Vánoce mají v českém a slovenském prostředí zvláštní postavení: nejen proto, že je mnozí z nás považují za nejvýznamnější svátky v roce, ale také proto, že se pojmenování „Vánoce“ vyskytuje pouze v češtině a slovenštině („Vianoce“). Jiné slovanské jazyky, kde bychom vzhledem k jejich spřízněnosti očekávali podobné slovo, nazývají zimní svátky odkazem k narození Krista – v ruštině „Ražděstvo“, v polštině „Boże Narodzenie“ apod. 

Výraz „Vánoce“ jsme převzali z německého ekvivalentu „Weihnachten“, a to poměrně kuriózním způsobem. Druhou část – tedy „Nachten“ neboli „noci“ – jsme totiž doslova přeložili, zatímco tu první – „Weih“, od „weihen“, tj. „světit“ – jsme pouze přizpůsobili češtině. Slovo „Vánoce“ tak označuje svaté noci.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Každý voják již od základního výcviku ví, že při nasazení v poli musí pečlivě dbát o svá chodidla a udržovat je v suchu a čistotě. Jinak mu hrozí strašák jménem zákopová noha. V praxi jde o to, že při dlouhodobé chůzi ve vlhku či přímo ve vodě se kůže svraští, změkne a je studená, což při následném pohybu vojákovi působí bolest a v zimě tento problém navíc značně zvětšuje riziko těžkých omrzlin. 

Memento světové války

Pokud se navíc takový nebožák musí pohybovat v bahnitém terénu (typicky například v podmáčeném zákopu), dostává se jemná směs vody, hlíny a drobných kamínků do bot a mezi prsty, kde působí jako jemný smirkový papír. 

Do prodřené kůže pak snadno proniká infekce a rozvíjí se zánět. Tento stav při neléčení může vyústit až v odumírání tkáně a amputaci. Zákopová noha se nejvíce rozšířila v období první světové války, ve velké míře se však objevila i během dalšího globálního konfliktu. 

Na kolorovaném snímku jsou zachyceni příslušníci segregované afroamerické 92. pěší divize v polorozbořeném domě v italském městě Viareggio dne 12. února 1944. Všichni vojáci jsou zutí a u krbu si vysoušejí své ponožky a boty. Zleva doprava jde o vojína Edwarda Imese, technika 5. třídy Williama Whitea, vojína 1. třídy Jamese Glasbyho a vojína Henryho McKinneyho.

Na konci července 2019 se v nemocnici ve městě Chanchamayo v centrálním Peru objevil na první pohled nemocný dvacetiletý muž. Lékařkou pomoc vyhledal kvůli řadě příznaků, včetně vysoké horečky, zimnice, ztuhlosti kloubů, bolesti svalů a hlavy, ospalosti, intenzivní citlivosti na světlo a bolesti očí. 

Takové symptomy odpovídají celé řadě nepříjemných tropických chorob, které se v dané oblasti vyskytují, mimo jiné malárii nebo horečce dengue. Když ale lékaři udělali zmíněnému pacientovi krevní testy, ukázalo se, že jde o něco mnohem zvláštnějšího. Pacienta nakazil doposud neznámý virus ze skupiny phlebovirů.

Klíšťata, komáři a moskyti

Phleboviry jsou RNA viry, které obvykle přenášejí krevsající členovci. Řada z nich vyvolává u lidí onemocnění, která mohou připomínat horečnaté stavy typické pro chřipku až po fatální krvácivé horečky. 

Asi nejznámějším onemocněním vyvolávaným phleboviry je horečka údolí Rift. Toto onemocnění postihující nejen domácí zvířata, ale i člověka, je endemické v subsaharské Africe a na Arabském poloostrově. Nedávná ohniska na ostrově Mayotte (Francie) a některé séropozitivní případy v Turecku, Tunisku a Libyi ovšem upozornily na potenciál šíření do sousedních zemí. Příznaky a průběh horečky údolí Rift se pohybují od mírných až po velmi závažné s až padesátiprocentní úmrtností.

Nový virus z pralesa

Gilda Troncosová z Medicínské výzkumné jednotky amerického námořnictva v Limě analyzovala genom nově objeveného viru. Ukázalo se, že jde již nějakou dobu známý phlebovirus Echarate (ECHV), který genetickou rekombinací (procesu kdy si podobné viry ve stejném hostiteli vyměňují genetický materiál), do sebe začlenil geny z dalšího, zřejmě doposud neznámého phleboviru. Výsledky výzkumu týmu Gildy Troncosové publikoval odborný časopis Emerging Infectious Diseases.

Vědci dospěli k závěru, že tento nový typ phleboviru, který je doposud známý jen od jediného pacienta, již zřejmě koluje v džungli centrálního Peru. Zatím ale není jasné, jak běžně se vyskytuje, ani jací živočichové se podílejí na jeho životním cyklu. 

TIP: Geneticky upravení komáři likvidují infekci viru horečky dengue

Objev nového typu phleboviru ukazuje, že v přírodě kolem nás neustále vznikají nové a nové viry, které představují potenciální hrozbu, s níž musíme počítat. Od letošního října v pražském Státním veterinárním ústavu funguje pro horečku údolí Rift referenční laboratoř, jejímž cílem je zvýšení dohledu nad touto nemocí. 

Od 14. do 16. století ovládali evropské peněžnictví italští bankéři. Mimo jiné zavedli směnky, aby obchodníci nemuseli cestou na trhy s sebou vozit zlato a stříbro, a vystavovat se tak nebezpečí přepadení a okradení. Rovněž se elegantně vyhnuli církevním trestům za provozování zakázané bezbožné lichvy, protože dlužníci jim platili úroky formou darů, rizikových příplatků nebo pronájmů. Trefně to vystihl německý spisovatel Rainer M. Schröder, který napsal: „Děcko zkrátka muselo mít správné jméno, potom církvi nevadilo.“

Bohatá Florencie 

Díky bankovnictví vzkvétala také Florentská republika, jejímž hlavním odvětvím však bylo soukenictví. Na konci 15. století ve městě působilo 270 soukenických, 84 řezbářských, 83 hedvábnických, 74 zlatnických, 54 kamenických dílen a okolo 80 bank. Florentští peněžníci razili zlatý florin. V 15. století byly v oběhu dva miliony těchto mincí, na jejich ražbu se spotřebovalo 108 tun ryzího zlata. Pro představu uveďme, že roční nájem za malý dům se zahradou ve městě činil 35 florinů, zatímco děvečka si vydělala 10 florinů ročně. 

S floriny „kouzlily“ čtyři typy florentských bank: zastavárny poskytovaly půjčky zajištěné zástavou osobního majetku, drobné banky se věnovaly především prodeji šperků na úvěr se splátkovým kalendářem a směnárny měnily, převáděly a uschovávaly peníze. Takzvané velké banky kombinovaly zahraniční obchod a obchody se směnkami ve všech nejbohatších a nejmocnějších evropských zemích, ovládaly papežské finance a byly jedním z hlavních zdrojů bohatství a moci města. 

Mezi velké banky náležela též Medicejská banka, kterou roku 1397 založil Giovanni Medicejský (1360–1429). Za svůj mimořádně rychlý rozkvět vděčila několika příznivým okolnostem. Jednak expandovala v období po překonání děsivé morové rány, kdy obchod a podnikání přímo kvetly. Současně zbankrotovaly tři hlavní florentské banky, které nerozumně napůjčovaly peníze londýnskému dvoru, jenž se věnoval vražedné stoleté válce a místo splácení dluhů dělal nové. 

Struktura zbankrotovaných peněžních ústavů, připomínajících moderní akciové společnosti, kdy má každý podílník spolurozhodovací právo, byla ve své době zcela nevyhovující. Jelikož ještě neexistoval telegraf či telefon, trvalo řešení problémů v Londýně s mnoha akcionáři ve Florencii neobyčejně dlouho. Medicejská banka, která převzala obchody zmíněných tří bank, naopak připomínala moderní holdingové společnosti, kde jedna obchodní společnost další společnosti ovládá a usměrňuje díky vlastnictví rozhodujícího kapitálového podílu. Šéfové jednotlivých poboček Medicejské banky byli zpravidla druhými největšími vlastníky podílu, požívali tedy více svobody, což jim zase umožňovalo rychle reagovat na změněné podmínky. 

Zlatonosná církev 

Bance též pomohlo spojenectví a přátelství Giovanniho Medicejského se smyslným, bezohledným a babsky pověrčivým papežem Janem XXIII. Známe ho i z českých dějin, neboť vyhlásil zostřenou klatbu na mistra Jana Husa. Kostnický koncil se stal osudným oběma, náš reformátor byl upálen, Jan jako vzdoropapež sesazen a vyškrtnut ze seznamu náměstků Božích. Za pět let vlády „svého“ papeže ale Giovanni spravoval veškeré příjmy nejbohatší organizace v Evropě – katolické církve, které plynuly z příjmů z půdy a měst církevního státu, desátků, darů, příjmů z propůjčování prebend i prodeje odpustků v celém křesťanstvu. Díky tomu se Medicejské bance podařilo ohromně navýšit kapitál i zisky a vybudovat pobočky v Římě, Benátkách a Neapoli. 

Rodina Medicejů se nevěnovala pouze bankovním službám a finančním obchodům, ale také nakupovala pozemky a statky na venkově, produkovala vlněné sukno ve dvou manufakturách a obchodovala s velkým množstvím komodit, mezi něž patřila vlna, látky, koření, olivový olej, hedvábné zboží, brokáty, šperky či citrusové plody. Jeden z historiků to komentoval: „Pod kůží soukromého bankéře najdete kůži obchodníka.“ Také se aktivně zapojila do politiky městského státu a poskytla mimo jiné prostředky na stavbu klenotu renesanční architektury, baziliky San Lorenzo neboli svatého Vavřince. 

Expanze rodinného podniku 

K největšímu rozmachu dovedl rodinnou banku syn a dědic Giovanniho Medicejského, Cosimo Medicejský (1389–1464). Vyznačoval se vysokou inteligencí, bystrostí, úžasnou pamětí, vzdělaností, rozhodností, neobyčejnými manažerskými a organizačními schopnostmi i neúnavnou pílí. Jeho společenskou a politickou vůdčí pozici v republice ještě posílilo manželství s příslušnicí rodu Bardi, který od 11. století náležel k patricijské elitě. Cosimo se nechoval jako poblázněný zbohatlík, naopak vystupoval skromně a podporoval mnoho Florenťanů v ekonomickém i politickém vzestupu, čímž si je zavazoval. Jeho vztah ke spoluobčanům, bližním a institucím byl čistě obchodnický podle hesla „dávám, abyste vy dávali“. Jeho systém vlivu a kontroly se proto podobal mafii. Humanistický myslitel Niccolò Machiavelli napsal ve svých letopisech, že si bankéř posteskl „před svými přáteli, že nikdy nemohl vynaložit k poctě Pánaboha tolik, aby jej mohl mít ve svých knihách mezi dlužníky“. 

Cosimovo mecenášství, dobré skutky i dary církvi byly sice motivovány snahou o posílení banky a rodiny, vděčíme mu nicméně za vznik mnoha úžasných uměleckých skvostů. Pod vedením obratného a nadaného Mediceje banka dále rostla a expandovala do Ženevy, Pisy, Milána, Avignonu, Brugg a Londýna. Počet zaměstnanců jednotlivých poboček dosahoval maximálně deseti. Na rozdíl od jiných velkých bank, které se zabývaly převody finančních prostředků spojených s mezinárodním obchodem, byla ta medicejská úvěrovou institucí. Kromě privilegovaných obyvatel, italských šlechticů nebo církevních hodnostářů byli vkladateli kapitálu také cizinci – především francouzští, vlámští či burgundští politici. Věděli, že pokud by jim jejich vládci zabavili majetek, peníze u Medicejů jim zůstanou. Tímto způsobem si Medicejští zavazovali zámožné a vlivné klienty, čehož v případě nutnosti využívali. 

Nejlukrativnější klientela 

Medicejská banka však nespravovala papežské finance po celou dobu své existence. Náměstci Boží dávali občas přednost jiným bankéřům. Medicejové převzali správu finančních záležitostí církve například za papeže Pia II. (vlastním jménem Enea Silvio Piccolomini), zavilého odpůrce husitů a autora kroniky Historie česká. Naše země znal, neboť v roce 1451 jednal v Benešově jménem císaře se šlechtici o přesídlení neplnoletého krále Ladislava Pohrobka z Vídně do Prahy. Pro úplnost dodejme, že papežův vzdálený příbuzný si během třicetileté války vysloužil náchodské panství, které Piccolominiové pak drželi až do poloviny 18. století. 

Úzké finanční, obchodní a stále častěji i rodinné vztahy s mocnými vladaři v Itálii však byly pro Mediceje dvousečnou zbraní. Na jedné straně jim přinášely prestiž, vliv a vysoké zisky, na druhé straně představovaly značné nebezpečí. Války a opulentní životní styl dlužníků spolykaly spoustu peněz, takže stále existovalo riziko jejich platební neschopnosti. 

Během 15. století se Medicejská banka přesto stala nejúspěšnějším obchodním podnikem v Itálii a největším bankovním domem své doby. Jestliže bohatství Cosima Medicejského v hodnotě 600 000 florinů představovalo půl procenta ročního světového hrubého domácího produktu (celková peněžní hodnota všech statků a služeb), dnes by se jednalo přibližně o 450 miliard dolarů. Ve srovnání s tím činí majetek současných nejbohatších magnátů v případě Bernarda Arnaulta 211 miliard, Elona Muska 180 miliard a Jeffa Bezose 114 miliard dolarů. 

Neúspěšní dědicové 

„Otec vlasti“ Cosimo Medicejský byl bohatý jako Midas, také se topil ve zlatě, ale na rozdíl od antického krále nezemřel hlady a žízní. V roce 1464 odešel na věčnost v požehnaném věku sedmdesáti čtyř let. Shromáždění nezměrného bohatství poskytlo jeho potomkům prostředky pro politiku, podporu umění a vědy. Ale již s jeho synem a dědicem Pierem Medicejským (1416–1469), trpícím pakostnicí, začal úpadek banky. Piero čelil nepříznivé politické situaci a nedostatku volného kapitálu tím, že začal vymáhat rozsáhlé půjčky. Machiavelli jeho postup komentoval: „Když však rozeslal upomínky, v nichž žádal o vrácení peněz, byli občané dotčeni, jako by nevymáhal své, nýbrž něco, co bylo jejich, a bezohledně jej pomlouvali a tupili jako nevděčníka a lakomce.“ Jelikož se mnoho peněz do pokladen nevrátilo, neměli Medicejští prostředky na poskytování dalších úvěrů. 

Kromě toho se potýkali i s četnými obchodními neúspěchy. Například londýnská pobočka se dostala na pokraj krachu poté, co během bratrovražedné války růží napůjčovala příliš peněz králům, kteří se brodili krví svých příbuzných a umírali dříve, než dluhy splatili. Po pěti letech v čele banky Piero skonal a řízení se ujal jeho starší syn, dvacetiletý Lorenzo Medicejský (1449–1492). Jeho velkolepou svatbu s příslušnicí staré římské šlechty Claricí Orsiniovou popsal Machiavelli: „Několik dní uplynulo ve stále nových radovánkách, hostinách a předvádění antických divadelních her. Mimoto, aby velikost medicejského rodu a jeho moc ještě lépe vynikly, byly uspořádány dvě vojenské hry, z nichž jedna znázorňovala jezdeckou bitvu, druhá dobývání hradu.“ Dalo by se říci, že svatba zahájila přerod Medicejů z bankéřů v knížata. Svědčí o tom i fakt, že Lorenzo nezdědil vlohy pro obchodování či zálibu v něm, raději se totiž věnoval politice, mecenášství a psaní poezie. 

Boj o přežití 

Lorenzo přenechal řízení banky svým zaměstnancům, kteří podle jednoho ze současníků zapomínali, že jejich posláním je podnik vést, nikoliv chovat se jako „zhýralí prostopášníci“. Vina za úpadek banky se dávala především generálnímu řediteli, „pochlebnému liknavci“ Francescovi Sassettimu, který měl kontrolovat všechny filiálky, jejich účty a dbát na dodržování pravidel. Jenže Sassetti poskytl předním pobočkám až přílišnou volnost, aby se mohl věnovat vlastnímu obohacování, a včas nerozpoznal, že se za vysokými zisky filiálky v Lyonu skrývají podvody, které vedly ke katastrofálním ztrátám. V roce 1488 se mu ji sice podařilo zachránit, ale na pokrytí ztrát pobočky v Bruggách už banka neměla prostředky. 

Také včas nezastavil nadměrné půjčky burgundským vévodům, proto banka přišla o astronomickou sumu 70 000 florinů. Mezitím také definitivně zkrachovala londýnská filiálka, a to ztrátou téměř 52 000 florinů. Kromě selhání manažerů se na krachu banky podepsaly i další okolnosti. Za života Cosima Medicejského se expanze podniků zajišťovala reinvesticí zisků. Jenže za jeho vnuka musely zisky pokrýt nákladný život a reprezentaci, proto se Medicejové pokoušeli nový kapitál zajistit z úroků ze stále riskantnějších půjček nevěrohodným dlužníkům. 

Ve snaze zabránit nejhoršímu se Lorenzo uchyloval i k nelegálním praktikám. Jinými slovy „nepřipustil, aby jeho ambice politické či personální brzdily nějaké mravní skrupule“. Kupříkladu zpronevěřil 55 000 florinů, které měl jako poručník svých příbuzných v úschově. Když hoši dospěli a požádali o vydání peněz, nemohl je vyplatit. Předal jim pouze jednu vilu a pozemky, což však celou částku zdaleka nepokrylo. Podobně převedl z městských pokladen na své účty 75 000 florinů. Finančně ho značně vyčerpal konflikt s papežem Sixtem IV., jehož součástí bylo i spiknutí Pazziů. 

Potupný konec 

Počátkem devadesátých let 15. století čelila Medicejská banka, zredukovaná na pobočky ve Florencii, Římě a Lyonu, v důsledku špatného vedení a marnotratnosti, ignorování příznaků úpadku a hospodářské krize, krachu. Roku 1492 převzal vládu nad Florencií a bankou Lorenzův syn Piero Medicejský (1472–1503). Rozmařilý, pošetilý a zbrklý mladík nebyl schopen řídit republiku ani banku. Jediné, v čem vynikal, bylo hraní florentského fotbalu. Jeho obliba u lidu klesala úměrně s rostoucím počtem příznivců fanatického mnicha Girolama Savonaroly, který z kazatelny hřměl: „Tvá zločinnost, bezbožnost, smilnost, obžerství a ukrutnosti, Itálie, Říme, Florencie, jsou příčinou našeho utrpení.“ 

Když roku 1494 do Itálie vpadlo francouzské vojsko rytířsky ctižádostivého, avšak groteskně vyhlížejícího a epilepsií stíhaného krále Karla VIII., Savonarola ho nadšeně vítal. Zuřivý kazatel poté nastolil ve městě Kristovu republiku, vyhnal Mediceje a nechal svými příznivci vydrancovat jejich banku i paláce. Zbylé „zavrženíhodné“ a „oplzlé“ cennosti z medicejských uměleckých sbírek rozkradli Francouzi. Banka zanikla a centrum evropských financí se přesunulo do Janova a v 17. století do Amsterodamu. 

Z bankéřů knížata 

Po necelých sto letech na výsluní se postavení Medicejských zásadně změnilo. Přišli o svou banku, poklady, paláce a vily a bloudili Evropou jako vyvrženci. Ale Štěstěna jim za pár let opět nastavila tvář. Ukázalo se totiž jako velmi prozíravé, že Lorenzo Medicejský obstaral pro svého mladšího třináctiletého syna Giovanniho kardinálský klobouk. Jeden ze současníků to trefně komentoval slovy: „Byl to žebřík, po kterém jeho rod mohl vystoupat do nebe.“ 

Jako vlivnému kardinálovi a oblíbenci papeže Julia II. se sedmatřicetiletému Giovannimu Medicejskému podařilo za pomoci Španělů v roce 1512 obnovit vládu Medicejů nad Florencií. Rok poté jej konkláve zvolilo papežem Lvem X. Tento typický renesanční panovník, pokrytecký politik a nepotista proslul výrokem: „Užívejme si papežství, neboť nám ho Bůh dal.“ K jeho vášním patřilo komponování, rybaření a lov, stejně jako krásní jinoši, okázalé večírky a karnevalové průvody.

TIP: První banka v monarchii: Půjčovní banka nastartovala brněnský textilní průmysl 

Díky Lvovi X. se Medicejové stali dědičnými toskánskými vládci a o pár let později i velkovévody. Z této nové knížecí dynastie nakonec vzešli tři papežové, dvě francouzské královny, manželky panovníků Modeny, Ferrary, Mantovy a Parmy. O jednu z nich se dokonce marně ucházel i náš císař a český král Rudolf II. 

K trvalému hospodářskému růstu Evropy přispěla Medicejská banka jen málo. Příliš mnoho jejích prostředků bylo použito na financování okázalé spotřeby knížecích dvorů, na výboje italských kondotiérů, politické boje a mecenášství. Dalo by se říci, že představovala jeden z mostů od středověkého k modernímu světu. Jejím majitelům se ale podařilo jako jediným v celé evropské historii přerodit se z bankéřů na panovníky.

Astronomové jsou již dlouho fascinováni skupinou hvězd, které v těsné blízkosti obíhají kolem supermasivní černé díry Sgr A* v centru Mléčné dráhy. Jde o takzvané S hvězdy, které jsou v řadě ohledů stále záhadné. V neposlední řadě se to týká i jejich původu. Odkud se vlastně vzaly v tak extrémních končinách?

Vědci jsou přesvědčeni, že tak blízko u supermasivní černé díry, v místech, kde obíhají S hvězdy, vlastně hvězdy vznikat nemohou. Blízkost gravitačního monstra vytváří velmi agresivní a chaotické prostředí, které by mělo prakticky znemožnit vznik hvězd klasickým způsobem. Přesto tam ale hvězdy jsou. Mimo jiné jde o nejrychlejší hvězdy v Mléčné dráze, protože se pohybují rychlostmi kolem 24 tisíc kilometrů za sekundu.

Původ hvězdy S0-6

Astrofyzik Shogo Nishiyama z japonské Pedagogické univerzity Mijagi a jeho spolupracovníci prostudovali jednu z těchto záhadných hvězd, která nese jméno S0-6, aby zjistili, odkud původně pochází. K jejich překvapení se ukázalo, že hvězda S0-6 přicestovala k supermasivní černé díře z doopravdy velké dálky. Svá zjištění zveřejnili v odborném časopisu Proceedings of the Japan Academy, Series B.

Výzkum hvězdy S0-6 nebyl jednoduchý. Nishiyamův tým ji prostřednictvím havajského teleskopu Subaru sledoval po dobu osmi let. Vědci prozkoumali základní charakteristiky hvězdy i její dráhy kolem supermasivní černé díry. Ukázalo se, že hvězdu S0-6 dělí od Sgr A* pouhých 0,04 světelného roku. Prostudovali také záření hvězdy, což je dovedlo k jejímu chemickému složení.

TIP: Nejvzdálenější hvězdy Mléčné dráhy se nacházejí na půl cesty do Galaxie v Andromedě

A tady čekalo na vědce překvapení. Kromě toho, že hvězda S0-6 má velmi nízkou metalicitu, tedy malé zastoupení těžších prvků, odpovídající stáří zhruba 10 miliard let, zvláštní je i její chemické složení. Zastoupení a množství jednotlivých prvků neodpovídá hvězdě pocházející z Mléčné dráhy, nýbrž hvězdám trpasličích galaxií v sousedství Mléčné dráhy, jako je Trpasličí eliptická galaxie ve Střelci nebo Malý Magellanův oblak. Hvězda S0-6 tak podle vědců s velkou pravděpodobností pochází z podobné trpasličí galaxie, kterou kdysi pozřela Mléčná dráha. 

Na snímku je například dobře vidět tykadla sestávající z několika segmentů a dvě složené oči. Nejviditelnější je však ústní část, kterou vysávají rostlinné šťávy z nadzemních i podzemních částí rostlin. Rostliny, které takto ztrácejí živiny, chřadnou a ztrácejí barvu. Na fotografii nejsou vidět zadečky s chvostky (cauda), které vyrůstají nad jejich řitním otvorem. Odtud mšice vylučují sladké výkaly zvané medovice, které mají ve velké oblibě především mravenci. 

Kvůli medovici mravenci chrání stádo mšic proti predátorům a mšice se jim za to odměňují právě medovicí. Mravenčí dělnice loudí u každé mšice jemnými dotyky tykadel a předních končetin a mšice vyloučí kapku výkalů. Během jediné hodiny dokáže vyprodukovat množství medovice, které je těžší než ona sama.

Medovicové výkaly chutnají sladce i lidem. Stojí za zmínku, že medovici zpracovávají i včely, a tak med, který si přinesete domů, může obsahovat značné množství výkalů mšic. Dokonce se i oficiálně uvádí název medovicový med.

Nezaměnitelnou pečeť vtiskla středoasijské metropoli socialistická architektura, jejíž stopy zůstávají dobře patrné i tři dekády po rozpadu Sovětského svazu. Několikaproudý bulvár Šarafa Rašidova vedoucí do centra lemují budovy, které působí jako bez duše. Něco se však přece jen změnilo: Na ikonické náměstí Nezávislosti neboli Mustaqillik Maydoni už neshlíží gigantická socha V. I. Lenina, nýbrž památníky spjaté se získáním nezávislosti na bolševickém impériu. 

Symbolem svobody se stal zlatý glóbus se zvýrazněnou mapou státu: Spočívá na vrcholu pomníku, o nějž se opírá socha sedící ženy s novorozeným dítětem. Opodál hledí s utrápeným výrazem k zemi kamenná Plačící matka a připomíná kolemjdoucím hrůzy druhé světové války, z níž se nevrátilo až příliš mnoho Uzbeků. Jména padlých jsou vyrytá na obřích deskách a vedle hoří věčný oheň k uctění jejich památky. Místo prostoupené silnou symbolikou volí mnozí novomanželé k pořízení svatebních fotografií. Na mírném pahorku se pak tyčí masivní bílá budova Senátu a policisté v zelených uniformách dohlížejí, aby se nikdo nepovolaný nepřiblížil k pásce oddělující park od příjezdové cesty.

Kosmonauti v metru

Zhruba kilometr od náměstí Nezávislosti se rozkládá prostranství věnované Timurovi Velikému, známému rovněž jako Tamerlán. Dostanete se k němu pohodlně pěšky po upraveném bulváru, případně můžete využít podzemní dráhu. Taškentské metro vozí cestující od roku 1977, a je tak nejstarší v celé Střední Asii. Ještě před deseti lety by vás při vstupu prohledali policisté, a pokud by vás přistihli při fotografování, nejspíš byste jim museli ukázat i obsah batohu. Dnes už vás ovšem daleko pravděpodobněji přivítají úsměvem.

Každodenní život v třímilionovém Taškentu, nejlidnatějším středoasijském městě, by se bez páteřní dopravní trasy patrně neobešel. Vlaky jezdí na třech linkách v celkové délce 66 kilometrů a loni přepravily asi 375 tisíc pasažérů za den. Mnozí z nich se však do metra možná vydali jen proto, aby si prohlédli působivou výzdobu stanic. Koneckonců jejich inspirací se stala Moskva, a některé tak připomínají doslova honosné paláce, zatímco jiné vystihují orientální tvář Uzbekistánu. Za zmínku stojí například stanice Kosmonavtlar zdobená portréty sovětských kosmonautů či Alíšer Navoí, pojmenovaná po otci uzbeckého jazyka.

Ikona válečníka

Zvolíte-li přece jen procházku po bulváru, dobře zvažte denní dobu. Zatímco po ránu tam budete jedněmi z mála pěších, kolem oběda narazíte na školáky v uniformách z nedalekého lycea a večer bude v místě nejživěji. Ulici lemují stánky s jídlem a suvenýry, uvidíte řadu malířů prodávajících svůj pohled na svět zvěčněný na plátně a v některé z restaurací můžete posedět nad šálkem čaje nebo talířem šašliku.

Na konci bulváru se otevírá park s jezdeckou sochou již zmíněného Timura. Když středoasijské republiky hledaly po rozpadu SSSR v roce 1991 svou novou identitu, stal se vojevůdce a dobyvatel z přelomu 14. a 15. století kotvou, k níž se upnuly. Osobnost turkického válečníka, jenž se krutými výpady ze Samarkandu pokoušel obnovit slávu někdejší Mongolské říše, se náhle ocitla na piedestalu a v zemi najdete hned tři jeho sochy. Kulisu náměstí dotváří ikonický hotel Uzbekistán, který za předchozího režimu nabízel téměř jediné možné ubytování a dodnes těží ze zašlé minulosti. Dnes však vedle něj stojí moderní kongresové centrum a přes ulici také hotel Hilton.

Oáza v městské džungli

Nejvýznamnější historický komplex metropole představuje proslulé náměstí Hast Imam, vzdálené asi dva kilometry od centra. Když 26. dubna 1966 otřáslo Taškentem zemětřesení o magnitudu 5,2, poničilo především staré čtvrti s prostými domy. Ty, jež stojí v okolí zmíněného náměstí, však vydržely a podávají svědectví o starých časech. „Takto vypadal Taškent před zemětřesením, když tu ještě nebyly žádné výškové budovy,“ popisuje Miša, potomek ruských přistěhovalců, kteří se po rozpadu Sovětského svazu už nevrátili domů.

U Hast Imam můžete okusit život obyčejných Uzbeků: Dvory starých domů utopených v anonymní zástavbě ukrývají malé oázy klidu, kde se vaří doslova kotle zeleného čaje a griluje se šašlik. Okouzlující panoráma čtvrti zahrnuje tyrkysové kopule, tisíce dlaždic s propletenými orientálními vzory, vysoké cihlové minarety i úchvatnou výzdobu, kam oko dohlédne. Na náměstí se dochovala také islámská náboženská škola medresa z 16. století, dnes však bývalé učebny a pokoje pro studenty slouží prodavačům a řemeslníkům.

Doušek z léčivého pramene

Pokud nějaké místo uvidíte snad odkudkoliv z Taškentu, pak je to kupole místního bazaru Čorsu – největšího tržiště ve městě, a dost možná i v celé zemi. Jeho název znamená „čtyři vody“ a odkazuje na křižovatku cest, jež se v místě kdysi potkávaly. Ruch, shon a chaos pod střechou, kudy dovnitř proudí sluneční paprsky a osvětlují vířivý prach, vás doslova vtáhne do centra dění. K dostání jsou tam především potraviny, přičemž určitě nevynechejte obrovskou kruhovou pekárnu s tradičními pecemi na chleba. Místní ho nazývají „non“ a v každém městě připravují trochu jiné bochníky. „Chléb se nikdy nekrájí, vždy se musí trhat rukama,“ upřesňuje prodavač.

Tam, kde končí uličky bazarového světa, vedou schody k proslulé Páteční mešitě se stříbrnými kopulemi. Svatostánek z 15. století prošel v 90. letech rozsáhlou rekonstrukcí a láká především na pramen s údajně léčivou vodou: Vyvěrá hluboko pod zemí a každý z návštěvníků se může napít. Naproti přes ulici stojí další islámská památka, Kukeldašova medresa stará přes čtyři sta let. Podobných budov bývaly po celém Uzbekistánu stovky a nejkrásnější z nich dnes slouží jako ubytovny, restaurace či divadelní sály. Tato však funguje dál a starý učitel v jedné z malých tříd vás rád zasvětí do tajů arabské kaligrafie.  

Průmyslník George Pullman vystavěl své podnikatelské impérium na nepevných a podmáčených základech Chicaga. Doslova. Jeho stavební firma se totiž zasadila o zvýšení základů existujících budov a silniční sítě v centru metropole, a vydělala na tom miliony dolarů. Ty pak investoval, mimo jiné, do výroby lůžkových vozů. Zní to divoce, ale šlo o geniální tah.

Pro železnici

Od osmdesátých let 19. století se totiž délka železničních tratí zvýšila o 129 procent, položeno bylo 114 tisíc kilometrů nových kolejí. A na nich operovalo až padesát železničních společností najednou. Pullman se nechtěl zbytečně probíjet konkurencí přesyceného dopravního trhu, jejich vzájemné zápolení mu ale naprosto vyhovovalo. Všechny je totiž mohl zásobovat svými vozy, jejichž design si nechal patentovat. Zisky společnosti Pullman Palace Car Company rostly s každým položeným kilometrem pražců. Protože čím delší trasa, tím delší jízda. A tím větší potřeba zařadit do vlakové soupravy lůžkový vůz od Pullmana, dokonalý symbol pohodlí na únavné cestě.

Jeho vozy byly pětkrát dražší než jiné vagony a poptávali je všichni. Vyzískané miliony pak znovu roztočil v dalším odvážném projektu. Výstavbě firemního města, sídla pro zaměstnance své továrny! Nešlo o úplně originální myšlenku. Podobně si počínala u Essenu v Německu Kruppova zbrojní a muniční továrna. Britové zase měli svůj Saltaire, vystavěný pro zaměstnance obří textilky, a v Pensylvánii na Summit Hill vyrostlo město pro zaměstnance tamních dolů.

Město budoucnosti

Pullman, jak se město poněkud neskromně jmenovalo, mělo být jiné. Žádná odpudivá baráková kolonie slepená z cihel a namačkaných domků, jako třeba v anglickém v Manchesteru. Ale moderní, kvalitní a zdravé město s veškerým komfortním zázemím. Jednoduché sice, ale elegantní. O jeho návrh se postaral architekt Solon S. Berman, krajinný inženýr Nathan Barrett zase zajistil náležité úpravy terénu a včlenění zahrad a městské zeleně. Stavět se začalo na pobřeží jezera Calumet na čtyřech tisících akrech vykoupené půdy. Byl to ohromný a dost nákladný počin, protože George Pullman skutečně nešetřil. Stál si za vizí, že spokojenost zaměstnanců, plynoucí z kvalitního ubytování, se mu vrátí na jejich produktivitě.

K dokreslení pohodlí, kterého zaměstnancům a jejich rodinám hodlal dopřát: domy byly vybaveny plynovými přípojkami, byly vytápěné, měly připojení na kanalizaci a disponovaly tekoucí vodou. To představovalo životní standard vyšší střední třídy – u dělníků z fabriky něco nebývalého. Domy měly od dvou do sedmi pokojů – a ty prostornější se plánovaly spíše pro dílenské mistry než pro nádeníky. Tvořily čtvrtě s dlážděnými chodníky a zpevněnými ulicemi, lemovanými dohromady 30 tisíci stromy. K tomu přidejte ještě školy, knihovny, modlitebny, hotel, obchody, vyvařovny a jídelny. Krása!

Drahá kvalita

Město Pullman spolklo sakumprásk 8 milionů dolarů – s připočtenou inflací by dnes stálo čtvrt miliardy. Jeho obyvatelé na něj ale zrovna rádi nevzpomínali. Cítili se tu spíš jako platící hosté. Jak to? Začneme ze široka. Domy, které ve městě obývali, si totiž mohli pouze pronajmout. A pronájem rozhodně levný nebyl. Za třípokojový domek platili 8 dolarů měsíčně, za pětipokojový podsklepený dům osmnáct a za velký sedmipokojový dům pětadvacet dolarů. Přibližně polovina mzdy každého dělníka tak padla na nájemné. Které bylo – preventivně – strháváno ze mzdy v den výplaty. 

Mistr provozu v Pullmanově dílně se tedy v roce 1880 teoreticky mohl chlubit panským platem – padesátidolarovou výplatou. Tu ale pohromadě nikdy neuviděl, protože vždy dostal jen půlku. Polovina představovala nájemné za to velmi slušné bydlení. Zádrhel ovšem představovalo, že benefit podnikového bydlení byl současně podmínkou zaměstnání. Pokud jste chtěli pracovat u Pullmana, museli jste bydlet v Pullmanu.

Město sdíralo své obyvatele i dalšími cestami. Připojení na kanalizaci, voda a plyn – vzpomínáte? Pullman je vedl jako služby navíc, za které si museli lidé též připlatit. Nájemné – to byla jen ta střecha nad hlavou. K tomu připočtěme i příplatky za svoz odpadů a dovoz topiva. Obyvatelům tak moc peněz z výplat nezbývalo. I proto, že si základní potraviny, oděvy a další životní náležitosti mohli zakoupit jen v Pullmanových obchodech. S náležitou podnikovou přirážkou.

Jako vězni

George Pullman si zkrátka návratnost investice uměl spočítat. Vystavěním svého města si pojistil to, že pro něj zaměstnanci ve fabrikách dřeli téměř zadarmo. Peníze, které za práci dostali, mu totiž obratem vraceli nákupy a nájmem. Tím to ale nekončilo, pan průmyslník o zaměstnance pečoval mnohem důsledněji.

K městu Pullman, na vrcholu slávy obývanému 12 tisíci zaměstnanci a jejich rodinami, přináležely ještě stranou umístěné kolonie dělníků námezdných a sezonních. Tam panoval přísný táborový vojenský režim. A fungovalo tu také pár skutečných táborů, farem, na nichž byli umístěni trestanci. Ti si prací na polích, jež zásobovala svými výpěstky město – odpracovávali své rozsudky.

Nad klidem mezi řádnými a sezonními zaměstnanci a také nad trestanci z farem bděli ozbrojení strážní. A dělali jen pramalé rozdíly v tom, s kým zrovna zacházeli. Tihle ostří ozbrojení hoši se nerozpakovali rovnat pořádky mezi vězni i na běžných ulicích. V Pullmanu platil ten samý zákaz rušení veřejného pořádku a večerka v deset, jako na farmě mezi trestanci.

Jiné otroctví

Bezpečně se skutečně lidé v Pullmanu cítit mohli. Nenašli byste tam rvačky a opilce, protože tu zkrátka George Pullman nenechal postavit bary a hospody. Ve svém čistém městě si je nepřál. K alkoholu mohl přijít leda tak host ubytovaný v hotelu. Nikoliv místní obyvatel – zaměstnanec. A to, zda doma lahvinku něčeho ostřejšího neschováváte, mohla snadno zjistit domovní kontrola.

Čtete správně. Uliční důvěrníci a agenti Pullmanovy společnosti vám mohli klidně prohledat dům a zabavit všechno, co se neshodovalo s hodnotami pana průmyslníka. Sprosté obrázky, nevhodná literatura, štvavé listy ani odborářské plátky tu zkrátka neměly místo. Nebezpečné sdružování a šeptanda byly zapovězené. Na vše dozírali a všemu naslouchali špiclové. George Pullman rozhodoval o tom, co se bude psát v místních novinách, o čem se bude učit ve škole a jaké knihy si půjčíte v knihovně. Řešil i to, jak tráví čas ženušky dělníků, zatímco muži pracují. Tahle důsledná péče se obyvatelům pochopitelně zajídala. Ale co naplat – jistota práce a bydlení táhla.

Verze pekla

„Narodili jsme se v Pullmanově domku, nakupujeme jídlo z Pullmanova obchodu, vzděláváme se v Pullmanově škole, učíme se katechismu v Pullmanově kostele. A až umřeme, dostaneme se nejspíš do Pullmanova pekla,“ říkali si bez nadsázky zaměstnanci. Ale jen potichu, protože výpověď by neposlala na dlažbu jen je, ale celou jejich rodinu. Vyhoštění z nájmu, továrníkova soukromého majetku, tu probíhalo rychle.

Přes své zjevné i nezjevné nevýhody systém města Pullman nicméně „fungoval“ až do roku 1894, kdy se na hospodaření Pullman Palace Car Company odrazila recese. Průmyslník se dobromyslně zasadil o to, aby se jeho zaměstnanci o práci bát nemuseli. Jeho recept na zvládnutí ekonomické krize byl svérázný. Akcionářům sice vyplácel pořád stejnou osmiprocentní dividendu, ale vlastním zaměstnancům snížil plat o třetinu. A ještě jim přidal na přesčasech. Nájmy a služby ve svém městě nicméně nezlevnil. Teď už skutečně všichni jeho zaměstnanci dřeli fakticky zadarmo, respektive jen za byt, protože na stravu už často nezbývalo. Z průměrné dvoutýdenní mzdy – 18,07 dolaru – připadlo 18 dolarů na nájemné.

Stávka

Zaměstnanci byli postaveni před volbu vynucené otročiny, anebo nezaměstnanosti a bezdomovectví. George Pullman věděl, že drží v ruce všechny trumfy a kontroluje většinu odborových organizací. A tak se k vyjednávání moc neměl. Vysloužil si spontánní stávku, jež přerostla v dvouměsíční kolotoč násilností. 
Nespokojenost s praktikami Pullmana a průmyslníků podobného formátu se nakonec rozlila po železnicích do sedmadvaceti států a stávek se zúčastnilo na 270 tisíc zaměstnanců. Nepokoje nakonec „hasila“ armáda. Střílelo se do dělníků, mrtvých bylo dohromady přes tři desítky. Škody na vybavení Pullmanových fabrik, zničených lůžkových vozech a jízdních soupravách se nakonec vyšplhaly na 80 milionů dolarů.

TIP: Jak se u nás na přelomu 19. a 20. století žilo měšťanům, dělníkům a venkovanům?

George Pullman tehdy ještě dosáhl svého a stávku s pomocí federálních orgánů ukončil. Ale města, které mělo být světovým příkladem pokroku v péči o spokojenost zaměstnanců – a změnilo se na symbol útlaku a vykořisťování – se nakonec musel zbavit. Stalo se součástí Chicaga.

Nenáviděný zaměstnavatel

V roce 1897 ranila George Pullmana mrtvice a zemřel. Pullmanova rodina se ale obávala, že znepřátelení dělníci ukradnou a zhanobí jeho tělo a aspoň tak se pomstí za prožité příkoří. Z toho důvodu nechali rakev zalít asfaltem a tlustou vrstvou betonu. Někdejší obyvatelé města Pullman to ovšem vnímali jinak. I příbuzní George Pullmana chtěli mít jistotu, že ten starý čert už z hrobu nikdy nevstane!

Kvantovou mechaniku obvykle považujeme za jakousi moderní magii, týkající se elementárních částic a objektů mikrosvěta. Ve skutečnosti se kvantové zákonitosti mnohdy dotýkají vesmíru a projevují se na největších škálách.

Dánský fyzik Niels Bohr a jeho novozélandský kolega Ernest Rutherford dospěli roku 1913 ke zjištění, že kvantovou povahu mají také orbitaly elektronů v atomu. Jedná se o funkce, jež popisují rozložení možného výskytu jednotlivých elektronů v konkrétním kvantovém stavu, v prostoru elektronového obalu daného atomu. Orbitaly představují určitou hladinu energie. A pokud elektron „přeskočí“ z hladiny o vyšší energii na tu s energií nižší, vyzáří se foton, jehož energie odpovídá rozdílu mezi oběma hladinami. Podobně to funguje i naopak: Jestliže elektron foton pohltí, využije jeho energii k přeskoku na vyšší energetickou hladinu.

Popsaný kvantový jev astronomové velmi intenzivně využívají při studiu vesmíru. Umožňuje jim totiž poznat, z čeho se skládají stálice i co tvoří mezihvězdnou hmotu. Různé chemické prvky mají elektrony na odlišných energetických hladinách. Vědci přitom detailně analyzují spektrum záření a zjišťují, které prvky se na něm podílely a které nikoliv.

Tunelování skrz zeď

Hvězdy včetně Slunce vyzařují energii díky procesu jaderné fúze. Slučují se při ní atomy vodíků na atom helia, přičemž se k sobě musejí dostat dva protony. Ty však představují kladně nabité částice, a jejich elektrické náboje se tudíž navzájem intenzivně odpuzují – jako by mezi protony stála velmi odolná zeď. 

Vědci jí říkají Coulombova bariéra, a má-li dojít k jaderné fúzi, musejí ji protony překonat. Pokud by se chovaly jako elektricky nabité kuličky, jen tak by se od sebe odrážely. Díky své kvantové povaze a dualitě se však projevují také coby vlny. Občas se tedy při těsném přiblížení ocitnou za popsanou bariérou, jako by se na druhou stranu záhadně provrtaly. Odborníci hovoří o kvantovém tunelování a jde o nezbytný krok k dokončení jaderné fúze.

Pomalé hroucení mrtvých stálic

Jaderná fúze v nitru hvězd může probíhat nesmírně dlouho. V případě stálic mnohem lehčích než Slunce jde zřejmě o desítky miliard let. I jim však jednou dojde palivo, tedy vodík. Když jaderná fúze pohasne, začne stálice umírat. Energie vytvořená fúzí totiž působí proti gravitaci, takže bez ní se hvězda hroutí do sebe a její hmota se extrémně stlačuje. Má to však své meze…

V určitou chvíli se dostane ke slovu tzv. Pauliho vylučovací princip, podle nějž se žádné dva fermiony – tedy například protony, neutrony a elektrony – nemohou nacházet v totožném kvantovém stavu. V praxi to například znamená, že se v elektronovém obalu určitého atomu nemohou v konkrétním kvantovém stavu vyskytovat zároveň dva elektrony, ale nanejvýš jeden.

Při stlačování hmoty u hroutících se stálic tak v důsledku Pauliho principu působí proti gravitaci tzv. degenerovaný tlak. Hustota látky značně narůstá a elektronový plyn, v němž jsou k sobě nahloučené elektrony, degeneruje. Popsaný stav se objevuje například u bílých trpaslíků neboli jader zhroucených hvězd o velikosti Slunce. Ani degenerovaný tlak ovšem není nepřekonatelný. Nachází-li se bílý trpaslík v binárním systému a ubírá druhé složce materiál tak dlouho, až jeho hmotnost překročí zhruba 1,4násobek Slunce, spustí se fúze a následuje extrémní exploze označovaná jako supernova typu Ia.

Jak se vypařit z černé díry

Podle Heisenbergova principu neurčitosti nelze u některých dvojic fyzikálních veličin přesně znát hodnoty obou současně: Čím exaktněji známe jednu, tím méně přesně můžeme určit druhou. Nejvýznamnější veličiny daného typu představují poloha a hybnost elementární částice v kvantové fyzice.

Popsaný princip těsně souvisí s vypařováním černých děr, k němuž přinejmenším teoreticky dochází v podobě tzv. Hawkingova záření. Z principu neurčitosti vyplývá, že dvojici veličin, jež nelze současně přesně určit, tvoří také kvantové pole a jeho hybnost. V důsledku toho se ve vakuu vyskytují kvantové fluktuace elektromagnetického pole. Projevují se vznikem a opětovným zánikem dvojic „virtuálních“ částic – elektronu a pozitronu, coby jeho antihmotového protějšku. V blízkosti horizontu událostí černé díry se páry virtuálních částic utvářejí velmi často a občas jedna z nich za horizont spadne. V tu chvíli se z druhé virtuální částice stane reálná a od černé díry odletí, přičemž ji připraví o malé množství energie. Tak vzniká Hawkingovo záření.

Základ galaxií? Kvantové fluktuace…

V současnosti nejlepší, i když zdaleka ne dokonalou teorii o vzniku vesmíru představuje Velký třesk. V 80. letech minulého století jej vědci rozšířili o koncept kosmologické inflace: Jedná se o velice časnou a zároveň kratičkou fázi ve vývoji kosmu, jež měla nastat v čase 10⁻³⁶ sekundy po Velkém třesku a skončit v čase 10⁻³³ či 10⁻³² sekundy. V uvedeném rozmezí se měl vesmír extrémně nafouknout.

V našem světě by nešlo o nic okázalého, ale v kvantovém mikrosvětě nastala obrovská změna velikosti: Na počátku byl kosmos menší než atom, zatímco inflace – pokud se opravdu odehrála – ho nafoukla zhruba do rozměrů průměrného grapefruitu. A v takovém případě by se rozepnul asi 10⁷⁸krát. Kdybychom totéž provedli s červenou krvinkou, překonala by svou velikostí celý viditelný vesmír.

Když byl kosmos menší než atom, zřejmě v něm v důsledku Heisenbergova principu neurčitosti převládaly kvantové fluktuace. Vlivem inflace se však zvětšil tak rychle, že se v něm tyto prvotní fluktuace otiskly do podoby nerovnoměrného rozložení energie. A podle některých odborníků tak vznikly základy dnešních galaxií.

Strašidelné působení na dálku

Einsteinův rozporuplný vztah ke kvantové mechanice dokládá jeho výrok o kvantovém provázání čili entanglementu, jež označil jako „strašidelné působení na dálku“. Dnes už víme, že reálně existuje, a tolik se ho nebojíme. Stále mu však příliš nerozumíme.

Kvantové provázání tvoří jakési neviditelné pouto mezi dvěma částicemi, přesněji řečeno mezi jejich kvantovými stavy. Pokud se jedna členka páru nachází v kvantovém stavu A a druhá v B, pak se podle Pauliho vylučovacího principu při kvantovém provázání nemohou vyskytovat ve stejném kvantovém stavu: Jestliže se u jedné z nich daný stav změní, například z A na B, dojde k „automatické“ změně stavu druhé z B na A.

Změna nastane okamžitě, i kdyby se kvantově provázané částice nacházely na opačných koncích vesmíru – jako by se informace mezi nimi mohla pohybovat vyšší rychlostí než světlo, což vyděsilo i slovutného Einsteina. Kvantový svět každopádně zůstává plný otázek, na něž dál hledáme odpovědi.