovi stačil na každý tank opět jeden výstřel. Po pouhých pěti ranách ze sedmnáctiliberního děla bylo dobojováno. 

Zřejmě nejslavnějšího vystoupení se britské a kanadské Shermany Firefly dočkaly během bitvy s německými těžkými tanky v rámci německé protiofenzivy u obce Saint-Aignan-de-Cramesnil dne 8. srpna 1944. Boj zahájily fireflye z britské 33. obrněné brigády a 2. kanadské obrněné brigády, když přepadly skupinu sedmi tanků Tiger I ze stavu elitního 101. praporu těžkých tanků SS, podporovanou středními tanky PzKpfw IV a útočnými děly StuG III. Když část britských tanků ráno osmého srpna dorazila k vesnici, začala budovat obranu, zatímco zbývající pokračovaly dále k lesu, který se rozprostíral na jihu a z jehož okraje byl skvělý rozhled po okolí.

Smrt Černého barona 

Po chvíli spatřil velitel jedné ze světlušek řadu německých tanků postupujících po silnici číslo 158 směrem od osady Cintheaux. Velitelé přikázali svým osádkám připravit se k palbě, ale zatím vyčkávat, dokud Němci nepřijedou blíž. Joe Ekins, střelec z tanku seržanta Gordona, nazvaného „Velikiye Luki“ (tanky této roty nesly názvy podle měst v Sovětském svazu), vypálil jako první. Přestřelka trvala dvanáct minut a na jejím konci byly všechny tři tigery, viditelné z pozice Gordonova tanku, vyřazeny – a všechny zničil sám Ekins. Jen o chvíli později zahájili Němci dlouho připravovaný protiútok na pozice další skupiny tanků na druhém konci lesa. Tanky z předchozí přestřelky se k nim rychle začaly přesunovat, těžce zraněný velitel Ekinsova stroje Gordon však už mezitím svůj firefly opustil. Ekins, který převzal velení, stačil zničit další PzKpfw IV, než byl jeho stroj zasažen a osádka ho musela opustit. 

Až později se zjistilo, že v jednom z tigerů velitelské roty 101. praporu těžkých tanků SS, s nimiž se chrabří Britové a Kanaďané toho dne střetli, seděl také legendární tankový velitel a opěvovaný miláček německé propagandy Michael Wittmann. Historici měli dlouhá léta za to, že to byl právě Ekins, kdo Wittmanna zabil. Podle novějších výzkumů, které do detailu analyzovaly fotografie zničených tanků a vzájemné postavení jednotek během bitvy, však Wittmanna zabila střela, která prošla levým ventilátorem chladiče jeho tanku, který se nachází přímo za věží. Ekinsova jednotka se však v té době nacházela více než kilometr daleko z pravé strany Wittmannova tigeru, což dělá zásah levé části stroje nemožným. 

Slavného Černého barona tak zřejmě přemohl jeden z kanadských tanků z druhé strany bojiště, které se stále nacházely v rozvalinách zámečku uvnitř osady a které mohly na Wittmannovu jednotku zahájit palbu zprava. Stejně jako předchozí tanky i Kanaďané nestříleli, dokud neměli své cíle v ideální pozici. Poté vše vzalo rychlý spád. Dva tanky Firefly a šest standardních shermanů rychlou palbou zničily dva PzKpfw IV a dva těžké tigery, přičemž v prvním z nich nalezl svůj osud i obávaný německý tankový velitel.

Ve Sluneční soustavě nalezneme několik oblastí, kde se vyskytují planetky. Mezi nejdůležitější a nejvíce „osídlené“ patří hlavní pás planetek mezi Marsem a Jupiterem a dále Kuiperův pás, který se rozprostírá za oběžnou dráhou Neptunu. Nejedná se ovšem o jediné lokality výskytu malých těles. Jednu ze zvláštních skupin, jež nepatří do uvedeného výčtu, tvoří tzv. kentauři.

Kentauři jsou většinou malá tělesa, jejichž velká poloosa dráhy zasahuje do oblasti velkých planet. Nejčastěji se pohybují mezi Jupiterem a Neptunem a jejich trajektorie kříží dráhy jedné či více velkých planet. Jde o jakési hybridy mezi planetkami a kometami.

Jednoho z kentaurů – konkrétně objekt označovaný jako 39P/Oterma, si jako cíl výzkumu vybral Vesmírný dalekohled Jamese Webba a podařilo se mu na něm detekovat oxid uhličitý (CO₂). Jde o první takové zjištění JWST.

Svědkové dávných časů

„Studium kentaurů je důležité, neboť jde o velmi zachovalé objekty, které nám mohou prozradit mnoho zajímavého o chemickém složení a fyzikálních procesech mladé Sluneční soustavy,“ vysvětluje hlavní autorka nové studie doktorka Olga Harrington Pinto z Auburnské univerzity.

Objekt 39P/Oterma byl poprvé objeven v roce 1943 finskou astronomkou Liisi Otermaovou a dlouhou dobu byl považován za kometu. Charakteristika jeho trajektorie ale spíše nasvědčuje tomu, že se jedná o kentaura, přestože vykazuje mnoho atributů typických pro komety. Astronomové jej nyní řadí do skupiny tzv. aktivních kentaurů – objektů podobných kometám, které produkují koma a mají ohon, na své trajektorii se ale nepřibližují ke Slunci.

Pozorování dalekohledu Jamese Webba prokázalo přítomnost oxidu uhličitého v nižších koncentracích než u dříve studovaných kentaurů a komet. Vědci na 39P/Oterma nezaznamenali přítomnost vody a ani oxidu uhelnatého (CO), který je u objektů tohoto typu obvyklý. Rozdíl ve složení badatelé připisují možné odlišné historii 39P/Oterma, svou roli ale mohou hrát i specifické vlastnosti studovaného objektu. V každém případě jde podle vědců o další doklad výjimečných schopností dalekohledu Jamese Webba a důležitý střípek v pochopení historie vzniku kentaurů, komet a planetek ve Sluneční soustavě.

Drobná parazitická vosička Leptopilina právě napíchla kladélkem larvu mouchy octomilky (Drosophila), aby do ní nakladla svá vajíčka. Larva se svíjí, cuká sebou a zkouší se sesmeknout z vosího kladélka. Je to projev bolesti, nebo pouhá reflexní obranná reakce? Donedávna jsme se o tom mohli jen dohadovat. 

Bolí, nebo ne?

Zákony na ochranu zvířat zaměřené proti týrání s bezobratlými živočichy nepočítají. Nic proto nebrání kuchaři, aby ponořil humra zaživa do hrnce s vroucí vodou. Rybáři se nerozpakují ulamovat uloveným krabům klepeta a zmrzačená zvířata házet zpět do moře. Většina lidí je přesvědčena, že „havěť“, jako je hmyz, korýši, plži, mlži nebo hlavonožci, necítí bolest, protože se jejich nervový systém v mnoha ohledech ostře odlišuje od nervové soustavy obratlovců, o lidském mozku nemluvě. 

V otázce prožívání emocí a bolesti u bezobratlých byli laici i odborníci rozděleni na dva tábory. Jeden jim nároky na bolest a strach nepřiznával. Zastánci opačného názoru byli naopak přesvědčení, že i tito „nižší tvorové“ se bojí a trpí bolestí. Neměli však v rukou pádný argument, kterým by své tvrzení podepřeli. Vědci, kteří v bolest bezobratlých věřili, namítali: „Upírat krabovi bolest jen proto, že má jiný nervový systém než my, je stejně hloupé, jako upírat mu zrak, protože se jeho oko diametrálně liší anatomií od našeho oka a protože v mozkové kůře nemá nic, co by se podobalo našemu zrakovému centru.“

Reakce „bez bolesti“ a lízání ran

Bolest vzniká podrážděním speciálních receptorů, které se označují jako nocireceptory. Tyto „antény pro bolest“ reagují podrážděním nervových buněk na nejrůznější podněty – na vysokou teplotu, škodlivé chemikálie ale i na mechanické poškození tkání, například silným tlakem. Nocireceptory najdeme v těle nejrůznějších živočichů od člověka až po larvu mouchy octomilky. Abychom si uvědomili bolest, musí signál z nocireceptoru doputovat do mozku nebo do nervové tkáně, která u bezobratlých funkce mozku nahrazuje. O tom, že nám bolestivý signál do mozku proniká, se přesvědčíme třeba tím, že se štípneme do kůže na předloktí. 

Ale jak se dozvíme, zda signál z nocireceptoru larvy octomilky dospěl do její hlavové nervové uzliny? Co když se bolestivý signál dostal ke svalům potřebným pro úhybný manévr před kladélkem vosičky „zkratkou“? Co když putoval od nocireceptoru ke svalu bez „zajížďky“ do hlavové nervové uzliny? Pak by muší larva na bodnutí sice reflexně reagovala, ale bolest by necítila. 

Britský biolog Robert Elwood si uvědomil, že i člověk reaguje na bolestivý podnět reflexním pohybem. Když sáhneme na rozpálená kamna, automaticky ucukneme rukou pryč od zdroje bolesti. Tím pro nás ale celá záležitost nekončí. Protože nás popálený prst bolí, i nadále se mu věnujeme. Foukáme si na něj, strkáme ho do studené vody. Snažíme se všemi prostředky zahnat bolest. A tak Elwooda napadlo, že se podívá, zda si bezobratlí „lížou rány“ podobně jako lidé. 

Tohle už není reflex!

Nevelká kreveta prosvítavá (Palaemon elegans) si otírala předními končetinami jedno ze svých dlouhých tykadel. Třela je předníma nohama, hladila si je a vůbec o ně všemožně pečovala. Druhé tykadlo ji v té chvíli zjevně nezajímalo. Robert Elwood zíral na krevetu a nevěřil svým očím, protože patřil k těm, kteří bezobratlým živočichům odmítali bolest přiznat. Krevety zkoumal dlouhá léta a byl přesvědčený, že má tyhle korýše dokonale přečtené. Ví, co od nich může čekat. Rozhodl se potvrdit svůj náhled jednoduchým pokusem. 

Elwood vytáhl krevetu z akvária s mořskou vodou a štětečkem jí na jedno tykadlo nanesl desetiprocentní roztok kyseliny octové. Jak se dalo čekat, reagovala kreveta na kontakt citlivého tykadla s pálivým roztokem obrannou reakcí. Mrskla ocáskem, aby se dostala od Elwoodova štětečku co nejdál. Elwood byl přesvědčený, že tím reakce krevety na trochu silnější ocet končí. Proto ho zaskočilo, když si korýš popálené tykadlo v následujících minutách „konejšil“ usilovnými pohyby předních nohou. Tohle už přece není reflexní reakce! To vypadá jako projev prožívané bolesti!

Pro přesvědčení početného tábora skeptiků, kteří pochybují o tom, že bezobratlí cítí bolest, ovšem Robert Elwood potřeboval ještě pádnější argument. Přistoupil proto k dalšímu pokusu. Nejprve natřel krevetám tykadlo prostředkem používaným běžně pro znecitlivění před bolestivým lékařským zákrokem. Krevetám to nijak nevadilo. Elwood dal léku čas, aby zapůsobil, a pak znovu natřel krevetě tykadlo roztokem kyseliny octové. Také tentokrát se to korýšům moc nelíbilo. Jejich obranná reakce a především následné „foukání“ tykadla ale výrazně zesláblo. Teď už Robert Elwood nepochyboval o tom, že korýši bolest skutečně cítí.

Krabi o šok nestojí

Robert Elwood prokázal, že bolest zdaleka nevnímají jen krevety průsvitné. Když například uštědřil krabům poustevníčkům severským (Pagurus bernhardus) elektrický výboj do určité části těla, krabi si zasažené místo třeli končetinami. Elwood se dokonce odhodlal napodobit rybáře, kteří uloveným krabům německým (Cancer pagurus) ulamují klepeta a poraněné korýše házejí zpět do vody v přesvědčení, že to kraby ani v nejmenším nebolí. Elwood ale jasně viděl, že si krabi poraněné místo dlouho „ošetřují“ končetinami. 

Krevety i oba druhy krabů se snažily dosáhnout na bolavé místo a nutily své končetiny zaujímat i velmi nepřirozené pozice. I to podle Roberta Elwooda dokazuje, že nejde o pouhý reflex, ale o reakci na silnou bolest. 

O tom, že pocit bolesti skutečně doputuje do nervového centra, se Elwood přesvědčil v pokusu s kraby pobřežními (Carcinus maenas). Nabídl těmto korýšům v akváriu dva úkryty. Z jednoho úkrytu je pak vyháněl elektrickým šokem. Krabům stačily dvě nebo tři bolestivé lekce, aby se tomuto úkrytu začali vyhýbat. Schovávali se jen v tom úkrytu, kde elektrický šok nikdy nedostali. 

Opatrnost poraněných hlavonožců

Obratlovci tvoří pouhá dvě procenta pozemské fauny. Druhové bohatství bezobratlých je naproti tomu takřka nepřeberné. Bylo by proto naivní vztahovat výsledky výzkumu bolesti u několika druhů korýšů na všechny bezobratlé živočichy. O tom, že namístě je notná dávka opatrnosti svědčí výsledky výzkumu americké bioložky Robyn Crookové. Ta se zaměřila na hlavonožce a zkoumala bolestivé reakce chobotnic, olihní a sépií. Také tito živočichové jsou vybaveni nocireceptory, takže by měli vnímat bolest. 

Při pokusech s chobotnicí Abdopus aculeatus pozorovala Crooková a její spolupracovníci podobné reakce, jaké zaznamenal Elwood u korýšů. Chobotnice si poranění ošetřuje chapadly. V poraněném místě je také výrazně citlivější na jakýkoli podnět. Dotyk, který ji na nezraněném místě neprobudí k aktivitě, ji na poraněném místě donutí k úhybnému manévru. Podobně jsou v místě poranění citlivější i sépie, které reagují na lehký dotyk v tomto místě vypuštěním oblaku inkoustovité tekutiny. Stejně silný dotyk na zdravých částech těla obrannou reakci u sépie nespustí.

Bolest jako lavina ostražitosti

Zatímco pokusy s chobotnicemi a sépiemi přinesly po Elwoodových pokusech víceméně očekávané výsledky, velké překvapení zaznamenal tým Robyn Crookové při výzkumu reakcí olihně šelfové (Loligo pealeii). Pokud měla oliheň poraněnou ploutev na jedné straně těla, došlo v tomto místě k aktivaci nocireceptorů. To svědčí o bolestivých pocitech, které zvíře prožívá. Olihni se však brzy aktivovaly nocireceptory i na neporaněných částech těla, například na protější zdravé ploutvi. Oliheň tedy cítí bolest úplně jinak, než my nebo krabi či chobotnice. Nebolí ji jen poraněné místo, ale celé tělo. Důvod tak odlišné reakce zůstává nejasný. 

TIP: Humr a ústřice: Dříve podřadné jídlo, dnes gurmánská lahůdka

Robyn Crooková se domnívá, že oliheň má pro reakci, při které ji „bolí celá oliheň“, velmi dobrý důvod. Na rozdíl od chobotnice si nedosáhne na všechna místa na svém těle. Některá poranění si proto nemůže ošetřovat, i když o nich dobře ví. Navíc mají olihně vysokou úroveň látkové výměny a musí neustále přijímat potravu. Nemohou si dovolit „lízání ran“, protože by brzy začaly strádat hladem. Na poranění proto reagují celým tělem. Uvedou svůj organismus do „poplachového režimu“ a jsou vnímavější ke všem podnětům z okolí. Crooková si ověřila, že poraněná oliheň reaguje citlivěji nejen na dotyk na kterékoli části těla, ale třeba i na světlo. 

Soudobá medicína zápasí s nedostatkem orgánů pro transplantace. Lidská játra, ledviny, plíce nebo srdce se porouchávají podstatně častěji, než se objevují možné náhradní orgány od dárců. Mnozí pacienti se kvůli tomu nedočkají vhodného zákroku a umírají. Někdy se také zapletou s organizovaným zločinem a podstoupí méně kvalitní operaci, která mnohem více ohrožuje jejich život a snižuje vyhlídky na uzdravení.

Jedním z možných řešení jsou xenotransplantace, při nichž jsou pacientům transplantovány orgány jiných živočišných druhů, po nezbytných genetických úpravách, které zajistí benevolenci imunitního systému příjemce. Donedávna to byla science-fiction, dnes už existují případy, kdy lidští pacienti dostali orgány cizího původu. Týká se to také transplantací srdce, kterých je rovněž chronický nedostatek.

Srdce cizího původu

Veterán amerického námořnictva z Marylandu Lawrence Faucette letos v září podstoupil pozoruhodnou operaci. Muž umíral na selhávání srdce a vzhledem k okolnostem nebyl vhodným příjemcem tradičního transplantátu srdce. Lékaři Centra medicíny Marylandské univerzity mu ale nabídli šanci v podobě velmi experimentální xenotransplantace.

Faucette nabídku přijal, hlavně kvůli svým blízkým, a stal se tak druhým člověkem na světě, který dostal geneticky upravené srdce prasete. Jak Faucette uvedl pro média: „Budu bojovat zuby nehty o každý nádech, abych s nimi mohl zůstat déle se svou rodinou, ale vnímám to realisticky. Stále jde o výzkum a musím být připraven přijmout jakýkoli výsledek, kterým to skončí.“

Podle vyjádření lékařů se Faucette uzdravoval a udělal od transplantace velký pokrok. Účastnil se rekonvalescence, trávil čas se svou rodinou a hrál karty s manželkou. V druhé polovině října se u něj ale začaly objevovat známky toho, že jeho imunitní systém transplantované srdce navzdory genetickým úpravám odmítá. To bývá nejzávažnější a bohužel ne úplně vzácná komplikace i při transplantaci lidského srdce. Navzdory značnému úsilí lékařů Faucette 30. října, tedy po necelých 6 týdnech od transplantace zemřel.

TIP: Pavián přežil půl roku se srdcem geneticky vylepšeného prasete

Lékaři Centra medicíny Marylandské univerzity mají na svém kontě i předešlou xenotransplantaci srdce lidskému pacientovi, kterou provedli jako první na světě. Dotyčným pacientem byl David Bennett, který ve věku 57 let rovněž umíral na poškození srdce a neměl naději na transplantaci od lidského dárce. Přežil dva měsíce a pak mu z nejasných důvodů srdce selhalo. Následná pitva ukázala jako možného viníka virus, který byl objeven ve tkáni prasečího srdce. Pro lékaře šlo o signál, že kontroly na přítomnost virů v prasečích orgánech musejí být mnohem důkladnější.