Hubbleův vesmírný dalekohled se v poslední době mimo jiné věnuje výjimečným galaxiím a systémům galaxií, které jsou zahrnuty v populárním Katalogu zvláštních galaxií jižní oblohy od Haltona Arpa a Barry Madoreové. Patří mezi ně i dvojice galaxií ve vzájemném kontaktu, která nese označení Arp-Madore 2105-332. 

Hubble pořídil skvělý snímek této galaktické dvojice, která se nachází zhruba 200 milionů světelných let od nás, v souhvězdí Mikroskopu. Povedl se natolik, že kromě dvojice Arp-Madore 2105-332 zobrazuje i další galaxie, které jsou shodou okolností vyrovnané v řadě. To se na obloze moc často nevidí.

V jedné řadě

Emisní galaxie Galaxie, které tvoří systém Arp-Madore 2105-332, náležejí ke galaxiím s emisními čarami. To znamená, že spektrum jejich záření obsahuje nápadné čáry, které vznikají výrazným zářením v dotyčné oblasti spektra. Obvykle jde o záření velmi horkého plynu. 

Galaxie s emisními čarami bývají plné velmi energetických procesů, což obvykle ukazuje na intenzivní tvorbu hvězd Když nějaký materiál naopak elektromagnetické záření v určité oblasti spektra pohlcuje, jde o takzvané absorpční čáry, které se ve spektru projevují jako tmavé linie. Pokud ve spektru nějaké galaxie převažují takové absorpční čáry, obvykle to znamená, že v galaxii už prakticky došel materiál pro vznik nových hvězd a jsou tam především staré hvězdy.

Zmíněný snímek budí na první pohled dojem, že menší galaxie (ESO 402-10 a ESO 402-9), které jsou na snímku vyrovnané do jedné řady, mohou být gravitačně svázané se dvojicí galaxií Arp-Madore 2105-332. Jedná se ale o optický klam – tyto galaxie se ve skutečnosti nacházejí mnohem dál než Arp-Madore 2105-332.

Na návštěvu zubařské pohotovosti nezapomene Hakan Yıldırım do konce svého života. Tento 42letý muž zavolal na istanbulskou zubní kliniku s tím, že trpí nesnesitelnými bolestmi a požádal o bezodkladné ošetření. Hovor přijal Cemal Şenaslan, který muži nabídl ošetření ještě téhož dne v podvečerních hodinách.

Noční můra v zubařském křesle

Když Hakan na kliniku dorazil, přivítal ho osobně Cemal Şenaslan. Bolestmi sužovaného Hakana ubezpečil, že se mu dostane špičkové péče. Mimo jiné se pochlubil, že přednáší na stomatologické univerzitě.

Po krátké prohlídce sdělil Şenaslan nešťastnému pacientovi, že čtyři jeho přední zuby musí ven. Hakanovi se lékařova diagnóza nepozdávala a s extrakcí souhlasil až poté, co se ho viditelně podrážděný lékař zeptal, zda ho chce učit jeho práci. Şenaslan poté Hakana ubezpečil, že vše vyřeší estetická protéza. Následně podal „doktor“ Şenaslan muži anestetika a vytrhl mu čtyři přední zuby. Za zákrok si vyžádal 1 000 tureckých lir (zhruba 750 korun).

Falešný doktor s mopem

S receptem v ruce vyrazil Hakan do lékárny, kde ho ale čekalo další překvapení – lékárník požadoval za léky plnou úhradu s tím, že recept není opatřen razítkem lékaře a je tak neplatný.

I přes nesnesitelnou bolest a otok přes celý obličej, se Hakan druhý den vypravil na kliniku znovu, aby se zde dozvěděl krutu pravdu – nejen že „doktor“ Şenaslan není lékař a nepřednáší na stomatologické univerzitě, ve skutečnosti šlo o uklízeče.

Rozzuřený Hakan se obrátil na soud, kde se dožadoval 100 tisíc lir jako náhrady bolestného a nemajetkové újmy. Soudce dal muži za pravdu a falešného doktora Şenaslana odsoudil ke 2,5 rokům vězení a povinnosti vyplatit poškozenému požadované odškodné.

V rané éře gladiátorských zápasů nebyly tribuny potřeba. Boj k uctění mrtvého předka se odehrával buď v soukromém domě, nebo později na fóru. Původ popsaných krvavých rituálů sahá zřejmě do 4. století př. n. l., do tehdy ještě nezávislé Kampánie. S narůstající oblibou zmíněné zábavy pak v tamním městě Capua vyrostly první arény i gladiátorské školy. Soukromý rituál nad nebožtíkem se tak měnil ve veřejnou zábavu, kterou si Kampánci i sousední Římané nesmírně oblíbili. Okolo roku 340 př. n. l., kdy Řím Kampánii pohltil, se hry sice stále odehrávaly na počest mrtvých, ale získaly charakter veřejných oslav. Konaly se obvykle devátý den po pohřbu, kdy truchlení skončilo a začínala radostná klání.

K přehlídkám nejdřív sloužila běžná půlkruhová divadla, k nimž se dostavovaly dočasné dřevěné ochozy, aby vznikl uzavřený prostor. Slovo „amfiteátr“ pochází z řečtiny a doslova znamená „dvojité divadlo“. Například Gaius Scribonius Curio nechal roku 52 postavit dvě dřevěná divadla, umístěná na otočném mechanismu kulatými stranami k sobě. Během her se pak otáčela a spojovala se do kruhové arény.

Nová éra klání

S rostoucí oblibou „sportu“ se však od dřevěných arén pomalu upouštělo, protože měly méně stabilní konstrukci. Kupříkladu roku 27 př. n. l. postavil masivní dřevěný amfiteátr bývalý otrok Atilus, který se stal úspěšným obchodníkem. Stavba však vyrostla na nestabilní půdě a během her se zřítila, přičemž zahynulo 20 tisíc lidí a dalších 50 tisíc utrpělo zranění. Podle následujícího senátního výnosu směli hry pořádat jen skutečně majetní lidé, kteří si mohli dovolit kvalitní architekty, a byly stanoveny minimální technické normy. Začaly se tak stavět dedikované kamenné arény, zahrnující kobky, zvířecí klece i márnice – vše úhledně skryté v podzemí.

K zápasištím obvykle těsně přiléhaly gladiátorské školy zvané ludus, tak aby do arény vedla co nejkratší cesta. V čele školy stál tzv. lanista, v podstatě podnikatel, který sportovce pronajímal nejmocnějším a nejbohatším členům elity. Trénink gladiátorů byl drahý, a smrt bojovníka se tak musela lanistovi uhradit.

Počty mrtvých se proto nezřídka odvíjely od majetnosti sponzora her. Jestliže klání pod patronátem císaře obsáhlo stovky párů bojovníků, býval dopad na státní pokladnu zdrcující. Ve snaze ušetřit tudíž v 1. století vznikly tzv. císařské gladiátorské školy, jejichž provoz zajišťoval přímo stát. Budování arén se stalo vítanou příležitostí, jak dokázat civilizovanost a prosperitu města. Navíc areály zajišťovaly sociální stabilitu, protože poskytovaly zábavu a dovolovaly obecenstvu vybít emoce. Přesný počet vystavěných amfiteátrů neznáme, pravděpodobně jich však existovaly tisíce a dodnes se jich dochovalo asi čtyři sta. 

Japonský paleontolog Akihiro Misaki z Přírodovědného muzea v Kitakjúšú hledal v roce 2006 u řeky Aridagawa v prefektuře Wakajama na jihu ostrova Honšú amonity z období křídy. V jednu chvíli narazil na temně zbarvenou kost, ze které se později vyklubalo žebro z téměř kompletní kostry křídového mosasaura, původně ukryté v pískovci.

Nedávno si tuto fosilii, přezdívanou „Wakajama Sórjú“ čili „Modrý drak z Wakajamy“, vzali do parády specialisté na tuto skupinu druhohorních „plazů“ a popsali ji jako nový druh Megapterygius wakayamaensis. Popis doposud neznámého mosasaura, který žil asi před 72 miliony let, zveřejnil odborný časopis Journal of Systematic Palaeontology.

Mosasauři byli vrcholoví predátoři prehistorických oceánů před 100 až 66 miliony let. Šlo o současníky Tyrannosaura rexe a dalších pozdně křídových dinosauři a podobně jako tito suchozemští dinosauři se i mosasauři stali obětí stejného masového vymírání, které vyhubilo téměř všechny neptačí dinosaury, během dopadu planetky v oblasti dnešního Mexického zálivu.

Modrý drak

S velikostí okolo šesti metrů sice patřil Megapterygius wakayamaensis k menším mosasaurům, zároveň ale představoval nelítostného mořského predátora. Přestože nese jisté podobné znaky s dříve popsanými mosasaury, má Modrý drak z Wakajamy celou řadu zajímavých znaků, které ho odlišují od většiny známých mosasaurů. Předně jde o nápadně dlouhé ploutve, především zadní, které mu v kombinaci s dlouhým ocasem zřejmě pomáhaly vyvinout značnou rychlost a obratně manévrovat. Nápadná je i hřbetní ploutev podobná žraločí, kterou jiní mosasauři nemají a která nejspíš rovněž sloužila k rychlému pohybu ve vodě.

TIP: Paleontologové objevili fosilní pozůstatky obřího druhohorního mořského predátora

Neobvyklá stavba těla nově popsaného mosasaura vzbuzuje otázky, jak se vlastně ve vodě pohyboval. Podle vědců je zřejmé, že šlo o výtečného plavce, zároveň ale není jasné, které části těla používal k pohonu a které k manévrování. Na tyto otázky by mohly odpovědět budoucí simulace, na které určitě časem přijde řada.

Evropská jižní observatoř zaznamenala důležitý milník stavby dalekohledu ELT – prvních 18 segmentů primárního zrcadla M1 bylo z Francie odesláno do Chile. Jakmile zásilka dorazí na místo, bude přepravena do technického zázemí pro přípravu ELT, které se nachází na Observatoři Paranal. Zde budou segmenty pokoveny a připraveny k instalaci do konstrukce teleskopu. 

Jelikož není technicky možné vyrobit zrcadlo pro ELT z jednoho kusu, bude se M1 skládat ze 798 šestiúhelníkových segmentů. S průměrem převyšujícím 39 metrů bude zrcadlo M1 dalekohledu ELT největším na světě.

Závěrečnou fázi výroby segmentů zrcadla M1 – leštění odrazné plochy – dostal na starost přední světový výrobce optických systémů Safran Reosc. Šlo o náročný úkol vyžadující mimořádnou přesnost – nerovnosti na povrchu zrcadla nesmí být větší než 10 nanometrů, což je méně než jedna tisícina tloušťky lidského vlasu. K dosažení potřebné přesnosti byla využita technologii zvanou „ion-beam figuring“ (modelování iontovým svazkem), při které proud iontů dopadá na leštěný povrch a odstraňuje nepravidelnosti atom po atomu.

Zatím bylo dokončeno prvních 18 segmentů, v blízké budoucnosti jich francouzská firma ale dodá mnohem více. Na počátku listopadu vyjel z výrobní linky segment s pořadovým číslem 100 a následně byla zahájena jeho kontrola. Týdně firma vyrobí čtyři segmenty, přičemž plán počítá s pětikusovou týdenní výrobou. Když si uvědomíme, že je řeč o sériové výrobě rozměrné vysoce přesné optiky, jde o zcela mimořádný počin.

Když se hovoří o bojovém nasazení německých proudových stíhacích letounů, pak se takřka vždy míní proslulé Messerschmitty Me 262 Schwalbe. V dubnu 1945 však promluvil do válečného dění ještě jeden typ s pozoruhodným potenciálem, a to Heinkel He 162 Spatz, jehož uvedení do služby téměř hraničilo se zázrakem. Stejně jako u dalších německých reaktivních strojů platilo, že coby nejlepší spojenecká odpověď se projevila poslední generace vrtulových stíhaček, jelikož ty ještě dokázaly čelit průkopníkům začínající proudové éry.

Rychlejší náhrada tajfunu 

Do oné poslední generace „vrtulí“ patřil i britský letoun Hawker Tempest, který z řady válečných strojů vybočoval tím, že se zrodil až v průběhu konfliktu. Lze říci, že splnil to, co se původně žádalo od stroje Hawker Typhoon, který konstruktéři připravili coby reakci na německé stíhačky Fw 190, avšak prakticky se posléze uplatňoval spíše jako stíhací bombardér. 

Na začátku ho totiž trápily potíže s motorem a profil křídla se projevil jako příliš tlustý, takže typhoon nedosahoval kýžených rychlostí a roli hlavního soupeře Fw 190 převzaly nové verze typu Spitfire. Konstruktér Sydney Camm, který vytvořil i legendární hurricane, však pořád věřil v potenciál typhoonu, a tudíž se začalo pracovat na jeho variantě se štíhlým křídlem, jež se zpočátku označovala jako Typhoon II. 

Do akce příliš pozdě?

Od počátku roku 1942 se tedy stavěly prototypy pěti verzí, jež se lišily zejména použitými motory a umístěním chladičů. Stroj pak dostal nové jméno Tempest (bouře) a verze Mk.I disponovala agregátem Napier Sabre s chladiči v křídle. U verze Mk.II pak konstruktéři použili hvězdicový motor Bristol Centaurus, zatímco Mk.III a Mk.IV získaly různé varianty proslulého motoru Rolls-Royce Griffon. „Čtyřka“ ale nikdy nebyla dokončena, z „trojky“ se později stal Hawker Fury a sériová výroba „dvojky“ se rozběhla příliš pozdě na to, aby se tyto letouny stihly zapojit do války. Chladiče „jedničky“ se neosvědčily, a tudíž se zdaleka nejvíc prosadila obměna Mk.V, která rovněž využívala řadový motor Napier Sabre, ale s chladičem pod přídí. 

Totéž řešení se ostatně uplatnilo i u typhoonu, jemuž se tedy tempest na první pohled podobal, ačkoli byl o půl metru delší a zejména dostal nové eliptické křídlo s laminárním obtékáním. První prototyp tempestu vzlétl 2. září 1942, do sériové výroby se však varianta Mk.V dostala až na jaře 1943 a další rok trvalo, než proběhl patřičný pilotní výcvik a než se dostatečný počet letounů dostal k bojovým útvarům. Nový britský stroj se tak zapojil do ostrých akcí až na jaře 1944.

Proti nacistickým vynálezům 

Letadla Tempest přicházela do výzbroje coby náhrada typhoonů, takže se účastnila zejména útoků na německé cíle v okupované západní Evropě. Záhy se potvrdilo, že Sydney Camm měl pravdu, když věřil ve velký potenciál této konstrukce, neboť tempest dosahoval u země rychlosti přes 630 km/h. Ve větších výškách ho některé jiné stroje překonávaly, ale v těch malých se jednalo o zřejmě nejrychlejší vrtulový stíhací letoun, který Spojenci během války nasadili. 

Působivá byla též výzbroj v podobě čtveřice 20mm kanonů Hispano, jež se daly doplnit zavěšenými pumami a neřízenými raketami. Tempesty tedy excelovaly v útocích na německá letiště, radary, konvoje a od léta 1944 také na odpalovací zařízení pro nechvalně proslulé letounové střely V-1. Právě ty se posléze proměnily v jednu z hlavních hrozeb pro Londýn, ale stíhačky Tempest se opět objevily na scéně jako ideální odpověď, neboť patřily mezi nemnoho spojeneckých strojů, které díky své rychlosti dokázaly pronásledovat a sestřelovat Hitlerovy „odvetné zbraně“. 

Cesta do Tichomoří?

Tempesty si tak připsaly zhruba třetinu všech V-1 zlikvidovaných stíhačkami, ale na podzim 1944 se takřka všechny musely stáhnout ze služby, jelikož jejich motory už naléhavě potřebovaly údržbu. Do akce se vrátily v prosinci, protože na nebi se stále častěji objevovaly německé reaktivní stíhačky, jimž tedy měly čelit právě výjimečně rychlé tempesty. V posledních měsících války došlo na řadu leteckých soubojů zejména s Me 262, ale několikrát také s He 162 a kromě toho například i s vrtulovými letouny Do 335.

Po porážce Německa se počítalo s nasazením tempestů také v Tichomoří. Nově dodaná letadla Tempest Mk.II s hvězdicovými motory prošla úpravou pro tropické prostředí a totéž se týkalo další verze Tempest Mk.VI, jež navazovala na „pětku“. Než ale došlo na jejich použití, Japonsko kapitulovalo. Velká Británie provozovala tempesty ještě několik let po válce a tyto letouny získal též Nový Zéland, Indie a Pákistán. Poslední zmíněná země vyřadila britské stíhačky ze služby až roku 1954.

Dějiny středověké církve jsou plné kuriózních postav a mezi ty nejsmělejší bezesporu patří benediktinský mnich Eilmer z Malmesbury, který se na počátku 11. století pokusil o klouzavý let na vlastnoručně sestrojených křídlech. Než se však odhodlal vyrazit k nebi, zabýval se pozorováním hvězd, jež podle tehdejšího přesvědčení zvěstovaly příchod apokalypsy. Obzvlášť ho pak zaujaly komety, a snažil se proto vysvětlit jejich význam: Jako první tvrdil, že neohlašují neštěstí, ale představují znamení, která se řídí Božími pravidly.

Zaskočený a polámaný

Během studia spisů o hvězdách se Eilmer seznámil i s mýtem o Ikarovi, jenž měl pomocí křídel slepených voskem uprchnout z Kréty – a navzdory jeho neslavnému konci se starověkého letce pokusil napodobit. Anglosaské kláštery mívaly vysokou kamennou věž, která sloužila jako pokladnice, pozorovatelna a zvonice. V době častých vikingských nájezdů bylo totiž nutné mnichy včas varovat před blížícím se útokem, aby se stihli i s cennostmi ukrýt.

Na vrchol jedné takové věže vystoupal Eilmer s křídly z vrbového proutí, která potáhl pergamenem a vlněnou tkaninou. Nahoře se navlékl do postroje a poté se vrhnul dolů z osmnáctimetrové výšky. Podle dochovaných záznamů plachtil vzduchem dál než dvě stě metrů, ale jak líčí kronikář Vilém z Malmesbury, „za letu zaskočen prudkým větrem a vzdušnými víry, stejně jako troufalostí svého činu, zaváhal a spadl, zlomiv si navždy obě nohy“.

Zapomněl na ocas!

Ani zranění ovšem Eilmera nezbavilo odhodlání a chuti experimentovat. Znovu skočit již sice nedokázal, ale zápal mu nechyběl. Do kláštera za ním přicházely davy těch, kdo chtěli na vlastní oči spatřit létajícího mnicha. Eilmer jim vášnivě líčil své plachtění a mimo jiné vysvětloval, proč jeho pokus dopadl tak neslavně: Údajně si totiž zapomněl ke křídlům připevnit ocas…

„Ranní ptáčata“ nejspíš mohou za své návyky a životní styl děkovat neandertálcům a také denisovanům, tedy našim blízkým příbuzným. Tvrdí to alespoň genetici, kteří sledovali historii lidských genů, podílejících se na tvorbě našeho cirkadiánního rytmu. Ten rozhoduje o tom, jak vnímáme čas a jak jsme aktivní v průběhu dne.

John Capra z Kalifornské univerzity v San Franciscu a jeho tým analyzoval „cirkadiánní“ geny a jejich varianty ve stovkách tisíc genomů lidí našeho druhu, tří neandertálců a jednoho denisovana. Výsledky vědce překvapily. Ukázalo se, že varianty genů, které jsou zodpovědného za brzké vstávání, nejspíš pocházejí od neandertálců a denisovanů. Výzkum v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Genome Biology and Evolution.

Dědictví neandertálců a denisovanů

„Je to ohromující zjištění a opravdu jsme to nečekali,“ potvrzuje Capra ve vyjádření pro portál New Scientist. „Od neandertálců a denisovanů jsme zdědili sklony být aktivní už v brzkých ranních hodinách.“ Opět se tím potvrdilo, že ačkoliv neandertálci a denisované vymřeli již před tisíci lety, jejich genetický materiál má stále co říct.

Badatelé ke srovnání využili genetická data z britské medicínské databáze UK Biobank. V této databázi jsou uloženy genomy mnoha lidí a spolu s nimi i řada dalších informací, získaných v podobě lékařských záznamů a dotazníků. Capra s kolegy tak mohli propojit varianty genů souvisejících s cirkadiánním rytmem a zjišťovat, jaké varianty genů mají ve své výbavě typická „ranní ptáčata“. Nutno dodat, že data z UK Biobank mají spíše orientační povahu a konkrétní vztah jednotlivých studovaných genů k cirkadiánnímu rytmu proto bude nutné ještě detailně ověřit. 

TIP: Neandertálec a moře: Naši nejbližší příbuzní rybařili a milovali mořské plody

Neandertálci a denisované odešli do Evropy a Asie dlouho před lidmi našeho druhu. Bylo to v době ledové, takže se tam setkali s chladem a s kratšími dny v zimním období. Životní styl „ranních ptáčat“ se u nich podle vědců mohl vyvinout, aby jim pomáhal zvládat nevlídné zimy.

Milada Rádlová, jediná dcera Háchových, se nechala později slyšet, že „kdyby maminka žila, otec by se prezidentem nikdy nestal“. A nejspíš na tom něco bylo, jejich společné plány totiž byly úplně jiné… Emil Hácha svou ženu velice miloval, jejích názorů si vážil a nebýt toho, že zemřela, možná by se nenechal do nevděčné funkce prezidenta uvrtat.

Stal se hlavou státu v té nejhorší době a nejspíš zachránil naši zemi před totálním zničením. Nabídku na prezidentskou kandidaturu po Mnichovu zprvu razantně odmítl. Věděl, že ho nečeká sláva ani popularita předchozích prezidentů. Přesto nakonec vzal na svá bedra úděl, o nějž nestál ani on, ale ani nikdo jiný. A zaplatil za to zdravím, a nakonec i životem. Cítil, že je to jeho vlastenecká povinnost! Po válce mu nasadili psí hlavu, dostal nálepku kolaboranta a zbabělce. Nikdo se ho nezastal. Teprve po sametové revoluci se pohled na něj konečně začal malinko měnit. Přesto – dočká se tento kultivovaný muž někdy uznání či plné rehabilitace?

Rodinné vztahy

Jeho manželka Marie Háchová se narodila v Praze jako Marie Klausová. Nicméně s prezidentem Václavem Klausem ji žádné příbuzenství nepojí. Co ale je zajímavé – prezident Emil Hácha byl s největší pravděpodobností vzdáleným příbuzným jiného našeho „politika“, nechvalně proslulého Milouše Jakeše. Oba, Jakeš i Hácha, pocházeli z jižních Čech, z obcí vzdálených od sebe asi 20 kilometrů. Háchova babička se jmenovala Jakešová, tehdy německy Jakschová. Podle historiků je tedy více než pravděpodobné, že jakási příbuznost mezi nimi nejspíš existovala. Ještě zajímavější je, že Marie Klausová byla sestřenicí Emila Háchy, a to nikoli vzdálenou – dcerou bratra Háchovy matky. Také Háchův o dva roky mladší bratr Theodor se oženil se svou sestřenicí, tentokrát s dcerou sestry svého otce Marií Šittlerovou.

Jedna rodina

Většinou nebývá Marie Háchová ani mezi první dámy zařazována, takže její osudy příliš neznáme. Se svým bratrancem Emilem se samozřejmě znala od dětství, ale blíže se seznámili na počátku devadesátých let 19. stolení. Tehdy Emila Háchu přijali ke studiu na právnické fakultě v Praze. Zpočátku bydlel na Smíchově u strýce Klause, který se po smrti jeho otce stal mladíkovým poručníkem. Teprve o něco později se do Prahy přestěhovala i maminka Háchová spolu s mladším synem Theodorem. Do rodiny Klausových docházel Emil i později, nikoli ovšem kvůli strýci, ale kvůli jeho dceři Marii. Nyní se na svou sestřenici začal dívat jinou optikou než v dětství.

Mariiny zájmy

Přitažlivá, vzdělaná a talentovaná Marie Klausová hrála na klavír a krásně zpívala. Žádná bláznivá, romantická láska na první pohled se ale nekonala. Naopak šlo o pozvolna budovaný vztah, nejdříve důvěrné přátelství, které se v průběhu let změnilo v lásku. Marie měla před sebou nadějnou pěveckou kariéru. Přezdívali jí Queen Mary, nicméně krční choroba jí slibnou budoucnost znemožnila. Hudbu ale milovala i nadále, často doma zpívala manželovi a později dceři.

Známost trvala přes deset let, než se pár v roce 1902 vzal. Hácha sňatek oddaloval. Byl až přehnaně zodpovědný a stále se obával, že dobře nezajistí rodinu. Po svatbě Marie vše podřídila manželovi i jediné dcerce Miladě. Ta vyrůstala v harmonické rodině. Rodiče si spolu rozuměli a vážili si sebe navzájem. Dcerku aktivně vedli ke kulturnímu životu i ke sportu. Emil Hácha totiž v mladším věku velmi sportoval. K jeho zálibám také patřila rychlá jízda autem. „Hasil“ si to rychlostí i 120 km/h, což bylo na tehdejší auta, a hlavně vozovky značně riskantní. Háchovi sice vedli bohatý kulturní život, ale v soukromí žili spíše nenápadně. Neradi se fotografovali či na sebe na veřejnosti nějak upozorňovali.

Pevné rodinné zázemí

Emil Hácha postupně budoval kariéru. Jednu dobu pracoval jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni, tedy v jednom z nejdůležitějších rakousko-uherských orgánů. Měl pověst excelentního právníka už v dobách monarchie, cenili si jej pro skvělé znalosti anglosaského zvykového práva i mezinárodního práva. Působil též na právnické fakultě, kde se v roce 1920 habilitoval jako docent pro srovnávací právo. V podstatě od vzniku ČSR zasedal v senátu Nejvyššího správního soudu, který pomáhal budovat. 

V roce 1925 jeho pracovní kariéra vyvrcholila, když se stal jeho prvním prezidentem. Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí skvělá žena. V případě Háchových to tak bylo a Emil Hácha si uvědomoval, že by svých pracovních úspěchů bez milované a milující ženy, která mu vytvářela to pravé zázemí, nedosáhl.

Smutný konec

Bohužel poslední roky Mariina života poznamenalo onemocnění štítné žlázy. Prodělala operaci, z níž se už úplně neuzdravila. Ve třicátých letech se u ní objevily i nervové problémy, k nimž se přidala srdeční arytmie a zánět žil. Nepomohly ani časté návštěvy lázní. Na počátku roku 1938 prodělala Marie Háchová několik plicních infarktů a v důsledku toho v únoru 1938 zemřela. Trápil ji i rozpad dceřina manželství, možná to její smrt uspíšilo.

Hácha se s odchodem milované ženy jen velice těžce vyrovnával. Přitom plánoval, že právě v tomto roce odejde do penze, aby na sebe měli s Marií mnohem víc volného času. Osud rozhodl jinak. A to v té době vůbec ještě netušil, co ho na konci neblahého roku 1938 a v letech následujících čeká… 

Mariinu roli ale částečně převzala dcera Milada. S otcem bydlela a starala se mu o domácnost. Když ho zvolili prezidentem, prakticky vykonávala funkci první dámy. Když už byl Hácha těžce nemocný, intervenovala v jeho zastoupení u říšského protektora K. H. Franka za propuštění několika lidí z koncentračních táborů – většinou úspěšně. V každém případě se prezidentovo zdraví rapidně zhoršovalo. Trpěl arteriosklerózou, před koncem okupace už téměř ne­mohl mluvit. Selhávala mu i paměť a nepoznával lidi. Několikrát prosil svého lékaře o jed, aby mohl odejít ze světa dobrovolně.

Po skončení války jej sice zatkli a uvěznili, národní soud však nakonec rozhodl, že kvůli špatnému zdravotnímu stavu Hácha od ledna 1943 za své činy už nezodpovídal. Takovou velkorysost si ostatně mohli soudci dovolit. Už 27. června 1945 Hácha ve věznici zemřel… 

Červený veleobr Betelgeuse, druhá nejjasnější hvězda souhvězdí Orionu, je „superstar“ nejen na obloze. V posledních letech se snad o žádné jiné hvězdě nemluví tak často. Jde o umírající hvězdu, která v astronomicky blízké době zanikne, nejspíš v monumentální explozi supernovy.

Ani v dnešní době ale Betelgeuse rozhodně nenudí. Neustále mění velikost, pohasíná a zase se zjasňuje ve složitých cyklech. Na přelomu let 2019 a 2020 Betelgeuse dokonce pohasl natolik, že to rozvířilo spekulace o blížící se explozi supernovy. Teď si nevyzpytatelný veleobr „připravil“ další zážitek pro pozemské pozorovatele.

Místo zatmění, lehké zachvění

V noci z pondělí 11. na úterý 12. prosince byl Betelgeuse, jehož zdánlivá hvězdná velikost je jednou z největších na obloze, zakryt mnohem bližší planetkou 319-Leona. Pro profesionální i amatérské astronomy šlo o velkou událost. Věděli o tom dlouho dopředu a řada z nich se proto vypravila do oblasti úzkého pásu protínajícího jižní Evropu, Asii a Floridu, v němž měl být tento zákryt patrný.

Očekávání byla veliká, přestože zatmění Betelgeuse mělo trvat jen mezi 5 až 15 sekundami, mluvilo se o nejvýznamnější události tohoto typu za poslední roky. Při zákrytech nejde jen o efektní „zhasnutí“ zakrývaného objektu, vědci mohou během takové události získat řadu zajímavých údajů o obou objektech, kterých se zákryt týká.

Očekávaná ohromující nebeská show se ale bohužel prakticky nekonala. Předpovědi se sice nemýlily a k zákrytu opravdu došlo, zatmění ale bylo pro pozorovatele sotva patrné. Betelgeuse se vlastně jen trochu zachvěla. 

TIP: Nevyzpytatelný veleobr: Betelgeuse přestal zhasínat a opět se zjasňuje

Důvodem zřejmě bylo, že planetka Leona, která má výrazně podlouhlý tvar a v průměru měří jen okolo 60 kilometrů, nedokázala Betelgeuse dostatečně zastínit. Vědci každopádně získali cenná data, takže úplně zbytečné jejich úsilí rozhodně nebylo. Uvidíme, jaké novinky nám o tomto veleobru ze souhvězdí Orionu po jejich vyhodnocení nabídnou.