O jeho původu mnoho nevíme. Pocházel ze severoitalského města Pordenone, které se v letech 1270 až 1276 nacházelo v držení českého krále Přemysla Otakara II. Takzvaný pařížský rukopis Odorikových vzpomínek na Dálný východ uvádí jeho jméno ve formě „Odalricus Boëmus“, tedy „Oldřich, Čech“. Kronikář Jan z Viktringu ho měl za syna českého vojáka, podle jiného pozdního podání znělo Odorikovo příjmení Mattiusi. Vezmeme-li tedy všechny indicie dohromady, zdá se být pravděpodobné, že Odorik byl potomkem českého vojáka Matúše, který do oblasti Furlánska, kde Pordenone leží, přišel s Přemyslovými vojsky a možná se tady usadil. O Odorikovi tak můžeme mluvit jako o italském cestovateli českého původu.

Než se vydal na cesty

Odorik (Odorico, možná Oldřich) se narodil nejspíš během sedmdesátých let 13. století. V mladém věku vstoupil do františkánského řádu a po studiích byl nějakou dobu poustevníkem v jihofrancouzské Provenci, v Arménii a na počátku 14. století v jižním Rusku. Právě tenkrát se asi naučil některým asijským jazykům. O tomto pobytu se sám Odorik nezmínil, ale píše o něm jeho známý, vikář Konrád z Pegau.

Vybaven cestovními zkušenostmi se Odorik někdy v letech 1314–1318 vydal na svou nejdelší a nejvýznamnější cestu. Pravděpodobnější je asi pozdější datum, neboť ještě v roce 1317 je v Udine zaznamenán jistý mnich Odorik jako svědek listiny. Přestože cesty do Orientu byly ve středověku výjimečnou záležitostí, Odorik nebyl první, kdo se tímto směrem vydal. Z papežského pověření putoval k mongolským vládcům už v polovině 13. století Giovanni del Piano Carpini (jedním z jeho průvodců, bohužel jen stručně zmiňovaným, měl být i český mnich Štěpán) a po něm vlámský mnich Willem Rubroeck. Činili tak v bláhové naději, že se Mongolové spojí s křesťany proti nevěřícím, především Arabům. Také náš misionář měl vyhledat mongolského chána, sídlícího tehdy již téměř století v Pekingu.

Na východ v těch dobách putovali také obchodníci včetně příslušníků benátské rodiny Polů, z nichž pocházel i legendární Marco Polo. Jeho sedmadvacetileté putování do Mongolska a Číny, podniknuté mezi roky 1271 a 1298 a záhy zpracované v podobě cestopisu, se stalo inspirací pro mnoho dalších. S velkou pravděpodobností o Polovi slyšel i Odorik. Lákavou myšlenkou zůstává představa, že se oba cestovatelé setkali osobně.

Putování mezi nevěřící

Z Evropy vyšel Odorik směrem k Černému moři, aby „navštívil země nevěřících, chtěje skliditi nějakou žeň duší“. Doprovázel ho irský mnich Jakub, který s ním absolvoval přinejmenším začátek a konec cesty. Přes Konstantinopol, kde krátce pobyl ve františkánském klášteře, se Odorik přeplavil po Černém moři do Trabzonu v dnešním Turecku. Dále pokračoval po starých karavanních cestách přes maloasijská pohoří do Erzurumu a do perského Tabrízu. Přes suché íránské vnitrozemí přešel do Jazdu a chtěl pokračovat do Indie, ale v tom mu zabránily boje mezi mongolskými panovníky, kteří tehdy ovládali větší část Asie. Odorik se proto musel vrátit do Mezopotámie, přičemž „na cestě tam minul věž Babylonskou“. 

Přes Bagdád se dostal do Basry na pobřeží Perského zálivu, odkud plul do rušného přístavu Hormuz a následně do indického města Tany (Thána poblíž Bombaje), kde byli roku 1321 umučeni čtyři františkánští misionáři. Podle některých verzí Odorikova cestopisu misionář jejich kosti přenesl do kláštera v čínském Zaytonu. Podél indického pobřeží plul k jihu na Mobar (zřejmě Cejlon) a do země Lamori, jednoho z království na ostrově Sumatra. Jako jeden z prvních Evropanů se dostal až na Jávu, kde na něho mocně zapůsobil tamní královský palác, „bohatší a krásnější než kterýkoliv jiný na světě“. Povšiml si, že mu Polárka zcela zmizela z dohledu, a že se tedy octl na jižní polokouli. 

Další průběh putování je ze stručného cestopisu poněkud nejistý a zmatený. Snad Odorik pokračoval přes Borneo a Vietnam do jižní Číny, kterou nazýval Horní Indií či Manzi.

V chánově říši

V Číně Odorik navštívil přístav Kuang-čou (Kanton), odkud pokračoval do již zmíněného kláštera v Zaytonu (snad Ťien-čou) a do Chang-čou na východním pobřeží, které nazval největším městem na světě – obdobně velkolepě toto centrum zapůsobilo i na Marka Pola. Dále pak zamířil na sever do Chilenchu (asi Nanking), k obrovské řece Jang-c-ťiang. Podle misionářova popisu byla v nejužším místě široká asi sedm mil. Po soustavě čínských kanálů pak františkán doputoval konečně do cíle své cesty, Pekingu, kam dospěl asi roku 1325. 

V té době byl Velkým chánem Jesün-Temür, pravnuk slavného Kublajchána. V císařském městě strávil Odorik tři roky. Ve svém cestopise později zanechal řadu cenných zpráv o místním dvoře, ale jaká byla jeho vlastní činnost v Číně, kolik přivedl nových duší Bohu a čím se vyznamenal, o tom bohužel prameny mlčí.

Asi roku 1328 nastoupil Odorik zpáteční cestu. Ve střední Číně přitom navštívil legendární takřečenou zemi krále Jana, o které napsal, že „ani setina není pravda z toho, co se o ní zajisté tvrdí“. Jako vůbec první Evropan přišel do království zvaného Tybet (Tibet), jež patřilo pod svrchovanost Velkého chána. Zmínil se snad i o Lhase, sídle dalajlámy, „papeže modloslužebníků“. Jestli ji skutečně viděl, ale zůstává sporné. 

Český sinolog Vladimír Liščák příslušné zmínky interpretuje tak, že Odorik prošel přes oblasti na pomezí Mongolska, Číny, Ujgurska a Tibetu, které se tehdy nacházely pod tibetským vlivem, a že za onoho vládce nevěřících považoval místního buddhistického předáka (lámu). Další trasa misionářovy cesty je neznámá. Lze předpokládat, že prošel přes Hindukúš a Persii zpět do Evropy.

Návrat zuboženého poutníka

Na jaře 1330 se objevil v Pordenone nemocný stařec, který zdejší obyvatele jen obtížně přesvědčoval, že je bratr ze zdejšího kláštera františkánů, který před mnoha lety odešel do vzdálených zemí. Dlouho se v rodném městě nezdržel. Chtěl pokračovat do papežského Avignonu, ale nemoc ho přinutila znovu se zastavit v klášteře v Padově. Právě zde nadiktoval Odorik svoje zážitky z Asie bratru Guillemovi de Solagna. Jeho zprávy o dálných krajích jsou ve srovnání s obšírnějším Markem Polem věrohodné a střízlivé. Obsahují mnoho informací o obyvatelích, stravování či pokladech, ale zmínil i užívání papírových platidel nebo lov pomocí ochočených kormoránů. Škoda, že toho nenadiktoval víc. Jak se sám zmínil: „Toto všechno já, bratr Oldřich, jsem viděl a dal napsati. A mnoho úžasného jsem opomenul, protože lidé, kteří to neviděli, by nevěřili.“

Aniž svůj cestopis dokončil, pokračoval Odorik po nějaké době do Pisy, ale zde se nemoc znovu ozvala, a tak se nechal převézt do kláštera v Udine v rodném Furlánsku. Tam vyčerpaný cestovatel 14. ledna 1331 zemřel, asi ve věku padesáti let. Při pohřbu došlo k zázračnému uzdravení jisté šlechtičny a věřící roznesli oděv, vousy i rakev mrtvého, takže musel být pohřbíván hned několikrát. Nakonec jeho tělo uložili do skvostného sarkofágu v klášterním chrámu.

V jeho diecézi Odorika už krátce po smrti považovali za svatého a jako takový byl také zařazen do sbírky životopisů světců Acta sanctorum, vydávané od 17. století učenými belgickými jezuity. Nicméně oficiálního blahořečení se Odorik dočkal až v roce 1755. V jeho rodném Pordenone stojí kostel San Udelrico s cestovatelovou bronzovou sochou a rovněž nový chrám, zasvěcený přímo blahoslavenému Odorikovi, postavený v letech 1987–1992 podle návrhu významného švýcarského architekta Maria Botty. V souvislosti s možným obnovením procesu svatořečení byly v roce 2002 nově prozkoumány i Odorikovy zčásti mumifikované ostatky.  

Představa existence mimozemského života je fascinující. Stále ale poněkud tápeme v tom, kde bychom ho měli vlastně hledat. Zaměřujeme se především na Mars a nově i na měsíce plynných obrů – Europu nebo Enceladus, kde se zřejmě nalézají podpovrchové oceány. Nepochybně ale existují i další možnosti…

Astronomové před časem objevili zajímavé organické látky, včetně polycyklických aromatických uhlovodíků, v molekulárních mračnech. To jsou oblasti ve vesmíru, kde převažuje molekulární vodík, ale vyskytuje se tam i řada dalších látek. Mohl by v takovém prostředí, které se velmi liší od planet či měsíců, existovat nějaký život?

Život v mračnech

Čínský odborník Lei Feng z Čínské akademie věd a Nankingské univerzity se domnívá, že taková myšlenka stojí za průzkum. Ve své studii, která doposud neprošla recenzním řízením, se zabývá možností, že by život vlastně mohl původně pocházet z molekulárních mračen. Podle této představy by takové prvotní organismy mohly být metanogenní a acetogenní, které jako vedlejší produkty svého metabolizmu produkují metan, respektive kyselinu octovou.

Prostředí molekulárních mračen je z našeho prostředí extrémní a nehostinné. Feng je ale přesvědčen, že by tam život v určité podobě mohl fungovat. Klíčovou podmínkou by byla přítomnost vhodné kapaliny. Tou by podle Fenga mohly být molekuly vodíku, které se chovají jako kapalina za teplot zhruba mezi 14 a 20 kelviny. Shodou okolností jde o typickou teplotu molekulárních mračen.

TIP: Molekulární mračno Sagittarius B2 je smrdutou chemickou laboratoří

Dalším zásadním předpokladem pro přítomnost života v molekulárních mračnech je možnost získávání dostatečného množství energie. Feng dospěl k závěru, že metanogenní organismy, které by využívaly reakci oxidu uhelnatého, oxidu uhličitého nebo acetylénu s molekulami vodíku, mohou získat dostatek energie na to, aby přežily v molekulárních mračnech. Vypadá to, že molekulární mračna můžeme přiřadit ke slibným místům pro hledání mimozemského života.

Planetka, jež dostala název Chicxulub, vytvořila stejnojmenný kráter o průměru 180–260 km, pohřbený dnes pod stovkami metrů mladších hornin. Několik podobně starých útvarů už ovšem bylo hlášeno z různých míst světa: Šlo zejména o ukrajinský Boltyš, Silverpit v Severním moři, ruskou Usť-Karu a Šivu v Indickém oceánu.

Z uvedených kandidátů však pouze Boltyš, objevený při pátrání Sovětů po nerostném bohatství v 60. letech minulého století, obstál i při opakovaném datování. V současnosti předpokládáme, že jeho dopad a impakt chicxulubského tělesa dělilo nanejvýš několik stovek tisíciletí, podle jiného výzkumu pak dokonce asi jen dvě milénia. Nicméně zda boltyšský impaktor původně tvořil součást stejné mateřské planetky jako jeho větší „bratříček“, to s jistotou nevíme.

Pohřbený svědek

Nedávno se každopádně objevil další kandidát, který mohl původně patřit přímo k tělesu, z něhož vzešel i hlavní mexický impaktor. Je dokonce možné, že se jednalo o součást stejného asteroidu, jež se odlomila až krátce před nárazem nebo možná již při vstupu do zemské atmosféry. Tento úlomek měřící asi 400 metrů pak dopadl do mělkého moře nedaleko západního pobřeží Afriky. Dnes se kráter Nadir široký zhruba 8,5 km nachází pohřbený pod atlantickým dnem nejblíž západoafrickému státu Guinea, od jehož pobřeží ho dělí přibližně 400 km. Kruhovou strukturu překrývá sediment o mocnosti 300 metrů a nad ním spočívá ještě 900 metrů vody.

K objevení kráteru došlo spíš náhodou, když geolog Uisdean Nicholson z edinburské Heriot-Watt University se svými kolegy prohlížel mapy a snímky oceánského dna, pořízené původně pro účely pátrání po nerostných ložiscích. Díky zkoumání odrazu seismických vln odhalili badatelé nápadně kruhový objekt a ihned jej zařadili mezi potenciální impaktní krátery vzniklé vysokorychlostním dopadem vesmírného tělesa. Odpovídá tomu celkový tvar formace i s vyvýšenými okraji, přítomnost malého středového pahorku a také sedimentologické důkazy o deformovaných horninách v okolí. Odhadované stáří kolem 66 milionů let, s přesností několika milionů roků, pak z Nadiru učinilo ještě mnohem zajímavější cíl.

Příliš daleko

Lákavá představa, že se původcem kráterů Chicxulub a Nadir stala binární planetka, jejíž obě části dopadly takřka ve stejnou dobu, je velmi nepravděpodobná. Zmíněné lokality dnes od sebe leží asi 8 000 km, přičemž na konci druhohor šlo vzhledem k menšímu rozsahu tehdy ještě poměrně mladého Atlantiku zhruba o 5 500 km. Přesto se jedná o příliš velkou vzdálenost, než abychom mohli uvažovat o zásahu binární planetky. V takovém případě od sebe totiž vzniklé krátery dělí mnohem menší vzdálenost.

Pravděpodobněji se jeví scénář gravitačního roztržení jednoho většího tělesa, podobně jako v případě komety Shoemaker–Levy 9 v roce 1992. Gravitace Jupitera tehdy vlasatici s rozměrem asi 2 km roztrhala na více než dvě desítky fragmentů, které pak v červenci 1994 během několika dní na plynného obra postupně dopadly.

Se společným příběhem?

Další možnost zní, že kdesi v hlavním pásu asteroidů mezi oběžnými dráhami Marsu a Jupitera došlo ke srážce velkých planetek, načež se masa dceřiných fragmentů shodou okolností vydala směrem k Zemi. Jednotlivé objekty takového roje by v tom případě nedopadaly najednou, ale například i v průběhu několika milionů let. Popsané možnosti nahrává také existence 24 km širokého kráteru Boltyš na Ukrajině: Rovněž vznikl na konci křídy a podle některých odborných prací je asi o 650 tisíc let mladší než mexický Chicxulub.

Nikdy však nelze vyloučit ani poslední možnost, a sice že všechny zmíněné krátery vznikly v úzkém časovém rozpětí zcela náhodou a jejich původci nesdíleli žádnou společnou historii.

Studium pro budoucnost

Více informací o Nadiru by měly přinést výsledky výzkumu, který Nicholson a jeho tým plánují. Stejně jako v případě mnohem většího a slavnějšího Chicxulubu by chtěli vědci provést hluboké vrty do středu útvaru, a lépe tak pochopit způsob jeho zformování a zejména zpřesnit dobu vzniku. Původcem kráteru se stala planetka o podobné velikosti jako asteroid Bennu, objevený v roce 1999 a řazený mezi potenciálně nebezpečná tělesa. Jelikož existuje riziko, že by se mohl v budoucnu s naší planetou srazit, tvoří od roku 2016 cíl mise NASA s názvem OSIRIS-REx. V září se s vzorky odebranými z tohoto tělesa vrátil návratový modul sondy.

Potenciálně nebezpečná vesmírná tělesa a možnosti, jak odvrátit hrozbu jejich dopadu, se dnes intenzivně zkoumají, což má své opodstatnění: Impakt schopný vyvolat masové vymírání druhů nastává v průměru jednou za 100 milionů let. Nicméně k události nadirského druhu, jež může prakticky zničit území velkého státu, dochází každých 50–100 tisíc roků. Uvolnění energie mnohonásobně větší než při výbuchu hirošimské bomby pak provází dopad či explozi v atmosféře u těles o průměru několika desítek metrů, kde se frekvence výskytu pohybuje dokonce jen v řádu staletí. Ostatně stačí si vzpomenout na tunguzskou událost z roku 1908 nebo na čeljabinský meteor z roku 2013.

Bitvu u Wogastisburgu můžeme bez nadsázky označit za nejstarší bitvu českých dějin, ovšem s dodatkem první doloženou. Je nepochybné, že i před Wogastisburgem, tedy před rokem 631, docházelo na našem území ke krutým a nelítostným střetům, které provázely vzestup a pád keltské civilizace, příchod Germánů, bující ambice Římanů i turbulentní období stěhování národů. Výjimečnost bitvy u Wogastisburgu spočívá v tom, že ji dokážeme přesně časově zařadit a dát ji do širších souvislostí. Navíc je pro české dějiny zajímavá jako první konkrétní vojenské vystoupení našich předků, raně středověkých Čechů a Moravanů. 

Za písemnou zprávu o bitvě, stejně jako v případě samotné existence Sámovy říše, vděčíme Fredegarově kronice. O události se zmiňuje v souvislosti s vládou austrasijského krále Dagoberta I. O co přesně u Wogastisburgu šlo? Odpověď nabízí zmíněná kronika, i když rozhodně nejde o svědectví vyčerpávající a stále zůstává více otázek než odpovědí.

Záminka k invazi

Byl to právě střet dvou ambiciózních soupeřů u Wogastisburgu, který do dějin zanesl první zmínku o prvním „státním“ útvaru Slovanů na našem území, i když slovo státní útvar tak úplně nevystihuje realitu. Nechme ale nejprve promluvit Fredegara, aby nám řekl svoji verzi příběhu.

„Toho roku (631/632) pobili v Sámově království Slované, příjmím Venedi, kupce Franků s četnějším lidem a oloupili je o věci; to byl počátek urážky mezi Dagobertem a Sámem, králem Slovanů. I vyslal Dagobert k Sámovi vyslance Sicharia, žádaje, aby dal spravedlivou náhradu za kupce, které jeho lidé pobili, a za věci, které neprávem uloupili. Protože Sámo nechtěl Sicharia viděti a nedovolil mu k sobě přijíti, předstoupil Sicharius se svou družinou před Sáma oděn krojem na způsob Slovanů a oznámil mu vše, co měl uloženo.“

Poté, co mu Sámo nevyhověl, „Sicharius, jako pošetilý vyslanec, pronáší slova urážlivá, která uložena neměl, a hrozby proti Sámovi v ten smysl, že Sámo a lid jeho království jsou Dagobertovi povinní poddanstvím. Sámo odpovídaje, již obezřeleji řekl: ‚I země, kterou máme, je Dagobertova i my jsme jeho, jen když bude jeho vůlí zachovati s námi přátelství.‘ Když Sicharius řekl: ‚Není možno, aby křesťané a sluhové boží mohli uzavřít přátelství se psy,‘ Sámo oproti tomu odvětil: ‚Jste-li vy boží sluhové a my boží psi, je nám dovoleno, když vy ustavičně proti němu samému jednáte, trhati vás kousáním.‘ I byl vyhozen Sicharius z dohledu Sámova; když to Dagobertovi oznámil, káže Dagobert zpupně hnouti vojskem z veškerého království Austrasiů proti Sámovi a Venedům.“

Je opravdu možné, aby Slované přepadli a pobili jednu z mnoha kupeckých karavan, která do země přinášela vzácné zboží a velmi pravděpodobně spadala pod Sámovu ochranu? Jistě nelze vyloučit izolovanou a neuváženou akci. Avšak mohlo by to být důvodem pro vojenskou invazi krále Dagoberta?

Kdo je pánem?

Čteme-li mezi řádky, nezdá se příliš pravděpodobné, že by Dagobert zmobilizoval velkou armádu pouze kvůli pobitým franským kupcům. Ano, je tu i pokračování o zpupném vyslanci jménem Sicharius. Nezapomínejme ale, že Fredegarova kronika líčí události z pohledu Franků tak, aby z toho vyšel co nejlépe král Dagobert. Zauvažujeme-li o skutečném motivu tažení proti Sámovi, pak se zdá mnohem pravděpodobnější prozaický boj o svrchovanost než trestná výprava. Krycí historka o Sichariovi je z tohoto pohledu doslova učebnicová a můžeme se jen domýšlet, zda vyslanec Sicharius neměl za úkol Sáma vyprovokovat.

Fredegar připomíná, že Sámo i Slované jsou Dagobertovi povinni poddanstvím. Patrně tomu tak bylo na počátku Sámovy mise, ale nyní, osm let po Sámově příchodu, byla situace jiná. Sámo si vydobyl pevné postavení mezi Slovany, svůj vliv rozšířil na mnohem větší území a je možné, že se díky tomu dostaly pod jeho kontrolu i obchodní stezky, z nichž donedávna těžil franský král. A právě to mohlo být skutečnou příčinnou vojenského konfliktu.

Král Dagobert I., popuzen přílišným Sámovým sebevědomím a omezením vlastních příjmů, nechal svolat velké vojsko, které mělo Sámův kmenový svaz srazit na kolena a vládce přimět k poslušnosti. Jak nás informuje takzvaný Fredegar, král armádu rozdělil do tří proudů, podobně jako v 1. století Římané během tažení proti Marobudovi. Na území nepřítele se vojsko mělo zase spojit a udeřit plnou silou.

Měření sil

Dagobert stanul v čele hlavního voje Austrasijců, který do Sámovy „Venedie“ postupoval snad ze západu Pomohaním, jak tomu bylo i v případě pozdějších franských tažení do Čech. Vedlejší kontingenty pak tvořili najatí Langobardi, táhnoucí ze severu Itálie po staré římské cestě k soutoku Dunaje a Moravy, kde stávala římská pevnost Carnuntum, a Alamani v čele s vévodou Chrodobertem, který vedl svůj voj patrně přes Bavorsko podél Dunaje na jih Čech. Všechny tři proudy se pak měly setkat na Sámově území, aby společně zaútočily na srdce říše, které zřejmě leželo na Moravě. Avšak předtím, než se voje spojily, postupoval každý na vlastní pěst, plenil a zaopatřoval si obživu i kořist.

„Zatím co Slované z opačné strany tu i tam činili přípravy, dobylo vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem vítězství v kraji, do kterého vkročilo. Též i Langobardi dobyli vítězství a Alamani i Langobardi přivedli s sebou ze Slovan převeliký počet zajatců.“ Ale tyto kmeny nebyly hlavním nebezpečím a snad tomu odpovídala i reakce Sámových Slovanů, kteří své síly napřeli proti nejsilnějšímu Dagobertovu voji s cílem zastavit ho a zabránit jeho spojení s ostatními.
Dagobert, směřující do centra Sámovy říše, mezitím dorazil k velké pevnosti jménem Wogastisburg (viz Ztracená pevnost Wogastisburg). Přirozeně si byl vědom, že si nemůže nechat v zádech nedobytou pevnost se silnou posádkou, a proto ji oblehl. 

Fredegarova kronika o bitvě, která zde následně proběhla, uvádí: „Když však Austrasiové oblehli pevnost Wogastisburg, kde zůstal velmi četný voj statečných Venedů, po tři dny spolu bojovali; tu jsou četnější z vojska Dagobertova mečem pobiti a potom úprkem, všechny stany a věci, které měli, zanechávajíce, se vracejí do svých sídel.“

Sámova odveta

Opevněné hradiště jistě plnilo strategickou úlohu pohraniční pevnosti a sehrálo důležitý part v taktice Sámova vojska. Třídenní obléhání lze logicky chápat jako zdržovací manévr. Posádka pevnosti mohla hrát o čas, tedy zdržet hlavní Dagobertův voj, dokud nedorazí Sámo s posilami. Ovšem nevíme, zda se Sámo bitvy zúčastnil. Dagobert u Wogastisburgu utrpěl drtivou porážku, která Sámovi a jeho říši zajistila pevné postavení, respekt a prosperitu. Sámo nyní přešel do protiútoku: „Potom vpadnou Venedi do Durynska a ostatních krajů království Franků pustošit.“

Efekt Dagobertovy porážky byl vskutku velkolepý, a tak se k Sámově říši brzy připojil i srbský kníže Dervan, ovládající oblast severně od Krušných hor. Nájezdy Slovanů, náležejících k Sámovu kmenovému svazu, se podařilo zastavit teprve po několika letech.  

Extrémně vzdálená hvězdotvorná galaxie AzTECC71 není pro vědce úplnou neznámou. Vzhledem k její vzdálenosti nebyla pozorovatelná pro Hubbleův vesmírný dalekohled, některé pozemní dalekohledy – jako třeba havajský dalekohled Jamese Clerka Maxwella nebo chilská soustava ALMA, ji ale v minulosti již zaznamenaly.

Nejnovější pátrání po této galaxii se uskutečnilo v rámci projektu JWST COSMOS-Web, který se snaží zmapovat až milion galaxií a díky mnohem citlivějším infračerveným přístrojům Jamese Webba ji astronomové skutečně spatřili.

Hvězdné monstrum ukryté v závoji prachu

„Až dosud jsme byli schopni pozorovat galaxie v raném vesmíru pouze v optickém spektru pomocí Hubbleova teleskopu,“ uvádí v tiskové zprávě postdoktorand Texaské univerzity Jed McKinney, spoluautor nedávno publikovaného článku v časopise The Astrophysical Journal. „Naše chápání historie vývoje galaxií je tím pádem zkreslené, protože vidíme pouze relativně dobře viditelné galaxie s menším množstvím prachu.“

Dalekohled Jamese Webba ale dokáže proniknout i hustým prachovým závojem, což by podle McKinneyho mohlo změnit způsob, jakým chápeme raný vesmír – a možná odhalit i nespočet dalších galaxií, jako je AzTECC71.

Znovuobjevení galaxie AzTECC71, která vznikla téměř miliardu let po Velkém třesku, nabízí lákavý pohled na nejstarší struktury vesmíru. Nové pozorování JWST naznačuje, že podobné masivní hvězdné školky mohly v raném vesmíru být mnohem častější – podle vědců třikrát až desetkrát – než se dosud předpokládalo. Pokud tomu tak skutečně je, budeme zřejmě muset přehodnotit způsob, jakým chápeme raný vesmír, který se nově jeví jako mnohem „prašnější místo“, než se až doposud předpokládalo.

Podle McKinney je galaxie AzTECC71 „skutečným monstrem“. „I když vypadá jen jako malá a slabá skvrnka, ve skutečnosti v ní každý rok vznikají stovky nových hvězd,“ neskrývá nadšení z objevu astronom.

Některé armády, jako třeba sovětská, považovaly za prvořadý úkol průzkumné hlídky sběr informací, vojáci se měli za každou cenu vyhnout kontaktu s nepřítelem, byť slabým. Britové a Američané se řídili mnohem agresivnější doktrínou a útoku na nepřátelskou hlídku se nijak nevyhýbali, pokud bylo možné ji zničit bez hrozby vlastních ztrát. Američané, Japonci a Britové dokonce v noci vnikali do pozic nepřítele, prováděli sabotáže, kladli miny na cesty a tiše zabíjeli vojáky v obranných postaveních, což velmi podlamovalo morálku. 

Úvodní část: Do hloubi nepřátelského území (1): Bojový průzkum za druhé světové války

Průzkumníci se však museli mít vždy na pozoru, aby se nedostali do boje s mnohem silnějším nepřítelem a aby neuvázli v otevřeném prostoru. V některých případech si sice mohli vyžádat dělostřeleckou podporu, ale většinou nešlo pro jejich záchranu udělat vůbec nic.

Do pěší průzkumné hlídky mohl být zařazen prakticky kterýkoli voják z bojové jednotky, protože pro běžnou hlídkovou a průzkumnou činnost nebyly nějaké zvláštní schopnosti třeba. U všech bojujících armád bylo zvykem, že průzkumná hlídka měla sílu pěšího družstva, ovšem se zvýšenou palebnou silou. Pokud to bylo možné, vojáci se místo opakovaček vyzbrojili samopaly nebo samonabíjecími puškami a pro posílení s sebou brali i kulomety nebo lehké minomety, k nimž však bylo možné nést jen omezené množství munice. Průzkumné akce netrvaly nijak dlouho, hlídky se pohybovaly v okruhu několika kilometrů od svého postavení.

Výstroj a výzbroj

Hlídku většinou vedl poddůstojník, někdy, pokud si chtěl ověřit některé skutečnosti na vlastní oči, se jí zúčastnil i důstojník. Tato praxe však nebyla nijak vítána, protože v případě jeho zajetí by nepřítel získal potenciální zdroj důležitých informací. Vojáci s sebou brávali pouze zvýšenou dávku munice a vodu, velitel hlídky míval ještě dalekohled, mapu a busolu pro zaměření terénních bodů a osy postupu.

Z důvodu utajení se do mapy nic nezakreslovalo přímo, vojáci provedli záznam buď po skončení hlídky, nebo kreslili na průsvitný papír položený na mapu a nošený zvlášť. Vojáci odkládali vše nepotřebné, často místo přileb nosili polní čepice, nejen pro své pohodlí, ale hlavně kvůli tomu, že přilba zhoršuje naslouchání a vytváří typickou siluetu. Většinou neměli k dispozici maskovací oděvy, a to ani zimní. Přibližně v polovině války se začaly objevovat maskovací převlečníky a uniformy, rozhodně se ale nedostaly ke všem mužům.

Specifika jednotlivých bojišť 

Za druhé světové války se bojovalo ve všech podnebních pásech a za každého ročního období, a proto se i vybavení průzkumníků lišilo. Australané, kteří vyráželi na noční hlídky z obleženého Tobruku, si s sebou brali pouze vodu, pistole a kulomety Bren. Kontrolovali svá minová pole a zátarasy, ověřovali si za dne kvůli maskování a vlnění vzduchu nad pouští téměř neviditelné pozice nepřítele a občas přivedli i nějakého zajatce. Naproti tomu v ruské zimě vyráželi Němci na průzkum většinou na lyžích, navíc s sebou často táhli lehké saně na převoz kulometů a munice, které také mohly sloužit k evakuaci raněných, jež by jinak byla v hlubokém sněhu nemožná. Finští vojáci, kteří byli často v civilu lovci, se nebáli do zmrzlých lesů vydávat sami. Často urazili na lyžích desítky kilometrů, aniž by je kdokoli spatřil, neměli problémy ani s orientací, ani s fyzickou kondicí. 

Důležitou roli hráli při činnosti průzkumníků místní obyvatelé, sloužící jako průvodci. Němečtí a japonští okupanti měli v tomto směru ztíženou situaci, i když to neplatilo všude. Při postupu Ukrajinou si Němci mohli pomocníky vybírat, protože zde byli ze začátku vítáni jako osvoboditelé od Stalinovy krutovlády. Většinou však stálo místní obyvatelstvo na straně Spojenců. Americkou námořní pěchotu na Guadalcanalu podporovali domorodci, kteří se pohybovali neslyšně džunglí, přinášeli zprávy, pátrali po sestřelených letcích a občas přinesli i nějakou japonskou hlavu, protože „zajatec“ pro ně byl neznámý pojem.

Rychlost postupu hlídek závisela na terénu a počasí. Průzkumníci v lehkém terénu postupovali rychlostí do tří, na lyžích až pěti kilometrů za hodinu. V nepřehledném terénu, v džungli a v noci se postup počítal na stovky, nebo jen na desítky metrů. Někdy bylo potřeba vyslat hlídky na větší vzdálenost, nebo se přesouvat vpřed spolu s postupujícími vojskem. Na tyto úkoly už pěší průzkumníci nestačili a musely být nasazovány mobilní jednotky.

Koně a jízdní kola? 

Nejstarším a dlouho i jediným mobilním prostředkem průzkumných jednotek byl kůň. Jednotky lehké jízdy sloužily k průzkumu už ve starověku, a i když od začátku 20. století význam koně v armádě začal upadat, jízdní jednotky se ještě ve druhé světové válce stále ještě používaly. Koně sice na jedné straně umožňovali hlídce rychlejší pohyb, ale zároveň museli často pít, jízda na nich vyžadovala delší cvik a jejich pohyb se nedal zamaskovat. Naproti tomu procházeli i terénem nesjízdným pro automobily, bez obtíží zdolávali i vodní toky a nedělali velký hluk.

Diskutabilním, i když v některých armádách rozšířeným prostředkem, bylo jízdní kolo. Velmi dobře se dalo použít v obydlené krajině protkané silnicemi a cestami. Voják na něm buď jede, nebo jej tlačí, přičemž na něm veze výstroj, takže rychlost pohybu při jeho využití byla obvykle vyšší než při pěším průzkumu. Na druhou stranu je obtížné se s ním pohybovat mimo cesty v nesjízdném terénu. Německá armáda kola běžně používala, naproti tomu Sověti a Američané o jejich nasazení v armádě prakticky neuvažovali.

Motorizované jednotky 

Německá armáda na začátku války hojně používala motocykly, a to jak sólo, tak s přívěsným vozíkem. Sloužily k rychlému průzkumu na silnicích a v lehkém terénu tam, kde se nepředpokládal rozsáhlý střet s nepřítelem. Motocykly byly velmi rychlé, mohly nést kulomety a lehké minomety, takže hlídka na několika strojích disponovala slušnou palebnou silou. Jejich použití v těžkém terénu bylo prakticky nemožné, kvůli motorům příliš slabým na dlouhodobější jízdu v bahně. Rovněž osádky musely snášet nepříznivé počasí, ať již šlo o mráz, deště nebo africké slunce. Proto byly v druhé polovině války stahovány od prvosledových jednotek a nahrazovány lehkými automobily. Motocykly se používaly i v dalších armádách, ale jen v menším rozsahu pro spojky a kurýry. 

Všechny bojující strany nasazovaly lehké čtyřkolové automobily, ať to byl americký džíp, či jeho německý ekvivalent Kübelwagen. Tyto vozy se vyznačovaly velkou průchodností terénem, mohly být také vyzbrojeny kulometem a měly lepší jízdní vlastnosti než motocykly. Objevovaly se ve velkém množství u všech jednotek, a proto nebyl problém je zajistit i pro průzkumníky. Existovaly i obojživelné verze, byť ne tolik rozšířené. Absence pancéřování nepředstavovala větší problém, protože boji se průzkumné hlídky vyhýbaly a jejich hlavní zbraní byla rychlost pohybu. V případě potřeby mohli průzkumníci sesednout, propátrat pěšky cílové území a zase se rychle vrátit

Schováni pod ocelí

Pancéřované automobily nebyly běžně na úrovni praporů k dispozici. Německé průzkumné jednotky divizí (Aufklärungsabteilung) však používaly šesti- a osmikolové průzkumné vozy vyzbrojené kanony nebo kulomety. Na americké straně sloužily výborné šestikolové obrněné transportéry M8 Greyhound. Nejtěžšími mobilními prostředky byly pancéřované pásové a polopásové transportéry, britské brencarriery, americké halftracky a německé hakly. Hlídky na těchto strojích už spoléhaly výlučně na palebnou sílu a rychlost, protože jejich pohyb se nedal nijak skrýt a hlučnost při přesunu byla značná.

TIP: Za volantem legendárního GAZ 69: Sovětský džíp do drsných podmínek

Sebelépe provedený průzkum sice veliteli nezaručí vítězství, ale může ho zachránit před porážkou. Přes nejnovější technologie družicového sledování a počítačových analýz i dnes musí vyslat velitel roty několik mužů, aby se podívali za další kopec nebo do husté džungle, zda tam na něj nečeká nepřátelská obrana nebo zrádný terén, který může zastavit útok sebedokonalejší vojenské techniky.

Roztroušená skleróza je autoimunitní onemocnění, při němž imunitní systém pacienta napadá mozek a míchu, kde poškozuje nervové spoje. Výsledkem jsou neurologické obtíže, které často přecházejí do fyzické či psychické invalidity. V současné době neexistuje žádná účinná léčba, která by řešila příčinu onemocnění.

Dřívější výzkum na laboratorních myších a potkanech ukázal, že léčba s kmenovými buňkami by mohla přibrzdit nebo i zastavit další rozvoj pokročilých fází tohoto záludného onemocnění. Stefano Pluchino z Univerzity v Cambridgi s početným týmem spolupracovníků nedávno uskutečnil 1. fázi klinické studie na lidech, která měla ověřit, zda je taková léčba bezpečná a účinná. Výsledky studie publikoval odborný časopis Cell Stem Cell.

Injekce kmenových buněk

Badatelé odebrali neurální kmenové buňky z mozkové tkáně potraceného plodu, napěstovali je, a poté kmenové buňky vpíchli injekcí přímo do mozku 15 pacientů s rozvinutou roztroušenou sklerózou. Pacienti dostávali dávku, která obsahovala 5, 10, 16 nebo 24 milionů kmenových buněk, jednou měsíčně po dobu jednoho roku.

Na počátku klinického testu byli všichni pacienti do značné míry invalidní. Mnozí až do té míry, že byli nuceni používat invalidní vozík. Během testu u žádného z pacientů nedošlo ke zhoršení příznaků roztroušené sklerózy, z čehož vědci usuzují, že léčba zabrzdila postup choroby. U části pacientů vědci rovněž sledovali změny v objemu mozkové tkáně. Ukázalo se, že větší dávky kmenových buněk vedou k nižším úbytkům mozkové tkáně, zřejmě kvůli potlačování zánětů.

TIP: Probiotika s geneticky vylepšenými bakteriemi by mohla léčit roztroušenou sklerózu

Pro vědce bylo podstatné, že během klinického testu nikdo nezemřel, ani nikoho z pacientů nepostihly závažné vedlejší účinky. Výsledky jsou slibné, ale Pluchino a jeho kolegové zdůrazňují, že jejich nový výzkum měl svá omezení. Zahrnoval jen malou skupinu pacientů, kteří se již nacházeli v pokročilých fázích roztroušené sklerózy. Navazující klinické testy by již měly být podstatně rozsáhlejší.

Česko letos v září zažívalo obdivuhodnou míru solidarity – na malého Martínka, trpícího vzácným genetickým onemocněním, se během několika týdnů podařilo vybrat více než 100 milionů korun na preparát, který mu má zajistit potřebnou léčbu. Příběh se snad šťastným koncem nám ale mimo jiné ukázal, že řada produktů farmaceutických firem je dnes pekelně drahých. V čem tkví tajemství jejich vysoké ceny?

Vývoj léčiv je velmi drahou záležitostí a často běh na velmi dlouhou trať. Obzvlášť to platí pro vzácná onemocnění. Příkladem za všechny budiž léčba narkolepsie, kterou podle odhadů trpí v Česku okolo pěti tisíc lidí.

K léčbě narkolepsie se obvykle používají centrální stimulancia – nejčastěji jde o methylfenidát (Ritalin) či modernější modafinil (Vigil) a psychostimulanty. Přestože jde o léky na relativně vzácné onemocnění (celosvětově se týká zhruba 20-50 lidí ze 100 000), jejich cena není nijak zvlášť vysoká. Maximální cena přípravku Ritalin je podle SÚKL stanovená na 148 korun, v případě Vigilu 1 149 korun, přičemž oba jsou v Česku plně, nebo alespoň z velké části hrazené pojišťovnou.

Pokud je narkolepsie spojená s kataplexií (náhlou ztrátou svalového napětí), předepisují lékaři pacientům preparáty na bázi oxybátu sodného. Jde například o Xyrem, který aktuálně není registrován u SÚKL. Cena tohoto léku je v zahraničí 50× až 100× vyšší než u Ritalinu a Vigilu. V čem tkví tak velký rozdíl v cenách léku na stejnou nemoc? Odpověď spočívá v ekonomické stránce procesu vývoje farmaceutických přípravků.

Zdraví za miliardy

Vývoj nových léků je velmi riskantní záležitost. Drtivá většina nových léků se nikdy nedostane do obecného užívání, často navzdory tomu, že na klinické zkoušky vynaložily farmaceutické firmy mnoho desítek nebo stovek milionů. Většina nových léků, které projdou klinickými zkouškami, je vyřazena, protože se ukáže, že jsou neúčinné (nebo nemají vyšší účinnost než léky stávající), nebo mají tak výrazné nežádoucí účinky, že převažují nad jejich přínosem.

Podle odhadů pouze jeden z 5 000 kandidátských léků projde celým procesem schvalování a dostane se až na trh. Tento proces může trvat i více než deset let a v současnosti se odhaduje, že celý proces vývoje nového léku vyjde v průměru na více než miliardu liber (zhruba 27 miliard korun). Firmy, které vynakládají takové částky, proto do finální ceny svého úspěšného produktu nutně promítají nejen náklady na vývoj samotného úspěšného léku, ale i těch, které se na trh nedostaly.

Generické zisky

Ani úspěšně završený vývoj léku ale neznamená pro jeho výrobce konec starostí. Zatímco vývoj je velmi drahý a zdlouhavý, kopírování úspěšného léku bývá relativně snadné. Z tohoto důvodu je farmaceutický průmysl založený na ochraně léků patenty, což má firmám, které drahé léky vyvíjejí, zajistit návratnost vynaloženého úsilí a pochopitelně také peněz.

Tyto patenty ale mají pevně stanovenou dobu platnosti (obvykle 20 let, platnost je ale často zkracována na polovinu) a jakmile vyprší, otevírají se dveře pro konkurenci. Společnosti, které se specializují na výrobu kopií nových inovativních léků, tak často činí ihned po skončení platnosti patentů nebo jiné ochrany. 

Tyto kopie se nazývají generické léky a obvykle se prodávají za výrazně nižší ceny než původní výrobek. Konkurence na trhu pak tlačí i na původní výrobce, kteří musejí snížit své ceny, často velmi výrazně. Ve výsledku to znamená, že původní výrobce léku má ještě větší motivaci stanovovat při uvedení léku na trh velmi vysokou cenu.

Návratnost za 15 let

U léků určených k léčbě vzácných a relativně vzácných onemocnění, jakým je například narkolepsie, existují i další komplikace. Náklady na vývoj takového léku jsou v podstatě stejné, jako náklady na vývoj léčby jakéhokoli jiného onemocnění. Potenciální návratnost této investice je ale omezena relativně malou velikostí trhu. To bohužel znamená, že jednotkové náklady na nové léky na vzácné nemoci bývají vyšší než náklady na léky, které jsou přínosem pro větší skupinu pacientů.

Z tohoto důvodu nabízejí regulační orgány farmaceutickým společnostem určité pobídky k vývoji nových léků na léčbu vzácných onemocnění. Jedním z používaných opatření je takzvaný status „sirotka“. V takovém případě je vývojářům léku poskytnuta prodloužená doba exkluzivity na trhu, což ale často bohužel znamená vyšší cenu po delší dobu. V Evropské unii je tento status udělován preparátům, které jsou určené k léčbě onemocnění, postihujícím maximálně 5 lidí z 10 000 (v USA je to 6 z 10 000).

Obecně platí, že doba, po kterou si inovativní farmaceutické společnosti mohou udržet monopol na nový lék, se pohybuje přibližně okolo 15 let. Během této doby je pro firmu zabývající se vývojem léků zásadní, aby se pokusila získat vynaložené peníze zpět. Rentabilita celého procesu je klíčová pro další fungování úspěšných farmaceutických firem a jejich další práci.

Zikmund Lucemburský se jako uherský král (1387–1437) ocitl ve složité situaci, ač byl mnohem silnější osobností než jeho bratr Václav (1378–1419). Roku 1401 ho totiž zajala uherská šlechta a sám se musel velmi složitě dostávat ze zajetí svých odpůrců. Podařilo se mu to koncem roku a Vánoce už trávil společně s bratrem Václavem v Praze, kam ujel z dosahu nepřátel. Václav IV. řešil kromě svých českých problémů zejména zradu v říši. O rok dříve ho sesadili říšští kurfiřti z trůnu římského krále, protože byl neschopný vlády a neaktivní, v čemž měli bohužel pravdu. Místo něj dosadili jako protikandidáta Ruprechta Falckého. 

Plánovaná římská jízda 

Nicméně Václav své sesazení neuznal a chtěl se opírat o podporu milánského vévody Giangaleazza Viscontiho, jenž ovládal velká území na severu Itálie. Ten také způsobil, že se roku 1401 nepodařila římská císařská jízda, o niž se pokusil Ruprecht Falcký, ale v Itálii to musel vzdát a obrátit se zpět. Toho chtěli využít Lucemburkové a obnovit své postavení v říši právě pomocí jízdy do Říma, kde měl Václav IV. získat císařskou korunu. Český král sice toužil po poctách, ale ve skutečnosti byl dost líný a pohodlný a do náročné jízdy se mu nechtělo. Nicméně v tomto ho podpořil bratr Zikmund, který měl zájem nejen na zlepšení prestiže rodu, ale také se nechal jmenovat říšským vikářem a v době Václavovy nepřítomnosti měl být i správcem českého království. Zjevně hledal náhradní působiště, když mu v Uhrách pšenka nekvetla. 

Nastalo složité diplomatické vyjednávání, které si vzal na starost především činorodý Zikmund, coby protřelý politik a intrikán. Vyjednal Václavovi podporu u několika říšských knížat a také průjezd rakouskými zeměmi u Habsburků. Důležitý byl pochopitelně postoj milánského vévody Viscontiho, který pořád stál na straně Lucemburků, jimž navíc vděčil od roku 1395 za svůj vévodský titul. 

Zajatec ve svých komnatách 

Jenže Václav IV. nelibě nesl bratrův tlak. Zikmund ho navíc podněcoval k tomu, aby zrušil přátelské vztahy s některými českými šlechtici, kteří využívali jeho slabosti. Nakonec se rozhodl, že na žádnou římskou jízdu nepojede, což ovšem uherský král nehodlal připustit. Došla mu trpělivost s tvrdohlavým, náladovým a neschopným bratrem, který svou nerozhodností podkopával prestiž celého rodu. A tak ho na začátku března 1402 nechal zkrátka zajmout a internovat na Pražském hradě. Okolnosti zajetí později král líčil velmi dramaticky a násilně, ale ve skutečnosti byl asi pouze odveden do svých komnat na hrad, kde mu bratr omezil pohyb a nepouštěl ho ven. Přitom ho stále ponechal do jisté míry vládnout (podepisovat listiny), takže vzhledem k Václavovým schopnostem se na výkonu panování vlastně nic nezměnilo.

Jinak měl král značný komfort, což zřejmě platí po celou dobu jeho zajetí, nejen v Praze, ale i později ve Vídni. Pozoruhodné je, že v prvních měsících od onoho března Zikmund pořád plánoval a vyjednával Václavovu korunovační jízdu. Za Václava se pochopitelně postavili mnozí šlechticové a také jeho bratranci Jošt a Prokop – moravská markrabata. Zikmund se však nehodlal připravit o své české správcovství a odpověděl rázně, když Prokopa nechal zajmout. S Joštem nejprve zahájil spolupráci, ale později i s ním soupeřil. 

Na cestě ze země 

V červnu už se pozice uherského krále zhoršila natolik, že se svými zajatci opustil hlavní město a přesunul se do Českého Krumlova. Cestou prý Václav IV. dostal možnost cvičit se svým sokolem, což byla jeho oblíbená kratochvíle, která ho bavila natolik, že byl ochoten zapomenout na své zajetí. To jen svědčí o tom, že se s ním opravdu nejednalo nijak tvrdě, ale se všemi královskými poctami. 

I v Krumlově Zikmund podle dochovaných listů stále plánoval Václavovu cestu do Itálie a zvolil si trasu přes Vídeň. Nicméně Václava zatím přesunul do rakouského hradu Schaunbergu u Lince, aby ho pak někdy během podzimu 1402 předal svým spojencům – habsburským vévodům Albrechtovi a Vilémovi ve Vídni. 

Jenže mezitím se bohužel situace ohledně možné římské jízdy pro Václava IV. dramaticky změnila, protože v září 1402 zemřel milánský vévoda Giangaleazzo Visconti, který měl být zárukou průchodu severní Itálií. V té chvíli se také zásadně změnilo smýšlení Zikmunda Lucemburského. Jestliže do té doby hodlal nechat korunovat bratra na krále třeba v poutech, tak nyní ho chtěl už jen nechat v zajetí mimo české země, aby se sám mohl zmocnit plné vlády coby správce království. Koncem roku 1402 přijel do Čech s uherskou armádou, v níž bylo mimo jiné i plno divokých Kumánů, kteří začali v zemi bezuzdně řádit. 

Zikmund chtěl získat a obsadit hrady mnoha šlechticů a svých politických protivníků, aby zlomil jejich odpor. Mimo jiné válčil s rytířem Rackem Kobylou, držitelem hradu Stříbrná Skalice nedaleko Ratají nad Sázavou a věrným leníkem Václava IV. Šlo zřejmě o stříbro, které se v okolí hradu těžilo. Racek před Zikmundem uprchl ze Skalice do Ratají a statečně se mu postavil na odpor, což učinila i řada dalších českých šlechticů. Od té doby se mimochodem datuje všeobecná nenávist zdejšího obyvatelstva vůči Zikmundovi, která se pak táhla až do husitských válek. Uherský král brzy pochopil, že na dobytí království nemá dostatečnou sílu, a již v létě 1403 odtáhl zpět do Uher, kde se proti němu opět bouřila část magnátů. 

Útěk za podivných okolností 

Během všech těchto událostí zůstával král Václav ve vídeňském zajetí a je zřejmé, že česká šlechta začala výrazně pociťovat jeho nepřítomnost. Osoba krále je důležitá i v případě, že jde o neschopného opilce typu Václava IV. Sám Lucemburk měl zřejmě ve vídeňském domě dostatek volnosti a pohodlí, jak příslušelo jeho stavu. Přesto se pravděpodobně vnitřně užíral svým pokořením. Už pobýval ve Vídni déle než rok, když v listopadu 1403 dorazila k Habsburkům delegace významných vévodů ze Slezska a také dvou členů královské rady, kteří se nabídli jako zástava za vydání českého krále. 

TIP: Opilý král v Remeši: Jaký dojem zanechal Václav IV. u francouzského dvora?

Na Albrechta to zřejmě učinilo dojem a začal o této variantě uvažovat, protože chtěl získat patřičné výkupné. Historik Jiří Spěváček píše, že vévoda kvůli tomu zmírnil ostrahu zajatce, a tak se králi v doprovodu čtyř mužů, kteří pravděpodobně přicestovali s onou delegací, podařilo uprchnout na koni do vídeňských ulic a odtud až k Dunaji, kde se nechali převézt přes řeku do osady Stadlau. Tam ho očekával pan Jan II. z Liechtensteinu, který vlastnil pozemky v Rakousích i na Moravě, a s padesáti jezdci ho bezpečně dopravili do Janova, sídla v moravském Mikulově. Tam si ostatně zásluhu svých pánů dodnes připomínají a scénka Václavova osvobození se stává součástí slavností mikulovského vinobraní na začátku září.

Extrémní polární prostředí nebylo překážkou pro naše předky z doby kamenné. Jak ukazuje nový objev z finského Laponska, lidé asi před 6 500 lety dokázali prosperovat jen 80 kilometrů jižně od severního polárního kruhu. Archeologové tam zkoumali pohřebiště, které bylo objeveno v roce 1959 při těžbě písku.

Jde o lokalitu Tainiaro, která se nachází v tajze nedaleko Botnického zálivu. Nalezli ji dělníci, kteří vykopali několik kamenných artefaktů. Ohlásili to úřadům, ale jejich objev nevzbudil pozornost, jakou by si býval zasloužil. Asi po třech desetiletích se na toto místo vypravil tým archeologů, které tehdy vedla nezávislá badatelka Tuija Laurénová. Pokoušeli se lokalitu prozkoumat, ale jejich finance záhy vyschly a výzkum zůstal nepublikovaný.

Důkladný průzkum pohřebiště

Laurénová se na místo nedávno vrátila s odborníky finské Univerzity v Oulu a společně toto naleziště poprvé důkladně prostudovali. K jejich překvapení se ukázalo, že zdejší pohřebiště bylo velmi rozsáhlé. Objevili stopy po asi 200 pohřbech, což je na dobu kamennou v této části světa naprosto neobvyklé.

„Náš výzkum v Tainiaro ukazuje, že poblíž polárního kruhu již dávno existovala velká pohřebiště,“ potvrzuje Aki Hakonen z Univerzity v Oulu, první autor studie publikované v odborném časopisu Antiquity. „Zároveň jsou na místě otázky, proč lidé tehdy využívali tak severně položená místa a zda jsou v této oblasti ještě další, doposud neobjevená pohřebiště.“

TIP: V hrobech doby kamenné byly objeveny přívěsky vyrobené z lidských kostí

Badatelé přiznávají, že konkrétní doklady pohřebiště jsou v tomto případě dost nezřetelné. Fyzické důkazy přítomnosti těl kompletně zmizely, včetně kostí, protože se zde nachází velmi kyselá půda, která je pro dlouhodobé uchování kostí značně nevhodná. Hlavním důkazem o pohřebišti pro archeology zůstávají desítky podlouhlých jam, jejichž tvar odpovídá hrobům.