Berberské pouštní město Tatahouine nebo též Tataouine na jihu Tuniska se v červnu roku 1931 stalo svědkem zajímavého nebeského úkazu. Z vesmíru tehdy přiletěl neobvyklý a zeleně zbarvený meteorit, po jehož explozi bylo nalezeno zhruba 12 kg úlomků. Ukázalo se, že meteorit se skládá převážně z minerálu enstatitu ze skupiny pyroxenů a patří do skupiny diogenitů.

Tatahouine jistě důvěrně znají všichni fanoušci Hvězdných válek – název města totiž inspiroval George Lucase k pojmenování slavné pouštní planety Tatooine. Vědci nedávno zjistili, že historie zmíněného meteoritu z Tatahouine, si co do dramatických událostí s filmovou ságou v ničem nezadá.

Meteority z kosmického pekla

Diogenity jsou meteority z vyvřelin, které vznikly za extrémních podmínek. Je to pěkně vidět na meteoritu z Tatahouine, který obsahuje až pět milimetrů velké krystaly s typickým černým žilkováním. Podle odborníků to odpovídá tlakům kolem 25 GPa. Pro srovnání – na dně Mariánského příkopu je pod kilometry mořské vody síla tlaku 230× menší.

Fred Jourdan z australské Curtinovy univerzity a jeho spolupracovníci prozkoumali 19 různých diogenitů, včetně meteoritu z Tatahouine. Všechny tyto meteority původně pocházejí z masivní planetky Vesta, jednoho z největších těles tohoto typu ve Sluneční soustavě. Výsledky výzkumu Freda Jourdana jsou již připravené k zveřejnění v odborném časopisu Geochimica et Cosmochimica Acta.

TIP: Marocký meteorit možná pochází ze Země, naznačuje to jeho zvláštní složení

Badatelům se mimo jiné podařilo určit stáří meteoritů s využitím izotopů argonu-39 a argonu-40. Pomocí rastrovacího elektronového mikroskopu a metody difrakce zpětně odražených elektronů (EBSD) prostudovali jejich strukturu. Na základě těchto údajů vědci sestavili historii planetky Vesta v mladé Sluneční soustavě. 

Vyšlo najevo, že Vesta nejprve procházela neustálými kosmickými srážkami, až asi před 3,4 miliardami let došlo ke katastrofálnímu střetu s jinou velkou planetkou, při němž vzniklo množství malých planetek známých jako vestoidy.

V průběhu takzvané italské války v letech 1542–1546 došlo k námořnímu střetu u vjezdu do anglického přístavu Portsmouth. Původní boj o italská knížectví se stal zápasem o vliv v Evropě, kde se střetli dva nejmocnější panovníci – francouzský král František I. a habsburský císař Karel V., oba s mnoha spojenci na svých stranách.

Invazní loďstvo

Za dané situace vycítil ctižádostivý anglický král Jindřich VIII. svou příležitost a vojensky podpořil císaře Karla V. nepříliš úspěšnou invazí do Francie. Mezitím však oba hlavní protivníci uzavřeli příměří, což uvolnilo Francii ruce k vyřízení anglického soupeře. Francouzské oddíly vytlačily většinu nepřátelských jednotek z kontinentu a František I. se rozhodl potrestat zpupnost Jindřicha VIII. útokem na Anglii.

Z přístavu Le Havre vyplula 16. srpna 1545 francouzská invazní flotila v počtu asi 200 lodí pod velením admirála Clauda d'Annebaulta. Ne všechna plavidla byla bitevní, některá vezla zásoby munice, vody a proviantu a také koně a osly. Hlavní bojovou sílu tvořily karaky – mohutné lodě s děly na bocích. Na hrotu úderu loďstva plulo 23 galér, úzkých bitevních plavidel poháněných vesly a málo závislých na větru. Ve Středomoří se galéry staly rozhodujícím prvkem v tehdejších námořních bitvách, proto Francie přesunula část z nich v rámci příprav invaze do kanálu La Manche. V Atlantiku však posádky galér zaskočila síla mořských proudů, se kterou se veslaři obtížně vyrovnávali. Přesto zůstávala galéra nejmobilnější údernou jednotkou francouzského loďstva. Její hlavní zbraní se však místo původního bodce stalo pětiliberní dělo na přídi.

Anglická obrana

Anglie v polovině 16. století ještě nepředstavovala námořní velmoc. Po vystoupení císaře Karla V. z války se země ocitla sama v boji s Francií, jež se naopak za námořní velmoc považovala. Angličané tedy museli nasadit všechny síly v zápase o přežití. Obrany se osobně ujal Jindřich VIII. a energicky koordinoval shromažďování flotily i pozemních jednotek. Vzhledem k poměru sil nechtěl riskovat přímou námořní bitvu, za jedinou smysluplnou taktiku zvolil důslednou obranu pobřeží, která měla zabránit francouzskému vylodění.

Poté, co Angličané zjistili, že cílem francouzského útoku je hluboký přístav Portsmouth umožňující rychlé vylodění převážené pěchoty, soustředili veškeré síly na jeho obranu. Anglické válečné loďstvo disponovalo asi 80 plavidly, pozemní vojska na tomto úseku obrany čítala zhruba 12 000 mužů, šlo zhruba o poloviční síly ve srovnání s Francouzi. 

Ostrované spoléhali na obranné možnosti v úžině Solent, asi 35 km dlouhém a od 2 do 10 km širokém průlivu oddělujícím Anglii od ostrova Wight, který byl také součástí Jindřichova království. Pro francouzskou flotilu představovalo proplutí úžinou velké riziko. Vzhledem k mnoha mělčinám a útesům se v průlivu nemohla rozvinout do bojové sestavy, navíc se v úsecích s hlubokou vodou projevovaly vlivy mořských proudů a silných větrů. Do všeho ještě výrazně zasahoval vysoký příliv a odliv. Anglické loďstvo, zakotvené v obranné sestavě před Portsmouthem, nešlo v této pozici prakticky napadnout. Vojenské pohyby loďstva sledoval přímo z pobřeží Jindřich VIII.

Tudorovská chlouba

Válečná loď Mary Rose, pojmenovaná po králově sestře a zároveň po růži, symbolu tudorovského rodu, se v té době plavila úspěšně po mořích již přes 30 let. S výtlakem 700 tun a čtyřmi stožáry představovala vrchol anglického lodního stavitelství a spolu s vlajkovou lodí Great Harry překonávala vše, co proti nim mohli Francouzi postavit.

Vzhledově šlo ještě o středověkou karaku, loď s vysokou přídí i vysokou zádí a nízkým středem, umožňující vést z obou konců palbu na protivníka a ze středu na něj zaútočit. Mary Rose však zároveň měla prvky galeony, plavidla, které spíše než s přímými boji prostřednictvím přeskakování z lodě na loď počítalo s ničením protivníka palbou z děl. Plavidlo nesoucí okolo pětatřiceti děl se zničující boční salvou představovalo klasický příklad přechodu od středověkého k renesančnímu námořnímu válčení. Vzhledem k těžišti lodi se děla umisťovala velmi nízko, jenom asi metr nad mořskou hladinu, a vnikající poryvy slané vody při otevření jinak vodotěsných střílen vždy promáčely osádky děl.

Obvyklou posádku královské lodi představovalo asi 400 mužů, z toho zhruba 120 vojáků. V době bitvy v Solentu však nesla pro případ boje zblízka ještě o stovku těžce vyzbrojených mužů navíc, což způsobilo přetížení. Velitelem lodi se teprve v předvečer bitvy stal viceadmirál George Carew, který tudíž neměl mnoho možností se s plavidlem i jeho posádkou sblížit.

Blokáda Portsmouthu

Na 200 lodí francouzské flotily se rozmístilo v dočasném kotvišti u východního cípu ostrova Wight. Dne 18. srpna proběhla první šarvátka, při které si velení invazního loďstva uvědomilo, že se anglického protivníka nepodařilo zaskočit. Francouzští admirálové přepokládali, že pokus o násilný průnik do přístavu bude spojen s velkými ztrátami, a pokusili se vylákat Angličany na širé moře, kde se mohla uplatnit útočníkova početní převaha. Proto nasadili galéry, schopné akcí i v pobřežních mělčinách, a věřili, že vyprovokují anglické loďstvo k zásahu. Podobný cíl sledovala i příprava k vylodění na ostrově Wight.

Dopoledne 19. srpna 1545 zaútočilo na anglickou sestavu asi dvacet francouzských galér. Mohutný příliv pomohl veslařům rychle se přiblížit do blízkosti anglické pevně semknuté formace, dělostřelci na přídích galér hledali optimální příležitost k vypálení. Vypadalo to, jako když vlci krouží kolem sraženého stáda. V té době panovalo téměř bezvětří, což omezovalo možnosti anglického manévrování a tím i příslušné odpovědi. Zakotvené anglické bitevní lodě zahájily střelbu, ale pohyblivé galéry představovaly příliš malý cíl. Angličané si uvědomili, že ke zničení galér je třeba většího přiblížení, při kterém se teprve prosadí mohutná boční salva.

Zásah, potopena!

Zřejmě proto opustila po několika hodinách nepříliš úspěšného ostřelování válečná karaka Mary Rose anglickou sestavu a vyplula vstříc svým protivníkům, snad ve snaze využít palebné převahy, rozehnat dotírající francouzské galéry a potopit některou z nich. Není lehké pochopit smysl tohoto manévru, při kterém válečná loď opustila bezpečné uskupení celé flotily a dostala se do úzkého prostoru v solentském průlivu. Lze pouze předpokládat, že se nově jmenovaný velitel lodi, který věděl, že král celou bitvu sleduje z pevniny, chtěl před jeho očima vyznamenat odvážnou akcí. Ostatně veškerý průběh dalších událostí je zahalen mlhou a historici se o něj přou. Přinášíme proto pouze tu nejpravděpodobnější verzi, která se však budoucím zkoumáním může ještě upravit.

Nastalý odliv snášel plavidlo na východ směrem k nepřátelským dělům. Mary Rose mířila do pozice umožňující jí postupně vypálit z obou boků salvy na francouzské galéry, držící se převážně v mělkých vodách průlivu. Její posádka se zároveň snažila rozvinout plachty a stočit velkou loď na sever a poté zpět na západ. Síla odlivu však celý obrat komplikovala a vzdálenost mezi protivníky se krátila. Galéry vycítily svou příležitost a několik z nich vypálilo z děl na přídi. Nejméně jeden výstřel zasáhl levý bok Mary Rose nízko nad čarou ponoru.

Do proraženého trupu karaky začala prudce vtékat mořská voda a přetížená loď se změněnou stabilitou se začínala naklánět na bok. Přivolaní lodní tesaři se snažili vzniklou díru v boku překrýt, ale již to nestihli, neboť nečekaně silný poryv větru stlačil plavidlo prudce k hladině. Otevřenými střílnami, které dělostřelci ve stresu bitvy neuzavřeli, se do podpalubí valila slaná voda takovou rychlostí, že loď zcela ztratila stabilitu a začala se potápět. Před zděšeným králem Jindřichem VIII. tak během několika minut kleslo na dno jedno ze dvou klíčových plavidel anglické flotily.

Draze vykoupené vítězství

S Mary Rose se utopilo více než 450 mužů z celkového počtu asi 500 na palubě. Nešlo pouze o posádku, značnou část utonulých tvořili vojáci. Ačkoliv průlivem protéká silný proud, průměrný plavec by se asi dokázal zachránit, ovšem většina tehdejších námořníků neuměla plavat. Seskoku do vody navíc bránila síť, natažená podél boků lodi jako obrana proti zteči nepřítele. S posádkou utonul také její nový velitel, spolu se všemi vyššími důstojníky. 

Z archivů nevíme o žádných dalších ztrátách v této námořní konfrontaci kromě toho, že v Solentu jiná anglická loď poškodila (a možná i potopila) jednu francouzskou galéru. Po tomto střetu zaútočili Francouzi na ostrov Wight na druhé straně průlivu. Mělké pobřeží však umožňovalo pouze vysazování malých skupin ve člunech. Francouzští žoldnéři porazili v několika šarvátkách anglické oddíly na ostrově a vyplenili několik osad. Jednotky obránců se však nakonec spojily a donutily útočníka ke stažení z ostrova. V této patové situaci přeplulo francouzské loďstvo zpět průliv La Manche a připojilo se k blokádě anglické posádky v přístavu Boulogne.

Celé tažení lze hodnotit jako anglické defenzivní vítězství, které pohyblivou obranou s využitím proudů a větrů v solentském průlivu zabránilo francouzské invazi. Drahou cenou za vítězství se však stala ztráta lodi Mary Rose.  

San Miguel de Gualdape sesbíralo hned několik prvenství. A zrovna pozitivní nebyly. Oficiálně je považováno za vůbec první osadu, kterou na kontinentálním pobřeží Nového světa založili Evropané. Respektive Španělé. Byla to také první kolonie, do níž byli navezeni otroci z Afriky. A stala se též prvním dějištěm povstání otroků. 

I proto tenhle „počin“ z roku 1526 neměl dlouhého trvání. Nejprve se kriticky zpozdila loď se zásobami. Osadníci už nestačili včas zasít, a tak nebylo co sklízet. Přišel hlad následovaný epidemií, na niž vymřely dvě třetiny kolonizátorů. Poté se mačetami o svá práva přihlásila stovka otroků. Hrstka zbývajících osadníků tak raději odplula.

Hlad

Psal se roku 1559, když se conquistador Tristán de Luna y Arrellano pokusil nápad se založením kolonie na nové výsostné španělské půdě zopakovat. Z neúspěchu San Miguel de Gualdape se trochu poučil, a tak svou výpravu pojal jinak. Loď plně naloženou startovními zásobami bral pro jistotu hned s sebou, stejně jako početný zástup vojáků hlídajících otroky. Jenže loď s proviantem, která kotvila u pobřeží Ochuse, záhy po přistání potopil hurikán. S tím nikdo předem nepočítal. Rázem bylo příliš mnoho lidí na příliš málo potravin. A svůj nárok na jídlo nejhlasitěji obhajovali vyzbrojení vojáci. I tady proto došlo ke vzpouře, která do dvou let vedla k „vyhasnutí“ kolonizačního projektu.

Indiáni

Naprostým selháním – a také pořádným masakrem – skončila v roce 1570 španělská kolonie u Ajacánu. Devět jezuitských kněží se zástupem osadníků původně zamýšlelo, že se usadí na březích zátoky Chesapeake. To místo jim měl vybrat Paquiquineo. Kdo? Indián, příslušník Powatanského kmene, kterého odtud před devíti lety unesli a od té doby jej učili křesťanským způsobům. Paquiquinea ale zjevně víra nezasáhla tak, jak si kněží představovali. Vodil je hlubokými lesy tak dlouho, až se vyčerpali. Pak si odskočil za náčelníkem a požádal ho, aby ani jednoho z těch cizáků nenechal naživu. Až moc dobře věděl, jak se to s tou jejich křesťanskou láskou má.

Zmizelá

I přes naprostý neúspěch zamýšlené mise se z Roanoke stala ta nejslavnější kolonie na severoamerickém kontinentu. Byť se tedy k jejímu názvu často po právu dodává „ztracená“ nebo „zmizelá“. Oficiálně ji v roce 1585 založil slavný mořeplavec britské koruny Walter Raleigh. Už po roce se ukázalo, že to na sukces nevypadá. Osadníkům komplikovaly život konflikty s domorodci a hlad. Guvernér osady, John White, tedy odplul pro zásoby. Mezitím ale vypukla válka se Španělskem, takže se zpět vrátil s tříletým zpožděním. To už osada na Roanoke neexistovala. Všichni osadníci zmizeli. Neznámo kam. Zkrátka záhada.

Ostrov Hrdlořezů

Sable Island u pobřeží Nového Skotska měl příšernou reputaci. Nazývali ho hřbitov Atlantiku, protože se u jeho pobřeží vršily vraky ztroskotaných lodí. Místodržitel tzv. Nové Francie, Marquis De La Roche, to vyřešil neotřele. Tam, kde stejně většina lodí „skončila“, se rozhodl vytvořit přístav a osadu. Háček vězel v tom, že se na prokletý Sable Island nikomu moc nechtělo. A tak obešel francouzské věznice a nabídl odjezd trestancům. Dostanou druhou šanci! Sedmdesát vězňů skutečně do cíle dorazilo, ale nepřekvapivě se hned začali mordovat. De La Roche raději přestal ostrov zásobovat. V roce 1603 tu přežívalo už jen posledních jedenáct „kolonistů“. Ostatní se mezi sebou pobili.

Zima

Francouzi to s kolonizací Nového světa nevzdali. Už v roce 1604 založili osadu Saint Croix – zhruba na současné hranici mezi Kanadou a USA. I když místo pečlivě vybral kartograf Samuel Champlain a celou kampaň štědře financoval šlechtic Pierre Dugua de Mons, nefungovalo to. 

„Je tu šest měsíců zimy a šest měsíců podzimu,“ zhodnotil situaci Champlain. Jen během první sezony pomřelo z původních osmdesáti osadníků celých pětatřicet. Hladem, mrazem, na kurděje. Proto se raději přeživší sbalili a odpluli na jih do Port Royal. Ani tam se však osadníci neudrželi více než tři roky. 

Hurá domů!

Kolonie Popham – také známá jako kolonie Sagadahoc – byla anglická koloniální osada v Severní Americe. Vznikla v roce 1607 z iniciativy společnosti Plymouth Company a nacházela se v Maine na místě dnešního Phippsburgu, poblíž ústí řeky Kennebec. Sláva Nové Anglie ale vydržela jen 14 měsíců…

Kolonii nezdevastovaly útoky indiánů nebo hlad a vlastně se mohla docela dobře „udržet“. Položil ji až stesk po domově. 

Pravda, polovina obyvatel sice první zimu v roce 1606 nepřežila, ale dvě následující sezony už dokázali osadníci ustát skoro beze ztrát. Jejich odhodlání nalomila až smrt původního velitele výpravy George Pophama. Na jeho místo totiž nastoupil Gilbert Raleigh – synovec již dříve zmíněného Waltera Raleigha. Jenže ten se vzápětí dozvěděl, že na něj v Anglii čeká dědictví. Severoamerické dobrodružství tím pro něj ztratilo cenu a spolu s posledními pětačtyřiceti žijícími osadníky se vydal zpět domů. 

Odborníci ve Velké Británii varují před blížící se opiátovou krizí, která již několik let drtí Spojené státy. Na britském nelegálním trhu se stále častěji objevují supersilné syntetické drogy – jen za posledních šest měsíců úřady vyšetřují 94 podezřelých úmrtí spojovaných se syntetickými opiáty.

Zatímco v USA se o opiátové krizi hovoří již několik let, v Británii se alespoň na první pohled nic dramatického neděje. Situace se ale i na ostrovech rychle mění. V roce 2021 zemřelo v Anglii a Walesu na předávkování opiáty 2 219 lidí. V pětkrát větších Spojených státech to bylo za stejnou dobu více než 80 tisíc! V přepočtu na 100 tisíc obyvatel umírá na předávkování opiáty v Británii 3,31 člověka, zatímco v USA je toto číslo 7× vyšší – 24,26. Trend je ale neúprosný – za posledních 10 let se v USA počet lidí, kteří zemřeli na předávkování opiáty, zvýšil 11krát v Británii 7krát.

Syntetický zabiják

Obavy mezi odborníky vzbuzují zejména nitazeny – opioidy z padesátých let minulého století, které se nedočkaly medicínského využití. Od roku 2019 se tyto někdy až superpotentní sloučeniny (některé jsou až 500× silnější než morfiin) začaly ve větší míře objevovat na nelegálním drogovém trhu. Jena poslední čtvrtletí hlásí úřady ve Velké Británii 20 záchytů nitrazenů.

Jejich konzumenty přitom nejsou výhradně uživatelé tvrdých drog typu heroinu. Nitrazeny se objevují coby součást běžných léků na předpis a často jsou k nerozeznání od originálních přípravků – oxykodonu (OxyContin), diazepamu (Valium) nebo třeba alprazolamu (Xanax).

V říjnu zabavila metropolitní policie v rámci historicky největšího zátahu syntetických opioidů v zemi 150 000 tablet nitazenu. Ty byly vyráběny ve východním Londýně a údajně měly být určené k prodeji na dark webu.

Podle odborníků je největším nebezpečím nitazenů jejich dávkování. Podobně jako u jiných syntetických opioidů lze v případě předávkování nitazeny sice podat preparáty potlačující jejich účinky (např. Naloxon, Narcan, Suboxone), v některých případech je ale dávka nitazenu příliš vysoká a na potlačení účinků je třeba až pětinásobné dávky. 

Doktorka Caroline Copelandová, ředitelka National Programme on Substance Abuse Deaths, se proto v souvislosti s nástupem nových supersilných syntetických drog obává rychle se zvyšujících počtů úmrtí.

Pozemní teleskop VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře, který pracuje na hoře Cerro Paranal v Chile, nedávno pořídil sérii několik set snímků, které astronomové sestavili do pozoruhodného snímku mlhoviny IC 2944, známé též jako Běžící kuře (Running Chicken Nebula). 

Zářící sváteční kuře

Mlhovina Běžící kuře se nachází v souhvězdí Kentaura, v jižní části Mléčné dráhy, přibližně 6 500 světelných let od nás. Tato hvězdná porodnice se skládá z několika výrazných oblastí – v ústřední části se nachází oblast IC 2948, která odpovídá hlavě mlhoviny, směrem ke středu snímku se nachází masivní struktura IC 2944, připomínající pilíř.

Dominantním objektem je zářivá hvězda Lambda Centauri, která ale ve skutečnosti není součástí mlhoviny a leží mnohem blíž k nám než samotná mlhovina. 

Na okraji mlhoviny jsou zřetelné částečně oddělené oblasti, označované jako Gum 39, 40 a 41. Vedle čerstvě zrozených hvězd jsou na snímku patrné i tzv. Bokovy globule, temné útvary plné hustých oblaků kosmického prachu a plynu.

TIP: Teleskop Gemini South pořídil úžasný snímek mlhoviny Carina

Mladé hvězdy v mlhovině intenzivně září a způsobují, že okolní vodík světélkuje v odstínech růžové. Snímek dokresluje bezpočet hvězd, které většinou nesouvisejí s mlhovinou, ale snímku dodávají tu správnou atmosféru. Výsledný estetický dojem umocňuje skutečnost, že dílčí snímky byly pořízeny s použitím různých barevných filtrů, propouštějících světlo různých vlnových délek. Výsledek stojí za to.

Archeomagnetismus je fascinující fenomén, který spočívá v odhalování stop zanechaných zemským magnetickým polem v materiálech, které jsou součástí archeologických artefaktů. Výzkum archeomagnetismu může být přínosný pro archeology, kterým pomáhá s datováním jejich objektů, ale i třeba pro fyziky, jimž poskytuje data o magnetickém poli Země.

Do pozoruhodného archeomagnetického výzkumu se pustil i tým odborníků, který vedl Matthew Howland ze Státní univerzity Wichity. Howland s kolegy analyzoval magnetické signatury zrnek minerálů s oxidy železa, pocházejících ze 32 hliněných destiček se záznamem klínového písma. Tyto hliněné destičky byly objeveny na různých místech starověké Mezopotámie v dnešním Iráku. Závěry výzkumu týmu Matthewa Howlanda publikoval vědecký časopis PNAS.

Magnetické pole v hliněných destičkách

„Při odhalování dávné historie Mezopotámie jsem často závislí na radiokarbonovém datování. Některé objekty, jako jsou třeba cihly, keramika nebo klínopisné destičky, ale bývají nalézány bez organické hmoty a datování založené na uhlíku-14 na ně nelze snadno použít,“ uvádí Mark Altaweel z britské University College London. „Náš výzkum si klade za cíl přispět k rozvoji archeologického datování založeného na archeomagnetismu.“

Magnetické pole Země se neustále mění, obvykle ale jen v malém  rozsahu. V případě klínopisných destiček je podstatnou výhodou, že na nich může být uvedeno datum, kdy byla destička vytvořena. Díky tomu je možné propojit konkrétní rysy magnetického pole s konkrétním obdobím v historii.

TIP: 2 700 let stará klínová tabulka z novoasyrské říše popisuje démona epilepsie

Howland a jeho kolegové v rámci výzkumu potvrdili existenci Levantské geomagnetické anomálii doby železné. Jde o zvláštní situaci, kdy se mezi lety 1050 až 550 před naším letopočtem v oblasti Mezopotámie a jejího okolí z nejasných důvodů náhle zesílilo geomagnetické pole. Důkazy o této anomálii pocházejí například z Číny, Bulharska nebo Azorských ostrovů. S Mezopotámií to ale bylo až doposud slabší.

Japonská vesmírná agentura (JAXA) oznámila, že její sonda SLIM (Smart Lander for Investigating Moon) během Vánoc úspěšně vstoupila na oběžnou dráhu Měsíce. V polovině ledna se sonda pokusí o měkké přistání na našem souputníkovi.

Na svou cestu k Měsíci zamířila sonda SLIM letos 6. září z japonského vesmírného střediska Tanegašima. Do vesmíru ji vynesla raketa H-2A, která na své palubě nesla i vesmírný dalekohled XRISM.

Aktuálně se SLIM nachází na vysoce výstředné oběžné lunární dráze 600 × 4 000 kilometrů, kterou bude postupně upravovat. V polovině ledna by se měla pohybovat po zhruba kruhové trajektorii 15 kilometrů nad povrchem Měsíce.

Přistání na svahu kráteru Shioli na přivrácené straně Měsíce je naplánované na 19. ledna a celý přistávací manévr by měl trvat přibližně 20 minut. Pokud jej sonda zvládne, připojí se Japonsko jako pátá země světa k elitnímu klubu zemí, kterým se podařilo úspěšně přistát na našem souputníkovi. Vedle Spojených států, Sovětského svazu a Číny se to letos v srpnu podařilo i Indii.

Hlavním úkolem sondy SLIM je demonstrace vysoce přesného přistání, věnovat se ale bude i vědě. Během přistávacího manévru má sonda využívat optický navigační systém a data, která mezi lety 2007 a 2009 shromáždila japonská orbitální sonda Kaguja (dříve známá také jako SELENE), jejíž mise skončila v roce 2009 kontrolovaným nárazem do Měsíce.

Součástí mise jsou i dva miniaturní rovery LEV-1 a LEV-2, které mají na povrchu Měsíce provádět hlavně teplotní, radiační a topografická měření.