V současné době máme určité představy o vzniku planet, které odvozujeme od zkušeností se Sluneční soustavy a v posledních letech i z dalších planetárních systémů kolem nás. Přesto se ale stává, že objevíme exoplanetu, které přes veškerou snahu nerozumíme. Parametry takových exoplanet naprosto vybočují z našich modelů a netušíme, jak takový objekt mohl vzniknout.

Pěkným příkladem je i nedávno objevená exoplaneta LHS 3154b. Jde o neptun s hmotností více než 13 Zemí, který v těsné blízkosti obíhá ultrachladného trpaslíka. Hmotnost této hvězdy je devětkrát nižší než hmotnost našeho Slunce, což znamená, že poměr hmoty planety ku hvězdě, je v případě exoplanety LHS 3154b a trpaslíka více než stokrát vyšší než v případě Slunce se Země. Jde tak o nejhmotnější planetu, jakou jsme objevili na těsné orbitě u malé hvězdy tohoto typu.

Exoplaneta, která by neměla existovat

„Objev této podivuhodné planety nám opět ukázal, jak málo toho zatím víme o vesmíru,“ uvádí astrofyzik Suvrath Mahadevan z Pensylvánské státní univerzity. „Vážně jsme nečekali, že najdeme tak masivní planetu u tak maličké hvězdy.“ Podrobnosti objevu v těchto dnech publikoval prestižní časopis Science.

Vědci mají z této exoplanety těžkou hlavu. Podle současných předpokladů vznikají hvězdy a planetární systémy ze zhroucených mračen kosmického plynu a prachu. Když se zrodí hvězda, zbytek plynu a prachu vytvoří protoplanetární disk kolem hvězdy, z něhož pak mohou vznikat planety.

TIP: Překvapivě hustá: Planeta K2-25b zpochybňuje teorie o vzniku planet

„V tomto případě by ale kolem ultrachladného trpaslíka měl vzniknout jen malý protoplanetární disk, v němž by nebylo dost hmoty pro vývoj takto masivní planety,“ kroutí hlavou Mahadevan. „Jak je ale vidět, stalo se. Exoplaneta LHS 3154b existuje. Teď je na nás, abychom přehodnotili své představy o vzniku a vývoji hvězd a planet.“

Kreveta císařská (Periclimenes imperator) žije v mořských mělčinách do hloubky 45 metrů a dorůstá maximální délky cca 2 centimetrů. Vyskytuje se v Indickém a Tichém oceánu a často bývá vidět v blízkosti mořských okurek (sumýšů) a nahožábrých plžů s nimiž žije ve vztahu komensalismu – tedy způsobem, z nějž pro oba neplynou benefity, ale jeden druhého využívá, přičemž mu však neškodí parazitickým způsobem.

Kreveta používá sumýše jako formu pomalého transportu, ale především jako určitý štít proti predátorům. Není ovšem vyloučeno, že také odstraňuje svým hostitelům parazity, což by znamenalo, že i plži a sumýši z tohoto soužití profitují a vztah těchto dvou organismů by se pak dal označit jako symbióza.

Ve svém rodišti platí Vlad III. za národního hrdinu, do dějin se ovšem zapsal jako jeden z nejkrutějších panovníků všech dob. Uvádí se, že coby kníže historické země Valašsko nechal nabodnout na kůl osmdesát tisíc osmanských nájezdníků. Brutální popravy mu také vynesly přezdívku Napichovač.

Nemocný Drákula

Vědci se nedávno zaměřili na dopisy, které Vlad III. sepsal mezi roky 1457 a 1475, tedy ve věku 29–47 let. Odborníci extrahovali mikroskopické stopy látek, jež na listinách ulpěly, a pomocí hmotnostní spektrometrie identifikovali na pět set peptidových molekul, z nichž zhruba stovka pocházela z lidského těla. Následná analýza ukázala, že kníže trpěl mimo jiné dědičnou ciliopatií, která se projevuje řadou symptomů včetně potíží s ledvinami, dále ho trápily záněty dýchacího ústrojí a kůže.

Vůbec největší překvapení však ukrývala korespondence ze 4. srpna 1475, tedy asi rok až dva před jeho smrtí. Adresoval ji obyvatelům Sibině v dnešním rumunském Sedmihradsku a oznamoval jim, že bude v obci pobývat. Právě na zmíněném dopise se totiž nacházely peptidy, které se obvykle vyskytují v bílkovinách sítnice a slz.

Krvavý pláč

„Přinejmenším v posledních letech života trpěl Vlad III. zřejmě patologickým stavem zvaným hemolakrie, jinými slovy mohl ronit slzy s příměsí krve,“ uvedli autoři studie publikované ve vědeckém časopisu ACS Analytical Chemistry. Extrémně vzácná porucha vzniká, když krev z různých důvodů prosakuje do slzných kanálků. A třebaže má většinou prozaické příčiny jako poranění oka, bakteriální zánět spojivek či nádor, v minulosti ji lidé považovali za znamení podobné stigmatům. Fakt, že se vyskytovala u tak mocného muže, pak mohl ještě přiživit jeho pověst obávaného vladaře. Badatelé sice připouštějí, že tekutina na dopisech mohla patřit i jiným osobám, které se jich dotýkali, nepovažují to však za pravděpodobné.

Stokerův omyl

Skutečný Drákula každopádně neměl s tím literárním mnoho společného. Bram Stoker si pro svůj román z roku 1897 vypůjčil od historické postavy v podstatě pouze jméno a vtiskl jí nadpřirozené vlastnosti jako nesmrtelnost, schopnost měnit se v netopýra nebo kousnutím přenést na ostatní svůj vampyrismus.

Drákulovu podobu údajně inspiroval londýnský herec Henry Irving, v jehož divadle spisovatel působil coby osobní asistent. Dílo psané formou dopisů se stalo prvním románovým zpracováním legendy o upírech a Stokerův Drákula se dočkal rovněž zápisu v Guinnessově knize – jako nejvyužívanější filmová postava, zejména v hororovém žánru. 

Do historie letectví a „zelených“ technologií nedávno přibyl další významný milník. Britská letecká společnost Virgin Atlantic Airways poprvé uskutečnila let dopravního letounu přes Atlantik, kdy byl letoun poprvé kompletně poháněn „zeleným“ palivem. Šlo o demonstrační let, který měl ukázat úsilí leteckého průmyslu o snížení emisí uhlíku.

Letoun Boeing 787 Dreamliner vzlétl ve středu 28. listopadu z londýnského letiště Heathrow, přeletěl Atlantik a přistál na letišti JFK v New Yorku. Dreamliner měl v nádržích 60 tun paliva, které bylo kompletně vyrobené z odpadních látek a vedlejších produktů zemědělství. Na palubě letounu nebyli žádní cestující ani zavazadla, prázdné ale nebylo.

„Zelené“ palivo

Kromě posádky se letu zúčastnili zakladatel Virgin Atlantic Sir Richard Branson, ředitel Virgin Atlantic Shai Weiss a britský ministr dopravy Mark Harper se svými doprovody. Letoun používal takzvané udržitelné letecké palivo (SAF, Sustainable aviation fuel). Toto palivo sice při spalování stále uvolňuje emise skleníkových plynů, ty jsou ale během svého „životního cyklu“ v celkovém součtu o zhruba 70 procent nižší než u tradičního leteckého paliva.

Palivo pro let dodaly společnosti Air BP a Virent. Skládalo se z 88 % esterů a mastných kyselin z rostlinného oleje (HEFA, Hydroprocessed esters and fatty acids) a 12 % syntetického aromatického kerosinu (SAK), který se vyrábí jako biopalivo z odpadu při zpracování kukuřice. V současné době se taková paliva využívají při mnoha komerčních letech, vždy ale jen jako příměs k běžnému leteckému palivu.

TIP: Aerolinky Virgin Atlantic podnikly první komerční let s ekologickým palivem

Ne všechny ohlasy této události jsou pochvalné. Některé zájmové skupiny, jako například Stay Grounded, označily zmíněný let za pouhý „greenwashing,“ tedy snahu mediálně odpoutat pozornost veřejnosti od skutečnosti, že naprostá většina letů stále používá tradiční letecké palivo a vypouští velké množství emisí. Výhrady potvrzuje i Guy Gratton z britské Univerzity ve Cranfieldu: „V současnosti nemůžeme pokrýt tímto „zeleným“ palivem většinu letů, protože k tomu prostě nemáme dost biomasy.“

Psal se rok 1770, když na habsburský dvůr přicestoval francouzský iluzionista François Pelletier. Jeho kouzelnické vystoupení na zámku Schönbrunn tehdy zhlédl kromě císařovny Marie Terezie i státní úředník Johann Wolfgang von Kempelen. Na vášnivého mechanika a znalce fyziky však magie příliš nezapůsobila a před panovnicí se chvástal, že pro dvorské obecenstvo dokáže zorganizovat daleko působivější zážitek. Vzhledem k tomu, že smělý muž patřil k jejím oblíbencům, v bláhovém nápadu jej plně podpořila. A ne nadarmo. Uplynulo několik měsíců a nadšenec dostál slibu, když vyrukoval s robotickým automatem vlastní konstrukce.

K představení zábavného stroje, jenž zájemce vyzval na šachovou partii, došlo v roce 1771 opět za přítomnosti Marie Terezie. Poražený schönbrunnský dvořan Johann Ludwig Cobenzl tehdy ještě nemohl tušit, že se utkal s jedním z nejlepších šachových velmistrů 18. a 19. století. Vznešené panstvo nicméně dávalo svůj údiv najevo už během premiéry, když figurína cizokrajného zjevu porážela všechny vyzyvatele během třiceti minut. Nezalekla se ani Jejího Veličenstva rakouské císařovny, nad níž údajně zvítězila několikrát za sebou.

Děsivý Osman

Za pozoruhodným zevnějškem stroje – skříní s přimontovanou šachovnicí nahoře, za kterou seděl se zkříženýma nohama dřevěný manekýn v životní velikosti – se ve skutečnosti skrýval rafinovaný systém, který diváky dokonale vodil za nos.

Uměle vytvořený protihráč tureckého zjevu byl očividně první, co upoutalo pozornost publika. Zdaleka nebylo náhodou, že mechanická loutka snědé pleti oplývala orientálním županem a na hlavě měla posazený turban. Vzhled kníratého Osmana bafajícího z dýmky měl totiž podvědomě znervóznět protihráče, neboť ve středozápadní Evropě 18. století nebylo zrovna obvyklé setkat se s osobou takto exotického vzhledu. Kromě kulturního šoku Wolfgang von Kempelen zamýšlel v obecenstvu vyvolat jakýsi strach z neznámého – koneckonců na sochu, která se podobá skutečnému člověku, koulí velkýma šedýma očima a hýbe rukama, člověk také nenatrefil každý den.

Bedna z javorového dřeva na čelní straně měla troje dvířka a posuvnou zásuvku ve spodní části, kde se ukrývala sada šachových figurek ze slonoviny. Zatímco pravá část skříně zela, až na několik málo součástek a červenou podušku, prázdnotou, v levé se ukrýval složitý mechanismus plný ozubených koleček, pák a pružin. Spousta komponentů pocházejících z hodinového stroje měla publikum svést na falešnou stopu.

Mezitímco Wolfgang von Kempelen před každým soubojem otvíral jednotlivá dvířka zvědavým pozorovatelům, kteří se ze vzdálenosti asi tří metrů marně pokoušeli porozumět komplikovanosti vnitřního zařízení, skříní se pohyboval člověk. Živý šachista z masa a kostí se nakláněl ze strany na stranu, podle toho, do které části bedny diváci zrovna nahlíželi. Zahajující ukázka dokázala pro svou věrnost udržet iluzi, že lze otevřít kterákoliv dvířka, a prohlédnout si tak každý kout propracovaného stroje.

Promyšlený klam

Poté, co majitel zavřel všechna dvířka, probudil se první domněle inteligentní automat, jemuž se přezdívalo pro svůj vzhled Turek, k životu. Stačilo pouhé potočení velkým železným klíčem a figurína se začala hýbat. Jakmile k ní lidský vyzyvatel přistoupil čelem, šachové klání mohlo začít. Důmyslný poloautomatický mechanismus byl ve skutečnosti v moci geniálního šachisty – zprvu neznámé identity – skrčeného uvnitř bedny.

Pod šachovnicí se ukrývala velmi tenká deska, která umožňovala magnetické spojení. O tazích protihráče se tím pádem ukrytý asistent dozvídal skrz pohyby figurek, k nimž byly zespodu přitahovány magnety připevněné k drátkům. Obsluze navíc k lepší orientaci posloužila čísla 1–64, popisující hrací desku zespoda. Stejně tak měla k dispozici kódové dorozumívací zařízení pro komunikaci s uvaděčem představení. Přesto zdaleka nešlo o jednoduchou práci. Kromě sledování šachové partie musel hráč v utajení ovládat i gestikulaci manekýna, a to vše za svitu jediné svíčky, jejíž kouř ze stroje odvětrávalo potrubí ústící uvnitř Turkova turbanu.

Pomocí panelu spojeného se sadou pák dokázal skrytý šachista hýbal levou rukou Turka. Pohyb mírně ohnuté paže svírající dýmku vycházel z principu pantografu a umožňoval přesun nahoru a dolů, vždy však v pravém úhlu. Otáčení páky Turka přimělo k otevření či zavření dlaně, díky čemuž zvládal poměrně snadno uchopit šachovou figurku. V případě neúspěšného úkonu ruka naznačila záměr svého pohybu a uvaděč táhl namísto ní. Zatímco levá ruka měla plno práce, ta pravá většinu času odpočívala na horní desce a zmohla se maximálně na nervózní poklepávání v momentě, kdy protivníkovi trval tah přespříliš dlouho.

Hra s lidskými emocemi

Pokud nedůvěřivé přihlížející o funkčnosti stroje nepřesvědčily všechny zmíněné okolnosti, učinil tak zvuk typický pro soukolí hodin, zaznívající při každém Turkově tahu. Rámusení navíc umocňovaly mimické výrazy figuríny, jež v případě výhry triumfálně pohybovala hlavou na všechny strany, nebo s ní nesouhlasně vrtěla, kdykoliv protihráč táhl nesprávně a pokoušel se stroj podvést. Právě v těchto chvílích pozorovatelé zažívali okamžiky největšího údivu, když se Turek nenechal zmást – klepal prsty do bedny a vracel protivníkovy figurky do předešlé pozice, čímž soupeře obral o tah. Při opakované chybě dokonce ukončil hru prudkým úderem do šachovnice. Není divu, že s takto agresivním a sebevědomým přístupem hravě porazil i ty nejnadanější šachové mistry.

Kromě šachového umění diváky ohromoval i fakt, že je celé zařízení vyrobeno ze dřeva a kovu. V 18. století totiž první automaty a obecně mechanické stroje zažívaly zlatý věk. Technologická úroveň sice prozatím nedovolovala využít základní výpočetní techniku, tehdejší vynálezci i přesto dokázali obecenstvo oslnit lidskými stroji, které uměly psát či hrát na hudební nástroj. Kempelenův výrobek nepochybně veškeré pokusy zdánlivě předčil, „na rozdíl od nových strojů průmyslové revoluce“ totiž Turek „nabídl variantu, že by stroje mohly být nakonec schopné nahradit i duševní činnost,“ jak podotýká současný britský novinář Tom Standage ve své knize Turek (The Turk). Ostatně přestože šlo o pouhý, i když propracovaný trik, dost prozrazoval o schopnostech jeho tvůrce, který musel kromě technického nadání do hloubky rozumět lidské psychice, s níž si během celého představení pohrával.

Od rozpaků k turné

Zpráva o unikátní novince se rychle rozlétla po celém kontinentu a vzbudila okamžitý zájem mnoha významných Evropanů se s mechanizovaným hráčem utkat. Jenže Wolfgang von Kempelen se k turné po zámcích šlechticů dvakrát neměl. Nabytá popularita jej příliš netěšila, navíc měl plné ruce práce s jinými projekty, a proto se vymlouval, že je Turek dlouhodobě porouchaný, a nakonec ho pro jistotu celého rozebral.

Jenže když v roce 1781 přijel na státní návštěvu vídeňského dvora ruský velkokníže Pavel, dostal vynálezce od rakouského císaře Josefa II. nařízeno, aby dal stroj neprodleně dohromady. Vladař se zkrátka chtěl před vzácným hostem pochlubit, a tak konstruktér neměl na výběr. Vystoupení opět sklidilo úspěch a tentokrát se iluzionista už nechal mocnějšími pány přemluvit ke dvouletému turné, v rámci něhož procestoval Francii a Anglii. Evropské cesty, během kterých se jeho přístroj utkal s celou řadou inteligentních a slavných osobností, pak zakončil v Německu.

Na samotném počátku své cesty roku 1783 se ukázalo, že ani zmechanizovaný, napohled neporazitelný mistr není bezchybný, když mu uštědřila porážku spousta francouzských přeborníků v šachu – ať už ve městě Versailles nebo v pařížské kavárně Café de la Régence. Neobstál ani před největší šachovou hvězdou Evropy 18. století. Hudební skladatel François-André Danican Philidor – jenž se s Turkem utkal ve Francouzské akademii věd, nicméně podle slov jeho syna údajně prohlásil, že šlo o „nejnáročnější partii, jakou kdy sehrál“. Návštěvu Paříže zakončila osmanská loutka pro ni vítěznou hrou s Benjaminem Franklinem. Politika, jenž stál u zrodu Spojených států amerických a zastával tehdy roli amerického velvyslance ve Francii, partie zaujala natolik, že o stroj projevoval zájem po zbytek svého života – tomu napovídal i obsah jeho osobní knihovny.

Obdiv velikánů

Další rok strávil rakouský technik se svým robotem v Londýně, kde jej podle všeho denně vystavoval obecenstvu za pět šilinků. Po návratu na pevninskou Evropu putoval po velkých městech včetně Lipska, Drážďan či Amsterdamu. Následně se měl odebrat na zámek Sanssouci v Postupimi, kde si Turka vyžádal pruský král Fridrich II. Veliký, který jako milovník šachu sehrával korespondenční partie s francouzským básníkem a osvícenským filozofem Voltairem (dalším vyzyvatelem Turka). Ohromený panovník, jemuž dal stroj šach mat, se vytasil s nabídkou, že strůjci zaplatí tučnou sumu, pokud ho zasvětí do tajů fungování mechanismu. Na zjištěnou pravdu prý reagoval protažením obličeje, ale přes očividné zklamání Kempelenovo tajemství nikdy nevyzradil. Toto setkání však nelze prokázat.

Sedmdesátiletý Wolfgang von Kempelen se s koncem svého života pokoušel Turka neúspěšně prodat. Mašina, která pravděpodobně posledních dvacet let strávila zaprášená někde v zámku Schönbrunn, se nakonec dostala do rukou novému dlouhodobému majiteli, a to až čtyři léta po smrti tvůrce, k níž došlo 26. března 1804. Bavorský hudebník Johann Nepomuk Mälzel, jenž proslul vynálezem předchůdce moderního metronomu, zakoupil šachový automat od pozůstalého syna zesnulého a po opravách se vrhl do objíždění evropských měst – s předsevzetím povznést trik na ještě vyšší úroveň.

Jedním z prvních hráčů, co se osmělil se znovu s oživeným manekýnem utkat, nebyl nikdo jiný než francouzský císař Napoleon Bonaparte, který v roce 1809 zavítal do Vídně. Automatu nic neříkal strach před majestátem a sláva francouzského vojevůdce jej nevyvedla z míry, i když mu figurína před začátkem hry údajně nezapomněla zasalutovat. Vůdce, před kterým se v těch dobách třásla celá Evropa, musel hned dvakrát uznat porážku, přičemž první hru měl ukončil samotný Turek – když se pyšný Korsičan vícekrát pokusil o nepovolené tahy, udeřil do stolu natolik silně, že z něj setřásl veškeré figurky.

S automatem do světa

Mechanismus stroje mezitím Mälzel neustále vylepšoval, dokonce Turkovi opatřil „hlasovou skříňku“, s jejíž pomocí dokázal francouzsky zvolat „Šach!“ („Échec!“). Po více než deseti letech, kdy majitel sklízel další úspěchy v městech loutce již dobře známých – Paříži a Londýně – usoudil, že mu evropský světadíl začíná být příliš malý, načež se s Turkem roku 1819 zabydlel ve Spojených státech amerických. Sice i zde dosáhl stroj značné popularity, jenže se Bavorovi dlouho nedařilo získat zkušeného šachistu, který by navíc uměl ovládat stroj. Začaly se tak množit kritické novinové články, ale i anonymní vzkazy, vyhrožující, že vyzradí dosud neodkrytou záhadu. Nakonec se do útrob skříně posadil zkušený Francouz William Schlumberg, který v druhé polovině dvacátých let přispěchal z Evropy. Nakonec zachráněné turné, v rámci něhož Turek sehrál partii kupříkladu se signatářem Deklarace nezávislosti Spojených států Charlesem Carrollem, přerušila Mälzelova roční odpočinková návštěva Evropy (1828–1829).

Ve třicátých letech se muzikant k americkému putování opět navrátil, přičemž doputoval až do Kanady či na Kubu. Právě tento ostrov se stal majiteli osudným. Když se totiž roku 1838 vracel z druhé návštěvy Havany, ve svých šestašedesáti letech při plavbě k venezuelskému přístavu zesnul. Tímto byl zpečetěn i dobrodružný „život“ Turka, kterého zesnulý zanechal u kapitána lodi. Několik let ještě strávil u osobního lékaře Edgara Allana Poea, Johna Kearsleyeho Mitchella z Filadelfie, nakonec však skončil opuštěný v rohu místního muzea, kde jej 5. července 1854 zničil vypuklý požár. Bývalý majitel John Mitchell později tvrdil, že během tragické události zaslechl robota zpoza plamenů naposledy volat: „šach, šach“.

Dešifrování mystéria

Absolutní pravda o šachovém stroji pronikla na veřejnost až poté, co z ohořelého Turka zbylo pouhých několik součástek. Trik v roce 1857 objasnilo americké periodikum The Chess Monthly v rámci několika článků. Přestože tajemství pověstného unikátu zůstalo po dobu více než osmdesáti let neprozrazeno a konstruktéři nad strojem bezradně kroutili hlavami, našlo se plno skeptiků, jimž se přílišná genialita automatu nepozdávala. Sice tušili, že za šachistickým uměním stojí lidský mozek, leč se jim díky mistrovskému provedení nepodařilo najít pádné důkazy.

Někteří spekulanti přišli se značně originálnějšími variantami, a sice, že se uvnitř stroje ukrývala cvičená opice, válečný veterán po amputaci dolních končetin, malé dítě, nebo dokonce nadpřirozená bytost. Koneckonců již v Paříži roku 1785 při prvním pokusu o rozluštění hádanky se odhadovalo, že se strojem – vzhledem k jeho malé velikosti – manipuluje trpaslík.

K hloubavcům, kteří „na to kápl“, patřil matematik Charles Babbage. Turkem poražený Angličan v roce 1819 pochopil, že musí jít o eskamotáž, za níž stojí lidská mysl. Objev ho nicméně inspiroval ve snaze vytvořit skutečně funkční, programovatelný stroj. Díky svým progresivním návrhům je dnes považován za jakéhosi pradědečka digitálního počítače. Stejně tak trik úspěšně prohlédl – celých dvacet let před oficiálním odhalením – i americký spisovatel Edgar Allan Poe, který ve své eseji s názvem Maelzelův Šachista (1836) uvedl, jak se mohl do stroje vměstnat dospělý člověk běžné výšky.  

Sériová produkce lehkého tanku T-70 se měla rozjet v březnu 1942, tento záměr se ale nepodařilo naplnit. Největší vinu na tom nesl válečný chaos, kvůli kterému docházelo k vážným zpožděním dodávek jednotlivých dílů od subdodavatelů. Týkalo se to zejména odlévaných věží, s problémy se ale potýkali i dodavatelé převodovek, spojek i celých pancéřových trupů.

Úvodní část: Pozdní nástup na scénu: Jak se osvědčil sovětský lehký tank T-70? (1) 

Opravy za chodu

U již dodaných součástek se pak projevovala kletba sovětského průmyslu v podobě často nevalné kvality dílenského zpracování – převodovky trpěly vysokou poruchovostí, pancéřové pláty praskaly a u řady strojů vyhořely spojky řízení. Během prvního měsíce se tak podařilo zprovoznit všehovšudy tři T-70, přičemž z toho dva postrádaly věž. V dubnu pak továrny místo plánovaných 170 vozidel předaly pouze 50 a jen 19 jich putovalo k jednotkám. Zbytek zadržely poruchy či výrobní defekty. Skutečně masová výroba se tak nakonec rozběhla až v červenci 1942, kdy vznikly celkem 603 stroje.

Zatímco výrobní linky zápolily s výše uvedenými problémy, tým Nikolaje Astrova usilovně pracoval na vyřešení konstrukčních vad odhalených během testů a postupně provedl celkem 69 úprav či přepracování původních plánů. Nejradikálnější změnu představovalo úplné vyřazení odlévaných věží, jejichž dodávky nabíraly největší zpoždění. Místo nich přišly výrazně jednodušší svařované věže z plochých plátů o maximální tloušťce 35 mm. Na montáž pohonu věže ale již nezbyl prostor a velitel si tak musel vystačit s ručním otáčením klikou. Sériové kusy rovněž začaly postupně dostávat radiostanice, během léta 1942 pak byly zavedeny i širší pásy a robustnější torzní tyče odpružení řešící problémy s průchodností terénem.

Astrovův tým rovněž vyslyšel stížnosti přetížených řidičů a po výrazném přepracování se nově oba agregáty GAZ-202 montovaly za sebe na jednu společnou hnací hřídel. Stroje zahrnující všechny tyto modifikace obdržely označení T-70B a první z nich dorazily na frontu v září 1942. Šlo o nejpočetnější variantu vůbec, která se navíc během roku 1943 dočkala i dalších menších vylepšení. Jednalo se zejména o lisovaný poklop řidiče, nový design výfuků, vylepšený periskop velitele či zvětšený štít děla.

Větší kanon, větší věž 

Finální verzí tanku se stal T-80, na jehož vývoji továrna GAZ pracovala již od léta 1942. Podvozek i výzbroj byly identické s T-70, místo původní jednomístné věže ale stroj dostal novou, výrazně zvětšenou věž schopnou kromě velitele nově pojmout i střelce. Rovněž došlo k posílení bočního pancíře na 25 mm a instalaci výkonnějších agregátů o celkovém výkonu 125 kW. První sériové stroje ale kvůli průtahům při vývoji věže opustily továrnu až v srpnu 1944, kdy již Rudá armáda o lehké tanky ztratila zájem. Protože T-80 kromě dvojmístné věže a silnějšího bočního pancíře nepřinášel žádné výraznější zlepšení, jeho výroba byla brzy zastavena a dokončit se podařilo jen 76 kusů. 

Ještě s menším úspěchem se setkala snaha o posílení výzbroje. Na konci roku 1942 továrna č. 235 ve Votkinsku představila kanon VT-42 kalibru 45 mm s hlavní o délce 66 ráží; šlo víceméně jen o upravený protitankový kanon M1942. Zbraň dosahovala průbojnosti až 70 mm pancíře na vzdálenost 100 m a její instalace nevyžadovala žádné podstatné úpravy věže. Po pokusném přezbrojení jednoho ze sériových T-70 prošel kanon během léta zkouškami, kvůli postupnému ukončování produkce lehkých tanků ale zůstalo pouze u jednoho prototypu.

T-70 v boji 

V okamžiku zavedení T-70 do služby tvořila sovětské tankové brigády kombinace lehkých a středních tanků. Dle organizačních řádů z léta 1942 jedna brigáda čítala celkem 53 obrněnců, z toho 21 lehkých T-60 či T-70 a 32 středních T-34. K motorizovaným a jízdním formacím pak mohly být přidělovány jednotlivé tankové prapory, které obvykle sestávaly ze dvou tankových rot o celkovém počtu 21 strojů, z toho 11 lehkých tanků. Jedna z takových rot tvořila součást 1. československé samostatné brigády, která své tanky s velkým úspěchem nasadila v říjnu 1943 u Kyjeva. 

Ačkoliv T-70 v mnoha ohledech představoval vrchol sovětských lehkých tanků, vývoj obrněné techniky zastavit nešlo. Němci lehké tanky postupně stahovali z klíčových střetů již během roku 1942 a proti těžším německým typům se T-70 nedokázaly výrazněji prosadit. V roli pěchotních tanků pak stroji citelně chyběl silnější pancíř a výkonnější hlavní výzbroj. Nedostatky lehkých tanků se prokázaly zejména během bitvy v kurském oblouku, kde útvary vyzbrojené T-70 utrpěly velmi těžké ztráty.

Odchod ze scény

V druhé polovině roku 1943 tak začala Rudá armáda T-70 z prvoliniové služby stahovat. Dle nových řádů vydaných v listopadu 1943 měly tankové brigády sestávat pouze z tanků T-34. U samostatných tankových praporů začala T-70 nahrazovat samohybná děla SU-76, zaváděná do výzbroje od listopadu 1942. Tyto stroje kombinovaly podvozek a pohonné ústrojí T-70 s výkonným 76,2mm kanonem a do konce výroby v listopadu 1945 vzniklo celkem 14 292 kusů. Produkce T-70 se oproti tomu v říjnu 1943 zcela zastavila, a to na čísle 8 106 exemplářů obou hlavních verzí. 

Konec výroby ale neznamenal konec služby T-70. Přezbrojování tankových útvarů na T-34 probíhalo postupně, zejména na leningradské frontě se proto T-70 udržely v první linii až do konce roku 1944. V některých tankových praporech působících v řadách jízdních divizí se stroj ještě v létě 1944 účastnil velkých ofenziv v Bělorusku a Polsku. Pluky samohybek SU-76 si pak T-70 v roli velitelských vozidel udržely až do samého konce války.

Když v roce 1900 německý fyzik Max Planck vysvětlil záhadné záření černého tělesa pomocí kvantové hypotézy, položil tím základy kvantové mechaniky. Nikdy to neměla lehké, postupně se však ukázalo, že je velmi odolná – především vůči sarkasmu velikánů fyziky, kteří ji neměli příliš v lásce, i když do značné míry přispěli k jejímu rozvoji.

Například Albert Einstein nesnášel její pravděpodobnostní charakter a prohlásil, že „bůh nehraje v kostky“. Kvantová mechanika ovšem prokázala, že se hra v kostky boží přízni těší. Erwin Schrödinger se pokusil kvantové mechanice vysmát jízlivým vtipem o kočce. Jenže ze zároveň živé i mrtvé Schrödingerovy kočky se stal veleúspěšný, přímo legendární mem, který k popularizaci kvantové mechaniky nesmírně přispěl.

Kvantová mechanika přežila do 21. století a společně s obecnou relativitou současné fyzice vévodí. Její hájemství tvoří hlavně mikrosvět, zároveň však přesahuje až do vesmíru a napomáhá vysvětlení celé řady jevů, jež v něm pozorujeme. Na dalších řádcích proto představujeme deset jejích podivností, které se vyplatí znát.

Kvanta neboli dávky

Kvantový svět se v jistém ohledu podobá botám. Při výběru nového páru obvykle nenajdete takový, který vám bude sedět naprosto přesně na milimetry ve všech rozměrech. Musíte se spokojit s jednou z vyráběných velikostí. A ve světě kvant je to podobné. Einstein dostal Nobelovu cenu v podstatě za prokázání kvantové povahy energie. Jde o to, že energii nelze dělit donekonečna na rozmanitě velké dílky. Skládá se z kvant a vyskytuje se pouze v nich a v jejich násobcích. Není tedy možné vytvořit energii, která by odpovídala polovině či třeba třetině kvanta. Ostatně, právě odtud pochází označení „kvantová“.

Pokud jde o energii, kvantum vyjadřuje slavná Planckova konstanta, jež prostupuje celou kvantovou mechanikou. Jako první ji odvodil již zmiňovaný Max Planck, když v roce 1900 řešil tzv. ultrafialovou katastrofu související se zářením horkých těles, například Slunce. „Katastrofa“ spočívá v nesprávné předpovědi klasické, tj. nekvantové fyziky, podle níž absolutně černé těleso vydává tepelné záření o nekonečném výkonu. Realita se s uvedenou predikcí začíná rozcházet v oblasti ultrafialového záření, proto ultrafialová katastrofa. Planckovo řešení spočívalo v tom, že se energie nevyzařuje spojitě, nýbrž v dávkách čili kvantech, přičemž jí odpovídá frekvence fotonu vynásobená Planckovou konstantou. V roce 1918 obdržel německý vědec za svůj výzkum Nobelovu cenu.

Částice je vlna, vlna je částice

Anglický experimentální fyzik Joseph J. Thomson získal roku 1906 Nobelovu cenu za zjištění, že elektron je částice. Shodou okolností se pak jeho syn George P. Thomson stal v roce 1937 společně s Clintonem J. Davissonem laureátem téže ceny za odhalení vlnové povahy elektronů. Pravdu však měli oba.

Podivuhodná historie rodiny Thomsonových pěkně ukazuje další zásadní jev kvantové mechaniky: dualitu částice a vlnění. Zmíněný pojem přitom zavedl Einstein v roce 1905 při objasnění fotoelektrického jevu. Jde o to, že všechny objekty lze popsat buď jako částici, nebo vlnu, v závislosti na konkrétním uspořádání experimentu a způsobu pozorování. Podle toho se projeví jejich částicová, či vlnová povaha. Dualita se týká veškeré hmoty, ale nejvíc patrná je u objektů s nesmírně malou hmotností, k nimž patří elementární částice. Projevuje se u světla, tedy u fotonů, stejně jako u elektronů a jejich dalších protějšků. 

Světlo tedy obvykle považujeme za elektro­magnetické vlnění, ale z jiného úhlu pohledu se vlastně jedná o částice – fotony. Při pozorování vesmíru teleskopem tak astronomové sledují vlny elektromagnetického záření a současně „sbírají“ jednotlivé fotony. Duální povaha světla také znamená, že světelné záření vytváří tlak, když fotony coby částice dopadají na určitý objekt. Proto mohou fungovat technologie jako solární plachty, jež pohánějí kosmické sondy a které lze rovněž teoreticky využít například k odklonění nebezpečných planetek na kolizním kurzu.

Na dvou místech zároveň

Dualita částic a vlnění tvoří příklad kvantového jevu superpozice. Ten vyjadřuje, že kvantové objekty existují ve více různých stavech zároveň. Daným stavem přitom může být i konkrétní pozice objektu. Například elektron se vyskytuje na více místech současně. A teprve s uspořádáním experimentu s cílem odhalit jeho konkrétní pozici se „objeví“ v určitém místě. Proto kvantová mechanika stojí na pravděpodobnostech. Obvykle nelze přesně určit, kde se objekt – třeba zmíněný elektron – nachází. Je možné pouze stanovit pravděpodobnost, s níž se bude v konkrétním místě vyskytovat ve chvíli, kdy se tam vědci „podívají“ v rámci pokusu. Dané pravděpodobnosti vyjadřuje tzv. vlnová funkce, která se používá pro matematický popis studovaného fyzikálního systému. Když dojde k pozorování určitého objektu v experimentu, vlnová funkce zkolabuje, zruší se stav superpozice a dotyčný objekt se „objeví“ na některé ze svých možných pozic.

Šance pro mnohovesmír

Kvantový svět je plný přízraků a nejasností. Popsaný kolaps vlnové funkce, který „přinutí“ kvantový objekt k výběru jednoho z možných stavů, představuje tzv. kodaňskou interpretaci. Jde o pravděpodobnostní výklad kvantové mechaniky, jenž je sice nejznámější, nikoliv však jediný. Ani dnes s ním někteří teoretičtí fyzici nesouhlasí, především proto, že se navzdory své popularitě vlastně neopírá o přesvědčivé teoretické či experimentální důkazy.

K jeho alternativám patří i poněkud „psychedelická“ mnohasvětová interpretace, kterou v roce 1957 vytvořil americký fyzik Hugh Everett III. Podle ní je vlnová funkce objektu reálná a nikdy nezkolabuje. Všemožné výsledky kvantových měření dané funkce existují, ale nikoliv v jednom kosmu či realitě: Vyskytují se v mnoha různých vesmírech, jichž je nekonečné množství. Uvedená interpretace vnímá čas jako věčně se větvící strom reality, přičemž všechny možnosti veškerých kvantových stavů někde reálně existují.

Mnohasvětová intepretace tvoří vlastně jednu z variant konceptu mnoho­vesmíru neboli představy, že je náš kosmos pouze jedním z ohromného množství více či méně podobných vesmírů či realit. Ačkoliv takový výklad působí na první pohled velice extravagantně, ve skutečnosti řeší některé „bláznivé“ paradoxy kvantové mechaniky, včetně již zmiňované Schrödingerovy kočky: V případě známého experimentu zkrátka existují dva vesmíry lišící se tím, že v jednom je zvíře živé a ve druhém mrtvé. Kvantoví kosmologové mezi sebou také čas od času provádějí na dané téma průzkum. A ukazuje se, že se vždy zhruba polovina oslovených vědců přiklání právě k mnohasvětové intepretaci kvantové mechaniky.

Začít bychom asi měli už u názvu portrétu té ženy s tajemným úsměvem. Že se jí mezi znalci a Italy říká La Gioconda? To ano. Protože zobrazenou ženou, která stála malíři modelem, může pravděpodobně být Lisa del Giocondo – šlechtična z rodu Gherardini pocházející z toskánské Florencie. Máme to z první ruky, protože v poznámkách italského historika Giorgia Vasariho a v jeho díle O životě slavných umělců z roku 1550 přímo stojí: „Leonardo se zavázal vytvořit pro Francesca del Giocondo portrét jeho manželky Mony Lisy.“ Vasari se narodil pouhých devět let před da Vinciho smrtí, sbíral ale informace od jeho současníků.

Paní není Mona

Ale zpět na začátek: pořád nevíme, jak tomu obrazu říkal sám malíř. Da Vinci totiž tohle ve svých jinak podrobných poznámkách, kam si zapisoval údaje o svých dílech, zakázkách a honorářích, opomněl zmínit. Což je u portrétu, na kterém pracoval možná i víc než tři léta, poněkud zvláštní. Názvy jako La Gioconda nebo Mona Lisa dnes zná sice každý, ale skutečně nejsou původním výmyslem autora. On je „v papírech“ nemá. Ty názvy jsme dílu přiřadili později. Jistě by se ale v galeriích Louvru ten obraz nevyjímal tolik, kdyby se jmenoval třeba Sousedova manželka. Da Vinci to totiž za svou tajemnou modelkou neměl daleko, ve Florencii pobýval.

Nedokončené

U znalce renesančního umění, historika Giorgia Vasariho se ještě zastavíme. Ve svém katalogu děl Leonarda da Vinciho totiž zrovna tenhle fenomenální obraz uvádí jako nedokončený. Tedy doslova píše: „Poté, co se s ním čtyři roky lopotil, jej zanechal nedokončený.“ Když se dnes na obraz podíváme, nějak fatálně nehotový nám určitě nepřijde. Možná nějaké detaily krajinky v pozadí by potřebovaly ještě trochu dotáhnout? Anebo je za mistra později dokončil někdo jiný? I to je malou záhadou.

Tři nebo čtyři léta na jeden portrét, to není výkon, který by se umělci formátu da Vinci moc podobal. Za takový čas by portrétů jistě vytvořil několik. Nebo minimálně aspoň dva. Číslovku zmiňujeme schválně. Protože když se v pozdním 16. století zasní italský malíř Giovanni Paolo Lomazzo, a rozhovoří se o tom, jaké jsou dva ty nejkrásnější a nejdůležitější portréty, které kdy Leonardo da Vinci vytvořil, řekne bez zaváhání: „Mona Lisa a Gioconda.“

Zákulisí

Přesně tak, Lomazzo uvádí jako příklad da Vinciho mistrovské portrétní práce dva obrazy, které dnes považujeme za dva alternativní názvy jednoho díla. Jistě, od Lomazza to může být pokus o italský humor. Ale minimálně to vytváří prostor pro pochybnosti, zda v tak podezřele dlouhém období opravdu nakonec nevytvořil s jednou ženou da Vinci těch obrazů Lisy del Giocondo víc. A pak by dávalo smysl i to, že Vasari vede jeden z těch dvou, obraz známý dnes z galerie v Louvre coby Mona Lisa, jako nedokončený.

Jistě si teď povzdechnete a řeknete si: „Kdybychom tak mohli nahlédnout do mistrova ateliéru, hned by v tom bylo jasno.“ Ale my můžeme! Tedy, zprostředkovaně. V roce 1504 totiž na studijní pobyt z Urbina do Florencie za Leonardem da Vinci vyrazil jednadvacetiletý holobrádek jménem Rafael. Přesněji – Rafael Santi. Ano, přesně ten Santi, který se záhy stane další zářivou hvězdou renesančního uměleckého nebe.

Možná dva

Tenhle Santi se ubytoval v zadním traktu palazzo Taddei, jehož dveře ústí naproti domu, kde bydlela rodina del Giocondo. A v ateliéru da Vinciho pobýval velmi často. A protože s Mistrem nebyla při práci moc řeč, dělal si z dlouhé chvíle črty a poznámky. Ve svých rozkresech a malůvkách tak perem a papírem „vyfotil“ vlastně všechna díla, která měl zrovna jeho učitel da Vinci v atelié­ru rozdělaná.

A je tam! Dáma z obrazu, který dobře známe. Ovšem s pozadím, které nám nic neříká. Tajemná Mona Lisa nemá za svými zády krajinku s horami, točitou pěšinkou a mostem, ale sedí na balkoně a po své pravé ruce má sloup podpírající balustrádu. Obraz téhle Mony Lisy verze 2.0 stál v roce 1504 na stojanu v da Vinciho ateliéru. Takže minimálně ve fázi výroby tu byl ještě jeden obraz s totožnou figurou. Možná byl někdy skutečně dohotoven – a stal se tou La Giocondou, kterou si tolik pochvaloval Lamazzo.

Nebezpečné známosti?

K Santimu ještě dodáme, že jej toto dílo výrazně zasáhlo. Dokonce je zkopíroval! Tahle v črtech zachycená da Vinciho Mona Lisa 2.0 z ateliéru se totiž až nápadně podobá Rafaelově Dámě s jednorožcem. Nejde jen o původní kompozici, tedy contrapposto čili tříčtvrteční natočení modelu. Opakuje se i klad prstů na založených dlaních – tedy technické náležitosti, které se naučil od Vinciho ve Florencii – a které později kopíroval kdejaký mazal.

Ale jde i o výraz Dámy s jednorožcem. Nezapomínejme, že Rafael Santi vídával paní Lisu del Giocondo často – v ateliéru svého učitele i ze svého pokoje. A nepochybně na něj tato čtyřiadvacetiletá dáma z lepší společnosti  zapůsobila. Jistě, měla manžela, ale postarší obchodník trávil mnoho času na dlouhých cestách za hedvábím. Tyhle senzační spekulace ale raději necháme být a raději se vrhneme na záhadu, jejímuž rozluštění jsme už blízko.

Oblouky

Na obrazu Mony Lisy svou pozornost samozřejmě nejvíc soustředíme na zobrazovanou ženu a její úsměv. Ale scenérie v pozadí má taky něco do sebe. Dlouho se mělo za to, že jde jen o snovou krajinku, nic konkrétního. Pak se ale začali hádat obyvatelé severoitalského městečka Bobbia, že tenhle střípek světa se nachází právě u nich. Napovídat tomu měl právě most Ponte Gobbo, který vede přes řeku Trebbia. Obyvatelé z údolí toskánské řeky Arno to nemohli nechat jen tak, a sami začali tvrdit, že to je jejich krajina. A že most, který je na obraze k vidění, je Ponte Buriano.

Rozřešení, s nímž nyní přichází kulturní asociace La Rocca a italský historik Silvano Vincetti, je v podstatě férové. Říká, že tím stavebním dílem na obraze není ani jeden z uváděných mostů, ale dnes už prakticky zhroucený most Romito di Laterina, nacházející se u florentského městečka Arezzo. Jak k tomu došel?

Most přes řeku Trebbia, vedoucí z Bobbio, to být nemůže, protože ten má jedenáct oblouků a dost nezaměnitelnou strukturu. Neodpovídá tomu, co je na Vinciho obraze. A nemůže to být ani Ponte Buriano, protože ten tou dobou neexistoval. V roce 1472 totiž podlehl povodním. V době, kdy Leonardo da Vinci začal na obraze pracovat, byl tenhle most teprve ve výstavbě. Místo něj se pak používal právě Romito di Laterina. U něj sedí podoba a koresponduje i počet oblouků. Takže aspoň tahle „záhada“ je rozlousknutá. S těmi ostatními to ale zatím dobře nevypadá a na jejich vyřešení si nejspíš budeme muset ještě počkat. Mona Lisa je prostě obrazem naplněným tajemstvím. 

Letos v říjnu byl na pláži u města Portland v australském státě Victoria nalezen mrtvý žralok bílý (Carcharodon carcharias). Z obávaného predátora toho nezbylo mnoho, v podstatě jen hlava a páteř s ocasem. V blízkém zálivu Bridgewater byla pár dní před vyplavením mrtvoly žraloka spatřena skupina kosatek dravých (Orcinus orca) a nález tak okamžitě vzbudil spekulace, zda nejde o výsledek útoku těchto mořských dravců.

O kosatkách se ví, že jsou schopné útočit na žraloky, zabít je a smlsnout si na jejich játrech, která jsou pro ně očividně pochoutkou. Podobné chování bylo až až doposud zaznamenáno takřka výhradně v okolí břehů jižní Afriky. Nedávný australský nález se proto dočkal pečlivého, doslova detektivního vyšetřování. 

Když útočí kosatky

Vědci vyšli z toho, že se již dříve objevily zprávy o útocích kosatek na žraloky modré (Prionace glauca) a žraloky mako (Isurus oxyrinchus) v oblasti jižního pobřeží Austrálie, u Klokaního ostrova a Neptunových ostrovů. Tyto útoky ale doposud nebyly potvrzeny. Odborník na mořskou ekologii Adam Miller z australské Deakinovy univerzity a jeho spolupracovníci proto provedli pitvu pozůstatků objeveného žraloka a nalezené stopy potvrdily, že útočníky skutečně byly kosatky dravé.

TIP: Obávaní žraloci bílí jsou v oceánu kořistí: Jejich lovcem ale tentokrát není člověk

Definitivní potvrzení poskytla genetika. Badatelé odebrali z míst, kde byly na mrtvole žraloka patrné stopy zubů, vzorky pro analýzu DNA a následné analýzy jednoznačně ukázaly, že se v místech kousanců vyskytuje DNA kosatek. Jde o první jednoznačný důkaz lovu žraloků bílých kosatkami u břehů Austrálie.

Čeští vědci přispěli významně k léčbě nejednoho závažného onemocnění. Za všechny je možné uvést léky proti viru HIV z laboratoře legendárního profesora Antonína Holého. Nyní se blýská v českých laboratořích na lepší časy i v léčbě rakoviny, konkrétně zhoubných nádorů ledvin. Lékařský časopis eClinicalMedicine letos zveřejnil studii českých vědců a lékařů, která shrnula první dvě etapy klinických testů léčby nádorových onemocnění lékem MitoTam vyvinutým biochemikem Jiřím Neužilem.

Cílený nálet

K prvním klinickým testům MitoTamu spojili síly vědci Akademie věd a Karlovy univerzity pracující ve špičkovém výzkumném centru BIOCEV ve Vestci u Prahy. Neužilův tým testoval lék proti různým typům zhoubných nádorů. Výsledky klinických zkoušek dopadly povzbudivě právě při léčbě rakoviny ledvin. Studie zahrnovala jen malý počet pacientů s tímto závažným onemocněním, takže pro definitivní potvrzení prakticky využitelných léčebných účinků bude zapotřebí provést další, podstatně rozsáhlejší a mnohem náročnější klinické testy. První klinické zkoušky ale svádějí k optimismu.

Lék MitoTam vznikl modifikací molekul léčiva tamoxifenu, které se už dlouho používá k léčbě rakoviny prsu. Nověji se tamoxifen testuje i proti jiným typům nádorů. MitoTam se od jiných léků liší svým zacílením na mitochondrie nádorových buněk. Základní funkcí mitochondrií je produkce energie potřebné pro základní životní aktivity buňky. Mitochondrie tedy slouží jako jakési buněčné elektrárny. V buňce se jich vyskytují řádově stovky až tisíce (viz Buněčný blackout).

Zacílit léčivo na mitochondrie není jednoduché, protože jsou od nitra buňky odděleny dvojitou membránou, která se mnoha látkám staví do cesty jako neprostupná bariéra. Důležité je také zajistit, aby lék přednostně pronikal do nádorových buněk a co nejvíc se vyhýbal těm zdravým. To pak má zásadní dopad na sílu nežádoucích vedlejších účinků. MitoTam vysoké nároky na lék proti rakovině zacílený na mitochondrie splňuje. Není však jediný.

Na podobném principu pracuje i lék MitoMet, jenž zavádí do mitochondrií nádoru účinnou látku metformin používanou běžně k léčbě cukrovky. Dalším lékem ze skupiny tzv. mitokanů je MitoVes, který propašuje do mitochondrií rakovinných buněk sloučeninu vitaminu E a kyseliny jantarové. Při samotné léčbě mohou být tyto léky použity v kombinaci s jinými léčebnými postupy v naději, že nádor bude zasažen na vícero frontách a jeho buňky budou masově hynout.

Nadějné výsledky klinického testu

Klinický test MitoTamu, jehož výsledky zveřejnil lékařský časopis eClinicalMedicine, proběhl na onkologickém oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ve dvou etapách. Do té první se zapojilo třicet sedm pacientů s různými nádorovými onemocněními. Lékaři jim postupně podávali stále vyšší dávky léku a sledovali reakci organismu, především projevy nežádoucích vedlejších účinků.

K hlavním komplikacím patřil pokles počtu bílých krvinek v krvi, úbytek červených krvinek a horečky. Nejvážnější zdravotní komplikace nastaly u pacientů, u kterých došlo k trombóze, tedy ke vzniku krevních sraženin narušujících krevní oběh. V druhé etapě se zapojilo do klinického testu třicet osm dobrovolníků s různými nádorovými onemocněními a lékaři jim podávali MitoTam v dávkách, o kterých z předchozí etapy věděli, že pacienty neohrozí vážnějšími zdravotními komplikacemi. Pacienti dostávali lék jednou týdně po dobu šesti týdnů.

Během klinické studie zemřelo pět dobrovolníků, z čehož dva případy úmrtí mohly mít spojitost s nežádoucími vedlejšími účinky MitoTamu. Celkem se zlepšil zdravotní stav u 37 % dobrovolníků, přičemž nejlepších výsledků bylo dosaženo u pacientů s nádorem ledvin. Těch bylo mezi účastníky druhé etapy klinického testu celkem šest. U čtyř došlo ke stabilizaci onemocnění, když jejich nádor ve sledovaném období dál nerostl. U jednoho pacienta nastalo částečné zlepšení.

V nádorech ledvin patříme k „velmocem“

Rakovinu ledvin nelze podceňovat, i když na ni připadají jen dvě procenta všech nádorových onemocnění. Pro obyvatele České republiky vystupuje potřeba léčby tohoto typu nádorů do popředí z toho důvodu, že Čechům patří smutná čelní pozice v počtu případů zhoubných nádorů ledvin a také v počtu lidí, kteří na toto onemocnění zemřou. Ročně je u nás diagnostikována rakovina ledvin asi 3 300 lidem.

Ve výskytu tohoto typu zhoubného nádoru jsme na druhém místě na světě za Litvou; v přepočtu na sto tisíc obyvatel je naše skóre třikrát vyšší, než činí světový průměr. V úmrtích na rakovinu ledvin patří České republice třetí místo na světě za Slovenskem a Uruguayí. U nás je toto onemocnění příčinou úmrtí dvaapůlkrát častěji, než je světový průměr.

Nádory vznikají z různých buněk ledviny. Nejčastěji se jedná o adenokarcinomy z buněk, které vystýlají vývodné kanálky. Nejběžnější je nádor z tzv. světlých buněk. Na tento typ připadají asi tři čtvrtiny všech nádorů ledvin. Asi patnáct procent nádorů představují tzv. papilární karcinomy ledvin a pět procent případů mají na svědomí tzv. chromofobní karcinomy ledvin. Typ nádoru hraje značnou roli při volbě léčby.

Rizikové faktory

Muži jsou k rakovině ledvin náchylnější než ženy. U nás připadají na jeden případ u žen zhruba dva případy u mužů. Konkrétní příčiny vzniku nádoru ledvin nejsou jasné, ale jsou známy rizikové faktory, které pravděpodobnost propuknutí tohoto onemocnění citelně zvyšují. Riziko stoupá s věkem. Proto jsou u nás nejčastěji pacienty s rakovinou ledvin muži ve věku nad pětašedesát let. Pokud se objeví nádor ledvin u dětí, jedná se nejčastěji o tzv. Wilmsův tumor. Toto poměrně vzácné onemocnění se daří se zhruba devadesátiprocentní účinností zvládnout léčbou.

K dalším rizikovým faktorům rakoviny ledvin patří kouření, vysoký krevní tlak nebo obezita. Vnímavější k nádorům ledvin jsou i pacienti léčení po selhání ledvin dialýzou na tzv. umělé ledvině. Rakovinou ledvin také častěji onemocní obyvatelé velkých měst, což zřejmě souvisí se znečištěním životního prostředí rakovinotvornými látkami. K chemikáliím, které zvyšují rizika rakoviny ledvin, se řadí například perfluorované a polyfluorované látky.

Do této skupiny spadá přibližně pět tisíc organických sloučenin s fluorem používaných v různých odvětvích průmyslu i v domácnostech. K jejich nejznámějším zástupcům patří teflon a polytetrafluoetylén používaný k výrobě membrány Gore-Tex pro outdoorové vybavení. O tom, jak těžké je se těmto chemikáliím vyhnout, svědčí kromě jiného i fakt, že polovina všech ve světě vyrobených perfluorovaných a polyfluorovaných látek se spotřebuje při výrobě textilu.

Geny nejde obelstít

Při vzniku rakoviny ledvin sehrávají nezanedbatelnou roli také dědičné dispozice. U pacientů s dědičnými sklony k tomuto onemocnění se stává, že nádorové bujení postihne obě ledviny. Nádor ledvin se často šíří do okolí. Může prorůstat do velkých cév a těmi pak nádorové buňky doputují do jiných orgánů, např. do plic, jater nebo do mozku. Lymfatickým systémem může nádor proniknout do mízních uzlin.

Na narůstajícím počtu případů rakoviny ledvin se zřejmě podílí i pokrok ve vyšetřovacích metodách, např. častější používání moderních zobrazovacích metod, jako je počítačová tomografie. Nádor bývá odhalen při vyšetřeních zaměřených na jiné zdravotní problémy. Nejednou se tak podaří podchytit onemocnění v rané fázi, kdy je nádor ještě malý, léčba je snazší a vyhlídky na uzdravení lepší. K odhalení nádoru ale může dojít např. při zlomenině kosti narušené druhotným nádorem. V takto pokročilém stadiu je léčba komplikovanější.

K příznakům, které mohou prozrazovat nádor ledvin, patří krev v moči. Ta může mít narůžovělou, červenou nebo zcela temnou barvu. Dalším symptomem, jenž se při rakovině ledvin projevuje, bývá neustupující bolest zad, a to na obou, nebo jen na jedné straně. Protože se v ledvinách vytváří hormon erytropoetin nezbytný pro tvorbu červených krvinek, může být jedním z příznaků nádoru ledvin chudokrevnost. Některé příznaky, jako je ztráta chuti k jídlu, únava nebo horečky, jsou dost nespecifické a objevují se i při řadě jiných onemocnění.

Prevence a léčba

Pro zhoubné nádory ledvin je těžké určit nějakou specifickou prevenci. V podstatě tu platí zásady zdravé životosprávy, jejichž dodržováním se člověk vystříhá některých rizikových faktorů. Patří k nim udržování zdravé tělesné hmotnosti, kontrola krevního tlaku a nekouření.

Léčba nádorů ledvin záleží na typu nádoru a také na stadiu jeho rozvoje. Možnosti onkologů jsou ale omezené. Nádory ledvin často nereagují na chemoterapii nebo na radioterapii a základ léčby pak spočívá v chirurgickém odstranění nádoru nebo v odejmutí celé zasažené ledviny. V případech, kdy se nádor rozšířil z ledviny do jiných částí těla, se chirurg snaží odstranit i tyto druhotné nádory. 

Chirurgická léčba je pak někdy doplněna o biologickou léčbu. Ta cílí na specifické životní procesy rakovinných buněk nebo na tvorbu cév, které vznikají kolem nádoru a zajišťují intenzivně se dělícím rakovinným buňkám vydatný přísun živin a kyslíku. Někdy lékaři tyto procesy blokují pomocí specifických „malých“ organických molekul, k nimž patří třeba léčiva sorafenib, sunitinib a pazopanib. Jindy k potlačení růstu nádoru využívají speciálně připravené tzv. monoklonální protilátky. Další možností je léčba posilující imunitní reakce organismu proti nádorovým buňkám.

Každé rozšíření arzenálu proti zhoubným nádorům ledvin zvyšuje šance na léčbu pacientů. Jestli k tomu přispěje i MitoTam, naznačí druhá fáze klinických zkoušek. Ani v případě úspěchu nebude bitva o nový lék vyhraná. Definitivně se o úspěchu nového léku rozhoduje v ještě rozsáhlejší, a tedy náročnější a podstatně dražší třetí fázi klinických testů. Jednotlivé případy z první fáze testování MitoTamu ale naznačují, jakým by mohl být lék pro léčbu nádorů ledvin přínosem. Jeden z účastníků klinických testů ukončil experimentální léčbu MitoTamem v říjnu roku 2019. Po léčbě u něj došlo ke zmenšení nádoru a následné kontroly neprokázaly, že by nádor znovu rostl. Podle lékařů z Všeobecné fakultní nemocnice se pacientovi daří dobře a vede plnohodnotný život.