Diabetes 1. typu je vlastně autoimunitní onemocnění. Objeví se, když imunitní systém pacienta útočí na specializované buňky slinivky břišní, které vyrábějí pro tělo inzulin. S rozvojem onemocnění se počet buněk produkujících inzulín neustále snižuje. Kdyby se povedlo postup diabetu 1. typu zpomalit, znamenalo by to velkou pomoc pro pacienty.

Teď se taková léčba rýsuje. Využívá baricitinib (u nás dostupný pod obchodním názvem Olumiant), což je běžně používaný prostředek pro léčbu revmatoidní artritidy a alopecie. Ukázalo se totiž, že užívání tabletek s tímto lékem zpomaluje postup diabetu 1. typu u pacientů, jimž byla tato choroba v nedávné době diagnostikovaná.

Jak zpomalit diabetes?

Výzkumný tým, který vedli odborníci australského Institutu svatého Vincenta pro lékařský výzkum v Melbourne (SVI), nedávno uskutečnil první klinické testy s baricitinibem u diabetiků. Jak uvádí studie, v těchto dnech zveřejněná vědeckým časopisem New England Journal of Medicine, baricitinib opravdu u pacientů s čerstvě diagnostikovaným diabetem 1. typu chrání stále fungující „inzulínové“ buňky a zpomaluje postup choroby.

„V době, kdy je u pacienta diagnostikován diabetes 1. typu, má ještě obvykle ve slinivce stále velké množství buněk produkujících inzulín,“ vysvětluje Tom Kay ze SVI. „Naše klinické testy ukázaly, že baricitinib dokáže bezpečně a účinně tyto buňky chránit před vlastním imunitním systémem a tím zpomalit rozvoj diabetu 1. typu.“

TIP: Hybridní „restart“ imunitního systému si poradil s diabetem u laboratorních myší

„Až doposud byli pacienti s diabetem 1. typu odkázáni na aplikaci inzulínu v různých podobách,“ pokračuje Kay. „Naše klinické testy potvrzují, že když se začne s vhodnou léčbou ihned po diagnostikování nemoci, je možné zmírňovat její projevy. Pacienti léčení baricitinibem potřebovali mnohem méně inzulínu.“

Předloni v srpnu uplynulo 80 let od setkání Winstona Churchilla a Franklina Roosevelta v zátoce Placentia, kde se oba státníci dohodli na zásadách takzvané Atlantické charty, která sehrála významnou roli při vytváření protihitlerovské koalice. Setkání bylo přísně tajné, což umožnilo britskému premiérovi a americkému prezidentovi přicestovat bez zvýšené hrozby útoku německých ponorek a letounů. Ale jak mohli dva vůdci největších světových mocností zmizet na několik týdnů, aniž by si toho někdo všiml?

V naprostém utajení 

Všechno bylo tak dobře utajené, že dokonce ani mnozí z doprovodu obou politiků neznali až do konce cesty podrobnosti o jejím účelu. Tajnůstkářství popsal spisovatel Henry Morton, který byl pozván, aby zdokumentoval Churchillovu cestu: „Nemůžu vám prozradit, kam pojedete nebo co uvidíte, až tam dorazíte. Můžu pouze sdělit, že uvidíte, jak se tvoří dějiny a budete u jednoho z velkých okamžiků války,“ řekl mu údajně Brendan Bracken, britský ministr informací.

Morton věděl jen to, že vlak, do kterého nastoupí, pojede na sever, a že se musí sbalit na tři týdny. Když viděl do vlaku nastupovat Churchilla, společně s novinářem Howardem Springem spekulovali, že asi půjde o víc než o běžnou návštěvu nějaké základny ve Skotsku. Nabídka zúčastnit se tajemné cesty byla tak náhlá, že Spring si ani nestihl nechat spravit chrup a musel odcestovat bezzubý. 

Mezitím na druhé straně Atlantiku prezident Roosevelt nařídil pracovníkům své kanceláře, aby informovali tisk, že si dopřeje zasloužený odpočinek a bude rybařit v Nové Anglii, ačkoliv ve skutečnosti mířil na Newfoundland. Aby udržel věrohodnost krycí legendy, vyplul se svou soukromou jachtou Potomac 3. srpna z New Londonu v Connecticutu a následujícího dne dorazil do New Bedfordu v Massachusetts, kde skutečně rybařil a za přítomnosti novinářů přijal několik hostů. Následně prezident pod příkrovem tmy odplul k ostrovu Martha’s Vineyard, kde přestoupil na těžký křižník USS Augusta. Potomac pak plul dál na palubě s posádkou, která se ve volnočasovém oblečení vydávala za Roosevelta a jeho doprovod. Když proplouvali kanálem Cape Cod, lidé mávající prezidentově lodi netušili, že americký prezident se ve skutečnosti nachází o 500 km dále a směřuje na tajnou konferenci.

Kanada místo Karibiku

Jakkoliv se to v dnešní době zdá neuvěřitelné, Rooseveltovi se podařilo utajit místo svého pobytu celých deset dní. Ještě neuvěřitelnější je, že Churchill, který až do dne svého odjezdu téměř denně diskutoval ve sněmovně, zmizel se svými náčelníky štábů na celé tři týdny. 

Stejně jako posádka jachty amerického prezidenta zasílala každý den zprávy do Washingtonu, udržovali lidé britského premiéra veřejnost v přesvědčení, že je předseda vlády stále v zemi, zatímco se nacházel v severním Atlantiku. Například 2. srpna se nechal vyfotografovat, jak si kupuje od pouliční prodavačky odznáček pro sbírku na oběti náletů, ale tisk ji dostal až 10. srpna. 

Přesto se začaly objevovat zvěsti, že se oba státníci mají setkat někde na moři, neboť Churchill se 6. srpna nezúčastnil důležitého zasedání Dolní sněmovny. 

Proč si vlastně vůdci Velké Británie a USA vybrali pro místo schůzky právě izolovanou zátoku na pobřeží Newfoundlandu? Původně se zvažovaly také Bermudy, ale podle Roosevelta byla v Karibiku příliš rušná lodní doprava a oblast relativně hodně osídlená, takže by šlo schůzku jen těžko utajit. Přikláněl se k Newfoundlandu, kde měli Američané od roku 1940 pronajatou vojenskou základnu Argentia v zátoce Placentia Bay. Dalším z důvodů, proč se rozhodl pro sever, bylo velké horko panující v tomto ročním období.

Perfektně připravení Britové 

Churchill se spolu se svými náčelníky štábů nalodil na bitevní loď Prince of Wales ve Scapa Flow a vydal se na cestu přes Atlantik, který se v létě 1941 hemžil německými ponorkami. Kvůli špatnému počasí ztratil Prince of Wales záhy svůj doprovod, než se k němu po dvou dnech připojily tři kanadské torpédoborce. 

TIP: Začala Jaltská konference, klíčové setkání mužů, kteří psali historii

Devátého srpna pak vplula loď s britskou delegací do zátoky Placentia, kde se připojila k americkému křižníku USS Augusta. Americká delegace se přesunula na Prince of Wales. Oba státníci stanuli proti sobě (Roosevelt byl sice upoután na kolečkové křeslo kvůli obrně, ale pro tuto chvíli vstal a s oporou svého syna udělal několik kroků). Chvíli se pozorovali a mlčeli, načež jako první promluvil Churchill: „Konečně, pane prezidente.“ Oslovený odpověděl: „Jsem rád, že jste tady, pane Churchille.“ Britský premiér pak předal prezidentovi dopis od krále Jiřího VI.

U španělského města Antequera v Andalusii se nalézá trojice megalitických staveb – dolmenů. Nejstarší z nich je dolmen Menga, který byl postaven asi před 5 700 lety. Jde o velkou hrobku, v níž nalezlo poslední odpočinek několik set lidí. Vybudovat něco takového muselo být pro lidi doby kamenné mimořádně náročné.

Inženýrský majstrštyk doby kamenné

José Antonio Lozano Rodríguez ze Španělské národní rady pro výzkum CSIC vedl tým odborníků, kteří detailně prostudovali dolmen z technického hlediska. Podle nich jde nejvíce impozantní kamenný monument, který v daném období vznikl na území Ibérie a nejspíš i celé Evropy. Závěry španělských vědců nedávno zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports.

Největší horizontálně uložený balvan dolmenu je monolit těžký zhruba 150 tun. Jde o druhý největší známý kámen, který byl použit při neolitické stavbě tohoto typu. Analýzy odhalily, že na stavbu dolmenu byly použity převážně kameny z kalkarenitu, sedimentárního vápence, který je zásaditou obdobou pískovce. Takové kameny je přitom bez poškození velmi obtížné přesouvat. Aby stavbu nepoškodila voda, ochránili dávní stavitelé největší balvany mnoha vrstvami, v nichž se střídají pískovce a stlačená zemina.

Ať už dolmen Menga postavil kdokoliv, musel to pečlivě naplánovat. Stavitelé museli být zruční, technicky zdatní a disponovat fungující logistikou. Kromě velkých křehkých balvanů si museli poradit s dřevěnými konstrukcemi i prací s lany. Náhodná není ani poloha dolmenu – při východu slunce v něm vzniká pozoruhodná hra světel a stínů. Výsledek práce dávných stavitelů můžeme obdivovat i po téměř šesti tisících letech.

Slavný rakouský zoolog Konrad Lorenz demonstroval rozpolcené chování u krůtí matky, která vyseděla mláďata. Krůta útočila na všechno, co se pohybovalo v blízkosti hnízda. Zvláště ji popudilo cokoli, co bylo pokryté chlupy. Tato reakce zaručí, že matka nebude shovívavá třeba k tchoři, který by si na jejích mláďatech rád smlsnul. Mláďata porostlá jemným chlupovitým peřím ale krůta od samého začátku tolerovala. Při pokusech se ukázalo, že smír s matkou si krůtí mládě zajišťuje neustálým pípáním.

Vraždění neviňátek

Pokud necháme sedět na vejcích hluchou krůtu, probíhá všechno tak, jak má. Až do vyklubání mláďat. Neslyšící matka krůťata ihned po vylíhnutí jedno po druhém zabije. Reaguje totiž pouze na zrakový vjem, jenž ji varuje před „nebezpečnou cizí chlupatou věcí u hnízda“. Prosbu o milost v podobě pípání mláděte hluchá krůta neslyší a nemůže se podle ní zařídit.

O tom, jak křehká je rovnováha mezi agresí vůči okolí a péčí o mláďata, svědčí situace, kdy je matka vystavena silnému stresu. Například hlučný přelet stíhačky nad farmou se stříbrnými liškami, vyvolal šok u samic, která nedávno vrhly mláďata. Většina matek svá mláďata sežrala.

Jiné případy infanticidy lze chápat jako pokračování neúprosného boje  s dospělým  sokem. U medvědů hnědých, pum horských nebo lvů se samci po obsazení teritoria rychle zbaví mláďat, která s místními samicemi zplodil jejich předchůdce. Samice, která kojí mládě, nemůže rychle zabřeznout. Noví vládci teritoria ale nechtějí čekat, až matka mládě odchová. Jeho zavražděním urychlí u matky obnovení pohlavního cyklu a schopnost znovu počít.

Mezi obyvateli pražského Podskalí a Smíchova mělo ledařské řemeslo dlouhou tradici. Vykonávali jej především plavci dřeva, kteří si takto přivydělávali mimo plavební sezonu, ale také třeba pivovarští dělníci – ti totiž v zimě nemuseli zpracovávat takové množství várek jako v horkých letních měsících.

Mokrá a mrazivá dřina

Před vybudováním vltavské kaskády voda v řece v zimních měsících běžně zamrzala. Jakmile se na Vltavě objevil led dostatečně tlustý, aby unesl člověka, nastal čas takzvané ledovací kampaně. Vybraná místa začali ledaři polévat vodou, kterou čerpali vysekanými otvory v ledu (v ledařském slangu hlubaňkami), aby na nich led zesílil na tloušťku vhodnou ke zpracování – obvykle mezi 10–12 cm. Přiměřeně tlustý materiál pak pečlivě rozměřili, rozřezali na jednotlivé pruhy (lavice) a vysekanou dráhou, širokou i několik metrů, plavili ke břehu. Tam si taktéž z ledu vytvořili mostek, po kterém celá kra vyjela až téměř k přistavenému vozu. 

Zde se jí ujali štípači, kteří lavici rozsekali na menší tabule a ty naložili na povoz. Za den jim takto mohlo projít rukama i několik tun ledové hmoty. Jen malá část takto dobytého a zpracovaného materiálu putovala do pražských hospod a restaurací, většina končila v takzvaných ledárnách – specializovaných provozech, které byly schopné materiál udržet v jeho pevné podobě a zásobovat jím pohostinská zařízení v průběhu celého roku. Právě díky nim mohl vltavský led v průběhu roku chladit maso či pivo nejen ve veřejných podnicích, ale i v zámožnějších domácnostech, které si mohly dovolit koupi ledničky.

Uchovat a v létě prodat

K těžení ledových kvádrů z rybníků a meandrujících koryt řek docházelo v Českém království pravděpodobně už od středověku, obvykle se ale přechovával ve sklepeních, kde při nevhodném způsobu skladování rychle tál. S rozvojem průmyslu a obchodu v 19. století poptávka po této komoditě stoupla natolik, že se vyplatilo do jejího uchování investovat čas a námahu.

Vlastní ledárenské provozy si zřizovaly pivovary, pro které se změnou technologie a přechodem z vrchního kvašení na spodní představovala otázka dostatečného chlazení existenční nutnost. Například v Lipsku už ale roku 1864 fungovala také obecní ledárna, která údajně dokázala pokrýt celoroční spotřebu řeznických, rybářských, ovocnářských a dalších podniků ve městě. Do Českých zemí tuto novinku uvedla společnost The Prague and Brünn Ice Company, založená několika britskými podnikateli roku 1883. O dva roky později nechala na pražském ostrově Štvanice v místě bývalého varieté postavit provozovnu, v níž nabízela k prodeji přírodní led v podobě bloků. Dřevěná budova s dvojitými stěnami a podlahou a vnějším asfaltovým nátěrem poměrně dobře izolovala led od okolního prostředí – jeho roční ztráta v ní údajně nepřesahovala 25 %.

Poptávka po ledu od počátku 20. století kontinuálně stoupala, takže když přestala kapacitně a technologicky vyhovovat dosavadní štvanická ledárna, iniciovali pražští hospodští, sdružení ve společnosti Akciové ledárny, výstavbu nové, moderní budovy ve čtvrti Braník. Při pravém břehu Vltavy zde v letech 1909–1911 vznikl areál s kapacitou 20 tisíc tun ledu, do něhož bylo díky uměle vybudované zátoce možné materiál naskladňovat přímo z řeky. Ledárna fungovala až do roku 1954, kdy po dobudování Slapské vodní nádrže Vltava v Praze přestala zamrzat, poslední ránu pak ledařskému řemeslu zasadil boom moderních chladicích zařízení, která coby ledničky používáme i dnes.

Když začaly obě mocnosti na opačných polokoulích přemýšlet o vyslání člověka do vesmíru, zůstávalo ještě naprostou neznámou, jak bude lidské tělo na pobyt v beztíži reagovat. Nebylo jasné, jak na nový stav odpoví kardiovaskulární systém či trávicí nebo centrální nervová soustava. V podmínkách na Zemi se dlouhodobé účinky mikrogravitace testovat nedaly a na druhou stranu nikdo nechtěl do kosmu hned posílat lidskou bytost.

Proto obě strany prováděly pokusy na zvířatech. Američané zvolili primáty, neboť fyziologie opic a zejména šimpanzů se té lidské velmi podobá. Vědci tudíž oprávněně očekávali, že výsledky získané na opicích půjdou snáz aplikovat na člověka. 

Sověti se pak rozhodli pro psy, a to v zásadě ze dvou hlavních důvodů: Zaprvé s nimi experimentovali odjakživa – ostatně i Pavlovův podmíněný reflex byl objeven na nich. A zadruhé se jich sovětskými městy potulovaly tisíce, takže získat pokusné zvíře často trvalo doslova pouhý okamžik. Současně se u toulavých tvorů očekávala jistá přirozená odolnost, což je do role testovacích subjektů přímo předurčovalo. 

Společenský úzus praví, že jsou klauni poslové dobré nálady, smíchu a štěstí. Stačí si vzpomenout na veselého Ronalda McDonalda, hlavního maskota řetězce McDonald’s, nebo třeba oprášit zážitky z návštěv cirkusu, kde se podivně oblečení a nalíčení lidé různě pošťuchovali, padali a dělali vše pro to, aby se dětské publikum bavilo. Ve skutečnosti však mají mnozí z nás ke klaunům zcela jiný vztah – místo rozveselení nám nahánějí husí kůži. 

Obavy ze zmalovaných šašků v lidech zakořenily dokonce tak hluboko, že na tom někteří otrlejší jedinci vydělávají: Válečný veterán Joel Mason například na Floridě vyvěsil inzerát, že se za úplatek nechá najmout od rodičů neposlušných dětí, načež se nečekaně objeví a ratolesti „naučí dobrému chování“ šokem. Své klaunské alter ego pojmenoval Wrinkles neboli Vrásčivec a „do práce“ chodí v masce, s níž by mohl hrát v leckterém hororu. 

Pavouci a klauni

Strach z klaunů se nicméně netýká jen malých dětí. Není výjimkou, že pocit nejistoty a tísně padá i na dospělé, které může dokonce paralyzovat tzv. coulrofobie. Fakt, že se klaunů bojíme, přitom obvykle nevychází pouze z děsivého líčení nebo z nepříjemných zážitků v dětství.

V jistém smyslu se coulrofobie podobá strachu z pavouků. Pokud se člověk bojí osminohých stvoření bez reálné příčiny – neutrpěl například jedovaté kousnutí –, přiklánějí se psychologové k evolučnímu vysvětlení: Hluboce zakořeněný respekt z pavouků je „dozvukem“ opatrnosti, kterou nás příroda chránila před nebezpečím, jež představují.

Pod povrchem

V případě klaunů se podle Clauda Léviho-Strausse přimíchává do rovnice ještě sociální rovina. Ve své knize Cesta masek (La voie des masques) antropolog zdůraznil, že maska svým způsobem osvobozuje: „Zakrytý obličej dočasně vylučuje osobnost člověka ze společenské interakce. S lidskou tváří se totiž pojí většina vzájemné komunikace.“ 

Člověk se zakrytým obličejem – ať už pomocí masky či silné vrstvy líčidel – ztrácí tedy podle teorie zábrany. A u klaunů, jejichž posláním je chovat se ztřeštěně, to platí dvojnásob. „Neexistující“ obličej dotyčného osvobozuje a vyvolává v něm pocit, že za své činy nebude odpovědný. Zmíněnou skutečnost si pak podvědomě uvědomujeme a jedinci s maskami nebo se silným make-upem nás děsí, protože nevíme, co od nich můžeme očekávat. 

Pomyslnou klaunskou svobodu bohužel v dějinách zneužívali i vrazi: Například Francouz Jean-Gaspard Deburau údajně roku 1836 ubil malé dítě vycházkovou holí, protože se mu vysmívalo. Skutečný strach z vraždících klaunů nicméně ve společnosti vyvolal až John Wayne Gacy, který si přivydělával vystupováním na dětských oslavách a různých dobročinných akcích. Coby šašek Pogo však mezi roky 1972 a 1978 sexuálně napadl a zavraždil minimálně 33 dospívajících chlapců. Za své zrůdné činy byl v roce 1994 popraven.   

Na hranici světů

Se zakrytým obličejem spojoval strach také Sigmund Freud, který stál u zrodu termínu „uncanny valley“ (překládá se jako „tajemný val“). Slavný psycholog se domníval, že za naši tíseň může skutečnost, že se masky – například klaunů – „vznášejí“ na pomezí obyčejného a neobyčejného či nadpřirozeného světa. Náš mozek tedy na jedné straně rozeznává povědomé rysy a vlastnosti, jež v něm probouzejí jistotu a příjemné pocity; na straně druhé ovšem vnímá řadu nenormálních prvků, které posouvají celkový dojem za hranice důvěrně známého. Míchá se v nás tak jistota s nejistotou. 

Na Freudovu teorii navazuje psycholog Steven Schlozman: „Vidíte úsměv, který váš mozek vnímá jako zcela pozitivní jev. Zároveň si ale uvědomujete, že se člověk nemůže smát neustále, a pokud ano, zřejmě je něco v nepořádku.“ 

Mícháním běžného s nadpřirozeným nás úspěšně děsí například horory: třeba jako slavný snímek To (anglicky „It“) podle předlohy Stephena Kinga, v němž klaun Pennywise terorizuje děti v americkém městečku Derry. Zapomenout bychom neměli ani na známého Jokera z komiksu Batman, který šokuje znetvořeným obličejem i neutuchajícím chaosem, jenž okolo něj vždycky zavládne. 

Krutý výsměch

Jistá část zmíněného strachu v nás může přežívat i jako pozůstatek středověkých časů, kdy se žádný královský dvůr neobešel bez šaška. Úkolem pestrobarevných bavičů sice bylo rozveselovat panovníka, zároveň ovšem stáli nohama pevně na zemi a často vládci jízlivě předestírali tvrdou pravdu. 

Podobnou moc dal šaškům v 16. století do rukou i William Shakespeare. Smíšek krále Leara například chodí po panství a boří lidem iluze: Všem dává najevo, že nejsou tak chytří a noblesní, jak si myslí, a za každou cenu se je snaží vyvést z rovnováhy. Dotyční navíc musejí zápasit s nejistotou – nikdy totiž nevědí, co je ještě míněno žertem, a kde už začíná pravda. 

Úsměv pro děti

K někdejším pestrobarevným vtipálkům se navíc vázala i bolest a mučení: „Pokud se šaškovi nepovedlo vladaře rozveselit, čekal jej krutý trest. Spoustu z nich mučili, a některým dokonce zohavili obličej – na tváři museli mít trvalý úsměv, a aby se nemohli mračit, byly jim přeřezány některé mimické svaly,“ vysvětluje psycholog Schlozman.

Středověcí šašci měli tedy daleko k dnešním dětským bavičům a jejich klaunští následovníci také nepatřili zrovna k nejveselejším stvořením na světě (viz Smutný klaun). K mladšímu publiku zamířili teprve ve viktoriánské éře ve druhé polovině 19. století. Tou dobou totiž začaly v jejich vystoupeních převažovat prvky pantomimy spojené s pohádkovými motivy. Přesto dodnes mnozí z nás – i když podvědomě – cítí, že není radno si s klauny zahrávat.

Smutný klaun

Klauni, jak je známe dnes, vděčí za svou podobu Josephovi Grimaldimu, který byl počátkem 19. století zřejmě nejslavnějším britským bavičem. Obličej si líčil bílou barvou, a aby vynikly jeho rysy, maloval si na líce červené obrazce. Svými vystoupeními si získal jako jeden z prvních na světě status celebrity v dnešním slova smyslu, a každý den tak žil „pod dohledem“ široké veřejnosti. 

Vědělo se tedy, že jeho manželka zemřela při porodu a syn se v třiceti letech upil k smrti. Při vystoupení se Grimaldi navíc několikrát bolestivě zranil a měl problémy s dýcháním. Pod tíhou událostí se pak před očima diváků proměnil v děsivý příklad člověka, jenž se skrývá za maskou: Na jedné straně stál zlomený, životem zničený muž, na straně druhé veselý šašek žijící z lidského úsměvu. I díky němu se tak zrodil stereotyp komiků trpících depresemi, kteří mohou pod veselou masku schovat téměř cokoliv – dokonce i život v troskách.

Termíny jako „genderová identita“, „genderová role“ či obecně „gender“ se sice zrodily teprve ve 20. století, nicméně jedinci, kteří se vymykali jasnému binárnímu dělení na muže a ženy, se ve společnosti vyskytovali odjakživa. Zejména v mimoevropském prostředí existovaly trans-osoby vytvářející specifické sociální a spirituální komunity už dávno před začátkem křesťanského letopočtu.

Možná nejznámější a nejstarší je hidžra (také hijra), která na indickém subkontinentu od pradávna představovala třetí pohlaví, tedy v praxi zastřešovala veškeré intersex a transgender jedince. Není bez zajímavosti, že v současné indické, pákistánské, nepálské a bangladéšské společnosti je možnost mít tuto pohlavní identitu zanesenou v cestovních dokladech i všech dalších oficiálních dokumentech a listinách.

Na podobném principu je založená identita kathoey v oblasti Thajska, Laosu a Kambodži či identita Khanith v arabském světě, jejichž příslušníci mohou být z velké části popsáni jako trans-ženy a femininní gayové. Rovněž některé africké společnosti vždy měly tradiční označení a role (včetně vysoce ceremoniálních) pro trans-ženy a trans-muže, a podobné jevy byly popsány i v historii původního obyvatelstva amerického kontinentu.

Nedotčená Evropa

Evropské dějiny jsou v tomto směru odlišné. Pomineme-li doklady o homosexualitě, která nebyla ničím cizím zejména antické společnosti, je zmínek o transsexuálních jedincích jako šafránu. Patrně nejstarším příkladem osob vymykajících se stereotypnímu dělení na muže a ženy je uzavřená skupina eunušských kněží zasvěcených bohyni Kybele, takzvaných gallů. Působili ve starém Řecku, Římě a ve Frýgii a během extatického tance se za použití ostrého nekovového předmětu vlastní rukou zbavovali svého mužství. Následně přijímali natolik zženštilý zjev, že v nich někteří učenci spatřují transsexuály.

Za transsexuálního jedince je obecně považován rovněž mladistvý římský císař Marcus Aurelius Antoninus známější pod jménem Elagabalus. Jeho krátká vláda mezi lety 218 a 222 vynikla řadou skandálů nejrůznější povahy včetně těch sexuálních a mnohokrát diskutovaná byla také císařova sexuální orientace a genderová identita. Prameny z této doby jsou ovšem mezerovité a někdy protichůdné, ale všechny se vesměs shodují na tom, že ačkoliv byl Elagabalus několikrát ženatý, udržoval pravidelný pohlavní styk také s muži, nosil dámské oblečení, paruky i líčení a s oblibou se nechával oslovovat v ženském rodě.

Podle záznamů císařova současníka, historika a senátora Lucia Cassia Dia měl být mladý panovník ochotný nabídnout značnou sumu jakémukoliv chirurgovi, který by mu dokázal implantovat vagínu. Toto tvrzení nelze potvrdit ani vyvrátit, jedná se nicméně o první záznam o komplexní chirurgické změně pohlaví na evropském kontinentě, byť zůstalo jen v teoretické rovině.

První případy

S pohlavím těla, do nějž se v roce 1286 ve francouzském Arles narodil, nebyl spokojen ani židovský filozof Kalonymus ben Kalonymus ben Meir, známý pod jménem Maestro Calo. V básni nazvané Even Boham z roku 1322, jejímž hlavním účelem bylo poukázat na perverznost v soudobé společnosti, mimo jiné označil svůj vlastní pohlavní úd za defekt a vyjádřil vztek nad skutečností, že se narodil jako chlapec. Tato báseň, poprvé vydaná roku 1489 v Benátkách a od té doby mnohokrát opakovaně publikovaná v mnoha jazykových variantách, našla značný ohlas v současné LGBTQ+ židovské komunitě, jejíž mnozí členové spekulují, zda Kalonymus nemohl být jednou z prvních evropských trans-žen vůbec. Toto prvenství však nejspíše prozatím drží osoba, již historická věda zná pod jmény John Rykener či Eleanor.

John Rykener byl v prosinci 1394 na londýnské ulici Cheapside přistižen, kterak přestrojen za ženu provozuje sexuální akt s Johnem Britbym, někdejším kaplanem nedalekého kostela St. Margaret Pattens. Oba byli zatčeni a následně podrobeni výslechu. Zatímco Britby hned na úvod výslechu uvedl, že až do doby zatčení považoval svého sexuálního partnera za ženu, a ničím se tedy neprovinil, Rykener se naopak nikterak neostýchal a své zkušenosti vyložil dopodrobna. Obvinění, jimž čelil, byla přitom poměrně vážná.

Ačkoliv prostituce samotná nebyla zcela legální, patřila v tehdejší Anglii s výjimkou provozování nevěstinců ke všeobecně tolerovaným živnostem. Ostatně už o celé století dříve ji teolog a křesťanský filozof Tomáš Akvinský označil za nutné zlo a přirovnal ji k odpadnímu kanálu, který je lepší průběžně udržovat než jej zcela odstranit. To samé ale neplatilo pro travestii, která byla přípustná nanejvýš během divadelních představení, a už vůbec ne pro sodomii neboli homosexuální pohlavní styk. Ten byl tak významným přečinem proti soudobé morálce, že spadal do jurisdikce církevních soudů a hrozily za něj nezanedbatelné tresty.

Činorodá Eleanor

Rykenerův výslech probíhal od doby jeho zatčení v prosinci 1394 do ledna 1395, po celou dobu zůstával oblečený do ženských šatů. Bez okolků uvedl, že coby žena vystupuje běžně, stejně tak používá jméno Eleanor a poskytování placených sexuálních služeb mužům také není v jeho životě ničím výjimečným. Podle Rykenerovy či spíše Eleanořiny výpovědi jej do světa prostituce uvedla londýnská vyšívačka Elisabeth Broudererová z Bishopsgate, která mu vedle ženských šatů dala i kontakty na první klienty.

Pozoruhodné je, že v domě Broudererové se Rykener nevyučil pouze nejstaršímu řemeslu, když jej jistá Anna zasvětila, jak mít s muži styk jako žena, ale osvojil si rovněž vyšívačské umění, a právě z něj plynula další část jeho pravidelných příjmů. Rykener navíc nebyl sám, kdo se v sídle v Bishopsgate věnoval dvěma „zaměstnáním“. Prostitucí pod taktovkou Elisabeth Broudererové se živila i její dcera Alice. Tu v noci posílala Broudererová do lože lačných klientů, jimž však ráno tvrdila, že styk měli s Eleanor alias Johnem Rykenerem. Není zcela jasné, zda Broudererová tuto strategii volila proto, aby ochránila vlastní krev a jméno před pohanou, či proto, aby mohla některé z klientů později vydírat.

Sám Rykener během výslechu uvedl, že měl bezpočet pohlavních styků s muži, z nichž značnou část představovali kněží, i se ženami, řádové sestry nevyjímaje. Rozdíl byl v tom, že zatímco mužům coby žena poskytoval bezvýhradně placené služby, v případě žen, s nimiž měl styk jako muž, finanční aspekt roli nehrál. To výslovně platilo přinejmenším pro Joan Matthewovou, s níž měl Rykener udržovat dlouhodobější sexuální vztah. Zůstává otázkou, v rámci které ze svých genderových identit měl Rykener styk s ostatními partnerkami.

Široké pole působnosti

Z výslechového protokolu vyplývá, že Rykenerův akční rádius se neomezoval na dům Elisabeth Broudererové, a dokonce ani na Londýn. V roce 1394 vedly jeho kroky do Oxfordu, kde se věnoval oběma svým řemeslům, prostituci i vyšívání. Cílová klientela se mu přitom často překrývala, a to zejména v případě výše postavených duchovních. Ti podle Rykenerova lakonického vyjádření navíc vždy dobře platili. Kromě nich pak v Oxfordu prošla Rykenerovou náručí řádka učenců a také tři rytíři, Sir William Foxley, Sir John a Sir Walter. Zdali si byli vědomi Rykenerovy skutečné identity, není známo.

Po Oxfordu následoval Burford, ve své době významné centrum obchodu s vlnou, kde Rykener bydlel v hostinci Labuť. Podnik patřil Johnu Clerkovi, pro nějž oficiálně pracoval jako číšnice. Během tohoto období tvořili významnou část Rykenerovy klientely cizozemští mniši. Od jednoho z nich – františkána Michaela – dostal za své služby zaplaceno zlatým prstenem. Podobně probíhal i jeho následný pobyt v nedalekém Beaconsfield, kde měl navázat heterosexuální vztah s již zmíněnou Joan Matthewovou. Ani ten mu však nezabránil v poskytování placených služeb širokému okruhu zákazníků, z nichž opět nejeden náležel k duchovnímu stavu.

S klienty se podle svých vlastních slov Rykener setkával v hospodách, na veřejných místech i v soukromých domech. Zda v něm hledali ženu, či muže, zůstává ovšem nejasné. Dochoval se pouze názor posledního z nich, Johna Britbyho, který nejpravděpodobněji ze zištných důvodů prohlásil, že Rykenera až do doby zatčení považoval za obyčejnou prostitutku.

Dechberoucí přiznání

Líčení Rykenerových sexuálních zkušeností všeho druhu bylo natolik barvité, že se je soudní úředníci sami zdráhali byť jen nahlas pojmenovat a zmiňovali se o nich coby o „oněch nevyslovitelných“ či „neopakovatelných skutcích“. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že si s tímto případem absolutně nevěděli rady. Rykenerův případ se dozajista vymykal všemu, s čím se do té doby setkali, a protínalo se v něm tolik protichůdných rovin, že pro ně bylo velmi obtížné jej uchopit.

V pravém slova smyslu a podle soudobé logiky Rykener nebyl prostitutkou – nebyl ženou a nenabízel vaginální styk za peníze, což byla zjednodušeně řečeno definice prostituce ve 14. století, která koncept poskytování placených sexuálních služeb muži neznala. Nebyl ani ubohou dívkou svedenou na scestí, nucenou v bezvýchodné situaci platit výpalné svému kuplíři či dohazovačce. Nešlo ovšem ani o sodomitu, protože sex s muži provozoval jako žena. Možná právě toto jsou důvody, proč Rykener s největší pravděpodobností nebyl nakonec vůbec potrestán (či se pro to nedochovaly žádné důkazy) a proč jeho případ nebyl předán další instanci.

Sporná věrohodnost

Vše, co k případu Johna Rykenera alias Eleanor existuje, je jediný soudní spis. Od začátku až do konce je psaný v latině, v čemž mnozí moderní badatelé spatřují překážku, neboť Rykener beze vší pochyby vypovídal v angličtině a překladem do latiny mohlo do určité míry dojít ke ztrátě autenticity. Další badatelé Rykenerovu výpověď považují za čirou fabulaci, jejímž prvořadým cílem byla kritika kléru, který se v tehdejší společnosti těšil pramalé oblibě a čelil mnohým skandálům.

Existuje dokonce názor, podle nějž je Rykenerův spis alegorií právě probíhajícího finančního sporu Londýna s králem Richardem II., během nějž panovník zbavil město četných privilegií a nechal uvěznit starostu spolu s několika úředníky. Spis měl skrze Johna Rykenera poukázat na propad v bezpečnosti a morálce, který Richard II. svými zásahy do městské správy způsobil. Autor této teze jako jeden z pádných argumentů uvádí neobvyklost příjmení Rykener, které se až na vězně uprchlého roku 1399 z londýnského biskupství, v pramenech vůbec nevyskytuje. Důvod uvěznění zmíněného Rykenera ani žádné další okolnosti nejsou známy, a tudíž není možné jeho případ jednoznačně spojit s výše uvedeným.

Většina badatelů se nicméně domnívá, že Rykenerův výslech vznikl na základě reálných skutků a považují jej za nejdůležitější písemně dochovaný vhled do problematiky transgenderu v období středověku. Dokládá, že rozdíly mezi mužským a ženským genderem mohly být paradoxně nepatrné a transsexuální osoby neměly tak komplikovaný život, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Ztraceni v minulosti

Do kategorie obecně velmi dobře přijímaných osob, které bychom dnes pravděpodobně označili jako transgender či nebinární, patří například poměrně specifická kategorie kastrátů. Nejstarší zmínka o nich pochází už z období Byzantské říše, kde kolem roku 400 měla císařovna Aelia Eudoxida sbor tvořený školenými eunuchy.

Jejich zlatý věk v Evropě nastal ovšem až v polovině 16. století, kdy se stali významným fenoménem hudebního světa spojujícím přednosti mužského a ženského hlasového rejstříku. Odstraněním mužských pohlavních žláz v raném věku tito jedinci získali androgynní vzhled a absence mužských pohlavních hormonů zanechala stopy i na jejich povahových rysech. Z některých kastrátů se staly operní superstar a prožili život v blahobytu, nelze ale zapomínat na skutečnost, že především v Itálii bylo ročně kastrováno velké množství chlapců, z nichž se drtivá většina profesionálnímu zpěvu nakonec nevěnovala. Jejich životní dráhy byly dozajista nesmírně složité, na rozdíl od jejich úspěšnějších souputníků se o nich nedochovaly žádné zprávy.

Nic známo ostatně není o většině transsexuálních osob, které prošly historií. Zejména v Evropě jsou prameny k tomuto tématu skromné a neposkytují více než letmé zmínky. Jednou z nich je kauza Thomase Halla, který byl roku 1629 souzen v americké Virginii za veřejné pohoršení způsobené travestií a sexuálními styky s muži i se ženami.

Během procesu bylo objasněno, že se Thomas narodil jako žena v anglickém městě Newcastle upon Thyne a během mládí v ostrovním království vícekrát vystřídal svou genderovou identitu, inspirován údajně četnými příklady mezi tehdejší anglickou šlechtou. Coby muž narukoval po roce 1620 do armády, po návratu se usadil v Plymouthu a živil se jako krajkářka a vyšívačka, neboť právě tomuto řemeslu se v rodném domě vyučil. Kolem roku 1627 odjel opět pod mužskou identitou do Ameriky, kde se nechal zaměstnat na tabákových plantážích.

Časté a dosti nevázané střídání mužského a ženského oblečení přimělo zmatené sousedy pátrat nejprve na vlastní pěst, později případ skončil u místního soudu v Jamestownu. Při šetření vyšlo najevo, že Thomas je intersexuální osobou s částečnými ženskými i mužskými pohlavními orgány a jako takovému mu bylo soudem nařízeno užívání mužského i ženského oblečení současně. Jak dlouho toto nařízení platilo, jak v praxi vypadalo ani jaké byly další osudy osoby, pro niž se v odborné literatuře vžilo označení Thomas(ine) Hall(ová), opět není známo.

Život v utajení

Pravým opakem tohoto veřejně projednávaného případu byla zcela utajovaná identita Jamese Barryho, který se narodil kolem roku 1789 v irském Corku. Vystudoval lékařství na univerzitě v Edinburghu a poté nastoupil do armády, kde se účastnil řady misí včetně těch dosti exotických, například v jihoafrickém Kapském Městě či na řeckém Korfu. Snad jediné, čím Barry vyčníval, byl životní styl zahrnující vegetariánství a abstinenci. Neholdoval ani intimním vztahům, životními společníky mu byli milovaný pudlík Psyche a černošský sluha, jehož se ujal v jižní Africe a který s ním pak zůstal až do konce života.

Teprve když 25. července 1865 Barry zemřel, vyšlo najevo, že byl žena. Na svět přišel jako Margaret Anne Bulkley, a pokud se lze spoléhat na tvrzení neznámé ohledávačky jeho těla, porodil alespoň jedno dítě. Šokující zpráva se záhy dostala do novin a ve společnosti způsobila značný zájem. Postavu „doktora Barryho“ a jeho příběh následně zpracoval mimo jiné i Charles Dickens ve svém týdeníku A mystery still. James Barry je zároveň jedním z méně četných případů transsexuálních mužů.

Existovali ovšem i tací, kteří svou sexuální nevyhraněnost dokázali diskrétně tajit a zároveň ji využít k vybudování závratné kariéry. To byl případ Charlese d’Éon de Beaumont, známějšího spíše jako Chevalier(e) neboli rytíř(ka) d’Éon, který se narodil 5. října 1728 ve francouzském Tonnerre do chudé šlechtické rodiny. Díky svým excelentním školním výsledkům a hereckému nadání našel již v mladém věku uplatnění v tajných službách krále Ludvíka XV. Androgynní vzhled a schopnost přijmout mužskou či ženskou identitu udělala z Charlese jednoho z nejvýznamnějších špehů své doby, který se dokázal infiltrovat dokonce i do okruhu dvorních dam ruské carevny Alžběty Petrovny.

Teprve rok před svými padesátými narozeninami se Charles odhodlal udělat to, o čem se ve vysoké společnosti už dlouho šuškalo a na co byly dokonce přijímány sázky, totiž přijmout veřejně ženskou identitu. Ta mu byla potvrzena v roce 1777 výnosem krále Ludvíka XVI. a jedná se tak o první úředně potvrzenou změnu pohlaví v historii. V úmrtním listu z roku 1810 se lze dočíst, že Chevaliere(e) měl sice kompletně vyvinuté mužské pohlavní orgány, k nim ale také řadu druhotných ženských pohlavních znaků včetně značně plných prsou.

Hrdelní zločin

Uvedené případy ukazují, že transsexuální osoby v minulosti existovaly a dokázaly najít své místo ve společnosti. Jedná se však stále pouze o nahodilý výčet, který z nějakého důvodu zůstal zaznamenán v historické paměti. Velká většina transgender a intersex lidí nezanechala o své životní zkušenosti žádné svědectví. Zmínky o případech travestie a nejasné genderové identitě jsou stále četnější až v průběhu 19. století, kdy byla také zahájena veřejná diskuse o této problematice a řada myslitelů se začala ptát po příčinách a původu transsexuality obecně. Jak už to bývá, zvýšený zájem s sebou přinesl i odvrácenou stranu: část společnosti začala projevy spojené s transsexualitou postupně považovat za čím dál více nežádoucí, či dokonce nebezpečné.

Opět v anglickém prostředí je notoricky známý případ Thomase Boultona a Fredericka Parka, dvou homosexuálních transvestitů, kteří mimo jiné příležitostně vystupovali v kabaretních vystoupeních pod pseudonymy Stella a Fanny. Oba byli opakovaně zatčeni pro veřejné pohoršení a nakonec v roce 1870 uvězněni pro sodomii, která byla podle tehdejšího práva hrdelním zločinem. Oba po několikaměsíčním vězení a zdlouhavém vyšetřování vyvázli pouze s lehčími tresty, svou odlišnou sexuální orientaci nicméně podle dochovaných zpráv již najevo nedávali.

Dokonalá proměna

Množství podrobněji popsaných případů transsexuálních či intersex osob přinesl až počátek 20. století, které svými technickými výdobytky a pokročilou medicínou umožnilo reálné změny pohlaví. Prvním zdokumentovaným případem kompletní operativní přeměny z muže na ženu byla Němka českého původu Dora Richterová, narozená v roce 1892 v lokalitě Ryžovna na Karlovarsku, která si údajně již ve věku šesti let snažila sama odstranit penis.

Její velké přání se stalo realitou v letech 1922, kdy jí tým chirurgů v Berlíně odstranil varlata, a 1931, kdy byla proměna završena odstraněním penisu a úspěšným provedením vaginoplastiky. Coby kompletní žena odešla Dora Richterová do Karlových Varů, kde si otevřela restauraci a pracovala jako kuchařka. V dubnu roku 1934 jí změnu jména i pohlaví oficiálně potvrdil prezident Masaryk. Krátce poté se však její stopa ztrácí a její další osudy jsou neznámé.

TIP: Vymažte ji z historie: Ženské běžecké rekordy Zdeňka Koubka

Do větších detailů jsou naopak známy osudy první ženy, která se po sérii operací stala mužem a byla rovněž první osobou, která se podrobila hormonální terapii. Jednalo se o Angličana Laurence Michaela Dillona, který ještě před změnou pohlaví stihl být kapitánkou úspěšného veslařského týmu oxfordské univerzity. Chirurgickou změnu pohlaví podstoupil v letech 1946–1949. Z té doby pochází také jeho autobiograficky laděná kniha o transsexualitě, která se zabývá především jejími medicínskými aspekty a propaguje v současnosti univerzálně přijímanou myšlenku: jelikož není možné přenastavit mysl podle těla, je třeba tělo upravit tak, aby bylo v souladu s myslí, která jej obývá, neboť každý člověk má právo na spokojenost se svým tělem a genderovou identitou.

V dohledné době by se lidstvo rádo vrátilo na Měsíc. Zároveň jsou v plném proudu plány na první lety na Mars, které jsou spojené se zakládáním prozatím skromných základen. Pokud chceme uvažovat o dlouhodobějším obývání Marsu či Měsíce, musíme počítat s vytvořením fungujícího prostředí, umělých ekosystémů, které pomohou udržet astronauty a první kolonisty naživu.

V současné době již probíhají experimenty, v nichž vědci testují možnosti vytvoření ekosystémů na cizích světech, především na Marsu. Jeden z nich běží na Univerzitě Texas A&M, kde pěstují hrášky v simulovaném marťanském regolitu – substrátu, který se v maximální možné míře podobá tomu, s čím se lidé setkají na povrchu rudé planety.

Bráněnky ve vesmíru

Vědci v rámci experimentů „přizvali“ ke spolupráci i hmyz. Konkrétně mouchy bráněnky (Hermetia illucens), které se stále častěji využívají jako zdroj relativně snadno dostupných proteinů. Badatelé použili výkaly larev bráněnek jako „hmyzí hnojivo,“ kterým vylepšili simulovaný marťanský regolit.

Na Univerzitě Texas A&M doufají, že podobné „hmyzí hnojivo,“ stejně jako samotný hmyz, který ho vytvoří, by se časem mohli stát součástí systémů podpory života na vesmírných základnách. Larvy bráněnek mohou konzumovat organický odpad astronautů a zpracovat ho do podoby „hmyzího hnoje,“ který umožnil růst rostlin pro astronauty, a tak stále dokola. 

„Zatím není jasné, zda astronauté budou na Marsu pěstovat plodiny právě tímto způsobem,“ uvádí pro New York Times Lisa Carnellová, ředitelka Divize biologických a fyzických věd NASA. „Víme ale, že tam nějaké plodiny budou muset pěstovat. Vzhledem k nákladům na meziplanetární cesty nemohou brát vše potřebné s sebou ze Země.“

Jídlo pro mimozemské kolonie

Lidé vlastně ještě necestovali vesmírem delší dobu. Jak říká bývalý astronaut Scott Parazynski, který strávil v kosmu dva měsíce, zatím to bylo, jako když jedeme na dovolenou, maximálně na prázdniny. Astronauté s sebou vozí sušené potraviny, které si mohou vylepšit tak maximálně nějakým ochucovadlem. Přestože na Mezinárodní vesmírné stanici probíhají experimenty s pěstováním čerstvé zeleniny, na jídelníčku astronautů se zatím objevuje jen vzácně.

Pokud se astronauté budou nějaký čas zdržovat na Marsu, nejspíš se neobejdou bez důmyslných zahrad nebo plantáží. S nimi by jim mohl významně pomoci hmyz, jak právě zmíněné bráněnky. „Jsou to nenasytní a nevybíraví jedlíci,“ říká Hellen Elissenová z nizozemské Wageningen University & Research. „Když larvy bráněnek jedí dobře, vyrobí spoustu výkalů.“

TIP: Jak si vedly pozemské plodiny v simulované půdě Měsíce a Marsu?

„Hmyzí hnůj“ je bohatý na dusík, draslík, fosfor, chitin, zbytky organické hmoty, a také na bakterie. Podle Elissenové, která se zabývá vlivem tohoto materiálu na půdu a rostliny, přitom záleží na tom, co larvy bráněnek konzumují. Když mají k dispozici dostatek energeticky bohaté stravy, například organického odpadu, vyprodukují kvalitní hmyzí hnůj. Pokud tedy budou astronauté larvy bráněnek dobře živit, mají napůl vyhráno.

Americká bioložka Paige Van de Vuurstová z Polytechnického institutu a Státní univerzity ve Virginii a její kolegové dospěli k přesvědčení, že pokračující oteplování planety brzy otevře území jižních států USA upírům obecným (Desmodus rotundus). Tento druh létajících savců příbuzných netopýrům, který původně pochází z tropické a subtropické Střední a Jižní Ameriky, je známý svou schopností pružně reagovat na změny prostředí.

Krevní specialisté

Upíři obecní patří (podobně jako třeba koalové medvídkovití) mezi potravní specialisty. Živí pouze a výhradně krví teplokrevných živočichů. Aby upíři přežili, musí každou druhou noc vypít takové množství krve, které odpovídá 70 až 80 % jejich tělesné hmotnosti. Jejich kořistí jsou hlavně hospodářská zvířata, v menší míře i volně žijící savci a ptáci. 

Navzdory představám upíři krev svým obětem nesají. Ve skutečnosti se tiše přiblíží ke spící kořisti, svými velmi ostrými řezáky jí naříznou kůži a olizují vytékající krev. Správné místo, kam kousnout, pozná upír pomocí zvláštního tepločivného orgánu, který má v okolí nozder. Díky tomu dokáže zaznamenat tepající krev a při jejím olizování vylučuje enzym hirudin, který brání jejímu srážení.

Vzteklina na obzoru

Upíři obecní patří k ekologicky úspěšným druhům. Pocházejí sice z oblastí s teplým klimatem, zároveň ale žijí i v mnoha různých typech prostředí, včetně horských ekosystémů v Andách, až do výšek kolem 3 600 metrů nad mořem. Podobně jako netopýři i upíři platí za létající rezervoáry nejrůznějších zoonotických virů způsobujících nebezpečné infekční choroby v čele se vzteklinou. Ta představuje reálnou hrozbu pro hospodářská či domácí zvířata a v určité míře i pro lidi. 

„Zjistili jsme, že upíři se již v nedávné minulosti šířili na sever, kvůli globálnímu oteplování,“ potvrzuje Van de Vuurstová ve studii zveřejněné v odborném časopisu Ecography. „Ukazuje se, že jejich migrace těsně souvisí s nárůstem počtů případů vztekliny v řadě zemí Latinské Ameriky.“

TIP: Příští pandemie může přijít z vykácené Amazonie

Badatelé využili bohaté regionální záznamy o rozšíření upírů v letech 1901 až 2019. S jejich pomocí analyzovali vliv různých geografických a environmentálních faktorů na posuny výskytu upírů a také zmíněné vztekliny. Závěr výzkumu upírů je jednoznačný – chovatelé dobytka, především skotu, koní, ale i dalších zvířat, by se měli připravit na problémy, které na jih Spojených států dorazí nejpozději do poloviny tohoto století.