V porovnání s naší planetou je atmosféra Marsu mnohem slabší (zhruba 100×) a liší se i její složení. Zatímco té pozemské dominuje dusík (78 %) a kyslík (21 %), na rudé planetě je to oxid uhličitý (95 %). Již tak slaboučká atmosféra Marsu se navíc neustále působením slunečního větru a kosmického záření ještě více ztenčuje – z výsledků měření sond vyplývá, že rudá planeta přichází každou sekundu o zhruba 110 gramů své atmosféry.

V prosinci loňského roku ale na dva dny vliv slunečního větru ustal a stalo se něco nečekaného – marsovská atmosféra se na přivrácené straně Slunci téměř čtyřikrát zvětšila. Z obvyklých 800 kilometrů dosahovala až do vzdálenosti 3 000 kilometrů. Unikátní událost se podařilo zaznamenat sondě MAVEN, která již od roku 2014 studuje atmosféru Marsu z jeho oběžné dráhy.

„Je to něco, co jsme ještě neviděli,“ neskrývá nadšení Jasper Halekas, profesor fyziky a astronomie na univerzitě v Iowě a člen vědeckého týmu MAVEN.

Dokonalý vesmírný experiment

K podivné události – první za téměř 10 let působení sondy MAVEN na marsovské orbitě, došlo poté, kdy rychle se pohybující proud slunečního větru dostihl a smetl dřívější proud a vznikla tak za ním neobvykle řídká „bublina“. Ta dorazila k Marsu 25. prosince 2022.

Pro vědce šlo o nečekaný vánoční dárek. Díky datům sondy MAVEN mohli podrobně nahlédnout do dynamiky procesů, které ovlivňují marsovskou atmosféru a posoudit vliv slunečního větru. V přímém přenosu mohli pozorovat, jak by mohla vypadat atmosféra rudé planety, pokud by její mateřskou stálicí byla klidnější hvězda než Slunce.

Po dvou dnech, kdy se působení slunečního větru vrátilo k normálu, se i marsovská atmosféra vrátila do své obvyklé podoby. Nestalo se tak ale okamžitě – její tvar a pohyb chvíli připomínal pohupující se želé.

Podle Shannon Curry, hlavní výzkumné pracovnice mise MAVEN, je možné, že podobné události zažíval dávný Mars mnohem častěji. Intenzita slunečního větru se totiž zvyšuje po velkých slunečních erupcích a před 3 až 4 miliardami let byla naše mateřská hvězda divočejší, než je dnes. Podle vědkyně je tak možné, že k silným erupcím docházelo jednou týdně nebo i denně. Podobné extrémní události podle ním mohly být příčinou, proč rudá planeta přišla o svou atmosféru a tím i o podmínky, ve kterých mohl prosperovat život.

Očekávání věcí budoucích

Událostí, jako je ta z loňského prosince, budeme možná v následujících letech svědky častěji. Naše mateřská hvězda totiž míří k maximu svého jedenáctiletého cyklu a lze tak očekávat, že její aktivita se bude i nadále zvyšovat.

Studium marsovské atmosféry přináší řadu poznatků, které mohou vědci uplatnit i v pozemských podmínkách. Podobná událost, jaká před rokem potkala rudou planetu, se v roce 1999 odehrála i na Zemi. I tehdy došlo k prudkému – až pětinásobnému – krátkodobému nárůstu objemu zemské atmosféry. Na zemské orbitě se ale na rozdíl od té marsovské v té době nenacházely sondy, které by událost uměly detailně zaznamenat.

Autorem první zbraně takové konstrukce se roku 1861 stal Američan Richard Gatling. Jeho motivací při vymýšlení revolučního kulometu byla paradoxně snaha zredukovat velikost armád a tím pádem i válečných ztrát. V 19. století totiž většinu úmrtí vojáků způsobovaly infekční nemoci, zatímco v přímém boji umírala jen menší část obětí. Z tohoto pohledu se Gatlingovo uvažování ve své době mohlo zdát logické a sám vynálezce prohlásil: „Napadlo mě, že kdybych mohl vymyslet stroj, který by svou rychlostí střelby umožnil jednomu muži vykonat totéž co stovce, že by do značné míry nahradil nutnost velkých armád a v důsledku toho by se snížily ztráty v bitvách a kvůli nemocem.“

Děsivá palebná síla

Co se týče technického řešení, Gatlingův nápad byl vlastně jednoduchý. U klasického kulometu se hlaveň kvůli kadenci i rychlosti vystřeleného náboje brzo přehřívá, takže je třeba buď dělat pauzy, nebo lauf často měnit. Američan přišel s třetí možností: použít více hlavní, mezi něž se tepelná i mechanická zátěž rozloží. 

Prototyp dostal několik hlavní rozmístěných symetricky kolem středové hřídele, přičemž každá měla vlastní nábojovou komoru. Náboje se podávaly shora trychtýřem nebo ze zásobníku. Při pootočení svazku hlavní pomocí manuálně ovládané kliky se střela zasunula do komory, po výstřelu se prázdná nábojnice vytáhla a vyhodila. Střelec tedy jen otáčel klikou a pomocníci přisypávali další „krmivo“. Zbraň při prvních zkouškách dosahovala kadence až 300 ran za minutu, nicméně v praxi záleželo pouze na fyzické síle a zručnosti obsluhy. Lafeta se příliš nelišila od klasického děla – šlo o jednoduchý model se dvěma loukoťovými koly. 

Roku 1862 si Gatling vynález patentoval a rozjela se produkce, kterou v následujících desetiletích zajišťovalo hned několik zbrojovek v čele s Eagle Iron Works, American Ordnance Company nebo Colt’s Manufacturing Company. Ozbrojené síly strýčka Sama gatling postupně zavedly do výzbroje v několika kalibrech od .42 přes .30-06 až po půlpalcovou ráži. V 80. a 90. letech 19. století se přelomová zbraň, tentokrát komorovaná pro střelivo .45-70, objevila také na plavidlech US Navy. Prvního ostrého nasazení se dočkala za občanské války Severu proti Jihu, když představitelé Unie zakoupili tucet exemplářů a armáda je použila při obléhání virginského Petersburgu (1864–1865).

Proti kočovníkům i Španělům 

Rotační kulomety se osvědčily jako výkonný bojový prostředek a podplukovník George Custer určitě litoval, že je – coby přílišnou zátěž – odmítl vzít s sebou v červnu 1876 k Little Bighornu. Při kruhové obraně proti triumfujícím indiánským válečníkům by mu totiž poskytly zdrcující palebnou sílu, jež mohla výsledek bitvy zvrátit. Gatlingovými kulomety naopak nepohrdla argentinská armáda (1867) ani peruánské námořnictvo. To si jich pořídilo několik desítek a v letech 1880–1881 je za druhé tichomořské války nasadilo proti chilským výsadkům. 

Jako nejúčinnější se „rotačák“ jevil při rozšiřování koloniálního panství západních mocností, neboť domorodí válečníci s lehkou výzbrojí proti němu neměli šanci. Palebná síla gatlingu rozbíjela hromadné útoky Zuluů, beduínů i mahdistů. Pod vlivem těchto výsledků zakoupilo asi 400 exemplářů též carské Rusko a efektivně je použilo proti turkmenské jízdě a dalším kočovníkům ve Střední Asii. Britská armáda premiérově nasadila rotační kulomety v letech 1873–1874 při střetech s Ašantskou říší v západní Africe. Oblíbilo si je také Královské námořnictvo, jehož příslušníci kropili přívalem olova egyptsko-súdánské jednotky (1882). 

Do legend vstoupilo užití gatlingů při americko-španělské válce (1898), kdy čtyři desetihlavňové kulomety z Coltovy produkce utvořily výzbroj oddílu poručíka Johna Parkera. Tato „baterie“ dokázala efektivně podporovat postup americké pěchoty na Kubě při zteči kopců San Juan a Kettle. Tři kulomety tehdy vypálily celkem 18 000 ran, přičemž každý v průměru nepřetržitě střílel 8,5 minuty při kadenci 700 ran za minutu a náboje ráže .30 způsobily mezi španělskými pěšáky krveprolití.

Dočasný ústup ze slávy 

V následných bojích na Kubě se však rotační kulomety ukázaly jako příliš těžké (hmotnost přesahovala 77 kg) a kvůli zastaralé dělostřelecké lafetě i nemotorné. Mimo cesty nedokázaly držet krok s pěchotou a v těžším terénu se jako vhodnější jevily nové kulomety Colt–Browning M1895 o váze pouhých 16 kg, navíc instalované na trojnožce. 

TIP: Vyorávač brambor: Těžký kulomet Colt-Browning vzor 1895

Tato zkušenost předznamenala další vývoj. S příchodem flexibilnějších automatických zbraní, pracujících na principu zpětného rázu či odběru plynů z hlavně, gatling rázem působil jako relikt minulé doby. A to přesto, že jeho autor nahradil ruční kliku elektromotorem, který zbrani poskytoval teoretickou kadenci 3 000 ran za minutu – tedy zhruba trojnásobek oproti jednohlavňovému automatu. Gatling nehodil flintu do žita a roku 1893 si modernizovaný „rotačák“ nechal patentovat. Další zákazníky přesto nenalezl, roku 1903 se zbraň přestala vyrábět a princip svazku rotujících, externě poháněných hlavní upadl v zapomnění.

Ve Střední a Jižní Americe, ale i východním Středomoří, Indii nebo Číně se společnost postupně odkláněla od lovecko-sběračského způsobu života. Přechod k usedlému stylu založenému na zemědělství souvisel s rozvojem společnosti, s tím šla ruku v ruce domestikace zvířat, vznik písma sloužícího pro administrativní a obchodní účely či postupný růst vesnic a vznik měst. Ani k jednomu z těchto jevů by ovšem lidstvo nedospělo bez vynálezu a rozvoje umělého zavlažování.

Pionýři zemědělství

První lidé, kteří se cíleně snažili vypěstovat vlastní plodiny, postupem času zjistili, že je třeba rostlinám věnovat náležitou péči. Museli svá políčka nejen osít, ale i vyplevelit a postarat se o to, aby rostliny měly vše potřebné, což se týkalo především vody. Zemědělci museli však dbát i na to, aby jí plodiny neměly příliš.

Při vzniku umělého zavlažování sehrálo významnou roli bohaté prostředí jižní Mezopotámie. Místo, kde se Eufrat a Tigris vlévaly do moře, se nacházelo v 5. tisíciletí př. n. l. daleko severněji než v současnosti. Právě zde se obě řeky dělily na mnoho ramen, nacházely se zde mokřady a bažiny spolu s vyvýšeninami vhodnými k osídlení a zemědělství. Není náhodou, že mnoho z těchto výstupků umožnilo vznik a rozvoj prvních sídel jako Lagaš, Girsu, Umma, Uruk, Ur nebo Eridu. Bohaté prostředí mokřadů skýtalo několik typů potravy, a pokud se neurodilo obilí, místní se zdárně uživili z ostatních zdrojů. Dostatek jídla pak poskytoval prostor pro určité experimentování s novými technologiemi, ale i se sociopolitickým nastavením společnosti – kupříkladu docházelo k pokusům v oblasti dělby práce nebo plánování.

Lidé se v těchto oblastech spíše než s nedostatkem museli vypořádávat s nadbytkem vody. Často je strašila hrozba záplav, proti kterým se chránili stavbou přehrad, kontrolou odtoku povodňové vody a vysoušením. Obyvatelé říční delty si tak mohli osahat technologie, jež jim přišly vhod v pozdějších dobách.

Ve 4. tisíciletí př. n. l. došlo k proměně klimatu, poklesu mořské hladiny, změně řečišť a posunu místa, kde se Eufrat a Tigris vlévaly do moře. Proměna nastala během několika staletí, kdy se první sídlištní centra ocitla v rozdílném prostředí. Tam, kde se dříve nacházel dostatek vody i zdrojů potravy, se nyní veškerá obživa soustředila na zemědělskou produkci, již z velké míry umožnil umělý přívod vody. V oblasti, kde chyběly zdroje kamene a kvalitního dřeva, se obyvatelé museli spolehnout na materiály rychle podléhající zkáze (rákos a bahno), které současným archeologům značně ztížily detekci prvních vodohospodářských staveb.

Propojené nádoby

Díky umělému zavlažování dosáhli zemědělci podstatně vyšších výnosů (snad pěti- až desetinásobných), což vedlo k nárůstu hustoty osídlení a následnému zrychlení ekonomického a společenského vývoje. V konečném důsledku sled událostí vedl ke vzniku složitějších forem organizace – z vesnic se stávala města, rodila se civilizace a stát.

K rozvoji zemědělské výroby v této době již nepřispívalo jen umělé zavlažování, ale i vynález oradla či aplikace dlouhých a užších polí se zavlažovacími kanály po stranách. Značnou měrou přispěl vynález secího pluhu, který minimalizoval ztrátu osiva a zvyšoval produktivitu zápřahem domácích zvířat. Svůj podíl na zemědělském rozmachu nesla i masová výroba keramických srpů, jež umožňovala současně pracovat na poli většímu množství lidí, zatímco dříve se museli spokojit s drahými kamennými srpy náročnými na výrobu. Zavedení zmíněných inovací spolu s důmyslným budováním závlahových systémů vedlo k dalšímu navýšení úrody. Přebytky pak místní obyvatelé mohli dále investovat, vyměnit, případně jim posloužily k větší specializaci práce – zrodilo se tak hned několik nových společenských vrstev (vojáci, úředníci, obchodníci, řemeslníci, ale i vládnoucí elita).

V první polovině 3. tisíciletí př. n. l. se začaly objevovat první městské státy ovládající širší zemědělské zázemí. Dřívější nahodilé rozložení lokalit nahradilo jejich striktní rozmístění podél dvou paralelně vedoucích ramen Eufratu. Okolo nich vyrostly v linii městské státy Nippur, Fara, Uruk, Adab či Umma.

Tento trend pokračoval i v následujících pěti stech letech. Eufrat se ovšem měnil a místo sítě menších a vzájemně propojených říčních ramen vzniklo několik větších. Takový vývoj s sebou nesl nutné změny spočívající v dalším budování zavlažovacích systémů. Nové konstrukce nahrazovaly zaniklé větvení řeky, a to pomocí uměle vyhloubených kanálů a zařízení umožňujících kontrolu vody.

Hojnost od boha

V tomto období se vyvíjelo písmo, přičemž objevy prvních administrativních záznamů a královských nápisů poskytovaly společnosti nově vznikajících městských států doplňující informace o významu budování kanálů. Například na jednom královském nápisu se vládce městského státu Lagaš Ur-nanš ( 2550 až 2500 př. n. l.) chlubí, že nechal postavit devět kanálů.

Zmiňování a pravděpodobně i zveličování počtu realizovaných tepen mezopotámského zemědělství se stalo (spolu s uváděním počtu postavených chrámů a paláců) oblíbenou kratochvílí tamějších panovníků. Takovýto patronát odpovídal obrazu vládce jakožto vyvoleného jedince, skrze nějž garantují bohové hojnost. Budování zavlažovacích systémů se stalo povinností panovníků, která legitimizovala jejich nárok na trůn. Jednoduše řečeno, vladaři, který nestavěl kanály (ať už z nedostatku prostředků, zkušeností či vlivu), nepříslušel mandát od bohů k vládě nad městským státem. 

Mezi sociopolitickými aspekty, na jejichž základě docházelo k budování vodních koryt, hrála roli i prostá propaganda. První centralizovaná sídliště totiž důsledně dbala na kontrolu svého zázemí a shromažďování lidské síly. A právě stavba umělého zavlažování spolu s dostatečnou propagací měla přinutit v zázemí žijící obyvatelstvo k přesunu do centra.

Péče řádných hospodářů

Ve 3. tisíciletí př. n. l. se objevují první válečné konflikty o zemědělskou půdu a vodu. Mezi vůbec nejznámější patřil několikagenerační střet mezi Ummou a Lagašem, jenž vedl k poškozování a zasypávání kanálů či jejich nedostatečné údržbě a následnému zanášení. Přesné příčiny války nejsou příliš jasné, nicméně roli mohl sehrát fakt, že městský stát Umma ležel výše na řece, což mu do jisté míry umožňovalo regulovat množství vody směřující k soupeři.

Ve 21. století př. n. l. nastalo období takzvané neosumerské renesance, které nám do dnešních dnů poskytlo více než 120 000 administrativních záznamů, z nichž některé se týkají i umělého zavlažování. Dozvídáme se například, že se v Ummě o ně pečovalo skrze centrální řízení. V „zemědělském úřadě“ pracovali odborníci na obdělávání a kultivaci půdy, ale také na konstrukci a údržbu kanálů i vodohospodářských zařízení. Tito vedoucí úředníci zodpovídali za revize, opravy či vyplácení mezd. Jednotlivé údržbářské práce přidělovali pracovním četám, jež se skládaly z trvale zaměstnaných i sezonních pracovníků.

Neceloroční zaměstnance zužitkovali v době sklizně, kdy se hodila každá ruka, ale také při zdolávání pravidelných povodní. Ročně museli dělníci odvést pro stát od 100 do 180 dnů práce, a to jako daň za to, že mohli v ostatních dnech roku hospodařit na státních pozemcích.

Fatální záplavy

Ve 2. tisíciletí př. n. l. došlo k další klimatické změně, která s sebou přinesla větší a častější sucha. Následkem nepříznivých konstelací vysychala říční ramena a zužoval se hlavní kanál Eufratu a Tigridu. Zmenšená koryta již nedokázala pojmout větší množství vody, které přitékalo třeba během jarního tání, což vedlo ke katastrofálním záplavám. 

Města se snažila na povodně reagovat stavbou hrází, jejichž přítomnost archeologové doložili v Sipparu, Nippuru a Uruku. V konečném důsledku nové úkazy zavinily, že autorita vládce ještě více závisela na schopnosti dostat vodu do města a na pole, ale rovněž na způsobilosti zabránit záplavám. Za tímto účelem se budovaly větší, delší a hlubší kanály, upravovala se koryta řek a zároveň se přísně dodržovala jejich údržba a dělba toku.

Dané problematice se věnuje dopis babylonského panovníka Chammurapiho ( 1792–1750 př. n. l.), který přikazoval vysoce postavenému úředníkovi Šamaš-hazirovi uzavření některých vstupů do kanálů, aby města Ur a Larsa (postižená vysycháním říčních ramen) získala dostatek životodárné tekutiny. V dalším dochovaném textu plísnil Chammurapi jiného vysoce postaveného úředníka za to, že opomenul řádnou údržbu, takže usazeniny a vegetace blokovaly přísun potřebného množství vody do Uruku. Stejný panovník se také uměl vypořádat s opačným problémem, jakým byl nárazový příval mohutných proudů. V jednom dopisu nařizuje třem úředníkům, aby vytvořili vysušovací kanály, které je měly nasměrovat mimo pole s úrodou.

Přesun moci

Snad vlivem výše popsaných změn koncem 2. tisíciletí př. n. l. oblast jižní Mezopotámie upadala a moc přebírala severní část pod kontrolou Asyrské říše. Největší města se rozkládala podél Tigridu, kde Asyřané usilovali nejen o budování systémů umělého zavlažování pro zemědělství, ale měli též ambice přivádět vodu do měst a luxusních paláců s exotickými zahradami. Na rozdíl od jižní části se půda v této oblasti nacházela až 7 metrů nad úrovní řeky. Zásobování vodou tak nutně vedlo z větší dálky směrem proti proudu.

Z toho důvodu patřili Asyřané mezi jedny z prvních budovatelů akvaduktů a podzemních vodovodních tunelů. Vyvinuli systém zvaný kanát, který se v některých oblastech používá dodnes. Když chtěl asyrský vládce Aššurnasirpal ( 883–859 př. n. l.) dostatečně zásobit vláhou své nové hlavní město Kalchu, musel nechat postavit kanál. Měřil 20 km, z nichž 8 km bylo tesáno do skály, a jeho součástí byl i tunel.

Nejimpozantnější projekt realizoval král Sinacherib ( 704–681 př. n. l.), který si jako své sídlo zvolil město Ninive. Aby jej dokázal dostatečně zásobovat vodou, nechal postavit čtyři hlavní kanály v celkové délce 150 km, jež zahrnovaly akvadukty a jezy. Kanály vstupovaly do města ze čtyř různých světových stran a vycházely ze čtyř různých zdrojů vody. První čerpal vodu z přítoku Tigridu jménem Khosr a zásoboval královský park, kde rostla vinná réva, olivovníky, cypřiše a rostliny poskytující koření. Druhý kanál se napojoval v horách severního Iráku a sloužil k zavlažování sadů a obilných polí jižně od Ninive. Třetí kanál se skládal ze systému uměle vytvořených vodotečí a upravených vádí (vyschlých koryt řek), které zásobovaly pole na severu města. Posledně uvedený se stal ukázkou mistrovské práce Asyřanů, protože zahrnoval známý akvadukt v Jerwanu.

Marná snaha

Oblíbenou praktikou asyrských panovníků se stalo přesídlování poražených nepřátel do méně hostinných oblastí. Propracovaný systém umělého zavlažování spolu s dostatečným přísunem vody se ukázal být ekonomickou i mocenskou nutností. Nicméně ani politika dostatečného množství vody nepřinesla Asyřanům úspěch a po jejich pádu se do popředí opět dostala jižní Mezopotámie, kde největší problém představovalo časté měnění říčních koryt a jejich vysychání. Bojovat s tímto nešvarem se rozhodl král Nabopolasar ( 626 až 605 př. n. l.), který přesměroval Eufrat do jeho starého koryta a v některých místech jej vydláždil cihlami s bitumenem (živicí). V 8. století př. n. l. totiž řeka náhle změnila směr a hrozil kolaps zemědělství severně od Babylonu a v oblasti Sipparu. 

Jeho následovník Nebukadnesar II. ( 604–562 př. n. l.) zašel ještě dále a vystavěl na břehu Eufratu 25 metrů širokou hráz, která měla zabránit dalšímu posunu řeky. Tento krok ale nepřinesl kýžený efekt, koryto se i přesto posunulo, ovšem na druhou stranu (tedy na západ). Další král Neriglissar ( 560 až 556 př. n. l.) se ještě pokusil situaci zachránit navrácením Eufratu do výchozí pozice, čímž však zavinil další posun toku řeky směrem na západ. Nebukadnesar II. se naštěstí nespoléhal jen na jedno řešení a nechal vystavět umělý kanál, který i po přesunu říčního koryta zásoboval zemědělskou oblast Sipparu vodou.

Dusící se pole

Umělé zavlažování umožnilo rozvoj civilizace, vznik měst, maximalizovalo množství obdělávatelné půdy a zvyšovalo zemědělskou produkci. Vyvolávalo ale také první ekologické katastrofy a znečišťování půdy. Kanály a hráze sloužící k zastavení či redukci povodní totiž zrychlovaly i zesilovaly usazování bahna. Nadměrné zavlažování, respektive výpar mineralizované vody vedl k ukládání soli do půdy, čímž se stávala méně úrodnou. O tom nám podávají svědectví i písemné prameny zachycující případy, kdy se černá pole měnila na bílá. Tyto procesy ovlivňovaly sociopolitickou situaci raných měst a systém využívání půdy.

Nepříznivý dopad budování zavlažovacích systémů pocítilo i město Lagaš, které vedlo dlouhodobé boje o zdroje vody s Ummou. Lagašský vládce se nechtěl nadále spoléhat na proud z Eufratu kontrolovaný protivníkem, a proto postavil alternativní kanál, jenž zajišťoval přívod životodárné tekutiny z Tigridu. Zdánlivě příhodné řešení však nakonec neobstálo a poměry ve městě naopak zhoršilo. Nadměrný přísun vody zvýšil prosakování, vedl k záplavám a přílišnému zavlažování. Kvůli těmto jevům podléhala půda vyššímu zasolení. V konečném důsledku v oblasti byla menší úroda, z čehož pramenil hospodářský i politický úpadek města.  

Když se v Anglii roku 1660 po jedenácti letech náboženské republiky obnovila monarchie, šel zmíněný akt ruku v ruce s probuzením poptávky po řadě materiálních statků. Zrodily se první módní trendy a dlouho na sebe nenechal čekat ani bulvár. Dvůr Karla II. Stuarta, jenž si vydržoval hned několik milenek, se pro něj potom stal přímo požehnáním. Vedle drbů o vrchnosti plnila tehdejší letákovou publicistiku vyobrazení králových vrtochů, slavných hereček či dvořanů – a lidé samozřejmě okamžitě začali napodobovat jejich styl oblékání. Oděvní výroba se přizpůsobila, a vstoupila tak do éry sezonních barev i modelů, proměn trendů a v neposlední řadě módních kolekcí. Podle daňových výměrů utratili obyvatelé Londýna již v roce 1688 za oblečení víc než čtvrtinu svých příjmů.

Svůdníci a úplatky

Významnou roli v oděvní revoluci hrál i vznik specializovaných obchodů s módním zbožím, přičemž vedle plakátů a inzerátů využívali prodejci také méně čestné marketingové praktiky. Najímali například mladé pohledné tovaryše, aby flirtovali se ženami na ulici a přitáhli je do krámku. Jiní obchodníci zas udržovali dobré vztahy s určitými dámami, zasílali jim své modely a platili jim, když se v nich ukazovaly v divadlech, na dostizích a při veřejných oslavách. Divadelní jeviště ostatně sloužila coby první přehlídková mola: Jakmile totiž směly ženy vystupovat na tamních prknech, proměnily se kostýmy v jedno z měřítek dobrého stylu či vkusu.

Já nakupuju, ty plať!

Našla se samozřejmě také početná skupina dam, pro které se korzování po nákupech stalo vítaným zpestřením dne. Obchodníci si pak často stěžovali na tzv. hedvábnice: Zmíněné ženy navštěvovaly prodejny, ale nakonec si nic nekoupily, ačkoliv předtím donutily majitele předvést jim role hedvábí a dalších látek.

Manželky tehdy navíc neměly právní subjektivitu, tudíž je nikdo nemohl stíhat za dluhy, jež nadělaly. Záhy se proto vyskytla řada případů, kdy prodejci luxusního zboží žádali po hlavách rodin uhrazení škody, kterou za sebou zanechaly neuvážlivě nakupující polovičky. 

Kryptosporidie (Cryptosporidium) je parazitický prvok ze skupiny kokcidií, který se obvykle vyskytuje u zvířat. Někdy může nakazit i člověka. Infekci tímto prvokem nemusí doprovázet takřka žádné viditelné příznaky, v některých případech ale nakažené trápí nepříjemný vodnatý průjem, doprovázený žaludečními křečemi, dehydratací, zvracením, horečkou a úbytkem hmotnosti. Velmi nebezpečnu chorobou, která může dokonce bezprostředně ohrožovat život nemocného, se kryptosporidióza stává pro pacienty s narušenou imunitou, například pro nemocné HIV a leukémií a ohroženou skupinou jsou i děti, které nemají dostatečně vyvinutou imunitu.

Kryptosporidie se obvykle šíří vodou či potravinami kontaminovanými fekáliemi. Vzhledem k hygienickým opatřením k tomu naštěstí v moderní civilizaci nedochází příliš často. Zvláštní shodou okolností se ale letos začátkem podzimu vyskytly problémy s kryptosporidiemi ve Spojených státech a ve Velké Británii.

Potíže s kryptosporidiemi

Na konci září zaznamenali hygienici výskyt kryptosporidií během rutinního testu vody v nádrži Druid Lake, která jedním ze zdrojů pitné vody pro město Baltimore v americkém Marylandu. Podle úřadů je riziko nákazy relativně nízké, obyvatelům ohrožených oblastí ale odborníci i tak doporučili, ať raději pijí balenou vodu, případně ať vodu z kohoutku filtrují anebo převařují.

Ještě vážnější situace panuje na druhé straně Atlantiku ve Velké Británii, kde lékaři letos na podzim zaznamenali neobvyklý nárůst případů kryptosporidiózy. Na konci září se jejich počet vyšplhal na 500 za týden, což je asi pětinásobek oproti běžným hodnotám v tomto období. 

Jak navíc v The Conversation uvádí Paul Hunter z Východoanglické univerzity, jedná se s velkou pravděpodobností jen o pověstnou špičku ledovce. Odborníci v průměru zachytí jen zhruba jeden případ z osmi.

Vlna nákaz

V současné době případy nakažených ve Velké Británii nestoupají, stále se ale drží nad dlouhodobým průměrem. Příčiny nápadného vzestupu počtu nakažených v letošním roce přesto zůstávají pro odborníky záhadou. K prudkému nárůstu infekcí došlo ve většině částí Spojeného království, což naznačuje, že pravděpodobně nejde o lokální epidemii.

Vedle kontaminovaných potravin a vody může být zdrojem nákazy i konzumace nepasterizovaného mléka nebo nedostatečně očištěného salátu. Ohniska nákazy bývají často spojována s návštěvami farem, dětských center a někdy i bazénů. 

Přibližně dvě třetiny nahlášených případů se týkaly lidí, kteří krátce před onemocněním navštívili Španělsko a přibližně 80 % z nich uvedlo, že se 14 dní před onemocněním na dovolené koupali. Ve Španělsku se letos na konci léta sice také objevily případy kryptosporidiózy, týkaly se ale hlavně míst nacházejících se daleko od středomořských pláží, kam míří většina turistů. Cestovatelská anamnéza se navíc netýká nakažených z poslední doby. 

Dalším možným vysvětlením současné vlny nákaz je podle odborníků snížení imunity vůči kryptokokům v důsledku nedávných opatření během koronavirové pandemie. Snížená imunita je ale podle nich jen jedním z důvodů. Pokud by šlo o hlavní příčinu, podobnou vlnu nákaz by zaznamenaly i další země, což se zjevně neděje. S největší pravděpodobností tak jde o kombinaci řady faktorů. Nejlepší obranou proto zůstává imunitní systém v dobré kondici.

K setkání s medvědem dochází v českých horách naprosto výjimečně. Medvědi hnědí (Ursus arctos) k nám zhruba posledních 40 let přicházejí ze slovenských Karpat a jen velmi nepravidelně se především do Beskyd zatoulá několik málo jedinců. K přezimování medvěda hnědého u nás dochází zcela výjimečně – poslední výskyt zimující šelmy zaznamenali lesníci v roce 2019 v oblasti Starých Hamrů. Diskutovat tak například při výletu na Lysou horu o tom, jak se zachovat, když vás napadne medvěd, je tedy sice vzrušující, ale celkem bezpředmětné. 

Pro případ skutečných setkání je v lidové slovesnosti zakořeněná rada, že je potřeba vylézt na strom, protože to medvěd nedokáže. Pravdou ovšem je, že mladí medvědi na stromy lézt umí. No a pokud byste se náhodou opravdu snažili uniknout dospělému medvědovi, je účinnost šplhání na strom také sporná, protože třímetrákový jedinec dokáže zdánlivě pevnými stromy pěkně zatřást. 

TIP: Turista chtěl v polských Tatrách selfie s medvědem, šelma ho zranila

Takové situace se ale ani při pěší túře po Beskydech opravdu bát nemusíte. V případě, že byste se v blízkosti medvěda skutečně ocitli, si toho obvykle ani nevšimnete. Tato velká šelma totiž o setkání s člověkem nestojí a skoro vždy vás ucítí a vytratí se dřív, než si jí stačíte všimnout. Setkání s medvědem se navíc lze vyhnout tím, že budete dodržovat preventivní bezpečnostní pravidla.

Po šesti letech tvrdé práce, na které se nemalou měrou podíleli studenti, se Irsko konečně dočkalo. Letos 1. prosince odstartovala z americké Vandenbergovy vesmírné základny v Kalifornii nosná raketa Falcon-9, která vynesla malý cubesat EIRSAT-1 (Educational Irish Research Satellite). Stal se vůbec prvním satelitem Irska v historii.

EIRSAT-1 navrhli, postavili a testovali studenti University College Dublin, kteří se zapojili do programu Academy Fly Your Satelllite! Evropské kosmické agentury. Jde o iniciativu, která umožňuje týmům studentů s podporou odborníků ESA vyvinout vlastní satelity podle profesionálních standardů. ESA poté zařídí vynesení těchto satelitů do vesmíru.

Irsko ve vesmíru

Na palubě cubesatu EIRSAT-1 jsou tři hlavní experimenty. Gamma-Ray Detector (GMOD) je detektor detektor záblesků gama záření, které obvykle provázejí nesmírně zářivé a energetické události ve vesmíru. ENBIO Module (EMOD) je experiment, jehož účelem je testovat materiály SolarWhite a SolarBlack, navržené pro vnější povrch budoucích satelitů. Experiment Wave-Based Control (WBC) prověří novou metodu navigace a řízení letu v kosmickém prostoru, která využívá magnetické pole Země při ovládání orientace satelitu na oběžné dráze. 

TIP: Česko na orbitě: Na oběžnou dráhu zamířil nový český cubesat Lucky-7

Poté, co se cubesat EIRSAT-1 úspěšně dostal na oběžnou dráhu, s ním studentský tým navazoval kontakt a zahajoval operace na orbitě. Komunikace se satelitem probíhá ze speciálního pozemního řídícího střediska, které je umístěné na University College Dublin a řídí ho studenti. Hugo Marée z Úřadu ESA pro vzdělávání věří, že satelit EIRSAT-1 je nejen historickým milníkem pro Irsko, ale také inspirací pro budoucí generace odborníků v Irsku i dalších zemích. 

Když už došlo na vymáhání a projevy spravedlnosti, středověk razancí nešetřil. Mimo klasická krvavá řešení tu měli ještě jednu kolonku, určenou pro zvláštní případy. Obávané oubliettes, jež měly tuze blízko k tomu, co bychom česky nazvali hladomornou. Jejich nedobrovolnými obyvateli se zpravidla stávali vězni řekněme političtí, zvláště nenávidění zajatí protivníci a rukojmí, jež měla být směněna za výkupné.

Odsouzen k životu

Ďábelskost oubliettes spočívala v tom, že svým hostům nabízela „osud horší než smrt“, a sám pobyt uvnitř byl trýzněním bez mučení. O co tedy šlo? Francouzské slůvko oublier značí „zapomenout“. Do této cely se tudíž umístil vybraný nebožák proto, aby se na něj zapomnělo. Je to podobné jako zavřít někoho za mříže a zahodit klíč. Jen o dost méně komfortní pro vězně.

Tuto konkrétní celu si totiž můžeme pro názornost představit jako suchou studnu na dně temného sklepení. Nebo místnost připomínající tvarem vyzděnou láhev s úzkým hrdlem. Právě jím byl vězeň spuštěn na laně, aby po vytažení provazu už zůstal dole. V úplné izolaci tu musel setrvat často až do smrti. S nechutnými chuťovkami ale teprve začínáme.

Hladomornou se může formálně stát jakákoliv cela, kde odsouzenci odřeknete přístup k jídlu a vodě. Provozovatelé oubliettes o něco takového většinou nestáli. Tu a tam dolů do tmy skutečně něco k snědku přihodili. Zbytky z kuchyně, odpadky ze stolů po velké hostině, obsahy nočníků z ložnic šlechtických pokojů. Ano, je to odporné.

Protože vězeň něco jíst a pít musel. A tím, že tu a tam skutečně něco k jídlu dostal, vlastně jen prodlužoval své utrpení. Oubliettes v zásadě pozbývaly jakýkoliv prostor. Byla to místa, v nichž se buď nedalo rovně stát, nebo ležet. Ve skrčené a pokroucené poloze tu odsouzenci trávili hodiny, dny i týdny. Docházelo až k fyzickým deformacím.

Psychické mučení

Přidejte k tomu absolutní temnotu, která se brzy prohlodala do zbědované mysli. Vězeň netušil, zda nestojí po kolena ve fekáliích či jde o ostatky předchozích obyvatel oubliettes. Na místě bez zvuků se pojem o času rychle ztrácel. A nevedla odtud cesta ven. Hlavou proti zdi se tu rozběhnout nedalo. Pokud chtěl nešťastník své utrpení skončit, mohl leda tak tlouct hlavou o protější stěnu. 

Pobyt v takové izolaci zkrátka ničil vnitřně i navenek. Představovala ideální vězení pro nezdolné a nezlomné, protože jejich vůle setrvat při životě jim trápení prodlužovala. A současně skýtala výhody pro věznitele, kteří se mohli dušovat, že si nepotřísnili ruce krví svých nepřátel a netrápili je v mučírně. Vždyť jim i dávali najíst, ne?

Na samé dno oubliettes často zamířili ti zajatci a rukojmí, kteří měli být vyměněni proti výkupnému. Po absolvování tamního pobytu měli věznitelé jistotu, že už proti nim nikdy nepozvednou zbraň. Krutá samotka je navždy zneschopněla. Trvalé následky téhle kúry totiž postihovaly tělo i duši. Jáma vydávala pokroucené lidské trosky. Bylo to příjemně ne-definitivní, protože to nevyrábělo žádné mučedníky.

Oubliettes také zhodnocovalo v praxi úsloví, že přátele si máte držet blízko a nepřátele ještě blíž. Jak klidně se asi muselo usínat šlechtici, když slyšel a viděl, že jeho největší protivník, osoba, jež mu dlouho ukládala o život, úpí na dně díry v předsálí jeho ložnice? Ten faktor „moci se pást na cizím utrpení“ byl jistě velmi silný.

Jámy plné kostí

Samozřejmě, že se obávané oubliettes mohly snadno stát nástrojem smrtícím. Stačilo jen zamezit přísunu potravy anebo zalít jámu vařící vodou. Vězni mohli mít zlámané kosti, nebo je zaživa ohryzávaly hladové krysy, kterým se v těsném prostoru nedalo ubránit. Obecně ale převažovala tendence nechat vězně uvnitř naživu co nejdéle. Výjimky z pravidla se pochopitelně našly… 

Zřícenina irského hradu Leap disponuje místem příhodně přezdívaným Krvavá kaple. Během mocenských sporů místních pánů zde totiž jeden bratr probodl druhého – který zrovna coby kněz sloužil mši. A právě ve zdi této kaple byl nalezen vstup do hluboké šachty, na jejímž dně se kdysi ježily naostřené kůly. 
Sídlo po obléháních střídavě přecházelo do držení vzájemně se vraždících klanů O'Carollů a O'Darbyů. A zdejší oubliette se soudě podle nálezů kosterních ostatků používala opakovaně k zúčtování s předchozími majiteli. Těch kostí odtud prý na začátku 20. století vyvezli tři vlečky. A mezi předměty vytaženými z jámy figurovaly například i zlaté hodinky z poloviny 19. století! Nadšenci do paranormálních jevů ho pasovali na nejstrašidelnější hrad na světě.

Oubliettes patřily k výbavě hradů ve Walesu – pochlubit se jimi může Pembroke i Conwy – a nechyběly ani ve Francii, kde se jedna taková nacházela přímo v Bastile. Zařízení měli k dispozici i v Černé věži v Konstantinopoli, a sloužilo jako „sklad“ otroků u maurských hradů na Pyrenejském poloostrově.

A hrady plné děr

Příkladů oubliettes je na hradech v Evropě až nápadně mnoho, poněkud neproporčně k tomu, jak relativně málo často se z historických záznamů o této praxi dozvídáme. Co za tím stojí? Pokud bychom chtěli hnidopišsky rozlišovat, ty jediné „pravé“ oubliettes byly zpravidla kopány do země či tesány do skal pod hrady. Budovaly se už se záměrem na zadržování a trápení vězňů.

Řada dalších „nepravých“ vznikla během přestaveb a postupných modernizací hradů, které svou někdejší jádrovou část – opevněný donjon – nechaly přebudovat na vězení. A tady byly zhusta na funkci oubliette reklasifikovány jímky toalet a žumpy, ledničky a staré studny. Ne každá díra je nutně oubliette. Ale ty, které jimi byly, byly skutečně strašlivé. 

Díky laboratornímu výzkumu na krysách američtí odborníci dospěli k závěru, že kosmické záření a vliv snížené gravitace poškozují funkci erektilní tkáně a že negativní dopady můžou trvat desítky let.

Výzkum podpořený americkou NASA je podle autorů první, který se zabýval dopady kosmického záření na sexuální zdraví astronautů. Podle vědců je třeba tématu věnovat větší pozornost a zaměřit se na to, jak negativním procesům ve tkáních při delších pobytech ve vesmíru předcházet.

Nebezpečné kosmické záření

V sérii experimentů byly desítky krys zavěšeny v postrojích a vystaveny simulovanému galaktickému kosmickému záření v newyorské laboratoři NASA. Analýza tkání krys o rok později odhalila, že i nízké vystavení galaktickému kosmickému záření zvýšilo oxidační stres u zvířat. To narušilo funkci tepny, která zásobuje krví penis a erektilní tkáň. Negativní dopad vědci zaznamenali také u krys, které byly vystavené je mikrogravitaci bez účinků kosmického záření. V tomto případě ale nebyly důsledky zdaleka tak vážné.

„Tyto výsledky naznačují, že neurovaskulární funkce erektilních tkání může být u astronautů narušena i po jejich návratu na Zemi,“ uvádějí autoři ve své studii. Dobrou zprávou podle vědců je, že jde o léčitelný stav. 

Varování přichází v době, kdy se NASA i další národní kosmické agentury připravují na dlouhodobější průzkum vzdálenějšího vesmíru pomocí pilotovaných misí. V rámci mise Artemis by mohli astronauti vyrazit k Měsíci možná už v příštím roce, let k Marsu je zatím plánován na období po roce 2040.

Odborníci kanadského Královského Tyrellova muzea paleontologie objevili v roce 2009 na slavné kanadské paleontologické lokalitě, známé jako Dinosauří provinční park, zachovalou fosilii tyranosaurida Gorgosaurus libratus, který žil před zhruba 75,3 miliony let. Šlo o mladé zvíře, které vážilo „pouhých“ 335 kg, což představuje jen asi 13 % hmotnosti dospělého gorgosaura.

Paleontolog François Therrien s týmem spolupracovníků preparovali fosilii v laboratoři muzea a během práce narazili na opravdový poklad, který se ukrýval v bývalé břišní dutině gorgosaura. Vědci objevili zbytky dvou mladých býložravých dinosaurů z příbuzenstva oviraptorů Citipes elegans. Překvapivý objev zveřejnil vědecký časopis Science Advances.

Poslední stehýnka v životě gorgosaura

Ukázalo se, že posledním jídlem gorgosaura byly zadní nohy dvou mladých oviraptorů. Ze stavu kostí, které se nacházely v žaludku predátora, lze soudit, že je gorgosaurus pozřel s odstupem několika hodin až dní. Zdá se, že tito oviraptoři velcí zhruba jako krocan byli oblíbenou potravou mladých gorgosaurů.

Jde o významný nález, který představuje první přímý důkaz, že mladí gorgosauři lovili něco jiného než jejich dospělé protějšky. Díky stopám po zubech gorgosaurů na kostech jejich obětí víme, že dospělí gorgosauři lovili býložravé dinosaury, například „rohaté“ ceratopsidy nebo „kachnozobé“ hadrosauridy.

TIP: Poslední večeře rytíře křídy: Co měla k jídlu borealopelta?

Mladí gorgosauři by ale takovou kořist nejspíš neulovili. Byli lehce stavění a museli se spokojit s malými dinosaury, jako byli právě oviraptoři Citipes elegans. Výsledky tohoto výzkumu potvrzují představu, že tyranosauridi během svého života plnili různé ekologické role. V mládí lovili malé dinosaury či mláďata větších druhů a po dosažení dospělosti se stali vrcholovými predátory. Badatelé odhadují, že k tomuto přechodu docházelo zhruba v 11 letech věku mladých tyranosauridů, kdy jim dostatečně zesílila lebka i zuby.