Když začneme jíst, naše tělo reaguje na přítomnost potravy. Tento proces zahrnuje trávení a vstřebávání živin, během kterého jsou do krevního oběhu uvolňovány různé látky, jako jsou glukóza, aminokyseliny a hormony.

Klíčovou roli při regulaci pocitu hladu a sytosti hrají hormony. Například hormon leptin, který je produkován tukovými buňkami, informuje mozek o množství uloženého tuku a pomáhá regulovat energetickou rovnováhu. Receptory v trávicím traktu jsou zase schopné detekovat roztažení stěn žaludku a střev, což je pro tělo jeden ze signálů sytosti. Tyto signály se přenášejí do hypothalamu a informují mozek o aktuálním energetickém stavu těla.

Jak obelstít receptory v žaludku

Vědci a inženýři Massachusettského technologického institutu (MIT) nyní přicházejí s pozoruhodnou vibrační pilulkou, která zajímavým způsobem vstupuje do tohoto složitého procesu. Jejich elektronická pilulka VIBES (Vibrating Ingestible BioElectronic Stimulator) po polknutí přelstí mozek pomocí vibrací, které zesilují dojem plného žaludku. Vývojáři věří, že by novinka mohla pomáhat snižovat chuť k jídlu a potenciálně tak léčit obezitu. Podrobnosti o vibrační pilulce nedávno publikoval odborný časopis Science Advances.

Zařízení VIBES je v podstatě kapsle s malou stříbro-oxidovou baterií a vibračním motorem. Když se kapsle dostane do žaludku, žaludeční kyselina rozpustí membránu ve spouštěcím mechanismu a VIBES se aktivuje. Poté v žaludku vibruje po dobu asi 30 minut. Po několika dnech bez potíží vyjde z těla ven.

TIP: Nový preparát k podpoře hubnutí napodobuje v těle účinky tělesné aktivity

Vědci novinku vyzkoušeli na prasatech. Použili pilulky VIBES a sledovali u pašíků hladiny klíčových hormonů. Ukázalo se, že po aktivaci VIBES se v tělech zvířat objevují hormony ve stejném uspořádání jako po vydatném jídle. A platí to i v případech, kdy byla pokusná prasata ve skutečnosti hladovější. Když prasata dostala VIBES 20 minut před jídlem, snědla toho o 40 procent méně a pomaleji přibírala na váze. Pilulky VIBES by se mohly stát alternativou k dnes používaným lékům omezujícím chuť k jídlu nebo k chirurgickým zákrokům u obézních pacientů.

Ve středověku se v severní a střední části dnešní Itálie utvořily dvě znepřátelené frakce šlechtických rodů a měst – ghibellini podporující císaře a guelfové, kteří stáli za papežem. Součástí vleklého zápasu o politický vliv mezi Svatou říší římskou a Svatým stolcem, jenž se odehrával především ve 12. až 14. století, se stal konflikt v roce 1325 mezi Bolognou a Modenou. Zatímco první z jmenovaných měst podporovalo tehdejšího papeže Jana XXII. (1244–1334), druhé patřilo k příznivcům jeho odpůrce, vévody Ludvíka IV. Bavora (1282/7–1347). 

Osudová krádež 

Legenda praví, že se v roce 1325 z neznámého důvodu vědro ze studny v centru Bologni ocitlo v sousední Modeně. S odcizením dřevěného kbelíku skupinou modenských vojáků, kteří jej vystavili na odiv v jejich městě, se Bologna nehodlala smířit a dožadovala se jeho navrácení. Jenže čím více naléhala, tím více se představitelé Modeny odmítali vědra vzdát. Na první pohled nepříliš hodnotný předmět se měl proměnit v jakýsi symbol hrdosti a neoblomnosti Modeny. 

Rozhořčeným Bolognanům podle bájného příběhu měla dojít trpělivost a krádež, kterou vnímali jako zostuzení cti, se rozhodli rivalům oplatit vojenským útokem. Z městských bran Bologni téhož roku vyrazilo 32 tisíc vojáků (pod vedením samotného papeže Jana XXII.), s nimiž se v bitvě u Zappolina 15. listopadu utkalo pouhých sedm tisíc modenských protivníků. Spletitý spor krátkodobě vyřešila jediná bitva trvající pouhé dvě hodiny, jejíž výsledek byl překvapivý. Přes zjevnou početní převahu Bolognanů totiž zvítězili Modeňané, kteří měli lépe organizovanou armádu. Pod vedením Passerina Bonacolsiho, agenta vévody Ludvíka IV. Bavora, zahnali vojska guelfů až k bolognským hradbám. 

Kořist ve věži 

Zde však historka o dřevěném vědru nekončí. Poválečná dohra, kterou mnozí považují za pravděpodobnější variantu příběhu než samotnou krádež, spočívala v triumfálním odvezení kbelíku z Bologni do Modeny. Okrouhlá nádoba na vodu se měla stát kořistí potvrzující vítězství ghibellinských podporovatelů. Této verzi nahrávají četné zprávy, které vylučují odcizení vědra před bojem, jelikož válku mělo zahájit dobytí bolognského hradu Monteveglio modenskými vojsky.

Náčiní na nalévání vody, kvůli němuž se prolévala krev, nezůstalo zapomenuto. Vypráví o něm posměšná epická báseň La secchia rapita (Uloupené vědro) z roku 1622 od italského spisovatele Alessandra Tassoniho. Kopii historicky jistě nejslavnějšího vědra si navíc mohou zájemci v Modeně stále prohlédnout. Stačí vyšplhat na věž zdejší katedrály Nanebevzetí Panny Marie.

Náš středoevropský prostor byl vždy křižovatkou nejrůznějších etnik a kultur. Fungovala tu dlouhá tradice obchodních a kulturních styků Keltů s antickým světem, římská moc však byla daleko. S pádem keltské civilizace tyto styky neustaly, ale už to nebyli pouze obchodníci, kteří do barbarika za pomyslnou hranicí řek Dunaje a Rýna pronikali. Kolem přelomu letopočtu začali do světa germánských kmenů, které po Keltech převzaly otěže vlády, pronikat také římské legie, šířící a naplňující ideu pax romana (římského míru). Ta udávala směr zahraniční politice císaře Augusta a kultivace světa barbarských Germánů se přímo nabízela.

Za větší slávu Říma

Plán expanze prvního římského císaře Octaviana Augusta počítal s posunutím římské hranice dále na sever, k Dunaji z jihu a k Labi od západu. Důsledně realizovaný plán přinesl své ovoce v podobě podmanění Moesie, Norica, Raetie a Pannonie, kde později vznikly nové římské provincie. V letech 14 až 9 před Kristem pak vojevůdce Drusus vedl další expanzi, vstoupil na území Cherusků a překročil Labe. Římská moc se zdála být nezadržitelná.

Pravděpodobně v této době přišel k Markomanům jejich nový král Marobud, který Markomany odvedl kolem roku 8 př. n. l. z dosahu římských mečů do země dobře chráněné hradbou hor – české kotliny. Vojevůdce Drusus zemřel a velení nad dalšími bojovými operacemi převzal jeho bratr, pozdější císař Tiberius a patrně první římský vojevůdce, který měl vkročit na Moravu.

Obávaný král Marobud

S Římem udržoval Marobud přátelské styky a do svého sídla v srdci bývalé keltské země Boiohaema pozval římské kupce, kteří do barbarika přiváželi vzácné zboží – látky, bronzové nádoby, šperky, zbraně či víno. I Germáni měli co nabídnout, a tak na jih putovaly vozy naložené kožešinami, voskem, obilovinami a zejména otroky, kteří zajímali Římany nejvíce. Nikdo na sever od Alp se Markomanům nevyrovnal. A v tom byl právě ten problém.

Vzestup svobodné říše germánských kmenů, blízkost římským hranicím i Marobudova nezávislá politika, nikoliv loajálně prořímská, vzbuzovaly u Římanů strach. Římská ultimáta Marobud nevyslyšel, pranic se mu totiž nelíbilo, že by se jeho Germáni měli stát součástí římské provincie a tvořit Římu hráz proti kmenům ze severu.

Pokus zlomit vůli Markomanů silou a přimět je, aby se podvolili, přišel osm zim před smrtí císaře Augusta. Tehdy se shromáždilo silné vojsko, složené z pomocných sborů dvanácti legií. Římané zvolili vskutku dobrou strategii, jak Markomany srazit na kolena. Chtěli je sevřít do kleští z východu i západu. Z Carnunta v Pannonii pochodoval sám Tiberius se sedmi legiemi a z Mogontiaca (dnešní Mohuče) táhl Sentius Saturninus v čele pěti legií.

Barbaři pod útokem legií

Velleius Paterculus, přímý účastník událostí, vypráví, že Marobud ozbrojené střety nevyvolával, „ale dával najevo, že v případě napadení má více než dost sil a je odhodlán postavit se na odpor. Na tohoto muže a na tuto oblast se Tiberius Caesar rozhodl zaútočit (…). Caesar již dokončil přípravy v zimním táboře u Dunaje a posunul své vojsko, takže nebyl vzdálen od prvních pozic nepřítele více než pět dní pochodu (…). Ale v tom se celá Pannonie, zvlčilá, protože si užívala výhod dlouhého míru, a plná sil, domluvila na společném plánu s Dalmácií a se všemi kmeny v té oblasti a chopila se zbraní“.

Bylo třeba neprodleně zasáhnout proti rozsáhlému povstání, a tak sešlo z tažení proti Marobudovi. Je pravděpodobné, že vojsko vedené Tiberiem z Carnunta vkročilo na Moravu, a vzhledem k tomu, že bylo římskou praxí stavět během pochodu tábor pro bezpečné přenocování, dá se taková činnost předpokládat i na Moravě. Kde? To samozřejmě nevíme, žádný krátkodobý tábor z tohoto období nebyl na našem území dosud doložen. Nelze však vyloučit, že během Tiberiova tažení roku 6 byla poprvé využita lokalita Hradisko u Mušova, která je velmi dobře strategicky situovaná, ale přesvědčivé doklady o tom nemáme, na rozdíl od osídlení z konce 2. století v době markomanských válek.

Povstání barbarů

Válka v Pannonii trvala čtyři roky a vyžádala si nasazení většiny legií, které operovaly v Germánii. Markomani zůstali stranou, silní a nepodrobeni. A do toho přišlo zničení tří římských legií v Teutoburském lese roku 9, které vyneslo na výsluní cheruského náčelníka Arminia a ukončilo římský sen o vytvoření provincie Germania. Ve stejné době tak měl Řím v Germánii dva rivaly. Jedním byl Marobud a druhým Arminius, který se pokusil z porážky legií vytěžit maximum a získat Marobuda jako spojence proti Římu. Marobud však ctil dohody a zachoval ve sporu neutralitu, čímž se vyhnul možné římské odvetě. Tu o několik let později spustil vojevůdce Germanicus a jen přízní osudu se po dvou drtivých porážkách podařilo Arminiovi vyváznout. 

Arminius potřeboval nutně spojence, neboť u mnoha Cherusků upadl v nemilost a Marobud byl jeho největším konkurentem. Aby oslabil Marobudovu pozici a přitáhl k sobě další spojence, začal Marobuda očerňovat jako zrádce svobodných kmenů. Podařilo se mu zlákat Langobardy a Semnony, kteří dosud byli ve svazku s Markomany. K nevyhnutelnému střetu došlo roku 17. 

Boj byl vyrovnaný. Všichni čekali novou bitvu, která by rozhodla, ale Marobud takticky přeložil svůj tábor na návrší, kde se chtěl přeskupit. To Arminius považoval za uznání porážky a patrně to tak pochopili i Marobudovi spojenci, neboť se k Arminiovi připojili Hermunduři a Gótové. Aktuální poměr sil nedával Marobudovi jinou možnost, „ustoupil do území Markomanů a poslal vyslance k Tiberiovi s prosbou o pomoc. Dostal odpověď, že se neprávem dovolává římských zbraní proti Cheruskům, když Římany v boji proti témuž nepříteli nijak nepodporoval,“ dokládá Tacitus.

Rok převratů

Marobud pochopil, že vzájemné soupeření mezi germánskými kmeny Římanům vyhovuje a smlouvou, kterou spolu uzavřeli, si Římané jen koupili čas. Nebylo v zájmu Říma, aby za severní hranicí kvetlo nezávislé království, které by mohlo ohrozit jeho velmocenské plány. A tehdy se chopil příležitosti jistý Katualda, vtrhl na Marobudovo území a silou i úplatky převzal roku 18 vládu. Marobud neztrácel naději a vypravil se na jih, aby požádal o pomoc císaře Tiberia. Pro něj ale věc za římskou hranicí skončila, a tak Marobud zůstal v italské Ravenně, kde žil sice důstojně, ale pod stálým dohledem ještě 18 let.

Katualda se ze svého úspěchu dlouho netěšil. Už roku 19 byl sám poražen, vyhnán a nahrazen Vibiliem z kmene Hermundurů. Jenomže i Vibilius se jevil Římanům příliš nezávislý, a tak se s pomocí Kvádů zbavili i jeho.

Kvádové se nazývali příslušníci germánského kmene, který se přibližně ve stejné době jako Markomani usadil ve střední Evropě, konkrétně v oblasti dnešní jižní Moravy, jihozápadního Slovenska a Dolního Rakouska severně od Dunaje. Zde, v blízkosti římské Pannonie, se Kvádové dostali do římské sféry vlivu, což se projevilo poté, kdy se Marobud a Katualda stali doživotními formálními hosty Říma. Jak píše Tacitus, „barbaři, kteří je oba provázeli, byli usazeni za Danubiem (Dunaj) mezi řekami Marus (Moravou) a Cusus (Váhem), aby nebouřili klidné provincie, kdyby byli mezi ně přimíšeni, a dostali za krále Vannia z kmene Kvádů“. 

Vanniovo království

Když Marobud a po něm Katualda opouštěli své království, neodcházeli sami. Markomani, kteří jim zůstali věrní, odešli s nimi. O ně však Řím neměl zájem. Proto je vojevůdce Drusus přesídlil na Moravu, blíže římskému dohledu a svěřil je pod vládu loajálního kvádského krále Vannia. Tak vzniklo Vanniovo království, první klientský stát severně od Dunaje, a tedy i na našem území.

Morava se stala součástí nového mocenského centra, které se z Marobudových Čech přelilo na Vanniovu Moravu. Dalších zhruba 30 let vládl Vannius, nejprve prý svými krajany oblíben, později ale upadl v nemilost. Z Tacitova vyprávění vyplývá, že ostatním germánským kmenům (Hermundurům a Lugiům) mohla vadit Vanniova poplatnost Římu, ale zároveň je lákalo bohatství, které během své vlády shromáždil. Na scéně se opět objevil hermundurský král Vibilius, který se spojil s Vangiem a Sidem, syny Vanniovy sestry, a společně postavili silné vojsko. Vývoj událostí sledovali i Římané, císař Claudius se nechtěl do půtek mezi barbary vměšovat, ale pokud by byl Vannius poražen, nabídl mu azyl. Napsal také správci Pannonie, „aby soustředil jednu legii a pomocné sbory, sebrané přímo z provincie, na břehu Dunaje k ochraně poraženým a pro postrach vítězům, aby nepohrdli vítězstvím a nerušili náš mír“.

Vannius čelil značné přesile, a tak se rozhodl bránit v pevnostech a válku protahovat. Bohužel, sarmatští Iazygové, kteří ve Vanniově vojsku tvořili jízdu, byli uvyklí volnému pohybu a obležení se jim příčilo. To nakonec zapříčinilo bitvu, v níž byl Vannius roku 50 poražen. On i jeho družina se pak usadili v římské Pannonii a vlády nad Kvády a Markomany se ujali bratři Vangio a Sido. Tacitus uvádí, že oba Římu „osvědčovali mimořádnou věrnost“, avšak mezi svými Germány oblíbeni nebyli.

Bojůvky císaře Domitiana

Další události pak známe až po 30 letech, kdy se opět objevily zprávy o dění na římské dunajské hranici. V osmdesátých letech 1. století došlo k válečným operacím na Dunaji, neboť měl císař Domitianus potíže s Decebalovými Dáky. Proto požádal o pomoc zadunajské Markomany a Kvády, ti však odmítli. Domitianovi se nakonec podařilo s Dáky sjednat příměří, následně se roku 89 obrátil proti Markomanům a Kvádům a vpadl za Dunaj.

Konkrétnější zprávy o průběhu těchto válečných akcí nemáme, ale víme, že Římané byli poraženi a stáhli se zpět. O Markomanech se opět dozvídáme po třech letech, kdy napadli sousední Lugie. Ti žádali o pomoc Řím, ale dostali ji jen nepatrně. Nicméně i to popudilo Markomany, kteří společně se Sarmaty vpadli do Pannonie a rozdrtili jednu římskou legii. Následná odvetná římská akce přiměla Germány vrátit se za Dunaj. 

Domitianovy nepříliš úspěšné bojůvky, vydávané v Římě za velký triumf, představovaly krátkou válečnou epizodu v jinak poměrně dlouhém období klidu, kdy se rozvíjely vztahy mezi Římany a Germány, kvetl vzájemný obchod a přes hranici proudilo zboží, lidé i myšlenky.

Prolomení hranice

Období klidu trvalo pravděpodobně i za vlády dalších císařů, kterým říkáme adoptivní. Sestercius (římská mince) Antonina Pia s nápisem REX QUADIS DATUS (Král dán Kvádům) svědčí o klientských vztazích Kvádů vůči Římanům, kteří si patrně podrželi kontrolu nad děním za Dunajem. Dnešní Morava tak spadala i ve 2. století do římské sféry vlivu a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo změnit. I Marcus Aurelius, který nastoupil na trůn roku 161 (do roku 169 jako spoluvládce Lucia Vera), si přál vládnout v míru, avšak nebylo mu to dopřáno. Psal se rok 166, když „šest tisíc Langobardů a Obiů překročilo Ister (…). Rovněž mnozí Germáni zpoza Rýna postoupili do Itálie a Římanům způsobili četné škody“. Tak začalo vleklé období markomanských válek, které vedl císař Marcus Aurelius bezmála patnáct let s barbarskými kmeny na dunajské hranici i hluboko za ní.

Co se stalo? Kmeny ze severu Evropy, zejména Gótové, se daly do pohybu, čímž spustily lavinu stěhování dalších kmenů. To byl i případ Markomanů a Kvádů, kteří se pod nečekaným tlakem spolu s dalšími převalili přes římskou hranici. Teprve o dva roky později je Římané zastavili, přešli do ofenzivy a postoupili za Alpy, aby „zařídili vše potřebné k obraně Itálie a Illyrika“. A tak přitáhli do Carnunta, centra provincie Pannonia Superior v dnešním Rakousku. Teprve přítomnost silné římské armády přiměla barbary stáhnout se. V souvislosti s první invazí barbarů se dozvídáme o jistém Ballomariovi, králi Markomanů, který byl hlavním vyjednavačem za barbarskou stranu. Po téměř sto letech je to první významnější zmínka o Markomanech.

Nouzový stav

Nedlouho po prvním vpádu následovala nečekaná, mnohem větší a drtivější invaze. „Proti Římu se spojily všechny kmeny od illyrského pomezí až do Galie – Markomani, Naristové, Hermunduři a Kvádové, Svébové, Sarmati, Lakringové a Burové (...). S velkým osobním úsilím přemohl tehdy (císař) nejdivočejší kmeny, přičemž ho napodobovali vojáci, velitelé vojska i praefekti praetoria,“ vypráví Iulius Capitolinus. Markomanský náčelník Ballomarios, jenž stanul v čele koalice germánských kmenů, se nedaleko významné pevnosti Carnuntum střetl s dvacetitisícovou římskou armádou a zničil ji. Nyní Markomanům a jejich spojencům nestálo nic v cestě. Pleněním byly těžce postiženy provincie Raetia, Noricum i Pannonia. Markomani pronikli až do severní Itálie, kde vypálili město Opitergium (Oderzo) a oblehli Aquileiu. Sevření se pokusil uvolnit pretoriánský prefekt Furius Victorinus, jeho armáda však byla poražena a on zabit. V římských ulicích zavládla panika. Císař musel rázně zasáhnout.

S obrovskou armádou se Marcus Aurelius přesunul k Dunaji, kde posílil římskou říční flotilu a za svůj hlavní tábor zvolil Carnuntum. Roku 171 bylo římské území zbaveno nájezdníků a císař přešel od války k diplomacii. Někteří barbaři dostali zaplaceno, jiní hledali pod ochranou Říma bezpečí a bylo jim povoleno usadit se v provinciích, „Kvádové žádali o mír, který jim byl zaručen, v naději, že se osamostatní od Markomanů a také proto, že mu (císaři) věnovali mnoho koní i dobytka a slíbili mu vydat všechny dezertéry a zajatce“. Když se však Germáni, usídlení poblíž Ravenny, vzbouřili a město na čas obsadili, císař poslal migranty zpátky domů. Cesta k vlastní římské ofenzivě proti Markomanům za Dunajem byla volná.

Podmaněná Germanie

K roku 172 se datuje Aureliovo první tažení za Dunaj, v pramenech uváděné jako expeditio Germanica prima, které trvalo až do roku 175. Markomani se museli sklonit před římskou mocí, ale k ukončení války bylo daleko. Podrobnosti ze samotného tažení neznáme, ale víme, že si císařské legie podmanily vedle Markomanů i jejich spojence Naristy a Kotiny. V tomto roce Marcus Aurelius přijal titul Germanicus a mince ozdobil výmluvný nápis Germania capta (podmaněná Germánie).

Roku 173 se Římané obrátili proti Kvádům a postoupili hluboko do barbarika. Právě tehdy došlo k pozoruhodné události se „zázračným deštěm“, kdy se římský sbor ocitl v obklíčení Kvády na neznámém místě v srdci barbarika. Nečekaná bouře s prudkým deštěm dodala žíznícím Římanům sílu, zatímco barbary zahnala na útěk. Výjev dokumentující událost lze dodnes spatřit v podobě reliéfu na monumentálním sloupu Marka Aurelia. Kvádové se podrobili a císař jim dosadil prořímsky orientovaného krále Furtia. Jenomže už následujícího roku Kvádové příměří porušili, Furtius byl odstraněn a na jeho místo si zvolili na impériu nezávislého Ariogaesa. Císař nového krále neuznal a na jeho dopadení vypsal vysokou odměnu.

Římská invaze na Moravu

Roku 174 se i Kvádové ocitli v područí Říma. Podle běžné římské praxe museli odevzdat rukojmí, postavit pomocné sbory pro římské vojsko a smířit se s usazením okupačních jednotek na svém území. Nyní měl Marcus Aurelius volné ruce k tomu, aby definitivně zlomil sarmatské Iazygy. Tažení, označované jako expeditio Sarmatica, skončilo roku 175 úplným vítězstvím Říma. Jenomže dosažené vítězství nemělo mít dlouhého trvání.

Kvádové ve spojenectví s Markomany znovu povstali a nepokoje zachvátily i východní dunajskou hranici. Marcus Aurelius byl tak nucen zahájit druhou trestnou výpravu (expeditio Germanica secunda). V srpnu 178 jej opět nalézáme v Carnuntu, odkud řídil mohutnou ofenzivu za Dunajem. Právě tehdy došlo k masivnímu průniku římského vojska na území Moravy s cílem jednou provždy vyřešit problém s Markomany. To se sice dočasně podařilo, jenže už roku 180 Marcus Aurelius zemřel a jeho nástupce Commodus se rozhodl Moravu opustit. 

Americký miniraketoplán X-37B odstartoval na svou v pořadí již sedmou misi. O jeho úkolech a náplni mise se toho ví jen velmi málo. V případě X-37B mlčí i jinak sdílná NASA a Pentagon se omezuje jen na obecné formulace. Co tedy může být náplní mise miniraketoplánu? Jde o vesmírnou zbraň nebo se jedná o vládní špionážní projekt?

10 let ve vesmíru

Během předchozích šesti misí strávily (existují dva identické exempláře a každý z nich letěl třikrát) X-37B ve vesmíru více než 10 let (3 774 dnů, 12 hodin a 19 minut). Jde o úctyhodnou dobu – všech pět raketoplánů Space Shuttle strávilo dohromady během svých 135 letů ve vesmíru jen třetinu této doby. X-37B je pochopitelně zcela jiný stroj, navíc bezpilotní, i tak je ale čas, který tento devět metrů dlouhý miniraketoplán strávil ve vesmíru ohromující.

Podle oficiálního prohlášení Pentagonu má sedmá mise „širokou škálu testovacích a experimentálních cílů“. Tyto testy se mají „týkat provozu opakovaně použitelného kosmického letounu v nových orbitálních režimech, experimentů s technologiemi budoucnosti a přehledu o vesmírném prostoru“.

Špionáž nebo kontrašpionáž?

Z této nekonkrétní a obecné proklamace považují odborníci za nejzajímavější zmínku o monitoringu (či přehledu) vesmírného prostoru. Mohlo by to znamenat, že X-37B cílí na špionážní technologie jiných zemí? Možné to je, ostatně v podobném duchu se na počátku roku vyjádřil v Kongresu šéf amerických vesmírných sil (USSF) generál Chance Saltzman. Podle šéfa USSF jsou americké vesmírné systémy „ohrožovány rostoucím počtem protisatelitních zařízení a stále sofistikovanějšími systémy, jejichž cílem je útočit na americká vesmírná zařízení“.

Jisté je, alespoň podle Briana Weedena z neziskové organizace Secure World Foundation (SWF), která se zaměřuje na otázky spojené s udržitelným a bezpečným využíváním vesmíru, že se v případě miniraketoplánu X-37B nejedná o orbitální zbraňový systém určený pro útoky na pozemní cíle. V tomto směru má miniraketoplán podle Weedena „téměř nulovou použitelnost“.

V minulosti Pentagon využil X-37B k testování některých svých nejmodernějších technologií, včetně malého solárního panelu určeného k přeměně sluneční energie na mikrovlny (OTV-6), což je technologie, která by jednoho dne mohla umožnit přenos energie získané ve vesmíru zpět na Zemi. Miniraketoplán také v minulosti posloužil k vypouštění malých satelitů, co bylo jejich cílem ale úřady nezveřejnily.

Zatímco vojenská část mise je tak stále zahalena rouškou tajemství, náplň té vědecké alespoň z části známá je – v rámci experimentu pro NASA má miniraketoplán „vystavovat semena rostlin drsnému radiačnímu prostředí pro dlouhodobé kosmické lety“. Podobné zadání měla i vědecká část mise předchozí.

Čínská odpověď

Tajné vládní programy pochopitelně nejsou výhradní výsadou Američanů. Stroj velmi podobný miniraketoplánu X-37B provozuje také Čína. Jejich verze Šen-lung (někdy též označovaná jako CSSHQ, což je obecná zkratka pro opakovaně použitelné vesmírné plavidlo) má za sebou již několik suborbitálních i orbitálních letů. Ten doposud nejdelší odstartoval v srpnu loňského roku a trval 276 dnů. Plavidlo se během něj pohybovalo po velmi podobné letové dráze jako tehdy probíhající mise OTV-6 amerického X-37B. 

Zatím poslední mise čínské verze miniraketoplánu odstartovala podle dostupných informací letos v polovině prosince. Z žádné z uskutečněných misí ale neexistují fotografie a podobně jako Pentagon, ani čínské úřady nezveřejnily podrobnosti o povaze těchto misí. 

Sedmá mise miniraketoplánu X-37B sebou nese ještě jednu zajímavost – vzhledem k tomu, že je k jeho dopravě do vesmíru poprvé použita raketa Falcon Heavy, odborníci spekulují, že by se tentokrát mohl X-37B pohybovat na vyšší oběžné dráze. Pět dosavadních startů obstaral Atlas V a v jednom případě byl nosičem Falcon 9. Pro samotnou Falcon Heavy šlo v pořadí již o osmý start.

Poté, co armáda Spojených států zrušila v roce 2001 projekt ženijního tanku Grizzly, rozhodla se námořní pěchota zafinancovat vývoj vlastního vozidla pro vytváření průchodů přes minová pole a překonávání protitankových překážek. Nový stroj vznikl na korbě tanku M1A1 Abrams a má k dispozici kromě minového pluhu či buldozerové radlice také systém pro vystřelování náloží k vytváření průchodů v minových polích a systém pro vyznačování těchto průchodů. 

Do práce

Odminování probíhá tak, že vozidlo vystřeluje pomocí rakety bleskovici (šňůru s trhavinou) do vzdálenosti 91–137 m před sebe a následná exploze bleskovice iniciuje tak miny, které vybuchnou v bezpečné vzdálenosti od vozidla i za ním postupujících jednotek. 

Vytvořenou cestu o délce zhruba sto a šířce osm metrů pak protáhne minovým pluhem a vyznačí ji tyčkami ze systému LMS. Místo pluhu může být na předku instalována radlice, která umožňuje prorážet zemní valy, vytvářet okopy pro tanky či zasypávat příkopy. 

Ne zcela bezbranný

Výzbroj tvoří kulomet M2 ráže 12,7 mm (lze ovládat dálkově stejně jako samotné vozidlo) a zadýmovací granátomety. Díky skládacímu pluhu lze útočné průlomové vozidlo převážet na vyloďovacích člunech LCU. Mariňáci použili M1150 poprvé v bojové operaci v prosinci 2009 v provincii Hilmand, od té doby se odminovací stroj, který je součástí bojových ženijních praporů US Marine Corps, osvědčil v mnoha akcích.

Lidstvo mezi lety 1950 a 2021 vyprodukovalo asi 11 miliard tun plastů. Z tohoto impozantního množství je stále k užitku okolo dvou miliard tun, zbývající část připadá na odpad. Přibližně 12 procent plastového odpadu se podařilo recyklovat, 17 procent bylo spáleno a zbývajících asi 71 procent skončilo na skládkách nebo v tom horším případě někde v životním prostředí.

Při současném tempu vzroste celosvětový objem plastového odpadu do roku 2050 o 60 procent. Už teď je ale situace velmi vážná. Plastový odpad je doslova všude, včetně lidských těl a prakticky všech dalších organismů na Zemi. Zdravotní důsledky sice zatím nejsou příliš jasné o pozitivní dopady ale s velkou pravděpodobností nepůjde.

Plán na zastavení plastokalypsy

Stále ale existuje naděje, že se  nám plastovou hrozbu podaří zastavit. Většina zemí světa nedávno souhlasila, že se v budoucnu zaváží k ukončení produkce plastového odpadu do roku 2040. Dnes to zní jako nereálná fantazie, podle odborníků Kalifornské univerzity je to ale v podstatě možné – pokud se nám povede zkombinovat devět různých strategií. Výsledkem by mohl být pokles roční produkce plastů o více než 87 procent.

Jaké strategie to jsou? Jednou z klíčových je nařízení, aby všechny nové výrobky z plastu obsahovaly minimálně 30 procent recyklovaného plastu. Jen toto nařízení samo o sobě zajistí, že v roce 2050 bude o 30 procent odpadu méně, než kolik uvádějí dnešní předpovědi. Dalších pár procent by přidalo zastropování produkce plastů na úrovni roku 2025.

TIP: Zneklidňující nález: Na ostrově Trindade byly objeveny „horniny“ z plastu

Významným příspěvkem k zastavení produkce plastového odpadu by byla i daň z plastů, která by dopadla na zákazníky. Výtěžek z této daně by bylo možné investovat do globální infrastruktury na zpracování odpadů. Prosadit taková opatření ale pochopitelně nebude snadné. Lídrem v produkci plastů jsou dnes Spojené státy, a podle všeho by to měli být oni, kdo bude udávat směr v úsilí zvládnout problém s plasty.

Doba mezi oběma světovými válkami přála objevování ledových pustin: Kdo se nesnažil přejít, přejet či přeletět některé z věčně zmrzlých míst planety, ten jako by nebyl. Výzvy své doby se chopil také Thomas Poulter, působící na Illinoiské univerzitě. Společně s kolegy dával celá léta dohromady koncept rozměrného vozidla, jež by dokázalo projet takřka vším. Akademikovo zapálení nakonec přesvědčilo o projektu nejen vedení školy, ale také sponzory včetně automobilky Ford k investování tehdy závratných 155 tisíc dolarů, což při dnešních cenách dělá skoro 70 milionů korun. Poulter od americké vlády požadoval jediné – uhradit náklady na samotnou výpravu a zajistit převoz do Antarktidy a zpět. A byl vyslyšen.

Vynález i atrakce

Konstruktérský tým nesměl otálet, protože investoři chtěli rychle vidět výsledek. Roky plánovaný stroj tak vznikl během rekordních jedenácti týdnů mezi srpnem a říjnem 1939. Monstrum vážilo 34 tun a na délku měřilo sedmnáct metrů, zatímco na výšku zhruba pět. 

Antarctic Snow Cruiser neboli „antarktický sněžný křižník“ si vezl také dvojici přídavných balonových pneumatik o průměru tří metrů, pro snazší pohyb na sypkém či měkkém sněhu. Pohon zajišťovaly dva vzduchem chlazené řadové naftové šestiválce Cummins H-6 o celkovém výkonu kolem 220 kilowattů, spojené se dvěma generátory a čtyřmi elektromotory General Electric pro každé kolo a o podobném výkonu. Atypická byla také kabina pro pětici odvážlivců, jimž poskytovala zázemí plnohodnotné vědecké stanice a laboratoře, včetně temné fotokomory.

Nebyla by to Amerika, kdyby ještě před cestou neproběhlo velkolepé turné Poulterova týmu po tamních velkoměstech. Následně 24. října 1939 poprvé zahřměly motory sněžného křižníku v dílnách jižně od Chicaga, odkud stroj pokračoval po vlastní ose do bostonského armádního přístaviště. Zatímco davy nad plechovým gigantem jásaly, experti či novináři poukazovali na různé patálie, kdy „tučňák“ sjel po poruše z dálnice a na tři dny uvázl v bahnitém korytě potoka. Filmové kamery pak zachytily jeho dramatické vylodění v Arktidě, kdy se kvůli nestabilním kolům málem zřítil z nájezdové rampy. Američtí vědci pod vedením zkušeného polárníka Richarda E. Byrda ovšem první šok překonali a vyrazili s kouřícím křižníkem vstříc jižní točně.

Oběť  vlastní velikosti

Zpočátku jim docela přálo štěstí, motory pracovaly podle plánu a plochý terén bez trhlin umožňoval postupovat až o několik kilometrů denně. O tankování se posádka nemusela starat, neboť celkový dojezd činil téměř osm tisíc kilometrů. Po pár týdnech však křižník uvázl, protože hladké pneumatiky bez dezénu prokluzovaly a kola se propadala do sněhu skoro o metr. Muži tedy připevnili na zadní nápravu dvě náhradní pneumatiky a použili také sněžné řetězy, ale nedostatek trakce prostě odstranit nedokázali. Při následném vyprošťování se ukázalo, že je s kolosem lepší couvat, a tak se také odehrál zbytek cesty. 

Když se však na počítadle vzdálenosti blížila hodnota 150 kilometrů, vozidlo opět zapadlo a expedice skončila v mrtvém bodě. Koncem ledna 1940 se Poulter vrátil do USA a v čele neúplné posádky zanechal Altona Wadea. Vědci pak prováděli seismologické experimenty, měřili kosmické záření a odebírali vzorky ledového jádra, zatímco žili v kompletně zasypaném vozidle, jehož pozici označovala dlouhá bambusová tyč. Jenže Spojené státy se chystaly zasáhnout do války v Evropě, a financování projektu tak zastavily. Zkrušené polárníky evakuovalo námořnictvo a nehybný kolos byl ponechán osudu. Ačkoliv ho ještě v roce 1958 dokázala pod sedmi metry sněhu objevit mezinárodní expedice, a dokonce jej zprovoznit, poslední fotografie vozidla pochází z roku 1963. Poté ho nejspíš pohltil oceán.

Průlomová řešení?

Polární expedice křižníku sice skončila fiaskem, ale samotná konstrukce obrovského vozu přinesla nejeden zlepšovák. Asi nejkurióznější položku představovala střešní deska uzpůsobená pro transport malého průzkumného letounu, konkrétně dvouplošníku Beechcraft Model 17 Staggerwing pro pět cestujících. Ke spuštění i vyzvednutí letadla sloužil naviják a startovat mělo z rovné sněhové plochy, ale nakonec se k výpravě nepřipojilo.

Jako mnohem užitečnější se ukázal revoluční systém vytápění kabiny pomocí zahřáté chladicí kapaliny motoru, která cirkulovala skrz radiátory. Výzkumníci dokonce uváděli, že na noc používali pouze lehké přikrývky a museli větrat. Ekologové by jistě pochválili také ukládání přebytečné energie do baterií, jež pak pokrývaly spotřebu světel i dalších zařízení, když neběžel motor. Hybridní hnací systém zas umožňoval nasadit víc menších motorů, což znamenalo úsporu místa a nižší poruchovost. A kromě toho šlo de facto o první použití diesel-elektrického hnacího ústrojí ve čtyřkolovém vozidle uvedené velikosti.

Východní velmoc vrací úder

Nasazení amerického sněžného křižníku bedlivě sledovali i Sověti, kteří měli také políčeno na nerostné bohatství v trvale zamrzlých oblastech. Jenže postrádali výkonnou techniku, a navíc je těžce zasáhly boje druhé světové války. Po jejím vítězném konci a spuštění železné opony padlo rozhodnutí postavit nikoliv výzkumné, ale spíš vojenské vozidlo do nejhorších podmínek. Psal se rok 1957 a řešení obtížného úkolu se ujali konstruktéři Charkovského traktorového závodu. V zadání stálo, že nový stroj musí svépomocí dorazit na severní pól a zpět, přičemž jeho vývoj nesměl trvat déle než tři měsíce. Vznikl tak projekt s krycím názvem 404 S a podle místa zrodu si vysloužil jméno Charkovčanka. Konstruktéři jej skutečně představili ještě v roce 1958 a nutno přiznat, že amerického konkurenta překonával po všech stránkách, což koneckonců uznali i na druhé straně Atlantiku.

Základem se stal dělostřelecký tahač AT-T vyrobený na podvozku tanku T-54, ovšem s četnými úpravami. Šlo třeba o zvětšené články pásů, které se nesměly bořit do sněhu ani klouzat po ledu. Stroj dostal pětistupňovou převodovku a pohon zajišťoval dvanáctiválcový turbodiesel o standardním výkonu 382 kilowattů, jenž ve špičce zvládal až 735 kilowattů a po sněhu utáhl sedmdesátitunový přívěs. Také Charkovčanka fascinovala svými rozměry: Konkrétně měřila 8,5 × 3,5 × 4 metry a atakovala hmotnost 35 tun. Rychlostní maximum se nicméně stěží blížilo třiceti kilometrům v hodině a řidiči uváděli, že v arktickém terénu málokdy překročili příjemnou a bezpečnou patnáctikilometrovou rychlost.

Nejen nohy v teple

Arktický gigant překvapivě nebyl navržen podle tradiční sovětské doktríny, že funkčnost má přednost před pohodlím posádky. Charkovčanka nabízela osmi členům týmu promyšlený interiér. Na velkorysých 28 metrech čtverečních se nemuseli hrbit, protože strop spočíval až ve výšce 210 centimetrů. Díky osmivrstvé izolaci z nylonové vlny klesala teplota v kabině i bez přitápění pouze o 2–3 stupně za den. Konstruktéři přesto nezapomněli na ventilaci, schopnou hnát dovnitř až 200 metrů krychlových filtrovaného horkého vzduchu za hodinu. A pokud by se přece jen něco pokazilo, mohli polárníci zůstat uvnitř a pustit se do oprav pěkně v teple: Motor totiž pracoval v malé strojovně za sedačkami řidiče a navigátora. Jediná nevýhoda spočívala v občasném průniku spalin do obytné části, kde se dále nacházela samostatná kuchyně, jídelna s ložnicí, pracovna, koupelna s WC a také převlékárna s řadou úložných prostor. 

Stroj dostal do vínku zásoby nafty v osmi nádržích s celkovým objemem 2 500 litrů, což stačilo na 1 500 kilometrů nejtěžším terénem. Vzniklo přitom pět exemplářů a v únoru 1959 úspěšně zdolaly 2 700 kilometrů dlouhou mrazivou pouť z města Mirnyj až k severnímu pólu a zpět. Socialističtí plánovači mohli slavit: Akce proběhla na jedničku a bez jakékoliv podpory zvenčí. Později byly vyrobeny i další verze polárního vozidla, ale žádné z nich nezískalo takovou popularitu jako původní typ 404 S, jenž dodnes přepravuje osoby i náklad na odloučených ruských základnách. 

Podle statistik se pět až deset procent pacientů nakazí v během pobytu v nemocnici nějakou infekcí. Nejde pochopitelně o žádné velké překvapení – pacienti do nemocnice obvykle nepřicházejí v nejlepší kondici a jsou zde vystaveni celé řadě patogenů. Mezi ty častější bohužel patří i „nemocniční pneumonie“, čili zápaly plic, které dokážou velmi zkomplikovat průběh léčby. 

Američtí epidemiologové Selina Ehrenzellerová a Michael Klompas z medicíny Harvardu a institutu Harvard Pilgrim Health Care Institute zjistili, že jako překvapivě účinná ochrana proti nemocničním zápalům plic funguje věc, která je přístupná téměř pro každého – pečlivé čištění zubů.

Do nemocnice se zubním kartáčkem

Badatelé analyzovali data z 15 různých klinických studií, zahrnující celkem 2 786 pacientů a zjišťovali, jaké velké je riziko nákazy zápalem plic během pobytu v nemocnici, v souvislosti s úsilím při čištění zubů. Jejich data ukazují, že u lidí, kteří si čistí zuby dvakrát a vícekrát denně, je riziko vzniku nemocničního zápalu plic nižší. Závěry výzkumu Ehrenzellerové a Klompase nedávno zveřejnil odborný časopis JAMA Internal Medicine.

Vysvětlení tohoto jevu vlastně není nijak zvlášť překvapivé. Pravidelná a poctivá zubní hygiena brání patogenům, aby se dostaly z ústní dutiny a dýchacími cestami do plic, kde mohou rozpoutat pneumonii. Ústa v tomto směru představují vstupní bránu do těla a zvýšená hygiena představuje vítanou pomoc.

Nemocnice, přinejmenším v rozvinutých zemích, vynakládají značné úsilí, k omezení šíření patogenů. Není to ale snadné. Mikroorganismy jsou vždy o několik kroků napřed a velmi pohotově se přizpůsobují všemu, co na ně v nemocnicích čeká. Zahrnutí čištění zubů jako základní péče, především u pacientů odkázaných na cizí pomoc, by tak podle vědců mohlo jen s minimálními náklady podstatně zlepšit situaci s nemocničními pneumoniemi.

TIP: Pomoc z rybníka: Mikrořasy ve „skafandru“ léčí závažnou pneumonii

Zkoumané studie zahrnovaly především pacienty připojené na umělou plicní ventilaci, u kterých je riziko nákazy „nemocniční pneumonií“ výrazně vyšší. Ani pacienti, kteří nemusí využívat plicní ventilaci, ale nejsou vůči riziku nákazy zcela imunní – podle dřívější studie z 284 amerických nemocnic, se během pobytu v nemocnici nakazí „nemocniční pneumonií“ zhruba 0,5 % neventilovaných pacientů. Následky pro každého pátého takto nakaženého pacienta pak bývají bohužel fatální.